Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Princezna Asthra stála s hlavou zvrácenou k obloze. Lehký vítr jí ovíval bosé nohy závějemi jemného písku.

Obloha byla žlutá jako citrón. Nebyly to mraky; ta nepřirozená žluť se rozšířila po celé atmosféře a zastřela i slunce, které jenom s námahou prosvítalo. Bylo to stmívání, dlouhé vytrvalé smrákání, nasvědčující konci světa. Taky zvěř a ptáci to cítili; lidé s obavami hleděli vzhůru a tiskli k sobě svoje děti.

Ale tady, kde stála Asthra, nebyly žádné děti; nebylo tu nic, jen prázdno, písek a jakési solné jezero, ztuhlé do lesklé pláně. Na této pláni stála dívka, hleděla vzhůru a mračila se.

Tato země se jmenovala Onthor.

Lidé, kteří se v podzemí pyramidy probrali k životu, byli ve strašném stavu; ale bylo to horší po stránce psychické než skutečně zdravotní. Dokonce i Mike, který radikálním Asthřiným zásahem překonal infarkt, se cítil poměrně dobře. Přesněji řečeno, necítil problémy těla vůbec; tím větší byla bolest, kterou cítil v duši.

Hned jakmile se probral a mohl se pohybovat, pokusil se dostat ven. Nešlo mu to, taky Jackie, poměrně nejlíp při smyslech, mu v tom zkoušel bránit.

„Musím ven!“ chroptěl Mike, „Musím, chápeš? Pusť mě, je to potřeba... já musím!“

„Nechoď, nemá to cenu! Co dokážeš?“

„Musím!“

Asthřin Oheň propálil do zdi otvor, kterým se člověk dokázal protáhnout. Enkra, který nemluvil, ale konal, jím prolezl první, Mikovi se to podařilo až druhému. Sešplhali dolů na prostranství, kde předtím stály transportéry a v nich... Teď tam nebylo nic; jen zčernalý písek a prach. Mike jej hrst uchopil do dlaně a nechal protékat mezi prsty.

Enkra plakal.

Mike poklekl do prachu. Šmátral v něm rukama jako slepec, který marně hledá záchranu.

Asthru zadržel Roger. Už opět se dokázal ovládat, ačkoliv mu to dalo práci. „Ona se dokázala hýbat! Jak to? Ti ostatní zahynuli na místě... Ona dokázala udělat aspoň pár kroků!“

„Byla silnější a odolnější než jiní.“ řekla Asthra, aniž uvažovala.

„A zbyl z ní jenom prach...“ vzdychl Roger.

Mike zvedl hlavu. Cosi šeptal, ale nebylo jasné, komu to říká:

„Nezlomíš mě... nepodrobím se! Ani tímhle mě nezlomíš...“

Pak na modrém nebi náhle vzplanula hvězda. Její jasná záře v okamžiku překonala svit ranního slunce a chvíli tam plála jako děsivé znamení zkázy. To Sheltie se loučil s kamarády a sděloval, že ti, kdo zabili, už obdrželi svoji odplatu.

Lidé, kteří byli dost daleko aby přežili, se vrátili zpátky k pyramidám; všichni vyděšení a skleslí. Většina byla zelených, modrých jen pár, a ti okamžitě uposlechli příkazů Iratta, už rovněž při smyslech.

Ze zelených velitelů přežil mladý důstojník, který byl ve chvíli zkázy s Enkrou. Prozatím si neuvědomil, co to znamená; ale když se na něj obrátili jeho rodáci s nějakým dotazem, pochopil situaci Roger.

„Zdá se, že jsi se stal po Abotovi šéfem tohoto státu!“ vyložil mu, „Nevím, jestli se na to hodíš nebo ne, ale je to tak a asi se s tím nedá nic dělat. Budeš poroučet...“

„Ale já nevím, jak!“

„To nevadí. Pomůžeme ti...“

Byla to jediná možná záchrana zdejšího režimu; i když chlapec nic neříkal, byl jim upřímně vděčen.

„Jak ti vůbec říkají?“

„Goto...“

„Dobře; dejme tomu kníže Goto! Budeš to mít asi trochu obtížné, ale jak se zdá, tvému městu se zkáza vyhnula. Prozatím.“

Enkra přišel konečně trochu k sobě. Vstal, hřbetem ruky si otřel oči.

„Rogere?“

„Ano, pane.“

„Jestli je v pořádku nějaké letadlo, poletíme okamžitě do Kam City. Svolávám poradu štábu.“

„Ano. Námět porady?“

Enkra zvedl oči, v nichž se zablesklo. „Válka!“ vyštěkl.

To už stál na nohou i Mike.

„Okamžik! Na válku máme čas sedm let. Je tady něco důležitějšího: jedovaté zplodiny jejich kosmických lodí. Abot tvrdil, že při startu se dostanou do horních vrstev atmosféry a během tří dnů začne padat z nebe jemný prach. Padá pak po dlouhou dobu, nejdřív těžší částečky, potom jemnější...“

„Vím,“ řekl Enkra, „Už jsme o tom jednali!“

„Naší povinností je zachránit svět. Zničit jedovatou nákazu!“

„Ty snad víš jak?“

„Ano.“

To už okolo něho stáli všichni. Někteří se dokonce domnívali, že hrůzou ze smrti své ženy přišel o rozum.

„Je jediná možnost,“ řekl Mike, „Napadla mě ve chvíli, kdy Asthra zachránila naše životy svým Ohněm...“

„Počkej!“ řekl Jackie, „V tu chvíli ti bylo hrozně zle, byl jsi skoro v bezvědomí...“

„Jsem v pořádku. Ty ani nevíš, jak moc v pořádku! Musím žít; za sebe i za ni! A musím splnit svůj úkol...“

„Poslyš, Miku...“

„Asthro! Dokážeš způsobit uragán?“

„Tady?“

„Potřebujeme větrnou smršť, co dokáže obsáhnout celou planetu! Obrovský uragán, který zemi zamete jako veliké koště...“

„Ale... to by bylo zapotřebí...“

„Spojit síly celé planety! Ano, to je třeba. Ukázat všem lidem, že dokážeme odolávat i lidoještěrům, když se spojíme! Je nutné to udělat, tak to uděláme!“

„Ale... jak zajistíme spojení?“

„Zajistí nám je Mozek. Propojí celý svět energetickými linkami!“

„A pak? Co chceš udělat s jedem, který se nám podaří smést?“

„Musíme najít opuštěné místo; takové místo, kde neexistuje vůbec žádný život. Tam zapálíš Oheň, jehož plamen bude sahat až do stratosféry; a do toho Ohně smete uragán všechno, co zůstalo po nepřátelích!“

Asthra neřekla nic; jenom ruce se jí rozechvěly strachem.

„Ty bys to dokázal?“ zeptala se.

„Ne. Ale ty to dokážeš.“

Hleděli na sebe; každý měl zkušenosti s prací čarodějů, takže věděli, jak těžký a nesplnitelný je takový pokus.

„Kde najdeš místo, kde bys mohl takovou věc provést?“ zeptal se Iratto.

„Je takové místo. Země Onthor.“

Proto nyní stála Asthra na lesklé ploše ztuhlého solného jezera, rozkládajícího se téměř uprostřed země Onthor. Vyprahlá poušť, vyprahlé skály na obzoru, citrónově žluté nebe; to byla scéna, na níž se měla odehrát fantastická událost: první pokus o záchranu planety.

Sondy již udělaly rozbor; jedovaté zplodiny by okamžitě zlikvidovaly třetinu života a podstatně omezily všechno ostatní. Propukly by epidemie, rostlinstvo zahynulo, zvěř by bezmocně umírala v polích. Výslechy svědků zjistili, že se to skutečně stávalo po každém takovém období. Zvěř i lidé se sice už naučili bránit, ale vnitřní orgány jejich těl jsou schopné nákazu jenom oslabit, ne docela zničit.

Proto se teď všichni lidé na světě připravovali na obrovskou práci; čarodějky Asthřina štábu létaly z místa na místo a jejich dobrovolní pomocníci se snažili uspořádat lidi, jak je zapotřebí. V Kam, Sóyu i Japonsku; výjimku tvořili pouze obyvatelé Šťastných ostrovů, kteří nebyli schopni pochopit, co se od nich požaduje. Asthra rozhodla, že je musí ponechat stranou, neboť ani neměla dost lidí na jejich zapojení do gigantického řetězu života.

Od města k městu vyrazili lidé; muži, ženy, děti. Aby je nic nerušilo, odložili veškerý oděv i ozdoby a zbavili svoje hlavy vlasů. Stavěli se bok po boku, na dosah od sebe; dlaně spojili na hlavě svého souseda, aby tak vytvořili uzavřený obvod. Čarodějové je uváděli do transu a pak kontrolovali spojení.

Většina těch, kdož se práce zúčastnili, nevěřila v její výsledek, mnozí ani nechápali význam. Ale učinili, co bylo třeba, neboť zlověstná citrónová barva oblohy jim ukazovala, že se k nim blíží smrt. A jestli dokáže čarodějka z dálky smrt zahnat, pak je správné, aby se každý člověk na zemi snažil jí pomoci.

S Asthrou byla Sheilla, Kaiití, Kateřina. Taky Mike a Enkra; Roger seděl v tu chvíli v centrále Mozku v Kam City a staral se o propojení na místech, kde nebylo možné vytvořit živý řetěz. Nejdřív chtěli sdrátovat svět elektrickými vodiči, ale Mozek navrhl spojit všechny zvláštním energetickým polem, které vodiče nepotřebovalo a vnímalo přímo bioelektrické signály lidí. Mozek byl vůbec velmi důležitý; jeho systémy ovládly už celou planetu a spojovaly nyní všechny jediným neviditelným poutem.

„Jak dlouho je do setmění?“ ptala se Asthra.

„Ještě víc než čtyři hodiny!“

„Proč potřebuješ, aby to bylo v noci?“ zeptala se Kateřina.

„V tomto případě je to jedno, uragán obsáhne celou planetu. Ale je to lepší... v noci se líp soustřeďuješ.“

Od Velkého Ještěra, zaparkovaného dostatečně daleko od nich, se přiblížil drobný stín. Pippi; jak měla hlavičku do hladka vyholenou, byly v její hubené ztrhané tvářičce vidět jen veliké oči. Oproti jindy se nechovala vesele a bezstarostně, spíš plaše jako malé zvířátko.

Smrt matky se jí strašně dotkla; oproti ostatním ona doopravdy věřila, že Ťapka je její máma, byl to pro ni nejmilejší člověk, jakého měla. Mike zakázal, aby Pippi kdokoliv řekl, jak Ťapka zahynula, ale Pippi si uměla poradit. Zeptala se Mozku, jak zemřela Emi; ten jí to bez váhání řekl. Že Emi byla s Ťapkou, samozřejmě věděla.

Tiše došla k ostatním, jako by se bála, že ji někdo zažene, ale všechny dívky respektovaly její duševní stav a chovaly se k ní spíš laskavě. Asthra dokonce pokynula, aby se k nim připojila.

Pippi věděla i co se chystá. Nikdo jí to sice nevykládal, ale mluvili o tom mezi sebou a ona se naučila mlčet a poslouchat, co si povídají dospělí. Třeba si někdo myslel, že nerozumí, ale už mezi nimi žila dost dlouho, aby chápala spoustu věcí. Šlo jen o to, jak jim porozumí.

Stranou v písku stála trojnohá bronzová mísa. Stará, nesmírně stará; Asthra si ji přivezla s sebou z Arminu, byla to tatáž, kterou používala čarodějka Valérie a před ní spousta jiných žen. Také přinesla přílbu ve tvaru ptáka Fénixe s roztaženými křídly; tu používaly čarodějky, aby jim neshořely vlasy. V tomto případě pro Asthru byla jen symbolem stavu.

Pippi očistila mísu od písku. Přejížděla rukama po starém, zčernalém bronzu a představovala si, jak v té míse vzplane Oheň.

„Copak, snad se taky nechceš učit?“ ptala se Sheilla, které všechno připadalo obvykle k smíchu. I teď měla dobrou náladu.

Pippi neřekla nic, jen se zamračila.

„A proč ne?“ řekla Kaiití, „Nejvyšší čas se něčemu přiučit!“

„Je to ještě dítě!“ oponovala Sheilla.

Asthra přišla blíž a zastavila se před Pippi.

„Nauč mě zaklínat Oheň, Asthro!“ řekla Pippi téměř šeptem. Ale její oči mluvily nahlas.

Asthra poklekla do písku, pak usedla na paty, přejela prsty po okraji mísy. „Proč?“

„Chci to umět! Chci být čarodějka jako ty!“

Asthra mlčela, pozorovala ji. Taky v její tváři byly nejvýraznější oči, veliké a černé jako hlubina studně Chac Mola, boha deště starých Mayů. Studně, do níž se házely lidské oběti, aby byl usmířen a seslal životodárný déšť...

„Ta cesta není tak lehká, jak myslíš. Je zlé chtít ovládat Oheň, nejdřív se musíš naučit ovládat sama sebe. Naučit se být dost silná, abys probudila Oheň ve svém srdci; teprve potom ve světě venku...“

„Já se to naučím!“ řekla pevně Pippi.

„Dobře.“ Asthřin hlas poněkud zněžněl, „Potom dobře poslouchej a zkus si představovat, co ti budu vyprávět. Znáš legendu o ptáku Štěstí Fénixovi?“

„Ne... nevím.“

„Daleko, až na samém konci světa, je krajina, kde žije pták Fénix; jeho peří má barvu plamene a zpěv okouzluje lidská srdce. Ten pták žije sto let; po celou dobu létá mezi lidmi a zpívá jim, aby se jejich srdce potěšilo, aby je přestalo bolet. Když zestárne a blíží se stý rok jeho života, vrátí se domů, na samotný konec světa. Tam si postaví hranici, na kterou usedne a zapálí ji – pak zemře v plamenech a zároveň se z nich znovu narodí, mladý a krásný. Potom žije dalších sto let...“

„Ach...“ vzdychla Pippi.

„Když přistupuješ k Ohni, musíš si představit, že jsi Fénix. Pták, který přilétl z dálky, aby dal odpočinout unaveným křídlům a aby se stal novým, mladším. Teprve tak budeš dosti odhodlaná, abys zapálila Oheň...“

Asthra přivřela oči a zazpívala:

Já jsem Fénix z Ohně zrozený,

v Ohni umírám a v Ohni se znovu rodím,

Oheň je svět, který mne živí a dává mi sílu,

a proto do Ohně vstoupím a on mne posílí

a znovu mi vrátí ztracené mládí...

A dívenka Pippi ji upřeně pozorovala a myslela na matku, která také zahynula v ohni.

Velké moudré oči princezny Asthry ji prozkoumaly, pronikly jí až do hlubin duše. Až příliš dobře věděla, co Pippi trápí.

„Bolí to, viď?“ řekla.

„Já... jen jsem si vzpomněla...“

„Já vím. Pouze z bolesti se rodí Poznání. Jen Poznáním získáš Sílu. Bude to ještě moc bolet... znáš báji o malé mořské víle?“

„Ano!“ Byla to jedna z prvních, které jí Mike vyprávěl, když spolu za nocí sedávali u kormidla a hleděli na hvězdy.

„Příběh říká, že malá mořská víla musela dát čarodějce svůj hlas. A že ji bolel každý krok, když došlápla na tvrdou zem. To je přehánění a svádění viny na jiného. Mořská čarodějka musela stejně jako my poslouchat svoje zákony. Nesměla ublížit té dívce; jen jí nedovedla pomoci. Neuměla ji naučit rozumět lidské řeči ani chodit po pevné zemi. Proto nemohla promluvit, proto ji země bodala do chodidel při každém kroku...“

Pippi jenom povzdechla.

„Ta bolest nebyla mimo ni, ale v ní samotné. Teď ji cítíš také ty; a bude trvat dlouho, než se jí zbavíš. Ani já, ani nikdo druhý ti nemůže pomoci. Musíš ji překonat.“

„Jak?“

„Zatím zavři oči a vzpomínej. Vzpomínej na všechno, co jsi zažila. S ní, s Ťapkou. Ty víš, že jsem ji měla ráda, že jsem jí pomohla žít... teď musím pomoci tobě. Jsi její dcera.“

„Ale představovat si...“

„Bolí. Já vím. Bude ještě víc.“

Pippi sklonila hlavu. Asthra mlčela, jen v jejích očích byl nezměrný smutek dlouhých let, po která žila. Její tvář děvčátka a nedotčené mládí byla lež, kterou jí dopřál Živý Oheň. Byla dávno dospělá a byla i moudrá, jak dokáže dát moudrost dlouhý a strastiplný život.

„Poslouchej!“ řekla.

Enkra seděl ve stínu letadla. Čekal, protože ještě zbývalo dost času do kontroly opatření, která nařídil. Mike ležel vedle něho v písku a spal. Enkra kývl na Sheillu, když přišla.

„Zazpívej mi... prosím tě!“

„Ale Mike spí!“

„Nespím,“ řekl komthur, aniž otevřel oči, „Jenom zpívej...“

Sheilla si podala kytaru. Píseň, kterou začala hrát, byla stará a nesla se nad smutnou vyprahlou pouští jako kvílení osamělého vlka. Kdyby ji někdo poslouchal, zachvělo by se mu srdce hořem.

Tmou zní zvony z dálky, o čem to milý sníš?

hoří dál plamen války a ráno je blíž

chci být stále s tebou, až trubka začne znít

lásko má, vem mě s sebou – ne, to nesmí být!

Šál ukryje proud vlasů, na pás připnem nůž

poznáš jen podle hlasu, že já nejsem muž.

Tvůj kapitán tě čeká, pojď, musíme už jít,

noc už svůj kabát svléká, ne, to nesmí být.

Až dým vítr stočí, tvář změní pot a prach

do mých dívej se očí, tam není strach

když nepřítel tě zraní, kdo dával by ti pít

hlavu bral do svých dlaní, ne, to nesmí být.

Ach má lásko sladká, jak mám ti to jen říct

každá chvíle je krátká, a já nemám víc

já nemám víc než tebe, tvůj dech jenom můj zná

nech mě jít vedle sebe, pojď lásko má...

Píseň dozněla, jen Enkra zaslechl citlivým sluchem tiché zavzlyknutí. To komthur plakal.

„Všechno mi vzali... všechno, co jsem měl rád! Proč jsem zůstal naživu já?“

„Všechno ne,“ řekl Enkra, „Máš dceru. A povinnost k ostatním. Pamatuješ se?“

Mike zvedl oči. Vypadal teď hrozně starý, unavený a ubohý.

„Zničím je!“ řekl tiše, ale důrazně, „Zničím všechny, donutím je, aby se plazili po zemi a líbali její stopy, aby litovali, že kdy poznali Ťapku, že se jejich nohy vůbec dotkly této země...“

„To už je rozumnější řeč,“ souhlasil Enkra, „Už tě poznávám!“

„Vůbec to není rozumné! Já ani nechci být rozumný! Už mám dost rozumu a laskavosti a všeho toho blábolu, který jsme na sebe navěsili! Když bojujeme s vrahy, tak s nimi budeme bojovat, nesmiřitelně a doopravdy! A já povedu vojáky do útoku, do boje, a budu zabíjet, jak se patří na muže, který všechno ztratil...“

Enkra možná správně tušil, že člověk nikdy nedokáže opustit svoji kůži a že Mike nikdy nebude surovým zabijákem; ale neřekl to, raději naslouchal dál jeho žalostnému sípění:

„Vpadnout mezi ně se samopalem v rukou – a potom ratatata... do všeho, co se bude hýbat! A až dojdou náboje, tak šavle do ruky a dobít je, aby ani jeden z nich nepřežil...“

Enkra si jenom povzdechl.

Mike klesl tváří do písku a ramena se mu otřásala pláčem.

A píseň se ještě stále chvěla pod tím strašlivým citrónově žlutým nebem, na rudé pláni, kde vítr honil jemný prach a zasypával solné jezero, mrtvé až k uzoufání.

Stmívalo se. I v tomto citrónově žlutém světě existovalo svítání a stmívání; zatímco to první bylo klidné a téměř bez efektů, soumrak byl příšerný. Z citrónově žluté začal přecházet do oranžové, pak červené, temně rudé, fialové a nakonec černé. Všechny ty barvy jsou krásné – ale planou-li nad hlavou jako znamení zkázy, pak se jejich krása mění v hrůzu.

Enkra myslel právě na tohle, když seděl na schůdcích letadla a mlčel. Díval se na Asthru, která trpělivě učila malou Pippi základům svého vznešeného umění. Nebylo slyšet co povídá, ale na tváři Pippi viděl úpornou snahu pochopit a učinit, co si Asthra přeje. Bylo mu jí líto pro její zlý osud; ale ta myšlenka v něm nepřehlušila naději, že z ní bude velmi dobrá čarodějka.

Ozval se Mozek; spojoval mu Rogera. Enkra přešel k obrazovce.

„Uvažoval jsem trochu nad... nimi. Byli i u nás, na Zemi.“

„Cože?“

„Ano, byli. Je to naprosto jasné, když pochopíme, co nám chtěli říct óóírové. Prošel jsem si tehdejší informace. Taky tehdy létali na svých lodích a přepadali kolonie myslících savců. Ti proti nim bojovali... snažili se vytlačit je z okruhu rozumných planet. Lidoještěři ustoupili, dokonce se trochu stáhli do pozadí. Ale nevymřeli, zůstali a jsou nebezpeční...“

„No dobře – ale na Zemi?“

„Pamatuješ se na dobu, kdy vyhynuli najednou všichni dinosauři? Na to, jak se vědci dohadují, co to způsobilo? Nemůžeme vyloučit, že to spáchalo tohle, jedovaté odpadní plyny z jejich lodí. Přiletěli a když zjistili, že tam nejsou savci, které by mohli zotročit, zase odletěli. A život na planetě byl málem zničen zplodinami flamu...“

„Odjakživa jsme mysleli, že to byli staří Armini, kdo zničili říši Argerranu a sami ovládli Zemi!“

„Snad to tak bylo; ale možná přišli až ve stopách lidoještěrů. A nezačali svůj život na Zemi zabíjením, ale záchranou těch, kdo přežili. Teprve pak přišly boje mezi různými skupinami... Třeba pověsti, které zůstaly, jsou zkomolené k nepoznání...“

„To by ale bylo zlé!“

„To by znamenalo, že jednou se vrátí; třeba až Zeta přestane dodávat flam. Nevím, zda na Zemi vůbec nějaký flam je; ale nevím taky, co všechno potřebují. Třeba mají někde taky nějaký počítač, ve kterém je vzpomínka na živou planetu, která je čeká...“

„Rozumím ti, Rogere. Vím, co myslíš. A vím taky, že musíme být připraveni. Na všechno.“

„A ještě trochu víc!“

To poslední bylo oblíbené úsloví jejich učitele z diplomatické školy. Agent musí být na vše připraven – a ještě o trochu víc.

Enkra pohlédl na oblohu. Začínala už tmavnout do fialova, blížila se noc. „Myslím, že je čas. Obvolej kontrolní stanoviště a dej mi vědět...“

Po celé planetě se táhly neviditelné spoje. Na všech místech, kde bylo třeba, byli chlapci a dívky, kteří uměli uvést člověka do transu; ti se nyní sami zapojovali do řetězců, když podávali hlášení. Taky na ostrově Tanečníků stáli lidé s hlavami ožehlými Ohněm, ruce spojené na lebkách svých druhů, nevidoucíma očima zírajíce do prázdna. To Ba-Tao se vrátil na chvíli domů, aby se pochlubil, že je komthurem Koary, hrdinou války a jedním ze zasvěcenců. Mnozí z kmene už se na něho dívali jako na cizince, ale mladí mu fandili a byli ochotni jít s ním.

Jednotlivá kontrolní stanoviště se odmlčela; nade všemi lidmi přebíral nyní kontrolu Mozek, spolehlivý a pečlivý ve svém konání. Trvalo to několik hodin; zatím se docela setmělo, ale jen na téhle polokouli. V zemi Kam a Sóyo byl den a pod citrónově žlutou oblohou stály řady lidí spojených neviditelným poutem jako sochy z mramoru. Enkru na okamžik napadlo, že jestli se nepodaří to, co mají v úmyslu, budou tak možná stát do skonání světa.

Konečně Mozek převzal poslední stanoviště. Na Zetě už kromě velmi osamělých a ztracených ostrůvků nebylo nezapojených lidí. Jediný Roger seděl v centrále před panelem počítače, usmíval se a myslel na to, co se má stát.

To napadlo dneska odpoledne Mika. Arminští vědci ve spolupráci s místními a Mozkem připravili novou Univerzálku, souhrn veškerých vědomostí, které byly shromážděny k předání lidstvu. Mělo dojít ke všeobecné výuce všech a každého na Zetě; grandiózní experiment, jaký se neodvážil uskutečnit ani Denis.

„Zapojení lidí ukončeno.“ oznámil Mozek.

„Proveď kontrolu zapojení!“ velel Enkra.

„Kontrola provedena. Bez závad.“

Enkra si zhluboka vydechl. Ohlédl se na Mika, který přihlížel jeho počínání, a ten kývl hlavou. Enkra zavelel:

„Zahájit Univerzální program!“

Nestalo se nic. To, co se dělo, bylo docela neviditelné; jenom přístroje, které Mozek zapojil, ukazovaly, že okolo celé planety začíná proudit neviditelná řeka energie. Prozatím tak slabé, že by nerozsvítila ani žárovku v kapesní svítilně; ale dosti silné, aby s sebou nesla informace a zaznamenávala je do mozků lidí.

Mike v tuto chvíli myslel na experiment, k němuž přistoupila skupina vědců daleko na severu. Podařilo se chytit mládě krona, asi půlročního samečka. A napadlo jim zapojit tuhle šelmičku do obvodu tak, jak zapojovali malé děti: jeden z rodičů jim složil ruce na hlavě. Zajímali se, zda získá nějaké vědomosti jako lidé, nebo zůstane docela normální. Pokud se experiment podaří, bude mít nedozírné následky pro chov domácích zvířat...

Armini o tom nepochybovali.

Muži, kteří byli při vědomí, mlčeli. Nemuseli nic říkat, vše bylo jasné. Planeta Zeta právě vstupuje do věku vzdělanosti. K čemu jí to v budoucnu bude, se ještě uvidí.

Přišla Asthra, usedla do kouta a spletla ruce a nohy do velmi složité ásany. Pak ztuhla a nic nenasvědčovalo, že je při vědomí. Ostatní čarodějky také relaxovaly, koncentrovaly se pomalu na svoji práci.

Pippi byla zapojena do řetězce jako ostatní; Mike si přál, aby získala univerzální vzdělání, i když značnou část z něj už měla. Zdvojení informací, jak se zjistilo, nebude ničemu na škodu, ani pro budoucí duševní rozvoj nepředstavuje žádnou závadu.

Celý program byl předáván nejvyšší možnou rychlostí, přesto trval téměř tři hodiny. Mozek situaci průběžně kontroloval a kdyby se stalo a došlo k nějakým problémům, měl příkaz okamžitě upozornit operátory, i když by těžko mohli ihned zasáhnout. Enkra však nechtěl nic ponechávat náhodě.

„Univerzální program ukončen!“ hlásil Mozek.

„Děkuji,“ řekl Enkra, „Probudit řídící pracovníky akce Oheň!“

Asthra se vypletla ze své pozice a posadila se normálně. Mike se drbal za uchem a tvářil se nedůvěřivě.

„Provedeno.“ oznámil Mozek.

„Proveďte namátkovou kontrolu předání informace!“ přál si Enkra.

„To můžeme udělat i my,“ řekla Asthra, „Třeba s Pippi!“

Asthra ji osobně vzbudila a začala na ni mluvit v jazyce národa Kurdů; Pippi bez váhání odpověděla. Pak se zeptala na nějaké matematické symboly a Pippi, pro kterou matematika vždy představovala nerozluštitelnou záhadu a změť šílených představ, odpovídala sice váhavě, ale správně a jasně.

„Zdá se že to vyšlo.“ řekl Mike, kterého dceřiny úspěchy potěšily. Sám měl o matematice matné ponětí.

„Výborně,“ řekl Enkra, „Vypadá to, že spojení všech lidí planety je dokonalé. Asthro?“

„Můžeme začít.“

„Mozku! Začneme experiment Oheň!“

„Jsem připraven.“

Všichni odešli od letadla dostatečně daleko; nebylo možné předpokládat s jistotou, co všechno se stane, až Oheň vzplane. Pippi, která už zůstala při vědomí, se držela Mika za ruku a byla zvědavá, co se bude dít.

Asthra přistoupila k míse, poklekla, dotkla se rukama okraje. Pohledem zkontrolovala, zda i ostatní čarodějky, Sheilla, Kaiití a Kateřina, jsou připraveny. Pak vztáhla ruce nad mísu a zapálila bez jakýchkoliv pomůcek Živý Oheň.

Začala zpívat. Odjakživa mívala hlas o obrovském rozsahu, někdy dokázala vytáhnout i zcela nezpívatelné kakofonie zvuků. Taky teď přecházela plynule od nejhlubšího altu, téměř se blížícího basbarytonu, až k nejvyššímu sopránu a dle výrazu lišáka Semmiho, který si nenechal ujít, aby přihlížel, se tu a tam dostala až k ultrazvuku, který jeho citlivé uši bolel. Tento zpěv, ačkoliv Asthra tvrdila opak, neměl nic společného s ovládáním Ohně. Naopak pomáhal samotné čarodějce se uklidnit a dostat do stavu vytržení, v němž komunikovala s přírodními silami. I ostatní to věděli, proto se připojili k jejímu zpěvu.

Mike měl za úkol pomoci Asthře jiným způsobem; vytvořit metronom, jehož pomocí se síla miliónů lidských myslí projeví do okolní přírody. Začal téměř nenápadně: seděl kousek od Asthry a ve chvíli, kdy ona začala zpívat, on se začal rytmicky kývat ze strany na stranu. Při tom vyrážel v pravidelném rytmu jedinou slabiku, která nic neznamenala, ale pomáhala mu udržet tempo:

„Hum – hum! Hum – hum! Hum – hum!“

Nic to neznamenalo a nic se taky nestalo; ale všichni ostatní, kdo tu byli, se začali pomalu a ve stejném rytmu kývat s ním, jejich ústa opakovala tentýž hluboký hrdelní zvuk, spíš jen skřek, vycházející až z hloubi břicha, jak předepisují dechová cvičení mnichů z lámaistických klášterů.

Enkra, sledující přístroje, zpozorněl. Mozek dostal příkaz sestavit měřič indukovaného proudu na digitálním základě, aby se jeho měřidla nemohla spálit. Teď na tom měřiči naskakovala čísla a pozvolna dosahovala stále vyšších hodnot. Zatím v milivoltech, ale Enkra dobře znal schopnosti čarodějů a tušil, že časem dosáhnou zcela jiných parametrů.

Asthra se začala kývat v tomtéž rytmu, jen její zpěv byl jiný; i ostatní tři čarodějky zpívaly s ní. Pippi byla s ostatními, seděla v řadě vedle Mika, kývala se sem a tam a opakovala, co opakovat měla; při tom ale pořád sledovala práci starších. Měla k tomu skvělou možnost, byla jim nejblíž.

Mozek přestal měřit milivolty a přešel na volty. Enkra tyto údaje porovnával se starými záznamy a nechal si na obrazovku nakreslit křivku stoupání hodnot. Na první pohled viděl, že ta dnešní stoupá skoro o polovinu strměji a zauvažoval, jaká je toho příčina.

Až do této chvíle bylo nebe inkoustově černé. Prach a jedovaté zplodiny, rozptýlené po celé atmosféře, bránily hvězdám, aby pronikly svým světlem na povrch. Nyní v atmosféře vzplanuly ohýnky; nejdříve jen tu a tam, a ty první považoval každý kdo je viděl, za zrakový klam. Postupně však víc a víc, až zůstávaly plát někde vysoko na obzoru a spojovaly se dohromady, vytvářejíce závoje od země až k obloze.

„Polární záře,“ řekl Mike šeptem Pippi. Teď už nemusel udržovat rytmus, celá planeta pulsovala stejným rytmem a ty milióny lidí se nedaly ničím vyrušit ze svého konání.

„Co to je?“ ptala se Pippi.

„U nás na Zemi se občas objevuje. Je to vlastně přebytek energie v atmosféře... elektrické výboje. Víš, to je...“

„Já vím, co je elektrický výboj!“ zašeptala a on si uvědomil, že to skutečně ví.

„Dá se to ovládat?“ zeptala se

„Asthra to umí.“

Mozek měl zapojeny přijímače rádiových vln; Enkra musel dát pokyn k zeslabení, protože jimi neustále probíhaly salvy poruch. Kdyby měli spojení jenom rádiem, museli by je přerušit, neboť by se už vůbec neslyšeli navzájem.

„Křivka prudce stoupá!“ hlásil Enkra, „Jsme u sta tisíc voltů!“

„Tohle je silnější planeta než Země!“ smál se Roger, „Já to taky vidím!“

Asthra zpívala a Oheň planul mezi jejíma rukama, tiše a mírně. Dobrý pozorovatel ale mohl vidět, že i on zlehka pulsuje ve stejném rytmu, v jakém se pohybovali lidé a v jakém začala světélkovat polární záře.

„Nechci dělat hloupý řeči,“ ozval se Roger, „Ale mám takový dojem, že se něco děje s magnetickým polem planety!“

„Cože?“ Enkra nečekaná překvapení neměl rád.

„No... vypadá to, jako kdyby vibrovalo. Je to jenom můj názor, ale jestli skutečně celá planeta podléhá tomu pulsu...“

„Měl bych to říct Asthře?“

„Myslím, že o tom ví. Ještě vyčkej...“

Nacházeli se na severní polokouli, polární záře se zatím šířila jen na severu. Nyní se začala objevovat i na jižním obzoru.

„Nic bych za to nedal, že střed těch září je v místech magnetických pólů Zety!“ soudil Roger.

„To by se dalo možná prověřit...“

„Jasně! Mozku, vypusť televizní sondu!“

Mozek sice odpověděl „Provedu!“, jak bylo zvykem; ale oba si všimli, že po znatelně delším intervalu. Taky start sondy, v posledních událostech obvyklé, byl opožděn o zlomek času měřitelný lidskými smysly.

Asthra seznala, že je čas; polovina severní oblohy už planula namodralým svitem a z jihu se k ní blížila podobná záře, takže se udělalo světlo skoro jako ve dne.

Vstala, vztáhla ruce a zazpívala vysokým tremolem. Oheň vysoko vyšlehl k obloze; a skoro současně se někde v nezbadatelnu probudil vítr. Ten vítr by jim byl rozevlál vlasy nebo šaty, ale neměli to ani ono, takže jenom cítili na kůži jeho pohlazení. Přístroje, které měřily na kontrolních stanovištích, ten vítr také zaznamenaly a Mozek to oznámil operátorům.

Tento vítr se začal šířit a zesiloval; narážel do tváří lidí, kteří se rytmicky s hrdelními výkřiky kývali ze strany na stranu, ale oni si to neuvědomovali a nezajímalo je to, jejich mysl byla cele upřena na práci, která je čekala. Jejich hlasy zněly jako vzdálené dunění hromu; a sinalý svit polární záře a vítr tomu ještě napomáhaly.

Roger si vyžádal od Mozku nějaké údaje; obdržel je, ale opět po znatelné prodlevě, takže už to nemohl považovat za klam či náhodu a oznámil to Enkrovi.

„Zdá se, že Mozek má nějaké problémy,“ řekl Enkra, „Taky jsem si všiml, že plní příkazy s viditelnými potížemi...“

Mozek odpověděl po několika okamžicích: „Mám problémy. Silové pole narušuje integritu mé aparatury. Jsem nucen vynakládat neúměrné úsilí na jeho překonání...“

„Netušili jsme, že silové pole zasáhne taky tebe!“ řekl Roger, „Domníval jsme se, že když s námi spolupracuješ, nevadí ti to!“

„Spolupracuji v pořádku. Silové pole narušuje mé energetické potenciály. V případech, kdy mám plnit další úkoly nesouvisející s programem, musím překonávat tuto sílu...“

„Chápu. Pokusíme se omezit tvoje činnosti nesouvisející s programem na nejnutnější míru, budeme tě všemožně šetřit!“

„Narušení energetických potenciálů doposud nedosáhlo maxima.“

„Co tím chceš říct? Může to být ještě horší?“

„Ano.“

„Tak zlé, že by tě to mohlo i poškodit?“

„Dříve, než je možné poškodit aparatury Mozku, může dojít k nenávratnému poškození aparatur lidských bytostí, které se experimentu zúčastňují. Upozorňuji na tuto možnost.“

Enkra se znepokojeně ohlédl na Asthru. Stála nehybně, ruce vztaženy k obloze; Oheň vysoko vyšlehával. Vítr hnal okolo jejích nohou oblaka prachu a písku.

„Je nějaká možnost obrany?“ zeptal se Roger.

Mozek uvažoval skoro třicet vteřin. „Ne.“ řekl potom.

Enkrovi napadlo podívat se na měřič indukovaného napětí. Miliarda voltů, kritická hranice, které dosáhl pokus za války. Pak se spálily přístroje a vědci byli naráz bez možnosti dalšího zkoumání. Teď byla na displeji a naskakovaly další stovky a tisíce voltů, jak se zvyšoval potenciál silového pole.

„Mám obraz kamery na sondě.“ oznámil Mozek a po chvíli jej dal na obrazovku. Dříve dokázal tyto činnosti vykonávat současně a vůbec neuvažoval, zda má lidem něco ukázat.

Planetu obtékaly světelné paprsky, které prosvěcovaly i vrstvu citrónově žlutých zplodin. Ty světelné vlny byla polární záře a její vrcholy skutečně měly střed na magnetických pólech. Ale v této chvíli měla Zeta ještě třetí pól: uprostřed kontinentu Onthor se objevil vzdušný vír, v němž se točily nepředstavitelně mocné síly přírody v boji se silami člověka.

Mike, sedící u Ohně, se na chvíli ohlédl. Ze tmy se vynořily tři lidské postavy; byli to zřejmě cizinci, protože se blížili opatrně, zdržováni strachem, ale poháněni nepřekonatelnou zvědavostí. Muž, žena a dospívající chlapec; ti dva dospělí byli oblečeni v kůžích nějakého zvířete, žena vlekla na zádech maličké dítě, muž pytel s celým jejich majetkem. Muž měl oštěp a za pasem kamennou sekeru, žena rovněž kamenný nůž, chlapec dřevěný kyj. Jejich pleť byla bronzová, vlasy dlouhé a kosmaté, tělo porostlé hustou krátkou srstí. Když si povšimli, že na ně hledí, zastavili se, zaváhali, ale pak zůstali a přihlíželi.

Vítr, který se začal zdvihat při zemi, už hučel nad jejich hlavami; tady dole cítili jenom ohlas jeho závanů. Zato nahoře zuřil skutečný uragán; točil se a hučel, hnal se vysoko v horních vrstvách atmosféry dokola, stále rychleji a rychleji. A jako gigantické koště smetal do svého středu zplodiny motorů lidoještěrů, jedovaté sloučeniny flamu ohrožující svět. Enkra a Roger to viděli na obrazovkách svých monitorů, ostatní to poznali podle toho, že na okraji oblohy se začaly objevovat jasnější hvězdy. Ve středu, přímo nad jejich hlavami, ovšem tma zhoustla ještě víc.

A na východním obzoru se objevil první nesmělý úsvit; předtím jej nebylo možno spatřit pro hustou vrstvu jedovatých mraků, ale nyní ohlašoval, že nadejde nový den.

Ďábelský kruh uragánu se zvětšoval; obsáhl už celý kontinent Onthor, ale to mu nestačilo, jeho cílem bylo obsáhnout celou planetu. Zvedal od země tuny prachu a písku, ale to vše bylo jen druhotným projevem síly, která řádila ve výšinách. Ostatně, písek a prach se také soustřeďovaly do oka uragánu a tam hořely jasným plamenem Živého Ohně.

Asthra to viděla; v její tváři se objevil triumfální úsměv. Uvolnila sílu, poutající Oheň a dovolila mu, aby vyšlehl do výšky ve vysokém sloupu od země až k obloze; a jak vzplanul, rozhořel se nad její hlavou do šířky jako gigantická pochodeň.

Teď se konečně stalo, co vymysleli a realizovali: nad jejich hlavami hořel flam, hořelo vše, co tu zanechali lidoještěři. A uragán, šířící se po celé planetě, smetal i zbytky a zabíral každou otočkou další a další kus světa, kde konal svou práci. Orval přitom listí ze stromů, poničil vše, co nedokázalo odolat jeho síle; ale na tom v té chvíli nezáleželo. Lidé, stojící v dlouhých řadách, spojení navzájem a kývající se stále ve stejném rytmu, stejně neviděli, co se kolem nich děje.

V ten moment zjistili Roger a Enkra, že se něco děje se sondou. Mozek ji zavěsil tak, aby zabírala svou kamerou část planety, kde se pokus konal; nyní se ale zdálo, že vítr nezadržitelně stahuje do svých neviditelných sítí i samotnou sondu. Samozřejmě, kdyby byl Mozek při plné síle, snadno by tento problém vyřešil a svou sondu zachránil; ale nejspíš toho nebyl schopen nebo neměl dost energie. Sonda začala pozvolna kroužit a přibližovala se každou otočkou k oku uragánu.

„Nech to!“ řekl Enkra Mozku, „Aspoň uvidíme, co se tam uvnitř děje. Je to velice zajímavé, vidět reportáž ze skutečné bouře!“

„Přeješ si vypustit druhou sondu?“ zeptal se Mozek skomírajícím hlasem.

„Není třeba. Umím si to představit.“

Hodnota indukovaného napětí překročila deset miliard voltů. Zdálo se, že se něco děje s měřením, neboť údaje na displeji se zdály Enkrovi poněkud nepochopitelné.

Živý Oheň rozšiřoval svou základnu; zřejmě to bylo zapotřebí, protože nad jejich hlavami zachvátil třetinu oblohy. Asthra a ostatní se bez obav dali Ohněm pohltit, ale kluk z Onthoru to sledoval se vzrůstajícím zájmem. Jeho rodiče vrčeli a raději ustupovali; zřejmě se báli všeho tajemného a nevysvětlitelného. Chlapec udělal dokonce pár kroků blíž, jako by chtěl vidět, co je to za oheň, ve kterém mohou žít lidé. Napadlo ho dotknout se plamene aspoň rukou; jenomže jak ji natáhl, Oheň náhle vyšlehl k němu a zmocnil se ho. Chlapec chtěl utíkat, ale zřejmě se zamotal a ztratil orientaci; to už ho Oheň přestal pálit, sežehl jeho vlasy, chlupy na těle, těžký kyj i všechno ostatní a ponechal jej nahého. Jeho rodiče vyvřískli leknutím, ale on jim ukazoval, že to vůbec není zlé, že ho to dokonce baví. Když ale nedali jinak, vyběhl z Ohně, vrátil se k nim a něco jim vysvětloval.

Po pravdě řečeno, měli ti lidé smůlu. Kdyby se tady objevili dřív, byli by zařazeni do vzdělávání a stali se platnými členy společnosti. Takhle zůstali prozatím divochy a mohli všemu jenom přihlížet. Nezdálo se, že by jim to dělalo těžkou hlavu.

A pak se na východě objevilo slunce. Skutečný sluneční paprsek, zářící a laskavý. Procházel ideálně čirou atmosférou, takže byl dobře vidět, jak zvolna sklouzl po poušti a dotkl se postavy čarodějky, vzpřímené ve svém plameni.

Nad zemí Onthor začínal den. Boj nebyl doposud dobojován, ale byl rozhodnut – uragán obsáhl celou planetu a nyní zametal nebe nad zemí Kam, téměř protilehlou Onthoru. Tam slunce zapadalo, naposledy pod citrónově žlutou oblohou. Až vyjde, uvidí už modré nebe.

Náhle si Mike všiml, jak dívce Kateřině podklesla kolena. Zvolna padala; dokonce tak pomalu, že i on mohl vstát a zadržet ji. Její tvář byla ztrhaná bolestí a jak ji rychle prohlížel, zjistil, že její srdce sebou prudce škube v křeči. Infarkt z vyčerpání, to byla diagnóza, kterou narychlo udělal; potom jí začal masírovat srdce, aby je přinutil k normálnímu rytmu. Naštěstí mu pomáhal Živý Oheň, který držel dívku při životě; jinak už dávno podlehla.

Asthra tomu nevěnovala ani moc pozornosti; taky její tvář byla vytřeštěná a ztrhaná únavou. Taky ona ze sebe vydávala vše, co se v ní nacházelo, taky ona pracovala z posledních sil. Kdyby uvolnila sílu uragánu, mohl planetu poničit a způsobit smrt mnoha lidem; musela jej držet, dokud to bude zapotřebí.

Sonda už zatím dávno skončila ve víru; ani z toho nic neměli, náhle se před její kamerou objevila stěna plamenů a vzápětí vše zaniklo. Mozek už neměl na obrazovku žádný obraz, jeho přístroje pracovaly schizofrenicky a dávaly naprosto nesmyslné informace. Jediná síla na planetě byla nyní Asthra, udržující Oheň.

Pak začal Oheň nad jejich hlavami zvolna pohasínat; už neměl co by spálil. Uragán zametl všechno, pročistil celou atmosféru, přitom zpustošil taky značnou část obydlených oblastí. Příroda Zety je ale silná; sotva skončí čas bouří, opět začnou růst rostliny, zvěř vyleze z úkrytů, ptáci vzlétnou k modré a jasné obloze. A lidé?

Asthra zvolna stahovala plamen; Armini se přestali pohybovat v rytmu, ostatní lidé rovněž postupně odpadali a uklidňovali se. Přístroje Mozku se vzpamatovaly, opět podávaly jasné a věrohodné informace. A Mozek se ozval:

„Experiment Oheň pokračuje bez závad! Vysílám další sondu s kamerou!“

Už v průběhu těch slov se ukázal obraz. Planeta Zeta, čistá, modrá a krásná...

„Vyhráli jsme!“ vzdychl Enkra.

„Vyhráli,“ odpověděl mu Roger, „Dokázali jsme to! Asthra to dokázala!“

Asthra stála už opět mimo Oheň; zvolna přihlížela, jak se jeho sloup zmenšuje. Už neplály na obloze závoje polární záře, zato jasné žhavé slunce ozařovalo zemi. Tři divocí lidé stanuli s rukama vztaženýma ke slunečnímu kotouči a klaněli se mu.

Také mnozí Armini zdravili slunce. Byl to zvyk především těch, kdo měli úzké vztahy s Reorty, odvozujícími od Slunce svůj původ. I Asthra zašeptala pozdravnou mantru a poklonila se. Cítila se velice vyčerpaná, ale věřila, že jí paprsky brzy sílu vrátí.

Mike také pocítil touhu poděkovat. Zazpíval tiše:

óm namo bhagavate narasimháya

namas tejas-tejase ávir-ávirbhava

vajra-nakha vajra-damstra karmášayan

randhaya randhaya tamo grasa

grasa óm sváhá, abhayam abhayam

átmani ghúyisthá óm ksraum...

Enkra zavelel Mozku: „Začni s probouzením lidí! Rozpojit energetické potenciály!“

„Provedu.“

Nadcházelo jitro planety Zety.

Errata:

30.05.2021 11:46