Vítej, návštěvníku!

Hirošima

Zoidée přiběhla brzy ráno, sotva se rozednilo. V ruce držela svou obvyklou velkorážnou pušku s obrovskými tlumiči a za krkem jí seděla její oblíbená chobotnice agisar. Jistě byla zvědavá stejně jako já – také jsem nemohl klidně spát. Nebylo divu; setkání dvou odlišných a přitom tak podobných civilizací byla příliš významná událost.

Jakmile se objevila v zorném poli kamer letounu, programy mi podaly signál. Sjel jsem do přechodové komory a připravil si fotomet, ale nebylo toho zapotřebí. Planeta byla tichá, žádný z jejích nebezpečných obyvatel se neukázal. Nejspíš ke svému štěstí. Proti velkorážným střelám dum-dum, jaké používala Zoidée, ani proti mému fotometu neměly obludy sebemenší šanci.

Zoidée doběhla rychle k mému letounu, ale všiml jsem si, že se neustále rozhlížela po okolí a bedlivě sledovala zejména okraj lesa. Ještěrů se nejspíš nebála, ale ani jim nedávala příležitost svou neopatrností. Vzápětí jsem ji už vítal v přechodové komoře letounu.

Tentokrát tu byly obrazovky dvě. Druhý terminál byl přepnut na řízení hlasem, do řetězce byl vložen překladač z řeči Bar. Jinými slovy, terminál mohla ovládat Zoidée.

„Buď mi vítána!“ uvítal jsem návštěvnici.

„Ještě pořád máš na sobě ten kosmický oděv?“ usmála se dívka trochu jízlivě, ale pak pokračovala smířlivěji. „Děkuji za přivítání. Jen si myslím, že bys mi mohl víc věřit. Agisary se nikdy nemýlí.“

„Agisary? Nevím. U nás se říká, že chybovat je lidské,“ musel jsem se zasmát.

„Zajímavé. Přesně tak se to říká i u nás,“ podotkla dívka zamyšleně.

„To víš, všichni jsme lidé,“ povzdychl jsem si.

„Ani nevíš, jakou pravdu říkáš,“ odtušila tiše.

„Můj kovový pomocník už přečetl pět vašich knih,“ nedalo mi aspoň trochu se pochlubit úrovní naší, pozemské techniky. „Kromě jiného srovnal naše dosavadní znalosti, jak jsou zapsány v našich knihách, s vědomostmi z vašich knih.“

„A co ses dozvěděl?“

„Především to, že vaše znalosti z biologie jsou mnohem podrobnější a důkladnější než naše,“ připustil jsem. „Dost mě zajímalo, nakolik se shoduje stavba těla lidí Země a Bardžá. Zdá se, že mezi našimi druhy je jen pár celkem nepodstatných rozdílů.“

„Přesněji pět přírodních, ostatní jsou umělé,“ upřesnila Zoidée zasněně. „Dva přírodní rozdíly mají zcela jasně sbíhavý charakter a během takových třiceti generací nejspíš samy od sebe zmizí. Umělé jsme způsobili my sami, úmyslně.“

„Jak to můžeš vědět?“ podivil jsem se pro změnu já.

„Ty máš svého pomocníka – já mám svého pomocníka,“ opáčila dívka s úsměvem. „Tvůj pomocník přečetl pět našich knih. Přiznám se, nechápu, jak je to možné. Jestli dokázal srovnat všechno s vašimi knihami, je to neuvěřitelné. To snad ani není v silách člověka – tím víc mě to udivuje u stroje. Můj pomocník prozkoumal tvoji krev a srovnal ji s mojí. Neznám úroveň vašich knih, nezlob se, když ti budu říkat něco, co možná víš. Základem genetiky je fakt, že kterákoliv buňka obsahuje úplný obsah dědičnosti jedince. Ani agisar to nemůže rozluštit z jedné buňky, ale pouhá kapka krve má tolik krvinek, že mu to stačí.“

„Ten tvůj... agisar... dokáže rozluštit genetický kód jen – z jediné kapky krve?“

„Tak nějak,“ usmála se dívka. „Musím mu pomáhat, ale bez něj bych nedovedla vůbec nic. Pomáháme si navzájem – vlastně spolu pokaždé vytvoříme jednu složenou bytost.“

„No nazdar!“ povzdychl jsem si. „A co zajímavého ještě může poznat?“

„Chceš mě zkoušet?“ usmála se dívka. „Dobrá, abys mi více věřil, povím ti něco z toho, co jsem se dozvěděla o tobě, chceš? Pomineme maličkost, která je vidět i na vašich filmech, totiž že vám na hlavě nerostou vlasy jen nahoře a vzadu jako nám, ale i na některých dalších partiích obličeje. Tak tomu údajně bývalo kdysi i u nás, jen se z těchto dob nedochovaly žádné záznamy. Přiznávám, opravdu bych se ti ráda podívala do obličeje, je-li tomu tak, jak jsem vyčetla ze tvé krve, ale o to nejde. Vím i to, že jsi poslední dobou pobýval v prostředí bez gravitace, či spíše s gravitací značně sníženou. Řekla bych – od katastrofy vašeho hvězdného letounu, protože dříve jste v letounu tíži určitě měli. Je tomu tak?“

„Máš sice pravdu,“ připustil jsem, „ale teď by mě docela zajímalo, jak jsi to poznala?“

„Stačí srovnat současný obsah vápníku ve tvé krvi s tím, jaký by měl být podle informací z dědičnosti. Když víš, jak se v prostředí beztíže obsah vápníku snižuje, můžeš dobu pobytu v beztíží odhadnout dosti přesně. Přiznám se, použila jsem na tvůj organismus závislosti platné pro nás, lidi Bardžá – ale souhlasí to, nebo ne?“

„Teď si vzpomínám, že jsem prve cosi říkal o poškozených motorech Persea,“ zabručel jsem. „Ale podle čeho soudíš, že jsme před více než čtvrtrokem, měli tíži v letounu normální?“

„No dobrá, nachytal jsi mě,“ povzdychla si dívka. „To jsem opravdu hádala. Ale posuď sám, zda jsem uvažovala alespoň trochu správně. Věděla jsem téměř jistě, že jsi celou cestu neprospal. Při vaší úrovni biologie musí být i obyčejný zimní spánek hodně komplikovanou záležitostí. Žít v beztíží několik let by neznamenalo pokles hladiny vápníku v krvi, ale značné odvápnění kostí. Poenaid má slušnou gravitaci a připočítám-li k tomu váhu tvého kosmického obleku, měl ses krátce po přistání v řídící kabině zhroutit a ne se tady už první den procházet jakoby nic. I tak jsem si všimla a divila se, že jsi vyšel ven a dokonce ses tam fyzicky namáhal. To ale znamená, že máte ve hvězdném letounu tíži zhruba po celou cestu. A teď uvažuji snížený obsah vápníku v krvi. To nebyl týden bez tíže, to byla doba mnohem delší. Mezníkem by mohla být nejspíš – katastrofa vašeho letounu. Je tomu tak?“

„Přiznávám, nestačím se divit,“ řekl jsem uznale. „Ale přece jenom – víš i něco, co by se nedalo uhádnout z toho, co jsem ti přímo nebo nepřímo řekl?“

„A nedáš si říct a nedáš...“ povzdychla si dívka. „No dobrá, co ještě vím: v době zhruba souhlasné s katastrofou vašeho letounu jsi nějakou dobu, naštěstí jen krátkou, pobýval v místech zvýšeného neviditelného, ale spalujícího světla. Tentokrát nehádám, vím to bezpečně. Jak se vám dostalo do lodi? Nebo ses s tím setkal na planetě? Víte aspoň něco o účincích studeného a přece spalujícího ne-světla?“

„Víme – a od této chvíle ti věřím,“ řekl jsem s obdivem.

Ano, v úseku reaktorů bylo zvýšené záření gama, ale nic moc, nebylo životu nebezpečné. Po tak dlouhé době by se jeho následky těžko prokazovaly, ačkoliv je známo, že právě v krvi se ozáření projeví nejvíce. Jenže – to by Zoidée musela znát normální krevní obraz lidí Země. Což ona zřejmě ví – a pak tedy klobouk dolů!

„Víš, že ses v tom pohyboval, nebo ne?“ pokračovala jako by to nestačilo.

„Dost – už jsem řekl, že ti věřím všechno!“ pokusil jsem se ji zarazit. Jako kdybych chtěl zastavit rozjetý rychlík krabičkou zápalek, položenou na koleje.

„Všechno? Tak proč máš na sobě ten skafandr?“ podívala se na mě nevinně. „Já ti přece nechci nějakou zbrklou radou ublížit. Aspoň věř, že jsem si vědomá toho, že na tobě a také na tvých strojích závisí životy lidí v našem hvězdném letounu.“

„Dobře – ale vezmi v úvahu i to, že naše zvyklosti mi odložit skafandr výslovně zakazují. Rozumíš mi?“

„Jak myslíš,“ pokrčila rameny docela pozemsky. „Já jsem ti slíbila, že tady na Poenaid skafandr potřebovat nebudeš, ale chceš-li, choď si v něm klidně dál. Mně to vůbec vadit nebude... mně ne!“

Otočila se a dělala uraženou. Bylo to tak pozemské gesto, až mě to zahřálo u srdce.

„Zoidée,“ začal jsem mírně, „slíbil jsem ti půjčit naše pozemské knihy, chceš?“

„Kde je máš?“ ožila jako mávnutím kouzelného proutku.

„Tady,“ ukázal jsem na obrazovku.

Vysvětlil jsem jí, jak se domluvit s počítačem, jak najít seznam knih, jak požádat o knihu z knihovny, jak vybírat zajímavosti podle témat a jak knihy prohlížet.

„Knihy nemáte špatné,“ pokývala hlavou, když zjistila, že pozemské počítačové knihy mohou obsahovat a pochopitelně také obsahují pohyblivé filmové záběry. Hned napoprvé se jí podařilo vyvolat knihu, která ji zajímala.

No nazdar, pomyslel jsem si, když jsem uviděl, jaké téma si zvolila pro začátek. Požádala palubní počítač o nejdůležitější události z historie Země za posledních dvě stě let – no to se chudinka dozví věcí!

„Já tě teď poslechnu a půjdu se zbavit tohohle krunýře,“ skončil jsem rychle a poklepal si na skafandr.

„Konečně!“ nemohla si odpustit. „Že ti to ale trvalo!“

Nečekal jsem na víc a rychle jsem vstoupil do spojovací chodbičky, žebřík vyšplhal jako veverka a aniž bych se tentokrát zdržoval očistnou procedurou, vpadl jsem do řídící kabiny. Okamžitě jsem počítači přikázal, aby na jednu zdejší obrazovku promítl totéž, co teď právě vidí Zoidée, jen s pozemskými texty, abych tomu rozuměl.

No nazdar, opakoval jsem si v duchu už pokolikáté, když se na obrazovce obou terminálů objevily otřesné dokumentární obrázky z koncentračních táborů z různých částí světa, ke všemu doprovázené jasným, nesmlouvavým textem.

Osvětim, Dachau, Solověcký gulag, stadion v Santiago v Chile, Guantanamo... to sis ale, děvče, vybrala téma, ani bych se nedivil, kdybys teď utekla a víc se tu neukázala!

Ale dívka zřejmě neutekla, strašné obrázky se střídaly dál. Hirošima, Nagasaki... horšího tam asi opravdu nic není a nemůže být! Dlouhé neplodné rozhovory o míru, ovšem na pozadí stále rostoucích zásob nejničivějších zbraní... A zase války, války a války... Hromady lidí v blátě různých bojišť i oběti v čistě vyhlížejících mučírnách s vlastními krematorii, hořící člověk pokropený napalmem z amerického plamenometu, děti zabité na hřišti leteckou raketou. Dívej se, děvče, tohle se na vašich planetách nevidí, co? Musela jsi překonat miliardy kilometrů vesmírem, abys viděla tohle? A ke všemu jasné texty, nedávající nejmenších pochyb o tom, co obrázky opravdu představují.

Vyklouzl jsem hbitě ze skafandru, zavěsil jej na závěs do skříně a oblékl si pracovní kombinézu. Přitom jsem pořád sledoval, co si právě teď dívka z hvězd prohlíží.

Vlak zničený náloží teroristů, zborcené traverzy, zubaté kusy plechu, mezi tím zkrvavené nohy... Ach tak, to je už moderní doba... Toho jsme se nedokázali zbavit ani dnes, když snad opravdovým válkám už nadobro odzvonilo. Pořád se najdou lidé, kteří musí celému světu – ale především sami sobě – dokazovat své v podstatě zbabělé hrdinství nesmyslnými vraždami nic netušících bezbranných lidí.

Na další jsem ani nečekal. Sjel jsem po žebříku – bez skafandru mi to šlo mnohem lépe – a vstoupil do přechodové komory.

Strašlivý zápach mě udeřil do nosu, jen co jsem otevřel dveře. Něco tak příšerného jsem nečekal. Atmosféra planety byla možná neškodná, ale že by voněla, se rozhodně tvrdit nedalo. A také tu bylo horko, skoro k zalknutí. Ale to teď nebylo tak důležité.

Dívka mě zpozorovala a otočila se ke mně.

„Vojto, vy snad... něco takového...“ zašeptala skoro neslyšně. Pořád se usmívala. Ovšem, došlo mi, ona musí mít prostě takový obličej, který se nedokáže neusmívat – ale ten úsměv byl určitě nejsmutnější, jaký jsem kdy v životě viděl – a k tomu ta její veliká tmavá kukadla, která teď málem pro slzy ani neviděla...

„Stejně se to dozvíš, dříve nebo později,“ řekl jsem potichu.

„Jak příšerné!“ opáčila tiše. „Tohle – vy?“

„Já vím, je to hanba pro naši Zemi, ale to všechno jsou dokumenty, všechno se opravdu stalo, něco dokonce nedávno.“

„Nedávno?“ skoro vykřikla, „Vždyť něco z toho se stalo v době vašeho odletu ze Země! To je skoro jako by to bylo dnes!“

„Nejhorší už je snad navždycky za námi,“ povzdychl jsem si. „Věřím, že ze světa zmizí i poslední zbytky toho, co jsi právě viděla. Ale obrázky už zůstanou.“

„Proč je vozíte s sebou i na výpravy do vesmíru?“

„Kdybychom zatajovali nepříjemnou pravdu, kdo by nám věřil to pěkné?“ pokrčil jsem rameny. „Pravda se nakonec ukáže a nemáme právo přikrášlovat, co se skutečně stalo.“

„Ale – je to strašné!“ otřásla se dívka. „Příšerné! Hnusné!“

„Je, ale tyhle obrázky sis vybrala sama.“

„Jenomže jsem nevěděla, co hrůzy v nich bude.“

„Teď už to víš,“ řekl jsem potichu. „Asi sis neměla hned napoprvé vybírat to nejhorší, co kdy na Zemi bylo, ale už se stalo. Máš to aspoň za sebou.“

„Ale já už opravdu dál nemohu,“ vzlykla a vrátila se k jednomu obrázku. Děti na tržišti, roztrhané moderní inteligentní leteckou raketou. „Vždyť v těch hrůzách byly i děti, nebo ne?“

„Byly,“ přisvědčil jsem. „Dětem se to nevyhýbá.“

„To je příšerné!“ otřásla se. „Jak o tom můžeš mluvit tak klidně?“

Tón jejího hlasu se náhle změnil do vysloveně nepřátelského.

Popadla pušku a zmizela mi v otevřených dveřích.

A máme po kontaktu, pomyslel jsem si smutně. Ale nedivím se, že to nevydržela. My pozemšťané se dokážeme dívat i na tak hrozné obrázky, ale ani mně se z nich nedělalo dobře. Kosmonauté z Bardžá jsou jistě pečlivě vybíráni, aby snesli ledacos, ale tohle už je pro ně asi silné kafe. Možná stejně odporné, jako tamto pečené dítě.

Zvenku se ozvalo prásknutí výstřelu... A druhé! Zoidée střílela! Proč?

Fotomet jsem měl naštěstí u východu z přechodové komory. Vzápětí jsem vyhlížel ven a zjišťoval, co se děje.

Zápach byl venku ještě pronikavější než uvnitř. Okamžitě jsem pochopil, kde mám hledat zdroj toho puchu. Nedaleko přece ležela mršina veleještěra a v tom příšerném vedru, jaké tu panovalo, se začala rozkládat. Což nebylo nic proti tomu, co jsem spatřil přímo pod letounem.

Zoidée napadli ještěři!

Zoidée napadli ještěři!

Byli sice menší než předchozí obluda, ale i tak měli tři metry výšky. Třetí výstřel dalšího srazil k zemi, kde se už dva zmítali v krvi, veliká břicha rozervaná výbušnými střelami, ale čtvrtý mezitím doběhl k dívce. Další výstřel jí znemožnil, srazil ji na zem, nohou s velikými drápy šlápl na břicho a právě se ji chystal rozsápat. Stačila už jenom vrazit do ještěří tlamy pušku tak, aby ji zuby sevřely místo jejího krku nebo ruky. Viděl jsem, jak se kovová hlaveň v těch obrovských čelistech kroutí, ale ještěr si jistě všiml, že sousto není chutné a chystal se kov vyplivnout.

Přímo pod ještěří hlavou jsem viděl blýskající se overal dívky. Oba se zmítali, kdybych teď vystřelil odsud shora, nejspíš bych spolu s ještěrem zasáhl i ji! Musel jsem dolů! Déle jsem neuvažoval a sjel po žebříku na písek pod letounem. Teprve tam jsem odpojil pažbu fotometu od zdroje a odjistil zbraň. Koutkem oka jsem zpozoroval další čtyři ještěry, jak sem pádí dlouhými skoky. Byli zatím daleko, ale nesměl jsem ztrácet čas!

Ještěr mezitím vytrhl dívce pušku a odhodil ji stranou. Ještě vteřinu – a bude zle! Vykřikl jsem, abych obrátil jeho pozornost na sebe. Povedlo se mi to jen nakrátko. Ještěr se ohlédl, otevřel dokořán tlamu a zlostně zakrákal, ale pak se opět obrátil k mnohem jistější kořisti, aby se mohl konečně s chutí zahryznout.

Ta půlvteřina jeho úmysl zhatila. Jakmile se jeho hlava přestala krýt s dívkou, dostal jsem příležitost já. Na okamžik bliklo uprostřed ještěřího žlutohnědě skvrnitého krku červené světélko laserového zaměřování, ale to už jsem prudce zavíral oči a tiskl spoušť s úžasnou vůlí zabít – zabít tu bestii.

Ostrý záblesk mě oslnil navzdory sevřeným očním víčkům. Z fotometu se má střílet buď se speciálními brýlemi nebo ve skafandru, jehož sklo s elektronicky řízenou pohltivostí světla může bleskurychle ztmavnout, aby měl střelec chráněný zrak. Skafandr jsem ale neměl a na brýle jsem si vzpomněl pozdě, možná by v tomto případě i krátké zdržení znamenalo katastrofu.

Fotonová zbraň sebou trhla, holou dlaní jsem to cítil zřetelněji. Emitor opustila vskutku děsivá porce energie, když pouhý tlak světelného záření vyvolal takovou reakci. Účinek tomu ale odpovídal. Zbraň sama střelila nehlučně, tím lépe byl slyšet výbuch v místě, kde se tato energie vpila do cíle. Když jsem otevřel oči a rozkoukal se, ještěr tam najednou stál bez hlavy. Odlétla stranou, tělo se zhroutilo a zalilo dívku proudy stříkající červené krve. Silné pařáty nohou se nejprve skrčily, pak začaly křečovitě hrabat vzduchem. Drápy se na nich podobaly dýkám – trhaly by lidskou kůži jako papír! Jeden z nich se skutečně zachytil a přitáhl dívku blíž. Ani se už nebránila – zřejmě byla bez sebe.

Musím ji rychle vyprostit, uvědomil jsem si. Tři – čtyři zoufalé skoky, shýbnutí. Uchopil jsem bezvládnou, měkkou dívčí ruku a rychle ji odtáhl z dosahu dodělávajícího ještěra. Sklouzl jsem ale po velké kaluži krve a deseticentimetrový dráp zaháknutý za opaskem dívky ji opět křečovitým trhnutím přitáhl do bezprostřední blízkosti nohou netvora. I bezhlavý ještěr by mohl v křečích člověka rozpárat! Uchopil jsem černý rohovitý dráp, vyvlékl jej a odtáhl dívku stranou.

Byl nejvyšší čas, další ještěři byli blízko. Z dálky se zdálo, že pohybují nohama pomalu a líně, teprve zblízka bylo vidět, že ty zdánlivě pomalé skoky jsou dlouhé devět až deset metrů. Cválali mnohem větší rychlostí než naše závodní koně. Chybělo by jim sotva padesát metrů, ale to už neměli proti fotometu žádnou šanci. Další záblesky – další hlavy se kutálely po písku, další bezhlavá těla se zmítala v krvi, tentokrát v bezpečné vzdálenosti od nás.

Znovu jsem se rozhlédl, ale široko daleko byl klid. Kromě třímetrových ještěrů nedaleko nás ležela nesnesitelně páchnoucí mršina největšího vojtosaura zastřeleného hned prvního dne. Kroužilo kolem ní hejno velkých, modravě se lesknoucích much a i odsud jsem viděl, jak se na mršině vlnitými pohyby hemží miliony bílých červů. Bezprostřední nebezpečí nám nehrozilo a já jsem se rychle sklonil nad dívkou. Byla v bezvědomí a to nebylo dobré. Obličej měla zalitý krví, ale doufal jsem, že jde o ještěří krev, předtím ji důkladně pokropila a dívka dosud ležela přímo v obrovské kaluži ještěří krve. Naštěstí se zdálo, že nikde na těle nemá žádnou viditelnou ránu. Rohovina ještěřích drápů se svezla po kovových destičkách, jimiž byl pošitý její overal. I tak ji mohly drápy té bestie přinejmenším pořádně udeřit do břicha. Ať je to jak chce, měl bych ji ošetřit! Ale jak, lékárnička je v letounu a tady ji nemohu nechat – kdyby se zpoza písečných dun vynořili další ještěři, rozsápou ji!

Chtěl jsem ji vzít do náruče – ale s hrůzou jsem zjistil, že ji neunesu. Nejenže byla větší než já, ale tři měsíce beztíží se projevily právě v nejnevhodnější chvíli. Zatočila se mi hlava a upadl jsem na kolena a na ruce. Několik vteřin jsem odpočíval a oddechoval jako po dlouhém běhu. Pak dívka začala vykašlávat krev a já jsem se doopravdy zděsil. Jestli má nějaké vnitřní zranění, zemře! To se přece nemůže stát!

Trhnutím jsem ji převalil na sebe, aby mi ležela na zádech. Pak jsem se pokusil narovnat. Na palubě Persea jsem přece dokázal chodit ještě při třech Gé... To je jako kdyby mi na krku viseli dva silní chlapi a ne jedna dívka. To by v tom byl rohatý, abych...

Nedokázal jsem to. Gravitace byla silnější než vůle. Polezu třeba po čtyřech, pomyslel jsem si. To už přece jen šlo – a k žebříku bylo pár metrů. Teprve tam jsem se napřímil, jedinou volnou rukou zkusil šplhat. Druhou rukou jsem musel přidržovat dívku, která mi bezvládně visela přes rameno. Vydrž, napomenul jsem ji – a hlavně sebe.

Jak jsem se dostal nahoru, nevím.

Vím jenom, že jsem si celou délku žebříku šťavnatě nadával za pohodlnost, že jsem na Perseu netrénoval. Držel jsem se křečovitě – a najednou jsem byl na podlaze přechodové komory letounu a tiskl ruční uzávěr dveří. Nejprve se vytáhl žebřík, pak zapadl ovál dveří. Teprve teď jsme byli oba v bezpečí.

„Odpusť mi, Zoidée, do pilotní kabiny je už jen jeden žebřík, ale ten bych asi nezvládl,“ zašeptal jsem, ačkoliv nebyla naděje, že mě dívka uslyší. Musel jsem odpočívat i na žebříku ve spojovací chodbě, ačkoliv už jsem neměl žádnou další zátěž. Lilo ze mě, před očima mi létaly mžitky a oddechoval jsem jako čtyři. Vedro a zápach ke všemu vtrhly spolu se mnou do pilotní kabiny – no co se dá dělat! Rychle lékárničku a plastikovou láhev s vodou! Skříňka se soupravou pro první pomoc, naštěstí v pořádku, stačilo sáhnout najisto. A teď rychle dolů!

Ačkoliv jsem spěchal, neodvážil jsem se sklouznout po žebříku, slézal jsem příčku po příčce. Naštěstí to šlo dolů rychleji než nahoru.

Zoidée už neležela, ale seděla. Neviděla mě asi, protože měla na obličeji agisar, jehož malá očička se na mě dívala tak, že nebylo zřejmé, zda přátelsky nebo nikoliv. Nevěděl jsem co se děje, nezbývalo mi než věřit, že už se neděje nic zlého. Konečně se ta malá chobotnice pohnula a vzápětí už klidně ležela na dívčině rameni.

„Vojto,“ řekla dívka pomalu, „ty jsi mě zachránil?“

Přečetl jsem její slova na obrazovce, ale napadlo mě něco lepšího.

„Fonetický výstup překladače!“ poručil jsem.

„Jak je ti? Nebolí tě něco?“ ptal jsem se rychle, reproduktor to opakoval v řeči Bar.

„Už mi nic není,“ řekla tiše. „Byla jsem jenom v šoku, vždyť mě to zvíře málem zabilo, víš?“

Abych nevěděl!

„Tak hloupě se nechat zaskočit,“ lamentovala dál. „Takovou dobu si dávám pozor a zrovna teď... ale bylo jich moc, viď? Nejmíň tři jsem přece vyřídila, ale ten další...“

„Neublížil ti?“ zkusil jsem ji přerušit, abych stočil hovor jinam.

„Agisar tvrdí, že mám spoustu podlitin, ale žádnou ránu. Ty jsi mě uzdravil, viď?“

„Spíš to vypadá, že ti tamta potvora nestačila ublížit,“ řekl jsem s ulehčením.

„To není možné, pamatuji se přece, jak mi vytrhla z ruky pušku... Když jsem viděla tu strašnou tlamu, věděla jsem, že je konec,“ zavřela křečovitě oči a otřásla se.

„V té chvíli jsem té bestii ustřelil hlavu,“ ujistil jsem ji.

„Ale vždyť se pamatuji, že jsem měla plnou pusu krve!“

„Nebyla tvoje, ale ještěra,“ vysvětloval jsem dál.

Chvíli jsme oba mlčeli. Všiml jsem si, že ani její obličej, ani overal nenesou žádné stopy ještěří krve. Zato já jsem vypadal jako řezník a sotva jsem stačil otírat pot s čela.

„Představovala jsem si tě trochu jinak,“ řekla po chvíli. „Podle agisaru máš mít v obličeji pod nosem, na bradě a na tvářích nějaké vlasy. Jak vidím, odstraňuješ si je, takže vypadáš skoro jako my... Až na tu bledou barvu kůže, ta je opravdu hodně nezvyklá.“

„U nás na Zemi je barva kůže u různých lidí různá,“ řekl jsem. „Jsou lidé bledí jako já, jiní mají stejnou barvu jako ty, ale máme i lidi ještě tmavší.“

„Ještě jste se pořádně nepromíchali,“ odtušila spokojeně dívka. „Až se tak stane, až se všechny genetické znaky smísí, budete i vy jediné barvy, tak jako je tomu u nás.“

„Jsi si tím tak jistá?“ zeptal jsem se.

„Ledaže byste se od sebe nějak uměle oddělovali,“ řekla s určitostí. „Ale nevím, proč byste to dělali. Bledá barva kůže není výhodná, na ostrém slunci ti to určitě dělá potíže.“

„Máš pravdu,“ řekl jsem. „Musíme se přizpůsobovat pomalu. Asi tak jako gravitaci. Nebo se před sluncem chránit.“

„Naštěstí tu teď máme oba dva chvíli klidu,“ už se zase usmívala. „A mohl bys mi říci, jak jsi mě dostal až sem?“

„Na zádech, jinak to nešlo.“

„To není možné!“ zamračila se.

„Ale je... Člověk dokáže i nemožné, když je zle.“

„A kde mám pušku?“ vzpomněla si najednou.

„Tu jsem nechal venku, ale obávám se, že se z ní už nedá střílet. Ještěr ji zničil.“

„Tedy se mi to nezdálo... Co se dá dělat. Naštěstí mám ještě jednu, opotřebovanější a tím pádem nepřesnou, ale tady to bez pušky nejde. Přijít i o tu, dlouho bych naživu nevydržela.“

„Naučíš se střílet z naší zbraně,“ uklidňoval jsem ji. „Fotomet je účinnější než puška. Mám jich víc, dám ti jeden, budeš-li chtít. A hlavně – nebudeš tu sama, jsme tu přece dva.“

„Zbraně máte lepší, vím,“ vzdychla si. „Ale nechápu, proč je používáte proti sobě.“

„Fotomet nebyl nikdy použit proti lidem,“ ujistil jsem ji rychle. „Fotomet byl vymyšlen právě pro takové případy, jako běhají po téhle planetě.“

V tomhle jsem si moc jistý nebyl. Fotomety byly totiž vymyšleny v armádních vývojových laboratořích a tedy – proti lidem. Snad jen ukončení válek nedovolilo jejich rozšíření – a možná také obava z toho, že by se tyto nebezpečné zbraně brzy ocitly v rukou teroristů. Nám je dali jako to nejlepší, co by nás mohlo ochránit – v našem případě nehrozilo nebezpečí, že je za úplatek prodáme Rudým brigádám nebo někomu podobnému.

„Já ti věřím... Ostatně – i já umím střílet.“

„Ale teď zůstaneš tady, dokud se pořádně nevzpamatuješ,“ rozhodl jsem. „Tvrdíš, že máte velice podobnou biologii jako my. V tom případě bys měla snést i naše jídla. Je to tak?“

„Mohu jíst totéž co ty – a naopak,“ zašeptala.

„Počkej tady, přinesu něco k jídlu.“

„Mohla bych jít s tebou?“

„Pojď – ale já půjdu napřed, musím otevřít poklop.“

Vstal jsem – a zatrápený žebřík – šplhal zase nahoru. Vysoukal jsem se z poklopu a ihned se složil na podlahu pokrytou pěnovou hmotou. Aspoň na chvíli se musím uvolnit...

„Vojto, co je ti?“ uslyšel jsem tlumený výkřik. Zoidée právě vylézala z chodbičky.

„Nic mi není,“ zavrčel jsem. „Jenom to, co jsi mi předpověděla. Projevilo se beztíží.“

„Ale na to je jednoduchá pomoc! Musíš se přizpůsobovat pomalu, ne tak naráz!“

„To vím taky,“ ušklíbl jsem se a pomalu jsem vstal. „Teď ale ležet nemohu, když jsem ti slíbil něco k jídlu.“

Vytáhl jsem ze zásobníku dvě tuby s fazolovou kaší. Jednu jsem podal dívce a ukázal jí, jak se otevírá. Pak jsem si lehl naznak na podlahu, otevřel druhou a pomalu se dal do jídla.

Zoidée si vedle mě sedla na podlahu na zkřížené nohy a nejprve dala kaši agisaru. Zase si přitom dala jeho chapadla na oči, až jsem se otřásl odporem. Chvíli vyčkávala a teprve potom ochutnala sama.

„Jsou to rostliny, že?“ ubezpečovala se.

„Rostliny,“ potvrdil jsem jí. „Fazole a rajčata.“

„Chutná to docela dobře,“ pochválila si. „I když agisar tvrdí, že jedna z těch rostlin je za určitých okolností trochu – jedovatá.“

„Já vím, rajčata. Ale jen když jsou nezralá. Těchhle se rozhodně bát nemusíš.“

„Však vidíš, jak mi chutná,“ usmívala se.

„Můžeš jich sníst, kolik chceš,“ ujišťoval jsem ji.

Chvíli jsme spolu mlčeli a pomalu vychutnávali jídlo.

„A prosím tě, promiň mi moje chování,“ řekla Zoidée po chvíli. „Ta vaše kniha byla sice doopravdy příšerná, ale já už teď vím, že ty krutý nejsi. V jedné chvíli mě dokonce napadlo, že mě můžeš zabít. Křivdila jsem ti, promiň mi to.“

„Nemám co bych ti měl promíjet.“

„Ale máš,“ zašeptala dívka. „Vyběhla jsem ven jako bezhlavá a málem jsem to odnesla. Patřilo by mi to. Ty jsi... ty jsi kvůli mně vběhl mezi ty příšery, viď? Zahlédla jsem tě tam. Proč?“

„Shora jsem nemohl střílet,“ usmál jsem se. „Musel jsem blíž, jinak bych ti mohl ublížit. Byla by tě škoda, děvče.“

A bylo mi krásně, protože to zase vypadalo, že budeme pokračovat v rozhovorech.

Zdálo se, že se Zoidée vzpamatovala podivuhodně rychle. Když jsme si oba odpočinuli, promluvila opět jako první.

„Mohla bych se tě, Vojto, na něco zeptat? Tohle letadlo se řídí z této kabiny, viď?“

„Obvykle odtud,“ souhlasil jsem.

„Co to znamená – obvykle? Máte v tak malém letounu více řídících kabin?“

„To sice ne, ale tohle letadlo může létat i bez pilota, buď řízené na dálku, nebo se může řídit samo.“

„Řídit se samo? Tomu mám věřit?“ zavrtěla udiveně hlavou.

„Řekl bych, že naši kovoví pomocníci jsou dokonalejší než si myslíš. Vždyť víš, že vidí, slyší a rozumí i lidské řeči – létání není nejtěžší funkce, kterou zvládnou.“

„Naše letadla se nedokáží řídit sama,“ zasnila se dívka. „Když naše gryuly nikdo neřídí, klesnou k zemi a přistanou. Zato si myslím, že mají řízení mnohem jednodušší.“

„Proč myslíš?“ zeptal jsem se opatrně.

„Nám stačí dvě páky. Tady je těch páček moc, to bych se asi nikdy nenaučila.“

„Zato se náš letoun dá řídit i tak, že budu ležet tady na podlaze, ničeho se nedotknu a letoun poletí sám,“ ujišťoval jsem dívku.

„To mi budeš muset předvést, nebo ti neuvěřím,“ vyhrkla.

„A nedáš si říct a nedáš,“ oplatil jsem jí její vlastní slova. „Kam chceš letět?“

„Tímhle směrem asi šest kilometrů,“ ukázala na obrazovku. (Pochopitelně řekla: třicet tisíc zhavae, ale překladač mi jednotky okamžitě přepočítal.)

„Je tam něco zajímavého?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Tam bydlím... mám tam jeskyni,“ řekla potichu. „A kromě toho – tady je moc zabitých ještěrů, budou se sem stahovat mrchožrouti ze širokého okolí a nebude tu bezpečno.“

„Dobře, to jsou dostatečně pádné důvody,“ uznal jsem. „To stojí i za jednu rezervu paliva. Prosím tě, sedni si tady do křesla. Příkaz: program PRESTART.“

Vyklopil jsem křeslo druhého pilota a zajistil je. Poslední slova byla určena palubnímu počítači. Pochopil je a začal je vykonávat. Letounem proběhlo zachvění, ozvalo se několikeré prásknutí. To se zavíraly masivní dveře přechodové komory i poklop v kabině; vnější dveře byly zavřené už dřív. Také poničený Ferdík byl ve svém skladišti, byli jsme OK.

Zoidée se dívala vytřeštěně, ale to nebylo všechno. Na naprogramování kolmého startu a nízkého letu v nevelké výšce jsem potřeboval pár slov. Ponechal jsem si možnost vstupovat za letu do programu slovními korekcemi; nevěděl jsem přece kam poletíme a jak to tam bude vypadat. Mezitím se i Zoidée usadila do křesla a mohli jsme letět.

Komplex předstartovních testů skončil úspěšně. Robot se mě zeptal, zda potvrzuji příkaz k letu. Když jsem odpověděl souhlasně, ozvalo se zahřmění.

Oheň planetárních motorů odfoukl mršiny menších ještěrů stranou s oblakem prachu a jemného písku. Pocítili jsme lehké přetížení, pak silnější, ale leželi jsme na zádech, takže nám to nevadilo. V krátké době jsme letěli skoro vodorovně nad zemí ve výšce pouhých tří set metrů a terén pod námi ubíhal stále rychleji. Letoun letěl v šikmé poloze, část vztlaku převzala křídla, ale většinu táhl oheň z trysek.

Zoidée se nejprve trochu polekala, pak se nadzvedla a očima pozorovala se zájmem obrazovky. Těch pár kilometrů pro letoun představovalo jen několik minut letu.

„Támhle! Vidíš? Tam vidím svoji jeskyni!“ ukázala náhle na obrazovku.

Letěli jsme sice poněkud stranou, ale to se dalo snadno srovnat. Na můj příkaz se letoun naklonil do zatáčky a když ji dokončil, byl právě čas k brzdění.

Nos letounu se opět vzepjal vzhůru. Stranová rychlost rychle klesala, až zase letoun stál na ohni a země mu letěla vstříc. Krátké zahřmění planetárních – a zhoupnutí na tlumičích. Kontrola stabilní polohy – v pořádku. Uzávěry na přívody paliva a kontrola stavu. A teď jenom počkat, až se usadí obrovský oblak prachu, zvířený planetárními motory letounu.

„A jsme tady,“ obrátil jsem se vesele na Zoidée.

„Úžasné!“ vykřikla.

„Už věříš, že se naše letadla dají řídit pouhým hlasem?“

„I to bylo zajímavé,“ přikývla dívka. „Ještě lepší bylo, že jsme letěli s takovým ohněm!“

Překvapení bylo v tom okamžiku větší na mé straně.

„Vaše letadla létají bez ohně?“ podivil jsem se.

„Jak jinak? Ale proč z vašich šlehá ten oheň? Myslela jsem si v první chvíli, že máte tak vyřešenou elektrárnu, ale ten oheň je příliš silný.“

„Ten oheň naše letadla pohání,“ řekl jsem poněkud suchým hrdlem. „Čím jsou vlastně poháněna vaše letadla?“

„Používáme bapo,“ řekla Zoidée, ale dříve než jsem se stačil zeptat, robot pokračoval: »KOMENTÁŘ PŘEKLADAČE: SLOVO BAPO NEMÁ POZEMSKÝ EKVIVALENT. PRAVDĚPODOBNÝ VÝZNAM: SÍLA, NEUTRALIZUJÍCÍ GRAVITACI.«

Úsloví zůstat paf teď na mě sedělo jako ušité. Oni neutralizují gravitaci... To zjištění mnou také pořádně otřáslo. Zhroutil se mi další mýtus o přednostech pozemské techniky.

Oblak prachu se usadil, ale my jsme nespěchali. Abych převedl hovor jinam, zkusil jsem se zeptat: „Proč si dáváš agisarova chapadla na oči?“

„Agisar neumí mluvit, ale může předávat své informace přímo cestou očních nervů. Někdy v podobě obrázků, většinou v mnohem koncentrovanější podobě. Vypadá to asi jako barevné jiskření. Psychická rezonance – jak vidím, tvůj pomocník to přeložil, asi o tom něco víte. Ode mě si přebírá přímo moje myšlenky a může používat i moji paměť. Jak to dělá, to bych ti musela dlouho vysvětlovat. Snad víš, že každý mozek do svého okolí trochu vyzařuje. Vy nic takového nepoužíváte?“

„Nepoužíváme,“ přiznal jsem. „O vyzařování mozku něco málo vím, dá se to změřit. Jen nevím, jak by se touto cestou mohly přenášet myšlenky.“

„Chceš si to vyzkoušet?“ navrhla mi bezelstně.

„Radši někdy později,“ otřásl jsem se odporem. Postřehla to a rozesmála se.

„Vždyť tě nenutím,“ smála se. Pak trochu vážnějším hlasem dodala: „Dovedu si dobře představit, jak ti to asi připadá nezvyklé, podivné, odporné a možná i nebezpečné, ale to je jen nezvyk. Nebezpečné to rozhodně není, agisar umí vytvořit lidské slzy a dotyk jeho chapadel s očima není nepříjemný. Mně například mnohem víc vadí otevřít oči pod vodou. Ani bych to nezkoušela, kdyby to nebylo mezi podmínkami výběru mezi kosmonauty. Ale je mi známo, že agisary vadí i mnoha lidem na Bardžá, i když tak nějak – esteticky. Jejich škoda... Když si uvědomíš, že jen desetina lidí umí zacházet s agisary, pak je ti jasné, že se na tebe nebudu hněvat, když se toho neodvážíš vůbec.“

„No, snad to někdy zkusím,“ slíbil jsem neurčitě. „Teď bych navrhoval pokračovat v tom, co jsme začali... předtím.“

„Také si myslím, že jsem se už vzpamatovala,“ usmála se dívka. „Ale – nemohli bychom zůstat tady? Ta dolní místnost je taková... mnohem nevlídnější.“

„Nebudeš mi už utíkat?“

„Trochu mi povolily nervy, přiznávám,“ zaváhala. „Taky jsem na to málem doplatila. Slibuji ti, že se to už nebude opakovat.“

Zatvářila se tak zkroušeně, až jsem se musel usmát.

„Já vím, je to moje vina,“ musel jsem vzít na sebe svůj díl. „Měl jsem tě varovat hned jak jsem viděl, že sis zvolila zrovna to nešťastné téma. Raději si už vyber něco jiného, ano?“

„A co budeš dělat ty?“ zeptala se.

„To co předtím,“ ujistil jsem ji. „Studovat tvoje knihy.“

„Knihy zůstaly dole – myslím ty moje.“

„Přinesu je i s promítačkou.“

„Ty teď budeš odpočívat a ne lézt po žebříku,“ prohlásila rezolutně.

„Tohle je snad maličkost,“ namítl jsem a už jsem otvíral spojovací chodbičku. Za chvíli jsem byl zpátky s promítačkou a kufříkem knih.

„A co tamty obrazovky?“ otázala se dívka.

„Tady jich je také dost,“ ukázal jsem kolem. Vydal jsem příkaz, aby se obrazovka před ní vyměnila s tou v přechodové komoře.

„Ale vyber si něco jiného,“ poradil jsem jí znovu.

Zařídil jsem promítání další knihy a její snímání kamerou a konečně jsem se mohl uložit pohodlně do svého sedadla.

Tentokrát si Zoidée vybrala téma biologie člověka a zabrala se do textu doprovázeného obrázky. Já jsem si vyvolal učebnici jazyka Bar a začal ji poctivě studovat.

Musím se přiznat, zpočátku se mi jazyk Bar nezdál, ale čím více jsem se s ním seznamoval, tím více se mi líbil. Mimo jiné jsem se hned úvodem dozvěděl, že jazyk Bar vznikl od základů uměle, nebyl to původní jazyk planety Bardžá. Byl vymyšlen tak, aby se mu mohli snadno učit i tvorové od lidí značně odlišní. Chyběly v něm některé obtížné hlásky; marně bych čekal naše pozemské »ř«. Ani spojením hlásek nikde nevzniklo naše pověstné »Strč prst skrz krk«, jen občas v něm byla spojení souhlásek »gh«, »svls«, nebo »špl«. Gramatiku měl ale jednodušší než esperanto, stavba vět byla jednoduchá, logická a dostatečně variabilní. Marně jsem pátral po výjimkách a zbytečných pravidlech. Jakmile jsem se naučil několika gramatickým pravidlům, zbývala mi jen slovíčka. Jediná nevýhoda, alespoň zpočátku, byla v tom, že žádné slovo mi ani vzdáleně nepřipomínalo slova pozemských jazyků. To se ale dalo čekat, vždyť společné základy slov různých jazyků mohly vzniknout jedině díky kontaktům mezi národy na Zemi.

Rozhodl jsem se pevně, že se naučím mluvit jazykem Bar, abych se domluvil se Zoidée bez překládacích programů. Proč bych se tomu příjemnému a melodickému jazyku nenaučil? Naučily se mu inteligentní chobotnice z planety Ux, ještěrovití z Ilooniku a vodní kalmaři z Ullhettlu!

Zato Zoidée byla druhou pozemskou knihou očividně zklamaná. Její zpočátku živý zájem začal brzy opadávat.

„Tušila jsem to,“ řekla po necelé hodině. „Nehněvej se na mě, Vojto, ale vaše kniha je velice primitivní, skoro jako naše učebnice pro děti. Tohle všechno vím – a dokonce mnohem víc! Půl hodiny s agisarem mi dalo víc znalostí, než je v celé této knize.“

„V biologii jste lepší než my,“ souhlasil jsem. „Poradil bych ti – zvol si něco jiného.“

„Chtěla bych se něco dozvědět o vašich kovových strojích. Čím to je, že mluví a rozumí lidské řeči,“ zajímala se.

„Nastav si heslo kybernetika,“ poradil jsem jí. Poslechla – a opět jsme se zabrali každý do svého. Ale její zájem tentokrát opadl ještě dřív.

„Vojto, tomuhle zase nerozumím já,“ přiznala po chvíli. „Je to moc složité a hlavně to nijak nesouvisí s biologií. Pochopila jsem jen, že tranzistory, o kterých se tu pořád píše, mají něco společného s krystaly, ale jinak je mi to dokonale nesrozumitelné. To není nic pro biology, možná pro chemiky nebo geology...“

„Nech toho a vyber si něco jiného,“ poradil jsem jí opět. „Oborů lidské činnosti je přece mnoho, všemu ani nemůžeš rozumět.“

Váhavě souhlasila a zvolila si umění. Promítla si několik obrazů, než se na mě obrátila s další prosbou.

„Víš, Vojto, moc se mi líbí hudba. Jako heslo to tu máš, ale nerozumím vašemu způsobu zapisování melodie. Dala jsem si promítnout vaše... notové záznamy, ale myslím si, že máte příliš složitý způsob záznamu hudby. Náš je podstatně jednodušší, z našeho je melodie přímo vidět. Moc se mi líbila už hudba, kterou jsi mi pouštěl hned na počátku našeho setkání, pamatuješ? A nemáš s sebou nějaký hudební nástroj, o kterých se tu píše? Já jsem o všechno přišla při havárii. Nemohl bys mi ty sám něco zahrát?“

„Nástroj... ty si do výsadkových letounů také nebereme,“ zamyslel jsem se. „Nejsem ani hudebník, takže bych ani nezvládl Bacha, do kterého ses, jak vidím, pustila. Ale když toužíš po hudbě, mohu ti ukázat něco mnohem lepšího než neumělé muzicírování. Zajímá tě to?“

„Hudba je moje druhá záliba,“ přiznala Zoidée. „Hned po kosmické biologii.“

„Dobrá. Tady ta místnost sice nemá nejlepší akustické parametry, ale není zase nejhorší,“ prohlásil jsem.

Rychle jsem se přesvědčil, že v palubních záznamech raketoplánu nechybí moje oblíbené klasické skladby: Dvořák, Mozart, Beethoven, ABBA, Beatles.

Zdali si některý z těchto lidí odvážil pomyslet, že právě jejich hudba zazní tak daleko od Země? A že ji bude tak zaujatě a soustředěně poslouchat bytost, která nikdy neviděla naše Slunce jinak, než jako nevelikou jiskřičku na noční obloze? Já jsem samozřejmě poslouchal také. Učebnice jazyka Bar, jakkoliv byla zajímavá, mohla počkat. Tóny, i když se dají kdykoli vyvolat znovu, pořád mizí a je nutné poslouchat je soustředěně. Ale nedalo mi to, musel jsem se dívat, jak bude na pozemskou hudbu reagovat dívka z hvězd.

Zoidée ležela potichu v křesle, usmívala se, zavřela oči a ani se nepohnula. Spatřil jsem v jejích očích slzy. A bylo jich víc a víc, až se najednou kutálely po jejích hezkých hnědých tvářích jako kuličky. Pak, aniž otevřela oči, něco řekla. Podíval jsem se rychle na obrazovku, kde stál překlad jejích slov. Po dobu hudebního představení byl akustický výstup překladače zablokován, aby nerušil.

„Jak jen mohou lidé, kteří mají tak nádhernou hudbu, zabíjet jiné?“ četl jsem.

Zoidino sídlo jsem navštívil druhý den po přistání. Sice tvrdila, že bydlí v jeskyni jako trosečník, ale uvnitř jsem byl velice překvapen. Neforemná vrata ze silných dřevěných klád byla poslední primitivní rekvizitou, zapadající do obrazu obydlí trosečníka na pusté planetě. Vlastně i ta vrata byla lepší než jsem si v první chvíli myslel. Otevírat i zavírat šla lehce, měla perfektní kovové závěsy a z vnitřní strany byla rovná. V první chvíli jsem si myslel, že jsou pobitá plechem, ale nebylo tomu tak. Byla zalitá kovem a vydržela by asi i soustředěný útok zdejších ještěrů. Za dveřmi vůbec nebyla ponurá jeskyně, jak jsem logicky očekával, ale pět metrů dlouhá chodba s pravoúhlými stěnami, skvěle osvětlená, málem jako v pohádce. Strop byl z průhledných skleněných desek, kterými sem pronikalo světlo. Uvědomil jsem si, že to světlo nemůže být přírodní, vždyť nad místností musí být dobrých deset metrů skály. Pokud bylo umělé, nebylo vůbec špatné. Rozhodně nezapadalo do charakteristiky obydlí trosečníka – jako ostatně ani další věci, se kterými jsem se setkal vzápětí.

Podlaha byla pokrytá měkkou houbovitou hmotou brčálově zelené barvy podobnou gumě a bylo s podivem, jak pečlivě a čistě bylo všechno provedeno, včetně pravoúhlých stěn. Navíc tu byla docela příjemná teplota – proti příšernému vedru, jaké panovalo venku.

Také další dveře na opačném konci chodby byly podle všeho z kovu. Otevíraly se lehce pomocí otočné páky a za nimi byla větší místnost, rovněž osvětlená světlem vycházejícím ze skleněného stropu. V druhé místnosti toho zdánlivě mnoho nebylo. Dvě pomačkané, otlučené bílé kovové skříně, mezi nimi dlouhý stůl, nad ním police s vyrovnanými kovovými nádobami – zřejmě nádobí k vaření. Stranou stál další stoleček, jenže mnohem menší, vedle jedna židle, všechno asi z plastiku, i když se povrch tvářil jako by byl z kovu. Podél protilehlé stěny byla umístěna další, tentokrát veliká skříň a vedle ní jakási konstrukce se zavěšenou sítí. Celá podlaha byla pokrytá měkkou hmotou zelené barvy a stěny byly pravoúhlé a čistě bílé. To bylo v této místnosti všechno, ale další dveře mě ujišťovaly o tom, že Zoidino sídlo obsahuje ještě nejméně jednu místnost.

„Posaď se, prosím,“ ukázala dívka směrem k jediné židli v místnosti. Její gesto bylo tak přirozené a srozumitelné, že jsem se na obrazovku miniterminálu mrkl jen abych se ujistil, že jsem jí opravdu dobře rozuměl. Posadil jsem se. Židle byla k mému údivu opravdu kovová, ale poměrně lehká. Zdálo se, že je z dutého materiálu, ale nevypadala tak jednoduše jako naše trubkové konstrukce. Sedělo se na ní velice pohodlně.

Zoidée mezitím přistoupila k jedné z bílých skříní vedle stolu a otevřela dveře. Uvnitř se rozsvítilo světlo a ozářilo několik přihrádek. Ona tu má dokonce ledničku!, uvědomil jsem si.

„Uděláme si něco dobrého k snědku, souhlasíš?“ mrkla na mě spiklenecky a vyndávala přitom cosi ze skříně. Neměl jsem nejmenší důvod nesouhlasit. Ostatně Zoidée otázku beztak mínila jen jako řečnickou a aniž by vyčkala na moji odpověď, dala se do práce. A pak už jsem se nestačil divit. Netrvalo ani pět minut a Zoidée byla s přípravou hotova. Na malém stolečku stály dvě misky s jakýmsi pečeným pokrmem, mezi nimi byla třetí miska s plátky něčeho, co mi mimoděk připomínalo náš pozemský chléb. Zoidée odběhla a přinesla si tmavozelenou bedničku, na kterou se posadila jako na židli. Pak dala na stůl dvě obyčejné lžíce a řekla:

„Přeji ti, aby ti chutnalo alespoň tak, jako mi chutnalo u tebe.“

Při jídle jsme mlčeli. A nebylo to jídlo ledajaké. Pokud jsem mohl hádat, bylo to maso. Omáčka, či co to bylo, byla sladká, jako by byla vyrobeno z medu. Kupodivu nevadilo ani to, že v té sladké omáčce plavou kusy slaného, šťavnatého masa.

Plátky toho, co jsem považoval za chléb, se k masu přikusovaly. Zoidin chléb byl chuti nahořklé a trochu slané, ale chutnal výborně jak samotný, tak se slaným masem a dokonce i se sladkou omáčkou. Závěrem této velkolepé hostiny Zoidée z vedlejší místnosti přinesla veliký zelený plod, který rozkrojila nožem. Ukázalo se, že je to zdejší obdoba pozemského melounu, až na to, že jeho dužina nebyla červená, ale světlezelená. Stačilo ale zavřít oči a vychutnávat jeho sladkou šťávu – iluze melounu byla dokonalá.

„Jestli máš takové dobroty často, tak si opravdu nežiješ špatně,“ pochválil jsem nakonec Zoidino kuchařské umění.

„Pokud jde o jídlo, nemohu si stěžovat,“ odpověděla s úsměvem. „Teď v létě je všeho dost – a na zimu jsem také dobře připravena. Ale krátce po přistání jsme to neměli tak lehké. To byla zrovna zima, neměli jsme ani zásoby, ani bezpečný úkryt... A navíc tu na nás čekali hladoví ještěři. Ztroskotání nás přežilo devět, ale do pěti dnů jsem zbyla jenom sama.“

A dívce vyhrkly z očí slzy.

„Měli jste přece pušky,“ nadhodil jsem vážně.

„Puška sama nestačí, Vojto,“ vrtěla hlavou. „V zimě ještěři nechodí jednotlivě, dokonce ani ve dvojicích ne. Co bys dělal, kdyby se na tebe na otevřené planině bez možnosti úkrytu vrhlo deset velikých ještěrů najednou?“

„Na otevřeném prostoru? Postřílel bych je,“ odpověděl jsem s určitostí.

„Ty možná ano,“ připustila dívka. „Máš přece jen lepší zbraně než pušky. Nestačili jsme je nabíjet, mají příliš veliké náboje. Do zásobníku se vejdou jen tři a když je vystřílíš, jsi skoro bezbranný a než nabiješ další, může být pozdě. Viděl jsi to ostatně sám... Problém je, že takového vojtosaura těžko vyřídíš jedinou ranou. Navíc můžeš mluvit o štěstí, když tě napadnou v místech, kde je vidíš z dálky. Oni se umí položit do zálohy a přepadnou tě znenadání. Když tak uvažuji o vašich zbraních, ty bys možná vyvázl, ale my jsme to rozhodně měli těžší.“

V tom mi nezbylo než s ní souhlasit. Náboje byly veliké jako banán, z toho polovičku tvořil projektil. Položte na sebe tři banány a pochopíte, proč se jich do zásobníku víc nevejde. Ani fotomet není žádný kulomet, ale jeho kondenzátor se nabije za vteřinu, což by mi stačilo.

„Vojto, jestli tvá vysílačka zachrání náš hvězdný letoun, zabráníš další tragedii, která by tady nejspíš nastala,“ řekla Zoidée tak vážným hlasem, až jsem se zachvěl. „Moje rádio by náš letoun varovalo pozdě, dobře to vím. Jestli naši přiletí v pořádku, pozvu tě na Bardžá, do našeho světa. Neodmítneš, viď?“

„Copak bych mohl?“ usmál jsem se na dívku.

V tom okamžiku jsem měl další důvod naučit se jazyku Bar. Ne ze zájmu, ale z nutnosti. Na dorozumění nás dvou by i nadále stačil překladač. Ale i když se miniterminál vejde do dlaně, rozhovor pomocí překladače je mnohem pomalejší než přímý. A jak to tak vypadá, bude se na planetě s tak poetickým jménem – Poenaid – brzy mluvit právě jazykem Bar.

Zoidino obydlí bylo postaveno dobře. A přece bylo nutné, aby je dívka upravila.

Mohla za to hudba. Zoidée si oblíbila Mozarta a ačkoliv veškerou pozemskou hudbu poslouchala se zájmem, Mozarta měla brzy nejraději. Objednal jsem z Persea vše co jsme o Mozartovi měli – prakticky všechno, co se dochovalo – a Zoidée poslouchala a poslouchala.

„Myslela jsem si vždycky, že hudbě z Bardžá se ve vesmíru nemůže nic vyrovnat,“ řekla v jedné chvíli zasněně, „Ale teď vím, že naše hudba je proti téhle jen dětské pískání... Tohle je něco tak úžasného, že se nad tím rozum zastavuje a jen tiše poslouchá... Až když jsem ji slyšela, teprve jsem pochopila, proč jsou vaše záznamy hudby složité a nesrozumitelné. Ale jaká krása se v nich nachází! Řekla bych že jsou stejně složité a krásné, jako vzorce záznamů dědičnosti.“

Měla opravdu básnické přirovnání! Přirovnávat hudbu ke vzorcům! Možná to bylo tím, že jsem se v té době ještě nesetkal s opravdovými vzorci dědičnosti – ty mě měly čekat teprve po mnoha letech a až pak jsem je mohl ocenit.

„Nemáme všechnu hudbu tak složitou,“ utěšoval jsem ji. „Vybrala sis nejlepší, ale také nejsložitější, co na Zemi máme. Máme i jednodušší hudbu. Takovou, kterou si můžeš sama zahrát nebo i zazpívat.“

Našel jsem jí naše lidové písně, pak hudbu z Indie, arabskou, středoafrickou, japonskou, malajskou...

„Tomu ty říkáš jednoduchá hudba?“ řekla Zoidée zamyšleně. „K tomu ti musím říci, že něco mi hudbu našeho světa připomínalo. Jak to bylo označené... Staré židovské písně? Slova jsou jiná, ale dojem podobný. Takže vy na Zemi vlastně máte i naši hudbu, ale k ní navíc tolik jiné, jednodušší i složitější... nemohu si pomoci, Mozart se na Bardžá ještě nenarodil.“

Vymlouvat jsem jí to nemohl – a vlastně nechtěl. Přece jen má Země něco, co lidé světů Galaktického společenství ocení. Vlastně – snad jen tím se můžeme pyšnit beze studu. Všechno ostatní už bylo na Zemi zneužito.

Chtěl jsem po Zoidée, aby mi ukázala její létací opasek baporg, ale žádný už neměla. Řekla mi, že jí krátce po onom nešťastném přistání několikrát zachránil život, ale brzy se jí poškodil, zrovna když byla daleko v poušti. Tam jej také jako nepotřebný odhodila. Měla prý co dělat, aby se dostala zpátky k vodě a nemohla s sebou vláčet neopravitelné věci. Trochu ji to mrzelo a asi proto přišla s návrhem či s prosbou, zda bych se raději nepřestěhoval do její jeskyně. Její důvody jsem musel uznat. Jakmile jsem v letounu nechal otevřené všechny dveře a poklopy, bylo uvnitř brzy nesnesitelné vedro. Běžící klimatizace zase produkovala trvalý hluk, který jí vadil v soustředění, ať šlo o knihy, ale zejména o hudbu. Ovšem pokud jsem se měl přestěhovat do klidnější jeskyně, pak nejraději i s přístroji pro reprodukci hudby.

„Pochybuji, že by tvoje jeskyně byla akusticky na výši,“ namítal jsem.

„Tak něco vymysli, aby byla,“ podívala se bezelstně.

Byl bych jí asi slíbil všechno, ale nechtěl jsem slíbit něco, co by se nedalo splnit. Proto jsem vzal s sebou kromě reprodukční aparatury ještě měřící přístroje z opravářské soupravy a šli jsme měřit.

Kromě vstupní chodby a první místnosti byly ve skále ještě tři další, ale jedna z nich byla vhodná nanejvýš jako spižírna – a tak ji také Zoidée používala. Nejzadnější místnost sloužila dívce původně jako pracovna. Měla tam nashromážděné sbírky místních rostlin a živočichů, ale i vysílačku, právě tu, kterou jsem zachytil hned po přistání. Teď si sem přestěhovala ještě svou závěsnou síť, kterou měla místo lůžka a vyžádala si můj slib, že do této místnosti nevstoupím bez jejího výslovného dovolení.

Prostřední místnost převzala roli kuchyně. Přemístili jsme sem z první místnosti veškerý nábytek včetně příruční ledničky a grilu, na kterém Zoidée připravovala všechno jídlo. Při této příležitosti jsem se dozvěděl, že veškeré elektrické spotřebiče jeskyně jsou napájeny proudem z vodní elektrárničky, umístěné v podzemní říčce asi půl kilometru od Zoidina sídla. Změřením jsem zjistil, že Bardžané používají stejnosměrný elektrický proud. Ačkoliv napětí pozemským zvyklostem používaným na Perseu neodpovídalo, mohl jsem naše přístroje připojit na Zoidinu rozvodnou síť přímo. Pulsním měničům stejnosměrný proud nevadil a stabilizační obvody zvládly i poněkud nižší napětí. Těžkosti by nastaly s elektromotory, ale ty jsem nepotřeboval. Jak je vidět, i rozdílné civilizace mohou dojít k podobným optimálním řešením těchž problémů.

Původní kuchyň mi Zoidée vyhradila, abych se sem přestěhoval z výsadkového letounu. Mohl bych tu mít stejné pohodlí, ale větší klid. Prostřední místnost měla sloužit jako kuchyň, jídelna i jako společenská místnost pro nás oba. Návrh to byl pěkný a docela se mi zamlouval, ovšem jen do chvíle, než jsem do naší společenské místnosti umístil akustickou aparaturu. Výsledek byl žalostný. Zvuk se ode všech stěn všelijak odrážel a protože místnost neměla a ani nemohla mít rozměry katedrály, podobala se po akustické stránce nejvíce – sudu.

Tlumicí vlastnosti podlahy byly jediné, co by ještě ušlo, ale bylo nezbytné něčím obložit stěny. Zoidée navrhovala použít gumovitou hmotu, kterou byla pokryta podlaha, jenže to by bylo nejdříve za půl roku – získávala ji totiž z rostlin, které by teprve musela vypěstovat. Vysvobodil mě okamžitý nápad – zaletět pro nějaké látkové závěsy na Persea a přitom přivézt spoustu jiných potřebných věcí. Zejména jsem chtěl přivézt nějaké oblečení pro Zoidée, aby nemusela chodit jen v kůžích zabitých ještěrů, když na Perseu byly sklady plné všeho možného. Navrhl jsem dívce, aby letěla se mnou. Zoidée souhlasila a rozhodli jsme se tuto cestu neodkládat ani o hodinu.

Potíže byly se skafandrem. V letounu jsem měl jeden svůj a jeden pro případ poškození prvního. Bohužel, Zoidée byla skoro o hlavu větší než já a moje velikost jí nestačila. Nedalo se nic dělat, šlo o hermetičnost, ne o pohodlí. Ostatně bylo skoro jedno, zda bude nebo nebude moci ve skafandru vykonávat nějakou činnost, hlavně aby překonala vakuum hangáru, kdyby se mi nepodařilo vybrat hangár dostatečně hermetický. Pro zpáteční cestu se pro ni na Perseu nějaký větší skafandr určitě najde.

Ještě jsem musel zkontrolovat palivo. Bylo ho na jeden start a přechod na oběžnou dráhu. Neplánovaný přelet, byť jen o pár kilometrů, spotřeboval své. Raději jsem z letounu vyložil všechno nepotřebné včetně průzkumných robotů Ferdíka a Lóry. Byla to práce navíc, ale ne zbytečná. Na zpáteční cestě toho pobereme tím víc.

Zoidée mi pomáhala jak mohla. Byla fyzicky mnohem silnější než já. Jistě měla výhodu několika let prožitých v prostředí mírně zvýšené gravitace na Poenaid, ale ujistila mě, že i na Bardžá je gravitace o něco větší než na Zemi. Nosila těžké přístroje jako nic, takže jsme mohli několik hodin poté spustit předstartovní testy.

Pomohl jsem Zoidée do skafandru. Nedala jinak, musel jsem spolu s ní zavřít do těsného skafu i agisar. Teprve potom jsem se mohl uložit do pilotního křesla sám a nařídit start.

Večerní start letounu na orbitální dráhu je jistě impozantní podívaná, ale tady to vyšlo naprázdno. Chyběli diváci, pokud nepočítám ještěry, kteří nemohli efektní start raketoplánu nijak ocenit. Zoidée si všimla, že jsem ani nesáhl na řízení, ale letoun letěl sám, takže byla klidná.

Brzy jsme objevili Persea. Nejprve jako svítící bod, potom se rozčlenil na několik bodů navigačních světélek a nakonec před námi vyvstal v celé své majestátní velikosti – šedý válec s čelním pancířem poďobaným jako měsíční krajina. Zoidée dlouho nic neviděla a když jsem jí hvězdolet ukazoval zblízka, vyhrkla udiveně:

„Tohle že má být hvězdný letoun?“

Byli jsme tak blízko, že byly vidět světlejší skvrny na povrchu betonového absorpčního pláště – krátery vyhloubené nárazy meteoritů.

„Představovala sis asi něco jiného, viď?“ usmál jsem se. „Očekávala jsi něco podobného vašemu letounu?“

„Samozřejmě,“ odfrkla. Podle obrázků v její knížce vypadal hvězdný letoun Bardžanů jako hladký šedivý disk.

„Proč váš letoun vypadá jako asteroid a ne jako letoun, kterým letíme teď?“

„Vrstva umělého kamene je podle nás nejvýhodnější pokrytí v kosmickém prostoru kvůli meteorům, víš?“ vysvětloval jsem jí. „Meteory poškodí jakýkoliv pancíř, i z těch nejtvrdších materiálů. V betonu vznikne větší jáma než by vznikla v oceli, ale zase se lépe spravuje. Kromě toho je to kvůli záření. Myslím tím neviditelné ne-světlo. Některé hvězdy vymršťují daleko do vesmíru dlouhé jazyky záření. Potom nezbývá než otočit se pancířem proti tomu.“

„My také máme ochranu proti záření,“ ujistila mě. „Převážně z těžkých kovů, olova nebo kadmia. Ale na povrchu hvězdného letadla máme pevnou slitinovou kovovou slupku.“

Pokrčil jsem rameny. Jistě, každá liška svůj ocas chválí. Pak jsem Zoidée upozornil na ránu, kterou způsobil osudný meteor. Sykla překvapením.

„Tohle ale musel být hrozný náraz!“

„Ten náraz zabil všechny uvnitř,“ řekl jsem chmurně.

„Ale to snad nebylo tady, u Poenaid?“ divila se. „Říkal jsi, že jste ztroskotali u Tozurée. S tak rozbitým letounem jsi doletěl až sem?“

„Vy jste také museli doletět od Tozurée k Poenaid!“

„Ale my jsme měli jenom malý průstřel, kdyby to nebylo skrz elektrocentrálu, ani by to nebylo znát... Ale tady... taková zkáza!“

„Perseus je i teď schopný letu,“ ujistil jsem ji. „Uvidíš sama!“

Jeden z hangárů odpověděl na vyzvání a otevřel se. Převzal jsem řízení a vmanévroval dovnitř pomocí zbytků planetárního paliva. Náraz, cvaknutí kleští držáků – a byli jsme tady! Ani jsme nečekali, až se hangár naplní vzduchem. Přeručkovali jsme do přechodové komory oba ve skafandrech a teprve pak jsme mohli odklopit přilby a odložit skafandry.

Společně jsme vpluli do radiální chodby a ručkovali ke středu lodi. Tam jsme si přivolali výtah a dali se odvézt do velitelské sekce. Zastavili jsme se v řídícím centru lodi, v Pradéšově rezidenci. Ach, Pradéši, Pradéši, kdybys jen tušil, kdo bude jednou sedět ve tvém křesle!

„Odtud, Zoidée, můžeš řídit celý hvězdný letoun,“ ujišťoval jsem dívku. „A také vidět kteroukoliv místnost. Chceš-li, ukážu ti, co si budeš přát.“

Nechal jsem rozsvítit obrazovky a pomalu přepínal kamery, aby se postupně objevovaly různé kabiny, laboratoře, chodby, plantáže, sály...

„Tam... tam byly nějaké rostliny!“ vykřikla Zoidée při pohledu do plantáží.

„Rostliny žijí dál,“ řekl jsem nevesele. „Chceš se na ně podívat? Škoda, že žádná zvířata náraz nepřežila. Ta by tě jistě také zajímala.“

„Ale to víš, že ano! Podíváme se aspoň na rostliny?“ povzdychla si dívka. „Zastavíme se u nich? Já jsem přece bioložka, Vojto...“

A udělala prosebný kukuč, kterému se nedalo nic odepřít.

„Proč ne?“ souhlasil jsem. „Ale nejprve půjdeme do skladů, něco si oblečeš.“

Ve skladech jsme naplnili vaky vším, co jsme mohli dole na Poenaid potřebovat. Zoidée se konečně mohla obléknout do pozemského. Ukázalo se, že ve skladech je oblečení dokonce i na její velikost, ačkoliv žádná z našich kosmonautek nebyla vysoká jako Zoidée. Našel jsem pro ni vhodnější a hlavně větší skafandr. Problém nastal, když si zpočátku neuměla poradit s některými částmi pozemského oděvu, ale nakonec to podle obrázků zvládla a moji velkoryse nabízenou pomoc hrdě odmítla. Vzali jsme ze skladů látky, stany, potraviny, nápoje v prášku, zbraně, nářadí, elektroniku i barvy. V beztížném stavu to šlo lehce dovléci k letounu a protože se mezitím hangár naplnil vzduchem, nedalo nám práci umístit všechno do volných prostor letadla. Uvažoval jsem, že dnes nezásobujeme jenom sebe, ale že počítáme i s dalšími lidmi – s posádkou blížícího se hvězdoletu civilizace Bardžá.

Konečně byly všechny nákladní prostory raketoplánu plné. Závěrem jsem chtěl Zoidée ukázat některé části Persea zblízka. Zavedl jsem ji do Pradéšovy rezidence a nařídil zapnout motory, aby v lodi vznikla náhražka gravitace. Loď se přitom pomalu otáčela, aby tah motorů nepůsobil stále jedním směrem a příliš neporušil dosaženou oběžnou dráhu.

Mohli jsme teď chodbami procházet namísto vznášení podél zábradlí. Mohli jsme navštívit i místa, která bychom v beztížném stavu nikdy neviděli v podobě, vyžadující aspoň minimální tíži. Například jsme tu měli i veliký bazén s opravdovou vodou. Nejprve jsme však obešli jiné místnosti, než se do bazénu voda napustila a ohřála ze skladovací na snesitelnou teplotu. Řekl jsem Zoidée, že se vykoupeme ve vodě za snížené gravitace, což je úplně jiné než na planetě.

Nejdřív se jí do vody moc nechtělo. Dlouho ji zkoumala agisarem, zda neobsahuje něco škodlivého, pochopitelně s negativním výsledkem. Tahle voda byla naprosto čistá, tím jsem si byl jistý. Pokoušel jsem se ji zlákat aspoň na okraj, kde je mělko, ale nebylo to tím, že by neuměla plavat. Její chování mělo jinou příčinu. Hned jsem na ni nepřišel, ale pak jsem ji musel respektovat. Ukázalo se, že se nechce přede mnou objevit – bez šatů.

Teprve když se dověděla, že lidé Země používají speciální koupací oblečení, když jsem jí na obrazovce ukázal, jak mohou takové plavky vypadat, roztála a nechala si ze skladu jedny přinést. Strávili jsme pak v bazénu více než hodinu a ukázalo se, že Zoidée umí plavat lépe než já. Nejprve jsme jen tak plavali sem a tam, ovšem zatímco já jsem přeplaval bazén jednou, ona to stihla ve stejném čase tam i zpět. Pak se zkoušela potápět, ale i tady s ní mohli závodit snad jen profesionální lovci mořských perel. Zatímco já jsem už po krátké chvilce musel na vzduch, vydržela u dna skoro osm minut. Nakonec jsem nechal spustit umělé vlnobití a to se jí líbilo nejvíce, byla z toho jako u vytržení.

„Vidíš – a ty by sis tohle dokázala odříci,“ musel jsem ji popíchnout, jakmile jsme vylezli ven a já jsem si vyměnil náramkový terminál, bez něhož jsme spolu nemohli mluvit. S jedním jsem byl i v bazénu, ale ukázalo se, že nebyl dostatečně vodotěsný a po krátké době plavání umlkl navždycky. Museli jsme se spolu chvíli domlouvat posunky a to nebylo ono.

„Bazén bych uvnitř hvězdného letadla nečekala,“ přiznala. „Jinak máš pravdu, stálo to za to. V téhle slabé tíži to byl i pro mě úplně nový zážitek. Voda tě vytlačuje stejně bez ohledu na gravitaci, ale plavání dá tady méně námahy. Moc mě to lákalo, málem bych se dala přemluvit ke koupání bez obleku. To bys tam ale nesměl být ty a ve dvou to přece jen bylo lepší.“

„Vy se na Bardžá nekoupete?“

„Ovšemže se koupeme,“ podívala se na mě, jako bych řekl pustý nesmysl. „Máme na to i koupací obleky, i když trochu větší a pošité kroucenými provázky, ne tak hladké. V tomhle jsem si připadala skoro jako nahá. No, lepší něco než nic.“

„Hladký oblek dovoluje plavat rychleji.“

„Cožpak před něčím prcháme?“

Ale i tak bylo vidět, že velice ráda utekla před mýma očima do nejbližší kabiny, odkud se brzy vrátila oblečená zase slušně.

„Kdy si budeš moci na Poenaid takhle zaplavat?“

„Tam to přece nejde,“ usmívala se. „Skoro všichni vodní živočichové nám mohou být nebezpeční. Většina jich je ve vodě rychlejších než my a puška tam není nic platná.“

„A co fotomet?“ připomněl jsem.

„Žijí tam drobounké rybičky s velkými zubatými tlamičkami, utíkají před nimi i obrovští ryboještěři,“ řekla. „Jedna nic neznamená, ale když jich pluje pohromadě sto tisíc...“

Samozřejmě měla pravdu. Ostatně, pirani se vyskytují i na Zemi.

Vnitřek Persea, jakkoliv byl podle mě chmurný, na ni udělal dojem. Obdivovala nejenom bazén, ale i naše farmy a což teprve naši chloubu – společenskou halu s dokonalou akustikou, kde jsme strávili několik hodin. Pustil jsem nejprve Dvořákovu Novosvětskou, varhaní koncert od Bacha a nakonec na Zoidino přání jejího oblíbeného Mozarta. Společenská hala byla aspoň po akustické stránce skvostem, což Zoidée poznala hned po prvních taktech. Seděla tiše, zavřela oči a tak se zaposlouchala, že jsem měl chvílemi dojem, že ani nedýchá.

Po koncertu jsem hodil v rychlosti dvě zmražené porce do mikrovlnné trouby a za malou chvíli jsme královsky povečeřeli. Mezitím jsem nechal počítačem opět stabilizovat stacionární oběžnou dráhu a vypnout motory. Ale než se tak stalo, oba jsme se uložili k odpočinku – ve dvou sousedních kabinách.

Ráno – což bylo tehdy, když jsme se probudili, protože tady čas ztrácel smysl – jsme opět báječně posnídali a ještě jsme se šli trochu porozhlédnout po lodi. Zavedl jsem Zoidée i na místo, kam jsem chtěl zajít až nakonec. Společně jsme vpluli do palubní tělocvičny, kde se nacházela nehybná těla všech členů posádky Persea.

Bylo tu mrazivo – chladicí aparatura pracovala na malý výkon, zato trvale – a přece tu byl hrozný zápach. Leželo tu sto padesát mrtvých a i když nízká teplota zastavila proces rozkladu, ten započal dříve, než jsem se u Tozurée dostal na palubu. Zoidée si některé členy naší posádky prohlížela důkladně za pomoci agisaru, ale nakonec se ke mně obrátila smutně.

„Udělal jsi dobře, že jsi tu snížil teplotu, ale napadlo tě to pozdě a zmrazil jsi je málo,“ řekla vyčítavě. „Kdybys všechny zmrazil na kámen bezprostředně po katastrofě, mohla bych většinu tvých kamarádů oživit.“

To ze mě málem vyrazilo dech.

„Jak dlouho po nárazu byla ještě naděje?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Například tahle dívka žila ještě nejméně hodinu,“ ukázala Zoidée na jedno tělo. Byla to zdravotní sestřička Monika Raini, podle počítačů žila nejdéle ze všech. Až jsem se zachvěl, jak přesně to Zoidée poznala. „Ještě dvě hodiny po smrti bys ji mohl zmrazením zachránit.“

„To bych nestihl,“ ujistil jsem dívku. „Dostal jsem se na Persea až šest hodin po nárazu. Když tady lidé umírali, byl jsem na povrchu Tozurée. Na mém místě bys nikoho nezachránila.“

Zoidée se zamyslela.

„Pokud je to tak jak říkáš, nemohl jsi nic dělat,“ řekla potichu. Chvíli zkoumala nehybná těla, ale pak se beze slova odvrátila a oba jsme toto neveselé místo opustili.

Vrátili jsme se do společenské haly a pustil jsem jí dalšího Mozarta. Sám jsem se omluvil a šel natankovat planetární palivo, spustit odsávání vzduchu a dehermetizovat hangár. Nakonec jsem se vrátil k Zoidée, abych jí sdělil, že můžeme startovat.

„Počkej... Až to dohrají...“ požádala mě Zoidée.

Doposlouchali jsme Mozarta a teprve pak jsme zamířili k letounu připravenému ke startu. Nebylo to poprvé ani naposledy, kdy hudba dostala přednost.

Přistáli jsme v pořádku poblíž Zoidiny rezidence, pouhých pár desítek metrů od vchodu do Zoidiny jeskyně. A pak jsme dlouho stěhovali dovezený materiál, rozhodně déle než na Perseu. Tam všechno ohromně usnadňovalo beztíží, umožňující dopravu obrovských vaků, jakými jsme v prostředí tíže na Poenaidě, mírně větší než Zemi, ani nepohnuli. A navíc jsme museli dbát více na ostražitost, abychom nebyli překvapeni ještěry. V bezprostředním okolí Zoidina sídla nebyla pastva pro býložravce ani potrava pro masožravce, takže tu ještěři běžně nepřebývali, ale člověk nikdy neví, která obludička se může zatoulat, kde nemá co dělat.

Zoidée si ráda oblékla pozemské šaty ze zásob Persea. Ačkoliv jsme museli vybírat jen to největší co ve skladech bylo, dost jí toho padlo jako na míru. Tím víc se podobala pozemským dívkám. Vsadím se, že kdyby šla v pozemském oblečení po ulicích kteréhokoliv města na Zemi, možná by se lidé po ní ohlíželi, ale asi by nikoho nenapadlo, že mezi ně nepatří.

Nepatří?

Ale vždyť lidé z Bardžá jsou lidé právě takoví, jako lidé ze Země! Všeho všudy pět celkem nepatrných odlišností, to je přece tak úžasná shoda, že to snad ani lepší být nemohlo!

Teprve k večeru, když se sneslo šero, jsme přestali tahat vaky. Potmě by to mohlo být nebezpečné, ale také jsme byli už dost unavení. Uvnitř jeskyně bylo světlo jako ve dne, hned jsme začali po stěnách rozvěšovat látkové závěsy, abychom mohli ještě tento večer poslouchat pořádnou hudbu. A opravdu! Místnost byla po akustické stránce mnohem lepší a po chvilce zkoušení jsem prohlásil, že to bude stačit a že se to dá poslouchat aniž by člověk přišel o uši.

Ale nic dalšího jsem nepouštěl, protože Zoidée rezolutně prohlásila, že si nebude hudbu kazit pocitem hladu a že nejprve musíme královsky povečeřet. A také se pustila do příprav. Byla s tím hotová v minutě, ale to neznamenalo, že by jídlo bylo nějak odbyté. Vypadalo sice jako nevzhledná hnědavá kaše, ale chuť to mělo sladkokyselou a velmi jemnou.

„Vojto, mohl bys pro mě ještě něco udělat?“ zeptala se při večeři.

„Cokoliv bude v mých silách,“ slíbil jsem bez váhání.

„Dokázal by fotomet prořezat kovovou desku?“ ptala se dál. „Mám dojem, že by to šlo, ale nejsem si jistá.“

„Záleží na tom, jak by byla silná,“ pokrčil jsem rameny. „Většinu materiálů propálí.“

„Abys věděl, nač to chci: chtěla bych se dostat dovnitř našeho hvězdného letadla. Není daleko, ale žádný východ se nedá otevřít,“ vysvětlovala. „Měla jsem rezonanční tavičku, ale jen malý ruční typ a ten se k tomu nehodil, tak velkou hmotu nedokázal uvést do rezonance. Jen jsem ji zbytečně přetížila, až mi shořela. Kdyby se do jednoho skladiště nedalo proniknout trhlinou v plášti, neměla bych vůbec nic a už bych ani nebyla naživu. Ale kdyby se pomocí tvé zbraně podařilo otevřít některé další dveře... Protože v našem letounu bychom mohli nalézt... nic, uvidíme na místě. Ráno, ano?“

„Zkusit to můžeme,“ souhlasil jsem. „Zítra ráno.“

Což nebránilo, abychom hned po večeři neuspořádali koncert z díla Mozarta a Dvořáka.

Druhého dne jsme vyrazili hned za svítání, neboť k havarovanému hvězdoletu bylo přes pět kilometrů. Šli jsme pěšky, jen skafandry a ostatní jsme vezli na hřbetě nového Ferdíka.

A tak jsme nakonec stáli pod obrovskou horou pomačkaného a zkrouceného kovu, která ještě před pěti lety byla pyšným průzkumným hvězdoletem číslo 2826 civilizace Bardžá, než dopadla na povrch planety Poenaid a zabořila se hluboko do písku... Hvězdolet z Bardžá byl ve srovnání s Perseem menší, měl sotva devadesát tisíc tun, čili jen asi jako dva Titaniky, ale i tak působil na povrchu planety mohutným dojmem, zvlášť zblízka. Před tou umělou horou nám oběma bylo trochu smutno. Co námahy, znalostí a energie bylo vynaloženo k postavení lodi, schopné cesty mezi hvězdami! Tady všechno leželo bez užitku, jen jako mrtvý kov...

U Persea se s možností přistání neuvažovalo – neměl vůbec planetární motory. Atomové by z hlediska výkonu přistání umožňovaly, ale místo, kde by na atomovém ohni dosedla loď hmoty desítky zaoceánských lodí, by určitě bylo dlouho nepřístupné pro radioaktivní zamoření.

Oblékli jsme si skafandry a zkusili jsme použít fotomet. Ze vzdálenosti dvou decimetrů účinkoval fotomet, nastavený na menší výkon, jako autogen. Značná část světelné energie se ale od kovu odrážela nazpět. Ačkoliv se přitom rozptylovala a nebyla tak koncentrovaná aby ničila, delší působení na nechráněného člověka by jistě nebylo neškodné. Naštěstí izolační schopnosti skafandru postačily k zachycení škodlivých účinků a automatický filtr vestavěný do skla přilby při každém záblesku zčernal, takže nedovolil poškození zraku pohledem do ostrého plamene. Netrvalo deset minut, ze stěny vypadl oválný kus plátu a vznikl otvor, kterým by se mohl člověk ve skafandru protáhnout. Museli jsme ještě chvilku počkat, než zchladly rozežhavené okraje, pak jsme se oba vsoukali dovnitř. Tmu prozařovalo jen světlo z lampiček našich skafandrů. První místnost však byla – úplně prázdná.

„Pod vnějším pláštěm letounu jsou prázdné ochozy, umožňující opravu průstřelů,“ vysvětlovala mi Zoidée. „Jsou rozděleny na úseky – podle poklesu tlaku zjišťujeme průstřely.“

Pak mi ukázala dveře, kterými se do této části ochozu vstupovalo zevnitř. Chvilku s nimi marně lomcovala, byly zřejmě zkřížené, takže s nimi ani nepohnula a došlo opět na fotomet. Pancéřové dveře povolily až tehdy, když jsem je objel paprskem skoro ze tří čtvrtin obvodu. Za vylomenými dveřmi na stěně, která teď byla podlahou, leželo – mrtvé, seschlé tělo člověka, oblečené do oranžové kombinézy. Stranou se válel prázdný kosmický skafandr.

„Tady jsi zůstal, Šógre,“ zašeptala Zoidée smutně, když prohlédla mrtvého kosmonauta.

„Zahynul při havárii?“ zeptal jsem se potichu.

„Byl oblečen ve skafandru,“ zavrtěla hlavou dívka. „Když dokázal skafandr svléknout, musel být v té chvíli ještě naživu. Vidím, že byl těžce zraněný, ale žil. Možná by se i uzdravil, měl tu přece agisar,“ ukázala na seschlé tělíčko, přitisknuté k rukám svého pána, „jenže jim tu brzy došel vzduch – udusili se oba.“

„Tři metry odtud bylo přitom vzduchu dost,“ zahučel jsem nespokojeně.

„Kdybychom měli fotomet, nenechali bychom ho tu,“ řekla Zoidée trpce. „Jenže ten jsme neměli. Ostatně – s vaším fotometem by nás ani ještěři tak nezdecimovali.“

Také další dveře jsme museli propálit fotometem. Za nimi byla dlouhá chodba, umístěná kolmo na směr našeho pronikání do lodi. Nebylo tu nic, jen žebřík na boční stěně a skleněné pásy na stěně protější. Většina skla byla roztříštěna a rozeseta po celé délce chodby, ukončené sevřením konstrukce, jako kdyby tam zvenčí do lodi udeřilo gigantické kladivo.

„Šestá podélná,“ řekla Zoidée věcně. „Tady je to zborcené, ale zkusíme proniknout blíž ke středu letounu.“

Vedla mne nejkratší cestou k jedněm dveřím. Zkusila je otevřít – a kupodivu se otevřely bez použití hrubé síly, ačkoliv přitom nepříjemně skřípaly.

„A jsme v druhém prstenu,“ komentovala.

Dveře jsme nechali pootevřené a pokračovali dál směrem k ose lodi. Další dveře šly také otevřít ručně, ačkoli ne tak hladce. Přetlačovali jsme se s nimi chvíli oba dva.

„Teď se nacházíme v hlavní šachtě,“ oznamovala mi Zoidée. „Žebřík tu je pro případ, kdy letoun stojí svisle, před startem, nebo po přistání. V našem letounu nejsou výtahy jako ve vašem.“

Šachta nebyla příliš rozměrná, takže jsme se pohybovali sehnutí, abychom nenarazili na protější stěnu. Pod nohama nám neustále skřípalo rozbité sklo, kterého tu bylo všude plno. Po mírném sklonu lodi jsme sestupovali dolů – tedy směrem ke přídi.

„Jak to, že jste se zřítili, když váš letoun překonává gravitaci?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Na všechno je zapotřebí energie, i na nehybné vznášení,“ odtušila Zoidée. „U Tozurée nám meteor prostřelil elektrocentrálu. Sem k Poenaidě jsme ještě doletěli na akumulátory, ale ty už tady byly vybité. Když jsme se začali spouštět do atmosféry, bylo jasné, že nás nečeká měkké přistání. Jenomže nám především chyběl vzduch, nemohli jsme zůstat v kosmu, udusili bychom se. Dole jsme měli aspoň naději, že budeme moci dýchat, i kdyby to mělo být přes biofiltry skafandrů. Kapitán Nubakur rozhodl, že před pádem opustíme letoun ve skafandrech s baporgy; to jsou opasky, dovolující létat. Naneštěstí letoun začal padat dříve než jsme to očekávali – a navíc se začal otáčet. Padali jsme ve výstupní komoře jeden přes druhého, zase vstávali a snažili se dostat ven. Podařilo se to mně, Kaúlovi a Umárovi, dodnes nevím, kdo mě vlastně vystrčil ze dveří... Možná Sírmil, sám to ale nestihl a zůstal v lodi. Když narazila, rozdrtilo ho to. Ostatní čekali u jiných komor, ale jak se dostali ven, to ti nepovím.“

Podle hlasu jsem pochopil, že Zoidée ještě teď vzpomínky na katastrofu a smrt přátel přivedly k pláči.

Mě vyvedlo z míry něco úplně jiného.

Bardžanský hvězdolet dokázal přeletět kosmickou vzdálenost mezi planetami Tozurée a Poenaid, plně srovnatelnou s letem Země – Mars, pouze na akumulátory!

Postupovali jsme nepříliš širokou chodbou na její konec. Zoidée vzala za páky dveří – se skřípěním se otevřely. Vstoupili jsme nejspíš do nějakého řídícího centra lodi. Celá stěna byla zaplněna obrazovkami a přístroji. Další desítky vyhaslých přístrojů byly na dlouhém pultu, u něhož ležel vysoký bělovlasý muž ve skafandru. Také jeho tělo bylo seschlé a svraštělé.

„Kapitáne Nubakure, zůstal jsi na svém místě až do konce a já ti slibuji, že o tom vydám svědectví,“ prohlásila Zoidée pomalu, slavnostně. Až pak se sklonila k mrtvému tělu svého kapitána.

„Zahynul okamžitě při nárazu,“ řekla potichu. „Bude zaznamenán v legendách jako další kapitán, který zahynul se svým letounem, když předtím zachránil část své posádky.“

Chvíli jsme stáli mlčky.

„Půjdeme jinam,“ prohlásila po chvíli Zoidée. „Pro tohle jsme sem přece nepřišli.“

Vrátili jsme se do hlavní šachty a opět kráčeli vzhůru sehnutí abychom nenarazili hlavou. Šachta byla rozdělena několika přepážkami, dveře šly otevírat bez násilí. Zoidée se ve své lodi pochopitelně vyznala a brzy se pokoušela otevřít dveře ve stěně, zastupující podlahu. Byly celé zkřížené, museli jsme jim pořádně pomoci fotometem. Spadly naštěstí dolů vlastní váhou a my jsme oba pohlédli dolů za nimi.

Byla tu veliká hala, až jsem se divil, jak se mohla vejít do tak nevelké lodi. Hala byla zčásti zborcená a roztříštěná a zaplněná hromadami zkrouceného kovu. Její obsah byl zničený.

„A můžeme se vrátit,“ řekla po chvilce uvažování Zoidée zklamaně. „Tohle by nejspíš neopravili ani v továrně. Tohle byly součásti mimoprostorové stanice vjosuzgu. Být v pořádku, mohli bychom ji sestavit a dostat se odtud vlastními silami. Takhle nám nezbývá než dál čekat na vysvobození.“

„A to by sis troufala smontovat sama?“ podivil jsem se.

„Proč ne?“ obrátila se ke mně bezelstně. „Já přece vím, jak se vjosuzgu sestavuje a ty bys mi pomohl, ne? Ale upřímně řečeno – musela by to být podivná šťastná náhoda, aby to bylo po takovém nárazu nepoškozené. My dva jsme právě udělali všechno, co jsme udělat mohli. Teď už to bude záležet jedině na hvězdném letounu 2827.“

Zoidino sídlo mělo proti letounu i jiné výhody, než ty, které způsobily, že jsem přijal její pozvání a ubytoval se natrvalo v jeskyni. Nebyly tu žebříky, naopak tu byla spousta místa. Zoidée měla i vodovod s čistou, studenou, pramenitou vodou a její miniaturní elektrárna na potoce mezi skalami dávala elektřinu nejen pro osvětlení, ale i pro ledničku a další vybavení. Podařilo se mi změnit jednu místnost ve skalním obydlí v koncertní sál s lepší akustikou než měla kabina letounu a Zoidée tady teď trávila značnou část svého volného času posloucháním pozemské hudby. Pořád tvrdila, že pozemská hudba je nejkrásnější v celém známém vesmíru. Vzhledem k tomu, že jenom ona mohla srovnávat hudbu světů, nezbývalo mi, než tomu věřit.

Já jsem si do místnosti, kterou mi Zoidée vyhradila, přenesl střední terminál. Od něho vedl kabel ze skály do retranslačního bloku, zajišťujícímu spojení s letounem i s Perseem. Spojení s Perseem jsme ale často nepoužívali. Ještě tak Zoidée, když občas žádala hlavní počítač Persea, aby jí přenesl nějakou další hudbu do pamětí akustického zařízení.

Měl jsem v pamětech terminálu trvale uloženou učebnici jazyka Bar a učil jsem se další slovíčka. Mluvnici jsem se naučil brzy, ale k používání jazyka je třeba znát slovíčka a ustálené fráze. Myslím si, že jsem velice příjemně překvapil Zoidée, když jsem se na ni poprvé odvážil promluvit v jazyce Bar. Brzy jsem se s ní mohl domlouvat i bez překladače a čím víc se moje slovní zásoba rozšiřovala, tím byly naše rozhovory delší a přirozenější.

Hned v prvním týdnu, co jsem spal ve skalním domě, mě Zoidée ráno při snídani oslovila s velice vážnou tváří.

„Vojto, křičel jsi ze spaní,“ sdělovala mi. „Myslela jsem si, že se tu něco děje. Spal jsi, ale ze spaní jsi něco vykřikoval svou řečí. Musel jsi prožít nějaký hrozný zážitek, viď?“

„Kdyby jen jeden,“ povzdychl jsem si. „Občas mívám takové sny.“

„Nikdo tě z toho neléčil? Nemohla bych ti pomoci?“

„Myslíš, že bys měla úspěch?“

„Jsem si tím jistá,“ řekla sebevědomě. Tvrdila něco o druhé vrstvě podvědomí, ale bylo to příliš odborné, než abych jí porozuměl.

Svolil jsem, aby si se mnou podnikla své pokusy. Několikrát mě předhodila své malinké chobotnici agisaru, bylo to takové mravenčení, ale nakonec byla zřejmě úspěšná a divoké sny mě přestaly trápit. Tolik let od Ridigio jsem spal s nočními můrami – až Zoidée mě jich nadobro zbavila. Byla to snad maličkost, ale byl jsem jí vděčný.

Mávla rukou, že to nic nebylo, zásahy do podvědomí jsou prý u nich běžné. Aspoň se při tom o mně něco dozvěděla. Netušil jsem co to bylo a raději jsem se jí na to ani moc neptal.

Krátce poté, co jsem se k ní nastěhoval, se stala celkem bezvýznamná porucha. Ten večer jsme seděli každý v opačném koutě místnosti a poslouchali hudbu. Náhle nám bez nejmenšího varování zhasla světla a byli jsme potmě, jenom přehrávač hrál dál. Byl sice napájený ze sítě, ale měl navíc vestavěné akumulátory. Mohli jsme poslouchat dál, ale akumulátory nemohly vydržet celý večer. Dohráli jsme jenom Mozartovo Requiem, pak jsem přehrávač vypnul.

„Nepůjdeme se podívat na elektrárnu?“ navrhl jsem.

„Venku je tma,“ namítla Zoidée. „Tohle se mi stalo už několikrát. Většinou byly v turbíně kmeny stromů, jednou velký utopený krokodýl. Necháme to na ráno, potmě nic nevyřešíme.“

„Když jsi tu turbínu dokázala instalovat sama...“

„Mořila jsem se s ní dvacet dní. Kdyby sama nevypadla z roztrženého skladiště, měla bych tu asi rozvodnou síť s isúnem, ale ten by všechno neutáhl – osvětlení, ledničku, gril i vysílačku. Oprava bude samozřejmě snadná – ale půjdeme tam až za světla.“

„Půjdeš spát?“

„Na to je ještě brzy,“ nesouhlasila. „Budeme si muset najít jiný druh zábavy. Umíte se snad bavit i bez elektřiny, nebo ne?“

A aby mi šla příkladem, začala zpívat.

Jako ji prve uchvátil Mozart, tak mě teď zaujal její hlas. Měla nádherný alt a zpívat uměla, to se dalo poznat. Zpívala nějaké táhlé, melodické písně a opravdu, dost se podobaly pozemským. Jen slova byla pochopitelně jiná, ale naštěstí už jsem jim dost rozuměl. Zpívala nejvíce o přírodě, o malých žlutých ještěrkách, vyhřívajících se na sluníčku, stádech rohatých antilop, ale také o ploutvonožcích, tancujících své vodní tance hluboko pod hladinou moře. Nejčastější pozemská témata, láska, hoře, radost, se v nich kupodivu téměř nevyskytovala.

Pak chtěla, abych i já něco zazpíval. Přivedla mě tím do velkých rozpaků – vždyť já jsem si jen tak pro sebe nezpíval vlastně od školních let. Nechtěl jsem vypadat jako kulturní ignorant a zkusil jsem také něco. Ovšemže se projevil nedostatek cviku, hlas mi uhýbal, ale Zoidée to, jak se zdálo, brala s porozuměním. Slíbila mi jen tak mimochodem, že mi s hlasem něco udělá, ale že to bude trvat déle. Měla jako vždy pravdu a když jsem zjistil, že mě vlastní hlas poslouchá lépe než předtím, zalíbilo se mi to tím víc. Podobné „černé hodinky“ jsme si od té doby pořádali častěji a byly to další okamžiky, kdy jsme se spolu víc a víc sblížili.

Byli jsme odkázáni jenom jeden na druhého, ale náš vztah byl přitom velice zdrženlivý. Zachovávali jsme od sebe neustále určitý odstup. Ani na okamžik mě nenapadlo zapochybovat o propastných genetických rozdílech mezi námi dvěma – a Zoidée tuhle skutečnost také plně respektovala. Kamarádství mezi námi nemohlo přejít v obvyklý vztah mezi mužem a ženou, jak by se asi stalo, kdyby byla Zoidée pozemšťanka. Někdy jsem toho litoval, ale bylo to tak krásné přátelství, o jakém se může člověku jen zdát a jaké se naplní sotva jednomu ze sta.

Další příležitostí ke vzájemnému poznávání se nám stal společný lov. Nelovili jsme jen pro zábavu, občas jsme potřebovali čerstvé maso. O lovnou zvěř nebyla nouze, i když jsme lovili jen některé druhy ještěrů. Masožravci měli většinou maso nechutné, takže by se dalo jíst jen z nouze. Nelovili jsme příliš velké jedince; velké množství masa bychom nespotřebovali ani s pomocí ledničky. Pravda, někdy jsme museli zastřelit i většího ještěra, zejména když nás napadl, ale jinak jsme nestříleli víc než kolik jsme potřebovali k životu. Měli jsme teď oba dva fotomety a přece byly výpravy dostatečně dobrodružné. Málo platné, v každém člověku přetrvává původní lovec, i když se jedná o dívku a navíc původem ze světa, kde si lidé dávno navzájem neubližují. Tím více lov vzrušoval mě – kdo ví, který z mých předků musel vlastníma rukama utloukat mamuty, stepní koně či jeleny, aby přežil aspoň do jara.

Zoidée tu dokonale znala celé okolí. Jak by ne, vždyť tu žila už více než pět let! Měla skoro celý zdejší zvěřinec nejen pojmenovaný, ale už dokonale prozkoumaný. Tím více mě potěšilo, že po našem seznámení překřtila největšího z veleještěrů na vojtosaura, jak jsem mu začal říkat já, ačkoliv jsem jej objevil mnohem později než ona.

Byli jsme na kraji pouště, ale nedaleko od nás vyvěral pramen a po několika kilometrech se vléval do nevelikého jezírka. Mezi ním a námi byl les palmovitých rostlin, ne moc hustý, ale přece jen les. Zoidée věděla, kde v něm rostou jedlé plody, kudy chodí ještěři k vodě a na pastvu, ale také kde se nacházejí kolonie nebezpečného hmyzu, vzhledem podobného našim sršňům, jenže velikosti holuba – bodnutí by mohlo být člověku životu nebezpečné. Raději jsme chodili všude společně. Zoidée tvrdila, že bych bez jejího dohledu brzy přišel k nějakému úrazu.

A jako kdyby to přičarovala, stala se mi nakonec nepříjemná nehoda. Ani ne na lovu, jak se stále obávala Zoidée, ale přímo před prahem skalního domu.

Jakmile jsem otevřel venkovní dveře a po zběžném rozhlédnutí udělal první krok, dostal jsem herdu do zad, až jsem se zapotácel. Spatřil jsem ještě velkého hada, jak se svinuje do dalšího útoku, nečekal jsem na nic a udělal skok dopředu. Fotomet mi vlétl do ruky, záblesk – a z hada zůstaly beztvaré zbytky, rozmetané po okolí. Ale cítil jsem, jak mi po zádech stéká krev a proto jsem se rychle vrátil do předsíně. Stačil jsem zavřít dveře, přejít k dalším dveřím a otevřít je. Pak jsem najednou pocítil slabost a zatmělo se mi před očima.

„Pozor, Zoidée, venku je had...“ podařilo se mi dívku varovat.

„Vojto, co je s tebou?“ vykřikla Zoidée, ale to už jsem jako z velké dálky slyšel dunění velkých bubnů... a víc nevím...

Když jsem se opět probral, byla Zoidée u mě. Ležel jsem na lůžku v poslední místnosti, kterou si Zoidée vymínila pro sebe a kam jsem jinak nechodil.

„Konečně ses probudil!“, usmívala se. „Tys mi dal, ty krotiteli hadů!“

„Co je... co se stalo?“ vyhrkl jsem.

„Víš, že jsi objevil druh, který jsem propásla?“ oznamovala mi slavnostním tónem.

„Co jsem objevil, jaký druh?“ nechápal jsem.

„Žila jsem tu pět let, už jsem byla přesvědčená, že tu úplně chybí jedovaté druhy hadů – a ty objevíš něco tak jedovatého, že se to jen tak nevidí. Není to divné?“ brebentila nadšeně.

„Aha, ten had... už si vzpomínám!“ rozbřesklo se mi.

„Teď už je to v pořádku, Vojto,“ usmívala se dívka. „Ale ze začátku mi nebylo veselo. Když ses mi složil ve dveřích, já hned agisar a k tobě... ale nevypadalo to dobře, ten jed tě hrozně rychle ochromoval. Bez agisaru by byl s tebou do tří minut konec.“

„Ale jak vidím, tobě se to povedlo, nebo jsem po smrti?“ pokusil jsem se o vtip.

„No – jsi po smrti,“ řekla Zoidée vážněji. „Ale málem to bylo definitivně, vyhráli jsme to jenom díky ledničce.“

„Proč zrovna ledničce?“ nechápal jsem. „To není dobrý vtip. Jestli jsem po smrti, jak se mnou ještě můžeš hovořit?“

„Když jsem viděla, že už nevnímáš a nedýcháš a že mi tu umřeš, vyhodila jsem všechno z ledničky a vstrčila tě dovnitř. Pak jsem dala maximální chlazení – za deset minut byl z tebe kámen a já jsem mohla jít hledat, co tě vlastně otrávilo,“ vyprávěla, jakoby se nechumelilo. „Naštěstí jsi toho hada rozstřílel, jeho zbytky byly ještě přede dveřmi. Agisar potřebuje málo, aby si dal dohromady obraz kteréhokoliv tvora. Byla to potom otázka deseti minut, abychom zjistili složení jedu, jeho vlastnosti, účinky – i abychom proti němu našli protilátku.“

„Ty jsi mě – zmrazila?“ došlo mi. Ležel jsem v teple, ale přeběhl mi mráz po zádech.

„Však to pak nebylo jednoduché,“ přiznala se Zoidée. „Zmrazit a rozmrazit, to by samo o sobě nebylo tak zvláštní, i když jsem na to měla jenom jeden agisar a obvykle se to dělá se dvěma. To už máme zvládnuté. Ale tady jsem ti během rozmrazování musela dávat protijed, aby probuzení bylo současně uzdravením.“

Trochu se mi z toho točila hlava.

„No, přiznám se ti, něco takového jsem dělala poprvé v životě! Doopravdy jsem se o tebe bála,“ řekla se šťastným úsměvem. „Není to maličkost ani za normálních podmínek, natož s tou jedovatou komplikací... Byl jsi skoro devět dní zmražený, abys věděl. Ani nevíš jak jsem ráda, že jsi tu se mnou – a živý!“

Zachránila mi život, uvědomil jsem si konečně. A jak podivným způsobem! Zmrazením a opětným oživením. Devět dní jako kus ledu, ale povedlo se jí to a žiju!

Proboha! Zamrazilo mě znovu, teď hrůzou. Já bych něco takového v žádném případě nedokázal – a kdyby had uštkl ji, byla by už mrtvá...

Jak málo stačilo, aby na této krásné planetě došlo k další tragedii!

„Jsem opravdu rád, že se to stalo mně a ne tobě!“ vydechl jsem.

Podívala se na mě nejprve udiveně, ale pak to zřejmě správně pochopila.

„Ty – se také o mě někdy bojíš?“ řekla najednou potichu, že jsem ji sotva zaslechl.

Ale měla pravdu. Bál jsem se o ni mnohem víc, než ona o mě. Protože ona byla v tomhle světě ohroženější než já. A my dva jsme se už opravdu navzájem potřebovali...

Errata:

19.07.2021 12:42