Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dantovo peklo

„Je mi to opravdu velice líto, ale nelze otálet už ani hodinu,“ opakoval muž v kombinéze s dobře známým emblémem Správy mezihvězdné dopravy.

„Neomlouvej se pořád a raději mi pověz oč jde,“ usmívala se vlídně Zoidée. „Vojto, tady pan Gir’roan tvrdí, že zrovna s tebou musí bezpodmínečně mluvit.“

„Vojta,“ představil jsem se s úklonou, jak je zvykem na Bardžá. Uvádět své příjmení ani domovskou planetu jsem nemusel, na Bardžá mě znal každý.

„Jmenuji se Gir’roan Hefere a jsem zde ve velice naléhavé věci,“ představil se chvatně příchozí. „Jde o Rhyinkáa. Musíme tam okamžitě poslat hvězdný letoun a Rada kosmonautiky se domnívá, že je třeba požádat člověka ze Země, aby nám v tom pomohl.“

„Rhyinkáa?“ vyjekla Zoidée. „Proč zase ta příšerná mrtvá planeta? Co se tam stalo?“

„Opravdu jsme si mysleli, že Rhyinkáa je mrtvý svět,“ řekl omluvně Gir’roan. „Jenže... teď jsme odtamtud zachytili signály. Podle všeho jsou tam lidé a... potřebují naši pomoc.“

„Ale vždyť je tam vražedná radioaktivita, nebo ne?“ vyhrkla Zoidée.

„O tom se právě potřebujeme poradit s pozemšťanem,“ řekl Gir’roan. „Rada kosmonautiky doufá, že právě on může mít s radioaktivitou zkušenosti. Podle toho, co jsme prostudovali, byla na Ridigio také zvýšená radioaktivita.“

„Ridigio mi raději nepřipomínej,“ zachmuřil jsem se.

„Jen nerad, opravdu,“ uklonil se Gir’roan. „Ale tady jde o životy lidí, pochopte. Musím položit několik otázek, i kdyby měly vyvolat nepříjemné vzpomínky.“

„No dobrá. Povídej,“ vybídl jsem Gir’roana.

„Dá se přežít atomová válka?“ vypálil. „Je možné vyváznout z něčeho tak strašného?“

„Jak pro koho,“ odpověděl jsem zachmuřeně. „Pro velkou většinu to znamená okamžitou smrt, část postižených zemře na následky ozáření ve velmi krátké době, mizivé procento může přežít o něco déle, ale ani těm není co závidět.“

„Tak jsem to nemyslel. Myslíš, že aspoň malá část lidí přežít může?“ vyzvídal Gir’roan.

„Možné to je,“ připustil jsem. „Kdo se včas uchýlí do krytu, může přežít nejen výbuchy, ale bude tam nějakou dobu chráněn i před radioaktivitou. Potíž je v tom, že dříve nebo později dojdou zásoby a ti uvnitř musí vyjít ven, což znamená vstoupit rovnýma nohama do pekla.“

„Pokud tomu tak je,“ řekl Gir’roan chvatně, „pak těm lidem musíme okamžitě pomoci, jestli už není úplně pozdě. Proto Rada rozhodla okamžitě...“

„...snad ne odletět na Rhyinkáa, do té radioaktivity?“ domyslela si správně Zoidée.

„Ano, přesně tak o tom právě dnes rozhodla,“ přikývl Gir’roan. „Dobrovolníky do výpravy máme, byl jsem zvolen prozatímním velitelem. Poletíme na Rhyinkáa, abychom odtud odvezli všechny lidi, co tam ještě najdeme naživu. Hvězdný letoun je připraven, mohli bychom vyrazit ihned. Bylo nám ale jednomyslně doporučeno obrátit se na pozemšťana pro nějakou radu ohledně radioaktivní pouště, kterou tam najisto očekáváme.“

Chvíli jsem přemýšlel.

„Umíte léčit následky radioaktivního ozáření?“ zeptal jsem se místo odpovědi.

„Agisarem vyléčíme i genetická poškození, ke kterým při takovýchto případech obvykle dochází,“ ujistila mě místo Gir’roana sama Zoidée. „Jenomže...“

„Jenomže agisary na téhle výpravě asi nebudou vůbec nic platné,“ dodal rychle Gir’roan.

„Jak to?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.

„Agisary sice vydrží hodně, ale jestli něco nesnášejí, je to radioaktivita,“ řekla Zoidée nešťastně. „Už jsem ti přece říkala, že polovina hmoty agisaru je mozek, vzpomeň si. Agisar hodně využívá mozku člověka, ale spoustu si toho pamatuje i sám. Dovedeš si představit, jaká pohroma nastane, když všechno najednou – zapomene?“

„Není mi známo, že by někdo při ozáření zapomínal,“ řekl jsem na to zaraženě.

„Lidé ne – agisary mají mozek na jiném principu... jim záření mozek doslova vygumuje.“

Chvíli jsem uvažoval.

„To znamená ponechávat agisary v bezpečí hvězdného letounu a vycházet bez nich,“ řekl jsem s jistotou. „Člověk přece něco vydrží a až se vrátí do letounu, můžete agisarem zjistit co a jak, případně ho vyléčit.“

„Pokud se ten člověk vrátí,“ podotkla Zoidée vážně. „Největší potíž je v tom, že si nikdo z nás neumí představit vyjít ven bez agisaru. Já bych si na tuhle výpravu rozhodně netroufla. Zajímalo by mě, kde jste získali dobrovolníky. Já bych tam nešla ani za nic.“

Přímo se přitom zatřásla.

„Někdo tam letět musí,“ řekl Gir’roan smutně. „Nemůžeme přece nechat ty nešťastníky bez pomoci. Mysleli jsme si, že jim pomůžeme bez vycházení z letounu. Představoval jsem si, že přiletíme, najdeme je, naložíme a odletíme. Je to přece dost jednoduché.“

„Kdybych měl o něčem pochybovat, pochyboval bych právě o tomhle,“ přerušil jsem ho starostlivě. „Myslíte si, že na vás budou čekat jako na taxi? Podle mě budou zalezlí hluboko v krytech a budete je muset nejprve objevit a přesvědčit, že to s nimi myslíte dobře a že je nutné, aby kryt opustili. Další problém bude, jak si je představujete odvézt. V letounu? To by šlo, kdyby jich bylo jenom pět nebo deset. Ale co když jich bude pět tisíc? Nezlobte se na mě, předpoklad, že byste jim mohli pomoci a nevystoupit přitom z letounu, se mi zdá krajně nepravděpodobný.“

„Já... já nevím,“ přiznal Gir’roan nešťastně. „Ani tisíc lidí by se do letounu nevešlo.“

„Podle mě je jediné řešení – obnovit na Rhyinkáa činnost aspoň jedné stanice vjosuzgu,“ řekl jsem po dlouhé chvíli uvažování. „Pak teprve bude možné hledat ty kdo přežili, domluvit se s nimi a postupně je dopravit do bezpečí. Vždyť mohou být i na více místech planety.“

„To podle nás nebude možné, obě stanice jsou nejspíš zničené,“ řekl Gir’roan. „Snad jen kdybychom postavili novou stanici, ale to považuji za vyloučené, neboť si ani neumím představit stavbu stanice uprostřed radioaktivity. Kromě toho – jedno z prvních pravidel pro provozování vjosuzgu zní: nedovolit, aby se skrz propust dostalo do obydlených světů jakékoliv nebezpečí.“

„Já vím,“ usmál jsem se. „Však Zoidée za porušení toho pravidla schytala výčitek...“

„Všichni se ti už omluvili, Vojto,“ připomněla Zoidée.

„Nejde snad o lidi, ale o radioaktivitu,“ řekl Gir’roan chvatně, aby to zamluvil.

„Není těžké nepustit skrz propust radioaktivitu,“ řekl jsem klidně. „Stačilo by hermetické oddělení vnitřních prostor od vnějších, zamořených. A kromě toho si nemyslím, že by bylo dobré stěhovat lidi z Rhyinkáa přímo na Bardžá. Podle mě by k tomu účelu byla mnohem vhodnější Poenaid. Není obydlená, ale postavit tam potřebné ubytování by snad nebyl problém. Uvažte ještě, že bude potřeba tyto lidi nejen někam umístit, ale také zajistit jim jídlo a soustředit lékaře. Samozřejmě, největší problém bude, jak na Rhyinkáa postavit stanici vjosuzgu.“

„To ovšem nevidím růžově,“ přiznal Gir’roan.

„Proč? Musíme vybrat pro stavbu stanice místo s co možná nejslabší radiací. Nevěřím, že by se tam radioaktivita rozprostřela všude stejně, naopak si myslím, že pro stanici vhodné místo najdeme. Podle mě bude větší problém vyhledat všechny, kdo to přežil a dopravit je ke stanici. Ale myslím si, že to s letadly zvládneme.“

„Vojto – snad bys tam nechtěl..?“ vykřikla Zoidée.

„Nechtěl? No, máš pravdu, na další Ridigio nijak zvědavý nejsem, ale – tam jsou lidé...“

„Jenže jak tě znám, šel bys do radioaktivního pekla nejen s nějakou výpravou, šel bys tam i sám. Také bych těm lidem chtěla pomoci, ale bude to nebezpečné. Co když se ti něco stane?“

„Ukaž mi někoho jiného, kdo tam půjde!“ řekl jsem celkem zbytečně.

„Víš dobře, že na Rhyinkáa ven z letadla nevyjde nikdo,“ vykřikla Zoidée nervózně. „Všichni vědí, že to bude strašně nebezpečné. Něco jiného je letět tam v hvězdoletu, který proti záření poskytuje bezpečnou ochranu, něco úplně jiného je vystoupit ven, když víš, že tě venku čeká smrt. Bez agisarů... ne, to si nedovedu představit. Ty bys byl jediný, kdo by se odvážil vyjít ven. Pro jediného člověka to bude stokrát nebezpečnější. Prosím tě,“ obrátila se na Gir’roana, „co bys dělal, kdybys uviděl Vojtu, jak se vrací k letadlu a padá k zemi? Šel bys pro něho ven?“

„To by snad došel až dovnitř,“ řekl nesměle Gir’roan.

„A když ne? Vítr může přinést trochu víc radioaktivního prachu a co potom? Víš dobře, že už jsme objevili stovky planet, ale na žádné radioaktivní planetě není jediná naše stanice. Proč? Protože každá posádka, jakmile zjistí radioaktivitu, na nic nečeká a startuje, i kdyby u té hvězdy žádná jiná planeta nebyla! My prostě před radioaktivitou utíkáme, proto ji ani neznáme!“

„Vím to, ale na Rhyinkáa jsou lidé, kteří volali o pomoc,“ opakoval nešťastně Gir’roan. „Lidé ze Země přece nedávno takovou radioaktivní planetu navštívili – myslel jsem, že něco proti radioaktivitě mají.“

„Co víš o lidech Země?“ vybuchla Zoidée. „Jako každý druhý víš jenom to, že se lidé Země pořád ještě navzájem zabíjejí – jako kdysi lidojedi na Eio. Jenže na Zemi jsou i takoví, kteří pro jiného člověka půjdou klidně i do radioaktivního pekla, aby ho zachránili. Nevadí jim, že je to nebezpečné, nevadí jim, že toho druhého neznají. Prostě někdo potřebuje jejich pomoc, tak jdou – a Vojta patří právě mezi ně. On na Poenaid kvůli mně vběhl mezi ještěry, to by žádný z nás neudělal. Možná o radioaktivitě vědí více než my, protože se jí nevyhýbají, ale jediné co proti ní mají je odvaha, když jde o život jiného člověka.“

„Umíme to možná trochu lépe změřit,“ namítl jsem pomalu. „Ale jinak máš pravdu. My neumíme ani tak efektivně léčit následky ozáření, jako to jde s pomocí agisarů. Ale to přece není důležité. Stačí, aby byl v takové výpravě jediný lékař s agisarem. Ten opravdu nemusí vycházet ven, stačí když bude čekat v letounu. Ale obávám se, že se na Rhyinkáa beze mě asi neobejdou.“

„Nikdo není nenahraditelný,“ řekla Zoidée potichu, ale pevně.

„Jsou případy, kdy budeš náhradu hledat dlouho a pro spoustu lidí by mohlo být pozdě.“

„Já vím, Vojto,“ vzlykla Zoidée a vrhla se mi do náruče. „Ale když tam půjdeš, budeš sám. A bojím se, že tam někde bez pomoci zahyneš. Tady – budeme mít přece dítě.“

„Bez rizika to nebude,“ přiznal jsem. „Jenže je mi jasné, že tam poletím. Na rozdíl od vás si dovedu představit, jak je těm, kdo tam volají o pomoc. Ti jsou na tom nejhůř.“

„Mně bylo hned jasné, že poletíš na ten nešťastný svět Rhyinkáa,“ řekla Zoidée ustaraně. „Kdyby si nikdo nehrál s rádiem, bylo by to lepší.“

„Ale vždyť my jsme se ani neodvažovali žádat tě, aby ses té výpravy zúčastnil,“ podivil se Gir’roan. „Já jsem přišel jen prosit o radu...“

„Myslíte, že lidé ze Země jsou pro takovou výpravu nepoužitelní?“ mračil jsem se.

„Z toho, co o lidech Země vím...“ zakoktal Gir’roan.

„Nevíš skoro nic,“ řekla Zoidée. „Myslíš si, jako ostatně většina ostatních, že lidé Země jsou krutí. Že by mezi nimi mohl být také někdo lepší než my, nenapadlo ještě nikoho. Kromě mě – já už to vím dávno.“

„To nic, Zoidée,“ usmál jsem se. „Je to složité a nic se nedá uspěchat. Ale teď konečně k věci. Jak tam poletíme, myslím kdy a hlavně na čem? Nejlépe by se hodil letoun typu Šotri, ale takový asi nebude. A je možné rychle připravit k zamontování nějakou stanici vjosuzgu?“

„Hvězdný letoun je připraven na planetě Baiai nedaleko od Rhyinkáa,“ řekl Gir’roan. „Ale stanici vjosuzgu bychom museli teprve naložit, s tou možností jsme nepočítali. Mysleli jsme, že těch pár lidí odvezeme a...“

„Možná to tak dopadne,“ pokrčil jsem rameny. „Ale kdyby jich bylo víc, jak je chcete vybírat? Které vezmete a které budete muset – ponechat osudu?“

„Něco takového by nás opravdu nenapadlo,“ zbledl Gir’roan. „Takového rozhodování nás snad Rhyinkáa ušetří, nedokázal bych to přenést přes srdce.“

„Na konec ještě jeden dotaz,“ řekl jsem. „Jak dlouho potrvá let na Rhyinkáa?“

„Bude to cesta na pár týdnů,“ ujistil mě Gir’roan. „Ze stanice, kterou postavila předchozí výprava na nedaleké planetě Baiai je to k Rhyinkáa sotva čtrnáct dní letu. Bude to opravdu krátký výlet, nebudeme ani potřebovat zimní spánek.“

„To znamená, že nebudeme mít ani čas se na to pořádně připravit,“ dodal jsem vážně. „V tom případě mám prosbu. Nemohla by stanici vjosuzgu připravit a naložit výjimečně jiná parta než účastníci letu? Rád bych byl s posádku co nejdřív pohromadě. Budeme si muset o té radiaci pořádně popovídat.“

„Hned dám vědět Malingiovi,“ vyskočil Gir’roan.

„Ten může všechny svolat?“ ujistil jsem se.

„Ne. Biolog-lékař Malingio je druhý člen výpravy,“ vrtěl hlavou Gir’roan. „Více dobrovolníků jsme totiž... jaksi nesehnali...“

„Vidíš, Zoidée?“ usmál jsem se trpce. „Nejsem jediný blázen na Bardžá. Dva nadšenci chtějí spasit svět – to se povedlo! Ale teď mám důležitou otázku! Dokáží vůbec vjosuzgu sestavit tři lidé? Aspoň jeden člověk ve výpravě tomu rozumět musí a já to nejsem a ani nebudu, nemám čas se něco takového učit!“

Gir’roan se zatvářil nešťastně.

„Neboj se, Vojto,“ řekla Zoidée odhodlaně. „Já teď půjdu do Rady kosmonautiky a po tom, co jim tam řeknu, budeš mít dobrovolníků, že se nevejdou do letadla. Ale ty tam v tom případě budeš muset letět určitě. Jinak všichni zase couvnou.“

„Toho se neobávej,“ usmál jsem se povzbudivě. „Já necouvnu.“

„Já vím,“ řekla odevzdaně. „Jak tě znám... Možná bych měla letět s tebou, ale tentokrát vážně nebudu smět.“

„Ty to vydržíš,“ povzbudil jsem ji. „I když to budeš mít horší než já.“

„Nemluv tak,“ napomenula mě. „Já budu doma, zatímco tobě možná půjde o život.“

„Jenže budeš celou tu dobu v nejistotě a nic nebudeš moci ovlivnit,“ řekl jsem. „To může být psychicky horší než být rovnou v takové akci.“

„Když to říkáš ty...“ řekla už skoro usmířeně.

Jenomže sotva Gir’roan odešel, rozbrečela se a nedala se utišit, ačkoliv jsem jí sliboval, že budu dávat pozor a určitě se jí vrátím.

Vyrazili jsme pátého dne.

Hvězdolet byl v dobrém stavu, takže skutečně stačilo naložit navíc jednu rozmontovanou stanici vjosuzgu a mohli jsme odstartovat. Využil jsem času, kdy stanici vjosuzgu stěhovali po částech na planetu Baiai, velkou sotva jako Mars a dokonce i podobné povahy. Museli ji do skladišť hvězdného letounu uložit rozloženou na menší části. Mezitím jsem na letoun namontoval nějaké pozemské vybavení: několik měřičů radioaktivity, ale také řídící počítač, do něhož nám Zoidée uložila veškeré informace o Rhyinkáa, včetně několika jazyků, jimiž se na planetě hovořilo před katastrofou.

Počítač jsem s dvanácti techniky centra v Cokrezu nainstaloval do řídící kabiny za pět dní a propojil s řízením hvězdoletu. Technici koncem pátého dne padali únavou, ale hvězdolet podle mého přání upravili. Zbývalo uložit do jeho pamětí Zoidina data a mohli jsme vyrazit.

Odlétalo nás nakonec sedm. Přibyli k nám čtyři odborníci na vjosuzgu, bez nichž bychom stanici těžko smontovali. Ti se přihlásili ještě ten den, kdy Zoidée odešla shánět dobrovolníky, ale nebylo na nich vidět zvláštní nadšení. Spíš to vypadalo, že letí jen z povinnosti – Rhyinkáa měla příliš pošramocenou pověst. Viděl jsem jen několik obrázků, které pořídila předchozí výprava, slabšími povahami to mohlo opravdu pořádně zacloumat. Dost nápadně se to totiž podobalo dokumentům z Hirošimy a z Nagasaki, až na to, že na Zemi ještě zůstala naživu spousta lidí, kteří se alespoň částečně pokoušeli o záchranu. Tady byli už jen mrtví, hromady trosek a spálený prach z vegetace.

Jenomže i z této zničené planety se ozvalo volání o pomoc.

Vzniklo to tím, že si obsluha opuštěné základny na pusté planetě Baiai nedaleko Rhyinkáa z dlouhé chvíle pouštěla rádio a najednou uslyšela neznámou řeč. Přivolaní odborníci zjistili, že je to naléhavá prosba o pomoc vycházející ze zničené radioaktivní planety. Někdo tam kupodivu apokalypsu přežil, ale nebylo mu do zpěvu. Vysílání končilo dříve než Gir’roan přišel pro radu k jedinému pozemšťanu ve Společenství a podle mínění většiny členů Rady kosmonautiky také k jedinému, kdo by si mohl vědět s radioaktivními mraky Rhyinkáa rady.

Tentokrát jsme odlétali bez diváků. Na planetě skoro bez vlastní atmosféry by museli být všichni ve skafandrech, ale let byl rozhodnut tak narychlo, že se ta zpráva nestačila rozšířit.

Hvězdolet na planetce Baiai byl naštěstí v bezvadném stavu, k nešťastné Rhyinkáa také nebylo dál než čtrnáct dní. Ke Rhyinkáa jsme doletěli na plný výkon antigravitačních baporgů a vyčerpali téměř všechno palivo plánované původně na dlouhý mezihvězdný let. Byli jsme tam ale dříve než za týden. Let jsem řídil pomocí počítače, ostatní jen přihlíželi.

„Kdyby se nám na Rhyinkáa něco stalo a nepostavili bychom vjosuzgu, ani se nedostaneme domů,“ svěřil se mi se svými obavami Gir’roan onoho dne, když byla planeta Rhyinkáa pod námi jako veliká bílá mísa. „Nechali jsme tě letět podle tvých zásad, ale jak vidím, nebudeme mít B-palivo na návrat. Neúměrně riskuješ kvůli pouhým sedmi dnům.“

„Kdyby naše expedice zkrachovala, je tu dostatek zásob na celý rok,“ odpověděl jsem. „Rádio umí obsluhovat všichni. Zavoláme-li o pomoc, určitě se jí dočkáme. Nemusíš mít obavy, mám to spočítané tak, že zbude energie právě na návrat. Samozřejmě jen pomalu, ale v případě fiaska bych domů ani nespěchal, nebylo by proč.“

Planeta se zvětšila natolik, že se změnila v plató, nad nímž jsme potichu klouzali.

„Celá planeta je zatažená mraky... ale to přece Rhyinkáa nebývala,“ divil se Gir’roan, který z nás nejvíce věděl, jak planeta vypadala před katastrofou. Žil prý tady dřív několik let jako vyslanec Společenství.

„Kdyby byla v mracích aspoň skulinka,“ stěžoval jsem si. „Nemáme se o co orientovat. Navíc jsou vaše radary horší než naše, ty by si s tím poradily.“

„Naše hvězdná letadla mohou zato přistávat tak pomalu, že jim mraky příliš nevadí,“ připomenul Kai-toan.

„Jenomže nám teď nejde o to jen tak někde přistát, my se potřebujeme dostat na určité místo,“ namítl jsem. „Nejlépe u některé z bývalých stanic.“

Nakonec nám nezbylo, než přece jen sestoupit skrz mraky naslepo a orientovat se podle povrchu. Měli jsme docela podrobné mapy planety z doby před katastrofou. Průzkumníci je dostali od Rhyinčanů, když planetu objevili. Do map byly dodatečně zakresleny obě dvě stanice vjosuzgu. Kromě toho Zoidée všechny mapy uložila i do pamětí mého počítače v takové podobě, že nám z nich mohl kdykoliv reprodukovat na obrazovce kterýkoliv detail nebo celek. Bylo třeba jen jediné – orientovat mapy vzhledem ke skutečnosti.

Počítač už měl v paměti všechno co jsme o planetě věděli. Mohli jsme zhruba odhadovat výšku podle tlaku vzduchu, ačkoliv tahle metoda není příliš spolehlivá a silně závisí na počasí. Naštěstí mraky nesahaly až dolů. Vynořili jsme se z nich ve výšce čtyři tisíce metrů nad zemí. Skoro okamžitě se na obrazovce objevil nápis, na který jsem netrpělivě čekal. Počítač si prohlédl terén pod námi, terénní útvary porovnal s obsahem map a podle toho určil, kde se nacházíme.

„Tvůj stroj se tentokrát spletl,“ usmál se Malingio, když výsledek na obrazovce zkusil srovnat s tím, co jsme viděli pod letounem.

„Myslíš?“ pokusil jsem se ho zviklat. Mně naopak terén dole mapu docela připomínal. Až na to, že tu podle map mělo být město, kdežto pod námi byla zasněžená kotlina mezi několika nevysokými kopci.

„Malingio má nejspíš pravdu,“ řekl Gir’roan, ale ne tak jistě. „Podle mapy má být pod námi město Val-ian-soumi-ou, ale není tu. A kromě toho jsme si úplně spletli pásmo, tady by přece vůbec neměl být sníh, ale léto po celý rok.“

„Jen abychom se nedivili,“ zavěštil jsem chmurně. Nechal jsem na obrazovku promítnout polohu bližší z obou stanic vjosuzgu a spočítat nejkratší cestu k ní.

„Podle mě je stanice Rhyinkáa-1 sto dvacet kilometrů odtud. To přeletíme za pár minut.“

Letoun zastavil klesání a ve čtyřkilometrové výšce těsně pod mraky letěl vodorovně.

„Podle mapy tu měly být mosty přes řeku,“ vrtěl hlavou Malingio, nespouštěl oči z bílé pláně pod námi. „Já ale na té zamrzlé řece nevidím nic, jen nějakou pokroucenou konstrukci, která most ani vzdáleně nepřipomíná.“

„Ukaž – kde?“ zajímal jsem se.

Pořádně mě zamrazilo, když jsem zpozoroval předmět, který mi Malingio ukazoval. Uprostřed řeky se tyčil – mostní pilíř se zbytky konstrukcí mostu.

„V tom případě má pravdu počítač,“ řekl jsem temně. „Opravdu vidíme zbytky mostu. Takže jsme skutečně nad městem, které se kdysi jmenovalo Val-ian-soumi-ou.“

„Ale kde vidíš to město?“ skoro vykřikl Gir’roan.

„Vy si pořád nedovedete představit, co to znamená výbuch atomové bomby!“ řekl jsem smutně. „To město pod námi bylo prostě smeteno s povrchu planety, rozumíte? Dokonale a ke všemu úmyslně.“

„... i s lidmi?“ vytřeštil oči Malingio.

„Ovšem,“ přisvědčil jsem. „I s lidmi.“

„Poslyš, Vojto, proč tak suverénně tvrdíš, že jsme právě tam, kde ukazuje tvůj stroj? Nemůžeš se tu přece orientovat, nikdy jsi tu nebyl!“ vyjel si na mě Airaan. „Měl bys přiznat, že ses zmýlil, ty i ten tvůj stroj. Není to přijatelnější vysvětlení, než jaké nám chceš namluvit?“

„Vy si něco takového neumíte ani představit,“ řekl jsem nevesele. „Na rozdíl od vás už jsem něco takového viděl.“

„Přece mi nechceš tvrdit, že jsi tady někdy byl?“ stále mi odporoval Airaan. „Všichni víme, že to není pravda!“

„To nebylo tady – to bylo na Zemi,“ mávl jsem rukou.

„To u vás také... úplně?“

„Také. A také úmyslně,“ přisvědčil jsem.

„Brrr... nikdy v životě bych se nechtěl setkat s lidmi Země,“ otřásl se Airaan.

„Jeden z nich stojí vedle tebe,“ připomněl jsem mu. Skoro ode mě odskočil.

„Ale ty přece nejsi...“ řekl po chvilince s ulehčením.

„Vidíš,“ trochu jsem se usmál. „Nejsou všichni lidé tak krutí, jak si možná myslíš. A řekl bych, že tady na Rhyinkáa to bude podobné. Kdoví...“

Letěli jsme ještě několik minut mlčky.

„Něco mi ale pořád nejde do hlavy, Vojto,“ promluvil po chvíli Gir’roan. „Nalétávali jsme přece na rovník. Ostatně i podle tvého stroje bychom měli být v tropech. Tady nemá sníh co dělat celý rok, rozumíš? Dobře si pamatuji, jak vypadala Rhyinkáa dřív. Ale to pod námi je přece sníh – nebo ne?“

„Podívejte se na venkovní teplotu,“ navrhl jsem jim.

„Opravdu, venku je mráz,“ řekl Airaan. „A přitom neletíme vysoko, tady v té výšce musí být teplota skoro stejná jako na povrchu – a přece... Sníh v tropech, to asi nikdy nepochopím!“

„Nukleární zima,“ řekl jsem skoro lhostejným hlasem. Ale jen mně bylo jasné, co to znamená. Neřekl jsem nic a pokračovali jsme v letu, skoro celou hodinu nad bílou plání.

„Vojto – támhle vlevo – přece jenom jsi měl pravdu,“ zašeptal najednou Gir’roan úplně změněným hlasem. „Já to tu poznávám! Támhle to... Vidíš? To jsou přece...“

„...zbytky naší dálkové stanice vjosuzgu!“ dodal přiškrceným hlasem Malingio.

Snesli jsme se níž. Vyhlédl jsem vhodné místo na přistání a krátce poté letoun pomalu, váhavě dosedl. Měřič radioaktivity na spodku letounu, tikal dost nepříjemnou úroveň záření, převážně gama. V tomhle by nebylo zdravé chodit ani ve skafandru, tím méně jen tak. Když jsem to sdělil ostatním, chtěli okamžitě odletět.

„Kdepak,“ vzepřel jsem se. „Když jsme tady, aspoň si trochu prohlédneme vnitřek téhle stanice. Jak vidím, uvnitř hvězdného letounu nám ani agisarům nic nehrozí. Počkejte na mě, půjdu se tam podívat.“

„Ty chceš jít do té smrti venku?“ zděsil se Malingio. „To snad nemyslíš vážně! Vždyť tě to spálí, zemřeš dříve než se dostaneš ke stanici!“

„Nemíním tam jít pěšky,“ uklidňoval jsem je. „Obletím to gryulem a vrátím se.“

„Moc se tam ale nezdržuj,“ radil mi Gir’roan.

„Nebojte se, nebudu tam déle než bude nezbytně nutné,“ slíbil jsem.

Deset minut poté jsem se vznesl v gryulu nad trosky. Charakteristické kupole stanice, odlévané vcelku rezonančními tavičkami, nebyly smeteny jako stěny ostatních budov města. Nezůstaly však ani bez poškození. Hlavní klenba stanice byla prolomena, vnitřek ohořelý a zčásti zavalený sutí.

Pátrat po lidech nemělo smysl. Měřič mi ukazoval, že radioaktivita je uvnitř ještě o poznání větší než venku. Radioaktivní prach, venku rozvátý větrem, se tady držel ve všech koutech. Tady by snad bylo záření v noci vidět pouhýma očima. Gama sice není viditelné, ale tady by byl zřetelný snad i modravý svit Čerenkova.

Vrátil jsem se bez dlouhého zdržování do hvězdoletu k veliké radosti ostatních. Jakmile jsem byl v řídící kabině, vystoupil jsem ze skafandru a prohlédl si kapesní dozimetr. Dozvěděl jsem se, že jsem sice prošel ozářením, ale nedostal jsem zatím žádnou nebezpečnou dávku. V několikametrové výšce nad radioaktivním terénem je v gryulu přece bezpečněji, než kdyby se měl člověk brodit tím svítícím prachem.

„Co jsi zjistil?“ dychtil Gir’roan.

„Tady to opravdu nemá cenu,“ odpověděl jsem mu. „Je tu silné záření a zbytky stanice nám nejsou nic platné. Stěny jsou rozbité a uvnitř je více radioaktivity než venku.“

„Co budeme dělat?“ Gir’roan vypadal bezradně.

„Navrhuji navštívit druhou stanici,“ řekl jsem. „Teprve kdyby to bylo stejné jako tady, museli bychom někde najít vhodné místo bez radioaktivity a začít stavět od základů.“

„Myslíš, že se tu nějaké místo bez záření najde?“ vrtěl hlavou Koolioan.

„Musí,“ řekl jsem přesvědčeně. „Uvažujte trochu! Někde tu přežili lidé, přežili tu celé dva roky. V tak silné radiaci jako je pod námi by se jim to asi nepodařilo. Znamená to, že tu někde místa s nižší radiací být musí.“

Vzlétli jsme s hvězdoletem kolmo vzhůru.

„Podívejte se, prosím, někdo na gryul, se kterým jsem byl venku,“ požádal jsem kolegy. „Kdo z vás tomu rozumí?“

„Já se na to podívám,“ kývl Rílép.

„Půjdu s tebou,“ nabídl se i Koolioan. Oba v beztížném stavu odpluli do chodby směrem k hangáru. Hvězdolet zatím vzlétl kolmo vzhůru. Jakmile se z okolní atmosféry staly nepatrné zbytky, rozletěli jsme se ke stanici Rhyinkáa-2 na opačné polokouli planety. Bardžané stavěli stanice vjosuzgu co nejdál od sebe, aby náhlá přírodní katastrofa nepostihla obě současně. To se nám teď hodilo – byla naděje, že druhá stanice bude v méně zasaženém pásmu.

„Prosím tě, Vojto, vysvětlil bys nám ještě jednou a podrobněji, jak je možné, abychom v tropickém pásmu planety narazili na sníh?“ zeptal se mě Malingio během letu nad planetou. „Jak se zdá, tebe to ani příliš nepřekvapilo, jako kdybys to dokonce čekal, ale nám se to pořád zdá nepochopitelné.“

„Na Rhyinkáa nastala nukleární zima,“ začal jsem pomalu vysvětlovat. „Výbuchy bomb smetly města a zničily povrch planety, ale kromě toho vymrštily do vrchních vrstev atmosféry nesmírné množství prachu a vodních par. Planeta začala odrážet více slunečního světla a to se projevilo silným ochlazením. Proto je teď v tropickém pásmu sníh – a tam, kde bylo mírné pásmo, bude už asi pořádná vrstva ledu.“

„To už tak zůstane napořád? Vždyť v takové zimě zahynou všechny rostliny,“ zděsil se Malingio. „Co budou jíst ti, co se rostlinami živí? To by byl přece konec s celou planetou!“

„Obávám se, že máš pravdu,“ souhlasil jsem. „Odhaduje se, že takový stav může trvat až několik let, v horším případě i několik desetiletí. Pak se to nejspíš srovná, jenže pro většinu rostlin a živočichů bude pozdě. Podobné katastrofy se ve vesmíru stávají, když do planety narazí asteroid nebo kometa. Naši Zemi něco podobného potkalo také, naštěstí už před dávnými miliony let. Spousta živočichů tenkrát náhle a nenávratně vyhynula.“

„Jak to víte?“ nechtěl věřit Gir’roan. „Katastrofy toho druhu, pravda, existují, s tím jsme se už setkali, ale že by se daly vyvolat uměle...“

„Někdo to už přede mnou zjistil a spočítal,“ ujistil jsem všechny. „Je to v knihovnách Persea – když jsem vybíral pro náš palubní počítač potřebné informace, dal jsem zkopírovat vše co se týká atomových zbraní. Mohu to ukázat tady na obrazovce, máte-li zájem.“

„Radši ne,“ otřásl se Malingio.

„Neměli bychom si dát zatím svačinu, než obletíme planetu ke druhé stanici?“ navrhl jsem. Návrh byl sice přijat, ale jídlo nejspíš chutnalo jen mně. Ostatní byli příliš v zajetí právě prožité hrůzy a nemohli spolknout ani sousto.

Let trval skoro osmdesát minut. Počítač vedl hvězdolet nad planetou nejkratším možným směrem, ale přitom tak, aby nespotřeboval příliš mnoho paliva. Museli jsme šetřit, ostatně – teď už se nedalo nic uspěchat.

„Gryul je v naprostém pořádku,“ připluli mezitím nazpět Koolioan s Rílépem. „Jen...“

„Co jen?“

„Je to taková záhada,“ krčil rameny bezradně Rílép. „Všichni víme, že jsi byl venku jen krátce, ale akumulátory jsou skoro vybité. Jako po pětisetkilometrovém letu.“

„Na to musíme dávat pozor,“ povzdychl jsem si. „Silné záření nám může předčasně vybíjet akumulátory. Budeme to muset kontrolovat.“

„Tohle jsi také věděl dopředu?“ chtěl vědět Gir’roan.

„Vaše letadla nejsou stavěná do radioaktivity,“ potřásl jsem rameny. „Ale jestli vás to potěší, musím vám říci, že ani našim letadlům záření neprospívá. Některé izolační materiály pak začnou vést proud – musíme to vzít v úvahu a dávat si pozor.“

Bardžané naštěstí nejsou škodolibí, aby je takové sdělení potěšilo. Hvězdný letoun opět přibrzdil a vnořil se do mraků. Pořád jej vedl počítač – tentokrát pod námi bylo skutečně město.

„Snášíme se hned vedle druhé stanice vjosuzgu,“ vydechl Airaan. „Náhoda nám dnes přeje, kéž by vydržela!“

„To nebyla náhoda,“ zavrčel jsem. „To byla nepatrná ukázka pozemské navigace.“

„Pravda, už jsem o tom ledacos slyšel, ale nechtělo se mi tomu věřit,“ přiznal Kai-toan.

„Ale podívejte se – tohle je také nějaké divné město,“ vydechl nešťastně Malingio.

Budovy ve městě stály, ale neměly okna ani střechy. Město skutečně vypadalo jako po atomovém bombardování, jak jsem to znal ze starých pozemských dokumentů.

„Další zničené město – to je hrůza!“ vykřikl Airaan. „Nepoletíme odtud?“

„Nejdřív se podíváme na vjosuzgu,“ zavrtěl jsem hlavou a nechal letoun dál klesat.

„Podívejte – ukazuje radioaktivitu,“ ukazoval s hrůzou na měřič Kai-toan. „Pryč odtud!“

„Počkejte, neukvapujte se!“ řekl jsem. „Tady je radioaktivita pětsetkrát slabší než minule.“

„Ale je tu také!“ vykřikl Airaan.

„To jsme snad očekávali, ne?“ opáčil jsem klidně. „Jistě si nemyslíte, že jinde to bude lepší – já se naopak obávám, že to všude kolem může být mnohem a mnohem horší.“

Vyklopil jsem přistávací nohy a hvězdolet pomalu dosedl nedaleko od zčernalých kupolí stanice. Nad bílým, zasněženým terénem se tyčily jako nějaký chrám.

„Vidím tam nějaké lidi!“ vykřikl Koolioan.

Proti zčernalé kupoli stanice byly jasně vidět siluety dvou lidí. Ale když jsem se zadíval pozorněji, poznal jsem, že to nejsou lidé. Jen světlejší siluety dvou vojáků se svými zbraněmi, namalované na černé stěně. Sáhla na mě smrt, když jsem si uvědomil, co je to za obrazy.

Co je to za divné stíny?

„To nejsou lidé,“ řekl jsem pomalu. „Jen jejich stíny.“

„Proč ale natírali stanici na černo?“ bručel pro sebe Gir’roan. „A ty obrazy lidí – divné...“

„To není nátěr,“ ujistil jsem všechny. „V okamžiku, kdy vybuchla bomba, povrch stanice takhle zčernal žárem.“

„Ty obrázky tam potom musely být namalovány až později!“ rozjasnil se Gir’roan. „Není to nějaké znamení pro nás?“

„Nebyly namalovány později,“ řekl jsem chmurně. „Pořád nechápete? V okamžiku, kdy žárem zčernal povrch stanice, stáli před ní dva lidé. Svými těly vrhali stíny. Tam kámen zůstal takový, jaký byl předtím... Jsem si jistý, že se lidé v tom okamžiku žárem vypařili a nezůstalo z nich nic – než právě tyhle stíny.“

„To by bylo – strašlivé!“ vydechl Malingio. „Jak můžeš něco takového tvrdit?“

„Něco podobného se už stalo i na Zemi,“ zabručel jsem ne právě nadšeně.

„Hrůza...“ vydechl Airaan. „Nešťastní lidé!“

„Nešťastní lidé,“ opakoval jsem po něm.

„Tobě... tobě je těch lidí také líto, Vojto?“ podíval se na mě udiveně Rílép.

„To víte, že ano,“ přisvědčil jsem pomalu. „Jenomže tihle aspoň umírali rychle a snad ani necítili bolest. Jiní na tom určitě byli daleko hůř.“

Opět jsem si začal oblékat skafandr.

„Půjde někdo se mnou?“ zeptal jsem se. Všichni ztuhli.

„Radioaktivita je mnohem slabší než při mém minulém výletu – a nebudeme tam dlouho.“

Bardžané se chvíli dívali jeden na druhého, ale jinak se ani nepohnuli.

„Dobrá, nikoho nenutím,“ opáčil jsem klidně, zaklapl přilbu a zběžně přezkoušel funkce skafu. Potom jsem vykročil k hangáru, sledován zoufalými pohledy všech šesti.

Gryul nejprve zakroužil kolem hvězdoletu a pak si to namířil rovnou ke stanici. Tentokrát jsem musel kromě měřiče radioaktivity sledovat i měřič stavu akumulátorů. Obojí mě celkem uspokojilo. Radioaktivita byla slabá, akumulátory se zřejmě nevybíjely, to bylo dobré. Otevřený vchod do stanice byl zavátý prachem, ale zdálky nevypadal nebezpečně. Prach nebyl zamořený, aby mi to vadilo. Rozhodl jsem se, že přistanu a podívám se dovnitř.

„Proč vystupuješ, Vojto?“ uslyšel jsem ve sluchátkách skafandru hlas Malingia.

„Půjdu se tam podívat,“ oznámil jsem kamarádům. „Tady to není nebezpečné. Musím přece zjistit co a jak – a to je možné jen když vstoupím dovnitř!“

„Dávej si pozor,“ zněla skoro zkroušeně jeho prosba.

„To se rozumí,“ ujistil jsem ho. Nehodlal jsem ztřeštěně vběhnout do vražedného prostředí. Geiger sice tikal, ale ne zas tak moc, aby mě to mohlo odradit.

První dveře jsem za sebou zavřel ručně a stál jsem před druhými. Stanice byly vystavěny zcela stejně pro obydlené planety i pro planety, na nichž byla jedovatá atmosféra či vakuum. Ale když jsem na zkoušku stiskl tlačítko, dveře se nerozevřely. Pochopitelně – všechno přece bylo bez proudu. Nezbylo mi než opět točit kličkou a dveře otevřít nouzově. Naštěstí to šlo jako po másle. Přitom jsem si uvědomil ještě jednu skutečnost. Jakmile jsem za sebou zavřel pancéřové vstupní dveře stanice, zmizel ve sluchátkách radiový signál hvězdoletu. Stěny stanice asi obsahovaly kov a nepropouštěly rádiové vlny. Byl jsem tu sám a musel jsem si dávat dvojnásob pozor.

Vstoupil jsem do chodby pro personál stanice. Nebylo tu nic, jen světlo mé skafandrové lampičky poskakovalo po stěnách a na koberci na podlaze. Nic tu ani nevzplálo, pomyslel jsem si, dovnitř stanice žár nepronikl plnou silou.

Došel jsem ke dveřím ovládací kabiny. Dveře byly zavřené a trvalo mi chvíli, než jsem je nouzovou kličkou otevřel. A za dveřmi... Za dveřmi jsem spatřil hrozný obraz.

Na podlaze leželo všech deset lidí z posádky stanice. Z lidí zbyly už jen vyschlé mumie, kosti a kůže. Na jednom lůžku jsem kromě toho uviděl jedenáctou postavu. Asi to byl někdo z místních obyvatel, ale bylo těžké to rozpoznat. Jeho tělo bylo celé seškvařené, spálené a také vyschlé. Ale přece jsem zpozoroval, že ten člověk nemá stejnou stavbu kostí jako my. Na jeho hlavě byla vidět ústa od ucha k uchu – kdyby v tom spáleném obličeji byly uši... a zuby měl ten tvor malinké, zato jeden vedle druhého, že se ani spočítat nedaly. Nebylo pochyb, byl to místní člověk. Možná výbuch přežil a z posledních sil hledal útočiště ve stanici... Posádka ho vpustila dovnitř a snad se ho pokoušela ošetřovat. V té chvíli už asi bylo rozhodnuto i o lidech z Bardžá. Stěny stanice jsou sice silné, ale ne pro neutronové záření. Brzy jistě ulehli další, pak další... Někteří lidé leželi na zemi, jiní na skládacích lehátkách, zřejmě donesených jenom narychlo, neboť normálně by v této místnosti lůžka neměla být. Poslední zřejmě neměli sílu ani přitáhnout další lehátka, zůstali ležet na holé zemi a tam zemřeli. Nemoc z ozáření je v případě neutronů velmi rychlá. Viděl jsem na podlaze i scvrklá, vysušená tělíčka tří agisarů.

Rozepnul jsem vnější kapsu skafandru a vytáhl vak na vzorky. Vložil jsem dovnitř nějaké předměty. Svítilny, nádobu, přístroj na promítání knih i s knihou – a také jednu mrtvolku agisaru. Změřil jsem ještě radioaktivitu. Tady uvnitř nebylo skoro nic. Nic nebezpečného jsem nenaměřil, ani když jsem letmo přejel měřičem po vaku se vzorky.

Pochopitelně – neutrony po sobě radioaktivitu nezanechávají.

Čistá práce čisté bomby...

Otočil jsem se ke dveřím a pečlivě je za sebou zavřel. Pak jsem opatrně otevřel dveře do přechodové komory a i tyto dveře za sebou pečlivě utěsnil. Teprve pak byly na řadě venkovní.

„Sláva – vrací se!“ uslyšel jsem ve sluchátkách skafandru hlas Malingia. Nasedl jsem do gryulu a vznesl se přímo ke vratům hangáru. O pět minut později už jsem byl mezi ostatními v řídící kabině hvězdoletu.

„Co bylo uvnitř, povídej,“ dotírali všichni.

„Podívejte se,“ řekl jsem – a vysypal obsah vaku na podlahu.

„Mrtvý agisar...“ vyjekl Malingio. „A co lidé? Zemřeli?“

„Všichni jsou mrtví,“ přikývl jsem. „A zemřeli asi velice brzy po výbuchu. Malingio, prosím tě, vezmi svůj agisar a podívej se, co se stalo tady s tímhle.“

Nebylo nutné to opakovat. Malingio, jako každý biolog na Bardžá, měl svůj agisar skoro neustále u sebe. Všichni jsme s napětím čekali na výsledek.

„Muselo tam být přímo pekelné záření,“ řekl Malingio po chvíli, když si sundal chapadla svého agisaru s očí. „Agisar byl určitě mrtev okamžitě, nejvýše do několika minut. A co lidé? Hrůza pomyslet!“

„Věci jsou v pořádku, nepočítám-li vybité baterie,“ řekl Airaan, který se hned zabýval ostatními předměty. Zkusil vyměnit baterii do svítilny a ta se rozsvítila.

„Podívej se raději na promítací přístroj,“ navrhl jsem mu. „Byla v něm ještě kniha.“

Airaan vyměnil baterii, ale přístroj se nerozsvítil.

„Vždyť je přepnutý na zapisování!“ zjistil Rílép.

„Přepni to – a ukaž, co je v té knize!“ navrhl jsem.

„Je to knížka básní – od Muriona, já ho také zbožňuji,“ řekl Rílép, když pomalu listoval pomocí přepínače.

„Co je ale tohle?“ vyjekl najednou hrůzou.

Místo další stránky veršů byla fotografie. Bardžanské promítačky knih umožňují knihy nejen promítat, ale i zaznamenávat. Obrázky ukládají podobně jako texty – fungují tedy i jako fotoaparáty. Černobílá fotografie ukazovala ulici města. Ale i mně při tom přejel mráz po zádech.

Město je úplně v troskách...

Všechny budovy, od prvních do těch vzadu, byly v jednom plameni. Plameny šlehaly z oken i ze dveří. Obrázek byl nezřetelný, ale bylo vidět, jak se v dálce některé hořící domy kácejí. A v tom moři plamenů – byli lidé... Ještěrkovití lidé, nám až příliš podobní. Někteří leželi na zemi a svíjeli se bolestí, jiní v děsu pobíhali kolem, jak na některých hořel oděv, jiní poslepu tápali kolem sebe rukama. Na obrázku byl vidět i běžící člověk s bezvládným dítětem v náručí...

„Zhasni to, prosím tě,“ řekl jsem suchým hrdlem.

Nikdo se ani nepohnul. Natáhl jsem se vypnout promítačku. Teprve teď se všichni kolem probrali jako z děsného transu. V kabině hvězdného letadla se ozvalo několik výkřiků hrůzy.

„To je strašné!“

„Hrůza...“

„To nemůže být pravda!“

A pak bylo chvilku ticho.

„Vrátíme se!“ vykřikl najednou Airaan.

„Ano, ano, vrátíme se!“ přidali se další.

„Vrátíme se!“ řekl Gir’roan. „Tohle je příliš hrozné! Nikdo nám nemůže nic vyčítat, když se vrátíme! Nikdo!“

„Ne!“ vykřikl jsem. „Je to sice strašné, ale tohle byly nejhorší obrázky z katastrofy! Bylo to před dvěma lety! Teď už to není nebezpečné. A jsou tu lidé, kteří čekají na naši pomoc!“

„Tady už nikdo naživu nezůstal! Musíme odletět!“ vykřikl Rílép. Přiskočil k ovládacímu pultu a vzápětí jsme všichni vzlétli do výšky. Rílép zapnul motory a uvnitř hvězdoletu nastalo beztíží, na které jsme nebyli připraveni.

„Ne!“ vykřikl jsem. „Okamžitě přistaňte, přece se odtud nevrátíme?“

Nikdo mě neposlouchal. Rílép se přitáhl do pilotního sedadla, jedině on byl tedy schopen řídit. Já jsem se zatím bezmocně vznášel uprostřed kabiny. Ale ještě jsem neskončil:

„Zadávám příkaz pro počítač: ‘KARKULKA’!“

Hvězdolet opět dosedl a do kabiny se zprudka vrátila tíže. Pěkně to s námi všemi hodilo o podlahu. Při pádu jsem si natloukl koleno, ale to mi vadilo nejméně ze všeho. Navíc v kabině zhasla všechna světla a rozsvítily se nouzové lucerničky. Rílép nervózně tiskl řídící páku motorů, marně. Motory neposlechly.

„Co jsi to udělal s naším letounem?“ zaječel.

„Dal jsem zablokovat energetický systém počítačem,“ odpověděl jsem temně. „Dokud nedám svolení a neřeknu heslo, nikdo nemůže odletět.“

„Proč jsi nám to udělal?“ vykřikl Rílép. „My chceme odsud – a to hned!“

„Lidi, vzpamatujte se! Já vám prostě nedovolím, abyste ty chudáky zabili! Jste snad vrazi?“

Všichni ztuhli.

„My je přece...“

„Podívejte se kolem sebe a uvažujte! Nic tu neroste a je tu sníh – tady, v tropech! Kdoví kolik desetiletí potrvá, než se planeta vzpamatuje alespoň natolik, aby se zde mohly opět objevit rostliny. Tady někde jsou lidé, rozumíte? Pokud jsou naživu, mají jen jedinou šanci – že je všechny odvezeme někam, kde se budou moci uživit. Jedno vím naprosto bezpečně – koho tu necháme, zahyne. Vy přece nesmíte zabíjet myslící, nejste vrazi! Kdybychom teď odletěli, bude to skoro totéž, jako kdybychom poslední lidi vlastnoručně podřezali. Proč musí něco takového vysvětlovat Bardžanům barbar ze Země?“

Po těchto slovech nastalo ticho. Rílép si nešťastně zakryl obličej dlaněmi, také ostatní se dívali všude jinam, jen ne na mě.

„Promiň, Vojto,“ řekl konečně potichu Gir’roan. „Máš asi pravdu. Zůstaneme tu s tebou. Věděli jsme, že to tu bude ošklivé – i když jsme si nikdo nepředstavoval, že to bude tak ošklivé. Ty jsi to věděl, nevěřili jsme ti. Teď nám nezbývá, než vydržet. Zůstaneme tu s tebou všichni.“

„Dobrá – ale budu potřebovat, abyste mi pomohli víc než jen koukáním zpovzdálí. Budu teď potřebovat odborníka na vjosuzgu. Kdo se mnou půjde? Ručím za to, že se s ním v pořádku vrátím. Není to tam smrtící.“

Všichni umlkli.

„Jsi jistý, že tam je natolik bezpečno, že můžeš za někoho ručit?“ ošíval se Kai-toan.

„Pojď se mnou a uvidíš,“ řekl jsem.

„Ale... tam uvnitř jsou mrtví,“ zdráhal se Kai-toan.

„Mrtví nekoušou,“ odvětil jsem. „Těch si všímat nebudeme. Nám jde o živé.“

Kai-toan na to už neřekl nic a začal si oblékat skafandr. Ostatní mu tiše pomáhali. Všichni mlčeli. Byl jsem ve skafandru dříve než Kai-toan, ale měl jsem v tom větší praxi; pozemský skafandr byl také na oblékání lepší než bardžanské. Vzlétli jsme spolu v jednom gryulu a zamířili ke dveřím stanice. Vystoupil jsem, ale Kai-toanovi se z letadla nechtělo.

„Pojď rychle dovnitř, venku je záření větší než tady,“ řekl jsem.

„U tebe není?“ opáčil rychle.

„Uvnitř je to skoro na normálu,“ řekl jsem.

Byl u mě v okamžiku. Rychle jsme uzavřeli venkovní dveře a otevřeli vnitřní. Upozornil jsem ho, aby dovnitř nezanesl na botách skafandru prach, ale to už jsme spolu kráčeli centrální chodbou k ovládací místnosti. Mrtvé Kai-toan obcházel obloukem, ale i když jsem si byl jist, že se zachvěl pokaždé, když na nějakou mrtvolu pohlédl, nedal nic najevo. Prohlédli jsme si zařízení stanice a Kai-toan shledal všechno sice bez proudu, ale v naprostém pořádku.

„Musím se ještě podívat na konvertory a do komory,“ řekl ještě s uspokojením. „A pak se budeme muset podívat na akumulátory a elektrocentrálu.“

Do každé nové místnosti jsme vstupovali opatrně, jako by všude číhalo smrtelné záření. Strkal jsem před sebou pořád radiometr a stále měřil. Kai-toan vysloveně okřál, když viděl, že se ani já všude bezhlavě nehrnu.

„To víš, já se mám taky rád,“ řekl jsem mu žertem. „Nemá cenu někam vběhnout jako blázen. Teprve když zjistím, že je někde bezpečno, nebojím se.“

„Cožpak ty se také někdy bojíš?“ divil se Kai-toan.

„To se rozumí, že ano,“ přikývl jsem mu. „Tady je to sice všude bezpečné, ale věřím, jen když si to sám změřím.“

„Ale šel jsi i do radioaktivity.“

„Podívej se, záleží na tom, jaký mám k tomu důvod,“ pokoušel jsem se mu to vysvětlit. „Když bude záření větší, potom se takovému místu vyhnu. Když síla záření není příliš velká, přežiji to bez velké škody. Ale i kdyby bylo záření silnější a byl v něm můj kamarád v nebezpečí, je-li nějaká šance, že mu mohu pomoci, pak tam půjdu. Tady máme úkol, který také stojí za trochu rizika. Chceme přece pomoci těm lidem, nebo ne? To ale neznamená, že slepě polezu do kdejaké radioaktivní díry, kterou uvidím. Rozumíš?“

„Možná... aspoň trochu,“ odvětil Kai-toan nepřítomně.

Konvertory vypadaly netknutě. Zato u akumulátorů nebylo něco v pořádku. Stěny všech akumulátorů byly zprohýbané, všechno očazené, propálené. Všechny pojistky byly nadranc.

„Tohle budeme muset vyměnit,“ prohlásil Kai-toan určitě. „Bez akumulátorů stanice nemůže být.“

Elektrocentrála byla v pořádku, ale v zásobnících nebyla ani stopa B-paliva. Proto jsme nemohli ani elektrocentrálu uvést do chodu.

„Příště si vezmeme B-palivo z hvězdného letadla a kompletně vyměníme akumulátory. Jinak to vypadá, jako by to ještě včera pracovalo. Přitom tady muselo být hotové peklo, když vidím ty mrtvé.“

„Když vydržela klenba, mohlo dovnitř stanice proniknout jenom záření,“ řekl jsem na vysvětlenou. „Zabilo lidi, zkratovalo elektřinu, vyřadilo stroje. Jinak toho moc nezničilo.“

„Uvidíme příště,“ řekl Kai-toan. „Ale teď bych se raději vrátil. Už tu nejsme nic platní.“

„Půjdeme,“ souhlasil jsem.

Stanici jsme opustili stejnou cestou, kterou jsme přišli.

„Jaké to bylo?“ sesypali se na Kai-toana přátelé, jakmile jsme se vrátili do hvězdoletu.

„Vojta má pravdu,“ řekl Kai-toan. „Uvnitř to vypadá zachovale, řekl bych, že můžeme být bez obav. Nebudete mi to možná věřit, ale našel jsem tam zničené jenom akumulátory. Jestli toho nebude víc, máme už zítra spojení s Bardžá.“

„To by bylo vůbec to nejlepší, co nás mohlo potkat,“ řekl Gir’roan užasle.

„Myslím, že nám to uspoří spoustu práce,“ souhlasil jsem. „Ale to bude jen první etapa. Druhá může být mnohem horší a rozhodně nepůjde tak hladce.“

„Jakou druhou etapu myslíš?“ zeptal se Airaan.

„Najít všechny, kdo tu zůstali naživu,“ řekl jsem. „To je přece náš hlavní úkol, ne? Ta stanice není naším cílem, jen prostředkem, jak to zvládnout.“

Na planetě mezitím nastal večer. Uložili jsme se ke spánku, až na Malingia, který hlídal v řídící kabině. Ráno jsme se po snídani vypravili do stanice já, Kai-toan, Koolioan a Airaan.

„Nerad bych budil paniku,“ obrátil se na mě mezi čtyřma očima Malingio, ještě než jsme odletěli. „Ale v noci jsem na severu viděl jakési podivné světlo.“

„Jakou mělo barvu?“ zeptal jsem se rychle.

„Žlutou,“ odvětil Malingio. „A pohybovalo se.“

„Jak se pohybovalo?“ podíval jsem se na něho zkoumavě.

„Tak – pohybovalo. Vypadalo jako čára, která se kýve. Vycházelo to pořád z jednoho místa, ale druhý konec jezdil po mracích sem a tam.“

„To by mohli být lidé,“ řekl jsem s nadějí. Pak jsem tomu nevěnoval pozornost a odešel pomáhat ostatním. Ukázalo se, že to byla chyba, což jsem ještě netušil.

Celý den jsme pak převáželi do stanice akumulátory a B-palivo. Jakmile jsme vyměnili první baterie, ve stanici se rozsvítily nouzové lampy a všechny dveře se daly otevírat pouhým stisknutím tlačítka. Všechny, až na vnější, kde musel Koolioan vyměnit spálený motor.

K večeru Airaan a Kai-toan spustili elektrocentrálu. Ve stanici se rozsvítila většina světel. Přitom jsme zjistili, že je spálených i několik lamp, jejichž výměnou jsme nemohli ztrácet čas. Mládenci si na tyto podružné práce pozvali Gir’roana, ve hvězdoletu zůstali jen spící Malingio a Rílép, pověřený hlídkováním. Nebyl jsem jim teď moc platný. Vnitřnímu zařízení stanice rozuměli lépe oni, ale nic nenamítali, když jsem se rozhodl pečlivě proměřit stanici, zda někde není nějaké nebezpečí. Skutečně jsem brzy objevil místo, kde můj geiger tikal jako na poplach, displej měřiče poskočil o tři řády nahoru. Nebylo to smrtící záření, ale nebylo by ani zdrávo zbytečně se zdržovat nablízku. Vycházelo z odpadní nádrže, umístěné až naspodu v hlubokém podzemí stanice. Zjistil jsem, že nádrž je spojena s nějakým potrubím mimo stanici, odkud sem zřejmě radioaktivita vnikla. Dál do stanice se naštěstí nedostala přes hermetický zpětný ventil a čerpadlo mezi odpadní nádrží a stanicí. Stěny byly dostatečně silné a přitavené k podkladní skále, takže jsem se této cesty obávat nemusel.

Najednou jsem pocítil otřes, jako by do stanice narazilo zvenku cosi velkého. Náraz ale nebyl následován rachotem trosek, snad se k nám nic neprobouralo. Nechal jsem všeho a běžel po schodech do řídící místnosti o několik pater výše.

„Člověče, Vojto, utíkej se podívat do komory,“ volal na mě radostně Koolioan, sedící u ovládacího panelu. „Získali jsme hvězdné spojení s Bardžá, právě přiletěl první uik!“

S prvním uikem nikdo nepřiletěl. Bylo by to proti všem předpisům, bohužel podepřeným zbytečnými obětmi dříve. V prvním uiku byly hlavně spousty potřebného materiálu, potravin, součástek ke hvězdoletu, k letadlům a podobně, ale zejména předběžný návrh jízdního řádu mezi stanicí Rhyinkáa a Poenaid-3, nové stanici, uvedené nově do chodu a připravené k transportu lidí z Rhyinkáa.

Vyložili jsme, co jsme považovali za užitečné, ostatní jsme nechali v uiku. Naložili jsme tam i všechna mrtvá těla, nalezená na stanici. Gir’roan, Koolioan a Rílép pak nasedli také. My ostatní jsme je odeslali na Poenaid. Odeslání bylo doprovázeno strašnou ranou. Jak jsem se hned dozvěděl, hydraulické tlumiče byly zničené, bez oleje. Neutrony zřejmě změnily gumové těsnění v mazlavý rosol, který časem ztvrdl, ale netěsnil. Stanice ale fungovala, spojení bylo navázáno, na podružné problémy jsme neměli čas.

Gir’roan měl zůstat na Poenaid organizovat záchranné akce pro lidi z Rhyinkáa. Koolioan byl pověřen obstaráním provozu s protistanicí na Poenaid, kdežto s Rílépem jsme se rozloučili úplně. Měl odletět na Bardžá, podat zprávu v Radě kosmonautiky a pak už bylo na něm, co bude dělat dál. Byl to expert na vjosuzgu, svůj úkol tady splnil a nebylo důvodu držet ho tu dál, zvláště když bylo vidět, že má ze záření venku stále větší hrůzu. Potřeboval teď psychiatra s agisarem.

Nechal jsem odborníky, aby se domluvili ohledně dopravy a spolu s Malingiem jsem se vydal na let k severu. Původně jsem myslel, že poletíme společně, ale potom jsem se rozhodl jinak. Každý jsme měli letět vlastním gryulem, abychom v příznivém případě pobrali nějaké nové cestující. Možná jsem tím aspoň částečně eliminoval svou předchozí chybu...

Vzlétli jsme za svítání a mířili přízemním letem k severu. Byli jsme domluveni držet se jen asi dvě stě metrů od sebe, letět pomalu a pozorovat všechno dole. Jakékoliv porušení jednotvárné sněhové přikrývky by mohlo znamenat přítomnost lidí, které jsme hledali.

Ihned po příletu prvního uiku jsem navrhl, aby od této chvíle na hvězdoletu někdo stále seděl u radiopřijímače a poslouchal, zda neuslyší další zprávu od obyvatel. Také můj počítač od té chvíle stále na různých pásmech vysílal výzvy k obyvatelům planety. Ale i když se u přijímače střídali Airaan s Kai-toanem, z toho jeden z nich tam byl stále, i když druhý přijímač obsluhoval počítač, kterému by určitě nic neuniklo, radiové vlny na Rhyinkáa zůstávaly tiché.

„Jak to, že nás nikdo neslyší?“ rozčiloval se Malingio. „Což nikdo neposlouchá rádio?“

„Dva roky se tu nevysílalo,“ pokusil jsem se o nějaké vysvětlení. „Ti lidé musí mít úplně jiné starosti než sedět u rádia, zvláště když tak dlouho neslyšeli ani hlásek.“

Na gryulech jsme měli namontované sirény a každou chvilku jsme je zapínali. Snad ostrý zvuk sirén někoho přiláká. Uletěli jsme pomalým letem přes třicet kilometrů – a nic. Sněhová pokrývka byla stále stejná, bělostná a neporušená, bez známek lidské činnosti.

Dvacet kilometrů od hvězdoletu jsme objevili ohraničené pásmo zvýšené radiace. Museli jsme se oba zdvihnout do větší výšky, aby nás záření neohrožovalo. Úroveň po chvíli poklesla, ale dál už jsme letěli pořád v kilometrové výšce.

„Když jsme letěli nízko, bylo vidět více podrobností, ale z větší výšky je lepší přehled,“ pochvaloval si Malingio.

„Pak to ale děláme špatně,“ pochopil jsem. „Jeden z nás musí letět výš, druhý níž. Jedině tak budeme mít obě výhody na své straně.“

Nečekal jsem na víc a sletěl opět do sta metrů. Náhoda – nebo osud?

„Není tam dole radioaktivita?“ staral se Malingio.

„Je, ale už je slabší a zase klesá,“ ujistil jsem ho. „To asi bylo jen takové pásmo zvýšené úrovně, jaká tu občas budou.“

Před námi bylo opět cosi, co kdysi bývalo městem. Teď to ale byly ruiny, poskytující skličující pohled. V té chvíli se před námi zablesklo a z ruin vylétlo cosi malého. Viděl jsem to jasně, byla to snad jen asi metr a půl dlouhá věcička, z níž vzadu šlehaly plameny, zřejmě raketa. Byl to vlastně první projev existence Rhyinčanů. Podle mě v ní nikdo nemohl sedět, tak byla malá. Zamířila si to přímo k Malingiovu stroji a svižně nabírala rychlost. Náhle se mi rozsvítilo. Vzpomněl jsem si na historické dokumentární filmy z naší Země – a zamrazilo mě.

Takový nevelký válec s křidélky...

„Malingio – uhni tomu!“ křikl jsem naléhavě.

Malingio také viděl, že ta věc letí přímo na něho.

Prudce strhl gryul stranou, aby se s předmětem nesrazil. Ta věc ale změnila kurs a mířila teď očividně na Malingiovo letadlo.

Ono se to zřejmě srazit chtělo!

Malingio ještě strhl gryul na opačnou stranu. Ta malinká věc už byla blízko, nestačila zareagovat a byla by proletěla mimo, kdyby... kdyby se náhle nezměnila v klubko plamenů, které ji pohltily – ale také naše letadlo.

Malingio, uhni tomu s cesty!

Z oblaka dýmu se sypaly trosky rakety, potom odtud vypadl i gryul, volným pádem z výšky čtyř kilometrů.

„Malingio!“ vykřikl jsem.

Rádio mlčelo. Pak jsem najednou viděl, jak se malá postavička ve skafandru souká ven a skáče stranou. Oddechl jsem si, ale Malingio padal dál volným pádem a teprve těsně nad zemí, když už gryul dopadl a roztříštil se na střepy, Malingio prudce přibrzdil svůj pád.

Naštěstí měl na skafandru baporgy, které mu umožňovaly létat. Dopadl téměř měkce, ale nezvedl se, zůstal ležet na bílém sněhu.

Rozletěl jsem se k němu šikmo dolů, když vtom jsem náhle spatřil druhý záblesk. Druhá raketa – a tentokrát mířila na mě. Zatrnulo mi. Už jsem si byl jist, že jsme se tu setkali s analogií pradávných protiletadlových zbraní naší neustále válčící Země. Bylo mi také jasné, že se tahle raketka požene za mnou jako pes ohař. Je malá, nejspíš ji řídí počítač. Mám vzletět nahoru nebo zkusit uniknout jiným směrem? Byl jsem níž než Malingio, času na rozmyšlenou jsem měl méně než on – raketka měla ke mně sotva kilometr. Jedno jsem si uvědomil jasně. Budu-li před ní také uhýbat na poslední chvíli jako Malingio, skončím stejně. V manévrování bude mít výhody na své straně počítač, jeho reakce budou bleskurychlé. Vsadil jsem proto na jednu kartu – nějak tu pitomou mašinu obelstít. A to by šlo jen dole na zemi. Musím zapadnout mezi skály nebo mezi trosky budov, aby mě ta potvora neviděla. Jen tak ji mohu – doufejme – setřást.

Prudkým pádem jsem klesl až k zemi. Raketa zamířila za mnou, ale očividně zaváhala. Kličkoval jsem mezi stěnami zbořených staveb a zastavil se tak, abych ještě raketku sledoval, ale aby její čidla na gryul neviděla. Raketa zkusila zatáčku vlevo a vpravo, ale už mě asi ztratila ze záběru kamery, či co to měla. Náhle se vrhla kolmo k zemi a vybuchla s velikým zábleskem.

Další raketa nevzlétla. Rychle jsem se rozhlížel kolem. Visel jsem ve dvoumetrové výši mezi krajními budovami města, či spíše mezi holými zdmi, které tu zbývaly. Trosky Malingiova gryulu byly na bílém pozadí okolního neporušeného sněhu jasně viditelné, ale Malingia jsem nikde neviděl. Až teď – ano, tam leží! Byl jsem u něho v několika okamžicích, ale sevřelo se mi přitom srdce. Spatřil jsem jeho roztržený skafandr, celý od krve, nehýbal se. Přistál jsem dva metry od něho, hned jsem vyskočil ze stroje a k němu.

„Malingio, co je ti?“ volal jsem na něho.

Malingio byl bez vědomí. Popadl jsem ho do náruče a skoro vhodil do kabiny. Pak jsem zabouchl dvířka, oběhl letoun a druhými dveřmi nasedl. Geigerův přístroj tikal jako o závod. Hrome, záření! To nám ještě scházelo!

„Vydrž, Malingio!“ zašeptal jsem. Pak jsem zdvihl letoun do vzduchu, ale ne do výšky. Klikatým přízemním letem, abych ztížil zaměřování, jsem se rozletěl na plný výkon pryč.

„Vojta volá stanici!“ začal jsem volat do rádia.

„Slyšíme, co potřebuješ?“ ozvalo se mi vzápětí.

„Připravte doktora s agisarem, máme nehodu,“ oznámil jsem a ještě trochu přidal. Po dvou kilometrech jsem let zvedl do výšky, abych nemusel manévrovat mezi kopečky a brzy jsme se snášeli ke stanici. Z pancéřových dveří se dívaly zvědavé hlavy v bardžanských skafandrech.

Přistál jsem na plošině před dveřmi. Byla pečlivě ometená a spláchnutá od radioaktivního prachu, nebyl důvod k nebezpečí, ale geigery tikaly dál. Asi jsme měli zamořený povrch letadla. To ale bylo v téhle chvíli menší zlo.

„Pomozte mi, prosím,“ požádal jsem nejbližší. „A jděte pryč s tím agisarem, je tu záření! Sežeňte honem vodu, co nejvíce vody!“

Pomohli mi s Malingiem do přechodové komory a vylili na něho několik kbelíků vody. Kontroloval jsem výsledek geigerem, dokud nebyl poslední zářící prach z Malingiova skafandru odplaven. Pak teprve zraněného přenesli dovnitř, kde na něho čekali doktoři.

„Prosím ještě o nějakou vodu,“ požádal jsem. „Musím umýt radioaktivní prach ze sebe... a bude třeba od prachu umýt i kabinu.“

„Malingio je mrtvý,“ oznámil nám Airaan, který se vrátil zevnitř stanice. „Zemřel cestou v letadle.“

Srdce se ve mně zastavilo.

„Ale snad ještě půjde oživit,“ dodal Airaan.

Ulevilo se mi, ale jen trochu. Prožil jsem pak několik desítek minut nesmírně napjatého čekání. Na smrti prvního Bardžana jsem měl, málo platné, svůj podíl. Měl jsem ho nechat letět níž při zemi, měl by snad větší šanci. Dozvěděl jsem se, že Malingio měl četná vnitřní zranění. Hlavně že dokázal přistát a neomdlel během pádu. Ani když lékaři po dvou hodinách prohlásili, že pacient snad bude z nejhoršího venku, neprobral se k vědomí. Tvrdili, že to bude nejdříve druhého dne. Pěkné přivítání nám domorodci připravili, jen co je pravda!

Po téhle nehodě se mnou teprve nikdo za žádnou cenu nechtěl na průzkum. Musel jsem něco udělat, čas pracoval proti nám. S bezvládným Malingiem jsem proto odletěl na Poenaid, předal ho lékařům a hned poté jsem vyhledal Gir’roana.

„Domorodci na nás zaútočili,“ oznámil jsem mu.

„My jim chceme pomoci – a oni na nás tohle?“ rozhořčil se spravedlivě Gir’roan. „Máme je v tom snad nechat?“

„To by mi svědomí nedovolilo,“ řekl jsem. „Je to smutné, ale nějaký fanatik nám chce záchranu svých krajanů znemožnit. No – já už se na to podívám!“

Nechal jsem se stanicí Poenaid-3, vyhrazenou pro záchranu obyvatel Rhyinkáa, dopravit na opačnou polokouli Poenaid do Údolí Trosečníků. Tam stál raketoplán z Persea, neustále hojně navštěvovaný turisty. Nečekal jsem až na mě přijde řada a zamířil přímo dovnitř. Na žebříku jsem si uvědomil, že je odlišný než dříve a také v přechodové kabině ležel na podlaze tlustý gumový koberec, taky tu dříve nebyl.

„Chodí sem tolik lidí, písek z jejich bot prodřel žebřík – vyměnili jsme ti jej. A tady uvnitř chráníme podlahu aspoň takhle,“ omlouvali se mi průvodci.

„Já se přece nezlobím,“ usmál jsem se na ně.

V řídící kabině jsem otevřel skříňku vedle sedadla se zámkem zajištěným heslem – uvnitř leželo nenápadné pouzdro s plně nabitým fotometem.

„Vezmu si jen tohle a zase půjdu,“ oznámil jsem.

„Co se děje?“ podivil se jeden z Bardžanů. „To je přece vaše puška na dinosaury. Což jsou na Rhyinkáa dinosauři?“

„Dinosauři ne – ale je tam jeden druh, který už měl dávno vyhynout,“ řekl jsem trpce. „My jim na Zemi říkáme voják, nebo taky khaki-mozek.“

Čtvrt hodiny poté už jsem vstupoval do společné kabiny stanice vjosuzgu na Rhyinkáa, kde všichni nerozhodně čekali, co se bude dít dál.

„Kdo se mnou poletí na průzkum?“ zeptal jsem se. Nastala nefalšovaná panika.

„Vždyť přitom právě dnes zahynul Malingio!“ křikl jakýsi mladík, kterého jsem neznal. Asi přiletěl v době, když jsem byl na Poenaid.

„Toho, co se stalo Malingiovi, se bát nemusíme,“ ujistil jsem všechny. „Přivezl jsem si pozemskou zbraň a každý další útok odvrátím. Nebojte se, nebudu zabíjet Rhyinčany. Rakety, které proti nám poslali, nejsou živé. Budu ale potřebovat někoho, kdo mi bude řídit.“

Odpovědí mi bylo – zaražené ticho.

„Umíš řídit letadlo?“ obrátil jsem se na nováčka.

„To musí umět každý kosmonaut,“ zabručel.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se ho.

„Karéel,“ odpověděl nesměle.

„Máš skoro pozemské jméno,“ usmál jsem se na něho. „Poletíš se mnou?“

„Poletím,“ přikývl, ale moc nadšeně to neznělo.

„A vy ostatní se pořádně rozmyslete,“ obrátil jsem se ke zbývajícím. „Obsluha vjosuzgu a lékaři nebudou vycházet. Od ostatních očekávám, že se mnou půjdou na záchranné výpravy. Kdo si myslí, že je to nebezpečné a že je lépe místní obyvatele nechat zahynout, ať odletí na Poenaid a pošle za sebe někoho jiného. Dobrovolníků je tam dost, můžeme si vybírat. Je to tu nebezpečnější než při kosmických letech, ale jde o životy místních lidí a to nám snad stojí za nějaké riziko.“

Karéel a já jsme tentokrát nasedli do jediného letadla. Viděl jsem, že Karéel zbledl, když si povšiml, jak je vnitřek kabiny od krve. Ten, kdo měl vymýt kabinu od prachu, zřejmě moc spěchal. Ale geiger už skoro netikal, takže jsem přimhouřil oči.

Tentokrát jsme letěli až na místo ve střední výšce, něco kolem dvou tisíc metrů. Letěli jsme rychle a brzy jsme byli nad místem, kde dva zčernalé kruhy, větší od vybuchlé rakety, menší od havarovaného gryulu, označovaly naši příhodu.

Záblesk dole jsem tentokrát zpozoroval včas. Vzápětí jsem otevřel okénko a oranžovou zaměřovací skvrnou fotometu zachytil štíhlý profil rakety. Následovala obrovská exploze, ale tentokrát v bezpečné vzdálenosti od našeho letadla.

Druhý záblesk – a druhá raketa. Neletěla ani dvě sekundy, také se změnila v oblak ohně. Zamířili jsme přímo do míst, odkud rakety vzlétaly. Spatřil jsem, jak postavičky domorodců vztyčují mezi troskami budov třetí a čtvrtou raketu. Nechtěl jsem jim ubližovat, ale bez odezvy jsme také zůstat nemohli. Jinak by se třetí – nebo desátou – raketou strefili.

Napadlo mě jednu ránu vypálit těsně vedle nich. Záblesk z fotometu se rozptýlil ve vrstvě sněhu, část se odrazila do stran, ale většina energie proměnila sníh v páru. Zacloumalo to s nimi a oslňující světlo asi také vykonalo své, rozprchli se jako hejno vrabců. U rakety nezůstal jediný, proto jsem ji pro jistotu přivedl k výbuchu už na zemi. Pátou ranou jsem podobným způsobem vystrašil skupinu pár desítek metrů stranou a šestou ranou zničil i jejich raketu. Pažba fotometu, nastaveného na plný výkon, mě už pálila do dlaní, ale nevšímal jsem si toho. Požádal jsem Karéela, aby na plný výkon motorů slétl k těm lidem dole.

„Myslíš, že už nebudou střílet?“ zeptal se opatrně, ale poslechl okamžitě. Měli jsme teď výhodu překvapení a já jsem se rozhodl využít ji. Převzal jsem řízení a odhadl to tak těsně, jak to jen bylo únosné pro naši bezpečnost.

„Pozor – vždyť můžeš někoho z nich barašit!“ varoval mě úzkostlivě Karéel.

„To právě chci,“ zavrčel jsem a zapnul zpětný tah, dříve než stačil Karéel protestovat.

Vlnové pole bardžanských antigravitačních motorů není za běžného provozu nebezpečné. Když ale motory emitují větší množství energie, část se jí neužitečně rozptýlí do okolí. Je jí malé procento, normálně způsobuje jen sršení rekombinace iontů, uvolněných ve vzduchu jako u koronového výboje na drátech vysokého napětí, ale zblízka může člověka a živočichy udeřit tak, že je omráčí. V jazyce Bar se tomu jevu říká barašit, není to nebezpečné – a poprvé jsem to mohl vidět na vlastní oči.

Rhyinčan přímo pod námi padl jako podťatý.

Vyskočil jsem ven, popadl jeho bezvládné tělo a v mžiku jsem byl i s ním zpátky v kabině. Byl subtilnější postavy než lidé Země nebo Bardžá, unesl jsem ho lehce navzdory jeho skafandru či co to měl na sobě.

„A teď co nejrychleji do stanice,“ poručil jsem.

Karéel, trochu šokovaný tím, že ubližuji myslící bytosti, pochopil, že to ubližování nebude příliš závažné, když se o svou oběť docela pečlivě starám. Nenechal se dvakrát přesvědčovat a gryul vyrazil na plný výkon vzhůru.

Sledoval jsem ruiny dole pod letounem, ale žádná další raketa už proti nám nevzlétla. Deset minut poté jsme spolu v pořádku přistávali u stanice.

Omráčeného domorodce jsme opatrně přenesli do stanice a jeden z lékařů s agisarem se mu věnoval. Pomáhal jsem z domorodce svlékat vrchní gumový oděv. Skafandr to nebyl a nebylo to ani hermetické, ale aspoň se z toho dobře smýval prach. Na hlavě měl domorodec gumovou masku s kovovým válcem – nejspíš filtrem proti prachu. Opatrně jsme mu ji sundali. Zdejší lidé měli kůži jako naše ještěrky pokrytou modrozelenými šupinami, velikou papulu s jemnými zuby, širokou od ucha k uchu. Jejich uši byly pouhé otvory do hlavy bez boltců a vlasů, ale tvarem těla to lidé byli. Náš zajatec měl pod vrchním oblekem další oděv z pevné látky. Ten jsme mu nechali, ale pro jistotu jsem se na něho podíval detektorem kovů. Odebral jsem mu docela slušnou pistoli a čtyři kovové válečky – příliš živě připomínaly ruční granáty ze starých válečných filmů Země. Lékař Gufeliz mu mezitím prostřednictvím agisaru podal povzbuzující prostředek.

Ještěrčí člověk se probudil. Nejprve jen cosi zabručel, pak se pomalu posadil, ale to už si asi uvědomil, že se nachází na poněkud nezvyklém místě a prudce vyskočil z lůžka.

„Kde to jsem? Kdo jste? Co mi chcete?“ vykřikl na nás rozzlobeným hlasem. Jeho hlas se trochu podobal kvákání, ale byly v tom jasně znát hlásky.

Chvíli trvalo, než počítač zjistil smysl těch slov. Dříve se na planetě Rhyinkáa používalo více jazyků a počítač proto musel nejprve rozpoznat, o který z nich se jedná. Další potíž byla, že u jazyků Rhyinkáa zřejmě záleželo na správném přízvuku, který naopak v řeči Bar nerozhoduje. Bardžané zaznamenali do slovníku slova bez intonace, takže měl i počítač zpočátku těžkou práci. Jakmile si ale řeč neznámého zařadil, další slova překládal okamžitě. Samoučící se programy se snažily dohnat chybějící intonaci interpolací a byly zřejmě úspěšné, protože obyvatel Rhyinkáa jim očividně porozuměl.

„Tohle vás všechny přijde šeredně draho, víte vy vůbec, kdo jsem?“ rozčiloval se ještěrčí člověk. Přitom chtěl nenápadně sáhnout pod oděv pro pistolku, ale zjistil jen to, že ji nemá.

„Nevím jak se jmenuješ, ale určitě patříš k těm, kdo sestřelili naše letadlo,“ odpověděl jsem do svého terminálu. Terminál vzápětí hlasitě zakvákal překlad mých slov.

„Nad naším územím sestřelíme všechno, co nepatří naší vzdušné armádě,“ odvětil na to sebevědomě. „To je přece nezadatelné právo každého státu. A já jsem maršál Qintyr Tafoi, vrchní velitel armád Velké Aurie, rozumíte?“

„Rozumím,“ přikývl jsem. „Jsi Qintyr Tafoi, zajatec.“

„To vás přijde šeredně draho,“ rozčertil se. „Moji vojáci z vás stáhnou šupiny zaživa!“

„Ty sis ještě nevšiml, že z nikoho z nás šupiny stahovat nemůžeš?“ ukázal jsem kolem sebe. „Nikdo z nás žádné šupiny nemá.“

„Já přece vidím, že jste cizinci z hvězd,“ trochu zkrotl Qintyr. „Ale vy mě zase nemůžete zajmout, neboť naše armády nevyhlásily válku cizincům a podle smluv jste neutrálové.“

„A co tedy znamená sestřelení našeho letadla?“ vyjel jsem na něho zostra.

„To byla vaše chyba. Nestalo se z naší strany nic neoprávněného. Nemůžete si přece jen tak volně létat nad naším územím. Tady máme svaté právo sestřelit každého, vás nevyjímaje. A to i v době míru, natož ve válce, kdy je to pochopitelné i hlupákům.“

Maně mě napadlo, že jsem tato, nebo velice podobná slova, už někdy slyšel. Nebo možná četl. No ovšem – přesně takovým vysvětlením se oháněli představitelé Sovětského svazu po úmyslném sestřelení korejského dopravního letadla s více než dvěma stovkami pasažérů nad mořem u Sachalinu. Ačkoliv bylo období míru, nebyl nájemný hromadný vrah v uniformě pilota sovětské stíhačky potrestán, ale naopak pochválen za příkladné splnění rozkazu. Velitel, který bestiální rozkaz vydal, rovněž nebyl po zásluze odsouzen, ale velel nadále v armádě Sovětského svazu, dokonce dlouho po svržení tehdejšího zločineckého režimu. Drzost vrahů tenkrát oslavila triumf před tváří celého světa. Bohužel to nebylo poprvé ani naposled. Jiný podobný případ měli na svědomí Israelci – ti také sestřelili civilní letadlo a nejapně to omlouvali nutností atentátu na teroristu Jásera Arafata. Kromě morálního odsouzení nebyli ani tito vrahové nikdy potrestáni. Tahle přerostlá ještěrka by si v drzosti mohla s tehdejšími Sověty i Israelci podat pracku.

„Očekávám vaši okamžitou pokornou omluvu, jakož i vrácení mých osobních zbraní,“ pokračovala jako nic. „Dále požaduji, abyste mě dopravili k mým vojákům. O způsobu, jak nám nahradíte škody způsobené vaším přepadením, budeme samozřejmě jednat až později, nicméně nám určitě zaplatíte všechno.“

„My že jsme vás přepadli?“ nechtěl věřit uším Karéel.

Terminál okamžitě zprostředkoval překlad této otázky.

„Porušili jste náš nedotknutelný vzdušný prostor,“ řekl Qintyr Tafoi klidně. „Kromě toho jste stříleli na naše vojáky a mě jste věrolomně srazili k zemi. To nemůžete popřít.“

„Kdo že střílel na vaše vojáky?“ nechápal Karéel.

„Pilot vašeho pirátského letadla,“ odvětil dost nakvašeně Qintyr. „Budu nekompromisně žádat, abyste nám ho vydali k potrestání. Rozhodně mu to neprojde jen tak! V této chvíli mě ani nenapadá žádný jiný trest, než trest smrti.“

„Tak už dost,“ řekl jsem také rozzlobeně. „Střílel jsem já. Ublížil jsem snad někomu?“

„To nevím,“ řekl upjatě Qintyr, vyvedený z míry tím, že žádal smrt pro někoho, kdo stojí hned vedle něho – a má ho v moci. „Ale nepopíráte, že jste po nás stříleli. I kdybyste šťastnou náhodou nikoho netrefili, není to vůbec polehčující okolnost.“

„Ty si myslíš, že bych se nestrefil do vojáka, když jsem se naprosto přesně strefoval do vašich pitomých raketiček?“ vybuchl jsem. „Schválně jsem střílel vedle, abych vojáky vystrašil, aby utekli od těch rachejtlí.“

„Vidíte, že se nás bojíte!“ vykřikl vítězně Qintyr.

„Koho že se máme bát?“ odpověděl jsem už klidně. „Snad ne vás, protože jste si zničili celý svůj svět a hodláte v tom nesmyslu ještě pokračovat?“

„Dobyli jsme nejskvělejšího vítězství v dějinách. Nikdy nezažila Rhyinkáa takový triumf! Všichni naši nepřátelé se změnili v prach, který ohnivý vichr z našich střel rozfoukal po celém vesmíru. Celá Rhyinkáa je teď naše.“

„Nezdá se vám, že je vaše Rhyinkáa nezdravě radioaktivní?“ řekl jsem jízlivě.

„Radioaktivita je nepatrná a stále klesá. Máme ji už pod kontrolou. Naše oděvy proti záření dobře chrání a do krytů záření neproniklo a nikdy nepronikne,“ pokračoval Qintyr vítězoslavně.

Snad těm svým nesmyslům sám věřil. Jako jedna ministryně zdravotnictví, která také po katastrofě v Černobylu tvrdila, že má radioaktivitu plně pod kontrolou. Ani ona nebyla nikdy potrestána za to, že nic nepodnikla na ochranu lidí před zářením, ačkoliv následkem toho stouply počty potratů a malformací u novorozených dětí i onemocnění rakovinou.

„A to jste si nevšimli, jak se na planetě ochladilo? A že tu nic neroste? Co budete jíst?“

„Zásob máme dost na pět let. Až poklesne záření, zasadíme znovu rostliny.“

„Nezasadíte,“ odtušil jsem. „Pod sněhem vám neporostou.“

„Ten sníh nepotrvá věčně,“ odsekl Qintyr, ale v tónu jeho hlasu jsem postřehl zaváhání.

„Věčně jistě ne, ale možná sto – dvě stě let.“

„Tohle tvrdí nepřátelská propaganda Saolských psů,“ vzpamatoval se Qintyr. „Omlouvá vás jen to, že jste cizinci. U nás se poslouchání Rádia Saol trestá smrtí.“

„Ještě jsme tu žádné rádio neslyšeli,“ řekl jsem.

„Rádio Saol neustále pobuřovalo nepřátelskými a štvavými řečmi, než jsme tam poslali sebevražedné komando a to je na věky věků umlčelo,“ chlubil se Qintyr.

„Teď už toho mám dost, vojáku,“ vskočil jsem mu do řeči. „Neposloucháme vaši propagandu, ale dovedeme si sami mnohé spočítat. Až se za sto let tahle nešťastná planeta oteplí, nebude tu nikdo naživu. Nepřežijete to, rozumíte? Nám jde o to, zachránit odtud co nejvíce lidí. Máme pro vás dokonce připravenou vhodnou planetu. Složte zbraně, dopravíme vás do bezpečí. Je to vaše jediná šance přežít, rozumíte?“

„Vaši ubohou propagandu nemíním poslouchat!“ řekl Qintyr. „A nikdo z našich vojáků. Kdyby se přece jenom ukázalo, že zásoby nepostačí, můžeme méně důležité vojáky pobít. To ale neznamená, že někdo smí svévolně armádu opustit – za dezerci není jiný trest než smrt.“

Pak se ke mně ostentativně otočil zády. Opravdu, pořád by jen usmrcoval – kdyby mohl.

„S tebou vážně nemá cenu mluvit,“ řekl jsem. „Což nemáte v těch vašich krytech žádné děti? Aspoň ty bychom mohli evakuovat. Děti snad v armádě nepotřebujete.“

„Děti nepotřebujeme, jen by ujídaly zásoby,“ řekl Qintyr. „Proto jsme všechny pobili. Až budeme potřebovat dorost, naše vojačky nám dají jiné.“

„V tom případě mě mrzí jen to, že jste tu katastrofu přežili právě vy,“ řekl jsem unaveně, otřesen tou bezcitností. „Vy si svůj krutý osud plně zasluhujete.“

„Jsme pod ochranou prozřetelnosti,“ řekl Qintyr pyšně.

Chvíli jsem přemýšlel.

„Mám chuť vyhodit tě do radioaktivity venku,“ řekl jsem potom. „Viděli bychom, zdali tě prozřetelnost zachrání. Kolem nás je pásmo silného záření, umíš si spočítat, jak bys dopadl?“

„Vy mě teď přece vrátíte k mým vojákům,“ řekl Qintyr zaraženě.

„Ne, ty se tam nevrátíš,“ řekl jsem určitě. „Místo toho poletíš na planetu Poenaid. Je tam krásně, ale nebudeš tam vážený host, ale pečlivě střežený zajatec. To je mé poslední slovo.“

„Na to nemáte právo!“ kvákal Qintyr skoro plačtivě. „To je proti zákonům!“

Opět se ke mně otočil a díval se jako zvíře kleci. Jenže já jsem ho nemínil litovat.

„Máš špatné představy o právu, vojáku,“ řekl jsem. „My samozřejmě chceme uznávat vaše zákony, ale jen pokud nejsou v protikladu s našimi. Rozhodně se nemíníme podřizovat takovým pitomostem, jaké jste si na sebe vymysleli. Naše zákony teď zrovna hovoří jinak – my musíme pomoci ohroženým nebožákům. Jak vidím, ty po tom netoužíš, ale překážel bys nám. Ostatně soudím, že si plně zasloužíš přísný trest. Jestli se ukáže, že jste pobili vlastní děti, aby vám neujídaly zásoby, jsi podle našich zákonů obyčejným vrahem.“

V té chvíli se na mě vrhl. Měl jsem i uvnitř stanice na sobě skafandr, ale bez přilby a útok jsem nečekal, takže mě jeho drápky pořádně poškrábaly v obličeji. Konečně jsem ho chytil za zápěstí a stiskl, jak to nejvíc šlo. Poznal jsem hned, že tenhle tvor je příliš slabý a nemůže mě nijak ohrozit, nemohl se ani pohnout.

„Podejte mi kus nějakého provazu,“ požádal jsem kamarády. „Maršál Qintyr by si mohl ublížit. Budeme ho muset dopravit na Poenaid svázaného. Budeme tam muset zařídit nejprve věznici a hned potom blázinec!“

Qintyra jsme dovezli na Poenaid svázaného a zuřícího k nepříčetnosti. Gir’roan nebyl rád, když musel našeho zajatce zavřít do místnosti bez oken a dveře zajistit, aby Rhyinčan neutekl.

„Nepřípustně omezujeme jeho svobodu,“ vyčetl mi ustaraně.

„Kdybychom ho nechali na svobodě, spoustu lidí by to stálo život,“ prohlásil jsem rezolutně. „Víš přece, jak byli i proti mně lidé na Bardžá zaujati. Snad jste se už přesvědčili, že já pro planetu Bardžá nebezpečný nejsem.“

„Tím víc mě překvapuje, že právě ty chceš omezovat někoho, kdo je na tom podobně.“

„Podívej, příteli, na Bardžá jsou všichni dobří, aspoň jsem se ještě nesetkal s nikým jiným,“ řekl jsem shovívavě. „Máte sice jakési tušení o tom, že ve vesmíru jsou i bytosti zlé, před kterými se musíte chránit. Jedno jste se však nenaučili – a vlastně ani nemohli. Neumíte rozlišit dobré od těch nebezpečných. Mě jste se báli – a teď, když máte co činit s opravdovou bestií, byli byste mírní? Neuvědomujete si, že před vámi stojí mnohonásobný vrah? Že tahle zrůda vydala rozkaz povraždit malé děti, aby neujídaly zásoby pro něho a pro jeho hrdlořezy? A to ani nechci zkoumat, kdo vlastně dal vyvraždit většinu lidí planety – zdá se mi, že zrovna tenhle má ruce od krve až po ramena. Pamatuj si, Qintyra nesmíš pustit zpátky k nám na Rhyinkáa – a proboha ne na Bardžá ani na ostatní světy! Je to bestie, pamatuj si to. Jídlo mu dávejte okénkem ve dveřích, ale dveře za nic neotvírejte.“

„Ale co s ním máme dělat?“

„Teď ho jen hlídejte, aby nikomu neublížil.“

„Proč si ho nepohlídáš sám?“ mračil se Gir’roan.

„Já teď budu muset dělat něco jiného nežli hlídat jednoho paranoika,“ namítl jsem.

Gir’roan nakonec usoudil, že mám asi pravdu a já jsem se vrátil na Rhyinkáa.

„Poletíš se mnou ještě jednou?“ zeptal jsem se Karéela.

„Beze všeho,“ souhlasil Karéel, tentokrát dokonce mnohem ochotněji než prve.

„Nebudeš protestovat, když zajmeme ještě někoho z těch lidí?“ ubezpečoval jsem se. „Nechci jim přece ublížit.“

„Já jsem se opravdu bál, že jim chceš ubližovat,“ přiznal se Karéel. „Vlastně jsme mu nic neudělali, jen nechápu, proč jste ho vezli spoutaného a proč nechtěl odsud. Já bych byl na jeho místě nesmírně šťastný, že budu konečně z toho pekla zachráněn.“

„Ti lidé tady prožili opravdu peklo,“ řekl jsem smířlivě. „A někteří se z toho asi zbláznili.“

„Chudáci lidé...“

„Chudáci lidé, kteří za to nemohou,“ odtušil jsem. „Jenom se obávám, že právě tenhle, náš první zachráněný, za tu hrůzu může.“

Tentokrát jsme odletěli rychle rovnou na místo. K mému překvapení tam nikdo nebyl. Nebyla tam ani černá kola, sníh zřejmě opět všechno přikryl.

„Musíme na to jinak,“ prohlásil jsem. Vrátili jsme se do stanice a poslal jsem nejbližším uikem na Poenaid jeden naléhavý požadavek. Pak jsme spolu s Karéelem vyrazili znovu, jenomže tentokrát opačným směrem.

„Musíme propátrat co největší území,“ stěžoval jsem si. „A tihle berani nás jen okrádají o čas, který by mohl jinde chybět.“

Ačkoliv jsme spolu do večera prosmýčili aspoň dvacet čtverečních kilometrů, neobjevili jsme ani nejmenší stopy po lidské činnosti. Všude byl jenom bílý, neporušený sníh.

Večer se ve stanici zkonvertoval uik, plný všeho co jsem požadoval. Hned jsme se dali do práce. Na laserové tiskárně z Persea jsme na oranžovém papíře natiskli tisíce letáků s textem ve všech jazycích, kterými se tu dříve mluvilo. Každý kdo mohl, pomáhal. Obsluhovali tiskárnu, jiní balili letáky do balíčků. Několik balíků jsme naložili do letadla a vyrazili na noční let.

Každý kilometr letu jsem vystřelil barevnou osvětlovací raketu a vyhodil okénkem hrst letáků. Letěli jsme celou dobu stokilometrovou rychlostí a příliš nesledovali terén pod námi. Jen z nezbytné opatrnosti jsem se občas mrkl dolů, zda nás nějací fanatici neohrožují raketou nebo jinou podobnou zbraní. Za noc jsme tak opsali kruh o průměru sto padesáti kilometrů, což bylo víc než předtím, ale proti rozměrům pevniny také nic moc.

„Pozor, pod námi je oheň!“ vykřikl pojednou Karéel.

Bylo to stranou od našeho směru letu a nebyla to raketa. Jen ohýnek, plápolající noční tmou na jednom místě. Zdálo se, že hoří stále jasněji. Možná jej zapálili nedávno, jeho jas stoupal i tím, jak jsme se přibližovali.

„Poletíme k tomu,“ řekl jsem a Karéel ihned odklonil směr letu. Současně sestoupil níž nad terén, jak mu to dovolovala viditelnost za tohoto příšeří. Otevřel jsem okno, abych vystřelil další osvětlovací raketu. Potřeboval jsem si v té tmě posvítit a také dát těm dole najevo, že tu jsme.

„Je to opravdu oheň,“ ujišťoval mě Karéel.

„A jsou tam nějaké postavy,“ dodal jsem. Letoun letěl ve výšce sotva sto metrů nad bílou sněhovou plání a postavy byly v záři ohně dobře patrné. Ani měřič radioaktivity nevykazoval velkou úroveň záření. Krátkodobě se to dalo vydržet – ačkoliv za místo odpočinku bych si takové prostředí dobrovolně nezvolil.

Přistáli jsme asi deset metrů od skupinky místních lidí. Opatrně se skrývali za různými troskami, ale neutíkali. Jak jsem viděl, ne všichni měli skafandry. Některým stačil pruh látky kolem hlavy, koukaly jim jen oči.

Otevřel jsem pomalu dveře gryulu. Od ruin se v té chvíli oddělila postava, oblečená do gumového obleku. Rychle došla až k našemu letadlu a cosi zakvákala.

„Kdo jste?“ stálo na displeji pod horním okrajem přilby mého skafandru.

„Jsme lidé z hvězd,“ odpověděl jsem. Mikrofon skafandru má slova předal počítači, ten je přeložil do jazyka, jímž byla pronesena otázka a připojený reproduktor nahlas vyslovil.

„Co tady chcete?“ zazněla druhá otázka. Pokud jsem dobře slyšel její štěkavý tón, neměl bych mít velké iluze o přátelské náladě tazatele.

„Slyšeli jsme radiové volání o pomoc,“ zkusil jsem vysvětlovat. „Přiletěli jsme sem hledat toho, kdo pomoc potřebuje.“

„Nevolali jsme, nemáme rádio,“ řekl vyjednavač nevrle. „Ale pomoc bychom možná potřebovali i my.“

„Neodmítáme pomoc nikomu, pokud je v našich silách,“ odvětil jsem. „Řekněte nám, co nejvíce potřebujete?“

„Potřebovali bychom, aby zmizela radioaktivita,“ zavrčel Rhyinčan. „A zajímalo by nás, jak dlouho tu ještě bude ten mizerný sníh.“

„Odstranit radioaktivitu není v našich silách,“ řekl jsem klidně. „A ten sníh tu může být deset let, ale možná až sto. Ani to změnit nemůžeme.“

„A co tedy můžete, když to nejdůležitější není ve vašich silách?“ vybuchl Rhyinčan.

„Můžeme odtud odvézt všechny, kdo přežili. Stačili jsme připravit ubytování a obživu pro několik tisíc lidí. Chcete té možnosti využít?“

„Slyšel jsem, že ta zatracená zima je na celém světě,“ vrčel Rhyinčan. „Pochybuji, že by bylo možné najít lepší úkryt, než máme tady. Nevěřím vám.“

„Na celém vašem světě je teď zima a skoro všude je i radioaktivita,“ souhlasil jsem. „My nejsme z této planety, jsme lidé z hvězd. Ubytování pro vás máme připraveno daleko ve vesmíru na planetě Poenaid, kam můžeme dopravit každého, kdo bude mít zájem. Obáváme se, že tady nemůžete zůstat, tady se už nedá žít.“

„Ale dá!“ vybuchl.

„Nebudeme vás nutit,“ pokrčil jsem rameny. „Pokud pomoc odmítnete, poletíme hledat někoho, kdo bude potřebovat pomoc naléhavěji a bude nám víc věřit.“

„Počkejte,“ zarazil mě pohybem ruky. „Máme u nás takové, kteří si už vybírat nemohou. Odvezete je teď hned?“

„Kolik se jich vejde do našeho letadla,“ souhlasil jsem. „Pokud by to nestačilo, můžeme příště přiletět se dvěma nebo i se třemi dalšími.“

„Do vaší lítací skořápky se nevejde ani osm lidí,“ řekl nespokojeně Rhyinčan. „Dětí snad poberete víc, ale nebude to stačit, ani kdybyste měli deset takových letadel.“

„Kolik vás chce letět s námi?“ zajímal jsem se.

„Mnohem víc než dvě stě,“ řekl vyjednavač.

„Takové množství bude potřebovat dvacet cest a to se dá stihnout i do rána, když každé letadlo poletí víckrát.“

„A vidíte, právě teď jsem si jist, že nám lžete,“ řekl Rhyinčan nedůvěřivě. Všiml jsem si, že má jednu ruku pořád za zády. Mohl v ní mít zbraň a případně ji použít. Měl bych být opatrnější a neprovokovat ho!

„Nemůžete přece do rána stihnout let na nějakou planetu, dokonce vícekrát. To je přece fyzikální nesmysl. Vy patříte k Aurijcům a chcete nás dostat do pasti. Máte smůlu, oklamat se nedáme. Bezpečně vás prozradil váš aurijský přízvuk.“

Aurijský přízvuk? Ale ovšem – překladač se přece nedávno snažil přizpůsobit výslovnosti aurijského maršála. Jak se zdá, ani samoučící schopnosti programů nemusí být vždy k dobrému. Naštěstí jsem měl pádnou možnost přesvědčit je.

„Myslíte si, že nejsme z hvězd?“ řekl jsem. „Tedy se dobře dívejte!“

Rhyinkáa měla ovzduší pro lidi dýchatelné, skafandry jsme nosili jen kvůli radioaktivnímu prachu. Uvolnil jsem pomalu přilbu a sejmul ji. Počkal jsem, až se z překvapení vzpamatují, pak jsem si přilbu opět nasadil.

„Ale nenuťte mě už k tomu podruhé,“ požádal jsem zdvořile. „Váš vzduch se mi nelíbí. Radioaktivitu nemám rád.“

„My v ní živoříme skoro tři roky...“ posteskl si Rhyinčan mnohem smířlivějším tónem. „Proč jste sem nepřiletěli dřív? Víte, kolik lidí tu mezitím mělo pohřeb?“

„Není to naše vina,“ řekl jsem. „Zničili jste nám všechny dálkové dopravní stanice a bez nich je cesta mezi hvězdami dlouhá. Ani teď to nebude jednoduché, obnovili jsme prozatím jen jedinou stanici. Ale nebudeme si snad vyčítat vzájemné viny, musíme se dohodnout. Letadly budeme vozit ty, kdo nám uvěří. Ovšem jenom do stanice. Teprve pak bude následovat cesta mezi hvězdami. Je to už pro vás logické? Koho z vás bychom měli odvézt nejdřív?“

„Vezměte nemocné děti,“ řekl Rhyinčan. „Máme pár takových případů, možná vám umřou dříve, než je dovezete k vám, ale na druhé straně bych jim chtěl dát aspoň nějakou naději.“

Obrátil se ke svým krajanům a cosi zamumlal. Překladač tomu neporozuměl a smysl těch slov jsem nezjistil. Několik místních lidí odběhlo do noční tmy, odkud se po chvilce vynořil smutný průvod. Byl to hlouček několika malých dětí. Pět jich dokonce přinesli na nosítkách.

„Přidejte k nim aspoň jednu dospělou osobu,“ požádal jsem je. Představil jsem si, jaká panika nastane, až zapnu motory letadla a uvnitř nastane beztíží.

„Aqion, půjdeš s dětmi,“ prohlásil Rhyinčan. „Až budeš na místě, napiš nám, jaké to tam je. Tvůj rukopis poznám, nedám se ošálit.“

Aqion byla stará, shrbená osoba, která se tak-tak vešla do přeplněného letadla.

„Dobře se držte, poletíme rychle,“ upozornil jsem všechny pasažéry, když jsme zavřeli dveře. Vzápětí gryul ostře vyrazil vzhůru a stočil se ke stanici.

Zoufalé kvílení okamžitě naplnilo kabinu. K mému údivu to nevřeštěly děti. Vyplašeně se držely všeho možného, ale byly zticha; jekot vydávala jediná dospělá osoba – Aqion.

„Vezeme hosty, připravte lékaře,“ zavolal jsem rádiem na základnu. „A také jídlo – asi pro patnáct lidí. Ví někdo, co místní lidé jedí?“

Odpověděli mi, že Rhyinčané jedí všechno co my a naše jídlo jim přijde vhod. Přestal jsem se tím tedy zabývat – odborníci jistě vědí své. Naše rádiová komunikace se nepřekládala, ale všechny děti ji napjatě sledovaly. Zaujalo to i Aqion a konečně nastalo v kabině ticho. Však už bylo na čase. Po šestnácti minutách jsme se v pořádku snesli přímo před vchod do stanice. Deset minut poté byly všechny děti i Aqion v bezpečí uvnitř. Kdo se mohl pohybovat, hned se vrhl na jídlo, připravené posádkou stanice. Ležícími se hned zabývali lékaři s agisary.

„Je to strašné,“ sděloval mi po chvilce Gufeliz, jeden z našich lékařů, když jsem se ho brzy poté zeptal na zdravotní stav dětí.

„Jak to vidíš?“ zajímal jsem se rychle.

„Těchhle šest bude asi ještě dnes mimo nebezpečí, ale tyhle dvě budou oříšek. Jsou tak prosáknuté radioaktivitou, že nemůžeme ani nasadit agisary.“

„Co s nimi bude?“ zachmuřil jsem se. Šest mimo nebezpečí je dobrá zpráva. Hrozící smrt dvou dalších – špatná. Tuze špatná. Potřebujeme přece, aby nám místní lidé uvěřili!

„Pošleme je na Poenaid, budou se jim moci lépe věnovat,“ uvažoval Gufeliz. „Nebude to jednoduché, ale myslím si, že to půjde. Tam budou mít víc času, vypěstují si operační červy co vyzobou z těch dětí každou částečku radioaktivity. Jde hlavně o to, dostat je na Poenaid živé.“

„Kdy máme posílat nejbližší uik?“ zajímal jsem se věcně.

„Podle jízdního řádu za dvacet minut,“ odpověděl Allian – právě měl službu dispečera.

„Dobrá,“ odpověděl jsem. „Napíšu zatím zprávu pro přítele Gir’roana na Poenaid. A tady Aqion může zatím napsat dopis pro své přátele.“

Před poslední větou jsem opět aktivoval překladač, aby to slyšeli domorodci. Okamžitě se za mnou ozvalo nedůvěřivé kváknutí jazykem Rhyinkáa. Mrkl jsem na miniterminál.

„Přece ještě nejsme na jiné planetě?“ stálo na displeji.

„Ještě nejsme, ale brzy budeme,“ odpověděl jsem. Terminál má slova ihned překládal.

„Nic nenapíšu, dokud nebudeme na jiné planetě!“ Kromě těch slov se ozvalo i dupnutí.

„No dobře, udělám to jinak,“ rozmyslel jsem se. „Poletím na Poenaid s nimi a zatím co bude Aqion psát dopis, sdělím Gir’roanovi osobně všechno potřebné. Beztak budeme asi brzy potřebovat více gryulů.“

„Což teď nepoletíme pro další lidi?“ podivil se Karéel.

„Víš dobře, že to nemá cenu,“ řekl jsem. „Bez dopisu od Aqion nám nikdo neuvěří.“

Odložili jsme skafandry a také se najedli.

„Tedy – máte strašně malou pusu,“ promluvilo jedno dítě po chvilce. „Ale zuby, zubiska máte pořádné... Ale kde máte šupiny? Museli jste přežít strašlivé popálení, že?“

„My jsme nikdy neměli šupiny,“ usmál jsem se na malého ještěrčího rozumbradu. „A že jsme jiní? No tak jsme, mezi hvězdami je bytostí, však ještě uvidíte. Některé se nám podobají víc, jiné méně, ale všechny jsou rozumné.“

„Už jsme o vás slyšeli,“ řeklo dítě. „Aurijci říkali, že nás sežerete, že to není pravda?“

„Proč bychom vás jedli?“ usmál jsem se. „Máme jídla dost, i vám dáme najíst dosyta. Jsme přece rádi, že jsme vás našli živé. Mysleli jsme si, že v tomhle světě není nikdo.“

„Tady to opravdu bylo hrozné,“ otřáslo se ještěrčí dítě. „Ve válce shořelo zaživa hodně lidí. Jen kdo byl dost hluboko, mohl přežít, například v podzemní dráze jako já a pár dalších.“

„Ale nebylo to lehké ani potom, viď?“ povzbudivě jsem se na něho podíval.

„Pak umřela ještě spousta lidí, někteří hladem, jiní na radioaktivitu. To pak padají šupiny a člověk se začne celý rozpadat. Už mám v sobě taky dost záření, ale ještě se nerozpadám.“

„Teď už to budeš mít dobré,“ ubezpečoval jsem toho malého trpitele. „Za chvíli odletíme na jinou planetu. Nebude tam radioaktivita, ale teplo a spousta slunce.“

„Jako to bylo před válkou?“ zněla dychtivá otázka.

„Jako před válkou,“ odpověděl jsem.

„To musím povědět ostatním!“ vyskočilo dítě a odběhlo. V krku se mi cosi sevřelo.

„Co je tomuhle?“ zeptal jsem se po straně Gufelize.

„Rozpad krve,“ odvětil klidně. „Postupuje to pomalu, ale probíhá to už příliš dlouho. Kdybychom nezasáhli, bylo by to dítě do čtrnácti dnů, nejdéle do měsíce po smrti. Teď je snad už mimo bezprostřední nebezpečí. První ošetření zastavilo rozpad, na to navážeme obnovou genetiky, ale to tak nespěchá. Ještě několik seancí s agisarem a bude zdravé. Na Poenaid si s tím určitě poradí.“

„A ostatní?“ zajímal jsem se.

„Až na ty dva nejhorší případy je to skoro stejné. Bez nás by ta skupina do dvou měsíců nežila. Ty dva případy... ty už by nepřežily ani týden. Jsou v hrozném stavu.“

„Možná, že takových brzy dovezeme skoro dvě stě,“ řekl jsem ustaraně. „Zvládnete to?“

„Gir’roan slíbil poslat sem další biology, když to bude zapotřebí,“ odvětil Gufeliz. „Ale já bych raději navrhoval změnit jízdní řád. Bude jistější obětovat nějakou energii navíc na zbytečné přenosy, než čekat s nimi tady. Na Poenaid bude biologů dost, tím jsem si jistý. Posílal bych tam všechny co nejrychleji i bez ošetření. Už proto, že je radioaktivita i tady ve stanici.“

„Tady není nebezpečná,“ opakoval jsem.

„Pro zdravé,“ opáčil. „Pro tyhle může být každá kapka poslední, kterou miska přeteče.“

Bardžané měli spoustu přísloví stejných jako my. Co jsem na to měl odpovědět?

Náhle se ozvala rána a podlaha se nám otřásla pod nohama.

Děti vyskočily a okamžitě se vrhly na podlahu a kam to šlo, zakrývaly si přitom hlavy. Nebyl to výbuch, to takhle přistál uik z Poenaid. Vyzval jsem co nejklidněji ještěrčí děti i Aqion, aby si se mnou a se dvěma Bardžany nastoupili. Bardžané samozřejmě věděli co je třeba a pomáhali připoutat děti i Aqion. Děti se nebránily a s napětím očekávaly, co se bude dít. Nakonec jsme se usadili na poslední chvíli před odesláním i my.

„Tak – jsme tady,“ řekl jsem, když se s námi na okamžik zvedla podlaha. Uvnitř kontejneru bylo ticho, nebylo ani znát, že stanice nemá v pořádku tlumiče. Ani děti nehlučely.

„To měl být let na cizí planetu?“ ozvalo se od Aqion.

„Ano, tohle byl přelet na cizí planetu,“ přisvědčil jsem. Hned jsme všem popořadě začali rozepínat popruhy.

„Půjdeme všichni na sluníčko, ano?“

Na nosítkách jsme nesli jen dvě nejubožejší děti. Ostatní šly už samy, některé nadšeně, jiné ztěžka, ale šly. Venku se ihned seběhla spousta lidí, z nichž nejméně třetina měla na krku agisary. Bylo zřejmé, že se o naše hosty bát nemusíme.

„Přece jste byli úspěšní!“ vítal mě Gir’roan upřímně. „Co je to za lidi? Kam je zavřeme?“

„Tyhle ani zavírat nemusíš,“ řekl jsem mu. „Tihle za nic nemohou a nejsou nebezpeční. Jsou to skoro samé děti.“

„Ale vždyť Qintyr tvrdil, že děti vyvraždili...“

„Tihle jsou z jiné skupiny,“ řekl jsem rychle. „A zatímco jedni děti vyvraždili, druzí nám je svěřili jako první, aby jim dali možnost přežít.“

„Máš pravdu, nejsou všichni stejní, ani na Zemi, ani na Rhyinkáa,“ řekl Gir’roan smutně. „Říkáš, že tihle mohou mít volnost pohybu?“

„Řekl bych, že děti potřebují jenom péči. Bylo by dobré pro ně opatřit učitele. Musí se co nejdřív naučit jazyk Bar, aby se s vámi domluvily. Všechny jsou nemocné, potřebují biology. Ale myslím, že je to první úspěch. Jen na jednoho bych dával aspoň nějakou dobu pozor. Aqion se mi zrovna dvakrát nelíbí. Nenechávejte je úplně bez dozoru.“

Mezitím se stačili všichni domluvit. Gufeliz podal zprávu biologům, u uiku na mě čekal dopis od Aqion.

„Ukaž mi to, prosím,“ přitočilo se ke mně dítě, se kterým jsem si povídal na Rhyinkáa.

„To je dopis pro tvé přátele, aby s námi poslali další kamarády,“ řekl jsem vlídně. „Teď se vrátím, abych je pomohl vozit letadlem, víš?“

„Ty už s námi nebudeš?“ posmutnělo ještěrčí dítě.

„Ve vašem světě mě potřebují víc,“ řekl jsem mírně.

„Já vím... Ale chtěl bych tě ještě uvidět, než umřu.“

„Na to máš dost času,“ usmál jsem se.

„Ba ne, já už to vím moc dobře,“ řeklo dítě vážně. „Už mi dvacet dní tu a tam teče krev. Já už se rozpadám, vím to. Do čtrnácti dnů budu mít pohřeb, vím jak to chodí. Aspoň že jsem viděl ještě naplno svítit slunce, uviděl jsem zelené stromy a trávu... Tady je krásně... Škoda jen, že jste na Rhyinkáa nepřišli o půl roku dřív.“

„Naši lékaři jsou mnohem lepší než vaši,“ řekl jsem také vážně, ale hrdlo se mi sevřelo. Gufeliz hovořil o čtrnácti dnech, které by bez agisarů mělo to dítě před sebou... A ono to vědělo.

„Vím, že to s tebou bylo moc vážné a ještě to bude chvíli trvat, než budeš zdravý. Ale až se vyléčíš, ještě si pořádně popovídáme, platí?“

„Lhát mi nemusíš,“ řeklo dítě uraženě a smutně. „Já vím, myslíš to dobře, ale vím moc dobře, co radioaktivita dovede. Proti tomu jsou všichni doktoři bezmocní.“

„Jenomže doktoři z planety Bardžá jsou zázrační doktoři, věř mi,“ řekl jsem přesvědčivě.

„A ty – jsi také doktor z Bardžá?“

„Ne, nejsem ani doktor, ani z Bardžá,“ řekl jsem vážně. „Až se na mě budeš ptát, zeptej se na Vojtu z planety Země. Ale na koho se mám zeptat já, až se budu shánět po tobě?“

„Budu mít na hrobě napsáno Daugel Radep Mil a až ke mně přijdeš, přines mi na něj aspoň malý kamínek,“ odpovědělo dítě. „Ale prosím tě, moc tě prosím, ukaž mi ten dopis.“

Nemohl jsem té prosbě nevyhovět.

„Já jsem si to myslel,“ řekl malý Daugel rozzlobeně, když dočetl ty podivné znaky. „Víš, co tam je napsáno? Aqion píše, aby vás všechny pobili, že jsme ve vězení a budou nás čtvrtit žhavým železem. Já jsem věděl, že Aqion nesmíme věřit, ta potvora je samá faleš. Nechápu, proč ji Harram posílal jako první. Asi potřeboval, aby mu tam zůstali ti spolehlivější.“

Tohle bylo vážné. Měl jsem sice v úmyslu dát si ten list přeložit, ale co potom?

„Já ti napíšu jiný dopis, chceš?“ nabídl Daugel.

„To by nepomohlo,“ zavrtěl jsem hlavou. „Musí to být napsáno rukopisem Aqion, jinak nám nikdo nebude věřit.“

Chvíli jsme oba mlčeli. Uvažoval jsem. Je ještě jedna možnost. Dám prostudovat dopis počítači. Analyzační programy dokáží rozebrat znaky rukopisu a napsat stejným typem písma dopis s jiným obsahem. Bude to sice podvod, ale v zájmu dobré věci by se to dalo omluvit, když jsou v sázce životy stovek lidí.

„Já vím, jak z toho,“ roztáhl Daugel svou ještěrčí papulu od ucha k uchu. „Vždyť je to tak prosté! Poletím teď s tebou zpátky na Rhyinkáa a všechno povím Harramovi sám! Harram mi přece musí věřit víc než Aqion! Že mě to nenapadlo dřív!“

„Ale ty bys měl zůstat tady a léčit se,“ namítl jsem.

„Příteli ze Země, já raději umřu doma, i když tady je tak krásně,“ odtušil Daugel. „Tady by bylo krásné žít, ale pro mě už je pozdě a víme to oba. Aspoň ať není pozdě pro jiné. Je nás na Rhyinkáa dost, kteří ještě mohou žít. Já nejsem Aqion, chci aby žili všichni kdo mají naději!“

Chvíli jsem mlčel.

„Poslyš, příteli z Rhyinkáa,“ řekl jsem po chvilce. „Máš možná v něčem pravdu, i když se v tom zásadním mýlíš. Tvůj omyl je v tom, že nedůvěřuješ doktorům z Bardžá. Ale jestli se chceš se mnou vrátit na Rhyinkáa, vezmu tě s sebou rád. Ne protože bych to nedokázal vyřešit jinak, ale nesmírně si vážím tvé nabídky.“

„Dobře – počkej na mě u letadla, kterým jsme přiletěli, musím se rozloučit s kamarády!“

„Ale pospěš si, vracíme se na Rhyinkáa za velmi krátkou dobu!“ varoval jsem ho.

Ještěrčí dítě odběhlo stranou. Musel jsem se v duchu sklonit před jeho nabídkou. To dítě mělo tolik síly, že bych měl před ním smeknout. Vrátit se do radioaktivního pekla, kde po něm opravdu sahala smrt, aby pomohl zachránit kamarády – to bylo tím krásnější, že se jednalo o dítě. Bylo mi v té chvíli tak milé, že bych je nejraději vzal do náruče, i když mělo zelenomodrou šupinatou kůži bez vlasů, papulu od ucha k uchu a na rukou drápky místo nehtů...

Podruhé jsme vzlétli hned se třemi letouny najednou. Let trval krátce a brzy jsme byli na místě, kde v noci planul oheň a odkud jsme odvezli první děti. Teď byl den, po ohni nebylo ani památky, sníh byl zase neporušený.

„Leťte tam dolů,“ ukazoval Daugel. „Támhle vidím vchod do podzemí!“

Snesli jsme se na označeném místě. Nikde nikdo, sníh, který stále jemně sněžil, zahladil stopy. Vtom se odklopila kovová deska a z otvoru vyskočil Rhyinčan v gumové kombinéze.

„Aha, to jste zase vy,“ řekl, jakmile jsem otevřel dveře letounu. „A opravdu je vás víc. Taky máte větší letadla, no dobrá. Máte dopis?“

Malé gryuly nestačily, potřebovali jsme autobusy...

„Dopis mají, ale není v něm ani zrnko pravdy,“ promluvil za mě Daugel. „Já ti povím, jak to opravdu je!“

„Daugeli?“ řekl Rhyinčan překvapeným hlasem. „Co tu děláš? Proč nejsi na té planetě?“

„Byl jsem tam, je tam krásně, slunce tam svítí a jsou tam zelené stromy, tráva a můžeš se napít vody z potůčku, je čistá a není radioaktivní,“ rychle drmolil klučina, sotva mu počítač rozuměl. „Ale dopis od Aqion je taková lež, že jsem se musel vrátit, abych ti to řekl sám!“

„Ale to jsem opravdu nechtěl,“ zesmutněl Rhyinčan.

„Proč jsi psaním dopisu pověřil Aqion? Ty nevíš, komu se má věřit a komu ne?“ řekl Daugel dost nahněvaně.

„Já přece vím, co Aqion dovede,“ přistoupil Rhyinčan až k letadlu a vsunul nám hlavu až dovnitř, aby mohl chlapce pohladit po šupinaté hlavě. „Já jsem dokonce počítal s tím, že Aqion bude lhát. Pro mě bylo důležité jedno. Věděl jsem, že ten dopis napíše, jen když se bude cítit v bezpečí. Ale nevěděl jsem, že si to přečteš a že se mi sem vrátíš. To bych raději chtěl dopis od tebe, vždyť tvůj rukopis znám také.“

„Měl’s to tak udělat,“ řekl uraženě Daugel.

„Nu co se dá dělat...“ povzdychl si Rhyinčan. „Tak aspoň povídej – jaká byla cesta?“

„Chvíli jsme letěli tímhle letadlem,“ říkal Daugel. „To bylo hrozně odporné, aspoň ze začátku, všem se nám chtělo zvracet, ale přežili jsme to. Přiletěli jsme k velikému černému domu, no já se bál, ale oni nám tam hned dali najíst co kdo snesl... A pak nás prohlíželi jejich doktoři... mají takové... jako had je to... Mně se u nich udělalo tak dobře, že jsem vstal a mohl jsem chodit. Pak nás posadili do vagónu, vypadal dost podobně ale nebyl to vagón podzemní dráhy. Trochu se to s námi zhouplo a už jsme vystupovali. A venku – to ti byla nádhera, venku tam svítilo slunce, bylo tam horko, rostly tam stromy a tráva a byla tam spousta lidí bez šupin. Představ si, tam nikdo nenosí žádné protiradiační obleky, každý dýchá vzduch jen tak, pijí vodu z potůčku a mají jídla... Nechtěli nás sníst, opravdu!“

„Vždyť já ti věřím, Daugeli“ řekl Rhyinčan smířlivě. „Co myslíš, mám dovolit aby další kamarádi odletěli s těmito lidmi bez šupin?“

„Určitě!“ vyhrkl Daugel. „Ale neposílej ty, kdo se už rozpadají! Ostatní by tam mohli žít, vážně! Je tam krásně, jako u nás před válkou!“

„Dobře, máš asi pravdu,“ řekl Rhyinčan. „Pošleme ty, kdo jsou na tom dobře. Ti snad budou přece jen žít.“

„Daugel se mýlí,“ vmísil jsem se do rozhovoru těch dvou. „Odvezeme vás všechny, ale nemocní by měli být na řadě první. Dostane se jim péče a neumřou. V první skupině jste nám poslali beznadějné případy, viď? Až na dva jsou mimo nebezpečí a zdá se, že budou žít všichni. Bardžanští doktoři jsou mnohem lepší než vaši. Umí léčit i následky radiace. Tenhle chlapec byl na tom také špatně – ale i on bude žít.“

Rhyinčan strnul. Ale hned se vzpamatoval a nedal na sobě znát překvapení, které to pro něho muselo znamenat. (Tím víc, že to byl také lékař, jak se ukázalo později).

„Vidím, že jste dodrželi slib a vzali si letadel více,“ řekl spokojeně. „Dobrá, dám na vaše rady. Pošlu s vámi nejprve nemocné, abyste na nich zkusili své umění. Upřímně řečeno, my si s některými opravdu nevíme rady. Ale tentokrát s vámi poletí i několik zdravých, aby pro naše nemocné zajistili péči. A poletím s vámi i já, jestli proti tomu nebudete nic namítat. Mám jen jednu prosbu. Jakmile si prohlédnu, kam naše lidi posílám, chci se zase vrátit. Já pak odsud odejdu jako poslední.“

„...jako správný kapitán,“ dodal jsem potichu.

Nahlas jsem samozřejmě souhlasil bez zaváhání.

Naložili jsme tentokrát dvacet dospělých a patnáct dětí, to bylo maximum, kolik gryul mohl pobrat, do gryul-busu se naskládal víc než dvojnásobek. Já jsem bral hlavně děti – a kromě nich jsem požádal Harrama, dosavadního mluvčího Rhyinčanů, aby si nastoupil ke mně.

„Ty letíš také,“ chytil jsem v poslední chvíli Daugela, který chtěl vyklouznout z letadla.

„Za mě by mohl někdo jiný,“ štětil se Daugel.

„Prosím tě, Harrame, přesvědči toho tvrdohlavého kluka, že mi nesmí odporovat,“ řekl jsem ztrápeně. „Ani nevíš, jak nesmírně si vážím toho, že letěl sem na Rhyinkáa, aby pomohl zachránit své kamarády, ale on si pořád myslí, že umře a nechce mi uvěřit, že ho naši doktoři vyléčí. A oni ho vyléčí, jen už nesmí zůstat tady v té radioaktivitě ani hodinu.“

„Poslyš, člověče z hvězd, ty opravdu nemáš tušení, co je to radioaktivita!“ zachmuřil se Harram. „Daugel je na tom dávno beznadějně a ví o tom. Nemusíš mu lhát a vzbuzovat v něm marné naděje, umíralo by se mu mnohem hůř, věř mi.“

„Poslyš tedy,“ řekl jsem na to rychle, „O radioaktivitě toho vím víc než ty. Ty znáš jen tenhle typ, já znám i mnohem horší radioaktivitu. Ve vesmíru jsou světy, kde je tak silná, že se tam nedá přežít ani půl roku. Ale nebudeme se přít. Důležitější pro vás je, co všechno dovedou biologové z Bardžá. Nejsem sice ani biolog, ani z Bardžá, ale když mi někdo z nich tvrdí, že ten chlapec je mimo nebezpečí, věřím tomu skálopevně. Což sis nepovšiml, jak se jeho stav zlepšil po jediné seanci? Do letadla jste ho museli přinést – a teď už chodí sám!“

„To se ale někdy krátce před smrtí stává,“ zahučel Harram smutně. „To už jsem viděl mockrát... Řekl bych, až příliš často...“

„Já jsem zase zažil, když doktor z Bardžá dokázal oživit doopravdy mrtvého člověka, ke všemu ještě zmrzlého na kámen. A přece žije,“ řekl jsem přesvědčivě.

„Takového bych chtěl vidět,“ odfrkl si Rhyinčan.

„Vidíš ho na vlastní oči. Ten mrtvý, zmrzlý na kámen a znovu oživený, jsem já,“ řekl jsem klidně. „Můžeš si na mě sáhnout nebo si mě prohlédnout, jak chceš.“

Chvíli jsme letěli mlčky.

„Proč ti zázrační doktoři nepřiletí k nám a nevyléčí všechny na místě?“ řekl po chvíli tiše.

„Bardžanský lékař nemůže léčit, je-li obklopen zářením,“ řekl jsem. „Radioaktivity se oni bojí nejvíc a právem. Nejen že by nikomu nepomohli, ale sami by mohli zahynout.“

„Ale ty jsi klidně vystoupil z letounu u nás, kde je silná radiace. Nebojíš se, že ti ublíží?“

„Nejsem z Bardžá a proto vydržím víc,“ řekl jsem klidně. „Pokud se dostanu zpátky, oni mě vyléčí. Musím jen jednat tak, abych se za všech okolností vrátil.“

„Ale ty tak nejednáš,“ zabručel Harram. „Kdybys u Aurijců přistál tak důvěřivě jako u nás, asi by tě zabili.“

„Někdo už tady po nás střílel,“ přisvědčil jsem. „Ale snad nejste všichni stejní.“

„To nejsme,“ přikývl Harram. „Zajímalo by mě, kdo a kde po vás střílel? Na tomto světě bývala spousta fanatiků, ale že by je ani tahle katastrofa nevyléčila?“

Vyvolal jsem na obrazovku komunikátoru mapu této pevniny a ukázal svítícími body, kde jsme my, kde je stanice vjosuzgu a kde po nás stříleli.

„Máš zajímavé mapy, ale rozumím jim,“ řekl Harram. „To je dobré, ale co jsi mi ukázal, jen potvrzuje mé podezření. Jsem si jist, že po vás stříleli Aurijci. V těch místech by asi tak mohl být hlavní stan Qintyrovy armády, či spíše, jak doufám, už jenom jejího ubohého zbytku.“

„Povídáš – Qintyr?“ zamyslel jsem se. „Maršál Qintyr, to jméno neslyším poprvé. Co bys dělal, kdyby ses s ním setkal?“

„Kdybych se s tou bestií někde setkal, na tomtéž místě bych ho bez nejmenších výčitek svědomí zastřelil,“ kvákl Harram. Překladač mi to ihned zobrazil, ale slova sama by nestačila, zabarvení hlasu bylo mnohem výmluvnější. Harram to řekl tak procítěně, až jsem se zachvěl.

„A kdybys neměl zbraň?“ chtěl jsem vědět dál.

„Pak bych ho zardousil vlastníma rukama,“ odvětil. „Což by bylo spravedlivé, aby tolik miliard lidí zahynulo a ten, kdo tuhle válku začal, aby žil jakoby nic?“

„Říkáš, že to byl maršál Qintyr, kdo vyhlásil válku?“ vyptával jsem se opatrně.

„Ještě něco horšího,“ ušklíbl se Harram. „On válku začal, ani se neobtěžoval s nějakým vyhlašováním. Ogul-laince asi vyvraždil dříve než si stačili uvědomit, že už to začalo. Naše sousedy Mierrance nejspíš zlikvidoval stejným způsobem, ale Saolové byli určitě ve střehu, podle všeho mu to stačili oplatit. Nás Aijince měl obsazené už dříve, neměl důvod nás vybíjet, ale ohnivé střely dopadly i na nás. Nemohu posoudit zda Saolské nebo Aurijské, teď už je to ostatně jedno. Zůstalo nás z dvaceti miliónů sotva pár stovek. A pořád nás ubývá. Při prvním úderu po miliónech, potom po stovkách, teď už jen po desítkách...“

„Připravte se, přistáváme,“ řekl jsem skoro nezúčastněně. „Bude tu tíže, nenatlučte si!“

Přistáli jsme před vchodem do stanice, kde se k nám ihned vrhlo několik desítek rukou na pomoc. V několika minutách byli zdraví i nemocní uvnitř. Rhyinčané hned zasedli k připraveným stolům plným jídla.

„Najez se také, je tu dost i pro tebe,“ pobízel jsem Harrama, který se k jídlu neměl.

„Tady je všeho dost,“ povzdychl si. „Mohli byste nějaké jídlo vzít našim? Mají tam hlad, pořád šetříme jak to jde.“

„Alliane, kdo můžete, naložte do letounů nějaké jídlo,“ požádal jsem nejbližšího z přátel.

„A ty se teď najez,“ napomenul jsem Harrama. „A najez se pořádně, není nutné jídlem šetřit, máme ho dost a ještě dáme přivézt, kdyby bylo málo. Uik na planetu Poenaid odlétá tak, že máš právě dost času i na jídlo, tam už tolik času nebude, pokud se chceš hned zase vrátit zpátky. Pak bys zbytečně zdržoval.“

Nestaral jsem se, co mohou a nemohou tihle lidé jíst, ani kde jídlo vzít. To byla starost Bardžanů, organizaci zajišťovali oni. Vozili jídlo nejen pro nás, ale i pro zachráněné.

„Začínám si myslet, že jsem udělal dobře, když jsem vám uvěřil,“ řekl Harram s plnou papulou. „Víš, nejdřív jsem se obával, že jste Aurijci. Ale tvoje tvář mě přesvědčila. I kdyby k nám přišel kdokoliv s falešným úmyslem, tvář by si změnit nemohl, aspoň ne takhle. Nikdy jsem nevěřil, že se živíte lidským masem, už proto ne, že to tvrdili Aurijci. A jestli opravdu zbytek našeho národa zachráníš, pak máš ve vesmíru o dvě stovky přátel víc.“

„Dobrá,“ přikývl jsem. „Já teď s tebou na Poenaid nepoletím, museli bychom tu někoho nechat na další let. Mohl bych tě poprosit, abys předal na Poenaid dopis? Nebude to složité. Mám ale ještě jednu prosbu, bohužel mnohem nesnadnější, zejména pro tebe.“

„Slibuji ti, že udělám cokoli,“ zvedl Harram ruku do výše a roztáhl všechny čtyři drápy na prstech. Rozuměl jsem mu – i na Zemi se kdysi přísahalo.

„Slib mi tedy, že na Poenaid nezabiješ maršála Qintyra, až ho tam uvidíš,“ řekl jsem.

Harram se zakuckal překvapením. Zůstal nehybně sedět, jen vytřeštil své veliké červené oči. Byl tak dokonale vyvedený z míry, že zapomněl i jíst.

„Co dělá Qintyr na Poenaid?“ vyhrkl. „Snad jste ho – také nezachránili?“

„Je naším zajatcem,“ odtušil jsem. „Je tam zavřený, aby nikomu neškodil, ale nemůžeme ho zabít bez řádného soudu, ačkoliv dal střílet na naše letadla. Snad to někdy pochopíš.“

„Kdo ho zajal?“ chtěl vědět – tentokrát dost suše.

„Já,“ řekl jsem klidně. „Střílel po nás a chtěl mě zabít. Zajal jsem ho – aniž bych věděl, že zrovna on je zodpovědný za tu hrůzu kolem. Zabil v té válce i mé přátele z Bardžá.“

„Když jsi ho zajal, měl by asi patřit tobě,“ řekl Harram mrzutě. „Ale na váhu musí určitě padnout i jeho vina. Vám střílel na letadla, což určitě zaslouží trest. Nám způsobil mnohem větší zlo. Náš sněm nejspíš požádá, abyste nám ho vydali ke spravedlivému potrestání. Budiž, já jsem ti slíbil, že ho osobně nezardousím, ačkoliv po tom toužím celou dobu, co žijeme v té smradlavé díře uprostřed vražedné radioaktivní špíny na Rhyinkáa. Dobrá, nezabiju ho. Ale nemůžeš chtít, abych ti totéž slíbil i za ostatní. To není v mých silách, kdybys byl stokrát mým přítelem. Uvědom si – ta bestie Qintyr zničila celý svět, miliardy lidí! Něco tak hrozného nesmí zůstat bez trestu.“

„Souhlasím s tebou,“ přikývl jsem. „Ale prosím tě, nech to na později. Nejprve musíme zachránit lidi, kteří potřebují pomoc. Až potom budeme mít čas na Qintyra. Ten nám škodit nemůže a utéci nemá kam. I na něho dojde řada.“

„To doufám,“ odtušil Harram zlověstně.

„Půjdeme,“ usmál jsem se na ostatní. Všichni zatím stihli vylízat misky, dohodnutý odlet uiku na Poenaid se přiblížil.

Nadiktoval jsem dopis rovnou do počítače. List hned vyjel z tiskárny, jen jsem jej složil a předal Harramovi.

„Pozdravuj na Poenaid Gir’roana,“ řekl jsem. „Abys věděl o koho jde, ten Bardžan řídí záchranné akce na planetě Poenaid a má největší zásluhy na tom, že jsme se sem na Rhyinkáa vůbec vypravili.“

„I on bude mít můj vděk,“ přikývl Harram.

Stanice se celá zachvěla, když odesílala svůj náklad do propastné dálky. Podle vyjádření odborníků bylo třeba vyměnit tlumiče, ale s tím jsme se teď nemohli zdržovat, proto byl provoz vjosuzgu poněkud hlučnější. Nemohli jsme se ohlížet na to, že se tím zkracuje životnost agregátů. Zřejmě nevydrží ani polovinu z plánovaných dvou set let, ale měl jsem takové tušení, že je tady beztak nebudeme potřebovat déle než pár měsíců.

„Gryuly jsou už naložené,“ přiběhl zvenku Karéel. „Vzali jsme skoro tři sta porcí.“

„Poletíme?“ plácl jsem Karéela do ramene. Podíval se na mě udiveně – tohle pozemské gesto na Bardžá neznali. Hned se ale vzpamatoval.

„Poletíme,“ přikývl. „Suír už je v druhém letadle, čeká jen na nás.“

Tentokrát jsme letěli s plně naloženými stroji nejen ke stanici, ale i opačným směrem, do ledové pouště. Už nás očekávali. Nemocní byli připraveni na nosítkách, zdraví s nimi, všichni hned za vchodem do podzemí. Nejprve jsme ale vyložili jídlo. K mému podivení se lidé na balíčky nevrhli, ale spořádaně je odnášeli do podzemí.

„Můžete všechno sníst, jídlo je pro všechny,“ pobízel jsem je. „Pusťte se do toho hned. Jen ti, kdo za chvíli poletí, nastoupí do letadel bez zdržování. Najíst dostanou až u nás.“

„Tolik jídla!“ rozplýval se jeden nemocný Rhyinčan, sotva mohl zvednout hlavu slabostí. „To jistě vystačí pro všechny – alespoň na sto dní!“

„Mnohem dříve budete všichni v zemi, kde je jídla dost,“ sliboval jsem.

„Kdož ví...“ nedali se zviklat Rhyinčané.

Během dvaceti minut sedělo dalších třicet zachráněných u prostřených stolů na stanici, kde konečně mohli zapomenout na dosavadní úzkostlivé šetření potravinami a po dlouhé době se dosyta najíst. Znovu jsme naložili potraviny a vyrazili na další let. Tak se stalo, že se do příštího uiku všichni nevešli a dvacet jich muselo na stanici počkat na další spoj.

Uikem přiletěl z Poenaid i Harram, tak jak prve slíbil. Když uviděl desítky lidí, choulících se po všech koutech stanice, sykl překvapením, ale nebylo mu to proti mysli.

„Hlavu vzhůru, kamarádi!“ povzbuzoval nemocné. Někteří už vstávali z nosítek, neboť i na stanici se biologové se svými agisary činili jak mohli. „Víte, že na té planetě se všichni nemocní začali uzdravovat? Kdybych sám na vlastní oči neviděl, že i Gúúbs, který nám přece nepochybně umíral, běhá jako nic, nevěřil bych tomu.“

„Měl jsi pravdu, člověče ze Země,“ obrátil se ke mně. „Bardžané jsou skutečně zázrační doktoři, teď už tomu mohu uvěřit. Ale dověděl jsem se mnohé jiné. O Galaktickém společenství, o spoustě obydlených světů, také o tobě... No, abych jen nemluvil, tady máš dopis od Gir’roana.“

List papíru byl jen nadvakrát přeložen. Rozvinul jsem ho – a zatmělo se mi před očima. To totiž vůbec nebyl dopis od Gir’roana. Tenhle rukopis jsem znal mnohem, mnohem dřív. A text ve mně málem vyrazil dech.

»Objevila se nám nová hvězda. Pojmenovala jsem ji jménem, na jakém jsme se dohodli. Máme se obě čile k světu. Dávej na sebe pozor, ať se tě obě dočkáme!«

Zoidée a – Zdeňka.

Dvě stě zachráněných Aijinců Harramovy skupiny bylo na Poenaid obklopeno velkou péčí. Ještěrčí lidé se nejprve museli vzpamatovat z hrůz své vlasti, proměněné v peklo radioaktivního prachu, hladu a smrti. Všichni se pilně učili jazyk Bar, aby se mohli domluvit se svými novými pečovateli, kterých tu bylo zatím více než zachráněných. Doslechl jsem se, že i Aqion už dělá dobrotu. Tmavé podlitiny v obličeji, prosvítající i šupinami, měly zřejmě dobrý vliv, ačkoliv jsem Harramovi trochu vyčinil, že není možné spory řešit pěstmi.

„Člověče ze Země, neříkej mi, že si neuvědomuješ, jakou pohromu mohl způsobit jeden nenávistivý dopis od Aqion!“ nedal se Harram ovlivnit. „Já bych se tím ošálit nedal, ale být na mém místě kdokoliv jiný, dopadlo by to hůř. Víš kolik lidí mohlo zemřít? Možná všichni! Já si myslím, že jsem byl mírný. Ostatně – ani tobě nebylo lhostejné, že se sem kvůli té aquionovské lži zbytečně vracel Daugel.“

Neměl jsem argumenty proti tomuto tvrzení, nemohl jsem mu tudíž odporovat. Jen jsem si byl jistý, že lidé z Bardžá by Harramovi oponovali i potom – a co hůř, asi by se ho začali štítit. Chápal jsem, že několik ran pěstí není žádný trest na planetě s vyvražděnými miliardami, ale byl jsem si jistý, že Bardžané budou jiného názoru. Ale co, nemuseli přece vědět všechno.

V tunelu podzemní dráhy, kde Harramova skupina přežila skoro tři roky, jsme ponechali všechny potraviny, které jsme tam snaživě dovezli a kterých se Rhyinčané, zvyklí šetřit, vlastně pořádně nedotkli. Kromě toho jsme tam nechali vysílačku a několik letáků, které by případným návštěvníkům sdělily, jak mají volat o pomoc. Na povrch jsme postavili vysoký stožár s vlajkou z pevné látky, aby do dálky označovala toto místo. Pak jsem opět spolu s Karéelem usedli do gryulu a opět začali létat nad pustou, bílou pevninou.

Tentokrát s námi v letadle seděl i Harram.

„Nezlobte se na mě, ale já s vámi letět musím,“ tvrdil. „Určitě vám budu prospěšný. Vždyť vy nemáte nejmenší tušení, kde by se mohli další lidé skrývat. Já jsem před válkou dost cestoval, ve mnoha městech jsem byl, hodně si toho pamatuji. Vezměte mě s sebou, nebudu vám zbytečně zabírat místo.“

V tom měl pravdu a nepomohlo ani moje nesmělé upozornění, že je jistě ozářený a měl by se léčit. Jenom mávl rukou a víc jsem se neodvážil namítat, vždyť měl pravdu. Nezbývalo mi než se i tady plně spolehnout na umění Bardžanů.

Nad hlavní stan Qintyrovy armády jsme ale letěli navzdory Harramově nevůli.

„Vnucovat se jim nebudeme,“ rozhodl jsem. „Pokud o naši pomoc nestojí, nebudeme je na Poenaid lákat. Uvidíš, až jim poteče do bot, přece jen přijdou.“

„Přijdou možná hned, ale ověnčeni granáty, které na nás naházejí,“ prorokoval chmurně Harram. „Neslyšeli jste ještě o jejich sebevražedných komandech? Ti jsou ochotní vrhnout se na protivníka, aby ho zničili. Nezáleží jim na tom, jestli přitom sami vyletí do povětří!“

O sebevražedném komandu jsem slyšel z papuly samotného Qintyra a nemínil jsem takové varování brát na lehkou váhu. Nad teritorium Qintyrovy armády jsme kromě letáků a několika beden konzervovaných potravin shodili jen vysílačku, aby nás mohli zavolat, ale žádné mapy, které by jim řekly, jak se dostat ke stanici.

Vedeni Harramem jsme našli další město. Harram tvrdil, že to bylo Virnamučo a že tu musí být veliké podzemní prostory, schopné uchovat naživu lidi. Město bylo téměř úplně smetené a když jsme konečně našli v radioaktivních troskách vchod do podzemí, zjistili jsme, že jdeme pozdě.

Pancéřové dveře podzemního krytu byly rozervané nedávným výbuchem. Uvnitř krytu kupodivu nebyla žádná nebezpečná radioaktivita, přesto jsme tam našli jen tři sta mrtvol. Nebylo to záření, ani hlad, co je zabilo. Všichni byli nedávno z bezprostřední blízkosti – zastřeleni.

„Už jsem to našel,“ řekl po chvilce vítězně Harram.

„Co to je?“ nechápal jsem.

„Vidíte tenhle odznak?“ zdvihl ze země Harram blýskavý kus plechu.

„Co to má být?“ podivil jsem se.

„Odznak příslušnosti ke Qintyrově armádě. Jeho hrdlořezové se sem dostali krátce před námi – tohle je tedy jejich práce.“

„Myslíš to vážně?“ Myslím, že jsem trochu i zbledl.

„Můžeme to přičíst Qintyrovi k účtu, jako že jedna a jedna jsou dvě,“ přísahal Harram.

Nenašli jsme nikoho, kdo by vraždění přežil. Až v jedné zadní místnosti jsme objevili devětadvacet vojáků Qintyrovy armády. Byli všichni mrtví, všichni měli prostřelenou hlavu. Jejich těla byla tak radioaktivní, že by bez okamžité pomoci lékařů z Bardžá neměli naději.

„Tady jsou – sebevražedné komando,“ zahučel Harram. „Sám je vidíš – prošli pěšky tou radioaktivní pouští, aby se sem dostali a mohli vraždit. Jim vůbec nevadilo, že sami chcípnou, jen když mohli zabít někoho dalšího. Každý má na svědomí deset místních a tři sta mrtvých proti třicítce je podle jejich logiky velice dobrý počet. Určitě umírali navýsost spokojení, jak se jim to podařilo.“

Ukázal mi ještě, jak musel každý z nich držet zbraň, aby se sám zastřelil. Nejprve pobili všechny v krytu a nakonec zahubili i sami sebe. Neměli už sílu na to, aby se vrátili.

„Co jste našli?“ vítal nás dva Karéel, který celou dobu, co jsme bloudili pod zemí, hlídal letadlo. Ještě že s námi nebyl uvnitř – tohle rozhodně nebylo nic pro oči Bardžanů!

„Ani se neptej,“ řekl jsem suše. „Poletíme jinam, tady je všechno mrtvé.“

Po tomhle nám nějakou dobu nebylo do řeči. Harram chtěl ještě dokončit svou litanii o Qintyrově vině, ale zastavil jsem ho jedinou větou.

„Máš naprostou pravdu a neboj se, že to Quintyrovi projde, ale prosím tě, pár dní o tom nemluv, je mi z toho nanic,“ požádal jsem ho.

Podíval se na mě – a s pochopením umlkl.

V dalším městě, jmenovalo se Kletij-dler, jsme naštěstí měli příležitost zapomenout na hrůzyplné obrazy vyvražděného krytu. V rozvětvené síti podzemní dráhy i v různých děrách kanalizace se ukrývalo skoro pět tisíc Mierranců, odpůrců Aurijců – ale jak se ukázalo, také Aijinců, ke kterým patřil Harram.

Přistáli jsme v místech, kde bylo nejvíce stop ve sněhu. Černalo se tady ústí podzemního tunelu. Vystoupil jsem spolu s Harramem, který tunel objevil. Nikde se nic nepohnulo, ale stopy ve sněhu nebyly zapadané sněhem a musely být čerstvé, vždyť na celé pevnině neustále jemně sněžilo. Vstoupili jsme tedy do tunelu. Náhle se ze tmy před námi ozvalo zakvákání. Pohlédl jsem na displej uvnitř přilby, kde se okamžitě objevil text překladu: „Dnešní heslo!“

Nerozuměl jsem tomu. Najednou se Harram vymrštil a i když byl menší než já, srazil mě vlastním tělem na zem. Dříve než jsem se ho mohl zeptat na důvod, dostalo se mi vysvětlení. V černém tunelu se zablýskalo několika desítkami ohníčků. Navzdory tlumícím vlastnostem skafandru mě ohlušilo ostré práskání, doprovázené hvízdáním letících kulek. Stříleli po nás.

Harram vytrhl z kapsy pistoli ale srazil jsem mu ruku, aby nemohl střelbu opětovat. Oba jsme leželi za kusem kovové tunelové výztuže, zkroucené zřejmě při výbuchu atomové pumy. Chránila nás proti kulkám, buď nad námi neškodně přelétávaly, nebo vykřesávaly z výztuží snopy jisker.

„Není to s námi dobré, Vojto,“ řekl Harram v krátké chvilce ticha mezi dvěma dávkami. „Mierranci byli naši nepřátelé. Obávají se jistě Qintyrových hrdlořezů a nechtějí prodat své šupiny lacino, jako ti ve Virnamuču.“

„Proti lidem z hvězd snad nic nemají,“ namítl jsem.

„To by tě nejdřív museli vidět bez tvého obleku,“ opáčil Harram. „Za tím zrcadlem ti není vidět do tváře.“

Nastavil jsem větší hlasitost vnějších reproduktorů, aby mě slyšeli i ti v hloubce tunelu.

„Nestřílejte! Přišli jsme z hvězd, chceme vás zachránit.“

Mluvil jsem klidně, ale překladač to zakvákal nahlas, až mi to trhalo uši. Místo odpovědi se ozval rachot dalších výstřelů. Harram opět potěžkal v rukou pistoli, ale podíval se na mě nerozhodně.

„Dobrá, přesvědčím je tedy,“ vytáhl jsem z kapsy fotomet. V pravém rohu obrazovkového panelu skafandru byl obraz infračervené kamery. Na ní byly světlejší a tedy teplejší šmouhy, ale poloha ani tvar bytostí z obrazu moc zřetelná nebyla. Pečlivě jsem zamířil nad ně.

„Zavři pevně oči, Harrame,“ varoval jsem přítele. Ostré zakvákání se rozlehlo i tunelem – zapomněl jsem snížit hlasitost. Nevadilo by mi, že tohle varování bylo určeno pro všechny. Pak jsem stiskl spoušť fotometu.

Před námi vzplálo miniaturní slunce. Sklo skafandru ihned zčernalo, ale stejně tak rychle opět zesvětlelo. Viděl jsem, jak se do všech stran rozlétla sprška hořícího kovu, jak se plný náboj fotometu obořil na kovové výztuže nad hlavami těch bytostí. Vzápětí se ozvalo skřípění a výztuž se prolomila. Sypalo se tam kamení, ozývaly nejasné výkřiky. Na obrazovce se mi objevily přeložené jen útržky vět.

„Všichni pryč!“

„Nevidím! Nevidím!“

„Mají dělo!“

„Spaste se kdo můžeš!“

„Přineste raketomety!“

Poslední přeložený řádek na displeji mě naplnil obavami. To by nám scházelo! Nebude lépe ustoupit? Když nás budou zasypávat střelami, těžko někoho z nich zachráníme.

„Nechte toho přece!“ vykřikl jsem rozzlobeně. „Místo abyste byli rádi, že vám chceme pomáhat, chováte se jako Aurijci! Kdo z vás chce zbytečně zahynout? Nabízíme vám život, cožpak to nechápete? Nechcete-li naši pomoc, půjdeme jinam. Můžete si vybrat, ale radím vám, přestaňte střílet a začněte s námi vyjednávat.“

Na chvíli bylo ticho.

„Nejste z Qintyrovy armády?“ ozvalo se po chvilce.

„Ne, jsme lidé z hvězd. Jestli vás zmátl můj přízvuk, musím vám to vysvětlit. Nemluvím s vámi já sám, ale stroj, který dokáže překládat a mluví. Jenže váš svět je zničený a v této chvíli nemáme čas učit naše stroje správnému přízvuku. Teď chceme zachránit všechny, kdo nechtějí zbytečně zemřít.“

„Proč tedy po nás střílíte? Některé z nás to divné světlo oslepilo. Vůbec nic nevidí!“

„Vy jste si začali. Máme zbraně jenom abychom zastrašili toho, kdo se nás pokouší zabít. Nestřílel jsem po vás, ale do stropu. A jestli někdo nevidí, naši lékaři ho rychle uzdraví.“

„Jestli jste opravdu z hvězd, pak vás vítáme. Ale ať sem k nám přijde jen jeden z vás.“

Ztlumil jsem konečně hlasitost, abych se mohl dohodnout s Harramem.

„Zdá se mi, že je to past,“ strachoval se. „Šel bych tam raději sám, ale nejsem z hvězd. Neuvěřili by mi ani slovo a mohli by nás všechny pobít. Nebylo by lépe odletět? Jinde snad budou přístupnější. Když tě zabijí, kdo tvé dílo v našem nešťastném světě dokončí?“

„Možná máš pravdu,“ odvětil jsem. „Jenže když je opustíme bez pomoci a necháme si je až nakonec, kdoví kolik jich tu mezitím zemře.“

„To je mi jasné,“ povzdychl si. „Zkus s nimi tedy jednat, ale moc se jim nezmiňuj, že jste pomáhali nám, aspoň ne ze začátku. Máme tady přísloví: Kdo pomáhá nepříteli, sám je nepřítel. Ve tvém světě to neplatí, to už vím, ale tady pořád ano. Dej si pozor.“

Vstal jsem a opatrně zamířil do temného tunelu. Fotomet jsem měl neustále připravený ke střelbě na maximální úrovni. Zásah takové síly by roztrhal veleještěra druhu vojtosaurus planety Poenaid, natož tyhle ještěrky. Ostatně jsem je nechtěl zabíjet, to by bylo proti našemu poslání. Jen jsem si dobře uvědomoval, že Harram má pravdu. Byl jsem vyšší, představoval jsem pro ně snadný terč. Kdyby mě zastřelili tady v tomto městě, Bardžané by se spokojili s dosavadním úspěchem, ukončili by misi a lidé z dalších míst by byli odsouzeni k pomalé radioaktivní smrti.

Na druhé straně jsem byl lépe vyzbrojen. Nemusel bych střílet do nich, stačilo by zničit několik výztuh. Strop se sesype a oddělí nás. Kromě toho jsem mohl počítat s oslněním. Sklo skafandru dokázalo bleskurychle ztmavnout a opět rychle zprůhlednět, nechráněný zrak se musel vzpamatovávat delší dobu, pokud nedošlo k vážnému poškození oka – vždyť tohle světlo řezalo ocel! Věřil jsem tak pevně ve schopnosti Bardžanů, že jsem si nedělal starosti ani s oslepením několika těchto lidí. Jestli mě nezastřelí první ranou, střelím do stropu nad jejich hlavy a zkusím ustoupit, uvažoval jsem.

Na infračervené obrazovce se objevily ojedinělé světlejší stíny. Zapnul jsem si promítání obrazu z infračervené kamery zevnitř na sklo přilby, ale od reálu se to trochu lišilo.

„Kde jste?“ otázal jsem se, ale nezastavil jsem se a šel pomalu dál. Tunel se tu rozšířil do větší prostory, což mělo nevýhodu, že jsem ji celou nemohl přehlédnout.

V tmavém tunelu náhle vzplanulo jasné světlo. Na stěnách i na stropě byly desítky světel, které znenadání osvětlily celou prostoru tunelu i přilehlé veliké prostory. Za mnohými sloupy podpírající tuto podzemní prostoru, vykukovaly malé postavičky, držící v rukou – zbraně.

Naštěstí většina byla oslněná víc než já. Sklo přílby se rázem přizpůsobilo a ztmavlo, takže jsem okamžitě viděl, kde jsem a co je kolem. Ale nebyl to příjemný pohled. Mířilo na mě hned několik desítek ozbrojených Rhyinčanů. V mžiku ze mě mohli udělat jen krvavou skvrnu.

„Je z hvězd! Nestřílejte!“ ozvalo se hlasité zakvákání, jehož překlad jsem měl okamžitě na pomocné obrazovce. V té chvíli ke mě vyrazil zpoza sloupu jeden Rhyinčan. Ale nemusel jsem se ho obávat. Nejprve odhodil zbraň, roztáhl žabí ruce do stran a s prázdnýma rukama běžel ke mně. V okamžiku mi spadl obrovský kámen ze srdce.

„Vítám vás, lidé z hvězd!“ kvákal nadšeně. „Já věděl, že jedině lidé z hvězd nám mohou pomoci! Proto jsem prosadil to volání o pomoc! Ani jsem netušil, že nás tak brzy najdete!“

I ostatní Rhyinčané postupně vystupovali ze svých úkrytů a i když nikdo další neodhodil zbraň, aspoň už na mě nemířili. Trochu se mi ulevilo.

Rhyinčan doběhl až ke mně a oběma rukama mě objal. Také jsem ho opatrně stiskl, bylo to skoro pozemské a po předchozím napětí jsem se tím gestem trochu odreagoval.

„Jak jste na tom?“ chtěl jsem hned vědět. „Nemáte potíže? Předpokládám, že potřebujete pomoc – jako všichni.“

„Jsme na tom špatně,“ zvážněl Rhyinčan. „Nemáme zásoby, jen obilí, které bylo určeno k zasetí, až pomine zima. Ale nevím, proč je tahle zima tak po čertech dlouhá, jako by ani neměla vůbec skončit.“

„A také neskončí,“ zahučel jsem. „Možná to potrvá dvacet let, možná dvě stě. Mám pro vás asi jedinou možnost. Nabízím vám odvoz na planetu, kde byste se mohli uživit. Už je tam pro vás všechno přichystané. Chcete?“

„To se rozumí, že chceme,“ vyskočil Mierranec. „Ale je nás tady hodně, bude tam pro nás dost místa?“

„Planeta Poenaid byla před vámi neobydlená,“ řekl jsem. „Zatím je tam místa přebytek. I dopravu nějak zvládneme, nemusíte se obávat, že by tu někdo musel zůstat.“

Dohodli jsme se, že začneme nemocnými, kteří možná budou vyléčeni. Mierranci nijak nepochybovali o možnostech lidí z hvězd, takže jsme se dohodli rychleji než s Harramem. Trochu se zarazili, když jsem jim představil svého přítele a jeho národnost.

„Snad nepomáháte i těmhle zbabělým Aijincům, kteří našim nepřátelům čistili boty?“ vyjekl jeden z Mierranců.

„Podívejte se, cožpak nevidíte, kam vás zavedlo vaše nepřátelství?“ opáčil jsem klidně. „Kdybyste se mezi sebou nezabíjeli, byl by váš svět pořád tak krásný, jako před tou nesmyslnou válkou. Vaše nenávist vás přišla draho, není na čase s ní přestat? Mierranci jako Aijinci, všichni jste teď na tom zle. Měli byste Harramovi poděkovat, že nám pomáhá, ačkoliv jste byli jeho nepřátelé. Před chvílí jsem od něho slyšel vaše přísloví, že pomáhat nepřátelům se nemá. My tak ošklivá přísloví neuznáváme. Chceme pomáhat všem potřebným na této nešťastné planetě, budeme tedy pomáhat všem. Uvědomte si, bez toho Aijince bychom vás ani nenašli! Kdo s námi nesouhlasí, může si zůstat, kde je.“

„Kdo odmítne pomoc lidí z hvězd, jistě si ji nezaslouží. Měl by ses jim omluvit, Xintale. Nebo bys tu chtěl zůstat?“ řekl Mierranec, který nás vítal nejsrdečněji.

„No dobře – Aijinci aspoň nemohou za tu zkázu. Ale vy byste chtěli pomáhat i Aurijcům, kteří to začali a mohou za celý zničený svět?“ pochyboval opět Xintal.

„Oni by pomáhali i jim, ale Aurijci už to odmítli,“ řekl Harram, který doposud mlčel. „Stříleli na lidi z hvězd jako vy, jenže se s nimi nedohodli a zůstali raději v krytu. Zemřou tam jako krysy.“

„Přece je nějaká spravedlnost!“ zvolal Xintal. „Když to sami Aurijci odmítli, je to jistě napsáno v jejich osudu! Ať je všechny vezme čert!“

„Myslím si, že i mezi Aurijci mohou být lidé, kteří za to nemohou a jsou teď nešťastní,“ pokusil jsem se namítnout.

„Možná – kdyby fanatici byli lidé,“ vykřikl kdosi.

„Tak dost,“ uzavřel jsem diskusi, která se podezřele stáčela nebezpečným směrem. „Teď vezmeme s sebou jenom ty, kteří jsou opravdu na umření, snad je naši doktoři zachrání. Pak přiletíme s více letadly a budeme vás vozit do našeho střediska. Každý dostane najíst, některé ošetříme a všechny postupně dopravíme na planetu, kde vás čekají. Každé letadlo sem na zpáteční cestě doveze nějaké jídlo, aby se aspoň trochu najedli i ti, kdo budou muset počkat, než na ně přijde řada. Souhlasíte?“

Když nebylo námitek, naložili jsme prvních dvanáct dětí, rozloučili se zatím s ostatními a zamířili rovnou ke stanici vjosuzgu. Rádiem jsme předem upozornili na očekávaný příliv zachráněných. Allian ze stanice navrhl, aby do uiku, který měl právě startovat, byla vložena zpráva pro Poenaid, aby poslali ještě několik gryulů s piloty; stěhovat tolik lidí třemi stroji by bylo příliš zdlouhavé, ačkoliv jeden byl gryul-bus. S tím jsem souhlasil bez zaváhání. Dovezli jsme první skupinku dětí, předali ji lékařům a s jedním prázdným letadlem a dvěma plnými jídla jsme ihned vyrazili na zpáteční cestu.

Příští cestu podnikal konvoj dvaceti letadel, neboť z Bardžá přiletěl uik naložený gryuly, dobrovolníky a potravinami, kterých na stanici začalo ubývat. Přiletěli letci a několik odborníků na akumulátory, očekávalo se, že bude třeba rychle nabíjet akumulátory letadel.

Když jsme teď vozili lidi po dvou stovkách najednou, bylo jich více, než mohla stanice při dohodnutém jízdním řádu pojmout a odeslat. Museli jsme rychle dohodnout změnu jízdního řádu s Poenaid, ale to nebyl problém. Bardžané na byrokratické manýry netrpěli. Místo dvouhodinových intervalů teď uiky létaly každých deset minut, směrem k Poenaid plné ještěrčích lidí, nazpět k nám s nákladem. Letadla létala nepřetržitě, jenom piloti se střídali po několika hodinách. Technici měnili akumulátory, jiní zase nakládali a vykládali. Stanice byla najednou plná lidí, kteří spali jen na provizorních lůžkách i ve skladištích v podzemí. A do toho tu byly stovky místních lidí, kteří tu dostávali poprvé po dlouhé době vydatně najíst a nestačili se všemu divit.

„Je to všechno dobré, hoši, ale my teď poletíme jinam,“ rozhodl jsem, když jsme se opět probudili po krátkém spánku. Karéel i Harram byli pro, takže jsme si vzali letadlo a zamířili na opačnou stranu.

Harram byl vskutku neocenitelným znalcem poměrů. Po dvou dnech pátrání objevil další kryt, kde se ale nacházelo kromě tisícovky mrtvol už jen dvacet lidí na pokraji smrti hladem a zářením. Museli jsme je do letadla nosit, sami se nemohli ani pohybovat. Přivezli jsme jich na stanici polovinu, pro ostatní odletěl jiný letoun. My jsme hned letěli pátrat dál. Kdekoliv jsme objevili lidi a postarali se, aby nám od nich nehrozilo nebezpečí, tam létali i Bardžané.

Během měsíce jsme obsáhli půlkruh téměř tří set kilometrů od stanice. Na severní straně nebyl úplný – bylo to Aurijské území, kterému jsme se vyhýbali. Horší bylo, že čím dál jsme pronikali, tím bylo všechno obtížnější a nebezpečnější. Naše bardžanská letadla měla dolet kolem tisíce kilometrů, jenže v silném radioaktivním záření se jejich akumulátory vybíjely samovolně a dolet nekontrolovaně klesal. Nemohli jsme počítat s dobíjecími stanicemi, jaké se nacházejí na Bardžá a všech ostatních civilizovaných světech, takže jsme museli každý let dotáhnout až zpátky na základnu. Na Bardžá nemusí letadla létat jen na akumulátory. Bylo by určitě výhodnější při létání využívat B-palivo, ale biokatalyzační isúny v radioaktivním záření rychle ztrácely svou schopnost měnit B-palivo v elektřinu. Museli jsme se spolehnout především na akumulátory, to zase podstatně omezovalo dolet. V tomto směru bylo nejhorší horské pásmo na východě. Jakmile jsme museli s gryulem vystoupat do větší nadmořské výšky, ubývalo energie rychleji. Z hor jsme se několikrát vrátili na doraz, sotva jsme se dovlekli před stanici.

„Poslyš, Vojto, nechci ti do toho mluvit, ale ty riskuješ víc než je únosné,“ upozornil mě Bardžan Mono Torwei, jeden z techniků. „Jestli se něco stane a nedoletíte, zůstanete někde v té radioaktivní poušti viset a bude s vámi konec.“

Přikývl jsem. Nemohli jsme ukončit pátrání, pevninu jsme probrali sotva z poloviny, ale napadlo mě jiné řešení. Když jsme odlétali, brali jsme si dvě letadla. V polovině cesty jsme na pahorku s co nejnižší radiací jedno zanechali, takže tam leželo v záloze pro zpáteční cestu. Kdybychom někde vyčerpali energii a neměli bychom na návrat, prostě bychom tam přesedli.

Ale byla tu místa zrádná a nemohli jsme trvale počítat, že budeme mít takové štěstí, jako doposud. Všimli jsme si toho příliš pozdě. Letoun s námi náhle odmítl stoupat. Bardžanské gryuly neměly dokonalou elektroniku jako pozemská letadla, ale nějaké elektrické vybavení přece jen měly, jinak by se nedaly řídit. Jedno čidlo vyhodnotilo kritický stav akumulátorů a fialové světélko signalizovalo zablokování pojistky, která nám už nedovolila vystoupat do větší výšky. Akumulátory byly vybité.

Byli jsme daleko od základny, ale ne tolik, abychom je vybili dlouhým letem. Znamenalo to, že je vybilo záření. Okamžitě jsem otočil a zamířil nejkratší cestou zpátky. Bylo však pozdě. Planina pod námi byla zamořená zářením a jak gryul pomalu ztrácel výšku, dostávali jsme se do silnější, životu nebezpečné radiace a energie akumulátorů se doslova vypařovala. Brzy nám bylo jasné, že nedoletíme nejen na základnu, ale ani k záložnímu letounu na pokraji zamořené oblasti. Nezbývalo než volat o pomoc. Brzy se na řídícím panelu rozsvítilo druhé světélko a vodorovný let se změnil v prudké klesání. Byla to druhá pojistka proti nebezpečí zřícení – v akumulátorech už nebyla energie ani na vodorovný let. Nouzově jsme přistáli, naštěstí na vysoké skále, kde byla radiace přece jen mírnější, ale geiger tam i tak tikal jako o závod. Záření bylo tak silné, že ve skafandru neustále svítilo varovné hlášení a obrazovky umístěné blíž ke sklu se rychle kalily.

„Tak – a teď můžeme jenom čekat, kdy k nám dorazí druhý letoun,“ řekl jsem smutně. „Při takhle vysoké úrovni radiace to vydržíme hodinu, nejvýš dvě.“

„To je s námi konec,“ řekl kupodivu klidně Karéel. „Nás už odsud nikdo nedostane. Ani si nedovedu představit, že by moji kolegové riskovali takový let.“

Chtěli jsme opakovat ještě jednou volání o pomoc a znovu upřesnit naši polohu, ale rádio už mlčelo, akumulátory byly prázdné. Jen pozemský geiger s vlastními bateriemi neustále ťukal. Podobalo se to chřestění chřestýše a rozhodně to nevěstilo nic dobrého.

„Také nejste všemocní, viď?“ řekl Harram. Miniterminál mi pořád fungoval, takže jsme se aspoň mohli dohovořit. Jakmile vysadí i elektronika skafandru, nedomluvíme se.

„Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne,“ řekl jsem odevzdaně.

„Když si dáš na jednu misku vah nás tři – a proti tomu tisíce, které jsi už zachránil a kteří by bez tebe určitě do jednoho zahynuli, není to zas tak špatný poměr,“ řekl Harram potichu. „Promiň mi to, já vím, že když se smrt dotýká právě tebe, je to úplně jiné, než když se dotýká jiných. Ale aspoň se o nás nebude tvrdit, že jsme umřeli zbytečně.“

„A co kdybychom opustili letoun a přeběhli to pěšky?“ navrhl Karéel zoufale.

„Jsme příliš daleko od základny,“ řekl jsem. „Kromě toho, v letadle nás to trochu chrání. Venku nemáme naději ani na těch pár hodin. A co víc, venku by nás nikdo nenašel. Tady je na nás aspoň zdaleka vidět. Ta osamělá skála, co na ní trčíme, je nepřehlédnutelná jako maják.“

„Spíš pomník. Jako bys věřil tomu, že se sem někdo odváží,“ řekl Karéel odevzdaně.

„Ty svým vlastním krajanům nevěříš?“ podíval se na něho udiveně Harram.

„Já je znám,“ řekl Karéel. „Kdyby tady na Rhyinkáa nebyl Vojta, už by tu nebyl nikdo, všichni by dávno utekli. Sám bych tu nebyl ani za nic, věřil jsem jenom, že Vojta si bude vědět rady. Když mu to nevyšlo, je s námi konec.“

„Snad bys mu to nevyčítal?“ zeptal se Harram Karéela zamračeně.

„To ne, on to určitě neudělal úmyslně,“ zavrtěl odmítavě hlavou Karéel. „Ale i Vojta je jen člověk – a chybovat je přece lidské.“

Vytáhl jsem z kapsy dozimetr. Byl úplně vybitý. Znamenalo to, že jsme všichni dostali smrtelnou dávku. Nebo víc – ale to už nehrálo roli. Dozimetr víc nezměří.

„Hoši, odpusťte mi, jestli můžete,“ řekl jsem. „Teď by nás mohl zachránit jen zázrak.“

„Takových, jako jsi ty, by tu mělo být víc,“ opáčil na to tiše Harram. „Tak důležitá akce neměla záviset na jediném člověku. Proč jsi nezískal více svých krajanů? Vždyť je to jasné každému soudnému – ti druzí, z Bardžá, se příliš drží v bezpečí.“

„Kdyby tu bylo více lidí ze Země,“ řekl Karéel bezmocně, „měli bychom naději. Věřím tomu, že kdyby tu teď Vojta neseděl s námi, letěl by sem s druhým letadlem. Ale my s našimi tisíciletými zkušenostmi se na takové extrémní podniky nehodíme.“

„Odsuzuješ své krajany naprosto zbytečně,“ řekl najednou Harram živěji. „Já bych se jim na tvém místě omluvil. Protože jestli mě oči nemýlí, támhle něco letí...“

Bardžané se už na téhle planetě přece jen trochu otrkali a našli se další dva piloti, kteří se nebáli nám přiletět na pomoc a přivezli náhradní akumulátor. Přistát se neodvážili, složili jej z výšky navijákem a hned potom odletěli, nečekali jak to s námi dopadne, ale nám to stačilo. Starý akumulátor jsme spojenými silami vyvalili ven, jen to žuchlo. Nový bychom ani všichni tři neuzvedli, ani bychom neměli čas se zdržovat. Naštěstí nebylo nutné dostávat jej dovnitř. Připnul jsem jej na lano našeho navijáku a propojil kabelem. Po zapojení proudu sebou gryul trhl, pak se pomalu vznesl do výšky a zamířil domů. Nechráněný akumulátor dostával venku zabrat mnohem více než uvnitř, ale doletěli jsme aspoň k záložnímu letounu, i když už opět skoro bez energie. Gryul jsme tam nechali ležet, přesedli do záložního a teprve potom jsme si mohli oddychnout. Za chvíli už jsme byli na základně, mimo bezprostřední nebezpečí.

„Člověče pozemský, co si to o nás myslíš?“ vyjel si na mě Gufeliz, když si jeho agisar prohlédl mou krev. „Dokážeme se zářením hodně, ale čeho je moc, toho je příliš!“

Cítil jsem horečku a byla to pravda. Nemoc ze záření se projevovala velmi rychle, což ale signalizovalo, že to bude zlé. Dozimetr naměřil smrtelnou dávku, ale byl na doraz a mohlo toho být i víc. Ostatní přístroje záření vyřadilo, takže jsem nevěděl, kolik smrtonosného záření jsem dostal. Ale byl jsem aspoň v rukou nejlepších lékařů v celém známém vesmíru.

„Bez agisarů bys na takové ozáření zaručeně zemřel, kdoví jestli bys žil dva – tři dny!“ lamentoval Gufeliz. „I tak se obávám, že tě to bude stát možná i deset let života. A stejně tak Karéela i toho vašeho přítele Harrama.“

„Co mi tedy poradíš?“ zeptal jsem se ho v horečce. „Opováží se letět na takovou výpravu někdo z vás místo mě?“

„Po tomhle už teprve ne,“ řekl Gufeliz a přiložil mi na předloktí chapadlo svého agisaru. Stiskl jsem zuby, mravenčení nebylo nic příjemného. Asi jako když je člověk přesezený.

„Vidíš,“ vrčel jsem. „Jenže tam jsou pořád ještě lidé, co bez nás zemřou. Někdo musí v pátrání po nich pokračovat.“

„Jenže ty si příliš ubližuješ,“ ujišťoval mě Gufeliz. Skončil a vrátil si agisar do kapuce.

„Kdybych to teď vzdal, budu mít ty lidi na svědomí,“ řekl jsem unaveně. „Podívej se, jsi lékař, dělej to co máš dělat. Uzdravuj. Já jsem tady od toho, abych odsud vytáhl všechny, kteří by jinak zemřeli. A je jich ještě moc, aspoň ty mi v tom nezabraňuj.“

Naše trojice proto odcestovala na Poenaid. Lékaři si nás tam vzali do parády, ale já jsem si dal dopravit z Bardžá několik olověných plátů a zesílil jimi podlahu gryul-busu a zejména lože pro dvojité akumulátory. Namontovali jsme navíc druhou sadu a během krátkého odpočinku jsem sestavil program pro počítač, aby za nás sledoval stav letounu a v případě ohrožení spustil sirénu. Tikání geigera se dalo snadno v zápalu hledání přeslechnout.

A pak jsme opět vzlétli na průzkum pevniny. Opět všichni tři, neboť ani Harram, ani Karéel mě navzdory této nehodě nenechali létat samotného. To už jsme nebyli jenom v roli zachránců, ale také jako pacienti. Z nejhoršího nás na Poenaid dostali, ale záření je svinstvo a ani Bardžané nejsou čarodějové. Po každém letu jsme byli všichni pečlivě vyšetřováni a pravidelně jsme už museli podstupovat i nepříjemné mravenčivé léčení agisarem. Gufeliz sice vrtěl hlavou, ale neprotestoval. Ukázalo se, že jsme ještě dvakrát měli úspěch, který stál za to. Pokaždé jsme objevili přes dva tisíce lidí, ukrytých pod zemí. Ale i to bylo málo. Jen deset tisíc zachráněných lidí z planety, kde před válkou žily tři miliardy obyvatel?

Navíc tu nebylo všude tak mrtvo, jak to vypadalo zvenčí. Podle ušlapaného sněhu a jasně červených stop krve jsme našli jeskyni. Hned jsem se k ní hrnul, ale Harram mě zastavil.

„Tam ne, Vojto,“ řekl tiše.

Pistolka v jeho ruce znamenala, že se něco děje.

Náhle z černého otvoru jeskyně cosi vylétlo. Bylo to zvíře velikosti medvěda, ale velice mrštné. Spatřil jsem na okamžik jeho otevřenou tlamu plnou zubů, když vtom štěklo rychle po sobě pět výstřelů z Harramovy pistolky. Marně – zvíře zasáhly, ale bez účinku.

Fotomet mi vskočil do dlaně. Okamžitě jsem odjistil, od boku zamířil a stiskl spoušť. Sklo skafandru zčernalo, ale hned se zase prosvětlilo. Ozval se dutý výbuch a přede mnou se na sněhu zmítaly jen kusy velikého těla rozmetaného plnou dávkou. Krev stříkala až k nám.

Harram si naštěstí po svých neúspěšných výstřelech zakryl hrůzou oči. To ho zachránilo, jinak by nejspíš oslepl.

„Uff,“ povzdychl si, když si odkryl oči a spatřil paseku, kterou výstřel fotometu způsobil. „To jsme měli štěstí. Jsem nesmírně šťastný, že máš takovou zbraň. Jinak by byl s námi asi konec. Tahle bestie si z pistole nic nedělá, má čtyři srdce.“

V jeskyni jsme objevili spoustu ohlodaných a rozdrcených kostí zdejších obyvatel. Bylo tu spousta útržků oděvů, dokonce i nějaké zbraně, většinou znetvořené velikými zuby, jak se je bestie pokoušela rozkousat.

„Tady nemůže být nikdo živý,“ řekl Harram tiše. „Musíme se radši podívat, kam ta bestie chodila na oběd.“

V jeskyni vzdálené pouhé čtyři kilometry bylo posledních dvanáct lidí, zabarikádovaných hradbou ze všeho možného. Byl na ně hrozný pohled, všichni byli kost a kůže. Vzali jsme je do gryul-busu všechny najednou. Prý si z nich lidožravá šelma vybírala krvavou daň každý druhý den. Zbraně proti ní nepomáhaly a už jich tu moc nezbývalo.

„Konec hrůzy,“ uklidňoval je Harram. „Za chvilku budete tak daleko, že za vámi žádná bestie nedoběhne.“

„Maličko se mýlíš,“ pousmál jsem se. „Na planetě Poenaid, kam je vozíme, jsou obludy mnohem větší. Jen doufám, že jsou tam bezpečné zdi, postavené kolem kolonie. Ale neboj se, zdi stavěli Bardžané a ti nedělají chyby, pokud jde o bezpečí pro lidi.“

Druhá pevnina byla naneštěstí trochu víc z ruky. Museli jsme to vyřešit jinak. Přeletěli jsme doprostřed hvězdoletem a k němu jsme se pak vraceli. Trnulo tam o nás pět dalších lidí, v čele s naším lékařem Gufelizem. Odtud jsme podnikali hvězdicovité výlety do okolí. Pod troskami města Ka-lai-oian, které mělo před válkou pět miliónů lidí, jsme objevili další tlupu čtyř tisíc zubožených trosek, se kterými pak měli biologové z Bardžá plné ruce práce, až museli na všech světech Společenství vyhlásit nábor dalších dobrovolníků. Naštěstí už ne pro planetu Rhyinkáa, jen pro Poenaid, kde se početní stavy tamních lékařů i lidí zabezpečujících provoz nemocnice prudce zvýšily. Koho jsme dopravili na Poenaid, byl prakticky v bezpečí, ale na trasách konvojů zůstalo v radioaktivním prachu ležet i několik gryul-busů. Nebyl čas je odtáhnout a opravovat, byli jsme pokaždé rádi, když jsme naložili trosečníky. Většina gryul-busů byla podle mého nápadu opancéřovaná olovem, ne amatérsky, už v továrnách na Bardžá, ale občas to... prostě nestačilo. Naštěstí se už i Bardžané trochu otrkali – člověk si zvykne na ledacos.

Poslední pevnina byla v bývalém mírném pásmu a částečně už i ve studeném. Tady to bylo nejhorší, tady se už začaly tvořit souvislé ledovce a pod nimi neměl naději na přežití nikdo. I tady jsme kupodivu objevovali lidi, ale už jen malé skupinky, sotva po deseti, dvaceti, obvykle jsme je pobrali sami a naráz. Největším úspěchem bylo objevení lidí v jeskynních úkrytech u teplých pramenů. Našli jsme je díky páře, stoupající ze země. Harram tu nikdy předtím nebyl, ale mohl nám pomoci aspoň tím, že častěji než my postřehl drobné příznaky, které vedly k objevení jinak nenápadných úkrytů.

Přistáli jsme na místě, kde kromě páry byly nějaké stopy, byť už trochu zasněžené. Jako vždycky jsem nejprve změřil úroveň radiace. Nebylo to nejhorší, proto jsem vyskočil ven a zamířil k díře v zemi, ze které stále stoupala pára a kde byl sníh nejvíce ušlapaný. Harram mě následoval jako vždycky dva kroky za mnou a Karéel zůstal hlídat v gryulu.

Sklonil jsem se k otvoru, když vtom se zevnitř zablesklo. Pocítil jsem náraz do prsou, až mě to odhodilo. Spatřil jsem ještě, jak z temného ústí jeskyně vyhlédla čísi hlava, zahalená do proužkované látky, ale pak se mi udělalo nějak mdlo a před očima se mi zatmělo, jako kdyby na krajinu znenadání padl soumrak.

Když jsem opět otevřel oči, ležel jsem na lehátku jedné odpočívací místnosti hvězdoletu. Na dalších lehátkách leželo deset zjevně nemocných Rhyinčanů. Jakmile jsem se probral, začali kvákat jako o závod a za chvíli u mě klečel starostlivý Gufeliz.

„No, sláva!“ uvítal mě.

„Co je s Harramem? A s Karéelem?“ vydechl jsem namáhavě. Každé slovo jsem vyrážel s ostrou bolestí v hrudi.

„Těm nic není, zato ty poletíš na Poenaid,“ ubezpečil mě Gufeliz. „Byli z tebe vyděšení, ale naštěstí včas pochopili, že sami nic nezachrání a vzali to úprkem zpátky.“

„Co se... stalo?“

„Jeden z těchhle po tobě střelil,“ ukázal mi na skupinku zachráněných Rhyinčanů. „Ani nevíme, kdo z nich. Jeden to být musel, ale zapírají všichni.“

„Střelil?“

„Přesně tak,“ ujistil mě Gufeliz. „Úmyslně tě chtěl zabít a teď se k tomu nechce přiznat.“

„A co Harram?“

„Karéel tvrdil, že Harram taky střílel, ale nikoho z těch barbarů nezabil. Nakonec se s nimi dohodl, ale nepochopím, jak. To se zeptej jeho.“

Vstát mi nedovolil – ani to nešlo, byl jsem ještě příliš slabý. Naštěstí se za chvíli otevřely pancéřové dveře kabiny a Harram vstoupil.

„Sláva!“ vykřikl a hrnul se ke mně. Zarazilo mě, že jsem mu porozuměl, vyslovil to v jazyce Bar. Ukázalo se, že umí jen pár slov a museli jsme se opět domlouvat komunikátorem.

„To byl od tebe pitomej nápad! Koukej vstávat! Ty si tu ležíš a já na všechno nestačím.“

Ukázalo se, že jsem ležel bez sebe celé dva dny. Dvojitý průstřel hrudi střelami velké ráže, které do rány strhly cáry oděvu i úlomky skafandru – ale nejhorší prý na tom bylo, že mě Harram nedokázal dovléci do letadla. Karéel proto musel vystoupit z letadla do radioaktivity a pomáhat mu. Pak to vzali nejkratší cestou k hvězdoletu, kde šlo všechno jako po másle.

„Musíš je pochopit,“ omlouval zachráněné Harram. „Dvacet dní před naším příchodem prý tuhle skupinku přepadla jakási potulná banda. Vyšli sice ze strašné řeže jako vítězové, ale i oni měli mrtvé. To víš, kdo tě v takové situaci obere o zásoby, zabije tě. Proto si jeskyni hlídali.“

„Kolik jich tam bylo?“

„Už jen tihle,“ ukázal mi na Rhyinčany kolem.

„Nejen tihle,“ opravil jsem ho. „Někde ještě musí po okolí bloudit zbytek druhé bandy.“

„Z těch nepřežil nikdo. V jeskyni jim vyvěral vařící pramen, v něm postupně všechna těla uvařili a snědli. Mají tam prý ještě nějaké zbytky, naložili je do sněhu, aby se jim nekazily.“

Neodpověděl jsem. Ani Gufeliz neřekl jediné slovo, ale viditelně znejistěl.

„Ti už na tom museli být opravdu hrozně,“ politoval jsem je po chvilce.

Všech deset lidožroutů uhýbalo očima, všichni mlčeli.

„Dali jste jim najíst, doufám,“ staral jsem se.

„To se rozumí,“ odtušil Harram. „Však už byli samým masem přejedení, měl jsi vidět, jak jim bardžanský kuíst chutnal.“

Otřásl jsem se. Mohlo to vlastně dopadnout hůř. Kdyby se jim podařilo zastřelit Harrama a Karéela, skončili bychom jako hlavní chod lidožroutské hostiny.

Naštěstí to přece jen dopadlo dobře – až na mě.

„Musíš se co nejdřív uzdravit,“ přesvědčoval mě Harram, jako kdybych to mohl ovlivnit. „Bardžané se chtěli vrátit, že to tu je zbytečné. Podle nich to už beztak nikdo další nepřežil.“

„A co si myslíš ty?“ zeptal jsem se ho přímo.

„Bez tebe by klesla naděje těch zbývajících, pokud tu nějací zůstali, definitivně na nulu. Na tyhle výlety musí být bezpodmínečně aspoň dva. Je jistě vhodné mít v záloze u letadla někoho jako je Karéel, ale co je to platné, ven musí chodit dvojice, kdy jeden zajišťuje druhého. Ostatně – teď už to opravdu vypadá zle. Jestli ještě někdo žije, budu se sám divit. Jen si myslím, že by bylo kruté odletět a těm posledním vzít – právo na zázrak.“

„Poslyš, Harrame, co ty jsi zač?“ zeptal jsem se ho. „Co jsi vlastně dělal před válkou? Nejsi ty nakonec doktor?“

„Býval jsem lékařem,“ odvětil. „Jak jsi to uhodl? Kdo ti o mně co napovídal?“

„Tak... jen tak jsem hádal. Právě lékaři musí věřit do poslední chvíle na zázraky.“

„To je přece první přikázání lékaře – nebrat pacientovi právo na zázrak,“ odtušil Harram. „Mimochodem, ty jsi také takový případ. Podle mých dosavadních vědomostí jsi měl být na místě mrtvý. Nevěděl jsem ani, že vy lidé máte srdce trochu na stranu a že to přežiješ. Vlekl jsem tě k letadlu už jenom proto, aby tvé tělo došlo pokoje. Rozhodně si nezasluhuješ, aby tě někdo uvařil a snědl jako dobytče. Netušil jsem ani, že tě Bardžané ještě dají dohromady. Tím lépe!“

„Budeš se muset ještě hodně učit,“ povzdychl jsem si.

„Učit?“ podíval se na mě udiveně. „Já už jsem s léčením skončil. Na tomhle poli se s Bardžany nemůže nikdo z nás srovnávat – ani v nejmenším.“

„Budeš tedy muset vystudovat u Bardžanů.“

„Já?“ Podíval se na mě vytřeštěným pohledem.

„Musíš je přece dohnat, ne?“

„A ty myslíš, že by mě vzali... do učení?“

„Tebe – i jiné,“ ujistil jsem ho. „Bardžané vás nenechají živořit bez lékařské pomoci a jak toho nejlépe dosáhnou? Jen tak, že vás naučí tomu, co sami umí.“

„Já vím,“ přikývl. „Bardžané jsou velice hodný národ. Škoda, že se tak bojí. Být všichni jako ty... Ale my tu jen naprázdno žvaníme a skutek utek. Jak jsem už řekl, koukej se okamžitě uzdravit, čekám tě venku u letadla.“

„Budu se snažit,“ usmál jsem se. Hodinu nato jsem se tvrdě vzepřel návrhu Bardžanů odletět na léčení na Poenaid. Naopak jsem požádal Gufelize, aby s hvězdoletem přeletěl o sto kilometrů dál, abychom tak získali další pole působnosti.

„Rozhodli jsme, že se musíš doléčit na Poenaidě,“ trval na svém Gufeliz.

„Souhlasím,“ přikývl jsem. „Jakmile si budeme jistí, že tu nikdo nezůstal.“

Odlet na základnu jsme tedy opět odložili. Ale ani Harram se mě venku nedočkal. Uznal, že musím nejprve trochu nabrat sil. Přece viděl, jak jsem vypadal. Také já jsem se otřásl hrůzou, když jsem si dal ukázat svůj skafandr. Byl na prsou prostřelený obrovským otvorem, uvnitř byly vytrhané některé vodiče, systém vzduchotechniky byl k ničemu. Dobrá, stejně jsme tady nosili skafandry jenom kvůli radioaktivnímu prachu a ne kvůli dýchatelnosti vzduchu. Ale přece jen mě zamrazilo, když jsem viděl tu zkázu. Stejnou díru jsem měl nejspíš v prsou... Bardžanští doktoři jsou opravdu zázrak, největší ve vesmíru.

Dalšího dne jsme opět vyrazili.

Na mnoha místech jsme po sobě zanechávali vysoké stožáry s vlajkami z pevné plastové látky a u stožárů malé vysílačky s návodem, jak zavolat o pomoc. Ale nestalo se ani jednou, aby se některá ozvala. Lidé zalezlí v úkrytech nebyli zvyklí vycházet ven a pomalu pod zemí umírali. Pokud jsme je objevili, museli jsme být stále opatrnější. Kdo žil v tomhle ledovém pekle delší dobu, tomu to pomalu ale jistě lezlo na mozek. Pokud jsme ještě někoho objevili, většinou projevoval známky šílenství a někdy dokonce stačilo propuknout naplno. Nepříčetní lidé měli ještě méně šancí na přežití, neboť se začali chovat sebevražedným způsobem. Občas jsme objevili jen stopy po divokých rvačkách, které skončily smrtí všech. Jinde se v šílenství lidé rozhodli vyjít z úkrytů – a v mrazu nepřežili ani nejbližší noc. To jsme se dozvídali od těch, kdo zůstávali dál v jeskyních a úkrytech – i když někdy prostě proto, že neměli sílu udělat totéž.

Uplynulo skoro tři čtvrtě roku od našeho příletu na tuto nešťastnou planetu. A i když jsme za poslední dva měsíce našli jen pět živých, věřil jsem, že tu ještě musí být aspoň pár lidí. Kdyby nikdo jiný, nedaleko od základny živořili poslední vojáci Qintyrovy armády. Od zajetí velitele se na povrchu neukázali a piloti jejich teritorium oblétávali úctyhodným obloukem. Střelbu na naše letadla měli všichni pořád v paměti, i když se Malingio za necelý čtvrt roku uzdravil a dokonce nám dál pomáhal přímo na Rhyinkáa.

Za tři čtvrtě roku, co jsme tu byli, zima zesílila. V bývalých studených pásmech narostly ledovce tak, že pod nimi nemohl nikdo přežít. V dřívějších tropech byly metrové závěje sněhu a pořád ho přibývalo. Rhyinkáa prožívala dobu ledovou, o jaké se nikomu ani nesnilo.

Jednou týdně jsme se s hvězdoletem vraceli k základně. Na stanici zůstávalo stále méně a méně lidí. Nebyly tu už davy lékařů, pilotů a techniků. Teď tu byla jen obvyklá desetičlenná parta obsluhující vjosuzgu, které přepravovalo jediný nezbytný uik denně.

A pak za mnou na Rhyinkáa přiletěl Gir’roan osobně.

„Poslyš, Vojto, ještě hledáš nějaké lidi? Myslíš si, že má někdo naději?“

„Myslím si, že ano,“ řekl jsem. „Jsem si tím dokonce jistý a nikdo mi to nevyvrátí. Kdyby nikdo jiný, pak tu někde musí být Qintyrovi vojáci. Už jsem se rozhodl, že s nimi zkusíme znovu vyjednávat. Nemůžeme opustit planetu, evidentně odsouzenou ke zkáze, dokud tu jsou lidé.“

„Ale ti jsou ze všech nejnebezpečnější, že?“

„Obávám se, že ano,“ přikývl jsem. „Tihle jsou dokonce podle mě příčinou té zkázy.“

„A ty je chceš přesto zachraňovat?“ divil se Gir’roan.

„Můžeš vyloučit, že i mezi nimi není aspoň pár dobrých?“

„Nu, dělej jak myslíš,“ souhlasil. „Na Poenaid je pustíme – ale dál do Společenství ne, to se na mě nesmíš zlobit.“

Bardžané naštěstí nedokáží ublížit druhému. Jenom díky tomu jsem cítil, že mám pořád podporu. Ale věděl jsem také, že naše mise končí. Teď už nezbývalo mnoho těch, kdo měli šanci vydržet – i v sebelepším krytu, jakým byl jistě tento nejlépe vybavený kryt na planetě.

Doletěl jsem si na Poenaid pro Qintyra. Bardžané ho museli přemístit na opačnou pevninu, aby ho jeho vlastní krajané nerozsápali. Jediný z Rhyinčanů, kdo byl ochoten mi pomáhat, byl Harram, který, ač nerad, držel slovo, že Qintyra osobně neuškrtí.

Rozvázali jsme mu pouta až na stanici na Rhyinkáa. Teď už nevypadal zpupně, jako když jsme ho zajali, ale pořád se držel sebevědomě.

„Naše poslání na této nešťastné planetě končí,“ řekl jsem Qintyrovi, když jsem se proti němu posadil. „Odvezli jsme všechny lidi, které jsme našli.“

„Moji vojáci se určitě nevzdali!“ odsekl Qintyr.

„Jsou poslední, kdo tady zůstal,“ přikývl jsem souhlasně. „Když se proti nám postavili, nechali jsme si je až na konec.“

„To by ale znamenalo... To znamená, že teď jsme na celé Rhyinkáa už jenom my a nikdo jiný! To je přece – jedinečné vítězství!“ vykřikl Qintyr s nefalšovaným nadšením. „Konečně jsme se stali pány světa!“

Harram, který na něho stále preventivně mířil pistolí, se jen útrpně ušklíbl.

„Poslyš, vojáku,“ řekl jsem mírně. „Tato planeta teď sice patří tobě a tvým věrným, ale na tvém místě bych se z toho neradoval. Zahynulo tu příliš mnoho lidí – a ještě může zahynout i zbytek vaší armády, pokud...“

„Nás nepřemůžete!“ vykřikl Qintyr zpupně.

„Poslouchej mě dobře, vojáku,“ nenechal jsem se vyvést z míry. „Celý svět je tvůj, ale má podstatnou nevýhodu. Není už vhodný pro život a kdo tady zůstane, zemře. Nemohl bys rozpustit armádu? Nemáte přece proti komu bojovat. Pokud chcete žít, přijďte k nám beze zbraní, my vás odtud odvezeme. Na Poenaid je pro vás místa dost.“

„Proč bychom se měli vzdávat? Jsme pány světa!“ vyštěkl Qintyr nasupeně.

„Cožpak jsi mi nerozuměl? Rhyinkáa je mrtvá planeta, kde zůstali naživu jen tvoji vojáci! A ti zahynou také! Tady nikdo nepřežije!“

„Naše armáda je nepřemožitelná a teď nám patří celý svět! Vy odsud rychle odejděte, než z vás moji vojáci stáhnou šupiny zaživa!“

„Nech ho, Vojto,“ řekl kupodivu mírně Harram. „Jemu není pomoci. Nemusíš mít ani ty nejmenší výčitky svědomí, když ho tady necháme. Sám po tom přece touží a myslím si, že to tak bude spravedlivější. Ale napadlo mě, že bychom ho předtím mohli vyměnit.“

„Vyměnit?“ nepochopil jsem hned.

„Předpokládám, že se nám pár jeho vojáků dobrovolně vzdá do zajetí, když výměnou za ně Qintyra pustíme na svobodu. Je tomu tak, vojevůdče?“

„Za tenhle nápad tě dám rozsekat žhavými noži,“ rozčertil se Qintyr.

„Tak už dost, Qintyre,“ vybuchl Harram. „Já jsem Vojtovi z hvězd slíbil, že tě osobně nezaškrtím, ale jestli mě budeš ještě chvíli provokovat, zavolám sem dva nebo tři kamarády, kteří nejsou přísahou vázáni a ti z tebe sedřou šupiny, jak o tom pořád mluvíš a jak si ostatně už dávno zasloužíš. Kolik máš vůbec vojáků, že si na nás tak troufáš? Za celou dobu se ani jeden z nich neukázal. Oni se bojí nás, ne my jich, rozumíš?“

„Kolik může být takových, jako jsi ty?“ zachrochtal pohrdlivě Qintyr.

„Sečetli jsme se, je nás devatenáct tisíc,“ řekl Harram.

„To má být nějaká armáda?“ vyprskl Qintyr. „Naše armáda má dvacet milionů vojáků!“

„Měla, Qintyre, měla,“ nedal se ohromit Harram. „Ale to bylo před válkou. Z tvé armády je teď naživu jenom tolik lidí, kolik jich máš v tvém štábním bunkru. A těch bude mnohem míň, jak si myslím. A většina z nich jsou – štábní krysy.“

„Pořád je nás dost na to, abychom vás rozprášili po celém vesmíru,“ řekl Qintyr nadutě. „Máme ještě několik ohnivých střel. A i kdyby nás byly jen dva tisíce, nejsou to krysy, ale samí elitní vojáci a vojačky. Ti se nikdy nevzdávají.“

„Vaše sebevražedné manýry už známe,“ řekl Harram. „Dobrá, když jsou tak vycvičení, najde se jich sto ochotných vzdát se místo tebe do zajetí? Protože – když se jich nenajde stovka, pomaličku tě tu rozkrájíme na kousky, tím si buď jistý. Všichni víme, kdo začal střílet ohnivé střely! Bardžané s tím asi nebudou souhlasit, ale Vojta trvá jenom na řádném soudu, který podle všech zákonů prohraješ, tím si buď jistý. A pak budeš potupně utopen!“

„To si nedovolíte,“ vypískl Qintyr.

„Milý Qintyre, dovolili jsme si tě zajmout? Dovolili. A nejen zajmout, ale i svázat. A nejen svázat, ale skoro rok věznit. A nejen věznit, my tě teď můžeme zabít. Tvoji vojáci ani nevědí, kde by nás měli hledat. Tak co? Napíšeš jim, aby se jich za tebe vzdalo sto? To přece není zbabělost ani zrada, dát život za svého velitele, ne? Rozmýšlej se rychle, než naše požadavky zvýšíme! Jistě jsi v armádě velmi důležitá, nejvyšší šarže, pár vojáčků přece nemá takovou cenu jako ty sám.“

Harram mluvil lépe, než bych mohl vyjednávat já. Až jsem se tomu divil. On by snad tomu vojenskému zupákovi lichotil, jen aby ho přiměl přijmout naše podmínky.

„Qintyr nebude ustupovat vyděračům!“

„Nu dobrá,“ přidal jsem se. „Pak ne sto, ale dvě stě vojáků. Budeš se rozmýšlet dál?“

Pochopil jsem konečně, že to je jediná možnost, jak jich zachránit co nejvíc.

„Ceníte si mě na dvě stě vojáků?“ prsknul Qintyr.

„V této chvíli na dvě stě. Ale i to se může změnit,“ řekl zamračeně Harram.

„Dobrá, můžete mě vyměnit,“ zaváhal Qintyr. „Když mě dopravíte k mým vojákům...“

„Ne, nejprve ty napíšeš svým vojákům dopis,“ nenechal ho domluvit Harram. „Až se oni vzdají, teprve pak tě pustíme.“

„Nic nenapíšu!“ vykřikl Qintyr. „Chcete mě podvést, abyste vylákali další zajatce. Kdo zaručí, že mě potom pustíte?“

„Rozmysli si to rychle, vojáku,“ řekl jsem. „Teď ještě za dvě stě padesát, ale budeme to číslo zvyšovat. Upozorňuji tě, že jsi až dosud pořádně neviděl, jak střílím. Vlastně viděl – ale to jsem střílel jenom po malých, pitomých raketičkách. Co rána, to zásah. Mnohem větší zábava by byla, kdybys venku, v prachu, který v noci světélkuje, kličkoval před mými střelami ty sám...“

Pochopitelně, nemyslel jsem to vážně. On byl ale na krutost zvyklý a proto to vážně vzal. Už proto, že by si sám něco takového snadno představil, kdyby se naše úlohy po nějaké době vyměnily, jak jistě doufal. Ještě že mi neviděl do obličeje a neslyšel můj hlas přímo, ale jen hlas neosobního, strojového překladatele – možná by mě jinak prokoukl.

„Dobrá – napíšu ten dopis,“ zavrčel vztekle. „Ale až sem potom přijdu s mými vojáky, budete toho litovat!“

Jakmile dopsal, zavřeli jsme ho do malé komůrky. Pak jsem já, Karéel a Harram vsedli do gryulu a zamířili k místu, kde na nás prve jeho vojáci stříleli. Qintyra hlídalo pět lidí z Bardžá, kteří dopravovali do dolních sklepení balíky plastické trhaviny. Rada Kosmonautiky rozhodla, že stanice nesmí být ponechána na planetě bez řádného zajištění proti zneužití.

Tentokrát jsme měli štěstí. Objevili jsme venku na obchůzce dva vojáky v protiradiačních oblecích. Asi před půl rokem jsme na tom místě sházeli spoustu beden s konzervami. Nikdy jsme nikoho nezpozorovali, že by je sbíral, ale vojáci konzervy objevili a teď právě bloumali po povrchu a hledali další. Trochu jsme je zaskočili – náhle jsme se v přízemním letu vynořili zpoza trosek. Harram na ně namířil Qintyrovu pistoli a já fotomet. Nevím, co na ně působilo víc, ale oba vojáci okamžitě odhodili své zbraně a zdvihli ruce.

„Jeden z vás odejde na vaše velitelství,“ rozhodl Harram. „Odevzdá tam tento list. Je to rozkaz vašeho velitele Qintyra, rozumíte?“

„On... on je Katan naživu?“ zakvákal voják užasle.

„Je naživu, ale v zajetí,“ řekl jsem pomalu.

„To je konec – co píše?“ svěsil voják hlavu.

„Dvě stě padesát vojáků se má za něho vydat do zajetí,“ řekl jsem po pravdě. „Nemusíte se ale bát. Zajatce odvezeme do našeho světa, kde je všeho hojnost, svítí slunce, rostou stromy a není tam žádná radioaktivita,“ dodal jsem mírně.

„Já se hlásím do zajetí!“ vykřikl voják.

„Já také!“ vzkřikl druhý.

„Moc podezřele spěcháte obětovat se za svého velitele,“ ušklíbl se Harram.

„Když... nám nic jiného nezbývá,“ přiznal první. „Až Katan zjistí že jsme se vzbouřili...“

„Co že jste se?“ vykřikl jsem.

„Když se kamarádi vrátili bez Katana, nařídil jeho syn Malý Katan, aby každého desátého probodli žhavým mečem. Ale to už bylo na nás moc. Kdyby se to týkalo jen čety, co byla venku... ale jak k tomu přišli ti v bunkru, co přece za nic nemohli? A tak jsme se vzbouřili. Zavřeli jsme Malého Katana, všechny jeho pobočníky a štábní důstojníky do pevnostního vězení a zmocnili se základny. Nepřemohli jsme jen Elitu sebevrahů. Zabarikádovala se před námi ve skladištích a prohlásila, že zůstane Katanovi věrná. Nemohli jsme je odtamtud dostat, což bylo zlé, protože jsme zůstali bez zásob. Asi by nás vyhladověli, kdybychom tady nahoře nenacházeli ty podivné krabice s jídlem. Nikdo neví, kde se tu vzaly, ale doufali jsme, že nějak díky tomu přečkáme. Jestli je ale Katan opravdu naživu, nemůže to dopadnout dobře.“

„Navrhnu vám něco jiného,“ řekl jsem rychle. „Nemusíme se přece striktně držet počtu, napsaného na smlouvě. Všichni, kdo se bojí Qintyrova hněvu, se mohou vzdát. Chcete? Budete u nás před ním bezpečnější než tady. Jeho vliv až k nám rozhodně nesahá.“

„Ale pak se vzdají tři čtvrtiny základny?!“ řekl voják nerozhodně.

„Dobrá, beru,“ řekl jsem rychle. „Je to vaše poslední možnost. Jakmile vrátíme Qintyra, bude na rozmýšlení pozdě, to jistě chápete. U nás je pro všechny jídla dost. Nejen konzervy, které jsme vám házeli z letadel, máme i dostatek čerstvých potravin. A teď běžte do podzemí, ať se to co nejrychleji dovědí všichni!“

Ukázalo se, že Qintyr počet svých vojáků trochu zveličil. Když jsme nakonec odvezli šest set osmnáct vojáků, kteří se až příliš ochotně nechali vyměnit za svého vrchního velitele, zůstala v jeho podzemním bunkru sotva stovka lidí. Většina důstojníků hlavního štábu armády, jeho syn, pobočníci a posledních třicet členů Elity sebevražedných gard, nejhorších zabijáků, se kterými nechtěl nic mít ani nikdo z vojáků. Když Rhyinčanům zasvitlo, že by se mohli definitivně dostat z pekla Rhyinkáa a navíc z dosahu Qintyra, neudrželo by je tam nic na světě. Důstojníky zavřeli do podzemních cel a nechali zvenku v zámcích klíče. Ať si je Qintyr vysvobodí!

Vojáky a vojačky Qintyrovy armády jsme pro jistotu vozili na stanici Poenaid-5 na opačné polokouli než Poenaid-3. Nechtěl jsem, aby se na ně všech devatenáct tisíc Rhyinčanů vrhlo. Teprve když transport skončil a konvoj letadel odvezl posledního vojáka, naložil jsem Qintyra do gryul-busu a osobně ho s Harramem dovezl před vchod do jeho pevnosti.

„Bedny na chodbách obsahují zásoby jídla,“ řekl jsem mu na rozloučenou. „Ty jsme vám přidali, spolu s vysílačkou, abyste nás mohli zavolat, kdybyste se přece jen chtěli vzdát. Není to past a nemusíte se bát, že by vám vybuchly pod rukama. Jak říkám, my už tady končíme. Tobě jsem slíbil, že tě propustím. Sliby se mají plnit – takže jsi volný.“

„Jen si nemyslete, že nám uniknete,“ vyhrožoval Qintyr. „Však vy se ještě budete před námi třást! U čerta, kde je moje čestná rota? Holoto jedna, zametu s vámi, budete koukat!“

Hulákal to už opět pyšně do prázdného vchodu do podzemí. Tady byl doma on.

„Jsou až dole,“ řekl Harram. „Zapomněli jsme vás předem ohlásit!“

Qintyr po něm jen loupl očima – a zmizel v tmavé chodbě. Veliká těžká vrata se za ním pomalu zavírala. Energie už v tom bunkru také nemají dostatek, pomyslel jsem si.

„Skoro je mi ho líto,“ řekl jsem, když jsme prudce zvedli letoun do výšky.

„Jen ho nelituj,“ odtušil Harram tvrdě. „Má přece co chtěl! Stal se vládcem celého světa. Měl jsem jen jednu obavu – že přece jen couvne, vzdá se a ty ho vezmeš na milost. Naštěstí je to sebevrah jako ostatní – i když o tom nejspíš sám neví. Je to voják, bezcitný, tupý voják. Nedovede pochopit, že mrtvý svět mu k ničemu nebude. Nevzdá se a vrátit mu svobodu je totéž co vykonat nad ním trest smrti. Raději bych ho viděl uškrceného nebo utopeného, ale bude-li pomalu hnít v podzemí, nebudeme si s ním aspoň špinit ruce. Sám to chtěl – má to mít.“

„A kdyby se vzdal?“ napadlo mě.

„Určitě bys ho vzal na milost, jak tě znám,“ odtušil suše Harram. „Já bych svou přísahu také dodržel, ale v přísaze nestálo, že na něho nepošlu jiné. Neunikl by.“

Přistáli jsme na stanici. Letoun zajel dovnitř, pak se za ním naposledy zavřely pancéřové dveře. Deset minut poté venku startoval hvězdolet, kterým jsme před rokem přiletěli. Odletěl bez posádky, řízen počítačem. Měl jej navést na oběžnou dráhu kolem planety, aby vyhodnocoval, co se dole děje. Získané údaje měl vysílat směrem ke stanici vjosuzgu na planetě Baiai.

Na planetě Rhyinkáa zůstala prázdná stanice vjosuzgu. Posledním uikem jsme odletěli na Poenaid všichni, včetně obvyklé obsluhy. Zůstal tu pozemský počítač, schopný stanici na radiový příkaz z oběžné dráhy nouzově obsloužit. Ve stanici jsme ponechali v těsné blízkosti konvertorů několik tun trhavin. Počítač dostal příkaz iniciovat po násilném vniknutí do stanice rozbušky, aby tajemství vjosuzgu nedostali lidé, schopní zničit svět a pobít miliardy lidí, aby se stali jeho pány.

Byl to můj nápad, ale souhlasili s ním i Bardžané, ačkoliv jim bylo jasné, že při výbuchu nálože nezvané bytosti zahynou. To rozhodnutí pro ně bylo jistě velice těžké, proto jsem prostě prohlásil, že si to vezmu na svědomí sám a stačí mi, když seženou trhaviny. Technicky to nepředstavovalo problém. Roznětky jsem zapojil sám a nechal jsem se s Harramem, Gufelizem a Karéelem odtransportovat coby poslední pasažéři na Poenaid.

Těch sto Quintyrových lidí, co tady zůstalo, se tak opravdu stalo pány světa. Ale také byli posledními naživu. Nezáviděli jim to ani největší nepřátelé. Rhyinčané souhlasili s naším řešením jako jeden muž, nikdo neměl chuť přemlouvat vojáky, aby se vrátili mezi ostatní rozumné bytosti.

Tuto cestu si ostatně sami uzavřeli ještě v tomtéž týdnu, co jsme stanici ponechali osudu. Obětovaný hvězdolet z oběžné dráhy zaznamenal oslnivě jasný záblesk v místech stanice. Jeho záře byla nesrovnatelně vyšší, než by odpovídalo výbuchu našich trhavin. Kromě toho by nám počítač před odpálením poslal zprávu na hvězdolet, kdežto teď ani neodpověděl na kontrolní dotaz. Qintyr Tafoi zřejmě dostál svému slovu a proti prázdné stanici odpálil jednu z posledních ohnivých střel s atomovou hlavicí, zřejmě schovávanou na horší časy. Spálil tím poslední most, který ho spojoval s rozumnými bytostmi.

Gryul dosedl na plošinu před domem. Pomalu jsem vystoupil a vytáhl z kabiny naditou tašku se suvenýry, které mi na rozloučenou věnovali zachránění z Rhyinkáa. Nevěděl jsem, co budu s různými malými lampičkami, podomácku vyrobenými hudebními nástroji a jinými věcmi dělat, ale neměl jsem sílu ty drobnosti odmítnout. Bylo vidět, jak mi všichni chtějí udělat radost.

„A hleďme, tulák se vrátil!“ ozvalo se za mými zády. „Pojď se nám ukázat! A musíš mi povědět, jak jsi přišel na pozemskou metodu léčení nemocných! Je mi nějak povědomá...“

Byla to Zoidée. Samozřejmě věděla, kdy se vrátím, ačkoliv jsem jí přesný termín návratu nenapsal. Z Rhyinkáa jsem nepsal skoro vůbec, kromě blahopřání k narození Zdeňky. Teď po ukončení naší mise jsem zase psát nemohl, neboť jsem byl na Bardžá dřív osobně.

Neznamenalo to, že akce Rhyinkáa už skončila. Právě naopak, teď pokračoval boj o životy některých zachráněných, zvláště těch nejubožejších, které jsme našli na samém pokraji smrti. Definitivně zemřeli jen dva lidé, což by nebylo nejhorší. Osmnáct dalších na tom ale bylo také špatně. Bardžanská lékařská věda byla bez konkurence, ale nebyla všemocná, zejména když těla nešťastníků přímo svítila radioaktivitou. Umělí červi, naočkovaní do těl, hynuli dřív než stihli radioaktivní zrnka dopravit z těla ven a jejich zbytky ještě komplikovaly pokusy o záchranu.

Zdá se to neuvěřitelné, ale podařil se mi kousek, nad kterým žasli i biologové z Bardžá. Lékař Gufeliz mi na Rhyinkáa označil několik ubožáků slovy, která zněla jako neodvolatelný ortel – a věřil jsem mu na slovo.

„Tyhle z toho nedostaneme,“ řekl smutně. „Když se k nim nemohu agisarem ani přiblížit, mají v sobě příliš mnoho radioaktivního prachu. To je jejich konec.“

Jednalo se o skupinku asi dvaceti lidí, kteří nevydrželi hlad a snědli zásoby, nad nimiž se krátce předtím provalil strop podzemního skladiště a zasypal je radioaktivním prachem. Hladem šílící lidé se na zásoby vrhli, aniž by si je omyli. Utišili hlad, ale s jídlem spolykali svou smrt.

„Zmrazte je a oživte, až se z nich všechna ta radiace vyzáří!“ navrhl jsem kacířsky.

K mému překvapení Gufeliz v té chvíli vyskočil a začal radostí tancovat po místnosti.

„Ale vždyť to je přesně to, co potřebujeme!“ volal nadšeně. „Jak je možné, že nás to nenapadlo? Neříkej, že na Zemi neumíte léčit radioaktivitu! Vždyť je to tak prosté!“

Pozemskou metodu okamžitě prodiskutoval s desítkami lékařských kapacit – a brzy poté uložili prvních dvacet lidí do speciálních chladniček, kde teď budou muset nejméně rok čekat, než se je lékaři pokusí opět oživit. Bylo velice riskantní vnést další nebezpečí do beznadějného stavu těch lidí, ale biologové z Bardžá se shodli na tom, že nemají co ztratit, neboť bez odstranění radiace by pacienti zaručeně zemřeli. Za rok se nejhorší radioizotopy samovolně rozpadnou; přitom dojde jistě k dalšímu poškození, ale bude už možné nasadit agisary a to bylo nejdůležitější. Led zastaví rozpad tkání a lidé budou – snad – uzdraveni.

Pět lidí by už ani zmražení nesneslo a s těmi to bylo velice zlé. Všichni jim uzdravení přáli, ale radiace byla v těchto posledních případech přece jenom silnější než umění zázračných lékařů, jakými jsou lékaři Bardžá. Tak v poměrném bezpečí mimo radioaktivní podzemní kryty planety Rhyinkáa dva lidé nedokázali překonat zákeřnou smrt a ostatní s ní jen marně zápasili... Proti hrůzám, které jsme právě opustili, to ale nebylo tak zlé, jak to vypadalo zpočátku.

Když jsme se jak se patří se Zoidée přivítali, spěchali jsme do nově zařízeného dětského pokoje, kde nám v košíku sladce spinkal malinký andílek s tmavou pletí – Zdenička, první dítě Galaktického společenství, ve kterém se setkaly odlišné lidské civilizace. Po matce zdědila pleť i černé vlásky, ale polovinou patřila na naši starou dobrou Zem. Nejraději bych ji vzal do náruče, ale abych nerušil její klidný spánek, jen jsem se z dálky díval. Bylo jí přes půl roku – o to jsem už přišel – jenže lidé z Rhyinkáa za to stáli.

„Ukaž, podívám se zatím, jak jsi na tom,“ řekla Zoidée a přistrkovala ke mně chapadlo svého agisaru.

„Ani nechtěj vědět,“ mávl jsem rukou. „Dostal jsem tam přibližně sedm set rentgenů gama-záření a taky mě tam trochu provrtali, ale už se na mně podepsalo i pár agisarů, takže se cítím celkem dobře.“

„Už jsem o všem slyšela. A nejsi tak trochu unavený?“ řekla po chvilce, když si s očí sňala chapadla agisaru.

„Já vím – a ještě budu,“ řekl jsem.

„Jsi pořádně zřízený, abys věděl,“ zlobila se, ale bylo vidět, že jen naoko. „Cožpak jsem ti neříkala, abys na sebe dával pozor? Slyšela jsem, že si tě tam málem uvařili k obědu. Což o to, s lidojedy jsme se už setkali, ale ta radioaktivita..! Já si ho vypiplám jak umím – a on mi vleze do nejvražednějšího prostředí, jaké ve vesmíru existuje. Tak se chová spořádaný otec rodiny? Víš, že bys bez agisarů něco takového nepřežil ani pár dní?“

„Nepřežil. Ještě že jste takoví bezvadní doktoři.“

Nejen na Poenaid, ale i v Cokrezu si mě Zoidée upravovala podle svého gusta. Tentokrát byly úpravy menší a plně s mým souhlasem. Například mě zbavila vousů. To jediné jsem si rozmýšlel, ale nakonec – slovo barbar na Zemi původně znamenalo vousatý. Každodenní strniště jsem snadno oželel. Všechny její úpravy byly k lepšímu a neměl jsem důvod je odmítat. Odmítli byste úpravu zubů, po které se úplně přestanou kazit a získají samočistící schopnosti?

„Lichotníku! I když – měl jsi prý v sobě díru skrz naskrz, na to se ještě podívám. A teď se přiznej. Kdo si to klidně opustil letadlo, když se všichni ostatní báli vystrčit nos?“

„Zřejmě myslíš nouzové přistání v pásmu radiace,“ řekl jsem smířlivě. „Ale tvoji krajané nám aspoň přiletěli na pomoc, ani trochu se tomu nedivíš?“

„Už jsem o tom slyšela. Karéel dostal čtyři sta osmdesát rentgenů, Harram tři sta osmdesát, jenom Vojta – pět set padesát. A to se ani neví přesně, protože i pozemské dozimetry byly na doraz a klidně to mohlo být i víc.“

„Někdo ven musel,“ řekl jsem stručně. „A Harram měl v sobě z dřívějška nejvíc z nás.“

„Ty sebevrahu!“ vmetla mi do tváře pozemské slovo, které v jazyce Bar ani nemělo svůj odpovídající výraz. V protikladu s tímto osočením působilo dlouhé objetí, které následovalo.

„Víš, děvče, tady bylo na jedné straně vah sedm set rentgenů mých, pět set Karéelových, šest set Malingiových plus jeho čtvrthodinová smrt, a ještě dost nepříjemností, to je všechno pravda, kdežto na druhé straně musíš počítat těch devatenáct tisíc sedm set třicet šest lidí, vytažených z pekla, když jim bylo nejhůř. Věř mi, to rozhodně vyvážilo naše nesnáze. Ostatně – s námi se doktoři zabývali krátce, kdežto s tamtěmi ubožáky mají ještě dnes tisíce agisarů plná chapadla práce. Ti jsou teď na tom pořád mnohem hůř, tomu můžeš věřit. Já si myslím, že jsme udělali jen to, co bylo třeba udělat.“

„Já vím,“ řekla a přitiskla se ke mně. „Já s tebou souhlasím. A nemysli si zase, že jsem výjimka. Země má teď díky tobě pověst, jakou si ani nezaslouží. Už víš, že Rada Společenství rozhodla dát Poenaid Rhyinčanům a ne Zemi? Já vím, sám jsi to navrhl jako zástupce planety Poenaid. Přišli o domov vlastní vinou, ale jiný svět pro ně nebyl. Letos odlétají mimo plán dvě kosmické výpravy, aniž bychom čekali, jak dopadne Šotri u Země, hvězdné lodi 2830 a 2831. Víš proč? Rada rozhodla, že teď bude naší povinností najít jinou planetu pro lidi Země – za Poenaid, kterou měli vlastně slíbenou.“

Nejkrásnější ovšem bylo, že jsme byli zase spolu. A co víc, teď už jsme přece nebyli dva. Po roce neustálého hluku, kvákavého brebentění obyvatel Rhyinkáa, jejichž jazyk jsem se ani nestačil naučit, svištění bardžanských leteckých motorů, nárazech způsobených odpalováním uiků (k výměně vadných tlumičů jsme se už pochopitelně nedostali) na mě působil náš domov v Cokrezu jako oáza blahodárného klidu. Ani vrnění, ba ani pláč malé Zdeničky už nemohly tento klid porušit.

„Konečně doma!“ řekl jsem, když jsme si spolu se Zoidée navečer pouštěli bardžanský gramofon s deskou, na níž byl, jak jinak, Zoidin oblíbený Mozart.

Doma? Což je možné, abych byl doma tady, více než čtyři sta šedesát pět světelných let od rodné Země? Doma je tu Zoidée – a teď i naše Zdeňka. Ale já – budu se ještě někdy moci vrátit tam, kde jsem vyrůstal?

Buď jak buď, nemohl jsem si stěžovat. Očekával jsem pomalou, nelidskou smrt na pusté planetě, daleko od domova, bez pomoci, bez naděje na návrat. Namísto toho jsem tu našel druhý domov, krásnou ženu, dítě a navíc naději na tak dlouhý život, o jakém by se mi nikdy a nikde ani nesnilo. Měl bych mít před sebou víc než pět set let, tedy mnohem víc, než se lidé Země dožívají. Podle Bardžanů jsem obětoval několik desítek let Rhyinčanům – budiž, ale i tak bych mohl žít mnohem déle, než kdybych zůstal na Zemi. Kdoví, snad se přece jen dostanu domů, až tam Šotri doletí. Mám ještě jiný důvod ke steskům?

Jeden ano. Můj pravý domov byl přece na Zemi...

Errata:

19.07.2021 12:42