Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Země

Oslava první desítky Zdeňky se vydařila.

Jako malé dítě byla Zdeňka miláčkem planety Bardžá. Byla přece jenom první. Pak jsme zájem veřejnosti dokázali převést jinam a lidé z Bardžá uznali, že by nebylo dobré přehnanou péčí dítěti – ublížit. Jenomže první desítka se oslavit musela, jinak to nešlo. Bardžané nepěstují podivný pozemský zvyk slavit narozeniny každým rokem, ale některé okamžiky v životě slouží za zvlášť pozoruhodné i jim.

První desítka se slaví v den, kdy je dítěti deset let. Tímto dnem skončí bezstarostné dětství a začíná škola a s ní i první opravdové povinnosti. Na Bardžá se oslavuje i druhá a třetí desítka, kdy se končí základní a speciální vzdělání. Jako další jubilea se oslavují pouze stovky – celkově bývá oslav mnohem méně, než kolik jich stihnou ve svém krátkém životě absolvovat lidé Země.

Zdeňce tedy skončilo období bezstarostných dětských her a nastalo období školní. Ale já jsem si umínil, že k typicky bardžanské oslavě desítky musím přidat náznak něčeho pozemského.

Potřebné recepty jsem včas vydoloval z knihoven Persea. Musel jsem si všechno několikrát předem vyzkoušet, abych předešel případnému fiasku, vždyť originální suroviny byly a ještě dlouho budou na Bardžá nedostupné. Ukázalo se, že ani náhradní suroviny neznamenají žádné ošizení a tak, když končily oslavy desítky podle bardžanského zvyku, čekalo všechny naše hosty jedno velké překvapení.

Dveře Zdeňčina dětského pokoje se samy od sebe otevřely a dovnitř pomalu vjel malý robot, jeden z robotů Persea typu RR, potají opravený a naučený několika desítkám činností, jež původně v jeho repertoáru nebyly. Odjakživa se dal samozřejmě ovládat hlasem, teď dokonce rozeznával některé příkazy i v jazyce Bar.

Dětský pokoj šuměl údivem. Zdeňka si na oslavy pozvala své kamarády až ze vzdáleného okolí, takže velký dětský pokoj byl plný dětí. V civilizaci Bardžá je dětí mnohem méně než u nás, což je dáno právě dlouhověkostí. Školy a všechna dětská zařízení jsou proto jen ve větších městech, děti se sem často svážejí z dálky. Většina Zdenčiných kamarádů tu proto byla s rodiči. Také oni teď udiveně hleděli nejen na robota, ale i na veliký podnos v jeho kovových klepetech. Na něm svítil deseti opravdovými parafínovými svíčkami tříposchoďový dort, upečený podle nefalšovaného pozemského receptu. Musel jsem pak několika slovy vysvětlit pozemský rituál, který měl následovat. Všem se líbil. Za obrovského jásotu přihlížejících Zdeňka jedním dechem sfoukla všech deset svíček, načež byl dort slavnostně rozkrájen a sněden, jen se zaprášilo.

A teprve teď přišel okamžik slavnostního předávání darů, které se při takovéto příležitosti dávají na Bardžá stejně jako na Zemi. Zdeňce udělal největší radost právě ten robot. Nejprve jí přivezl dort a navíc měl být ode dneška její. Rozuměl hlasovým povelům, což byla na Bardžá pořád ještě obrovská rarita. Na několik jednoduchých otázek dokázal i hlasitě odpovědět. Měl malou obrazovku, kde mohl zobrazovat obrázky i texty – až se Zdeňka naučí bardžanské písmo.

Radost byla obrovská a všechny děti se pak dlouho popořadě zabývaly kladením otázek robotovi. Při první desítce bývá na Bardžá zvykem zrušit výjimečně i večerní klid, takže veselé hemžení v dětských pokojích trvalo až dlouho do noci a bylo zakončeno promítáním několika kreslených filmů z videotéky Persea, dabovanými robotem do řeči Bar.

Mně a Zoidée však nebylo dáno, aby pro nás skončil tento den šťastně, jako pro Zdeňku. Po oslavách, když už jsme nechali děti samotné v dětských pokojích, se u nás ohlásila nečekaná návštěva. Zoidée šla otevřít a já jsem uslyšel její překvapený hlas:

„No ne, kde ty se tady bereš?“

„Musím okamžitě mluvit s Vojtou,“ odpověděl jí naléhavý hlas. Odněkud jsem ho znal, ale tak narychlo jsem si nemohl vzpomenout, komu z mých přátel patří.

„Pojď dál a buď tu jako doma,“ ujistila návštěvníka svou přízní Zoidée.

Vzápětí do dveří vkročil – Niódží, kapitán hvězdoletu 2829 Šotri, který před jedenácti lety odstartoval směrem k Zemi.

„Kdy jste se vrátili?“ řekl jsem překvapeně. „Pokud vím, měli jste teď ještě letět k Zemi!“

„Budeš mi muset moc věcí vysvětlit,“ mávl rukou Niódží. „Trochu jsme si pospíšili. Jak víš, neměl jsem za letu co dělat, proto jsem celou cestu ještě několikrát přepočítal pro jiné letové parametry. Podařilo se mi zkrátit dobu letu, byť jen o málo, takže jsme stanici vjosuzgu dostavěli před necelou půlhodinou. Jdu teď ohlásit výsledek letu do Rady kosmonautiky, ale předtím bych potřeboval radu od tebe, proto jsem zamířil nejprve sem.“

„Povídej!“ vybídl jsem ho. „Jak je na Zemi?“

„K Zemi jsme se ani nedostali,“ řekl Niódží. „Museli jsme stanici postavit na jiné planetě, říkáte jí, tuším, Mars. Moc nescházelo a byli bychom u Země všichni zahynuli. Byli jsme už docela blízko, když po nás lidé ze Země začali – střílet!“

„Nepovídej!“ vyhrkl jsem. „To snad ne!“

„Myslím to naprosto vážně,“ pokračoval Niódží chmurně. „Třetina Šotri je napadrť, Soreal a Beant zahynuli, nenašli jsme ani jejich těla. Byli kontrolovat výsadkový modul Dvojku, který to i s nimi doslova rozprášilo do okolí. Mailoan byl v té době ve své kabině, tu to zasáhlo jenom okrajově. Našli jsme ho mrtvého, bez nohou, bez rukou a bez krve. Dokázali jsme ho vzkřísit, ale bude nějakou dobu trvat, než mu ruce a nohy dorostou a bude zase v pořádku.“

„To snad není možné!“ zatmělo se mi před očima.

„Je to jak říkám,“ trval na svém Niódží. „Šotri jsme opět nastavili jako při startu, nebylo nutné chránit se před zářením. Najednou se ozvala strašná rána a celý letoun se roztočil tak, že mi to odhodilo ruce od řízení. Pamatuji se, že na obrazovce bliklo hlášení červenou barvou, navíc pozemskými znaky, kterým jsem nerozuměl. Nebylo všechno správně přeloženo, ale v té chvíli to stejně nerozhodovalo. Nedovedeš si představit, jaký nastal tanec! Nedostal jsem se k rozumné akci a Šotri se sám začal chovat, jakoby dostal panický strach a dal se sám na zběsilý úprk. Měl jsem pocit, jako by nás obrovský lis vmáčkl do křesel, brzy jsem viděl červeně a pak jsem asi byl bez vědomí, protože najednou byla Země jen jako malá placka a my jsme letěli šílenou rychlostí pryč. I dva reaktory na to stačily.“

„Meteor to být nemohl?“ zkusil jsem.

„Nepřišlo to shora, ale od Země,“ namítl Niódží.

„To se mi snad jenom zdá!“

„Kromě toho jsem si všiml, že současně s tou ranou se dole na Zemi silně zablýsklo. A konečně – tady máš to červené hlášení, zachovalo se v palubním deníku.“

Nevěřícíma očima jsem četl ta slova:

10:14:25 PHOTON GUN ATTACK! CENTRUM V-2 NEODPOVÍDÁ.

10:14:25 POKUS O ÚNIK NA PLNÝ TAH VŠECH MOTORŮ. MOTORY ÚSEKU V-2 NEFUNGUJÍ, CENTRUM V-2 NEODPOVÍDÁ.

10:14:25 VYSLÁNO S.O.S.

10:14:26 DIAGNOSTICKÁ ZPRÁVA: V CENTRÁLNÍ ČÁSTI LODI DVACET DEVĚT NETĚSNOSTÍ. OSM ÚSEKŮ JE BEZ VZDUCHU.

10:14:26 DOSAŽENO MEZE ODOLNOSTI POSÁDKY. DALŠÍ ZVYŠOVÁNÍ RYCHLOSTI NEMOŽNÉ. VNĚJŠÍ ZRYCHLENÍ: 450 G, VNITŘNÍ: 9 G.

10:14:58 VYPNUTÍ MOTORŮ. VZDÁLENOST 5900 km, RYCHLOST 297 km/s.

10:14:58 VÝSTRAHA POSÁDCE: ŠOTRI SE NACHÁZÍ MIMO PLÁNOVANOU TRASU I MIMO POVOLENÉ REŽIMY LETU.

„Co na to řekneš, Vojto?“ pátravě se na mě díval Niódží. „Já jsem si to sice nechal přeložit snad nejmíň dvacetkrát, ale přiznám se, pořád tomu nemohu uvěřit.“

Skoro se mi zatmělo před očima z těch tří nepřeložených anglických slov.

PHOTON GUN ATTACK!

Útok fotonovou zbraní!

PHOTON GUN ATTACK!

To by znamenalo, že fotomety, nejhroznější pozemská zbraň hned po atomových bombách, byly v rukou někoho, kdo je neváhal bez výstrahy použít proti letadlu, přicházejícímu z vesmíru!

„Kterej vůl!“ vyhrkl jsem jenom bezmocně.

Protože tvůrci fotometů se kdysi zapřísahali, že se jejich výtvor nedostane mimo hranice výzkumných laboratoří a těch pár kousků na Perseu budou naprosto unikátní zbraně v okruhu několika desítek světelných let od Země.

Bylo mi jasné, co to bude znamenat. Bardžané se vícekrát nepokusí o let k planetě, odkud na ně bylo jednou vystřeleno. Tímto činem si Země sama odřízla možnost spojení s Galaktickým společenstvím myslících bytostí, které ji mohlo a mělo pozvednout na úroveň ostatních mnohem vyspělejších a pokročilejších světů. Země nadále zůstane hrozným světem, plným násilí a krve, jehož obyvatelé budou i nadále předčasně umírat na své zakouřené planetě na pokraji ekologické katastrofy... a to ani nechci pomyslet na tragédii Rhyinkáa, která by se mohla opakovat i na Zemi – kdoví, kolik ohnivých střel je tu pořád připravených ke startu v hlubokých šachtách známých i utajovaných atomových raketových základen?

Který syčák to jen mohl udělat?

Ba co hůř – kterému paranoikovi svěřili zbraně takového účinku? Věděl jsem, že jsou i na Zemi někteří lidé ochotní uvěřit myšlence invaze z vesmíru, ale nenapadlo mě, jakou katastrofu mohou způsobit. Jako když jdete parkem a znenadání vás zasáhne něčí pěst. A vy si uvědomíte, že člověk, který šel klidně proti vám, je nejspíš nebezpečný násilník.

Na Bardžá se vám něco takového nestane. Ale jak jsem jen mohl zapomenout, že Země je pořád podle zdejšího měřítka – barbarský svět? Tvrdil jsem, že je něco takového vyloučeno a že budou kosmonauté přivítáni přátelsky. A jediný paranoik všem dokázal, že nemám pravdu.

Rada kosmonautiky se sešla uprostřed noci a ještě před ránem jsem byl pozván k jednání. Už tu bylo skoro tři tisíce lidí i jiných bytostí a všichni se zabývali incidentem u Země.

Nejprve mě všichni zdvořile požádali, abych jim co možná srozumitelně popsal vlastnosti fotonové zbraně, která byla nejspíš použita proti letadlu Šotri. Popsal jsem jim proto účinky fotometu tak jak jsem je znal, ale musel jsem podle svého svědomí dodat, že není vyloučeno, že se tato zbraň mohla mezitím na Zemi vyvinout k horšímu.

Byl jsem mezitím na Marsu a prohlédl jsem si trosky hvězdoletu aspoň skrz pancéřové sklo stanice. Fotomety, jimiž jsme byli vyzbrojeni my, neměly takovou sílu, aby v jediném okamžiku rozmetaly celý výsadkový letoun včetně jeho opancéřovaného reaktoru. Tady šlo zřejmě o něco mnohem silnějšího.

Bardžané jenom ustaraně kývali hlavami. Nedivil jsem se. Jestli je možné tak ničivě zasahovat objekty v kosmu, pak by každý pokus o přiblížení se k Zemi připomínal sebevraždu. A to je slovo, které v jazyce Bar ani neexistuje. Pak se ale nedalo očekávat, že bude mít ještě někdo zájem opakovat let k Zemi. A co víc, odborníci trvali na tom, že zprávu o tak vážném nebezpečí musí neodkladně sdělit Velké radě Společenství. Země se v očích Bardžanů rázem změnila z budoucího zajímavého partnera v planetu plnou nebezpečných, krvelačných bytostí – a to bylo něco, co bylo nutné projednat se zástupci všech civilizací.

Rada kosmonautiky proto k ránu hlasováním rozhodla svolat další mimořádné zasedání Velké rady a přednést tam incident u Země jakožto ohrožení Galaktického společenství. Současně mi oznámili, že jsem pozván na zasedání jednak jako svědek a zástupce planety Země, ale též jako odborník na problémy této rozporuplné civilizace.

Upřímně řečeno, nadšen jsem tím být nemohl. Raději bych se před Velkou radou neukázal. Nedalo se však nic dělat. Byl jsem přizván a couvnout před odpovědností by pro Zemi za těchto okolností znamenalo naprostou izolaci kdoví na kolik století. To jsem v žádném případě nechtěl – ačkoliv se mi zdálo, že tento osud Zemi hrozí bez ohledu na moje svědectví a snažení.

Zoidée naléhavě zavolala svou matku Zugiju a svěřila jí do opatrování naše děti.

„Tam nemohu chybět,“ prohlásila rezolutně a nikdo se jí neodvážil odporovat. Měla na účast právo jako zástupce Poenaid.

Mimořádné zasedání bylo zahájeno druhého dne večer v obrovském sále Centra na Bardžá, kam po tyto dny všechny dostupné stanice vjosuzgu chrlily zástupce všech planet Společenství. Vlastně poprvé jsem se tak měl setkat se všemi civilizacemi, ale tentokrát jsem z toho neměl radost. Téma rozhovorů nebylo nijak příjemné.

Zasedání bylo zahájeno bez velkých ceremonií. Zástupci Rady kosmonautiky oznámili, že využívají svého práva svolat Velkou radu, neboť se domnívají, že události poblíž Země jsou pro všechny bytosti Společenství velmi závažné a bude nutné co nejdříve rozhodnout, jaká opatření je třeba udělat. Vzhledem k tomu, že civilizace Země představuje potenciální ohrožení všech světů Společenství, není možné tento problém odložit na nejbližší řádné zasedání Velké rady.

Musel jsem znovu, tentokrát před více než devíti tisíci bytostmi všech světů Společenství, zopakovat vlastnosti fotonových zbraní, jimiž byl vyzbrojen Perseus a které byly použity proti hvězdoletu Šotri. Vypočítal jsem také všechny případy, kdy jsem použil fotomet já, ať už to bylo na obranu proti dravým ještěrům na Poenaid, při ničení těch několika protiletadlových raket na Rhyinkáa, či konečně jako prostředek, s jehož pomocí jsme se Zoidée pronikli do havarovaného hvězdoletu v marné snaze získat tam prostředky pro záchranu.

„Tvrdíš, že fotomet může být použit jako nástroj?“ přihlásil se o slovo jeden ze zástupců planety Eio. „Ovšem jeho původní určení nezapíráš. Je to především zbraň a to velice účinná.“

Nepopíral jsem to. Ale zbraně samy za ten incident nemohou, chyba je v lidech.

„Na planetě Poenaid zahynula velká část výpravy z Bardžá jen proto, že jejich zbraně nebyly proti tamním veleještěrům dostatečně účinné,“ odpověděl jsem. „Kdybyste kosmonauty vyzbrojili našimi fotomety místo puškami, neodehrála by se tam taková tragedie. K tomu bych chtěl dodat, že také pušky, kterými jsou vyzbrojováni kosmonauté Průzkumu, jsou účinné zbraně a kromě toho se nedají vůbec použít na nic jiného než na zabíjení. Přesto soudím, že není možné vysílat na průzkum kosmonauty neozbrojené. To by mohlo zastavit lety do vesmíru úplně.“

„Jenže nikdo z nás si nedovede představit, že by někdo z kosmonautů z Bardžá namířil zbraň na myslící bytost a pokusil se ji zabít. Něco jiného je obrana proti nemyslícím tvorům, se kterými se nedá vyjednávat. Ale sama představa, že někdo z nás zabije myslící bytost...“

„Podle mě není vůbec důležité, zda je fotomet zbraň nebo nástroj,“ řekl jsem. „Spousta nástrojů se dá použít i jako zbraně a spousta zbraní může být použita jako nástroj. Podle mě je mnohem důležitější, kdo má příslušnou zbraň či nástroj v ruce a jak a proti komu ji použije.“

„Zástupce Země si ale jistě v této chvíli uvědomuje, že to byli jeho krajané, kteří použili fotomet proti našemu hvězdnému letadlu, ačkoliv museli vědět, že uvnitř jsou jiné myslící bytosti,“ namítl jeden z Bardžá.

„Ano, vím o tom,“ přikývl jsem. „Nevím, co je k tomu vedlo, ale nebudu tvrdit, že se to nestalo. Na Zemi je pořád určité procento lidí, kteří se věnují zlu, i když asi dobře vědí, že velká většina ostatních jejich činy odsuzuje.“

„Což se ti ostatní proti těm zlým nepostaví? Pak je to stejné, jako kdyby zlo schvalovali. Od toho už je jen krůček k tomu, abychom prohlásili, že všichni lidé na Zemi mají spoluvinu na tom, co se stalo.“

„Tak tomu není,“ namítl jsem. „Jak se mohu třeba já tady na Bardžá postavit proti těm, kdo u Země stříleli na Šotri? Já s nimi nesouhlasím, to mi snad věříte, ale nemám žádnou možnost své krajany ovlivnit. I kdybych byl na palubě Šotri, nemohl bych proti těm dole nic udělat. Potíž je v tom, že vlastně nikdo na celém našem světě nedokáže zabránit skupince maniaků, když si usmyslí vraždit. Můžeme je později potrestat, ale tím už obvykle obětem nepomůžeme.“

„K čemu je potom to trestání?“ zeptal se jiný.

„Trest má u nás na Zemi dvojí funkci,“ zkusil jsem jim to vysvětlit. „Především pachatele zneškodní, zabrání mu jeho čin podle libosti opakovat. Kromě toho může mít vliv i na ostatní potenciální pachatele, neboť jim ukáže, že i je by mohl stihnout trest za činy, které jsou v rozporu se zákony našeho světa.“

„Jak je tedy možné, že lidé Země stříleli na náš letoun? Což se nebáli trestu?“

„Na Zemi se denně stává velmi mnoho zločinů,“ musel jsem, ač nerad, přiznat. „Všechny zlé činy nejsou vždy potrestány. Některé jsou provedeny tak tajně, že se nepodaří zjistit pachatele. Ale stává se i to, že v některých částech světa mají zločinci tak velkou moc, že jim za jejich činy trest vůbec nehrozí. V takových zemích se pak zločiny dějí naprosto běžně.“

„Což je možné, aby ve vesmíru existoval svět, kde mají moc zločinci a ostatní lidé to nechají jen tak?“

„Na Zemi se tak stalo už mnohokrát,“ řekl jsem. „A co hůř, některé národy takové zločince dokonce oslavovaly.“

„Strašný svět,“ vykřikl kdosi.

„Nesmíme dopustit, aby se takové nebezpečí dostalo na obydlené planety!“

„Zrušme spojení se Zemí!“

„Vždyť ještě nebylo žádné spojení uskutečněno!“ pokoušel jsem se namítat. „Na Zemi přece nebyla postavena ani jediná stanice vjosuzgu, nikdo ze Země nemůže ohrožovat obyvatele Společenství.“

„Pak ji tam ani nesmíme stavět! A musíme zabezpečit, aby se k nám lidé Země nemohli dostat ani pomocí stanice na Marsu!“

„Zrušme stanici na Marsu! Pak se nic nebude moci dostat k planetám Společenství!“

„Ano, zrušit stanici na Marsu!“ volali mnozí.

„Přestaňte konečně křičet!“ ozvalo se najednou ze sálu velmi silným hlasem. „Žádám oficiálně o slovo!“

Slovo tedy dostal jeden ze zástupců planety Ux, obrovská chobotnice s dvoumetrovým tělem a nejméně čtyřmetrovými chapadly. Tyto chobotnice měly ultrazvukový orgán, funkčně obdobný ultrazvuku delfínů. Mohly jej přeladit do oblasti slyšitelné i pro ostatní, mluvily samozřejmě jazykem Bar a bylo jim celkem dobře rozumět, ačkoliv zvuky vydávaly odněkud z hlavy. Samy mezi sebou hovořily také jazykem Bar, jenomže v oblasti ultrazvuku, takže je lidé při jejich rozhovorech neslyšeli.

„Na rozdíl od jiných delegátů se nedomnívám, že by nám ze Země hrozilo nebezpečí,“ prohlásil. „Prosím, uvažujte trochu logicky. Obyvatelé Země na náš letoun zaútočili, to bereme jako fakt. Nepřejí si, abychom se k nim dostali, to je zatím vše, co o tom můžeme usoudit. Neobávají se nás nakonec víc, než se my obáváme jich?“

„My bychom jim přece nemohli ublížit!“ vykřikl kdosi.

„To víme my, ale nevědí to oni,“ řekla chobotnice. „Což není možné, aby se nás obávali jakožto právě tak krvelačných tvorů, jakými jsou oni?“

„Ani na Zemi nejsou všichni lidé krvelační,“ nedalo mi a trochu nezdvořile jsem skočil do řeči tomu jedinému, kdo teď mluvil ve prospěch Země.

„Prosím o prominutí váženého zástupce Země,“ obrátila na mě chobotnice své velké oči. „Dobře víme, co právě on udělal pro Společenství, zejména pro lidi Rhyinkáa, a chtě nechtě si ho musíme vážit. Ale já teď nebudu mluvit o takových jako je on, i kdyby jich měla být na Zemi většina. Chci mluvit o zločincích, jejichž existence představuje přece jen určité nebezpečí, které ani zástupce Země nepopírá.“

„Nebezpečí zůstává nebezpečím,“ podotkl kdosi.

„Předně si uvědomte, že lidé Země nemají vstup na planety Společenství a nemohou nám škodit,“ pokračoval zástupce planety Ux. „Na Zemi není žádná stanice vjosuzgu. Stanici na Marsu můžeme zabezpečit tak, aby se nedala použít k dopravě nebezpečných lidí ze Země. Můžeme tak jako na Rhyinkáa umístit do stanice nálože, které by ji případně zničily. Tolik bych chtěl říci pro naši bezpečnost. Uvědomme si ještě jedno. Opět poslouží jako příklad události na Rhyinkáa. Také tam místní zločinci vystřelili na naše letadlo, byť ne tak účinnou zbraní. Dá se tvrdit, že jednoho obyvatele Společenství zabili. Není rozhodující, že se mrtvého podařilo zase oživit. Také tam se totiž našli pochybovači, kteří chtěli planetu ihned opustit. Kdyby na Rhyinkáa nebyl člověk ze Země, byli bychom tam nechali zahynout devatenáct tisíc obyvatel, z nichž většina byla bez viny a na těch pár zločinců i tak doplatila, jak se nám ani věřit nechce. A teď si všichni jak tu jste zkuste dát sami sobě jednu otázku. Nebyla by to naše vina, kdyby zbytečně zahynulo těch devatenáct tisíc bytostí? Vím, jejich smrt by se pořád dala přičíst na vrub zločinců, kteří tak nesmyslně zničili celou planetu. Ale – nezbavil nás člověk ze Země strašlivé viny, že jsme se této zbytečné smrti ani nepokusili zabránit?“

„Pochopitelně se musíme postarat, aby se žádné nebezpečí z vesmíru nemohlo na naše světy dostat. To je prvotní úkol. Ale nemůžeme nechat Zemi izolovanou jen proto, že se tato planeta nedokázala vypořádat se zločinci, kteří možná mají dost moci, aby byli beztrestní. To bychom vlastně měli tutéž vinu jako většina dobrých lidí, kteří na Zemi zločinům zabránit nemohou.“

„Prvotní musí být ochrana našich světů!“ řekl kdosi.

„Ano, souhlasím,“ neprotestoval zástupce planety Ux. „Především musíme zajistit, aby lidé Země nemohli proniknout na naše světy. Musíme zajistit proti zneužití i stanici na Marsu. Kdybychom ovšem tuto stanici zničili úplně, nebudeme moci Zemi pomáhat vůbec. A kdyby se, nechci ani domýšlet, na Zemi stalo něco podobného jako na Rhyinkáa, pak by nám tato civilizace zmizela beze stopy. Což by byla nebetyčná škoda. Všichni víme, že pozemská civilizace nám dala a ještě může dát mnoho dobrého. Lidé Země mohou mít velice dobré nápady, vždyť na Zemi vývoj probíhal jinak než u našich světů. Jen namátkou jmenuji: hvězdný letoun Šotri, vylepšení letadel gryul, ale hlavně nový druh přenosu informací pomocí stanic vjosuzgu, které jsme za posledních pět tisíc let nevylepšili ani o zcela nepatrný detail. A také proto bych všem navrhl, abychom si všechno nejprve promysleli. Víme, jaké nestvůry vládly obyvatelům na Rhyinkáa. Komu nic neříká jméno Qintyr, ať si přečte Huiéesovu knihu Konec civilizace, i když přiznávám, pro slabší povahy je to hrozné čtení. Možná nevíte o tom, že Qintyra převezli na Poenaid – a přesto tam podle mě nemohl způsobit žádné zlo. Možná, že bude na Zemi takových Qintyrů více, ale připomenu všem ještě jiné jméno, také neodvolatelně spojeno se Zemí. Ať se přihlásí, kdo dosud neslyšel jméno Mozart!“

Že Mozart okouzlil několik miliard nepozemšťanů, to jsem už věděl. Ale že by právě jeho jméno mohlo zachránit Zemi? Tomu jsem ani nechtěl uvěřit.

A přece! Po slovech zástupce planety Ux nastalo takové ticho, jako kdyby v sále nebylo devět tisíc bytostí ze všech čtyřiceti planet Galaktického společenství.

„Budeme si to muset pořádně rozmyslet,“ usoudili největší odpůrci Země. „Je-li pravda, že nebezpečí není tak okamžité, máme dost času na rozmyšlenou.“

Vyhlásili tedy přestávku na rozmyšlenou do příštího dne a většina zástupců planet spěchala do svých domovů, aby se poradila o dalším postupu se Sněmy planet. Moc starostí mi to neubralo. Tušil jsem správně, že ani další vývoj událostí nemusí být pro Zemi příznivý.

„Já ti věřím, Vojto,“ opakovala už po několikáté Zoidée. Určitě to myslela vážně, ale podobně jako ona smýšlelo jen málo lidí. Kdyby se Země nezastala úplně cizí bytost, ne-člověk z Uxu, bylo by zničeno jediné spojení se Zemí, stanice Mars-1. Pak bych se nikdy nemohl vrátit domů, na Zem a Bardžá by se pro mě stala klecí. Možná zlatou – ale klecí.

Seděli jsme spolu v jídelně u stolu sami.

„No tak bys zůstal s námi na Bardžá,“ utěšovala mě marně. „Co ti tu chybí? Máš tu mě, máme krásné děti, všichni tě tu uznávají. Já vím, domov je domov... ale což jsi mi předtím na Poenaid neříkal, že s návratem na Zem nepočítáš?“

„Já vím, nepočítal jsem,“ povzdychl jsem si. „Jenomže od té doby se mnohé změnilo. Myslel jsem si, že zemřu sám a sám daleko od domova – a nechávalo mě to klidným, protože to patřilo k riziku kosmonauta. Pak jsem tu najednou potkal tebe a získal naději na další život, to bylo více než jsem mohl doufat. Byl bych asi nesmírně spokojen, žil bych s tebou a nejspíš bych Bardžá považoval za svůj nový domov. Jenže pak mi svitla naděje, že se snad prostřednictvím Šotri přece jen vrátím a pomohu lidem Země mezi ostatní rozumné bytosti. Po takové naději je neúspěch dvojnásob těžký.“

„Máš tu mě a naše děti,“ řekla Zoidée. „Rozhodně nebudeš sám a dobře víš, že pro tebe udělám všechno, co bude v mých silách, ať už záležitost se Zemí dopadne jakkoliv.“

„Mohu vás dva, prosím, požádat o chvíli vašeho času?“ ozvalo se pojednou za mnou.

Ohlédl jsem se. Hlas patřil veliké, více než dvoumetrové chobotnici, obývající planety Ux, Harxid a Ullhettl. Tito ne-lidé do Společenství patří již dávno, ale já jsem ještě neměl možnost se s někým z těchto planet setkat osobně. Před malou chvílí se podobná bytost, pokud to nebyla přímo tato, Země proti všeobecnému mínění ostatních zastala, proto jsem cítil vůči těmto tvorům jakousi vděčnost.

„Prosím – co si přeješ?“ přikývl jsem.

„Rád bych si s člověkem ze Země pohovořil o samotě,“ pokračovala chobotnice. „Chci s ním mluvit především o planetě Zemi a nechci, aby náš rozhovor slyšel kdokoliv jiný.“

„Zoidée je moje žena,“ řekl jsem klidně. „Nevidím žádného rozumného důvodu, proč by tu nemohla být.“

„No dobrá, já ji ostatně znám,“ slevila chobotnice. „Ale pak vás budu muset požádat, abyste nic z našeho hovoru neřekli nikomu dalšímu. Slíbíte mi to? Bez toho slibu nebudu s nikým mluvit, ačkoliv vím, že to je důležité, zejména ve vztahu k Zemi.“

„Slíbím, pokud to nebude v rozporu s mým svědomím,“ přikývl jsem opatrně.

Zoidée mlčela.

„Ujišťuji vás oba, že vaše svědomí zůstane čisté,“ rychle dodala chobotnice. „Mlčením nebudete v žádném případě nikoho ohrožovat, ani nebudete nuceni nikomu lhát. Žádám od vás jen to, abyste informace, které se dozvíte, nešířili o své vůli dále a považovali je za důvěrné. Myslím, že proti tomu vaše svědomí protestovat nemusí.“

„V tom případě slibuji i já,“ řekla Zoidée potichu.

„Děkuji vám oběma,“ podívala se chobotnice svýma velkýma očima na mne, na Zoidée a opět na mne. „Jmenuji se Bghlt a jsem zástupcem planety Ux. Před chvílí jste mě oba mohli slyšet při jednání o Zemi, ale to není důležité. Důležité je, že jsem také členem tajného sdružení Strážci Uxu, což je tajemství, o kterém neví ani většina obyvatel našeho světa. Hned zkraje vám musím říci, že toto sdružení neslouží ničemu zlému a naopak zlu účinně zabraňuje.“

„Když první hvězdný letoun z Bardžá na své cestě vesmírem přistál na planetě Ux, nalezl u našich obyvatel opravdové přátelství. Přijali jsme neznámé bytosti s nadšením a lidé z Bardžá nešetřili chválou na naši mírnou a klidnou povahu. Kdyby k nám ale přiletěli o pouhých dvanáct století dříve, což je velice nepatrná lhůta proti době trvání bardžanské i naší civilizace, našli by obraz planety docela jiný. Když jsem viděl, jak byli někteří zástupci planet zděšení tím, co se stalo u Země, nedokázal jsem si ani představit, jak by se zhrozili, kdyby objevili starou Ux. Prostudoval jsem všechny záznamy z pozemského hvězdného letounu, které se týkaly dějin válek a násilností od dávných dob po dnešek. Nedivím se příliš, že se někteří obyvatelé Společenství otřásali hrůzou, ale musím vás ujistit, že to všechno není nic proti ukrutnostem, které se děly na Uxu. Války, vraždy, kruté mučení, tyranie, to všechno u nás bylo v mnohem větší míře, než na Zemi. A bylo to u nás ještě mnohem horší, protože na Zemi je zlo částečně vyrovnáváno dobrem, kterého je v podstatě více než zla. Na Uxu bylo zla tolik, že se dobro nemohlo prosadit. Jen pod slibem mlčení vám dvěma prozrazuji tajemství, které mělo být původně pohřbeno do hrobů našich předků. Ale když jsme se dozvěděli, že ve vesmíru je další svět, který si neví rady se zlem svých obyvatel, rozhodli jsme se, že naše tajemství přece jen někomu prozradíme, jakkoliv se za to všechno, co se u nás v dávné minulosti odehrálo, upřímně stydíme. Jsme si totiž jistí, že to, co tenkrát způsobilo takovou náhlou změnu v myšlení našich obyvatel, by mohlo pomoci i Zemi. Zajímá vás to?“

Tahle otázka byla v téhle chvíli zbytečná. Oba, já i Zoidée, jsme Bghlta rychle vybídli, aby pokračoval.

„Málo obyvatel našeho světa dnes ví o tom, jaké poměry vládly na Uxu před dávnými věky,“ nedal se pobízet Bghlt. „Stydíme se za naši minulost tak, že jsme raději zničili všechny staré knihy, sochy, obrazy, přejmenovali města a odstranili všechno, co připomínalo doby hrůzy.“

„To možná nebylo to nejlepší, co jste mohli udělat,“ řekl jsem potichu. „Máme na Zemi přísloví: kdo zapomene na své omyly, je odsouzen k tomu, aby si je zopakoval.“

„Vidíte – a právě tato myšlenka je argumentem pro další existenci společnosti Strážců,“ řekl Bghlt vítězoslavně. „Takové přísloví máme totiž i u nás. A právě proto dodnes zůstala na Uxu skupinka, která se stará, aby nic z minulosti neupadlo do úplného zapomnění. Společnost zvaná Strážci Uxu není početná. Na celém světě je nás jen asi pět set. To my v tajných úkrytech uchováváme všechny památky na doby hrůzy, které jen bylo možno uchovat. Staré obrazy bitev, válečné písně, knihy o násilí, seznamy popravených... ale také vzorky všech možných zbraní, vražedných jedů, staré popravčí stroje a pomníky násilí. Neschováváme je, aby je někdo mohl použít, ale aby je už nikdy nikdo použít nemohl.“

„Nechtěla bych být členem takové společnosti,“ otřásla se Zoidée. „To bych přece jen raději souhlasila s tím, aby se na takové věci zapomnělo úplně.“

„Kdybychom zapomněli, ponechali bychom možnost návratu těch zlých dob,“ řekl Bghlt. „Zlo totiž u nás svou hru prohrálo jen díky tomu, že se nic zlého už nedalo utajit.“

„Co si o tom myslíš ty, Vojto?“ obrátila se Zoidée na mne. „Vůbec se mi to nelíbí!“

„Já naopak souhlasím s Bghltem,“ řekl jsem po chvilce přemýšlení. „Také u nás na Zemi je většina zlého spácháno, protože viníci zůstanou nepoznáni a nepotrestáni.“

„Výborně!“ řekl Bghlt. „Uvažuješ stejně jako my, člověče z planety Země. Proto jsem původně nechtěl, aby u našeho rozhovoru byla tvoje žena. Ona to jako každý člověk z Bardžá nemůže pochopit, ale my dva bychom si mohli docela dobře rozumět a to, co pomohlo odstranit zlo u nás, by mohlo právě tak dobře pomoci i Zemi.“

„Dobrá – tak už povídej!“ vybídl jsem ho netrpělivě.

„Správně jsi řekl, problém není v tom, že se někdo dopouští násilí za tichého souhlasu ostatních, spíše v tom, že není možné zjistit, kdo zločin spáchal. Často jsou za zločin jedné osoby trestáni nevinní a každá taková nespravedlnost vede k tomu, že je těžší a těžší trestat viny. Nikdo obvykle neprovádí zlé činy veřejně – proti takovým si ostatní brzy najdou obranu podle hesla oko za oko, zobák za zobák. Každý, kdo spáchá zlo tajně, pomáhá ukrývat jiné, aby se jim podařilo unikat spravedlnosti jako jemu. Zločinci se snaží lidi zastrašit, aby mlčeli, nebo lhali. Když počet lumpů přesáhne určité procento obyvatel, lžou všichni a výslechem se pravdu nikdo nedozví. Naopak, podaří-li se určit, kdo zločin spáchal a koho je nutné trestat, i za nepříznivých podmínek všechny násilnosti přestanou. Každý si totiž rozmyslí nést za zlý čin zlou odplatu.“

„Ano, jenomže to vyžaduje, aby byla každá špatnost vždy správně odhalena,“ namítl jsem.

„A právě tohle naši předkové před dávnými dobami na Uxu dokázali!“ řekl vítězoslavně Bghlt. „Od té doby můžeme zcela přesně zjistit každý zlý čin a žádný už nezůstane bez trestu. Násilné činy byly zprvu trestány usmrcením. Každý věděl, že by se mu neúprosně dostalo strašné odplaty – a násilí z našeho světa brzy definitivně zmizelo.“

„To ale bylo ukrutné!“ skoro vykřikla Zoidée.

„Bylo,“ souhlasil Bghlt. „Jenomže tenkrát na naší planetě byla krutost naprosto běžná, nevyvarovali se jí ani Strážci. Bylo to však velice účinné. I nám to teď připadá kruté, ale tenkrát to asi jinak nešlo.“

„Předpokládám, že dnes už máte jiná měřítka, než kdysi,“ řekl jsem rychle.

„Velice správně uvažuješ, pozemšťane,“ potvrdil Bghlt spokojeně. „Vidím, že si pořád výborně rozumíme. Asi je to tím, že vycházíme ze stejných podmínek. Biologové znají termín biologická konvergence, tohle je zase sociální konvergence. Proto si rozumíme.“

Zoidée se na Uxana dívala s hrůzou jako na nějakou obludu z pozemských horrorů, ale já jsem už nabyl jiného mínění. Po neodvratnosti trestu za zločiny přece už dlouho marně volali zákonodárci všech států na Zemi.

„Jak se časem měnila povaha obyvatel Uxu, měnilo se i myšlení Strážců. Stupeň odplaty se stále snižoval, to znamená, že zlo nebylo spláceno stejně krutě. Ukázalo se, že většinou stačí násilníky a lumpy zneškodnit i bez usmrcování. Někdy stačilo například přestěhovat je na jiné místo a zbavit je jejich moci či vlivu špatných přátel. A hlavně – těchto opatření bylo potřeba stále méně a méně. Myšlení obyvatel Uxu se změnilo, dnes jsme u nás už více než tisíc let neobjevili jediný zločin. V našem světě zmizelo násilí tak dokonale, že ve většině z nás na období hrůzy nezůstala ani vzpomínka. Z minulé éry nám zůstala jen tisícina umění, ale ani toho nelitujeme.“

„No budiž, ale co dělají Strážci dnes?“ ptala se Zoidée.

„My jediní víme, jak to tenkrát bylo,“ řekl Bghlt tišším hlasem. „Ale není to jednoduché. Mezi Strážce můžeme přijímat jenom mimořádně odolné jedince, zejména psychicky. Dávné zlo našeho světa působí i teď. Vědomí zla stále způsobuje, že se i dnešní Strážci dožívají v průměru o pětinu kratšího věku než ostatní, kteří o ničem nevědí. To je daň za to, že víme všechno.“

„To vám rozhodně nezávidím,“ otřásla se Zoidée.

„Naši předkové se také kdysi rozmýšleli, zda by nebylo lépe společnost Strážců rozpustit a na všechno zapomenout. Dnes ale víme, že udělali dobře, když se rozhodli Strážce zachovat. Teď nastala chvíle, kdy mohou Strážci opět pomoci, tentokrát na jiné planetě, právě tak nakažené zlem, jako tomu kdysi bývalo na Uxu.“

„Vy si myslíte, že by vaše metody mohly pomoci i na Zemi?“ zkusil jsem zapochybovat. „Ale Země je úplně jiný svět než bývala planeta Ux.“

„Proto jsem musel nejprve dobře prostudoval veškeré materiály pozemského hvězdného letadla Persea,“ řekl Bghlt. „Podle mě máte na Zemi více dobra, než kolik ho bylo v počátcích Strážců na Uxu. Mám proto pro Zemi i pro tebe, člověče, návrh. Pomohu vám vytvořit společnost Strážců Země a očistit od zla Zemi, jako kdysi Ux.“

„Já bych souhlasil,“ přikývl jsem. „Ale pořád mi není jasné, jak chcete dosáhnout toho, aby všechny zločiny vždy vyšly spravedlivě najevo. I u nás na Zemi jedni zlí chrání druhé, lžou a vyhrožují. Myslím si, že vůbec není jednoduché odhalit, jak se která hanebnost stala. U nás se tím zabývají tisíce lidí – a často marně.“

„Pochopitelně o tom vím,“ řekl Bghlt. „My Strážci máme něco absolutně spolehlivého – své stroje, říkáme jim Oči Uxu čili uxiony, které mohou vidět do spirál času. Můžeme tak znovu vyvolat obraz čehokoliv, co se stalo. Ne sice libovolně, ale většinou to postačuje. Dovedeš si představit, pozemšťane, že si můžeš každý čin prohlédnout znovu a znovu ze všech stran, i když se původně odehrál beze svědků? Nejen to – můžeš vidět, co se odehrálo v naprosté tmě, můžeš si dokonce děj, vyvolaný uxionem, uložit na papír jako trvalé zobrazení, podobné fotografii. Před Očima Uxu nemůže nikdo nic zatajit, nic skrýt.“

Chvíli jsem přemýšlel.

„Tohle by snad mohlo zlikvidovat zločinnost,“ řekl jsem po chvilce. „Jenomže si bohužel dovedu představit ještě něco jiného. Kdyby se oči Uxu dostaly do rukou zločincům, umožnily by jim naopak úplně zotročit všechny lidi z celého světa. Dovedeš si představit, jaké by mohli páchat zločiny, kdyby viděli do minulosti? Podotýkám, že u nás někdy nebývá jasné, zdali policista, který by měl zločince pronásledovat, není sám zločincem.“

„I v tom máš úplnou pravdu, člověče ze Země,“ řekl Bghlt a protáhl svá chapadla nejméně na čtyři metry. „Jsi opatrný ve správné míře, máš tedy vědět i to další. Tak jako jsme potlačovali zločiny, museli jsme bránit i svoji společnost, zejména před nebezpečím zneužití Očí Uxu. Proto, ačkoliv jsme časem přestávali trestat vraždy smrtí a násilí násilím, z jednoho pravidla nemůžeme ustoupit. Dodnes u nás platí První zákon Strážců: kdo zneužije uxion, musí zemřít ihned, jakmile jeho čin vyjde najevo. Pokud budeš chtít vytvořit Strážce, budu muset trvat na tom, aby tento zákon platil i na Zemi. Není to má podmínka, ale všech Strážců. Vím, je strašlivá, pro tebe možná příliš, ale musím na ní trvat. Jinak nesmím tajemství uxionů vydat – nikomu v celém vesmíru.“

„To je hrozné!“ zašeptala Zoidée. „Na něco tak krutého snad není možné přistoupit! Vojto, co ty na to odpovíš?“

„Je to hrozné,“ přikývl jsem. „Ale ty si Zoidée nedovedeš ani představit, jakým hrůzám by šlo zabránit – a jaké naopak způsobit. Já v tomhle směru vidím mnohem dále než ty. Dobře vím, že Bghltova podmínka je krutá, ale obávám se také, že je naprosto nutná. Já ji přijímám.“

„Ale proč?“ vykřikla. „Proč zase ty? Proč jsi musel letět do toho pekla na Rhyinkáa – a teď zase tohle! Co když někomu pomocí těch očí Uxu ublížíš omylem – mýliti se je lidské! To by tě pak ti ostatní... museli zabít?“

„Takhle to není,“ řekl Bghlt. „Když někdo ublíží druhému prostřednictvím očí Uxu, je i tento čin pečlivě zkoumán pomocí uxionů, navíc několika Strážci nezávisle na sobě. Nemůže být trestáno pouhé opomenutí, musí jít prokazatelně o zlý úmysl. A jak se domnívám, tvůj muž tak jako ty sama nedokáže úmyslně ublížit nevinné bytosti. V tom případě se o něho bát nemusíš. Ale on také, na rozdíl od tebe, dovede trestat zlo – a i to, bohužel, musí být schopnost Strážce.“

„Vojta nikdy nikoho netrestal, pokud vím,“ řekla Zoidée zaraženě.

„Ale ano, naštěstí jen takové, kteří si to zasloužili,“ řekl Bghlt. „Byl to trest spravedlivý a souhlasili s ním i Bardžané. Myslím tím na vojáky na planetě Rhyinkáa. Pravda, chtěli tam zůstat dobrovolně. Ale Vojta věděl, že nemají naději přežít, jsou všichni odsouzeni k pomalé smrti. Bylo to asi těžké rozhodování, ale podle mě neměl na vybranou. Tím, že je tam nechal – a pokud vím, jeden z nich už byl v naprostém bezpečí na Poenaid – odsoudil je k smrti. Ale kdyby je dopravil do bezpečí násilím, nezachránil by je nadlouho. Qintyra a jeho vražedníky by asi brzy zahubili jejich vlastní krajané, ale bylo by to mnohem horší, neboť tím by se násilí přeneslo na Poenaid a tam by kvetlo dál. Vojtovo řešení bylo téměř stejné, jako bychom na jeho místě zvolili my, Strážci Uxu. My už jsme to všechno pečlivě zvážili a nenašli jsme na jeho činech nic špatného. Nemohli bychom ho trestat, není proč.“

„Ale proč jste nám na Rhyinkáa nepomohli?“ zamračil jsem se. „Když dokážete vidět do minulosti, mohli jste nám právě tam pomoci nejvíce!“

„Protože jsme ještě byli rozhodnuti neprozradit tajemství nikomu ve vesmíru. Rozhodnutí pomoci lidem Země padlo až později. Museli jsme nejprve zrušit jednu posvátnou, strašně starou přísahu – a věřte mi, nebylo to nijak lehké. Ta přísaha byla osmý článek našeho Kodexu Strážců – a nezapomeň, číslo OSM je pro nás magickým číslem. Byly to dlouhé debaty, na které jsme se sešli všichni Strážci Uxu. A dlouho, příliš dlouho žádné rozhodnutí nepadlo.“

„Jenže pak vám nedalo svědomí, že?“ řekl jsem s pochopením.

„Svědomí...“ řekl Bghlt pomalu. „Svědomí... i v tom máš pravdu, člověče ze Země. Svědomí může být účinnější než sebeukrutnější trest. Kdyby tenkrát na Uxu neměl svědomí nikdo, bylo by tam dosud peklo. Lidé, važte si svědomí! Kde jsou aspoň jeho stopy, tam snad není všechno ztraceno. To je také zkušenost, která pomáhala napravit náš nemocný svět. Pamatujte si to, lidé ze Země i z Bardžá...“

Jednání Velké rady Společenství pokračovalo s drobným zpožděním. Několik desítek zástupců planety Ebójá se zdrželo, ale poslali včas omluvu s prosbou, aby na ně Velká rada počkala. Ta této prosbě bez velkých diskusí vyhověla. Předpokládala, že se všichni musí na svých planetách dohodnout na dalším postupu, ale nebylo to podmínkou a brzy se to také projevilo.

Nejprve Rada hlasovala, zda si všechny civilizace myslí, že je jim pozemská civilizace nebezpečná natolik, že je třeba zničit stanici na Marsu a úplně přerušit veškeré pokusy o kontakt. Přiznávám, že mi během hlasování skákalo srdce někde v krku, neboť se současně rozhodovalo, zda budu muset zůstat do smrti na Bardžá, nebo zda se ještě někdy podívám na Zem. Ačkoliv je Bardžá nádherný svět, jakmile by mi odebrali možnost vrátit se domů, změnil by se můj pobyt na Bardžá ve vyhnanství. I zlatá klec je klecí!

Naštěstí se ukázalo, že jen nepatrný počet bytostí je toho názoru, že je třeba zničit stanici Mars-1 a zbavit se kontaktu se Zemí úplně. Oddechl jsem si, ale jen na chvíli. Druhé hlasování se týkalo nutnosti zabezpečení stanice Mars-1 proti zneužití lidmi Země. Bohužel, značně menší počet zástupců planet než v prvém případě se domníval, že nebezpečí není takové, aby nebylo nutné připravit stanici k okamžitému zničení náložemi. Byla tím vyslovena jasná nedůvěra lidem Země, ale neměl jsem v té chvíli naději změnit názor tak velkého počtu bytostí Společenství.

Třetí hlasování se týkalo otázky, zda má cenu pokračovat v pokusech o navázání kontaktu se Zemí, nebo tuto planetu jen zpovzdálí sledovat. Tady bylo jednání ze všech tří nejsložitější. Námitka, že nikdo z planety Bardžá nebude riskovat cestu na tak nebezpečnou planetu, dlouho nevydržela. Prohlásil jsem, že se hlásím jako dobrovolník k letu Mars-Země a ke všeobecnému údivu se jako další dobrovolník přihlásil Bghlt, ne-člověk z planety Ux.

„To je nemyslitelné,“ namítal jiný zástupce planety Ux. „Nevidím žádného důvodu, proč by se měl někdo z nás nechat zabít na planetě, kterou obývají Ne-uxané!“

„Je mé právo se takto rozhodnout,“ odrazil jeho námitku Bghlt.

„Jenomže my máme být zodpovědní za životy všech obyvatel Uxu, to znamená i za život krajana Bghlta,“ pokračoval další zástupce Uxu. „Ať se na mě kolega Bghlt nezlobí, ale já pro jeho šílenou cestu na Zem hlasovat nemohu.“

„Myslím, že jediný, kdo má jakési právo takhle hazardovat se svým životem, je člověk ze Země,“ přidala se k tomu další chobotnice. „I když musíme vzít v úvahu, že je jediným, kdo tu může zastupovat Zemi, jedná se u něho o pochopitelnou snahu o návrat domů, jakkoliv je jeho domov strašlivý. Neměl by ale brát s sebou do letadla nikoho dalšího.“

„Kolega Bghlt s pozemšťanem nepoletí,“ uzavřel lakonicky další ne-člověk z Uxu.

„Mýlíte se, kolegové,“ prohlásil Bghlt. „Já na Zem přece jen poletím, pokud tam poletí člověk ze Země. Dokonce to považuji za svou povinnost. Povinnost Strážce.“

Když Bghlt takto veřejně přiznal svoji příslušnost, úplně jsem se přikrčil. Vzápětí jsem si uvědomil, že mi přece sám Bghlt říkal, že organizace Strážců je tak tajná, že málokdo na Uxu ví o její existenci. Tím větším dojmem na mě působilo, co se stalo poté. Všichni zástupci planety Ux se nejprve zarazili, ale pak, aniž by se dál radili, všichni svorně připustili, že v tom případě Bghlt právo odcestovat na Zem má a jejich povinností je tuto cestu mu umožnit. Vzhledem k jejich jednomyslnosti se návrh rozhodli podporovat i obyvatelé Ullhettlu, přidali se i lidé z Eio a nakonec bylo těsnou většinou rozhodnuto, že dobrovolníkům nesmí nikdo bránit zkusit dosáhnout spojení s planetou, zvanou Země. Pochopitelně jen pokud dodržíme podmínku, aby se moji krajané nedostali na žádnou obydlenou planetu Společenství.

Tímto rozhodnutím zasedání skončilo. Delegáti ještě chvíli diskutovali, ale pak se začali rozcházet do svých domovů. Chtěl jsem si promluvit s Bghltem, ale zmizel mi s očí. Ostatní ne-lidé z Uxu se snažili jako většina ostatních co nejdříve se vrátit domů, ale myslel jsem si, že mi někdo z nich může poradit aspoň to, kde mám hledat Bghlta. Když jsem však jeho jméno vyslovil, tvářili se jeho krajané, jako kdyby vrazili do vosího hnízda.

„Bghlt je Strážce,“ řekl mi jeden z nich.

„Vy víte, co to znamená Strážce?“ zeptal jsem se.

„Ne... ale je to něco, s čím se nežertuje,“ odpověděl mi rychle druhý ne-člověk. Všichni se najednou snažili rychle se dostat z mé blízkosti, až jsem měl nablízku jen dva.

„Zajímá mě,“ zeptal jsem se, „zda vy považujete samotné Strážce za Dobro nebo za Zlo.“

„To se snad od nás můžeš dozvědět,“ otočili se ke mně oba. „Samozřejmě za Dobro, tak absolutní, že tomu stejně nebudeš věřit. Strážce nejen nemůže dělat zlé skutky, ale on nemůže ani lhát a pokud něco považuje za svou povinnost, má vždy pravdu, protože ví něco, co my ostatní nevíme. Jestliže něco řekne Strážce, je to zákon.“

„Ale co když se někdo bude vydávat za Strážce jenom tak, aby mu ostatní uvěřili?“

„Kdybys to o sobě řekl ty, člověče ze Země, požádal bych tě, aby sis nedělal žerty z toho, čemu vůbec nerozumíš,“ řekl tiše první. „Našinec něco takového neudělá. Prohlásit se za Strážce může jen skutečný Strážce, ode všech ostatních by to byla svatokrádež a zločin. Nikdo na Uxu nic takového neudělá.“

„Vy se Strážců bojíte?“ nadhodil jsem.

„Nerozumíš tomu, člověče,“ povzdychla si chobotnice. „Kdo má svědomí čisté, Strážců se bát nemusí. Ale na Uxu nikdo nikdy neudělá pošetilost, aby se Strážci žertoval, věř tomu!“

„Nebudeme ti už nic říkat, stejně nic nemůžeš pochopit,“ otočila se i druhá chobotnice k odchodu. Pak se oba obrátili a přes svou velikost mi rychle zmizeli v davu.

Neměli tak docela pravdu. 

Co se týče Strážců, brzy jsem je musel nejen pochopit, ale stát se jedním z nich. Ne na planetě Ux, ale – na Zemi. 

Errata:

19.07.2021 12:42