Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Otevřeně

Jednání s panem Isoroku Jamamoto začalo příjemně. Pan Jamamoto zastupoval několik podniků v Japonsku a ke mně se vypravil s úkolem získat licenci na nový typ letadel. Původně přijel za Honzou Andělem, ale od něho se dozvěděl, že v otázce licencí musí zajít přímo za mnou.

Pan Isoroku Jamamoto měl obchod jen zprostředkovat, nic víc. Měl ale všechna pověření od firem, které u nás zastupoval – a nebylo jich málo. Jakmile se na strojírenské výstavě objevil první gryul z ověřovací série, byla to samozřejmě bomba.

Letadlo s vlastnostmi helikoptéry, ale s pořizovacími i provozními náklady menšími než u auta, navíc s neobvykle dlouhou záruční dobou padesáti let, to byl vynález století. Pochopitelně jsme ihned měli spoustu zájemců, ale japonský průmysl jako první rozpoznal, že půjde o něco, co může úplně změnit tvář světa.

„Moc mě těší, že mám čest s vámi tady jednat,“ začal na mě mluvit pan Jamamoto – česky, bez tlumočníka.

„Odkud znáte češtinu?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Já byl jsem dlouho v Praze,“ usmíval se pan Jamamoto, „tam jsem naučil se. Proto mám tu čest zastupovat naše podniky. Mohl bych mluvit i anglicky, francouzsky a dokonce rusky.“

„Tyhle jazyky jsem už skoro zapomněl,“ přiznal jsem. „Anglicky bych se snad ještě dnes dohovořil, ale ruštinu už dávno neovládám.“

„Nevadí,“ usmíval se pan Jamamoto. „Myslím si, že česky umím dost.“

Nabídl jsem hostu místo a posadili jsme se.

„Nevím – nesetkali jsme se někdy?“ začal jsem. „Víte, podle jména...“

„To jste se musel zmýlit,“ usmíval se. „Je pravda, jméno Jamamoto je v Japonsku známé a proslavené, ale nemám na tom zásluhu já, jen jsem vzdáleným příbuzným admirála Isoroku Jamamota, který za Druhé světové války velel japonskému loďstvu. Zle tenkrát zatápěl Britům a především Američanům, než ho jednoho letního dne i s kurýrním letadlem sestřelili... Ale to je příliš dávná historie, to bylo někdy v minulém tisíciletí...“

„Dobrá, raději přejdeme k věci. Domnívám se, když vás poslal Honza Anděl, že budete mít zájem o letadla.“

„Také o letadla,“ usmíval se pan Jamamoto. „Ale nejenom o letadla. Dozvěděli jsme se, že používáte i nějaké zvláštní technologie. Máte velice zajímavé slitiny a nezvyklé plasty. My jsme je viděli. Nepotřebujete barvy a přitom to nerezaví. To by také zajímavé pro nás bylo velice.“

„Tomu docela věřím,“ přikývl jsem.

„Japonsko je země chudá na suroviny,“ pokračoval pan Jamamoto. „Jak možná nevíte, za každý gram plastů teď platíme moc draho. Od pana Anděla jsme se dozvěděli, že máte zajímavé patenty i na plasty, ale že licence můžeme dostat jedině od vás. Proto jsem tu.“

„Nikdy jsem se netajil, že všechno rád dám dalším firmám. Ale – znáte mou podmínku?“

„Pro nás nebude vaše podmínka žádnou zátěží. Japonsko už dlouho velice mírová země,“ přikývl hlavou pan Jamamoto. „Mám potěšení slíbit za všechny mé mandanty, že vaši podmínku respektujeme. Japonsko nebude vyrábět pro válku.“

„Jinak bych s vámi ani nejednal,“ řekl jsem klidně a též s úsměvem. „Rád vám poskytnu všechny licence, které budete požadovat a které mám k dispozici, za stejných podmínek jako svým krajanům. Jim jsem dal výhodu, že byli první, ale neslíbil jsem jim, že budou jediní.“

„Tak nám to už oni sami vysvětlovali,“ přikývl pan Jamamoto.

„Ale od vás bych přece jen potřeboval něco navíc,“ řekl jsem. Pan Jamamoto zpozorněl.

„Víme oba,“ pokračoval jsem, „že Japonsko je světová elektronická velmoc. Chtěl bych od vás spolupráci právě v tomto směru.“

„Zastupuji i největší elektronické firmy Japonska,“ ujistil mě pan Jamamoto. „Můžete mi sdělit své návrhy či požadavky.“

„Našim gryulům přece jen něco chybí,“ začal jsem. „Snad jste o tomto problému jednali, snad ne. Potřeboval bych ta letadla vybavit dokonalejšími navigačními přístroji a počítačovým řízením, aby byla ve vzduchu co nejbezpečnější. Očekávám ve vzduchu větší tlačenici než je tam dnes a potřebuji, aby provoz gryulů nepoznamenaly hned od počátku zbytečné havárie.“

„Vaši kolegové už něco v tomto směru dohodli,“ informoval mě pan Jamamoto. „Naše firmy jim mohou určitě nabídnout dokonalé a spolehlivé přístroje a to ve velmi krátkém čase. Máme zkušenosti z letecké dopravy, japonské značky jsou všude proslulé a spolehlivost je pro ně odedávna samozřejmostí...“

„Doufám – i když se ještě pamatuji na systém Widows, který dokázal zatuhnout i na vašich počítačích...“ usmál jsem se, když jsem zahlédl pobavený úsměv na tváři svého hosta. „Rád bych se na vás spolehl. Pro vás to bude určitě dobrý obchod. Potřeboval bych, abyste v tomto směru spolupracovali se všemi, kdo letadla vyrábějí nebo je v budoucnu budou vyrábět, abyste licenci na navigační systémy poskytli každému, kdo vás o ni požádá. Nebudu a nechci dělat tajemství z letadel. Na druhou stranu nechci, aby někdo jiný dělal tajemství z dalších součástí. Chtěl bych, aby co nejdříve vznikl bez monopolu jediné firmy celosvětový navigační systém, přístupný všem. Gryuly se musí stát běžnými jako dnes auta. Bez elektroniky by to jistě šlo – ale hůř. Chci aby tato letadla byla naprosto perfektní. To je moje další podmínka pro vás.“

„To není nesplnitelná podmínka. Asi se o ní domluvíme velice snadno. Dokonce se mi to zdá dobrý nápad a dobrý obchod být.“

„V takovém případě od vás později já odkoupím licenci na takový systém, případně bych koupil i větší množství těchto navigačních přístrojů pro gryuly, vyrobené jinde.“

„Gryuly už vyrábí někdo?“ zbystřil pozornost pan Jamamoto. „O tom nikdo nemluvil. Že by nás nějaká další konkurence tento... předehnat?“

„Ano, o tom jste dosud nemohl slyšet,“ informoval jsem ho ochotně. „Mohu vás ujistit, že gryuly, o kterých mluvím, rozhodně nebudou nikomu na tomto světě konkurovat. Přesto bych chtěl, abyste nám s navigačním systémem pomohli. Budeme potřebovat velký počet přístrojů, ale snad by to šlo zařídit.“

„Myslím si, že to nebude těžké,“ souhlasil váhavě.

„A pak bych měl ještě jeden problém, který s touto věcí příliš nesouvisí, jedině v tom, že by se také jednalo o obchod. Potřebuji někde zakoupit veliké množství kvalitních digitálních přehrávačů hudby.“

„Samozřejmě prodáme jakékoliv množství budete přát si,“ pospíšil si Japonec. „Můžeme vám vyhovět – i kdybyste chtěli milión kusů!“

„Budu jich potřebovat mnohem více,“ zavrtěl jsem k jeho nebetyčnému údivu hlavou. „Obávám se dokonce, že na tu zakázku nebude stačit ani elektronická velmoc, jakou je Japonsko. Nejspíš bude nutné postavit i několik nových továren. Teď bych od vás potřeboval dodání hotových přístrojů. Později budu chtít postavit továrny, dodat zařízení pro výrobu a vyškolit lidi.“

„Pane – Japonsko dnes zásobuje celý svět!“ řekl uraženým tónem pan Jamamoto. „Máte špatnou představu o možnostech našeho elektronického průmyslu.“

„O možnostech Japonska mám představu velmi dobrou, ale vy ještě netušíte, oč by šlo. Můžete mi snad letos dodat – celou miliardu přehrávačů?“ zeptal jsem se s úsměvem. „Odbyt bude zaručený, jen se obávám, že to už bude vysoce nad vašimi možnostmi.“

„Miliardu?“ podíval se na mě udiveně. „Letos? Pokud vím, vaše země nemá ani malý zlomek toho počtu lidí. Miliardu! To je mnohem víc, než kolik potřebuje celý svět! Nespletl jste se náhodou – o několik nul?“

„Pane Jamamoto, tady skutečně nejde jen o náš svět,“ řekl jsem. „Vy si asi myslíte, že tady přede mnou zastupujete Japonsko a já svou malou zemičku, ale ve skutečnosti teď zastupujete celý svět a já mluvím za stomiliardové Galaktické společenství myslících bytostí. Možná mě v této chvíli považujete za blázna, ale ujišťuji vás, že mluvím čistou pravdu. Mohu vám svá slova kdykoliv dokázat a dosud jsem o své pravdě přesvědčil každého.“

„Nezlobte se, to poněkud nezvyklé!“ naprázdno polkl pan Jamamoto. „Mohl byste mi ukázat něco, co mě přesvědčit? Něco co vaše slova trochu – podpořit? Vím, vaše letadla opravdu mohou pocházet z vesmíru – ale nemusí!“

Vytáhl jsem obratem z kapuce agisar a přistrčil jej před pana Jamamoto na stůl.

„Co je to?“ trochu se odtáhl.

„Něco, co pochází z vesmíru,“ pokrčil jsem rameny. „Na Zemi se takoví tvorové nevyskytují, ale časem se bez nich také neobejdeme. Pokud vám to nestačí jako důkaz, mohl bych sem pozvat někoho z mimozemšťanů, který se nám lidem vůbec nepodobá. Předem vás varuji – mohl byste se ho vyděsit.“

„Bylo by to tak asi lepší,“ přikývl pan Jamamoto. „Víte, já nejsem biolog a nevím, kteří tvorové v moři žijí a kteří ne. Šupinatou chobotnici jsem nikdy neviděl, ale kdoví... Třeba na Zemi takový druh někde existuje.“

Nemělo smyslu mu vysvětlovat, že agisar není chobotnice už proto, že nemá osm, ale jen šest chapadel. Musel jsem proto požádat Bghlta, aby ke mně přišel a pomohl mi nedůvěřivého Japonce přesvědčit. Předem jsem pana Jamamoto upozornil na to, co uvidí, ale on i tak strnul a promluvil až když Bghlt zase odešel.

Dvoumetrová, vzpřímeně se pohybující a navíc česky mluvící chobotnice se samozřejmě nikde na Zemi nevyskytuje, další pochyby byly vyloučené.

„Děkuji, přesvědčil jste mě,“ řekl vážně. Pak se chvíli zamyslil, než pokračoval: „To ale úplně mění situaci. Mohu se vás na něco zeptat?“

„Prosím,“ pokrčil jsem rameny. „Ptejte se.“

„Říkáte, že zastupujete jakési Galaktické společenství,“ pokračoval pomalu. „Není mi ale jasné, co je to za Společenství? Nemají s námi vaši mimozemšťané nějaké nekalé plány? Proč nevystoupí veřejně? A – jste vy vůbec člověk? Nebo jste – mimozemšťan?“

„Odpovím vám, jen trochu v jiném pořadí,“ usmál jsem se. „Předně: jsem také člověk, původem ze Země. Galaktické společenství představuje skupinu světů, obydlených různými bytostmi, lidmi i ne-lidmi, jako je například bytost, kterou jste viděl teď. Bát se nás rozhodně nemusíte, ani mě, ani mých vesmírných přátel. Naopak, oni jsou velice opatrní vůči Zemi – oni mají větší důvod obávat se nás. Nepoužívají násilí a nemají zbraně, zatímco na Zemi je obojího až přespříliš. Snad by nás mezi sebe časem přijali, ale když se dozvěděli o Hirošimě... Dlouho mi trvalo, než jsem je přemluvil, aby si vůbec něco se Zemí začali.“

„To je pravda,“ připustil pan Jamamoto. „Já atomové zbraně považuji za hanbu lidstva. A to jistě nejsem sám.“

„Pak vás ani nemusím dlouho přesvědčovat,“ řekl jsem. „Ujišťuji vás, že Společenství pro Zemi nejen neznamená ohrožení, ale naopak, mohlo by nám velice pomoci – samozřejmě pouze tehdy, pokud se s ním podaří navázat lepší vztahy než dosud.“

„Je-li tomu skutečně tak, pak se Japonsko bude snažit. Jsme velice mírumilovná země.“

„O vaší zemi nesmýšlím v současné době jinak než jako o dobré a mírné zemi,“ také jsem se trochu uklonil. „Ačkoliv ještě nedávno nebylo Japonsko mírumilovné jako dnes a také dnes se v Japonsku stále ještě vyskytují zločinci, kteří nikdy nebudou mít možnost navštívit obydlené planety Galaktického společenství.“

„Už jsem vám přece říkal, že to je příliš dávno,“ zamračil se pan Jamamoto. „Já se za svého prapředka ani nestydím. Byl to válečník a stál na špatné straně, ale v jeho době to nikdo z Japonců tak nebral. Admirál Isoroku Jamamoto byl samuraj. Přesvědčíte-li samuraje, že je něco pro Japonsko užitečné nebo dokonce nezbytné, bude to dělat, i kdyby ho to stálo život. Dnes už je i nám samurajům jasné, že postavit se proti celému světu není a nebylo pro Japonsko dobré, ale to naši předkové ještě nevěděli.“

„Ale i u vás jsou dodnes teroristé a násilníci,“ podotkl jsem jemně.

„Máte na mysli sektu Ó-šimri-kjó?“ zamračil se. „Jenže o té víme jen to, že pořád někde existuje a občas nastraží nálož nebo otráví vodovod – pakáž jedna. Ano, existují, ale to přece nejsou samurajové. My bychom si to s nimi brzy vyřídili nebýt toho, že jsou příliš dobře utajeni. Ale i to jsou zanedbatelné hloučky proti jinak mírnému Japonsku.“

Bylo vidět, že ho samotného tyhle extrémní skupinky hnětou.

„Naneštěstí ale nejsou na Zemi jen takové mírné země, jako je současné Japonsko. Před necelými dvěma roky někdo v blízkosti Země sestřelil fotonovou zbraní mezihvězdný letoun Galaktického společenství. Japonsko to nebylo, ale jistě pochopíte, že mám pádný důvod své kosmické přátele skrývat. Řeknu vám, že stát, z jehož území bylo stříleno, se ještě hodně dlouho nedostane na seznam zemí, s nimiž budeme jednat jako s vámi.“

„Je to fantastické – ale budu vám věřit,“ řekl po chvíli pan Jamamoto. „Pak mě ale zajímá spousta dalších otázek. Jak si představujete vyrovnávání vzájemných pohledávek? Jak bychom mohli například platit – mezi různými světy?“

„Jak je obvyklé,“ pokrčil jsem rameny. „Společenství sice nezná dolary ani jinou pozemskou měnu, ale může platit zlatem, zbožím, službami – i licence mohou hrát roli. Mezi jednotlivými světy Galaktického společenství jsou i takové obchody běžné. Bylo by samozřejmě výhodnější zapojit se do jejich systému společné měny, nazývané pugya. Já společnou měnu považuji za velmi výhodnou a bude záležet na lidech Země, zda ji budou přijímat, nebo ji odmítnou. Občas se používá i bezplatná pomoc, zejména při rozsáhlých katastrofách, nebo když je potřeba dostat některé nevyvinuté světy na úroveň ostatních, ale to se nás netýká, Země už dávno není typicky tento případ.“

„A co si vy sám představujete pod tím, jak jste to řekl, přijetím do Společenství? Myslíte si, že by to bylo pro Zemi výhodné? Pochopte, opatrnost není nic špatného.“

„Pane Jamamoto, tady se spojilo už několik civilizací,“ řekl jsem přesvědčivě. „Tyto světy jsou i nadále samostatné, jen některé záležitosti řeší společně. Vždy mají společné: jednotnou řeč, informace a zpravodajství, kosmonautiku, nebo přesněji dopravu na větší vzdálenosti, měnu, meziplanetární obchod a daně z něho. Musí uznávat společné zákony, případně pokud trvají na vlastních, jejich zákony nesmí být se společnými v protikladu. Světy Galaktického společenství mají s meziplanetární spoluprací zkušenosti už několik desítek tisíc let a to je mnohem déle, než trvá celá pozemská civilizace.“

„A co vojenské otázky?“ vyhrkl. Bylo vidět, že přemýšlí na plné obrátky.

„Bohužel, vojenské otázky představují problém největší,“ potřásl jsem hlavou. „Světy Galaktického společenství nemají armády ani vojáky. Všechno se tam řeší bez násilí. Bude tedy nutné, aby se jim Země přizpůsobila – a zrušila armády. Myslící bytosti přece nebudou kvůli nám zbrojit. Jednak by to bylo naprosto nesmyslné a pro ně je to prostě nepřijatelné!“

„Říkáte, je jich sto miliard. A přece se nás bojí? Na tom se mi něco nezdá!“

„Uvědomte si, že lidé i ostatní bytosti Společenství jsou jiné povahy, než lidé Země. V jejich světech neznají násilné činy, neznají vraždy, žijí spolu v dobrém – a teď se náhle setkali se světem, kde se denně stane několik tisíc vražd, ostatní krutosti ani nepočítám. To my pro ně představujeme obrovský šok, jaký si nedovedete představit. Zatím jsem je přemluvil, aby mým prostřednictvím zkusili se Zemí jednat. Můžeme spolu obchodovat, navzájem si pomáhat, možná si vyměňovat licence, ale to všechno pořád nestačí. Připojení Země ke Společenství asi nebude jednoduchou záležitostí, na Zemi je příliš mnoho zla, ale rád bych se toho dožil.“

„To tam vážně nemají zbraně?“ ubezpečoval se pan Jamamoto.

„Jediné zbraně, které jsem tam kdy viděl, byly pušky pro kosmonauty,“ ujistil jsem ho s úsměvem. „U kosmického průzkumu to jinak nejde. Na některých divokých planetách totiž žijí dravá zvířata. Na takového tyrannosaura může být i výbušná střela slabá, věřte mi, setkal jsem se ve vesmíru i s těmito obludami a pár jsem jich i zastřelil. Sebevětší pacifista snad neodmítne vzít do ruky pušku, když má jít do lesa, kde řádí tygr-lidožrout. Mimo kosmická střediska ale ve Společenství žádné zbraně nenajdete.“

„Takže oni neznají armády,“ uvažoval pan Jamamoto. „To by možná dobré znamení bylo. Jakým způsobem jste se vlastně do kontaktu s touto civilizací dostal?“

„Vzpomeňte si – expedice Perseus,“ připomněl jsem mu.

„Nedávno dorazila k Zemi zpráva, že všichni zahynuli při katastrofě?“ odtušil neurčitě.

„Tu zprávu musel někdo poslat, nemyslíte?“

„Ach ano, jeden člověk to prý přežil o něco déle.“

„Ten jeden teď sedí před vámi,“ řekl jsem. „Díky přátelům z planety Bardžá vypadám poněkud mladší než opravdu jsem, ale jsem tu a ačkoliv na to žádné oficiální pověření nemám, střídavě zastupuji lidi Země i bytosti Galaktického Společenství. Už jsem zprostředkoval hodně kontaktů, ještě víc jich mám v plánu. Země získá možnosti, o jakých se nikomu ani nezdálo.“

Díval se na mě velice udiveně.

„A – můžete mi ještě prozradit, kde se to Společenství nachází?“

„Podíváte-li se na oblohu, většina světů je soustředěna do souhvězdí Býka,“ usmál jsem se a obrátil jeho pozornost k veliké mapě hvězdné oblohy, zavěšené na stěně. „Společenství je ale rozsáhlejší než odpovídá této oblasti, takže se spousta světů nachází i v sousedních souhvězdích. Z pozemského pohledu je to sedmina oblohy: Blíženci, Vozka, Perseus, Velryba, Beran, Eridan a Orion, některé světy jsou i v Malém voze. Možná víte, že Perseus ztroskotal u hvězdy Epsilon Eridana. Právě tam jsem se setkal s Bardžany. Jejich říše sahá v současné době skoro až k nám a v dohledné době by nás tak jako tak objevili.“

„To je velmi zajímavé,“ řekl pan Jamamoto. „Ale teď by mě zajímalo, jak si představujete dopravu zboží mezi Zemí a těmi světy? Společenství má jistě hvězdné lodi. Mohly by přistávat přímo v Japonsku? Nebo se tak děje na pouštích? Víte, Japonsko – moc hustě osídlená země...“

Bylo vidět, že už se s existencí mimozemšťanů smířil a teď ho začaly zajímat technické detaily. Jakmile obchodník projeví zájem o kšeft, je to v suchu.

„Společenství má mnohem lepší druh dopravy než mezihvězdná kosmická letadla,“ řekl jsem. „Ta tam sice existují, ale provozuje je Kosmický průzkum a sice pouze do míst, kde nejsou dálkové dopravní stanice. Teprve ty zabezpečují dopravu mimoprostorem. Používají při tom osobní nebo nákladní kontejnery uik – vypadají jako železniční vagóny. Nepotřebujeme tedy žádná letiště pro kosmické lodi. Jakmile je na nově objevené planetě postavena první stanice, pro další kosmické lety už není důvod. Chtěl bych nějaké brzy postavit i u vás, budou se hodit i na dopravu po Japonsku i po celém světě.“

„Jak vypadá taková mimoprostorová stanice? Co si mám pod tím představovat?“

„Nevelkou budovu, menší než současná železniční nádraží. Dá se postavit skoro všude. Nemusíte se obávat, nezabere mnoho místa. Na každém světě Společenství stojí takových stanic tisíce. Spojují nejen jednotlivé světy, ale i větší města. Jejich výhody poznáte, až jich bude na Zemi více. Přeprava sama je věcí okamžiku a je naprosto bezpečná, vůbec nezná pojem havárie.“

Pravda, netušil jsem ještě, že i tato maximálně bezpečná doprava může selhat. Ke katastrofě toho druhu je ale třeba mimořádných podmínek, například výbuch supernovy, jejíž plameny pohltí planetu se zapnutými stanicemi vjosuzgu. Panu Jamamotovi jsem ale nelhal. Za dosavadní dobu existence stanic se žádná taková nehoda nestala. 

„Zajímavé. A vy už je na Zemi máte?“ zeptal se zvědavě pan Jamamoto.

„Jednu takovou stanici máme přímo pod podlahou, občas sem přivážíme nějaký materiál, například plasty,“ řekl jsem. „Dá se tvrdit, že už ji občas využíváme. Ale pravé využití teprve nastane, jakmile budeme schopní vystupovat legálně.“

„Takže vy už jste některé státy... připojil?“

„Nepřipojují se státy, ale jedině celé světy,“ řekl jsem. „Planeta se může připojit jen jako jednotný svět. Zatím se mohu do zemí Společenství podívat já a několik lidí, za které se zaručím. Ke skutečnému připojení toho musíme na Zemi ještě hodně změnit.“

„Pokud je tomu tak, jak říkáte, pak se vynasnažím, aby se i Japonsko zasloužilo o dobré vztahy s tím... Galaktickým společenstvím.“

A měl jsem ho tam, kde bylo potřeba. Rozhodl jsem se kout železo, dokud je žhavé.

„K tomu budeme potřebovat, aby se nejprve dohodli všichni lidé na Zemi,“ řekl jsem. „Teprve až se dohodneme mezi sebou, můžeme se snažit o připojení ke Společenství. Kdybyste tomu chtěl opravdu pomoci, mohl byste v Japonsku propagovat šíření společné řeči. Bylo by to nesmírně užitečné. Společnou řeč budeme potřebovat jako sůl. Myslím, že bude lepší, když s myšlenkou společné řeči přijde velmoc, jakou je Japonsko, než naše malá zemička.“

„Jakou společnou řeč myslíte? Angličtinu? Tou už se přece mluví po celém světě všude.“

„Nebyl by to žádný z pozemských jazyků,“ řekl jsem. „Mám na mysli řeč stomiliardového Společenství – Bar. Je snadná na zapamatování, ale přitom dost bohatá na možnosti vyjadřování. Některé světy se úplně vzdaly svých jazyků a mluví se na nich pouze řečí Bar, jinde se jazykem místních obyvatel mluví dál, ale řeč Bar musí ovládat každý. My se na Zemi přece potřebujeme domluvit i navzájem mezi sebou – jazyk Bar je k tomu jako stvořený. Žádný národ na světě by se nemohl cítit ukřivděný, že má být jako společná řeč právě řeč jeho souseda. I to se mi zamlouvá.“

„To není špatná myšlenka, v tom s vámi souhlasím,“ řekl pan Jamamoto vážně.

„Jazyk Bar je přitom mnohem starší než všechny současné pozemské jazyky,“ pokračoval jsem. „V dobách, kdy se na Zemi stavěly pyramidy, mluvilo se jazykem Bar na mnoha planetách ve vesmíru. Jazyk Bar má neměnná pravidla už mnoho desítek tisíc let – o jednotnost se neustále stará jazykový ústav na planetě Bardžá. Proto se s ním dnes bezpečně domluvíte na kterémkoliv světě Společenství, byť byly samostatné už tisíce let. Zatím žádný pozemský jazyk tak dlouho nevydržel. Japonsko je starší než Čechy, ale – kde bylo Japonsko před čtyřiceti tisíci lety?“

„Máte nějakou učebnici?“ přerušil mě věcně.

„Mám učebnici i slovníky. Dokonce uložené v našich počítačích, distribuce nebude představovat problém. Dodám vám je třeba ihned.“ a vytáhl jsem ze zásuvky psacího stolu stříbřitý počítačový disk. „Mám jen jednu podmínku: budete to šířit za režijní cenu, tedy za cenu nosičů a případných daní, nanejvýš s přiměřeným ziskem do čtvrtiny konečné ceny. Elektronické šíření bude úplně zadarmo. Tady nejde o zisk, ale o co největší zpřístupnění všem lidem na celém světě, rozumíte?“

„Myslím, že nebude těžké s vámi spolupracovat,“ řekl pan Jamamoto, než se rozloučil. „Vaše podmínky jako by byly mé vlastní a nechcete po mně nic, co bych podle mého přesvědčení nemohl splnit. Mohu se zeptat, co v plánu pro nejbližší dobu máte? Není-li to tajemství.“

„V nejbližší době předám lidem Země, co nám smím ze Společenství poskytnout. Vy máte zájem zatím jen o menší část toho, co jsem přivezl. Mám toho víc a jsem si jist, že po vás a vaší zemi jistě přijdou další ze všech končin světa. Pane Jamamoto, vám snad nemusím zdůrazňovat, že tady půjde o pokrok, jaký bychom na Zemi kdovíjak dlouho vymýšleli. Až na to přijdou ostatní, dveře se netrhnou. A řekl bych, že to bude brzy.“

„My jsme přišli mezi prvními?“

„Jste dokonce úplně první, kdo přišli sami. Svým krajanům jsem tohle všechno v podstatě vnutil. Rozhodl jsem se poskytnout výhody všem stejně a budu se tím řídit – až na pár výjimek. Některé státy nedostanou nic.“

„Nechtěl bych být tou výjimkou,“ řekl pan Jamamoto jemně. „Výjimky byste dělat neměl. Přinese to jen... nenávist a to nebude dobré.“

„Odmítnu každého kdo odmítne mír,“ řekl jsem rozhodně. „Snad po mně nechcete, abych právě já, přesvědčený pacifista, podporoval zbrojaře a válečníky. Rozumní lidé se snad mým podmínkám zdráhat nebudou.“

„To je pravda,“ řekl pan Jamamoto. „Potom přestávám závidět státům Jedině pravé víry i tu jejich naftu. Jestli budou trvat na svém...“

„Vždyť už jen oni hrozí válkou, ostatní si drží armády vlastně kvůli nim. Ať změní stanovisko, zruší doktrínu svaté války a budou mít všechno, jako ostatní.“

„Pak s vámi musím souhlasit,“ obrátil pan Jamamoto. „Takové výjimky nejsou špatné výjimky. V míru je budoucnost Japonska – i celého světa.“

Brzy poté jsem podepsal smlouvy, kterými několik velkých japonských firem přistoupilo na moje pacifistické podmínky. Umožnilo to rozjet v Japonsku nejprve výrobu gryulů, později dalších provozů. Brzy jsem mohl zařídit stavbu stanice vjosuzgu uprostřed Tokia a vzápětí poté i v dalších městech Japonska. Stanice jsme tam museli z důvodů častějších zemětřesení stavět masivnější než jinde, s dvojitým obalem a vloženými tlumiči – i pro tyto odlišnosti existovaly odedávna ve Společenství plány a uvnitř těchto stanic pořád všechno souhlasilo. Jediný rozdíl proti ostatním světům byly stále ještě zamontované nálože trhavin a kromě toho byl ještě více oddělen úsek strojový a ovládací od transportní haly a od všech míst, kam měli přístup lidé Země. Pořád bylo třeba plnit můj slib ohledně znemožnění zneužití stanic na Zemi.

Po Japoncích začali brzy přicházet další. Jedna malá země by neudělala takový rozruch ve světové technice. Kdybych nakrásně chodil od jedné továrny ke druhé, mohl bych se dočkat jen posměchu. Ale jakmile mě začali brát vážně Japonci, vzalo to najednou obrat!

Automobily, ani od těch nejznámějších firem, neměly šanci konkurovat lepším a přitom levnějším gryulům. Nové japonské navigační systémy jim zajistily letovou bezpečnost, jaké auta na silnicích prostě nemohou nikdy dosáhnout. Satelitní naváděcí systém zpočátku pracoval jen nad Japonskem, potom nad Amerikou, ale brzy se podařilo vyrobit navigační satelit tak malých rozměrů, že mohl být umístěn i nad Evropou, aniž se jej fanatikům Jedině pravé víry podařilo vypátrat a sestřelit. Hlavní roli sehrálo, že se dostal na oběžnou dráhu vlastními antigravitačními motory bez nápadné rakety. Továrny na automobily se rychle přeorientovávaly na gryuly. Licence dostávaly snadno – neměl jsem v úmyslu dělat nikomu problémy a ochotně jsem jim poskytoval i půjčky v měně pugya na nákup plastů ze Společenství. Splátky jsem přijímal i v pozemských měnách, nejčastěji pořád ještě v dolarech, nakupoval jsem pro Galaktické společenství veliké množství pozemské elektroniky. Samozřejmě jsem brzy vlastnil miliardy nejen ve měně pugya, ale i v dolarech – i když jsem platil daně jak na Zemi, tak ve Společenství. Monopol na obchod Země-Společenství byl zlatý důl. Skoro se dalo říci, že jsem snahou o připojení Země ke Společenství jednal proti svým zájmům – až se tak stane, jistě o velice výnosný monopol přijdu. To by mi ale muselo jít o peníze.

Letecké společnosti světa musely brzy po vzoru japonských vyměnit dosavadní nemotorná letadla za gryuly a nakonec doslova splynuly s bývalými autodopravci. Přestalo se rozlišovat, zda se dopravují lidé nebo náklady a zda je to mezistátní přeprava nebo doprava na pár kilometrů. Japonské antibusy byly tak levné, že si je mohl pořídit každý zdatnější podnikatel. A hlavně nepotřebovaly letiště. K přistání jim stačila plocha nepatrně větší než jejich půdorys, aby se tam vešly a bylo ještě kam vystoupit. Skončila éra obřích letadel a letišť, vzdálených od městských center. Stanice vjosuzgu jsme stavěli v centrech měst a další dopravu potom obstarávaly gryuly.

Všechny strojírenské podniky se houfně vybavovaly našimi rezonančními tavičkami. Hutě klasického druhu se jedna po druhé buť urychleně přizpůsobovaly, nebo krachovaly. Kdo trval na starých metodách, neměl šanci. Rezonanční zpracování přineslo kromě obrovského usnadnění práce s kovy i další výhody. Bylo teď jednoduché spojovat navzájem kovy, které se ohněm ani spojovat nedařilo. Místo rezavějících uhlíkatých ocelí se všude začaly ve velkém používat slitiny, kterým neškodila povětrnost, ale které teď byly tak levné, že se vyplácelo používat je místo obyčejných ocelí. Svět si naštěstí uvědomil, že si nemůže dovolit zaostat za Japonskem, které opět získalo náskok a nemínilo se zastavit. Někteří lidé mi vyčítali, že jsem měl Japonce odmítnout, ale tyto hlasy jsem odrazil tím, že jsem začal u nás, v Evropě. Naše malá zemička na tom ani zdaleka nebyla nejhůř. Nové technologie u nás naštěstí rychle zdomácněly. A nejen ty, které už měl kdekdo. I u nás mnoho lidí pochopilo, že právě nastal čas obrovských přeměn a snažilo se nové možnosti uplatnit i tam, kde je ve světech Společenství nevyužívali a proto jsem je ani nenabízel.

Ale ještě jedno pan Jamamoto splnil do písmene.

Japonsko jako první země světa přišlo s novou módní vlnou.

„Naučme se jazyku Bar, jazyku porozumění vesmíru!“ bylo heslo, které se stalo hitem číslo jedna na všech ostrovech Japonska. Japonci poprvé před celým světem přiznali, že jazyk Bar není původem ze Země. Opět předběhli všechny ostatní země světa, ale jejich příklad začal působit. Naučit se jazyku Bar bylo naštěstí snadné. Zájem o učebnice brzy přesáhl hranice jednoho státu, pak kontinentu a zakrátko módní vlna nového jazyka obešla celý svět. Mimo jiné se tak stalo v době, kdy jsem začal pořádat nábory studentů biologie v akci lékaři pro Zemi a kdy už jsem netajil její mimozemský směr.

Tady naše země první nebyla, ale i u nás se zavedlo vyučování jazyku Bar do škol a brzy se rozjely tisíce kursů i pro dospělé. Měli jsme v něčem proti ostatním velkou výhodu. První sestavený slovník byl přece mezi jazykem Bar – a češtinou.

Neuplynulo ani pět let od doby, kdy Honza Anděl přesvědčil vedení svého podniku, aby vyráběli místo aut gryuly. Zdálo se, že většina lidí světa bude brzy schopná domluvit se právě jazykem Bar. Navzdory ajatolláhům Jedině pravé víry, kteří dali řeč ďáblů do klatby, vypsali na moji hlavu odměnu a tomu z věřících, kdo mě zabije, zaručovali po smrti ráj. Podle jejich kodexu jsou bytosti, vydávané za bytosti z hvězd, obyčejní ďáblové. Kletba se proto na ně pochopitelně vztahovala také. Museli jsme podniknout opatření, aby k nám nepronikl některý fanatik, ale v našem okolí byl zatím každý cizinec příliš nápadný, než aby se k nám nepozorovaně přiblížil. Kromě toho byla naše vila pevností, kterou by neohrozilo ani auto výbušnin, takže jsem se sabotérů neobával. Brzy jsme ostatně získali možnosti, které nejen fanatikům, ale i jiným takovým existencím řádně zamíchaly kartami.

V té době měla i naše země většinu továren vybavenou rezonančními tavičkami. Mizely vysoké pece i jiné čadivé provozy. Nové elektrárny, využívající B-paliva, měly bio-elektrické generátory ze Společenství, staré byly zrušeny. Odstraněním pecí poklesla spotřeba elektřiny, jako nahrazením žárovek a výbojek účinnějšími bio-lumi-lampami z Bardžá. Některé jsme dostali zdarma jako ekologickou pomoc barbarské planetě, ale brzy je vyrábělo i několik továren po celém světě. B-palivo jsme sice museli zpočátku dovážet, ale brzy jsme si s dodanou technologií postavili svoje výrobny. B-palivo se vyrábí buď z pěstované biomasy nebo z odpadů. Kanalizace se rázem staly z obtížného problému vítaným zdrojem energie a místo čističek rostly u měst stovky malých továren na B-palivo.

Několik továren na bio-plasty nakonec úplně odstranilo v každé zemi nutnost dovozu ropy. Naše země nebyla v tomto úsilí ojedinělá, bio-technologie a B-palivo ovládlo v krátké době celý svět. Ve světě zmizel zájem o ropu a nikdo ji nechtěl, ačkoliv její cena poklesla na zlomek ceny před nedávnem. Státy, donedávna závislé na jejím dovozu, se najednou díky B-technologii staly nezávislé. Tuto výhodu si ve všech zemích uvědomili a nikdo se nemínil k ropě vracet, ačkoliv odborníci z Bardžá tvrdili, že je hřích nechávat tak výhodnou surovinu bez využití.

Státy Jedině pravé víry však stále odmítaly uznat, že ve vesmíru mohou být jiné rozumné bytosti než lidé Země. Odmítly tím všechno, co pro ně podle mých podmínek muselo zůstat nedostupné. Měly dostatek peněz z doby, kdy byl celý svět závislý na jejich ropných polích, ale nemohly si za ně koupit ani embargované gryuly, ani jiné mimozemské technologie. Měly haldy donedávna luxusních aut, jinde ve světě už dávno neprodejných, která pro ně vyrábělo jen pár továren. Jejich fotonové zbraně i nadále hrozily do vesmíru, ale na Zemi už stálo několik desítek stanic vjosuzgu. Nespojovaly Zemi se Společenstvím, ale alespoň velká pozemská centra mezi sebou. Přinášely zkázu loďařským společnostem a následně i loděnicím, ale právě tak mizely i veliké ocelárny. I letecké továrny se musely urychleně přeorientovat na naše gryuly. Ukončení automobilové, lodní i klasické letecké éry jsem předvídal naprosto správně. Přestaly se stavět dálnice i železniční tratě, mnohde rezignovali na údržbu a některé dálnice, železniční tratě a přístavy zrušili. První velká trať, kde ukončili provoz skoro slavnostně, byla svého času proslulá Hokkaido-Line, nahrazená řetězcem stanic vjosuzgu. Podle japonského příkladu pak následovala lavina dalších.

Trochu jsem tento proces sledoval, v mnoha případech jsem mu i napomáhal, ale to už moje hlavní činnost na Zemi byla zaměřena jiným směrem.

Stalo se to brzy po mém příletu na Zemi, v době, kdy jsem se snažil vyléčit svého přítele Karla. Karel se přestal obracet na svého dosavadního lékaře, ale ten se o těžkého pacienta zajímal dál a sám Karla navštívil. Jakmile jsem spatřil před domem zastavovat sanitku, došlo mi, že můžeme očekávat nepříjemnosti. Nemýlil jsem se. Začalo to, jakmile doktor, starší pán v bílém plášti, s brýlemi a s lékařskou brašnou v ruce, vstoupil a pacienta místo na lůžku našel u stolu.

„Pane Růžička, copak nám to děláte?“ spustil žoviálně.

„Co bych dělal, pane doktore, pořád ještě žiju!“ odvětil Karel.

„Ale měl byste snad ležet, ne?“ opáčil doktor dobrácky.

„Vždyť je poledne!“ podivil se naoko Karel.

„Víte přece, jak to myslím,“ nenechal se vyvést z míry lékař. „A co prášky, užíváte je pravidelně?“

Nedalo se nic dělat.

„Mohl bych si s vámi pohovořit, pane kolego?“ zvedl jsem se v té chvíli ze židle, abych před ním Karla ochránil. „Bude to pro vás velmi zajímavé.“

„Nejprve se musím postarat o nemocného,“ nafoukl se doktor.

„To nemusíte, je už skoro zdráv,“ ujistil jsem ho klidně. „Vaši péči v této chvíli nutně nepotřebuje.“

„Tohle mám ze všeho nejraději,“ nakohoutil se lékař. „Na to abyste mě poučoval jste snad poněkud mladý, chlapče. A proč mi říkáte kolego? Jste snad také lékař?“

Přisvědčil jsem.

„Tím jste se ale hned zpočátku těžce blamoval, pane kolego,“ zafuněl. „Prohlásit o tomto případu, že je zdráv, je naprostý nesmysl. Měl byste si příště lépe rozmyslet, než něco takového plácnete.“

„Podívejte se raději na pacienta, pane kolego,“ opáčil jsem. „Vycházíte zřejmě ze situace, kterou jste viděl naposledy, jenže mezitím se cosi změnilo, račte si povšimnout.“

Doktor si s vrčením Karla prohlédl.

„Pojedete se mnou na rentgen,“ rozhodl nakonec, ale už nevypadal tak sebejistě. „Tohle musím vidět na snímku.“

„Vezmete mě s sebou?“ požádal jsem zdvořile.

„Vy nejste nemocný,“ vyštěkl doktor.

„Zato vám mohu přesně povědět, co uvidíte na tom vašem rentgenu,“ řekl jsem klidně. „Nádor na žaludku je už skoro rozpuštěný, zbývá malá oblast, asi tak velikosti koruny. Druhá oblast je ještě na játrech. Všechno ostatní je téměř zahojeno a pochybuji, že vůbec něco najdete. Dále: na starších snímcích byste mohl objevit malou kuličku vápníku v levém dolním plicním laloku. Ta už tam také není, protože jsem ji rozpustil. Karle, nech se vyšetřit, ale pak se vrať zpátky. A neber tam žádné léky, kdyby ti nějaké dávali. Můžeš vypít kontrastní látku kvůli rentgenu, ale žádné prášky!“

„To už přestává všechno!“ rozkřikl se doktor. „Nesnáším, když se mi někdo plete do léčení! Pane Růžička, budete-li poslouchat tady toho blázna, za nic vám neručím!“

„Vy byste stejně za nic ručit nemohl, pane kolego,“ řekl jsem mírně. „Vy už jste měl pro něho jenom morfium.“

Nemohl jsem se více strefit do živého. Nasupený doktor s Karlem odjeli sanitkou a Jaruš se do mě pustila.

„Vojto, proč si to chceš mermomocí rozházet u našeho pana doktora?“ začala mi vyčítat.

„Poslyš, Jaruš, vážně chceš, aby Káju léčil on? Ještě není vyhráno a když nebudu pokračovat já, zase by se mohlo všechno vrátit!“

To zabralo, Jaruš ihned přestala. Ostatně, během hodiny byl Karel i s doktorem zpátky.

„Pane kolego, omlouvám se vám,“ řekl doktor ve dveřích sklesle. „Měl jste pravdu, všechno bylo jak jste říkal. Jen by mě zajímalo, jak jste to mohl bez rentgenu poznat?“

K jeho cti jsem připočítal, že dokázal přiznat chybu. Okamžitě tím u mě stoupl.

„Nepotřebuji rentgen, abych se dozvěděl, s čím vy musíte jezdit do města,“ usmál jsem se.

„A jak to tedy, k čertu, víte?“ vybuchl doktor.

„Vystudoval jsem medicínu na jiné univerzitě než vy, pane kolego,“ řekl jsem smířlivěji. „Proto možná znám věci, o kterých se vám ani nezdá a naopak. Například neumím ani slovo latinsky, to tam na té universitě neumí nikdo, zato dokáži léčit rakovinu. Prosím vás, věřte mi.“

„Co to má být za univerzitu, kde nikdo neumí latinsky? Takovou nenajdete nikde na celém světě!“ nedal se doktor.

„I v tom máte pravdu, kolego,“ odvětil jsem. „Bardžanská univerzita je od našeho světa vzdálená čtyři sta šedesáti pěti světelnými roky vzdálenosti, ale hlavně čtyřiceti tisíci roky vývoje.“

„Co je tohle za nesmysl?“ zarazil se.

„Žádný nesmysl, pane kolego,“ opáčil jsem. „Vystudoval jsem nepozemskou medicínu na planetě Bardžá, daleko odtud ve vesmíru.“

„Nepozemská medicína?“ Doktor se na mě podíval jako na blázna. „Mohl byste mi to něčím dokázat?“

„Beze všeho,“ souhlasil jsem. „Posaďte se, půjčte mi ruku a zavřete na okamžik obě oči. Nebojte se, nebude to bolet.“

Ke cti doktora musím říci, že mi ruku podal ochotně. Ale oči pořádně nezavřel, takže když jsem vytáhl agisar, ucukl rukou tak rychle, že málem spadl.

„No tak se tedy dívejte,“ řekl jsem klidně. „Ale tu ruku mi dejte, nic vám s ní neprovedu.“

„Co to máte?“ zeptal se rychle.

„Bardžanský biologický pomocník agisar,“ řekl jsem po pravdě. „Víte, medicína, jak ji provozují na Bardžá, skoro nezná přístroje, jaké používá lékařská věda na Zemi. Má výhodnější biologické pomocníky. S jeho pomocí vidíme do pacienta lépe než sondami, tomografem, rentgenem i ultrazvukem dohromady. Nahrazuje nám laboratoř, všechny ty zdlouhavé testy a v neposlední řadě lékárnu, neboť hned na místě podle potřeby vytváří léky. Rozumíte mi?“

Pak už šlo všechno jako po másle.

„Pane kolego,“ řekl jsem po chvilce, když jsem si sundal chapadla agisaru s očí, „není to s vámi dobré. Nedávno jste měl infarkt, že? Jak vidím, přežil jste ho, ale druhý, ke kterému se u vás schyluje teď, byste nepřežil. Pokud vám to nebude vadit, výjimečně se vás ujmu. Bude to trvat asi dva měsíce a pak budete docela zdráv. Při té příležitosti bych vám mohl spravit žlučník, což je ve srovnání s prvním problémem maličkost, ale jinak je to nepříjemné, jak jistě uznáte. Mohl bych vám ještě vyměnit zuby, odstranit krátkozrakost a pokud budete chtít, vrátím vám opět na hlavu vlasy. Přijdete mi sem celkem dvanáctkrát, nejprve pět dní po sobě a zbytek pokaždé po týdnu. Chcete?“

„Já ode dneška nebudu moci dělat lékaře,“ zachrčel.

„Proč ne?“ pokrčil jsem rameny.

„Proti vám nemám šanci,“ přiznal doktor. „Vždyť jste to za minutu zjistil úplně přesně!“

„Pane kolego, z toho si nic nedělejte,“ řekl jsem na to smířlivě. „Vy jste zkrátka studoval to, co bylo možné. Nemůžete za to, že někde daleko odtud ve vesmíru jsou na tom doktoři lépe.“

„Ale vedle vás si připadám jako břídil.“

„Mě se bát nemusíte,“ řekl jsem. „Já si tady nehodlám otevřít praxi, protože bych nemohl dělat nic jiného.“

„Ale měl byste si otevřít praxi!“ naléhal doktor. „Víte, kolika lidem byste zachránil život?“

„Já to vím,“ řekl jsem smutně. „Ale mám tady něco ještě mnohem důležitějšího.“

„Proboha, co může být důležitější než zachraňovat lidi?“

„Zachraňovat lidi je jistě záslužné, ale po jednom to jde pomalu, zatímco jinde umírají po stovkách. Můj úkol je zastavit na Zemi války a to je určitě mnohem víc.“

Podíval se na mě udiveně, ale nedal se jen tak odbýt.

„To sice nechápu, ale přece jen... zastavit války... nevím jak to chcete udělat, ale právě jste mě přesvědčil, že dokážete zastavit rakovinu. Jak můžete takový dar nechat ležet ladem? Lékař nemůže zůstat mimo svět a když člověk umírá, nemůže se jen tak dívat...“

Měl vlastně pravdu. Nezbylo mi než slevit a ustoupit.

„Mohl bych vám nabídnout takovou malou službu. Když si s pacientem nebudete vědět rady, pošlete ho ke mně. Ale dohodneme se tak, že mi nebudete posílat kdejakou rýmu. Já sice umím vyléčit i tu, ale tím bych se opravdu nemohl zdržovat. Chcete?“

„I to by bylo dobré,“ rozjasnil se doktor. „Ale nejde mi pořád z hlavy univerzita, kterou jste vystudoval. Nebylo by možné, aby tam vystudoval i někdo další?“

„Vy byste chtěl studovat na Bardžá? No – koneckonců, proč ne?“

„Já už jsem na to asi starý,“ přiznal rychle doktor. „Ale mám syna, studuje druhým rokem medicínu a když si představím, že by měl jednou dopadnout jako já...“

Chvíli jsem přemýšlel. On to vlastně nebyl špatný nápad. Prosadit na Bardžá stovku nebo raději tisícovku vybraných lidí by mohlo jen prospět. Samozřejmě lidem Země, ale mohlo by to udělat dobrý dojem i ve vesmíru. Mělo mě to napadnout samotného – a dřív.

„Dobrá, podívám se, co by se dalo udělat,“ slíbil jsem. „Ale má to hned několik háčků. Studium na Bardžá trvá dvakrát pět let. Já mám teprve první stupeň, takže mohu léčit, třeba i tu rakovinu, ale na všechno si troufat nemohu. Dále si každý uchazeč musí uvědomit, že během těch pěti let možná neuvidí domov. Jednak univerzita na Bardžá nezná prázdniny, ale také protože nejsem schopný uhlídat větší provoz mezi Bardžá a Zemí, což je pro změnu podmínka Bardžanů. Bude to zkrátka řehole. Navíc se každý bezpodmínečně musí naučit řeč, jakou se mluví na Bardžá, jinak by se tam nedomluvil.“

„Proboha, kde se to dá naučit?“ zděsil se doktor.

„Dodám učebnice každému, kdo projeví zájem,“ řekl jsem. „Ale to není všechno, poslední podmínka je nejtěžší. Na Bardžá nikdo nesmí použít násilí. Obyčejná hospodská rvačka, jakých je na Zemi všude dost a dost, bude okamžitě znamenat letenku zpět k Zemi, jenže bez vyučení.“

„Já za vámi pošlu syna,“ řekl doktor rychle. „Nebojte se, náš Jirka se nepere.“

„Dobře – a teď mi půjčte ještě jednou ruku, tentokrát to bude nepříjemnější,“ řekl jsem rezolutně. Doktor ke mně odevzdaně natáhl ruku.

„Řekl bych, že injekce jsou mnohem horší,“ oddychl si, když jsem skončil.

„Já si to myslím také,“ přikývl jsem. „Ale někteří lidé si pořád nemohou zvyknout. Čert aby vzal starodávné americké filmy o Vetřelcích, co vypadají jako agisar!“

Nedalo se nic dělat, musel jsem na Bardžá za Zoidée.

„Můžeš pro mě něco udělat?“ zeptal jsem se jí ve dveřích.

„Když tě slyším tohle říkat, určitě to není pro tebe, že je to tak?“ usmívala se.

„Máš jako vždycky pravdu,“ řekl jsem. A vysypal jsem jí hned, že bych chtěl na Bardžá dostat velkou skupinu studentů ze Země, aby se mohli naučit pracovat s agisary.

„Takových bude na Zemi hrozně třeba,“ zdůvodňoval jsem.

„Na jednu stranu máš pravdu,“ povzdychla si, „je mi jasné, že Země potřebuje biology, ale na druhou stranu to bude znamenat pustit na Bardžá několik tisíc pozemšťanů. Ani nevím, zda to projde. Lidé se vás pořád bojí.“

„Vždyť jsi sama říkala, kdo se spřátelí s agisarem, nemůže být špatný,“ přemlouval jsem ji usilovně.

„Vždyť víš, já tě podpořím, ale musíš je vybrat tak, aby ani jeden z nich nedokázal provést něco, co by poškodilo všechny ostatní.“

Ještě ten den ale odletěla do univerzity v Cokrezu a druhého dne přiletěla za mnou na Zem s výsledky svého snažení.

„Něco jsem vymohla,“ řekla spokojeně. „Univerzita to pochopila jako nezištnou pomoc barbarské planetě a uvolnila pět tisíc míst, dokonce to bude zpočátku bez školného. Učitelé jsou připraveni, agisary dají do líhní, takže bys mohl shánět studenty. Zatím se mi ale nepodařilo sehnat pro všechny ubytování. Získat v Cokrezu pět tisíc bytů najednou je trochu moc. Leda koupit parcelu a postavit na ní jednu velikou společnou budovu, kde by měl každý svůj malý pokojík. To by bylo k mání třeba hned. Jinak to nevidím dobře.“

„A víš, jak bydlí studenti na Zemi? Právě tak, jenže je jich obvykle na tom pokoji více,“ chytil jsem Zoidée v pase a zatočil se s ní po místnosti, ačkoliv byla větší než já.

„Budeme ale muset zajistit pro tolik lidí po celých deset let jídlo. Předpokládám, že tvoji studenti nebudou umět vařit, ostatně nebudou mít kde, tolik kuchyní jim nevybavíme. Biolog si sice vystačí s málem, ale jak sám dobře víš, na vaření nebudou mít čas. S tímhle se Univerzita zabývat nemůže, to budeme muset zařídit sami,“ podotkla.

„Ke studentům přibereme pomocný personál, jako kuchaře, uklízečky a další, jídlo můžeme připravovat hromadně, půjde jen o suroviny. V nejhorším budeme potraviny vozit ze Země. Mohla bys mi na Bardžá pomoci s organizováním?“

„Pěkně děkuji!“ ušklíbla se. „To by tak hrálo, vozit vaše jedy k nám na Bardžá. Neboj se, potraviny se dají snadno a levně nakoupit na místě – jenže ne zadarmo. Na jídlo nám nikdo finance nedá. Samozřejmě ti pomohu jak to půjde, ale jde především o peníze, pokud nechceš Galaktické společenství žádat o pomoc – a to jistě nechceš, jak tě znám.“

„Máme výtěžek z licencí,“ řekl jsem.

„To nepostačí,“ odvětila. „Už jsem to spočítala, je to málo. Musíme vymyslet něco jiného.“

„Objednal jsem na Zemi pár miliónů přehrávačů,“ napadlo mě. „Původně jsem myslel na to, že budeme na planety Společenství dovážet hudbu. Jak vidím, přijde to právě vhod. Mám dojem, že by nám to pomohlo.“

„Dobrá, to by mohlo stačit,“ zamyslela se a souhlasila. „Já si samozřejmě koupím první. Jak to vidím, nebudu mít čas chodit na koncerty a doma jsem si předtím mohla pustit co jsem chtěla a hned. Mělo tě už dávno napadnout přivézt mi aspoň jeden...“

A tak jsme se dohodli. Pět tisíc studentů jsme pochopitelně nenašli na jedné škole, dokonce ani ne v jedné zemi. Musel jsem do té akce zapojit další země světa, ale nakonec jsem studenty, ochotné podvolit se předem ohlášené řeholi, našel. Nejvíce z Japonska, hned poté z Čech, ačkoliv jich bylo dost z každého kontinentu. Trochu se mi tetelilo srdce, když jsem je ještě před odletem všechny shromáždil v Praze na pronajatém stadiónu. Když akce proběhla bez jediného incidentu, začal jsem věřit, že to dopadne dobře.

Na Bardžá jsme se setkali s porozuměním, co víc jsme si mohli přát? Dokonce nám nabízeli pomoc včetně finanční, ale spočítali jsme se Zoidée, že už si vystačíme a pomoc nutně nepotřebujeme. K zajištění provozu studentských kolejí pozemšťanů jsme založili Karasovu nadaci, kam podle zákonů Společenství mohly podle svého uvážení anonymně přispívat i jiné osoby. Upřímně řečeno, nikdy jsme takovou pomoc nepotřebovali, ačkoliv v nejhorších dobách, hlavně po deseti letech, kdy se k nákladům za ubytování a stravování přidalo zpočátku promíjené školné, jsme vyšli vždycky jen tak tak. Až mnohem později, když ve Společenství vyšlo najevo, že studium lékařů Země hradí vlastně jediná rodina, se od neznámých dárců objevilo na kontě Karasovy nadace hned několik miliard, převážně z Uxu a Bardžá, něco i z Poenaid, ale tyto dary nikdy nepřesáhly deset procent konta a hlavní tíži jsme nesli se Zoidée my dva. Možná to tak bylo lepší. Naučilo mě to získávat peníze ve velkém a zpětně to nemálo pomohlo Zemi.

Trvalo to více než rok a půl od chvíle, kdy jsem našemu doktoru slíbil, že se něco pokusím udělat. Celý rok měli zájemci na rozmyšlenou a na to, aby se naučili jazyk Bar. Učebnice a informační knížky v mnoha světových jazycích jsme zdarma posílali každému, kdo projevil zájem. Byl jsem rozhodnut odmítnout jen zájemce ze států Jedině pravé víry, neboť bych u nich nemohl zaručit, že se přihlásili s upřímnými úmysly, ale z těchto zemí se beztak nikdo neukázal. Jiří, syn našeho doktora, byl mezi prvními a ještě nám pomáhal dávat dohromady potřebné náležitosti. Nešlo totiž všude všechno hladce.

„Vždyť vy ty lidi klamete,“ vyhrožovali mi na jedné univerzitě, kde jsem přijel nabízet volná místa. „Nikdy z nich nebudou lékaři, jak tvrdíte! Přinejmenším nebudou mít diplom uznávaný u nás. To je přece jasně kvalifikovaný podvod!“

„Nebudou mít sice diplom z uznávané světové university, zato dokáží dělat hotové zázraky,“ tvrdil jsem. „Ve vesmíru je to naopak, tam neplatí pozemské tituly. A právem, protože pozemské znalosti biologie jsou, nezlobte se, ubohé.“

A když jeden z profesorů nepřestal rýpat a osočovat mě, vyzval jsem ho na souboj. Navrhl jsem mu, ať si zvolí zbraně jaké chce a pokusí se vyléčit pět beznadějných případů z nejbližší nemocnice. Já si vezmu na starost pět jiných. Dokonce jsem navrhl, aby nemocné pro mne vybíral on a to jen takové, co podle něho uzdravit nepůjdou, kdežto pro něho by pacienty vybírala nějaká nestranná lékařská komise.

První veřejný souboj dvou lékařů se smrtí samozřejmě přilákal takovou pozornost, že se o tom mluvilo nejen v této zemi a nejen mezi odborníky. Nemohl jsem přijít na lepší reklamu pro tento podnik.

Výsledek byl známý za necelý měsíc. Mých pět nemocných opouštělo nemocnici úplně uzdraveno, kdežto stav druhých pěti byl na pokraji smrti. Převzal jsem tedy i je a za pár týdnů jsem mohl i tuto skupinku propustit do domácí péče. Rakovina pro mě a mého Ferdu nepředstavovala nic obtížného. Pak mi nezbylo nic jiného, než se zdržet další měsíc a vyprázdnit onkologická oddělení místních nemocnic. Můj protivník sice prohru ani pak nepřiznal a rýpal dál, ale jeho kolegové sami nazvali výsledky našeho souboje zázraky medicíny.

„Jeden doktor ale nemůže napravit všechny nemoci světa,“ posteskl jsem si na závěrečné tiskové konferenci. „Ani kdyby byl zázračný. Já chci, aby na tento svět přišlo pět tisíc lékařů, které mám možnost podpořit. Ale tahle akce je zatím výjimečná. Až se lidé zbaví násilí, armád a nenávisti, pak bude moci být každý lékař takový, jako jsou lékaři z Bardžá. A teprve pak bude na světě lépe.“

Nejprve jsem začal zasahovat do pozemské ekonomiky, pak i do medicíny. V obou těchto oborech jsem měl úspěchy, ale ani jeden nebyl tím, na který jsem se těšil nejvíc. Musel jsem začít ekonomikou, abych se mohl věnovat tomu hlavnímu. Naštěstí jsem v obou oborech vystupoval jen v roli iniciátora, protože obojí, jakmile se rozběhlo, se už živilo a rozrůstalo samo.

Zpočátku za mnou jezdily různé osobnosti z celého světa a pořád jsem musel s někým vyjednávat, ale brzy jsem otevřel kanceláře po celém světě, zaměstnal několik desítek šikovných lidí a sám se věnoval tomu nejdůležitějšímu.

Za první sídlo Strážců jsme zvolili Prahu. Prostřednictvím druhého Karlova syna Josefa, právníka který právě ukončil studia, jsme koupili vhodný pozemek a začali stavět. Architekt Mirek nakreslil plány a opatřil mechanismy i lidi. Nejprve jsme dali vyhloubit nezvykle velikou a hlubokou stavební jámu. V ní jsme v nejnižších podlažích postavili kompletní stanici vjosuzgu a nad ní, pořád pod úrovní terénu, vlastní Centrum. Pak následovaly tři masivní jednolité pancíře a až nahoře nad terénem dům téměř obvyklého vzhledu, kde se všechno shodovalo s plány, které jsme předali úřadům.

Bghltovi přišlo zařízení přímo z planety Ux. Spolu s dvanácti bednami přišli i tři další Strážci a stejně jako on se hned dali do díla. V krátkosti zařízení smontovali a všichni čtyři Uxané je začali oživovat.

„Hotovo,“ řekl mi Bghlt čtvrtého dne od chvíle kdy zásilka z Uxu dorazila.

Chtěl jsem samozřejmě ihned vědět, jak zařízení funguje, ale Bghlt mě zarazil.

„Budeš se muset rozhodnout, jako každý z nás. Nikdo ze Strážců nesmí znát tajemství vcelku, to je jeden ze zákonů, podle nichž se musí řídit i Strážci.“

„Mohl bych se seznámit nejprve s těmito zákony?“ domyslel jsem se.

„Jen s jednou částí,“ řekl Bghlt. „Teď je právě chvíle, kdy se musíš rozhodnout. Strážci jsou trojího druhu. Každý druh má jiné zákony, práva i povinnosti. Spojením všech skupin by vznikla strašlivá moc, proto to musí být vždy tímto způsobem rozdělené.“

„První skupina je neustále mezi lidmi. Tito Strážci mají především shromažďovat a shánět informace. Hledají a nacházejí stopy zločinů, ale nikdy se od nich neočekává víc, než zjištění, že se v jejich svěřeném území stal zločin. Není jejich úkolem nic vyšetřovat, jen je co nejdříve předávat druhé skupině. A naopak, u prokázaných zločinů jsou to oni, kdo jsou pověřeni vykonáváním spravedlnosti. Nesmějí to nikdy činit o své vůli, ale jedině podle pověření. V našem světě se jim dříve říkávalo kmyx, ve vašem světě tomu slovu odpovídá titul strážník či policista.“

„Druhá a třetí skupina Strážců nevychází mezi lidi jinak, než jako obyčejní lidé. O těchto se obvykle neví, co jsou zač a jakou práci mají. Nechodí do terénu a nepřicházejí osobně do styku se zločinem. Nemají právo zasahovat – kromě případů, kdy nemají jiného východiska.“

„Druhá skupina jsou ti, kteří pracují s Očima Uxu, čili s uxiony. U nás se jim říkalo čidmur, na Zemi tomu slovu odpovídá detektiv. Tito Strážci jsou pověřeni vyhledáváním všech dalších informací o zločinu a jako jediní mohou všechno vidět na vlastní oči. Jejich práce ovšem není záviděníhodná. To oni musí prohlížet všechny vraždy, které vyšetřují a kterým nikdy nemohou zabránit, protože se již odehrály. Jejich údělem je vidět, ale nesmějí, ani nemohou konat.“

„Třetí skupinou jsou jate, na Zemi se říká soudci. Tito Strážci se seznamují s vyřešenými případy a jejich úkolem je rozhodnout, jak zabránit dalším zločinům. Jen tito Strážci vynáší rozsudky, ale nikdy je nesmí sami vykonávat. Tuto funkci mají kmyxové, čímž se kruh kolem zločinů uzavírá.“

„Jen detektivové, čidmurové, bývají ve styku s přístroji uxiony. Mohou zjišťovat, jak se který čin odehrál, nesmějí ale nikdy zasahovat. Je to, pravda, nejtěžší úděl. I když tuším, pro který obor ses už asi rozhodl, musím ti teď dát na vybranou. Chceš být kmyx, čidmur, nebo jate?“

Dlouho jsem nepřemýšlel.

„Raději bych chtěl být detektivem,“ řekl jsem. „Ale bude tady problém. Nemáme žádné policisty ani soudce.“

„To není problém,“ řekl Bghlt. „Kdybychom včas nesehnali vhodné lidi, což není věru lehký úkol, můžeme si aspoň na nějaký čas pozvat Strážce z Uxu. Teď ale poslouchej. Já jsem rovněž čidmur a proto tě slavnostně vítám mezi nás, Strážce čidmury. Budeme tedy pracovat spolu. A teď teprve máš právo vidět, s čím doopravdy pracujeme.“

Sešli jsme do Centra a Bghlt mě zavedl ke stroji.

„Máme k dispozici zatím jediný uxion s osmi obrazovkami. Až osm míst může současně vyhodnocovat. Je to sice málo, ale aspoň pro začátek to musí stačit. Až budeme potřebovat, objednáme další stroje, možná i větší typy. Časem budeš i ty nucen seznámit se podrobně s tímto přístrojem, teď ti jenom řeknu, co je jeho princip a jak pracuje.“

„Podle teorie fyzika Junsata, zakladatele Strážců, má čas podobu několikanásobně kroucených spirál. A tak, zatímco právě jdeš po svém časovém vláknu, můžeš být na dosah od téhož vlákna, kterým jsi procházel před chvilkou, o kousek dál je vlákno, po němž jsi šel před dvěma hodinami a tak podobně. Jestliže budeš mít přístroj, který umožní pohlédnout z jednoho vlákna spirály na druhé, můžeš vidět, co se dělo před pěti minutami, nebo před třemi lety. Není to pochopitelně tak jednoduché, jak to teď vykládám. Ve skutečnosti se čas nepodobá vláknu, to by měl vlastně jen jeden rozměr – a on je čtyřrozměrný a další dva rozměry potřebuješ k tomu, abys z jednoho času prohlédl do druhého. Matematickou teorii, budeš-li mít o ni zájem, ti vysvětlí někdo jiný, já tomu nerozumím. Mně stačí, když vím, k čemu se to dá využít.“

„Má to pak samozřejmě i určitá omezení. Neumožňuje to vidět, co se ještě nestalo, nevidí to do budoucnosti. Nejbližší okamžik, který se dá ještě spatřit, leží asi tři minuty v minulosti. Čím dále do minulosti, tím jsou tyto obrazy nezřetelnější. Můžeš tak vidět nejvýš o osm roků dozadu. Starší zločiny jsou už nevypátratelné. Právě tak jsou uxiony omezené do dálky. Můžeš vidět jen události, jejichž světlo by k tobě mohlo dorazit. Budeš-li se dívat na planety u hvězdy čtyři světelné roky vzdálené, spatříš jen to, co se odehrálo před čtyřmi až osmi lety, protože čtyři roky potřebuje světlo na cestu k tobě a dále než o osm let přístroj neuvidí.“

„Nemůžeš do minulosti ani žádným způsobem zasahovat. Můžeš si jedině minulost osvítit a vidět tak to, co bylo tehdy potmě, ale i když uvidíš všechno jako na dlani, nikdo v minulosti nevidí ani jiskřičku. Je to zkrátka jednosměrné.“

„A konečně – můžeš vidět jen obrazy. Zvuk je spojen se chvěním, proto na tvé uši nemůže působit.“

„A teď záleží už jenom na tobě, jak budeš postupovat. Máš chuť vidět teď hned něco, co tě zvlášť zajímá?“

„Ano, zajímá mě, kdo a odkud střílel po našem hvězdném letounu Šotri. Bylo to už před delší dobou, ale myslím si, že ne zase tak dlouhou, aby se to nedalo poznat.“

„Mě to zajímá také,“ řekl Bghlt. „Dobrá, zkusíme si to vyhodnotit čistě z cvičných důvodů a bude to tedy náš první úkol.“

Pozoroval jsem Bghlta, jak se uvelebil v mohutném křesle. Dvěma chapadly uchopil ovládací páčky a zapnul obrazovku. Vypadala jako veliké okno, za nímž bylo vidět, co je venku. Měl jsem ale klamný pocit, že letím v letounu nad planetou, protože za oknem byla Země.

Oči Uxu, největší tajemství Uxanů...

„Tady vidíš datum a čas,“ ukázal mi Bghlt chapadlem na levém dolním okraji obrazovky. „Kdykoliv stiskneš toto tlačítko, pořídíš obrázek toho, co tu je vidět. Ale zatímco vy jste tu stavěli vjosuzgu, zabývali se vším možným okolo toho, zajímal jsem se o některé pozemské prostředky a myslím si, že budeme moci Oči Uxu v mnohém vylepšit. Například – máte prý možnost zaznamenávat nejen fotografie, ale i pohyblivé obrazy. Zvláště nová televize s velkým rozlišením bude pro nás zajímavá...“

Obraz se pohnul kolem dokola, až zahlédl jakousi jasnou hvězdu.

„To je Šotri, jak brzdí ještě atomovými motory,“ řekl Bghlt. „Čas v tomhle obraze vždy plyne stejně rychle jako u nás. Nemůžeš ho zastavit, můžeš si pouze pořídit fotografii něčeho zajímavého. Můžeš ale sklouznout z jednoho vlákna spirály na jiné a pak se můžeš po čase pohybovat vpřed i vzad po skocích různé délky. Přístroj přitom sám sleduje předmět, který sis předem zvolil. Podívej se!“

Několika skoky se hvězdolet přesunul na dosah. A najednou jsem viděl, jak letoun letí na plný tah pryč.

„Přejeli jsme to!“ vykřikl jsem.

„Nevadí, vrátíme se o čtvrt hodiny,“ řekl klidně Bghlt.

Zase jsem viděl, jak se Šotri blíží. Vtom se dole na Zemi zablýsklo a z letounu vyrazil obrovský plamen.

„Tady to bylo!“ řekl Bghlt. „Zaznamenal jsem přesný čas činu a můžeme se do tohoto okamžiku kdykoliv vrátit, i když třeba na opačném konci světa.“

Nevšímal si našeho hvězdného letadla a zamířil dolů. Prudce klesl skoro k povrchu planety, do písčité pouště. Všiml jsem si ale, že časové údaje se vrátily o tři minuty nazpět.

A opět další záblesk. Tentokrát Bghlt zachytil obrázek odkrytého předmětu s tupou hlavní, mířící vzhůru. Lidé tu nebyli, ale Bghlt brzy vysledoval svazek kabelů, vycházející z přístroje. Putoval po něm i pod zemí, kde si jej musel osvětlovat, a brzy nalezl hluboký betonový kryt v poušti. Obraz prošel silnou stěnou jako duch – a byli jsme uvnitř.

„A teď si všímej, co kdo z těchto lidí dělá,“ řekl Bghlt. „Ve chvíli, kdy se to stalo, obraz trochu blikne. Dívej se dobře.“

V místnosti bylo několik vojáků a důstojníků. Viděl jsem několik obrazovek radarů, jiné zase byly spíše dalekohledy. Soustředil jsem se na dva muže u obrazovek. Najednou se v místnosti zablesklo, jako kdyby někdo odpálil fotografický blesk. Díval jsem se na své muže dobře, ale nezdálo se mi, že by se některý z nich sebeméně pohnul.

„Už ho mám, vraha,“ řekl Bghlt skoro spokojeně. „Tady je, podívej se!“

Obraz se opět vrátil a já jsem teď sledoval důstojníka, na kterého mě Bghlt upozornil. Když se zablýsklo, tento muž právě stiskl jakýsi červený knoflík před sebou.

„To byl jenom ten, kdo skutečně odpálil fotomet,“ řekl jsem nespokojeně.

„Já vím, on asi jednal podle něčího rozkazu, to budeme muset také zjistit,“ řekl Bghlt. „Ale to na věci nic nemění. Tento voják zabíjel. Je to vrah, dokonce dvojnásobný. Můžeme požádat o jeho vydání.“

„Dobrá, ale oni nám ho nevydají. Co budeme dělat dál?“ otázal jsem se.

„My? Nic, naše úloha tím skončila,“ řekl Bghlt. „Případ musíme předat soudcům a ti už rozhodnou, co bude dál. Než začneme vyhodnocovat další případy, budeme muset najít další Strážce pro funkce policistů a soudců. Soudcům pak předáme všechny obrázky, které jsem zaznamenal. Ti nás mohou ještě požádat, abychom zjistili další podrobnosti či abychom našli současný pobyt tohoto muže, ale to už je jednoduché. To Oči Uxu dovedou skoro samy.“

„My to už nemůžeme ovlivnit?“ zeptal jsem se.

„To nejen nemůžeme, ale ani nesmíme,“ řekl Bghlt. „Naše úloha spočívá v tom, že přesně zjistíme, co se doopravdy stalo, kdo je na vině a kdo je ještě do tohoto případu zapletený, případně komu byl tento čin k užitku, zda měl možnost ovlivnit, co se stalo. Já vím, je nesmírně těžké vědět, co se stalo, znát vraha a nesmět proti tomu udělat vůbec nic, ale to jsi přece věděl dávno předem, když sis vybral druh Strážců, kterým chceš být.“

„To máš pravdu,“ řekl jsem pomalu.

„Mám pro tebe jen jednu útěchu,“ řekl ještě Bghlt. „Můžeš si být jistý, že žádný vrah ani násilník, kterého my zjistíme, nezůstane na pokoji. Ani tenhle.“

„A co se s takovým stane?“ chtěl jsem vědět.

„Budeš-li chtít, budeš si to moci zjistit,“ řekl Bghlt. „Nevím sám, podle jakých pravidel budou Soudci rozhodovat. Nejprve to budou soudci od nás, z Uxu. Ti pak vyškolí další, tentokrát už ze Země. Ale nemyslím, že by ses měl obávat, že se stane nějaká nespravedlnost. Princip oko za oko neplatí už dávno ani na Uxu, natož tady...“

Zjištěním důstojníka, který svým výstřelem definitivně zavraždil dva muže z posádky hvězdoletu Šotri, jsme nic nezískali. Bylo jasné, že tento voják plnil čísi rozkaz.

„Měli bychom už začít doopravdy,“ naléhal jsem na Bghlta.

„Musíme vytvořit síť Strážců-policistů a Strážců-soudců,“ trval na svém Bghlt.

„Co kdybychom využili již existující policii a soudy?“ navrhl jsem.

Bghlt sice nejprve protestoval, ale po poradě se svými krajany připustil, že bychom to na Zemi snad mohli vyzkoušet.

„Na Uxu to nebylo možné, policie i soudy byly prolezlé profesionálními zločinci,“ řekl. „No aspoň uvidíme, zda to na Zemi bude jiné. Ale v tom případě musíme něco udělat, aby se nespolehliví policisté a soudci nemohli obrátit proti ostatním Strážcům.“

Karlův syn Josef v Praze otevřel Detektivní kancelář Růžička a začal se oficiálně zabývat detektivní činností. Jako motto naší činnosti jsme zvolili heslo „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“ a toto heslo se brzy skvělo na stěně proti dveřím Josefovy kanceláře. Protože složil Slib Strážce a měl tedy oprávnění platná pro Strážce-policistu, začal nám brzy přinášet první případy.

Naštěstí jsme se včas domluvili, že bude odmítat všechna sledování nevěrných partnerů, ale jen skutečné trestní případy. Brzy nám předal k řešení krádeže aut, vloupání do bytů, dokonce i loupežná přepadení. Vlastní akce Josef nepodnikal, vyřešené případy předával skutečné policii – proti zásadám Strážců na Uxu, ale tady se to velmi osvědčilo.

Úspěšnost policie rázem stoupla. Policisté byli rádi, že jsme vlastně za ně vyřešili množství případů. Pak už chodili na rozum k Josefovi sami, kdykoliv měli na krku nějaký od začátku ne dost jasný případ – a nakonec už se ani příliš nenamáhali a rovnou chodili k Josefovi se vším. Tak se k nám časem dostávaly i složitější záležitosti.

Přiznám se, že se mi trochu klepaly ruce, když jsem měl objevit pachatele první vraždy a viděl jsem pěkně zblízka, jak vrah svou oběť masakruje. Navíc se to stalo pouze před několika hodinami, takže jsem věděl, že oběť, jakási stará paní, ještě dnes žila. Vražda sama byla přitom dobře promyšlená, podezření mělo padnout na jiného člověka – a asi by padlo, jenže jsme předali policii tak jasnou zprávu, že vraha k jeho nesmírnému překvapení zatkla dřív než se zbavil důkazů. Vražedný nástroj policisté najisto vytáhli zpod sedadla vrahova auta a to byla kapka, kterou přetekla míra. Vrah se raději přiznal ke všemu.

Brzy Josefa navštívili ostří hoši od kriminálky. Chtěli po něm zdroj jeho přesných informací. Josef jim nesměl nic říci, odbyl je s tím, že svoje zdroje prozradit nemůže a vlastně ani nemusí, ale zato jim slíbil, že za ně zdarma vyřeší, cokoliv mu přinesou. Chlapi od mord-party tedy udělali pokus a předali nám nejprve tři starší, nevyřešené případy a pak, když jsme je za pár hodin objasnili, nám přinesli celý archiv pomníčků, nad nimiž sami museli dávno mávnout rukou.

Zjistil jsem, že maniak, který vraždil skoro pravidelně, se na očekávaném místě neobjevil ne protože odhalil nastraženou policejní past, ale protože týden předtím náhle zemřel na infarkt.

Kostru jednoho nezvěstného zloděje objevili podle mého označení v městské kanalizaci nedaleko od Prahy. Výtečník si ukrýval lup do bezpečné skrýše, ale uklouzla mu noha, zlomil si ji a už se z podzemí nedostal. Trochu krutý trest za zlodějnu, ale měl prostě smůlu.

Vraha, který si už skoro pět let užíval peněz, získaných tak hroznou cestou, odvedli přímo z oslavy jeho narozenin, což bylo nutné pozvaným hostům dokumentovat fotografií, na níž stál, celý od krve, nad svou obětí. Právě ta fotografie způsobila, že se ani nesnažil zapírat.

Mnohem důležitější než objasňování starých případů, kde jsme nemohli dělat nic než trestat za skutky dávno spáchané, bylo to, že k nám začali nosit případy docela čerstvé.

Začalo to ztraceným dítětem. Policista zavolal Josefovi, že jsou u něho dva zoufalí rodiče malého školáčka, který nepřišel domů. To bylo před pouhými dvěma hodinami, takže jsem brzy našel okamžik, kdy chlapec opouštěl školu. Zjistil jsem, že chlapce odlákal jakýsi neznámý chlap do své vily a zavřel do sklepa.

Jaké to bylo překvapení únosce, když k němu vtrhli policisté právě ve chvíli, kdy pracně slepoval z novinových písmenek vyděračský dopis...!

Brzy jsme hledali všechny ztracené osoby, zejména děti, i když se nejednalo o dramatické případy. Většinou šlo o děti, které si udělaly výlet a zabloudily, ale právě z těch případů jsem měl obvykle největší radost. Nalezení ztracených dětí bylo teď u nás otázkou několika minut, spíše jen dopravy zachránců do označeného místa.

Bghlt proti takovým akcím nikdy nic nenamítal. I na planetě Ux se Strážci často podíleli na záchraně osob, ostatně v posledních staletích to byla jediná příležitost, jak uxiony uplatnit.

Vloupání do bytů přestávala být pro zloděje zajímavá. Takové povedené party teď policisté překvapovali dřív, než stačily naloupené věci prodat nebo ukrýt. Také zloději aut přestali mít lehký život. Pokud auto použili jen k projížďce, přišla jim draho. Když chtěli ukradený vůz prodat, měli na krku policii dřív, než mohli začít s přebarvením karosérie.

Maskování vandalů, teroristů a lupičů se najednou stalo neúčinnou ochranou před dopadením. Každého lupiče s punčochou jsme odhalili, jakmile ji sundal, anebo ještě než si ji nasadil. Jako kdyby na místě činu zanechal svou legitimaci.

Z ulic zmizely houfy prostitutek i s pasáky i neurvalé osoby, přepadávající noční chodce. Procházky městem po setmění se teď staly oblíbenou kratochvílí starších lidí, kteří nemohli usnout, ale dříve by se neodvážili tou dobou vystrčit na ulici ani nos.

S naším přispěním policie úspěšně rozprášila několik band mezinárodních pašeráků drog a vzápětí poté zlikvidovala i celou síť překupníků. Tato akce proběhla současně na více místech a spolupracovala při ní policie několika států. Výsledků jsem si dost cenil a také Bghlt ji označil jako dobrá práce.

To už nás bylo víc a neměli jsme jen jedno Centrum s pouhými osmi obrazovkami. Brzy jsem našel další důvěryhodné lidi a založili jsme další Centrum, tentokrát v Ostravě, která je obzvlášť potřebovala. Tam jsme teď měli obrazovek deset a v Praze čtrnáct. Známí policisté nám neříkali „Detektivní kancelář Růžička“ ale familiérněji – Boží mlýny.

Za rok a půl u nás poklesla zločinnost na nepatrný zlomek. Lupiči, zloději, pašeráci drog i překupníci se brzy sešli ve vězení a kdo z nich se vrátil na svobodu a opět začal žít postaru, ocitl se velmi rychle tam, kde seděl předtím. Prostřednictvím Josefových známých právníků jsem se kromě toho snažil působit na změny v zákonech, tak aby nikdo nemohl nad rozsudkem mávnout rukou. Ve vězení si všichni povídali hotové báje o tajemném způsobu, jakým se kdo z nich za mříže dostal. A někteří, řekl bych ti chytřejší, se dokonce dali slyšet, že toho raději nechají.

Najednou jsme měli co činit už jenom s pouhými amatéry, kteří kradli poprvé, nebo kteří někomu ublížili na zdraví čistě v afektu. Kdo měl čas si svůj čin promyslet, raději jej vůbec neudělal. Všem lidem začala být povědomá hlavní zásada Strážců, že žádný zločin nesmí zůstat bez trestu. Heslo nade dveřmi Detektivní kanceláře Růžička hlásalo dál, že „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“. Teď se ale z tohoto úsloví začalo vytrácet slůvko „pomalu“.

A tehdy se to stalo.

Josef dostal podivný balíček. Naštěstí ho včas napadlo, že je to vlastně také záhada, protože nic neočekával. Chvíli jsem na jeho popud sledoval dráhu balíčku v čase zpět a zjistil jsem, kdo balíček posílal a krátce předtím balil.

Uvnitř byl kilogram trhaviny, baterie, spínač a rozbuška. Stačilo by rozvázat provaz. Víko krabice by v té chvíli odlétlo, pružina by sepnula kontakt...

„To je teprve začátek,“ řekl Bghlt a protáhl si chapadla. „Vždycky se najde někdo chytřejší než ostatní, kdo pochopí, odkud mu hrozí nebezpečí a pokusí se kousnout. Tenhle se dostal jenom k Josefovi a nerozeznal, že to není ten správný konec řetězu.“

„Co jste dělali na Uxu v takových případech?“ zajímal jsem se.

„V prvních dobách jsme i pokus o spuštění vraždících mechanismů považovali za dokonanou vraždu, i když se šťastnou náhodou nikomu nic nestalo. Podobné věci jsme pak vraceli zpátky tomu kdo je odesílal a nechávali jsme mu je vybuchnout v chapadlech. Pak už jsme stejné stejným neopláceli, ale bez trestu jsme takové jednání nechat nemohli.“

Poslali jsme tedy neotevřený balíček zpět, přebalený do většího. Dovnitř jsme vložili dopis, v němž jsme odesílateli pohrozili, že teď mu sice ještě neublížíme, ale příště proti němu použijeme tvrdší opatření, jestliže okamžitě nepřestane.

Naštěstí jsme ho ale sledovali dál, takže jsme pouhé tři minuty poté věděli, co dělá a kde se nachází. Tak jsme včas objevili, že chlapík s ostře nabitou pistolí míří přímo do Detektivní kanceláře Růžička.

Josef ode mě dostal telefonem zprávu, co se na něho žene. Měl v kanceláři dva policisty kvůli nějakému ukradenému autu, ale opravdu tam byli jako na objednávku. Hned je na oplátku požádal, aby se postavili za vstupní dveře a chopili se chlapa, který za malou chvíli vrazí dovnitř s pistolí v ruce. Policisté byli překvapení, jak může něco takového vědět předem, ale poslechli a dobře udělali. Chlap naivně maskovaný punčochou vtrhl do místnosti s pistolí namířenou na Josefa. Byl úplně šokován, když mu policista zezadu vyrazil zbraň a druhý nasadil pouta. Bránil se chvíli jako lev, ale nebylo mu to nic platné. Byli na něho dva a měli lepší průpravu.

Takový případ byl ovšem perlou pro kriminalisty. Brzy za Josefem opět přišli tři pánové od kriminálky a naléhali na něho, aby jim prozradil zdroj tak přesných informací.

Věděl jsem o té návštěvě i o tom, jak do Josefa ti chlapi hučeli. Raději jsme se proto s Bghltem a dalšími dvěma Uxany rozhodli, že těmto třem řekneme aspoň něco, aby nám nedělali v budoucnu potíže.

Když jsem vstoupil do Josefovy kanceláře, byl asi nejvíce překvapen on sám.

„Vojto, co ty tady?“ vyhrkl.

„Budu muset tady ty pány trochu zpacifikovat,“ řekl jsem.

Jen jsem se usmál, když po těch slovech dva z nich zajeli rukama pod kabát.

„Domnívám se, že bychom v nich mohli získat buď dobré spojence, nebo naopak velice nepříjemné nepřátele. Byl bych jistě raději, kdyby se nám podařilo to první.“

Pistole detektivů tedy zůstaly na místě. Josef zazvonil na svou sekretářku, aby nám připravila kávu a zajistila, že nás nikdo nebude rušit s výjimkou hledání ztracených dětí. Pak jsme se posadili proti sobě.

„Půjdeme rovnou k věci,“ začal jsem. „Jmenuji se Vojta Karas a odpovím vám na otázky, které vás jistě budou zajímat. Mohli byste se mi oficiálně představit? Samozřejmě vás znám, vy mě asi také, ale bylo by to zdvořilejší.“

„Major Němec,“ představil se náčelník detektivů.

„Praporčík Jirňák.“

„Poručík Král,“ představili se ostatní.

„Pánové od kriminálky už jistě vědí, že kancelář Růžička jim vždycky ochotně pomáhala, že jsme pro policii vyřešili stovky případů, z nichž mnohé by možná ani nebyly objasněny, kdybychom neměli poněkud... speciální metody.“

„A to nás právě zajímá,“ přikývl major Němec, náčelník detektivů.

„O tom nepochybuji,“ odvětil jsem. „Jenomže jde o něco úplně jiného než tušíte. Neřeknu jistě nic nového, když prozradím, že naše detektivní kancelář je jenom malinký vrcholek ledovce, jehož větší část vidět není. Nemám v úmyslu všechno sveřepě tajit. Ale než vám řeknu více, chtěl bych od vás na oplátku dvě laskavosti. Předně by mě zajímalo, co si o nás myslíte. Asi své představy brzy pozměníte, ale to už nebude tak zajímavé. Dále od vás potřebuji slib, že nic z toho, co se tu dozvíte, nebudete zbytečně vykládat dalším lidem. Zdůrazňuji slovo zbytečně, ale jeho význam nechám na vás. Kriminalistům určitě nemusím vysvětlovat, proč musíme mít zájem na určitém utajení. Každý detektiv si musí zdroje informací chránit před pomstou postižených, zejména když je dobře známo, o koho jde. Už jsme tu takový případ měli... Prosím, máte teď slovo...“

„Takže jste ochotni vyložit karty na stůl, pochopil jsem dobře?“ kývl major Němec.

„Tak nějak,“ souhlasil jsem.

„Dobrá,“ svolil po chvilce přemýšlení. „My o vás víme zatím tohle. Existuje pro nás dosud záhadná detektivní kancelář, která se nezabývá špehováním nevěrných paniček, ani dobýváním nedobytných dluhů, jak tomu u podobných kanceláří bývá zvykem, ale zaměřila se na to, co je spíš věcí policie, dokonce i na vraždy, což už vůbec obvyklé není. Ale budiž, povolení na to máte. Měl bych vlastně uvítat, že nás ochotně přivádíte na stopu všech možných deliktů, hledáte pro nás ztracené děti a pomáháte nám víc, než bychom mohli očekávat. Nedivím se ani, že nechcete prozradit zdroje svých informací. Podivné je spíše to, že to ve většině případů děláte zadarmo. Je vaše starost, zda si na sebe vyděláte či ne, nic bych proti vám neměl. Jenže vaše činnost je tak rozsáhlá, že těch pár detektivů, které naoko zaměstnáváte, na to prostě nemůže stačit. Podle našich odhadů potřebujete na rozsah vaší práce aparát nejméně tří až pěti tisíc lidí, kteří pro vás tajně pracují. Nejsme proti tomu, abyste nám i nadále pomáhali, naopak. Ale znepokojuje nás, že nemáme aspoň trochu pod kontrolou sílu, jakou váš ledovec představuje. Kdyby se postavila proti nám, mohli bychom se náhle ocitnout v kůži kapitána Titaniku.“

„Líbí se mi, že jste upřímní,“ řekl jsem. „Přiznám se, že jsem takovou upřímnost ani nečekal. Ale budiž, bude to tak lepší pro obě strany. Budu tedy upřímný i já. Jen vám znovu připomínám slib, že co se teď dozvíte, nebudete nikam zbytečně šířit.“

Detektivové váhavě přikývli.

„Musím začít vyprávět trochu z dálky, ale doufám, že vás nebudu nudit,“ začal jsem rozvláčně. „Všechno začalo nesmírně daleko odtud. Byl jsem účastníkem pozemské mezihvězdné expedice Perseus. Sírius, Epsilon Eridana, pak jsme měli letět k Tau Ceti...“

Vyprávěl jsem jim, už po tisící, historii cesty od Poenaid k Bardžá a zpět k Zemi.

„...jenže pak nastal nepříjemný zlom. Bardžané jsou totiž mírní, u nich neexistují pojmy jako násilí, války, vraždy, ale ani krádeže a jiné zločiny, kterých je Země pořád plná. Když se tito lidé dozvěděli, jaké špatnosti se na Zemi vyskytují, prohlásili, že se Zemí nechtějí nic mít a nás raději ponechají mimo oblast svého zájmu. Přesvědčil jsem je, že se lidé Země zlepšují, atomové války Zemi nehrozí a všechny státy světa si lépe rozumí než kdysi. A když se mi podařilo přemluvit je, aby přece jen poslali hvězdolet k Zemi, nějací fanatici ho tady u Země sestřelili fotonovou zbraní.“

„To byli určitě z Jedině pravé víry!“ řekl Jirňák, druhý z detektivů.

„To už víme. Bohužel, byli to lidé Země,“ usmál jsem se kysele. „Představte si mou pozici. Pořád jsem tam tvrdil, že planeta Země není obydlená krvelačnými obludami. A tady někdo vzápětí udělá přesně to, co by udělaly snad jedině krvelačné obludy. To byla rána pod pás, zrovna když jí bylo nejméně zapotřebí.“

„Já pořád tvrdím, že s fanatiky se nedá jednat,“ řekl poručík Král.

„To mi řekli v Radě Galaktického společenství,“ řekl jsem smutně. „Jenže oni tím mysleli všechny lidi našeho světa.“

„O jaké Galaktické společenství vlastně jde?“ zeptal se major.

„Galaktické společenství je více než čtyřicet obydlených světů daleko od Sluneční soustavy,“ musel jsem jim aspoň trochu přiblížit situaci. „Je to samozřejmě relativní, pro mě to daleko není, ačkoliv na některé z těch světů je to nejkratší čarou sedm set světelných let. Ty světy jsou obydlené různými bytostmi, z větší části lidské podoby, ale i takovými, kteří se lidem nepodobají. Všechny světy jsou velké zhruba jako Země a jejich obyvatelé spolu žijí v míru. Soužití je pro všechny výhodné. I pro Zemi by připojení ke Společenství bylo dobré, to mi můžete věřit. Má to jednu podmínku. Země se musí zbavit zločinnosti. Jinak se s námi nikdo ze Společenství nebude vůbec bavit.“

„Proto jsme zde založili tuto detektivní kancelář. Celkem správně jste pochopili, nejde nám o peníze. Nemáme zájem o honoráře a nesnižujeme se ke špehování nevěrných paniček. Nevšímáme si vůbec toho, co nepovažujeme za zločin. Nepátráme po lidech, kteří se ničím neprovinili, snad kromě těch ztracených dětí, ale tu výjimku děláme z humánních důvodů, jak také jistě pochopíte.“

„To jste si vzali úkol, o kterém bych řekl, že je nad lidské síly,“ zamyslel se major Němec.

„Myslíte si, že jsme bez úspěchů?“ usmál jsem se.

„To nechci tvrdit,“ pokrčil rameny detektiv. „V Čechách zločinnost klesla; málem nemáme co na práci. Ale naše země je malinká a okolo ní ve světě zločin bují, že se vám o tom ani nezdá! Nám jste pomohli, ale co dál?“

„Naše země byla první vlaštovkou,“ řekl jsem. „Právě vy, když do toho vidíte lépe než ostatní, můžete posoudit, zda jsme byli úspěšní nebo ne. Pochopitelně šlo o první pokus, ale myslím si, že o pokus klíčový. Zejména proto, že se ho kromě policie, se kterou se nám zatím spolupracuje docela dobře, účastní jenom čtrnáct členů naší společnosti.“

„Vás je jenom čtrnáct?“ vyskočili detektivové.

„Neuvěřitelné, což?“ usmál jsem se. „Lichotí nám, že jste nás odhadli na pět tisíc, ale dnes má společnost Boží mlýny celkem čtrnáct členů. Přitom asi opravdu vydáme více než za těch pět tisíc. Máme před zločinci nesmírnou výhodu: nic nám nezůstane utajeno. Několik členů naší společnosti jsou mimozemské bytosti. Díky jejich pomoci se dozvíme prakticky cokoliv. Nebudu vám říkat podrobnosti, ale ujišťuji vás, že máme informace vždy spolehlivé a přesné.“

„Dobře, ale proč se nedáte k nám?“ namítal mi major Němec. „U policie bychom vás vzali všechny.“

„Podívejte se, nás čtrnáct máme všechny možné informace, ale nemáme prakticky žádnou moc a ani po ní netoužíme. Vy máte výkonnou moc, ale občas nemáte všechny informace. Kdybychom to dali dohromady, představovalo by to sílu, která by už něco znamenala. Jenomže čím větší síla, tím větší je nebezpečí jejího zneužití. Vám může zítra někdo z nadřízených poručit, abyste začali pronásledovat lidi, kteří se ničím neprovinili a zatýkali nevinné místo zločinců, jak se na Zemi dosud až příliš často stávalo. Pak by naše informace představovaly nebezpečí strašlivé křivdy. Nemůžete říci, že to možné není, takových případů už bylo příliš mnoho. Jediná možná obrana proti zneužití je oddělení informací od moci. My nebudeme dělat nic než objasňovat pravdu, vy budete s našimi informacemi lépe potírat zlo, zneužít toho nebude moci nikdo. A o to nám jde.“

„A co kdybychom se proti vám postavili?“ nadhodil major. „Co když se nakonec rozhodneme, že váš zdroj informací objevíme za každou cenu a použijeme ho pro sebe?“

„Nemáte nejmenší naděje,“ zavrtěl jsem hlavou. „I kdyby se vám podařilo naši špičku ledovce zlikvidovat, určitě narazíte na naše přátele. A to jsou nepozemské bytosti.“

„A kdybychom přemohli i je?“

„To se vám nemůže povést, ale i pouhý pokus o něco takového by měl nepříjemné následky pro celou Zemi,“ řekl jsem.

„Myslíte, že by k nám potom ti mimozemšťané – vtrhli?“ řekl poručík Král opatrně.

„To nepřichází v úvahu,“ usmál jsem se. „Udělali by pravý opak. Odešli by odtud, spálili by za sebou mosty, zničili by všechno, co spojuje Zemi s planetami Společenství a ponechali by Zemi jejímu osudu.“

„Myslíte, že by to byla pro Zemi škoda? Nebylo by to tak lepší?“ řekl major Němec.

„Podívejte se, tohle už jedna civilizace udělala,“ řekl jsem trochu naštvaně. „Byli jsme rádi, když jsme z toho pekla zachránili necelých dvacet tisíc posledních obyvatel.“

„Co se tam stalo?“ zarazil se detektiv.

„Naházeli si navzájem na hlavy atomové rakety a zničili svůj svět tak, že je teď naprosto neobyvatelný,“ řekl jsem trpce. „A předtím prý měla Rhyinkáa šest miliard obyvatel, skoro stejně jako jich má Země teď. Já jsem tam byl, nebylo to nic krásného.“

Tohle byla informace, na kterou všichni potřebovali hodnou chvíli, aby ji strávili.

„Říkal jste něco o připojení Země ke Společenství,“ začal poručík Král. „Myslíte si, že by to bylo pro Zemi výhodné?“

„Výhodné to asi bude pro obě strany, protože i Země by mohla pro Společenství mnoho dobrého udělat,“ řekl jsem. „Ale myslím si, že Země získá mnohem více, než kolik může dát. Ve Společenství lidé proti nám žijí skoro jako v ráji. Bez válek, bez násilí, v hojnosti a v pohodě. Bardžanští biologové tvrdí, že by lidé Země mohli dosahovat stejného průměrného věku jako dosahují oni – a to je kolem sedmi set let, špičkově až tisíc! Dokonce už se jednalo, aby Země dostala další dosud neobydlenou planetu ke kolonizaci, to by nepochybně prudce snížilo tíživé přelidnění v mnohých místech Země.“

„Opravdu?“ řekl major Němec nedůvěřivě. Ale ani ostatní nevypadali příliš přesvědčeně.

„Jednu planetu už jsme měli slíbenou,“ řekl jsem. „Jenže ji dostali lidé z Rhyinkáa, protože přišli o svůj svět. Ale Společenství už znovu vyslalo lodi do vesmíru, aby objevily další světy. Je jen otázka času, kdy nějaké najdou, pokud mezitím Společenství nezpřetrhá všechno, co je spojuje se Zemí. V tom případě by Země zůstala taková, jaká je. Ubohá barbarská planeta na pokraji zkázy.“

„No, tak zle na tom snad nejsme,“ řekl major káravě.

„To můžete říkat jen proto, že jste nikdy nebyli na žádné z planet Společenství,“ řekl jsem. „Já jsem tam žil deset let a znám věci, o kterých se vám nezdá. Mimo jiného jsem vystudoval nepozemskou biologii. Mohu vám potvrdit názory některých pozemských ekologů, že matička Země bude mít naší libovůle brzy dost a mohla by se nás velice rychle zbavit. Podle zkušeností z vesmíru vím, že řeči o hrozící ekologické katastrofě nejsou pouhým strašením.“

„Proč jste se tedy vracel?“ zahučel poručík Král.

„Proč? Protože jsem člověk jako vy,“ vybuchl jsem. „Mohl bych si tam žít jako v ráji, mám tam překrásnou ženu, čtyři nádherné děti, ale pořád by mě hryzalo svědomí, že jsem nechal miliardy svých krajanů v hrozném světě, jakým Země je. Já jsem svůj návrat vzal jako svou povinnost a budu se snažit Zemi změnit, i kdybych to měl dělat pět set let.“

„Pět set let?“ opakoval po mně udiveně major Němec.

„Nezapomeňte, že už jsem prošel úpravou, která prodlužuje lidský věk,“ řekl jsem. „Uvědomte si, kdy asi odlétala výprava Perseus! Podle pozemských měřítek mi bude sedmdesát a měl bych snad podle toho vypadat! Nepozemšťané mi prodloužili život jak je u nich obvyklé, proto vypadám jako mladík – Bardžané to dovedou, ostatně mě tam opravdu považují podle jejich měřítek za mladického nadšence. Ale uvědomte si, že by stejnou možnost mohli dostat všichni lidé Země! Proto se snažím, aby se Země pozvedla z dosavadního barbarství. Naštěstí mám i tady spojence, někteří se lidem Země vůbec nepodobají, ale rozumějí nám a také chtějí, aby se lidé Země stali lepšími. A naštěstí jsem i na Zemi našel lidi, ochotné věnovat tomu poslání všechny své síly. A teď se ptám vás, páni detektivové! Chcete s námi spolupracovat jako dosud?“

„Kdyby to byla pravda, bylo by to krásné,“ řekl praporčík Jirňák opatrně.

„Je to pravda a mohu vám podat důkazy,“ řekl jsem. „Ale chtěl bych od vás slyšet, zda budete ochotni pokračovat s námi v tom, co už tady tak slibně začalo.“

„Pokud je to tak, máte mou ruku,“ řekl po krátkém rozmýšlení praporčík Jirňák. „Ale jen když je to skutečná pravda.“

„Kdyby tomu tak nebylo, nejste ničím vázáni,“ řekl jsem. „Můžete to považovat za dohodu džentlmenů, která by neplatila, kdyby některá strana chtěla druhou podvést.“

„Za této podmínky bych se k vám přidal i já,“ řekl také poručík Král.

„Já nevím,“ řekl major Němec. „Kdyby to byla pravda, jsem pro. Ale já si myslím, že jen tak uvěřit nemůžeme. Ostatně, co bychom pro tu vaši společnost měli dělat?“

„To co děláte dosud,“ usmál jsem se. „Budete nám dodávat případy na vyřešení a přebírat vyřešené. Jestli nám budete nadále něco předávat nebo ne, záleží na vás. Nám jde o to, aby žádný zločin nezůstal nepotrestán. Až všichni lidé na Zemi poznají, že to jde i bez násilí a zločinů, bude svět lepší než teď. Přátelé z civilizace Ux tvrdí, že to u nich trvalo pět set let. Já věřím, že se dočkáme chvíle, kdy se nás bytosti Společenství přestanou bát a svolí k tomu, aby se k nim Země připojila jako rovnocenná planeta, ještě dřív. Tohle jsem si, pánové, dal za úkol na planetě Bardžá. A věřím, že jsme schopní to i splnit.“

„My si to ještě rozmyslíme,“ uzavřel major Němec.

Zřejmé jsme ho ještě zcela nepřesvědčili.

„Dobrá, nebudu naléhat,“ ustoupil jsem. „Konec konců, máte nějaké možnosti, jak si moje slova ověřit. Ale pak bych měl pro vás námět na zamyšlení. Zkuste najít, zda jsme někdy udělali cokoliv, co by někoho z lidí poškodilo, nebo člověka, kterému bychom ublížili. Zjistíte, že si na nás mohou stěžovat jen ti, kterým jsme překazili něco špatného. A to by snad také mělo mít svou váhu, nemyslíte?“

Nevypadalo to, že bych právě tyto tři přesvědčil. Ale po jejich odchodu se nic podstatného nezměnilo. Policie dál chodila k Božím mlýnům pro rady a naše upozornění brala vážně, jen nás přestali přemlouvat, abychom jim prozradili naše tajemství. Možná, že to tak bylo i správné. Aspoň Bghlt neměl nic proti tomu, jak se situace vyvinula.

Musel jsem opět využít známostí s panem Jamamoto a při příležitosti pracovní návštěvy Japonska jsem s ním promluvil o plánu na potírání zločinu. Pan Jamamoto patřil ke starému samurajskému rodu a boj proti zločinu si převedl do cítění přesvědčeného samuraje. Jak mi sám řekl při naší první návštěvě: přesvědčíte-li samuraje, že je něco pro Japonsko užitečné nebo dokonce nezbytné, bude to dělat, i kdyby ho to mělo stát život. Už tenkrát tvrdil, že by potření zločinců bylo k prospěchu Japonska, jen kdyby věděl jak na to.

Nemohl jsem nalézt lepšího spojence. Brzy za mnou poslal pět svých krajanů. Ukázalo se, že všichni tito mladí muži jsou samurajové naprosto oddaní Japonsku, panem Jamamoto trochu zasvěcení do existence Strážců. Když pak na samurajskou čest přísahali, že budou věrni v boji proti zločinu, rozhodl jsem, že dostanou příležitost.

Na předměstí Tokia vyrostl brzy dům, podobný ostatním a přece jiný. V jeho podzemí byla stanice vjosuzgu a dále Centrum, vybavené přístroji Oči Uxu. Pět mladých samurajů se pod vedením dalších dvou bytostí z Uxu učilo ovládat uxiony. Díky panu Jamamoto uměli jazyk Bar a s Uxany se domluvili. Ve spolupráci s japonskou policií pak způsobili strašnou spoušť a paniku v podsvětí Japonska. Vypátrali a zneškodnili fanatickou teroristickou organizaci Ó-šimri-kjó, ačkoliv měla dlouholeté zkušenosti s teroristickým bojem a s konspirací a škodila v Japonsku už od minulého tisíciletí.

Přitom přišli na docela zajímavé věci. Bghlt nám tvrdil, že zvuk nelze uxionem zachytit, neboť se pouhé chvění tímto přístrojem nepřenese. Japonci přišli s laserovým snímačem. Přinesli ho k nám do Prahy a hned nám předvedli malý pokus. Namířili před námi přístroj do obrazovky uxionu – a Bghlt oněměl úžasem. Z přístroje se ozvaly zvuky a dokonce byly slyšet jasně srozumitelné hlasy.

„Zvuk je sice jen chvění, které přístroj přenést nemůže,“ vysvětlovali svůj nápad, „Ale zvuk přece působí na předměty, které rozechvívá. Obraz chvějícího se předmětu lze opticky sejmout, slabounké výchylky převést na elektrické impulsy a pak na zvuk.“

„V tom případě se vám podařilo objevit něco, nač jsme my, Strážci Uxu, nepřišli za tisíce let,“ huhlal Bghlt. Ale ani on neprotestoval, když jsme pouhé obrazové sledování všude spojili se záznamem zvuků.

„Bude to samozřejmě průkaznější,“ souhlasil.

Dvě odlišné krajiny a národy a tak podobný výsledek, to bylo velice povzbuzující. Třetí stanice s uxiony byla mezitím postavena v americkém Detroitu, díky krajanům, se kterými navázal kontakt Kája. Další vylepšení navrhli pro změnu chlapci z Detroitu. Spočívalo v tom, že na jednu obrazovku uxionu připojili počítač a sestavili program, který jim dovoloval přenechat sledování pohybu osob počítači. Brzy dokázal počítač sledovat jedinou obrazovkou až několik desítek podezřelých najednou. Pochopitelně jsme neměli k dispozici přístroje s pouhými osmi obrazovkami, v některých Centrech jsme měli i několik Očí Uxu v jednom sále. S počítači to představovalo tak hustou síť, že nám teď neunikla ani myš.

Karel sám se přímo do naší detektivní kanceláře neangažoval, ale o to pilněji navazoval další kontakty. Ze zničeného a na smrt nemocného člověka se stal činorodým mužem a spolu se svou mládnoucí ženou Jaruš se dal do zprostředkování všeho, co jsme potřebovali. Genetický zásah, který na obou udělaly Zoidée a Maímó, jim nedokázal vrátit mládí tak, jak se to povedlo se mnou, ale i tak bylo vidět, jak oba rychle ožívají. Zoidée, Maímó a pár dalších biologů Bardžá po těchto prvních zákrocích udělali na Zemi ještě mnoho dobrého. Nebylo myslitelné, aby sami předělali všechny ty miliardy lidí, ale i když jsme nemohli pomoci všem, mohli jsme pomoci aspoň několika stovkám vybraných.

V té době jsme zachytili první přímý útok ze strany států Jedině pravé víry.

Jeden z jejich diplomatů přijel za mnou, naoko vyjednávat o odstranění embarga. Měl s sebou ostře nabitou pistoli a nejspíš byl odhodlán použít ji jinak než k sebeobraně, jak potom urputně tvrdil. Měl smůlu, včas nás napadlo prohlédnout si neznámého uxionem. Pistoli jsme objevili a při zpětném zkoumání času jsme našli i dva jeho kumpány, kteří měli dokončit úkol, kdyby byl on náhodou neúspěšný. Všichni tři se tedy brzy setkali v policejní cele, bohužel je policisté museli brzy propustit. Nejen proto, že dosud nic nespáchali, ale zejména proto, že všechny tři kumpány chránila diplomatická imunita a tu jsme zatím museli respektovat, i když Bghlt tvrdil, že takové dohody musíme časem revidovat. Na Uxu platilo pravidlo, že i pouhá vážně míněná příprava na zločin je trestná jako zločin již vykonaný. Tohle ale na Zemi neplatilo a za současného stavu se takové zákony nedaly prosazovat, protože hrozilo nebezpečí zneužití, třeba jako nechvalně známý „zločin“ schvalování atentátu na Heydricha. Diplomaty nebylo možné zatknout, prozatím nám muselo stačit, že byli všichni coby nežádoucí osoby vypovězeni ze země.

Pro mě to znamenalo omezit na co nejmenší míru návštěvy jiných států na Zemi. Nikde jinde mi nemohli zaručit, že budu před nimi v bezpečí. Nebyl problém řídit všechno z Prahy nebo dokonce od nás z Vysočiny. Pokud jsem musel cestovat jinam, používal jsem po Evropě pancéřovaný osobní gryul a mimo evropské země dálkovou dopravu vjosuzgu. Nikde jsem se ale nesměl zdržovat déle než bylo nezbytně nutné. V bezpečí jsem se cítil jen doma v Čechách a samozřejmě u své rodiny na Bardžá.

Ale pak nastal v tomto stavu první zlom.

Po pěti letech se na Zem vrátilo z planety Bardžá skoro třináct set studentů. Byli to ti, kteří neměli dost odvahy a vytrvalosti zůstat dalších pět let na druhý stupeň univerzity. Akce lékaři pro Zemi byla i tak velice úspěšná. Za pět let se jen dva studenti provinili proti pravidlům nenásilí a jen tito dva byli vráceni na Zem. K mému smutku byl jeden z nich z Prahy. Ostatní ale úspěšně ukončili pětileté studium, získali vlastní agisary a více než dvě třetiny se rozhodlo ihned pokračovat druhým stupněm studia.

Třetina se přece jen rozhodla k návratu. Nevadilo to, naopak. Místo nich jsem na Bardžá okamžitě poslal jiné, kteří měli zájem vystudovat a pomáhat lidem na Zemi. I ti, co se vraceli, byli na Zemi k nezaplacení. Třináct set zázračných lékařů bylo pro Zemi něčím přímo neskutečným. Pravda, některým z nich jsem musel pomáhat dál i tady. Lidé nebyli na něco takového připraveni. Zpočátku se stávalo, že starší lékaři mladé a navíc kdovíkde a kdovíjak vystudované kolegy pomlouvali a nejraději by je odsunuli na vedlejší místo. Měli k tomu, bohužel, dobré důvody. Noví lékaři pro ně představovali konkurenci, jaké se oni nemohli postavit.

Nejdříve splakali nad výdělkem dentisté. Kdo by si nechal od nich spravovat zuby, když moji chráněnci bezbolestně regenerovali nejen zuby poškozené, ale i chybějící? Moji noví lékaři převzali dosavadním celou klientelu. Kdo by z pacientů dobrovolně podstoupil nepříjemné léčení s nejistým výsledkem, když ho lékař s agisarem vyléčí spolehlivěji a bez bolesti?

V některých zemích měli bývalí lékaři příliš velkou váhu na veřejnosti. Objevily se snahy bardžanské lékaře diskreditovat. Ačkoliv bylo brzy známo, že tam, kde neuspěje lékař s agisarem, je snaha konzervativních lékařů vždy marná, několikrát se stalo, že příbuzní v případě smrti pacienta podávali na naše chráněnce žaloby, navíc s nehorázně přemrštěnými požadavky na náhradu milionových škod.

V některých zemích se našim nejvlivnějším odpůrcům podařilo alespoň nakrátko prosadit diskriminující zákony; někde jen daňové, jinde i v oblasti trestního práva.

Kde se tak stalo, okamžitě jsem se proti tomu postavil a svých chráněnců se zastal. Vždyť proti nim nikdo nemohl vznést sebemenší obvinění, týkající se jejich odbornosti na poli medicíny. Stačilo zaměřit sem pozornost Strážců. Vycházel jsem z toho, že se proti novým lékařům nemůže nikdo postavit bez postranních cílů. U všech těch snah se vždycky prokázalo pozadí, jaké se za tím skrývalo. Kdykoli jsme objevili snahy znemožnit nové lékaře, jednalo se skoro vždy o úplatky nebo o nemístnou ochranu blízkých příbuzných.

Sám jsem sice uznával, že i politikové patří k životu pozemské společnosti, ale nesnášel jsem takové, kteří jednali jen ve svém vlastním zájmu a ne ve prospěch všech.

Naštěstí měli naši protivníci vždycky dostatek másla na hlavách. Moje taktika proti nim byla jednoduchá, ale účinná. Nikdy jsem neváhal zdiskreditovat je před očima veřejnosti tak důkladně, že z politiky odešli sami, nebo je brzy ostatní lidé s velikou ostudou z jejich postů odstranili. Vysloužil jsem si tím přezdívku: »Mistr Skandálů«, ale to mi nebránilo pokračovat v prosazování mých cílů. Nejednalo se přece o nic méně než o důkladné ozdravení našeho světa, pozemské civilizace, dosud tak prorostlé korupcí, zločinem a neřádem všeho druhu.

Že kvůli mně přišla spousta politiků o křesla? Kdyby se starali jen o blaho všech, nikdy bych se proti nim nepostavil a naopak bych je podporoval, jako mnoho jiných. Říkali, že se v politice nikdo aspoň občas neubrání nepravostem a že bych si neměl plést politiky s anděly. Na to jsem většinou s úsměvem odpovídal, že tím méně by se měli do politiky míchat ďáblové.

Zejména jsem byl pevně rozhodnut, že všichni lékaři s agisary musí od začátku dostat místa, jaká jim podle jejich schopností patří. Nebylo k tomu nutno mnoho. Často stačilo pomoci jim se zařízením ordinace a výsledky se brzy dostavily. Přístroje moji lékaři nepotřebovali, měli přece agisary. Brzy odsunuli věhlasné světové lékařské kapacity kamsi do role outsiderů a dalo by se říci, že je elegantně smetli se stolu.

S lékaři krachovaly i lékařské univerzity a nemocnice. Dříve se úroveň zemí měřila počtem a vybavením nemocnic. Dnes byly nemocnice drahým vybavením přeplněné, přesto jedna po druhé krachovaly – pro nedostatek pacientů.

Vyčítali mi, že tím Země přišla o součást své vzdělanosti, ale oponenty jsem upozornil, že pozemská lékařská věda nepříliš dávno stejně zatočila s kmenovými šamany a kouzelníky, byť tím lidstvo také přišlo o jistou část své vzdělanosti na poli přírodních znalostí.

Stylizovaná kresbička agisaru se stala známější než dříve červený kříž. Lékař s agisarem stačil uzdravit tolik pacientů, jako dříve dvacet lékařů, navíc důkladněji a lépe. A nejen to. Noví lékaři přinášeli neuvěřitelné zvěsti o zázračných genetických úpravách, které lidem prodlužují život až desetinásobně. Sami na ně nestačili; na genetické úpravy se mohli odvážit teprve dvojitě promovaní biologové, což znamenalo plných deset let studia – a tak dlouho z pozemských lékařů zatím nikdo nestudoval.

Naštěstí si věděli rady i beze mne. Několik stovek Bardžanů se uvolilo vyslyšet prosby svých kolegů, odvážilo se navštívit rozporuplnou planetu barbarů a poskytnout těmto podivným lidem pomoc. Bardžané se odvažovali jen do měst, za která se jim jejich pozemští kolegové zaručili, což byla jen města kontrolovaná Strážci a zbavená zločinů. To ale samo o sobě nestačilo. Bardžanští lékaři se neodvažovali vstoupit na půdu států, které do zákonů nezahrnuly absolutní zákaz držení zbraní. To samozřejmě nešlo prosadit všude. Armády bylo nutné udržovat alespoň symbolické a policejní sbory musely být zpočátku rovněž ozbrojené. V některých krajích bylo rozumné ponechat lovecké zbraně, ale veškeré ostatní zbraně měly být pro soukromé osoby považovány za nelegální.

Tenhle zákon byl samozřejmě přijímán na celém světě s největším odporem. Ve zbraních se vždycky točily největší peníze a lobby výrobců zbraní měly všude velkou váhu. Kdyby se schvalování tohoto zákonu ponechalo na bedrech parlamentů jednotlivých států, našlo by se sotva deset zemí, kde by jej přijali. Však mi výrobci zbraní uštěpačně vzkazovali, že s tímhle nemohu uspět, protože nikde na světě si lidé nedají sáhnout na právo nosit zbraň.

Nepočítali ale s tím, že lidé pochopí, co bude pro ně a pro jejich děti znamenat, když se právě jejich země ocitne na seznamu států, kam se Bardžané neodváží.

Tam, kde parlamenty zákon o absolutním zákazu zbraní zamítly, propukly brzy obrovské demonstrace. Měly zpravidla za následek předčasné volby, kde uspěli jen ti, kdo se proti novému zákonu nestavěli. Největší váhu nehrála možnost genetického prodloužení života, pro většinu lidí příliš vzdálená hudba budoucnosti, ale vidina genetické úpravy, zajišťující blokádu měsíčních cyklů a bezbolestný porod u žen. Kde o zákonech rozumně vypsali referendum, bylo předem rozhodnuto. Ženy jsou polovina lidstva a získat na svou stranu alespoň část mužů pro ně nebylo nijak těžké. Někde to bylo čistě z lásky, jinde ženy pohrozily stávkou, ale každé referendum dopadlo naprosto jasně.

Věnoval jsem dost peněz na propagaci Nenásilí, ale nebyl jsem na to sám.

Všichni noví lékaři se vrátili plní obdivu k civilizaci Galaktického Společenství, zejména k Bardžá, kde studovali. Všichni byli přesvědčeni o ideálech Nenásilí a měli jasné představy o tom, co udělat, aby se mohla Země co nejdřív připojit ke světům Společenství. Všichni také věděli, co se na Zemi děje ve věci boje proti zločinu. Pro pozemské studenty jsme po dobu jejich pobytu na Bardžá zajišťovali kromě jiného aspoň stručné zpravodajství ze Země. I když jsme jen přebírali relace světových tiskových agentur, většina si všimla zpráv o rozprášení podsvětí v některých zemích. Někteří z nich se s prosbou o vysvětlení obrátili na Zoidée, která jim stále dělala prostředníka; jiní chodili rovnou za mnou, neboť i já jsem teď často pobýval na Bardžá. Dozvěděli se o existenci Strážců, což pro ně nemělo být tajemstvím. Doufal jsem, že tito vybraní lidé, intenzívně vychovávaní k lidskosti, pochopí naše snažení správně a mohou nám v něm být užiteční. A brzy poté, co se po návratu zabydleli doma na Zemi, mě někteří skutečně začali navštěvovat i tam.

„Potřebujeme u nás také Centrum Strážců,“ přesvědčovali mě ti, v jejichž zemích ještě Centrum nepůsobilo. A hned sami začali shánět vhodné umístění a dobrovolníky. Někteří se dokonce sami nabízeli za Strážce, ale já jsem řekl, že mezi Strážce nevezmeme žádného lékaře vyučeného na Bardžá. Všichni budou potřební především jako lékaři. Za Strážce nám mohou nanejvýš doporučit někoho ze svých přátel – pokud si jsou jistí, že nás nezklame.

Ukázalo se, že právě tito lékaři nám doporučili ty nejlepší, jaké jsme potřebovali. Každý znal na Zemi pár přátel, o nichž věděl, že by byli nejvhodnější. Zatímco já a moji přátelé jsme dokázali postavit za pět let jen osmnáct Center Očí Uxu, lékaři, kteří se vrátili z Bardžá, jich brzy poté navrhli a s naší pomocí postavili po všech zemích světa skoro dvě stě. Výjimkou byly jen státy Jedině pravé víry. Upřímně řečeno, neměl jsem o ně zpočátku ani zájem. Později jsem měl příležitost toho aspoň krátce litovat...

Síť Strážců se rozrůstala a houstla. Nějakou dobu jsem se tím zabýval osobně, pak jsem uznal, že se musím více než detektivní činností zabývat organizováním. Detektivů teď byl dostatek a většina pracovala s nesmírným zaujetím, jejich vliv v celosvětovém měřítku rostl. Brzy se to začalo projevovat.

Darebáci, kteří poznali, že by mohli pokračovat v dosavadním způsobu života, když se vystěhují mimo dosah našich Center Očí Uxu, neměli teď kam odjet. Najednou nebylo pro zločince místo nikde na celém světě. Itálie přišla o svou tradiční Mafii, v zemích, kde se dříve pěstovaly ve velkém drogy, se nedala sehnat ani špetka, v jiných zemích právě tak náhle vyhynuli teroristé. I dnes by bylo snadné sestavit časovanou nálož a umístit ji, aby zabila co nejvíc lidí, ale každý takový čin teď skončil v soudní síni přísným rozsudkem. Známí a přátelé odsouzených, kteří by možná dříve dostali chuť pomstít své kamarády, si teď uvědomili, že totéž se určitě stane i jim, jestliže svou pomstu provedou.

Našli se sice pořád fanatici, ochotní za svoji věc i zemřít, ale rychle jich ubývalo. Zejména proto, že jsme snadno vypátrali nejen kdejakého vraha, ale i ty, kdo sice sami nikoho nezabili, ale dávali k zabíjení pokyny, umožňovali je, prodávali drogy a poťouchle naváděli lidi ke zločinům. Znamenalo to mimo jiné i neslavný konec mnoha náboženských spolků, politických stran i jednotlivých politiků. Podle mě jich nebyla žádná velká škoda.

Souběžně jsme se pokoušeli měnit veřejné mínění a jeho prostřednictvím struktury zákonů. Velkou polemiku například vyvolal návrh zákona o kontrole porodnosti. Zpočátku nás proklínali jako kacíře, že se vůbec opovažujeme omezovat nejsvatější lidské právo mít děti podle vlastního rozhodnutí a možností. Nepomáhaly přesvědčivé výpočty, podle nichž žádná planeta neunese katastrofální přemnožení kteréhokoliv živočišného druhu, člověka nevyjímaje. Bez přísné kontroly porodnosti by při prodloužení průměrné délky života na desetinásobek stouplo přelidnění Země, která by znenadání musela živit třicetkrát více lidí. Dávné zkušenosti vesmírných bytostí, především Bardžanů, byly sice přesvědčivé, ale ani ty nebyly přijímány bez odporu a protestů.

Někteří novináři vytáhli s vlajícími prapory do boje za odvěká a přirozená lidská práva. Právě tak, jako nedávno horovali za právo zabíjet, považovali za největší pošlapání lidské důstojnosti omezování porodnosti. Zejména proto, že jsme nové zákony formulovali shodně se zvyky na Bardžany osídlených světech. Každá žena měla mít ve svém životě právo na dva porody. Blokádu museli rušit lékaři s agisary a ti vždycky bezpečně poznali, kolik měla která žena dětí a odmítli by podvádět. Mělo záležet čistě na ženách, kdy se rozhodnou nechat si zrušit trvale působící blokádu a pořídit si dítě.

Panovaly obavy, že této možnosti budou některé ženy zneužívat a muži se, ať už oprávněně nebo ne, cítili nespravedlivě vyšachováni ze hry. Nemluvilo se ani o tom, kdo bude otcem. Při věrnosti Bardžanek to byl vždycky právoplatný manžel, ale na Zemi to představovalo větší problém. Ne s určováním otcovství, to teď bylo díky agisarům jisté, ale s jinou otázkou, totiž: co s levobočky?

Nakonec jsme museli opět přistoupit k tomu, aby se rozhodl každý sám za sebe. Přistoupit na kontrolu porodnosti, nebo se vzdát prodloužení života.

Takto položená volba vyzněla jednoznačně, ačkoliv i potom několik tisícovek lidí odmítlo získat dlouhý život za podle nich přemrštěnou cenu a raději setrvali při starém. Politoval jsem je, ale jejich jednání by vedlo ke katastrofě, což každý soudný člověk jistě pochopil.

Nebylo to ostatně tak hrůzyplné, jak se snažili lidem namluvit naši protivníci.

Každé ženě se během genetických úprav aktivovala blokáda měsíčních cyklů. Tuto úpravu nakonec přijaly jako největší vymoženost, neboť jim snížila veškeré nepříjemnosti, spojené s měsíčními cykly. Pokud se rodina rozhodla pořídit si dítě, musela se blokáda vyřazovat, zpravidla do narození dítěte. Vzhledem ke značnému přelidnění Země by bylo nutné, aby se zejména v některých oblastech každá žena omezila na jediný nebo žádný porod v první stovce let jejího života. I potom se očekával prudký vzrůst počtu obyvatel, daný především tím, že místo tří až čtyř generací bude vedle sebe žít generací deset i více.

Opět jsem byl v mnoha zemích v tisku napadán a označen za nelidského tyrana. Omezovat počet obyvatel Země válkami nebo potraty, či nechat lidi přemnožit a pak hynout hladomorem bylo podle mě horší. Pravda, biologické vědy Bardžá mohly znásobit zemědělskou produkci a výrobu potravin, ale ani tyto zdroje nejsou neomezené a na jejich hranice by se brzy narazilo.

Dostalo se mi, i když poněkud později, nečekané pomoci z míst, odkud jsem ji upřímně řečeno ani nečekal. Ale to se stalo až po mnoha letech od začátku mého působení na Zemi.

Kájův syn Josef svou detektivní kancelář přenechal mladým detektivům a sám se vrhl na politiku. Měl jasný cíl – sjednocení světa v oblasti zákonů, zejména na ochranu osobnosti. Byla to součást naší snahy o potlačení násilí ve světě. Nesmělo se stát, abychom vypátrali vraha, ale nejbližší soudce ho propustil na svobodu. Takového soudce jsme začali podezřívat ze spoluviny, pokud ne rovnou ze zločinu. Často to nebývalo plané podezírání. Obvykle jsme v jeho minulosti objevili nějaké máslo na hlavě a to stačilo k jeho zkáze.

A bylo to znát čím dál více.

Země se za pouhých deset let viditelně změnila k lepšímu, k radostnému údivu pozorovatelů ze Společenství. Jedněmi z nejvíce překvapených byli Strážci z planety Ux, kteří s námi od samého začátku tyto změny k lepšímu vyvolávali a pomáhali nám.

„Nám to trvalo pět set let, ale na Zemi bude možná stačit padesát,“ řekl mi jednoho dne Bghlt. „A to není jen mé mínění. Měli jsme nedávno u nás na Uxu veliké shromáždění Strážců, věnované Zemi. Shodli jsme se, že jste možná ovlivnili výsledky i vylepšením Očí Uxu o snímání zvuku a počítačové řízení, ale že Země musela mít lepší výchozí podmínky. Na Zemi muselo být více Dobra než na Uxu.“

„Jsi tedy spokojen?“ usmál jsem se na něho.

„Myslím si, že můžeme být všichni spokojeni,“ řekl Bghlt. „Teď už to vypadá tak, že se to nemůže vrátit nazpět. Proto jsme se rozhodli, že naše skupina Zemi opustí. Teď už nás tu nepotřebujete a my se můžeme vrátit domů.“

„Co budete dělat doma?“ zeptal jsem se ho.

„Na Uxu budeme pokračovat v tom, co tady,“ řekl Bghlt. „Jsme přece Strážci! Díky Zemi jsme i naše uxiony doplnili o zvukové snímače a naučili se s nimi zacházet. Uxiony jsou i u nás užitečné. Když ne na potírání zla, tak třeba k vyhledávání těch, kdo potřebují pomoc v nouzi.“

„Ale na Zemi jsme ještě zdaleka neskončili!“ připomenul jsem mu. Oba jsme dobře věděli, že se poměry sice změnily k lepšímu, ale pořád jsem si nesměl dovolit bezstarostně cestovat po zahraničí. Vždycky se mohl najít fanatik chtivý ráje, kam se dostane výměnou za mou hlavu.

„Já vím – ale teď už je to všechno v silách lidí Země,“ odpověděl. „Nás tady už nepotřebujete. Ale my se přece ani neloučíme. Jistě se brzy budeme navštěvovat naprosto volně a veřejně, až budou zrušena všechna omezení mezi Zemí a Společenstvím.“

„Myslíš – až bude Země připojena?“

„Ano, tak jsem to myslel. My z planety Ux budeme lidi Země podporovat i nadále. Třeba až se bude v Radě hlasovat o připojení ke Společenství, však si myslím, že to může být brzy.“

Brzy nato jsem ho navštívil na planetě Ux, tentokrát čistě jako svého známého. Pozval mě, Zoidée i naše děti na dovolenou vykoupat se do moře na Uxu a my jsme tuto jeho nabídku s radostí přijali. Moře na planetě Ux jsou teplá, i když slunce tady nesvítí tak palčivě jako na Zemi, neboť obloha je tu neustále pokryta mraky. Koupání je zde velmi příjemné, bohužel bytosti Uxu si nezvou návštěvy příliš často a turistickým ruchem se neživí. Byli jsme v tomto směru výjimkou. Pravda, už jsme jako rodina byli pohromadě, vracel jsem se denně domů na Bardžá, ale neměli jsme dost času ke společnému cestování po všech světech jako většina ostatních rodin.

A zatímco se naše děti nemohly nabažit dovádění v teplé vodě s mladými chobotnicemi, obývajícími mělká moře na Uxu, já Zoidée a Bghlt jsme mluvili o Bardžá, Zemi a Společenství.

„Pamatujete se, co jsem vám dvěma říkal o svědomí, když jsme se poprvé setkali?“ řekl Bghlt vážně. „V tom je podle našeho mínění příčina, proč se Strážcům na Zemi daří. Svědomí se dá i dlouho potlačovat, ale pokud dostane správný impuls, opět se obnoví a takový tvor se pak přece jenom polepší. Na Zemi je rozhodně daleko méně těch, kteří své svědomí úplně potlačili, než kolik jich bývalo na Uxu. A to je dobře, lidé Země i Bardžá...“

Errata:

19.07.2021 12:42