Vítej, návštěvníku!

Mladá dvojice se vrátila na farmu před polednem, když před tím objela velikým obloukem plantáže. Skoro celou cestu vydržel Petr v ostrém klusu, dokonce i při krátkém cvalu obstál. Vlasta neskrblila pochvalou nad jeho rychlými pokroky.

Podle úmluvy se nikomu nezmínili o svém povážlivém objevu, jen o vysvobození Ranga dala Vlasta otci kusou zprávu.

„Co dělal u řeky?“ tázal se otec.

„Byl prý pro vodu,“ zalhala pohotově.

„U tabákové plantáže je přece studna!“ hučel farmář. „Je to potíž s těmi lidmi. Někdy jsou jako děti.“

„Co budeme dělat odpoledne?“ obracela Vlasta směr hovoru.

„Chtěl bych se podívat do toho kráteru,“ navrhl Jan Falta.

„Dobře, Jene,“ přikývl Karel. „Vlasta tě doprovodí.“

„Samozřejmě, že jedu s vámi,“ ozval se Petr.

„Jak by ne,“ dotvrdila Vlasta.

Vyjeli ke třetí hodině odpoledne, kdy se vedro už poněkud zmírnilo. Poněvadž mířili na východ, měli slunce v zádech a byla tedy cesta dosti příjemná.

Čím více se blížili ke kuželovitému kopci, jenž se před nimi zvedal, tím kypřejší a úrodnější byla půda, očividně pravěká zvětralá láva. Úrodnost byla zde zřejmá na plodinách i tropickém rostlinstvu, které nápadně bujelo.

Jan Falta byl dobrý jezdec a znamenitě ovládal koně, s nímž by si Petr jistě nevěděl rady.

Jelikož celou cestu ostře klusali, dospěli za půl hodiny k úpatí vyhaslé sopky, kde zanechali koně, kteří se dali hned do hojné pastvy. Zatíženi krumpáči a lopatami, dlouhými lany a provazovými žebříky, zahájili výstup do příkré stráně, což jim doporučil zkušený Karel.

Výstup nebyl tak pohodlný, jak se to zdálo zdola. Bořící se zvětralá láva ztěžovala chůzi. Skoro hodinu trvalo, než stanuli na temeni, na okraji kráteru, který na ně rozevřel svůj temný tajemný jícen a s hrobovým chladem jim vydechl vstříc.

Okrouhlý kráter měl nahoře asi sto metrů v průměru. Vnitřní svahy byly od temene sice dost příkré, ale přece schůdné až do hloubky asi dvaceti metrů, kde se však hrdlo propasti značně zúžilo do otvoru jen asi deseti metrů v průměru, jehož stěny spadaly kolmo a mizely v temnu.

Měl-li však jejich sestup do této propasti být zabezpečený, bylo nezbytné, aby lana připevnili kolem kmene některého stromu na horním okraji kráteru, protože hlouběji, kde začínal kolmý spád, rostlo jen slabé křoví. Mohli by sice smyčku lana zaklesnout za některý ze skalních hrotů, ale to nebylo bezpečné, poněvadž tato hornina nebyla spolehlivá, a kdyby se s nimi hrot ulomil, zřítili by se do hloubky.

O tom všem je poučil Vlastin otec a oni viděli, že jinak ani jednat nemohou.

Délka každého lana byla čtyřicet metrů. Kromě toho měli dva provazové žebříky po patnácti metrech. To jim mělo podle otcova výpočtu stačit. Hlouběji se neměli odvážit.

Ale v tom byl právě háček: Jan Falta, v obchodním zápalu hledače zboží pro svůj závod, jevil daleko větší odvahu a rozhodl se, že sestoupí do největší možné hloubky. To však bude možné jen tehdy, naváže-li lana a provazové žebříky. Spustí se pak nejprve sám a za ním Petr. Vlasta zůstane nahoře pro případ, že by se snad nějaký zlomyslník připlížil a chtěl lano odříznout.

Vlasta se vzpírala tomuto rozhodnutí a ujišťovala, že je takové nebezpečí naprosto vyloučeno. Chtěla se také podívat do té tajemné hloubky. Ale její prosby byly marné. Podvolila se tedy.

Vlasta usedla pohněvána do stínu stromu a závistivě hleděla na oba muže, kteří se přidržovali lana a sestupovali po stráni k okraji propasti, do které se skoulelo veliké klubko. Hned nato zmizel pod okrajem Falta, s krumpáčem a lopatou na zádech.

Po chvíli se z hloubi ozval Faltův hlas a zval syna k sestupu. Konečně stanul také Petr vedle svého otce ve hloubce asi dvacíti metrů na skalní plošině. Bylo zde šero. Přece však bylo vidět, že jsou na počátku rozsedliny. Oba měli s sebou kapesní elektrické svítilny, jejichž proud do značné dálky osvětlil vnitřek otvoru. Byla to chodba, vedoucí skoro vodorovně do vnitra stěny. Opatrně vkročili dovnitř.

Po několika krocích spatřili neklamné stopy, že zde byla nedávno lidská návštěva. Na skalním výstupku našli ohořelý zbytek svíčky a několik zápalek.

Pravděpodobně je tam zanechal Karel, když sem nedávno vnikl.

Kráčeli dále, až přišli k hromádkám úlomků lávy, obsidiánu a kamení. Z tohoto místa tedy pocházejí ozdobné kameny, které mu Karel daroval. Chodba se však tak zúžila, že nemohli dál.

„To je nepatrná hloubka,“ hučel Falta. „A zde bychom jen paběrkovali. Nesmíme ztrácet čas. Půjdeme zpět a spustíme se níže. Počkáš zde na mne, až tě zavolám,“ poručil a odhodlaně se chopil lana.

Petr osaměl. Bylo mu úzko. Hrobový chlad a podivný pach působily tísnivě na jeho fantazii...

Konečně se ozvalo z černé tmy:

„Haló, sestupuj, Petře!“ znělo dunivě jako z ohromné hloubky. Když se Petr přesoukl přes okraj, spatřil pod sebou ostrý paprsek světla z otcovy lucerny.

Po chvíli stál zase vedle otce na prahu rozsáhlé jeskyně, z jejíž klenby visely černé krápníky a místy jako uhel černé, jinde zase rudé draperie, splývající až k zemi. Činily tísnivý dojem úmrtní komnaty, z níž byla odstraněna mrtvola a zůstala jen smuteční dekorace.

„Brr!“ otřásl se Petr. „Zde je to příšerné!“

„Vlídně to nevypadá,“ usmál se Falta. „Ale na vzhledu nezáleží. Hlavní věc, najdeme-li něco, co by nás odměnilo za námahu. Tohle všecko nemá pro mne cenu. Je to přirozený výsledek vyhaslé sopky: krápníky z lávy, obsidián a pemza.“

Svítili si lucernami a kráčeli do hloubi jeskyně. Avšak pojednou stanuli: půda před nimi zmizela, světlo svítilen, ačkoliv ostré, nemohlo dostihnout dna propasti,

„Vedlejší kráter,“ hučel Falta. „Musíme zpět! Zbývá nám ještě asi třicet metrů žebříku. Pokusím se sestoupit níže.“

Falta zanechal Petra na plošince a sestupoval po provazovém žebříku.

Šlo to pomaleji než po laně. Svítil si kolem sebe, ale viděl jen černé stěny s lesklými valouny obsidiánu a rudými houbovitými balvany ztuhlé lávy.

Pojednu pocítil na nohou mrazivý hlad, který stoupl až po kyčle, když sestoupil o příčku níže.

„Vždyť lezu do vody!“ zahučel a skutečně: stál už nad kolena v mrazivě studené vodě.

Rychle se šplhal výše. Posvítil si pod sebe a viděl černou tůň, jejíž zrcadlově klidná hladina byla teď rozvlněna a tvořila v paprscích světla potměšile strašidelné obrazce.

„Málem bych dělal potápěče bez skafandru,“ usmál se Falta, když stanul vedle Petra. „Níž to nejde, milý chlapče. Je tam jezero, jistě nesmírně hluboké, není tu nic. Kousky obsidiánu nestojí za práci s vynášením. Snad by se tu našel nějaký karneol nebo ametyst. Ale – ztratil jsem jaksi náladu. Je mi také zima z té ledové lázně. A pak, bude třeba, abychom si chvilku odpočinuli a vrátili se za světla na farmu. Šplhej vzhůru, Petře. Až budeš nahoře, zavolej. Pak polezu já.“

„Mohl bys napřed, tati, když je ti chladno.“

„Ne! Chci mít jistotu, že jsi v bezpečí.“

Petr poslechl a Jan Falta osaměl na výstupku. Za sebou měl ústí ta-jemné jeskyně jako rozevřenou tlamu obrovského netvora a několik metrů pod sebou vodní tůni. Převislé balvany nad ním zužovaly už beztak neveliký okruh kráteru, takže pohlédl-li vzhůru, viděl jen malý světlý okruh oblohy.

Tísnivý dojem zvyšovalo hrobové ticho.

Nařídil reflektor na dálkové osvětlení a pustil proud světla na hladinu tůně.

Tušově černý povrch už zklidněl a ležel nehybně jako náhrobní příkrov z leštěného černého mramoru.

Falta zakroužil reflektorem. Skály pod ním jako by uhýbaly před dopadem světla, obvod tůně se velmi rozšířil a odhalil se rozsáhlý kotel s velmi převislými stěnami vyplněný vodou. Viděl, že stojí na výstupku daleko vysunutém nad vodní hladinu. Zamrazilo ho při myšlence, že by se s ním tento výčnělek utrhl a on se zřítil do mrazivé studené tůně...

Proud světla utkvěl na novém objevu: vpravo zmizela narudlá porfyrová stěna a objevil se veliký kruhový jícen tunelu, zpola zatopeného vodou.

A tu pojednou... je to klam? Přelud vzbouřené fantazie? Zdá se mu, že hladina se v tunelu rozvlnila. Z jeho tajemných útrob jako by se valilo něco velikého, lákáno světlem jeho svítilny. Vlnění se stupňovalo, vnikalo do kotle... a s ním pokračoval stále silnější šumot rozvířené vody.

To už není přelud! Cosi velikého pluje sem z tunelu! Anebo je to přírodní zjev? Prolomila se někde v nitru kráteru stěna a valí se sem vodní spousty z některé jiné nádrže? Nebo snad obnovuje sopka svou činnost? To se mu nezdá pravděpodobné, neboť by bylo předcházelo zemětřesení, provázené hukotem a duněním.

Ale co je to tedy? Živý tvor? Jak by se sem dostal, do zatopeného kráteru, v němž snad od pravěku není života a jehož vody, nahromaděné zajisté jen ze zemských pramenů jsou jakoby přefiltrovány a tedy mrtvé?

Jako zmagnetizován třímal Falta v ruce svítilnu a ozařoval záhadné místo. Pojednou... ztuhl hrůzou:

Nad zpěněnými vlnami vynořila se ohromná hlava a rychle plula z tunelu do kotle. Vorvaň! napadlo ho. Avšak záhy zjistil, že se mýlí. Vorvaň má hlavu balvanovitou, kdežto tahle je zploštělá a od nosu přes temeno táhne se zubatý hřeben. Průměr hlavy je skoro dva metry. Nos vybíhá v jakýsi zahnutý zobák, po stranách světélkují zelené vypouklé, veliké oči...

Lákán světlem plul netvor přímo pod výstupek, na němž stál Falta. Tu se zastavil. Mohutné tělo spočinulo na chvíli nehybně na klidnící se hladině, takže Falta mohl pozorovat alespoň jeho horní část.

Asi dva metry za hlavou vynořoval se z tunelu zubatý hřeben, který se táhl do dálky a zmizel v tunelu. Bylo viditelných nejméně dvacet metrů. Podle toho však nebylo možné určit délku tvora.

Falta byl tak uchvácen děsem, že ho nenapadlo vytáhnout provazový žebřík, jehož konec byl ponořen hluboko do vody. Co když se netvor zakousne do žebříku a svou tíhou., která je jistě ohromná, utrhne lano nahoře? Že by se obluda vyšplhala z vody k němu, je na štěstí nemožné pro převislé stěny. Ale utrhne-li lano, zažije Falta několik hodin děsu, nežli z farmy přijedou s náhradním lanem!

„Tati! Už jsem nahoře!“ slyšel Petrovo volání.

Proč zde stojí? Proč nešplhá vzhůru? Na co čeká? Vtom mu ruce, vztažené k lanu, sklesly novou hrůzou: hladina pod ním se znovu rozvířila pod mocnými rozmachy předních tlap netvora, které způsobily, že se hlava zvedla asi dva metry nad vodu, vzpínajíc se na dlouhém krku k němu, obluda rozvírala tlamu, posetou řadami kuželovitých zubů... Naštěstí výše nemohla. Ale jedna tlapa zachytila svými zahnutými drápy žebřík. Lano se napnulo jako struna.

V nejvyšší zoufalé hrůze vytáhl Falta z pouzdra automatickou pistoli, zamířil do oka obludy a vypálil rychle za sebou několik ran.

Trefil, neboť příšera sebou křečovitě škubla a její čelisti se vztekle zakously do žebříku. To bylo pro Faltu – štěstí. Ostré zuby přehryzly provazy a Falta zbytek chvatně vytáhl k sobě na plošinu a s největším chvatem se šplhal vzhůru, na světlo, ven z tohoto pekla, kde vodní tůně burácela v divokém vlnobití, způsobeným smrtelným zmítáním netvora.

Konečně byl Falta mimo kolmé stěny. Zbývalo už jen asi dvacet metrů do srázné stráně. Ale tu mu síly vypověděly službu. Ovinul si lano kolem těla a chraptivě volal:

„Pomozte mi! Táhněte mne!“

Když konečně stanul nahoře, zapotácel se a klesl k zemi. Doušek vína mu vrátil vědomí a sílu do zemdleného těla a rozrušených nervů.

„Co se stalo? Proč jsi střílel?“

„Nevím, mám-li vám to... je to neuvěřitelné,“ koktal. Ale uklidnil se a vylíčil své příšerné dobrodružství. „Nikdo mně to neuvěří,“ hučel.

„Je to jako pohádka! Jak je možné, aby se nějaký mořský tvor dostal do pravěkého kráteru vyhaslé sopky? A jen nějaký mořský netvor to mohl být. Ale jaký? Ryba to nebyla. Spíše ještěr. Ale pak leda – ichtyosaurus. Ti však žili v jurské době, před mnoha miliony let. Ovšem, mořské hlubiny nejsou prozkoumány. Ani nejstřízlivější vědci nepopírají, že v hlubinách moře žijí tvorové, o kterých si nemůžeme učinit ani představu. Ale – v mrtvém kráteru? Neuvěřitelné!“

„Hleď, strýčku,“ ukazovala Vlasta na Faltovy vysoké boty, pokryté bílým práškem.

Vzhlédl k ni nechápavě.

„To je sůl,“ řekla.

„Sůl?“

„Ano, sůl! To znamená, že voda v kráteru je slaná. Chápeš, co chci říci? Je to přece jasné: kráter je spojen s mořem. V pravěku vniklo moře do sopky a zničilo její činnost. Takových zjevů je zde na Fidži a snad v celé Oceánii mnoho.“

„Tím by tedy bylo vysvětleno vniknutí některého hlubinného mořského tvora do kráteru,“ dodal Petr.

Hlavní záhada byla rozluštěna. Zůstala jen otázka: jaký to byl tvor?

Ale na to je těžká odpověď...

Bez další nehody přijeli na farmu už skoro za tmy.

Falta měl špatnou noc. Zmítala jím horečka z nervového otřesu, kterou zmírnil chininový prášek a čaj z bylin, osvědčených v podobných případech. K ránu Falta konečně usnul a prospal celý den.

Dostal prvou lekci v úžasech Orientu.

Odradí ho to od úmyslu, který si předsevzal po přečtení misionářova zápisníku?

Errata:

30.05.2021 10:51