Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jan Falta byl sice otužilý muž, jehož nervy byly silné, přesto však jím prožité dobrodružství otřáslo. Ačkoliv se přemáhal, nemohl utajit nervový otřes, jehož účinek se jevil zvláště v noci, kdy byl trápen divokými sny, z nichž se probouzel s výkřikem hrůzy.

Proto chtěj nechtěj se musil podřídit příkazům svého bratra, podle nichž byla o týden odložena cesta na ostrov Kandavu, kam chtěli odjet, aby u tamějších domorodců vyměnili drahokamy za zboží, které s sebou přivezl.

Aby pak bylo spojeno dobré s užitečným, stanovil farmář, že s ním bude bratr denně objíždět plantáže. Tyto projížďky zajisté uklidní Janovy rozrušené nervy a zároveň ho obeznámí s dělníky, což mu může být jen na prospěch.

Tím se samozřejmě značně uvolnilo mladé dvojici a hlavně Petrovi, který teď s Vlastou po celé dny rejdil po ostrově. Hlavně pobřežní háje a houštiny byly jejich rájem. Provázeni gepardy, kteří se s Petrem dokonale spřátelili, projížděli na koních stepi a lesy, lovili sajky, divoké vepře, kachny a husy, pštrosovité kasuary a stepní kury a jinou srstnatou i pernatou zvěř, vždy vítanou v kuchyni a špižírně. Byla zde hojnost užitkové zvěře, ba možno říci, že nevyčerpatelná zásoba. Ale bylo také dosti škodné. Zvláště divokých koček, s nimiž gepardi podnikali zuřivé zápasy. Také jedovatí hadi brejlovci nebyli v houštinách vzácností. Na-štěstí měli gepardi pro tuto havěť zvlášť vyvinutý pud a vždy z patřičné dálky upozornili na jejich přítomnost.

Tyto lovecké výpravy měly v sobě mnoho krásy i zábavy, kterou jim poskytovala také hojnost rozmanitého zpěvného ptactva, roje dovádivých papoušků, nenáviděných a nemilosrdně pronásledovaných na plantážích, kde působili značné škody, ale hájených v pobřežních lesích pro svou roztomilou akrobacii. Houfy a rodinky několika druhů poloopiček, huňatým kožíškem podobných angorským pestrým kočičkám, a jiní a jiní tvorové a tvorečkové skotačili v korunách stromů.

Jednoho dne k večeru ohlásila Vlasta svému otci, že Petrovi představí mořské panny.

„Dobře, ty skřítku,“ přikývl farmář s úsměvem. „Ale teple se oblečte! Noci jsou teď chladné!“

„Mořské panny? Čím mě to chceš omráčit?“ ušklíbl se Petr.

„Uvidíš,“ zvedla prst do výše a tvářila se vážně.

Chtěl se uraženě ohradit, že ho považuje za tak nevědomého, aby věřil v pohádky o mořských pannách, ale vzpomněl si na nedávný objev záhadné loďky s tajemným bělochem. Jistěže je to Vlastina chytrá výmluva, kterou chce zastřít pravý účel nočního výletu. Snad se jí podařilo vyslídit nějaký nový zálud Ranga, který se ze svého zranění už zotavil, a Vlasta očekává dnešní noci zase návštěvu, kterou chce odhalit, znemožnit nebo dokonce zajmout...

Uvítal radostně tuto myšlenku. Vyzbrojen karabinou a dvěma revolvery s velkou zásobou nábojů, vsedl na Galána a vyjel s Vlastou z farmy.

Když viděl, že Vlastina výzbroj je také dokonalá, utvrdil se ve své domněnce.

Když projížděli plantáží k severu, slunce již zapadalo. Tu už si byl jist, že se nemýlí. A přece uhodl jen částečně.

„Snad by bylo lépe, kdyby ses svěřila strýčkovi a vyzvala ho, aby jel s námi,“ namítl.

„Bojíš se těch mořských panen?“ vyprskla ve smíchu.

„Prosím tě, nejsem dítě,“ bručel. „Vím, že to byla jen tvoje chytrá výmluva. Chceš se pustit do boje s těmi záhadnými lidmi. Ale považuji to za příliš odvážné. Jsme pouze dva a jich je nejméně deset.“

„I kdyby jich bylo padesát, stačili bychom na ně. Bude jasná měsíční noc, měli bychom je jako na dlani, kdežto my budeme skryti. Ale není jisté, že dnes připlují.“

„Myslil jsem, že máš nějaké zprávy, žes něco vypátrala,“

„Nic nevím. Chci ti opravdu ukázat mořské panny. Mohli jsme jet na jižní nebo západní pobřeží, je to blíže. Ale jedeme k severu, poněvadž chci mořské panny spojit s možností náhodného setkání s tou nezvanou návštěvou. Při měsíčním úplňku je totiž moře vždy nejklidnější. Snad toho ti lidé využijí. Jinak však nemám žádný podklad pro svou domněnku. Také mořské panny, jak víš z pohádek, provádějí při měsíčním úplňku své reje,“ končila vážně.

„Myslím, že jsem z pohádek už vyrostl,“ zabručel uraženě Petr.

Neodpověděla. Jen čtveračivý úsměv jí zahrál kolem rtů.

Když přebrodili řeku, byl obzor zahalen do soumraku. Nad temné obrysy stromů vyplul veliký oranžový měsíc, zlátl a stoupal do výše, a když stanuli na okraji lesa, objevil se jim úchvatný pohled.

Zalita modravým svitem, leskla se mořská hladina jako hedvábí. Podél korálových útesů svítily stříbrné lemy zesláblého, jakoby ztlumeného příboje a moře šumělo v pravidelných výdeších jako obr pohřížený v hluboký, klidný spánek.

Zanechali koně u lesa a kráčeli k pobřeží posetému balvany, mezi nimiž vedla Vlasta svého kamaráda křivolakou soutěskou ke břehu. Museli se opatrně sešplhat ze srázu, rozhlodaného příbojem, který teď, za odlivu, jemně šuměl o dobrých pět metrů níž.

„Zde si sedneme,“ ukázala Vlasta na výklenek v balvanu nad příbojem, který šuměl sotva krok před nimi a omýval skalní hroty vyčnívající nad hladinu.

Byli v úplném stínu jako v lóži zšeřelého hlediště před jevištěm, jež tvořila nekonečná, měsíčním světlem zaplavená hladina oceánu, v popředí zkrášlená korálovými bariérami, lemovanými stříbrnou pěnou.

„Tak kde máš ty svoje rusalky?“ zeptal se s úsměškem.

„Pst! Teď buď tiše, Petře! Nemluv a nehýbej se! Jistě přijdou,“ šeptala.

Po chvíli k nim zalehl jakýsi žalostný výkřik.

„Co to?“

„Už jdou!“ šeptla.

Výkřik se ozval znovu a hned za ním několik jiných v různých tóninách. Znělo to jako nářek. A tu spatřil Petr před prvou bariérou kulatou hlavu, jak se vynořila z vody, opodál další dvě, pak zase jedna... a sborové lkaní rozrylo ticho.

Hlavy se ve vodě rozvířily, v ladných kruzích a křivkách kroužily nad hladinou, blížily se, vzdalovaly...

„Sirény!“ vydechl v nejvyšším úžase.

„Říká se jim tak,“ šeptala. „Lákají prý plavce, které pak utopí. Vidíš, že jsem ti nelhala.“

„Ale to je... jak je to možné? Není to žert, Vlasto? Není to podvůdek? Neuspořádalas pro mne divadlo?“

„Jak to myslíš?“

„Nejsou to dělníci z farmy?“

„Nesmysl! Myslíš, že by se někdo odvážil do těchto vod, které se hemží žraloky a chobotnicemi? Zde je velmi hluboko, milý Petře...“

„Pak jsou to nějaká mořská zvíř...“ slovo mu uvázlo v hrdle: sotva dva metry před nimi se vynořila z vody kulatá hlava s mohutnou hřívou černých vlasů, na nichž se třpytily krůpěje vody ozářeny měsíčním světlem, jako by byly posety démanty; z obličeje, jehož výraz nebylo možno určit pro ostrá rozhraní světla a stínů, blýskaly se kulaté, vypouklé, jakoby skelné oči; podivný tvor se vyhoupl nad hladinu a Petr spatřil – ženská ňadra... lkavý nářek zazněl a zjevení zmizelo pod vodou.

„Po-pojďme odtud!“ vyrazil jektavě, protože nemohl utajit hrůzu.

„Bojíš se?“

„Ano,“ přiznal se.

Vlasta se hlasitě a uštěpačně zasmála.

„Čemu se směješ prosím tě?“

„Tobě, ty hrdino! Vidíš, že jsi nevyrostl z pohádek!“

„Tohle nejsou pohádky! Vysvětli mně, můžeš-li!“

„Lehké vysvětlení: je to dugong! Docela nevinný tvor!“

„Zvíře?“

„Ovšem! Savec. Copak jsi o něm nikdy neslyšel?“

„O dugongu? Ne!“

„Snad tedy o moroni?“

„Moroň? Ach, ano! To jsou tedy moroni? Už si vzpomínám: Z řádu ochechulí. Byl jsem v zoologii vždycky slabý,“ přiznal se.

„Tak vidíš, ty strašpytle! Ale mám radost, že se mi to podařilo.“

„Vlasto, ty jsi čertem posedlá,“ zlobil se Petr.

Pohádkové kouzlo se rozplynulo.

Už chtěli vstát, aby se vydali na zpáteční cestu, když se pojednou na západě, na širé hladině moře, před poslední bariérou korálových útesů objevil temný bod.

„Hleď, tamhle!“ ukazovala Vlasta.

„Co je to?“ tázal se Petr.

„Nemohu to rozeznat na takovou dálku. Měsíční světlo klame. Buďto je to nějaký veliký mořský tvor, snad vorvaň, nebo loďka. Škoda, že jsem si s sebou nevzala triedr. Zapomněla jsem. Rozhodně se připravíme. Ale zde nemůžeme zůstat. Jsou-li to oni a přiblíží-li se ke břehu, měli by nás dobře na mušce. Vystoupíme nahoru a vptížíme se za balvany, kde se skryjeme. Pojď!“

Vyšplhali se po skalní stěně a mezi balvany našli příhodnou skrýš. Měli odtud dobrý výhled na pobřeží a sami byli ukrytí v temném stínu. Skupina balvanů je chránila zezadu.

Sotvaže se schoulili ve svém úkrytu, zaujal jejich pozornost nový zjev.

Asi sto kroků vpravo vynořila se pojednou ze tmy postava člověka, který kulhal.

„Rango!“ zašeptal Petr.

Vlasta mlčky přikývla.

Rango přišel obloukem více od východu, což bylo pro ně štěstí, neboť by byl narazil na jejich koně, pasoucí se klidně ve stínu na pokraji lesa, a to by ho bylo jistě odradilo od další cesty k pobřeží.

Domorodec vzpřímeně stanul na okraji srázu. Zřejmě si byl jistý, že zde je sám. Jeho měsícem ozářená postava se ostře odrážela od jasně osvětlené plochy.

Bod na moři se zatím přiblížil. Nebylo už pochyby o tom, že je to člun poháněný vesly. Plul podél prvé bariéry. Náhle změnil směr kolmo k útesům, za nimiž na okamžik zmizel. Po několika minutách se však na hřebenu bariéry objevilo několik postav, které vlekly člun přes skaliska a na druhé straně jej zase spustili na vodu.

Loďka pak plula v pásmu ke druhé, bližší bariéře a zmizela z dohledu právě v místě, kde korálové pásmo tvořilo nad vodou nejvyšší obloukovitý pahorek. Marně čekali, že člun bude zase vlečen přes skaliska. Přece se však objevil v druhém vodním pásmu.

Potom zahnul k západu. Plul daleko. Už myslili, že se vrací, že snad je to nějaká noční rybářská výprava z ostrova Kandavu, když se v dálce objevil znovu na hladině před posledním pruhem bariér. Jak se přes ně dostal, zůstalo záhadou. Proklouznutí pod pahorkem na druhé bariéře si dovedla Vlasta vysvětlit: je tam asi tunel, který se při odlivu vynořil nad povrch vody.

Jistě se zde tito plavci dokonale vyznají...

Vtom byli zaujati narudlým světlem zprava. Rango stál na balvanu s pochodní, vysoko vztyčenou v ruce.

Člun zvýšil tempo. Po chvíli plul už rychle mimo ně, v dálce sotva dvacíti metrů. Jasně viděli osm veslařů a na přídi muže, v němž poznali bělocha, kterého už viděli.

Rango seskočil z balvanu, přiběhl těsně k břehu a hodil pochodeň do moře. Loďka zmizela pod srázem z dohledu. Ale brzy poté viděli, že běloch vystupuje na břeh.

Bohužel, nebylo možné na tu dálku slyšet hovor. Mohli se jen domyslit, že Rango dává záhadnému muži nějaké podrobné zprávy. Po chvíli se cizinec zřejmě rozčiloval, jak dosvědčovala jeho prudká gesta. A tu se podařilo bystrému sluchu Vlasty zachytit několik slov v domorodém nářečí:

„Výmluvy! Jsi ničema! Mám chuť tě dopravit na Kandavu! Chajruk už s tebou zatočí!“ řval cizinec vztekle.

Tichou a pokornou Rangovu odpověď nebylo slyšet. Ani další bělochova slova nebyla srozumitelná. Až pak zase:

„Poslední lhůta: do příštího úplňku... ne! Ani den...! Pět lodí po dvaceti mužích... Musí stačit! Slíbils padesát a získals do dneška čtrnáct! Mlč! Přijdeme při příštím úplňku! Nebude-li vše připraveno, víš, co tě čeká!“

Běloch zmizel pod srázem a po chvilce projela kolem nich loďka zpět.

Kulhající Rango běžel k lesu, v jehož stínu se záhy ztratil.

„Rozumělas hovoru?“ tázal se Petr.

„Slyšela jsem dost, abych zvěděla, že se chystá přepadení farmy,“ šeptala Vlasta. „Vím také kdy: o příštím úplňku. To je za měsíc. Máme tedy dost času se připravit. Rango je zrádce! Podle slov toho muže získal už čtrnáct našich lidí pro své plány. Musíme vypátrat, kteří to jsou. Je to spiknutí! A dost povážlivé,“ vysvětlovala.

Její zbledlá tvář se ostře rýsovala ve stínu a oči hořely horečným svitem.

„Vyrazme! Lehce ho dohoníme u brodu, dopravíme na farmu, donutíme k vyzvání a pak...“

„Bude všecko zkaženo,“ vpadla. „Jak ho chceš přinutit? Neznáš domorodce. Snesou nejhroznější muka a zůstanou němí. Penězi? Neznají hodnotu peněz. Jsou to prostí tvorové, které ovládá jen vášeň, ať už je to pomsta nebo pohanský fanatismus. U Ranga je to obojí, což je tím horší. A Rango je velmi nebezpečný, neboť má na soukmenovce veliký vliv pro svůj původ. Jeho děd byl totiž jakýmsi knězem a uctívali ho jako zástupce boha. Celá Rangova rodina byla tabu. To znamená, že nedotknutelná, dokud slouží slepě svému kmeni a poslouchá příkazy pohlavára, kterým je Chajruk, náčelník vzbouřenců Tuka na Kandavu. Žije kdesi v horách v nitru toho ostrova. Tatínek o tomto výjimečném postavení Rangovy rodiny nevěděl, jinak by proti Rangovu strýci zakročil jinak. Teprve nedávno jsme se to dověděli. A to už bylo pozdě.“

„Vždyť jsi mu zachránila život,“ namítl.

„Myslíš, že ho to zavazuje k vděčnosti? To by ses mýlil. Znám povahu těch divochů. Příhoda nebyla pro Ranga více než zásah osudu, který spravedlivě způsobil, aby Rango zůstal živ a provedl svou pomstu. Jsem si jista, že si to tak vykládá.“

„Co chceš tedy dělat?“

„Sama v této chvíli nevím, co by bylo nejlepší.“

„Povíme všecko strýčkovi.“

„Bůh chraň! Tatínek je přísný! Poslal by Ranga s eskortou do Suvy.“

„Myslím, že by to tak bylo nejlepší.“

„Mýlíš se. Jistě by propuklo vzbouření. Rango získal už čtrnáct lidí. Otec myslí, že tabu na Patrii vyhladil, já tomu však nevěřím. Mám proto vážné důvody. Odstraní-li otec Ranga, vzbouří se všichni. Od této chvíle nedůvěřuji ani své chůvě. Nezapomínej, že je také kuchařkou. Víš, nač myslím? Jsou zde jedy, které způsobují buďto okamžitou smrt, nebo dlouholeté umírání v nejkrutějších mukách tělesných nebo duševních. A žádný lékař nevyzkoumá podstatu.“

„Ale Vlasto, vždyť je to tak lehké: vyžádejte si vojenskou posádku od guvernéra.“

„Kdy?“

„Ihned.“

„To by byla chyba. Rangovy plány by byly předčasně prozrazeny. Nic by se tím nedocílilo. Leda odklad. Posádka zde nemůže být věčně. A potom: kolik vojáků sem může přijít? I kdyby guvernér svolil věnovat vojsko k hájení soukromého majetku a dvou či čtyř lidských životů, nemůže ho dát mnoho. Vojsko sotva stačí k udržení státního pořádku na hlavních ostrovech Fidži. Řekněme, že bychom sem dostali nejvýše padesát mužů. Nehleďme na výlohy s jejich vydržováním. Stačí ale těch několik vojáků k uhlídání celé Patrie, jejíž obvod měří mnoho kilometrů? Víme, odkud budeme napadeni? Vojsko bude střežit sever a útočníci vniknou od jihu, východu nebo od západu. Je-li možno přistát zde, je to jinde možné také. Už nevěřím v bezpečnost korálových hradeb.

Jak jsem řekla: útok by byl jen oddálen, ale bude mocnější, až bude vojsko z Patrie dovoláno. Pak ale tím hůře pro nás. Ty se strýčkem Janem odjedeš a já s otcem zde zbudu. Nebudeme vědět dne ani hodiny... Teď aspoň víme.

Proto uděláme toto: Nikomu ani slovo. Budu pátrat, slídit, stopovat Ranga, abych se dověděla, co vlastně provádí a kdo z našich lidí jsou jeho spojenci. Do příštího úplňku jsme v bezpečí. Uvidíme, co nám přinese čas.“

Přešli planinu, vsedli na koně a zvolna, krokem jeli domů. Po celou cestu nepromluvili slova. Vlasta byla zahloubána v těžkých starostech a Petr se v duchu obdivoval odvaze, duchapřítomnosti a moudrosti této mladičké dívky.

Ovšem, Vlasta má už hojně zkušeností. Vyrostla zde v té divočině, v ráji největších krás, ale také nejnebezpečnějších úkladů, vnikla do duše divochů a snad i lidojedů, pro něž její otec, zaujat starostmi jako majitel ostrova a zaměstnavatel, nemohl mít pochopení.

Errata:

30.05.2021 10:51