Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Uplynul týden. Jan Falta se už tak zotavil, že mohl konečně zahájit svou obchodní činnost, která byla vlastním účelem jeho návštěvy na Fidži.

Konečně se oba bratři mohli domluvit, že vyplují na motorovém člunu na Kandavu, kde Karel svým osobním vlivem dopomůže Janovi u známých domorodců k výhodným nákupům.

Vlasta s Petrem zůstanou na Patrii.

Dříve však zařídí Karel něco, co – jak se domníval, naprosto zajistí bezpečnost farmy. Svůj plán provedl hned nazítří,

Ostrov Kandavu je vzdálen od Patrie, jak už víme, pouhých šest kilometrů na západ. Měří 321 km2 a má asi 70 000 obyvatel. Není tak obehnán korálovými útesy jako jiné ostrovy fidžijské a jeho pobřeží jsou vhodná pro přístavy. Půda je zde jako všude na Fidži velmi úrodná. Středem ostrova táhne se hustě zalesněné pohoří, protkané divokými roklemi a propastmi. Není však příliš vysoké, vévodí mu vyhaslá sopka Mbuke Levu, jejíž temeno ční do výše 840 metrů.

O pořádek zde dbala posádka o síle jednoho praporu, s jehož velitelem, kapitánem Lewisem, byl Karel Falta v přátelském poměru.

Posádka měla na Kandavu rádiovou stanici, která umožňovala stálé spojení s hlavním velitelstvím v Suvě na Viti-Levu, s posádkou na ostrově Vanna a s několika jinými stanicemi.

Poněvadž byl Lewis horlivým amatérem v radiotelegrafii, sestrojil si také malou soukromou vysílačku na baterie, o které Karel Falta dobře věděl. A právě tento přístroj byl účelem a cílem Karlovy cesty na Kandavu, kam se vydal na svém motorovém člunu.

Lewis ochotně vyhověl žádosti farmáře a zapůjčil mu přístroj. Dal mu také k dispozici jednoho zručného radiotelegrafistu, který měl farmáře a jeho dceru zaučit v Morseových značkách a v používání aparátu. K tomu účelu dostal telegrafista měsíční dovolenou.

Téhož dne se vrátil farmář v průvodu statného desátníka Shaksona a s domorodci nesoucími bedny a svazky železných tyčí a drátů.

Během příštího dne smontovali stožáry s anténou a k večeru stál už ve věži nad farmou přístroj připravený k činnosti. Po chvíli pak odpovídala už na volání Patrie vojenská stanice na Kandavu. Přihlášku přijal sám Lewis, který odpověděl hromovým hurá.

Měl-li Karel Falta radost z tohoto zařízení, které mělo zajistit bezpečnost farmy na dobu asi jednoho týdne, po kterou bude s Janem na Kandavu, měla Vlasta s Petrem jistě mnohem závažnější důvod k radosti. O tom však oba staří Faltové neměli tušení: desátník Shakson se zdrží na Patrii celý měsíc, kdežto do příštího úplňku zbývá už jen osmnáct dní. Nejenže jim bude zkušený voják vydatnou pomocí, dojde-li skutečně k útoku na farmu, ale vysílačka je spojuje s posádkou na Kandavu, odkud budou moci přivolat rychlou pomoc, bude-li jí třeba.

Příštího jitra odpluli bratři Faltové na Kandavu. Vezli s sebou příslušné zboží pro domorodce, které vymění za drahokamy.

Zatím Shakson ve dne objížděl s mladou dvojící plantáže a večer se učili pracovat s vysílačkou.

Život na farmě plynul klidně.

Ještě za jitra vpluli oba bratři Faltové do přístavu malého města. Od charakteristických domorodých chatrčí se nápadně odlišovala poměrně mohutná budova z kamene a nepálených cihel s několika pobočnými staveními a rozsáhlým prostranstvím obehnaným hustým plotem z ostnatých drátů: vojenská kasárna.

Velitel Lewis je přátelsky přijal. S díky odmítl Karel Falta vojenský doprovod, který mu kapitán ochotně nabídl.

„Znám se dobře s kmeny na pobřeží a nehrozí nám žádné nebezpečí,“ dodal s úsměvem.

„Budiž,“ přikývl kapitán, „ale hlouběji do vnitra ostrova se nepouštějte. V poslední době jsem dostal dosti znepokojivé zprávy o kmeni Tuka. Podnikají z hor, kde jsou zalezlí, nájezdy k pobřeží. Zdá se, že se snaží získat kmeny v nížinách pro své buřičské cíle. Buďte tedy opatrní!“

Poděkovali za tento pokyn, s povděkem přijali koně, které jim Lewis půjčil, a vyjeli z kasáren. Brzy měli za sebou město a klusem jeli cestou mezi poli, která poskytovala týž obraz jako plantáže na Patrii.

Později změnil se ráz krajiny v rozsáhlou step, za níž pak se ponořili do chladivého stínu tropického lesa.

K poledni vjeli na mýtinu, na které stálo asi dvacet okrouhlých chatrčí, vystavěných z chrastí a hlíny a krytých došky. Celá skupina těchto chatrčí byla obehnána hradbou z trnitého křoví.

Jejich příchod byl ihned zpozorován neviditelnou hlídkou, která troubením, znějícím jako řev dravé šelmy, vzbouřila okamžitě celou vesnici. Než dojeli k průchodu hradby, vyrojily se z chatrčí hnědé polonahé postavy s luky a oštěpy. Avšak hrozivé vzbouření se záhy změnilo, když poznali farmáře. Vítali ho štěkavými zvuky a širokými úsměvy. Ze zástupu jim vykročil vstříc starý, ale dosud statný pohlavár, jehož prošedivělý účes hustých kudrnatých vlasů byl tak ohromný, že se zdálo, jako by měl na hlavě obrovský kotouč šedivé vlny. Obnažená prsa byla tetována vzorcem, který měl snad znázorňovat rozpjatého orla. Dosti sympatická bezvousá tvář byla rovněž ozdobena tetováním, které tvořilo od nosních chřípí přes tváře symetricky se rozbíhající čáry přes líce až k uším a krku na způsob kocouřích vousů. Pokračovalo pak od kořene nosu vzhůru přes čelo a kolem obočí k uším. Tato podivná ozdoba dodávala obličeji ráz jednak divoký, ale také směšný. Připomínala masku mourovatého kocoura.

Pohlavár si vyměnil s Karlem Faltou uvítací zdvořilosti v domorodém nářečí a Jan vytušil, že bratr sdělil náčelníku účel jejich návštěvy. Jak bylo vidět, vzbudil všeobecný zájem.

Špalírem domorodců vjeli do ohrady, sestoupili z koní a kráčeli k pohlavárovu obydlí uprostřed vesnice, kde se usadili pod korunou vysokého blahovičníku na přivalené dřevěné špalky.

Nejprve ovšem musili přijmout nabídnuté pohoštění. Odmítnutí by znamenalo smrtelnou urážku.

Bylo nejvýš prozřetelné od Karla Falty, že svému bratrovi neprozradil jídelní lístek, neboť sotva by mu byl tak chutnal pes pečený na rožni, placky z rozemletých bílých mravenců a jistého druhu housenek...

Celá vesnice se shlukla kolem nich. V kruhu zde stály také ženy a dívky, zvědavě se dívaly na návštěvníky a toužebně pokukovaly po zavazadlech, složených vedle Karla Falty.

Konečně mohli přikročit k vlastnímu účelu návštěvy.

Mají-li kameny? Pohlavár se jaksi ošíval. Bylo vidět, že má obchodní vlohy. Nejprve ať Jeho Výsost, jak tituloval Karla Faltu, ukáže, co jim může nabídnout.

Zkušený farmář vyňal nejprve to, co je potřebné mužům i ženám: kalikové a režné plátno.

Na tvářích domorodců se objevila spokojenost. To potřebují. Jak by ne! V okamžiku se objevily v rukou domorodců sáčky. Neodvážili se však vyměňovat, dokud si nevybral náčelník. Za šest metrů plátna nabízel tři veliké ametysty. Janu Faltovi se zableskly oči. Ale Karel kroutil hlavou. To že je málo. Musí přidat. Co? Nějaký žlutý nebo zelený kámen. Za tohle? Jeho Výsost si myslí, že Mgawa, starý náčelník, je hloupý chlapec? Ne, to si nemyslí, ale on, farmář a majitel Patrie už má také stříbro ve vlasech. Zná cenu kamenů. Fialové kameny dnes ani nikdo nechce. Handrkovali se tak dlouhou chvíli. Konečně řekl Karel jakoby pro sebe anglicky:

„Udatný pohlavár Mgawa je můj přítel. Přidá nějaký pruhovaný kámen. Je to kvůli ostatním. A já mu zato přivezu bedničku výborného tabáku.“

Bylo vidět, že Mgawa rozuměl. Kývl hlavou, podal jim valounek krvavě červeného kameolu a heliotrop veliký asi jako lískový ořech.

Teď byl Karel Falta spokojen.

Pak se rozvinul obchod s ostatními vesničany. Zakrátko byl plátenický obchod ukončen a před Janem Faltou kupila se slušná hromádka polodrahokamů.

Mají-li něco lepšího? Kameny, ve kterých jsou uvězněny »měsíční a sluneční paprsky«? Ano, něco mají, Ale co za ně? Za měsíční kameny tyhle překrásné nože s čepelí nad stříbro lesklejší, dýmky z mléčného opálu a achátu (porcelánové) s nádhernými malbami dalekých krajin, odkud přijel bratr Jeho Výsosti; to pro muže. Pro ženy: hle, v této plechové krabici je vzácné ovoce z daleké domoviny Jeho Druhé Výsosti, sladší nežli datle, tvrdé jako ty měsíční kameny, září jako rubíny (malinové cukrovinky). Zde zase žluté jako nejkrásnější topas s otiskem vzácného živočicha, který tuto lahodnou šťávu nastřádal. Ale to není jen rozkošná sladkost. Je to také lék proti kašli – (medové bonbony). A tuhle: Ó, to je – kouzlo! V této krabičce s obrázkem mocného boha jsou, hleďte, stříbrné válečky.

„Přines čistou vodu ze studánky,“ podával Karel sklenici mladé domorodce.

V okamžiku přiběhla zpět s plnou číší.

„Hle, sloupneme stříbrný obal, vysypeme prášek do vody a... šššsšš... pij!“ Dívka s výkřikem couvla před vířící, kypící tekutinou. „Neboj se! Není to zlý démon! Je to dobrý bůžek. Pij! Rychle! Nebo uteče z toho poháru!“

Marné! Domorodci se rozprchli a zpovzdálí hleděli vyjeveně na překypující nápoj. Nezbylo, než je přesvědčit: Karel vypil obsah sám. To je přesvědčilo.

Přinesena nová voda. Shlukli se kolem nich, hlava na hlavě a několik odvážných rukou se vztahovalo po číši. Ulovila ji statná domorodka; okusila opatrně a pak hltala nápoj. Mlaskala, olízla se, chtěla ještě.

Ne! Je to vzácnost! Nápoj, který vrací mládí a krásu.

Tohle rozhodlo. Bylo vidět, že i divošky rozumějí kouzlu mládí a krásy, které přičaruje zpět – šumivý bonbon...

A pro děti? To přidáme zdarma: pro holčičky tyhle roztomilé loutky v nádherných šatičkách a klukům dáme pušku, která dosti daleko vystřelí tenhle šíp.

To všecko za měsíční kameny.

A už se sypaly do Janových dlaní zelené chrysolity, plamenné opály, modré a žluté kordierity, žlutá, zlatově se lesknoucí tygří oka, chalcedony a karneoly a zelenošedá kočičí oka, takže Karel sotvaže stačil vydávat protihodnotu.

Sluneční kameny, jak domorodci nazývali pravé drahokamy, však nebyly. Jen dva safíry a jeden rubín získali od náčelníka, jenž však za ně žádal – karabinu se zásobou nábojů, což bylo nepřijatelné. Neměli zásobní pušky a své nemohli postrádat.

„Nevadí, Jene,“ řekl Karel česky. „Dostaneme drahokamy výhodně jinde. Zde jsme ještě blízko města a voní to trochu civilizací.“

Uspokojili pohlavára několika dárky, mezi nimiž byl nejcennější starý vojenský bodák, rozloučili se a vyjeli dál na západ.

„Karle, tohle je ohromný úspěch! Počítám-li jen zhruba, získal jsem značný kapitál. Netušil jsem, že jsi tak dobrý obchodník,“ hovořil Jan nadšeně.

„Snad chceš říci: podvodník,“ řekl Karel trpce, „Bůh ví, že to dělám nerad. Nikomu jinému bych takhle neposloužil. Hnusí se mi to. A je mi líto těch lidí. Jen je mi útěchou, že v této pustině nemohou uplatnit ani zpeněžit ty kameny v jejich pravé hodnotě. Jediná možnost je směnný obchod. My jsme jim konečně dali věci neškodné a částečně praktické. Aspoň plátno. Občas připlují na Fidži různí dobrodruzi, kteří platí – kořalkou, opiem, kokainem a jinými zločinnými prostředky. O tom se přesvědčíš, až budeme dále od města, z dosahu vojenského dozoru. Tam se také zvýší naše osobní nebezpečí, ačkoliv mě i v tomto kraji trochu znají. Doufám, že nebudeme vážně ohroženi.“

Jan mlčel. V duchu počítal svůj zisk. Už teď může být spokojen. Kdyby se hned vrátil do Turnova, zaplatí ziskem skoro všecky své dluhy.

Příšeří lesního stínu se rozsvětlilo. Před nimi se objevilo podivné prostranství. Les zde byl zpustošen jako po požáru či větrné smršti. Stromy i keře byly bez listí a uschlé a na veliké ploše zbyly jen pahýly, jejichž ulámané větve pokrývaly zemi bez trávy a rostlin, jinde tak bujných. Zato celá ohromná plocha byla pokryta jakoby šedým a žlutým prachem, který jako drobný déšť se také sypal z pahýlů stromů.

Uprostřed tohoto zpustošení stála skupina homolovitých útvarů, podobných úzkým a různě vysokým stanům.

„Vesnice?“ tázal se Jan.

„Ano,“ potvrdil Karel s trpkým úsměvem, „a s mnoha miliony obyvatel. Jenže ne lidských. Je to druh všekazů, bílí mravenci. Kam vpadnou, nastane hrozná pohroma. Ničí vše, co není z kovu a kamene. Zničí domy i lodi, nábytek, zboží, knihy a napadnou-li člověka, nezůstane po něm ani kůstka. Je to nejhorší trýzeň tropických krajů.“

Po chvíli vyjeli z lesa do mírně se svažující stepi, kterou protínal dosti široký pruh řeky, valící své tiché vody do moře, jehož hladina se vlnila asi půl kilometru vlevo. Za řekou se území zase zvedalo a obzor končil lesnatým hřebenem. Vpravo v dálce několika kilometrů se rýsovaly skalní hroty, jejichž mohutné těleso bylo rozekláno kaňonem.

Klusem vyrazili k mostu klenoucímu se přes řeku. Když však k němu přijeli, stanuli bezradně: dřevěný most byl právě uprostřed i s pilířem stržen.

„To je podivné,“ řekl Karel. „Most zřídila vojenská posádka. Je to jediná možnost, jak se zde dostat přes řeku. Pokud vím, používá jej velmi často vojenská hlídka patrolující podél pobřeží. Je tedy vyloučeno, že by most zničili sami vojáci. Může to tedy být pouze úmyslné poškození. Stalo se to nedávno, nejdéle před dvěma dny, neboť pravidelně každý třetí den jede tudy hlídka. To by však znamenalo, že je teď vojenská četa na druhé straně a je jí tudy znemožněn návrat, neboť do proudu se nemůže odvážit. Je zde velmi hluboko, mnoho krokodýlů a z moře sem často vplují také žraloci. Nezbývá nám, než se dát vpravo proti proudu. Snad se nám podaří v kaňonu najít brod. Ale to bude velká oklika. A potom: je to jaksi nucená cesta do nitra ostrova. Není to léčka? Zdá se mi to podezřelé. Chceme-li však na druhou stranu, nezbývá nic jiného.“

Za hodinu vjeli do kaňonu. Byl to úzký průsmyk, lemovaný divoce rozeklanými skalami, strmými, místy hrozivě převislými, na jehož dně se hnala řeka, a vedle ní úzká kamenitá stezka, jež sotva stačila pro jezdce. Zpočátku terén stoupal mírně, později však se zvedal příkřeji a cesta byla čím dále tím obtížnější.

Brzy měli pod sebou kolmý sráz, na jehož dně hučely peřeje, tříštící se o skaliska a balvany, vpravo pak se zvedaly kolmé stěny s hrozivými, převislými baldachýny.

Úzký proužek nebe nad nimi zkrvavěl: slunce zapadalo. Růžový odlesk, který na chvilku ozářil tuto nevlídnou propast, náhle zhasl a téměř v okamžiku kaňon ztemněl. Karel zastavil svého koně.

„Tahle cesta se mi nelíbí,“ hučel. „Stále stoupáme. Vede nás do hor, kam nechci. Vydali jsme se sem jen proto, abychom našli přechod přes řeku, která se nám teď stále více propadá do hloubky.“

„Vraťme se tedy,“ vybídl jej Jan.

„Zde je to nemožné, na této úzké stezce koně neobrátíme. Chtěj nechtěj musíme vpřed, až najdeme nějaké širší místo.“

Jeli krokem dále. Stezka se však nezměnila. Jenom zpozorovali, že stoupání ustalo a po chvíli se terén svažoval, což je potěšilo. S radostí uvítali, když za stálého klesání půdy se stezka rozšířila, skály se rozestouply a před nimi se otevřel širý kraj.

Po dvou hodinách opatrného sestupu stanuli konečně v nížině na břehu řeky, která zde valila v širokém korytu své tiché, hluboké vody. Zde ovšem přejít také nemohou. Musí stále vpřed, proti proudu. V noci je těžko hledat vhodný brod. Také jsou už unaveni.

Místo se jim zdálo příhodné k odpočinku. Malá, ale přece jen dostatečný rozhled do nejbližšího okolí poskytující planinka dávala možnost ochrany před náhlým přepadením. Husté křoví za ní jistě znemožňuje nepovolaným očím pohled do jejich tábora a bude také tlumit zář ohně, který zapálí, aby si ohřáli večeři a uvařili čaj.

Ostatně nemusí se obávat přepadení. Nejsou ještě tak vzdáleni od mořského pobřeží a hory, v nichž se skrývají praobyvatelé a odbojníci sekty Tuka, jsou ještě daleko.

Tak aspoň usoudil Karel.

Sestoupili z koní, snesli suché roští a po chvilce už plápolal veselý ohníček.

Praskot suchého roští a bublání vody vařící se v kotlíku smísil se zrádně s koňským dusotem, tlumeným travnatou stepí a také se slabým šumotem v blízkém křoví...

Až pojednou...

V záři planoucího ohně se Karlovi zdálo, že se křoví v jednom místě hýbá. Klam? Může být. Zmítající se plameny často kreslí takové přeludy. Možná také, že je to zvěř lákaná ohněm a vůní vařícího se masa.

Karlův pohled, upřený na křoviny a jeho ruka, sahající po karabině, upoutaly také pozornost Janovu, který se znepokojeně otázal:

„Vidíš něco?“

„Dosud... nevím. Možná je to klam.“

„Není! Hleď: tamhle se pohnuly keře!“ ukazoval Jan na jiná dvě místa.

„Rychle lehnout! Karabinu k líci! Vystřel, vypálím-li já!“ velel Karel a překlopil obsah kotle do ohně.

Plameny zmizely s ostrým sykotem a nad nimi se rozplazil oblak dýmu a páry. V posledním záblesku záře zpozoroval však Karel temný obrys hlavy, která se vynořila z křoví. Rychle zalícil. Vtom však byli oba bratři zahaleni v hustý dým, který jim zakryl výhled, avšak byl také jejich spásou, neboť salva z pušek, vypálená na ně z křoví, se minula cíle. Nad nimi hvízdly kulky a Karel ucítil na rameni pálení, jako by se řízl rozžhaveným nožem.

Vtom Karel stiskl spoušť a za ním také Jan. Bolestný výkřik z houštiny svědčil, že některý z útočníků byl zasažen.

„Za mnou!“ velel Karel a plížil se vlevo od ohniště ke koním.

Zahřměly nové výstřely a za bratry švihaly kulky do trávy. Zároveň zalehl k nim výkřik:

„Ruce vzhůru! Vzdejte se!“ křičel na ně kdosi anglicky.

Přízvuk byl cizí a onen muž jistě nebyl Angličan. Nebyl to však také domorodec, neboť Fidžané se vyznačují charakteristickým hrdelním hlasem, kdežto tohle byl hlas bělochův.

Oba bratři dospěli však už ke svým koním. Vyhoupli se do sedel a chráněni tmou, pohlédli k ohništi. V matné záři doutnajícího žároviště viděli smečku polonahých postav, která se vyřítila z křoví a obklíčila ohniště. Zahlédli ještě statnou postavu muže v evropském oděvu s tváří zarostlou plnovousem.

Ale pak už vyrazili cvalem vpřed, dále proti proudu, hlouběji do vnitra ostrova. Za nimi třeskaly výstřely a kulky hvízdaly kolem nich. Naštěstí je žádná nezasáhla.

Neměli dosud však vyhráno. Naopak, řítili se snad do ještě většího nebezpečí. Ale nemohli jinak. Zpáteční cestu do průsmyku měli zatarasenou divochy se záhadným bělochem v čele a musili by se jimi probojovat. To by však znamenalo zkázu; při nejmenším nebezpečí, jehož by se odvážili jen v nevyhnutelném případě a bez naděje na úspěch. Vždyť je možno, že jsou zaskočeni a že už teď je průsmyk obsazen divochy. Skupina, která je napadla, byla už sama o sobě velkou přesilou. Bylo jich nejméně deset.

Kvapem jeli vpřed! Snad se jim podaří dospět včas k brodu. Náskok mají. Divoši jistě zanechali své koně daleko v křovinách, aby je neprozradil koňský dusot, anebo zařičení některého z nich. Nežli k nim doběhnou a vyrazí za nimi, budou oba bratři už hezky daleko. Mají vojenské koně...

Také terén byl příznivý – mírně zvlněná rovina s tvrdou a vyprahlou půdou po několikaměsíčním suchu, jaké vládne v tropech na druhé polokouli od května do října.

Asi po čtvrthodinovém cvalu vjeli do hustého lesa, který dosahoval až těsně k řece. Zastavili se a naslouchali: z dálky se k nim nesl slabě ale přece slyšitelně dusot koní.

Pronásledují je. Vyrazili vpřed podél břehu. Lesní houští uvítali, neboť zde pronásledovatelé budou musit zmírnit rychlost a postupovat opatrně. Nevědí, kde se pronásledovaní mohou skrýt a přejít k útoku; vědí o svém nepříteli a jsou tedy ve výhodě.

Bratři Faltové však neměli chuť bojovat. V neznámém kraji, který je už na prahu oblasti vzbouřenců, jejichž předvojem byli napadeni, bylo by nejvýš nemoudré, aby daleko slyšitelnou střelbou přivolali na sebe další tlupu. Výsledek takového boje by nemohl pro ně skončit jinak než smrtí.

A tak se hnali proti proudu řeky s jedinou touhou: najít brod.

Lesní houští však značně překáželo rychlému postupu. Mohli pouze klusat a místy se prodírali krokem.

Pojednou před nimi blesklo oslnivé světlo, v příštím okamžiku zhaslo a ozval se ostrý povel:

„Stát! Ruce vzhůru!“

Oba bratři si v prvém úleku nevšimli, že rozkaz zněl čistou angličtinou. Zvedli paže.

Okamžitě je obklopilo pět jezdců a ostré světlo elektrické svítilny zaplavilo jejich tváře.

„Farmář Falta! Kde se tu berete?“ slyšeli udivenou otázku.

„Vy jste... chvála Bohu! Hlídka!“ zajásal Karel.

„Ano,“ potvrdil velitel oddílu. „Ale vysvětlete mi...“

„Teď není kdy!“ namítl Karel Falta rázně. „Pronásleduje nás tlupa divochů ozbrojených puškami. Vede je nějaký běloch. Rychle zpět a přes řeku! Je zde brod?“

„O něco výše,“ odpověděl poddůstojník. „Jak je silná ta tlupa?“ obrátil se na Faltu s otázkou.

„Nejméně deset mužů.“

„Na ty bychom stačili. Ale... zbořený most, který nás donutil k zajížďce až sem, vaše přepadení a podivné chování obyvatelů vesnic na pobřeží, to všecko ukazuje na počátek vzpoury. Mohli bychom být také zaskočeni jinými tlupami. Nesmím vydávat svůj oddíl zbytečně do nebezpečí. A proto – zpět!“

Les naštěstí brzy skončil a mohli postupovat cvalem.

Po několika minutách se přebrodili přes řeku a hnali se k jihozápadu. Když dojeli do větší vesnice na pobřeží moře, již svítalo.

V zátoce kotvila větší rybářská plachetní jola. Na té se přepraví do města. Avšak majitel člunu se ošíval. Prý propouští vodu, neunese tolik osob i s koňmi; stožár je už prohnilý; ještě mnoho jiných důvodů uváděl, z nichž byly všecky čirou výmluvou, až na koně. Pro jejich dopravu byla jola skutečně nevhodná.

A tu velitel hlídky rázně zakročil:

„Koně zůstanou ve vsi! Celá vesnice ručí za jejich ošetření! Nejpozději zítra si pro ně připluje křižník. Vpřed! A hned! Bez planého žvanění!“ Pistole dodala rozkazu patřičný a úspěšný důraz. Ve chvilce byla plachta napjata; nasedli a jola vyplula ze zátoky.

Když už byli bezpečně daleko od břehu, ukázal poddůstojník do stepi, po které se hnal k vesnici početný zástup jezdců. Seržant nasadil k očím triedr:

„Je to on. Jede v čele. Poznávám ho podle té jizvy na tváři.“

„Myslíte toho bělocha, o kterém jsem vám řekl?“ tázal se Karel.

„Ano.“

„Znáte ho?“

„Velmi dobře.“

„Kdo je to?“

„Těžko říci. Jmenuje se Smith, ale nevíme, zda je to jeho pravé jméno. Záhadný člověk. Dobrodruh a zrádce. Přihlásil se dobrovolně k britskému vojsku v Sydney. Nějaký čas sloužil v Austrálii, a když byla před dvěma lety vyměňována posádka v Suvě, udělal všecko, aby se tam dostal. Nutno přiznat, že je to vzdělaný člověk. Hlavně – umí mluvit. Podařilo se mu oklamat velitele a získal jeho důvěru. Byl povýšen. Zažádal o přeložení na Kandavu a vodil hlídky jako dnes já. Jednoho dne se nevrátil. Zmizel s celým svým oddílem, s desíti muži. Nastoupil jsem na jeho místo. Při jedné obchůzce jsem našel mrtvoly všech. Byli oloupeni o výzbroj i oděvy. Jen Smith zmizel. Až teď ho zase vidím – v čele povstalců. Musíme ho dostat. Velitel už zařídí, aby výprava měla úspěch a zajistila konečně klid a bezpečí na Kandavu.“

Odpoledne vpluli do přístavu. Kapitán vyslechl seržantovu zprávu se starostlivým výrazem v tváři. Věc není tak jednoduchá. Zvlášť zpráva o Smithovi je závažná. Povstalců je několik tisíc a jsou-li ozbrojeni, je to ohromná přesila. Nutno také uvážit jejich fanatismus, který je dohání k šílené odvaze. Kasární objekt je v bezpečí, ten dovedou uhájit se strojními puškami a děly. Ale kapitán je povinen dbát o pořádek na celém ostrově, alespoň v pobřežních oblastech.

Tohle však je známka, že se povstalci, dosud ukrytí v horách, začínají hýbat a útočit v nížinných krajích. Tomu se musí zabránit. Není to však možné s jeho posádkou, která přece nemůže vyrazit z města a ne-chat kasárna na pospas nespolehlivému obyvatelstvu. Kapitán má k trestné výpravě málo mužstva.

Ještě téhož dne podal kapitán radiotelegrafickou zprávu guvernéru do Suvy a žádal o vyslání nejméně dvou praporů s děly a tanky.

Odpověď zněla:

Guvernér nemůže vyhovět. Také na Viti-Levu lze pozorovat nepokoj. Velitelství v Suvě telegrafuje do Sydney, odkud ať kapitán vyčká pomoc. Zatím má jen hájit město, bude-li třeba.

„Všecko na dlouhé lokte,“ zuřil kapitán. „Vojsko z Austrálie připluje v nejlepším případě za deset dní, počítáme-li do této lhůty administrativní provedení: pouť spisů od generality k velitelům, zorganizování, výzbroj a výprava mužstva, křižníků, nalodění všeho... Deset dní? Měsíc si počkáme!“

Zkušený kapitán koloniální služby mnoho neprohádal.

Téhož dne se bratři Faltové na svém motorovém člunu vrátili domů.

Errata:

30.05.2021 10:51