Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Studený obklad přiložený na čelo probudil Jana z mrákotného spánku. Poznal, že leží na své posteli ve farmě, obklopen svými přáteli. Spokojeně vydechl a řekl tiše: „Všecko bude zase dobré.“ A pak klidně usnul.

„Tati, musím ti něco říci,“ začala Vlasta, která doprovázela svého otce do jeho pracovny.

„Stalo se něco za mé nepřítomnosti?“ zeptal se farmář znepokojeně.

„Ne. Ale dřív.“

„Dřív? Jak tomu mám rozumět?“

„Všecko ti vysvětlím, jen mě klidně vyslechni.“ A Vlasta otci vylíčila, co nám je známo o chystaném přepadení farmy.

„To nás čeká už dnes?“ tázal se farmář.

„Ano.“

„Pěkné nadělení! Proč jsi mi to tajila?“

„Poněvadž vím, že bys byl Ranga jako už jeho strýce odvezl do Su-vy, kde by ho vsadili do žaláře.“

„Samozřejmě! Co jiného s buřičem?“

„Podle zákona, ovšem. Také pro udržení kázně. Ale lidé, kteří u nás pracují, zůstali vzdor tvým civilizačním a misionářským snahám divochy. Ti mají své zákony a svátosti. Rango je tabu, nedotknutelný, a převzal od svého strýce povinnost krevní msty. Odstranil bys Ranga a za něho by převzal závazek pomsty jiný člen kmene, neboť podle jejich fanatismu bys už dvakrát znesvětil jednu z nejhlavnějších náboženských zásad. Hrozila by nám tedy zkáza dále. Musel bys vydat vojsku všecku svou čeleď.“

„Udělal bych to.“

„Ale pak by to bylo ještě horší.“

„Pročpak?“

„Odkud bys vzal novou?“

„Z Kandavu.“

„Myslíš, že by byla spolehlivá?“

„A proč by ne? Pošle-li mi ji Lewis...“

„To by nerozhodovalo. Jsou to Fidžané se stejnými zásadami. A Lewis by ti je ani neposlal. Teď už rozhodně ne. Vždyť přece víš, že se čeká povstání na celém souostroví.“

„Mluvíš, jako bys byla guvernérem Patricie,“ vybuchl otec. „A co ty, Petře? Jak vidím, schválils Vlastinu prapodivnou taktiku, co?“

„Já... já jsem... strýčku, musil se...“

„Chápu tě. Znám Vlastu a ty neznáš zdejší poměry. To je bláznivá strategie a ještě bláznivější hrdinství. Proti několika stům vzbouřencům, zfanatisovaným lidožroutům postavíte pět vojáků, jednoho civilistu a dva pulce! Myslil jsem, že mám chytrou dceru a zatím je to naivní dítě, které nám všem připravilo zkázu. Naštěstí mám ještě čas, abych věc napravil,“ vstával se židle.

„Co chceš dělat, tati?“

„Shakson musí ihned telegraficky žádat od plukovníka vojsko!“

„Vyloučeno!“

„Pročpak?“

Vlasta vysvětlila otci Shaksonovo stanovisko.

„Čím dál tím krásnější,“ sklesl farmář do křesla. „Teď mi ještě ke starostem o náš život přibyla odpovědnost za vojáky!“

„Tati, neztrácej hlavu! Zvítězíme! Stačíme na ně. Uvaž naši výzbroj, opevnění farmy a hlavní věc: víme o všem, jsme připraveni...“

„Na smrt!“

„Ne! Na obranu! Na vítězství!“

„Svatá prostoto! Vidím už jasně, jak hordy těch divochů přes kupy mrtvých zdolávají drátěné hradby, rozbíjejí dveře a okenice, zakládají požár ve spodních místnostech a jak se my zaživa smažíme ve věži! Jedinou naději máme v tunelu, kterým zachráníme aspoň holý život.“

„Jaký tunel?“

Farmář mlčky vstal a pokynul, aby ho následovali. Vedl je do věže, jejíž podlaha byla pokryta kamennými kvádry. V jednom místě při stěně lehce zvedl čtverec, na pohled nijak se nelišící. Viděli, že je to dřevěný příklop, který kryje otvor, do něhož vedl kolmý železný žebřík. Sestupovali dolů jako do těsného kamenného komína. Stanuli na rovině. Farmář rozsvítil lucernu a vedl udivenou dvojici temnou, zřejmě přírodní chodbou. Skoro po čtvrt hodině se před nimi šikmo nahoře objevil světlý bod, a když jím vyšli, octli se na dně malé propadliny zarostlé hustým křovím.

Když se Vlasta rozhlédla, poznala to místo. Věděla, že je nedaleko jižního pobřeží, na stráni, odkud bylo v dálce necelého kilometru dobře vidět farmu. Mnohokrát přehnala se tudy na koni, aniž by měla tušení o tomto tajném východu z farmy, s nímž se jí otec dosud nesvěřil.

Když teď hleděla na farmu, která i s okolím ležela zde jako na dlani, zrodil se v její hlavě nápad...

„To je výborné!“ řekla.

„Ano, tohle jediné nám zbývá,“ potvrdil farmář, protože nepochopil správně důvod jejího nadšení.

Na zpáteční cestě mladý Vlastin mozek horečně pracoval. Tunel, o kterém se právě dověděla, zvrátil její dosavadní plán. Jak až dosud považovala otcovu pomoc za nutnou, teď se jí jevila zbytečná, ba spíše na obtíž. Zvláště pak přítomnost strýce Jana, který byl nemocen. Toho musí odstranit do bezpečí. A s ním také otce, neboť za jeho přítomnosti by nemohla provést svůj nový plán. Nedovolil by to. Schválil by jej, ale provedením by pověřil některého z vojáků. A to ona nechce. Uvařila jim pěknou kaši, jak řekl otec, pak musí sama dokázat, že ta kaše není tak horká. Chce dokázat své kuchařské umění...

Když usedli zase v otcově pracovně, začala vážně a kajícně:

„Tati, možná, že máš přece pravdu. Pak ale se musíme řádně připravit na útěk. Myslím to takto: strýček je nemocen. Bylo by povážlivé, nechat ho zde do posledního okamžiku. Rozčilení by mohlo zničit jeho vyčerpané nervy. Bude proto nejlépe, když ho ihned zase odvezeš na Kandavu do vojenské nemocnice. Vždyť také jeho oči potřebují lékařské ošetření. Je šest hodin. Do západu slunce můžeš být zpět. A k útoku, dojde-li k němu vůbec, dojde až v noci. Času je tedy dost.“

„Tohle se mi zdá zase jednou moudrý nápad.“ řekl farmář. „Ano, zcela správně. Musím bratra ušetřit té hrůzy.“

Za chvíli už nesli dva vojáci nemocného Jana k jižnímu pobřeží. Oba bratři odplují na motorovém člunu a vojáci se vrátí na farmu.

V téže době konala se porada mezi Shaksonem a Vlastou. Skončila pro Vlastu příznivým výsledkem. Děvče odměnilo Shaksona radostným úsměvem a slovy:

„Vždyť jsem věděla už předem, že si porozumíme!“

Shakson na to:

„Nemohu odmítnout, jde-li o vojenský prospěch. Slečinko, vy byste mohla být od hodiny seržantem britského koloniálního vojska.“

Právě ve chvíli, kdy se Karel chystal k návratu na Patrii a loučil se s plukovníkem rozklepala se páčka na Lewisově vysílačce:

Zadržte u sebe až na další Karla Faltu. Jeho návrat zatím nemožný. Ztížil by naši vojenskou akci. Jinak nemohu vzít odpovědnost,

 Shakson.

Karel Falta byl zadržen. Jeho protesty, prosby i zuření se rozbily o stanovisko plukovníka:

„Vojenské důvody, milý příteli. Znám Shaksona. Dokud věc nevysvětlí, zůstanete zde a - basta!“

V tropických krajích je západ slunce nádherným zjevem, který vždy znovu uchvátí pozorovatele.

Toho dne slunce nořící se do nesmírných vod nekonečného oceánu pod jižním cípem ostrova Kandavu zvlášť hýřilo svými pohádkovými krásami. Jako veliký kotouč roztaveného zlata padalo k obzoru, oranžovělo, růžovělo, až pak karmínově zrudlé jako ohromná žhavá koule se dotklo hladiny oceánu, která do tohoto okamžiku jako by se třásla smrtelnou hrůzou.

V nejbližším okamžiku jako by zpod žhavé koule vyvřel z mořské hlubiny proud krve a zaplavil na chvíli celou širou hladinu. Hned však se slil v přímou brázdu, která stejně rychle zmizela, když slunce, zdánlivě pohlcené chladnou hlubinou, kleslo na obzor.

Tu se teprve rozhýřila příroda pohádkovou hrou barev, v níž růžový, rudý a temně karmínový západ závodil se zelenými, modrými a fialovými kruhy a šípy letícími oblohou do nekonečna a zrcadlícími se v hedvábně lesklé hladině moře. Pojednou však zmizelo čarovné kouzlo zlomeno vládou noci, letící od východu se svým nesmírným temným pláštěm.

Toho večera Vládkyně tmy připravila pozemšťanům i jinou podívanou, která nijak nezůstala pozadu za předchozí krásou.

Jen kdo ji viděl, zná krásu, jakou skýtá východ tropického měsíce. Obrovský oranžový kotouč se vynoří z mořské hlubiny nad hedvábnou hladinu, která se leskne jako průsvitný nekonečný zlatý závoj. Jak se měsíc vznáší do výše, bledne jeho zlatá tvář a zároveň se mění zlatý závoj hladiny v zsinalý svit. Tu se mořská pláň podobá nekonečné tůni hořícího fosforu.

Příšerné, mrtvolné tajemno vane ze spícího živlu...

Na souši pak všecky předměty zalité tímto magickým, kouzelným světlem kreslí ostré černé stíny...

Tyto přírodní krásy neměly pro Petra a Vlastu dnes žádný půvab. Oba hleděli do mrtvé měsíční tváře se stejnou, ačkoliv nevyslovenou myšlenkou: Co nám přinášíš? Vítězství, nebo porážku? Život, nebo smrt?

Ale ze ztuhlé tváře zemské družice nemohli vyčíst odpověď...

„Je čas se připravit,“ řekla Vlasta.

„Co vlastně zamýšlíš?“ zeptal se.

„Sestrojila jsem nový válečný plán,“ začala vážně, „k jehož provedení bylo nutno vystrnadit taťku. Nebyl by mi jej dovolil provést. Zařídila jsem, že ho zadrží u plukovníka.“

„Tohle nechápu!“ vybuchl. „Jaký je v tom smysl?“

„Hned ti to vysvětlím: Shakson se čtyřmi vojáky úplně stačí k hájení farmy z věže. Hradba z ostnatých drátů je dosti bezpečnou ochranou aspoň pro prvý nápor. Pušky, ruční granáty a bomby jim také stačí k účinné obraně. Kulomet dokonale doplní hájení severní strany farmy, odkud se čeká vpád Smithův a jeho hordy. Na jeho sto mužů jeden kulomet přece stačí, nemyslíš?“

„Připouštím. A druhý kulomet bude hájit jižní stranu proti náporu čeledi, vedené Rangem. To vše je mi známo.“

„Dobře. Ale zde se stala změna. Rangův oddíl je početnější. Vypadne z čeledníku, který je na jih od farmy vzdálený jen asi sto kroků. Toto malé prostranství by kulomet z věže sotva účinně obhájil. Zdolal by sice prvý nápor, ale většina by se přece dostala k farmě navzdory drátěné hradbě. Tu budou účinnější ruční granáty a bomby. Proto bude druhý kulomet pálit odjinud.“

„Odkud?“

„Z propadliny, ve které je tajný východ z farmy.“

„To je výborné místo! Všiml jsem si, jak dobře je odtamtud vidět farmu s čeledníkem. Nejen jih, ale také východní a západní stranu je možno ovládnout. Ale v noci vrhá měsíc temné stíny,“

„Zapomínáš na osvětlovací rakety.“

„Ale to je opravdu výborný nápad! A hlavní věc, útočníci budou mít kulomet v týle. To bude pro ně překvapení. Kdo však bude tím druhým kulometčíkem?“

„My dva!“

„Cože?“

„Ty a já! Co se tak divíš? Bojíš se snad?“

„Vlasto... nebojím se. Ale uvaž, že to nebude právě lehké stanoviště. Je to, jak se na vojně říká, vysunutá pozice.“

„Nesmysl! Naopak – zasunutá. Vždyť budeme vzadu. Myslím, že mnohem horší pozici budou mít vojáci ve věži, ačkoliv už vědí o tajném východu a v nejhorším případě jej použijí. Můj plán Shakson schválil. Rozhodně jej nevzdám.“

„A vyznáš se v zacházení s kulometem?“

„Ovšemže! Shakson mě zacvičil.“

„A co já budu vlastně dělat?“

„Podávat mi pásy s náboji a dalekohledem pozorovat účinek palby.“

„Dobrá! Tak budeme dělat kulometčíky! Ale teď už honem všecko připravit!“

„Již je to připraveno. Zbývá nám jen vzít kufřík s některými památkami, které by mohly být zničeny, kdyby farma byla dobyta nebo spálena. Hotové peníze a obchodní listiny jsou v ohnivzdorné pokladně. Ty musím ponechat osudu, poněvadž otec má s sebou klíče. Jinak je už všecko vyřízeno. Ohlásíme Shaksonovi nástup a ostatní rozhodne osud.“

„Výborné hnízdo pro kulomet,“ pochválil mladý voják Tom, když vyšli z podzemí do propadlinky. Složil těžkou hlaveň a také Petr s Vlastou odložili svinuté pásy s náboji a železnou třínožku.

Bylo vidět, že se Tom dobře vyzná ve své práci. Po několika minutách stál kulomet připraven k činnosti, důmyslně ukryt v křoví, které činilo neviditelným také Petra, takže mohl vztyčen pozorovat celé pozadí farmy i čeledníku, ostře se rýsující v záplavě měsíčního světla. Zvláště v triedru byl obraz tak jasný, jako by pozorovatel stál těsně u ostnaté hradby.

„Jsem hotov,“ řekl. „Plňte přesně pokyny, které vám dal Shakson. Neukvapit se! Odtud nesmí vyjít ani jedna rána, dokud neuvidíte signál z věže! Jinak, ať se děje cokoliv, nesmíte prozradit svou přítomnost, neboť předčasné vyzrazení tohoto stanoviště by bylo vaší zkázou a zmařilo by celý náš válečný plán. Hlavní věc je udržet rozvahu. Máte už také správně zacíleno. Zbývá jen řídit hlaveň ve vodorovném směru. Pro jistotu však, až uvidíte signál, vypalte jednu nebo dvě rány a pak můžete rozštěkat toho buldoka naplno. Tak se držte, vojáci, a sbohem!“ stiskl jim ruce.

„Lépe je říci na shledanou,“ namítla Vlasta s úsměvem.

„Máte pravdu. Na shledanou! Sám nevím, co mi to napadlo,“ zabručel Tom. V nejbližším okamžiku zmizel v podzemí.

Zavalilo je tísnivé ticho rušené jen občasným výkřikem neviditelného ptáka, vyrušeného ze sna...

Mlčeli.

Nutno přiznat, že Petr byl sklíčen. Snad ani ne strachem. Petr nebyl bázlivý, tím méně zbabělý. Zdědil po svém otci odvahu a rozšafnost, ale po své matce určitou dávku jemné vnímavosti a obrazotvornosti. Ta často kouzlila v jeho duši romantické vidiny a představy, jež se pak před jeho očima táhly jako dobrodružný fantastický film. Tato snivost ho neopouštěla, ani když v útlém mládí hlídkoval za noci v táboře skautů. Vždy si před sebou živě představoval útočícího nepřítele.

Teď se mu jeho snění vyplňuje. Stává se skutečností. Je to podivný pocit. Není to strach ani bázeň. Spíše by řekl nedočkavost. Odhodlání. Sám se nepoznává. Kouzlo tropické noci, jak je dosud prožíval, se všemi stále novými, nevyčerpatelnými krásami zmizelo nadobro. Celou jeho bytost uchvátilo a vyplnilo jediné vědomí: je vojákem, pověřeným bránit nepřítelem ohrožený úsek. Splní svou povinnost! Pochopil vážnost chvíle! To je to pravé! Jak teprve by mu bylo, kdyby hájil svou vlast proti nepříteli?

„Je to přece jen strašné, Petře!“ ozvalal se do ticha šeptem Vlasta.

„Copak?“

„Všecko. Ty to nechápeš. Jsi zde pár dní. Přišels z civilizované Evropy.“

„Chceš-li tím říci,“ vpadl, „že v Evropě jsou poměry lepší než zde, velmi se mýlíš. V čem je rozdíl mezi civilizací a divošstvím?“

„Myslím, že je tu přece rozdíl. Civilizace je vybavena stejnými vražednými prostředky. Přítel jako nepřítel. Ale zde? Hleď, Petře. My dva jsme zde ukryti s přístrojem, který v několika okamžicích změní lidi v kupy mrtvol. Sami v bezpečí, budeme jim pálit do zad. Je v tom nějaké hrdinství? Ti lidé mají snad nejvýš nějakou pušku. Co je to proti našim kulometům, bombám a granátům?“

„Vlasto, dokonalost válečných prostředků není přece nikdy k necti obráncům! Nezapomínej, že nejsme útočníci. Bráníme se.“

„Dali se zlákat Rangem. Vžij se do jejich náboženských citů.“

„To je pravda, Vlasto. Ale je možné brát ohled na náboženství, které poroučí vraždit za šlechetnost? Co jsi tak pojednou rozcitlivělá? Chceš hájit tvory, kteří ukládají o život tobě, tvému otci, nám všem i posádce na farmě? Chceš se snad vzdát obrany a vydat divochům pět synů anglických otců a matek? Chceš zradit nás i svého vlastního otce? Co to má znamenat...“

„Přestaň, Petře!“ řekla Vlasta. „Dobře vím, co je mou povinností. Chtěla jsem jen... uvažovala jsem... uznej, jak je mi hrozně. Jsem divoška. Taťka mi říká rarach. Správně. Sám víš, jak málo mám v sobě dívčích citů. Ale teď mám... zabíjet! Je to přece jen hrozné! Ale máš pravdu: jinak nelze! Tahle obrana je nám vnucena!“

„Signál!“ upozornil Petr na jiskru letící z věže do výše, kde se rozhořelo rudé světlo a zvolna klesalo k zemi.

Z farmy vzlétla k nebi osvětlovací koule a současně od severu zapraskaly výstřely z pušek.

Errata:

30.05.2021 10:51