Vítej, návštěvníku!

Celé dno rokle bylo vyplněno hnědými postavami. Jen půlkruh, kam mohl dosáhnout netvor, byl prázdný.

Nejblíže k této příšerné hranici stál stařec v bílé říze, velekněz Rungha, vedle něho pohlavár a proti nim Jan.

Rungha, obrácen k východu, hleděl vzhůru, čekaje na okamžik, kdy slunce vystoupí přes okraj rokle.

Teď už se sluneční paprsek zakmital na hrotu jeho vysoké čepice. Dav propukl v jásot.

Rungha zvedl vysoko nad hlavu pravici a v jeho prstech v záři slunce se zableskl v nevylíčitelné kráse – růžový diamant.

Oslnivě svítil jako Jitřenka, či spíše Večernice, Královna Noci, Věčné tmy – Janovy nadcházející smrti...

„Hleď, bídáku! Zde je klenot, který jsi chtěl uloupit! Ranní červánek pro náš národ, poslední paprsek pro tebe!“

Rungha sevřel dlaň. Krásné kouzlo zmizelo.

Už chtěl Rungha dát povel, aby oběť vhodili netvoru, když se nad roklí ozval ostrý svist. Strnulí hrůzou hleděli divoši na hydroplán, řítící se z nebeského blankytu kolmo do rokle. Avšak pojednou letadlo změnilo pád ve vodorovný směr a jakýsi předmět dopadl z něho na okraj kráteru.

Současně ozvalo se několik slabých výbuchů a rokle se naplnila plazivými pásmy bělavé mlhy.

Několik vteřin poté se stísněné davy zakolébaly a záhy byla rokle naplněna kupami bezvládných těl. Zavládlo hrobové ticho, rušené jen spokojeným mručením netvora pochutnávajícího si na tělu Runghy, který padl na dosah netvorových čelistí...

Avšak i to záhy ustalo. Omamný plyn zapůsobil také na smysly obludy, která znehybněla v těžkém bezvědomí.

„Masky nasadit! Žebříky a lana spustit! Dolů!“ ozvaly se povely a ze všech stran se do rokle spouštěly proudy vojáků.

Mezi prvými, kdo stanuli na dně, byl Karel Falta. Spěchal ke svému bratru. Nalezl ho v bezvědomí vedle strážců, kteří třímali v rukou konce provazů, jimiž byl spoután.

S největším spěchem Jana přinesli ke srázu, ovinuli ho lanem a vytáhli vzhůru na čistý vzduch, kam se těžká plazivá mlha nemohla zvednout. Umělým dýcháním podařilo se Karlovi v krátké chvíli nahradit omamné plyny v plicích čerstvým vzduchem a doušek kyslíku, vdechnutý z láhve, kterou byl pro všecky případy každý voják zásoben, urychlil návrat ubožákových smyslů.

V rokli zatím pracovalo vojsko.

Spoutali bezvědomé muže a dopravovali je nahoru. Mezi prvými byl pohlavár kmene. Ačkoli celá posádka pracovala rychle, šlo to pomalu.

Přes čtyři sta bezvědomých divochů bylo už vytaženo vzhůru a spuštěno po zevním srázu. V rokli jich zbývalo ještě asi padesát. Plyn řídl vysáván průvanem do tajemného jícnu, zdobeného tesaným portálem. Hodina už minula. Co nevidět účinek plynu přestane. Větší část vojenské čety bylo také nutno zanechat na stráži u zajatých.

Spustila se tedy poslední četa dvacíti vojáků do rokle, aby se zmocnila zbytku. Dvacet dalších divochů bylo vytaženo. Ti také už jevili návrat vědomí. U nich musila být stráž zesílena. Deset odvážlivců spustilo se do rokle znovu. Bohužel, neměli už vojáci žádné omamné bomby a bylo vidět, že zbytek domorodců v rokli se křísí. Někteří dokonce už vstali, vrávorali a klesali zase jako opilí. Přesto se podařilo některé ještě spoutat a přivléci je k lanu. Několik jich bylo vytaženo vzhůru, když pojednou jeden z vojáků vykřikl:

„Hleďte na toho ďábla!“

A tu zbylí vojáci v rokli zpozorovali s hrůzou, jak jeden domorodec se připlazil ke kůlu, kolem něhož byl ovinut řetěz poutající netvora, který se také zatím vzpamatoval a vztyčen, hotovil se ke skoku. Fanatismus přiměl divocha k odhodlání, které muselo přivodit zhoubu všech v rokli a také jeho vlastní. Avšak tento muž, šílený bezmeznou vášní, volil raději smrt v drápech chrámového strážce než zajetí nenáviděnými bělochy.

Jeho úmysl se zdařil: smyčka byla uvolněna.

„Palte! Granáty!“ vykřikl jeden z vojáků.

Deset ručních granátů zasvištělo vzduchem směrem k netvoru. Hromová detonace a - ticho. Z příšerného tvora a jeho osvoboditele zbyla jen kupa beztvárné hmoty.

V brzké době vojsko nastoupilo zpáteční cestu k lodi. Ve svém středu vedlo spoutané zajatce a na dvou nosítkách byly neseny mrtvoly dvou zabitých vojáků, kteří budou s vojenskou poctou pohřbeni na Kandavu. Vysvobozený Jan kráčel vpředu a opíral se o svého bratra. To, že šťastně vyvázl z hrozné smrti, vrátilo mu sílu do zesláblého těla.

Janovy zanícené, krví podlité oči činily Karlovi starosti, zvláště když mu Jan řekl příčinu. Karel znal osudné účinky prášku, který při doteku vystřeloval jistý druh orchidejí, jež se dříve vyskytovaly také na Patrii. Několik lidí z jeho čeledi osleplo.

Dnes už na jeho ostrově tyto zhoubné rostliny nejsou.

Je však naděje, že lékař na dělové lodi, zkušený ve všech záludech tropických krajů, bude znát lék.

Bez nehody dospěli na pobřeží, opodál něhož kotvila dělová loď a vedle ní hydroplán.

Dlouho trvalo, než byla celá výprava se zajatci na člunech dopravena na loď, při čemž také pomáhal Faltův motorový člun. Zajatce umístili do spodní části lodi. O jejich osudu rozhodne plukovník Lewis.

Když lékař prohlížel Janovy oči, tvářil se vážně. Ale když zvěděl, že onemocnění nastalo teprve před třemi dny, vyslovil naději na uzdravení. Protilátka, kterou mu nakapal do očí, působila sice Janovi prudké bolesti, ale o hodinu později potěšil Jan bratra sdělením, že vidí mnohem jasněji.

Zatím se v kabině konala mezi kapitánem lodi, pozorovatelem z hydroplánu a velitelem vojska porada o dalším zásahu, který měl dokonat vyčištění ostrova.

Zmínili jsme se už, že z letadla dopadl na okraj rokle jakýsi předmět. Byla to plechová krabice, ve které na útržku papíru byla tato krátká zpráva:

Asi jednu míli na severovýchod je obydlený kaňon.

K této zprávě podával teď pozorovatel další podrobnosti.

„Viděl jsem však,“ končil, „na dně kaňonu jen ženy a dětí. Proto jsem upustil od bombardování, které jsem měl původně v úmyslu. Myslím, že celý mužský kmen byl shromážděn v rokli, která je vyčištěna. Zbývá tedy jen onen kaňon, neboť jinak, jak jsem zjistil, není na Kótě 12 lidské bytosti.“

Po tomto raportu bylo ujednáno, že vojsko se znovu vylodí. Narazí-li na odpor, použije zbraní. Loď ihned vypluje s dosavadními zajatci na Kandavu, protože pro další nemá už místo, a vrátí se ještě téhož dne k večeru a nalodí zbývající zajatce i vojáky. Také hydroplán se vrátí na Kandavu. Vyloděné vojsko nastoupilo znovu cestu do nitra ostrova a loď zvedla kotvy. Zároveň s ní odrazil od břehu motorový člun, v němž si Karel Falta odvážel vysvobozeného bratra domů na Patrii.

Ve veselé náladě pochodovala četa v udaném směru.

Když minula kruhovitý útvar skal, které obepínaly rokli, rozvinula se četa v bitevní linii a opatrně postupovala kupředu.

K poledni hlásilo pravé křídlo nález kaňonu. Současně však došla veliteli zpráva, že muž na levém konci linie stojí na prahu díry, výborně ukryté ve skupině křoví, která vede šikmo pod zem. Je tak rozměrná, že pojme dva muže. Podle upěchované půdy bylo jí často používáno.

Kam se dát teď?

Avšak zkušený velitel si věděl rady.

„Hlaste schůdnost kaňonových svahů!“ zněl jeho rozkaz postupně podávaný vpravo.

„Všude kolmé, ba převislé stěny, naprosto neschůdné,“ došla odpověď.

„Pravé křídlo vlevo za námi!“ vyslal velitel příkaz. A doleva: „S nasazenými bodáky vpřed!“

Muž muži v patách mizela četa v podzemí.

Neplížili se dlouho ve tmě. Po chvíli se před nimi rozšeřilo. Stanuli v rozsáhlé jeskyni, do které rozměrným klenutým otvorem proudilo denní světlo.

Před jeskyní rozmlouvalo několik vyděšených žen, které o vojsku krytém tmou neměly tušení.

Velitel znal domorodou řeč a vystihl smysl. Ženy slyšely výbuchy, zahlédly letadlo a byly neklidné, že se muži nevracejí.

Nad touto naposledy vyslovenou obavou se velitel spokojeně usmál. Prozradila mu, že v celém kaňonu nejsou muži schopní boje. Jeho četě tedy nehrozí žádné nebezpečí. Ženy se vojsku na odpor nepostaví. Ne snad z bázně, ale proto, že domorodky v každém kmeni jsou vlastně otrokyněmi mužů.

Němý rozkaz a vojsko se vyřítilo z jeskyně. Překvapení bylo dokonalé. Netrvalo dlouho a průvod se zajatci byl na cestě k pobřeží.

Kóta 12 byla vyčištěna.

Jistě není třeba, abychom se zvláště rozepisovali o úzkosti, kterou pocítili Petr s Vlastou od okamžiku tajuplného zmizení Petrova otce. Zvýšily se záhadným odchodem Karlovým a tří vojáků a vyvrcholily v zoufalství v poslední noci, kdy oba marně čekali na návrat svých otců.

Vysvětlení, které dostali od vojáků, nebylo pro ně uklidněním. Nestačilo jim. Naopak, zvýšilo obavy, neboť vojáci mohli jen říci, co vědě-li: Farmář se vydá s vojenskou výpravou na Kótu 12, aby vysvobodil svého bratra.

Dost! Všecky ostatní otázky zůstaly bez odpovědi. A bylo jich mnoho: Z čeho má být můj otec osvobozen? Proč plul na Kótu 12? Co je vlastně ta Kóta 12? Jaké mu tam hrozí nebezpečí? Padl do zajetí? Koho? Domorodců? Nebo do přírodní léčky? Je zraněn? Anebo, není to snad jen, jak bývá obvyklé, šetrná předzvěst, příprava na – otcovu smrt? Hrnuly se otázky Petrovy.

Většinu z nich by byla mohla zodpovědět Vlasta. Znala pověsti o Kótě 12. Ale pak by jen zvýšila Petrova muka...

Její otázky byly věcnější a závažnější:

Kdy vypluje výprava z Kandavu? Jak bude četná? Vede ji sám plukovník Lewis? Vydá-li se vojsko na Kótu 12, je jistě jeho hlavním úkolem a cíleni propátrat celý ten strašlivý tajemný ostrov a zbavit jej všeho, co je základem těch příšerných pověstí a bájí...

Ale pak potrvá dlouho, než se výprava vrátí! Její domorodá chůva jí často vyprávěla úžasné věci o tomto ostrově, kde prý je spojeno Nebe s Peklem. Se zatajeným dechem naslouchávala pověstem, kterými krmila stará domorodka její dětskou dušičku. Chvíli se vznášela v závratných výšinách v nekonečném vesmíru, v hřejivé náruči životadárného Slunce, a hned nato, jinou pověstí svržena, tonula v hrůzách Pekla.

Teď už nevěřila všem těm pohádkám. Ale vzpomíná si, že na její otázky jí otec vážně potvrdil, že Kóta 12 je tajemný kout světa...

Co přimělo strýce Jana, aby se tajně a sám vydal do toho pekla? Je však zbytečné hloubat o této otázce.

Teď je nejdůležitější vědět, kdy se otec se strýcem vrátí, neboť už pozítří je – úplněk. Přírodní běh nelze zastavit. Pozítří nadejde osudná noc! Díky mikrofonu ukrytému v hlavním čeledníku mají tento termín potvrzen.

Věděli také mnoho jiných okolností, velmi závažných.

Rangovi se podařilo získat všecku mužskou čeleď. Jinak to ani nebylo možné, protože se řídil heslem kdo není s námi, je proti nám. To znamenalo smrt každému, kdo by se nepřipojil, na koho by padl třeba i nejslabší stín podezření z nespolehlivosti.

Ženy nevěděly o ničem. Budou postaveny před hotovou věc: dobytí farmy a vyvraždění všech bělochů.

Ani Vlastina chůva neměla tušení o chystané zhoubě. V prvém dojmu se Vlasta chtěla chůvě svěřit a vzít ji do ochrany. Musela však uznat, že je to nemožné a nebezpečné. Nemohla vědět, zda se domorodka neprozradí nějakým slovem, ať už z ženské povídavosti nebo úmyslně. Pak by byla prozrazena jejich protiopatření a zmařen celý obranný plán.

Dověděli se také podrobnosti vpádu. Překvapovaly rafinovaností, Bez tohoto odhalení by obránci museli padnout do některé z ďábelských léček.

Vyslechli, jak Rango posměšně a pohrdavě posuzuje ostnatou hradbu, kterou byla budova farmy obehnána. A skutečně se toto opatření jevilo jako pochybné vzhledem k léčkám, jež byly na ně nastrojeny.

Jediné, o čem Rango nevěděl a co obráncům dávalo naději na vítězství, byla vysílačka a její výhody...

Jak už víme, vrátili se vojáci podle Karlova příkazu neprodleně na Patrii. Před desátou hodinou dopoledne vyslechla od nich Vlasta vzkaz svého otce a ihned ho zvěstovala Petrovi, kterého bylo třeba vzbudit, protože noc probděl u odposlechu a usnul až k ránu.

„Ale to je hrozné, Vlasto,“ zhrozil se Petr a zasypal ji otázkami, na něž dívka odpovídala vyhýbavě.

„Tvé otázky nejsou teď vhodné, Petře,“ začala vážně. „Důležité je, kdy se vrátí. Pozítří budeme napadeni. Počítala jsem s oběma, zvlášť s tatínkem, který je výborný střelec. Takový úbytek je pro naši obranu povážlivý.“

„Požádáme Shaksona, aby telegrafoval plukovníkovi o další pomoc,“ navrhl Petr.

„Plukovník jistě neodmítne,“ přikývla. Avšak jejich žádost Shakson rázně odmítl:

„Nemohu telegrafovat o další posilu. Plukovník nemá tušení o chystaném přepadení Patrie, protože jste je dosud tajili. Posádku čtyř mužů a zvýšení výzbroje jsem si po dohodě s vámi vyžádal jen jako bezpečnostní opatření jaksi z opatrnosti a vím, jak to těžko šlo. Moje nová žádost by uškodila mé vojenské pověsti. Řeklo by se, že jsem zbabělec, že dělám z vojáků hlídače a sebe jejich velitelem. Musel bych plukovníkovi vyložit pravý stav. Přišel bych z bláta do louže. Byl bych oprávněně obviněn z utajování skutečností. Následky by byly pro vás zlé a pro mne ještě horší, neboť v poslední chvíli podávat veliteli pluku zprávu o chystané vzpouře na Patrii, o které vím už tak dlouho, je podle vojenského řádu zločinem. Vždyť by to způsobilo zmatek.“

„Nemusel byste říci, že jste o chystaném přepadnutí věděl už dříve. Mohl byste hlásit, že takové známky zjišťujeme teprve teď,“ namítl Petr.

„Považujete plukovníka Lewise za tak naivního, že by se nedovtípil? Vyjel by na mne jako lev: Tak proto jste žádal o další muže, strojní pušky, pumy a granáty? Od které doby určuje posádku a výzbroj pouhý desátník? Porušení poslušnosti ve válečném stavu znamená v britském koloniálním vojsku přinejmenším deset let vězení. Takhle to tedy nejde. Ale snad to půjde jinak. Počkáme do zítřka, abychom zbytečně nedráždili plukovníka a vy se uchránili zbytečných nepříjemností. Lewis vás určitě nepochválí. Nevrátí-lí se do zítřka do poledne oba páni, dám vám dva veslaře a odjedete na Kandavu. Rozmyslete si, jak budete s Lewisem hovořit. Ale já s touto věcí už nechci nic mít. Udělal jsem vše, co bylo v mé moci. Nemohu za to, že se oba páni pustili na výlet právě v tak nebezpečné době. To jsem nemohl předvídat.“

Správnost těchto důvodů musili uznat. Také návrh Shaksonův, aby se osobně plukovníkovi vyznali z hrozivé situace a kajícně přiznali její utajování a své nemístné hrdinství, byl nyní jediným východiskem. S jistotou věděli, že plukovník bude zuřit. Ale stejně si byla Vlasta jista, že nakonec pomoc neodmítne. Vždyť Lewis ji znal už od malička. Znala jeho upřímnou, přátelskou lásku k jejímu otci i k ní.

Avšak druhého dne měla Vlasta přece strach z lekce, která na ni čeká. A ten strach byl příčinou, proč odkládala odplutí na Kandavu, proč se vymlouvala, že musí objet plantáže, aby provedla obvyklý dozor. Tak se stalo, že teprve po obědě se vydala v Petrově průvodu se dvěma vojáky k jižnímu pobřeží.

Už nasedli do veslice a chystali se odrazit, když Vlasta spatřila na širém moři bod, který brázdil hladinu a zanechával za sebou zpěněný pruh.

„Počkejte!“ vykřikla na veslaře. „Podívejte se! To je tatínkův motorový člun! Jsou v něm dva! Jedou! Otec se strýčkem se vrací! Nemusíme nikam! Ahoj!“ křičela z plných plic a mávala rukama vstříc motorovému člunu, který se rychle blížil.

Po chvilce už mohli poznat Karla a vedle něho – je to Jan? Kdo jiný? Ale pak je raněn! Jeho hlava, ovinutá bílým obvazem, spočívá bezvládně na Karlově rameni...

Je ve mdlobách? Nebo snad...?

V tichu, z něhož křičela nejistota, hleděli na člun, proplétající se mezi korálovými bariérami. Konečně ustal hukot motoru a člun se setrvačností zvolna blížil ke břehu, tiše, bezzvučně.

„Tati,“ zasípal Petr.

Tu viděli, že Karel významně pokynul k tichu.

Člun vplul do zátoky.

„Zmírněte náraz!“ velel Karel Falta tlumeným hlasem.

Vojáci pochopili. Vesly se opřeli o příď člunu, který se sotva znatelným nárazem přistál u břehu.

„Spí,“ šeptal Karel k veliké úlevě obou mladých lidí.

Opatrně vynesli vysíleného Jana na břeh, položili ho na nosítka složená v motorovém člunu a pak průvod nastoupil cestu do farmy. Jan se ani neprobudil.

To bylo v předvečer osudného dne.

Errata:

30.05.2021 10:51