Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Palčivá bolest na temeni hlavy přivedla Faltu k vědomí. Vnímalo však pouze jeho tělo. Mechanicky, s nadlidskou námahou zvedla se jeho ruka k hlavě a pudově se snažila oddělit nesnesitelnou bolest. Nahmátla však jakousi hmotu, která obalovala hlavu jako silný krunýř. V podvědomí se mu zdálo, jako by jeho hlava byla ohromnou koulí, v jejímž nitru se vzdouvá a klokotem vře žhavá hmota, která napíná lebku tak, že jen ten úžasný krunýř brání, aby se nerozmetla v prach...

Se zachroptěním se vzdal Falta marné námahy. Jeho ruka mdle sklesla a hluboké bezvědomí zbavilo ho trýzně,

Zase se vzpamatoval. Palčivá bolest ustoupila podivnému pocitu strnulosti. Požár v jeho hlavě jako by dohořel a zanechal po sobě chladnoucí dutinu, prázdnou a pustou...

Marně se snažil zachytit, vzbudit nějakou myšlenku...

S námahou otevřel oči. Avšak v nejbližším okamžiku s bolestným zasténáním sevřel oční víčka, když jakási rudá záře se ostře vbodla do jeho očí.

Pojednou uslyšel lidský hlas. Ale nerozuměl jedinému slovu. Opatrně pootevřel oči. Jako v mlze spatřil nad sebou schýlenou postavu muže, který cosi hovořil v neznámé řeči. Hned poté mu k ústům přiložil nádobu a Falta hltavě pil chladivý nakyslý nápoj, jehož účinek byl zázračný. Po několika minutách se rozlilo po jeho těle příjemné teplo a v pusté hlavě jako by vzklíčil a rostl nový mozek a s ním také myšlenky. Jako atom zrodila se vzpomínka na úžasné zážitky, Falta se zachytil této nitky, až dospěl tam, kde jeho paměť končila: k pádu do propasti.

Je v ní dosud? A jak sem přišli ti lidé, jejichž obrysy mlhavě viděl rozbolavělýma očima, které pálí jako oheň? A kde je příšerný netvor, jehož řev utichl? Kdyby aspoň lépe viděl! Celý obraz jako by tonul v rudé páře, která se v kotoučích válí kolem plápolavého bodu... Už ví: to je pochodeň, jejíž kouř ho štípe v oči.

Zvedl ruku k hlavě: byla zavinuta do vlhkého obalu. Ulehčeně vydechl. Tito lidé o něj pečují! Nemá se tedy čeho bát!

„Kde to jsem?“ tázal se anglicky.

„Zatím u mne,“ odpověděla postava schýlená nad ním.

„A kdo jste vy?“

Obličej se přiblížil těsně k jeho tváři. Falta viděl starého muže, charakteristickou tvář domorodce s vysedlými lícními kostmi, širokým nosem a tlustými rty, zarostlou šedivým plnovousem. Vlasy se mu v podivných rulících svíjely kolem obličeje jako háďata...

„Rungha!“ vyrazil muž z hrdla.

Triumf vítězství, zášti a krvežíznivá pomsta, sálající z tohoto hrozného obličeje pověděly Faltovi všecko.

„Ve-le-kněz Rung-ha!“ vykřikl, neboť si vzpomněl na papír nalezený v chýši misionáře.

„Znáš mne tedy,“ zachechtal se hrozný muž. „Četls mou výstrahu? A přece ses odvážil? To odpykáš! Ale musíme si pospíšit, aby tvoje oči nevyhasly. Vidím v nich počátek slepoty, která se blíží. Bohové svedli tvou cestu do džungle věčné tmy, kde orchideje vykonaly svou povinnost. Do rána tvůj zrak vydrží. Musíš vidět na svůj konec! Uvidíš také diamant, který jsi chtěl uloupit! Pokocháš se pohledem na skvělý červánek Boha Slunce a pak tě sevře v objetí věrný strážce chrámu!

Dva dny už čeká celý náš kmen na vrácení tvých smyslů. Konečně se dočkal. Teď je však noc. Je nutno vyčkat do rána, kdy jasná tvář Boha Slunce se objeví nad okrajem rokle, aby viděla, jak trestáme znesvětitele chrámu!“

Rungha vykřikl cosi v domorodém nářečí. Vzápětí přiskočil k Faltovi jiný muž a připoutal mu ruce k tělu.

„Abys nemohl poškodit svůj zrak,“ odůvodnil to Rungha s úšklebkem.

Bylo to zbytečné, neboť Faltovo tělo, zesláblé ztrátou krve a otřesem mozku, nebylo schopno moudré myšlenky, tím méně odporu.

Probudilo ho surové kopnutí. Jen s námahou mohl pootevřít opuchlá víčka. Rezavá bolest v očích se však ihned zmírnila, když mu do nich cosi nakapali. Dosti jasně pak viděl, že leží v jeskyni, do které proudilo okrouhlým otvorem mdlé světlo ranního úsvitu prodírajícího se zelenou spletí křovin.

Jeskyně se hemžila polonahými postavami se šňůrami zvířecích zubů a lidských kostí vpletených do vlasů, které svědčily o slavnostním ústroji. Vnutili mu nádobu s tekutinou, která mu vlila podivuhodnou svěžest do těla.

„Vstaň!“ poručil mu Rungha.

Poslechl. Jen se zapotácel v přechodné závrati.

Vyvedli ho z jeskyně. Svěží vzduch oživil Faltovy zmámené nervy – bohužel – neboť ho zároveň probudil z dosavadní lhostejnosti. Jako když ostré světlo vpadne do čiré tmy, tak se mu náhle objevila plná hrůza příštích okamžiků.

Vedou ho na popraviště! Ale nejen to. Skončí ve spárech obludy, po mukách, o nichž si nelze učinit představu, zaživa rván a trhán na kusy...

Vešli do ohromné jeskyně vyplněné davem, který ho uvítal zuřivým vytím. Stanuli před pohlavárem, vedle něhož stál Rungha, oblečený do bílé, drahokamy poseté řízy.

Náčelník k němu cosi hovořil, ale Falta nerozuměl.

Ostrý povel, rozzářily se pochodně a průvod se pohnul.

Falta s údivem viděl, že ho vedou do temných útrob země. Kráčeli dlouhými křivolakými tunely, do nichž se šklebily jícny tajemných chodeb...

Kam ho vedou? Falta netušil, že je přes míli daleko od osudné rokle. Až konečně se chodba rozšířila a stanuli pod vysokou klenbou rozsáhlé jeskyně, do níž se otvorem ve výši linulo mdlé ranní světlo. Pod tímto otvorem stál veliký plochý kámen a kolem něho sloupy s příšernými, nestvůrnými řezbami: totemy.

K tomuto obětnímu oltáři přivlekli Faltu. Celý kmen seskupil se kolem, jen pohlavár přistoupil k oltáři a po jeho stupních vystoupil až ke kameni Rungha, zvedl vysoko nad hlavu ruce a vyrazil z hrdla výkřik. Nato se otřásla klenba jásavým křikem divochů, který však na pokyn velekněze rázem utichl.

Pak začal mluvit pohlavár. Podle zběsilých výkřiků davu líčil zřejmě drzý pokus loupeže a znesvěcení chrámu. Když skončil, zapálil velekněz připravenou hranici na oltáři. V plápolu ohně viděl Falta divoké tváře, sršící záští, zlobou s krvelačnou touhou po pomstě.

Konec! Za několik okamžiků bude mrtev! Vysvobozen z těchto hrozných duševních muk! Kéž by to už bylo...

Ale nejděsnější chvíle mu teprve nadchází:

Vydali se k východu – do rokle. Průvod obezřele obešel vlčí jámu a vyšel do denního světla. V tom okamžiku rozlehl se příšerný řev netvora.

Hořejší okraj kráteru byl už ozlacen slunečními paprsky. Ještě chvilku a slunce se vynoří přes okraj rokle, aby se vítězně zasmálo na lapenou oběť, poděkovalo svým věrným synům a pohlédlo na hody strážce svého chrámu...

Strnule a s vytřeštěnýma očima hleděl Falta vzhůru.

Jasně viděl až do nekonečna nebeského blankytu. Tam, v ohromné výši krouží orel. Je jako nepatrná čárka... A teď se spustil. Jako kámen letí dolů... Věčný Bože! To není orel, to je...

Opustili jsme Karla Faltu v okamžiku, kdy před východem slunce odrazil se třemi vojáky ve veslici od pobřeží Patrie, aby si od plukovníka Lewise na Kandavu vyžádal pomoc k vysvobození svého bratra.

Vzdálenost šesti kilometrů přeplul člun, hnaný zručnými veslaři, za necelou hodinu.

A přece se Karlovi zdálo věčností, než loďka přirazila k přístavnímu molu a než byl konečně přijat plukovníkem, kterého v pravém smyslu vytáhl z postele.

„Špatně a málo jsem spal,“ bručel plukovník zívaje, „dostali jsme závažné zprávy. Copak se stalo na Patrii, že mě...“

„Můj bratr je v nejvážnějším nebezpečí,“ vpadl Karel. „Zmizel včerejší noci s mým motorovým člunem. Podle neklamných známek odplul na Kótu 12.“

„Proč?“ vyjel plukovník.

„Za drahokamy. Vášeň odborníka, pane pluk...“

„Šílenství!“ praštil Lewis pěstí do stolu. „Trestuhodný hazard! Provokace divochů, zvlášť v této době! K tomu ještě Kóta 12! Chamtivost. Lačnost po mamonu. Hrabat se v milionech. Lézt pro blýskavý štěrk do tlamy rozeštvaného tygra. A já mám teď, kdy mně zde hoří půda pod nohama, posílat posádku, aby vysvobodila toho – blázna?“ láteřil plukovník, běhaje po pokoji,

Karel seděl tiše. Znal Lewisovu výbušnost, ale znal také jeho dobré srdce...

Teprve když plukovník vsál mocný doušek ze své cigarety, Falta vstal ze židle:

„Promiňte, pane plukovníku,“ začal s výborně líčenou beznadějí, „nezbývá mi tedy, než ponechat bratra svému osudu. Zemře, není-li už mrtev. Jeho smrt jsem zavinil já. Pozval jsem ho sem, do té prokleté pustiny... měl jsem to předvídat. Zabil jsem vlastního bratra, otce svého jediného synovce, jediného strýce své dcery! Jsem vrah! Věčně mě bude mučit, pronáší...“

„Mlčte, k čertu, vy sýčku!“ zařval Lewis. „Mluvíte o sobě a myslíte na mne! Řekněte ještě, že jsem zbabělec, že se bojím. Já, plukovník Lewis? Sedněte si!“ vtlačil Karla Faltu do křesla. „Napijte se! Whisky vás uklidní... Tak! Teď si promluvíme. Z toho, co jsem řekl, neodvolám ani písmeno. Ale už se stalo. Vem to čert! Teď je nutné... Ale věc není tak lehká. Musí se uvážit. Kóty 12 mám už dávno plné zuby!

Nevěřím sice pohádkám, které se o tom prokletém koutu vyprávějí, ale je jisté, že je obydlen prapodivnými tvory. Zjistil to už před delší dobou náš aeroplán, který viděl hlouček divochů na stepi. Ale posádka, kterou jsem pak vyslal v dělovém člunu, vrátila se s prázdnou.

To znamená, že ti obyvatelé žijí někde v nedostupných, výborně skrytých místech, někde pod zemí. Víme, že Kóta 12 je prolezlá dutinami jako každé sopečné území.

Vyšlu-li tam vojsko, vrátí se s nepořízenou. Naopak mohlo by být obklíčeno a napadeno z několika stran, kdy se toho nejméně nadá. S takovou bandou, která umí výborně zacházet s otrávenými šípy, lákat nepřítele do léček a pastí přírodních i umělých, jakých je tam víc než dost, je těžká vojna. Celý pluk by musel... A je otázka, zda by stačil. Ten já vyslat nesmím a ani nemohu. Zvlášť dnes, kdy zde očekáváme útok každým dnem. Uznejte mou odpovědnost, milý příteli!

Mám přísný zákaz nevydávat z Kandavu ani muže. Víte, co to znamená? Dovedete ocenit mou oběť, vyšlu-li sto mužů na dělové lodi na Kótu 12? Zkřiví-li se jen jedinému vlas na hlavě, budu postaven před válečný soud!

Ale já jsem Lewis, plukovník koloniálního vojska, velitel na Kandavu. Ať mne čert vezme, já to udělám!“

„Věděl jsem, pane pluk...“

„Mlčte!“ zarazil Lewis radostný projev Karlovy vděčnosti. „Udělám to! Ale chytře! Poslyšte můj plán.

Z poslední obhlídky letadla hlásil mi pozorovatel, že viděli jakousi kruhovou propadlinu nedaleko západního pobřeží. Triedrem zjistil na jejím dně dva či tři muže, kteří házeli mrtvou zvěř jakémusi velkému zvířeti, obrovskému klokanu či co to bylo. Pozorovatel cosi žvanil o neslýchané nestvůře. Je to totiž trochu fantastický mladík.“

„Nemyslím, plukovníku,“ vyklouzlo Karlovi při vzpomínce na vlastní zkušenost.

„Ale ano! Je to pověrčivá baba jako všichni námořníci. A pozorovatel Hamilton je původně lodním poručíkem,“ mávl Lewis rukou. „Nuže uděláme to takhle. Dnes v noci vypluje dělová loď se sto muži pěchoty, s oddílem strojních pušek a výbavou ručních granátů, lan a provazových žebříků. Vojsko se vyšplhá na okraj rokle a hezky v tichu vyčká rána. Je jisté, že krmiči ráno přijdou. Dva zkušení a zruční granátníci budou mít s sebou lehké bomby, které při dopadu zamoří rokli plynem, jenž rychle a spolehlivě, skoro bezhlučně omámí v rokli všecko živé asi na hodinu. To stačí, aby se pak vojsko spustilo do rokle, zajalo krmiče a přinutilo je pak k hovoru. Buďte si jistý, že se to podaří.

Ti vojáci jsou jako čerti. Jaképak okolky s tvory, kteří mučí k smrti své vlastní děti?

Ještě něco: abych vojsku zajistil záda a znemožnil přepadení či zaskočení, vzlétne odtud ještě za tmy letadlo, které v ranním úsvitu v patřičné výši dokonale prohlédne ostrov a zjistí-li někde něco podezřelé-ho, vrátí se nad rokli, kde shodí patřičnou zprávu.

Kdyby tedy krmiči dali přednost mučednické smrti před prozrazením sídla, doufám, že se podaří letounu věc vypátrat. Každopádně mám naději, že se společnému úsilí letadla s vojskem podaří objevit brloh, vysvobodit vašeho bratra a dokonale vyčistit Kótu 12.

Pokud se to podaří, bude to pro mne dobrý úspěch. Jestliže zklamu, odpykám to. Ale vem to čert! Vojna je vojna. Jsme dnes na celém souostroví na prahu vzpoury, která je horší než pravidelná válka. Co říkáte tomuhle plánu?“

„Velmi důmyslný, pane plukovníku,“ řekl Falta upřímně. „Mohu se zúčastnit výpravy?“

„Vy? Hm... nevím, mohu-li... jste přece civilista. Máte dceru... co kdyby... nebude to hračka, kamaráde!“

„Vím. Ale jde o mého bratra. Já znám dobře cestu k té rokli. Byl jsem tam už asi před rokem. Mohl bych oddíl spolehlivě vést.“

„Ta-á-k? Byl jste tam? Co vás tam hnalo? Také ten mamon? Nu, to je dnes vedlejší. Ale váš návrh není zlý. Pro vojsko by váš doprovod byl výhodou. Konečně, nařídím, aby dbali o vaše bezpečí. Půjdete s nimi, chcete-li!“

„Děkuji vám, plukovníku, za důvěru. Pošlu tedy loď s vojáky ihned zpět na Patrii.“

Karel Falta spěchal do přístavu, kde nařídil čekajícím vojákům, aby se vrátili domů bez něho, protože se účastní výpravy na Kótu 12. O tom měli vojáci vyrozumět Vlastu i Petra. Teď už nebylo proč utajovat skutečný stav.

Nepřijdou pozdě? Zdaří se záchrana?

Měsíc blížící se k úplňku svítil výpravě na cestu, což bylo výhodné, neboť se mohli vyhnout nebezpečným močálům, džunglím, osadě všekazů a všem těm nástrahám a léčkám, jimiž oplývají tropické krajiny. Stejně jim měsíční světlo posloužilo, když šplhali do příkrého srázu vnějších stěn kráteru, při čemž se znamenitě uplatnila lana, dovedně vržená a zaklesnutá za kmeny stromů a trsy křoví.

Vojáci si počínali tak zručně, že se jejich výstup udál skoro bezhlučně. Tato opatrnost a také pasát, vanoucí od moře, přispěly k tomu, že obluda, spící v jeskyni na dně rokle, se neprobudila. Neslyšela ani šelest a necítila lidský pach. Obojí odvanul noční průvan. To bylo pro výpravu štěstí, které si částečně uvědomoval jen Karel Falta. Řev netvora by jistě vzbouřil kmen, což by pro výpravu bylo osudné...

Vojáci obsadili hořejší obvod rokle a očekávali ranní úsvit, kdy se měl objevit nad nimi aeroplán, aby jim podal zprávu o výsledku obhlídky. Dole, pod nimi, měli se ukázat krmiči, k jejichž polapení byly připraveny omamné bomby.

Siná, mrtvolně žlutavá tvář měsíce zbledla a jeho modravé světlo se zlomilo v mdlý přísvit, který se kvapně rozplýval, až zmizel docela, pohlcen úsvitem na východě.

Zítra bude úplněk, napadla Karla Faltu ležícího na horním okraji rokle mezi vojáky bezděčná myšlenka, když pohleděl na sotva znatelně oválnější levou líc zemské družice.

Zítra bude úplněk, zašeptaly v téže chvíli rty Petra i Vlasty, kteří v úzkostech probděli noc ve svých pokojích...

U Karla Falty byl to bezděčný nápad, za nímž byla tečka. V hlavách mladé dvojice následoval však nekonečný řetěz představ a vidin, vykřičníků a otazníků...

Bylo pro Karla Faltu dobrodiním, že o tom neměl tušení. Sotva by byl snesl rozmnožení své duševní trýzně.

Nad daleký obzor se vynořil rudý sluneční kotouč a v okamžiku byl širý kraj zaplaven krvavou září.

V téže chvíli dolehl ke Karlovu sluchu temný hukot vycházející odkudsi ze dna rokle, z jícnu jeskyně, který se černal v přítmí právě proti němu. Hukot sílil a pojednou – ztichl. V tichu ozval se lidský hlas...

Mohl zachytit jen několik slov. Ta ale stačila, aby Karlu Faltovi ztuhla krev v žilách. A vpadly nové zvuky: řinčení řetězu, funění – a ohlušující řev otřásl vzduchem. Současně pak se vyřítilo zpod převislé skály na půkruhovitou planinu ohromné zvíře, které už znal. Svými strašlivými čelistmi se snažilo dosáhnout tam, odkud se na dno rokle vyrojily temné postavy, mezi nimi bělela se říza vysokého, fantastického starce a za ním – milosrdný Bože; Jan! Poznal ho ihned, přes sinalou tvář, zrudlé oči a zkrvavený cár ovinutý kolem hlavy...

„Jane, Jane?“ zasténal. Naštěstí zanikl jeho výkřik ve skřeku netvora. A už také velitel, ležící vedle něho se vzpamatoval a zakryl mu ústa dlaní.

Současně se nad roklí v ohromné výši objevil – hydroplán.

Errata:

30.05.2021 10:51