Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jan Falta šel na severovýchod. Terén zase stoupal. Ačkoliv byl kraj pohádkově krásný – nádherným rostlinstvem i hojností zvěře a ptactva mohl se směle přirovnat k biblickému ráji, Falta nevnímal tyto krásy. Celá jeho duše, všecky smysly byly vyplněny jedinou myšlenkou, touhou...

Zalit potem dospěl na vrcholek stráně, odkud se mu naskytl nový pohled do širého kraje, který pod ním ležel v mírné proláklině: savana zpestřená skupinami křovin a palmovými hájky a za ní, v dálce několi-ka kilometrů, kouřilo temeno nepříliš vysoké sopky.

Jeho pozornost však upoutal kruhovitý skalnatý útvar s příkrými stráněmi, budící dojem uťaté homole. Nebyl daleko. Nejvýš kilometr odtud. Podle bratrova líčení a náčrtku je to jeho cíl.

Kromě zvěře nikde neviděl živého tvora. Nabyl přesvědčení, že ostrov není obydlen. Avšak – co ten papír, nalezený v chatě? Dal jej tam naivní divoch, aby pouštěl strašáky, které však neplatí na něho, na Faltu, Domorodci jsou možná usídleni na některém sousedním ostrově a sem jen občas dojíždějí. Vždyť Karel zde také nepotkal lidského tvora. A vyprávění o obludě? Uvidíme. Jen dál! Odvážnému přeje štěstí. Falta mávl rukou.

Po čtvrt hodině vnikl Falta do houští na úpatí kopce a s námahou se prodral ke svislé skalní stěně, kde bezradně stanul.

Bylo zcela nemožné vyšplhat se vzhůru po kolmém srázu, který se drolil při pouhém doteku ruky v ostrý, jakoby sklovitý štěrk. Nebylo těžké poznat, že je to zvětralá láva a že kopec je zbytkem vyhaslé sopky, v jejímž nitru je kotlina vyhaslého kráteru.

To odpovídá bratrovu líčení. Jako v každé mrtvé sopce jsou také zde podzemní dutiny, jeskyně a tunely, chodby a komíny. Je jisté, že těchto přirozených útvarů využili domorodci k zřízení pohanského chrámu.

Jde jen o to, aby nalezl vchod dovnitř. To je těžký úkol. Bude se musit prodírat houštinami kolem homole, která je příliš rozlehlá. Nepomůže-li mu náhoda, nebude do večera hotov. A nocovat v džungli není příliš slibná vyhlídka.

Bratr mu líčil jakýsi vchod zakrytý křovím. Nemůže být daleko, neboť sem přišel stejným směrem. Buďto o něco vpravo, nebo naopak. Vlevo je křoví řidší, schůdnější. Pokusí se jít tudy.

Po několika krocích ho zarazil ostrý sykot a jeho zdroj Falta spatřil, jakmile pohlédl vlevo: sotva na krok od sebe viděl na balvanu svinutý černý kotouč, z jehož středu se tyčila kyjovitě rozšířená, sírově žlutá hadí hruď a nad ní ze zploštělé hlavy jako rubíny svítily jasně červené oči...

Falta ztuhl hrůzou. Strnule zíral na plaza, který stejně nehybně střežil každý pohyb své oběti.

Někteří lidé, hledí-li v tvář smrti, neztratí duchapřítomnost, naopak, nabudou rozvahy. K těm patřil i Falta. Z jeho znehybnělého těla přešla všechna činnost do mozku: Použít revolver? Je sice dobrý střelec, neminul by cíl tak blízký. Ale výsledek není jistý. Nezabije hada naráz a raněný plaz je nebezpečnější. A pak, nesmí střílet! Upozornil by na sebe lidi, jsou-li přece jen nablízku. Zaútočit sekyrou? Příliš odvážné. Zvítězí, kdo bude rychlejší. Nemyslí, že by byl mrštnější než had, který se vrhá na svou oběť skokem. Couvne. Moudřejší ustoupí.

Ale sotvaže se Falta pohnul, kmitl se plaz vzduchem a ve zlomku vteřiny visel zakousnut do Faltova koženého opasku. V příštím okamžiku uchopil Falta hada těsně za hlavou, sevřel vší silou jeho šíji, mocně trhl a s nadlidským úsilím se snažil zdolat sílu, jíž kroutilo jeho paží ovinuté plazovo tělo, klekl na zem a dobře mířenou, mocnou ranou sekyry uťal hadovi hlavu.

S odporem se zbavil svíjejícícho se těla a vytrhl opatrně z opasku zakousnuté, vytržené hadí zuby. Vlhké skvrny svědčily o jedu, jenž se neškodně vpil do opasku.

Teprve teď pochopil nebezpečí, jež mu hrozilo. Plaz byl dobré dva metry dlouhý. Byl to jeden z druhu brejlovců, jací žijí v Africe pod jménem naja-haie a jejichž uštknutí znamená neodvratnou smrt.

Poučen tímto případem šel ostražitě dál, až došel k místu, kde kolmý skalní sráz tvořil výduť, do které jako by bylo vklíněno husté trnité křoví. Rozhrnul toporem krumpáče spleť a ulehčené vydechl: za křovím se mu ve skále objevil dosti rozměrný otvor. Člověk se jím proplížil. Když pak pátral dál, viděl, že tento těsný tunel se po několika metrech rozšiřuje v dosti prostornou chodbu, kde temno ustoupilo šeru, a konečně pak, v dálce asi desíti metrů, vyústila chodba na denní světlo. Křoviny na druhé straně tunelu bránily rozhledu, ale to bylo vedlejší. Hlavní věc, že našel vchod, který hledal.

Nedbal trnů, které rvaly jeho oděv a drásaly tělo a vsoukal se dovnitř. Proběhl chodbou a stanul na okraji kruhovité rokle, obehnané strmými skalami, jejichž rudé, černými, žlutými a šedými žilami obsidiánu protkané stěny svědčily o sopečném původu. Dno rokle bylo porostlé trsy křovin a uprostřed rozkládal svou mohutnou korunu statný blahovičník. Tato bujná vegetace mařila rozhled i zde. Mrtvé ticho působilo na Faltu tísnivě. Bylo mu, jako by se octl v začarovaném zákoutí, v němž není živého tvora. Neviděl zvěř ani ptactvo. Slunce stálo už vysoko na obloze, zalévalo tajemnou rokli prudkým jasem a kreslilo ostré stíny na skalních rozsedlinách...

Falta se obezřele plížil podél skály.

Pojednou před sebou spatřil malé jezírko, hlubokou tůni, ztrácející se pod převislým balvanem. Hladina jezírka se ale neslyšně v prudkém víru točila, očividně hnána kamsi do útrob země.

Falta přiklekl, aby se osvěžil. Voda byla ledově studená a měla příchuť, která svědčila o obsahu sirovodíku a sirníku.

Uhasil žízeň, obešel tůni a chtěl pokračovat v obhlídce.

Učinil však sotva tři kroky a stanul jako sloup: před ním se objevilo prostranství, na němž nebylo ani stopy po trávě, keřích a vůbec rostlinstvu. Půda zde byla zdeptána, zpleněna, jako by po ní přejížděl parním válcem. Zpustošení tvořilo přesný půlkruh, jehož osou byl několik metrů vysoký a široký skalní jícen, před nímž ležel podivný balvan zaoblený jako ohromný oblázek. Temnohnědá barva nahoře přecházela na bocích do světlejšího, nazelenalého odstínu a ještě níže v okrovou žluť. Útvar měl po straně dvě výdutě a byl jakoby obehnán válcovitým tělesem téže barvy, jehož objem se k jednomu konci zužoval.

Falta zpozoroval, že se záhadný zjev pravidelně pohybuje, zvětšuje a zase zmenšuje svůj objem...

Po několika dalších vteřinách se Faltovi v hlavě rozbřesklo. Tohle je – živý tvor! Spí! Dýchá!

Vzpomněl si na Karlovo líčení záhadného tvora...

Pojednou se válec zavlnil a jeho slabší část se zvedla; jako silný had rozvinul se ocas a z oblého útvaru se vynořila krokodýlu podobná hlava, vztyčila se na dlouhém krku, zasvítily veliké, zelené oči...

Faltovi vyklouzl z úst výkřik hrůzy, do kterého se vmísilo zařinčení řetězu a v nejbližším okamžiku se rozlehl roklí ohlušující řev netvora, který se těžce zvedl.

Falta byl tak ohromen, že nebyl schopen pohybu.

S vytřeštěnýma očima zíral na obludné tělo, tyčící se do výše dobrých tří metrů. Netvor seděl na zadních nohou, silných jako sloupy, s nepoměrně slabšími předními prackami, rozvíral tlamu, v níž se blýskaly řady špičatých zahnutých zubů.

Tvarem těla se podobal ohromnému klokanu, ale byl to zřejmě ještěr. A jaký ještěr! Bratr nelhal. Jen tyranosaurus nebo dinosaurus z druhohorních dob by se k němu mohl přirovnat. Ale což je možné, aby tyto obludy, vymřelé před miliony lety, žily ještě teď na světě?

Z hrůzného omámení vzpamatoval Faltu netvor, který se přikrčil ke skoku. Falta vynaložil všecku svou sílu do strnulého těla a zapotácel se zpět právě v okamžiku, kdy se mohutné netvorovo tělo odrazilo od země a s dunivou ranou dopadlo tak blízko, že strašlivé čelisti s třeskem sklaply na stopu od Faltových nohou. Dál mu to, bohudíky, nedovoloval řetěz, napjatý jako struna od skály k železnému obojku a obepínající krk netvora, jehož drápy zběsile ryly v zemi, zatímco ocas vztekle bičoval půdu.

Falta zděšeně prchal do křovin, mimo netvorův dosah. Obešel v bezpečné vzdálenosti zpleněný půlkruh a octl se před novým divem.

Ve skále byl vytesán obdélníkový portál, zdobený po stranách reliéfy lidských postav, jejichž nepoměrně veliké hlavy byly lemovány kruhem z ryzího zlata, od něhož se šířily zlaté klikaté paprsky. Nad portálem pak zářil veliký zlatý kotouč s dosti zdařile vytepanou rozesmátou tváří, jež měla představovat Slunce.

Zde je konečně u cíle. V tomto chrámu »září červánek«, jak psal velekněz.

Falta nedbal řevu obludy, která sotva dva kroky od něho se marně snažila přetrhnout řetěz, a vběhl do svatyně.

Avšak právě když vytáhl z kapsy elektrickou svítilnu, aby si posvítil do tmy, šlápla jeho noha do prázdna. S výkřikem letěl kamsi dolů, jeho hlava narazila na tvrdý předmět... okamžik prudké bolesti a hluboké bezvědomí či snad smrt zbavila ho všech dalších vjemů...

Asi míli odtud směrem na sever vinul se sotva patnáct metrů široký, o něco hlubší a skoro dva kilometry dlouhý kaňon. Byla to průrva způsobená snad kdysi v pravěku zemětřesením, kdy se při sopečném výbuchu propadla slabá zemská kůra, kryjící dutinu. Tím se utvořila hluboká brázda s kolmými, místy převislými stěnami.

Zvětralá láva je vždy výbornou prstí. Není tedy divu, že boční srázy kaňonu byly pokryty bujnými křovinami nebezpečnými pro nezvaného hosta, jemuž potměšile a zrádně zakrývaly ostrý úhel mezi vodorovným a svislým směrem.

Středem dna tekla bystřina, na jejíchž březích stále bujela svěže zelená tráva. Dole pod vysutými balvany byl kaňon v pravém smyslu protkán děrami tvořícími vchody do větších i menších jeskyní, které byly důmyslně zakryty křovím.

Kdo stanul nahoře na okraji srázu, viděl pouze přírodní romantickou propast. Teprve kdyby se mu podařilo spustit se dolů po laně, poznal by, že kaňon je obydlený. Ale toto poznání by bylo jedním z jeho posledních...

V téže chvíli, kdy se odehrála tragédie s Janem Faltou, rozvířily ticho v kaňonu podivné zvuky, které zněly, jako by ohromný chřestýš divoce třásl rohovitým koncem svého ocasu. Byla to však jen zcela prostá řehtačka v ruce pohlavára. Skoro současně se rozvlnilo na dně kaňonu křoví a proudy temných polonahých lidských těl se hnaly k severnímu konci. Tam měl náčelník kmene svou rozsáhlou jeskyni, jež byla záhy přeplněna bojovníky ozbrojenými luky, oštěpy, kyji a bumerangy.

Do napjatého ticha vpadal jen vzdálený řev, všem těmto lidem dobře známý. Vždyť téměř každé ráno se hlásil strašlivý strážce jejich chrámu svými úžasnými skřeky o potravu, která pravidelně sestávala z vačnatých vlků, divokých psů, gazel a jiné zvěře, jíž bylo v okolí kaňonu nadbytek.

Jen o slavnosti Slunovratu tomu bylo jinak.

Toho dne ještě před východem slunce se na planině nad kaňonem shromažďoval kolem svého velekněze celý kmen s ženami i dětmi. Ten stál na vyvýšeném místě, oblečen ve fantastickou řízu z hadích kůží a s vysokou špičatou čepicí na hlavě a obrácen k východu mumlal tajemná slova modlitby. Modlil se stále vroucněji, vášnivěji, až konečně v křečovitých, fanatických záchvatech vyrážel z hrdla chroptivé skřeky, jimiž zaklínal zatoulaného slunečního boha k návratu. Tu se celý kmen připojil: v šíleném náboženském fanatismu drásali muži i ženy své tělo, bodali se noži a dýkami a malovali své tváře vlastní krví...

Někteří podlehli svému rozvášnění tak, že si přeťali tepny a vykrváceli: jiní obětovali své vlastní dítě.

Když pak slunce konečně vyšlo, změnila se vášeň zoufalství v nevylíčitelné orgie radosti, snad ještě šílenější. Kmen zvítězil! Přinutil zatoulaného boha Slunce k návratu! Každým dnem jim bude blíže...

Vysíleni divokým křepčením padali domorodci k zemi...

Konečně se všichni zvedli, vzali mrtvé oběti a kráčeli ve slavnostním průvodu k rokli, do chrámu, kde za nadšeného zpěvu byla mrtvá těla na obětním oltáři spálena.

Jejich památka zůstane věčně uctívána s božskou poctou a jejich potomci se stali nedotknutelnými čili tabu.

Tak tomu bylo až do posledního Slunovratu, který na jižní polokouli připadá na den 23. června. Letos poprvé se stala změna: místo pohřbu žehem byly mrtvé oběti hozeny příšernému strážci chrámu. Nezůstala po nich ani kůstka. Všecko rozdrtily čelisti netvora a pohltil jeho jícen... Strážce chrámu, věrný sluha slunečního Boha si zaslouží takový pamlsek, rozhodl velekněz.

Kromě toho změnil také trestní zákon. Odsouzenci, kteří se provinili proti kázni a jejichž popravená těla dosud posloužila k hostině kmene, byli zaživa předhozeni netvoru. Jen provinilé děti požívaly dosud »milosti« a skonaly, pokud přežily předchozí muka, jako obětní beránci podle starého zvyku kmene.

Jaký to byl netvor, jehož řev bylo slyšet na dálku skoro dvou kilometrů? Těžko říci. Nezdá se nám samým hodno víry, že by v dnešní době žil na světě ještěr, který podle teorie v dávném pravěku vyhynul, ačkoliv teorie je často vyvrácena praxí. Ani učenci nepopírají, že v mořských hlubinách žijí tvorové, o nichž si nemůžeme učinit ani přibližnou představu. Žádný odborný učenec jistě se neodváží tvrdit, že všichni živočichové, žijící na zemské souši, jsou vědě známi. Bohužel nám není mnoho známo o původu onoho tvora. Co víme, sdělíme čtenáři.

Dnes je na zeměkouli už poskrovnu míst, jež nejsou probádána. Ne-ní tedy také už mnoho pozemských živočichů, nad nimiž by učenci žasli. Ale co známe z naší zeměkoule? Jen její povrch. Ani ten ne celý. Ohromné oblasti za severním i jižním polárním kruhem jsou stále málo prozkoumány. A takových míst je jistě víc.

Lidstvo žije jen na povrchu země. Co je nám známo o vnitřku naší planety? Prakticky nic. Zemské jádro je žhavé, tekuté a je obaleno pevnou korou, která dosahuje do hloubky jednoho tisíce pěti set kilometrů. Dejme tomu, že by se člověk prokopal šachtou do zemské kůry do hloubky tří kilometrů. Zkrátíme-li poměr, je to přesně totéž, jako když vbodnete špendlík tři milimetry hluboko do hmoty, která je silná jeden a půl metru. Lze tu mluvit o úspěšném bádání v zemské kůře?

Činné sopky mají podle teorie spojení se žhavým zemským jádrem. Každopádně zdroj jejich činnosti tkví v ohromné hloubce. Ve vyhaslých sopkách zůstávají mnohdy dutiny, které vedou hluboko do zemské kůry. Protože tyto krátery jsou pravidelně zasunuty nebo zaplaveny vodou, jsou tyto tajemné dutiny nepřístupné.

Jak jsme už vylíčili, měl ostrov Kóta 12 také svou činnou sopku, která dýmala na východě dosti daleko od kaňonu a ještě dále od rokle, která se stala osudnou Faltovi a byla vlastně zasunutým kráterem. Tato rokle byla s kaňonem spojena přirozenou podzemní chodbou, jež pocházela z pradávných dob sopečné činnosti.

Tato chodba však tvořila jen jedno rameno z mnoha jiných, které se v podzemí vinuly na různé strany. Byl to pravý labyrint tunelů, jeskyní a propastí, podzemních jezer a bezedných tůní, zahalených do věčné tmy. Kmen původních obyvatel ostrova sídlící v kaňonu, se dostatečně vyznal v tomto bludišti, které mu bylo výborným útočištěm pro případ nepřátelského vpádu. Jeho četné, dobře ukryté východy na různých částech ostrova umožňovaly nejen útěk, ale také obklíčení nepřítele. Tito lidé pochopili, že lze žít nejen na povrchu, ale také uvnitř země, a využili tuto výhodu.

Jednoho dne kráčel podzemní chodbou z kaňonu do rokle hlouček bojovníků s pohlavárem a veleknězem v čele. Byli to vybraní starší muži, zástupcové rodin. Účelem jejich cesty byl pohřeb příslušníka kmene, který zemřel přirozenou smrtí: stářím. Nesli mrtvolu na svých bedrech, aby ji ve chrámu spálili na oltáři.

Již se blížili k cíli. Plápolající pochodně kreslily kolem nich strašidelné stíny.

Pojednou spatřili v jednom z pobočních tunelů dvě zelená světélka, zářící ve tmě jako hořící fosfor. Domnívali se, že je to odlesk pochodňové záře od slídy nebo sklovité strusky, které bylo v těchto útrobách vyhaslé sopky mnoho. Když však průvod přešel jícen bočního tunelu, ozvaly se za nimi těžké kroky a praskot drcené křehké pemzy. Když se ohlédli, spatřili zase ta zelená světélka, kolébavě za nimi postupující. V matné záři pochodní se jim zjevily neurčité obrysy mohutného těla.

Zadní část průvodu ulekaně vykřikla a hned poté vyrazil celý hlouček vpřed. Proběhl chrámem, vyhnul se u východu do rokle dobře známé pasti a složil mrtvolu na zem. Na povel náčelníka se rozestavili pak kolem chrámového vchodu, s luky a oštěpy připravenými k obraně. Nečekali dlouho. Po několika minutách slyšeli blížící se dusot a pojednou temné žuchnutí.

Záhadný tvor byl v pasti: zřítil se do vlčí jámy před východem z chrámu. Byla to táž jáma, která se stala osudnou Faltovi. Byla to past, vykopaná na rozkaz velekněze. Stěny byly poněkud převislé, takže nebylo možné se z ní vyšplhat. Také záhadný tvor se z ní nemohl dostat, neboť jeho ohromné tělo ji těsně vyplňovalo, takže nemohl úspěšně využít síly svých tlap a jen hadovitý krk vyčníval nad okraj.

Obluda řvala v bezmocném vzteku a zuřivě hryzala kamenné okraje svého těsného vězení. Náčelník se odvážil činu: přiblížil k tlamě netvora oštěp, jehož hrot byl napojen zvláštním jedem. Tvor chňapl, hrot oštěpu poranil jazyk a tím bylo účelu dosaženo. Po chvilce hlava nestvůry mdle sklesla a tělo znehybnělo. Jed působil. Ne však smrtelně. Jen tvora na několik hodin omámil.

Bez obavy proběhl náčelník do chrámu, odkud přivlékl dlouhý řetěz a železné kruhy, které před časem ukořistili z vraku lodi ztroskotané na pobřeží. Rozvíratelný kruh, který kdysi byl připevněn na lodním stožáru, hodil se právě kolem šíje tvora. Pomocí řetězů podařilo se pak společnému úsilí vytáhnout obludu z jámy a vyvléci ji do rokle. Když se vzpamatovala, byla bezpečně připoutána k pevnému pahýlu věkovitého blahovičníku, který zde zbyl. Řetěz umožňoval tvoru dostatečný pohyb do půlkruhu až k chrámovému vchodu a v době dešťů úkryt v jeskyni za kůlem.

To se stalo rok před tragickým dějem s Janem Faltou, jak jej líčíme na počátku této kapitoly, krátce před tím, než Kótu 12 navštívil Karel Falta.

Od té doby byl netvor strážcem chrámu a požíval u kmene příslušné úcty.

Tolik je nám známo o původu záhadného tvora.

A nyní se vraťme k příběhu.

Svolaný kmen očekával v napjatém tichu zprávy svého náčelníka, který měl vysvětlit příčinu poplachu.

„Strážce volá!“ začal pohlavár. „Zapomněli jste mu snad předložit dnes ráno potravu?“ tázal se a hněvivě blýskal očima.

„Nezapomněli, ó králi!“ ozvaly se ze zástupu hlasy.

„Pak se stalo něco neobvyklého. Deset mužů pod vedením Džoky a plně vyzbrojených, vypraví se ihned do rokle! Dříve než se sluneční stín dotkne paty tohoto stromu,“ ukázal na kmen palmy, „chci zvědět příčinu!“

V příští minutě byl výzvědný oddíl už na cestě.

Ještě před stanovenou lhůtou se vrátil.

S vítězným úšklebkem složili před náčelníka bezvládné tělo Evropana, jehož tvář a šíje byly zality krví.

„Mrtev?“ tázal se pohlavár.

„Dýchá,“ odpověděl Džoka s krutým úsměvem.

Errata:

30.05.2021 10:51