Tu noc farmář neusnul, ba ani neulehl. Celou ji prochodil po pracovně, týrán hrůznými představami o osudu svého bratra...

Proč, proč jen se mu zmínil o tom prokletém diamantu? Jak mohl být tak neprozíravý? Mohl předvídat následky. Vždyť takový kámen, jehož cena jde do milionů, by zlákal každého smrtelníka, tím spíše Jana, k jehož lidské touze po bohatství se pojí obchodnický zájem a odborná vášeň. Janovi nemůže ani zazlívat, vydává-li všanc své bezpečí, ba svůj život. Kdo by odolal takovému svodu? Ne, Jan není vinen. Vinen je on, Karel. Znal nebezpečí, měl mlčet. A jedině on nese celou odpovědnost za vše, co se snad stane, jen on bude vinen, stihne-li bratra neštěstí. Věčně bude mu svědomí vyčítat, že ačkoliv bezděčně, přece jen byl příčinou Janovy smrti a Petrova osiření...

Petr o ničem nevěděl. Ani Vlasta, ani kdo jiný. Karel se nikomu nesvěřil. A nemůže se svěřit ani teď. Sám musí nést tu lavinu hrůzy a děsu! Ubohý Petr spí. Netuší... Nalhal mu, že jeho otec odplul k plukovníkovi na Kandavu s jistou záležitostí, o které spolu včera hovořili. Sám neví, vnukl-li mu tuto lež Bůh či ďábel, ale uznal ji za vhodnou. Nesmí přece předčasně vyvolat zoufalství v srdci toho hocha. Všecko může ještě šťastně dopadnout.

Teď jen přemýšlet o způsobu Janovy záchrany.

Ale jak? Co zařídit? Požádat Shaksona, aby telegrafoval plukovníkovi na Kandavu? Nemožné! Plukovník by sice vyhověl, vyslal by loď s vojskem na Patrii a on by se musel zúčastnit, vést výpravu, a tím by vyšlo vše najevo.

Musí se tam vydat sám! Sám? To je nemožné! Co by byl on platný proti mnoha stům divochům, kteří si nezadají snad v ničem krvelačným šelmám? A pak; jak se dostane na ten prokletý ostrov? Má zde sice ještě jednu loďku, ale to je těžká třípárová veslice. Neovládne ji sám, tím méně se dostane příbojem z okruhu nebezpečných útesů. Musí mít pomoc, veslaře. Ale ani to není možné. Trvalo by příliš dlouho, než by doveslovali ke Kótě 12, která je padesát kilometrů daleko. A pak, koho? Domorodce? Vyloučeno! Zbývají jen vojáci. A to by musil povědět Shaksonovi cíl cesty a účel. A to je zase... Leč, co zbývá? Musí to být! A hned! Záleží na každé minutě. Vylíčí Shaksonovi aspoň v hlavních rysech nebezpečný stav svého bratra. Shakson je moudrý člověk, jistě mu poradí...

Karel vyšel z pracovny ke dveřím, za nimiž spali vojáci.

Shakson ho pozorně vyslechl, ale na jeho žádost o zapůjčení mužstva odpověděl – záporně. Není to možné. Musel by si vyžádat schválení od plukovníka. A je vůbec vyloučeno, aby dovolil třem mužům výpravu na Kótu 12. Plavba je nejistá a ještě nebezpečnější je přistát na ostrově, který má zlou pověst. Ale věc jde zařídit jinak: dá mu tři vojáky, kteří ho ihned dopraví v jeho veslici na Kandavu. Budou tam za hodinu. Ať poví vše plukovníkovi a vyžádá si dělový člun s příslušnou posádkou. Plukovník ho jistě neoslyší, neboť má už dávno na Kótu 12 spadeno a takhle bude aspoň moci odůvodnit vojenský zákrok hlavnímu velitelsví v Suvě. Vojáci se pak se člunem vrátí ihned na Patrii.

Černá clona oblohy na východě se trhala, když člun s Karlem Faltou a třemi vojíny u vesel vyplul na moře.

A co se stalo zatím s Janem Faltou?

Je známé pořekadlo, že zlato je požehnáním i kletbou. Tím se nemyslí zlato samo, nýbrž všecko, z čeho se tvoří bohatství. Tedy také drahokamy. Ty ještě více než zlato, přihlížíme-li k jejich skutečné ceně.

Cenu drahokamů určují karáty, které jsou jednotkou na vážení drahých kamenů. Váha karátů kolísala dosud v různých zemích podle zvyklosti od 0,197 do 2,206 gramů. Nyní se však všude zavádí tzv. karát metrický, jehož váha byla stanovena přesně na 0,2 gramu.

Avšak cena drahokamů, totiž základní cena karátu je velmi různá; řídí se druhem drahých kamenů, velikostí, čistotou, zbarvením a mnoha jinými okolnostmi, které se často uplatní teprve po vybroušení. Je zajímavé, že cena vybroušených drahokamů, ačkoliv ty často ztratí značně na své skutečné váze, tím nijak neklesne. Naopak se zvýší, což dokazuje, že je směrodatná více jejich hodnota a vzhled než velikost a váha.

Zvláště u diamantů jsou veliké rozdíly:

V Brazílii je množství hnědočerných diamantů, karbonado, kterých se užívá do hlavic vrtacích strojů a do pil k řezání kamene. V jižní Afri-ce se těží diamanty z říčních naplavenin. Velkou většinou jsou mdlé, prostoupené skvrnami a jinými kazy. Jsou ovšem méněcenné a užívá se jich k řezání skla, na ložiska různých jemných přístrojů a jako brusidla. Čiré, bezbarvé diamanty jsou cenné a jdou do brusíren. Nažloutlé ztrácejí na hodnotě. Vyskytují se však také diamanty obalené neprůhlednou, různě zbarvenou korou, které broušením ztratí i polovinu své váhy. Karátová cena malých, čistých diamantů je vyšší než cena velkých, totiž základní sazba, neboť malé kameny se těžko vybrušují. Naopak ale cena u těžších kamenů stoupá podle pravidla se čtvercem váhy: kámen dvakrát těžší je čtyřikrát dražší...

Proslulý Koh-i-noor, nalezený v Indii vážil původně sto osmdesát šest karátů, po vybroušení klesla jeho váha na sto šest karátů, čili dvacet jedna celá a dvě desetiny gramu. Byl prodán za sto dvacet tisíc liber šterlinků.

Váha pověstné Hvězdy Jihu v Brazílii klesla vybroušením z dvou set padesáti čtyř na sto dvacet pět karátů.

Snad největší diamant byl nalezen v Kapsku a dostal jméno Cullinan. Vážil v surovém stavu tři tisíce dvacet čtyři karáty, t. j. šest set čtyři celé a osm desetin gramu, tedy přes půl kila.

Nejvzácnější jsou diamanty růžové.

Právě takový diamant ležel kdesi zapadlý v rozvalině misionářovy chaty. Lze se divit, že Jan Falta, který jako odborník dovedl pochopit závratnou cenu kamene, ačkoliv jej neviděl, si umínil získat růžový, jak se vzletně říká krvavý diamant?

Je možné se divit, že se Falta odhodlal zmocnit se toho kamene byť i za cenu života? Což se neměl pokusit o klenot, který je mu takřka na dosah ruky a který mu zajistí závratné bohatství a blahobyt? Byl by to hřích na vlastním štěstí, jež mu tak ochotně podává ruku...

To bychom slyšeli, kdybychom vyslechli Faltovu samomluvu ve chvíli, kdy před ranním úsvitem spěchal k pobřeží pevně odhodlán odplout na Kótu 12 a prohledat misionářovu chatu.

Ten kámen musí najít. Nebude to tak těžké. Jistě je ve skrýši, zapadlý někam do skuliny mezi ztrouchnivělým dřevem...

Když motorový člun s Janem Faltou odrazil od břehu, již svítalo. Jako by štěstí přálo jeho plavbě a řídilo člun: plul tichými lagunami spícího moře, jež procitlo, když už Falta proplul úzkým průlivem mezi nebezpečnými bariérami korálových útesů. Tu jako nesmírná hruď procitnuvšího obra vzdula se hladina, moře vydechlo temným duněním vln, které se roztříštily o blízká úskalí.

Rudé slunce změnilo moře jakoby v oceán vroucí krve a na obzoru vpředu se jako přelud v záplavě ranních červánků objevily obrysy ostrova, jehož obraz byl tím vábnější, čím více sluneční světlo zlátlo...

Kóta 12. Falta zvýšil rychlost. Do večera bude hotov. Bude majitelem nejkrásnějšího drahokamu, který promění v bohatství, blahobyt...

Na Patrii se vrátí jako vítěz a mnohonásobný milionář.

Podle plánku přistál Falta v úzkém mořském chobotu. Řetězem připoutal člun ke kmeni kokosové palmy, nachýlené nad mořskou hladinu, a se sekyrou a krumpáčem na rameni vyskočil na břeh.

Nevšímaje si křiku papoušků a poloopic, zahleděl se do plánku: Ano, přistál správně. Mezi těmito křovinami půjde teď přímo na východ. Nemůže chatu minout.

S revolverem u pasu a krumpáčem a sekyrou na rameni vykročil směrem, který mu ukazoval plánek. Opatrně kráčel houštinami střídanými plošinami, které byly porostlé vysokou trávou, sítinami a rákosím, místy až k neprůchodnosti propletenými silnými rameny plazivých orchidejí a masožravých plavuní. Jejich ramena se jako chapadla mořské chobotnice lačně přisávala k jeho holením i šatu a jiná vystřelovala při doteku ze svých uzrálých plodů obláčky žlutého prášku, dráždícího k slzám, kýchání i kašli. Ačkoliv taková džungle měřila pouhých několik metrů, prodral se jí zchvácen, zalit potem, lapaje po dechu a oslepen vynucenými slzami.

Tu si s úlekem vzpomněl, že kdysi četl v jakési knize o masožravých orchidejích a plavuních, které svými chapadly, silnými a tuhými jako provazy, spoutají domorodce, přisají se k jeho nahým údům, omámí ho těžkou vůní a vysají z něho krev a život. Jiné vystřelují jemný pyl, jenž způsobuje nebezpečný dlouhotrvající zánět sliznic...

Naštěstí vyvázl z objetí krvelačných orchidejí. Pomohla mu sekyra a chránil ho oděv a obuv. Ovšem toho pylu má v očích, v nose i hrtanu víc než dost... Ale není teď čas rozjímat nad možnými následky.

Vykročil dál.

Území stoupalo do mírného svahu. Zde už se lépe dýchalo. Vzduch nebyl tak těžký jako při bažinatém pobřeží. Také džungle zmizela, ustoupila nízké, sluncem sežehlé trávě a vlídným hájkům palem, divokých banánů a jiného tropického rostlinstva.

Svah přešel v rovinu porostlou palmovým hájem, který však náhle prořídl. Faltovi se naskytl podobný obraz, jaký viděl na Kandavu: homolovité stavby, kolem nichž se křoví i stromoví rozpadávalo v pahýly, trosky a prach. Nad stavbami vířily roje hmyzu.

Všekazi. Bílí mravenci. Metla orientu a zhouba všeho, do čeho se dají! Jen kov a kámen odolá jejich kusadlům.

Obešel tuto zlověstnou osadu.

Avšak co to? Jde přece dobře podle plánku. O těchto všekazích v něm však není zmínka. Také Karel mu o nich neřekl. Musili se sem nastěhovat v poslední době. Vem je čert. Podle plánku musí zde už někde být cíl jeho cesty: misionářova chata. Už ji vidí – běda. Jen několik kroků od osady všekazů, kteří si jistě vyhlédli dřevěné zbytky chaty za objekt své zhoubné práce.

Jeho obava se potvrdila. Místo dřevěné ohrady zbyly jen kupy třísek a prachu, střecha i strop byly sesuty. Z chaty zbyly jen části zdí, pokud byly kamenné; z dřevěných jen beztvárná hromada třísek a prachu a rumu. A když se Falta přiblížil, viděl, že se rumiště hemží všekazy, kteří už v jeho středu započali se stavbou veliké homole.

Jak teď bude moci prohlédnout chatu? Je zcela nemožné vkročit do toho mraveniště. V okamžiku by byl poset miliony mravenců, jejichž kusadla by mu otrávila krev a zakrátko by z jeho těla zbyly jen kosti, ba i ty by ta havěť rozhlodala na prach.

Zbývá mu jen zvenčí nahlédnout do dutiny pod oknem, kde podle popisu bratra byly uschovány drahokamy, které mu Karel daroval, a kde snad je také onen růžový diamant. Ale i to bude obtížné. Musí jednat rychle, neboť už zde, před ohradou je na zemi plno toho prokletého hmyzu. Musí překročit kupy prachu, do nichž se jistě jeho nohy hluboko zaboří, přiskočit ke zdi a rukou pátrat hluboko v dutině, kde bude jistě také plno termitů...

Bolestné štípnutí na krku ho vyrušilo z přemýšlení. Se zaklením rozdrtil v prstech dotěrného termita. Nerozmýšlet se!

Jednat!

Naštěstí měl s sebou dva velké kapesníky. Jedním ovinul hlavu i obličej, a ponechal jen štěrbinu pro oči, druhým svou pravici. Odhodlaně běžel přes kupy drti k okennímu otvoru, vložil obalenou pravici do dutiny pod oknem a chvatně hrabal v dřevěných drtinách.

Otvor zdál se bezedný. Spousty třísek a prachu už vyházel a stále nemohl dosáhnout dna. Zatínal zuby bolestí nad ranami, jimiž termiti častovali jeho ruku, pracoval s horečným chvatem...

Pojednou ucítil mezi prsty tvrdý předmět. Vylovil – plechovou krabičku. Jásavý výkřik mu vyrazil z hrdla.

Má jej! Má růžový diamant! Neboť co jiného v ní může být? Několika skoky byl z mraveniště, ale běžel ještě dále, aby byl mimo dosah termitů, kteří se vyrojili v takovém množství, že vzduch hučel nad mraveništěm jako temné mručení rozeštvané šelmy.

Konečně se Falta zastavil a chvatně odhazoval oděv, který se hemžil termity. Poodešel a termitům ponechal své svršky, aby si na nich vylili bezmocný vztek. Věděl, že se hmyz brzy vrátí do své osady. Skutečně, po chvíli byl jeho oblek bez všekazů, Falta teď ani mnoho nedbal na bolestivé účinky kusadel. Jeho pravice silně otekla a v prstech jako by ztrácel vládu. To nic. Obětuje rád svou pravou ruku za desítky, snad stovky milionů, které získal.

Krabička byla zrezavělá. Nemohl ji otevřít. Pomůže si nožem. Ve chvatu zlomil čepel, čert vem nůž, ruku, která jaksi tuhne! Jen když... Víčko povolilo...

Zklamaný sten vydral se Faltovi z hrdla, neboť krabička byla prázdná. Jen jakýsi útržek hrubého papíru ležel na jejím dně...

Spíše mechanicky než ze zájmu rozbalil Falta papír, na němž bylo cosi napsáno tužkou nebo snad uhlem.

Zprvu nemohl přečíst čmáraninu, ve které se střídala abeceda s podivnými značkami. Přece však pochytil některé slovo, které bylo, či mělo být anglické, psáno však foneticky, podle výslovnsoti se zřejmou neznalostí anglického pravopisu. Nejvíce ho upoutalo slovo diamond. Je to tedy zpráva o diamantu! Ale – co dál?

Trvalo dlouho, než vyrozuměl, spíše však vystihl smysl, který, ačkoliv částečně mu zůstal záhadný, přece aspoň vrhl matný paprsek světla do černé tmy Faltovy beznaděje. Pokud pochopil správně, zněla zpráva takto:

Bílý kněz ukradl červánek Slunci. Zemřel. Slunce pomstilo. Zabije také tebe. Vzdej se naděje. Červánek září v chrámu.

 Rungha velekněz

Snad pro každého jiného by těch několik slov nemělo význam, ale Faltovi stačilo úplně.

Dobře si pamatoval Karlovo vyprávění a domyslil si lehce celý smysl.

Misionář Brevillier se zmocnil diamantu v chrámu boha Slunce, domorodci zjistili úbytek a to bylo příčinou Brevillierovy smrti. Domorodci pak prohledali chatu, vrátili kámen do chrámu a do krabičky vložil jejich velekněz tento papír jako výstrahu dalšímu lupiči.

Jisté je, že diamant je v chrámě, totiž v rokli, o které mu Karel vyprávěl tak strašidelnou historku, které by se zalekl snad každý jiný, jen on, Jan Falta, nikoliv.

Nevzdá se! Musí dostat ten klenot! I kdyby ho hlídaly všecky obludy »ztraceného světa« ba samo peklo, musí jej mít.

Vykročil dál za svým cílem.

Errata:

30.05.2021 10:51