II. Bratr Bartoloměj se vydává na nebezpečnou cestu

Vzpomínám si, že někdy v té době jsem měl zvláštní sen.

Zdálo se mi, že stojím v pusté krajině slabě ozářené jakoby měsíčním světlem. Jenže noční obloha nade mnou byla bez měsíce i bez jediné hvězdy.

Tou zvláštní jako stříbřitě šedou krajinou, v níž chyběl byť jediný strom či keř, se ke mně blížil jezdec.

Dostal jsem hrozný strach, který mě doslova spoutal na místě a nebyl jsem schopen jediného pohybu. Slyšel jsem dusot kopyt přibližujícího se koně, jeho pofrkávání a jímal mě stále větší děs. Kdo je ten cizí jezdec? A co po mně chce?

Chtěl jsem alespoň začít šeptat slova útěšné modlitby, ale nedokázal jsem pohnout rty. Jezdec dojel až ke mně a trhnutím opratí koně zastavil. Měl mrtvolně bledou tvář a na sobě šedý plášť. Nebyl sice ozbrojen, ale i tak mi naháněl hrůzu. Cítil jsem z něho obrovskou sílu a celý jsem se rozklepal děsem.

Upřel na mne pohled plný ledového chladu a promluvil, až přitom, jaký div, vůbec otevřel ústa:

„Jsem smrt...“

„Jdeš si pro mne?“ vykoktal jsem.

„Ještě ne... ještě ne...“ odpověděl hrobovým hlasem a rozplynul se.

Probudil jsem se zpocený tak, že jsem musel hned vyskočit ze svého lůžka, doběhnout k dřevěnému džberu a opláchnout si obličej vodou. Kdybych dal na magické pověry, zaručeně bych si myslel, že ten sen cosi znamená. Ale víra v jediného Boha nám duchovním pověry zapovídá. Víme, že jsou jen ďábelským mámením. A tak jsem se snažil sen rychle vypustit z hlavy, ale vůbec se mi to nedařilo.

Ležel jsem na lůžku s otevřenýma očima a můj sen se mi stále připomínal až do prvního zakokrhání kohoutů.

Dnes už vím, že měl být varováním. Nikoliv snad pro mne, ale pro někoho v mé blízkosti. Pro samotného krále.

Do Prahy, hlavního město zemí Koruny české, tehdy přišlo předčasné jaro. Břehy kolem Vltavy se zazelenaly, rozkvetly keře i ovocné stromy v zahradách a připadalo mi, že i jindy pobledlé tváře dosud stále nekorunované královny Violy se zbarvily radostným nachem.

Avšak s nevolí na ní pohlížely bývalá královna Richenza, macecha mladého krále, která si zvolila nové jméno Eliška, i obě švagrové, královy sestry Anna a Eliška a nepochybně žárlily na její rozvíjející se krásu.

Viola však, což mohu jako její zpovědník potvrdit, si toho nebyla příliš vědoma. Se svou ještě dětskou naivitou nechápala jejich úsměšky a pichlavé poznámky a oplácela je jen pokornou zdvořilostí, jakoby snad ani královnou nebyla. Přiznám se, bylo mi jí líto, připadala mi osamělá a opuštěná, zvlášť když král si ji příliš nehleděl a raději noční čas trávil s veselými kumpány a nevěstkami, nedbaje tak dobrých rad moudrého opata Konráda.

Ale s novým jarem přišla do Prahy i znepokojivá zvěst. Vzdálený příbuzný Violy, kujavský kníže Vladislav řečený Lokýtek dobyl se svým vojskem Krakov, vypudil z hradu Wawel českou posádku a chystal se stát polským králem. Marně mu s nečetným vojskem vzdorovali vévoda Mikuláš Opavský i zkušený válečník Jindřich z Lipé.

V tu chvíli mladému Václavovi hrozilo, že mu zůstane jen česká koruna, pokud se nezmůže na ráznou odpověď.

Po dobrovolné ztrátě Uher by nyní mohl přijít i o Polsko. Mohutné soustátí, které svou obratnou politikou zbudoval jeho jinak bázlivý otec bylo ohroženo.

Tentokrát byli zajedno v naléhání na krále jak opat Konrád a pražský biskup Jan z Dražic, tak i čeští páni na čele s nejvyšším purkrabím Hynkem Berkou z Dubé, podkomořím Raimundem z Lichtenburka a nejvyšším maršálkem Tobiášem z Bechyně.

Naléhali na krále, aby vyhlásil zemskou hotovost a vytáhl do Polska dobýt Krakov zpět.

Ale mladý Václav váhal. Ne že by byl bázlivý jako jeho otec. Ba dokonce se mu představa proslavení se na poli válečném zalíbila. Ale nic nedbal na naléhání všech prelátů a pánů a tažení odkládal. Snad bylo na vině jeho nevyzrálé mládí a z něho plynoucí neochota se vážnými problémy zabývat. Leč když na něj opat Konrád znovu a znovu naléhal a do duše mu promlouval, pyšný purkrabí Hynek Berka jeho slova ještě stvrzoval a Raimund už přestával být tím vždy veselým a k nepravostem ochotným kumpánem a jen o válce byl ochoten se s panovníkem bavit, Václav se konečně umoudřil.

Kancléři mistru Petrovi nadiktoval list, jímž svolával do zbraně všechny české pány a zemany a připomínal jim jejich povinnost vůči panovníkovi. Také do markrabství moravského a slezských knížectví se obracel a hledal zde pomoci.

Asi v polovině července se před pražskými hradbami shromáždilo po mém soudu početné vojsko, v němž se svými zbrojními pacholky nechyběli ani můj otec Jindřich a starší bratr Petr. Po dlouhých měsících odloučení jsem se s nimi mohl obejmout a zeptat se, co je u nás nového.

Otec zastával významný zemský úřad nejvyššího komorníka království a jakmile dvořané zjistili, že jsem jeho synem a že se ke mně velmi vřele zná, jejich úcta ke mně náležitě stoupla.

Král si navlékl lesklou zbroj, na přilbici mu vlál bujný chochol červené a bílé barvy a praporečník nad ním držel jasně červený praporec s bílým dvouocasým lvem. Ještě před odjezdem jmenoval svého švagra korutanského vévodu Jindřicha, chotě sestry Anny, zemským hejtmanem a svým zástupcem po dobu své nepřítomnosti v královském sídle.

Viola na manžela s pláčem naléhala, aby ji vzal s sebou do pole, leč Václav o tom nechtěl ani slyšet.

Tím posledním, s kým panovník před odjezdem hovořil, jsem však byl já a byl to vskutku zvláštní rozhovor.

„Vím, že mi nesmíš nic prozradit z toho, s čím se ti zpovídá královna. Ale věz, že já jsem její choť a muž přece výše stojí než žena. Vždyť pramáti Eva byla stvořena z Adamova žebra. Nechci na tobě, abys porušil zpovědní tajemství. Chci však vědět, jak moje žena o mně smýšlí, zda jí nevábí cizí muži, jak se tady v mém královském sídle cítí. Nuže, odpověz mi.“

Pokorně jsem se před panovníkem uklonil a pomalu odpověděl:

„Jakkoliv, milý králi, chápu vaši zvědavost, nemohu ji uspokojit. S vaší paní a královnou se stýkám jen jako její zpovědník a duchovní rádce. To, nač se ptáte, byste měl sám poznat a vědět, je-li vaše paní a královna opravdu blízká vašemu srdci.“

Král rozhořčeně mávnul rukou: „Ach, otče zpovědníku, mluvíš, jak když medu ukrajuje. Jste všichni stejní, vy cisterciáci. Ty i opat Konrád. Nechápu, proč si vás otec tak ctil a ve všem vám naslouchal. Kliď se mi z očí. Děj se vůle Boží!“

S těmito slovy se s pomocí pážete vyhoupl na svého koně a odjel k tábořícímu vojsku. To bylo naposled, co jsem českého krále Václava, toho jména třetího, spatřil.

Asi po čtrnácti dnech se navečer objevil v Praze prachem pokrytý jezdec na zpěněném, zcela uštvaném koni. Vjel do dvora obklopujícího královo dočasné sídlo, seskočil a stráže, sotva spatřily kabátec v královských barvách a listinu s pečetí nejvyššího podkomořího Hynka Berky z Dubé, ho vpustily do domu. Všichni si vyděšeně šeptali: „Stalo se něco hrozného!“

Ale ta hrozná zpráva měla teprve přijít. Sotvaže posel stanul před Jindřichem Korutanským, dočasně pověřeným zemským hejtmanem, mezi námi, neurvalým a zbabělým tlouštíkem, poklekl a podal mu list.

Korutanec zlomil pečeť a rozevřel složený pergamen. Chvíli mlčky četl zprávu a protože jsem stál poblíž, všiml jsem si, jak nápadně zbledl.

„Co je tam?“ naléhala na něj zvědavě jeho mladá manželka a králova sestra Anna Přemyslovna.

„Co se stalo?“ dorážela vyděšená královna Viola.

Jindřich se nadechl a chvějícím se hlasem prohlásil:

„Král český, král polský a markrabě moravský Václav, toho jména třetí, je mrtev. V den svatého Dominika, čtvrtého dne měsíce srpna v odpoledních hodinách byl v Olomouci v domě kapitulního děkana na přemyslovském hradě zavražděn. Jeho vrahem byl zřejmě rytíř Konrád z Botenštejna, kterého stráže na místě ubily.“

Viola se zhroutila na zem a začala usedavě vzlykat. Ještě hlasitěji však začala plakat Anna. Muži přítomní v síni zaraženě mlčeli. Uvědomil jsem si, že jsem jediný kněz v místnosti a tak, abych dal příklad ostatním, poklekl jsem na obě kolena sepjal ruce a začal hlasitě předříkávat slova modlitby za zesnulé:

„Bože, jehož vlastností jest vždycky se smilovati, tebe pokorně prosíme za duši služebníka tvého Václava, krále z tvé milosti země české item polské, kteréhož jsi z tohoto světa povolati ráčil, nechať ji svatí andělé tvoji pojmou a u vlast rajskou provodí, aby za to, že v tebe věřila a doufala od věčných trestů osvobozena jsouc s tebou se věčně radovala skrze Krista, Pána našeho, amen.“

Jindřich se ke mně okamžitě přidal a po něm královský posel, přítomní dvořané, sluhové, pážata a všichni zbývající. Síní znělo štkavé a mnohohlasé:

„Bože smiluj se, Kriste smiluj se! Kyrie elejson!“

Jen Viola a Anna se v zoufalém a nepředstíraném pláči svíjely na kamenné podlaze. Mladší králova sestra Eliška, stejně jako vdova po jeho otci Eliška Richenza, pobývaly v té době ve svatojiřském klášteře benediktinek na Pražském hradě.

Ale ještě jsem neodříkal celou modlitbu, když se Korutanec zase se supěním postavil, zřejmě usoudil, že smutku za zabitého švagra už bylo dost, a pánovitým hlasem zvolal:

„V souladu s odkazem mrtvého panovníka se prohlašuji králem země české. Vzhůru na hrad!“

Během chvilky se síň takřka vyprázdnila. Všichni většinou následovali Jindřicha a Annu už pospíchající přes Juditin most zabydlet se v oficiálním sídle českých králů.

Osaměl jsem s Violou a vědomí, že je při svém mládí už nešťastnou vdovou, mi vhánělo slzy do očí. Ale poslušný svého duchovního poslání jsem překonal svůj žal, přistoupil ke královně vdově a otcovsky ji položil ruku na rameno.

Popravdě musím přiznat, že jsem nečekal, k čemu dojde, netušil jsem, jak hluboký je její smutek a jak veliká je její potřeba soucitu. Sotvaže jsem totiž položil svoji ruku na její rameno, otočila se a s uplakanýma očima se mi vrhla do náruče. Trochu jsem poodstoupil, protože jsem ucítil její rychle se dmoucí ňadra na své hrudi a to mě úplně vylekalo.

„Otče zpovědníku, musíš mi pomoci,“ vzlykala a tiskla se ke mně stále více. V rozčilení poklekla, skryla svůj obličej do mých rukou a začla je zasypávat polibky.

Zlehka jsem jí zvedl, neboť se nesluší, aby královna se takto ponižovala před svým zpovědníkem, ale počínala si jako bezduchá a sotvaže jsem její obličej přiblížil ke svém obličeji, chytla mě kolem krku a začala zuřivě líbat tentokrát na tváře a na ústa. Tak náhle vystavení ďábelskému pokušení, navíc ve chvíli tak nevhodnou, mě dočista zmátlo.

Ach, jak jsem v jinošských letech, doufaje ve svou rytířskou budoucnost, snil o takových okamžicích! Jenže dostalo se mi jich v době, kdy už jsem zaslíbil svůj život Ježíši Kristu a jeho přesvaté matce Panně Marii.

Zavřel jsem oči a v duchu si opakoval:

„Apage, satanas!“ „Odstup, satane!“

Byť tento satan byl nejspíše jen nešťastným andělem.

Nakonec jsem odvedl ovdovělou královnu do kaple a odsloužil jen pro ni smuteční mši. Doufal jsem, že ji tím utěším a usmířím s jejím těžkým osudem. Pomalu a s důrazem na každé slovo jsem odříkával:

„Bože dobrotivý! Přijmi tuto svatou neposkvrněnou oběť, kterou ti na tomto svatém oltáři nekrvavě vzdáváme, jako jest ji tam na Golgotě vzdal Pán a Spasitel náš, Ježíš Kristus... Kriste Ježíši, nejvyšší pastýři duší! Obdař pomocí svou všecky, za které si umříti ráčil. Jak mnozí zoufající, nemocní, nuzní a chudí hledati budou dnes opět tváře tvé. Ach, ukaž se všem, Otče nebeský, a buď jim milostiv, aby útěcha tvá zavítala ke všem, jak v paláce vznešených, tak i v chatrče nuzných! Neodpíraje smilování svého ani těm, kteří pro pýchu svou ostýchají se klaněti tobě, přiveď je k poznání sebe, ať poznají, že se ti vše kořiti má! Kriste, smiluj se! Kyrie elejson!“

Viola sledovala má slova jako bezduchá, odevzdaně ode mne přijala nejsvětější svátost oltářní, celá se co chvíli roztřásla a oči měla stále zalité slzami.

Nakonec jsem ji svěřil dvěma komorným, aby se o ni postaraly a sám poklekl před oltářem, abych se vyrovnal nejen s náhlou smrtí krále, nýbrž i s pokušením, jemuž jsem byl z Violiny strany nečekaně vystaven.

V noci jsme měl podivný sen. Zdálo se mi, že mě jakési tuze podivné osoby v černých kutnách s kápěmi staženými hluboko do obličeje, takže místo tváří jsem viděl jen temné stíny, přivedly do velkého sálu. U zadní stěny seděl na vysokém zlatém trůnu král Václav, toho jména třetí. Místo panovnického žezla držel číši s červeným vínem a zlatem vyšívaný kabátec měl celý zbrocený krví. Padl jsem před ním na kolena a zvolal:

„Vraťte se k nám, království osiřelo a vaše paní královna Viola si může oči vyplakat.“

Král se na ta slova divoce rozesmál: „Ty bláhový kaplane! Nač jsi studoval na vlašských školách? Nač jsi obětoval svůj život Bohu? Nač ses pravidelně postil a trávil celé hodiny na modlitbách? Vždyť nic jsi nepochopil o velebném úradku božím! Raději se napij se mnou na život věčný!“

Po těch slovech mi oni černí zakuklenci také vnutili do ruky číši vína a přivedli mě až k patě trůnů. Václav sestoupil, zblízka jsem si všiml jeho několikrát probodnutého kabátce, a svoji sklenicí ťukl do mé sklenice, až obě zazvonily.

„Pij!“ vzkřikl. Pak se ke mně naklonil a zašeptal: „Až tě má Viola požádá, abys našel mého skutečného vraha a také toho, kdo vedl jeho ruku, splň její přání. Ve jménu Páně, ty to dokážeš!“

V té chvíli se celá síň i s králem a jeho zakuklenci propadla do temnoty. Ležel jsem na svém lůžku a celý se třásl. Třeštil jsem oči do tmy a modlil se Otčenáš, abych zaplašil čísi ďábelské čáry, které dozajista můj podivný sen přivolaly.

Usnul jsem až k ránu, ale spal jsem jen co by dvacet otčenášů odříkal, ne více, když mě probudily údery na dveře mé světnice. Otevřel jsem rozespalý oblečený jen v dlouhé košili a za dveřmi spatřil komornou Rózu.

„Důstojnosti, máte hned přijít ke královně!“

Požádal jsem jí, ať posečká za dveřmi a spěšně si opláchl obličej ve džberu vody a navlékl sutanu.

Viola vypadala zcela jinak než včera. Ty tam byly slzy a hysterický pláč, měl jsem před sebou odhodlanou bojovnici s nečekaně tvrdým a panovačným pohledem. Jen její zarudlé oči prozrazovaly, že se ještě nevyrovnala ze ztrátou někoho velmi blízkého.

„Nevěřím té zprávě pana nejvyššího purkrabího Hynka. To oni zabili krále, protože nechtěli válčit proti Polsku a nyní hodlají ve své pýše a chamtivosti rozchvátit celé české království.“

„To jsou silná slova bez důkazů, má paní,“ namítl jsem opatrně. Ale královna jakoby neslyšela, co jsem řekl, a pokračovala:

„Otče zpovědníku, jsi jeden z mála lidí, snad jediný, k němuž jsem v tomto království pojala důvěru. Máš zbožnou duši a dobré srdce a věřím, že je to také srdce statečné...“

Hodlal jsem něco namítnout, ale Viola mi nedovolila promluvit: „Pojedeš do Olomouce a najdeš vraha mého muže a krále, ať je to kdokoliv!“

V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Vždyť Viola ode mne žádala přesně to, co mi ve snu předpověděl její zvěčnělý choť. Jak je to možné? Copak sny mohou předbíhat skutečné události? Potajmu jsem se musel štípnout do ruky, abych se ujistil, že to mi to znovu nezdá, ale štípanec vskutku zabolel a všechno bylo tak skutečné, že už to skutečnější být ani nemohlo. Zřejmě to byla vůle Boží, abych se stal jejím nástrojem, zvědem, vyšetřovatelem, chcete-li.

V duchu jsem zapochyboval o tom, zda jsem ten pravý, který by měl být pověřen tak nebezpečným posláním. Vždyť pokud královým vrahem není onen zmiňovaný Konrád z Botenštejna, ale někdo jiný, dosud velmi živý, vystavím se i já riziku, že mě – stejně jako před tím krále – bez lítosti zabije.

Pravděpodobnější však je, že ho vůbec nenajdu. Vždyť kdo by se přiznával nějakému mnichovi?

Královna jakoby si všimla mých rozpaků a honem dodala:

„Otče zpovědníku, vypravíš se na cestu ještě dnes. Rozhodně dřív, než se Jindřich Korutanský ujme vlády jako nový král. Vždyť co když i on má s vraždou mého manžela něco společného? I jemu přece vyhovuje a jen díky ní bude moci usednout na český trůn!“

Hleděl jsem na královnu a náhle měl týž pocit, jaký prožíval, když jsem jí uviděl poprvé. Ve své rozhodnosti byla tak krásná jako sám archanděl Michael. Světlé vlasy jí ve vlnách spadaly na oblá ramena a v její pravé ruce jsem si dokázal představit plamenný meč. Ozval se ve mně rytíř, jímž jsem ve svém jinošství chtěl být a na něhož jsem se kdysi cvičil. Připadalo mi, že nemám na sobě bílou sutanu, ale lesklou zbroj a že pro paní svého srdce vyjedu do světa, abych se bil za její čest.

„Dobře,“ slyšel jsem sám sebe, jak královně odpovídám. „Vyberu si ve stájích koně a hned vyrazím na Kouřim, Čáslav a dále na Moravu.“

„Otče, nepřipustím, abys jel sám. Dám ti s sebou dva spolehlivé zbrojnoše, aby tě ochránili v případě nebezpečí. A to ti jistě hrozí.“

Chtěl jsem namítnout, že samojediný mnich na cestě je méně nápadný než s ozbrojeným doprovodem, ale svou námitku jsem spolkl, zato si vzpomněl na mnohem závažnější problém:

„Ale jak přesvědčím Jeho eminenci olomouckého biskupa a další pány, že jsem pověřen vyšetřování vraždy vašeho manžela? Vždyť nejsem ani královský prokurátor, ani královský sudí, ani pověřenec nejvyššího purkrabího!“

„I na to jsem myslela.“ Na tak mladou dívku projevovala Viola vskutku nevídané schopnosti. „Tady si vezmi mé pověření s mou pečetí,“ s těmito slovy mi podala složený a zapečetěný list. „Dala jsem ho sepsat časně ráno. Vím, že jako královna vdova nemám takřka žádné pravomoci, ale dokud Jindřich nebude prohlášen králem, může mít moje listina jistou platnost. Každopádně by tě měla ochránit. A ještě něco...“ V té chvíli sňala z prsteníčku levé ruky masivní zlatý pečetní prsten a podala mi ho. „To je prsten českých královen. Ten zaručí, že jsi tím, za koho se vydáváš. Tedy výhradním zmocněncem královniným. Má komorná Róza ti dá peníze na cestu. A nyní jdi a Bůh nechť opatruje tvoje kroky, otče zpovědníku. Budu na tebe netrpělivě čekat.“

Zdálo se mi, že chce ještě něco dodat, ale pak jakoby si to rozmyslela, nečekaně se ke mně obrátila zády a rychlými drobnými krůčky opustila síň.

Zůstal jsem stát jako očarovaný s prstenem v ruce. Pak jsem ho opatrně uložil do mošny, kterou jsem měl ukrytou pod sutanou, a vydal se do své světnice, abych se sbalil na cestu.

S vyhlídkou na dobrodružnou cestu se ve mně znovu probouzel rytíř. Snad právě proto jsem si pod kutnu zavěsil velkou dýku na kožené tkanici. Vím, mnichovi zbraň do ruky nepatří, nesmí přece porušit páté přikázání »Nezabiješ«.. Ale kdo ví, co mě v nejbližších hodinách čeká a zda-li mi mé rytířské dovednosti, v nichž jsem se před lety cvičíval, nyní nepřijdou vhod.

Errata:

31.07.2021 07:53