Vítej, návštěvníku!

III. Bratr Bartoloměj vyslechne legendu o kopí svatého Václava a je nucen použít svou dýku

Rozvažoval jsem, zda bych se ještě před cestou neměl zastavit ve zbraslavském klášteře za opatem Konrádem. Chtěl jsem se s ním poradit, zda dělám dobře, že jsem tak rychle poslechl královnu Violu, ale příliš živý sen, který se mi před ranním rozhovorem s ní zdál, snad dostatečně vysvětloval moje rozhodnutí. Nebyl to snad pokyn boží či znamení osudu?

Nešlo mi to z hlavy, protože jsem se v tom nedokázal nijak přebrat, usoudil jsem nakonec, že nechám záležitostem volný průběh. Ostatně oba mí po zuby ozbrojení průvodci by asi nejevili příliš velké nadšení, kdybych je ze všeho nejdříve nutil vydat se na opačný břeh Vltavy a pak proti proudu řeky ke klášteru Aula regia. Co když se i otec opat vydal někam na cesty, kde mám jistotu, že se zdržuje ve své celé či v kostele Panny Marie na modlitbách? A co vlastně od něho potřebuji? Aby mi požehnal na cestu? Nebo aby mi ji rozmluvil? Či jsem snad neměl poslechnout královnu? Vždyť mi řekla totéž, co mrtvý král ve snu: „Jdi a najdi vraha!“

A tak znovu v mém uvažování převládl rytíř, kterým jsem chtěl původně být. Vždyť zatímco bratr Petr toužil po duchovní službě a ze všeho nejvíce miloval knihy a posvátné klášterní ticho, mě před lety naopak vábil ryk boje a třeskot mečů. Ale náš otec rozhodl jinak. Petr jako starší se stal jeho dědicem, kdežto já měl zasvětit život Bohu.

Přesto však mi bylo dopřáno, snad zvláštní božím úradkem, vyjet na tuto podivuhodnou pouť, vhodnou spíše pro nebojácného rytíře, než pro bázlivého a jen učenostmi se zaobírajícího mnicha.

Cožpak bych takovou příležitost neměl uchopit za pačesy?

Zvláště je-li na jejím počátku služba nejkrásnější ženě, jakou jsem kdy potkal, půvabem snad rovné Panně Marii a nebeským andělům?

Tak a podobně jsem uvažoval v sedle koně, s nímž jsem nyní mířil po zemské cestě ke Kouřimi.

Modrá obloha vysoko nad našimi hlavami byla takřka bez mráčku a právě jsem míjeli zralé žitné pole, v němž v řadě postupovali sekáči s kosami a selky, oblečené jen do dlouhých košil, za nimi pilně vázaly povřísly pokosené obilí do snopů.

Vypadalo to, jakoby se těmto venkovanům ještě nedonesla ta strašná zvěst, že byl zákeřně zabit mladý král, naděje zemí Koruny české, poslední panovník rodu Přemyslova.

Oba zbrojnoši, podsadití hromotluci odění do červenobílých kabátců, s kovovými přilbicemi na hlavách a těžkými meči po boku, jeli uctivě několik kroků za mnou a vedli řeči, jaké zpravidla vedou profesionální vojáci.

„Za všechno může ztráta kopí svatého knížete Václava. Nešťastný král Otakar o něj přišel ve vřavě na Moravském poli a pak kvůli tomu nejen prohrál bitvu, ale sám bídně zahynul. Říká se, že Habsburk měl prý nějaká mocnější kouzla. Snad sebou vezl kopí samotného svatého Longina. Však se mu také říkává kopí osudu,“ rozumoval hromotluk, kterému říkali Ondřej.

„Kdepak,“ namítal druhý zbrojnoš jménem Heřman. „Kopí svatého Václava se neztratilo v bitevní vřavě, ale král Otakar ho zapomněl ve svém stanu. Povídá se, že se stalo kořistí Uhrů nebo snad samotného Rudolfa Habsburského. Však nám teď dozajista budou Habsburci vládnout. Král Albrecht to jistě nenechá jen tak. Vycítí příležitost, když je teď poslední Přemyslovec po smrti.“

Zbrojnoš Ondřej si dodal odvahy, popojel na svém koni až ke mně a bez dlouhého rozpakování se mě zeptal:

„Důstojný otče, co vy o tom soudíte? Usedne teď na trůn Jindřich Korutanský nebo některý z Habsburků?“

V první chvíli jsem nevěděl, co odpovědět.

Po pravdě řečeno, podobná otázka mě ani příliš netrápila. Chápal jsem však, že země potřebuje krále co nejrychleji. Bez krále nám bude zle, panstvo se začne dopouštět svévolí, poddaný lid bude bujnět a na cestách budou řádit lapkové, jejichž nevybíravé zločiny odradí všechny cizí kupce. Království zchudne, přijde bída a s ní i hlad jako v dobách po smrti krále Otakara, když ten povedený Ota Braniborský držel v zajetí kralevice Václava. Však mi vyprávěl náš klášterní kronikář Petr ze Žitavy, že prý tehdy jedna žena z hladu dokonce zabila, upekla a snědla vlastní dítě!

„Milý synu, Bůh ve svém milostivém úradku jistě brzy rozhodne a dá našemu království důstojného panovníka. Všichni čeští páni ho pak musí jednostejně podpořit. Není důležité, bude-li to Jindřich nebo některý z Albrechtových potomků. Důležité bude, aby to byl král, který bude pečovat o blaho této země a jejího lidu.“

Ondřej zdál se být uspokojen mou odpovědí, ale přesto ho ještě cosi zajímalo.

„A co svatováclavské kopí, nejcennější panovnická relikvie? Jak bude moci nový král dobře vládnout a hlavně vítězit v bitvách bez něho?“

„Což nevládl zvěčnělý Václav toho jména druhý dobře i bez svatováclavského kopí?“ namítl jsem všetečnému Ondřejovi.

„Ale bitvám se přece vyhýbal,“ namítl další zbrojnoš Heřman, který se přidal k našemu rozhovoru. „Považte otče, všechna slavná vítězství koruny české se odehrála díky této vzácné relikvii. Vzpomeňte na knížete Soběslava blahé paměti, který u Chlumce porazil a zajal samotného římského krále Lothara. Vypravuje se, že když kníže tváří v tvář nepříteli vysoko zvedl svatováclavské kopí, zjevil se prý nad bojištěm sám svatý Václav a spolu se svatými Vojtěchem, Prokopem a pěti bratry, patrony naší země, vedl Čechy do vítězného útoku.“

Musím se přiznat, že příliš nedám na podobná zjevení. Připomínají mi spíše ďábelské mámení než vůli boží. Ale než jsem stačil Heřmanovi odpovědět, vpadl mu do řeči jeho druh Ondřej:

„Můj děd mi vyprávěl, že podobně vedli čeští patroni naše vojsko do bitvy u Kressenbrunnu, kde mocný král Otakar slavně porazil Uhry vedené jejich králem Bélou. Prý, když byla řež nejtvrdší a Češi a Moravané už měli namále, padl na dotírající uherské houfce stín obrovského orla. Za ním prý se v oblacích objevil svatý Václav, vojvoda české země, a obrovským mečem Uhry z koní smetal a svatí Vojtěch a Prokop je svým berlami zatloukali do země. Sotvaže to Češi a Moravané spatřili, hned chutě se se svatováclavským chorálem na rtech pustili do boje a Uhry zahnali až za Dunaj. I divocí ještě pohanští Kumáni, co nabodávají malé děti na svá kopí, prchali z válečného pole jako zajíci.“

Slýchal jsem o podobných pověstech a nikdy jsem jim nepřikládal větší váhu. Proto i nyní jsem cítil povinnost vzdělaného muže a kněze podobné báchorky zbrojnošům vyvrátit:

„Věřím, že zpěv svatováclavského chorálu a upřímná modlitba může bojovníkům pomoci, zvláště hájí-li svou zem, své rodiny, svou svobodu, svá práva a spravedlnost. Ale zjevení, nedejte se vysmát, to jsou jen babské tlachy.“

„Kdepak otče,“ bránil se Ondřej. „Můj děd nikdy nelhal a pověsti o zjevení světců, které přivolalo právě svatováclavské kopí v rukou samotného krále, se přece traduje po celé české zemi. Vždyť proč se Otakarův syn Václav vyhnul bitvě s Albrechtem, když obléhal Hory Kutné? Nepochybně se bál, že bez svatováclavského kopí vítězství nezíská a nechtěl dopadnout jako jeho otec na Moravském poli.“

V tomto ohledu jsem musel dát výmluvnému zbrojnoši za pravdu. Václav toho jména druhý nebyl valným bojovníkem. Samotného mě jeho nerozhodnost hnětla a vím, že i můj otec jako nejvyšší komorník království si na královu bázlivost leckdy stěžoval. A přesto dokázal Václav podivuhodným úradkem božím získat k české koruně ještě i korunu polskou a pro svého syna korunu uherskou. Jak vidno, ne vždy se o politickém úspěchu rozhoduje na bitevním poli a tuto pravdu jsem hned oběma zbrojnošům připomněl.

Ale oni, jako námezdní vojáci, přece jen více důvěřovali svým pádným mečům než zákulisním jednáním a trvali na tom, že bez kopí svatého Václava nemá žádný český král příliš mnoho nadějí. Za takových a podobných debat jsme minuli královské město Kouřim a pokračovali kolem Hor Kutných k Čáslavi.

Už z dálky jsme spatřili vznosnou zářivě bílou stavbu sedleckého kláštera s kostelem Panny Marie, odkud přišli na Zbraslav první cisterciáci.

Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou využít pohostinnosti svých řádových spolubratří a promluvit si s moudrým opatem Heidenrichem, který býval podobně jako zbraslavský opat Konrád rádcem krále Václava Druhého. Ale protože slunce ještě stálo vysoko na obzorem, zavrhl jsem tuto myšlenku a pokračovali jsme dále v jízdě.

Co chvíli jsme nyní potkávali kupecké povozy či koňmi tažené žebřiňáky s nákladem sena nebo snopů k výmlatu a sami jsme se stávali předmětem zvědavých pohledů. Kam asi míří ta podivná trojice jezdců – mnich a dva zbrojnoši? pokládali si jistě mnozí z těch, které jsme míjeli, otázku. Vezou snad nějaké poselství nebo jde o nějaké vyjednavače?

Sami mí průvodci nevěděli nic o mém poslání a ani se o ně nezajímali. Jak jsem vyrozuměl z jejich řeči, dávali si naši cestu do Olomouce do souvislosti s královou vraždou, ale o nějakém pátrání po vrahovi jim nikdo nic neřekl. To byla pouze věc královny a moje.

Den byl mimořádně teplý a protože už jsem se přestal obávat, že by snad Jindřich Korutanský za námi někoho vyslal, aby nás zadržel, nijak jsem nespěchal a nechtěl zbůhdarma uštvat naše koně. A tak se stalo, že proti původním předpokladům jsme k večeru nedorazili k hradbám Čáslavi, ale soumrak nás zastihl v místech, kde cesta procházela hlubokými bukovými lesy.

Když už se takřka zešeřilo, spatřili jsme na palouku stavení zpola kamenné, zpola ještě dřevěné a opodál roubený seník.

U studny postával shrbený muž s dlouhými zrzavými vousy, nerudným pohledem a s nápadnou jizvou na čele.

„Hej, člověče,“ zvolal na něj Ondřej, „můžeme u tebe pojíst, opatřit své koně a přenocovat?“

Chlapík po těch slovech rozjasnil tvář, uctivě se uklonil a chraplavým hlasem zvolal:

„Jen račte, vzácní pánové. Můj hostinec je vám k dispozici. Nemohu vám sice nabídnout takové pohodlí, na jaké jste dozajista zvyklí, ale snad se dokážete trochu uskromnit a pomůžete chudákovi vydělat nějaký ten grošík.“

Sesedli jsme s koní, Heřman se chopil opratí a vedl koně do stáje, aby je napojil, nakrmil a vyhřebelcoval. Já s Ondřejem jsme vstoupili do velké místnosti, která byla jídelnou a kuchyní zároveň. Nad velkým ohništěm uprostřed místnosti byl na řetězech zavěšen kotel, kolem něhož se motala prostovlasá ženština s dlouhými vlasy barvy špinavé slámy. Napadlo mě, že kdyby se umyla a učesala, byla by možná docela hezká.

„Co vás sem čerti nesou?“ zaskřehotala nevlídně na uvítanou, ale sotva to dořekla, přiskočil k ní zbrojnoš Ondřej a svou silnou paží jí chytil pod krkem:

„Jak se to opovažuješ takto s námi mluvit?“

Vzápětí ji uštědřil mlaskavý políček, až ji zrudla tvář.

„To aby sis pamatovala, ženská, jak se máš chovat, když spatříš kabátec v královských barvách!“

Žena se dala do úpěnlivého jekotu a rázem tu byl hrbáč, který nás pozval dovnitř:

„Snad nebude tak zle, vzácní pánové. Odpusťte, moje žena je jen hloupá nádoba, mluví, jak ji zobák narostl, ale nemyslí to zle. Račte se posadit a ty,“ obrátil se nyní na svoji choť, „cuchto jedna špinavá, koukej pány pořádně pohostit!“

Ukázalo se, že manželka hostinského byla sice špindíra, ale také výtečná kuchařka. Brzy se na stole sešli vaření raci, pečení pstruzi i dozlatova opečená kuřátka. Víno bylo sice trpké, ale mí zbrojnoši dali stejně přednost medovině a já z obavy, aby mi na druhý den příliš neztěžkla hlava, jsem z hliněného poháru jen usrkával. Hostinský pak odvedl můj už notně unavený ozbrojený doprovod spát na seník, kdežto mě doprovodil do světnice s jednoduchým lůžkem a nízkým trámovým stropem a nechal mi zde zapálenou louč a vědro s vodou. Usnul jsem okamžitě, jak jsem ulehl na režné prostěradlo a přikryl se ovčí houní.

Nevím, jak dlouho jsem spal. Z ničeho nic mne probudilo podivné skřípání. Otevřel jsem oči, ale nic jsem neviděl. Louč už dávno zhasla. Jediné okénko bylo zřejmě zakryto jakousi plachtou. Pak jsem zcela jasně uslyšel praskat dřevěnou podlahu. Kdosi se pomalými kroky blížil k mému lůžku. Snažil jsem se oči přizpůsobit tmě a zazdálo se mi, že skutečně vidím proti sobě obrys něčí postavy.

Doslova v poslední chvíli jsem zpozoroval cosi blýskavého. Postava v temnotě měla zřejmě v ruce zbraň. Bez rozmýšlení jsem se skutálel z lůžka a vzápětí kdosi snad mečem nebo sekyrou udeřil do míst, kde jsem ještě před chvilinkou ležel.

Zpozdit se jen o vlásek, bych byl dozajista mrtev. Vyskočil jsem a vyrazil směrem, kterým, jak jsem se alespoň domníval, měly být dveře do světnice. Ale sotva jsem vstal, čísi mocná ruka mě uchopila za límec spodní košile. Už jsem si myslel, že nastala moje poslední hodinka, když tu jsem si vzpomněl na svou dýku visící na koženém řemínku na krku. Rychle jsem ji vytáhl z pochvy a bodl do tmy.

Ozval se nelidský výkřik a poté už jen tiché chroptění.

Vyběhl jsem z místnosti do síně, kde jsme večeřeli, od ještě žhnoucího ohniště zapálil jednu z připravených loučí a vrátil se do světnice.

V plápolavém světle jsem ke svému zděšení spatřil na zemi hrbatého hostinského. Chroptěl z posledních sil, v předsmrtné křeči držel v pravé ruce velkou sekyru a ze strašné rány na jeho hrudi vytékala krev.

Viděl jsem, že už mu není pomoci. Pokřižoval jsem se a pak alespoň při odchodu z tohoto světa požehnal muži, který se mě pokusil zabít a sám byl přitom zabit.

Proč se chtěl toho strašného činu dopustit? Z vlastní zkušenosti vím, že v zapadlých krajích bývají takové hostince, jejichž majitelé číhají na své hosty, které pak zabijí a okradou. My jsme si při své lehkomyslnosti takový hostinec zřejmě vybrali.

Honem jsem pospíchal ven, abych vyhledal své druhy. Měli štěstí, hrbáč je totiž v seníku zavřel na petlici, zřejmě si byl jist, že se ve své opilosti hned tak nevzbudí a chtěl je zabít až po mně.

Když jsem je budil a naléhal na ně, aby honem vyvedli koně ze stáje, velice se divili, ale poslechli. Onu špinavou ženštinu jsme už nespatřili. Abych alespoň jí alespoň uhradil večeři, položil jsem na lavici v kuchyni tři stříbrné groše a pak už jsme ujížděli do tmy. Kdo ví, co si nyní bez muže počne a kdo ví, kolik nevinných pocestných mají oba na svědomí!

„Důstojný otče, máte příliš dobré srdce,“ okomentoval Heřman grošíky položené na lavici. „Ta děvka si nic nezasloužila. Byla to přece past!“

„Milý synu, nezapomeň, že jsem jí zabil manžela. Jsem duchovní a nesmím se takových činů dopouštět, nesmím porušovat páté přikázání Božího desatera.“

„Kdybyste ho otče nezabil, už bychom byli všichni mrtví. To je jako ve válce, zabij nebo budeš zabit,“ uklidňoval mě Ondřej.

Přesto jsem odjížděl temnou nocí od onoho proklatého hostince s černým svědomím.

Kdybych tehdy býval tušil, kolikrát ještě budu muset porušit Boží přikázání! 

Pro jistotu jsem však ze svého měšce vzal královnin prsten a navlékl si ho na malíček levé ruky.

Přijdu-li někdy příště o váček s penězi, nesmím přijít zároveň o cennost, kterou mi Viola svěřila. Ještě jsem poslepu nahmatal pergamen s jejím doporučením, který jsem skrýval pod kutnou na své hrudi.

Byl na svém místě a to mě uklidnilo.

Errata:

31.07.2021 07:53