Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

XII. Bratr Bartoloměj hledá magickým zrcadlem královnu Violu

Ve tmě jsem rozeznal postavu v kukle, která dotyčnému takřka zakrývala tvář. Na chvíli vyhlédl mezi mraky srpek měsíce a v jeho jakoby stříbrném světle jsem poznal kastilského astrologa.

„Proč se setkáváme za tak zvláštních okolností, doktore de Oviedo?“ zeptal jsem se ho asi nepříliš přívětivým hlasem.

„Ach otče, odpusťte, ale mám k tomu své důvody,“ zašeptal hvězdopravec a dodal: „Prosím, ničeho se neobávejte a následujte mne.“

Před bránou, střežící pravý konec Juditina mostu nás zastavili dva strážci vyzbrojení sudlicemi. Alvaro de Oviedo sáhl do mošny u opasku, cosi se v jeho ruce zablesklo, oba biřici nastavili své dlaně a s lehkými úklonami nás vpustili do města na pravém břehu.

„Co jste jim to dal?“ otázal jsem se, zatímco jsme procházeli temnými ulicemi a vyhýbali se kalužím a hromadám hnoje a odpadků.

„Pravé zlaté florény dokáží skutečné divy. Věřte, otče, s nimi prorazíte i hradby!“ Hispánec se tiše zasmál. „Ne nadarmo říká Apuleius: Auro solent adamantinae etiam perfringi fores. Čili: Zlatem se dají vylomit i ocelové brány. Proto dobrá mince bývá někdy učiněným božstvem. Ale vám jako knězi bych to asi říkat neměl, že? Nepochybně vám něco takového zní jako rouhání.“

Hned za mostem se mnou kastilský hvězdopravec zamířil vpravo a po chvíli klopýtání jsme zastavili před rotundou s neomítnutými kamennými zdmi.

„To je kaple svatého Kříže,“ zašeptal de Oviedo. „Možná víte, že její zasvěcení nebylo zvoleno náhodně.“

„Pokud vím, dopomohla tomu vzácná svatá relikvie kousku kříže, na němž byl ukřižován Spasitel a který na Golgotě nechala vykopat svatá Helena, matka císaře Konstantina Velikého.“

„Jistě, povídá se to,“ potvrdil mi astrolog, „nicméně v tomto případě hraje důležitou roli i geografická poloha této svatyně.“

„Jak to?“ zeptal jsem se nechápal zhola nic.

„Kaple svatého Kříže je totiž přesně uprostřed skutečného kříže,“ jal se mi vysvětlovat de Oviedo. „Vrcholem tohoto na pohled neviditelného geografického kříže je kostel svatého Víta, svatého Václava a svatého Vojtěcha, nejposvátnější chrám celých Čech, kde se dnes oženil a byl korunován Habsburk Rudolf. Patou kříže je pak kaple svatého Štěpána mučedníka ve vsi Rybníček. Levé rameno kříže určuje kostel svatého Klimenta za městskými hradbami, kdežto pravé přechází přes řeku Vltavu a končí v kostele svatých Filipa a Jakuba ve vsi Smíchov. Pro mne, jakožto astrologa a mága, je tato poloha navýsost důležitá. Právě podle ní jsme si vybral i svoje obydlí. Sídlím proto jen pár kroků od kaple svatého Kříže.“

A s teatrálním gestem mi ukázal na kamenný patrový dům, za jehož okny poskládaných z malých skleněných tabulek jsem spatřil mihotavé světlo.

„Jak vidím, můj fámulus se už má k dílu. Můžeme vstoupit!“ S těmito slovy odemkl pevnou dřevěnou branku a vešli jsme do síně, jejíž kamenná podlaha byla poseta snad stovkami planoucích svíček, které na holých zdech vytvářely tajemné stíny.

„Co to je?“ vyjekl jsem překvapeně.

„Nic menšího než hvězdné nebe,“ usmál se astrolog.

„Kdyby nebyla obloha zakryta mraky, sám byste viděl, že postavení těch svící se zcela shoduje s postavením hvězd na podzimním nebi. Co svíce, to hvězda. Pro mne je toto theatrum zcela nezbytné, abych mohl používat magické zrcadlo a jeho prostřednictvím nahlížet do budoucnosti. Prvním základním předpokladem úspěchu je poloha uprostřed magického geografického kříže, druhým pak zářící kopie hvězdné oblohy. Ale ani to by ještě nepřimělo magické zrcadlo k tomu, aby opravdu fungovalo. Vězte, že jsem musel dlouhé roky věnovat studiu židovské kabaly, abych získal skutečně kouzelnou moc.“

„Vy opravdu dokážete pohlédnout do budoucnosti?“ zeptal jsem a hlas mi přitom zakolísal. „Jste snad Sibyla či Pýthie, doktore de Oviedo?“

„Ani jedno, ani druhé,“ tajemně se usmál astrolog. „Třebaže o tom služebníci naší křesťanské církve neradi slyší, osvojil jsem si leckteré ze starých pohanských praktik a doplnil je věděním hermetických nauk. Ale nebojte se, nejsem spřažen se satanem, nechci vám předvádět temné ďábelské čáry a pokud jsem vás vyhledal, činil jsem tak, jak sám poznáte, z tuze dobrého důvodu.“

To už se před námi ukláněl hvězdopravcův fámulus, v němž jsem poznal onoho dvořana, který mi ve svatovítském kostele podstrčil tajný vzkaz na pergamenu.

„A ten dobrý důvod?“ naléhal jsem dále.

„Předpokládám, že vraha krále Václava Třetího jste zatím neodhalil, že?“ odpověděl mi astrolog otázkou.

Mlčky jsem přikývl.

„A o vzkaz od vašeho představeného opata Konráda z Erfurtu máte jistě zájem?“

„Sem s tím vzkazem, vězte, doktore, že hořím samou zvědavostí.“

„Jen trpělivost, milý příteli. Všechno ve správný čas. Jak říká Vergilius – Stat sua ciuque dies, čili Každý má určen svůj den!“

Fámulus mne mezitím uvedl k nízkému stolku v rohu síně a mlčky mi ukázal na jeden z polštářů, které po orientálním zvyku sloužily k sezení. Posadil jsem se, byť jsem v první chvíli nevěděl, kam mám složit nohy. Poté nám sluha naplnil vysoké skleněné číše červeným vínem.

„Nechal jsem si ho dovézt až z Burgundska,“ pochlubil se hvězdopravec a pak ukázal podlahu posetou planoucími svícemi:

„Domnívám se však, že vás spíše zajímá tato malá napodobenina hvězdného nebe.“

Přikývl jsem v odpověď a maličko se napil. Chtěl jsem si za každou cenu zachovat střízlivou hlavu a tak trochu jsem se bál, abych nedopadl jako onoho večera v Olomouci v domě Alberta ze Šternberka.

„Vězte, že hvězdy na podzimním nebi vlastně zobrazují příběh rodiny dávného krále Kéfea. Snad jako vzdělanec znáte starou řeckou báji o králi Kéfeovi a královně Kasiopeji, kteří měli dceru Andomedu. Jistě si vzpomenete, že Kasiopeja urazila boha moře Poseidona, když se chlubila, že je krásnější než všechny jeho dcery, mořské nymfy. Poseidon se jí za to pomstil tím, že dal Andromedu přikovat ke skále na mořském pobřeží, kde měla být obětována strašnému netvorovi. Naštěstí ji zachránil hrdina Perseus, syn samotného světovládného Dia a Danae. Tento miláček bohů zabil hroznou Gorgonu Medúzu a usekl její hlavu, která způsobovala, že každý smrtelník při pohledu na ni zkameněl. Poté pospíchal na okřídleném koni Pegasovi zachránit Andromedu. Přiletěl právě včas, když už se netvor chystal dceru královny Kasiopeji pohltit. Perseus vytáhl ze své mošny hlavu Medúzy, netvorovi ji ukázal a ten na místě zkameněl. Celý příběh je znázorněn na podzimním nebi. Je tady král Kéfeus, královna Kasiopeja, jejich dcera Andromeda, chrabrý Perseus s hlavou Medúzy, okřídlený Pegas i mořský netvor...“

A s těmito slovy se mi jal astrolog ukazovat uskupení hořících svíček přesně kopírujících hvězdná seskupení na obloze:

„Támhle, takřka uprostřed, vidíte souhvězdí Kasiopeia, blíž k nám je její dcera Andromeda, nalevo Perseus s hlavou strašné Medúzy. To je ta větší svíce, hvězda smrti Algol, přinášející války a zhoubný mor. Napravo od Andromedy je okřídlený Pegas a blíže k nám je pak zvěrokruh, zprava doleva jsou souhvězdí Vodnáře, Ryb, Skopce, Býka a Blíženců...“

Doktor de Oviedo se na chvíli odmlčel a posléze dodal:

„Samozřejmě pro sestavování horoskopů mám nahoře ve své pracovně zvláštní mapy hvězdné oblohy a nemusím kvůli tomu vytvářet tento náročný světelný spektákl. Potřebuji-li však nahlédnout do magického zrcadla, neobjedu se bez něj, stejně jako bez zaklínání jmény sedmera archandělů.“

Přiznávám se, že jsem byl nemálo vyveden z míry, ba vyděšen z toho, co mě možná ještě v sídle tohoto podivného mága čeká. Jen přání něco zvědět o královně Viole, o stále záhadném vrahovi krále Václava a konečně obdržet slíbený vzkaz opata Konráda mě doposud držely na místě.

Snědý Hispánec se napil vína, chvíli mě mlčky pozoroval, snad aby vychutnal, jakým hrozným dojmem na mne zapůsobila jeho slova. Poté se ke mně naklonil a zeptal se:

„Kdo podle vás, otče Bartoloměji, vládne našemu světu?“

„Bůh všemohoucí přece,“ odpověděl jsem takřka okamžitě.

„Nemám na mysli bytosti božské podstaty, ale smrtelníky.“

Zamyslel jsem se a po chvíli řekl: „Když pominu okrsky světa, kde žijí mohamedáni, modloslužebníci a pohané, pak tedy nám křesťanům, věřícím v jednoho pravého Boha, vládnou především papež a císař. Ovšem je-li takový císař říšskými kurfiřty zvolen a v Římě korunován.“

„A přece nyní žádného císaře nemáme,“ namítl astrolog. „Přitom svatopetrská stolice byla zhanobena, když nehodný papež Bonifác Osmý byl hanebně zpolíčkován kancléřem francouzského krále panem Vilémem Nogaretem. Cožpak tím neutrpěla papežská autorita a neukázalo se, že křesťanskému světu musí vládnout někdo jiný?“

„Dobrá, Bonifác byl špatný Kristův náměstek. Už tím, že nechal zavraždit svého předchůdce Celestýna, ale cožpak ten povolný Kliment Pátý, který nyní sedí na svatopetrském stolci, je lepším Svatým otcem? Je bázlivý až hanba povědět a raději se zdržuje ve Francii, než aby panoval křesťanstvu z Věčného města, z Říma.“

Chtě nechtě jsem tak potvrzoval astrologova slova, byť, popravdě řečeno, jsem nikterak nechápal, kam svými narážkami míří.

„Vidíte, a jak jste sám otče Bartoloměji přiznal, císaře nemá ani Svatá říše římská,“ triumfoval doktor de Oviedo. „Od té doby, co zemřel Fridrich Druhý z rodu Štaufů, spíše kacíř než pravověrný syn církve svaté, nebylo nikoho, kdy by unesl korunu svatého Karla Velikého. Proto je potřeba vyzvednout moudrého, rázného, silného a původem urozeného muže, který by naplnil boží vůli a stal se pánem světa.“

„Říká se, že Albrecht Habsburský se dá v Římě korunovat...“ nedořekl jsem, neboť hvězdopravec mi rázně vpadl do řeči:

„Pché, Habsburkové jsou zhoubou, jsou spřeženci ďábla, prokletým rodem, který nesmí usednout na trůn Karla Velikého. Tím spíše, že právě hamižný Albrecht je tím, koho hledáte, otče Bartoloměji, vrahem českého a polského krále Václava Třetího!“

Až se mi při tom odhalení zatmělo před očima a okamžitě jsem si vzpomněl na to, co mi vyprávěl vévoda Jan Habsburský a také na to, že už při našem prvním rozhovoru v Olomouci činil Alvaro de Oviedo narážky na římského krále Albrechta. Nicméně tehdy naše debata nakonec skončila mým únosem a nechtěnou cestou do Krakova. Opatrně jsem astrologovi naše tehdejší setkání připomněl a naznačil jeho možnou úlohu v mém únosu do Krakova.

„Vy si snad myslíte, že bych byl schopen takové hanebnosti?“ začal se dotčeně bránit astrolog. „Nevím, co s vámi, otče Bartoloměji, prováděl pan ze Šternberka, ale v žádné nekalé intrice prsty neměl. Byl jsem ten večer jen jeho hostem stejně jako vy. Na důkaz svých slov vám konečně mohu předat list vašeho představeného opata Konráda.“

Celý rozčilený jsem sáhl po pergamenu, který hvězdopravec vyňal ze záhybů svých šatů. Spatřil jsem pečeť opatství Aula regia, rychle ji zlomil, roztáhl listinu a poznal mně důvěrně známé písmo:

„Milý synu, důvěřuj ctihodnému doktoru Alvaro de Oviedovi, jehož jsem dobře poznal na dvoře krále Václava Druhého, blahé paměti, a jenž častokrát přispěl tomuto skvělému panovníkovi radou i svými nemalými znalostmi...“

Četl jsem slova dopisu s velkým vzrušením a řádek po řádku měnil svůj názor na snědého hispánského astrologa. Opat Konrád by přece takový list nepsal jen tak pro nic za nic.

„Naslouchej mu a řiď se jeho pokyny,“ končil opatův list. „Věz, že záležitosti, na nichž se podílí, mají velký význam pro České království i celé křesťanstvo. Milostivý Bůh ví, že Ti, milý synu, zatím nemohu prozradit víc, ale přijde čas a vše pochopíš.“

Co mám pochopit? Dočetl jsem list a zvědavě pohlédl na astrologa. Doktor de Oviedo se na mne ostře podíval a pravil:

„Otče Bartoloměji, varujte se rodu habsburského a varujte se rytířů se znamením červeného kříže.“

„Myslíte templáře?“ nadhodil jsem a vzpomněl si na rytíře Jana, který mi zachránil život, a na vážné podezření, které ho spojuje se smrtí Václava Třetího.

„Řád chudých rytířů Kristových a Šalamounova chrámu se zpronevěřil svému poslání. Stal se vředem na těle křesťanstva, který musí být vyříznut. A bude-li nutné, třeba i krvavým nožem,“ prohlásil výhružně. „Ale nechtěl bych předbíhat událostem. Raději pojďme, slíbil jsem vám, že nahlédnete do magického zrcadla, které vám přiblíží budoucnost...“

„Kde je?“ otázal jsem se nedočkavě.

„Pojďte za mnou!“ vyzval mě astrolog.

Vzal od svého fámula zažehnutou pochodeň a vedl mne po točitých kamenných schodech do sklepení svého domu. Po chvíli jsme se ocitli v klenuté místnosti, která byla cítit vlhkem. Uprostřed stála kovová trojnožka podpírající lesknoucí se nádobu. Doktor de Oviedo zasadil pochodeň do držáku na stěně a pokynul mi, abych se podíval do nádoby.

Zprvu jsem viděl jen vodní hladinu, v níž se slabě odrážel můj úzkostí pobledlý obličej.

„Soustřeďte se na to, co chcete poznat nejvíce,“ pronesl tiše za mnou hvězdopravec. „Celkem třikrát můžete pohlédnout do magického zrcadla, celkem třikrát můžete nahlédnout do budoucnosti. Zvažujte proto pečlivě, čí budoucnost chcete poznat. Nesmíte však projevit žádnou pochybnost o magickém zrcadle, jinak by jeho síla neúčinkovala. Nyní budu zaklínat sedmero archandělů Anaela, Michaela, Rafaela, Gabriela, Uriela, Zobiachela a Anachiela...“

Mráz mi při vyslovení těch jmen přeběhl po zádech a lehce se mi zatočila hlava.

Hladina v nádobě zatím potemněla, připadalo mi, jakoby se v ní obracely chuchvalce mlhy. Kdesi za sebou jsem jakoby z velké dálky slyšel hrozné zaklínání hvězdopravcovo, ale nevnímal ho na nechápal smysl slov. Veškerým svým vědomím jsem se soustředil na královnu vdovu Violu Těšínskou a vskutku, náhle jsem ji v magickém zrcadle spatřil. Byla celá ve stavebním šatě a hlavou měla ozdobenou bílými a růžovými květy, ach, zřejmě se znovu provdá. Kterého panovníka si vezme?

Ke své lítosti jsem tvář ženicha neviděl, nicméně v pozadí se rýsovala věž krumlovského hradu, který před několika lety zdědil náš rod. Proč bude královská svatba právě v Krumlově, výstavném a nedobytném sídle na strmé skále nad Vltavou? Na to jsem si nedokázal nijak odpovědět.

Při druhém vidění jsem si přál spatřit budoucnost skutečného vraha krále Václava. Tentokrát byla hladina zamlžena ještě déle, nicméně nakonec jsem spatřil spousty vod, patrně moře a v něm člun či bárku s několika usilovně veslujícími muži na palubě. Byli to však opravdu Václavovi vrazi? Neviděl jsem jim do tváře, ale jeden z nich, který byl nejblíže, měl na sobě mnišskou kutnu. Bezděky jsem si vzpomenul na to, co jsem vyslechl v Olomouci. Že totiž v domě děkana Bohuslava se v době královského mordu pohyboval nějaký mnich. Leč z toho, co jsem spatřil v magickém zrcadle, jsem rozhodně nebyl nijak moudrý.

Největší překvapení mě však teprve čekalo. Když jsem totiž chtěl poznat budoucnost našeho kláštera Aula regia, uviděl jsem ho v kouři a plamenech. Jako zběsilí v něm řádili zarostlí divocí ozbrojenci, viděl jsem kaluže krve, umírající mnichy, rozbitý chrám Panny Marie, rakve vyházené z královské hrobky a kosti králů válející se v prachu po podlaze. Neznámé útočníky vedl k mému překvapení na pohled šílený kněz v černé sutaně, na níž měl k mému údivu našitou červenou siluetu Svatého grálu, poháru krve Krista Spasitele... Stejné znamení bylo i na korouhvi vlající nad běsnícím davem. Zatočila se mi hlava a vykřikl jsem:

„Ne! To nemůže být pravda!“ V tom okamžení ten hrozný výjev zmizel a já hleděl jen na svou bledou tvář odrážející se na vodní hladině.

Errata:

31.07.2021 07:53