Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

XIII. Bratr Bartoloměj se znovu setkává s vévodou Janem

Zima léta Páně 1306 až 1307 byla kromobyčejně tuhá. Vrány mrzly v letu a zmrzlé padaly na zem, sněhu napadlo koňům po břicha a Vltavu v Praze už v listopadu pokryl silný led, který se udržel se až do dubna, takže lidé klidně přecházeli přes řeku mezi oběma městy pražskými, kdekoliv se jim zlíbilo.

Král Rudolf, zahalen do medvědích a liščích kožešin, se hřál u krbu v purkrabském domě na Pražském hradě, živil se kašemi, ať už masitými nebo prosnými slazenými medem a sekýroval své sluhy. Brzy si znepřátelil všechny pražské kramáře a dvorní dodavatele, zvyklými požadovat za své zboží příliš mnoho stříbrných grošů. Spořivý panovník raději nechával zásobovat královskou kuchyni až z rakouských zemí, kde byly potraviny podstatně levnější. Ziskuchtiví pražští měšťané, kteří tak přišli o výdělek, mu proto začali přezdívat Rudolf »Kaše« a zpívali si o něm posměšnou písničku:

»Žije pouze z mnišské stravy,

kuchař mu jen kaši vaří.

Snad mu řekli mastičkáři,

že si tak posílí zdraví.«

Popravdě řečeno, král opravdu churavěl, pil vývary z bylinek, nechal se obskakovat felčary a dokonce kvůli tomu zanedbával svoji choť Elišku Rejčku. O to víc si jí hleděl dvorný Jindřich z Lipé, který panovnici navštěvoval v jejich komnatách tak často, že pyšná Polka nakonec uznala za vhodné vyznat se z hříchu nevěry a smilstva svému zpovědníkovi, tedy mně. Už přestala tvrdit, že nemá žádné hříchy. Její nevěra se nedala utajit. S těžkým srdcem jsem královně kladl na srdce šesté přikázání a předepsal pokání a častější modlitby k Panně Marii. Co víc jsem si mohl počít? Vždyť její milenec, chrabrý pan Jindřich z Lipé, už dokonce po její přímluvě vystřídal pana Hynka z Dubé v úřadu nejvyššího purkrabího. S takovým pánem jsem si to raději nechtěl rozházet.

Můj otec si samozřejmě náležitě hleděl svého úřadu nejvyššího komorníka. Však za své služby králi měl slíbený mocný hrad Zvíkov, který zatím neoprávněně držel odbojný Bavor ze Strakonic.

Dalším Rudolfovým oblíbencem se stal Raimund z Lichtenburka, jenž si podržel úřad královského podkomořího a dohlížel přitom na stříbro plynoucí z Hor Kutných do královské pokladnice tak, že mu ho hodně zapadlo do vlastních měšců.

Ostatně tento obratný a důvtipný pán by zřejmě udělal kariéru za jakéhokoliv panovníka. Tentokrát měl své postavení podepřeno tím, že byl bratrancem zmíněného královnina milce Jindřicha z Lipé.

V těch studených dnech zimy, která snad neměla mít konec, jsem často vzpomněl na noc v sídle astrologa Alvara de Oviedo a magické zrcadlo budoucnosti, do něhož mi bylo dáno nahlédnout.

Nijak mě netěšilo, co z božího dopuštění zřejmě mělo přijít, často jsem přemýšlel o příštím ženichovi královny vdovy Violy, o stále neznámém vrahovi krále Václava Třetího i o v zrcadle spatřeném úděsném konci našeho kláštera Aula regia.

Ale nejvíc mi ležel v hlavě podivný list opata Konráda. Proč vkládal takovou důvěru v toho hispánského černokněžníka? Jistě má nějaké spolky se samotným ďáblem. Pročpak by se jinak zaklínal jmény sedmera archandělů?

Myslel jsem na astrologa s jistým úděsem, jenže zároveň mě cosi pudilo, abych ho znovu vyhledal a snad se pak dozvěděl i něco víc, než to, co mi bylo zjeveno v magickém zrcadle. Ale třebaže jsem občas prošel kolem hvězdopravcova domu u kaple svatého Kříže, jeho jsem od té doby nespatřil. Samotný dům se mi zdál pustý a prázdný.

Jednou navečer jsem se přece jen osmělil, zabušil na jeho dveře, leč nikdo mi neotevřel. Pouze ozvěna mých úderů do dřeva byla mi odpovědí.

Jaro bylo vlhké a deštivé, vrabci se neuctivě usadili i pod klenbou chrámu svatého Víta a svým křikem rušili slovo boží a zpěv svatováclavského chorálu:

„Svatý Václavé, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha i Ducha svatého. Kyrie eleison.“

Kopyta koní se bořila do bláta a ačkoliv král Rudolf tolik toužil pokořit odbojné pány Viléma Zajíce z Valdeka a Bavora ze Strakonic, nemohl proti nim vyrazit s vojenskou výpravou. Než by totiž dojel k jejich hradům, utopil by své mužstvo v bahně. Teprve v měsíci červnu, kdy se prudce oteplilo a cesty oschly, shromáždil můj otec Jindřich z Rožmberka silné oddíly rytířů na koních i pěších zbrojnošů a z rozkazu panovníka vytáhl do pole.

Bavor ze Strakonic se před královskou hotovostí uchýlil za nedávno dostavěné hradby hradu a městečka Horažďovic na svém panství v jihozápadních Čechách.

Můj otec dal proto Horažďovice obklíčit strážemi a na louce u řeky Otavy zbudovat tábor. Věřil, že Bavorovi brzy dojdou zásoby, vždyť loňská úroda byla už skoro spotřebována a do letošní sklizně zbýval ještě měsíc.

K obléhajícím se záhy připojil sám Rudolf s najatým vojskem rakouských a bavorských žoldnéřů. Do pole ho provázela i královna Eliška Rejčka a po jejím boku samozřejmě nechyběl nejvyšší purkrabí Jindřich z Lipé. A tak jsem se také já, chtě nechtě, ocitnul ve vojenském ležení před horažďovickými hradbami, byl nucen spát pod stanovými plachtami a jídat s vojskem, co zásobovací oddíly naloupily okolním sedlákům.

Král Rudolf sedával jen v košili na dřevěné židli před svým královským stanem zdobeným českým červeným erbem s korunovaným stříbrným dvouocasým lvem a habsburským zlatým erbem s korunovaným červeným ale tentokrát jednoocasým lvem. Obyčejnou dřevěnou lžící nabíral z hliněné misky nevábně vypadající kaši a zamyšleně hleděl na Bavorovo nedobytné sídlo.

„V noci vezmu hradby ztečí,“ nabízel se k jakémukoliv bláznivému kousku ochotný Jindřich z Lipé. „Pod rouškou tmy k nim přistavíme žebříky, během chvíle jsme nahoře a pak zevnitř otevřeme ostatním brány. Toho Bavora vám, Veličenstvo, přivedu ve zlaté oprátce!“

Král pokýval hlavou a neodpověděl.

„Je úplně odříznutý. Během dvou neděl ho vyhladovíme. Uvidíte, Veličenstvo, sám se ještě ochotně vzdá,“ tvrdil zase Jindřich z Rožmberka.

Král opět pokýval hlavou a opět neodpověděl.

Celou tu dobu samozřejmě můj otec myslel na to, aby za své služby dostal Bavorem zabraný hrad Zvíkov. Snažil se Rudolfovi naznačit, že by o tom s ním měl předem sepsat smlouvu, ale ten prohnaný Habsburk se v tomto případě tvářil, jakoby nic nechápal. Takže kdo ví, co se mu vlastně honilo v hlavě a zda mu už po krátké době svatováclavská koruna na hlavě trochu neztěžkla.

Několik dní po rozmluvě se v našem táboře na břehu řeky Otavy jakoby náhodou objevil králův bratranec a můj přítel vévoda Jan se svou družinou. Bouřlivě mě objal a pak zašel do králova stanu a drahnou dobu tam zůstal.

Co si spolu ti dva bratránci pověděli, nikdo nevěděl. Ale asi to nebylo nic moc hezkého.

„Nezaslouží si být českým králem,“ řekl vévoda Jan, když jsme se pak znovu sešli. „Ten trůn patří mně,“ dodal tiše, aby ho snad nikdo nepovolaný nezaslechl. Tenké plátno stanů mělo proti silným kamenným zdem hradů svoje nevýhody.

Mezi Janovými lidmi jsem tentokrát spatřil také jednoho mnicha s nerudnou zamračenou tváří, špičatým nosem a jiskrnýma černýma očima, oděného v bílé kutně dominikánů.

Představil se mi jako bratr Angelo a tvrdil, že pochází z Říma. Stále s sebou nosil kožený vak, jak jsem posléze zjistil, plný různých lahviček a flakónů s podivnými tinkturami, lektvary a elixíry. Tvrdil o sobě, že se zabývá léčením a prý také alchymií. Na dominikána se přitom choval pramálo zbožně, takřka jsem neviděl, že by se modlil, zato z chutí naslouchal oplzlým vtipům, které si vypravovali nudící se vojáci.

Hned první večer po svém příjezdu do tábora mě vévoda Jan odvedl stranou a prozradil mi, že v jednom hostinci v Norimberku zahlédl onoho templáře, který před časem navštívil jeho strýce Albrechta a vedl s ním onen podivný rozhovor.

„Byl to zcela určitě on. Přísahal bych na svůj vlastní krk,“ prohlašoval se špatně skrývaným vzrušením v hlase. „Jestli, otče Bartoloměji, stále ještě chcete najít vraha krále Václava Třetího, je to zcela jistě váš člověk!“

„Jenže já jsem teď povinnostmi vázán ke královně Elišce a nemohu odtud odjet. A mezi tím už bude ten templář kdo ví kde,“ namítl jsem.

„Vím zcela jistě, že míří do Paříže, do tamního Templu, hlavního sídla řádu.“

„Jak to víte tak určitě?“ Vévoda ve mně znovu probudil zvědavost a zájem o objasnění záhadné olomoucké vraždy.

„Velmistr Jakub de Molay svolává do Paříže sněm,“ vzrušeně šeptal vévoda. „Templáři se chtějí poradit, jak vymoci z francouzského krále Filipa peníze, které mu půjčili. Prý se jedná o obrovskou částku. Vždyť »chudí rytíři« jsou chudí už jen podle jména. Ve skutečnosti nenajdete, otče, v celém křesťanském světě větší boháče nad ně. Proslýchá se, že v Jeruzalémě v troskách Šalamounova chrámu objevili poklad nevídané ceny.“

„Nejsou to všechno jenom plané pověsti?“ zapochyboval jsem nahlas.

„Kdepak, náš přítel dominikán byl Svatou inkvizicí nasazen do cely s jedním uvězněným templářem, odsouzeným za nějaký násilný přečin, který mu to všechno přiznal. Říká se, že templáři dokonce chtějí ovládnout celý svět a donutit všechny krále a knížata, aby je poslouchali. Pomoci jim v tom má i můj strýc, kterému na oplátku zase oni dopomohou k císařské koruně. Zatím se proti nim nemůže žádná světská moc zasáhnout, protože papež Kliment nad nimi dosud drží ochranou ruku. Dost možná, že i vražda krále Václava byla součástí velkého komplotu k dosažení světovlády.“

Vzpomněl jsem si na astrologa Alvara de Oviedo, který přece rovněž hovořil o vládci světa a templářský řád nazval vředem na těle křesťanstva. Zřejmě to nebyla žádná blouznivá slova vypuštěná tím tajemným mágem jen tak do větru. Jak se zdá, i vévoda Jan má velmi podobné zprávy. A že by ten divný dominikán, patřící mezi »Domini canes« tedy »psy Páně«, jak si příslušníci tohoto přísného řádu pro věrnost církvi svaté říkají, byl tajným inkvizitorem a špehem?

Ale co pak dělá tady v ležení u Horažďovic?

Následující večer král Rudolf nedojedl svou kaši. Držel se za břicho, celý pobledl a na hodnou chvíli zmizel za svým stanem s bílým lvem na červeném poli.

Pak se kolem něj začali rojit jeho felčaři, pouštěli mu žilou a zkoušeli dávat projímadlo. V táboře rázem nastalo pozdvižení.

Protože králův kaplan zůstal v Praze, vyhledal mne můj otec a vzrušeným hlasem mě vyzval, abych ho následoval do královského stanu. Uvnitř bylo šero, na které si moje oči si jen postupně zvykaly. Teprve po chvíli jsem rozeznal prosté lože, na němž ležel Rudolf, odevzdaně hledící kamsi vzhůru a vzdychající bolestí. Když jsem k němu přistoupil, křečovitě mě chytil za ruku a zašeptal:

„Viďte, otče, že neumřu?“

„Váš život je v rukou Hospodina, Veličenstvo,“ pravil jsem smířlivě. A v duchu se sám sebe tázal, jaká strašná nemoc musela mladého krále zasáhnout tak rychle, že je už po několika hodinách na umření.

Felčaři odevzdaně ustupovali ke stěnám rozlehlého stanu a koukali se vytratit, aby snad ještě nebyli z něčeho obviněni. Bylo zřejmé, že svému pacientovi nedávají příliš velkou naději.

Připadalo mi, jakoby se šerem stanu už vznášel anděl smrti. Celý jsem se zachvěl, jakoby se mě v tom horkém letním večeru dotkla čísi mrazivá ruka. Podal jsem panovníkovi do úst tělo Páně, ale už ho nedokázal spolknout. A to bylo špatné znamení.

Začal jsem mu alespoň předříkávat modlitbu k poslednímu pomazání:

„Čest, sláva a díky tobě, Pane Ježíši Kriste, za tu milost, že jsi mne tímto svatým pomazáním utěšiti a posilniti ráčil... Ach, vyslyš sténání mé a obdař mne hojným smilováním svým. Ó, Ježíši, zůstaň se mnou, ať ti věčné díky vzdávám. Amen.“

Král po mě bezhlesně pohyboval rty, ale netroufal jsem si věřit tomu, že po mně opakoval slova modlitby. Mohly to také být nadávky určené mně nebo někomu dalšímu.

Nejvyšší purkrabí Jindřich z Lipé zatím přivedl Elišku Rejčku, která se při pohledu na svého umírajícího manžela hlasitě rozeštkala. Nezáviděl jsem ji její osud, vždyť se v krátké době stává už podruhé vdovou.

Ještě jsem panovníkovi stačil požehnat, ale on už mě nevnímal. Měl doširoka otevřené oči, jeho duše však už stoupala k nebesům.

V té chvíli se znenadání odkudsi z tábora ozval hlas trubky a čísi rozčilené hlasy.

„Je tady Bavor ze Strakonic! Pan Bavor se přichází pokořit před králem!“

Byla to vskutku zvláštní situace, že sotva král zemřel, jeho protivník se mu přicházel vzdát a žádat o milost.

Můj otec však toho dokázal velmi pohotově využít. V té vzrušené chvíli mě rychle uchopil za ruku, ukázal na stůl pokrytý pergameny v rohu stanu a velel:

„Najdi rychle prázdnou listinu, pero a inkoust a piš!“

„Co mám napsat?“ zeptal jsem se nechápavě. Ještě jsem byl příliš zdrcen královou nenadálou smrtí, než abych dokázal myslet na cokoliv jiného.

„Piš!“ poroučel můj otec tak, jak byl zřejmě zvyklý z titulu svého úřadu nejvyššího komorníka: „Já, Bavor ze Strakonic, se vzdávám královského hradu Zvíkova, který jsem neoprávněně zabral, ve prospěch urozeného pána Jindřicha z Rožmberka, jak mi přikazuje můj nanejvýš milostivý panovník Rudolf První Habsburský, král český z boží milosti. Dáno v den svatého Tomáše, apoštola, 3. července léta Páně 1307.“

Psal jsem rychle podle diktátu, ačkoliv jsem pořádně nechápal, proč tak činím právě v době královy smrti. Teprve postupně mi docházel otcův úmysl a v duchu jsem se musel stydět za jeho mimořádnou otrlost, když v takové chvíli tváří v tvář smrti svého panovníka dokázal myslet na pletichy, intriky a majetek. Nicméně byl jsem mu povinován synovskou úctou, jak mi to nařizovalo čtvrté přikázání Desatera Božího: »Cti otce svého...« Proto jsem raději mlčel a nechal své svědomí spát.

Sotvaže jsem dopsal, Jindřich z Rožmberka nahřál kousek pečetního vosku, ukápl ho na pergamen a zručně do něj otiskl královské pečetidlo, ležící na stole. Pak přivolal sluhy, aby mrtvého Rudolfa posadili na jeho dřevěnou židli. Sluhové se sice snažili, zápasili s mrtvým, ale tělo se jim stále trochu kácelo. Až nakonec jeden z panošů ho zručně podepřel mečem. Nevěřil jsem svým očím. Před námi seděla králova mrtvola, dívala se na nás skelným pohledem a výhružně se opírala o meč. Snad nikdy jsem nespatřil hrůzyplnější výjev. Byl bych se nejraději propadl samou hanbou, že já jako bohabojný kněz se na něčem tak zrůdném podílím. Raději jsem se rychle pokřižoval a honem opustil stan, místo smrti. Však už sem právě přiváděli pana Bavora ze Strakonic, hubeného muže s tváří obrostou ježatým plnovousem a s ocelovým pancířem kryjícím hruď.

„Jeho Veličenstvu není dnes dobře a navíc je na vás silně rozhněván, pane Bavore,“ připomenul přicházejícímu rychle můj otec. „Nedivte se proto, když vám nebude odpovídat.“

Pán ze Strakonic sklonil hlavu a doprovázen Rožmberkem zmizel uvnitř. Po chvíli se znovu objevil celý pobledlý. Stráže ho doprovodily na kraj tábora, kde se vyhoupl na koně rozjel se zpátky k bráně Horažďovic. Otec za mnou přispěchal a vítězně mi ukázal listinu opravňujícího k držení hradu Zvíkova a přilehlého panství: „Lest se povedla. Pan Bavor ani nehlesl a bez odporu udělal, co jsem po něm žádal.“

„A nepoznal, že má před sebou jen královu mrtvolu?“

„Kdepak, ve stanu bylo takové šero, že viděl pouze obrys Rudolfova těla. A navíc byl tak vystrašený, že mi uvěřil, že král mlčí, protože se na něj zlobí. Ochotně se mrtvole pokořil a nakonec byl rád, že vyvázl tak lacino!“

Ten večer jsem ještě přímo v táboře mezi stany odsloužil zádušní mši za zesnulého panovníka. „Modleme se: Učiň, prosíme, ó Pane, se zemřelým služebníkem svým Rudolfem, z tvé milosti králem českým, to milosrdenství, aby za svá provinění neobdržel odměny trestné, jenž vůli tvou si plniti žádal, nýbrž jako pravá víra jej zde přidružila k zástupům věřících, tak rač i milosrdenství tvé jej tamto pojmouti v blažené sbory andělské... Svatá Boží Rodičko, oroduj za duši krále Rudolfa! Svatý Václave, svatý Vojtěchu, svatý Prokope, patroni země české, orodujte u Pána našeho, za vládce království českého, nechť se jeho duši dostane věčného míru na nebesích... Pane smiluj se! Kriste smiluj se! Kyrie elejson!“

Po celou dobu bohoslužby jsem musel myslet na to, že je to v krátké době už třetí český král, jehož si Pán usmyslel povolat k sobě. To přece musí něco znamenat, ne? První z nich, Václav Druhý zemřel na souchotiny, Václav Třetí byl zavražděn snad rukou tajemného templáře a konečně Rudolf prý zesnul na úplavici, jak alespoň tvrdili jeho felčaři. Sváděli to přitom na špatnou vodu, kterou jsme v ležení brali přímo z řeky Otavy.

Mše pod širým nebem se zúčastnilo z celého vojska jen pár lidí. Ostatní raději táhli do Horažďovic, které jim nyní otevřely brány, aby se tu povyrazili v místních krčmách. Když však zjistili, že všechno pivo a víno tady obléhaní měšťané už dávno vypili, zase se rádi vrátili do tábora. Pro krále Rudolfa truchlil jen málokdo. A chudák Bavor ze Strakonic teď dokonce město opouštěl s kolonou vozů doprovázených jezdci v domnění, že panovník ještě žije a kdo ví, co proti němu chystá.

Všiml jsem si, že zatímco královna Eliška Rejčka usedavě štkala a slzami smáčela kabátec Jindřicha z Lipé, který ji až příliš ochotně podpíral a utěšoval, bratranec mrtvého krále vévoda Jan se choval, jakoby se nic nestalo. Dokonce jsem měl dojem, že se maličko usmívá. Při zádušní mši opakoval po mně s ostatními »Kyrie eleison«, aniž si možná uvědomoval, co vlastně říká. Dominikán Angelo pozoroval truchlící pátravými pohledy svých jiskrných černých očí a ještě před koncem mše kamsi zmizel. Téměř bych si myslel, že ti dva měli s Rudolfovou náhlou smrtí něco společného.

Byl jsem zvědavý, kdo teď usedne na český trůn? Vévoda Jan asi těžko. Zřejmě se zase vrátí Jindřich Korutanský a dnes pokořený Bavor ze Strakonic bude jako jeho straník opět na koni. Nebo se pletu a římský král Albrecht sem tentokrát přiveze svého dalšího syna Fridricha? A s kým by ho asi oženil? S Rejčkou?

Nebo snad s Violou Těšínskou?

Při vzpomínce na ni mě trochu píchlo u srdce.

Errata:

31.07.2021 07:53