Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

XIV. Bratr Bartoloměj se dozvídá pravdu o smrti krále Rudolfa

Uprostřed noci se mnou kdosi zalomcoval.

S vypětím veškeré vůle jsem otevřel oči a spatřil tvář vévody Jana. „Vstávejte přece, otče!“

„Pro smilování boží, proč mne budíte, vévodo?“

„Je čas nasednout na koně a ujíždět!“ poroučel Habsburk.

„Nechápu proč.“ Neochotně jsem se posadil na lůžku.

„Všechno vám vysvětlím cestou.“

Chtě nechtě jsem následoval vévodu Jana ze stanu. Venku už postával jeden z rytířů jeho družiny Walter z Eschenbachu a držel za uzdu dva osedlané koně.

„Chcete vysadit, otče?“ zeptal se mne tiše.

„Nebuďte směšný,“ odbyl jsem ho a hbitě se vyhoupl do sedla. Za chvíli jsme už z celou Janovou družinou i dominikánem Angelem vyjížděli z tábora.

Jeden ze strážců zvedl pochodeň, aby se podíval, kdo to odjíždí.

Když mne spatřil, jenom pozvedl ruku k pozdravu. Věděl, že jsem zpovědníkem královny Elišky Rejčky a synem velitele zemské hotovosti Jindřicha z Rožmberka, a tak se nás na nic neptal. Zřejmě ctil zásadu, že každý voják se má o věci zajímat pouze do výše svého žoldu.

Měl jsem na jazyku alespoň deset otázek, ale nebylo koho se zeptat. Vévoda přede mnou cválal v čele své družiny a nikdo z ostatních nevypadal na to, že by se se mnou chtěl vybavovat.

Řítili jsme se, jak se mi alespoň zdálo, nazdařbůh tmou jako tehdy, když jsem se stejnou družinou pádil na koni od Krakova vstříc nově nabyté svobodě. Kdo ví, co by se mnou asi bylo, nebýt tehdy tajemného mnicha a ke všemu odhodlaného vévody Jana Habsburského.

Však právě proto jsem ho poslechl i této noci a vydal se s ním opět do světa, aniž jsem tentokrát unikal z vězení a vůbec přitom věděl, proč tak činím.

Pod nebem letní noci posetém hvězdami se leskla hladina Otavy, na loukách skupené seno a kvetoucí lípy voněly dohromady tak omamně, že to spíše volalo po klidné projížďce, než po divokém trysku. Minuli jsme město Sušice, spící za pevně zavřenými branami, a před námi se pod zvolna blednoucí oblohou zvedaly temně modré svahy šumavských lesů.

Teprve pod prvními vzrostlými jedlemi a buky dal Jan Habsburský zastavit, seskočil ze svého koně a natáhl se do měkkého mechu.

„Otče Bartoloměji,“ zvolal na mne, „už jste pochopil, kam jedeme?“

Posadil jsem se vedle něj a pokrčil rameny: „Ne. Jak bych mohl?“

Dominikán Angelo zatím našel studánku, nabíral si do koženého měchu pramenitou vodu a po očku nás pozoroval.

„Máme přece stejný cíl. Oba hledáme onoho templáře, co zákeřně zavraždil českého krále.“

Vzpomněl jsem si na de Oviedovo magické zrcadlo. V něm jsem přece nespatřil žádného templářského rytíře, ale mnicha. Napadlo mě, že by tím vrahem mohl být docela dobře dominikán Angelo.

„Jak víte, že krále Václava zamordoval právě templář?“

„Kdo jiný?!“ vzkřikl vévoda. „Poslal ho přece můj strýc Albrecht. Tomu Václavova smrt vyhovovala nejvíc! Sám jsem viděl toho templáře od něj z Vídeňského hradu odjíždět. A stejný templář vám ukradl průvodní list královny Violy. Měl k tomu přece dobrý důvod. Chtěl znemožnit vaše pátrání a málem se mu to také podařilo!“

„Takže kvůli těmto nejasným podezřením mě chcete vláčet až do Bavor a do města Norimberku, kde prý jste ono templáře naposled spatřil?“

„Uhodl jste, otče. Máme namířeno až do Norimberku. A bude-li to třeba, pojedeme za ním až do Paříže.“

Janovo pánovité chování se mi pranic nelíbilo. Připomenul jsem mu, že kvůli němu jsem opustil duchovní službu u královny Elišky Rejčky a jako kněz nepovažuji za právě ctnostné, že on ani nedoprovodí svého bratrance Rudolfa na jeho poslední cestě.

„Pche! Kašlu na takového bratránka, který mi uloupil mně náležející český trůn. Však to také těžce odpykal!“ rozhořčil se vévoda.

„Jak to?“ podivil jsem se. „Felčaři přece říkali, že příčinou králova skonu byla úplavice.“

„Bratře Bartoloměji, nebuď tak důvěřivý. Jak to, že na úplavici zemřel jenom Rudolf? Že by jeho slabý žaludek byl náchylnější?“ šklebil se dominikán Angelo.

„Tak nač vlastně král zemřel?“

„Trocha arzeniku čili otrušíku někdy dokáže pravé divy, že otče Angelo?“ cynicky se zasmál Jan Habsburský.

„Chcete snad říci, že někdo krále otrávil?“

„Nejen to. Chci říci, že Rudolfa, mého drahého a nemilovaného bratránka, otrávil na můj příkaz tady otec dominikán,“ triumfoval vévoda.

Samým úlekem jsem se nezmohl na kloudnou odpověď. Chvíli jsem seděl tiše, třeštil oči do probouzejícího se lesa, odkud se teď stále silněji ozýval ptačí křik a nechápal, jak se mí společníci mohli dopustit tak hrozného zločinu. Konečně jsem se podíval na Jana a vyhrkl:

„Ale jak jste mohl?“

„Jak mohl můj strýc dát zavraždit českého krále Václava? Jak mohl můj strýc a můj bratranec uloupit právoplatně mi náležející český trůn?“ vévoda se až rozběsnil. „Pamatujte si, otče Bartoloměji, že brát se za svá svatá práva není hříchem!“

„Ale vy jako kněz, jako dominikán, jak jste mohl vraždit? To jste opravdu nasypal králi do jeho kaše otrušík?“

„Ach, milý bratře,“ oslovil mne Angelo shovívavým hlasem, jako by něco vysvětloval malému dítěti. „Vězte, že i já jsem jen nástrojem boží vůle. Bůh to chtěl, aby Habsburk Rudolf nevládl v české zemi. Bůh si nepřeje, aby se Habsburk Albrecht stal císařem. Bůh chce, aby Řád chudých rytířů Kristových a Šalamounova chrámu konečně pykal za své ohavné hříchy. Vězte, že ve svém křesťanském poslání neznám oddechu a běda božím nepřátelům, kteří mi zkříží cesty.“

Poslední větu pronesl dominikán takřka výhružně.

„Otče Bartoloměji, teď víte všechno. Chcete se opravdu vrátit do tábora před Horažďovicemi? Nepochybně už někdo přišel na to, že král Rudolf byl ve skutečnosti otráven a začnou hledat viníky. Vy jste uprchl z tábora s námi, jste tedy jistě naším spoluviníkem. Proto bych vám návrat neradil. Myslím, že pobyt v olomouckém a krakovském vězení vám dozajista stačil, že?“

Vévoda Jan se při pronesení těch výhrůžek na mne významně usmíval.

„Jak vidím, nezbývá mi tedy než jet s vámi,“ řekl jsem se sklopenou hlavou, pomalu vstal ze země a zamířil ke svému koni.

„A ještě něco,“ zavolal ze mnou dominikán. „Opat Konrád z Erfurtu vás pozdravuje a rád by se s vámi zase setkal.“

Rychle jsem se otočil a podíval na toho traviče v mnišské kutně. „Vy znáte mého nadřízeného otce Konráda?“

Angelo se tajemně pousmál:

„Znám. Stejně jako znám doktora de Oviedo.“

V té chvíli to ve mně škublo a krve by se ve mně nedořezal. To přece není náhoda. Zahleděl jsem se na bratra Angela a začal si uvědomovat, že všechno může být vlastně docela jinak, než jak si já představuji. Kdo ví, co za tím vším je? Nepochybně se ocitám v jakési podivné hře, které nerozumím ani zbla a netuším, kteří z jejích aktérů jsou na straně Boha a kteří na straně ďábla. Jak poznám, ke komu se mám přidat a komu mám věřit?

Rychle jsem se pokřižoval, povzdechl si »děj se vůle Páně«, vyhoupl se do sedla a následoval vévodu Jana na stezce vedoucí do hloubi lesa.

Neměl jsem prostě na vybranou. Byl jsem teď, chtě nechtě, spoluspiklencem vévody Jana a dominikána Angela a vůbec jsem nechápal, co s nimi má společného ten tajemný hispánský astrolog, natož pak zbožný, laskavý a moudrý opat Konrád.

Projížděli jsme nyní hlubokými hvozdy při zemské česko-bavorské zemské hranici. Cestou jsme nespatřili ani jedinou usedlost, ani jediného živáčka, teprve navečer, kdy už jsme byli notně hladoví, žízniví a unavení, se před námi nad lesnatým hřebenem objevil mohutný hranol hradního paláce.

Obával jsem se, že vévoda Jan se tomuto zřejmě strážnímu hradu vyhne a pojedeme dále navzdory nadcházející noci, ale k mému uspokojení pokračoval přímo k hlubokému, do skály vytesanému příkopu, který nás odděloval od hradní brány.

„Kdo jste?“ vzkřikl na nás strážce vykukující z malého okénka.

Jeden z mužů vévodovy družiny si složil ruce do kornoutu, přiložil je k ústům, aby se jeho hlas nesl dostatečně daleko a zvolal:

„Vévoda Jan Habsburský a bratr Bartoloměj, kaplan a zpovědník české královny, s doprovodem.“

„Počkejte, zeptám se hradního pána.“

Po chvíli se ozvalo skřípění řetězů a padací most se zvolna snesl přes příkop. Vévoda pobídl koně a v čele naší skupinky po něm přejel do otevřené brány a pokračoval na hradní nádvoří.

Rozvážně jsem ho s bratrem Angelem po boku následoval.

Spatřili jsme shluk ozbrojenců, kteří si nás ne právě přívětivě prohlíželi. Nicméně sotvaže jsme sesedli z koní, popošel jeden z nich, zavalitý šedovlasý chlapík s bujným vousem, navlečený do koženého kabátce, k nám, neohrabaně se uklonil a řekl: „Vzácní páni, jsem Markolt z Janovic. Vítejte na mém hradě Pajreku. Smím vědět, co vás ke mně přivádí?“

„Jedeme v důležité diplomatické záležitosti do Bavor,“ zalhal vévoda Jan, sebevědomě se usmál a dodal: „Jsem bratranec českého krále Rudolfa Habsburského.“

Oprávněně předpokládal, že zpráva o králově smrti se sem, do odlehlé lesní končiny, za tak krátkou dobu nedostala.

Nyní toho chtěl zjevně využít a získat svým příbuzenstvím s panovníkem důvěru hradního pána. Jenže také se mohl mýlit a šedovlasý Markolt mohl patřit ke stoupencům Jindřicha Korutanského. Leč vzhledem k tomu, že už jsme byli uvnitř hradu, získali jsme jistou výhodu a nepočetná hradní posádka by nás odtud jen tak snadno nevypudila.

Rytíř Janovic se sice tvářil ostražitě, ale jinak k nám naštěstí zjevně nechoval žádné nepřátelství. Nepochybně ho život v této pustině uprostřed hraničního hvozdu naučil pohostinnosti. Vždyť návštěvy tu jistě nevítal každý den, natož tak urozené hosty, jakými jsme pro něj nepochybně byli. Stačilo mu vědět, že má před sebou králova bratrance a kromě toho dva zbožné mnichy, zřejmě vysoké církevní preláty, jak asi soudil, a takové musí podle rytířského mravu náležitě uctít.

Však už nás také vedl do velké síně, kde to vonělo dobrou pečení, kouřem a dřevem, a vyzval nás, abychom usedli kolem mohutného dubového stolu. Mísu s vodou, kde bychom si mohli umýt ruce a opláchnout zpocené obličeje, jsem však nikde nezahlédl. Takovými věcmi, jako je tělesná čistota, se rytíř Markolt zjevně nezdržoval. Zato hostina byla vydatná od srnčího a zaječího až po lahodné nadívané koroptvičky. Pán z Janovic si patrně dost často krátil dlouhou chvíli lovem ve zdejších hlubokých lesích a potrpěl si na dobré jídlo. A tak jsme seděli za stolem, okousané kosti házeli na kamennou dlažbu smečce přítulných loveckých psů a mastnými prsty se chápali hliněných korbelů a zaháněli žízeň lehce nakyslým a nepříliš silným pivem.

„Vskutku požehnaný stůl, pane z Janovic,“ pochválil jsem zdvořile našeho hostitele. „Nechť ti ho Hospodin ve své neskonalé milosti dopřává co nejčastěji.“

Rytíř Markolt se poplácal po svém břiše a namítl: „Občas by mi neškodilo držet zbožný půst. Už takhle se pomalu nevejdu za stůl a kdo ví, zda mne zítra můj kůň ještě unese.“

Všichni jsme se zasmáli. Ukázalo se, že pán z Janovic je přes původně zakaboněnou tvář docela veselá kopa a zábavný společník. Když pak jsme se po jídle sesedli kolem praskajícího krbu a rytíř Markolt poroučel sluhům nalévat medovinu, zapředli jsme rozhovor o událostech poslední doby. Vévoda Jan se přitom úzkostlivě vyhýbal jakýmkoliv zmínkám o cíli své cesty a také se příliš nešířil o svém bratranci králi Rudolfovi. Tvrdil o něm, že stále obléhá pana Bavora v Horažďovicích a v ležení je s ním i královna Eliška Rejčka.

Markolt pokyvoval hlavou a po třetím poháru medoviny pomalu prohlásil: „Nemáte před sebou lehkou cestu, urození páni. Všelijaké nebezpečí na vás číhá.“

„Copak? Je tu příliš mnoho divé zvěře?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Té se teď v létě bát nemusíte. Medvědi a vlci ohrožují poutníky jen v zimě, kdy mají hlad a spíše je zláká lidské maso.“

„Co nás tedy může ohrozit? Lapkové? S těmi bychom si snadno poradili,“ holedbal se vévoda Jan.

„Něco horšího.“ Janovicův hlas teď zazněl přímo mrazivě. „Černí jezdci!“

„Jací černí jezdci?“ zeptal se zvědavě dominikán Angelo.

„Říká se jim také neživí,“ vysvětloval hradní pán vážně.

„Tedy upíři nebo vlkodlaci? Kdo by věřil na takové báchorky,“ odbyl jsem Markolta pohrdavě.

„To nejsou vlkodlaci. Říká se, že to jsou duše vojáků a rytířů padlých v bitvách, které se v šumavských průsmycích odehrály. Prý... A vězte, že potkat se s nimi bych nikomu, ani svému nejhoršímu nepříteli, nepřál.“

Odmlčel se a jeho působivá slova podtrhlo zahoukání sovy, které sem dolehlo otevřeným oknem.

„Vy jste viděl ty černé jezdce?“ dorážel vévoda Jan.

„Ano, několikrát. Letěli tmou v černých kápích na černých koních, jejichž kopyta se takřka nedotýkala země. Nejstrašnější je, že nemají obličeje. Pod kápěmi spatříte jen černočernou tmu. Je na ně vskutku hrůzný pohled. Jednou jsem se v noci zdržel venku, natrefil na ně a oni si mne všimli. Ještě štěstí, že jsem byl blízko hradu. Taktak jsem jim na poslední chvíli unikl. Říká se, že koho se jen letmo dotknou, ten na místě zcepení. Však už několik mužů z mé posádky zaplatilo za takové noční setkání s černými jezdci životem.“

„Což na ně neplatí přežehnání se křížem či svěcená voda?“ zeptal jsem se.

„Pokud vím, ne. Jen lidským obydlím a světlu se vyhýbají. Pohybují se zásadně za zvláště větrné noci, takřka je neslyšíte, když se přibližují a věřte, že jsou rychlí jako horská bystřina. Zpravidla se jich z ničeho nic vynoří z hloubi lesa snad dvacet či třicet, řítí se o překot tmou a přitom pod kopyty jejich koní nezapraská ani haluz.“

Docela mě přepadl strach a přiznám se, že jsem se pak před spaním důkladně pomodlil a prosil Boha, aby nás před takovými ďábelskými zjeveními ochránil. Za žádnou cenu bych nechtěl narazit na ty tajemné černé jezdce.

Zato vévoda Jan byl medovinou poněkud znaven a stále vedl rouhavé řeči, že si na něj nějaké pekelné obludy jen tak nepřijdou. Dominikán Angelo se stále tajemně usmíval, až bych se vsadil, že má s podobnými příšerami něco do činění. Ale cožpak není právě Řád svatého Dominika jedním z nejpevnějších údů církve svaté a nemá ve svých řadách nad jiné zkušené vymítače ďábla? Ach, co bych dal za to, abych se v něm alespoň trochu vyznal!

Errata:

31.07.2021 07:53