Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

XXIII. Bratr Bartoloměj na tajné schůzce ve svatovítském chrámu

Do Čech jsem se vracel v doprovodu norimberského kupce Wolfganga, jehož ochotě jsem vskutku vděčil za mnohé.

Cestou jsem však onemocněl, svízele mých cest si vyžádaly svoji daň. Ujali se mě mí řádoví bratří cisterciáci v jednom bavorském klášteře, jehož jméno tady nebudu sdělovat, protože nijak nesouvisí s mým příběhem.

Z vnějšího světa mimo klášterní zdi jsem se dozvěděl o strašné události, ke které došlo v den svatých apoštolů Filipa a Jakuba, 1. května léta Páně 1308 na břehu řeky Reussy pod hradem Habsburkem.

Vévoda Jan se tady se svými společníky, které jsem dobře znal i já, Rudolfem z Wartu, Waltrem z Eschenbachu a Konrádem z Tegerfeldu, setkal se svým strýcem římským králem Albrechtem.

Pod starým rodovým sídlem došlo k hádce, během níž Jan vytáhl meč a svého strýce zabil. Potom se svými přáteli z místa toho hrozného činu uprchl.

Přiznám se, nebylo mi po té zprávě do řeči. Vždyť vévoda Jan si tak připsal na svědomí smrt svého dalšího příbuzného. Po svém bratranci Rudolfovi, českém králi, sprovodil ze světa i svého strýce.

Ani na chvíli jsem nepochyboval, že za vraždou stál král Francie a Navarry Filip Čtvrtý. Vždyť jeho nejvážnější protivník Habsburk byl nyní odstraněn a cesta k říšskému trůnu volná.

Vévoda Jan, který prý po tom hrozném mordu ujel se svými druhy neznámo kam, si tak v německých zemích vysloužil potupný přívlastek Parricida, tedy Otcovrah. Říkalo se totiž, že král Albrecht se prý k tomuto habsburskému sirotkovi choval jako vlastní otec.

Sám jsem však dobře věděl, že tomu tak vůbec nebylo.

Vévoda Jan svého strýce z duše nenáviděl a to ho přivedlo na stranu francouzského krále Filipa. Později jsem se dozvěděl, že naopak pro Čechy byla Albertova vražda pomstou za smrt Václava Třetího. Prý měl římský král prsty v olomouckém mordu. Ostatně to se mi přece snažil namluvit i sám vévoda Jan a já mu nějaký čas vskutku věřil.

Předpokládal jsem, že na uprázdněný trůn římských králů nyní usedne francouzský král Filip. Ale ukázalo se, že nový majitel Svatého kopí je přece jen chytřejší.

Raději zabavenými templářskými penězi podplatil říšské kurfiřty a ti takřka jednohlasně zvolili králem Svaté říše římské neznámého lucemburského hraběte Jindřicha.

Měl jednu významnou přednost. Byl totiž zcela oddaným leníkem francouzského krále a jedním z říšských kurfiřtů byl jeho bratr, trevírský arcibiskup Balduin.

V té době už jsem byl konečně zpátky ve zbraslavském klášteře Aula regia. Celý příběh svého putování jsem musel vyprávět otci opatu Konrádovi, který mě s velkým zájmem vyslechl. Nic jsem mu nezatajil a dokonce jsem se zmínil o tajemném cisterciákovi, jehož listina umožnila synovi Záviše z Falkenštejna dostat se do blízkosti krále Václava Třetího.

Opat Konrád dlouho mlčel a díval se přitom do mihotajících se plamenů v krbu ve své klášterní pracovně. Když konečně promluvil, byl kupodivu velice stručný:

„Jsem rád, milí bratře, že ti doktor Alvaro de Oviedo a bratr dominikán Angelo, vyřídili mé vzkazy. Prošel jsi mnoha zkouškami a držel ses obdivuhodně. Pojď, nyní se spolu pomodlíme.“

Poklekli jsme vedle sebe na klekátku před velkým krucifixem, sepnuli ruce, sklonili hlavy a setrvali tak po mlčky po nějakou dobu. Nevím, nač přitom myslel otec opat. Alespoň mou hlavou místo zbožných myšlenek vířily pochybnosti o podivných vztazích opata Konráda s poněkud tajemnými postavami hvězdopravce a dominikána a o jeho někdejší cestě do Paříže.

Ale úcta, kterou jsem k němu choval, mi nedovolila položit mu případnou otázku k této záležitosti. A ani otec opat neuznal za vhodné přerušit naše mlčení. Jisté je, že poté, co jsme opět povstali, zapředl se mnou rozhovor týkající se zcela nových věcí.

„V naší zemi, jak možná víš, panují neutěšené poměry,“ začal opat Konrád. „České království bídně hyne. Zbohatlí pražští a kutnohorští měšťané válčí se šlechtou, onehdy dokonce zneuctili posvátnou půdu kláštera našich bratří cisterciáků v Sedleci a zajali zde pana nejvyššího purkrabího Jindřicha z Lipé. Král Jindřich Korutanský sedí na Pražském hradě, ničeho si nehledí a nevládne. Jen tlupy jeho žoldnéřů z Korutan, Štýrska a Míšně plení Čechy. Moravská šlechta a olomoucký biskup Jan z Valdštejna podporují vévodu Fridricha, mladšího syna někdejšího římského krále Albrechta. Ale tento Habsburk je jen stínem svého otce. Jeho rodu už, zdá se, odzvonilo.“

Tázavě jsem na opata pohlédl a byl zvědav, kam svým výkladem směřuje.

„Je na čase více se sblížit s francouzským královským rodem Kapetovců a s ním spřáteleným rodem Lucemburků.“

„Ale ani jeden z nich nemá naději v Čechách vládnout,“ namítl jsem.

„Milý synu, naší skutečnou nadějí jsou dosud zelené ratolesti domácího rodu Přemyslova,“ odvětil mi obrazně opat.

„Přiznám se, že nerozumím. Poslední ratolest Přemyslova rodu přece tragicky uvadla před třemi lety v Olomouci.“

„Václav, toho jména třetí, měl sestry. Anna se sice provdala za Jindřicha Korutance, ale je tu ještě mladší sestra Eliška, již sedmnáctiletá panna na vdávání.“

„Pokud vím, Jindřich a Anna prý princeznu Elišku div ne hrubým násilím zdržují na Pražském hradě.“

„Co horšího, chystají se jí provdat za pouhého barona Otu z Bergova,“ rozhořčeně prohlásil opat Konrád. „My, bratři řádu cisterciáků z kláštera Aula regia, jemuž sám Václav Druhý určil slavné poslání být pohřebištěm českých králů, máme ke svatováclavské koruně zvláštní povinnosti. A naší nadějí je v tomto směru nevinná princezna Eliška. Měla by se provdat za významného muže královského rodu.“

„Koho máte na mysli, otče opate?“ zeptal jsem se hoře zvědavostí. Opatova odpověď byla pronesena důrazně jako úder kladivem: „Některého ze synů římského krále Jindřicha Lucemburského.“

Pak se ke mně naklonil a tentokrát docela tiše řekl:

„Dnes večer mě doprovodíš do chrámu svatého Víta. Půjdeme se spolu pomodlit k ostatkům svatého Václava, patrona země české.“

Vypluli jsme po Vltavě na lodici ze Zbraslavi ku Praze jako tenkrát, když se opat Konrád chystal napomenout krále Václava Třetího a já se měl stát zpovědníkem královny Violy.

Tentokrát však nás u Juditina mostu nikdo nečekal. Zatímco naši bratři zůstali na břehu, aby pohlídali lodici před nenechavými poberty, kteří se v té době v Čechách náramně rozmnožili, opat Konrád a já jsme stoupali kolem komendy johanitů a biskupského dvora vzhůru k hradu.

Německy hovořící žoldnéři u brány si nás ani nevšimli. Dva zbožní mniši kráčející ke svatovítskému kostelu jim nestáli za pozornost. Prošli jsme chrámovou lodí a poklekli u oltáře svatého Václava. Chvíli jsme tak setrvali, když v tom jsem uslyšel za sebou chvatné lehké kroky. Maličko jsem pootočil hlavou a spatřil dívku se zahalenou hlavou. Poklekla vedle opata, sepnula ruce a tiše zašeptala:

„Přál jste si se mnou mluvit, otče opate.“

„Ano, milá dcero. Je dobře, že jsi přišla. Slyšel jsem, že tě král a královna, tvá sestra, chtějí provdat.“

„Ale já nechci,“ zašeptala rozhořčeně princezna Eliška. „Chtějí se mě zbavit. Anna, kterou jsem tak milovala sesterskou láskou, ve mně vidí konkurenci.“

„V tomto ohledu se nemýlí,“ odpověděl jí opat.

„Pomozte mi, otče, pro boží smilování, pomozte mi.“

„Pomohu dcero, pokud ty budeš ochotná pomoci své české zemi,“ odpověděl takřka slavnostně opat Konrád.

V tom okamžiku se vnitřkem chrámu znovu rozezněly tentokrát rázné mužské kroky.

„Nedívejte se tam,“ špitla princezna Eliška. „To je jistě špeh mého švagra. Dává mě hlídat na každém kroku.“

„Nuže, přijď za chvíli za mnou do zpovědnice,“ tiše odvětil opat Konrád. „Ještě chvíli zde před oltářem setrvej s bratrem Bartolomějem, jemuž můžeš důvěřovat.“

Eliška přikývla a opat se zvedl, navyklým pohybem se pokřižoval a rychle zmizel.

S princeznou jsme se na sebe podívali. Všiml jsem si, že je docela hezká, ne tak oslnivě krásná jako Viola, ale hezká. Měla milou, poněkud snědou tvář a z jejího pohledu jsem vyčetl strach a vděčnost zároveň. Po chvilce se zvedla a odešla za opatem do zpovědnice.

Na Zbraslav jsme se vrátili až před půlnocí. Opat Konrád celou dobu mlčel a já na něj nenaléhal. Teprve když jsem se rozcházeli každý do své klášterní cely, svěřil se mi s výsledkem večerního setkání s princeznou:

„Eliška je ochotná se provdat za některého ze synů římského krále Jindřicha Lucemburského. Je jedno, stane-li se jejím chotěm Walram nebo mladičký Jan. Kterýkoliv z nich s pomocí svého otce a s podporou francouzského krále Filipa od nás vyžene Korutance a v zemi bude opět panovat požehnaný mír a klid. Zítra vyjedeme ze sedleckým opatem Heidenrichem za římským králem do Špýru.“

Errata:

31.07.2021 07:53