XXIV. Bratr Bartoloměj vrací prsten českých královen
|
Vítej, návštěvníku!
|
XXIV. Bratr Bartoloměj vrací prsten českých královen
|
Každý příběh má své finále, každé vypravování má svůj konec, byť si nejsem jistý, zda budu za své vypravování vůbec pochválen. Vždyť ne nadarmo se říká:
„Totum laudator, si finis laude beatur. Čili: Všechno se chválí, pokud si konec zaslouží chválu.“
Můj konec si však chválu nezaslouží a já nemám tak barvité a básnické pero jako můj ctěný řádový bratr Petr Žitavský.
Nicméně v bázni Boží si dovoluji dovyprávět svůj příběh až do konce.
S princeznou Eliškou jsem se pak sešel ještě jednou. To když prostřednictvím svého komorníka Štěpána vzkázala opatovi Konrádovi, aby ji zachránil z rukou jejího švagra Jindřicha Korutanského.
Vzala si totiž do hlavy, že se jí Korutanec pokusil otrávit. Zda to byla pravda či nikoliv, o tom si nedovolím spekulovat.
V každém případě už opat nemínil dále čekat a když si zajistil podporu české šlechty, především jejích předáků pana Jindřicha z Lipé, jeho přítele Jana z Vartemberka, Albrechta ze Žeberka, Viléma Zajíce z Valdeka a mého otce Jindřicha z Rožmberka, rozhodl se, že Elišku unese z Pražského hradu.
Tak jako onoho červencového večera léta páně 1309, i tentokrát byl místem tajné večerní schůzky svatovítský chrám.
Ovšem s tím rozdílem, že jsem se na ni vypravil sám.
V bílé kutně a s plátěným vakem přes rameno jsem vypadal jako nějaký žebravý mnich či zbožný poutník po svatých místech.
Poklekl jsem před oltářem svatého Václava, patrona české země, přežehnal se křížem a letmo rozhlédl.
Princeznu jsem uviděl hned. Seděla v přední lavici s tváří ozářenou bledým světlem svíček a posledními slunečními paprsky toho dne, dopadajícími do chrámové lodi vysokými štíhlými okny s barevnými skly. Zároveň jsem však spatřil několik mužů oblečených jako královští dvořané. Jeden postával u hlavních chrámových vrat, dva se modlili před hlavním oltářem.
Nevím, zda-li to byli špehové krále Jindřicha Korutanského, nebo jen náhodní zbožní návštěvníci kostela. V každém případě mě jejich přítomnost nabádala k opatrnosti. Povstal jsem od oltáře a pomalu šouravými předstíraně stařeckými kroky přešel ke zpovědnici a zmizel v ní.
Po chvíli se za hustou mříží kdosi objevil.
„Důstojný otče, co mám udělat?“
„Milá dcero,“ pravil jsem co nejtišeji, „ve vaku máš šaty na převlečení.“
Slyšel jsem jen jakési šátrání a pak se princezna Eliška zeptala: „Neměla bych si také zamazat obličej?“
„Jistě. Pokud ti to nebude vadit, milá dcero.“
Eliška se za mříží jen uchichtla: „To mě baví!“
„Neodcházej hned. Měla bys tu vydržet co nejdéle, aby nikdo v kostele nepostřehl tvou proměnu.“
„Už se nemohu dočkat,“ zašeptala netrpělivě princezna.
Ale teprve za hodnou dobu jsem jí dovolil, aby opustila zpovědnici. Kdyby jí někdo opravdu špehoval, mohl by si myslet, že mu mezitím unikla a neztotožnil by si jí ze starou žebračkou v otrhaných hadrech a s šátkem staženým hluboko do ušpiněné tváře. Stařena pomalu kulhala ven z kostela a za ní jakoby náhodou vážně kráčel předkloněný a do zbožných myšlenek ponořený cisterciácký mnich.
Doufal jsem, že nikdo z nezasvěcených by si nás dva nespojil dohromady. Prošli jsme kolem kláštera svatého Jiří až k bráně v Černé věži, kde postávali tři zbrojnoši s kopími.
„Obdarujte stařenku, panáčkové,“ zaskřehotala žebračka, ale jeden ze strážných se po ní ohnal svou zbraní.
„Synu, nech na pokoji zbožnou ženu,“ napomenul jsem ho přísně.
Žoldnéř cosi zamumlal a víc si nás nevšímal. Rychle jsme prošli po padacím mostě přes hradní příkop a pokračovali dolů po Opyši směrem k Vltavě.
Teprve když jsme byli u křovisek, kterými obrůstal říční břeh, zahvízdal jsem na prsty smluvené znamení a proti nám vyjela skupina jezdců vedená panem Janem z Vartemberka.
Pod jejich ochranou měla princezna Eliška, neboť ta žebračka s obličejem pomazaným prachem ze zpovědnice byla ona, odjet do Nymburka.
Ještě než k nám rytíři dojeli, otočila se ke mně, nastavila dlaň pravé ruky a zcela jiným tónem než dosud, mi poručila:
„Ten prsten, otče!“
„Co máš na mysli, dcero?“
„Neptej se tak naivně!“ z jejího hlasu a náhlého přechodu na tykání jsem vycítil budoucí českou panovnici. Hovořila z ní přemyslovská pýcha, mocichtivost a nedočkavost.
Sňal jsem tedy pečetní prsten českých královen, který mi kdysi svěřila Viola Těšínská.
„Něco za něco,“ řekl jsem tvrdě.
„Ty si nemáš co dávat podmínky, mnichu!“
Jan z Vartemberka nás už dojížděl. Byl to mladý muž pohledné a přívětivé tváře, který netušil, že mu Bůh vyměřil tak krátký čas pozemského života.
„Něco za něco,“ opakoval jsem znovu. „Kde teď najdu královnu vdovu Violu?“
„Ach tak,“ princezna se teď pyšně usmála. „Krásná Violka tě zajímá. Dobrá. Má sestra Anna ji dala odvézt, jaká náhoda, k tvým sestrám cisterciačkám do kláštera Porta Coeli v Tišnově u Brna. Tam ji hledej.“
„Díky. Žehnám tobě i tvému příštímu panování, milá dcero. Nechť při tobě stojí patroni země české Václav, Vojtěch a Prokop. Kéž je to šťastná doba tohoto království!“
Zlatý prsten českých královen se v té chvíli poněkud předčasně ocitl na prsteníku levé ruky princezny Elišky.
Spokojeně se usmála a místo ruky mi k políbení nastavila své čelo.
„Ach, jak dojemné,“ ozval se vesele za mými zády Jan z Vartemberka. „Už se těším na tvé panování, princezno Eliško. Zde ti přivádím tvého koně.“
Galantně pomohl naději českého království do sedla, zahvízdal na své muže a za chvíli mi tryskem zmizeli mezi stromy.
Hned jsem si vzpomněl, jak jsem takhle sám ujížděl spolu s družinou Jana Habsburského. Kde je těm dnům konec? Kde je konec mladého vévody?
Téhož roku, kdy jsem pomáhal princezně Elišce v útěku z Pražského hradu, léta Páně 1310, se ve Špýru slavně provdala za mladšího syna římského krále Jindřicha Lucemburského teprve čtrnáctiletého Jana. Požehnali jim mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu a trevírský arcibiskup Balduin Lucemburský.
Ještě před Vánocemi pak Janovo vojsko dobylo Prahu, odkud dosavadní král Jindřich Korutanský i se svou manželkou Annou znovu uprchli.
České země měly nového krále.
Ale přišly i smutnější zprávy. Na Krumlově zemřel můj otec Jindřich, budiž mu nebe milostivo, a rodových držav se ujal můj starší bratr Petr.
Ale ještě před tím bylo v daleké Paříži na břehu Seiny pro údajné hříchy upáleno čtyřiapadesát templářů.
Dva roky nato papež Kliment zrušil Řád chudých rytířů Kristových a Šalamounova chrámu, řádový velmistr Jakub de Molay skončil na hořící hranici a vizitátor Hugo Peraud zemřel po strašném mučení v královském žaláři.
A římský král Jindřich Lucemburský byl v Římě korunován císařem, prvním po dlouhých dvaadevadesáti letech.
Filip Čtvrtý se teď skutečně stal pánem světa, poslouchal ho papež i císař a tak si mohl dovolit vrátit kopí svatého Longina do říšského korunního pokladu, který měl nyní v držení jeho leník Jindřich.
Co se asi stalo se všemi těmi muži, kteří Filipovi v jeho cestě k ovládnutí všeho křesťanstva pomáhali? Kam se poděli astrolog Alvaro de Oviedo či dominikán Angelo?
Jenže, jak už to tak bývá, všeho do času, jen Bůh je na věky.
Nedlouho po své korunovaci zemřel uprostřed válečného tažení proti neapolskému králi Robertovi na horečnatou chorobu císař Jindřich. Ale větší rány měly ještě přijít.
V den svatého Viléma Poutníka, 20. dubna léta Páně 1314, na cestě z Avignonu do Bordeaux v ukrutných bolestech vypustil duši Svatý otec Kliment Pátý.
Čtyři měsíce nato ranila mrtvice pyšného kancléře Viléma Nogareta a na sklonku roku potkalo na lovu neštěstí samotného krále Francie a Navarry.
Filip Čtvrtý lovil zvěř v lesích u zámku Fontainebleau, když na něj z nenadání z křoví vyrazil divoký kanec. Panovníkův bělouš se splašil, Filip se neudržel v sedle a spadl. Jedna noha mu však uvízla v třmeni a prchající kůň ho vláčel za sebou tak dlouho po lese, až ubohý král, který chtěl být pánem světa, vypustil duši.
Když lovčí a sluhové konečně bělouše dostihli a zastavili, byla Filipova krásná tvář proměněna na krvavou kaši.
Říká se, že prý velmistr templářů Jakub de Molay v okamžiku, kdy kat zapaloval jeho hranici, vyzval papeže, krále i Nogareta na Boží soud. Je-li tomu tak, pak je dozajista světcem a všichni tři uvedení se nyní smaží v pekle.
Nenadálá smrt francouzského krále se však dotkla i našeho kláštera Aula regia. Opat Konrád se údajně pro stáří zřekl své funkce a doporučil, aby ho v čele kláštera nahradil náš kronikář Petr ze Žitavy.
Nedalo mi to, abych odstoupivšího opata po nešporách nenavštívil v jeho cele a nezeptal se ho po důvodu náhlého odstoupení.
„Nejsem hoden vést tento slavný klášter,“ odvětil mi smutným hlasem. Nechápavě jsem se podíval do jeho laskavých a moudrých očí.
„Vzpomínáš, bratře, jak jsi mi vyprávěl o výpovědi templáře Jana Pražského?“
Přikývl jsem.
„Tím cisterciákem, který ho navštívil a dal mu list pro krále Václava Třetího, jsem byl já sám.“
Z těch laskavých a moudrých očí skanuly dvě slzy.
„Takže vy otče jste vinen smrtí posledního přemyslovského krále? Proč?“
„Nevím, zda bys to pochopil, milý synu. Jisté je, že zbytek života budu žít v hanbě a v upřímném pokání. Příliš jsem byl spjat s plány krále Francie a Navarry a teď se všechno zhroutilo.“
Myslel jsem na to, když mi nový opat Petr Žitavský poskytl povolení navštívit v tišnovském klášteře královnu vdovu Violu. Byla stejně tak krásná jako před lety, když jsem jí poprvé spatřil. Mluvili jsme spolu v hovorně odděleni mříží a já zvažoval, mám-li jí vypovědět opravdu všechno, čím jsem prošel a co jsem zjistil. Nakonec jsem si u abatyše kláštera Porta Coeli, tedy Brána nebes, vyprosil, abych se mohl s někdejší královnou sejít mimo klášterní zdi, do nichž byla uzavřena.
„Jste její bývalý zpovědník a proto vám, důstojný otče, nemohu nic zakazovat. Královna zde žije jen přechodně a nesložila řádový slib. Je tedy volná.“
Byl májový den a les kolem nás opojně voněl a zněl chorálem ptačích hlasů. Když jsem konečně Viole Těšínské dovyprávěl celý příběh včetně toho, že jsem vrahovi jejího manžela umožnil uprchnout do Anglie, zeptala se jen:
„A kdo byl ten cisterciák, otče Bartoloměji?“ Zavrtěl jsem hlavou a zalhal: „Nevím.“
Dlouho mlčela a pak řekla jenom:
„Asi to není podstatné. S tím se musí vyrovnat on sám, ať je to kdokoliv. A vám, otče Bartoloměji, z celého srdce děkuji. Žádný muž se pro mne neobětoval tolik jako vy.“
Po těch slovech jsem se zapýřil až po kořínky vlasů.
„Ale vy se červenáte, otče!“ Přitiskla se ke mně a pohlédla mi do tváře. „Jsem tady tak sama,“ vzdychla si dlouze. „To není život, ale živoření.“
„Nechtěla byste se znovu vdát? Vždyť jste nesložila řádové sliby a nejste tedy zaslíbena Kristu.“
Znovu si povzdychla: „Kdybych se chtěla vdát, pak za muže jako jste vy!“
„Ale to není možné. Já jsem mnich a kromě toho vy jste byla českou královnou...“
Nedopověděl jsem.
Viola si náhle stoupla na špičky a prudce mě políbila na rty. Bránil jsem se jen chvíli, až jsem podlehl tělesné touze, svlékl z té krásné zralé ženy její roucho jeptišky a přitiskl se k jejímu úžasnému bělostnému tělu... Byl to hrozný hřích a vím, že mi jen těžko bude odpuštěno.
Po čase jsem obdržel od Violy dopis, který mne doslova vyděsil. Sdělovala mi, že jsem ji obtěžkal, že se mnou čeká dítě a prosila, aby ji nevystavoval ponížení a opovržení.
Zoufalý jsem se uchýlil do klášterního kostela Panny Marie a probděl zde na modlitbách celou noc. K ránu jsem tajně vyvedl z maštale koně a rozjel se do Prahy za bratrem, který zdědil po otci úřad nejvyššího komorníka království. Petr mě vroucně objal a starostlivě vyslechl.
„Jistě, nemůžeme vystavit královnu Violu hanbě a ponížení. Zhřešil si především ty jako mnich. Ale co nyní ode mne požaduješ?“
Sebral jsem veškerou odvahu a řekl:
„Viola je krásná žena. Ráda by se znovu provdala. Nechceš si ji vyvolit za ženu?“
Petr z Rožmberka dlouho mlčel. Konečně s vyčítavým pohledem prohlásil: „To bych si znepřátelil pana Jindřicha z Lipé. Jsem totiž zasnouben z jeho dcerou Klárou. A možná bych si znepřátelil i samotného krále Jana. Vždyť bývalá královna si smí vzít zase jen vladaře.“
„Ale cožpak nežije bývalá královna Eliška Rejčka s panem Jindřichem z Lipé?“
„Vzpomeň si však, jak dopadl náš příbuzný Záviš, když se oženil s královnou Kunhutou, vdovou pro králi Otakarovi!“
„Pokud vím, Jeho milost král Jan si tě oblíbil. Snadno ti vyhoví a to už proto, že tak udrží na uzdě pana Jindřicha z Lipé.“
Viděl jsem, že bratra má myšlenka zaujala. „Že by tak vznikla jakási rovnováha vznešených párů? Pan Jindřich z Lipé mě bude nenávidět už kvůli tomu, že dám košem jeho dceři.“
„Nevídáno. Získáš si větší přízeň krále, bratříčku.“
Petr se rozesmál. Věděl jsem, že se na něho mohu spolehnout.
„Dobrá,“ řekl nakonec a já jsem pospíchal do svatovítského chrámu se pomodlit před oltář svatého Václava. Tentokrát jsem tu neměl tajnou schůzku s žádnou princeznou.
Petra a Violu jsem oddával já sám v kapli krumlovského hradu. Vyplnil se tak další z obrazů, které jsem spatřil v magickém zrcadle u kastilského astrologa.
Bohužel radost těch dvou neměla dlouhého trvání. Jejich svazek byl poznamenán mým těžkým hříchem. Když mělo přijít mé dítě svět, povolal Pán k sobě oba. Matku i to neviňátko.
Nepochybně jsou z nich teď dva krásní andělé, kdežto já budu žít dál se svým hrozným tajemstvím až do smrti.
Můj bratr se pak do roka znovu oženil a to s Kateřinou z Vartemberka, která ho obdařila pěti syny a třemi dcerami.
Ve stejném roce se však spolu s naším příbuzným Vilémem z Landštejna postavil proti králi Janovi a přišel o úřad nejvyššího komorníka.
Mně je pak souzeno zůstat až do konce pozemského běhu života v ústraní kláštera Aula regia, zpytovat svědomí, modlit se za odpuštění mých strašných hříchů a doufat, že se jednou tam na nebesích shledám s Violou a svým dítětem.
Jen jedna věc mě ještě trápí. Třetí obraz budoucnosti, který jsem spatřil v magickém zrcadle.
Kdo budou ti strašní bojovníci s korouhvemi s vyobrazením Svatého grálu, kteří zničí náš klášter? Kdy, proč a odkud přijdou?
Kéž bych se těch hrůz nedočkal, to nechť mě raději Pán potrestá očistcem, než takovouto strašnou zkázou.
Amen.
Konec
© 2020 Jan Bauer
Titul: Tajemství královnina zpovědníka
Podtitul: (Historický thriller)
Autor: Jan Bauer © 2020 Jan Bauer
Nakladatel: RomanyZdarmaCz
Žánr: Historické
Téma: Tajemství-zpovědníka Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Tajemství královnina zpovědníka Historický thriller četli
7 (1=normal)
Q-2110311=2101
Q-22020418=1854
Q-21121419=1946
Q-UKARVPP=2228
host=1014
Bavros=2351
Mefisto=1109
Včera 13 návštěvníků, Tajemství královnina zpovědníka Historický thriller četli 0
"Tajemství královnina zpovědníka (Historický thriller)" (komentáře)
Téma=Tajemství-zpovědníka
Errata:
31.07.2021 07:53
Domů
Statistiky