Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Les jiného světa

Pavel se konečně vytrhl zpod Zdenky a posadil se.

Leželi všichni tři jeden přes druhého na měkkém zeleném mechu pod vysokými brčálově zelenými stromy. Ale kolem nich nebyl obyčejný les, jako kolem Ančova nebo nedaleko od vesnice. Tyhle stromy neznali. Nejen Pavel, který žil donedávna ve městě, ale ani Zdenka s Milčou, které na vesnici žily od malinka.

První, co tu nehrálo, byla jejich obrovská výška. Mohutné kmeny se tyčily do větší výše než se jen odvažovali odhadnout. Petřínská rozhledna by se pod nimi úplně ztratila a kdoví, možná by z nich nevyčnívala ani Žižkovská věž. Husté koruny se rozprostíraly tak vysoko, že by až k nim nedosahovala ani Petřínská rozhledna. Zdola byla vidět další odlišnost. Na větvích nebyly normální listy ani jehličí, ale dolů z nich visely jakési dlouhé zelené spirálovité šneky. Podrobnosti ale na tu dálku nerozeznávali, šnekovité listy končily přinejmenším sto metrů nad jejich hlavami.

Podle toho, jak leželi, by se museli skutálet z nevysoké skály, vypínající se za nimi. Nevysoká byla proti stromům, ale Pavel ji ihned odhadl na dvacet metrů výšky. Při volném pádu z ní by si i na měkkém mechu polámali ruce i nohy, zatímco Pavlovi se zdálo, že se jen vykutáleli z nějaké jeskyně na jejím úpatí.

Jenže – skála byla porostlá mechem, ale jinak byla rovná. Nebyla tu žádná jeskyně, ze které by se mohli vykutálet. Jak se sem tedy dostali? Cesta sem, ten tunel či studna, tak i poměrně měkké přistání na mechu, zůstala pro ně tajemstvím.

„Tak – to bychom měli!“ řekl Pavel a pomalu, opatrně vstal. Cítil se trochu otlučený, ale nic ho nebolelo tak prudce, aby za tím byla zlomenina, která by mu znemožnila postavit se a odejít.

Jenže – kam by měli odejít? Nebylo kam. Studna, kudy sem spadli, zmizela. Skála vedle nich vypadala nepřístupně a jít jinam nemělo smysl. Všude kolem nich bylo Neznámo...

„Pavle, kde to jsme?“ vyjekla jako první Milča a z hlasu jí čišel strach.

„Nevím,“ odtušil. „Vypadá to, že jsme se dostali někam... Možná ani nejsme na Zemi!“

„Ty snad víš, kde jsme?“ vyhrkla nevěřícně Zdenka.

„Vždyť říkám, že to nevím!“ odsekl, ale ne vztekle, spíš s hranou ledabylostí. „Vzpomínáte si na ten tunel či studnu? Nebo se to zdálo jenom mně?“

„Taky jsem měla dojem, že jsme někam padali...“ přidala se k jeho dojmu Zdenka.

„No jo, ale kam jsme mohli spadnout?“ zaúpěla Milča. „Do dávno ucpaného kráteru sopky? Tady to přece tak nevypadá!“

„Nevypadá,“ potvrdil jí Pavel. „Spíš mám dojem...“

„Jaký?“ vskočila mu do věty Zdenka.

„Necháš mě dokončit větu?“ obrátil se na ni vyčítavě. „Víte, zdá se mi, že jsme se propadli do úplně jiného světa!“

„Do světa pod sopkou?“ zpochybnila to Zdenka.

„To těžko,“ odfrkl si. „Nepadali jsme přece dlouho – ostatně kdybysme spadli z výšky těch stromů, zpřelámali bysme si všechny ruce a nohy, o žebrech nemluvě...“

„Tak jak to, že jsme tady?“ dorážela na něho Zdenka. „A kde vůbec jsme?“

„Spíš mám dojem, že v té sopce bylo něco...“ uvažoval nahlas, ale bylo znát, že hádá a není si jistý tím, co říká.

„Nějaká hvězdná brána,“ dokončil tu odvážnou myšlenku. „Prostě se pod námi otevřela a vyplivla nás někde v úplně jiné galaxii. To přece hvězdné brány dokážou!“

„Ale proč zrovna nás?“ úpěla Milča. „Miliony let nic – a aby se otevřela zrovna pod námi?“

„To je mi taky divný,“ připustil. „Takhle se přece hvězdné brány nechovají!“

„Proboha, jak můžeš tvrdit, jak se chovají a jak ne?“ rýpla si Zdenka. „Nikdo na světě to přece neví!“

„Něco ji muselo spustit,“ uvažoval Pavel nahlas, jenže se přitom mimoděk podíval do své dlaně. Pořád v ní pevně svíral skleněné oko, vyloupnuté ze skály na dně kráteru nevysoké třetihorní sopky Ančova. Až mu zatrnulo – to oko opět mrklo!

„No – řekl bych, že jsme tu hvězdnou bránu spustili my,“ vzdychl si odevzdaně.

„Jakpak?“ chtěla hned vědět Zdenka.

„Třeba tímhle!“ přistrčil to skleněné oko na dlani oběma až pod nos.

„Jůžišmarjá!“ vykřikla Milča, ale zbytek jí zamrzl v krku.

„Vono to – mrká!“ zaúpěla i Zdenka. „Zahoď to!“

„Říkal jsem vám to přece!“ odvětil se zadostiučiněním. „A nevěřily jste mi!“

Skleněné oko ale nezahodil. Obrátil je zřítelnicí k sobě a chvíli je zblízka zkoumal. Když stál na špičkách na té skále, neměl k tomu takovou příležitost. Teď ale viděl, jak po oku občas přejede tenká černá čárka. Jako kdyby opravdu mrkalo. Nebo – jako kdyby bylo... živé...

„Zajímavé...“ řekl po chvilce. „Všechny šutry vypadaly jako přírodně zvětralé. Pak by to tam trčelo opravdu od třetihor. A přitom se zdá, že to není úplně mrtvý.“

„Zahoď to!“ opakovala Zdenka naléhavě. „Nebo nás to... třeba sežere!“

„Těžko!“ odvětil. „Nevypadá to, že by se to živilo lidmi. Když to vydrželo milion let, nebude to teď trojčit. Víte, připadá mi to jako... kouká se to na mě skoro jako bezpečnostní kamera.“

„Zahoď to!“ opakovala Zdenka ještě naléhavěji. „Kdyby to byla kamera, mohla by přenášet náš obraz někam... kdovíkam...“

„Tak ať!“ pokrčil rameny Pavel. „Co když je to opravdu sonda mimozemšťanů, zapomenutá na Zemi někdy v třetihorách? Pak tam krátce zasoptil Ančov a zalil ji lávou! A my jsme ji po těch milionech letech vyloupli z dávno zatuhlé a zvětralé lávy! Jen ať se na nás mimozemšťané podívají! Jen ať vidí, co na Zemi žije místo dinosaurů!“

„Šílíš?“ vyprskla Zdenka. „Myslíš, že mimozemšťané čekali milion let? Dávno by z nich byl jen prach! Nanejvýš zkamenělé kosti jako z těch dinosaurů!“

„Proboha, jak můžeš o mimozemšťanech něco takového tvrdit?“ vrátil Zdence její vlastní, jen nepatrně pozměněné pochyby. „Co ty víš o jejich dlouhověkosti? Co když je pro ně milion let jako pro nás rok? Uvažuj trochu logicky! Proč by nechávali na Zemi sondu, kdyby ji nemohli někdy v budoucnu využít?“

„Mohli ji na Zemi prostě ztratit!“ navrhla nesměle Milča. „Zapomenout, nebo tak...“

„Jenže ona zřejmě funguje!“ vytáhl Pavel svůj trumf. „Když my někde zapomeneme mobil, už po půl roce je úplně zničený... ostatně, baterky se vybijí ještě dřív... a tohle? Deset milionů let – a ono si to na nás vesele mrká!“

„Jen aby!“ sýčkovala Zdenka. „Nemusí to tam být vůbec tak dlouho! Nakonec – mohla by to být kamera vyrobená lidmi, třeba Američany nebo Japonci! Jen ji tam zarovnali šutrama...“

„Nevykládej mi takové broskvoviny!“ zarazil ji. „Vážně si myslíš, že Japonci budou něco takového schovávat do kráteru Ančova, kde lišky dávají dobrou noc? To přece nedává smysl! Ztracená sonda vesmířanů je asi tak tisíckrát pravděpodobnější!“

„Já bych to voko taky raději zahodila,“ přidala se Milča. „I kdyby to bylo, jak říkáš... přivolá na nás nějaké mimozemské obludy a ty nás sežerou. Co pak?“

„Jen ať je to přivolá!“ odvětil frajersky Pavel. „Aspoň si s nimi popovídáme!“

„Ty ovládáš mimozemštinu?“ zaťukala si na čelo Zdenka. „Nebo doufáš, že na mimozemšťany uplatníme školní angličtinu? Táta říká, že největší Hollywoodská pitomost je očekávat, že se všude ve vesmíru dorozumíš anglicky!“

„To bych neřešil!“ namítl Pavel velkoryse. „Anglicky by se nedomluvili ani s dinosaury, ale co my víme, jak se vesmířané dorozumívají? Třeba by nás to naučili!“

„No – já bych se od nich raději držela co nejdál!“ trvala na svém Zdenka.

„Myslete si o tom, co chcete,“ uzavřel diskusi Pavel. „Podle mě mimozemšťany potřebujeme. Kdyby nic jiného, sami se odsud nedostaneme. Tu hvězdnou bránu tam mohli narafičit jako past na mamuty. Spustili jsme ji, nevíme jak, ale zpáteční cestu sami nenajdeme. Jediná naděje je, že se tu objeví mimozemšťané, přátelsky si s námi popovídají, pak nám zamávají a odešlou nás na Zem! Sami jsme totálně v háji, ke všemu v mimozemském. Jak se tak koukám kolem, tyhle stromy nikde na našem světě nerostou.“

„Pokud si nás ty obludy místo přátelského pokecu nedají k večeři!“ opakovala Zdenka.

„To je ta horší možnost,“ připustil. „Ale když nás sežerou, nebudeme se aspoň trápit. Jestli se tu nikdo neobjeví, zůstaneme v tomhle světě, kde to neznáme a nevíme, jak se vrátit. A jestli vám to doteďka nedošlo, uvědomte si laskavě, že nás tu rozhodně nikdo nečeká s večeří.“

Což byla tak očividně nepříjemná pravda, až oběma dívkám zatrnulo.

„Ale co budeme dělat?“ vyhrkla nešťastně Milča.

„Jo, to se mě moc ptáš!“ vzdychl si Pavel. „Zkouším tady tím skleněným okem přilákat pozornost vesmířanů, ale zjevně se nic neděje. Takže se asi zvedneme a půjdeme se porozhlédnout po okolí, kde se tady dá něco najít.“

„Co chceš ale hledat?“ vyhrkla Zdenka a pomalu, neochotně vstala.

„Cokoliv,“ pokrčil rameny. „Úkryt, vodu, něco jedlého, můžeme hledat i cestu domů, ačkoliv v tom si zrovna moc velké naděje nedělám...“

„Měli bysme se nejdřív usušit!“ namítla Zdenka věcně a popleskala se dlaní přes mokré kalhoty.

„To můžeme za pochodu,“ namítl. „Jednak tu nemáš šňůru na prádlo, za druhé nemáme co na sebe po dobu sušení a nemyslím si, že by se vám chtělo poskakovat tady nahaté, za třetí zmoklé oblečení ve zdejším teple nejrychleji uschne, když je budeme mít na sobě a konečně za čtvrtý, když tu rozvěsíme své svršky a pak budeme muset utíkat třeba před nějakým zdejším dravcem, nestihneme je pobrat...“

Obě dívky se rychle rozhlédly, ale pak se uklidnily. Kolem bylo naštěstí pusto.

„Před jakým dravcem?“ zpražila Pavla Zdenka. „Kde tu jakého vidíš?“

„Zaplaťpámbu, žádného!“ opáčil. „Vidět nějakého, máme už teď průšvih jako Brno, protože nemáme úkryt, kam bysme se před ním schovali.“

„Takže bys začal tím úkrytem?“ nadhodila Milča.

„Začneme tím, že se zvedneme a půjdeme obhlížet nejbližší okolí,“ řekl. „Když jako první objevíme úkryt – výborně, ale půjdeme dál, protože toho potřebujeme víc.“

„A co když objevíme třeba vodu, která se ale nedá pít?“ namítla Zdenka.

„Taková nás nezajímá,“ pokrčil rameny. „Špinavé kaluže neberu. Ale najít kaluž, vykopeme poblíž indiánskou studni.“

„Ty to umíš?“ vyjela po něm Zdenka.

„Jen teoreticky,“ odrazil ji. „Jen jsem o tom četl, ale aspoň vím, jak se to má udělat a proč je indiánská studně lepší než špinavá kaluž.“

„Tak jdeme, ne?“ zvedla se konečně jako poslední z trojice i Milča.

„Doleva nebo doprava?“ zeptala se opět věcně Zdenka.

Stáli na místě, kde si mohli vybrat ze tří směrů, čtvrtý jim přehradila skála. Jenže kolmo od ní byla jakási step, či co to bylo. Nerostla na ní tráva, ale úplně stejný mech jako mezi stromy, jenže tam opravdu nebylo kde se schovat, zatímco v lese by se dalo zapadnout aspoň za kmen nejbližšího stromu, kdyby... kdyby něco! Jednoznačně tedy bylo lépe jít podél okraje lesa, šlo jen o to, kterým směrem vyrazit.

„Jestli máš korunu, můžeš si hodit,“ navrhl Pavel. „Myslím si, že je to fuk!“

„Nejprve bych se podívala na tuhle skálu,“ navrhla Milča. „Třeba v ní je nějaká jeskyně!“

„Můžeš začít,“ schválil jí to Pavel. „Ale řekl bych, že tu bránu, co nás sem přinesla, nenajdeš. Zmizela a za námi je pevná skála. A pokud vidím dobře, žádná díra do ní nevede,“

„Radši to zkusím,“ odsekla tvrdohlavě Milča.

Ale po chvilce, když se přesvědčila, že skála za ní je opravdu jednolitá a nikde do ní nevede žádný neviditelný vchod, se podvolila. Pavel mezitím opatrně došel až na místo, kde se skála snižovala, až se srovnala. Dál pokračovala rovina, ze které zhruba každých sto metrů trčel do výšky obrovský kmen zdejších obřích stromů. Kmeny měly dobrých deset metrů v průměru, byly pokryté vrásčitou kůrou, ale těžko by se na ně šplhalo – první větve měly nejméně ve stometrové výši, zcela nedostupné pro jakýkoliv pokus o šplhání. Vrchní patro tohoto lesa jim bylo zkrátka uzavřené a na pokraji nerostlo žádné křoví, jak je u pozemských lesů obvyklé. Zdejší les byl vůbec nudný. Na zemi ležela všude vrstva huňatého a měkkého mechu, ale jinak tu nic nebylo. Ani křoví, ani kapradiny, nic. Jen rovný mech a kmeny obřích stromů.

„Tady není kam se schovat,“ vzdychla si Milča a zamířila k nejbližšímu stromu. „Chvilku na mě počkejte, já si za tím kmenem šaty aspoň trošku vyždímu, ať na nás rychleji uschnou. Chodit v mokrém je vážně za trest!“

„Neboj se, já Pavla pohlídám, aby tě nevyplašil!“ slíbila jí kolegiálně Zdenka. „Vyždímat si svršky je dobrý nápad.“

„Jak chcete, ale nezdržujte!“ požádal je Pavel. „Nemohly byste ždímat obě? Stromů je tu dost a já vám slíbím, že se nehnu z toho místa, co teď stojím.“

Dívky na sebe mrkly, ale jeho nápad přijaly. Každá zapadla za jeden kmen, ale po malé chvíli se obě vrátily. Milčiny šaty, Zdenčiny džíny i flanelová košile byly sice zmačkanější, ale sušší.

„Nechceš se jít taky vyždímat?“ navrhla Pavlovi Milča.

„Já to vydržím,“ kasal se. „Pojďme dál!“

„Napadlo mě něco jiného,“ začala Zdenka. „Neměli bysme si nějak značit cestu? Takhle tady za chvilku zabloudíme!“

„Dobrý nápad!“ pochválil jí Pavel. „Ale nemáme čím.“

„Máš snad ještě ten nůž?“ připomněla mu Zdenka. „I zlomeným snad dokážeš vyrýt do kůry pár šipek, ne?“

„To snad jo,“ připustil.

Vytáhl z kapsy nůž a došel k nejbližšímu stromu, kde ve výšce svých očí vyryl nožem šipku ve směru, kde ještě byla vidět skála, u které se tu objevili. Šlo to i zlomenou čepelí.

„Myslíte dělat ty šipky na každý kmen, nebo postačí na každý druhý?“

„Radši na každý,“ rozhodla Zdenka. „Kdybysme sem přišli ze strany, ať je nemineme!“

Okraj obřího lesa byl rovný jako podle pravítka, takže šli pořád rovně. Pavel vryl do každého kmene jednoduchou šipku. Moc zřetelné nebyly, ale aspoň měl pocit, že dělá něco užitečného.

„Jak dlouho už jdeme?“ vzdychla si Zdenka, když ušli nejméně kilometr a les se jí zdál pořád stejně nudný.

„A sakra!“ ulevil si Pavel.

Vytáhl zpod bundičky pouzdro na mobil. Bylo mokré jako všechno co měl na sobě a když se mu podařilo vytáhnout mobil na světlo, zjistil, že displej neukazuje. Voda se zřejmě dostala dovnitř a přístroj vyřadila.

„Tak mám dojem, že je kaput!“ prohlásil rozmrzele, když se mu ho nepodařilo ani zapnout.

„Kdybys nám ho svěřil, než jsi lezl nad tu vodu...“ začala Zdenka, ale výčitku nedokončila, neboť si uvědomila, že byli mokří všichni tři.

„Tady by nám byly hodinky beztak k ničemu,“ utěšoval Pavel sebe i dívky, které jeho marné počínání sledovaly. „Vždyť ani nevíme, jestli je tu ráno nebo večer! A volat taky nemáme kam, tady nejspíš nebude ani signál.“

Otevřel pouzdro, aby se dostal k bateriím, ale když našel vodu i uvnitř, bylo mu jasné, že díky koupeli přišli i o přesný čas. Zavolat si o pomoc je ani nenapadlo, ale to beztak mohli vyloučit, tady opravdu nemohli čekat žádný signál.

Přesto vytáhl ven aspoň baterii, vytřel vnitřek vlhkým kapesníkem a pokusil se ústy vyfoukat z přístroje vodu – nic jiného dělat nemohl, ale moc si od toho nesliboval.

„Jestli se dostaneme domů, čeká mě za ten mobil sekec,“ vzdychl si odevzdaně. „Ale radši sekec než tohle...“

Souhlasily s ním obě, ale tím se jejich postavení nezlepšilo. Pavel mobil složil, vyždímal jeho plátěné pouzdro, přístroj zastrčil dovnitř a pověsil si je na krk.

„Myslím, že ho můžeš zahodit,“ řekla Zdenka.

„Co máte pořád se zahazováním?“ vyjel si na ni znenadání. „Kdybych zahodil nůž, neměl bych teď čím dělat šipky. Co víte, k čemu bude ještě dobrý? Třeba jako kladivo – co já vím?“

Přirovnání mobilu ke kladivu vyvolalo na tvářích dívek na okamžik náznak úsměvu, ale dlouho jim nevydržel. Do žertů jim v jejich situaci nebylo.

„Tak jdeme dál,“ rozhodla opět Zdenka.

„Mám blbý dojem, že je to všude stejný,“ zakňourala Milča. „Napravo les, nalevo divná louka, obojí furt stejné, nikde žádná změna. Tam, co jsme začali, byla navíc aspoň ta skála.“

„Když byla skála tam, může být jiná skála i jinde,“ nadhodil Pavel.

„No a co?“ namítla nešťastně Milča. „Skála sem, skála tam. U tamté jsme mohli aspoň doufat, že se vrátíme domů!“

„Doufat můžeme i tady,“ namítl Pavel. „Touhle cestou si zvyšujeme pravděpodobnost, že tu narazíme na mimozemšťany, kteří nás pošlou domů.“

„Anebo na nějakého zdejšího tygra,“ namítla Milča.

„Hele, nežvaň!“ usekla její lamentování Zdenka. „Fňukání je to poslední, co nám může pomoci. Pavel má pravdu, sedět jako pecky na jednom místě je nesmysl.“

Milča tedy zmlkla a dál šli mlčky. Jen Pavel se u každého stromu zastavil, vyryl do kůry další šipku a připojil se zase k nim. Na rozdíl od dívek měl aspoň nějakou činnost. Kromě zlomeného nože na označování cesty šipkami držel v druhé ruce skleněné oko z Ančova. Hrál si s ním, otáčel jím, jako kdyby je zaměřoval – na dívky, na sebe, na stromy i na jednotvárnou zelenou mechovitou cestu před nimi. I kdyby to nemělo žádný smysl, aspoň se tím trochu bavil.

Zato obě dívky kráčely čím dál tím sklesleji. Jednak na ně působila únava, ušli takhle přece už pěkných pár kilometrů, ale ještě víc je deptala beznaděj.

Po dalším kilometru jednotvárného lesa se Milča zastavila.

„Dál nejdu!“ prohlásila. „Nemá to smysl. Pojďte se vrátit!“

„Kam se chceš vrátit?“ osopila se na ni Zdenka. „Tam k té skále? Tam přece nic není!“

„Je tam někde ta... jak říkal Pavel... hvězdná brána, či co...“

„Jenže zavřená a sama se neotevře,“ namítl skepticky Pavel.

„Tak jak to, že se sama otevřela v Ančově?“

„Tam ji nejspíš otevřelo, když jsem ze skály vyndal tohle oko,“ zkusil jí to Pavel vysvětlit.

„No právě!“ chytila se toho Milča. „Nezkusil bys tím okem otevřít bránu i z téhle strany?“

Nápad by to byl dobrý, jen měl přijít, když byli u té skály a ne po deseti kilometrech putování do neznáma. Ačkoliv – ty šipky přece neryl do kůry stromů bezdůvodně, počítali přece s návratem!

„Jo, zkusím to, až se tam vrátíme,“ slíbil Milči. „Ale nejprve bych zkusil dojít ještě kus dál! Zdá se mi, že támhle vidím něco zajímavého.“

Obě se podívaly směrem, který jim ukazoval. Ve směru jejich pochodu tam cosi opravdu bylo. Les se tam vyboulil směrem nahoru a zdálo se, že se tam vypíná nějaký kopeček. Nepříliš vysoký, ale aspoň nějaká odlišnost proti ubíjející jednotvárnosti zdejšího lesa.

„Dobře, jdeme tam,“ ustoupila Milča. „Ale jestli tam nic nebude...“

„Něco tam určitě je,“ potvrdila Pavlovo pozorování Zdenka. „Lepší něco než nic!“

Vzchopili se tedy všichni tři a vyrazili s novou nadějí. Pavel sice stále vyrýval do kůry stromů šipky, ale ty ho příliš nezdržovaly – možná je jen trochu víc odbýval.

„Vypadá to, že je tam nějaká skála,“ upřesnila to po dalším kilometru Zdenka. „Třeba tam bude i něco zajímavějšího!“

Skála se přibližovala, zejména když vedeni novou nadějí přidali do kroku, až musel Pavel obě dívky po každém stromu a vyryté šipce dobíhat poklusem. Ve značkování však nepřestal – asi měl opravdu tak pedantskou povahu...

Konečně byli natolik blízko, aby si mohli o té skále udělat ucelenější představu.

Nebyla nijak vysoká – asi jako ta první, ne vyšší. Měla i podobný tvar. Začínala jako nepatrné vyvýšení, postupně se zvedala do výšky, ale pak se opět snižovala, až splynula s rovinou. Podobala se té původní jako vejce vejci, až na to, že byla o dobrých deset kilometrů stranou.

Jak se skála přibližovala, všichni tři mimoděk zrychlovali.

„Nežeňte tak!“ napomenul je Pavel, který byl díky stálému zdržování se šipkami a dohánění dívek poklusem nejvíc udýchaný. „Budete strašně zklamané, když tam nebude nic víc než obyčejná holá skála!“

Nedaly si ale říci a obě natahovaly krky, aby lépe viděly.

„Hele, je tam něco... něco bílého!“ zpozorovala Zdenka konečně nějakou podrobnost.

Pavel tam sice nic neviděl, ale neměl čas, zase odbíhal k dalšímu stromu.

„Nech už těch šipek!“ navrhla mu Milča. „Poběžíme tam klusem?“

„Milča má pravdu,“ přidala se k ní i Zdenka. „Pavle, nech toho, pár vynechaných šipek nás teď určitě nezabije! Poběžíme tam!“

Bylo to sice proti jeho gustu, ale protože se obě bez ohledu na něho rozběhly, nezbylo mu než se vykašlat na šipky a klusat za nimi. Zůstat sám v neznámém světě by bylo opravdu kruté!

Teď už i on viděl to bílé, co jim předtím ohlásila Zdenka. Na úpatí skály se cosi bělalo. Bílá byla ve zdejším světě tak vzácná, že se od převažující brčálové zeleně hodně odlišovala. Díky kontrastu to bylo vidět i na kilometrovou vzdálenost, ačkoliv to zřejmě nebylo nic velkého. Ale ať to bylo cokoliv, přitahovalo je to teď jako magnet.

„Něco tam leží!“ povzbuzovala je Zdenka.

„Vypadá to jako kus papíru!“ hádala i Milča.

Pavel nic neříkal. Byl teď z nich nejudýchanější a nebylo mu do řeči.

Konečně se po jejich pravé straně začal terén zvedat. Pokračovali podél zvedající se skály, až tam, co se na zeleném mechu cosi bělalo. Něco, co svou bělostí na dálku přímo svítilo.

A pak najednou byli od toho jen na pár kroků.

„Ježíšikriste!“ vyhrkla najednou Milča a zastavila se, až musel zabrzdit i Pavel, klusající za ní.

„Co je?“ zarazila se i Zdenka.

„To je přece – můj kapesník!“ vyjekla Milča. „Chybí mi kapesník, ztratila jsem ho...“

Zdenka u toho byla první, ale mohla jen potvrdit Milčin odhad. Zvedla do výšky bílý kapesníček, pokrytý drobnými kvítky. Nebylo pochyb. Byl to Milčin kapesníček.

Šli patnáct kilometrů pořád rovně jako podle pravítka – a ocitli se tam, odkud vyšli.

To snad nemůže být pravda!

Ujít takovou dálku a ocitnout se zpátky na místě, odkud vyšli?

Nejspíš šli celou cestu do kruhu. Ale toho by si snad museli všimnout, okraj toho divného lesa byl přece přímý jako podle pravítka!

Škoda, že bylo zataženo. Kdyby svítilo slunce, měli by aspoň nějaké vodítko. Takhle neměli přehled ani o světových stranách – ačkoliv, kdoví jak to tady vůbec bylo! Sever je na Zemi také jen věcí dohody a ani orientace map směrem k severu nic neznamená. Kdysi se mapy kreslily s jihem nahoru a taky to šlo!

Nicméně – jít patnáct kilometrů pořád rovně a nemít nejmenší tušení, že jdou do kruhu, to vzalo všem třem nadšení k dalším takovým výletům!

Pavel mohl aspoň splnit slib a pokusit se zaklínat skálu skleněným okem z Ančova, jenže jeho pokusy vyzněly naprázdno. Zkoušel skleněné oko ke skále přibližovat na různých místech, ale skála se nedala obměkčit. Jako když ji zpočátku Milča prohmatávala, zdali neobjeví něco jako tajné dveře či aspoň obrys hvězdné brány...

Nic, stokrát nic.

„Co teď?“ přiklekla si k němu Zdenka, když pokoušel skálu až dole u zeleného mechu.

„Hovno!“ utrhl se na ni. „Nemá to smysl! To oko žádnou bránu neotvírá! A když, tak jen tu v Ančově! Tady je mrtvé!“

„Už nemrká?“ zeptala se ho Zdenka.

„Ale jo,“ obrátil oko zřítelnicí k sobě. „Jenže to je všechno. Poměrně málo na něco, co přežilo deset milionů let bez škrábnutí, zalité do kamene!“

„Půjčíš mi ho?“ natáhla k němu ruku.

„Klidně,“ podal jí skleněné oko a pohodlně se posadil do mechu. Vypadal naštvaně, asi si také od těch pokusů sliboval víc. Zády se opřel o skálu, porostlou stejně huňatým mechem, takže ho ani netlačila. „Když jsem vás lákal, abyste si ho prohlédly tam na té skále na Ančově, nechtělo se vám. Kdybych ho tam nechal, nejspíš by se nic nestalo!“

„Ty bys to z té skály vytrhl tak jako tak, neříkej, že ne!“ usadila ho Zdenka, ale převzala oko od něho a posadila se vedle něho, aby si je prohlédla zblízka.

„Vypadá to opravdu jako oko,“ připustila. „Ale ne jako lidské. Má bělmo i panenku, ale kolem panenky chybí duhovka. Takové oči mají zvířata, ne?“

„Pochází to z doby před deseti miliony let!“ připomněl jí. „To ještě nebylo na Zemi po lidech ani vidu, ani slechu. Nějací savci už tam mohli být, ale lidé ne, ti jsou mnohem mladší!“

„Půjčte mi to taky!“ požadovala nesměle Milča, když si k Pavlovi přisedla z druhé strany.

Zdenka jí tedy vzácný artefakt přes Pavla podala, ale Milča už nic nového neobjevila. Držela tu vzácnost opatrně, připravená kdykoliv ji odhodit, kdyby se začala projevovat něčím nepřístojným.

Nakonec oko opět vrátila Pavlovi a ten je uklidil do kapsy svých kalhot. Seděli chvilku všichni tři zády ke skále a tiskli se k sobě. Ne že by jim byla zima, ale přece jen se potřebovali uklidnit, aby se psychicky nerozsypali. Neměli k tomu daleko, spíš byla otázka, kdo z nich se rozbulí jako první.

„Jsme tam, kde už jsme jednou byli,“ zhodnotila to suše Zdenka. „Takže – co teď?“

„Neobjevili jsme úkryt, vodu ani nic jedlého,“ dodal vyčítavě Pavel. „Nevím jak vy, já zatím hlad ani žízeň nemám, ale co není, určitě brzy bude. A kromě toho – odhadl bych, že už je na Zemi večer. Nechci malovat čerty na zeď, ale věřil bych tomu, že už tam po nás pátrají. A z toho, co víme, je nám snad jasné, že nás nenajdou.“

„Co když najdou naše školní tašky v křoví pod Ančovem?“ připomněla jim Milča.

„To je pro úspěšnost pátrání naprosto nezajímavé,“ dodal Pavel. „Tady ale zatím večer není. Navrhuji pustit se hlouběji do lesa. Buď budeme pokračovat v průzkumu nejbližšího okolí, nebo nás čeká kdovíjaká noc pod širým nebem, o hladu a žízni.“

„Když si vzpomenu, že mám ve školním batohu ještě balíček sušenek...“ vzdychla si Zdenka.

„Tak na ně honem zapomeň,“ poradil jí Pavel. „Zbytečně se ti na ně budou sbíhat sliny. Teď si na nich pochutnají leda polní myši. A vstávat, jde se do lesa!“

Vstal a pomohl oběma dívkám, každé jednou rukou. Pak vykročil stejným směrem, jako když odcházeli předtím.

„Tam už jsme šli!“ upozornila ho – opět zbytečně – Zdenka.

„Dojdeme jen na konec skály, ale tam se uhneme směrem doprostřed lesa,“ ujistil ji.

Došli až tam, kde se dalo na snižující se skálu vyskočit. Pavel zamířil po jejím horním okraji zpět a zakrátko se ocitli přímo nad místem, kde před malou chvílí odpočívali.

„Je to jasné,“ konstatoval. „Žádná brána tu není. Takže – kolmo do lesa!“

Otočil se kolmo na skálu a vykročil. Dívky ho rychle dohonily a každá z jedné strany s ním došly k nejbližšímu stromu. Teprve když začal do kůry vyrývat obligátní šipku, oddělily se od něho a pokračovaly dál. Připojil se k nim brzy – šipka ze tří škrábanců ho nijak nezdržovala.

„Musíme se lépe dívat, až půjdeme zpátky,“ řekl. „Předtím to bylo snadné, šipky jsem dělal na té straně kmenů, co byla ven z lesa. Tady to bude horší.“

Snažil se aspoň, aby prodloužení každé šipky ukazovalo na strom s následující šipkou a díky tomu opět naběhal delší trasu. Les byl ale jednotvárný až k uzoufání, mezi stromy rostl všude mech stejné tloušťky a barvy. Koruny stromů světlo účinně pohlcovaly, takže čím se vzdalovali dál a dál od okraje lesa, tím se všechno zdálo tmavší.

Pak v dálce před nimi začalo opět svítat, blížili se zřejmě k protějšímu kraji. Zrychlili a těšili se, co tam spatří, ale když konečně vyšli na kraj lesa, spatřili tam jen od obzoru k obzoru rozsáhlou louku pokrytou mechem, bez jediného kousku křoví a jednotvárnou jako školní tabule.

„Kam teď?“ obrátila se Zdenka bezradně na ostatní. Bylo zřejmé, že si neví rady, ale v tom se on nich nelišila. Jen Pavel se chvíli trochu víc zajímal o krajní stromy, dokonce se proto vzdálil od odpočívajících dívek.

„Co tam vidíš?“ zavolala na něho Milča.

„Je to v háji!“ ulevil si. Měl k tomu víc než dost důvodů. Nejspíš to je vážně v háji, souhlasila s ním v duchu Zdenka.

„Ale proč?“ chtěla vědět Milča.

„Protože jsme zase tam, kde jsme už byli,“ odvětil. „Tady na těch stromech jsou moje šipky. Když podle nich půjdeme, skončíme zase u naší staré známé skály.“

„Takže jsme zase tam kde jsme byli a nic jsme neobjevili,“ vzdychla si Milča.

„Ale to snad není možný!“ vybuchl Pavel. „Ať jdeme kam jdeme, pokaždý skončíme u stejný pitomý skály! V normálním světě, kdekoliv něco roste, jsou potůčky a říčky a když jdete podle vody, nutně dorazíte k moři! Tady není ani louže! Jediná skála, jinak placka jako uválcovaná parním válcem! Tohle není svět, to je prostě nesmysl!“

„Není to nesmysl, ale skutečnost,“ opravila ho suše Zdenka. „Buď se s tím vyrovnáme, nebo to můžeme zabalit!“

„Jo, to máš pravdu,“ vzpamatoval se trochu Pavel, ale bylo znát, že se mu trošku třese hlas. „Buď se s tím vyrovnáme... nebo budeme mít smůlu...“

„Myslíš, že tady můžeme zemřít?“ řekla to naplno Milča.

„A protože jsme ještě neobjevili ani nic jedlého, ani vodu, je to pravděpodobné,“ dodal.

„Co jsi to říkal o indiánských studních?“ chytala se Milča pověstného stébla.

„Zkusit to můžeme,“ připustil Pavel. „I když nemáme čím kopat. Indiánské studně se hrabaly v písku a to by mělo jít i rukama. Samozřejmě pokud tady bude pod tím mechem písek.“

„Tak proč to nezkusíme?“ pobízela ho Milča.

„Vrátil bych se nejprve k té skále,“ řekl Pavel. „Jednak by u ní mohla být spíš voda, ta skála je přece porostlá mechem, ale především, u skály budeme chráněnější před větrem.“

„Vždyť tu nefouká ani vánek!“ namítla Milča.

„Teď ne, ale kdo ví...“ řekl. „Pojďme podle šipek, ať máme aspoň jeden pevný bod ve zdejším světě.“

„Jen bych nešla podle šipek, ale proti nim,“ řekla Zdenka, když se trochu rozhlédla. „Protože ať se na místě propadnu, jestli naše skála není támhle!“

Směrem, kterým ukazovala, se opravdu v lese zvedala nepříliš výrazná boule.

„Tak jdeme!“ souhlasil Pavel a vykročil...

U skály se Pavel nejprve pokusil založit indiánskou studnu, ale ukázalo se, že je tu pod tenkou vrstvou mechu kompaktní černá skála, nejspíš čedič, kde se neobjevila ani kapka vody. Přemístil se tedy asi sto metrů směrem do louky, ale i tam našel pod mechem úplně rovnou skálu. Mech se dal odtrhnout poměrně snadno a trhal se v celých plátech, jenže všude pod ním byla jen hladká černá skála bez sebemenší praskliny, nejvíc ze všeho podobná pozemskému čediči. Mohlo to být ovšem také cokoliv jiného.

„To snad ani není možný!“ sakroval, když to zkusil se stejným výsledkem i na dalším místě.

„Takže voda nebude?“ zeptala se spíš jen pro pořádek Zdenka. Ptát se ani nemusela, všem třem to bylo jasné.

„Ještě to zkusím hlouběji v lese,“ zavrčel Pavel a následován oběma dívkami zamířil k okraji skály, odkud se teprve mohl vzdálit od okraje lesa.

Po stu metrech udělal další pokus. Také tady mech snadno odtrhl od hladké černé skály.

„Vono je to snad všude!“ zaúpěl.

„Hele – jak vůbec z té jednolité skály rostou ty stromy?“ napadlo Milču.

Pavel přešel k nejbližšímu stromu a pokusil se odtrhnout mech přímo u jeho paty. Na Zemi se stromy obvykle dole u země rozšiřují do soustavy kořenů, ale zdejší se i v tom odlišovaly, byly až dolů stejně silné. Když mech odtrhl, spatřil něco podivného. Ve skále byla kruhová studna či šachta, do které kmen stromu přesně pasoval. Vyrůstal tedy z hloubi skály, ale buď si dokázal vytvořit ve skále přesně válcovitou šachtu, nebo tam ta šachta už byla a kmen stromu ji jen přesně vyplnil.

„Vidíte to taky?“ ukazoval tu záhadu kamarádkám.

„Nebude to tím, že nejsme na Zemi?“ napadlo Zdenku, ale řekla to dost jedovatě, víc než sama zamýšlela.

„Jo, máš pravdu,“ chytil se toho. „Nejsme na Zemi. Takže tu může být všechno úplně jinak.“

„Až na vzduch,“ upozornila je Milča. „Dýcháme tu jako doma. Kdyby tady byl úplně odlišný vzduch, třeba metan, čpavek nebo já-nevím-co jiného, udusili bysme se už v první minutě.“

„Taky pravda,“ připustil Pavel. „Co to ale pro nás znamená? Že se nemůžeme spoléhat na nic, co by na Zemi fungovalo – až na ten dýchatelný vzduch. Není tu voda ani nic jedlého, jen vzduch je stejný. Takže se zřejmě neudusíme, ale umřeme hladem a žízní. Je to jen o něco zdlouhavější.“

„Pokud tu přece jen něco nenajdeme,“ nedala si Milča sebrat optimismus. „Co když se dá jíst třeba ten mech?“

„Mech nežerou ani srnky,“ namítl.

„Na Zemi!“ dodala významně jednu doplňující podmínku. „Ale je tohle vůbec mech?“

Pokusila se utrhnout štipec mechu a když se jí to povedlo, ochutnala jej.

„Hele, chutná to sice jako cibule, ale jíst by se to asi dalo!“ podělila se s nimi o svou čerstvou zkušenost.

„Pokud to není jedovaté!“ varovala ji Zdenka. „Hele, vyplivni to!“

„Nejezte to, když se toho bojíte!“ poradila jim Milča a vstrčila si do pusy další hrstičku. „Ale já už jsem to spolkla. A dám si ještě, už mám docela hlad.“

„Tak to prý dělají krysy,“ podotkla jízlivě Zdenka. „Nechají otrávenou návnadu ochutnat jedné a když se jí nic nestane, sežerou všechno. Když chcípne, ostatní se toho už ani nedotknou.“

„Jenže my máme výběr mnohem menší,“ vzdychl si Pavel.

„Jak to myslíš?“ zeptala se ho rychle Zdenka.

„Jíst nebo nejíst,“ pokrčil rameny Pavel. „Zemřeme tak jako tak, hladem nebo otravou. Kdyby to bylo jedovaté, zemře Milča maličko dřív, ale velký rozdíl v tom nevidím.“

S těmi slovy si také utrhl kus mechu a začal ho žvýkat.

„To není cibule,“ zhodnotil to. „Spíš ředkvičky.“

„To nebyl dobrý nápad!“ zkritizovala ho Zdenka. „Kdyby byl ten mech jedovatý, skapete teď hned oba. Ty bys mohl přitom ochutnat něco jiného a vyloučili bysme hned dvě jedovatosti.“

„Ty tu vidíš ještě něco jiného?“ ušklíbl se Pavel a vložil si do pusy další hrst mechu.

„Můžeme ochutnat kůru ze stromů,“ navrhla.

„Můžeš to zkusit!“ pobídl ji Pavel, odkrojil pahýlem nožíku kousek kůry ze stromu a podal jí to. „Třeba je jedlejší než mech – ačkoliv zrovna o tomhle bych hodně pochyboval, ta kůra je skoro stejně tvrdá jako na našich borovicích!“

„Počkám si, až co to udělá s vámi,“ odmítla Zdenka nabízenou kůru. „Možná to přežijete, v tom případě bych tu kůru ani neriskovala. Ochutnám ji, až vy dva zemřete. Ačkoliv – v tom případě by mi byl přijatelnější i ten mech. Zůstat tady sama, asi bych se rychle zcvokla!“

„Má to i jednu další výhodu,“ žvýkal Pavel soustředěně. „Ten mech je tak nacucaný vodou, že zahání i žízeň. Dej si taky, Zdenko!“

„Počkám, až co to udělá s vámi!“ odmítla. „Vzpomeňte si, jak pijanům chutnal metylalkohol, než po něm oslepli. Ještě budete rádi, až vás tady budu vodit!“

„Nebudeš nás vodit, protože zemřeš hlady!“ ujistil ji. „Ale jestli chceš, počkej si! Hlady ani žízní se za den, ani za dva neumírá. Uvidíme, co to udělá s námi dvěma, ale jestli nic, aspoň jsme se pořádně najedli, viď, Milčo!“

„Uvidíme!“ odsekla Zdenka.

„Teď bychom si měli najít nějaký úkryt na spaní,“ pokračoval Pavel. „Měl bych nápad. Tenhle mech se dá odtrhávat v celých deskách. Co takhle si z něj postavit menší chatičku? Něco na způsob eskymáckého iglú – prostě ten mech odtrhat od skály a použít jako eskymáci sněhové cihly?“

„Proč tak složitě?“ nelíbilo se to Milči. „Možná by stačilo vyříznout z něho jakési přikrývky. Na mechu si ustlat a mechem se přikrýt. Jestli tu nebude pršet, mohlo by to stačit.“

„Jestli pršet bude, pak ten mech strašně nacucá vodou a zavalí nás,“ sýčkovala Milča.

„Proto by asi bylo lepší to iglú,“ vracel se Pavel ke svému návrhu.

„Iglú není dobré na déšť,“ zavrtěla hlavou Zdenka. „Byla bych pro kompromis. Uděláme si tady u kamenné stěny lůžko, naskládáme se vedle sebe a přikryjeme se mechovou deskou, položenou šikmo ke skále. Je otázka, jestli máme spěchat, tady zjevně ještě večer není.“

„Ale určitě je už pozdě,“ namítl Pavel. „Měli bychom se starat, dokud je světlo. Na Zemi už je nejspíš k půlnoci a neměli bychom čekat na tmu. I na Zemi jsou místa, kde je den dlouhý skoro půl roku – a stejně tak dlouho je tam noc.“

„To je na Zemi jen nad polárním kruhem,“ namítla Zdenka. „Na to je tady moc horko.“

„Den záleží na tom, jak rychle se svět otáčí,“ osvětloval to Pavel. „Zdejší den může klidně trvat i tři pozemské dny a my na to nejsme zvyklí. Takže jsem pro nocleh.“

„Ještě nevíme, co tenhle mech udělá, až vyschne,“ pochybovala Milča, ale neprotestovala.

Pavel vyřízl stranou z mechu veliký obdélník a s pomocí dívek se opatrně snažil odloupnout jej od skalního podkladu, aby se nerozpadl. Mech ale držel pohromadě více nežli potřebovali, takže brzy získali veliký plát. Přivlekli jej společně ke skále a opřeli šikmo o skalní stěnu. Vzniklo tím cosi jako primitivní přístřešek.

„Príma!“ libovala si Zdenka, když na zkoušku vlezla dovnitř. „Je tu příjemně jako ve stanu, všude je to měkké, bude se nám krásně spát!“

„Tak bych to neodkládal,“ souhlasil Pavel. „Jak se tam naskládáme?“

„Správně bys měl mít vlastní stan,“ řekla vyčítavě Milča. „Máma mi doma slibovala, že mě přetrhne, jestli budu spát s nějakým klukem, než mi bude osmnáct!“

„Ale no tak!“ pokárala ji Zdenka. „Tohle je jako pod stanem nebo na školním výletě, to je snad něco jiného!“

„Pod stanem jako jinde,“ vrtěla hlavou Milča.

„Dobře, tak si lehneš až ke skále, je měkká, ta ti vadit nebude,“ navrhla jí Zdenka. „Vedle tebe budu ležet já, proti mně snad nic nemáš. Pavel bude až na kraji, když ti tak vadí!“

„To ale bude ležet vedle tebe!“ namítla Milča.

„Jenže mně to nevadí,“ odsekla Zdenka. „Ještě bys měla začít fňukat, že tu nemáme pyžama. Ve stavu nouze se na detaily tolik nekouká!“

Zdenka je rozmístila. Milči pomohla zalehnout až k měkké skále a Pavlovi určila naopak místo co nejdál od skály. Sama ležela mezi nimi.

„A protože pyžama nemáme, budeme spát výjimečně v tom, co máme na sobě,“ rozhodla.

Ono se to ale řekne – usnout! Jen zkuste spát, když je venku den a máte kolem sebe Neznámo v chemicky čisté podobě! Ještě že byli dost utahaní, obešli přece dvakrát zdejší obří les, jednou po obvodě a jednou vnitřkem – a to začali na Zemi až odpoledne. Chvilku se ještě vrtěli, ale pak skoro najednou pousínali.

V úplně cizím, neznámém světě!

Když se Zdenka probudila, bylo kolem nich světlo, stejně jako když se ukládali ke spaní. Cítila se ale vyspalá. Zdejší obloha byla pokrytá souvislými mraky, jen více podobnými mlze, neboť zdola vypadaly jako úplně rovná bílá plocha. To bylo první, co jí padlo do očí, když je otevřela. Půlku oblohy stínily zelené koruny neuvěřitelně vysokých stromů, druhou polovinu oblohy tvořila hladká šedobílá deka. Slunce nikde, ačkoliv světla bylo kolem dost.

Pak jí došlo, že něco není, jak by mělo být. Když šli spát, měli nad sebou střechu z mechu, ale ta teď nad nimi chyběla. Nadzvedla se, aby se po ní rozhlédla. Stranou však ležela místo silného mechového plátu jen jakási hnědá, pokroucená deka. Mech zřejmě přes noc vyschl a možná ho něco odfouklo. Ještě že v tomhle světě bylo teplo, takže jim zima nebyla ani bez přikrývek.

Po chvilce se Pavel vedle ní protáhl a nadzvedl se na loktech.

„Hele, Zdenko, tys včera nevečeřela,“ podíval se na ni. „Udělala jsi chybu. Jistě už máš hlad, utrhni si někde pořádný kus mechu a nasnídej se. Když to neudělalo nic nám, tebe to taky nezabije! Já už jsem po snídani.“

„Jak dlouho jsi vzhůru?“ zeptala se ho přísně.

„Moc dlouho ne,“ ujistil ji. „Jen jsem si dal kousek mechu k snídani. Zkoumal jsem taky naši dosavadní střechu, ale mech se při vysychání zkroutí úplně do vrtule, tím se už nepřikryjeme. Ale není to ani nutné, je tady teplo jako v tropech.“

Otočil se přitom ke zkroucenému hnědému hadru na podlahu, ve který se přes noc změnila jejich střecha.

„Nevzbudíme Milču?“ navrhla nejistě.

„Nač?“ opáčil. „Nech ji dospat. V noci vzdychala, něco ošklivého se jí asi zdálo, teď je jí líp.“

Milča opravdu tvrdě spala, když ji nevzbudil ani jejich tlumený hovor.

„Co budeme dělat?“ změnila Zdenka raději téma hovoru.

„Víš, už jsem nad tím přemýšlel,“ řekl Pavel. „Nejhorší jsme podle mě překonali. Našli jsme jídlo, které zahání i žízeň, takže hladem ani žízní neumřeme.“

„Pokud nás něco nesežere!“ namítla, ale jen nesměle.

„Co by nás mělo sežrat?“ pokrčil rameny. „Rozhlédni se, jídla – toho mechu – je kolem nás tolik, že by se tu uživila i nepřehledná stáda divokých zvířat. Jenže tu žádná nejsou. Proč? Nevím, ale hladem by jistě netrpěla. Buďto jsou v této chvíli někde jinde, nebo... nebo je možné, že se tady v tomto světě žádná zvířata nevyvinula. Nejsou-li tu býložravci, nebudou tu ani masožravci, ti by se přece museli držet poblíž potravy. Takže ani nás nic nesežere.“

„Kéž bys měl pravdu!“ vzdychla si.

„A kromě toho bychom každého dravce viděli na dálku!“ ukázal jí na plochou step kolem.

„Pokud by nevyrazil z lesa!“

„Jenže nejprve by se sem museli přesunout nějací býložravci,“ trval na svém. „Masožravci se nebudou bezdůvodně toulat v místech, kde nemají žádnou kořist!“

„Kořistí můžeme být my tři!“

„Jenže to by o nás museli vědět,“ namítl. „Podívej se, les je poměrně malý, když jsme ho tak rychle obešli. Tam se nic schovat nemohlo, zvířat bychom si všimli, ne? A všude kolem je přehledná pláň. Kde tu vidíš ta tisícihlavá stáda? Nejsou. No a lvi, tygři nebo co-tady-vlastně-žije se nemají nejmenší důvod sem zatoulat!“

„Kdybys měl pravdu, bylo by to pro nás dobré,“ připustila váhavě.

„No vidíš!“ přikývl. „Takže máme nejnaléhavější otázky v podstatě vyřešené. Teď nám zbývá fakticky jen jedno. Upoutat na sebe pozornost mimozemšťanů a zdvořile je požádat, aby nás vrátili na Zem, odkud nás jejich hvězdná brána vytáhla.“

„Tam nás už určitě všichni hledají...“ vzdychla si.

„Ale nenajdou,“ doplnil ji. „Proč? To přece víme. I kdyby našli naše tašky v tom křoví, koho by napadlo hledat nás v kráteru Ančova? A i kdyby, co tam najdou? Vsadím se, že je to tam stejně jako když jsme tam přišli – až na ten pytlík s kameny. Tam veškeré stopy končí a dál nic nevede. Konec, the end, game over.“

„Myslíš, že to vzdají?“ otřásla se.

„Nic jiného jim nezbude,“ řekl tvrdě. „Teď to všechno závisí na mimozemšťanech. Buď nás vrátí na Zem...“

„Nebo tady zůstaneme?“

„Víš, je to vlastně zázrak, že hvězdná brána vydržela deset milionů let ve funkčním stavu. Ale deset milionů let nemuseli vydržet její tvůrci. V tom případě jsme se ocitli ve světě, odkud nevede cesta zpátky. Nebo vede, ale my ji neobjevíme, což je fakticky totéž.“

„To by nebylo moc povzbudivé,“ podotkla.

„Je to jedna z možností,“ pokrčil rameny. „Ale jestli tě teď můžu o něco poprosit, neříkej to před Milčou. Kdyby začala trojčit strachy, nevím, jak ji uklidnit. Raději budeme oba dělat, jako že nás odsud mimozemšťané určitě vysvobodí a je to už jen otázkou času, kdy si nás všimnou. Konec konců – i to je přece možné. Souhlasíš?“

„Jo,“ přikývla tiše.

Errata:

20.07.2021 17:44