Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Město Zurgipacy

Cestování mezi světy v kabinkách bylo nesrovnatelně rychlejší než doprava v rámci každého ze světů. Na Zemi je letecká doprava rychlejší než cesta z letiště do města. I na Gežgui trvala cesta od mezihvězdného nádraží na místo mnohem déle než vlastní přenos bránou zlýtu.

Slibovaná džungle začínala hned vedle kabinkového nádraží a museli se dopravit skoro deset kilometrů džunglí, naštěstí poměrně řídkou, kudy se dalo projet vozem, taženým dvěma pštrosům podobnými ptáky dygyši. Na rozdíl od pozemských pštrosů neměli drobnou hlavičku na dlouhém, tenkém krku, ale na krátkém krku měli pořádnou koňskou hlavu s obrovským, hrozivě zahnutým zobanem. Potkat toho tvora tváří v tvář v džungli by Pavel rozhodně nechtěl, ačkoliv se tvářili v roli kočárových koní poměrně mírumilovně.

Údajně to byli býložravci, ale zobanem se kdysi úspěšně bránili dravcům a Pavel odhadoval, že ten obrovský ostrý zoban mohl být úspěšnější než dlouhé zahnuté rohy tura afrického.

V cíli je čekala čtyři obvyklá černá obytná vejce, schoulená pod korunou obrovského stromu. Už si zvykli, že se zdejší obytná vejce podobají jedno druhému jako vejce vejci mnohem víc než pozemské paneláky, ale ve stínu zdejšího baobabu (či co to bylo) vypadala menší než jinde. Brzy se přesvědčili, že to není pravda, neboť jedno z těch čtyř vajec bylo pro ně – dole měl bydlet Gaňgóg s paní Geneče a jejich dva kočičí výrostci, nahoře byl pokojíček pro pozemské děti.

Po krátké svačince krátce po přijetí další kočičí rodinou vyrazili na první výpravu do džungle. Doprovázeli je tentokrát jen čtyři mladí gežgové – Gychjo a Gešítchi z Vjobůce a dvě kočičí slečny Rága a Mjardi z Gežguie. Ukázalo se, že se jedná o bratrance a sestřenice, což u gežgů vylučovalo jakékoliv sexuální harašení, stejně jako druhová odlišnost mezi gežgy a pozemšťany. Mohli se pak plně soustředit na výpravu – a nutno přiznat, Rága s Mjardi měli pro všechny připravené královské překvapení – návštěvu opuštěného města, zarostlého v džungli.

Cesta tam byla zpočátku snadná, cestovali na nevelkých vozech, tažených dygyši, jenže asi po dvaceti kilometrech džungle zhoustla, takže museli pokračovat pěšky. Dygyše odpřáhli, kočičí slečny je nakrmily a vypustily do džungle a vozíky příkazem zrušily, takže na místě nic nezůstalo.

„A co až se budeme vracet?“ starala se Milča.

„Přivoláme si dygyše, necháme od Seka vytvořit nové vozíky a pojedeme,“ ujistila ji Mjardi. „Zdejší džungle je dygyšů plná a ti na zapískání ochotně přiběhnou – vědí, že od nás často dostávají dobroty a za ně nás ochotně svezou.“

„No vida, jak se dají drezúrovat zvířata!“ pochvaloval si Pavel.

„To u vás nemáte?“ vyzvídala hned Rága.

„Ne,“ přiznal Pavel. „Proto se nám tady tak líbí. Skoro jako kdyby byli ti dygyšové rozumní!“

„To není rozum, spolupracovat nebo pomoci někomu jen za odměnu,“ opravil ho Gychjo. „To je obyčejná vychytralost, inteligence je přece jen maličko výš.“

„Zajímavé,“ řekl Pavel. „Podle toho by u nás hodně lidem chyběla inteligence. Někteří bez odměny nehnou pro nikoho ani prstem.“

„Naštěstí se žádný druh neposuzuje podle jednotlivců,“ zasmál se Gychjo. „A dalším dobrým příznakem je řeč – tu naštěstí splňujete.“

„Máme občas víc štěstí než rozumu,“ usmál se trochu smutně Pavel.

Zdejší gežgy ale víc zaujalo něco jiného.

„Vy nemáte vozy tažené zvířaty?“ divila se Rága.

„Občas se u nás používají,“ připustil Pavel. „Ale spíš výjimečné. Nemáme u nás džungle plné zvěře, naše divoká zvířata se nehodí k tahání vozů. Máme sice koně, čtyřnožce schopné tahat vozy, ale jsou už poměrně vzácní. Jejich chov je dnes značně náročný.“

„V čem může být chov zvířat náročný?“ divila se Mjardi.

„Nemáme u nás žádnou obdobu vašich Seků,“ řekl vážně Pavel. „Nemůžeme dávat zvířatům pamlsky podle libosti, jako vy. A půda dá jen omezené množství potravin. Nemůžeme dát všechno zvířatům, nebylo by dost ani pro lidi.“

„Vy nemáte Seky?“ vytřeštily obě kočičí slečny oči na pozemské děti.

„Nemají,“ řekl za ně rychle Gešitchi. „Jsou z oblasti mimo Zuznelai.“

„To asi mají štěstí, že se k nám dostali!“ soudila Mjardi.

„Jak se to vezme,“ vzdychl si Gešitchi. „Problém je, že sivírové na Vjobůci nezjistili, jak se k nám vůbec dostali. Zřejmě za to může nějaká stará zapomenutá brána Okchygů. Zatím je tu máme jako hosty, než se o nich rozhodne. Teď to zkoumají sivírové na Scyneji. Už z toho je snad jasné, že to není a nebude jednoduchá záležitost.“

„Na Scyneji to vyřeší!“ opáčila Rága. „Tam jsou největší sivírové!“

„Taky doufáme,“ přikývl Gychjo. „Tak jdeme dál, ne?“

Vyrazili tedy pěšky do džungle. Jak se dalo čekat, kočky byly v džungli víc doma než děti. Ty se častěji zaplétaly do kořenů, při přeskakování překážek občas spadly a brzy se zadýchaly, zatímco jejich kočičí doprovod vypadal pořád svěží. Kočky to ale zpozorovaly a zvolnily.

„Vy jste na Zemi původně nežili v džunglích, že ne?“ zeptal se zdvořile Gychjo.

„Ne,“ odvětil trochu zadýchaně Pavel. „Naši předkové žili spíš ve stepích. Alespoň to tak tvrdí naši sivírové. Ale původně nelovili zvěř, byli to spíš sběrači. Jenže to už je dávno.“

„My jsme byli podle našich sivírů lovci,“ řekl Gešitchi. „Ještě nám na památku na ty doby zůstaly pořádné zuby. Ty vaše jsou opravdu menší, s těmi byste toho moc neulovili.“

Na ukázku vycenil obrovské špičáky. Gežgové je neměli tak velké jako šavlozubý Nokimcha, ale lidské zuby se s nimi měřit nemohly.

„Jste podle našich odlišovacích skupin šelmy,“ přikývl Pavel. „My jsme podle zubů všežravci. Znamená to, že jíme skoro všechno, ale můžeme se lépe přizpůsobit – od čistě masité stravy po čistě rostlinnou. Ačkoliv – v některých krajích se časem ustálil jistý druh stravy. V našem okolí na Zemi například nejíme hmyz, hady a některá zvířata. Ne že by to nešlo, ale spíš tam máme nějaké psychické zábrany. Například nejíme psy ani kočky – jsou to zvířata, která žijí s námi a kterých si ceníme více jako pomocníků.“

„U vás žijí i kočky?“ zpozorněli všichni čtyři gežgové.

„Žijí, ale jsou malé a rozum určitě nemají,“ přikývla Zdenka. „Máme jednu doma, je černobílá, asi takhle velká a je to vynikající lovkyně myší,“ naznačila rukama velikost kočky.

„Lovkyně myší?“ opakovala po ní udiveně Rága.

Zdenka jí začala vysvětlovat, proč kočky loví myši, co jsou myši a jak lidem škodí. Lovem myší kočky lidem pomáhají a proto je lidé – alespoň v Čechách – nepojídají. Psi jsou zase společníci lidí už odedávna a v Čechách je také lidé nejedí. Ale některá zvířata se chovají čistě na maso. Například vepři – ti se v Čechách jedí, ačkoliv jsou místa ve světě, kde je nejedí.

„No jo, když nemáte Seka,“ smířila se s tím Rága. „A na pořádný lov nemáte zuby...“

„Když naši předkové lovili zvířata, nepoužívali k lovu zuby, ale nástroje,“ uplatnila své školní znalosti i Milča. „Lovili tak i mnohem větší zvířata než byli sami.“

Pokračovali v cestě džunglí, i volnějším tempem překročili táhlý pahorek a začali sestupovat do údolí. Stromy zde zhoustly a kočky musely postupovat vpředu a ukazovat dětem, kudy se mají nejlépe protáhnout.

Konečně se džungle trochu rozhrnula a před výpravou se objevila vysoká kamenná brána, celá obrostlá popínavými rostlinami.

„Vítejte ve městě Zurgipacy!“ oznámila dětem Rága. „Jméno je to jediné, co o něm víme...“

Za branou byla půda pokrytá kamennými deskami, jen z mezer mezi kameny vyrážely slabší rostlinky, takže tu byl volnější pohyb. Ulici tvořily kamenné domy, ale na většině střech již vyrostly stromy, takže se město shora nedalo odlišit od lesa. Jen hlavní ulice byla trochu volnější, zatímco boční ulice byly zarostlé houštinami.

„Tady žili naši předkové,“ ukazovala dětem hrdě Mjardi. „Před sto tisíci lety, nebo ještě dřív.“

„Jak ...dřív?“ pozastavil se nad tím Pavel.

„Tohle město není v žádném dochovaném dokumentu,“ vysvětlovala mu rychle Rába. „Kdysi, než nás Okchygové připojili k Zuznelai, jsme měli jakousi úroveň písemností. Když k nám přišli Okchygové, tehdejší gežgové při setkání s nimi propadli panice. Nastala krátká doba zmatků, kdy se gežgové před vetřelci ukrývali, brali s sebou jen to nejnutnější a někteří za sebou zapalovali i sídla, aby je vetřelci nedostali. Nedorozumění se později vysvětlilo, naši předkové pochopili, že nenastává konec světa a Okchygové přicházejí s přátelstvím. Přistoupili i na připojení Gežgui k Zuznelai, bylo to přece pro obě strany výhodné. Jenže se přitom spálilo mnoho dokumentů.“

„A přitom zmizelo i Zurgipacy?“ došlo Pavlovi.

„Zmizely jen staré dokumenty, opuštěné už bylo,“ souhlasily Rága s Mjardi.

Z oken vyrůstaly keře a občas i velké stromy, kmeny se kolem kamenných okenních překladů kroutily jako hadi, ale pokud nepočítali jemné šumění listí ve vánku, bylo ve městě ticho.

„Jak dlouho je neobydlené?“ zeptala se tiše Zdenka.

„Nejméně sto tisíc let,“ odpověděla jí Rága. „Ale to je jen hrubý odhad, přesně to nikdo neví a už se to asi nikdo nedozví.“

„Naši vědci, tedy sivírové, dokáží určovat stáří opuštěných památek pomocí takové zvláštní metody...“ zarazil se Pavel, neboť mluvící čapka ogmu neuměla přeložit termín »radiokarbonová«. Netušil, že při stáří přes sto tisíc let už tato metoda žalostně selhává...

Mladí gežgové to naštěstí nechali bez povšimnutí...

Na Pavlovo přání se pokusili vstoupit do jednoho z domů. Vchod byl zarostlý křovím, ale když je rozhrnuli, podařilo se jim vstoupit do tmavé chodby. Podlaha byla nejméně do půlmetrové výšky pokrytá navátou hlínou, ale na stěnách byly ještě znát nějaké obrázky.

Pavel si přál svítilnu, jaké používali u harvéků, a v jejím světle se z temnoty vyloupl nástěnný obraz s průvodem kočkolidí, doprovázejících vůz s nějakými tehdejšími celebritami. Nahoře seděla dvojice oblečená do jasně žlutého obleku. Nebylo to nakonec zlato? Že by se tenhle kov používal na více světech, nejen na Zemi? Možné to bylo, ale Pavel neměl naději se to dozvědět. Ani Rága, ani Mjardi to nevěděly – jinak by se už jistě pochlubily.

Chodba vedla do atria, beznadějně zarostlého stromy i křovím. Díky šikovnosti Gychja se jim podařilo odhrnout křoviny podél stěny na pravé straně a dostali se až k oknu, ale spleť vegetace tam ještě víc zhoustla.

„Tady nic kloudného nenajdeme,“ přerušily další snažení Rága s Mjardi. „Vraťme se a raději se pojďme podívat dál. Po hlavní ulici se dá projít až na náměstí s chrámem, tam je to zajímavější.“

Poslechli je a opatrně vyšli zpátky na ulici. Byla poměrně tmavá, ale schůdnější než zarostlé vnitřky domů. Jenže byla poměrně dlouhá – tak dva kilometry. Občas klopýtli přes mohutné kořeny stromů, vyrůstajících v domech, marně se snažících provrtat se skrz masívní kamennou dlažbu. V přilehlých domech se stromy uchytily, ale hlavní ulice byla vydlážděná opravdu důkladně, dlažba se jen tak nedala. Zato nad domy se koruny stromů rozpínaly nerušeně a volně a vytvářely nad celým městem skoro souvislou zelenou vrstvu. Při pohledu z nízko letícího letadla by nikoho ani nenapadlo, že tu nějaké město je.

Konečně se vpředu trochu prosvětlilo. Neprostupná dlažba se rozšířila do většího náměstí, nad nímž byla dokonce volná obloha, neboť i stromy ustoupily do stran.

„Před námi je bývalý velký chrám,“ informovala všechny polohlasem Rága. „Jeho účel už je pro nás neznámý, ale je to nejzachovalejší stavba ve městě.“

Ačkoliv to bylo podivné, chrám nebyl zarostlý vegetací. Vypínal se na konci náměstí, stromy mu ustupovaly do stran, ale v chrámu ani na jeho střeše nerostl ani jeden. Chrám byl zřejmě jedinou stavbou města, kde se do dnešní doby zachovala střecha a uvnitř stropy. Zblízka bylo znát, že má střechu hladkou, očividně kovovou. Proto se na ní dosud nic neuchytilo, i když na mnoha místech se navátá hlína udržela a místy se v ní uchytily mladé stromečky – avšak jakmile vyrostly, odtrhly se a sklouzly i s hlínou dolů, kde zpravidla na kamenné dlažbě uschly. Za ta tisíciletí se po stranách chrámu, kam se střecha svažovala, navršil z hlíny a uschlých stromků skoro dvoumetrový val.

„Dá se jít dovnitř?“ zeptal se Pavel obou koček, které tu zřejmě nebyly poprvé.

„Dá – a je to tam nádherné!“ lákala je Rága. „Hlavní vchod se nedá otevřít, jsou na něm příliš těžká vrata, nikdo s nimi nehne. Ale dá se vejít bočním vchodem, je menší a dveře se tam ještě dají otvírat i zavírat. My je za sebou zavíráme, aby vítr dovnitř nenavál moc hlíny.“

Byl to sice prohřešek proti zásadám gežgů ponechat všechny památky na pospas zubu času, ale starý chrám ve ztraceném městě Zurgipacy za trochu péče jistě stál.

Společně odtlačili silné kovové křídlo. Ne úplně, jen aby se škvírou všichni protáhli. Drhlo o usazeniny na podlaze i v kovových závěsech, ale gežgové měli kočičí mrštnost a pozemské děti také nebyly zavalité, takže se na druhou stranu brzy všichni hladce dostali.

Ocitli se v boční lodi obrovské katedrály. Po několika krocích se ale Pavel zastavil. Obrovská prostora sama o sobě vzbuzovala respekt, ale Pavla něco zarazilo.

„Holky, proboha, vás ještě nic nenapadlo?“ obrátil se polohlasem na spolužačky.

„Ne, co by mělo?“ odvětila stejně tiše Zdenka.

„Tak se pořádně dívejte kolem sebe! Tohle je přece – klasická pozemská gotika!“ vyhrkl.

Dívky se s překvapením dívaly na kamenné žebroví typických lomených kleneb, na vysoká okna, místy ještě se zbytky barevných skel, vysoké žebrované sloupy. Pavel měl pravdu, tohle přece byly prvky klasické pozemské gotiky!

„A tady – vidíte?“ obrátil jejich pozornost stranou. „To snad ani není možné!“

Červené sklo na kulatém okénku na čele hlavní lodi se ještě nevysypalo. Přímo před ním byl ale symbol, při jehož spatření přejel všem pozemským dětem po zádech mráz.

Skvěl se tam – ozdobný zlatý kříž.

Pavel se po návratu z džungle obrátil na pana Gaňgóga s požadavkem, zda by mu nemohl přivolat sivíra Nokimchu.

„Mám pro něho něco důležitého!“ tvrdil. „Něco, co ho bude zajímat, a nejen jeho, nejspíš i vaše chitžará. A souvisí to se Zemí!“

Díky tomu se sivír Nokimcha objevil na plošince mezi obytnými vajíčky během pár hodin, jen co se sem stačil dopravit.

„Co máš tak zajímavého?“ obrátil se na Pavla.

„Gežgové nás vzali na výlet do Zurgipacy, starého, zapomenutého města,“ začal Pavel. „Stojí tam příšerně starý chrám, odhadovali ho na sto tisíc let, jenže se neuvěřitelně podobá chrámům na Zemi z doby před pouhým půl tisíciletím. A kdyby jen to! Klíčovým místem chrámu v Zurgipacy je úplně stejný symbol, jaký je v podobných chrámech i na Zemi.“

„To by znamenalo...“ zamyslel se vážně Nokimcha, „buďto neuvěřitelnou náhodu, anebo ještě nedávné spojení některého světa Zuznelai se Zemí.“

„Na náhodu se mi to zdá opravdu neuvěřitelné,“ potvrdil Pavel. „Protože stavební sloh zvaný gotika má na Zemi určitá pravidla. A zdejší stavba je splňuje. A k tomu symbol kříže – a navíc na správném místě – já bych tu náhodu prostě vyloučil.“

„Takže se nepříliš dávno – jak jsi to říkal? Před půl tisíciletím? Někdo ze Zuznelai by se musel pohybovat po Zemi. A to už opravdu není deset milionů let!“

„Takže vás to zajímá?“ usmál se vítězně Pavel.

„Zajímá,“ odvětil vážně sivír Nokimcha. „Dokonce víc, než si myslíš. Díky za zprávu.“

Pak mu ale navrhl něco, co se Pavel chvíli zdráhal přijmout.

„Pojď, půjdeme spolu do toho chrámu!“ řekl rozhodně. „Abychom tam byli dřív, vezmu tě na záda. Ukážeš mi, co se na té stavbě podobá stavbám na Zemi!“

Pavlovi připadalo trochu trapné nechat se vozit na zádech zdejšího vědce, jenže ten na svém návrhu trval a Pavel se nakonec podvolil. Svézt se na zádech šavlozubého tygra – to se každému jen tak nepřihodí! Zdenka s Milčou jen koukaly! Pavel se měl na tygřím hřbetě přidržovat batohu, který si Nokimcha na záda připnul namísto sedla a kromě toho se měl k batohu připoutat pásem.

To byla jízda! Nokimcha byl sice zdejším vědcem, ale jako tygr se pohyboval velice mrštně, rychleji než vůz tažený dygyši. Tam, co vůz neprojel, Nokimcha ještě zrychlil. Obrovskými skoky se lehce přenášel přes kořeny, včas si vyhlížel průchody a u brány města Zurgipacy byli za kratší dobu než jim předtím trvala jízda vozem do půli cesty.

„Kde je ten chrám?“ otočil tygr na okamžik hlavu k Pavlovi.

„Na náměstí na konci téhle ulice,“ řekl Pavel.

Nokimcha se s ním opět rozběhl a zakrátko byli před pozoruhodnou stavbou.

„Dovnitř se dá vstoupit nejlépe bočním vchodem,“ navrhl Pavel.

Dovedl sivíra ke dveřím, které Nokimcha jedním trhnutím otevřel.

„Ukaž, kde máš ty pozemské prvky?“ pobídl svého jezdce a opatrně ho složil ze svého hřbetu na kamennou podlahu starého chrámu.

Pavel se rychle postavil a začal Nokimchovi ukazovat, co všechno se tu shoduje s obdobnými stavbami na Zemi.

„Cechapú,“ zavrčel nespokojeně sivír, když si vnitřek chrámu pozorně obhlédl.

„To je co?“ zeptal se ho Pavel.

„Cechapú byl národ, dnes již považovaný za vyhynulý,“ uspokojil Nokimcha jeho zvědavost. „Byly to neuvěřitelně problémové bytosti, stejně jako rambu a giva. Navíc se nechvalně proslavily neuváženými zásahy do jiných civilizací. Také na svět Gežgui přišli jako první Cechapú a tento chrám je památka na ně. Působili ale škodlivě a když se později na Gežgui objevili první oficiální vyslanci Zuznelai, gežgové úplně propadli panice. Jak se zdá, Cechapú se objevili i u vás na Zemi – a co hůř, poměrně nedávno. Ne deset milionů let, ne sto tisíc let, ale pouhé půl tisíciletí. Není tedy pravda, že již dávno vyhynuli, když ještě v té době zasahovali na dalších světech. A jestli po sobě i u vás zanechali stejně škodlivé stopy, bude Země ještě problémovější svět, než se zdálo.“

„Je to tedy dost důležité?“ zeptal se rychle Pavel.

„To tedy je,“ potvrdil sivír.

Nokimcha Pavla přivezl zpátky, pak se ale rozloučil a odletěl. Podle vlastních slov zamířil za sivíry světa Scyneje, kteří pátrali po Zemi. Stopa obsahující Cechapú byla příliš závažná a mohla by jejich pozornost obrátit směrem, který by vedl k nalezení Země. Ještě závažnější bylo zjištění, že na Zemi byli Cechapú poměrně nedávno. Ten národ, považovaný dlouho za úplně vyhynulý, tedy ještě existoval a jeho výskyt na Zemi to stavělo do jiného světla. Jak řekl Nokimcha Pavlovi, Cechapú se proslavili škodlivými zásahy na více světech a Země byla zřejmě jen další v pořadí.

Podle Nokimchy ale tento objev povede ke znásobení úsilí sivírů na Scyneji, aby Zemi našli stůj co stůj. Pavel usoudil, že to je pro pozemské děti velice dobrá zpráva.

„Takže, holky, teď to sivírové na Scyneji teprve roztočí!“ oznámil spolužačkám, jakmile se s nimi zase uviděl.

„A vrátíme se dřív domů?“ těšila se Milča.

„Možná,“ přisvědčil Pavel. „Přinejmenším bych řekl, že se to přiblíží.“

„No, nevím,“ zachmuřila se naopak Zdenka. „Asi by bylo dobré pořádně se tady porozhlédnout, dokud to ještě jde. Kdoví, kdy se sem po návratu na Zem zase dostaneme, jestli vůbec někdy.“

„Řekl bych, že máš pravdu,“ souhlasil trochu neochotně Pavel. „Podle mého mínění se sem už nikdy nevrátíme.“

„Ale co nám zdejší obyvatelé dali, to nám přece zůstane,“ namítla Zdenka. „I po návratu na Zem budeme jiní než ostatní!“

„Poslyš, jak to vlastně bude s tou slibovanou dlouhověkostí?“ zajímala se raději Milča.

„Nokimcha upravil jen nás tři,“ odvětil Pavel. „My tři to tedy máme. Ale o způsobu, jak to na Zemi rozšíří – a jestli vůbec – nebyla zatím řeč.“

„Já myslela, že to bude pro všechny!“ řekla zklamaně Milča. „A co ostatní lidé na Zemi?“

„To záleží na chitžarech,“ řekl Pavel. „Oni to rozhodnou. A řekl bych, že budou velice opatrní, aby si do Zuznelai nenatahali další ramby a givy.“

„To je podraz!“ vybuchla Milča. „Já myslela, že to hned po našem návratu nabídneme všem spolužákům i lidem ve vesnici... a zatím...“

„Tak jednoduché to určitě nebude,“ zvážněl Pavel.

„Neříkal jsi, že bys to mohl ty sám připravovat i pro jiné?“ vzpomněla si Zdenka.

„Jo, říkal,“ přikývl. „Ale nedá se to vyrábět na běžícím pásu. Třikrát do roka pár vajíček, to je asi tak všechno co svedu, víc ode mě nečekejte. A nechtějte ani vědět, jak se to dělá! Kdybyste radši zemřely, než polykat živé červy, seklo by to s vámi. Až se vrátíme na Zem, zkusím vytvořit ovrósje prodlužující život pro své i pro vaše rodiče. Pak se možná dostane i na pár dalších, ale ve srovnání s celým světem je to kapka v moři. Rozumíte?“

„To je to tak složité?“ zajímala se Zdenka.

„Složité to není, ale je to pomalé a nejde to urychlit,“ opakoval. „Takže bych uvítal, kdybys nikdy neprosila za bratránka Karla. Nemá smysl prodlužovat život ničemům, když se nedostane ani na nepatrný zlomek poctivých, co by si to zasluhovali víc.“

„Bratránek Karel si to ani nezaslouží,“ souhlasila Zdenka. „Ale věděla bych ve vsi o více lidech, za které bych bez výčitek svědomí prosit mohla.“

„Já taky,“ přihlásila se i Milča.

„Vždyť já taky,“ ujistil je. „A na některé se i dostane. Ale ať se na to díváte jak chcete, Země má miliardy lidí a my z nich přijmeme do klubu dlouhověkých Struldbrugů sotva desítky, rozhodně ne tisíce a ani náhodou miliony. Budeme je proto muset vybírat zodpovědně. Mezi námi, Milčo, tvé rodiče vezmeme jen kvůli tobě.“

„Tohle jsem vážně nečekala!“ odvětila zhnuseně Milča. „Myslela jsem, že náš návrat změní k lepšímu celý svět!“

„My tři na to nestačíme, budeme pouhou kapkou v moři,“ zchladil ji. „Můžeme přinést naději pár lidem, kteří by zemřeli dřív, než to na Zemi roztočí sivírové ze Zuznelai, ale ne víc.“

„Když budeš vybírat lidi po jednom, ostatní jim budou strašně závidět,“ řekla Milča vážně.

„Z toho vyplývá, že to ke všemu můžeme dělat jen tajně,“ dodal. „A největší problémy na nás teprve čekají, až někomu dojde, že žijeme nějak příliš dlouho! Kdybyste četly Věc Makropulos, tam to Čapek nakousl – a to se jednalo jen o Elinu a tři-čtyři další. Není jednoduché žít tři sta let ve světě, kde je výjimečná už stovka!“

„Měli bychom si už teď ujasnit, co řekneme, až se nás všichni zeptají, kde jsme celou tu dobu byli,“ navrhla Zdenka. „Rodičům, ve škole... a nejspíš i policii...“

„Zase chceš lhát?“ zavrčel Pavel.

„Lhát nemusíme,“ namítla Zdenka. „Pravda je lepší, nemusíme si vymýšlet. Ale nemůžeš lidem vyslepičit všechno. Jestli před někým jen cekneme o dlouhověkosti, nikdy nebudeš mít klid. Budou za tebou posílat různé celebrity a politiky, mafiáni ti budou vyhrožovat zabitím rodičů, jen abys jim zařídil prodloužení života...“

„Budeme muset zamlčet dlouhověkost,“ řekl vážně Pavel. „To ostatní snad prozradit můžeme. Ačkoliv – ještě nevíme, co nám zdejší lidé dovolí. Uvidíme, jaké nám dají podmínky, než nás vrátí na Zem. Jejich zákaz bych se neodvážil porušit. Ani pak to nebude lehké. Dlouhověkost musíš obnovovat každých dvacet let – to vás časem naučím, ale zpočátku to bude ležet na mně.“

„Ještě tohle!“ vzdychla si Zdenka. „Zdá se mi, že budeme muset držet spolu nejen teď a tady, ale i později na Zemi. A vlastně – především na Zemi!“

„Co ale máme podle tebe dělat teď a tady?“ zeptala se Milča vyčítavě.

„Získat co nejvíc vědomostí,“ navrhl Pavel. „Ať se nevrátíme s úplně prázdnýma rukama. Navrhoval bych zrušit poznávací zájezdy a sjednat návštěvu sivírů na Scyneji. Největší výhra by pro nás byla, kdyby nás tam vzali do školy.“

„Do školy?“ vyskočila Milča. „Snad nechceš chodit do školy – i tady?“

„Byl bych pro,“ trval na svém. „Vynechat látku, která se vztahuje k Zuznelai a na Zemi by nám byla k ničemu, ale co nejvíc zvládnout vědy, které by se daly uplatnit i na Zemi.“

„Je vidět, že jsi opravdu vědátor,“ odfrkla si Zdenka.

„Ale myslíš jen na sebe!“ přizvukovala jí Milča.

„Nejen na sebe,“ namítl. „Není v lidských silách zvládnout všechno vědění světa. Ale vy dvě můžete zvládnout obory, na které nebudu stačit a uniknou mi. Co by se vám líbilo nejvíc?“

„Jdi mi k šípku se školou!“ zavrčela Milča. „Poslyš, nebyla návštěva Zurgipacy důležitější?“

„Byla,“ připustil. „Ale to byla náhoda.“

„Tak nechme náhodu působit dál,“ řekla Milča. „Já jsem pro pokračování zájezdu.“

„Já taky,“ přidala se k ní Zdenka.

„Vrátíme se na Zem úplně pitomí!“ varoval je.

„Ne víc než ostatní kluci a holky ve škole,“ řekla Zdenka. „Zatím jsme toho moc nezmeškali. Přitom máme dlouhověkost – sen lidí od starověkých alchymistů po dnešní docenty.“

„Máme, ale nevíme, jak funguje a umíme s ní zacházet jen omezeně,“ posteskl si Pavel.

„Aspoň to,“ řekla Zdenka. „A naučili nás zacházet i s vodními žábrami!“

„Které nám na Zemi budou houby platné,“ dodal Pavel. „I kdyby se nám je podařilo propašovat, neumíme je udržovat – plnit krví, čistit... umíme je nanejvýš objednat u zdejších Seků v připraveném stavu, ale to je asi tak všechno.“

„Ale můžeme si jich užít tady,“ řekla Zdenka. „Nemůžeme chtít všechno, Pavlíčku, ale můžeme se spokojit s tím, co jsme už dostali.“

„To je krátkozraké!“ namítal.

„Hele, Pavloviči, uvažuj trochu logicky,“ pokračovala Zdenka. „Nedělej si už iluze, že spasíš svět, samotnýmu ti musí být jasný, že je to marná práce. I kdybys tady nasál všechnu moudrost zdejšího světa, nebo dokonce všech zdejších světů, na Zemi budeš tintítko, cucák a nikdo ti neuvěří. Většina vynálezců beztak skončila jako žebráci!“

„Uvidíme!“ zavrčel. „Ale když tady budeme jen okukovat krásy světa, nebo dokonce všech zdejších světů, vrátíme se na Zem pitomí jako polena a skončíme jako žebráci ještě dřív.“

„Když se vrátíme včas, myslím v dohledné době, školu na Zemi lehce doženeme,“ utěšovala ho Milča. „Ty jsi primus třídy, já ani Zdenka jsme taky nebyly nejhorší, učivo si snadno doplníme. A pak můžeme žít klíďo, jako kdyby se nic nestalo. Jen nebudeš orákulem našeho světa.“

„Orákulem?“ ušklíbl se. „Tak jako tak budeme doma jiní, uvědomte si to. Čekají nás nebetyčné problémy, když ne hned, tak určitě už za takových dvacet – třicet let. Představte si samy sebe jako svěží, krásné, mladé a sexy – penzistky! Je vám jasné, do čeho se to nezadržitelně řítíme?“

„Jenže tyhle problémy nenastanou hned,“ zarazila ho Zdenka. „Až se vrátíme, budeme pořád jen obyčejní školáci. Vrátíme se do školních lavic a život půjde dál. Samozřejmě budeme vědět, že jsme jiní, ale to budeme vědět jen my – a možná naši rodiče a případně i ti, komu prodloužíme život, ale ostatní ani ve snu nenapadne, co jsme zač. U Swifta měli ti Struldbrugové někde v obličeji černou skvrnu, takže ostatní hned věděli, co jsou zač. My ale flekatí nejsme a nebudeme, rozumíš? Chceme žít jako ostatní a budeme žít jako ostatní.“

„Než si někdo všimne, že na vážené a usedlé dámy, jak bude patrné z dokladů, vypadáte neuvěřitelně mladě,“ namítl. „Kdybyste si vzaly normální kluky a nepřijali bychom je mezi dlouhověké, přišli by na to jako první, ale pak by vám ze života udělali peklo, to si pište. Dobře, vezmeme je do klubu. Pak to ale udělají sousedi.“

„Na přemýšlení máme takových třicet let,“ vzdychla si Zdenka. „Do té doby budeme jakž takž normální. Co řekneme ve škole? Byli jsme v mimozemském světě – a co? Zase jsme se vrátili, na omluvenku by to mělo stačit. Co řekneme policii? To samé, byli jsme v mimozemském světě – no a co? Omluvíme se za zbytečné pátrání, tam byste nás prostě nenašli, není to vaše ani naše vina. Jak jsme se tam dostali? Nevíme, nerozumíme tomu. Co řekneme doma rodičům? Tam to bude určitě jiné, našim asi budeme muset říct víc, až jim nabídneme pět set let života. Jenže rodiče jsou tady od toho, aby nás pochopili, zvyknou si na to, stejně jako my. Co ještě?“

„Elina Makropulos to řešila tím, že se stěhovala a přitom si měnila jméno,“ přidal Pavel svou trošku do mlýna. „Možná to není tak špatný nápad. Jenže Elina žila jako zpěvačka. Měla hlas jako zvon, stačilo aby někde zazpívala a svět jí ležel u nohou. My to budeme mít horší.“

„Ale na to všechno máme těch třicet let, než se to projeví!“ opakovala ještě naléhavěji Zdenka.

„No dobře,“ ustoupil. „Stejně budeme muset spoustu věcí projednat s Nokimchou, Jen tak se nesmířím s tím, že skoro nic nevím. A taky očekávám, že nám návrat domů osladí nějakými podmínkami. Jako že nebudeme smět o něčem mluvit a tak...“

„Ty si myslíš, že o tom bude rozhodovat ten tygr?“ znejistěla Zdenka.

„Rozhodovat budou samozřejmě chitžarové, ale Nokimcha s nimi bude jednat, takže nám to nejspíš sdělí on, pokud ne Gaňgóg,“ uvažoval Pavel. „Ale Nokimcha je zároveň sivír, neboli vědec, odborník přes biologii a jestli se chceme něco dozvědět, tak jedině od něho. Uvědomte si, že naši pozemští lékaři o nás jiných nevědí ani to nejmenší!“

„S doktory bude zřejmě problém,“ připustila Zdenka.

„Možná menší, než tušíte,“ usmál se Pavel.

„Jak nás budou léčit, když nebudou vědět, že jsme jiné?“ namítla Zdenka.

„S doktory si nelamte hlavinky,“ usmíval se dál Pavel. „Nebudete je asi potřebovat na většinu běžných nemocí, protože červ ovrósje nemoci prostě nepřipustí. Můžete potřebovat pomoc leda při rozsáhlejších úrazech – menší úrazy zvládne ovrósje taky lépe než doktoři. A abych nezapomněl, vy dvě můžete potřebovat pomoc i u porodu, ten taky bude vyžadovat odborníky...“

„Říkáš, že je na to ostatní potřebovat nebudeme?“ zpozorněla Zdenka.

„Ne,“ ujistil obě. „Budete pořád mladé a zdravé. Konec s kontrolami, očkováním, s nemocemi a co mě nejvíc blaží, i se zubaři!“

„Vážně?“ zajásaly obě, nejvíc Milča.

„Jo,“ přikývl. „Na to jsem se ptal a Nokimcha mě ujistil, že to bude stejné jako u ostatních bytostí Zuznelai, které mají zuby. Nekazí se jim a když se některý zub přerazí při úrazu, brzy za něj vyroste náhradní. Jako kdyby byly všechny zuby mléčné. Pak už záleží na vás, jestli si viklavý zub necháte odborně vytrhnout při umrtvení, nebo počkáte, až vypadne sám. Vás to taky potěší, ne?“

„No Jéžiš!“ rozjasnila tvář Milča. „Už žádná vrtačka?“

„Nebude potřeba,“ opakoval.

„Ty jsi zlato!“ rozzářila se Milča. „Já tě miluju!“

„Ale no tak...“ odmítal nezaslouženou chválu. „Není to má zásluha, jen jsem se zeptal. Měly byste se o ty problémy zajímat. Teď vás to naštěstí nebolí, ale časem... což se takhle Nokimchy zeptat na okolnosti s vašimi problémy? Já například informace o porodu vlastně nepotřebuji. Vás by to mělo zajímat víc, ne?“

„To máš pravdu,“ zvážněla Zdenka. „Zuby jsou nepříjemné, ale o porodech se taky povídají celé strašidelné ságy! Hele, až příště Nokimcha přijde, přihraj ho nám dvěma!“

„Až přijde...“ vzdychl si. „Doufám, že už brzy! Ačkoliv nevím, jestli se na něho máme těšit, nebo se jeho příchodu obávat. Mohl by přinést i špatné zprávy.“

„Proč myslíš?“ zarazila se Zdenka.

„Kvůli Zemi,“ odvětil.

Errata:

20.07.2021 17:44