Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Policie

Služební místností se ozvalo tlumené zavrzání dveří.

Nadporučík Novák vzhlédl od obrazovky služebního kamerového systému a udiveně se ohlédl ke dveřím. Obrazovka mu ukazovala chodbu, kde by musel každého příchozího vidět. Byla však prázdná – a přece kdosi vstoupil.

Podivný návštěvník mohl mít ale sotva dvanáct, nanejvýš třináct let, zkrátka – obyčejný kluk.

To ještě netušil, jaké legendy by mu o něm mohli vyprávět nejen ředitel místní nemocnice, ale – a to zejména – doktor Šimůnek z interny. Jenže ti se na Policii ještě neobrátili a nadporučíka tak neměl kdo varovat Teď mu nejvíc vrtalo hlavou, jak ten kluk dokázal projít kolem dvou kamer, aniž by se na nich byť i na krátký okamžik objevil? Vždyť je právě docela pozorně sledoval!

„Co je?“ vyštěkl nadporučík. „Co tu chceš?“

„Jdu se jen na něco zeptat,“ odvětil klidně kluk.

„Teď, skoro v noci?“ zvedl nadporučík obočí. „Tady není holubník, aby sem kdekdo chodil, jak ho napadne! Nemáš náhodou touhle dobou dávno spát?“

„Mám nepatrně posunutý denní režim,“ připustil klidně kluk. „Ale to je teď vedlejší, nemusíte si toho všímat. Přišel jsem se zeptat, kdy pustíte Miluši Ciprovou a paní Bartoškovou z knihovny?“

„A co je ti do toho?“ vybuchl nadporučík.

„Já jen, že obě sedí nevinně,“ řekl klidně kluk. „A už příliš dlouho, než aby to bylo únosné. Už měly být obě dávno doma.“

„Jak to můžeš tvrdit, skrčku?“ zamračil se nadporučík.

„Jednoduše,“ řekl kluk. „Zajímalo mě to a zjistil jsem velice důležité skutečnosti.“

„Jaké?“ vybafl na něho nadporučík.

„Například že soudní znalec pan doktor Šimůnek byl ve střetu zájmů, když vypracovával svůj posudek na předmět doličný – myslím tím na zázračné pilulky ovrósje.“

„Na jaké... orosje?“

„Ale... však je znáte,“ odvětil kluk ledabyle. „Takové tabletky... kvůli nim přece držíte pod zámkem Milču i se starou paní Bartoškovou, které nemají ani tušení, proč.“

„A co máš s nimi společného ty?“

„Já ty pilulky vyrábím,“ přiznal kluk bez mrknutí oka. „Jenže posudek doktora Šimůnka ve vašich spisech je lživý, rozumíte? Doktor Šimůnek měl soukromý zájem, aby pilulky zmizely. Proto se snažil vzbudit dojem, že jsou k ničemu. Doufám, že tu aspoň jednu pilulku ovrósje máte, že jste mu je nedali na zničení všechny! To bych vás pak opravdu litoval.“

„Poslyš...“ vyskočil nadporučík. „Ty mi tady klidně přiznáš, že jsi je vyráběl? A kde jsi na ně ty exotické plody sehnal?“

„Žádné exotické plody!“ zamračil se kluk. „Ty si vymyslel doktor Šimůnek, aby mohl jejich účinky zlehčovat a pomlouvat. Podstatou pilulek ovrósje je něco úplně jiného, ale to vám tady těžko vysvětlím, když to nepochopil ani soudní znalec MUDr Šimůnek.“

„Ani nemusíš!“ řekl nadporučík. „A co kdyby sis šel na chvilku sednout do cely hned vedle těch dvou? Mohl bys jim dělat společnost.“

„Vy dáváte do jedné cely ženské a chlapy?“ podivil se kluk. „To byste tady měli větší bordel, než jsem si myslel! Ale můj čas je příliš drahý, než abych vám dělal kašpara!“

„A co když tě požádám, abys přece jen do té cely šel?“ vstal konečně nadporučík, rozepnul pouzdro a vytáhl pistoli. „Tak – žádné hlouposti, ruce pěkně za hlavu a žádné prudké pohyby!“

„Měl byste být zdvořilejší,“ řekl zamračeně kluk.

Pistole v policistově ruce začala jiskřit. Závěr se vypařil jako kus ledu pod ostrým plamenem autogenu. Pružina vymrštila ze zásobníku náboje a rozhodila je po nadporučíkově stole.

„Tímhle mi nevyhrožujte,“ požádal ironicky kluk nadporučíka, zděšeně třeštícího oči na torzo pistole ve své ruce. Držel jen pažbičku se spušťadlem, které už nemělo co spouštět.

„Tak – já jen abyste si nemyslel, že se mnou můžete hovořit z pozice síly,“ pokračoval, když si vychutnal policistovo zděšení. „Tu pistoli vám za chvilku obnovím, ale hrozit mi s ní nebudete.“

„Týýý... co to bylo?“ zaúpěl nadporučík.

„To taky nepochopíte,“ mávl rukou kluk. „Ale mám ještě něco. Brzy vám začne černat levá ruka a odpadávat z ní maso. Pak si vzpomeňte – jediný lék proti malomocenství je pilulka ovrósje! Máte je tu jako předměty doličné, vím to. Stačí jedna a pokud se neopijete, vydrží vám dvacet let. Chlast bych vám ale neradil, další už nedostanete. A pamatujte si – je ve vašem zájmu, aby zmizelo všechno, co se těch pilulek týká! Především ty dvě nevinné oběti policejní zvůle, rozumíte mi?“

„O čem to plácáš?“ vybuchl nadporučík. „Vypadá to skoro jako vydírání!“

„To je skutečně vydírání, ale brzy zjistíte, jaké,“ řekl kluk. „A modlete se, abych neměl důvod podívat se sem ještě jednou! To už byste nedopadl tak dobře, jako dopadnete dneska.“

Pak se kolem něho zavlnil vzduch – a kluk zmizel. Nadporučík zůstal stát s otevřenou pusou. Než si uvědomil, že ho příšerně pálí ruka... Podíval se na ni – a krve by se v něm nedořezal.

Levačku měl úplně černou...

Tři skoro stejné případy otřásly nemocnicí.

Dva z nich nakonec vyřešili na chirurgii amputací nevysvětlitelně zčernalých rukou. Zachránit se nedaly, maso rychle odpadávalo od kostí a aby se podivná gangréna nešířila dál, dohodli se lékaři zachránit, co se dá. Řediteli nemocnice amputovali levou ruku nad zápěstím – protéza bude držet na předloktí a může pacientovi aspoň trochu pomáhat. Hůř dopadl doktor Šimůnek. Přišel o pravou ruku až nad loktem, takže mu z ní zbyl jen krátký pahýl. Oba byli prakticky vyřízeni. Krátce poté opustili nemocnici a požádali na sociálce o invalidní důchod.

Třetím případem byl nadporučík Novák z místního oddělení Policie, jenže ten se vyvíjel jinak. Pravda, zčernalá kůže mu z ruky také odpadávala v celých cárech, jenže pod ní byla nová, hebká a červená. Zachránilo ho to před amputací a konsilium lékařů se shodlo jen na překrytí průhlednou desinfekční mastí, aby byl lépe vidět další průběh, a k nasazení antibiotik, která u předešlých dvou případů žalostně selhala. K jejich údivu léčba tentokrát pokračovala úspěšně a policista se mohl po pouhých čtrnácti dnech hospitalizace vrátit do služby – zcela zdravý.

Doktoři nad tím nevěřícně kroutili hlavami, ale vysvětlit to nedovedli. Proč tak dopadl jejich kolega i ředitel, ačkoliv byli přímo u pramene, kdežto policajt dovezený mnohem později vyvázl jen s trochou hrůzy? A vůbec – co to vlastně bylo za nemoc? Do chorobopisu všech tří zcela shodně napsali »gangréna«, ale co to bylo doopravdy?

Nadporučík Novák se ke své nemoci příliš nešířil. Samozřejmě v první chvíli prudce odmítl amputaci ruky, kterou mu navrhli odborníci, ale ne protože by věděl víc než oni – prostě se jen ve strachu snažil co nejvíc oddálit rozhodnutí a výjimečně mu to vyšlo. Příliš se nechlubil, že v návalu strachu spolykal všechny zázračné pilulky, uschovávané na služebně jako doličné předměty. Pavel mu sice řekl, že postačí i jedna, ale nadporučík pod dojmem nezadržitelně černající ruky spolykal jednu po druhé, dokud do policejní služebny nedorazila přivolaná záchranka. Když viděl nejistotu odborníků a jejich nelíčený údiv nad tím, jak se mu ruka uzdravuje i bez jejich snažení, teprve tehdy si sám sobě připustil, že by za uzdravením opravdu mohly být zázračné pilulky. V nemocnici viděl předchozí případy a nutno přiznat, pořádně jím otřásly. Když si ale dal dohromady, co o tom věděl, rozhodl se ponechat si to raději pro sebe.

Po návratu na služebnu čelil dalšímu problému. Z doličných předmětů k případu »Šaman« se ztratily zbývající zadržené pilulky. Nadporučík Novák nepřiznal, že je spotřeboval, rozhodující ale bylo, že zmizely. Vzorky, předané do nemocnice, zase zničil doktor při analýze, takže Policie kromě zpochybněného posudku MUDr Šimůnka proti zadrženým nic konkrétního neměla.

Nejhorší bylo, že tento klíčový svědek odmítl svědčit. Prohlásil, že si následkem onemocnění vůbec nic nepamatuje a dokonce vyjádřil pochyby, že ten posudek sám psal. Vyjádření jeho kolegů vyznělo v tom smyslu, že šok ze ztráty ruky skutečně mohl vést k amnézii, neboli ztrátě paměti, takže by bylo vhodné, aby posudek vypracoval někdo jiný. K tomu však chyběly doličné předměty a vyšetřování případu uvízlo na mrtvém bodě.

Ani major König z krajského oddělení vyšetřováním nepohnul, ačkoliv ihned přijel vypomoci podřízeným kolegům s případem. Během hospitalizace nadporučíka Nováka shromáždil všechny důkazy, ale se zklamáním zjistil, že jsou fakticky k ničemu. Zatčená knihovnice soustavně popírala jakoukoliv spojitost se zázračnými pilulkami i se zadrženou nezletilou, a jak se zdálo, byla mimo podezření. Nezletilá byla podle ní dívka ze vsi, která si do knihovny chodila vypůjčovat knížky, jinou spojitost se mezi těmito dvěma nepodařilo prokázat.

Výslech zadržené nezletilé narazil jako do zdi na její zatvrzelé mlčení, na které měla právo. Od ní se tedy vyšetřovatelé nedozvěděli vůbec nic, ačkoliv odpovídala popisu dealerky pilulek, jak ji popsali ostatní nezletilci. Obě nakonec museli propustit na svobodu, neboť neexistoval důvod pro jejich zadržování. Navíc se na jejich stranu nečekaně postavil i nadporučík Novák, jakmile se vrátil do služby. Před majorem Königem navíc prohodil, že doktor Šimůnek zřejmě ten posudek psal pod vlivem nemoci, která nakonec vedla k jeho invaliditě.

Zadostiučiněním pro majora Königa bylo přednostní umístění nezletilé do dětského domova, aby byla i nadále pod dohledem. Podpořila to i její matka, která s tím trochu překvapivě souhlasila. Dokonce prohlásila, že s nezdárnou dcerou nechce nic mít. Jenže z dětského domova, kam policejní eskorta zadrženou převezla, přišla již druhého rána zpráva o jejím záhadném útěku. Zmizela v noci z uzamčené místnosti se zamřížovanými okny, aniž by došlo k porušení mříží a zámků na dveřích. Ani pod okny a kolem budovy místní policie nenašla žádné stopy a vedení dětského domova mohlo jen vyhlásit celostátní pátrání, což hned ráno učinilo.

Po uprchlé se však slehla zem. Domů pochopitelně nedorazila, to bylo první místo, kam ji šli hledat. Bezvýsledně. Záhadou bylo nejen jak se dostala ze zamčené místnosti, ale i jak odcestovala. Nikdo si jí nevšiml, nikdo ji ani okem nespatřil. Policejní pes, nasazený na její stopu, vedl psovoda jen k zamřížovanému oknu, kudy ovšem utéci nemohla.

Ačkoliv s případem souviselo více záhad, než bylo zdrávo, nepodařilo se objasnit žádnou. Ani major König s tím nepohnul a po týdnu ve značně nevrlé náladě odejel. Při odjezdu si vymínil, aby ho okamžitě zavolali při jakékoliv další stopě, kdyby se přece jen objevila.

Záhady ale zůstaly záhadami...

Dalším problémem se stala městská nemocnice.

Začalo to onkologickým oddělením, které primář krátce před svým odchodem do důchodu svévolně rozpustil a pacienty rozeslal do domácího ošetřování.

Stihl toho víc. Promluvil si se všemi sestrami a těm, které o to měly zájem, sjednal přemístění na lépe vybavené pracoviště do Prahy. Využil svých dřívějších známých, kteří mu ochotně vyhověli – proč ne, kvalifikované sestry z takového pracoviště se vždycky dobře umístí.

Na prázdném onkologickém oddělení zůstal mladý ambiciózní lékař, který v odchodu svého nadřízeného viděl vítanou příležitost zaujmout jeho místo. Přepočítal se. Nový, mladý a manažersky vzdělaný ředitel nemocnice onkologické oddělení operativně zrušil, neboť si spočítal, že nemá dost pacientů. Přesněji – neměl žádného a zbytečně platit plně obsazené oddělení nemělo smysl, zejména když další pacienti nepřicházeli. Jenže – a to se ukázalo jako ještě větší problém – pacientů ubývalo ve všech odděleních. Uzdravení odcházeli, ale nové pacienty by na prstech spočítal.

Manažersky vzdělaný ředitel se nakonec rozhodl ztrátovou nemocnici zavřít úplně. Propustil nejprve pomocný personál, pak i sestry a lékaře a veškeré zařízení prodal do sousedních nemocnic.

Na budovách se objevily obvyklé cedule „FOR SALE“.

Podobný problém měly ve městě i Milosrdné sestry. Hospic se jim rychle vyprázdnil, jenže ne přirozenou cestou, že by klienti umřeli. Naopak – odcházeli v plné síle zpátky k rodinám, ačkoliv to mnohdy působilo další nečekané problémy. S nimi vyschly i jejich příspěvky, zanechávali zde přece celé své důchody. Do čtvrt roku nezůstal Milosrdným sestrám žádný klient a noví nikde, takže byly náhle úplně zbytečné. Nejprve se obrátily na nadřízený řád s žádostí o finanční výpomoc a když ji nedostaly, pokusily se využít klášterní prostory k jinému druhu podnikání. Podařilo se jim sehnat si zakázky jako šičky, nejprve na šicích strojích z původního vybavení kláštera a postupně i na dalších zakoupených strojích. K nenáročnému životu jim to stačilo, nicméně některé postupně odcházely do sesterských hospiců patřících řádu v jiných městech.

Budovy kláštera se začaly vylidňovat.

Nadporučík Novák díky podivnému onemocnění ruky pochopil, že zasahovat proti zázračným pilulkám, jejich výrobcům a distributorům není vůbec tak snadné a bezpečné, jak se zpočátku zdálo. Státní zástupce byl jiného názoru, jenže na své naléhání dostával stereotypní odpovědi – pilulky se ve městě již delší dobu neobjevují a není tedy koho stíhat.

Byla to pravda, ale jen částečně.

Našemu trojlístku se podařilo pilulkami nasytit město i nejbližší vesnice a Pavel mohl konečně jejich výrobu omezit. Balil je teď do dárkových balíčků, které si lidé kupovali pro příbuzné, žijící příliš daleko od města.

To nic nezměnilo na skutečnosti, že mezitím ze šesti hospod čtyři zkrachovaly a zbývající se ze zoufalství změnily v kavárny. Zkrachoval i hostinský Holzman, ačkoliv se upřímně snažil nalézt za doktora Šimůnka jiného znalce, který by »podvodný charakter zázračných pilulek« odhalil. Aféra ale zvolna vyšuměla do ztracena, jen spotřeba alkoholu ve městě i v okolních vesnicích šla ke dnu rychleji než torpédovaný parník.

Zdánlivě se ve městě nic nezměnilo. Jen lidé tolik nepili a byli očividně zdravější. Abstinence však výjimečně za zlepšování jejich zdraví nemohla – naopak. Lidé nepili, neboť se po pilulkách skutečně cítili lépe a nechtěli si to pokazit. Hostinští je marně přemlouvali, aby se na tu hnusnou pověru vykašlali a radši se řádně rozšoupli – ani do státní pokladny neplynulo z města a okolí tolik peněz v podobě spotřební daně za alkohol. Pivo se pilo mírně a spíš šlo na odbyt to nealkoholické, o tvrdý alkohol nebyl zájem žádný.

Pravda, někteří to nevydrželi a aspoň doma si nějakého toho panáka dali. Byli přece zdraví jako řípy a i ti, kterým pilulka nedávno pomohla od nepříjemné nemoci, se dnes necítili tak zle, aby se ještě omezovali. I ti, kdo v sobě červa ovrósje zabili, měli tak perfektně seřízený organizmus, aby se jim nemoci po několik let vyhýbaly.

Poznají to až za deset – dvacet let.

Což už možná bude pozdě...

Errata:

20.07.2021 17:44