Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Podraz nejméně čekaný

Pavel se vrátil za pouhých šest hodin po svém odletu do Malajsie.

„Tak co?“ vrhly se na něho obě.

„Jak jsi dopadl?“ zeptala se ho Zdenka, zřejmě maličko zvědavější.

„Líp než jsem čekal,“ řekl Pavel. „Anebo taky hůř, jak se to vezme.“

„Tak povídej!“ dychtily už zase obě.

„Začnu lepší stránkou věcí,“ řekl Pavel. „Ostrov je pryč. Během deseti minut úplně zmizelo tři sta sedmdesát milionů tun radioaktivních skalisek, na místě ostrova je teď v hloubce deseti metrů pod hladinou podmořská plošina, hladká jako kluziště. Byl to úchvatný pohled, připadalo mi to jako kdyby po voskovém kopci jezdila obrovská žehlička. A když to pak pokračovalo pod hladinou, bylo to ještě zajímavější, protože voda odspodu jiskřila a nahoře pěnila.“

„Sek to ale zvládl, že?“ ujišťovala se Zdenka.

„Úplně čistě,“ souhlasil Pavel. „Mimo jiné jsem se dozvěděl, že by dokázal stejnou rychlostí zlikvidovat i případné asteroidy, pokud by ohrožovaly Zemi. To jsou všechno velmi příznivé zprávy a i kvůli nim jsem rád, že jsem se tam podíval.“

„Príma – a teď ty horší věci,“ zarazila jeho rozlet Milča.

„No dobře, tak ty horší,“ zvážněl. „Na místě naší haciendy ležela plachta s mapou Čech.“

„Takže Cechapú pochopili, odkud jsme,“ pokrčila rameny Zdenka. „To snad vědí od začátku.“

„Jo, to vědí od začátku,“ přikývl Pavel. „Jenže na té mapě byla červeně vyznačená dvě místa. Jednak tam byla, pokud jsem to dobře pochopil, naše bývalá vesnice, možná i s okolím, takže by to zahrnovalo i místo prvního atomového úderu proti nám.“

„Že by se chtěli chlubit škodami, co nám už provedli?“ hádala Zdenka.

„Nevím,“ řekl. „No a to nejhorší – druhá skvrna na té mapě ležela zhruba v místech, kde mají naši nový domov.“

„Panebože!“ vyhrkla Zdenka. „Že by nás chtěli vydírat?“

„Vypadá to tak,“ přikývl.

„Tohle vidět, neletěla bych sem, ale rovnou za našimi,“ řekla Zdenka.

„Já ne,“ odvětila suše Milča. „Co jsi udělal ty?“

„To dá rozum, nejprve jsem zkusil telepatii,“ odvětil Pavel. „Jenže bez výsledku. Nikdo z nich není telepatií k zastižení. Jako kdyby ve dne spali, prostě mě nikdo z nich nevnímal. Letěl jsem tedy přímo sem, pokud nepočítám obvyklou maskovací okliku s Baltickým mořem. Obávám se ale, že nás tam Cechapú chtějí vylákat.“

„Taky si to myslím,“ stvrdila jeho rozhodnutí Milča. „Ještě že tě to taky tak napadlo.“

„Ale – co když chystají něco proti našim?“ vyjekla Zdenka.

„Vypadá to tak,“ řekl. „Taky jsem si v prvním okamžiku řekl, že tam ihned zaletím a všechny naše přivezu sem do Mistretty. Jenže – ono to skutečně vypadá spíš jako past.“

„Jenže – jestli sem naše nevezmeš a něco se jim stane...“ sýčkovala Zdenka.

„Já tam přece ihned poletím,“ řekl. „Ale neudělám tu pitomost, abych tam letěl sám a navíc bez dohody s vámi dvěma. Kdyby to opravdu byla past a já bych do ní spadl, vy dvě byste se o tom ani nedozvěděly! Myslely byste si, že jsem v Malajsku.“

„Takže chceš, abychom tam letěli všichni tři pohromadě?“ hádala Milča.

„Ne,“ odvětil Pavel. „Kdyby to opravdu byla past, nesmí nás vyřídit všechny tři.“

„Já nevím jak vy dva,“ zvážněla konečně i Zdenka, „ale kdyby se něco stalo, ani by mě nebavilo dál žít. Takže bych tam nejradši byla s tebou.“

„To by byla pěkná pitomost!“ potřásl hlavou. „Souhlasím, poletíme tam všichni tři, jenže... představuji si to takhle: já vletím rovnou do první chalupy a než se kdo stačí vzpamatovat, popadnu oba naše a vyletím s nimi ven. Když se to povede a nic mě tam nepřepadne, dám telepaticky vědět Zdence a ta udělá totéž se svými rodiči. Milča rodiče nemá, takže bude hlídkovat dva kilometry nad vesnicí a kdyby cokoliv nevyšlo, rozumíš, Milčí, cokoliv... kdybych tam já nebo Zdenka uvízli, ty nás nebudeš za žádnou cenu zachraňovat, ale otočíš se, doletíš na plný plyn k Ančovu – možná ještě s krátkým zakličkováním na konci – ale proletíš Ančovem, telepaticky se spojíš s Nokimchou a dál budeš postupovat pod jeho velením a neuděláš nic, co ti Nokimcha výslovně nepřikáže. Jasné?“

„Jasné,“ odvětila Milča. „Prostě – kdyby nás přechytračili, přenecháme je mimozemšťanům.“

„A ty, Zdeni,“ obrátil se Pavel na oslovenou, „ani ty nebudeš dělat nic jiného, jasný? Kdybych se nevrátil od našich, nebudeš zachraňovat vaše, ale přidáš se k Milči a poletíte pro Nokimchu.“

„Jasně, každý zachraňujeme své rodiče – akorát Milča žádné nemá!“ kývla Zdenka.

„No a dál – kdyby nám to vyšlo, poletíme obvyklý směr Balt a sejdeme se tady v Mistrettě,“ dokončil Pavel plán akce. „Po tomhle nemůžeme naše nechat bez dozoru a bez ochrany ani hodinu, jinak by se na nich mohli Cechapú mstít.“

„Taky si to myslím,“ přikývla Milča. „Tohle vypadá rozumně. Jen jestli už není pozdě!“

„Tak už poleťte!“ naléhala Zdenka.

Ke statkům na Vysočině doletěli pomalu a opatrně. Pavel letěl sotva sto metrů nad vrcholky stromů, Zdenka o kilometr výš a Milča o další kilometr nad nimi a trochu zezadu. Neviděli se, ale byli pořád v telepatickém spojení.

„Držte mi palce, jdu na to!“ oznámil jim, když se před nimi objevily střechy obou statků.

Přehoupl se přes hřeben střechy stodoly a naletěl přímo na hlavní dveře. Přistál přímo před nimi, vyskočil na nohy a mesrini nechal rozplynout. Na dvoře naštěstí nikdo nebyl, kdo by si mohl všimnout jeho nenadálého objevení, takže neztrácel čas a otevřel dveře do předsíně.

Okamžitě ho zaujal bílý povlak na všem, dokonce i na vnitřní straně dveří. Nebylo to jednolité jako barva, spíš se to podobalo husté bílé chlupaté pavučině. Ale nechtěl se tím zdržovat, proto hned zamířil do obývací kuchyně, kde by měli rodiče být.

Dveře za ním se náhle a s bouchnutím zavřely. Jako kdyby to způsobil průvan, jenže necítil žádný závan. Spíš jako kdyby je někdo za ním prudce zabouchl. Ohlédl se, ale v přítmí předsíně, slabě osvětlené jen nevelkým okénkem nad vchodem, nic neviděl.

To jsou jen nervy, řekl si v duchu.

Další dveře otevřel stejně prudce, jako předtím vchodové. V kuchyni bylo nezvyklé přítmí, na všech oknech byl totiž stejný bílý chlupatý pavučinový povlak, jako na stěnách i na stropu. Kuchyň ale byla na první pohled prázdná, proto rychle vstoupil dovnitř.

Teprve v té chvíli všechny spatřil – byli všichni shromážděni u prastaré pece, jako kdyby něco vařili, jenže tomu tak nebylo, pec byla studená. Spatřil tam tátu, mámu i oba manžele Sadovy, byli tu zřejmě na návštěvě. Dalšího návštěvníka neznal, byl to jakýsi nejméně stoletý pán na invalidním vozíčku, celý vrásčitý a šedovlasý. V Pavlovi by se ale v té chvíli krve nedořezal. Nad všemi pěti mu totiž blikly zelené svatozáře Cechapú.

Vtom se dveře za ním zabouchly s ještě větší ranou než předtím vchodové a současně všechny svatozáře zhasly, jako kdyby je sfoukl. A současně Pavel pocítil něco jako prázdnotu.

„Helemese, někdo přišel!“ ozvala se jako první Pavlova maminka. „Milostpán se na nás přišel taky jednou podívat? To je dost! Kde se celou tu dobu flákáte?“

Byl to její hlas – a nebyl. Pavlova maminka nikdy nemluvila tak tvrdým tónem. V podstatě tím potvrzovala, co už Pavel věděl, ale co si pořád ještě zoufale nechtěl přiznat.

Tahle bestie – to už není maminka, ale Cechapú! Má její tělo, ale pravá maminka zemřela, když se do ní ten ohavný zelený sliz nacpal. Teď už je příliš pozdě na nápravu, poprava už proběhla. Vlastně – čtyři popravy, svatozář přece blikla nad všemi.

Zvíře v Pavlově nitru chtělo řvát bolestí, ale Pavel zůstal zticha. Ano, přišli pozdě!

„Tak – a pěkně ruce nahoru, nebo se nestačíš divit!“ poručil mu pan Sadový – a na potvrzení svých slov na něho namířil černou lesklou pistoli.

„Co blázníš, Davide?“ okřikla ho Pavlova matka – anebo spíš bestie v jejím těle? „Nezapomínej, potřebujeme ho živého!“

„Však on se neodváží ani pohnout, když na něho budu mířit!“ odvětil pan Sadový – nebo kdo to vlastně byl, když mu Pavlova matka říkala »Davide«! „Tahle hračka umravní každého!“

V té chvíli konečně Pavel pochopil, co vlastně pociťuje jako prázdnotu – a zamrazilo ho.

Nebylo to jen ohromující zjištění, že se jeho blízcí změnili v mimozemské bestie, ačkoliv i to by ho dokonale uzemnilo. Prázdnota – to znamená chybějící sebemenší náznak telepatie. Ta Sekova mu doposud poskytovala i vjemy svatozáří nad hlavami Cechapú, ale teď... teď necítil nic. A proto také neviděl svatozáře. Jen na okamžik – a pak zmizely, když za ním přibouchly dveře. Ale dveře za to zaručeně nemohou. Dřevo je pro telepatii průsvitné, jako kdyby neexistovalo, vždyť cítil Sekovu telepatii i pod vrstvou skály v podzemní věznici Mistretta, určitě by ji vnímal i v hlubinách moří. Muselo to být něco jiného – a Pavel nepotřeboval mnoho času, aby si to uvědomil.

Ten hnusný bílý chlupatý pavučinový povlak na všech stěnách, na dveřích i na stropě! Když se na okamžik podíval na podlahu, zjistil, že bílá chlupatá vlákna pavučin prorůstají i starodávnými prkny. Aby pavučiny dokázaly stínit telepatii, kterou nezeslabila ani tlustá vrstva skály? Byl by to nesmysl, kdyby to byly pavučiny. Ale tohle se jim jen podobá, tak jako se Cechapú, pokud nejsou v živé bytosti, podobají rosolu vyrobenému z plodů kiwi. Tyhle pavučiny zřejmě telepatii stíní.

Jenže – odstíněním od Seka ho zbavili všech jeho možností i zbraní. Stojí teď před nimi jako jehně před smečkou řezníků. Od návratu na Zem nikdy nepotřeboval zbraně, jeho největší výhodou byla možnost udělit příkazy Sekovi. Bez ní měl jen holé ruce. A stál proti pětici dobře ozbrojených bestií, a nejen to – ty bestie dovedou člověka zabít, aniž by mu poškodily tělo. Prostě mu je seberou. Pak to už nebude on, ačkoliv se zvenčí příliš nezmění.

Dalším okamžikem se rozhlédl po místnosti. Cechapú v tělech jeho blízkých byli soustředěni kolem plotny starodávné pece. Proto je hned neviděl, zakrývalo mu je otevřené křídlo dveří! Teď se ale pohnuli směrem k němu. Pavel se otočil, ale strnul. Dveře neměly zevnitř kliku. Takhle vypadají dveře v blázinci? Zaklaply za ním – a už je neotevře. Buď jak buď, ven se tudy nedostane.

Jeho poslední zoufalý pohled oblétl celou místnost. Utéci nebylo kudy. Malá okénka prastaré dřevěné roubenky z předminulého století útěk oknem rozhodně neusnadňovala. Snad by se protáhl ven, kdyby měl víc času, ale ne s pronásledovateli v patách – jestliže se vrhne k oknu, popadnou ho za nohy, dříve než se protáhne ven. Je v pasti – a to v dokonalé pasti.

Co teď? uvažoval rychle. Chtějí ho živého! Takže ho nejspíš chytí a změní ve stejnou bestii. Navíc – ta bestie bude mít všechny jeho vědomosti, bude vědět o Zdence s Milčou venku – snad se tu holky nezdrží a podle »plánu B« už letí k Ančovu, jenže i to teď budou ty bestie vědět, postačí jim zničit Ančov a jsou v bezpečí, Země bude zase jejich...

Chtějí ho živého! Napadlo ho zabít se, aby jim to pokazil, jenže – neměl čím. Snad by dokázal popadnout nůž a podříznout si krk, než se vzpamatují, bylo by to zoufalé, ale snad by to i dokázal, zejména kdyby ho popoháněla hrůza z toho zeleného slizu, jenže má holé ruce. Nejbližší nože jsou v kuchyni, jenže se k nim nedostane, tam jsou přece ty bestie!

Bestie zdánlivě pomalu kráčely k němu. Nespěchaly – neměl kam utíkat. Vpředu Pavlův táta, za ním pan Sadový – čili pan David, jak ho nazývala jeho maminka – či spíš bestie v jejím těle. Kdoví, jak si teď říkala ona sama! Ty bestie měly jistě nějaká jména už předtím, když se jimi nazývaly...

Pavlův zrak padl na stůl, táhnoucí se podél stěny. Vedle stolu stály židle, starší a dřevěné. Aniž by uvažoval, že je to marné, skočil ke stolu, zabral oběma rukama a převrhl ho na bok. Byl teď za tím kusem dřeva jako za barikádou, jenže mu bylo jasné, že je nezadrží. V nouzi popadl za opěradlo i jednu židli a nasměroval ji proti tátovi – vlastně proti bestii v tátově těle. Krotitelé v nouzi si tak prý pomáhají, když jim dravé zvíře, lev nebo tygr, odepřou poslušnost a pokusí se je zabít. I židle může být v takové chvíli dobrá!

„Pohleďme! Tintítko by se snad chtělo bránit i proti vlastnímu fotrovi!“ rozesmála se jízlivě bestie v těle Pavlova otce. Měla jeho vzpomínky a věděla, jak mu ve škole přezdívali spolužáci, když ho chtěli trápit – kdysi si na to doma stěžoval. Ale táta by určitě neřekl slovo »fotr«, měl odpor proti všem germanismům, nesnášel ani rusismy, ani modernější amerikanismy. Bestii to ale, jak se zdálo, nijak nevadilo. Měla jistě své zásady a vzpomínky Pavlova táty používala jen když se jí hodily.

„Zahoď to!“ poručila Pavlovi další bestie – pan Sadový. A aby dodal svým slovům váhu, namířil mu svou pistoli přímo do obličeje.

„Tak střelte!“ vybídl ho Pavel udýchaně. Námaha spojená s převržením stolu ani manipulace se židlí nebyla tak vyčerpávající, ale napětí se projevilo i tak, Pavel dýchal jako po šplhání na strom.

„Davídku! Kroť se! Ještě nám ho odpráskneš!“ vykřikla paní Sadová. I ona zřejmě znala původní jméno té bestie – jistě se navzájem znaly už dlouho.

„Opatrně, ať mi ho nerozšmelcujete!“ napomínal je chlap na invalidním vozíku. „Nenadělejte mu moc modřin, nebo si to potom povíme!“

Pavel z toho pochopil, že ho určili jako další tělo pro toho stařečka. Teď se chystají vykonat na něm »zasvěcovací obřad«, jak vznešeně říkají popravě. Byli na něho čtyři, to je dostatečná přesila i na silného chlapa, natož na něho, na tintítko... A ten stařeček na vozíčku, slintající blahem nad tím, že dostane nové, mladé tělo, je ještě napomíná, aby mu nedejbože neudělali modřiny – pochopitelně to potom budou jeho modřiny, proto se tak stará!

Pistole tím ale přišla o své zastrašovací účinky. Pavlovi by v této chvíli nevadilo, kdyby ho pan Sadový odpráskl – naopak, měl by to rychle za sebou a bestie by pěkně utřely. Pochopil to ale i pan David a ostentativně pomalu zastrčil pistoli do pouzdra na opasku na znamení, že to musí jít i bez ní. Pistole ostatně nepatřila panu Sadovému, bestie si přinesla vlastní.

Teď stáli proti Pavlovi dva statní chlapi – nejprve mu vykroutí z rukou židli, pak ho popadnou za ruce, dvě fúrie v ženských tělech jim pomohou a pak...

Pavel se zoufale rozhlédl, co by ještě mohl použít. V příšeří světnice toho mnoho neviděl. Jen na okně po jeho pravé ruce stála vázička z masívního skla s uschlými květy. Jistě ji sem dala ještě máma, ale bestie se o květiny nestaraly a ty uschly. Vázička by mu ale moc nepomohla, ani kdyby ji proti některé bestii hodil. Nanejvýš by jí způsobil bouli, z toho by si jistě nic nedělala!

Najednou mu blesklo hlavou, že ta vázička... a pohnul se směrem k ní, i když pořád držel židli napřaženou proti svému bývalému tátovi. Z pohledu těch pěti to mohlo vypadat jako poslední ústup do rohu, kde ho už jistě chytnou, ale...

Jedna jeho ruka dál držela židli, ale druhá se znenadání vymrštila po vázičce. Zmocnil se jí, ale nehodil ji na hlavu nejbližšího Cechapú – v této chvíli jeho táty. Místo toho mrštil vázičku proti oknu. Ozval se řinkot skla a vázička vylétla rozbitou tabulkou ven z domku.

V následujícím okamžiku Pavel druhou rukou mrštil židli proti bestii v těle jeho táty. Ten ji ovšem zachytil bez nejmenší námahy a hned ji s úšklebkem odhodil stranou. Oběť se tím zbavila posledního předmětu, který mohla proti nim použít – a bylo to pro ně tak snadné!

„Pitomečku!“ uslyšel ještě Pavel.

Bylo to v jeho životě poslední slovo, které z úst svého táty zaslechl.

Vzápětí se v tmavé světnici rozsvítilo, až si musel Pavel rukou zaclonit oči. Nízký strop staré dřevěné roubenky zmizel, nahoře byla náhle jen mírně zatažená obloha a do sednice se opřelo denní světlo. Ačkoliv bylo pod mrakem, byl to světelný šok a nejen Pavel, ale i bestie si leknutím zakryly rukama oči.

Vzápětí všech pět zmizelo a Pavel si konečně ulehčeně vydechl.

Rozbitá pavučina na okně ho přestala telepaticky oddělovat od Seka. Měl zase nad ním vládu a ihned ji využil. Otevřel starou roubenku shora jako konzervu a pak odeslal všech pět Cechapú, zabalených do zyréchů, dříve než se vzpamatovali a dříve než David, dříve pan Sadový, pomyslel na svou zbraň.

Past se otevřela – a sklapla proti těm, kdo ji uchystali.

Bylo to ale o fous!

Hned poté Pavel vzletěl a telepaticky zavolal na své parťačky. A když se mu ozvaly, požádal je, aby změnily kurs směrem k Mistrettě.

„Je po všem,“ ohlásil jim nevesele. „Nebylo koho zachraňovat. Cechapú naše rodiče sežraly – vlastně je změnily v další bestie. Ale málem mě dostaly.“

„Co se tam dělo?“ vyzvídala Zdenka.

„To vám povím v Mistrettě,“ slíbil jim. „Budeme muset upozornit Nokimchu, ty bestie proti mně použily něco nového, co by mohlo zajímat i mimozemšťany. A mohly by to použít i v Mlávydó proti mimozemšťanům. Holky, jak jste daleko odsud?“

„Visíme nad domem,“ odvětila rychle Milča.

„Vy ještě nejste u Ančova?“ podivil se. „Nedohodli jsme se...“

„Už jsme o tom obě uvažovaly,“ ujistila ho Milča. „Ale ještě než jsme se rozhoupaly k odletu, propadla se najednou střecha vašeho statku...“

„Holky pitomé!“ zpražil je. „Umíte si představit, co by bylo, kdyby ze mě opravdu udělaly dalšího Cechapú – s mými vědomostmi? Kdyby mě ty bestie opravdu dostaly, nedoletěly byste ani k Ančovu! A že jim k tomu chyběl jen krůček!“

„Kdyby z tebe udělali Cechapú, přestal by tě poslouchat Sek,“ připomněla mu Milča.

„Možná,“ připustil Pavel. „Ale bestie Cechapú by věděly o Ančovu. Umíte si představit, co by udělala menší atomová nálož, uložená pod bránu? I kdyby ji nezničily, stačilo by, kdyby ji zasypaly několika auty kamení – a brána by se už nikdy neotevřela. A pak by záleželo na tom, na které straně byste vy dvě byly. Kdybyste byly na Zemi, nastal by na vás hon – a kdyby ho vedl gauner s mými vzpomínkami, mohl by být úspěšný! Kdybyste byly ve vesmíru, Ančov by vás už nepustil zpátky a mohly byste se jen dohadovat, co se tady děje.“

„Takže jsme měli všichni další kliku?“ pokusila se to shrnout Milča.

„Jo – a jestli jste nade mnou, sleťte ihned ke mně, musíme tady něco zařídit!“ požádal je.

Vzápětí stály obě vedle něho, tak jak se vylouply ze svých mesrini.

„Vidíte tady ty pavučiny?“ ukázal jim Pavel kolem sebe. Nedaly se přehlédnout, zejména ne na denním světle.

„Vysadím jedno okénko a ty, Milčo, je i s těmi pavučinami odneseš Nokimchovi!“ rozhodoval autoritativně. „Upozorni ho, že mě ty pavučiny málem předhodily jako dárek Cechapú, izolují totiž telepatii. Umíte si představit, jak jsem se asi cítil, když jsem se nemohl spojit nejen s vámi dvěma, ale ani se Sekem? A věděl jsem, že proti mně stojí pět bestií Cechapú – a já mám holé ruce?“

„A jak ses teda ubránil?“ zajímala se Zdenka.

„Rozbil jsem okno vázičkou,“ řekl. „Tím jsem protrhl i ty pavučiny, takže jsem se dohovořil se Sekem – a dál už jste to viděly. Takže si vezmi tohle okénko...“

A podal Milči zapavučinované okénko, čerstvě vysazené z pantů...

„Tak – a mazej za Nokimchou!“ pobídl ji.

„To to tak spěchá?“ zkusila Zdenka protestovat, ale tentokrát narazila.

„Spěchá!“ odsekl Pavel. „A ty se mnou teď poletíš do Mistretty! Spěchá to, ani nevíš jak!“

„Co se vlastně ještě děje?“ došlo i Zdence.

„Jednoho Cechapú jsem poslal do Mistretty,“ řekl Pavel. „Ale když se hned sebereme, budeme tam dřív, mesrini létá rychleji než zyréch.“

„Tak nač ještě čekáme?“ popíchla ostatní Milča – a zmizela i s vysazeným okénkem.

„Poletíme taky, ne?“ souhlasila Zdenka. „Co to tam ještě hledáš?“

„Vezmu si tu vázičku,“ řekl Pavel a hrabal se dál v kopřivách pod okénkem. „Jednak byla ještě od mé skutečné mámy a za druhé, dneska mi určitě zachránila život.“

„Dobře, vezmi si ji – ale už poleťme!“

„Mám ji!“ zajásal Pavel.

„A letíme!“ dodala Zdenka.

Žena za mřížemi byla celé Pavlovo dětství jeho maminkou – ale teď stála proti němu s obrazem nenávisti v očích. Bylo to ale tím, že už to nebyla ona. Přesněji – bylo to už pouze maminčino tělo, uvnitř s tmavozelenou duší netvora. Stvrzovala to svatozář, podobná zelenému neonovému kroužku nad hlavou ženy.

„Takže o nás víte víc než všichni před vámi dohromady,“ řekl pomalu Pavel. „Teď se k tomu dozvíte další tajemství – tajemství Mistretty. Jestli se vyznáte v zeměpisu, pak už asi víte, kde se nacházíme. Ano, na Sicílii, kolébce Mafie. Vaší Mafie, abych to upřesnil. Jenže právě zdejší, vámi brutálně vyžadovaný zvyk omerty nám pomáhá k jejímu utajování. Kdo vchod do Mistretty objeví a nepatří do vaší Mafie, peláší odsud a do smrti smrťoucí o ní nehlesne, neboť se obává, že tenhle úkryt patří k vám.“

„Kdyby sem zabloudil nějaký našinec, bylo by po tajemství!“ zavrčela Pavlova maminka.

„Kdyby – chyby!“ odpověděl jí pořekadlem, které ještě jako jeho máma ráda používala.

„Vyžlata!“ odsekla. „Ale byli s vámi hokrové, že? Sami byste těžko napáchali tolik škod!“

„Hokr Nokimcha tu byl jen párkrát a jen krátce,“ ujistil ji bývalý syn. „Pozvali jsme si ho na pomoc proti Luciferovi, to byla zvlášť těžká mrcha! Máš pravdu, na Lucifera jsme si sami netroufli. Ale Lucifer byl váš největší trumf, co? Bez něho už to půjde snadněji.“

Nedokázal jí vykat. Tahle bestie byla kdysi jeho maminkou a dodnes měla její tělo. Bylo proto přirozené, že jí tykal jako dřív.

„To si jen myslíš!“ zasyčela na něho. „Stejně vás jednou dostaneme! Pořád nám patří svět!“

„Chápu vaše zbožné přání dostat nás,“ přikývl. „Uznávám, měli jsme rodiče chránit pečlivěji. Doufali jsme, že si jich nevšimnete, ale někde jsme asi udělali chybu.“

„Někde?“ ušklíbla se žena. „Vršili jste jednu na druhou! Možná, kdybyste je pečlivě drželi pod zemí, snad bychom na ně nepřišli, ale mezi lidmi? Mezi lidmi se rozkecá úplně všechno! Zvlášť když se někdo přistěhuje do pobožné vesnice, ale neobjeví se v kostele – takové černé ovce sousedé hned důkladně proberou v hospodě a odtud je to jen kousek ke stížnostem u faráře...“

„A farář je váš člověk,“ dokončil za ni. „To už víme, ale to, že někdo nechodí do kostela, ještě nic neznamená!“

„To ještě ne,“ souhlasila. „Ale kdo se objeví, kde předtím nebyl, to už je zajímavější stopa.“

„Rodiče přijeli do Čech z ciziny,“ namítl.

„Jistě, z ciziny!“ ušklíbla se. „Doufali jste, že vám to v nějaké zaostalé zemi projde. Jenže jste zapomněli, že v zemích bývalého Sojuzu si své lidi hlídali pečlivěji než v Čechách, co? Mají tam ve všem bordel, ale ne v evidenci!“

„S tím jsme ovšem nepočítali,“ řekl klidně Pavel, ačkoliv v něm všechno vřelo. „Takže jste je přepadli, roztrhali jste jejich duše a nacpali se do nich... ale opravdu jste věřili, že vám to projde?“

„Skoro nám to vyšlo,“ ušklíbla se žena.

„Skoro,“ opakoval po ní posměšně. „Jak dlouho jste v nich? Nezpůsobili jste nakonec zničení našeho Doupěte?“

„Jo, doufali jsme, že tam bydlíte,“ odvětila. „Nemohli jsme tušit, že jste se přepelešili jinam. Ale pochopili jsme to rychle, když našinci mizeli dál. Opravdu máte pořád jen tu jedinou hvězdnou bránu v Ančově?“

„Máme,“ přikývl Pavel. „Takže už o ní taky víte? Proč jste se ji nepokusili zničit?“

„Protože jsi mi sám říkal, že umíte postavit jiné,“ odsekla. „Nač ničit bránu, kterou můžeme v pohodě sledovat? Mohli byste místo ní postavili jinou kdovíkde...“

„Vy snad Ančov sledujete?“ ušklíbl se i Pavel.

„Dokonce se tam pár našinců vypravilo, chtěli zjistit, jestli se tudy nedá něco podniknout!“ řekla pomstychtivě. „Jenže se ve stanovené době nevrátili a raději jsme to přestali zkoušet.“

„Mohlo jich tam jít víc,“ usmál se Pavel. „Ušetřili byste nám práci. Brána Ančov se totiž nedá nikam nasměrovat. Je poškozená a dá se otevřít jen na jedno místo – momentálně je na druhé straně nedostupná brána ve světě Mlávydó. Kdo se tam vypraví, pořádně se vykoupe v jezeře Ochalaxa, žbluňkne tam pěkně z výšky, ale zpátky se už nedostane. Vašim kolegům tam nebude špatně, budou tam mezi svými. Už jsme jich tam odeslali jeden a půl milionu!“

„Ale vy tam přece občas létáte!“ zasyčela vztekle žena. „Víme to!“

„To je právě to – létáme!“ upozornil ji na tu drobnou odlišnost. „Nás totiž Sek poslouchá, tam i tady, to už přece víte! Proto se můžeme vrátit – zato vám se to nikdy nepodaří! Brány na Mlávydó totiž otevírá výhradně Sek, který vás zásadně neposlouchá!“

„Takže se naši průzkumníci jen zbytečně obětovali?“

„Ani moc ne,“ odvětil. „Je to jen otázka času, kdy se tam dostanou tak jako tak. A jak říkám, nebude jim tam zas tak zle.“

„To si jen myslíte!“ odsekla. „Jedna past na vás selhala, nevadí. Máme i jiné.“

„Taky s pavučinou?“ ušklíbl se.

„Máme i jiné,“ opakovala. „Kdo u nás něco znamená, je už teď na vás dobře připravený. Lépe než my, my jsme v té chalupě museli trochu improvizovat.“

„Príma!“ odvětil. „Takže vás pět – taky u vás něco znamenalo? Tím lépe! Budete si rozumět s našimi privilegovanými vězni. Například tu máme madame Adolfínu Hitlerovou...“

„Marduka?“ zamračila se. „Ten už má dávno nejlepší léta za sebou! Jako Hitler zpackal, co se dalo, teď je, co já vím, v nějaké abatyši či co...“

„Budete si moci brzy popovídat,“ ujistil ji. „Je na konci téhle chodby, momentálně oddělené protihlukovou stěnou, ale brzy se setkáte.“

„Ani o to nestojím,“ zavrčela neochotně.

„Hele – čemu vlastně říkáte »kdo u nás něco znamená«?“ zeptal se jí. „Neznamená to nějaké zásluhy z minulých životů?“

„Jo, tak ňák!“ odsekla.

„A jakými zásluhami z minula se můžeš chlubit, že jsi dostala tenhle úkol?“ zeptal se jí.

„Zvědavej furt stejně!“ odsekla. „Co je ti po tom? I kdybych ti řekla, že jsem byla bohem, co by ti to řeklo?“

„To bych hádal buď Egypt, nebo staré Sumery,“ odvětil.

„Egypt, tintítko, Egypt,“ řekla. „Tam mi říkali Ptah – a plazili se přede mnou v prachu! Pak se to ale zlomilo, odstěhovali jsme se... ale když ti řeknu, že jsem byla ještě nedávno generálem, co by ti to řeklo?“

„Skoro nic,“ přiznal. „Generálů bylo v historii Země tolik, že by se jimi daly dláždit náměstí. Být generálem dneska nic neznamená.“

„Já byla generál Wellington, to ti taky nic neříká?“

„Wellington?“ zauvažoval Pavel. „O jednom generálu Wellingtonovi jsem slyšel v souvislosti s nakládačkou, co dostali Francouzi s Napoleonem u Waterloo, ale víc jich neznám.“

„Ani nemusíš,“ odvětila. „To jsem byla já. Samozřejmě jsem tenkrát byla chlap, u nás to, jak asi chápeš, moc nerozhoduje.“

„Chápu,“ přikývl. „Často jste vyvolávali války, že? Doufám, že to s vaším odchodem ze Země skončí... už toho bylo dost...“

„Jen si nemysli, lidi jsou taky dost bojovní,“ řekla.

„Bojovní možná,“ připustil. „Ale normálně o války nestojíme. Zato vám se v každé válčičce vedlo až moc dobře, že?“

„To ano,“ připustila. „Občas jsme se museli sami postavit do čela armád, ale většinou jsme se na vás dívali jen pěkně z dálky, jak se mezi sebou mydlíte.“

„Jistě – navzájem jste se šetřili, co?“ řekl trochu pohrdavě. „Lidi jste do bitev honili, sami jste se drželi pěkně stranou!“

„Nám to stačilo,“ odvětila. „Málokdy jsme museli dohlížet zblízka. I když – někdy jsme to tak dělat museli. Přece jen byla výhoda být na místě. Bonaparte by nebyl nic, nevelet tomu osobně.“

„Na jedné straně Bonaparte, na druhé generál Wellington... jeden i druhý Cechapú...“

„Někdy to jinak nešlo,“ připustila. „Ale že jsme se navzájem chránili, byla nutnost. Lidí nikdy nebyla škoda, množili jste se vždycky jako králíci. My, co jsme dosáhli stavu osobní nesmrtelnosti, se už pár set tisíc let nerozmnožujeme. Ne že by to nešlo, ale je to neuvěřitelně obtížné a krom toho je u nás vznik mláďat spojený se smrtí rodiče. To se ví, nikomu se nechce kvůli mláďatům skončit, když můžeme všichni žít věčně! Musíme se proto vzájemně respektovat. A i když se občas potkáme v nepřátelském táboře, vždycky platí: aťsi je protivník sebevětší grázl, je především náš. Zabít ho smíme, ale je s tím spojená morální povinnost zabít ho tak, aby se nevyloučila reinkarnace – a samo sebou mu musíme opatřit nové tělo, aby mohl začít znova, tu povinnost ještě nikdo z nás neporušil. Jen když ho chceme hodně ponížit, seženeme mu děvčátko, aby si prožil další život jako ženská!“

„Takže tebe chtěl teď taky někdo hodně ponížit?“ zeptal se jí – a znělo to skoro soucitně.

„Hovno!“ odsekla. „Tohle bylo něco úplně jiného!“

„Takže to nebylo ponížení?“ rejpal dál. „Že teď budeš žít celý zbytek svého života v těle mojí mámy, to pro tebe není žádná nevýhoda?“

„To si piš, že ne!“ odsekla hrubě. „Dostala bych nové mladé tělo hned po akci, už mi dvě připravovali na výběr. A to si piš, že by to bylo parádní tělo! Ale ve vaší chajdě jsme měli na výběr jen čtyři těla, z toho dvě ženské, takže jsme se o ně podělili podle zásluh. Poslední dobou jsem žila jako nepříliš významný bankéř. Bylo to pohodlné, jenže teď logicky dostali mužská těla jenom pan prezident a šéf odborů.“

„Kdo z vás byl vlastně předtím prezidentem?“ zeptal se zvědavě Pavel. „Nevšiml jsem si, že by někde nějaký prezident zmizel!“

„Tvůj bejvalej táta,“ odvětila. „Samozřejmě byl bývalý prezident, současný ještě nemůže tak významnou funkci opustit. Ten, koho jsi znal jako pana Sadového, byl nedávno šéfem odborů – sice ze zdravotních důvodů odstoupil, měl už tělo příliš staré, ale Sadového dokázal bez velkých obtíží zlikvidovat i sám, Jen pan Aaron byl už hodně zchátralý, ale tomu bysme tě podrželi.“

„Co to bylo zač, ten pan Aaron?“ zamračil se Pavel při zmínce o staříkovi, který si už brousil dávno vypadlé zuby na jeho vlastní tělo.

„Toho jsi znát nemohl,“ odvětila. „Byla by to pro tebe neskutečná čest! Pan Aaron donedávna vládl celému světu! Nebyl sice žádným prezidentem, ale patří mu buď přímo nebo nepřímo všechny světové banky. Buď jsou jeho, nebo mu dluží tolik, že mu stačí kývnout a svět mu spadne do klína.“

„Pan Aaron na tom teď nebude dobře,“ pokýval hlavou Pavel. „Na Mlávydó žádné další tělo nedostane a tohle už mu dlouho nevydrží...“

„Pro pana Aarona se jistě někdo obětuje!“ namítala. „Kdybych se teď i já ocitla na tom světě, sama bych mu v co nejbližší době porodila nové tělo – i když rodíme nerady, je to pro nás zbytečná bolest...“

„Ale pro pana Aarona bys to udělala?“ změřil si ji dost nepříjemným pohledem.

„Že váháš!“ odvětila. „Takovou čest je škoda propást! Víš, čím byl pan Aaron dřív? Ve starém Egyptě byl nejvyšším bohem Ra, pánem nad životem a smrtí všech! Byl na Zemi druhým – hned po Luciferovi, jenže to není člověk, takže nám nanejvýš radí. Od té doby byl Aaronův nejnižší titul král nebo císař! Panoval Římu, pak Francii, než přesedlal na trůn v Anglii! Říká ti něco pojem »Vilém Dobyvatel«? Až v poslední době vyměnil královské žezlo za vlastnictví největších světových bank – jenže odtud vládl železnou rukou celému světu bez ohledu na mínění oficiálních prezidentů, králů a jiných potentátů! A tys odmítl čest dát mu své ubohé tělo? Takovou příležitost už nedostaneš!“

„Pěkně děkuji za takovou čest, ale odmítl bych ji vždycky!“ odvětil Pavel. „Ale jak to, že pan vládce světa mluvil ve vašem statku česky?“

„Zacvičoval se na tvé tělo,“ odvětila. „Víš, kolik jazyků každý z nás za ty statisíce let ovládl? O jeden navíc přece nesejde! Však by v Čechách dlouho nezůstal, je to bezvýznamná zemička.“

„Teď už je tedy v Mlávydó, jenže tam bude mít smůlu,“ řekl Pavel. „Žádné další tělo tam pro něho mít nebudou. Nanejvýš dostane ovrósje, jenže při jeho zchátralosti...“

„Pro Aarona bude tělo vždycky, i kdyby bylo jediné a poslední!“ vykřikla.

„No právě!“ odvětil klidně Pavel. „Na Mlávydó není žádné! Jste tam jen vy sami, nikdo jiný. A aby to bylo jistější – jak vidím, i ty bys mu ráda porodila brášku a obětovala mu ho – ženy z vaší bandy posíláme jinam, do světa bez chlapů.“

„Ale to by přece byla jasná genocida!“ vybuchla. „Takový zločin si nemůžete dovolit!“

„Kolik národů jste na Zemi vyhubili vy?“ pokrčil Pavel rameny. „Vím z historie o několika.“

„To není možné!“ protestovala vášnivě. „Okchygové něco takového nikdy nedovolí!“

„Okchygové vyhynuli,“ ujistil ji. „A všichni ostatní, nejen gežgové a lipólďové, ale i hokrové, plahégové, bresogové, dryazgu i další se nakonec shodli, že paraziti jako jste vy nesmí dál zabíjet jiné bytosti, aby jim kradli jejich těla. Dají vám všem ovrósje, abyste nežili příliš krátce jako lidé na Zemi, ale další těla už nedostanete. Konec parazitování!“

„To by byl ale do nebe volající zločin!“ trvala na svém.

„Mimozemšťané tomu říkají »přiměřená obrana proti parazitům«,“ ujistil ji. „A my se s nimi shodneme. Dostanete poslední příležitost – ovrósje vám dá pár desítek let navíc a nikdo vám nebude bránit prodloužit si životy třeba do nekonečna jako Okchygové.“

„Jenže při tom spousta našich zemře!“ vyjekla. „To je ta křivda, ten zločin!“

„Nemůžeš se cítit ukřivděná, vždyť i ty jsi nedávno zabila moji mámu!“

„To přece nemůžeš srovnávat! Vy jste chamraď, ale s námi vyhyne veškerá věda a umění!“

„Všude jinde to jde i bez vás, Země nebude výjimkou,“ odvětil suše.

„Takového megazločinu se vy chamradi nesmíte opovážit!“ opakovala umíněně. „Raději vás všechny zabijeme!“

„Jo, už jsem slyšel o Luciferově plánu odpálit na Zemi všechny atomové bomby a uprchnout na Negettu!“ přikývl. „Víme ale o něm a zabráníme mu, už protože Lucifera dneska nemáte!“

„Nezabráníte ničemu, tak jako jste nám vy tři nezabránili zkonfiskovat těla vašich rodičů!“

„Uvidíme!“ zvážněl Pavel. „Můžeš o tom diskutovat s madame Adolfínou Hitlerovou, ale ani ona, ani ty tady nemáte nejmenší možnost odporu.“

„To se ještě ukáže!“ zalomcovala žena bezmocně mřížemi. Nepohnuly se ani o milimetr, byly pevnější, než doufala.

Pavel překročil kanálek s ostře páchnoucí kyselinou a odstoupil za protihlukové pole. Teď už za ním nemohla ani křičet.

Při první příležitosti je odešleme, pomyslel si. Nechávat je poblíž lidí je příliš nebezpečné – navzdory všem bezpečnostním opatřením.

Proč vlastně poslal sem do věznice Mistretty ze všech pěti jen svoji bývalou mámu? Chtěl si ji ještě připomenout, než ji odešle za ostatními? Možná to byla chyba. Měl si mámu pamatovat tak, jak ji znal předtím a představovat si ji tak, jak ji znal. Tahle stvůra mu to bude jen kazit.

Jen ať už zmizí!

Milča se vrátila až následujícího večera. Část z toho byla daná časovým posunem mezi Zemí a Zuznelai, ale podle jejích slov se mimozemšťané nad pavučinou strašně pohádali.

„Nemohli se dohodnout,“ referovala zbytku trojlístku. „Nokimcha tvrdil, že nás ta pavučina může zabít. Měl pravdu, Pavlík to málem zažil na vlastní kůži. Jiní se báli, že by tu pavučinu mohli někteří Cechapú využít i v Mlávydó a kdyby její pomocí ovládli dohližitele, mohli by proniknout na ostatní světy.“

„Mimozemšťané mají na Mlávydó dohližitele?“ podivil se Pavel.

„Jo – dodávají jim ovrósje a pomáhají jim adaptovat se. Učí je obdělávat pole, oni to neumí, na Zemi o nic takového nikdy nezavadili, i v zemědělství se zabývali jen financemi...“ vzdychala Milča. „To se ví, většina Cechapú dohližitele nenávidí, považují je za příčinu svého pádu a neustále jim vyčítají, že na Zemi porušili zásadu nevměšování...“

„V čemž mají pravdu,“ připustil Pavel. „Mimozemšťané nám třem naznačili, jak máme proti Cechapú postupovat, sami odsud vypoklonkovali Lucifera... jenže při pohledu současnýma očima, kdyby nám nic neřekli a jen by nás vrátili zpátky, nevědomé a nic netušící, stali by se spoluviníky všeho, co na Zemi Cechapú spáchali – a že toho bylo víc než dost! Pro Cechapú jsme chamraď a sto milionů mrtvých lidí není v jejich pojetí taková škoda jako smrt jednoho jejich... a to, čemu oni tak vzletně říkají »konfiskace« těl, my nazýváme vraždami.“

„Dobře, to všechno přece víme,“ přerušila je netrpělivě Zdenka. „Teď by nás mělo víc zajímat, co bude dál. Co budeme dělat my a co případně chystají mimozemšťané.“

„Mimozemšťané se teď zaměřili na pavučiny,“ řekla Milča. „Tvrdí, že je to největší nebezpečí od prvního kontaktu s Cechapú. Pavučiny mohou úplně zrušit naši jedinou výhodu – Seka.“

„To bych potvrdil,“ souhlasil Pavel. „Nebýt tam rozbitné okénko, dopadlo by to mnohem hůř.“

„Jde o to, jestli je Cechapú využijí v masívním měřítku,“ dodala Milča. „Ale mimozemšťané už uvažovali o tom, že nás tři stáhnou do Zuznelai, dokud nevyřeší obranu proti pavučinám. Tvrdili, že my tři v současnosti představujeme pro Zemi potenciálně největší nebezpečí.“

„Asi mají pravdu,“ přikývl Pavel. „Kdyby se totéž odehrálo v nějakém podzemním krytu, jaké mají dnešní vojenské i politické špičky Cechapú, zaznamenali by dosud největší úspěch, kdoví jestli ne rozhodující. Nechci se moc chlubit, ale mé vědomosti by se jim hrozně hodily, i když započítám, že by mě Sek přestal poslouchat...“

„Takže – jak to dopadlo?“ ptala se Milči netrpělivě Zdenka.

„Přijdou nám to sdělit,“ odvětila Milča. „Poslali mě domů dřív než se dohodli. Ale mám vám doporučit postavit ještě jednu bránu někde hodně skrytou, aby se k ní Cechapú jen tak nedostali.“

„To odpovídá,“ řekl Pavel. „Protože o Ančovu už Cechapú vědí.“

Musel oběma objasnit, odkud to ví – z rozhovoru s vražedkyní své maminky.

„Udělat novou bránu je maličkost,“ řekl. „Zejména když jsou staré původní brány zničené. Ale možná by stačilo obnovit jednu z těch starších.“

„To by ale byla i pro Cechapú!“ namítla Zdenka.

„Každá brána je pro všechny, kdo se o ní dozvědí,“ řekl. „Ale dalo by se to zkusit s bránou, o které Cechapú nevědí. V Rusku jsou dvě původní brány starých Okchygů – jedna u Kurska, druhá kdesi na Sibiři, u řeky Tungusky. Třetí je v Antarktidě, ale bude pořádně zavalená ledem, tu bych ani nezkoušel.“

„Jak to víš?“ chtěla vědět Milča.

„Budeš se divit, ale stačilo se zeptat Seka,“ usmál se. „Jsou to ovšem brány stejně staré jako Ančov a mohou být také tak drobátko poškozené.“

„A co postavit někde úplně novou?“ nadhodila Zdenka.

„Taky možnost,“ připustil Pavel. „Jde o to, kde. Evropa je všude moc lidnatá a mít bránu příliš daleko od domova by se mi nelíbilo.“

„Co kdybys ji postavil přímo tady, v Mistrettě?“ navrhla Zdenka.

„Byla by tu moc na ráně,“ namítal.

„Ale zase pěkně při ruce,“ agitovala Zdenka. „Možná by bylo dobré nasměrovat ji taky napevno do Mlávydó, ať je to jednodušší.“

„To není tak špatný nápad,“ přidala se k ní Milča.

„Jak myslíte,“ pokrčil rameny Pavel. „Zkusím to. Ještě účinnější by bylo svěřit otevírání bran Sekovi, tak jako je to na Mlávydó. Pak by byly všechny brány pro Cechapú bezcenné.“

„Můžeš rovnou začít,“ pobídla ho Zdenka.

Nokimcha přiletěl až za tři dny.

Pavel ho musel navést do Mistretty, ale Nokimcha tam přiletěl úplně v pohodě. Přinesl s sebou malý přístrojek, podobný náramku s okem, jaké kdysi na Pavla vypadlo ze skály Ančov.

„Je možné, že si ho zdejší Sek převezme sám, ale pro jistotu mu ho dejte analyzovat,“ podával nové oko Pavlovi. „Je opravdu nutné, abyste to, přinejmenším vy tři, neustále nosili u sebe.“

„Co to umí?“ zajímal se hned Pavel a obě dívky také visely návštěvě očima na obličeji, aby jim nic neuteklo.

„Neutralizuje to vliv pavučin,“ vysvětloval hned Nokimcha. „Pavučiny pohlcují telepatii, aby vás izolovaly od Seka i mezi sebou navzájem. Tohle je velice silný zesilovač telepatie. Kdybyste se opět dostali do pavučinové pasti, zapněte to a uvidíte. Pavučiny samozřejmě pohltí i tuto telepatii, jenže její intenzita vysoce překročí jejich odolnost – prostě je to spálí. Jen dejte pozor, aby toto oko nemířilo přímo na vás. Skelte ve vaší hlavě vydrží díky lepšímu vodnímu chlazení mnohem víc než pavučiny, ale i tak byste měli pocit pořádné rány palicí do hlavy. Ostatně si myslíme, že postačí propálit v pavučinách nevelký otvor, jako se to Pavlovi podařilo v domě jeho rodičů. Dokud máte na své straně Seka, máte nad Cechapú výhodu.“

„Ptah mi tvrdila, že mají proti nám připravených více druhů pastí,“ upozornil ho Pavel.

„Ano, mají,“ přikývl Nokimcha. „Naši dohližitelé podrobili některé Cechapú výslechu, aby se dozvěděli něco víc o jejich novinkách. Mají připravené mikrovlnné zbraně, které nechráněné lidi ve velmi krátké době vyřadí. Proti nim ale chrání pole mesrini, pokud se stačíte obalit dříve, než by vás útok paralyzoval. Náramek to v případě takového útoku zajistí za vás a navíc rychleji. Totéž platí o několika dalších elektrických zbraních. V náramku je navíc detektor mozkové aktivity – vaší i lidí poblíž. Kdyby vás někdo ve vaší blízkosti napadl, projeví se to impulsem jeho mozkové aktivity a náramek kolem vás ihned vytvoří ochranné pole. Stejně reaguje i na škodlivé záření všeho druhu a také kdyby vás něco omráčilo. Noste je při sobě a budete bezpečnější.“

„Tohle opravdu vypadá jako nějaká super-ochrana!“ pochvaloval si Pavel.

„Je to naše odpověď na poslední novinky Cechapú,“ přikývl vážně Nokimcha. „Doufáme, že vám to pomůže a ochrání vás to před pastmi, které na vás Cechapú nastražili.“

Pavel pak s Nokimchou probral záměr postavit další hvězdnou bránu v podzemí Mistretty.

„Jestli je pravda, že Cechapú o Ančovu vědí, udělejte to,“ poradil mu Nokimcha. „Mistretta je dobrý úkryt. Ale pro jistotu si připravte něco do zálohy. Jak sami říkáte – náhoda je blbec!“

Pavel se jen usmál.

„Necháme Zemi ve vašich rukou,“ řekl Nokimcha na rozloučenou. „Bude v dobrých rukou, to už víme. Ale zbytečně nespěchejte – pasti Cechapú mohou být zákeřnější než jsme čekali i my.“

„Chtěli jsme lidem dát ovrósje, ale dokud budou na Zemi Cechapú, jeví se nám to jako velice nebezpečné,“ stěžovala si Milča.

„Máš pravdu, děvče,“ přikývl Nokimcha. „Soustřeďte se nejprve na očištění vašeho světa od Cechapú i od jejich služebníků, které si pro své potřeby vychovali. A až potom nastane vhodná doba pro rozšiřování ovrósje.“

„To ale spousta dnešních lidí zemře!“ namítala Zdenka.

„Připočtěte je na vrub Cechapú,“ řekl Nokimcha. „Já vím, vypadá to cynicky, ale bude lépe obětovat miliardy nevinných, než aby darebáci zůstali pány světa. Podle současného měřítka přece nikomu život neukrátíte, jen ho nebudete prodlužovat všem. Můžete postupně dávat ovrósje těm, které si otestujete jako vhodné, ale dejte si pozor, abyste nevytvořili dlouhověké Hitlery anebo další »vyvolené« národy. Víte už, jak jsou nebezpečné a jak těžko byste se jich pak zbavovali.“

„Dáme si pozor!“ slíbil Pavel.

„Fandíme vám,“ řekl hokr.

Po odchodu Nokimchy se trojlístek uchýlil do svých pokojů. Zabrali pro sebe tři sousední cely na konci jedné z hvězdicových chodeb, ale propojili si je mezi sebou dalšími dveřmi, aby se mohli kdykoliv scházet. Žalářník, i když bydlí ve věznici, se od vězňů liší tím, že má klíče.

„Ale víš, Milčo, že jsme také mohly být dvě vdovy?“ začala u večeře Zdenka.

„Jaképak vdovy, když jsme neměly svatbu?“ zapochybovala Milča.

„Já nevím, ale dneska bych se o tom nebavil,“ namítl Pavel. „Teď, když naši zemřeli...“

„Naši zemřeli před měsícem, ne-li dřív,“ opravila ho Zdenka a utřela si oči. „Už jsi to přece těm slizákům spravedlivě oplatil. Spojovat to nemá smysl. Tak konec depky, musíme se vzpamatovat!“

„Máš dobrou vůli, ale jestli si myslíš, že my taky...“ namítl Pavel.

„Tak vám trochu té vůle přenechám!“ slibovala. „Mám jí dost, měla by stačit i pro vás.“

„Díky za povzbuzení!“ vzdychl si Pavel.

„Tak co, mládeži?“ začala Milča veseleji ráno u snídaně. „Pokračujeme v krasojízdě, jako by se nic nestalo?“

„Nic jiného nám nezbývá,“ přikývl Pavel.

„Mám ale návrh na jednu změnu,“ přihlásila se hned Zdenka.

„Povídej!“ vybídl ji stručně Pavel.

„Myslela jsem, že bysme měli postavit další Mistretty na ostatních pevninách. Určitě se nám podaří zachránit lidí víc a dokud budou na světě Cechapú, nemůžeme je jen tak beze všeho vrátit domů. A Mistretta bude brzy plná.“

„To můžeme,“ přikývl Pavel. „Když na to budu mít čas, najdu takové místo, kde by Cechapú ani nenapadlo něco hledat.“

„A protože lidem v Mistrettě dáme ovrósje, vlastně je tím zvýhodňujeme,“ pokračovala Zdenka. „Takže navrhuji občas unést nejen Cechapú, ale naopak lidi, kteří si prodloužit život zasluhují. Nač prodlužovat život jen těm, kterým hrozí nějaká katastrofa?“

„O tom by se dalo uvažovat,“ přikývla Milča. „Jak chceš ale vybírat ty, kdo si prodloužení života zaslouží? Když se podíváš po známých umělcích, většina jich jsou Cechapú. Současná média jsou jich plná, natáhli se tam jako vosy na med. I mezi vědci převažují. Jak odlišíš ty pravé?“

„To sice nevím, ale nemusíme přece chodit za současnými privilegovanými! Proč se máme omezovat na celebrity? Řekla bych, že bude lepší zavítat mezi lidi bez honosných vizitek!“

„Můžeme to zkusit,“ přistoupil na to Pavel. „Navrhuji, kdekoliv pošleme větší počet Cechapú do Mlávydó, poslat aspoň pár lidí z opačného konce společnosti do Mistretty. A nemusí to být tahle sicilská, postavíme jich víc. Tak si – doufejme – vytvoříme základ dlouhověké společnosti. Určitě je budeme potřebovat, až se zbavíme Cechapú.“

„A teď bych se šla podívat do některého daňového ráje,“ řekla Zdenka. „Očekávám, že takové Seychely, Kajmanské ostrovy a jiné tropické ráje budou Cechapú přímo natřískané.“

„Jsem pro,“ řekla Milča. „Začala bych na Dubaji. Čím větší přepych, tím více Cechapú.“

„A tím důležitější,“ přidal Pavel. „I když – toho největšího už jsem do Mlávydó odeslal. Mám na mysli pana Aarona, který mě málem »zkonfiskoval«.“

„Určitě už ho někdo nahradil! Jak se říká – král je mrtev, ať žije král!“ zasmála se Zdenka.

„Však si brzy podáme i všechny jeho následníky,“ ujistila ji Milča.

„Tak na to jdeme, ne?“ navrhl Pavel.

„Jsem pro!“ přidala se Zdenka.

 © 2013 Semerád Václav, Nová Ves

Errata:

20.07.2021 17:44