Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rána pod pás

S další jobovkou přišla kolem poledne Zdenka.

Při společném obědě v novém Doupěti rozebírali dnešní výsledky. Bohužel jich byla většina záporná. Ani v městečku, ani po okolních vesnicích nikdo nic nevěděl. Ba co víc, spousta lidí vůbec netušila, co se stalo. V úzkém říčním údolí byl sice výbuch jaderné nálože slyšitelný široko daleko, ale u tak malé ráže nebyl tak hromový, aby připoutal pozornost.

Zdenka se ale ostatním svěřila, že se zkoušela domluvit se svou mámou – jenže bez výsledku. A co hůř, nikdo z rodičů nebyl telepatií k zastižení.

„Jako kdyby ve dne spali, prostě mě nikdo z nich nevnímá,“ stěžovala si.

Pavel s Milčou se ihned pokusili o telepatický rozhovor, ale také marně.

„Jako kdyby spali,“ souhlasila se Zdenkou Milča.

„V poledne?“ zpochybnil to Pavel. „Nesmysl! Nepoletíme se tam radši podívat osobně?“

„Taky bych to navrhla,“ potvrdila jeho rozhodnutí Milča. „Když slizouni odhalili naše Doupě, mohli by přijít i na spojitost s našimi. Radši bych je vzala sem k nám.“

„V prvním Doupěti se jim nelíbilo,“ připomněl jí Pavel. „Pamatuješ, jak tam byli nešťastní?“

„Líbilo nelíbilo, bezpečí především,“ uvažovala Milča. „Byla od nás hloupost ponechat je bez dozoru a bez ochrany. Cechapú by se na nich mohli mstít. Však oni to pochopí!“

„A co když se našim už něco stalo?“ vyjekla Zdenka.

„Nestraš!“ okřikl ji Pavel.

„Tak jako tak by bylo lepší nenechávat je tam,“ řekla rozhodně Milča.

„Poletíme tam,“ souhlasil Pavel. „Ale mohla by to být i past na nás. Byla by hloupost vletět tam bezhlavě. Nic nemůžeme vyloučit a slizouni nás nesmí vyřídit všechny tři najednou.“

„Já nevím jak vy dva,“ zvážněla ještě víc Zdenka, „ale kdyby se někomu něco stalo, ani by mě nebavilo dál žít. Poletím tam s tebou.“

„To by byla pěkná pitomost!“ potřásl hlavou. „Souhlasím, poletíme tam všichni tři, jenže... představuji si to takhle: já vletím rovnou do první chalupy a než se kdo stačí vzpamatovat, popadnu oba naše do svého mesrini a vyletím s nimi ven. Když se to povede a nic mě tam nepřepadne, dám telepaticky vědět Zdence a ta udělá totéž se svými rodiči. Milča rodiče nemá, takže bude hlídkovat dva kilometry nad námi a kdyby cokoliv nevyšlo, rozumíš, Milčí, cokoliv... kdybych tam já nebo Zdenka uvízli, nebudeš nás za žádnou cenu zachraňovat, ale otočíš se, doletíš na plný plyn k Ančovu – a poletíš nízko, abys nenačrtla na obloze přímou čáru k Ančovu – odkryješ co nejrychleji kráter, je překrytý především pískem, kamení je jen nahoře, proletíš Ančovem, na druhé straně se telepaticky spojíš s Nokimchou a dál budeš postupovat pod jeho velením. Pak už neuděláš nic, co ti výslovně nepřikáže. Jasné?“

„Jasné,“ odvětila Milča. „Prostě – kdyby nás přechytračili, přenecháme je mimozemšťanům.“

„I kdyby jim na Mlávydó umožnili další parazitování na lidech?“ sýčkovala Zdenka.

„Pořád lepší, než nechat Cechapú řádit na Zemi,“ opáčila Milča. „A jestli jim chitžará umožní další parazitování, budeme jim tak dlouho rýpat do svědomí, až těm potvorám zařídí nesmrtelnost. Aťsi to nebude spravedlivé, hlavně – když už se musí vlk nažrat, ať aspoň koza zůstane celá!“

„Takže souhlasíš?“ zeptal se jí Pavel přímo. „Kdyby něco – Ančov a za Nokimchou?“

„Provedu!“ slíbila.

„A ty, Zdeni,“ obrátil se Pavel na oslovenou, „ani ty nebudeš dělat nic jiného, jasný? Kdybych se nevrátil od našich, nebudeš zachraňovat mě ani vaše, ale přidáš se k Milči.“

„Jasně, každý zachraňujeme své rodiče. Milča žádné nemá, takže nás jistí!“ kývla Zdenka.

„No a dál – kdyby nám to vyšlo, sejdeme se tady v Doupěti,“ dokončil Pavel plán akce.

„Taky si to myslím,“ přikývla Milča. „Vypadá to rozumně – jen jestli už není pozdě!“

„Tak už poleťte!“ naléhala Zdenka.

Ke statkům na Vysočině doletěli pomalu a opatrně. Pavel letěl sotva sto metrů nad vrcholky stromů, Zdenka o kilometr výš a Milča o další kilometr nad nimi a trochu zezadu. Neviděli se, ale byli pořád v telepatickém spojení.

„Držte mi palce, jdu na to!“ oznámil jim, když se před nimi objevily střechy obou statků.

Přehoupl se přes hřeben střechy stodoly a naletěl přímo na hlavní dveře. Přistál přímo před nimi, vyskočil na nohy a nechal mesrini rozplynout. Na dvoře naštěstí nikdo nebyl, kdo by si mohl všimnout jeho nenadálého objevení, takže neztrácel čas a otevřel dveře do předsíně.

Okamžitě ho zaujal bílý povlak na všem, dokonce i na vnitřní straně dveří. Nebylo to jednolité jako barva, spíš se to podobalo husté bílé chlupaté pavučině. Ale nechtěl se tím zdržovat, proto hned zamířil do obývací kuchyně, kde by měli rodiče být.

Dveře za ním se náhle a s bouchnutím zavřely. Jako kdyby to způsobil průvan, jenže necítil žádný závan. Spíš jako kdyby je někdo za ním prudce zabouchl. Ohlédl se, ale v přítmí předsíně, slabě osvětlené jen nevelkým okénkem nad vchodem, nic neviděl.

To jsou jen nervy, řekl si v duchu.

Další dveře otevřel stejně prudce, jako předtím vchodové. V kuchyni bylo nezvyklé přítmí, na všech oknech byl totiž stejný bílý chlupatý pavučinový povlak, jako na stěnách i na stropu. Kuchyň ale byla na první pohled prázdná, proto rychle vstoupil dovnitř.

Teprve v té chvíli všechny spatřil – byli všichni shromážděni u prastaré pece, jako kdyby něco vařili, jenže tomu tak nebylo, pec byla studená. Spatřil tam tátu, mámu i oba manžele Sadovy, byli tu zřejmě na návštěvě. Dalšího návštěvníka neznal, byl to jakýsi nejméně stoletý pán na invalidním vozíčku, celý vrásčitý a šedovlasý. V Pavlovi by se ale v té chvíli krve nedořezal. Nad všemi pěti mu totiž blikly zelené svatozáře Cechapú.

Vtom se dveře za ním zabouchly s ještě větší ranou než předtím vchodové, všechny svatozáře zhasly, jako kdyby je sfoukl a současně pocítil podivnou prázdnotu.

„Helemese, někdo přišel!“ ozvala se jako první Pavlova maminka. „Milostpán se na nás přišel podívat? To je dost! Kde se celou dobu flákáte, grázlové?“

Byl to její hlas – a nebyl. Pavlova maminka nikdy nemluvila tak tvrdým tónem. V podstatě tím potvrzovala, co už Pavel věděl, ale co si pořád ještě zoufale nechtěl přiznat.

Tahle bestie – to už není maminka, ale Cechapú! Má její tělo, ale pravá maminka zemřela, když se do ní ten ohavný zelený sliz nacpal. Teď už je příliš pozdě na nápravu, poprava už proběhla. Vlastně – čtyři popravy, svatozář přece blikla nad všemi.

Zvíře v Pavlově nitru chtělo řvát bolestí, ale Pavel zůstal zticha. Ano, přišli pozdě!

„Tak – a pěkně ruce nahoru, nebo se nestačíš divit!“ poručil mu pan Sadový – a na potvrzení svých slov na něho namířil černou lesklou pistoli.

„Co blázníš, Davide?“ okřikla ho Pavlova matka – anebo spíš bestie v jejím těle? „Nezapomínej, potřebujeme ho živého!“

„Však on se neodváží ani pohnout, když na něho budu mířit!“ odvětil pan Sadový – nebo kdo to vlastně byl, když mu Pavlova matka říkala »Davide«! „Tahle hračka umravní každého!“

V té chvíli konečně Pavel pochopil, co vlastně pociťuje jako prázdnotu – a zamrazilo ho.

Nebylo to jen ohromující zjištění, že se jeho blízcí změnili v mimozemské bestie, ačkoliv i to by ho dokonale uzemnilo. Prázdnota – to znamená chybějící sebemenší náznak telepatie. Ta Sekova mu doposud poskytovala i vjemy svatozáří nad hlavami Cechapú, ale teď... teď necítil nic. A proto také neviděl svatozáře. Jen na okamžik – a pak zmizely, když za ním přibouchly dveře. Ale dveře za to zaručeně nemohou. Dřevo je pro telepatii průsvitné, jako kdyby neexistovalo, vždyť cítil Sekovu telepatii i pod vrstvou skály v podzemní věznici Mistretta, určitě by ji vnímal i v hlubinách moří. Muselo to být něco jiného – a Pavel nepotřeboval mnoho času, aby si to uvědomil.

Ten hnusný bílý chlupatý pavučinový povlak na všech stěnách, na dveřích i na stropě! Když se na okamžik podíval na podlahu, zjistil, že bílá chlupatá vlákna pavučin prorůstají i starodávnými prkny. Aby pavučiny dokázaly stínit telepatii, kterou nezeslabila ani tlustá vrstva skály? Byl by to nesmysl, kdyby to byly pavučiny. Ale tohle se jim jen podobá, tak jako se Cechapú, pokud nejsou v živé bytosti, podobají rosolu vyrobenému z plodů kiwi. Tyhle pavučiny zřejmě telepatii stíní.

Jenže – odstíněním od Seka ho zbavili všech jeho možností i zbraní. Stojí teď před nimi jako jehně před smečkou řezníků. Od návratu na Zem nikdy nepotřeboval zbraně, jeho největší výhodou byla možnost udělit příkazy Sekovi. Bez ní měl jen holé ruce. A stál proti pětici ozbrojených bestií, a nejen to – ty bestie dovedou člověka zabít, aniž by mu poškodily tělo. Prostě mu je seberou. Pak už to ani nebude on, ačkoliv se zvenčí příliš nezmění.

Dalším okamžikem se rozhlédl po místnosti. Cechapú v tělech jeho blízkých byli soustředěni kolem plotny starodávné pece. Proto je hned neviděl, zakrývalo mu je otevřené křídlo dveří! Teď se ale pohnuli směrem k němu. Pavel se otočil, ale strnul. Dveře neměly zevnitř kliku. Takhle vypadají dveře v blázinci? Zaklaply za ním – a už je neotevře. Buď jak buď, ven se tudy nedostane.

Jeho poslední zoufalý pohled oblétl celou místnost. Utéci nebylo kudy. Malá okénka prastaré dřevěné roubenky z předminulého století útěk oknem rozhodně neusnadňovala. Snad by se protáhl ven, kdyby měl víc času, ale ne s pronásledovateli v patách – jestliže se vrhne k oknu, popadnou ho za nohy, dříve než se protáhne ven. Je v pasti – a to v dokonalé pasti.

Co teď? uvažoval rychle. Chtějí ho živého! Takže ho nejspíš chytí a změní ve stejnou bestii. Navíc – ta bestie bude mít všechny jeho vědomosti, bude vědět o Zdence s Milčou venku – snad se tu holky nezdrží a podle »plánu B« už letí k Ančovu, jenže i to teď budou ty bestie vědět, postačí jim zničit Ančov a jsou v bezpečí, Země bude zase jejich...

Chtějí ho živého! Napadlo ho zabít se, aby jim to pokazil, jenže – neměl čím. Snad by dokázal popadnout nůž a podříznout si krk, než se vzpamatují, bylo by to zoufalé, ale snad by to i dokázal, zejména kdyby ho popoháněla hrůza z toho zeleného slizu, jenže má holé ruce. Nejbližší nože jsou v kuchyni nad plotnou, jenže právě tam jsou přece ty bestie!

Bestie zdánlivě pomalu kráčely k němu. Nespěchaly – neměl kam utíkat. Vpředu Pavlův táta, za ním pan Sadový – čili pan David, jak ho nazývala jeho maminka – či spíš bestie v jejím těle. Kdoví, jak si teď říkala ona sama! Ty bestie měly jistě nějaká jména už předtím, když se jimi nazývaly...

Pavlův zrak padl na stůl, táhnoucí se podél stěny. Vedle stolu stály židle, starší a dřevěné. Aniž by uvažoval, že je to marné, skočil ke stolu, zabral oběma rukama a převrhl ho na bok. Byl teď za tím kusem dřeva jako za barikádou, jenže mu bylo jasné, že je nezadrží. V nouzi popadl za opěradlo i jednu židli a nasměroval ji proti tátovi – vlastně proti bestii v tátově těle. Krotitelé v nouzi si tak prý pomáhají, když jim dravé zvíře, lev nebo tygr, odepřou poslušnost a pokusí se je zabít. I židle může být v takové chvíli dobrá!

„Copak?“ podivila se jeho bývalá máma. „Ty nepůjdeš k vlastní mámě?“

„Jdi pryč, bestie!“ zasípěl Pavel.

„Copak, copak?“ ztvrdla její tvář. „Chlapeček snad dokonce ví, co jsme zač?“

„Jo, vím,“ vyhrkl. „Nepřibližujte se ke mně!“

A udělal židlí pohyb, jako by je chtěl nohama té židle bodnout.

„Pohleďme! Tintítko by se snad chtělo bránit i proti vlastnímu fotrovi!“ rozesmála se jízlivě bestie v těle Pavlova otce. Měla jeho vzpomínky a věděla, jak mu ve škole přezdívali spolužáci, když ho chtěli trápit – kdysi si na to doma stěžoval. Ale táta by určitě neřekl slovo »fotr«, měl odpor proti všem germanismům, nesnášel ani rusismy, ani modernější amerikanismy. Bestii to ale, jak se zdálo, nevadilo. Měla své zvyklosti. Vzpomínky Pavlova táty používala jen když se jí hodily.

„Takže ty už víš, co jsme,“ opakovala jeho máma. „Tím hůř pro tebe!“

„Zahoď tu židli!“ poručila Pavlovi další bestie – pan Sadový. A aby dodal svým slovům váhu, namířil mu svou pistoli přímo do obličeje.

„Jen střelte!“ vybídl ho Pavel udýchaně. Námaha spojená s převržením stolu ani manipulace se židlí nebyla tak vyčerpávající, ale napětí se projevilo i tak, Pavel dýchal jako po šplhání na strom.

„Davídku! Kroť se! Ještě nám ho odpráskneš!“ vykřikla paní Sadová. I ona zřejmě znala původní jméno té bestie – jistě se navzájem znaly už dlouho.

„Opatrně, ať mi ho nerozšmelcujete!“ napomínal je chlap na invalidním vozíku. „Nenadělejte mu moc modřin, nebo si to potom povíme!“

Pavel z toho pochopil, že ho určili jako další tělo pro toho stařečka. Teď se chystají vykonat na něm »zasvěcovací obřad«, jak vznešeně říkají popravě. Byli na něho čtyři, to je dostatečná přesila i na silného chlapa, natož na něho, na tintítko... A ten stařeček na vozíčku, slintající blahem nad tím, že dostane nové, mladé tělo, je ještě napomíná, aby mu nedejbože neudělali modřiny – pochopitelně to potom budou jeho modřiny, proto se tak stará!

Pistole tím ale přišla o své zastrašovací účinky. Pavlovi by v této chvíli nevadilo, kdyby ho pan Sadový odpráskl – naopak, měl by to rychle za sebou a bestie by pěkně utřely. Pochopil to ale i pan David a ostentativně pomalu zastrčil pistoli do pouzdra na opasku na znamení, že to musí jít i bez ní. Pistole ostatně nepatřila panu Sadovému, bestie si přinesla vlastní.

„Takže chlapeček už ví, na čem je!“ zašklebila se na něho vlastní máma. „Nevadí!“

Proti Pavlovi stáli dva statní chlapi – nejprve mu vykroutí z rukou židli, pak ho popadnou za ruce, dvě fúrie v ženských tělech jim pomohou a pak...

Pavel se zoufale rozhlédl, co by ještě mohl použít. V příšeří světnice toho mnoho neviděl. Jen na okně po jeho pravé ruce stála vázička z masívního litého skla s uschlými květinami. Jistě ji sem dala ještě máma, ale bestie se o květiny nestaraly a ty uschly. Znamenalo to, že tady na ně číhají už delší dobu? Vázička by mu ale moc nepomohla, ani kdyby ji proti některé bestii hodil. Nanejvýš by jí způsobil bouli, z toho by si jistě nic nedělala!

Najednou mu blesklo hlavou, že ta vázička... a pohnul se směrem k ní, i když pořád držel židli napřaženou proti svému bývalému tátovi. Z pohledu těch pěti to mohlo vypadat jako poslední ústup do rohu sednice, kde ho už jistě chytnou, jenže...

Jedna jeho ruka dál držela židli, druhá se znenadání vymrštila po vázičce. Zmocnil se jí, ale nehodil ji na hlavu nejbližšího Cechapú – v této chvíli jeho táty. Místo toho vší silou mrštil vázičku proti oknu. Ozval se řinkot skla a vázička vylétla rozbitou tabulkou ven z domku.

V následujícím okamžiku Pavel druhou rukou mrštil židli proti bestii v těle jeho táty. Ten ji zachytil bez nejmenší námahy a hned ji s úšklebkem odhodil stranou. Oběť se zbavila posledního předmětu, který mohla proti nim použít – a bylo to pro ně tak snadné!

„Pitomečku!“ uslyšel ještě Pavel.

Bylo to poslední slovo, které z úst svého táty zaslechl.

Vzápětí se v tmavé světnici rozsvítilo, až si musel Pavel rukou zaclonit oči. Nízký strop staré dřevěné roubenky zmizel, nahoře byla náhle jen mírně zatažená obloha a do sednice se opřelo denní světlo. Ačkoliv bylo pod mrakem, byl to pro všechny světelný šok, nejen Pavel, ale i všechny bestie si leknutím zakryly rukama oči.

Vzápětí všech pět zmizelo a Pavel si konečně ulehčeně vydechl.

Rozbitá pavučina na okně ho přestala telepaticky oddělovat od Seka. Měl zase nad ním vládu a ihned ji využil. Otevřel starou roubenku shora jako konzervu a pak odeslal všech pět Cechapú, zabalených do zyréchů, dříve než se vzpamatovali a dříve než David, dříve pan Sadový, pomyslel na zbraň za opaskem.

Past se otevřela – a sklapla proti těm, kdo ji uchystali.

Bylo to ale o fous!

Hned poté Pavel vzletěl a telepaticky zavolal na své parťačky. A když se mu ozvaly, požádal je, aby okamžitě nabraly kurs směrem k Mistrettě.

„Je po všem,“ ohlásil, ale neveselý tón jim hned řekl, že není něco v pořádku.

„Proboha, Pavle!“ vyjekla Zdenka. „Kde jsou vaši?“

„Nebylo už koho zachraňovat,“ řekl Pavel unaveně. „Cechapú naše rodiče sežraly – vlastně je změnily v další bestie. Nejen naše, ale i vaše. A málem dostaly i mě.“

„Co se tam dělo?“ ptala se zděšeně Zdenka.

„To vám povím v Mistrettě,“ slíbil jim. „Holky, jak jste daleko odsud?“

„Visíme nad domem vašich,“ odvětila rychle Milča. „Je to ale ruina bez střechy a stropů!“

„Vy ještě nejste u Ančova?“ podivil se. „Nedohodli jsme se...“

„Už jsme o tom obě uvažovaly,“ ujistila ho Milča. „Ale ještě než jsme se rozhoupaly k odletu, propadla se najednou střecha vašeho statku...“

„Holky pitomé!“ zpražil je. „Umíte si představit, co by bylo, kdyby ze mě ti slizouni opravdu udělaly dalšího slizáka s mými vědomostmi? Kdyby mě dostali, k Ančovu byste nedoletěly! A že jim k tomu chyběl jen krůček!“

„Kdyby z tebe udělali Cechapú, přestal by tě poslouchat Sek,“ připomněla mu Milča.

„Možná,“ připustil Pavel. „Ale věděli by o Ančovu. Umíte si představit, co by udělala menší atomová nálož, uložená pod bránu? I kdyby ji nezničila, stačilo by, aby ji zasypala a brána by se už nikdy neotevřela. A pak by záleželo na tom, na které straně byste vy dvě byly. Na Zemi by na vás nastal hon – a kdyby ho vedl gauner s mými vzpomínkami, mohl by být úspěšný! Kdybyste byly obě ve vesmíru, Ančov by vás už nepustil zpátky a mohly byste se do smrti jen dohadovat, co se tady na Zemi děje.“

„Takže jsme měli všichni další kliku?“ pokusila se to shrnout Milča.

„Ale co je s našimi?“ zaúpěla až teď Zdenka, která se z toho pořád nemohla vzpamatovat.

„Můžeš je považovat za mrtvé,“ řekl Pavel tvrdě. „Dopadli stejně jako naši – ty obludy si je změnily ve stejné bestie, jako byly samy. I mě chtěly sežrat! Jo – a jestli jste nade mnou, sleťte ke mně, musíme tady ještě něco zařídit!“

Vzápětí stály obě vedle něho, tak jak se vylouply ze svých mesrini. Milča se snad dostala ze šoku, ale Zdenka vypadala jako přešlá mrazem. Mlčela a dívala se kolem s děsem v očích.

„Vidíte tady ty pavučiny?“ ukázal jim Pavel kolem sebe.

Nedaly se přehlédnout, zejména ne na denním světle.

„Musíme si z nich vzít vzorek!“ rozhodl autoritativně. „Málem mě předhodily slizounům jako dárek, izolují totiž telepatii. Umíte si představit, jak jsem se cítil, když jsem se nemohl spojit nejen s vámi dvěma, ale ani se Sekem? A viděl jsem proti sobě pět bestií – a měl jen holé ruce?“

„A jak ses teda ubránil?“ zajímala se Milča.

„Rozbil jsem okno vázičkou,“ řekl. „Tím jsem protrhl ty pavučiny, takže jsem se dohovořil se Sekem – a dál už jste to viděly. Takže si teď Sek vezme pár vzorků...“

„Co s nimi budeš dělat?“ zajímala se Milča.

„Jednak se na ně sám podívám, no a časem je dám Nokimchovi, až se zase pokusíme spojit se Zuznelai,“ uvažoval. „Určitě na ně budou zvědaví. A my teď spolu poletíme do Mistretty! Spěchá to, ani nevíte jak!“

„Co se vlastně ještě děje?“ došlo Milči.

„Jednoho Cechapú jsem tam poslal,“ řekl Pavel. „Ale když se hned sebereme, budeme tam dřív, mesrini létá rychleji než zyréch.“

„Tak nač ještě čekáme?“ popíchla je Milča. „Co to tam ještě hledáš?“

„Vezmu si tu vázičku,“ řekl Pavel a hrabal se dál v kopřivách pod okénkem. „Jednak byla ještě od mé skutečné mámy a za druhé, dneska mi určitě zachránila život.“

„Dobře, vezmi si ji – ale už poleťme!“

„Mám ji!“ zajásal Pavel.

„A letíme!“ dodala Milča.

Žena za mřížemi byla celé Pavlovo dětství jeho maminkou – ale teď stála proti nim s obrazem nenávisti v očích. Už to nebyla ona. Přesněji – bylo to jen maminčino tělo, uvnitř s tmavozelenou duší netvora. Stvrzovala to svatozář, podobná zelenému neonovému kroužku nad její hlavou.

„Takže už o nás něco víš,“ zasyčela. „O důvod víc, abys zhebnul!“

„Taky o nás víš víc než všichni před tebou,“ řekl pomalu Pavel. „Teď se k tomu dozvíš i další tajemství – tajemství Mistretty.“

„Uhnízdili jste se na Sicílii?“ zasyčela žena. „Mělo nás to napadnout už v souvislosti s Etnou, zdejší kraj si zaslouží větší pozornost.“

„Jak vidím, vyznáš se v zeměpisu a už víš, kde se nacházíme,“ pokrčil rameny. „Ano, jsme na Sicílii, kolébce Mafie. Vaší Mafie, abych to upřesnil. Jenže právě zdejší, brutálně vyžadovaný zvyk omerty nám pomohl utajit ji. Když vchod do Mistretty objeví zdejší člověk, který nepatří k Mafii, peláší odsud a do smrti smrťoucí o ní nehlesne, neboť se obává, že ten úkryt patří k vám.“

Nedokázal jí vykat. Ta bestie byla kdysi jeho maminkou, bylo proto přirozené, že jí tykal jako dřív, ačkoliv maminka byla vlastně mrtvá a tohle bylo jen její tělo.

„Ale kdyby sem zabloudil nějaký našinec, bylo by po tajemství!“ zavrčela Pavlova maminka.

„Kdyby – chyby!“ odpověděl jí pořekadlem, které ještě jako jeho máma ráda používala.

„Vyžlata!“ odsekla. „Ale byli s vámi hokrové, že? Sami byste těžko napáchali tolik škod!“

„Hokr Nokimcha tu byl jen párkrát a jen krátce,“ ujistil ji bývalý syn. „Nakonec jsme se s ním i s ostatními chitžará ze Zuznelai neshodli a rozešli se s nimi. K vaší škodě – když vás nemůžeme posílat do světa Mlávydó, vymysleli jsme si nejprve kráter Etny a když to nestačilo, zavedli jsme ještě spolehlivější zneškodňování – bazén s kyselinou, jako si vymyslel Lucifer na lidi.“

„Stejně vás jednou dostaneme!“ zasyčela na něho. „Pořád nám patří svět!“

„Chápu vaše zbožné přání,“ přikývl. „Uznávám, měli jsme rodiče chránit pečlivěji. Doufali jsme, že si jich nevšimnete, ale někde jsme asi udělali chybu.“

„Někde?“ ušklíbla se žena. „Vršili jste jednu na druhou!“

„To víš, chybami se člověk učí!“ prohodil. I to byla maminčina často používaná věta.

„Kdybyste je pečlivě drželi pod zemí, snad bychom na ně nepřišli, ale mezi lidmi? Mezi lidmi se rozkecá úplně všechno!“ vmetla mu do tváře obluda. „Zvlášť když se někdo přistěhuje do zbožné vesnice, ale neobjeví se v kostele – takové černé ovce sousedé hned v hospodě důkladně proberou a odtud je to jen kousek ke stížnostem u faráře...“

„A farář je váš člověk,“ dokončil za ni. „To už víme, ale to, že někdo nechodí do kostela, ještě nic neznamená!“

„To ještě ne,“ souhlasila. „Ale zajímavější stopa je, když se někdo objeví, kde předtím nebyl.“

„Rodiče přijeli do Čech z ciziny,“ namítla nesměle Zdenka, kterou proměna Pavlovy maminky v něco tak příšerného zasáhla tak, že do této chvíle ani ona, ani Milča neřekly ani slovo.

„Jistě, z ciziny!“ ušklíbla se. „Doufali jste, že vám to projde! A v nějaké zaostalé zemi by vám to snad prošlo, jenže jste zapomněli, že v zemích bývalého Sojuzu si lidi hlídali ještě pečlivěji než v Čechách, co? Mají tam bordel ve všem, jen ne v evidenci!“

„S tím jsme nepočítali,“ řekl klidně Pavel, ačkoliv to v něm vřelo. „Takže jste je přepadli, roztrhali jste jejich duše a nacpali se do nich... ale opravdu jste věřili, že vám to projde?“

„Skoro nám to vyšlo,“ ušklíbla se žena.

„Skoro,“ opakoval po ní posměšně. „Jak dlouho jste v nich sídlili? Nezpůsobili jste nakonec i zničení našeho Doupěte?“

„Jo, doufali jsme, že tam bydlíte,“ odvětila. „Nemohli jsme tušit, že jste se přepelešili jinam. Ale pochopili jsme to rychle, když našinci mizeli dál. Vrátili jsme se tam a čekali na vás. Opravdu máte pořád jen tu jedinou hvězdnou bránu v Ančově?“

„Máme,“ přikývl Pavel. „O ní už taky víte?“

„Zkoušeli jsme, jestli by se nedala použít k cestě na Negettu, ale nějak to nešlo...“

„Brána Ančov se totiž nedá nikam směrovat,“ řekl jí se zadostiučiněním. „Je poškozená, dá se otevřít jen na jedno místo. Momentálně je na druhé straně svět Mlávydó. Kdo se tam ale vypraví, žbluňkne pěkně z výšky do jezera Ochalaxa, pořádně se tam vykoupe, ale zpátky se už nedostane. Ve světě Mlávydó řídí všechny brány Sek, takže vás neposlechnou. Proč jste se aspoň nepokusili bránu Ančov zničit?“

„Protože jsi mi sám říkal, že umíte postavit jiné,“ odsekla. „Nač ničit bránu, kterou můžeme v pohodě sledovat? Mohli byste místo ní postavili kdovíkde jinou...“

„Vy snad Ančov sledujete?“ ušklíbl se i Pavel.

„Dokonce se tam pár našinců vypravilo, chtěli zjistit, jestli se tudy nedá projít do Negetty!“ řekla pomstychtivě. „Jenže se už nevrátili a raději jsme to přestali zkoušet.“

„Mohlo jich tam zkusit jít víc, ušetřili byste nám práci,“ usmál se Pavel. „Vašim kolegům tam nebude špatně, budou tam mezi svými. Už jsme jich tam odeslali pár desítek tisíc!“

„Ale vy tam přece občas létáte!“ zasyčela vztekle žena. „Víme to!“

„Už tam nelétáme!“ upozornil ji na změnu. „Když jsme se rozešli se Zuznelai, Ančov jsme zasypali a vyřadili z provozu!“

„Takže tam naši průzkumníci zůstali a zbytečně se obětovali...“

„Ani moc ne,“ odvětil. „Nebude jim tam tak zle, jako by jim bylo tady.“

„To si jen myslíte!“ odsekla. „Jedna past na vás selhala, nevadí. Máme i jiné.“

„Taky s pavučinou?“ ušklíbl se.

„Máme i jiné,“ opakovala. „Každý, kdo u nás něco znamená, je na vás dobře připravený. Lépe než my, my jsme v té chalupě museli improvizovat.“

„Príma!“ odvětil. „Takže i vás pět u vás něco znamenalo? Tím lépe! Aspoň si budeš rozumět s našimi privilegovanými vězni. Například tu máme madame Adolfínu Hitlerovou...“

„Marduka?“ zamračila se. „Ten už má svá nejlepší léta dávno za sebou! Jako Hitler zpackal co se dalo, teď je, co já vím, v nějaké abatyši či co...“

„Budete si moci brzy popovídat,“ ujistil ji. „Je na konci téhle chodby, momentálně oddělené protihlukovou stěnou, ale brzy se setkáte.“

„Ani o to nestojím,“ zavrčela neochotně.

„Hele – čemu vlastně říkáte »kdo u nás něco znamená«?“ zeptal se jí. „Neznamená to nějaké zásluhy z minulých životů?“

„Jo, tak ňák!“ odsekla.

„A jakými zásluhami z minula se můžeš chlubit ty, že jsi dostala tenhle úkol?“ zeptal se jí.

„Zvědavej furt stejně!“ odsekla. „Co je ti po tom? I kdybych ti řekla, že jsem byla bohem, co by ti to řeklo?“

„To bych hádal buď Egypt, nebo staré Sumery,“ odvětil.

„Egypt, tintítko, Egypt,“ řekla. „Tam mi říkali Ptah – a plazili se přede mnou v prachu! Pak se to zlomilo, odstěhovali jsme se... ale když ti řeknu, že jsem byla ještě nedávno generálem, co by ti to řeklo?“

„Skoro nic,“ přiznal. „Generálů bylo v historii Země tolik, že by se jimi daly dláždit náměstí. Být generálem dneska nic neznamená.“

„Já byla generál Wellington, to ti taky nic neříká?“

„Wellington?“ zauvažoval Pavel. „O jednom generálu Wellingtonovi jsem slyšel v souvislosti s nakládačkou, co dostali Francouzi s Napoleonem u Waterloo, ale víc jich neznám.“

„Ani nemusíš,“ odvětila. „To jsem byla já. Samozřejmě jsem tenkrát byla chlap, u nás to, jak asi chápeš, moc nerozhoduje, ale dodnes se o mně píše v historii.“

„Chápu,“ přikývl. „Často a rádi jste vyvolávali války, že? Doufám, že to s vaším odchodem ze Země skončí... už toho bylo dost...“

„Jen si nemysli, lidi jsou taky dost bojovní,“ řekla.

„Bojovní možná,“ připustil. „Ale o války moc nestojíme. Zato vám se v každé válčičce vedlo skvěle, že?“

„To ano,“ připustila. „Občas jsme se museli sami postavit do čela armád, ale většinou jsme se na vás dívali jen pěkně z dálky, jak se mezi sebou mydlíte.“

„A navzájem jste se šetřili, co?“ řekl trochu pohrdavě. „Lidi jste do bitev honili, sami jste se drželi pěkně stranou!“

„Nám to stačilo,“ odvětila. „Málokdy jsme museli dohlížet zblízka. Ačkoliv – někdy jsme to dělat museli. Přece jen byla výhoda být na místě. Bonaparte by nebyl nic, nevelet tomu osobně.“

„Na jedné straně Bonaparte, na druhé generál Wellington... jeden i druhý stejná bestie...“

„Někdy to jinak nešlo,“ připustila. „Ale navzájem jsme se chránili, to byla nutnost. Lidí nikdy nebyla škoda, množili jste se jako králíci. My, co jsme dosáhli osobní nesmrtelnosti, se už statisíce let nerozmnožujeme. Ne že by to nešlo, ale u nás je vznik mláďat spojený se smrtí rodiče. A to se ví, nikomu se nechce končit kvůli mláďatům, když můžeme žít věčně! Musíme se proto vzájemně respektovat. I když se utkáme v nepřátelském táboře, vždycky platí: ať je protivník sebevětší grázl, je především náš. Zabít tělo mu smíme, ale je s tím spojená morální povinnost zabít ho tak šetrně, aby se nevyloučila reinkarnace – a samo sebou mu musíme opatřit nové tělo, aby mohl začít znova. Tu povinnost ještě nikdo z nás neporušil. Jen když chceme protivníka hodně ponížit, seženeme mu děvčátko, aby si prožil další život jako ženská!“

„Takže tebe chtěl teď taky někdo hodně ponížit?“ zeptal se jí – a znělo to skoro soucitně.

„Tohle bylo něco úplně jiného,“ odsekla.

„To nebylo ponížení?“ rejpal dál. „Že budeš žít celý zbytek svého života v těle mojí mámy, to pro tebe není žádná nevýhoda?“

„To si piš, že ne!“ odsekla hrubě. „Dostanu nové mladé tělo hned po akci, už mi připravili na výběr hned dvě. A to si piš, že jsem si vybrala parádní! Žádné tintítko, jako jsi ty! Jenže ve vaší chajdě jsme měli na výběr jen čtyři těla, z toho dvě ženské, takže jsme se o ně podělili podle zásluh. Poslední dobou jsem žila jako nepříliš významný bankéř. Byl to pohodlnější život, jenže teď se logicky o mužská těla podělili pan prezident a šéf odborů.“

„Kdo z vás byl předtím prezidentem?“ zeptal se zvědavě Pavel. „Nevšiml jsem si, že by někde nějaký prezident zmizel!“

„Tvůj bejvalej táta,“ odvětila. „Samozřejmě bývalý prezident, ten současný ještě nemůže tak významnou funkci opustit. Ten, koho jste znali jako pana Sadového, byl ještě nedávno šéf odborů – odstoupil ze zdravotních důvodů, měl už tělo příliš staré, ale Sadového zlikvidoval i sám, bez cizí pomoci. Jen pan Aaron byl už hodně zchátralý, ale tomu bysme tě podrželi.“

Pavel si všiml, jak se Zdenka otřásla při zmínce o jejím tátovi. Ale Pavla zajímal víc ten pátý.

„Co to bylo zač, ten sušinka Aaron?“ zamračil se Pavel při zmínce o staříkovi, který si už na jeho vlastní tělo brousil své dávno vypadlé zuby.

„Sušinka?“ vybuchla. „Tak urážlivě mu nikdy neříkej! Pan Aaron je vládce světa! Nebyl teď žádným prezidentem, ale patří mu přímo nebo nepřímo všechny světové banky. Buď jsou jeho, nebo mu dluží tolik, že mu stačí kývnout a spadnou mu do klína. Byla by to pro tebe neskutečná čest!“

„Pan Aaron si tentokrát nevybral dobře,“ pokýval hlavou Pavel.

„Pro pana Aarona se jistě tělo najde!“ namítala. „Když ne tvoje, tak někoho jiného. Kdybych se teď ocitla na tom světě, co jsi o něm mluvil, sama bych mu v co nejbližší době porodila nové tělo – i když rodíme nerady, je to pro nás zbytečná bolest...“

„Ale pro pana Aarona bys to udělala?“ změřil si ji dost nepříjemným pohledem.

„Že váháš!“ odvětila. „Takovou čest je škoda propást! Víš ty vůbec, kdo je to pan Aaron? Na Zemi byl vždycky druhý, hned po Luciferovi, jenže to není člověk, nanejvýš nám radí. Aaron byl ve starém Egyptě nejvyšším bohem Ra, pánem nad životem a smrtí všech! Od té doby byl jeho nejnižší titul král nebo císař! Panoval Římu, pak Francii, než přesedlal na trůn v Anglii! Říká ti vůbec něco jméno »Vilém Dobyvatel«? Až poslední dobou vyměnil královské žezlo za vlastnictví světových bank, odkud vládne železnou rukou celému světu bez ohledu na vůli oficiálních prezidentů, králů a jiných potentátů! A tys odmítl čest dát mu své ubohé tělo, ty tintítko? Takovou příležitost už nikdy nedostaneš!“

„Pěkně děkuji za takovou čest, ale odmítl bych ji vždycky!“ odvětil Pavel. „Koukám, i ty bys mu klidně porodila a obětovala... brášku... Ale jak to, že pan vládce světa mluvil česky?“

„Zacvičoval se na tvé tělo,“ odvětila. „Víš, kolik jazyků každý z nás za ty statisíce let ovládl? O jeden navíc nesejde! Však by v Čechách dlouho nezůstal, je to bezvýznamná zemička.“

„Teď si ale nevybral dobře,“ opakoval Pavel. „Žádné další tělo už nedostane.“

„Pro pana Aarona bude tělo vždycky, i kdyby bylo jediné a poslední!“ vykřikla.

„Zbytky pana Aarona Rattschilda se v této chvíli rozpouští v kyselině,“ odvětil klidně Pavel. „Hodil jsem ho tam a nikomu už vládnout nebude.“

Bývalá bůh Ptah i generálka Wellington zůstala stát, jako kdyby se před ní znenadání otevřela propast, ze které šlehají plameny.

„Takový zločin si nemůžete dovolit!“ vybuchla. „Aaron je pánem světa už tisíce let!“

„Byl,“ opravil ji klidně. „Nemůžeme vás už posílat do světa Mlávydó, musíme vás likvidovat sami. Říkáme tomu »přiměřená obrana proti parazitům«. Etna se neosvědčila, nádrž s kyselinou je lepší. Máme ji opravdu pořádnou – pojme vás i milion!“

„Chcete snad spáchat genocidu? To by byl zločin ze všech nejvyšší, do nebe volající!“

„Kolik národů jste na Zemi vyhubili vy?“ pokrčil Pavel rameny. „Vím z historie o několika.“

„To není možné!“ protestovala vášnivě. „Okchygové něco takového nikdy nedovolí!“

„Okchygové vyhynuli,“ ujistil ji. „A všichni ostatní, nejen gežgové a lipólďové, ale i hokrové, plahégové, bresogové, dryazgu i další se shodli, že jste paraziti. Navrhli jsme, aby vašim hostitelům prodloužili životy do nesmrtelnosti, ale všichni to odmítli. Zbývá nám tedy jen vaše likvidace.“

„To by byl nepředstavitelný megazločin, křivda všech křivd!“ vyjekla.

„Chceš se cítit ukřivděná? Nedávno jsi mi zabila mámu a ještě máš její tělo, ty vražednice!“

„To přece nemůžeš srovnávat! Vy jste jen hnusná chamraď, ale s námi by na světě vyhynula veškerá věda, umění i vzdělanost!“

„Všude jinde to jde i bez vás, Země nebude výjimkou,“ odvětil suše.

„Takového megazločinu se nesmíte opovážit!“ opakovala umíněně. „To vás raději zabijeme!“

„Jo, slyšel jsem o Luciferově plánu odpálit na Zemi všechny bomby a uprchnout na Negettu!“ přikývl. „Víme o něm a zabráníme mu. Přinejmenším na Negettu se už nedostanete, nemáte brány! A kdybyste se pokusili zničit Zemi, zůstanete na ní také.“

„Nezabráníte ničemu, tak jako jste nám vy tři nezabránili zkonfiskovat těla vašich rodičů!“

„Uvidíme!“ zvážněl Pavel. „Můžeš o tom diskutovat s madame Adolfínou Hitlerovou, ale ani ona, ani ty tady nemáte nejmenší možnost odporu.“

„To se ještě ukáže!“ zalomcovala žena bezmocně mřížemi. Nepohnuly se ani o milimetr.

Pavel se od ní odvrátil. Proč vlastně poslal sem do věznice Mistretty ze všech pěti jen bývalou mámu? Chtěl si ji ještě připomenout? Byla to asi chyba. Měl si ji pamatovat tak, jak ji znal předtím, jako svou skutečnou mámu. Tahle stvůra mu bude jen kazit vzpomínky.

Jen ať už mu zmizí z očí!

Ten večer panovala v novém Doupěti pohřební nálada. Nebylo divu. Zdenka i Pavel dnes přišli o rodiče. Vlastně se to stalo už před měsícem, ale to o tom ještě nevěděli a tečku za tím udělal Pavel, když je odeslal do kyseliny. V Mistrettě zůstala bůh Ptah, neboli generálka Wellington a naposledy Pavlova máma. Pavel ji do »Konečné stanice« neposlal, aby se s ní nemusel špinit.

Zdenka mu nic nevyčítala. Konec konců – to už nebyli rodiče, ale mimozemské bestie, prázdné skořápky, naplněné zeleným slizem, které pravým rodičům »zkonfiskovaly« těla a roztrhaly duše, nic víc. Nejvíc to dolehlo na Pavla při rozhovoru s bestií v těle jeho matky. Zdenka byla nakonec ráda, že ji Pavel pohledu na příšernou proměnu jejich rodičů ušetřil. Bude si je aspoň pamatovat tak, jak je znala, když byli ještě lidmi. Což jí nepomohlo, aby se hned po návratu do Doupěte nerozbrečela.

„Tak – a jsme sirotci,“ řekla smutně, než se všichni uložili do spacáků a zhasli.

„Všichni tři,“ dodala Milča.

Vlastně už jen ona měla naživu aspoň tátu. Byla by na tom nejlépe, kdyby ji nedávno Sadovi nepřijali do rodiny, proto byla pro ni jejich ztráta bolestnější než ztráta vlastních rodičů. Takže se i ona považovala za sirotka. Její táta rodinu opustil a zmizel, jako by se po něm slehla zem, Milči nechyběl a nepátrala by po něm.

Přece jen – rodiče jsou rodiče. Teď tu byli sami, v podzemním Doupěti, tajném úkrytu před spojenými silami bestií Cechapú. Jen tři proti současným vládcům světa, kterých je přinejmenším milion, ale spíš víc. Část optimismu by jim mohlo vrátit, že ani první Doupě Cechapú neobjevili, ale dozvěděli se o něm z hlav jejich rodičů – a okamžitě proti němu použili mimořádně těžký, atomový úder, jen aby si byli jistí účinkem. Když se jim však nepodařilo objevit první Doupě, mohlo by být druhé Doupě, o kterém nikdo zvenčí neví, ještě bezpečnější. Ale už jednou padl Pavel do připravené pasti, ze které vyvázl jen s velikým štěstím.

Zaplaťpámbu za maminčinu zapomenutou vázičku!

Co ale další pasti, o kterých mluvila Ptah? Podle ní jich mají víc a lépe připravených než byla ta improvizovaná pavoučí síť.

To se teprve ukáže.

„Ale víš, Milčo, že jsme také mohly být dvě vdovy?“ přidala potmě Zdenka.

„Jaképak vdovy, když jsme neměly svatbu?“ zapochybovala Milča.

„Já nevím, ale dneska bych se o tom nebavil,“ namítl Pavel. „Zrovna když naši zemřeli...“

„Naši zemřeli před měsícem, ne-li dřív,“ opravila ho Zdenka a utřela si oči. „Dnes jsi to ale těm slizákům spravedlivě oplatil. Spojovat to nemá smysl. Tak konec depky, musíme se vzpamatovat!“

„Máš dobrou vůli, ale jestli si myslíš, že my taky...“ namítl Pavel.

„Tak vám trochu té vůle přenechám!“ slibovala. „Mám jí dost, měla by stačit i pro vás.“

„Díky za povzbuzení!“ vzdychl si Pavel.

Pak už byla jen tma – a ticho...

Jen ze Zdenčina spacáku se ještě chvíli ozývalo skoro neslyšitelné vzlykání. Zdenka se potřebovala sama a v klidu vybrečet.

Ztratit rodiče není jen tak...

Errata:

20.07.2021 17:44