Vítej, návštěvníku!

Hlas

Pavel doletěl v mesrini až k Suezu, ale tam musel chtě nechtě zpomalit.

Mesrini se dál sotva vleklo a pro jistotu s ním letěl jen pár metrů vysoko, aby nepadal z velké výšky, kdyby se rozhodlo vypovědět mu poslušnost úplně.

U nejbližší osady proto mesrini zrušil a dál šel pěšky. Nikdo by ho už nerozeznal od zdejších výrostků. Měl na sobě stejný pytlovitý oděv, jaký nosili všichni, stejnou pokrývku hlavy a na nohou sandály a když procházel kolem tří chlapů, rozvalujících se před jedním z domků a pokuřujících ze svých vodních dýmek, nikdo si ho nevšímal.

Na autobusové zastávce čekalo několik cestujících. Autobus už se blížil – před chvílí ho Pavel v mesrini předlétl, ale dlouho to nepotrvá a přijede sem. Aspoň doufal, že je to ten pravý autobus, který má pokračovat tím směrem dál. Už když ho Pavel předlétával, jeho mesrini se sotva ploužilo – jenže to bylo ještě rychlostí aut formule 1. Pak už jen zpomalovalo a zpomalovalo a teď už možná bude i ten autobus rychlejší.

Připojil se k čekajícím, kteří mezi sebou polohlasem brebentili. Přece jen měl jednu nevýhodu – neuměl jejich řeč, takže mu to brebentění nic neříkalo. Naštěstí se z dálky blížil oblak prachu, ze kterého se brzy vyloupl šedivý, zaprášený autobus s namalovanými palmami na boku.

Problém s jeho neznalostí zdejšího jazyka se trochu odsunul, když po něm řidič nechtěl znát, kam pojede – zřejmě jako ostatní. A protože si všiml, jakými bankovkami platili ti před ním, vytáhl z taštičky, nošené na šňůrce na krku, bankovku správné barvy. Vrácené drobné mince vsypal jako všichni do taštičky a hrnul se až úplně dozadu, kde bylo ještě celé poslední sedadlo volné, takže se mohl usadit u okna. Měl by tady výhled, kudy pojedou.

Ukázalo se ale, že to je vlastně jedno. Okolní krajina za moc nestála – poušť, sem tam nějaká skála, a zase poušť. Osada, kde nastoupil, se pyšnila několika palmami, ale pak už vedla cesta zas jen pískem a šedočervenými skalami. Plechový autobus se podobal peci, i když byla většina okének otevřených. Pavel na zadním sedadle požádal Seka o šťavnatý mimozemský plod cyvrhi, aby uhasil nastupující žízeň, ale snědl sotva třetinu velkého plodu a zbytek nechal uklidit anihilací.

Zastavili ještě ve dvou dalších osadách, ale už ta první se neměla čím chlubit – pokud vyhlížel nějakou zeleň, vyhlížel ji marně. Domy tady většinou nebyly dostavěné, jakž takž měly dokončené jen přízemí, dál pokračovaly holými betonovými sloupy skeletu, nahoře s trčícími železnými dráty armování, bez vyzděných stěn, stropů a bez střechy. Přitom už byly obydlené, svědčily o tom talíře satelitních antén, kterými se pyšnila každá tahle napůl zřícenina.

Chybějící střechy nikomu nevadily, když tu nezapršelo, jak byl rok dlouhý. Betonový skelet byl u všech domů vyzděný jakýmisi tvárnicemi – poctivou cihlu tady člověk neviděl, ale i takhle se dá stavět a Pavel se ničemu nedivil. Lidé mohou být všude spokojení s málem.

Jak ale sledoval krajinu kolem, opomněl sledovat, kam jedou. A to byla chyba – naštěstí jen drobná, i když mohla přerůst ve větší problém.

Autobus zastavil na nějakém vojenském kontrolním stanovišti a voják s šedožlutou přílbou na hlavě a v uniformě a neprůstřelné vestě stejné pískové barvy, vyháněl všechny ven. S řevem, jak je u vojáků zvykem. Čekala je tam, včetně řidiče, pečlivá prohlídka s kontrolou dokladů. Místní na to byli zvyklí. Nikdo neprotestoval, všichni poslušně zvedli ruce za hlavu, vystoupili z autobusu a dali se venku bez náznaků odporu od vojáků prohmatávat.

Pavel se od ostatních lišil nejvíc tím, že neměl doklady. Kdyby vystoupil, skončil by na této kontrole, jako že jedna a jedna jsou dvě. Naštěstí se od ostatních lišil ještě víc a když voják s řevem vstrčil do autobusu přilbu, Pavel se na svém sedadle v rohu autobusu ohradil zuznelaiskými zrcadly.

Když všichni vystoupili, voják pro pořádek celý autobus prošel, díval se pečlivě i pod sedadla, ale na konci – půl metru od Pavla – se spokojeně otočil a autobus klidně opustil. Z jeho pohledu byl úplně prázdný. Pavel počkal, až cestující začnou nastupovat, a když se jich několik usadilo na svých místech, zrušil zrcadla, jako kdyby právě nastoupil.

Jak se zdálo, vojáci ani spolucestující si ničeho nevšimli. Autobus se zvolna a opatrně rozjel, projel branou ve vysoké betonové zdi a Pavel si dál v klidu prohlížel, kudy jedou.

Za vojenskou kontrolou u vysoké zdi se v krajině začalo objevovat více zeleně. Zřejmě tu ve vzduchu bylo více vlhkosti, jenže to už nebyli na území Egypta, ale na území sousedního státu.

A také tady začínaly další problémy.

Na dalším vojenském stanovišti Pavel zopakoval trik se zuznelaiskými zrcadly, ale tentokrát se do autobusu vypravili vojáci dva a kontrolovali vnitřek ještě pečlivěji. Neprohlíželi autobus tak zběžně jako ti před nimi, ale měli s sebou i zrcadlo na dlouhé tyči, aby si mohli prohlédnout i místa pod sedadly a nahoře prostor pro zavazadla – ačkoliv byl prázdný, nikdo žádná zavazadla neměl.

Pavel se musel stáhnout až do úplně rohu, naštěstí vojáka nenapadlo, že by to prázdné sedadlo nebylo prázdné. Když došel až k Pavlovi, otočil se a spolu se svým kolegou odešel.

Zuznelaiská zrcadla opět nezklamala.

Pak už daleko nejeli. Ukázalo se, že cílem všech cestujících byla rozestavěná osada, kterou zřejmě všichni stavěli. Jen řidič tu nebyl zaměstnán. Zaparkoval s autobusem stranou, pak vytáhl z poloprázdného zavazadlového prostoru skládací židli, rozložil si ji do stínu palem a pohodlně se na ni usadil. Ostatní sem přijeli pracovat, on měl tady volno.

Pavel se ale nemínil zapojit do stavby spolu s ostatními, zejména když na stavbaře dohlíželo a popohánělo je nejméně osm vojáků. Stavbu zřejmě řídil, jak se dalo čekat, stavbyvedoucí se slabě svítící svatozáří. Byl to Cechapú – ale Pavel ho nechal na pokoji, nechtěl vzbudit zbytečnou paniku. Obklopen kruhovým zrcadlem, neviditelný pro všechny, pomalu zamířil dál po silnici. Autobusem to nepůjde – půjde to tedy pěšky a tam dál se snad uvidí.

Před ním byla totiž další osada, podle všeho s již dokončenými a obydlenými domy. Pavel tam zamířil, neviditelný a tichý. Zastavil se až před domkem, jehož majitel se zřejmě chystal k odjezdu. I on byl podle svatozáře Cechapú, ale měl nejvýhodnější automobil – otevřený kabriolet. Pavel se proto odklidil trochu stranou a když chlap vhodil na prázdné zadní sedadlo svou aktovku a sám se hrnul za volant, Pavlovi už nic nebránilo opatrně za něho nastoupit, aby se auto pod jeho vahou příliš nezhouplo a chlapa to nevarovalo.

Auto se rozjelo a skutečně zamířilo do vnitrozemí. Cesta byla příjemnější díky tomu, že je vítr při jízdě příjemně ovíval, ale Pavel teď musel být trvale za zrcadly a nemohl je vypnout, jinak by se chlapovi za volantem objevil ve zpětném zrcátku a mohl by ho příšerně vyděsit. Ostatně – kdekoliv by se znenadání objevil v tomto arabském oděvu, způsobil by nejspíš paniku. Největším problémem teď byl oblak zvířeného prachu za autem – rychle se měnící pozadí bylo na zrcadla dost náročné.

Bylo ale znát, že řidič patří k nějaké elitě. Nejenže to byl Cechapú, ale i mezi nimi asi nebyl žádný hej nebo počkej. Další vojenské kontrole velela nějaká vyšší hodnost, samozřejmě Cechapú. Projíždějícího asi znal, takže mu místo ponižující prohlídky pod namířenými zbraněmi vojáci jen uctivě zasalutovali a beze všeho zvedli před autem závoru, aby váženého řidiče příliš nezdrželi. Pavla si nevšimli – auto bylo přece na první pohled až na řidiče prázdné.

Dál byla i silnice lepší kvality. Hladký černý asfalt neměl jedinou díru, auto se rozjelo rychleji a Pavlovi se vítr snažil shodit z hlavy zdejší látkovou pokrývku. Trochu víc se vtiskl do sedadla, aby byl chráněnější před větrem, ale tenhle druh autostopu mu vyhovoval.

Konečně dojeli do většího města. Pavel neměl tušení, kde se nachází, ale nijak mu to nevadilo. Nakonec zastavili nedaleko budovy s velkým nápisem »BANKA«. Pavel počkal, až řidič zaparkuje, teprve pak se opatrně vysmekl z auta ven, poodešel stranou a konečně se mohl zviditelnit.

Chlap Cechapú odkráčel přímo do banky – a Pavel ho nechal jít. Sek by tu beztak špatně létal a kdoví, jak dlouho by se odsud zyréchy vlekly! A Pavel tady přece nebyl kvůli deratizaci. Jenže široko daleko kolem se zřejmě nic nedělo. Proč tu je tedy ta blokáda mesrini?

Podle všeho se ale ještě nenacházel v centru podezřelé oblasti, musel se ohlédnout po dalším svezení. Aut tady ale jezdilo málo a už vůbec nebyly tak výhodné jako bankéřův otevřený kabriolet. Napadlo ho svézt se autobusem, ale včas si uvědomil, že by tady nemusely platit egyptské peníze, takže se poohlédl po nejbližším zlatnictví, kde by mohl prodat nějaké zlato. Do Sekovy paměti už v Čechách vložil pár zlatých prstenů, které si nechal ukázat v místním zlatnictví – tím přece nikomu neuškodil, ale všude na světě je teď mohl nabízet výměnou za místní měnu.

Zdejší zlatník se ale na něho díval s podezřením. Asi zde nemíval často zákazníky v arabském obleku, prodávající zlaté prsteny. Když ale znalecky prozkoumal punc, vyplatil mu bez velkých řečí pár bankovek – ačkoliv se na něho pořád díval skrz prsty. Pavel byl vůbec na zdejší poměry divný. Nehádal se, nesmlouval, přistoupil na první, pro něho nevýhodnou nabídku... – a to zlatník netušil, že ten divný Arab vůbec neumí arabsky!

Ze zlatnictví vyšel Pavel v pohodě a mířil k další autobusové zastávce. Na ní ale byli Arabové v menšině – víc tady bylo evropsky oblečených pánů – a byly mezi nimi i nějaké evropsky oblečené ženy s nezahalenými tvářemi. Asi by si měl vzít evropský oblek, jenže na přestrojování neměl čas, do přijíždějícího autobusu musel tedy nastoupit v arabském.

Při zakoupení jízdenek visel očima na chlapovi, který si jízdenku objednával před ním a pak zkusil říci totéž co on. Naštěstí to řidiči stačilo, Pavel dostal nazpět na bankovku, ale především měl platnou jízdenku, takže klidně postoupil dál do vozu a těšil se, že už na další cestě nehrozí otravné vojenské kontroly.

Autobus vyjel z městečka na širokou asfaltovou silnici, brzy nabral slušnou rychlost a Pavlovi cesta utěšeně ubíhala. Seděl sám – k Arabovi si zřejmě nikdo nechtěl přisednout – takže si mohl během cesty několikrát poručit osvěžující mimozemské ovoce, aniž by si toho spolucestující všimli. Sek byl ve zdejší oblasti na létání všelijaký, ale hmotu vytvářel i anihiloval pořád stejně, takže se Pavel nemusel obávat, že ho nechá ve štychu, jako v té pavučinové pasti u rodičů.

Co asi říkali sousedé, když chalupě náhle chyběla střecha i se stropy a obyvatelé dvou statků zmizeli beze stopy? Taková změna přece musí praštit do očí každého, kdo není úplně slepý. A ještě víc by Pavla zajímalo, co na to Cechapú. Není přece možné, aby o vládci světa panu Aaronovi nikdo nevěděl – tak vysoký papaláš přece nemůže zmizet jen tak! Jestlipak se nejprve s ostatními podělili o znalosti »zkonfiskovaných« venkovanů? Pavel hádal, že to teď zná plno Cechapú – jak jinak by se jim podařilo tak rychle sehnat nukleární hlavici ke zničení Doupěte? Naštěstí je tenkrát zdržel objev zdejší podivné oblasti, kdyby se vrátili jako vždycky před setměním, byl by ten atentát úspěšný...

Ze zlenivělé pohody při jízdě autobusem ho ale náhle cosi vytrhlo.

Byl to hlas. Hlas, který mu začínal znít přímo v hlavě. Pavlem to trhlo, ale když se podezřívavě rozhlédl po ostatních cestujících, rychle pochopil, že je z nich jediný, kdo něco nepatřičného slyší.

Slyší? Vlastně ne, neslyšel nic kromě motoru autobusu, Znamená to, že ten hlas nepatří mezi zvuky. Pak to ale mohlo být jen jedno – telepatie.

Telepatie, kterou na světě ovládali jen tři lidé – on a jeho dvě dívky. Nepočítá-li Seka, ale Sek je cosi těžko definovaného, co až dosud považoval spíš za stroj. Sek se takhle nikdy neprojevoval. A dívky by přece poznal, a kromě toho, volaly by ho jinak.

Chtěl tomu hlasu odpovědět – ale jak? Vždyť mu vlastně nic nesděloval. Dal by se přirovnat ke zpěvu nebo k hudbě, kdyby se v něm dala vysledovat nějaká melodie. Pavel zkusil telepaticky odpovědět melodií »Škoda lásky«, ale bez velké odezvy.

Hlas ale postupně slábl, až zmizel. Co to bylo? A kdo za tím je? Cechapú? Ti žádnou telepatii neovládají ani nepoužívají. Někdo ze Zuznelai? Pro ně je přece vstup na Zem blokovaný. Byl tady vlastně jen jeden možný zdroj – ale tomu by Pavel raději odpovídat neměl.

Lucifer – v těle jednoho ze starých Okchygů.

Když si to Pavel uvědomil, zamrzel se sám na sebe, že se nechal vyprovokovat k odpovědi, ačkoliv melodie v telepatii nikomu nic sdělit nemohla. Ale přece jen byla chyba, že se vůbec ozval. I to byla totiž odpověď.

Dal najevo, že ten hlas slyšel.

Toho večera se vrátil pozdě, zato s několika postřehy.

Uvnitř podivné zóny sice špatně létaly mesrini a dalo se očekávat i líné chování zyréchů, ale vytváření i anihilace hmoty tam probíhalo na první pohled normálně. Nebylo to tak nebezpečné, jak se obával. Dostal se až na okraj města Jeruzaléma, ale tam musel cestu přerušit. Bylo jasné, že se to za den stihnout nedá.

Během cestování přemýšlel, jak to urychlit a napadlo ho to až na závěr.

Za jízdy autobusem musel stále sledovat, kde vystupuje cestující, podle kterého si při nástupu do autobusu koupil jízdenku. Věřil sice, že by se mu podařilo zmizet i kdyby se ukázalo, že platnost jeho jízdenky prošla, ale bylo by to zbytečné zdržení.

Řešení se mu nabídlo samo, když na jedné zastávce vystoupil a musel čekat na příští spoj, aby mohl pokračovat. Při čekání si povšiml motocyklů na nedalekém parkovišti. Co kdyby si dal nějaký vytvořit Sekem, nebyla by jízda na něm rychlejší? Řidičským průkazem se nezatěžoval – beztak by jakákoliv kontrola znamenala konec inkognita a neslavný útěk.

Vybral si nejmenší motocykl a poručil Sekovi, aby ho analyzoval. Pak odešel do boční ulice, kde si nechal vytvořit úplně stejný motocykl – jen bez řetězu se zámkem, kterým byl předtím stroj připoután ke kandelábru. Pak zkusil stroj nastartovat, což se mu po chvíli podařilo, stejně jako se opatrně rozjet.

Na pokračování v průzkumu bylo však pozdě, proto se otočil a zamířil směrem, kterým tušil blízkost Středozemního moře.

Brzy si mohl gratulovat, že se nenechal zlákat jízdou ve stejně duplikovaném automobilu, ale že si vybral ze všech mašin tu nejlehčí. Byl už na dohled, ale v místě, kam zamířil, nevedla k moři žádná přímá cesta. Motocykl se však k moři prodral, cesta necesta, terén neterén a právě když se sluneční kotouč dotkl na obzoru hladiny, zastavil na pobřeží moře.

Nechal anihilovat motocykl – kdykoliv si přece nechá vytvořit jiný a přitom stejný – a zkusil se opatrně vznést v mesrini. Podařilo se mu to – a čím dál od pobřeží, tím rychleji mesrini letělo. Když se pobřeží změnilo v úzký pásek na obzoru, zvedl mesrini do výšky a rozletěl se naplno.

Podivná zóna končila nedaleko od pobřeží.

Ráno všichni tři zamířili každý po svém.

Milča už chtěla konečně dokončit ten Kijev, aby mohla postoupit dál. Zdenka si zase stěžovala, že Španělsko je nejsvatější zemí v Evropě – a to ještě nebyla v Itálii a Vatikánu. Pavel se chtěl vrátit do Jeruzaléma, aby konečně zjistil, co se tam děje.

Tentokrát neletěl přes Egypt, ale zamířil tam kratší cestou. Zpomalující mesrini ho donesla jen na pobřeží poblíž Tel Avivu, kde přesedl na nový motocykl a za chvíli už se hnal po asfaltu silnice. Měl na sobě lehký, světlý evropský oblek a kůži si už nepřibarvoval – nemínil se tentokrát vydávat za Egypťana, tohle maskování snad už nebude potřebovat.

Brzy se před ním rozprostřelo veliké město – Jeruzalém. Tady už jednou byl, jenže o patro výš – předtím tu poletoval ve výšce a nejnižší hladinu letu měl kolem sta metrů, teď se ploužil po silnici na motocyklu, který byl možná ve své třídě žihadlo, ale proti mesrini hlemýžď. Ale i tak dorazil na místo ještě před polednem a mohl se začít rozhlížet.

Obrovská jáma na místě Chrámové hory, která nedávno pohltila i mešitu Al Aksá, byla však pořád veřejnosti nepřístupná. Silnice kolem byla uzavřená, hlídkovali na ní nerudní vojáci a nikoho nepustili blíž. Pavel se pokusil vjet do muslimské čtvrti, jenže tam zase působil cize a zachránilo ho jen to, že se nikde nezastavil. I tak po něm místní výrostci stačili hodit pár kamení. Zmizel jim do klikaté boční uličky, ale i tam bylo příliš živo a všichni se po něm dívali nepříliš přátelsky.

Raději muslimskou čtvrť rychle opustil. Nepomohla mu přiblížit se k obrovské jámě, ale když ji projel, byl přece jen trochu blíž cíli.

Jenže – ve chvíli, kdy vyjížděl na širší silnici, uslyšel opět ten hlas. Tentokrát ještě silnější, ještě melodičtější – žádné pojmy v tom nebyly, jen cosi jako melodie.

Sjel na krajnici, zastavil a vypnul motor, aby se do toho mohl zaposlouchat. Tentokrát nechtěl odpovídat – hlavně nic nedávat najevo, nemá smysl potvrzovat Luciferovi, že ho zaslechl.

Hlas byl ale chvíli silnější a silnější, jenže pak začal rychle slábnout, až se ztratil v šumění větru a okolním provozu.

Co to bylo?

Pak se ale rozhodl, že tomu nebude přičítat žádnou váhu. Je-li to Lucifer, ať si kvílí třeba hlasem andělským, odpovídat už mu nebude.

Jenže silnice Chrámovou horu objížděla, nepřibližovala se.

Zkusil odbočit, ale opět narazil na policejní pásku se zákazem vstupu, bylo to tu hebrejsky, arabsky i anglicky, takže tomu rychle porozuměl.

Tak to asi bude kolem dokola, řekl si. Takže – konec jízdy, sesednout, motocykl nechat opřený o strom – zkusíme opět mesrini.

Samozřejmě – v téhle zóně byla mesrini líná jako veš, ale přece jen ho obalila, poskytla mu neviditelnost a i když pomalu a váhavě, ale přece jen se s ním vznesla do výšky. Držela směr, jen se trochu kývala ve větru – což by se jindy nemohlo stát – ale letěla. A Pavel s ní zamířil přímo nad obrovskou jámu, která byla na místě původní Chrámové hory.

Ale když se konečně přenesl přes okraj jámy a podíval se dolů, nic zajímavého nezpozoroval. Dole bylo jen kamení. Očekával tam nějaký ruch, ale – nic.

Takže byl zákaz vstupu jen pro ochranu zvědavců? Okraje jámy byly kolmé, Chrámová hora byla vlastně obrovská skála a Sek ji rubal zdola nahoru, dokud se vrchní vrstva nepropadla – proto ta její neuvěřitelná pravidelnost. Stačilo by postavit nahoře zábradlí – jenže kdyby si někdo nebyl jistý, že se všechno nesesype, pak... pak by asi uzavřel celé okolí.

Tady už asi nic není, došlo mu. Proč to je ale tak hlídané?

Mesrini se vznesla těsně nad vršky stromů. A v té chvíli, kdy se před ním v dálce zableskla hladina moře, opět uslyšel ten hlas... i když slovo »uslyšel« nemělo v telepatii stejný význam. Byl to jen hlas, jako kdyby z dálky mňoukal kočičí pěvecký sbor.

Pavel zamířil k moři.

Motocykl by byl rychlejší, ale Pavel se potřeboval zamyslet. Zřejmě byl opět na falešné stopě, tahle oblast skrývala něco jiného. Ale co? A co ten hlas? Má ho považovat za něco kladného, nebo to pochází od Lucifera a má je to zhypnotizovat, či co...

Hlas se ale po chvilce ztratil úplně.

Ploužící se mesrini se mezitím přece jen dovleklo k pobřeží a za ním začalo opět zrychlovat.

Vrátí se domů. Co na tom, že je teprve dopoledne. Dnešek nebyl úspěšný, ale zbylo mu více času, raději se podívá na možnosti Seka. Aspoň ten čas lépe využije...

Zamířil směrem k Řecku...

V Doupěti se ke vzájemnému údivu sešli všichni tři.

„Cože tak brzy?“ uvítala Pavla Milča, ačkoliv se sama do Doupěte vrátila dříve než on.

„Nevím,“ odtušil neurčitě. „Naletěl jsem na falešnou stopu. Když jsem to poznal, řekl jsem si, že se raději doma v klidu na něco podívám.“

V té chvíli však do Doupěte přistála Zdenka – a byla jaksepatří překvapená, když zjistila, že je poslední. Ale ani od ní se nedozvěděli, proč se předčasně vrací.

„Nevím,“ snažila se vzpomenout si. „Najednou mi všechno připadalo nesmyslné. Řekla jsem si, že si udělám chvilku volna.“

„Poslyš – neslyšela jsi taky takový podivný... hlas?“ obrátila se na ni Milča.

„Slyšela,“ trochu se rozjasnila Zdenka. „Ty taky?“

„Jo, taky,“ přisvědčila Milča.

„Já ten hlas slyšel už včera,“ přiznal se Pavel.

„Už včera?“ podívaly se na něho obě. „A proč jsi nám nic neřekl?“

„Nějak jsem nepochopil, co to bylo,“ pokrčil rameny.

„Já taky ne,“ přiznala Milča. „Ale strašně to na mě zapůsobilo. Prostě jsem přestala myslet na to, proč jsem v Kijevě a co tam mám dělat, a otočila jsem se domů.“

„Já taky,“ přidala se k ní Zdenka.

„Pokoušel jsem se tomu hlasu odpovědět,“ přiznal Pavel. „Ale protože nemluvil, spíš zpíval, zkusil jsem mu telepaticky zazpívat melodii »Škoda lásky«, ale nezdálo se mi, že bych měl úspěch. Ten hlas za chvíli zeslábl a zmizel.“

„Takže jsi úspěch měl,“ řekla Milča s naprostou určitostí.

Zdenka mlčela, ale oči se jí rozšířily, jako kdyby jí až teď cosi došlo.

„Proč si to myslíš?“ zeptal se Pavel.

„Protože na mě ten hlas spustil právě tu melodii »Škoda lásky«,“ řekla Milča.

„Na mě taky,“ přidala se Zdenka.

Chvíli bylo ticho, nikdo z těch tří nevěděl, co na to říci.

„Myslel jsem si, že mě to nevnímá,“ řekl – celkem zbytečně – Pavel.

„Tak zřejmě vnímalo,“ pokývala Milča hlavou soucitně.

„Dobře – ale co to vlastně je?“ zavrčel nesouhlasně. „V první chvíli jsem měl dojem, že se s námi chce někdo domluvit, ale pak mě napadlo, že to může pocházet i od Lucifera a zařekl jsem se, že už na to odpovídat nebudu.“

„Ale ono to reagovalo,“ kývla hlavou vážně Milča.

„Mohlo to být i od Lucifera,“ opakoval nerozhodně Pavel.

„Mohlo, ale nemuselo,“ uvažovala Milča.

„Když nad tím budeme uvažovat, dnes nás ten hlas donutil předčasně se vrátit,“ pokračoval Pavel. „Tím nám zabránil poslat do »Konečné stanice« přinejmenším pár stovek Cechapú. Kdo jiný než Lucifer je mohl před námi zachránit?“

„Donutil?“ opakovala po něm Milča.

„Mě samotnou napadlo vrátit se,“ bránila se Zdenka. „Nikdo mě k tomu nenutil.“

„A nejhorší je, že si to myslíme všichni tři,“ pokračoval Pavel. „Vrátili jsme se do Doupěte už před obědem. Já jsem se chtěl v klidu zaměřit na Seka. Chtěl jsem se ho zeptat, proč létá mesrini u Jeruzaléma tak pomalu. Sek je neuvěřitelně složitý a určitě má tisíckrát víc možností, než kolik jich my tři využíváme. Někdy odpovídá mlhavě, jindy stručně, jasně a snadno pochopitelně, zřejmě hodně záleží na tom, jak se ho člověk zeptá. Takže jsem si dneska nad Jeruzalémem řekl, že poletím domů a pěkně v klidu se ho na to vyptám. Podle mě to byl dost dobrý důvod k návratu. Proč jste se ale vrátily vy dvě?“

„Proč ses ho nezačal vyptávat přímo na místě?“ položila mu Milča místo odpovědi otázku.

„Jeruzalém je hodně hlučné město,“ odvětil Pavel. „Doupě je proti němu ideál ticha. Ale proč ses vrátila jako první?“

„Já vlastně nevím,“ vzpomínala Milča. „Prostě mě najednou napadlo praštit se vším a letět domů. Ani nevím, co bych tady dělala. Možná bych si ze zoufalství pustila televizi, nebo bych se jen tak natáhla na postel... nevím. A co ty, Zdeničko?“

„Taky tak,“ přikývla oslovená. „Najednou mi všecko připadalo jako marnost nad marnost. Ani nevím, proč jsem se zvedla a letěla domů.“

„Tak vidíte, holky?“ zvedl prst Pavel. „To by přece potvrzovalo moji domněnku, že jde o dílo Lucifera, který nás chce zhypnotizovat. Přestaneme škodit Cechapú, smíříme se s otroctvím...“

Chvíli bylo ticho. Pavlovy vývody vypadaly logicky. Že by je Lucifer dokázal tím hlasem i na dálku zhypnotizovat? U něho by se tomu dalo věřit, měl přece možnosti starých Okchygů!

„Mám nápad!“ řekla náhle Zdenka. „Kdyby to mělo být tak, jak říkáš, kdyby nás chtěl Lucifer opravdu uhranout, viděla bych jako nejlepší odpověď odletět teď hned do nejbližšího města a vybrat tam všechny Cechapú, co tam najdeme. A to bez ohledu na bankéře a jiné bafuňáře!“

„Ale co kdyby to nebylo od Lucifera?“ namítla Milča.

„V tom případě jen nahradíme, co jsme dneska my dvě zanedbaly,“ pobídla ji Zdenka.

Pavel neměl nic proti tomu, takže se neprodleně dohodli. Vyletí spolu do některého většího města v Čechách, kde ještě nebyli, a zlikvidují tam všechny Cechapú, na které narazí.

Zdenka navrhla Kladno, Milča Plzeň a Pavel tedy navrhl, aby si o to »střihly«. Když pak Milča rozstřihla Zdence její papír, nasedli společně do mesrini a zamířili do Plzně.

Bylo pořád před obědem, ale když nalétli na Plzeň od severovýchodu, nemohli si nevšimnout velikého policejního rojení. Policejní auta mířila k radnici, ale stačil letmý pohled a všem třem bylo jasné, že půjde o malé ryby – mezi policisty nebyl ani jeden se svatozáří. Policejní špičky zřejmě tu akci, či co to bylo, svěřily nižším hodnostem.

Horší bylo, že se Policie nejvíc zajímala právě o radnici, kam se trojlístek chystal také. Kolem budovy již stálo několik policejních aut a uniformy se tam jen hemžily.

„Co se to tam děje?“ zeptala se Zdenka, ačkoliv její kamarádi nevěděli o nic víc.

„Nevím,“ odvětil Pavel. „Ale je tu příliš husto, nepřesuneme se jinam?“

„Tak přece Kladno!“ podala návrh Milča, aby vyhověla i Zdence.

Obrátili se tedy na sever, ale v Kladně narazili na stejný problém – veliké hemžení policistů, vesměs nižších hodností. A také kolem radnice a přilehlých domů.

„To je schválnost!“ zavrčela Milča. „Sleť dolů, Pavle, zeptáme se někoho, co se tady děje.“

Na konci náměstí proti kostelu před budovou Komerční banky stála další policejní auta, kromě nich tam byl ale už i houf živě diskutujících čumilů, zatlačených za policejní pásku. Pavel se snesl stranou v uličce, kde nebylo tolik lidí, tam zrušili mesrini a šli pěšky na náměstí.

„To už je vrchol!“ slyšeli jakéhosi zuřivě gestikulujícího tlouštíka. „Nejsme ani ve Francii, ani v Americe! Tak proč se zaměřili i na nás?“

„Nevíte náhodou, co se tady děje?“ oslovil Pavel prvního přihlížejícího zvědavce, ke kterému všichni tři došli.

„Ále – zmizelo úplně nečekaně spousta lidí najednou!“ ohlédl se po nich tázaný. „Je to nějaká záhada, není přece normální, aby se tolik lidí znenadání vypařilo!“

„Jaká spousta lidí?“ chtěl vědět Pavel.

„No – spousta!“ odvětil mu přihlížející. „Říká se, že záhadně zmizeli všichni radní. V bance se skoro ve stejnou chvíli ztratilo taky množství lidí a slyšel jsem, že ze stejného důvodu volali na Policii i naproti z děkanství, takže Policie, městská i státní, neví kam dřív skočit.“

„Skoro jako po našem nájezdu,“ obrátila se Milča tiše k Pavlovi.

„Jenže my za to nemůžeme!“ vrtěla hlavou Zdenka. „Já jsem byla v Madridu a ty, Milčí, jsi snad byla pořád ještě v Kijevě, ne? Ledaže by Pavlík...“

„Já byl v Jeruzalémě,“ ujistil je Pavel. „Ale všimněte si... chybí všichni zdejší Cechapú, ale my za to určitě nemůžeme. Neodnesl si je nakonec někam Lucifer, aby byli před námi v bezpečí?“

„Jó, mladej, kéž by si sám Lucifer všechny ty papaláše odnesl!“ komentoval to chlapík, který zřejmě zaslechl z jejich domluvy jen pár střípků. „To by nám bylo líp, beztak všichni jen kradli!“

„Moment – počkejte tady!“ požádal Pavel kamarádky – a zmizel. Ani nejbližší zvědavci si toho nevšimli, všichni byli zaujatí děním za policejní páskou, ačkoliv se tam nedělo nic víc než nervózní pobíhání policistů.

Pak se náhle Pavel opět objevil.

„Holky – ale ono to tak bude!“ vyhrkl. „Na radnici není ani jeden Cechapú, v Komerčce taky a koukal jsem okny do děkanství, taky žádná svatozář! Oni všichni zmizeli!“

„Poleťme do Prahy!“ navrhla ihned Milča.

„Jsem pro!“ opáčil Pavel a zatočil se mezi dívky – aby vzápětí i s nimi zmizel.

Tentokrát si toho jeden z přihlížejících všiml, ale ať na to místo zíral jak chtěl, mladá trojice už se neobjevila.

V této chvíli mířila do Prahy...

Praha – matka měst, byla protkaná modrými světly policejních vozů. Střed města jich byl plný, ale nejvíc se rojili na Malé straně. Neviditelné mesrini zakroužilo pomalu nad Parlamentem, pak nad sídlem vlády a nakonec obkroužilo Hradčany, ale všude stejný obraz.

Nikde žádná svatozář, která by prozrazovala Cechapú.

„Kam zmizeli?“ tázal se ustaraně Pavel. Byla to ovšem řečnická otázka, protože dívky věděly stejně málo jako on a vysvětlit mu to nemohly.

„Vraťme se do Doupěte, podíváme se na televizní zprávy!“ navrhla po chvilce Milča. „Tam by to snad mělo být.“

Pavel ani Zdenka neměli žádný protinávrh, takže Pavel otočil směr letu k Doupěti a zakrátko už si zapínali malý bateriový televizor, na kterém Milča nedočkavě přepínala stanice.

Bylo to ve zprávách, i když ne ve všech. Většina českých televizních stanic vysílala jakési naučné pořady – šlo zřejmě o náhražky, neboť obvyklé pravidelné pořady vysílat nešly. Nicméně se Milči podařilo přepnout na kanál, kde se mladá, zjevně naprosto nezkušená hlasatelka pokoušela zprávy aspoň číst.

Jak se zdálo, vlna únosů tentokrát nezachvátila jen Čechy, ale celou Evropu. Pokud nějaké zprávy ze zasažených míst přišly, vždy hovořily o náhlém a nepochopitelném zmizení statisíců lidí, často velice důležitých. Nejen v Čechách, ale všude v Evropě zmizely celé parlamenty a vlády, ne jen ministři, ale i drtivá většina zaměstnanců. Podobně jako zpočátku ve Francii, zmizeli i tentokrát všichni bankéři, jenže po celé Evropě.

Během vysílání zřejmě došly do televizní redakce další zprávy ze vzdálenějších oblastí světa, ale okruh vlny únosů se tím ještě rozšířil. Pokud z některého kouta světa podobné zprávy nepřišly, nebylo to tím, že by se to tomu koutu vyhnulo, ale spíš to svědčilo o úplném přerušení spojení.

Zmizely snad všechny světové vlády, všechny parlamenty, ztráta manažerů ochromila banky i správní rady podniků. Policie celého světa se snažila zvládnout miliony hlášení o zmizelých.

Nikdo si s tím nevěděl rady a nejméně ze všech trojice mladistvých únosců v Doupěti, která to tentokrát sledovala v neobvyklé roli nezúčastněných diváků.

„Teda – jestli je tohle Luciferovo dílo...“ zmohl se Pavel jen na nedokončený povzdech.

„To by dokázal i bez Seka nesrovnatelně víc než my,“ zhodnotila to uznale Milča.

Jenže v té chvíli se stalo cosi, co celou situaci proměnilo v horror.

Mladičká, nezkušená televizní hlasatelka četla všecky dosavadní záhadné zprávy se zvědavým údivem, ale poslední zprávu přečetla tak vyděšeně, jakoby šlo o horror.

Právem.

„Občané!“ četla s bledým obličejem. „Podle této, dosud nepotvrzené zprávy... vzlétly veškeré americké strategické rakety s nukleárními hlavicemi... a dvě světové agentury hlásí, že se totéž děje i na straně Ruska. To by znamenalo...“ Hlasatelka se úplně zajíkla hrůzou.

„Atomová válka!“ dodala hrobovým hlasem Milča.

„Lucifer!“ dodal Pavel.

Errata:

20.07.2021 17:44