Vítej, návštěvníku!

Andílek (Andělská trilogie 1) Andílek   (Paralelní vesmíry 3) Dětská science fiction Václav Semerád © 2003 Václav Semerád, Praha © 2016 Barbora Brunnerová Nakladatelství: Nová forma Týn nad Vltavou Prázdniny

Tato kniha je o Oldovi, chlapci se správným srdcem.

„Vstávej, lenochu!“

„Ale mami! Ještě chvilku! Vždyť jsou prázdniny!“

Kdo by to neznal! Jaká necitelnost, budit někoho o prázdninách! To by se mělo zakázat! A přísně! Nejlépe nějakým zákonem. Nebo aspoň vyhláškou...

„Prázdniny neprázdniny! Čert prázdniny neuznává. A chce ven!“

Matka se nedala oblomit a černý pejsek jí přizvukoval nedočkavým kňučením.

„Ach jo!“ vzdychl si Olda a nemotorně a neochotně se vybatolil z pelechu.

Ten pes! Kdyby si o něj Ježíškovi nepsal! Kdyby nesliboval, co všechno a jak ochotně pro pejska neudělá..! Teď mu ovšem nezbylo nic jiného než popadnout z nočního stolku brýle a zavrčet, že už jde...

Oldovi bylo letos dvanáct let, Čertovi teprve dva. Byl to pokojový pes, černý voříšek. Rodiče mu pejska pořídili ochotně pod podmínkou, že se o něho bude poctivě starat. Přísnější otec tvrdil, že synkovi trocha té zodpovědnosti neuškodí a učit se jí má každý odmala.

Čertík netrpělivě poštěkával v očividné radosti. Nabídku venčení dosud nikdy neodmítl, ani když byl blahobytně rozvalený v křesle, odkud jinak nerad ustupoval. Zato Olda se strojil rychle, ne aby psisku vyhověl, ale aby to už měl za sebou.

Konečně se Olda obul a sáhl na věšák pro vodítko. Čertík se zatvářil rozmrzele. Ach jo, hovořily psí oči, co jsem zase provedl? Zkoušel pohazováním hlavy aspoň oddálit zacvaknutí karabinky na obojku, ale bylo mu to platné stejně málo, jako Oldovi výmluva na prázdniny.

„Drž,“ napomenul Olda psa. Psík se zklidnil, karabinka cvakla. Pes smířený s osudem se zase začal těšit, dávaje to najevo vrtěním ocasu.

„Uvařím ti zatím kakao, to máš rád,“ pokoušela se matka syna uchlácholit.

Olda ale v té chvíli neměl náladu, aby to ocenil. Pohodil vzdorně hlavou, popadl klíče a s letmým „Čau!“ vyšel z bytu.

Čertík poštěkával radostí celou dobu, než se dostali před dům. Teprve venku ukončil psí jásání a začal se soustředěně věnovat čtení psích zpráv. Občas se zastavil a přidal k nim své mínění. Dokud držel nožičku nahoru, Olda se zastavil, aby psíka nerušil. Pak ale nedbal na psí výčitky a táhl kamaráda rychle dál.

Pane, nač tak rychle? prosily psí oči. Ještě si očuchám tady ten roh, nevidíš, jak je ze všech stran krásně popsaný? A jsou to tak důležité zprávy!

Olda nevnímal psí vzpírání a táhl psíka energicky dál. Byl silnější a Čertovi nezbylo než se podvolit, ačkoliv dal občas aspoň symbolicky najevo svou nechuť, zejména když míjeli bez nejmenší zastávky důležité psí pamětihodnosti. Až když zabočili přes rušnou ulici, psík náhle zavětřil a ze zvířete trpně vlečeného jako na porážku se stal rázem tažný pes, za kterým jeho pán stěží vlaje vzduchem.

Vše odpuštěno, jásaly psí oči, to si dám líbit!

Znamenalo to, že místo obvyklého kolečka kolem paneláků míří páníček do nedalekého lesoparku. To je lepší než sídliště a procházka se k veliké psí radosti podstatně prodlouží.

Po ránu byla jindy rušná ulice téměř pustá. Na přehledném přechodu Olda mrknutím zaregistroval dvě auta, ale byla příliš daleko, než aby na ně museli čekat. Přešli rychle silnici a užší stezkou mířili mezi stromy. Brzy kráčeli po měkkém jehličí. Čertík se občas zastavoval, aby si přečetl důležité zprávy a občas k nim i něco přidal, ale celkově se držel vpředu. Ani pohledem se nepokoušel páníčkovi navrhnout odepnutí vodítka. Volné pobíhání psů tu bylo zakázáno a psík dávno věděl, že je marné žadonit o výjimku. Stačilo, že tu měl tolik ranních zpráv a vidinu výjimečně dlouhé pěší túry!

Zakrátko byli v lese tak hluboko, že neslyšeli hluk ze silnice. Jednak byl po ránu mizivý provoz, ale bylo to i tím, že mezi nimi a silnicí bylo už několik desítek metrů hustého mlází, účinně tlumícího zvuky. Olda zatím setřásl nabručenost a vykračoval si opět s chutí. Konec konců, chodit se psem po lese nebyly žádné galeje. Navíc se tu potkával se známými tvářemi, ačkoliv po ránu, v sobotu a navíc o začínajících prázdninách jich bylo méně než jindy.

Nejprve potkali Kateřinu s jejím boxerem Rexem, ale dočkali se od ní jen povýšeného opětování pozdravu. Aspoň že tak, pomyslel si Olda. Odpověď na pozdrav byla mezi pejskaři věc slušnosti, i když se znali jen podle jmen psů. Nebýt Kateřina jeho spolužačka, byl by ji znal jen jako Rexovu paničku. Kateřina byla pyšná na Rexův průkaz původu, Čerta nazývala pohrdavě podvraťákem, ale neriskovala nepozdravit a už vůbec ne na pozdrav neodpovědět. Dobře věděla, že musí po prázdninách s Oldou vydržet v jedné třídě celý další školní rok.

Cestička se trochu vinula a nafoukaná Katka i s Rexem po ní brzy zmizeli za zelenou stěnou nízkého mlází. Olda s Čertem šli dál, k Oldovu oblíbenému nevysokému vršku, odkud byl pěkný rozhled. Čertovi s jeho přízemními zájmy to bylo jedno, takže neprotestoval.

Jak ten pes dokáže kmitat s čumákem těsně u země a neurazit si ho o nejbližší kořen? mudroval Olda, ale tuto otázku nevyřešil ani minule a nedělal si iluze, že by ji vyřešil v tomto desetiletí, takže ji nakonec jako vždycky nechal otevřenou.

Svah do kopce zvládli v pohodě, Čert dokonce dokázal táhnout páníčka nahoru. Nahoře totiž bylo nepřeberné množství zpráv, pejsků i jejich páníčků sem chodilo víc, občas to tu bylo viditelně označkované i lidmi. Olda tak nazýval místa, obsypaná špačky od cigaret. Na rozdíl od psích značek byly tyhle lidské trvanlivější, přečkávaly deště, kdy zmizí veškeré psí značení, pro lidi beztak neviditelné, a podstatně se redukují i psí hromádky, které v lese nikdo neuklízí. Proč taky, když do přírody vlastně patří, říkal si Olda.

Nahoře bylo ticho. Nikdo tu nebyl, ale soudě podle úzkého proužku dýmu, vinoucího se téměř kolmo vzhůru z čerstvého nedopalku, tomu tak nebylo dlouho. Na druhé straně vršku stromy nerostly, takže tu byl pěkný výhled. Kromě toho tu byla nevysoká převislá skalka, kde se dal v nouzi přečkat i nenadálý déšť, ačkoliv tento přírodní úkryt nebyl dokonalý a úporný slejvák by člověka brzy promáčel.

Olda se zastavil a zadíval se do dálky. Připadal si tu jako kapitán plachetnice. Listí mu nahrazovalo plachty, převislá skála byla kapitánským můstkem, rozsáhlý lesopark se změnil v moře a vzdálenější les v pevninu, obvykle kýžený ostrov pokladů. Ta loď nikdy k žádnému ostrovu nedoplula, ale to bylo asi dobře, eliminovalo to možné zklamání, neboť za lesnatým břehem nevyčnívaly skály, ale vrcholky dalších paneláků.

Jak Olda říkal, cíl není tak důležitý, jako cesta k němu.

Tuhle moudrost si kdysi přečetl ani nevěděl kde, ale zalíbila se mu. Hodila se mu, vždyť jeho lesní plachetnice byla přímo ideálním symbolem cesty k nedosažitelnému cíli!

Čert se zaujal očicháváním viditelných i neviditelných stop. Občas k nim cosi přidal, ale nespěchal. Vyhovovalo to oběma. Olda mohl nerušeně snít a Čert nepřišel zkrátka. Nikoho by nenapadlo, že je to Oldovo oblíbené místo ke snění. Čuchající pes byl snad dostatečně výmluvnou odpovědí na případnou otázku, co tu dělají. Takovou otázku může položit jen evidentní blb, takže ji vlastně nikdo položit nemůže, říkal si Olda. A jistě právem.

V této pohodové chvíli se ale stalo něco, co Oldu dokonale vyvedlo z míry. Něco, co by neočekával ani v nejbujnějším snění. Spíš by se z křoví vynořil jednonohý pirát Janek Silver a nabídl mu místo v posádce.

První strnul Čert. Psi mají bystřejší smysly a kromě toho pro ně pracují instinkty, které člověk už celá tisíciletí úspěšně potlačuje. Pes ztuhl a postavil se do pozoru, ostře štěkl, pak ale trochu zacouval a jakoby se celý schoulil.

Na skalce před Oldou vzplála na okamžik podivná záře. Záblesk Oldu donutil zavřít oči a zakrýt si je rukou, ale rychle se přinutil oči otevřít, aby aspoň něco viděl.

Záře rychle zeslábla a zkondenzovala se do oválného tvaru. Od toho úvodního záblesku to netrvalo ani vteřinu, když se uprostřed jasu zjevila lidská postava, zahalená do bílé látky, stejně bílé jako bylo to za ní. Bylo to něco jako obrovská mravenčí kukla s divně roztřepeným povrchem, pokrytým něčím, co připomínalo bílá peříčka.

Potom jas pohasl. Olda na okamžik spatřil bledou tvář, obklopenou nádhernými zlatými vlasy, za nimiž se nacházela složená, oslnivě bílá – labutí křídla.

Anděl? To snad ne? řekl si, ale jen v duchu, aby to podivné zjevení nezaplašil.

Překrásná tvář se na něho líbezně usmála.

Z hvězdné brány, podobné křídlům, vystoupilo dítě...

Čert se ale vzpamatoval jako první. Zavrčel, vycenil tesáky a začal nenávistně štěkat, až se Olda otřásl. Trhl vodítkem, aby Čert zmlkl. Co se tomu psisku nelíbí, proč tolik zloby?

Záře pohasla, oslnivě bílá křídla úplně zmizela. Pět metrů před Oldou a psem stálo dítě. Neuvěřitelně krásné, usmívající se dítě, menší než Olda, oblečené do sněhobílé kombinézy, na nohou stejně bílé cvičky. Zdálo se, že z něho sálá pocit bezpečí a klidu.

Čert měl ale na to jiný názor. Jakmile k nim dítě vykročilo, začal opět štěkat, vyváděl jako smyslů zbavený. Dítě okamžitě strnulo.

„Neboj se mě...“ spíš ucítil než uslyšel Olda. „Nechci ti ublížit...“

Ačkoliv byla ta slova tak smířlivá a mírumilovná, Oldovi se zježily vlasy. Při pohledu na Čertův naježený hřbet měl neblahé tušení, jak asi vypadá jeho vlastní hlava. Tím spíš, že to dítě ve skutečnosti nepromluvilo ani slovo. Les byl neuvěřitelně tichý. Nedoléhal sem hluk automobilů ani jiné zvuky, slábnoucí dým z nedopalku se už zase vinul kolmo vzhůru na znamení úplného bezvětří. Dítě to ticho neporušilo, jen se usmívalo, ale přece jasně slyšel ta utěšující slova. Nebo to nebyla slova?

Pak opět pocítil, ne, ani teď nic neslyšel, ačkoliv si na to začal dávat pozor až úpěnlivě, ten předchozí pocit bezpečí a klidu.

Naježený pes vrčel, ale zdálo se, že se pozvolna, pořád ještě nedůvěřivě uklidňuje.

„Co tu vy dva děláte?“ pocítil jasně otázku.

Odkudsi z podvědomí se mu vynořilo, že by takovou otázku ještě před chvílí považoval za evidentně debilní. Teď už mu to vůbec tak evidentní nepřipadalo.

„Co tu děláš ty?“ odpověděl opatrně protiotázkou.

Olda sem sice patřil, patřil sem i Čert, ale odkud pochází to podivné dítě, když se tu tak neobvyklým způsobem objevilo? Venčení psa muselo být evidentní každému... no, každému možná ne... jen každému zdejšímu...!

„Nerozumím ti...“ znejistělo dítě. „Zkus myslet jasněji.“

„Odkud jsi? Co tu děláš?“ zeptal se Olda dítěte tak prostou otázkou, jak jen to šlo.

Dítě neodpovědělo, jen se očividně zamyslilo.

„Dorozumíváte se zvuky, že?“ zeptalo se Oldy na něco úplně jiného.

„Jak jinak?“ vyhrkl.

„Nerozumím ti ani pojem,“ řeklo dítě smutně, opět aniž by otevřelo ústa. Vlastně, a to Oldovi došlo až teď, do této chvíle mluvil jen on. Pes štěkal a dítě bylo zticha. A přece mu Olda rozuměl. Nebo aspoň tomu, co mu vyvstávalo přímo v hlavě, ačkoliv to asi mělo do slov hodně daleko.

„Máš aspoň chuť domluvit se?“ pocítil další tichou a přitom velice naléhavou otázku. Rozuměl jí, ale odkud se mu do hlavy dostala? Vždyť tu bylo ticho až neskutečné. Otázka ale skutečná byla, a nepochyboval ani o jejím smyslu, ani o původci.

„Mám,“ odvětil dychtivě.

„Nerozumím ti ani pojem,“ opakovalo dítě ještě víc posmutněle. „Musíme na to jinak... Cítím, že mi rozumíš, ale já tobě ne... Zvuky nejsou dobrý prostředek dorozumění, škoda... Musíme na to jinak. Jak dáváš najevo souhlas? Zkus vyjádřit svým zvukem pojem ANO, to si snad zapamatuji. Jen ten jeden pojem, prosím.“

„Ano,“ vyhrkl Olda.

„A teď NE, jako když nesouhlasíš!“

„Ne,“ vyhrkl Olda.

„Opakuji, dorozumíváte se zvuky, že?“ ptalo se naléhavě dítě.

Olda to až teď pochopil. Lidé spolu samozřejmě mluví slovy, ale co je tohle? V hlavě mu vyvstávají slova nesložená z hlásek, rozumí jim, ale – lidská slova to nejsou!

Buď jak buď, měl bych odpovědět, napadlo ho.

„Ano,“ odpověděl rychle na poslední otázku.

„Znáte i jiný způsob dorozumívání?“ zeptalo se dítě.

Olda si samozřejmě vzpomněl na rádiové vlny a televizi a soustředil se na odpověď.

„Ano,“ odvětil.

„Výborně!“ rozjasnila se tvář dítěte. „Zkus mi něco sdělit jinou cestou, tvým zvukům nějak nerozumím...“

Teď se zase zarazil Olda. Rádio a televize jsou jaksi mimo jeho možnosti. Co jiného by ale mohl použít, než zvuky?

Náhle dostal nápad.

„Čerte! K noze!“ řekl a současně udělal prstem k zemi jasné gesto.

Pes si otráveně, ale poslušně sedl v domnění, že nastala méně oblíbená drezúra.

Pak Olda udělal jen gesto: mrtvej pes! Pes poslušně padl na bok.

„Aha, rozumím ti,“ trochu zesmutnělo dítě. „Jak vidím, i tvůj zvířecí kamarád rozumí řeči těla. To je ale vhodné jen k předávání jednoduchých pojmů, na domluvení to nestačí. Nic jiného neumíš?“

Olda se krátce zamyslel. Pak mu došlo, že to dítě má asi pravdu.

„Ne,“ zavrtěl hlavou.

„Vystačíme si tedy pro začátek s tím, co máme,“ ustoupilo dítě. „Stačí, když mi budeš odpovídat ano–ne, nějak už to zvládneme.“

Povzdech dítěte nebyl skutečný, odehrál se jako všechno v duchu, ale Olda z něj vycítil trpnou odevzdanost. Přemýšlel na plné obrátky, ale bezvýsledně. Odpovídat jen ano a ne je jistě lepší než nic, ale bylo by to přece jen trochu málo.

Najednou dostal nápad.

Shýbl se, zvedl klacík a v rychlosti namaloval do hlíny před sebou obrázky dvou paňáců a jednoho psa. Kolem jednoho pajduláka nakreslil paprsky, znázornění podivné záře, ve které se dítě zjevilo.

„Á, obrázky?“ rozjasnilo se. „To je velice dobrý nápad! Vypomůžeme si tím, s obrázky to bude lepší...“

Povzbuzen úspěchem ukázal Olda na panáka bez aury.

„Olda,“ představil se.

„Nerozumím ti,“ zarazilo se dítě. „Má to být označení tvého druhu – ANO – nebo tebe samotného – NE?“

Oldovi chvíli trvalo, než pochopil, jak musí odpovědět.

„Ne!“ řekl, aby vystihl druhou možnost, že je to jeho jméno.

„Také používáme označení,“ souhlasilo dítě, aniž pohnulo hlavou nebo rty. „Jako druh si říkáme lidé a já se jmenuji Bísíája.“

První slovo, lidé, nebylo v žádné pozemské řeči. Nebyly v něm hlásky.

Olda chápal, že si tak ty bytosti říkají. No jasně, lidé, či prostě myslící bytosti podobné člověku. To samé se přece hodí i na lidi... Země...

Druhý pojem byl ale jméno, to bylo zřejmé. Neskládalo se mu v hlavě do ničeho, co by chápal. Dokonce se mu zdálo, že má hlásky.

„Ty jsi Bísíája?“ vyslovil to nahlas a ukázal prstem na dítě.

„ANO, Bísíája.“

Jako kdyby dostal ránu. Poprvé od svého objevení dítě otevřelo ústa a vyslovilo nějaká slova. Nejprve pozemské, které jen opakovalo po Oldovi, ale použilo je správně. Druhé slovo ale bylo jméno, pokud to dobře chápal. Bylo vyslovené jinak, než jak je vyslovil on, ale také tak jasně a srozumitelně. Ano, byly v něm hlásky.

Hlas dítěte byl ale tak neuvěřitelně melodický a krásný, až se Olda zatetelil krásou.

„Odkud jsi?“ vyhrkl.

„Nerozumím,“ objevilo se mu opět v hlavě, aniž by se z pootevřených úst dítěte cokoliv ozvalo. „Neznám tvé zvuky a ty můžeš odpovídat ano–ne, nebo kreslit. Dokážeš to nakreslit?“

Zamrzel se na sebe, s kreslením to u něho nebude valné. Ale měl by to aspoň zkusit.

Popošel k další rovné ploše udupané cestičky a s vypětím všech sil nakreslil, co znal.

Slunce s paprsky, kolem něj oběžné dráhy s kroužky–planetami. Na třetí planetu umístil panáka jako sebe.

Dítě zvolna přistoupilo několika hebkými kroky blíž, skoro na dosah ruky.

„Slunce, Merkur, Venuše, Země, Mars...“ ukazoval Olda na příslušné kroužky.

Po tváři dítěte přeběhl úsměv.

„Snad ti rozumím,“ odvětilo opět beze slov. „Jestli to dobře chápu, je to obraz blízkého kosmického okolí, i když je těžké vtěsnat tři rozměry do dvou... Vícerozměrný prostor se dá do plochy zobrazit ještě obtížněji. Nevím, jestli to chápu správně, ale předpokládám, že se mě ptáš, odkud jsem – ANO, nebo je tomu jinak – NE?“

„Ano!“ vyhrkl dychtivě Olda.

Vzápětí vytřeštil oči. Dítě pokynulo rukou. Stranou od cestičky se jen tak ve vzduchu vznášela půlmetrová koule, dalo se bez dlouhého uvažování pochopit, že je to Země. Pak se prudce zmenšila do velikosti tenisového míčku. Okamžik nepohnutě visela, pak se rozdvojila. Tím to neskončilo, začaly z ní vystupovat další a další Země, zprvu uspořádané do kruhu či elipsy, ale brzy se začaly proplétat víc a víc. Dvacet Zemí... třicet... padesát... Objevovaly se další, až nad cestičkou visel úžasný hrozen Zemí. Sto, nebo dvě stě? Bylo jich zkrátka moc.

„Tady vidíš jedno z trojsvětových klubek,“ vysvětlovalo klidně dítě. „Víc se jich nedá přehledně zobrazit. Asi tě neuspokojím, ale náš svět je dál. Ačkoliv i to je neurčitý pojem, všechny světy jsou naskládané jeden v druhém a mají společné těžiště.“

Oldovi vířily ty nesrozumitelné pojmy hlavou jako vyplašené hejno vrabců. Nic z toho nechápal. Jen mu došlo, že to dítě je asi návštěvník z hodně velké dálky. V duchu zasakroval, když si uvědomil, že to nedokáže říci ani slovy ano–ne, ani pomocí obrázků.

„Umíte už také přecházet mezi světy?“ zeptalo se ho dítě.

„Ne,“ odvětil zklamaně Olda.

„Takže tahle klubka neznáte?“ zeptalo se pro jistotu.

„Ne,“ potvrdil Olda.

„To opravdu není kloudný rozhovor,“ mračilo se dítě. „Rozumíš mi, dobře to cítím, ale já tobě ne... Asi udělám lépe, když další jednání přenechám povolanějším. Přiznám se, na tak obtížný kontakt nemám dost zkušeností.“

„Škoda!“ vyhrkl rychle a smutně Olda.

Dítě se na něho pátravě podívalo.

„Je ti líto, že odejdu?“ ucítil měkký dotaz.

„Ano! Nemůžeš se chvilku zdržet, Bísíájo?“ vyhrkl Olda, ačkoliv dobře věděl, že mu to krásné dítě neporozumí nic kromě vlastního jména.

„Slibuji ti, že se vrátím rychle,“ řeklo dítě a usmálo se. „Váš svět je od našeho daleko, ale teď už o něm budeme vědět a světy, kde žijí lidé nám podobní, jsou ve velké oblibě.“

„Počkej aspoň chvilku,“ prosil Olda podivného návštěvníka.

Bylo mu teď v jeho blízkosti tak dobře, že by dal nevím co za to, aby to chvíli vydrželo.

„Také se mi nechce odejít,“ usmálo se zlatovlasé dítě měkce, „ale vždyť se brzy vrátím! A čím dřív odejdu, tím dřív budu zpátky.“

Olda chvíli uvažoval. Když se Bísíája vrátí a najde možnost, jak rozhovor urychlit, bude rozloučení krátké a výhody jistě převáží.

„Ano,“ řekl po chvilce. „Kdy se vrátíš?“

„Nerozumím ti,“ připomnělo mu dítě.

Ukázal na slunce, prosvítající korunami stromů, pak rukou naznačil, jak postupuje na své dráze oblohou.

„Jde ti o čas?“ pokoušelo se dítě hádat.

„Ano!“ vyhrkl, potěšen tím porozuměním.

Nad cestičkou opět vyvstal obraz zeměkoule, tentokrát velký zhruba jako kopací míč. Olda si až teď povšiml, že to není Země. Přesněji, byla to Země, ale ne naše. Kontinenty na ní vytvářely jiné obrazce než na školním glóbu. Současně se objevilo zmenšené sluníčko, malý obraz Země pomalu obkroužilo do jedné čtvrtiny a zastavilo se.

„Čtvrt dne,“ upřesnilo to dítě svými neslovy.

„Ano!“ vyhrkl rychle Olda, potěšený tím, že to odloučení nepotrvá dlouho.

„Dobře, ale trochu odstup,“ požádalo ho dítě. „Nemůžeš stát tak blízko, brána kolem sebe potřebuje volný prostor.“

Poodstoupili oba, každý na opačnou stranu. Kolem dítěte opět vyvstala ta podivná zářící křídla, pro která je málem považoval za anděla. Až teď bylo vidět, že se křídlům jen podobají. Rozzářila se, pak vzplála, ale vzápětí zhasla.

Dítě nezmizelo. Místo toho odskočilo směrem k Oldovi jako kdyby dostalo elektrickou ránu. Pokleslo v kolenou a zůstalo klečet na zemi.

„Tam – tam...“ obrátilo se k Oldovi se zděšeným výrazem.

„Co je?“ staral se Olda.

„Tam je žár,“ řeklo dítě. „Nevím proč. Je tam žár. Není vidět, ale spaluje.“

Errata:

19.07.2021 09:21