Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Trosečník

Olda příliš nechápal, co se stalo, jen se dovtípil, že návštěvníkovi něco nevyšlo. Něco, co ho samotného zaskočilo až ke zděšení a bezradnosti. Neočekával, že by to pochopil, když to zřejmě nechápal ani vesmírný cestovatel.

„Mohu ti nějak pomoci?“ obrátil se na něho, ačkoliv tušil, že mu návštěvník nerozumí ani slovo. Vlastně mu šlo spíš o soucitný tón hlasu, ze kterého se dala vycítit ochota pomoci.

„Přihodilo se něco nepříjemného,“ obrátilo se k němu dítě už zase s vlídným úsměvem, jako by se nic nestalo. „Cesta k vám není přímá a zdá se, že se něco vyšinulo... Je to pro mě nepříjemné, ale budu se muset ve vašem světě ještě chvilku zdržet.“

„Tak pojď k nám domů,“ nabídl Olda dítěti.

„Nerozumím ti,“ zachmuřilo se trochu.

Olda se vrátil k prvnímu obrázku. Přimaloval ke svému panákovi dvě větší postavičky a všechny obkreslil obrysem domu. Pak naznačil, že by k nim měl obrázek Bísíáji přijít.

„Ty nejsi hotový člověk?“ podívalo se na něho udiveně dítě. „Anebo je vás ve vašem světě více druhů? Ano – jsi mládě, ne – více druhů?“

„Ano,“ souhlasil rychle Olda.

„To jsme dva,“ podotklo dítě. „Ani já nejsem hotový člověk.“

„Pojď tedy se mnou...“ navrhoval rychle Olda. Že je návštěvník dítě, to už pochopil, takže ho jeho přiznání ani nevyvedlo z míry.

„Nerozumím ti...“ povzdychlo si v duchu dítě. „Musím se tě ale zeptat, mám správný dojem, že mě zveš k těm velkým? A očekáváš jejich souhlas?“

„Ano! Ano!“ skoro vykřikl Olda. I když to druhé ano bylo zřetelně s nižší jistotou.

„Ach jo,“ povzdychlo si dítě. „No, za pokus to stojí. Mohli by si třeba vědět rady.“

Zvedlo se z kolen a postavilo. Pořád bylo o hlavu menší než Olda a ten se nepřestával v duchu divit, jak je mohli rodiče, jistě nějaké má, pustit samotné na takový výlet.

Také Čert pochopil, že nastal čas odchodu. Po pravdě řečeno, zprávy v dosahu vodítka měl už přečtené. Cizí dvounožec sice vypadal přátelsky a s jeho páníčkem se zřejmě o něčem dobře bavil, ale jeden jako druhý nebrali na psíka ohled. Teď, když nastal čas odchodu, vycítil příležitost ukázat jim, kdo tuhle smečku povede. Ačkoliv se jindy snažil cestu domů všelijak zpomalovat, tentokrát napínal vodítko, jako kdyby se domova nemohl dočkat.

Pěšinka hustým mlázím nebyla dlouhá, brzy byli u silnice. Návštěvník se obezřetně držel za Oldou, ale bez něho by byl určitě ztracený. Ani by se nerozhlédl, klidně by vstoupil do silnice přímo pod nejbližší auto. Naštěstí jela jen dvě a Olda stačil popadnout návštěvu za bílý hábit a zarazit ji.

Ačkoli ten oděv zvenčí vypadal hladký, ve skutečnosti byl huňatý a hebký jako samet, nebo jako plyšový medvěd. Znamenalo to, že jeho nositel je útlejší než se zdálo. Kdo tak malé děcko pustil bůhvíkam do vesmíru? pomyslel si Olda, ačkoliv sám nevypadal o mnoho starší.

Nebezpečnou ulici přešli v pohodě, ale na rohu narazili na Jarču s jejím kokršpanělem Danem a oba psi na sebe začali, jako pokaždé, zuřivě štěkat.

„Nechte toho,“ pocítil náhle Olda, ačkoliv to bylo zřejmě určeno oběma psům.

A stal se div. Dva zuřiví soupeři, kteří nikdy nevynechali příležitost cenit na sebe zuby, přestali štěkat a v klidu se obešli. Na věčný mír to nevypadalo, ale aspoň na čestné příměří.

„Ahoj, Oldříšku,“ odvětila Jarča udiveně. „Viděl’s to? Oni se ani neporvou!“

„Ty zíráš, já zírám,“ odvětil Olda ležérně, ačkoliv měl správné tušení souvislostí.

„Hele, co je to za nového kluka?“ nedala zvědavost Jarče. „Vypadá skoro jako holka.“

„To je bratránek Béďa,“ zalhal rychle Olda. „Je u nás na prázdninách.“

„On už chodí do školy?“ podivila se okázale Jarča. „Řekla bych, že je ze školky.“

„Do toho se nepleť,“ odsekl jí Olda a táhl Bísíáju dál.

Dítě nejspíš nechápalo, o čem se ti dva baví, ale když Olda vykročil k domovu, kráčelo poslušně za ním. Důvěra k bytosti možná podobné, ale přece jen trochu odlišné, to je odvaha, pomyslel si Olda. Je to tak ale lepší, případnou nedůvěru by asi neměl čím rozptýlit.

Bez dalších potíží došli k paneláku. Čert se hned hrnul po schodech nahoru, ale Olda se přece jen po svém hostu ohlédl, zda ho následuje. Ten ale nezaváhal a byl jim v patách.

Olda otevřel klíčem dveře bytu.

„Můžu si na chvilku pozvat kamaráda?“ zahalekal do prázdné chodbičky.

„Když nebudete dělat nepořádek!“ dala si z kuchyně ihned podmínku jeho matka.

Čert, odepnutý z vodítka, vyrazil vpřed. Čich mu zvěstoval, že v kuchyni probíhá velice slibný jev, zvaný vaření. Nejspíš to bylo kakao slíbené Oldovi, ale kdo ví, třeba přitom něco na zem upadne i pro pejska.

„Dá si ten tvůj kámoš kakao?“ zeptala se z kuchyně matka. „Udělám mu taky.“

„Já nevím,“ zarazil se Olda.

Uvědomil si, že opravdu nemůže za svou návštěvu rozhodovat a zeptat se jí? Jak?

„Když tak jo, to se nezkazí,“ podotkl nakonec dvojsmyslně.

Pravda, když návštěvě kakao zachutná, dobře. Když ne, dá si sám obětavě dva hrnky.

Zatáhl dítě do svého pokojíku, posadil ke stolu a vytáhl z knihovničky několik velikých dětských naučných knih. Nejlepší by byl slovník, uvažoval, ale slovník česko–andělský se asi nikde na světě nenajde. Obrázky budou to nejlepší, co se dá vymyslet.

Dítě si knížku zvědavě prohlíželo. Po chvilce pochopilo, jak její listy obracet a dostat se tak k dalším obrázkům. Moc se u nich ale nezdržovalo a zakrátko knížku prolistovalo.

„Zajímavé,“ řeklo, aniž otevřelo ústa. „Také jsme kdysi používali podobné obrázky, ale to už je hodně dávno.“

Olda se trochu zamračil. Textu si dítě zřejmě vůbec nevšimlo. Snažil se jeho pozornost připoutat k písmenkům, ale nějak se mu to nevedlo. Panebože, říkal si rozmrzele, já se dostat do vesmíru na nějakou cizí planetu, kde by mě domorodci chtěli naučit jejich řeč a písmo, to bych se jinak snažil!

Dítě opatrně odložilo třetí knížku.

„Tady je to kakao!“ ozvalo se ode dveří.

Oldova maminka postavila opatrně na stůl podnos se dvěma hrnky kakaa. Byla ze všech maminek nejkrásnější, ale vypadala velice překvapeně, když spatřila, koho si to Olda přivedl.

„Kdo je to, Oldříšku?“ zeptala se syna. „Toho jsi u nás ještě určitě neměl!“

„Neměl,“ přiznal Olda. „Je to přece anděl! Nevidíš?“

„Ta přezdívka mu docela sedí,“ řekla matka. „Pro tentokrát vám to uznám, ale příště mi nelži. Kdyby tak opravdu nevypadal, byl by to hloupý vtip. A nedělejte tu randál.“

Usmála se a odešla. Dívali se za ní, jak odchází. Bísíája s pochopitelným zájmem, Olda vytřeštěně. Proboha, napadlo ho, jak jen to mohlo tak lehce projít?

Náhle si uvědomil, že Bísíája nemá na sobě andělský bílý šat, ale košili a kalhoty, stejně jako Olda. Z andělské podoby mu zůstal jen obličej a hříva zářivých vlasů, ale nebyly už zlaté jako v první chvíli, kdy je prozařovalo nepozemské světlo. Teď byly jen čistě žluté, ale to už nevypadalo tak neskutečné, aby se to nedalo chápat i pozemsky.

„Bísíájo...“ nedokončil otázku.

„Vypadám teď víc jako vy?“ pocítil jeho protiotázku.

„Ano,“ přiznal ještě trochu zmateně.

„Smím ti... něco nabídnout?“ vnímal ihned další. „Naučím tě našiřeč. Je to jednodušší, než abys mě ty učil vaši. Našiřeč zvládne i zvíře, ale vy sami ji očividně neumíte.“

Olda trochu strnul. Naučit se andělskou řeč... což o to, lákavé by to bylo. Ale i když sám před malou chvilkou návštěvníkovi v duchu vyčítal chybějící snahu o dorozumění, teď v něm samotném převážila opatrnost.

Horečnatě uvažoval. Pak ho něco napadlo.

„Čerte!“ zavolal na psa. A hvízdl, aby to pes vzal vážně.

Černý psík přiběhl celkem ochotně, v kuchyni se beztak nic zajímavého nedělo.

„Zkus to nejdřív na něm,“ ukázal Olda rezolutně.

Konec konců, k takovým účelům se přece pokusná zvířata používají...

„Aha, chceš to vyzkoušet...“ pochopilo dítě trochu zaraženě.

„Ano,“ řekl Olda.

„Jak myslíš...“ řeklo dítě. „Není to ale obvyklé. Nemá se to dělat, to zvíře přitom získá na inteligenci, ale... když to jinak nejde... Trváš na tom?“

„Ano,“ řekl rezolutně Olda.

Psík se na povel přišoural blíž, už ne tak ochotně. Pochopil, že páníčkové nejeví smysl pro hru, spíš z toho koukala drezúra. Ne že by byla tak obávaná jako tresty, ale nedalo se ani tvrdit, že by ji pes měl v lásce.

„Chceš se naučit dorozumívat se svým člověkem?“ cítil Olda, ačkoliv to bylo očividně určené psovi. „Jestli chceš, štěkni.“

K Oldovu údivu Čert okamžitě štěkl a pak vyčkával, co bude dál. To zvíře rozumělo, co se po něm chce!, došlo Oldovi. Řeč které rozumí i zvířata, to by přece nebylo marné!

„Skoč ke mně,“ poručilo psovi v duchu dítě.

Psík vyskočil návštěvě do klína a stočil se do klubíčka.

Páni, takhle poslušný pes! zajiskřily Oldovi oči. To by spolužáci čubrněli!

„Neboj se, neublížím ti,“ měkce a chlácholivě uklidňovalo zvíře nebeské dítě. Pes mu kupodivu rozuměl a držel jako přibitý. Zdálo se, že se ti dva jen mazlí, navenek to vypadalo, jako kdyby dítě šeptalo psovi něco zajímavého do ucha.

Pak ale Olda nestačil sledovat, co se děje. Jako když v magnetofonu během přehrávání zapnete rychloposuv, tak nějak na něho zapůsobila záplava, ozývající se někde uvnitř hlavy, jako skoro všechno, čím se návštěvník projevoval. Tentokrát ale ničemu nerozuměl, bylo to příliš nahuštěné a nesrozumitelné.

Pak to přestalo, ale dítě ani pes se nehýbali.

„Vadilo ti někdy, že ti tvůj kamarád nerozumí?“ zeptalo se najednou dítě vyčkávavě.

Než ale Olda zareagoval, ozvala se mu v hlavě odpověď.

„A jak! Je to strašné, jak mě nechápe!“

Olda strnul. Otázku očividně pokládal návštěvník z vesmíru, ale odpověď, ozývající se kdesi v hlubině jeho hlavy, očividně pocházela – od psa!

„Často si nerozumíte?“ politovalo psa nebeské dítě.

„Skoro nikdy!“ postěžoval si černý psík a olízl se. „Pes si chce něco očichat a člověk ho táhne pryč. Na hloupém kusu kůže! Sám nic necítí, ale druhým potěšení znemožní, necita!“

„Cože?“ vybuchl Olda. „Já že jsem necita?“

„No vidíš,“ podíval se psík vyčítavě na návštěvu. „Ty tomu jeho štěkání rozumíš? Já ani za blechu. Ještě že ses tady objevil. Myslel jsem, že nás chceš pokousat, ale spletl jsem se, promiň! S člověky je to vůbec hrozné!“

„Často ti něco nedovoluje?“ zeptalo se psa dítě.

„Skoro pořád,“ potvrdil pes se zadostiučiněním. „I když jiní člověci jsou ještě horší, pes u nich nemá zastání. S tímhle se to dá vydržet, maso mi občas dává, natočí do misky vodu z pramene ve zdi, obejde se mnou pár místeček... jiní mi ani kůži z buřta nedají. Člověci jsou hrozně nespravedliví! Když se to tak vezme, i ten můj je pěkný necita!“

„Jedeš!“ vyhrkl na něho Olda.

„No vidíš,“ řekl pes. „Umí jen rozkazovat! Tuhle mě táhl kolem řeznictví... on snad ani ty hory masa necítí! Ne aby počkal, až je aspoň nosem sežeru! Teď mám jít pryč, no vidíš, jaká je s ním domluva? Na jedno půjdeme ven má víc zákazů než chlupů na nohou.“

„Čeho jsem se to dočkal!“ zaúpěl Olda. Dítě i pes se na něho zadívali nechápavě.

„Nerozumíme ti,“ přiznalo po chvilce nepozemské dítě. „Ale zdá se, že rozumíš svému zvířeti lépe než předtím. Je tomu tak?“

„Ano!“ vyhrkl Olda.

„Myslíš, že by se choval lépe, kdybyste si rozuměli?“ obrátil se andílek opět na psa.

„Nevím,“ uvažoval Čert. „Až mě ale bude zase odstrkovat, povím na něho, že chodí do skříně na čokoládu!“

„A dost! Zalezeš!“ obořil se Olda na psa.

„No vidíš,“ postěžoval si pes andílkovi. „Mám si jít lehnout pod stůl, zrovna když se mi nechce. Tak je to skoro pořád. Když se chce pes mazlit, člověk ho odmrští. Stížnosti jsou tady nejen zakázané, ale i trestané.“

„Já chci taky umět tu řeč!“ řekl odhodlaně Olda.

„Nerozumím ti...“ znejistělo nebeské dítě. „Ale chtěl bys umět naše dorozumívání, ano nebo ne?“

„Ano!“ řekl rychle Olda. „Nelíbí se mi, že to umí pes a já ne!“

„Rozuměl jsem ti jen ANO. Mám to chápat jako souhlas?“

„Ano!“ opakoval rychle Olda.

„Nemusíš se toho obávat. Když to zvládne pes, proč ne ty?“

„Ano!“ popoháněl andílka Olda.

„Dobře,“ souhlasilo dítě. „Na klín se mi ale nevejdeš, lehni si tady.“

Olda si rychle odložil na stůl brýle, opatrně si lehl na pohovku a nebeské dítě se k němu sklonilo.

„Neboj se, neublížím ti,“ uklidňovalo ho měkce a chlácholivě, jako prve to zvíře.

Náhle pocítil podivné bodnutí pod uchem a současně se mu zatočila hlava. Padl na něho strach. Bodnutí do krku? To přece dělají upíři! A on tak ochotně a důvěřivě...

Chtěl vyskočit, ale dříve než se mu to podařilo, cítil, jako by v něm všechny svaly naráz zhadrovatěly. Nemohl pohnout ani jedním prstem. Se stále stoupající hrůzou cítil, jak mu cosi ostrého, horkého a kluzkého vniká pod uchem do hlavy.

„Neboj se, neublížím ti, to přece nebolí,“ opět cítil to měkké, chlácholivé uklidňování.

Oldu to ale neuklidňovalo. Ten upír mu vysaje krev a změní ho na cosi sobě podobného. Jak jen mu mohl tak důvěřovat? Ale co pes? Ačkoliv... i v knihách se píše, že upíři zvířatům poroučí co je napadne, kdo chce tvrdit, že toho nemohl využít?

Hlava mu třeštila, cítil v ní hrozný tlak, ale vědomí neztratil. Do hlavy mu vnikalo stále hloub a hloub cosi neznámého a to ho plnilo zoufalstvím. Jak jen mohl uvěřit...!

Pak najednou pocítil opět tu záplavu pocitů. Porouchaný magnetofon mu cosi přehrával tak zrychleně, že z toho nic nechápal, tentokrát mu to ale bušilo v hlavě jako nějaký obrovský zvon a vzbuzovalo to v něm další a další hrůzu. Takhle hloupě...

Konečně cítil, jak se to neznámé COSI pomalu vysouvá zpátky, ven z jeho hlavy. Co to bylo? Upíří zuby? Ne, ty přece prokousnou jen krční tepnu. Jazyk se k tomu už vůbec nehodí. Co to na něho ten mimozemský netvor má?

Pak pocítil olíznutí. Jako kdyby ho pod uchem olízl pes. Mimozemšťan se narovnal. Snad už dokončil, co zamýšlel, utěšoval se Olda.

„Ano,“ ucítil v té chvíli jeho bezhlasou odpověď. „Konečně ti rozumím. Jistě nebudeš litovat, že jsi svolil.“

„To... to už teď umím...?“ pomyslel si Olda. Posadil se a dal nohy na zem. V hlavě mu pořád trochu hučelo, ale pozvolna to přestávalo.

„Umíš,“ potvrdil mu mimozemšťan. „Když si na něco jasně pomyslíš, tvá myšlenka se přenese ke mně i jinam. Budeš si muset trochu nacvičit směrování, ale to už je maličkost.“

„Co si mám nacvičit?“ zeptal se Olda a nasazoval si brýle.

„Směrování,“ opakovalo nebeské dítě. „Když si něco pomyslíš jen obecně, vnímají to všichni kolem tebe, nejen ten, komu to chceš sdělit. Musíš se naučit myslet tak, aby tě vnímali jen ti, které určíš. Nechceš přece zbytečně rušit všechny kolem. Kromě toho se při správném směrování myšlenky přenášejí na větší dálku.“

„I kolem světa?“ ožil Olda.

„Obvykle dál, někdy až přes dva až tři sousední světy,“ dostal odpověď.

„To bych... to bychom si mohli povídat, i když budeš zpátky doma!“ vyhrkl Olda.

„Ne, to už bys chtěl příliš,“ zarazilo ho vesmírné dítě. „Už v sousedním vesmíru je to slabé a každá další hranice vjemy zeslabuje. V dalším vesmíru je to jen věcí náhody. Na náš svět vede mnohem složitější cesta, než aby se tam cokoliv přeneslo.“

„Zato ti budu konečně rozumět i já,“ připojil Čert svůj příspěvek k výčtu výhod. „Víš ty vůbec, jak je pro psa těžké pochopit, co mu chceš?“

„Ty rošťáku!“ pomyslel si Olda. „Kdo mi to před chvílí vyhrožoval žalováním? Kdo má přitom víc másla na hlavě? Jak to bylo předevčírem s tou loužičkou na chodbě?“

„Kdo večer předtím zapomněl na venčení?“ ohradil se Čert. „Já ne, připomínal jsem se důrazně. Kdo se ale místo venčení koukal na bedýnku s obrázky a odstrčil mě, kdykoliv jsem přišel? Kdo to měl potom vydržet až do rána?“

„Protože dávali zajímavý film,“ ospravedlňoval se Olda. „Kdo to ale ráno musel utřít?“

„Kdyby bylo venčení, nebylo by utírání,“ trval na svém Čert. „Beztak jsi to utřel, aby to paní nepoznala a nehubovala tě. Dobře ví, jak rád zapomínáš na své povinnosti. Ostatně, bylo to jen na chodbě a ne na koberci, dávno nejsem štěně.“

„Tak dost!“ napomenulo je nebeské dítě. „Přestaňte si vyčítat skutečné i domnělé křivdy a smiřte se. Teď to snad bude mezi vámi lepší.“

„Jen aby!“ pochyboval psík.

„Olda se bude víc snažit,“ navrhlo smířlivě dítě. „A ty se jistě lépe připomeneš.“

„Bude mi rozumět i naše paní?“ ptal se pejsek váhavě.

„Každý, na koho se obrátíš,“ ujistilo ho dítě. „Neměl bys ale ostatní lidi obtěžovat. Zdá se, že v tomto světě není obvyklé, aby se zvířata s lidmi dorozumívala.“

„To tedy není,“ souhlasil Olda. „Jestli bude často žalovat...“

„Pak je nejlepší rada: nemít co tajit,“ nadhodilo nebeské dítě.

Olda si v té chvíli uvědomil, že to bude mít i stinné stránky. Užalovaný pes nemusí být žádná velká výhoda. A nemít co tajit? To může s vážnou tváří navrhovat leda anděl! Zvlášť když nemá ponětí o životě na Zemi!

„Vidíš! A právě to by mě zajímalo,“ ožil Oldův návštěvník. „Potřebuji se nějak šikovně seznámit s vaším světem a s vašimi zvyky. Uznej, není to k závidění ocitnout se znenadání v úplně cizím světě.“

„Mě by zase zajímalo, jak ses sem dostal,“ pomyslel si Olda.

„To by bylo dlouhé vysvětlování,“ opáčilo dítě. „Jak už víš, je to složitější.“

„Dobře,“ spokojil se Olda. „Ale něco mi snad říct můžeš. Například jak se dostáváš z jednoho světa na jiný? Myslel jsem si, že na to potřebuješ něco... nějakou bránu či co... Tady jsem ale nic takového neviděl.“

„Veliké brány jsme používali asi tak před sto tisíci lety,“ přikývlo dítě. „Zpočátku to ani jinak nešlo. Teď už jsme trochu dál a bránu si dnes nosím v sobě.“

„Ty máš v žaludku nějaký stroj?“ nevěřil Olda.

„Proč v žaludku?“ usmálo se dítě.

Najednou měl Olda pocit, jako kdyby jeho host trochu... zprůhledněl. A nebyl to pouhý pocit, jeho šaty i tělo opravdu zprůhledněly. Jako kdyby měl před sebou ducha. Uvnitř jeho těla se začaly zvolna objevovat jednotlivé orgány. Olda najednou jasně viděl pomalu tlukoucí srdce, to pak opět zmizelo a objevily se plíce... Prostě přestaly být průhledné.

Páni, mít tohle ve škole, to by bylo zajímavé vyučování! Školní modely orgánů se s tím nedají srovnávat! Na to, že byly trochu zahalené v jakémsi mlžném oparu, byly překvapivě ostře viditelné.

„Částečná průhlednost patří do běžného vybavení,“ souhlasilo dítě. Při těch myšlenkách se mu pod žaludkem objevil jakýsi nepříliš velký tmavohnědý orgán. Olda jen zalitoval, že ve škole lidské tělo ještě nebrali, takže se na to díval značně zmateně.

„Tohle je idarchon,“ ukázalo si tam dítě poloprůhledným prstem.

„A tady slýrib,“ předvedlo mu další divný orgán, umístěný až nahoře nad plícemi. Pak se ale zase rychle zneprůhlednělo.

„Odpusť mi, ale průhlednost vyčerpává a já musím silou šetřit,“ omlouvalo se.

„Tak mi aspoň řekni, co to je?“ smlouval Olda.

„Jen ti chci ukázat, co teď používáme. Slýrib je naše současná brána. Umožňuje nám přechod z jednoho světa do druhého. Před statisíci lety jsme na to měli velké stroje se stálou obsluhou a obrovskou spotřebou energie, dnes je to běžné vybavení každého z nás.“

„A to druhé, idarchon, nebo jak se to jmenuje?“ zajímal se Olda.

„Čím je pro žaludek jídlo, tím je pro idarchon energie,“ řeklo dítě. „Stahuje ji pro naše potřeby z okolí. Díky tomu máme energii na létání... a tak...“

„Jů, to je bezva,“ obdivoval to Olda.

„Kdysi jsme je také neměli,“ ujišťovalo ho dítě. „Ale to je už příliš dávno a nikdo už se na ty pradávné časy nepamatuje.“

Nedalo ale Oldovi čas a začalo se zvědavě vyptávat. Olda jeho zájem chápal. Musí být přece úžasné ocitnout se znenadání na neznámé planetě, i když je to dvojník Země, a sám si pokládal za velkou čest pomáhat svému hostu orientovat se u nás.

„Tak dlouho že se učíte?“ divil se andílek. „Na tak skrovné vědomosti že se musíte učit několik let? To je podivné...“

Olda mu tedy vykládal, co všechno už se ve škole naučil. Čtení, psaní, počty...

„Jenom?“ podíval se na něho divně andílek. „Na tohle potřebuji jednu paměťovou pihu a hodinu na adaptaci, jak je možné, že nad tím strávíte tolik let?“

Oldu to zarazilo.

„Jak vy se vlastně učíte?“ zeptal se andílka.

„To, čemu říkáš učení, to u nás nemáme,“ pokrčil docela lidsky rameny. „Tomu říkáme mechanické vědomosti a na to máme paměťové pihy. Přiložíš si pihu za ucho, přilípne se tam a do druhého dne zmizí. V noci se z ní všechny mechanické vědomosti přestěhují do tvé hlavy a je to. Stačí trochu to procvičit a je vystaráno. Učíme se jen tomu, co se do mechanických znalostí nevejde: tvořit, jásat, cítit...“

„Takové učení bych si taky dal líbit!“ povzdychl si Olda.

„Náhodou mám docela slušné vědomosti z biologie,“ pochlubil se andílek. „Už sis toho mohl všimnout. Kdybys chtěl nějaké mechanické vědomosti získat, klidně si o ně řekni.“

„Jaké?“ zasvítily Oldovi očka.

„Samozřejmě jen běžné mechanické,“ omlouval se už předem andílek. „Kontaktní jadkl už ode mě máš, do zítřka bys mohl znát všechno.“

„I dějepis?“ sondoval Olda.

Andílkovi chvíli trvalo, než si ujasnil pojmy.

„Samozřejmě že ne,“ ujistil Oldu opatrněji. „Vědomosti svázané s tímhle světem ode mě nedostaneš, sám je přece nemám. Mohu ti věnovat jen co platí všude stejně. Matematika je stejná ve všech vesmírech až na jupiterské, ale ty jsou beztak pod obzorem.“

„Aspoň to,“ povzdychl si Olda trochu zklamaněji. Takže se bude muset bez andělské pomoci dál učit nejen dějepis, ale i zeměpis, češtinu a jazyky... no, aspoň že ty počty...

„Nevěš hlavu,“ napomínal ho andílek. „Na zdejší poměry to bude určitě velký skok.“

Pak ho ale upozornil, že tu paměťovou pihu musí nejprve vypěstovat a to chvíli potrvá. Když to půjde dobře, měla by být hotová zítra.

Olda nabídl návštěvě kakao, ale andílek se omluvil, že jíst nebude.

„Dokud pořádně neznám zdejší bakterie, nenuť mě jíst,“ požádal Oldu. „Mohl bych je spálit xerim, ale tuhle možnost si schovávám na horší časy. Bakterie jsou v každém vesmíru, můj oblek mě proti nim chrání, ale riziko je už to, že dýchám.“

„Co by se ti mohlo stát?“ vyzvídal Olda.

„Někde nic, jinde hodně,“ řekl andílek neurčitě. „Na většinu běžných světů můžeš jít bez obav, ale jinde by ses mohl rychle změnit v páchnoucí hromádku rosolu. Jsou tím proslulé zejména venušské světy. Tady nic nebezpečného neočekávám, ale nezlob se, když si raději jakékoliv jídlo aspoň zpočátku odpustím.“

„Nebudeš mít hlad?“ zajímal se Olda.

„První den jistě ne,“ tvrdil andílek.

Olda tedy s chutí snědl obě snídaně a odnesl nádobí do kuchyně.

„Půjdete ven?“ zeptala se ho matka.

„Jistě,“ řekl Olda.

„Vezměte s sebou Čerta,“ připomněla mu.

Olda na to neřekl ani slovo. Jednak ho zajímalo, jak se bude pes projevovat venku. Což se ho takhle zeptat, co tam pořád čuchá? Za druhé, nechat psa doma by nebylo moc taktické, stačilo připomenout si jeho užalované vyhrůžky. Bude lépe mít ho pod kontrolou.

Čert pochopitelně nebyl proti. Nabídku venčení pes nikdy neodmítá.

Andílek byl, jak jinak, zvědavý. Konečně by měl porozumět zdejším záhadám!

Oldu napadlo, že je to krásný paradox, kráčet s andělem a čertem... Mikuláš je přece tak daleko... Ale pomyslel si to jen slabě a snažil se, aby to nešlo ven. Jak se zdálo, ani pes, ani andílek si toho nevšimli.

Vyšli z paneláku a zamířili k lesoparku. Andílek měl teď na sobě kombinézu podobných barev jako Olda. Od pasu nahoru napodoboval barvou Oldovu košili, dolů jeho kalhoty. Pásek měl jen barevně naznačený, ale to se dalo rozpoznat až zblízka.

„Tady pozor,“ varoval oba Olda. „Tohle je rušná silnice, jezdí tu spousta aut. Musíme ji přecházet opatrně a dobře se dívat, aby nás některé neporazilo.“

„Auta, to myslíš ty stroje, co se tady pohybují?“ upřesňoval si to andílek.

„Jistě,“ souhlasil Olda. „Vy auta nemáte?“

„Nevím,“ připustil neurčitě andílek. „Nejspíš ne. K čemu jsou dobrá ta vaše?“

„Na ježdění,“ vysvětloval ochotně Olda.

„A strašně smrdí,“ přidal se Čert.

„Že nevoní, to chápu,“ přiznal andílek, když kolem nich přejel těžký tahač. „Ta vůně patří mezi středně příjemné. Ale co je to ježdění?“

„No, když se potřebuješ někam přemístit...“ uvažoval rychle Olda.

„Aha...“ pochopil andílek. „Přemísťovadlo. A jiné nemáte?“

„Máme,“ řekl Olda. „Vlaky, letadla... a lodě...“

Představil si přitom rychlík na kolejích a jumbo–jet, vznášející se z ranveje.

„Jestli to dobře chápu, jsou to všechno přemísťovací stroje, jen různého druhu,“ chtěl upřesnění andílek. „Přesněji stroje, které se samy přemisťují a vás přitom berou s sebou.“

„Jo, přesně tak,“ souhlasil Olda. „Vy takové nemáte?“

„Měli jsme,“ souhlasil andílek. „Ale hodně dávno. Pohyblivé stroje nejsou výhodné. U nás je nejprve nahradily pevné stroje, které tě pošlou kam si přeješ, ale samy zůstávají na místě. Na mezihvězdné lety je máme dosud, ale v rámci jednoho světa je nahradily vdudegy. Když máš přemísťovadlo přímo v sobě, nepotřebuješ na to žádné neohrabané stroje. A když se nepotřebuješ rychle dostat až kamsi za obzor, jistě ti postačí jen tak si létat.“

Olda se na něho díval s údivem. Tyhle bytosti jsou opravdu zvláštní. Místo používání strojů mění samy sebe! Těžko říci, co je výhodnější?

Silnici přešli v pohodě a zamířili do lesa. Cestička zde byla užší než chodník, černý psík proto vedl konvoj, Olda kráčel za ním, andílek opět skupinu uzavíral.

„Tomu kolem nás říkáme lesopark,“ vysvětloval Olda. „Je to taková větší oblast zeleně ve městě.“

„Už jsem si všiml, že žijete v jeskyních, i když zřejmě umělých,“ přikývl andílek.

„Vy nemáte ani domy?“ ohlédl se na něho nedůvěřivě Olda. „Kde vlastně bydlíte?“

„Všude,“ opáčil andílek.

Olda měl náhle pocit, že se ocitl v jiném světě. Byla to jen představa, ale velice věrná. Kolem byli lidé podobní jeho návštěvníkovi. Jedna skupina, čítající dvě desítky lidí, seděla v kruhu a zřejmě něco zpívala, podobně jako u nás trampové u ohně, jen ten oheň mezi nimi chyběl. Druhá vzdálenější skupina obsadila košaté větve velkého stromu. Nebylo znát, zda také zpívají, nebo se zabývají něčím jiným. Vjem ale zmizel stejně rychle, jako se objevil.

„No dobře,“ připustil Olda. „Ale neříkej mi, že se pořád bavíte jen zpěvem. Co když prší, nebo je vůbec špatné počasí? A v noci, spíte vůbec? A když ano, kde?“

„Jistěže v noci spíme,“ přitakal andílek. „Ale na to nepotřebujeme jeskyně.“

Oldovi nakrátko blikla hlavou představa člověka, spícího jen tak pod stromem.

„Někteří naši lidé také nikde nebydlí,“ poznamenal k tomu s vážnou tváří. „Někteří prý dokonce schválně. Ostatní je ale většinou litují.“

„Proč?“ usmál se andílek. „Co je krásného na vašich jeskyních?“

„To pochopíš, až bude ošklivo, zima a déšť,“ věštil mu Olda. „V takovém domě je pak sucho, teplo a klid, večer i světlo.“

„Na to snad nepotřebuješ obrovskou jeskyni, nejspíš nepřenosnou,“ usmál se andílek.

„Je to nejlepší řešení,“ opáčil trochu dotčeně Olda.

„Vás nenapadlo pořídit si menší, snadno přemístitelný úkryt, kde by bylo sucho a teplo, ale bez nevýhod velkého kamenného monstra?“

„Někteří lidé to také tak provozují,“ ustoupil Olda. „Takovým menším domečkům na kolech říkáme karavany.“

„Proč na kolech?“ zajímal se andílek.

Olda si zkusil představit karavan. Tušil už, že andílek z jeho představy získá nejrychleji správný dojem o podstatě věci.

„Aha...“ podotkl andílek. „Něco menšího... nemáte? Tohle se asi dá přemisťovat, ale ne bez dalšího těžkého přemisťovacího stroje.“

„Pak si můžeš vzít na záda stan a vyrazit na výlet pěšky,“ řekl rychle Olda a hned si to co nejjasněji představil.

„No vidíš...!“ rozjasnil se andílek. „To přece vypadá nejlépe, ne?“

„Ne,“ usadil ho Olda. „Pěší túry se stanem jsou krásné, ale nedají se provozovat po celý rok. Stan je něco jako nouzový dům, ale opravdu jen nouzový. Někam přijdeš, přespíš a ráno jdeš dál. Na nic víc to není.“

„To ti nestačí?“ opáčil andílek udiveně.

„Když je špatné počasí, zima, déšť, vítr, nebo v zimě sníh, brzy poznáš, že tě stan před vším neuchrání.“

„To bude asi chyba toho stanu, ne?“ opáčil andílek. „My totiž máme něco podobného, ale nikoho už ani nenapadne žít v jeskyni, jako vy.“

„Domy nejsou jeskyně,“ opáčil uraženě Olda. „To se nedá srovnávat. V jeskyních bývá vlhko, zima a vůbec... co máš proti domům?“

„Nic,“ ustoupil andílek. „Jen si myslím, že domy mají k ideálu daleko. Jak je vlastně přemisťujete? Asi jen ty malé, s kolečky. A ještě na to potřebujete další stroj.“

„Máme i karavany s motorem, ty jezdí samy,“ podotkl Olda a představil si takový, co nedávno viděl u kamaráda o pár ulic dál.

„Pěkné monstrum!“ podotkl andílek. „Jistě má desetinásobnou hmotu než ty!“

„Přidej,“ souhlasil Olda. „Ale zato je tam všechno, i vlastní kuchyně a záchod.“

„A to je co?“ zarazil se andílek.

„Kuchyně... tam se připravuje jídlo,“ intenzivně si představoval Olda. „A záchod... to je ...pro opačné potřeby...“

Zarazil se při představě, jak má tohle sdělit andělu. Ta představa ho ovšem napadla, ale nebyl si jistý, že se zrovna hodí do konverzace s návštěvou, ke všemu z vesmíru.

„Aha,“ ještě více se usmál andílek. „Řekněme problém s odpady, je to tak?“

„Jo,“ suše přikývl. Současně mu došlo, že si to nejspíš představil až příliš jasně, takže to svému návštěvníkovi předal ve vší syrovosti. Měl by si dávat pozor, co... si pomyslí.

„To snad nevadí,“ utěšoval ho andílek, ale kolem úst mu pohrával pobavený úsměv. „My sice o tomhle moc nediskutujeme, ale pořád nás to spojuje se zvířecí říší... Samozřejmě by to šlo vyřešit jinak, ale nemáme k tomu zatím důvod, takže ani vůli...“

„Tos’ mě potěšil,“ oddychl si Olda. „Už jsem se obával, že jste na baterky...“

Andílek sice hned nechápal, ale po Oldově představě pohybující se hračky a především baterií, které se do ní musí vkládat, mu to asi došlo.

„No... tak primitivní zdroje energie bys snad nečekal,“ usmál se na Oldu. „I když něco z toho v přírodě platilo a platí dosud. Odněkud musíš získávat energii, abys ji mohl používat. Buď z jídla, nebo idarchonem.“

„...to je to, co máš v sobě a vypadá to jako... jako játra?“ sondoval opatrně Olda.

Po pravdě řečeno, kdyby jim doma maminka občas neusmažila játra na cibulce, nejspíš by ani netušil, k čemu by měl ten podivný orgán andělů přirovnat.

„Játra přece slouží k něčemu podobnému,“ opáčil andílek. „Jenže s nižší účinností.“

„Ty bys dokázal úplně nejíst?“

„Skoro,“ přikývl andílek. „Idarchon prudce snižuje naši závislost na energii z potravy. Kdybychom nepotřebovali i něco jiného než energii... možná bychom se bez první vyživovací soustavy dávno obešli. Potravu ale potřebujeme jako zdroj materiálu. Když nebudu jíst dvacet dní, ve vašem světě se mi nejspíš nic nestane, máte tu volné energie dost. Ale nejíst půl roku nebo rok, to už by se nepříznivě projevilo. Potřebuji přece ještě hodně vyrůst!“

„Páni!“ opáčil obdivně Olda. „Dvacet dní nejíst! Já bych zemřel hlady už po týdnu!“

„Idarchon tě zbaví únavy, na kterou tělo obvykle reaguje hladem,“ pokračoval andílek. „Nedostatek živin se projeví až později.“

„A co žízeň?“ zajímalo Oldu.

„To bývá pocit nedostatku vody,“ tvrdil andílek. „Záleží, jak s ní tělo hospodaří. Když používáš vodu jako většina suchozemských živočichů k ochlazování odpařováním, pocítíš její nedostatek brzy. Předpokládám, že bez idarchonu ještě neumíte řídit teplotu jinak.“

„Takže se andělé nepotí?“ pomyslel si nedůvěřivě Olda.

„Ne,“ potvrdil andílek. „Sneseme celý rozsah teplot kapalné vody od mrazu do varu.“

„Větší mráz a větší horko ne?“

„Tam si vypomáháme oděvem jako vy,“ připustil andílek. „Moje oblečení snese do jisté míry mráz i oheň, zejména když si je dám až přes hlavu.“

Sáhl si dozadu za krk a přetáhl si přes hlavu cosi jako těsnou, neplandavou kapuci. Až na to, že ji tam předtím neměl.

„Dobrý,“ kvitoval to Olda. „To nevypadá špatně.“

„Nevypadá,“ opakoval andílek, ale trochu zesmutněl. „Na běžné cestování to stačí. Jen nevím, jestli s tím vystačím i tady. Je vás příliš mnoho – ledaže by zrovna tady byla tak velká koncentrace lidí... zejména když toho o vás moc nevím...“

„To by se snad dalo vyřešit,“ uvažoval Olda v duchu, což ovšem bylo totéž, jako kdyby uvažoval nahlas. „Tady se s extrémními teplotami nesetkáš. Jídlo... jestli ti jde o baktérie, my si jídlo beztak většinou vaříme, to bakterie nesnesou. Když vynecháš studená jídla, budeš mít pořád dost velký výběr.“

„Jídlo mě zatím neznepokojuje,“ zlehčoval to andílek. „Zajímalo by mě až po půl roce, tak dlouho tu snad ani nebudu.“

„A když ano?“ nadhodil Olda.

„Nestraš,“ reagoval andílek trochu prudší myšlenkou.

Došli mezitím na místo, kde se ráno objevil. Čert se nadšeně vrhl ke krajním stromům, kde byly jistě čerstvé psí zprávy, kdežto andílek se zastavil na místě, kde se prve objevil.

„Zkusím, jestli už to přestalo,“ navrhl nerozhodně.

„Počkej chvilku,“ rozmlouval mu to Olda.

„Čím dřív se mi podaří vrátit domů, tím dřív budu zase tady...“ ujišťoval ho andílek.

Na jeho pokyn Olda i s Čertem trochu odstoupili. Opět se rozzářila ta podivná zářící bílá křídla, ale opět vzápětí rychle pohasla.

„Je to tam pořád,“ zesmutněl andílek.

„Co je tam?“ ptal se ho s účastí v myšlence Olda.

„Žár,“ řekl andílek. „Žár, co není vidět, ale spaluje, takové... zlé světlo, rozumíš mi? Je zlé samo o sobě a dvojnásob, když nevím, proč tam je. To je na tom nejhorší.“

„Má to být... radioaktivita, nebo něco takového?“ uvažoval Olda, co ho napadlo.

Zkusil si představit, co věděl o radioaktivitě: něco spalujícího, vyzařujícího z kamene.

„To bude asi ono,“ souhlasil andílek, když Olda skončil s demonstrací svých představ. „Na některých světech se to vyskytuje. Ale tam, kam chci jít, nic takového nemá co dělat!“

„Co to ale znamená?“ uvažoval Olda prakticky. „Myslíš, že je to něco přechodného? Asi ano, když to tam předtím nebylo. Pak by bylo nejjednodušší počkat u nás, až to přestane.“

„Asi máš pravdu, bylo by to nejjednodušší,“ připustil andílek. „Nestabilní cesty skutečně existují a mění se, ale čekání, až to přestane, odporuje našim zkušenostem. Bývá tomu přesně naopak, ty cesty nakrátko vznikají a nadlouho mizí. Nevím, co by mě mohlo potkat horšího.“

„Tady ti těžko poradím,“ povzdychl si Olda. „Jiná cesta od nás nevede?“

„Jistě vede,“ pomyslel si andílek. „Z každého světa vedou přinejmenším dvě cesty, to je nejmenší možný počet, většinou jich bývá víc. Já ale znám jen jednu cestu zpátky, právě tudy. Ostatní cesty vedou do neznáma, o kterém nevím vůbec nic.“

„Do neznáma jsi přece šel už k nám,“ utěšoval ho Olda.

„Ne tak docela,“ opravil ho andílek. „Mám takovou prastarou mapku...“

Z propletence čar a podivných navlečených korálků, který Olda vzápětí v duchu spatřil, rozhodně nebyl moudrý. Raději začal uvažovat jiným směrem. Pokud se sem andílek dostal podle nějaké staré mapy, to by přece znamenalo, že tady u nás na Zemi už kdysi nějací jiní andělé byli. Ta andělská křídla... zřejmě neslouží k létání, ale ta podoba...

„Máš pravdu, ale neřeknu ti, kdy to bylo,“ souhlasil s jeho nevyřčenými, i když jasnými myšlenkami andílek. „Kdysi dávno tady byl můj bratr. Dvě cesty na té mapě se pravidelně mění, jedna vždycky trvá šest tisíc let a na dva tisíce let mizí, druhá má dobu opakování ještě delší, něco kolem šestnácti tisíc let. Bráška tady byl tak nějak, před dvěma tisíci lety.“

„Samozřejmě za předpokladu, že váš rok je totéž co náš,“ podotkl Olda, aby zakryl údiv nad věkem andílkova bratra. Je to vůbec možný? pomyslel si už jen pro sebe.

„Víš Oldo, rok je jediné, co v našich světech souhlasí,“ usmál se andílek. „Jednotlivé světy se různě rychle otáčí, den na nich proto trvá různou dobu, ale něco mají společné a to je těžiště, slunce a dobu oběhu kolem slunce. Rok trvá na všech světech stejně dlouho. Může se jenom jinak dělit. Náš rok trvá čtyři sta dva dny, které ještě dělíme na šestnáct dílů.“

„Náš rok trvá tři sta šedesát pět a čtvrt dne, dny dělíme na dvacet čtyři hodiny,“ vysypal ze sebe Olda.

„Takže jedna naše hodina je zhruba o třetinu delší než vaše,“ usmíval se andílek. „Pro první přiblížení postačí vaše hodiny násobit třemi a dělit čtyřmi, to by mohlo stačit.“

„Vida, jak se rychle dohodneme,“ liboval si Olda.

„Kdyby šlo jen o tohle,“ zasmušil se trochu andílek.

Ačkoliv měl andílek jistě lepší možnosti, vypadalo to na pěkný průšvih. Oldu napadlo, co by asi dělal na jeho místě?

Errata:

19.07.2021 09:21