Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Přehrada

„Nepůjdeme jinam?“ navrhl Čert, který mezitím očichal všechno, co ho zajímalo.

„Půjdeme,“ souhlasil andílek. „Tady nejsme nic platní...“

„To bych štěkl,“ tvrdil Čert. „Teryna tu byla naposled včera, Dick mě nezajímá a Bety sem chodí až odpoledne. Tady opravdu nejsme nic platní. Pojďme na louku támhle ke stromu, tam jsou vždycky čerstvé zprávy!“

Andílek i Olda se současně usmáli. Čertovy starosti na jejich hlavy! Pak ale všichni tři vykročili po cestičce dolů s vršku, směrem k rozložitému osamělému stromu uprostřed velké louky. Šťastný a spokojený pes jako vždy vpředu.

„To je dobře,“ pomyslel si Olda, „že máme stejné výrazy tváře...“

„Nejen to,“ přidal andílek. „Člověku podobných bytostí je více. Nejsme jediní, kdo se vám tak podobáme.“

„Až na pár vnitřních orgánů...“ podotkl Olda.

„Ty přece nejsou přírodní,“ opáčil andílek. „Ty jsme vytvořili uměle. Nebo si myslíš, že by v přírodě sám od sebe vznikl orgán jako je idarchon? To je skoro nemožné.“

„Proč nemožné?“ oponoval mu Olda. „Máš takový v sobě, tak jaképak nemožné?“

„Protože nemůže vzniknout,“ trval na svém andílek. „V přírodě všech světů vzniká jen to, co se může vyvinout postupně, většinou specializací nějaké části těla. Pak ale ta část musí být schopná mít takovou funkci od začátku, i když zprvu v nedokonalé podobě. Tak vznikly u ryb ploutve, z nich se na souši vytvořily nohy, až to u nás skončilo úspěšným nástrojem zvaným ruka. Idarchon se ale nemá z čeho vyvinout.“

„Proč ne?“

„Potíž je v tom, že idarchon buď je, nebo není,“ tvrdil andílek. „Žádný přírodní orgán neumí zpracovat volnou energii. Takže tu schopnost nemůže ani rozvíjet.“

„A vy jste to zkrátka vyřešili, že?“

„Vyřešili,“ souhlasil andílek. „Teď už je idarchon životaschopný, má svou funkci, už se nemusíme obávat, že by zakrněl a zmizel. Navíc jsou všechny naše orgány dědičné, nemusí se dětem stále dodávat, ty se už tak narodí.“

Došli mezitím k velkému stromu uprostřed louky. Čertík se jal jeho kmen ze všech stran očichávat, ale Olda v diskusi s andílkem úplně zapomněl na předsevzetí zeptat se psa na jeho čichové dojmy.

„Tady občas lezeme do větví,“ ukazoval andílkovi na šikmé větve, po kterých se dalo vylézt do koruny stromu.

„Tak se tam podíváme, ne?“ nadhodil andílek.

„Čert tam nevyleze,“ upozornil ho Olda. „Psi na to nemají předpoklady.“

„Tak počká dole,“ navrhl andílek. „Však on neuteče. Že máš dole co dělat?“ obrátil se na psíka.

„Ňaf,“ souhlasil pes nahlas. „Když tam nahoře nebudete dlouho...“

K Oldovu překvapení se andílek lehce vyhoupl na nejnižší větev a než se nadál, byl ve výšce. Olda měl co dělat, než se k němu došplhal. Usadili se každý na jedné šikmé větvi proti sobě a chvíli se rozhlíželi.

„Zajímavé,“ pomyslel si andílek. „Ačkoliv na stromy můžeme létat, rádi na ně šplháme jen tak, rukama nohama. Říká se, že už naši předkové žili na stromech. Prý jsme se k tomu jen po mnoha tisíciletích vrátili.“

„Vy žijete na stromech?“ sondoval opatrně Olda.

„Ve stromech máme pocity bezpečí,“ řekl andílek. „Stromy jsou pevnou částí přírody, protože mají kořeny. Ve světě Lutyjotu se stromy dovedou od země odtrhnout a pohybují se, ale bezpečí v nich není, spíš naopak. Jsou to dravci lidožroutské povahy, raději pryč od nich.“

„Naše stromy nikomu neškodí,“ řekl ulehčeně Olda. „Tady můžeš mít pocit bezpečí. Samozřejmě do prvního deště...“

„Co ti vadí na dešti?“ naježil se andílek. „Mám přece kokon, ty jsi mu prve říkal stan!“

„Tady?“ podivil se Olda.

„A kde jinde?“ opáčil andílek. „Všechno své nosím s sebou!“

Nějak nepostřehl z čeho to vzniklo, uniklo mu, že by andílek dával ruku do kapsy, natož aby něco vytahoval. S obdivem ale pozoroval, jak před andílkem na silné větvi stromu vyvstal ovál... čeho vlastně? Vypadalo to jako veliká podlouhlá mýdlová bublina, jen méně zřetelná. Bylo to tak duchovité, jako když andílek prve zprůhledněl.

„Zkus si to!“ pobídl ho andílek. „Nejlépe se do toho nastupuje z boku.“

„Tak mi to ukaž,“ požádal ho Olda.

Andílek se trochu prohnul dozadu a nasunul se bočně do bubliny. Jak Olda pochopil, ze strany byla průchozí či co... Teď to vypadalo, že v té bublině leží na čemsi neviditelném.

„Pojď sem,“ lákal Oldu. „Snad se nebojíš? Neboj se, vydrží to víc než si myslíš!“

Olda si pro jistotu na tu bublinu nejprve sáhl. Až na pocit, jako by si rukou obalenou igelitem sáhl do vody, nic necítil. Z boku to bylo prostupné, dole to pružilo jako nafukovací lehátko. Zkusil se tam vsoukat a po chvilce se mu to podařilo.

„Teď se tu zavřeme,“ pomyslel si andílek. „A pověz mi, dalo by se tu přespat?“

Leželi teď vedle sebe zdánlivě na ničem a přece bezpečně. Olda podle hmatu poznal, že boční otvor bubliny, kterým se vsoukali dovnitř, se změnil v neviditelnou pružnou stěnu.

„Vidíš,“ pomyslel si andílek. „Na přespání je to ideální. Vypadnout se z toho nedá, na zem to s námi nespadne, nad sebou máme listí a oblohu, v noci i hvězdy, ale kdyby pršelo, nezmokneme a v zimě by nám také bylo příjemně.“

„U nás není obvyklé spát ve větvích,“ opáčil myšlenkou Olda. „Ale na trampování by to vážně bylo senzační. A kdybys tu chtěl přespávat, nikdo by tě tu ani nehledal.“

„Protože na to nejste zvyklí,“ souhlasil andílek. „Nevadí. Půjdeme ještě někam jinam? Jak se tak koukám, náš čtyřnohý kamarád nás už netrpělivě vyhlíží.“

Olda neprotestoval. Ležet tu bylo příjemné, ale... čas setkání s mimozemšťanem by se dal jistě využít lépe než k bezcílnému povalování.

Andílek si kokon na své straně otevřel, Olda zase nepochopil jak, a hadím pohybem vyklouzl zpátky na větev. Olda to zkusil po něm. To nafukovací nic klouzalo, ale nakonec se mu přece jen podařilo bezpečně přistát na větvi.

Kokon zmizel stejně překvapivě jako se objevil. Olda ani nepostřehl, že by jej andílek uklízel, neměl ale čas na vyptávání. Jeho nový kamarád seskakoval dolů z větve na větev jako veverka, měl co dělat, aby mu stačil. Byla by to ostuda opozdit se, na tomhle stromě byl přece doma on a jeho návštěvník tu byl poprvé.

„Nešlo by to bez té šňůry?“ žadonil psík při pohledu na vodítko, odložené u kmene.

„Nebudeš utíkat?“ zkusil to po dobrém Olda.

„Copak jsem někdy... já vím, utekl jsem,“ přiznal Čert se svěšeným ocasem. „Když ale Baryna zrovna hárala! To snad pochopí každý...“

„Rozmysli si to,“ navrhl mu dobrácky Olda. „Utečeš, bude vodítko. Na dlouho. Když neutečeš, můžeme to příště zkusit zase bez vodítka.“

„Dneska neuteču,“ sliboval horlivě pes. „Ostatně, hárá jen Rita, je zavřená na balkóně, to beztak nemá cenu...“

Vodítko vzal tedy Olda jen tak do ruky a vyšli spolu napříč velikou loukou. Černý psík vesele pobíhal před nimi, honil neexistující motýly, zkrátka vyváděl. Olda s Bísíájou šli chvíli mlčky. Olda se pokoušel přemýšlet jen tak pro sebe, co to je za podivnou radioaktivitu hned vedle Země a co to pro jeho nového kamaráda opravdu znamená. Párkrát přitom zachytil andílkovy myšlenky. Týkaly se stejného problému, asi ho to trápilo víc než Oldu.

Jistě, pro něho to mělo hodně nepříjemný význam – znemožnění návratu domů.

Volným krokem došli k vodní nádrži, kde se koupalo několik dětí. Olda svému novému kamarádovi ochotně ukazoval všechny místní zajímavosti, vzhledem k obyčejné louce jich ale mnoho nebylo. Navíc sám sebe přistihl, že nezná jména některých stromů, kolem kterých šli. Mrzel se za to na sebe a myslel si to občas příliš zřetelně, takže se na tváři Bísíáji objevoval čas od času shovívavý úsměv.

Konečně byli u nádrže a zastavili se na břehu těsně u vody.

„Doufám, že mě tam dnes nechceš zase hodit,“ podíval se Čert na Oldu podezíravě. „Já sice plavat umím, ale nerad!“

„Neboj se, už to vím a zkoušet to nebudu,“ usmál se trochu Olda. „I když by ti to možná prospělo, koupání zbavuje psy zápachu.“

„Chceš snad tvrdit, že smrdím?“ urazil se pes.

„Koupel by ti neuškodila,“ zaryl si Olda.

„Tak už se nechte,“ rozsoudil je andílek. Měl navrch i nad Oldou, ačkoliv byl menší.

Najednou je zaujal jakýsi křik.

Třicet metrů od břehu se kdosi plácal ve vodě a křičel o pomoc. Podrobnosti se na dálku ztrácely, ale bylo to zřejmě nějaké dítě.

„Co se děje?“ zeptal se andílek rychlou myšlenkou Oldy.

„Někdo se tam topí!“ vyhrkl stejně tak rychle Olda. „Rozumíš? Nemůže se udržet nad vodou a hrozí mu...“

„Aha!“ odvětil lakonicky andílek.

Prudce se odrazil od břehu do vody. Ale místo paraboly, která by končila ve vodě, jak Olda najisto očekával, klouzalo jeho tělo vodorovně metr nad vodou, jako kdyby měl křídla! Vzdálenost k topícímu se dítěti přeletěl za pár vteřin, trochu se shýbl, popadl ruku vyčnívající z vody, trhnutím vytáhl topící se dívenku, pak změnil směr a opsal oblouk ke břehu. Naletěl až k Oldovi, složil před ním bezvládné tělíčko do trávy, sám dopadl na všechny čtyři a rychle se v kleče sklonil k zachráněné.

„To nic nebude,“ obrátil se k Oldovi po chvilce.

Dívenka se rozkašlala, ale už se zřejmě začínala vzpamatovávat.

„Co teď?“ obrátil se andílek na Oldu o poznání nerozhodněji. „Co děláte v podobných případech dál?“

„Jestli je všechno v pořádku, můžeme jít,“ navrhl Olda.

To se mu ovšem jen zdálo. Houf dětí, které je obklopily, byl jiného názoru. A zejména Máňa Hadrbolcová z Oldovy třídy, která se tu koupala s ostatními.

„Oldo, viděl’s to?“ obrátila se na spolužáka. Zřejmě se jako všichni neodvážila oslovit přímo andílka, což jí nebránilo pasovat se za mluvčího všech. „On opravdu letěl vzduchem?“

„Co by neletěl, když je to anděl?“ řekl nahlas Olda, jakoby to bylo něco normálního.

„Anděl?“ vyhrkla Máňa. „To myslíš vážně?“

„Samozřejmě že ne,“ odvětil klidně Olda.

„Nedělej z nás blbečky,“ urazila se Máňa. „On opravdu letěl vzduchem! Každý to tu musel vidět, ne?“

„Když to viděl každý, co se ptáš mě?“ odmítl ji Olda. „Já jsem viděl totéž co ty.“

„Ale přišli jste přece spolu,“ podtrhla Máňa vítězně jiný, rovněž všeobecně známý fakt.

„No a?“ opáčil klidně Olda. „Tři jsme přišli, tři odejdeme.“

„Kde máš koho třetího?“ vyjela si na něho zle Máňa.

„Přece tady Čerta,“ ukázal Olda na psa.

„Kdo tady mluví o nějakém psisku?“ ohrnula nos Máňa. To ale neměla dělat.

„Řekla o tobě, že jsi nějaké psisko,“ soustředil se Olda myšlenkou na Čerta. „Měl bys na ni zaštěkat, že nejsi jen tak nějaký pes.“

„Ať si trhne levou zadní,“ pomyslel si psík uraženě. „Jen ať si jde zase hladit Rexe, ať ji zase kousne, jako tuhle.“

„Ježišikriste!“ vyjekla Máňa. „Ten pes... vážně mluví!“

Čertík zřejmě svůj názor nenasměroval správně na Oldu a nechtěně oslovil všechny.

„Pes a mluví?“ podíval se Olda na Máňu udiveně, jakoby právě spadla z višně.

„Všichni to přece slyšeli, ne?“ otočila se rychle k ostatním.

Trochu znejistěla, když si všimla, že na ni všichni hledí udiveně a snad i soucitně...

Oldovi to došlo dřív. Čert to nasměroval dobře. Oldovi to sděloval, o Máňu se otřel jen jako mimochodem. To by se snad ještě dalo vyžehlit.

„Tak nevím,“ povzdychl si nahlas, aby to slyšeli všichni. „Nemáš ty nějaké... vidiny?“

Byl to asi nejlepší možný tah na odvrácení pozornosti. Všichni kolem se soustředili na Máňu. Kdo Čerta nevnímal, musel si teď myslet, že Máně přeskočilo. Čímž se do jisté míry překryl všeobecný údiv nad vzdušně–záchrannou produkcí Bísíáji.

„Jdeme,“ obrátil se Olda nahlas na andílka a pískl i na Čerta.

„Copak, copak,“ ohradil se Čert. „My už se nebavíme? Už se zase jenom píská?“

„Pískám, aby to vypadalo nenápadně,“ usadil psa rychle Olda. Směroval to na psa i na Bísíáju, aby dal oběma najevo, že by bylo dobré opustit pole pozornosti.

„Tak promiň,“ opáčil pes.

„No jo, ten pes vážně mluví!“ zastal se Máni Igor Krsek, výrostek o hlavu větší než Olda. Olda ho trochu znal ze školy, ale Igor chodil o dvě třídy výš.

„Zatrápenej pes,“ pomyslel si Olda, ale jen k Čertovi a Bísíájovi. „Proč budí pozornost tolika lidí? Nechte mě a už si radši nic nemyslete, já to nějak srovnám.“

„Ach jo!“ povzdychl si nahlas. „To bylo vážně tak dobrý?“

„Co bylo dobrý?“ vyštěkl na něho Igor.

„Břichomluvectví,“ odsekl pohotově Olda. „Musíš uznat, že to vypadalo dobře, ne? Po pár hodinách cvičení to snad není tak špatný.“

„Ty jsi břichomluvec?“ podívala se na něho Máňa vytřeštěně jako na dvouhlavé tele.

„Jistě. S některými lidmi je škoda slov,“ pomyslel si Olda všesměrově a tak zřetelně, jak to šlo, aby ho zachytili všichni.

Chvilku všem trvalo, než si v hlavách trochu urovnali, že Olda při tom neotevřel ústa.

„No jó, dobrej!“ pochválil Oldu uznale Igorův kamarád ze školy, kterého znal Olda jen pod přezdívkou Fred.

„Břichomluvectví, to nic není,“ mávl rukou Igor. „Ale tady ten vážně letěl vzduchem. Já to viděl!“

Ukázal přitom prstem na Bísíáju, jako kdyby ho obviňoval z něčeho nepřístojného.

„Já to taky viděla!“ přidala se k němu hned Máňa.

„My taky!“ ozvali se další.

Olda se rozhlédl. Z toho nebude lehké vyklouznout! Ale co, zkusit se dá leccos, hlavně aby se do toho zase nepletl ten prostořeký pes!

„Zajímavý,“ řekl nahlas. „Břichomluvectví funguje skvěle, až by člověk lidi přesvědčil, že i pes mluví. Hromadná hypnóza je ale taky perfektní. Všichni by odpřisáhli, že tady někdo lítal nebo chodil po vodě. Ta příručka fakt nemá chybu! To nebyly vyhozené peníze!“

„Chceš snad říct, že jsi nás všechny vodil za nos?“ přistoupil náhle k Oldovi Igor. „Hele ty smrade, chceš do držky?“

Přitom popadl Oldu za košili pod krkem. Situace se rázem otočila. Igor byl známé číslo, vyhledával kdejakou záminku, aby mohl předvádět svaly, obvykle na slabších.

„Za co?“ hájil se Olda. „To břichomluvectví nebylo dobrý?“

„Za to, že z nás děláš voly!“ zavrčel Igor, rozmáchl se a praštil Oldu do nosu.

Olda padl naznak do trávy, z nosu mu crčela krev. Sotva se posadil, zvedl ze země brýle a zděšeně se díval na jedno rozbité sklo. Páni, to zas bude průšvih!

„Máte pěkně barbarské zvyky,“ pocítil Bísíáju, ale asi to nebylo míněno jen pro něho.

„Ty chceš taky, co?“ obrátil se na něho naježený výrostek.

Otočil se k andílkovi, ale ten najednou zprůhledněl a během vteřiny všem zmizel s očí. Zarazilo to všechny, ale Igor už byl hodně v ráži a nedal se tím ovlivnit.

„Vono ti to nestačilo?“ obrátil se opět na Oldu. „Ty s těma halucinacema nepřestaneš? Potřebuješ rozbít hubu ještě víc?“

„Hele, nech ho,“ zastala se Oldy nesměle Máňa. „Dyť mu teče červená!“

„Tak ať z nás nedělá voly!“ trval na svém zarputile Igor a pokročil ještě blíž k Oldovi.

„Rozbil‘s mi brejle!“ ukazoval mu Olda. „Budeš je platit?“

„Tůdle!“ řekl Igor. „Rozbil sis je sám! Všichni to viděli! Ale jestli to chceš neprávem na někoho svádět, můžeš dostat ještě víc!“

A napřáhl nohu, aby sedícího Oldu nakopl.

Olda najednou pocítil zezadu trhnutí. Cosi ho prudce popadlo jako do neviditelné sítě, postavilo ho to na nohy, ale tím to neskončilo a táhlo ho to dál a výš, až úplně ztratil půdu pod nohama.

Igor kopl do vzduchu, až se zapotácel. Vytřeštěně se zespodu díval za Oldou, který se vznášel vysoko nad hlavami přihlížejících.

Vedle Oldy se vznášel i Čert, kňučící strachem. Vystoupali nejméně do dvaceti metrů, pak se rozlétli nad nejbližší stromy lesoparku a za okamžik zmizeli zděšené skupince s očí.

Přistáli do koruny jednoho rozložitého stromu. Olda se hned chytil větve a posadil se na jinou, ale než se nadál, měl v klíně i psíka. Zastrčil si rozbité brýle do kapsy, vytáhl kapesník a začal si držet nos, aby mu netekla krev.

Skoro současně se naproti nim objevil Bísíája.

„Tohle se tu děje často?“ obrátil se na Oldu zamračený andílek.

„Nevím, co ho to popadlo,“ omlouval se Olda. Telepatie naštěstí fungovala, i když si na nose držel ušmudlaný kapesník, celý od krve. Jinak by jen huhňal.

„Také to nechápu,“ přiznal andílek. „Ale že by se mi to líbilo, to se nedá tvrdit. I kdyby se to nedělo často, spravedlivé to rozhodně nebylo.“

„To tedy ne,“ přiznal Olda.

„Nechceš to ošetřit?“ staral se Bísíája. „Umím to, můžeš mi věřit.“

„To nestojí za řeč,“ odmítal pomoc Olda. „Už to skoro přestalo...“

Otočil zakrvácený kapesník a zkusil se vysmrkat.

„Netušil jsem, že mě uneseš!“ obdivoval andílka. „A dokonce i s Čertem. Na to, jak jsi velký, máš docela sílu.“

„Mechanická práce není velká zátěž,“ tvrdil Bísíája. „Průhlednost mě stála energie víc, naštěstí tu máte volné energie dostatek, možná ani nebudu muset tak šetřit.“

„Měl jsem toho habána kousnout,“ ozval se nesměle Čert.

„To není to pravé,“ zarazil ho Bísíája. „Násilí nevyřešíš jiným násilím.“

„Máš pravdu,“ souhlasil nechtěně Olda. „Igor byl silnější, zmlátil by i většího psa.“

„Aha,“ podotkl Bísíája nepřítomně. „Takže barbarská Země. To mám radost!“

„Z toho si nic nedělej, nejsou tady všichni takoví,“ omlouval se Olda.

„Ale nebude jich málo, když jsme prvního potkali už první den,“ opáčil andílek.

„Ze začátku to tak zle nevypadalo,“ hájil se Olda.

„První poučka: obyvatelé každého světa jsou ochotní vidět svůj svět v lepším světle, než se skutečně nachází,“ uvažoval Bísíája jasně, nijak to neskrýval.

„Druhá poučka: Barbarské světy poznáš podle násilí a nerozhoduje, kde k němu dojde. Dočasné oblasti klidu bývají málokdy stabilní.“

Vnímali to oba, Olda i Čert, jako obžalobu. Ale nemohli nic namítat. Oldův zakrvácený kapesník svědčil o násilí víc než řeči, zapřít se to nedalo.

„Třetí poučka: jednotlivec barbary neovlivní. Při zjištění světa s barbarskou civilizací je třeba přerušit kontakty a sdělit polohu toho světa. Další kontakty povedou zásadně specialisté na barbarské světy. Jo, to přes tu ohnivou přehradu těžko dodržím, když to zpátky nejde.“

Jeho myšlenky byly značně pesimistické a Olda se mu ani nedivil.

„Hele, Bísíájo, z toho si nic nedělej,“ utěšoval andílka. „Nabídl bych ti jednu z jistých oblastí klidu u nás doma. Chceš?“

„Nevím,“ řekl nepřítomně andílek. „Les by byl možná vhodnější.“

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ varoval ho Olda. „Musel bys být pořád neviditelný. Když tě nikdo neuvidí, nikdo tě nebude obtěžovat. Když tě tu ale uvidí více lidí, obtěžovat tě budou. Tady není zvykem, aby se děti samy toulaly venku. Hotoví lidé mohou, ale děti se tu vracejí rodičům a když to nejde, zavírají je do domů, aby je vychovávali.“

„No jo, barbaři,“ povzdychl si andílek v duchu.

„Vidíš, u nás ti bude líp,“ ujišťoval ho Olda. „Budeme muset zpracovat tátu, ale snad nám s tím máma pomůže.“

Nejnižší větve stromu byly příliš vysoko, než aby se dalo bezpečně slézt, ale Bísíája to vyřešil snadno. Čertík i Olda se spolu s ním bez problémů snesli dolů.

„Tohle létání je opravdu skvělé,“ liboval si Olda.

„To bych tě mohl naučit,“ navrhl mu bezelstně andílek. „Pokud se toho nebojíš. Je to možná trochu nezvyklé, ale já to umím, můžeš mi věřit.“

Oldu tím trochu zarazil. Pravda, první operace nebyla příjemná, i když se dala vydržet. Opravdu ho přitom nic nebolelo, jen ten nepříjemný pocit... Stálo to ale za to, teď už si jen užíval výsledků.

„Čerte, kde jsi?“ vzpomněl si najednou na psa.

„Tady,“ vynořil se černý psík ze křoví, kde na něho nebylo vidět.

„Půjdeme domů,“ oznámil mu suše Olda.

„Už zase?“ rozmrzele si pomyslel pes.

„Musíme zařídit, aby máma nechala Bísíáju bydlet u nás,“ trval na svém Olda.

„Tak to ano,“ obrátil psík. „Musíme být vděční za ty dary.“

„Hlavně ty,“ usmál se Olda. Vděční ale byli oba.

Procházeli teď lesem, ale mířili domů. Ještě budou muset přejít velkou louku, napadlo Oldu. Nebylo by dobré potkat tam někoho, kdo byl prve u vody.

„Zdá se, že únik směrem vzhůru je v tomto světě postačující,“ usmál se trochu Bísíája. „Kdyby bylo třeba, spolehni se na mě, nenechám tě ohrožovat jinými.“

„Víš...“ začal opatrně Olda, „na tohle by ses neměl spoléhat.“

„Proč myslíš?“ podíval se na něho tázavě andílek. „Vy přece neumíte létat, ne?“

„Létat ne,“ souhlasil Olda, „ale v tomhle světě existují zbraně, víš? To jsou nástroje na ubližování lidem, někdy i zvířatům. Mohou tě zabít i na dálku. Některá zvířata, hlavně ptáci, umí létat, ale před zbraněmi je to neochrání.“

„A když mě nebude nikdo vidět?“ uvažoval rychle Bísíája.

„Náhoda je blbec,“ pomyslel si rychle Olda. S příliš živou představou myslivce, který střílí na letící kachny a třeba i neúmyslně přitom sestřelí anděla.

„Ach jo,“ ozvalo se telepatické vzdychnutí.

Errata:

19.07.2021 09:21