Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

U tetičky

Ráno všichni vstali brzy. Olda hned po probuzení zjistil, že vidí jako ostříž i bez brýlí. Zajásal ale jen v duchu. Ještě si nebyl jistý, jestli ty rozbité brýle projdou či ne. Nepotřeboval je teď, ale pamatoval si, že byly dost drahé.

Když maminka vešla do pokojíku vzbudit Bísíáju, našla ji sedět u stolu u rozevřené knížky, jedné z těch, které jí večer přinesl Olda. Nezdálo se ale, že si ji prohlíží. Seděla a jen tak se dívala z okna.

Ráno si sama v koupelně opláchla obličej, takže jen její zarudlé oči svědčily o tom, jak si večer a možná i ráno zabrečela. Nikdo se k tomu ani slůvkem nevracel.

U snídaně si maminka konečně všimla, že Olda nemá brýle. Olda se pochlubil, že mu Bísíája spravila oči tak, že brýle vlastně nepotřebuje.

„To je divné!“ divila se maminka, ale nechala to bez dalšího komentáře.

Po snídani se všichni vypravili nakupovat. Čert musel zůstat venku, ale nesl to stoicky, jako nutnost. Uvnitř měla hlavní slovo maminka jako jediná odbornice na dívčí módu. Bísíája se v pozemské módě nevyznala a měla tedy funkci modelu, aby bylo možné posoudit velikost. Po vybrání dvou slušivých šatiček poslala maminka oba muže do drogerie pro pastu na zuby a kartáček, dávala jim na srdce, aby vybrali nějaký měkký, ale bylo jim jasné, že je chce jen vystrnadit, aby nepřekáželi. Měli pak zajít k očnímu optikovi, aby Oldovi přeměřil oči.

Olda sice trnul strachy, ale dopadlo to lépe než doufal. Příjemná paní ukazovala Oldovi písmenka různých velikostí, ale Olda opravdu viděl všechna odshora až dolů.

„Ten kluk není nic pro nás,“ usmála se na tatínka. „Leda by chtěl sluneční, máme jich velký výběr.“

„Jak je to možné?“ nevěřil tomu tatínek, když zaplatil za změření očí a vyšli ven.

„To Bísíája,“ řekl Olda. „Vylepšila mi oči.“

„Kdyby to bylo tak...“ povzdychl si i tatínek, zřejmě tomu taky nemohl hned uvěřit.

Došli zpátky do obchodu, popadli balíčky a vraceli se domů. Pak nastalo balení kufrů. Maminka v tom měla z dřívějších prázdnin praxi, jen musela na víko kufru po Jirkovi nalepit zevnitř nový seznam pro Bísíáju. Dohodla se s ní, že se do nových šatů převlékne, až kdyby tetičku napadlo, že chodí nějak dlouho v jednom oblečení.

„Tvrdila jsi přece sama něco o nenápadnosti,“ upozornila ji.

Bísíája očividně nerada slíbila, že se tím bude řídit.

Pak nastalo odnášení kufrů do auta.

Bísíája do auta nastupovala zvědavě, ještě nikdy v takovém stroji neseděla, bylo to jiné vozidlo než obrovský autobus. Čert se hnal za ní, ale Olda ho odkázal na jeho oblíbené místo dopředu před nohy maminky.

„Radši bych byl vzadu s vámi,“ žadonil pes. „Vepředu pod nohama pes nic nevidí.“

„Vzadu bychom tě mohli přimáčknout,“ varoval ho Olda, ale Čert tak dlouho prosil, až mu dovolili přemístit se k nim. Postavil se na zadní sedadlo zády ke směru jízdy, opřel se tlapičkami o okno a těšil se, že konečně za jízdy může koukat ven. Kdoví, třeba cestou uvidí i nějaké psy a mohl by je po psím způsobu pozdravit!

Po rozjezdu bylo ticho. Až po chvíli to táta nevydržel a zeptal se všech, zda se jim dobře sedí a co Bísíája říká na jízdu autem.

„Čertovi je hrozné vedro,“ řekla. „Už má jazyk vyplazený a nestíhá se chladit.“

„Čert... Čert... ten to vydrží a rád,“ řekl tatínek. „Jde mi spíš o tebe, děvenko!“

„Na tu strašnou váhu to jede docela slušně,“ připustila.

„Vy máte auta rychlejší?“ vyzvídal.

„Především nemáme žádná,“ řekla. „Olda mi už říkal, jak je to tady s dopravou. Pokud jde o rychlost, létáme podstatně rychleji.“

„Hmm... lítáte... a rychleji...“ zabručel táta.

Pak jeli chvíli mlčky. Bísíája se zvědavě rozhlížela. Brzy se dostali na úzké silnice, kde moc aut nejelo.

Na křižovatce s hlavní silnicí, kterou se chystali přejet, museli zastavit a dát přednost zprava jedoucímu nákladnímu autu. Hlavní silnice tu mírně zatáčela, ale nákladní auto jelo pořád rovně, přejelo do protisměru a řítilo se – přímo na ně.

„Tati, bacha!“ vykřikl Olda. „Couvni!“

Otec zavrčel cosi o pitomcích, zařadil zpátečku, ale v té chvíli motor škytl a zastavil se. Otec nešťastně zalovil rukama po startéru, ale bylo mu jasné, že to nestihne. Kamión mířil na ně jako neskutečné monstrum. Bylo to tak rychlé, že nikdo ani nezačal křičet.

Auto bez běžícího motoru najednou prudce couvlo, až se rodiče vpředu opřeli do pásů, Olda vletěl na opěradlo předního sedadla a Čert spadl pod sedadla.

Jen Bísíája seděla jako přibitá a pevně se opírala zády. Zbledla, ale mlčela.

Nákladní auto prosvištělo těsně před předkem jejich auta. Přerazilo s velkým praskotem dva sloupky, také uražená dopravní značka zavířila vzduchem a tak–tak minula přední sklo. Pak následovala větší rána, když náklaďák narazil do stromu. Přerazil jeho kmen jako párátko a pokračoval do pole. Přitom se nakláněl na bok, až se v poli úplně položil.

„Šílenec!“ vyhrkla máma.

„Možná potřebuje pomoc!“ vykřikl táta. „Zavolej záchranku! A policii!“

Matka vytáhla mobil, táta otevřel dveře a vyběhl z auta. Od převráceného náklaďáku už ale vrávoral jeho řidič, zřejmě to přežil bez úhony.

„Nestalo se vám nic?“ staral se otec.

„To zas bude průser!“ chytal se za hlavu řidič náklaďáku.

Jako na zavolanou přijelo policejní auto, to byl opravdu vzor rychlosti. Policisté tvrdili, že jeli nedaleko a poslal je sem rádiem dispečink. Hned se pustili do ohledávání nehody. Dva se zabývali náklaďákem, jeden fotografoval, druhý dával řidiči foukat do detektoru. Další mezitím zpovídal tatínka jako svědka.

„Vy jste sem právě teď dojeli, že? Nebo jste to viděli celé?“

„My jsme stáli tady,“ ukazoval mu otec na kraj křižovatky. „Dával jsem mu přednost, ale on jel rovnou na nás. Ještě že se nám podařilo couvnout!“

„No, jestli je to tak, není o čem diskutovat...“ hvízdl si policista. „Sepíšeme svědeckou výpověď a můžete jet. Doporučím vám, jeďte hodně opatrně, ať se z rozrušení nevymáznete, ale řeknu vám, až dojedete, odstavte auto a dejte si pořádného panáka, nebo rovnou pět. Máte nárok pořádně se ožrat, všichni jste se podruhé narodili. To byla neskutečná duchapřítomnost, couvnout mu z cesty!“

„To říkáte vy?“ zděsila se matka. „Alkohol snad...“

„Milá paní, těch deset tun by z vás nadělalo hromadu zkrvavenejch plechů, to si pište! Máte neuvěřitelnou kliku. Jestli jste původně stáli na kraji hlavní, projel přesně tím místem. Někde támhle by vás za čtvrt hodiny začali hydraulickými nůžkami po kouskách vystříhávat z vraku a můžete mi věřit, že byste se nemuseli dostat ven vcelku, ale po kouskách.“

„Čistá práce,“ komentoval nehodu policista, který mezitím znalecky obešel havarovaný náklaďák a pilně cvakal fotoaparátem. „Škoda tak za sto tisíc! Ještě že se nikomu nic nestalo, mohlo to dopadnout hůř.“

Otec i matka podepsali své krátké svědecké výpovědi a mohli jet dál. Pro policisty ani pro řidiče náklaďáku to tak lehce neskončilo, ale to už bylo něco jiného, co mohli dělat?

Než se ale tatínek posadil a upnul si pásy, obrátil se dozadu do auta.

„Bísíájo, že to couvnutí nebylo úplně přirozené!“ konstatoval suše.

„Nebylo,“ přikývla Bísíája. „Odhadla jsem, že by to auto do nás vrazilo. Při jeho hmotě v něm byla příliš velká setrvačná energie. Bylo lepší uhnout. Šlo by to i nahoru, ale do strany to bylo maličko jednodušší.“

„Ty jsi to odhadla?“ podivil se. „Obdivuhodné. To samé říkali policajti, ale přidávali k tomu něco o neskutečné duchapřítomnosti.“

„Asi to tak bude,“ přikývla skromně.

„V každém případě jsi byla naším andělem strážným,“ konstatoval otec. „Vděčíme ti za životy. Je ti to jasné?“

„Jinak to nešlo,“ řekla. „Když se to tak vezme, byla jsem v tom autě s vámi.“

Olda až teď pořádně zbledl...

Pokračovali v cestě pomaleji, ale byli už blízko cíle. Za dalším kopečkem je uvítaly první domky vesnice, kde žila tetička. Auto brzy zastavilo před nízkou venkovskou chalupou s dřevěnými stěnami a taškovou střechou.

Tetička je už čekala.

„Vezeme dětí víc, ale přidáme na ně,“ začal otec, když se s ní přivítal.

„Čí je to ďouče?“ starala se tetička.

„Oldova kamarádka,“ vysvětlovala jí rychle maminka. „Svěřili nám ji na prázdniny, je to trochu narychlo, ale nechtěli jsme je s Oldou od sebe dělit.“

„Staráte se o cizí, jako byste vlastní neměli...“ zamračila se trochu tetička.

„Dobře nám za její pobyt zaplatili,“ omlouvala se maminka. „Všechny peníze dostaneš, když ji necháš u sebe. Mně ty peníze nepatří, když se starat nebudu.“

„No dobrá,“ ustoupila tetička. „Jenže Olda bude spát za pecí, já v komoře, kam ji mám dát? Ďouče přece nemůže s klukem...“

„Jsou to přece děti,“ přemlouvala tetičku maminka. „V jejich věku... anebo bys jí mohla dát do komory lavici...“

„Hanba by mě fackovala, takhle odbýt hosta,“ vrtěla hlavou tetička. „No, když říkáte, že to nebude dělat neplechu... za pecí je pro dva místa dost, nás tam spalo pět... odneste jim kufr na chodbu... A pojďte všichni na buchty, takové jistě doma nejíte!“

Dva kufry se na chodbu vešly hned. Pak tetička všechny pozvala do kuchyně.

Jen vstoupili, upozornil Olda Bísíáju na obrázek nade dveřmi. Strážný anděl s velkými perutěmi, dvě děti, bouře na obzoru a malá lodička.

Bísíája se jen usmála.

Tetička všechny rozsadila kolem velkého dřevěného stolu a nabídla jim misník buchet. Při buchtách bylo chvilku ticho.

„Jak se vlastně to ďouče jmenuje?“ zajímala se tetička.

„Bísíája,“ odpověděl jí Olda rychle.

„Prosím tě, co je to za jméno?“ pohoršila se tetička. „Takovou svatou neznám! Nemůže mít nějaké... křesťanštější?“

„Nemůžeš znát všechny svaté po celém světě,“ vyčetla jí rychle maminka. „To je totiž problém. Bísíája je cizinka, neumí česky. Z naší rodiny s ní umí mluvit jedině Olda. Děti jsou dnes jazykově lépe vybavené než my, takže jí Olda dělá tlumočníka. Chápeš? To je hlavní důvod, proč ty dva nemůžeme rozdělit. Bez něho by byla ztracená.“

„Ovšem. A kdo to spískal? Snad ne Oldík?“

„Tak trochu,“ přikývl Olda. „Bísíája je z národa Ogdurů, nejspíš je ani neznáš.“

„O takovém pronárodě jsem ještě neslyšela,“ přiznala tetička. „Ale na tom nesejde. Že nemá rozum Olda, to je mi jasné. Ale proč vy?“

„Snad už nás znáš,“ usmála se trochu provinile maminka.

„No dobře,“ změkla tetička. „Ale jak na ni mám mluvit?“

„Jedině přes Oldu,“ ujistil ji otec. „On jí to přeloží.“

„Uvidíme, jestli to bude dělat dobrotu...“ brblala dál, ale už jenom aby se neřeklo. Bísíája byla velice hezké děvčátko a tetička se nedokázala dlouho zlobit.

Rodiče se pak rozloučili.

„Měl bys na ni dávat pozor a ne ona na tebe,“ řekl otec na odchodu Oldovi.

„To se ukáže,“ odvětil Olda kurážně.

Auto se rozjelo a brzy zmizelo za zatáčkou.

Bísíája mávala spolu s Oldou...

„Když už jsi vyfasoval roli kavalíra, Oldíku, měl bys návštěvě ukázat kolem dokola ves, přinejmenším dokud je světlo,“ obrátila se na něho rozšafně tetička, sotva rodiče zmizeli za zatáčkou. „Když to do večeře stihnete, dobře. Když ne, zítra je den taky.“

„Jsi zlatá, teti!“ vyhrkl Olda.

„Psa zatím uvažte u boudy,“ pokračovala.

„Vezmeme ho s sebou,“ ujišťoval ji Olda.

„Nevezmete,“ řekla tetička přísně. „Hospodského Aran by vám ho zakousl. Pes patří k boudě a tady bude v bezpečí.“

„Čert je náš kamarád,“ pokoušel se Olda smlouvat.

„Ať na vás tedy kamarádsky počká,“ rozhodla tetička rezolutně. „A uvažte ho pořádně, ať mi nehoní slepice, mohly by přestat nést.“

Olda se tedy obrátil na psíka a s omluvou mu sdělil, že bude muset být přinejmenším první den uvázaný.

„Bez uvázání by to nešlo?“ smlouval pes. „A ještě k tomu u boudy!“

„Nešlo,“ řekl Olda. „Tetička se bojí, že jí budeš honit slepice.“

„Ani si jich nevšimnu!“ sliboval pes.

Olda si jen povzdychl, že kdyby bylo po jeho, nebyl by uvázaný, ale šel by s nimi.

„To vůbec není spravedlivé! Měl bych vás přece bránit!“ posteskl si Čertík.

„Tetička říkala, že by tě hospodského Aran zakousl,“ ujišťoval psa Olda. „Aran je vlčák, dal by si tě k večeři. Hele, jeden den to vydržíš a pak něco vymyslíme.“

„No dobře,“ povzdychl si pes. „Já tu tedy počkám.“

Vyšli z vrátek a zamířili do vsi.

„Tohle dopadlo dobře,“ obrátil se Olda na Bísíáju, jakmile byli pár metrů od domku.

„Počkej, zastav se,“ požádala ho. „Něco jsem ti včera slíbila.“

„Ani si nevzpomínám,“ usmál se na ni.

„Počkej přece... skloň ke mně hlavu... něco ti dám.“

Trochu se k ní sklonil a ona vzala jeho hlavu do dlaní, ale po chvilce ho zase pustila.

„Nalepila jsem ti za ucho paměťovou pihu,“ řekla mu. „Ráno budeš umět spoustu věcí. Mohla jsem ti dát jen co sama znám a vybírala jsem jen co bys mohl potřebovat, ale doufám, že budeš příjemně překvapený.“

„Myslíš, že budu umět i matematiku?“ zarazil se.

„To je jen základ,“ řekla. „Uvidíš. I když, jsou to jen mechanické vědomosti.“

A usmála se na něho.

„Na to, jak o nich mluvíš, se mám na co těšit,“ připustil.

Šli pomalu, prohlíželi si vesnici.

„Tady jsou ty vaše jeskyně... nebo jak jim říkáte – domy – menší. Znamená to, že v nich žije méně lidí?“ zajímalo ji.

„Ano,“ pomyslel si rychle. „Tohle je vesnice. Tady žije v jednom domku jedna rodina. To jsou lidé, co patří k sobě. Domky jsou proto menší.“

„Některé jsou ale ze stromů, nebo ne?“

„Tetička má přece také dřevěnou chalupu,“ souhlasil. „Dřív se dřevěné domky stavěly víc než dnes.“

„Stojí tu také více stromů,“ všimla si. „Ale vy na nich přece nežijete.“

„My také máme rádi přírodu,“ podotkl. „Ale je nás hodně, proto si stavíme města.“

„Kdysi nás bylo víc než dnes,“ řekla Bísíája. „Nebylo to ale rozumné. Naštěstí jsme se pak trochu rozptýlili po okolních světech.“

Došli na náves, kam právě přijel autobus. Vystoupili čtyři lidé a autobus se zase rozjel. Cestující se začali rozcházet, každý jinam.

„Vy si i auta děláte tak, aby se vás tam vešlo víc,“ pochopila.

„Ano, když jedou všichni po jedné trati, je výhodné, když je veze jen jedno auto, i když větší. Potřebuje méně energie a také stačí, aby řídil jen jeden.“

„No, má to cosi do sebe,“ přikývla.

Na návsi stála skupinka pěti dětí a Olda zamířil k nim.

„Nebojíš se, že budou agresivní?“ sondovala opatrně Bísíája.

„Nestraš,“ odrazil ji. „To bychom měli hodně velkou smůlu. Agresivních je nepatrná část lidí, s většinou vyjdeme po dobrém.“

Navzdory jistotě v hlase se přibližovali ke skupince dětí pomalu, opatrně.

„Hele, ty jsi Olda od Aničky Novotné?“ uvítala ho vytáhlejší dívka s pihovatým nosem a dvěma cůpky, oblečená do námořnického pruhovaného trička a krátkých zelených kalhot. „Pamatuji si tě ještě od loni. Neměl jsi ale brejle? A kdo je ta s tebou?“

„To je moje známá,“ řekl klidně Olda. „Brejle už nenosím. A ty jsi Cilka Macounová ze statku, že?“

Zdálo se, že přivítání bude klidnější a incident jako ve městě u vodní nádrže nehrozí.

„Jak se jmenuješ?“ oslovila Bísíáju Cilka.

„Bísíája,“ řekl to za ni Olda.

„Co je to za jméno?“ podivila se Cilka. „A nech ji mluvit, nemůže to říci sama?“

„Jaké jméno dostala, takové má,“ opáčil Olda. „A mluvit nemůže, neumí česky. Snad to není taková vada?“

„Du jů spík ingliš?“ vykročila Cilka na krok k Bísíáji a oslovila ji školskou angličtinou.

„Nerozumí ti,“ ujistil ji Olda. „Anglicky neumí ani slovo a nepochopí tě. Nemusíš to na ni zkoušet ani německy. Je z národa Ogdur a její řeč je exotická nejen v Evropě, ale i jinde. Jestli jí něco chceš, řekni to mně, přeložím jí to.“

„Takový národ neznám. Ty její řeč umíš?“ vyjekla obdivně Cilka a s údivem se stáhla.

„Tak trochu,“ přikývl Olda. „Bísíája to má složitější. Musíme chodit všude spolu, jinak se nedomluví. Ale to by snad nemuselo vadit.“

„A co tu vlastně dělá?“ chtěla o Bísíáje vědět Cilka.

„Je u nás na návštěvě,“ řekl Olda. „Naši mě chtěli poslat na prázdniny k Aničce, doma by s ní neměl kdo mluvit, proto je tady. Neboj se, překážet rozhodně nebude.“

„Pokud nebude nafoukaná, jako ten Johny z Ameriky, co je teď na návštěvě u Prskavců. Mysleli jsme, že to bude dobrej kluk, ale já nepamatuju takovýho náfuku. Přitom je to Čech, jeho rodiče tam kdysi emigrovali, ale on už ani česky neumí. Jen se na nás děsně vytahuje.“

Řekla to s takovým odporem, až se Olda usmál.

„Mohu tě ujistit, že Bísíája o Čechách donedávna ani neslyšela,“ usmál se. „Nafoukaná rozhodně není, toho se bát nemusíš.“

Popořadě se pak Bísíáje představila Milena Strašková, Jirka Rovný a bratři Zimákovi, Honza a Jarda.

„Umí aspoň plavat?“ sondovala Milena.

„Včera vytáhla z vody nějakou malou holku,“ prozradil na Bísíáju Olda. „Byla nejblíž, když se začala topit, ale dostala ji sama až na břeh.“

„To se cení!“ přikývla Cilka. „Zítra chceme jít na Kačák. Doufám, že nebudete dělat náfuky a půjdete s námi.“

Byla trošku větší než Olda a zdálo se, že je ze zdejší party nejstarší a všem velí.

„A co děláte dneska?“ zajímal se Olda.

„Dneska se jde na smůlu,“ opáčila Cilka. „Čekáme už jen na Frantu.“

„Na smůlu?“ opakoval po ní Olda tázavě.

„Jo, na obyčejnou lesní smůlu,“ opakovala Cilka. „My si tak hrajeme na skláře.“

„To neznám,“ řekl Olda.

„No, nasbíráme kotlík lesní smůly,“ vysvětloval mu Jirka. „Rozehřejeme nad ohněm a rákosem z ní budeme foukat jako skleněné věci. Je to docela zábava.“

„To by mě taky zajímalo,“ řekl Olda. „Můžeme jít s vámi?“

„Kdo vás odhání?“ usmála se Cilka. „Jen pojďte oba!“

Chvíli ještě čekali, ale Franta nešel.

„Třeba nemůže,“ napadlo Jirku Rovného. „Mají přece nemocnou babičku.“

„Tak mu půjdeme naproti,“ rozhodla Cilka.

Parta pomalu přešla náves a po krátké chůzi po hlavní silnici zamířila do boční uličky. Za chvilku byli všichni před vrátky jedné starší chalupy.

„Frantooo!“ zavolala Cilka s Milenou a oba bratři Zimákovi zahvízdali na prsty.

Ze dveří po chvilce vyšel na zápraží kluk s nápadně zrzavou hlavou.

„Musím počkat na sanitku,“ oznamoval ostatním. „Babičku povezou do nemocnice, naši už tam volali. Počkejte na mě chvilku!“

„Co je babičce?“ zeptal se Olda.

„Nevím,“ opáčil Franta. „Ale hodně zle, je bez sebe.“

Olda sotva stihl tlumočit Bísíáje oč jde.

„Co kdybych se na ni podívala?“ navrhla mu.

„Myslíš, že tam budeš něco platná?“ podíval se na ni opatrně.

„Třeba ne... ale to nemůžeme vědět předem,“ řekla. „Věř mi, křísila jsem i mrtvé!“

Olda tedy zkusil přemluvit Frantu, aby je k nemocné babičce pustil.

„Radši to nechtějte ani vidět,“ zpěčoval se Franta. „Nevypadá to hezky.“

„To je snad až na posledním místě,“ trval na svém Olda.

„Tak pojďte, ale já jsem vás varoval,“ ustoupil tedy Franta.

Babička Lišková ležela v komoře na posteli. Vypadala opravdu zle, měla žlutý obličej a pootevřená bezzubá ústa. Bísíája se k ní rychle sklonila. Vypadalo to, jako kdyby zblízka zkoumala, zda ještě dýchá, ale jen Olda tušil, že to bude úplně jinak.

Najednou měl strašně divný pocit. Byla to taková zvláštní lehkost, jako kdyby se měl za okamžik vznést do výšky. Tmavá komora rázem jakoby zesvětlela. Olda současně opět kdesi v hlavě pocítil ten podivný magnetofon puštěný na vyšší rychlost. Trvalo to sotva pár vteřin, pak všechno pohaslo.

„Frantíku!“ ozvalo se najednou. Babička Lišková se probrala.

„Tady jsem, babi!“ přispěchal k ní ihned Frantík.

„Podej mi něco napít,“ požádala ztěžka vnuka.

Franta se rychle vyřítil a přinesl skleničku, babička se zhluboka napila.

„Jééé!“ spočinul zrak stařenky na Bísíáje. „Andílek!“

„To není andílek, ale návštěva od Novotných,“ opravil ji Frantík.

„Anička Novotná má v příbuzenstvu tak hezkou holčičku?“ rozplývala se babička. „Ale je to – hotový andílek!“

Olda měl co dělat, aby se udržel, ale ovládl se. Kdyby babička i Franta věděli, jak je to doopravdy!

Venku se ozvala siréna přivolané záchranky a za okamžik do chalupy vběhli dva chlapi, jeden zřejmě lékař, druhý mu asistoval. Především vyhodili děti, aby jim nepřekážely. Parta ale nezamířila podle původního plánu do lesa, všichni zůstali na dvorku. Za chvilku babičku vyvezli na nosítkách, naložili do sanitky a odjeli.

Parta dětí se pustila do polohlasného komentování, čeho si kdo všiml. Vysvětlení znal jen Olda s Bísíájou, ti ale mlčeli. Ostatní si nejvíc všimli toho divného světla.

„Přišli jste babičku potěšit?“ vyšla ze dveří Frantova maminka. „To jste hodní. Babička se opravdu potěšila, kdoví, jestli ne naposledy. Rozdělte si za to tady ty jahody!“

Podala Cilce misku s jahodami a vrátila se do domu.

Všichni Cilku obstoupili a ta začala spravedlivě rozdávat.

„Oldo, to je i pro vás,“ obrátila se na Oldu, který se držel s Bísíájou stranou. Přidělila mu čtyři jahody, dvě pro něho a dvě pro Bísíáju, stejně jako dostali všichni.

„Jedna zbyla,“ hlásila nakonec. „Myslím, že by ji měla dostat Bísíája, podílela se na potěšení babičky Liškovic nejvíc.“

„To radši spravedlivě rozdělit,“ namítl Jirka Rovný. „Potřebuješ kudlu na rozkrojení?“

Poslední jahodu nakonec spravedlivě rozkrájeli a každý dostal kousek.

„Je to syrové,“ podotkla Bísíája po straně k Oldovi.

„Ale zdravé,“ opáčil naléhavou myšlenkou.

„Víš přece... sněz je za mě,“ požádala ho.

„To nejde,“ odmítl. „To by nebylo poctivé k ostatním. Ostatně, ty jsi s babičkou něco záhadného prováděla, co to bylo?“

„Dodala jsem jí trochu životní síly,“ přiznala. „Potřebovala ji, byla opravdu v hrozném stavu. Kolik jí je? Odhadla bych, že žijete kratší dobu než my, něco kolem osmi set?“

„Osmi set?“ vyhrkl Olda. Na okamžik ho napadlo, že se neshodli na určení délky roku, pak si ale uvědomil, že rok je to jediné, co v časových mírách souhlasí.

„Odhaduješ nás špatně,“ dodal chmurně. „Babičce bylo loni osmdesát.“

Teď byla řada na Bísíáje, aby se divila.

„Cože? Tak mladá a tak sešlá?“

Olda se na ni podíval divně. Prohlásit o osmdesátileté babičce, že je mladá, to snad ne! Ale Bísíája to zřejmě tak opravdu myslela.

„To přece není možné,“ pokračovala po chvilce. „Podle všeho, co vím, byste měli mít životnost kolem tisícovky. Jak to, že žijete tak krátce?“

„Tak je tomu odedávna,“ řekl Olda.

„Je to nějaké nepřirozené,“ otřásla se Bísíája. „To je mi divné.“

„Nebo ses prostě spletla,“ navrhl jí Olda. „Chybovat je lidské.“

„Možná...,“ netrvala na svém Bísíája. „Ale pak je to podivné dvojnásob.“

Stáli tu a dívali se jeden na druhého jako sochy.

„Hele, půjdeme na tu smůlu?“ vytrhla je ze zamyšlení Cilka.

Bísíája přikývla, tohle gesto už od Oldy pochytila.

„Zajímavý je, že rozumí,“ ukázala na ni Cilka s podezřením. „Ani jsi jí to nepřekládal.“

„Ale překládal,“ usmál se Olda, byla to přece pravda.

„Dobře jsem se na tebe dívala,“ trvala na svém Cilka. „Ani jsi nepípl.“

„To se ti jen zdá,“ ujistil ji Olda. „Každé vaše slovo jí pilně tlumočím.“

„Vždyť jsi potichu, nekecej aspoň!“ vybuchla Cilka.

„Olda má pravdu,“ vložila se do počínající hádky Bísíája. „Tlumočí mi skoro pořád, bez něho bych vám nerozuměla.“

Bác ho – celá parta strnula, jako kdyby se mezi nimi při nějaké lumpárně zjevil učitel. Bísíája promluvila a přitom neřekla ani slovo, bylo tu naprosté ticho.

„Dohodli jsme se snad, že to nebudeme prozrazovat...“ zaškaredil se Olda.

„...nebudeme to prozrazovat cizím lidem,“ dokončila Bísíája. „Tohle jsou ale kamarádi, těm to snad říci můžeme.“

„No dobrá, když jsi jim to řekla sama...“ ustoupil Olda.

Vlastně mu nic jiného nezbývalo, když už to Bísíája prozradila. Několika slovy sdělil ohromeným kamarádům, že se s ní baví telepaticky, proto je nikdo neslyší. Telepatii rozumí každý, ale Bísíája bez telepatie nerozumí nikomu. Jako kdyby byli všichni němí.

„Telepatie přece není žádná řeč,“ odmítla to vysvětlení opatrně Cilka. „Tak se nemluví nikde na celém světě! Kde jste k tomu přišli?“

Oldovi a Bísíáje nezbylo než přiznat její původ.

„Páni!“ vydechl Jirka Rovný. „Ona je mimozemšťan! Vlastně – mimozemšťanka!“

„Mimozemšťanka není, protože k nám přišla ze Země,“ odmítl Olda. „I když, pravda, ze Země z jiného vesmíru. Ze Země, kde žijí Ogdurové.“

Byl v tom sice drobný rozdíl, ale ten všichni snadno a velkoryse přehlédli. Konečně si mohli prohlédnout opravdovou mimozemšťanku! Aťsi přiletěla z Velkého vozu nebo odjinud, bylo to stejně exotické.

Errata:

19.07.2021 09:21