Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Smůla

Bísíája se ale nechtěla nechat okukovat, ani odpovídat na zvědavé otázky. Olda jí je sice překládal, ale odpovídala sotva na každou třetí.

„Půjdeme na tu smůlu?“ navrhla raději po chvíli.

Vyrazili tedy, teď už všichni. Do lesa nebylo daleko a brzy se v něm všichni rozběhli hledat smůlu. Nosili ji Cilce, která opatrovala starý očazený kotlík.

Po chvíli došli ke starému, opuštěnému kamenolomu. Kdo mohl, nesl nějakou spadlou suchou větev. Mezi kamením založili ohniště a kotlík zavěsili na klacku přes oheň. Za chvíli už plameny olizovaly starý plech a v kotlíku se začala škvířit lesní smůla.

„Musíme počkat, až se řádně promíchá,“ poučoval hosty Jirka Rovný. „Čerstvá tekutá smůla nic nevydrží. Stará, vyschlá smůla se zase dlouho roztápí. Když to dobře promícháme, bude směs akorát.“

To už někteří zkoušeli namáčet do roztopené smůly rákosová brčka. Ale zpočátku se jim na brčka lepila jen čerstvá tekutá smůla a bubliny z ní byly měkké jako z mýdla.

„Počkejte radši, až se to pořádně promíchá,“ nabádala nedočkavce Cilka.

Smůla bublala a začala se zahušťovat. Odpařovaly se z ní těkavější složky, ale také se v čerstvé smůle rozpouštěly tvrdší zaschlé kusy.

„Hele, už to jde!“ ukazoval Jirka Bísíáje první smolnou bublinu. „Máme první flašku!“

Bublinu houpáním trochu protáhl, ale do tvaru láhve měla pořád daleko. Nadšencům to stačilo, na detaily nehleděli, při troše dobré vůle se tomu tak dalo říkat. Za chvíli měl každý na brčku vlastní láhev. Ovšem i když smůla vychladla, příliš tvrdá nebyla.

„Chtělo by to trochu zahustit,“ řekla Bísíája.

„Nekritizuj!“ okřikl ji Jirka Rovný. „Tady máš brčko a zkus si to sama, když myslíš, že je to tak jednoduché.“

Olda se na něho zamračil: „Okřikovat návštěvu se nesluší.“

Ale Bísíája si vzala od Jirky nabízený kousek rákosu, namočila do kotlíku a zkusila si také vyfouknout vlastní láhev. Bylo vidět, že to odkoukala dobře, protože se jí hned na první pokus podařilo udělat láhvi podobný tvar. Pozvedla smolnou láhev až před obličej a chvíli na ni foukala, přitom jí otáčela. Smůla rychle chladla.

A pak – sáhla na ni rukou a odlomila ji od brčka. To se ještě nikomu nepodařilo! Kdo se smolné láhve dotkl, tomu se obvykle přilepila k ruce! Bísíája ji ale v ruce držela. Sice opatrně, ale prsty se jí nelepily. Pak do láhve zlehka ťukla – a ozval se zvuk, jako kdyby láhev byla ze dřeva. Smůla prostě ztvrdla na kámen.

„Jak to děláš?“ užasl Jirka. Sám měl svou smolnou láhev vytvořenou dřív, ale jen zkusil Bísíáju napodobit, přilepily se mu k ní prsty a když je odtrhl, láhev se mu zbortila.

„Pospojuji drobné částice ve hmotě,“ snažila se mu to vysvětlit. „Hmota pak zpevní.“

„Něco jako v umělé hmotě?“ dovtípila se Cilka.

Bísíája chvilku přemýšlela nad Oldovým překladem. Olda byl mladší, ale nakonec to s pomocí Cilky zvládl.

„Ano!“ rozjasnila se Bísíája. „Tak nějak!“

„Dobře, ale jak to děláš?“ naléhal na ni přes Oldu Jirka Rovný.

„Přidám trochu volné energie a pak ji všechnu naráz odeberu,“ vysvětlovala mu.

„Ale jak?“ dotíral Jirka.

„Já vím, bez idarchonu to nesvedete,“ zesmutněla Bísíája tak upřímně, že jí nedokázali nic vyčítat. Na otázku, co je to idarchon, neodpověděla. Olda věděl, že by to uměla vysvětlit ukázkou, ale musela by se udělat částečně průhlednou a to se jí asi nechtělo.

„Když už vás to nenaučím, aspoň bych vám mohla vytvrdit vaše výtvory!“ napadlo ji.

Proti tomu nikdo nebyl. Vidina, že si tentokrát přinesou své kreace domů, aniž by se jim cestou roztekly, byla docela lákavá. Začali za ní všichni chodit s brčky a Bísíája jim jejich láhve a poháry ochotně vytvrzovala.

„Vypadá to skoro jako z jantaru,“ napadlo nejstarší Cilku. „Viděla jsem v takovém kusu jantaru pravěkou mouchu. Co kdybychom do té smůly zalili třeba mravence?“

„Zabiješ ho, ale zkus to,“ vybídla ji Bísíája. „To je přece známá věc i u nás.“

Zakrátko drželi všichni v ruce kus jantaru s mravencem nebo mouchou. Největší kus měl Jirka Rovný, ulovil cvrčka. Prohlíželi si je jako ve vytržení. Milena přišla na to, že Bísíája musí jantar nejprve vytvrdit jen trochu, pak se dá pečlivě vyhladit a když se potom vytvrdí pořádně, vypadá jako opravdový lesklý šperk.

„Dalo by se to nosit na krku,“ napadlo ji. „Buď na řetízku, nebo udělat těch kuliček více a navléknout je na šňůrku.“

„Pravý jantar je strašně drahý,“ komentovala to Cilka. „A tohle vypadá tak podobně, že by to každého spletlo.“

„Pravý jantar bude především starý,“ souhlasila Bísíája. „To pozná kdekdo. Ale jinak se to pravému jantaru podobá. Má to přece podobný způsob vzniku. Jen místo zkamenění jsme použili... něco jiného...“

„Došla nám ale smůla,“ posteskl si Franta. „To je smůla!“

Na dně kotlíku se škvířily už jen zbytky, ale suché větve a donesené šišky v ohni také dohořely a oheň zvolna uhasínal.

„Tak zase někdy příště!“ navrhla Bísíája.

Cilka vzala rozpálený kotlík i s větví a na kraji kamenolomu jej ponořila do kaluže.

Zasyčelo to a vyvalila se pára. Pak odhodila větev a vzala vychladlý kotlík do ruky. Byl ale celý od sazí, takže si jej držela dál od těla.

Každý si teď nesl domů své poklady. Někteří jen tak v ruce, Jirka si z kapesníku svázal uzlíček, Milča a Cilka ho úspěšně napodobily. Do vesnice dorazili všichni v dobré náladě.

„Příště nasbíráme smůly víc,“ umiňovali si.

Na kraji vsi zavěsili kotlík na větev stromu nad hromadou starého železa. Milča Oldovi vysvětlila, že tu zůstal od loňska po jedné bandě trampů, která se po něm už nesháněla.

Na návsi potkali dva starší kluky. Jak rychle Oldu informovali, byl to Pepek Prskavec a jeho návštěva, John z Kalifornie.

„Kde jste byli?“ oslovil Cilčinu partu Pepek.

„Dělali jsme sklo ze smůly,“ řekla mu. „Podívej se!“

Ukazovala mu veliké kusy jantaru s mouchami a malou jantarovou lahvičku.

„Jak to, že je to tak tvrdé?“ divil se Pepek.

Všichni z Cilčiny party na sebe pohlédli, ale mlčeli.

„Dám za to všechno dolar!“ řekl anglicky suverénně John.

„Really?“ opáčila rovněž anglicky Cilka.

„Sure!“ odsekl John a vytáhl pravý americký dolar.

„No, když nám Bísíája příště pomůže udělat si jiné...“ začal Jirka Rovný.

„To není tak jisté,“ obrátil se Olda na všechny. „Víte, co jsem vám říkal! Až se Bísíája vrátí domů, už ji tu neuvidíme.“

Jirka se zarazil a okamžitě obrátil. Ať si John nechá dolar, tohle je přece lepší.

„Dám dva!“ ukázal John pro jistotu i dvěma prsty.

„Nech si je,“ usmála se na něho Cilka. „Tohle bylo zajímavější než doláče.“

„Deset!“ zvyšoval nabídku John.

„To už je ale vážně dost peněz!“ znejistěl Jirka.

„Tak mu to prodej,“ ustoupil telepaticky Olda. „Já jim ale nic neprodám, nechci se pak před Bísíájou stydět...“

Jirka se ještě jednou podíval na Johna, pak na Bísíáju.

„Příště pojďte s námi a udělejte si vlastní,“ ukončila smlouvání Cilka.

„Co si o sobě myslíte?“ ušklíbl se John. „Zítra za to dám jen deset centů!“

„Tím spíš si je nech,“ odvětila Cilka nahněvaně.

Pokračovali až na autobusovou zastávku a tam se rozešli. Všichni spěchali uklidit domů jantarové poklady. Jen Oldovi se ještě nechtělo vracet.

„Měli bychom se podívat na toho nebezpečného psa, co chce pokousat Čerta,“ navrhla Bísíája. „Třeba to nebude tak horké.“

„To bysme měli,“ zamrzel se trochu Olda, že na kamaráda zase zapomněl. „Jenže Aran je opravdu ostrej pes.“

„Co to znamená?“ chtěla vědět.

„To znamená, že kouše,“ ujistil ji.

Došli tedy před hospodu, kde za plotem ležel velký černohnědý vlčák.

„Arane!“ oslovila ho Bísíája telepaticky.

Pes vyskočil na všechny čtyři, vrhl se ke vratům a začal na ně zuřivě štěkat a cenit zuby.

„My ti nechceme ublížit!“ ujišťovala ho Bísíája mírně.

Jako prve Čerta, i vlčáka tím vyvedla z míry. Sedl si a jen se na ně ostražitě díval skrz plaňky dřevěných vrat.

„Ty vlastně nejsi zlý pes,“ pokračovala Bísíája. „Rád pouštíš hrůzu, ale možná bys byl radši, kdyby se tě lidé nebáli a měli tě rádi.“

Na rozdíl od Čerta, kde měla ihned telepatickou odezvu, tady to bylo obtížnější. Reakce psa se daly odhadovat jen podle vrčení a cenění zubů, nebo podle vrtění ohonu.

„Máme také pejska,“ pokračovala Bísíája. Aran na ni ihned vycenil zuby, konkurenci zřejmě nepovažoval za něco správného.

Bísíája mu vysvětlovala, jak se má hodný pes dobře, když si s lidmi rozumí. Po chvilce přesvědčování dosáhla aspoň toho, že vlčák místo cenění zubů vrtěl přátelsky ocasem.

„Přijdeme zítra,“ slibovala mu. „Pokud budeš hodný.“

Zamířili přímo k domku tetičky, čekala je s večeří, ačkoliv se ještě nesetmělo. Čert směl za nimi do sednice, jen tetička brblala, že je nějaký rozmazlený a měl by zůstat u boudy.

„Nějak málo jíš, děvenko,“ pokárala Bísíáju, když odmítla hrnek mléka. „Kdo pořádně nejí, nevyroste.“

Bísíája raději odevzdaně vypila hrnek mléka do dna.

„Jistotu ještě nemám, ale zdá se, že zdejší bakterie nejsou agresivní,“ řekla telepaticky Oldovi. „Za radost tetičky to stojí.“

Tetička se usmívala a pochvalovala si, jak Bísíáje chutná.

„Budete se dívat na Večerníčka?“ nabídla oběma.

„Televize je zdejší druh zábavy,“ vysvětloval Bísíáje nepozorovaně Olda. „Měla bys aspoň vědět, co to je.“

Usadili se pohodlně u tetičky v komoře a pozorovali obrazovku, zatímco tetička odešla do sednice uklidit.

„Je to docela roztomile nedokonaloučké,“ usmívala se Bísíája, když pohádka skončila. „To bylo pro malé děti, viď?“

Tetička je nevyhazovala, proto se podívali i na zprávy pro dospělé. Olda pilně překládal a Bísíája byla čím dál tím vážnější.

„Příšerný svět...“ pomyslela si jen tak pro Oldu.

„Tady ukazují většinou katastrofy,“ povzdychl si Olda.

„Že jsou někde záplavy, to se stává,“ posteskla si Bísíája. „Že nemáte idarchony, takže někteří nedokáží z vody vyletět, to vám nikdo vyčítat nemůže. Ale ty spousty havárií vašich vozidel! Dnes tam byla dvě úplně zmačkaná auta a jak jsem pochopila, někdo přitom zemřel. V tom zříceném letadle byly mrtvých desítky. Nejhorší ale je, že se zabíjíte sami mezi sebou a k tomu úmyslně! A vůbec, co je to ta – válka?“

„To bude hodně těžké vysvětlování,“ pomyslel si Olda. Nicméně se do toho odhodlaně pustil, ale Bísíája chmuřila čelo čím dál tím víc.

Vyrušila je tetička, když přišla, aby je zahnala na pec do peřin. Venku ještě bylo trochu světla, ale chalupa měla okénka malá, uvnitř už byla tma.

Olda Bísíáje dál vysvětloval dějiny pozemských válek, jak je sám znal. Od oficiálního pojetí dějepisu se to asi trochu lišilo, ale vcelku se dalo tvrdit, že to viděl správně.

„Tedy, jestli tu naši někdy byli,“ řekla Bísíája, „pak ten průzkum pořádně odbyli! Tohle že nevyžaduje stálý dohled? Vždyť tady lidé umírají denně po stovkách! Nechat tak strašný svět bez povšimnutí, to je lajdáctví!“

„Ty to asi taky nepředěláš,“ utěšoval ji Olda.

„Nepředělám,“ přiznala smutně. „Ale nedělat vůbec nic, to taky nejde. Jednotlivec sice barbary neovlivní, ale může to aspoň zkusit. Při zjištění světa s barbarskou civilizací je třeba přerušit kontakty a sdělit polohu toho světa, to se krásně řekne, ale když je to nemožné... asi budu muset nějaké zásady porušit.“

„Co chceš dělat?“ zajímal se Olda.

„To, co se nesmí...“ řekla. „Vlastně to dělám už tím, že jsem tady. To ale nezáviselo na mé vůli, vrátila bych se, kdyby to šlo, ale...“

Olda najednou pocítil, jak se Bísíája odmlčela. Přesněji, odstínila svou mysl, takže už nevnímal, o čem si přemýšlí. Leželi vedle sebe potmě a každý teď přemýšlel sám za sebe.

„Víš, náš svět se ti asi zdá hrozný,“ pokusil se po chvíli Olda navázat další myšlenkový kontakt. „Ale my tady žijeme, nám to už ani tak zlé nepřijde...“

„Byly tady chvilky krásy,“ připustila Bísíája. „Umíte docela zajímavé věci... ale co je to platné, když jste barbaři. Ne všichni, ale ti, co střílejí na jiné... nesnaž se je obhajovat!“

„To přece nedělám,“ pomyslel si.

„Víš, poznala jsem tu jen pár lidí,“ začala po chvilce Bísíája. „Vaše rodina, to bylo tak milé přivítání... tetička je tak, tak milá... ani děti tady ve vesnici nebyly zlé... ale potkala jsem tu už i ty barbary. A obávám se, že ne jen jednoho.“

„Máš pravdu,“ povzdychl si. „Jsou tu i ti horší...“

„Víš, Oldo, kdybych nebyla ještě dítě... já tu mám ale tak omezené možnosti, že si to snad ani představit neumíš...“

„Především si neumím představit, čemu říkáš omezené možnosti,“ usmál se v duchu. „Už jsi nám toho předvedla hodně!“

„Jen pár laciných triků,“ řekla. „Pravda, úplně holé ruce nemám. Ale je to málo.“

„Nejlépe by bylo, kdybys své možnosti nemusela předvádět vůbec,“ řekl Olda.

„Jak to myslíš?“ nechápala.

„No, kdybys tu žila stejně jako my,“ pomyslel si.

„To byste tu nesměli mít takové barbary,“ uvažovala. „Několikrát už jsem tu měla pocit, že se něco zlého děje. Jen jednou jsem musela zasáhnout, ale i to...“

„Zasahovala jsi tu už vícekrát,“ připomněl jí. „Vytáhla jsi z vody...“

„Počkej, nech mě domyslet to do konce,“ přerušila ho. „Jen jednou jsem zasáhla proti člověku. Ten kluk u vody měl jasný úmysl bít tě a už s tím začal. Proč? To sice nechápu, ale nemohla jsem zůstat mimo.“

„Hodně jsem si oddychl, když ses před ním stala neviditelná,“ usmál se Olda. „Přitom mi došlo, že se takových lidí bát nemusíš – a bylo mi dobře.“

„Ano, ale já jsem si až tam uvědomila, jak jsem bezmocná,“ pomyslela si. „Mohla bych tomu barbaru uletět, ale nemohla bych tě tam nechat. Kdyby nás sledovali po zemi...asi by mi nezbývalo nic jiného než postavit se jim silou, ale to by nejspíš nic nevyřešilo, na barbarských světech je to... když ne zakázané, aspoň nedoporučované. Konflikt silou je vždycky špatný, i když ti někdy nic jiného nezbývá.“

„Naštěstí je to tak vyvedlo z míry, že je ani nenapadlo sledovat nás,“ usmál se v duchu Olda. „Přitom to byla jen taková malá pranice...“

„No právě!“ vybuchla najednou. „Příště by mohli... a co kdyby to bylo vážnější... mám snad jenom bezmocně přihlížet?“

„Není to vždycky tak zlé,“ uklidňoval ji.

„Bývá to i horší, právě jsem to viděla ve vašem obrázkovém přístroji... Oldo, já tady asi nemohu dodržet všechna naše pravidla...“

„Jaká pravidla?“

„Správně bych nesměla zasahovat vůbec,“ ubezpečila ho. „Ale máte tak nešťastný svět, že chovat se v něm normálně je snad zločin.“

„Neznám vaše pravidla, ale co chceš dělat?“

„Dám ti idarchon,“ rozhodla se. „Je to sice zakázané, ale... tady nějaká naše pravidla určitě padnou, to přece nemůže nikdo dodržet, když...“

„Idarchon?“ zarazil se. „Jestli jsem správně pochopil, je to ten orgán, který máte...“

„Dobře jsi to pochopil,“ přerušila ho. „Četla jsem si ve vaší encyklopedii, co v tomhle směru umíte. Skoro nic, ale já ano. Ještě nikdy jsem to nezkoušela, ale věřím si.“

„Ty bys zvládla i transplantaci?“ zarazil se.

„Ne, o tom neuvažuji,“ řekla. „To je barbarská metoda, četla jsem o ní. Přemístit orgán z jednoho těla do druhého není žádná velká pomoc. Pomůže to snad u párových orgánů, ale těch je tak málo, že to nestojí za námahu. Při transplantaci srdce musí jeden člověk zemřít, aby mohl druhý žít, a to ještě jen krátce, protože ani tak jednoduchou věc nezvládáte...“

„Tak co chceš dělat?“ zajímal se.

„Uvidíš, pokud chceš...“

„Myslíš, že bych mohl nechtít?“

„To si nemyslím,“ usmála se v duchu. „My se prostě musíme zeptat na souhlas, než se něco rozhodneme dělat, leda by šlo o život a dotyčný nebyl ve stavu to svolení dát.“

„A když svolím?“ zeptal se opatrně.

„Bude to podobné, jako když jsem ti dávala našiřeč,“ pomyslela si. „Až na to, že ta se týkala hlavy.“

„Nebude... nebude to bolet?“ zajímal se rychle.

„Bolelo to snad předtím?“ vyčetla mu. „Nejsme barbaři!“

„Dobře, máš můj souhlas,“ řekl.

„Trochu jsi mě zaskočil,“ přiznala. „Nečekala jsem, že svolíš ihned a bez výhrad, že si to ani nerozmyslíš. Ale asi máš pravdu, čím déle o tom budu i já přemýšlet, tím hůř... Radši zůstaň klidně ležet, nech mě a neboj se, vidět na to nepotřebuji.“

Ale přece jen se otřásl, když cítil, jak mu její drobné ruce vyhrnují na břiše pyžamo. Ne moc, Bísíája si jen zjednala přístup k jeho hrudi. Pak pocítil cosi jako olíznutí a náhle cítil, jak mu opět cosi kluzkého vniká do těla, tentokrát těsně pod žebry na straně žaludku.

Pocítil divný zmatek. Věřil jí přece, ale nemohl se zbavit strachu z neznáma – a tohle bylo neznámo jak se patří! Rukou nahmátl její nohu, jak vedle něho klečela. Měla na ní pořád svůj oblek z jednoho kusu i se cvičkami, dokonce i v peřinách, nepřevlékala se na spaní jako on, ale aspoň se zachytil špičky její nohy jako nějakého pevného bodu.

Cosi mu stále rejdilo uvnitř v břiše. Musel se přemáhat, aby nekřičel hrůzou, ale strachu se postupně zbavoval. Až na nepříjemný pocit, že se mu uvnitř cosi přehrabuje, se to asi dalo vydržet. Vždyť to nebolí! Nač dělat nářky? Opakoval si to a zdálo se mu, že to pomáhá.

Pak zase pocítil, jak se to cosi pomalu vysouvá z jeho břicha ven. Bísíája mu na závěr opět břicho olízla, tak by to možná udělal i Čert, který teď v pohodě ležel pod lavicí.

„A je to,“ pomyslela si zřetelně. „Ráno začneme s cvičením.“

„Proč ne hned?“ navrhl.

„Protože to teprve začne klíčit,“ vysvětlovala mu. „Ráno už to možná bude znát. Aspoň si něco vyzkoušíme. To se rozumí, že to nebude nic moc. Až idarchon vyroste, zastavíš s ním třeba vaše auto, nebo s ním couvneš jako já. Teď ale nemá žádnou sílu a i ráno budeme rádi, když zvedneš do výšky ptačí peříčko. Na létání si počkáš nejméně pár dní a neviditelnost je ještě obtížnější, tu zvládneš nejdřív za měsíc. Nespěchej ale, všechno bude.“

„Proč to vlastně nesmíte dělat?“ zajímal se ještě.

„Protože je idarchon na barbarských světech příliš nebezpečný.“

Z myšlenek na něho zavanul stín pochybností, zda udělala dobře...

„Čím je nebezpečný?“ chtěl vědět.

„Kdysi jsme to dávali i barbarům,“ povzdychla si. „Jenže oni to používali ke zlu. Dá se s tím škodit druhým, dokonce i zabíjet. Doufám, že ty nikdy nic takového neprovedeš!“

„Zabíjet létáním?“ zamračil se.

„I létáním bys mohl jiným ubližovat,“ řekla. „Někteří barbaři vynášeli své protivníky do výšky, odkud si pádem přelámali všechny kosti. Ale brzy zjistili, že je to příliš namáhavé, jednodušší je uvařit svému nepříteli mozek v hlavě, nebo ho jen udeřit plnou silou do mozku těsně za očima. Tím sice neuškodíš nikomu stejně vybavenému, ale proti nechráněným to má strašlivé účinky. Kdybys to použil proti útočícímu zvířeti, nic ti vyčítat nebudu, spolehlivě to zabije i nosorožce nebo slona, co jsem dneska viděla ve vaší televizi, ale proti člověku bys to používat neměl ani v nebezpečí. Jako zbraň by byl idarchon příliš zlý.“

„No, raději bys mi to ani neměla říkat, když jsem barbar...“ zvážněl.

„Ty snad barbar nejsi,“ řekla s jistotou. „Věřím ti. Ale hodně bys mě zklamal, kdybys to k něčemu takovému použil. Radši bych tě měla naučit znehybnění. Je také účinné, když už bys musel v nouzi nejvyšší použít sílu, ale není tak ničivé. Znehybnit můžeš i zvířata a je to rozhodně lepší než je zabíjet. Ale to tě naučím, až ti idarchon trochu zesílí.“

Vhupsla vedle něho pod peřinu a potmě si přes něho položila ruku.

„Nesmíš mě zklamat, Oldo,“ pomyslela si tak slabě, že to sotva zachytil. „Nikoho tady nemám, jsi moje jediná opora.“

„Ta tvoje opora má sama teprve dvanáct let,“ pomyslel si Olda. „A navíc se mi zdá, že jsi spíš ty můj anděl strážný než naopak.“

„Možná, ale to nerozhoduje. A teď spi,“ poručila mu. „Ráno budeš moudřejší.“

Pomyslela si to tak velitelsky, že se neodvážil protestovat. Ostatně, najednou se mu tak zachtělo spát, že ten rozkaz snad uvítal.

Errata:

19.07.2021 09:21