Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Neděle

Druhého dne vstal jako poslední. Snad poprvé za poslední dva roky ho nikdo nevzbudil. Čert se sice jako vždycky ráno dožadoval venčení, ale na pec za Oldou nevylezl a tetička ho prostě vystrčila na zápraží, ať se vyvenčí sám. Dost na tom, že nemusel spát u boudy.

Čertovi to ale vyhovovalo, měl najednou nebývalou volnost v okruhu celé zahrady, kde sice nebyly žádné psí zprávy, zato tu byly pachy, jaké se na sídlišti nenajdou. Věděl už, že musí nechat na pokoji slepice, ale králíci mu připomínali lovnou zvěř, takže králíkárnu dlouho a pečlivě zkoumal. Mříže ve dvířkách ale byly pevné a králíci za nimi byli dobře schovaní.

Bísíája vstala tak potichu, že si toho Olda ani nevšiml. Našel ji sedět v sednici u stolu. Na něho tam čekal i krajíc s máslem a hrnek kakaa. Podle prázdného hrnku snídala Bísíája už před chvilkou. Tetička jí půjčila nějaké knížky a Bísíája si je se zaujetím prohlížela. Oldovi se ale zdálo divné, co na nich může vidět, když tam obrázky nejsou a číst přece neumí!

Raději se jí na to sám zeptal.

„Máš pravdu,“ usmála se na něho. „Ale vaše písmo je jednoduché a přitom zdařilé, už jsem to pochopila. Chci umět česky, abych nebyla odkázaná na tebe, jistě se to naučím dřív než se odsud dostanu. Tlumočíš mi sice obětavě, ale nemůžeš se na mě pořád vázat.“

„Jsou prázdniny,“ připomněl jí. „Mám volno, jsem ti k službám.“

„Jste na mě hodní,“ přikývla. „Ale nesmím toho zneužívat.“

„To už jsme si snad řekli,“ zamračil se trochu. „Jsi náš host a to taky znamená hodně.“

„Jak se to vezme,“ usmála se. „Ale mohli bychom začít trénovat, chceš?“

Olda si vzpomněl na včerejší operaci, kterou na něm zkoušela. Trochu se zarazil, ale pak si dodal kuráž a že je tedy připraven.

„Nejdříve se nasnídej,“ usmála se na něho.

Po snídani si sedla vedle něho a položila na stůl malé slepičí peříčko.

„Nejprve bychom měli zjistit, zdali idarchon aspoň trochu funguje. Pak budeš trénovat sám, já tě na to jen trochu navedu.“

„Myslíš, že se dá naučit ovládat něco, co člověk nikdy neměl?“ pochyboval Olda.

„Neboj se toho,“ povzbuzovala ho. „Všechny nutné pocity a myšlenkové povely ti ráda předám telepatií.“

Olda tak poprvé v životě zažil dosud neznámý hřejivý pocit, když se v něm jeho úplně nový a ještě slabý idarchon probudil a nasál z okolí to, čemu Bísíája říkala volná energie.

„Samozřejmě nemůžeš chtít žádné zázraky,“ ujišťovala ho. „Nohy máme jako zvířata už od pradávna a přece se každý malý človíček musí učit chodit. Jen nevím, jak učíte malé děti chodit bez našiřeči.“

O učení malých dětí chodit měl Olda jen mlhavé představy, ale tušil, že to není snadné. Ale kdyby se do toho zapojila andělská řeč, ta by dokázala mrněti rychle ukázat, co má dělat. Naučilo by se pak třeba chodit dřív!

Pod vedením Bísíáji pak začal svou novou sílu soustřeďovat. Nejprve na lehké peříčko. Když se před ním zvedlo a začalo se vznášet, měla Bísíája snad stejnou radost jako on sám. Po chvilce zkusil totéž s kapesníkem a pak i s kapesním nožem, ale ten byl na něho ještě příliš těžký, podařilo se mu jen pohybovat s ním po stole.

„Uvidíš zítra,“ ujišťovala ho Bísíája. „Nemůžeš chtít všechno najednou. Odhadla jsem, že peříčko bude dnešní vrchol, ty jsi přece zvedl i těžší kapesník. Co chceš víc?“

Pak ho ale překvapila s jakýmsi matematickým problémem. Málem by jí řekl, že si s tím nemůže vědět rady, protože to ve škole... jenže najednou si uvědomil, že si rady ví! Vždyť je to jednoduché! Vysypal Bísíáje řešení problému, nad kterým by zírali titulovaní matematici. Ta jen přikývla a zadala mu fyzikální problém přitažlivosti tří těles ve volném prostoru.

Vyřešil to zpaměti, sám se tomu divil. Zadala mu tedy další úkoly. Spočítal tvar kapky medu a jak se bude měnit po dopadu na stůl, pak spočítal, jak praskne jablko, když dopadne ze stromu na plochý kámen. Potom mu obrazně připravila kotlík rozehřáté smůly, aby zkusil, co s ní udělá přidání a ubrání vnitřní energie.

„Budeš teď vědět víc než jsi dosud věděl,“ ujistila ho. „Ale pamatuj si, nedala jsem ti to proto, abys vyváděl nějaké zlo.“

Jako poslední příklad mu dala po krátkých okamžicích spočítat, co se bude dít, když na pevnou podložku navrší hromádku čistého plutonia. Počítal to a když se dostal k veliké kouli ohně, rozžhavené na několik milionů stupňů, zastavila ho.

„Stačí. A teď zkus odhadnout, jak to bude působit na člověka, který je od toho vzdálený asi jako odsud na náves?“

„To je snad nesmysl,“ zarazil se, když mu vyšlo, že tělo člověka získá bez ohledu na velikost patnáctinásobně vyšší teplotu než je bod varu vody.

„To není nesmysl,“ zamračila se Bísíája. „Právě jsi čistě z cvičných důvodů spočítal Hirošimu. Ti lidé poblíž se skutečně vypařili, nezbylo z nich nic, vůbec nic. Tak to dopadá, když se něčeho chopí barbaři. Tohle už jste totiž dokázali.“

„Já přece nic takového...“ začal omluvně, ale vskočila mu do myšlenek.

„...neuděláš, vím. Ale dávej pozor, ať takové věci ani cvičně nepočítáš před lidmi, kteří by je mohli použít.“

„Na mě by stejně nikdo nedal,“ mávl nad tím rukou.

„Teď ne,“ souhlasila. „Ale budeš si to pamatovat celý život. Jen si na to vzpomeň, až budeš hotový člověk! To už by tě ostatní vážně brát mohli.“

Znalosti se v něm vynořovaly jedna po druhé jako fotografie ve vývojce. Až se začal chytat za hlavu, jako kdyby se mu měla pod tím přívalem rozskočit.

„Jsou to jen čistě mechanické vědomosti,“ utěšovala ho, když si toho všimla. „Hodit se ti budou, ale není to nic tvořivého. Ale chtěla bych se tě na něco zeptat. Co znamenají tahle písmena?“

Představila si je tak zřetelně, že je z té představy dokázal přečíst.

„Současná vláda je nejlepší!“ četl udiveně. „Kde jsi to viděla?“

„Včera někdo tyhle obrázky přimíchal do televizního vysílání,“ řekla. „Bylo to jen pár ojedinělých obrázků, vložených mezi jiné. Takový nápis jen krátce blikne.“

„To neznám,“ řekl. „Toho jsem si ještě nevšiml.“

V té chvíli cvakla klika a do sednice vešla svátečně nastrojená tetička.

„Už jste po snídani?“ zeptala se jich. „Vezměte si sváteční šaty a půjdeme.“

„Kam?“ zajímal se Olda.

„Kam se chodí v neděli?“ podívala se na něho tetička jako na hlupáka. „Do kostela!“

„My taky?“ zeptal se Olda, jako kdyby doufal, že si to tetička rozmyslí.

„No ovšem!“ potvrdila ale tetička svůj úmysl. „Tak šup, ať máte na sobě pořádné šaty! Do kostela se nechodí v pyžamu ani v teplácích!“

Olda to rychle překládat Bísíáje, ale ta to pochopila.

„To abych si přece jen oblékla ty šatičky z obchodu...“ uvažovala.

„Asi ti nic jiného nezbude,“ politoval ji Olda. „Pojď, dojdeme si pro kufry!“

Kufry byly na chodbě ve staré skříni. Olda oba vytáhl a otevřel, vybral si sváteční sako, kalhoty a košili. Bísíája se v kufru přehrabovala déle a nerozhodněji.

„Počkej, snad se nechceš převlékat před chlapem?“ zarazila ji tetička. „Ukaž, co si na sebe bereš?“

Zběžně zkontrolovala, co Bísíája vytáhla z kufru. Byla s tím zřejmě spokojená, neboť jen kývla a Bísíáju s náručí oděvních součástek vyšoupla do komory. Oldu poslala do sednice.

Oldu napadlo, když už se má převlékat, podívat se na břicho do míst, kde mu Bísíája dělala tu operaci, či co to bylo. Nic tam ale nenašel a nezbylo mu než to pustit z hlavy.

Za chvíli přišli oba, Olda ve svátečním a Bísíája v krásných nadýchaných blankytně modrých šatičkách.

„No vidíte, jak vypadáte k světu!“ pochválila je tetička.

Kufry zavřeli a uložili, tetička popadla kytici, zřejmě předem připravenou. Pak zamkla chalupu na starodávný zámek a vyvedla děti na ulici.

„Ty počkáš tady,“ zarazila Čerta, který se chystal jít s nimi. „Psi do kostela nesmí a ty jsi navíc Čert! Čert v kostele! To by tak hrálo!“

„Dohodli jsme se snad včera jinak,“ zakňučel Čert, ale naštěstí to směroval výlučně na Oldu a Bísíáju.

„Tetička o té dohodě nevěděla,“ omlouval se mu Olda. „Vydrž to ještě chvilku! Nám se tam taky nechce!“

„Kdoví, třeba to tam bude zajímavé,“ zarazila Oldu Bísíája. „Ještě nikdy jsem v kostele nebyla, proč se tam aspoň jednou nepodívat?“

„Dobrá,“ ustoupil trochu Olda. „Když jsi tam nebyla... a možná se tam poznáš.“

„Jak to myslíš?“ zarazila se.

„V kostele je andílků plno,“ ujišťoval ji. „Někteří jsou ale strašně otlučení.“

Když zjistila, že tím myslí dřevěné sochy, musela se chtě nechtě rozesmát.

„Něco jako u tetičky nade dveřmi?“ nadhodila.

„Ano, ale ve větším a v dřevěném provedení.“

„Tak pojďte, pojďte,“ poháněla je tetička. „A co že jste tak potichu? Čekala bych, že budeš návštěvě pořád něco vysvětlovat...“

„Vždyť vysvětluji, teti,“ opáčil Olda. „Jenže tady už jsme šli, tady nic nového není.“

„Pravda,“ uznala tetička. „A v kostele se nesluší mluvit. Doufám, že nebudete rušit.“

„Bez obav,“ řekl Olda.

Ke kostelu došli v pohodě. Přicházelo tam více tetiččiných známých, většinou starších lidí, ale bylo tam vidět i pár mladších tváří. Většina se na Oldu a Bísíáju ohlížela se zájmem, až se tetička narovnala pýchou.

„Stihneme si ještě prohlédnout kostel?“ zeptal se Olda tetičky, když rozmístila květiny pod jednotlivé obrazy, jak měla zřejmě v plánu.

„Za chvíli přijde velebný pán, nechte si to po mši,“ odmítla je tetička.

Zapluli tedy jako jiní do dřevěné lavice. Bísíája si prohlížela kostel a Olda jí vysvětloval všechno, co sám věděl. Moc toho nebylo, byl tu naposledy před rokem a to se sám o všechny detaily nezajímal. Pak ale přišel pan farář a začal sloužit mši.

Olda trpělivě překládal a Bísíája mlčela. Tušil, že se snaží udělat si obraz o všem, co tu vidí a slyší, ale neprojevovala se ani v duchu. Na první pohled se zdálo, jako kdyby o něčem hloubala. Tetička se na ni občas pátravě podívala, ale neměla nejmenší důvod ke stížnostem.

Bísíája se v kostele chovala přímo vzorně. Maličko se zamračila na Oldu, když zjistila, že si na dálku hraje s plamenem svíčky na oltáři. Olda zjistil, že pomocí idarchonu dokáže roztřást plamínek, jako kdyby tím směrem plnou silou foukal, ačkoliv svíce byly bezpečně mimo dosah jeho foukání. Právě uvažoval, že jednu svíci sfoukne doopravdy, když mu Bísíája vyčetla, že je od něho krajně netaktní předvádět se před tolika lidmi.

Kázání skončilo, lidé začali vycházet ven.

„Prohlédněte si teď co chcete,“ pobídla tetička Oldu s Bísíájou.

Bísíája ale řekla, že už viděla všechno. Vyšli tedy ven a zamířili domů.

Venku je dohonil jeden ze sousedů. Vyběhl rychle z kostela a vzkazoval tetičce, že by si s ní chtěl pan farář promluvit.

„Počkejte tu na mě,“ nařídila dětem. „Beze mě se beztak domů nedostanete.“

„Obejdeme zatím kostel,“ navrhl Olda. Tetička souhlasila a odkvačila.

Bísíája si chvíli prohlížela hřbitovní náhrobky.

„To nechápu,“ uvažovala nad nimi. „Vy opravdu žijete tak nepřirozeně krátce!“

„To nepředěláš,“ mávl nad tím rukou Olda.

„I když vezmu v úvahu vaši nižší úroveň, odporuje to našim poznatkům. Nedělali jste na sobě někdy v poslední době, myslím v posledních pěti tisíci letech, nějaké pokusy? Třeba zásahy do dědičnosti... a tak... To by totiž všechno vysvětlovalo...“

„O tom nic nevím,“ zamyslel se Olda. „Ale asi to nebude pravda. Před pěti tisíci lety byl na Zemi starověk, naši předkové tyhle věci určitě neuměli.“

„Možná se pletu,“ připustila. „Pak ale ta záhada zůstává ještě záhadnější.“

Obrátili se opět k východu, ale lidé už se rozešli a tetička tam ještě nebyla. Bez klíčů se nemohli vrátit a museli na ni počkat, ale Bísíája nechtěla čekat na hřbitově. Tvrdila, že je to tu příliš pochmurné. Vyšli tedy před vrata na ulici. Odtud viděli na kostel, odkud se musela už brzy vynořit tetička, ale také na náves.

Byla tam celá Cilčina parta, ale také nějaké další děti. O čemsi tam diskutovali, nebo se snad hádali, na tu dálku to nebylo znát. Někteří zahlédli Oldu s Bísíájou, mávali na ně, ať tam rychle jdou, ale Olda jim rukama signalizoval, že nemohou.

Nakonec to Jirka Rovný nevydržel a rozběhl se k nim.

„Na co tady čekáte?“ volal na ně už z dálky.

„Na tetičku,“ odpověděl mu Olda. „Bez ní nikam nemůžeme.“

„No jo... ale přijďte hned jak budete moct, měli byste aspoň něco říct do naší věci.“

„Co se stalo?“ optal se ho Olda.

„Ále – pan Prskavec!“ mávl rukou zhnuseně Jirka. „Myslím toho staršího Američana. Obešel naše, Zimákovy a Straškovy. Všude nabízel za naše jantary sto dolarů a všichni mu je prodali. Naši taky. Jen na statku mu řekli, ať si dolary nechá. Cilce se pak ale jantary ztratily a Cilka si myslí, že jí je ukradli.“

„Myslíš?“ nevěřil mu Olda.

„Oldo, jste přece poslední, kdo ty jantary ještě má mít,“ uvažoval rychle nahlas Jirka Rovný. „Jděte se na ně domů podívat, jestli je ještě máte!“

„Musíme počkat na tetičku,“ trval na svém Olda, ale po čele mu přeletěl stín nevole.

„Dobře, pak přijďte na náves!“ požádal oba Jirka.

Otočil se a utíkal zpátky.

Tetička naštěstí vyšla z kostela a celá rozzářená spěchala k nim.

„Holčičko naše!“ vrhla se k Bísíáje. „Oldíku, zeptej se jí, jestli umí zpívat! Pan farář by ji chtěl slyšet!“

Bísíája Oldovi dovolila, aby tetičku ubezpečil, že zpívat dovede, ale aby jí naznačil, že neumí česky, což Olda hned tetičce sdělil.

„To nevadí,“ řekla tetička. „Těch pár slov přece zvládne! V kostelech je dnes málo dětí, je taková nekřesťanská doba a dívčí hlas na kůru by byl pro všechny vítaným oživením.“

„To jistě,“ odpověděl Olda kysele. „Ale to by s ní musel někdo natrénovat, vždyť ona ani neumí česky, ani neovládá noty!“

„To mě taky napadlo,“ řekla tetička. „Ale pan farář řekl, že si promluví se slečnou Ehrerovou, to je zdejší učitelka. Bísíája by k ní párkrát zašla a slečna Ehrerová by ji všechno naučila. No řekni, Oldíku, napadlo by tě někdy zpívat na kůru při mši?“

„Nenapadlo,“ řekl Olda s jistotou, i když to myslel v jiném smyslu než tetička.

„To by byla krása!“ rozplývala se. „Pojďte domů, pan farář to vyřídí sám.“

Vedla si je pyšně domů. Olda s Bísíájou na sebe podívali a ani si nemuseli nic myslet, aby si rozuměli.

„Chce se ti zpívat na kůru?“ zeptal se jí přesto.

„Moc ne,“ řekla s úsměvem. „Ale když vidím, jak by to tetičku potěšilo, mám chuť dát si na tom záležet. Ale teď se půjdeme přestrojit, ať můžeme za ostatními. Tyhle šaty jsou pro mě... no, hodně nezvyklé...“

Tetička odemkla vrátka, ale za nimi se užasle zastavila.

Dveře do chalupy byly otevřené dokořán, vždyť je přece zamykala!

Na kamenném zápraží ležel černý pejsek Čertík. Třásl se v křečích a bezmocně se na ně díval zakalenýma očima.

„Byli tu... dva...“ řekl Oldovi telepaticky. „Dali mi buřta, ale pak se mi udělalo hrozně špatně – a oni přelezli přes vrátka... Nemohl jsem na ně ani štěknout...“

Bylo vidět, že se jim to snaží sdělit z posledních sil. Pak mu hlava bezmocně klesla na kamenné zápraží.

„Čertíku!“ vykřikl zoufale Olda.

Pes ho už ale nevnímal.

Errata:

19.07.2021 09:21