Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Schválnost

Ráno hned po snídani odešli jako obvykle na náves. Parta se už začala scházet, nebyli ani první, ani poslední. Jako poslední přišel Jirka.

Největší novinkou pro všechny bylo, že Američan u Prskavců zůstane a neodjede.

Trochu to zkřížilo jejich původní plány na jantarové šílenství, odložené, až Američan zmizí ze vsi. Teď se ukazovalo, že tu zůstane přinejmenším do konce prázdnin. Cilka nesměle navrhla, aby to tedy neodkládali, ale vydali se na smůlu a všechno, co tentokrát udělají, dobře uschovali třeba v jeskyni, nebo ještě lépe v lese.

Olda ale její plán zpochybnil. Bohužel přitom musel vyrukovat s podezřením, že někdo z party Prskavcům donáší.

„To koukej odvolat!“ požadoval zamračeně Jirka. „Nikdo z nás nic takového nedělá.“

Všichni se k němu přidali. Olda byl přece cizí a podle celosvětového nepsaného zákona se místní proti němu ihned spojili.

„Až mi hodnověrně vysvětlíš, jak si mohli Prskavcovi předem připravit otrávené maso pro Čerta, když o něm kromě vás nikdo nevěděl?“ nedal se Olda. „Někdo jim musel povědět kde bydlíme a že máme psa.“

Jirka zůstal bezradně stát. Jako dosavadní zastánce spravedlnosti na to neměl odpověď.

Jako poškození vypadli z podezření jen Olda s Bísíájou, ale ostatní se na sebe jen divně dívali. Nikomu se nechtělo věřit, že někdo mezi nimi lže. Pro každou partu je černá ovce mezi členy to nejhorší, co se může stát. Dvojnásob, když nikdo netuší, o koho jde. Pak může začít podezírat každý každého a i pevné kamarádství to vystaví těžké, někdy až zničující zkoušce.

„Můžeme něco zkusit,“ řekla po chvilce Bísíája a všichni se na ni obrátili s nadějí, že si mimozemšťanka může vědět rady tam, kde jejich rozum nestačí.

„Co chceš dělat?“ podíval se na ni zvědavě Olda.

„Zkoušku ohněm pravdy,“ navrhla. „Nikdy jsem ji ještě nepotřebovala, ale umím ji a je docela spolehlivá. Stačí, aby nad ohněm každý podržel ruku. Kdo nelže, tomu se nic nestane.“

„A kdo lže?“ vyhrkl Jirka.

„Udělám jen malý oheň,“ ujišťovala ho Bísíája. „V takovém nikomu ruka neuhoří a pro lháře by snad bylo pár spálenin a puchýřů přiměřený trest.“

Cilka se nerozhodně podívala po ostatních.

„Dobře,“ souhlasila za všechny. „Já půjdu první.“

„Ne,“ zarazila ji Bísíája. „První půjde Olda. Čert je jeho pes a my dva jsme byli stále spolu, takže on to být nemohl. Jen ať všichni vidí, že ten oheň nevinnému neublíží.“

Olda už tušil, co to bude, ale nebylo mu jasné, jak to Bísíája myslí.

Bísíája zvedla ruku dlaní nahoru jako když Olda předváděl tetičce plamínek. Nad dlaní se jí znenadání objevil jasně žlutý plamen, podobný plamenu obří svíčky. Nebyl pravý, ale na první pohled se dal od ohně těžko odlišit.

Olda natáhl ruku dlaní dolů, takže mu plamen olízl dlaň. Vypadalo to hrůzostrašně, jak mu plamen ruku obléval, ale cítil jen slabé teplo. S idarchonem by mu nejspíš neuškodil ani autogen, ale tohle bylo skutečně slabé. Chvíli držel v plameni ruku, pak ji pomalu stáhl.

„Tak pojď, Cilko,“ vybídla Bísíája velitelku party. „Viděla jsi, spravedlivého nepálí.“

„Ale...“ zaváhala Cilka, „co kdybych... někdy jindy... nemluvila úplnou pravdu?“

„To je jednoduché,“ řekl Olda. „Řekni předtím nahlas: Nebonzovala jsem Prskavcům. A bude se to vztahovat jen na tohle.“

„Opravdu?“ ubezpečovala se opatrně Cilka.

„Nemusíš říkat nic,“ zavrtěla hlavou Bísíája. „Ohni pravdy můžeš věřit, ten se na staré záležitosti neohlíží. Spálí jen lháře.“

Cilka tedy opatrně vztáhla ruku nad plamen. Olízl její dlaň, jeho jazyky objely její ruku a klouzaly podél ní vzhůru, ale dívce neublížily.

„Hřeje to, ale dá se to snést,“ vyjádřila ulehčeně své pocity, když stáhla ruku zpět.

„Teď já!“ hrnul se ke zkoušce Jirka.

„Dej laskavě přednost dámě!“ stáhla ho Cilka za vytahané tričko dozadu a místo něho postrčila k Bísíáje kamarádku Milenu.

„Já... ne, já na to nesáhnu!“ vykřikla najednou Milena.

„Proč?“ divila se Cilka. „Viděla’s přece, že to spravedlivého nepálí!“

„Když já... já jsem to Prskavcům ten večer řekla!“ vyhrkla rychle.

Do party jako když udeří blesk. Milča zrudla jako rak, když viděla, jak se na ni všichni udiveně a snad i trochu zle podívali. Honem pokračovala:

„Byli u nás kupovat jantar a táta jim ho prodal. Pak chtěli vědět, kdo má další a já jsem jim všechno řekla. I to, že Olda a Bísíája bydlí u tetičky a mají psa. Ale ani ve zlém snu by mě nenapadlo, že půjdou krást nebo trávit Čerta!“

„Aha...“ zamyslela se Bísíája klidně. „Takže jsi jim to sice řekla, ale bez zlého úmyslu. Jestli je to tak, můžeš si klidně do ohně pravdy sáhnout, ale jestli to bylo jinak...“

„Tak to bylo!“ tvrdila Milena.

„Dobře, zkusíme to?“ zeptala se Cilka nejistě Oldy.

„Zkusit to můžeme,“ přikývl. „Jestli je to pravda, oheň pravdy to pozná.“

Milena natáhla opatrně ruku a nechala si ji obalit plamenem, šlehajícím z dlaně Bísíáji. Chvíli ji tak držela a pak ji přece jen s ulehčením stáhla.

„Nic mi to neudělalo!“ ukazovala nadšeně čistou dlaň ostatním.

„Tím je to vysvětlené,“ vydechl Jirka. „Řekla to Milča, ale neúmyslně. Hned jsem říkal, že není možné, aby nám někdo z nás vědomě škodil!“

„Dobře,“ řekla Cilka. „Bude ale spravedlivé, když tu zkoušku podstoupíš taky!“

„Samozřejmě!“ přikývl Jirka. „Všichni stejně! Já přece nic nečestného netajím!“

Přistoupil k Bísíáji a chvatně přidržel ruku nad plamenem. Když bylo jasné, že mu to také neuškodilo, stáhl ruku zpátky.

„Pojďte taky, ať to máme za sebou,“ vyzval zbytek party.

Franta Liška přidržel ruku nad podivným plamenem s napětím, ale neucukl.

„Připadal jsem si skoro jako špekáček nad táborákem, ale fakt se to dá snést.“

Zbývali bratři Zimákové, ale Jarda se cítil potěšený, že může dokázat svou kuráž, takže tu zakrátko zbyl jen jeho bratr Honza.

„Počkej!“ zastavila ho Bísíája, když váhavě přibližoval ruku k plameni, který se náhle bez zjevné příčiny viditelně roztřásl.

Nechala plamen uhasnout a sama stáhla ruku.

„Spálilo by tě to!“ řekla pevně. „Plamen pravdy to poznal, vím to. Nestrkej tam tu ruku, dopadl bys špatně.“

Honza zbledl, že by se v něm krve nedořezal.

„Cože?“ vybuchl jeho bratr Jarda. „Honzo! Jak to?“

„Já nechtěl!“ vykrucoval se Honza. „Ale vy jste s panem Prskavcem mluvili jen krátce, když vám vyhrožoval soudem, jen si vzpomeňte, jak to bylo nepříjemné! Mě ale zastavil za domem, to vám byla taková hrůza... radši jsem mu řekl všechno!“

„Ty sketo!“ obořil se na něho vlastní bratr. „Co si teď na nás vymýšlíš?“

„Nech ho!“ zastala se Honzy kupodivu klidně Bísíája. „Tentokrát má pravdu. Prskavec z Ameriky umí pouštět hrůzu, vím to.“

Tvářila se ale tak vážně, že mimoděk zvážněli všichni.

„Že umí pouštět hrůzu, to jsme zažili,“ řekla Cilka. „Ale to snad neznamená, že se před ním budeme plazit po kolenou...“

„On by to dokázal,“ podotkla tiše Bísíája. „Jen dva z vás by to vydrželi, Jirka a Olda.“

„Jak to víš?“ zeptal se jí rychle Jirka.

„Vím to,“ řekla. „Pan Prskavec umí používat podprahové působení na lidi. Poznala jsem to, když nám všem hrozil soudem. A to ještě můžete být rádi, kdybych ho nerušila, cítili byste hrůzu ještě větší.“

„Ty to znáš?“ zeptal se jí Jirka podezřívavě. „A umíš to rušit? Neumíš nakonec tu hrůzu také sama vyvolávat?“

„Umím, protože obrana proti tomu patří do našich pradávných znalostí,“ odvětila klidně Bísíája. „My ale považujeme podprahové zákeřnosti za nemravné. Nikdy bych je nepoužila, tady ani jinde. V pradávných dobách jsme to ale potřebovali znát. Asi jako vy si pamatujete, jak střílet z luku, používat meče a štíty.“

„Na tebe to nepůsobí?“ vyzvídal dál Jirka.

„Ne, my jsme proti tomu odolní,“ řekla. „Ty jsi také odolnější než ostatní, působí to na tebe slaběji než na jiné.“

„Ale takové znalosti snad nejsou moc obvyklé,“ domýšlel se Jirka opatrně dál.

„U vás lidí ne, ale nejsem tu zřejmě jediná z jiného vesmíru. Známe civilizace, které ostatním škodí. Nejspíš tu nějakou poblíž máte i vy.“

„Zlou civilizaci?“ nedůvěřoval Bísíáje Jirka. „Myslíš, že u nás jsou nějací ufóni?“

„Promiň, nevím, co je to ufóni,“ omluvila se Bísíája.

„Takové zelené bytosti... létají v podivných strojích...“

„Ti, co mám na mysli, nejsou zelení,“ řekla. „Naopak, velice se nám i vám podobají, podle toho, jak je máme zobrazené. A nemusí létat ve strojích, mohou se klidně pohybovat přímo mezi vámi, těžko si jich pak všimnete.“

„Tetička ale tvrdila, že zná pana Prskavce z dřívějška,“ připomněl jí Olda.

„Už jsem ti říkala, že on sám tefir není, jen jejich sluha. Vybavili ho ale dokonale, aby mohl ovlivňovat lidi ve svém okolí. Dokud tu bude, nemá smysl něco schovávat, protože se to kdykoliv dozví. Kromě Jirky se mu nikdo nevzepře. Asi bych se mu měla postavit, je to přece jen sluha zla, ale na druhé straně, kdyby se tefirové o mně dozvěděli, mohli by vám škodit víc než jejich sluhové.“

Chvilku bylo ticho, nikdo nic neřekl.

„Co budeš dělat?“ zeptal se nakonec Bísíáji Olda.

„Nevím,“ řekla nerozhodně. „Měla bych se asi vrátit domů a nechat tenhle svět našim odborníkům. Na druhé straně tu mám něco rozdělaného, od čeho nechci odejít.“

„Co tu máš rozdělaného?“ vyhrkla Cilka.

„Potěšení staříčků,“ usmála se Bísíája. „Možná jste si toho ještě nevšimli, ale já a Olda jim pomáháme víc než jen přáním.“

„Párkrát se mi zdálo, že se u staříčků na okamžik rozjasnilo,“ vzpomněl si Jirka.

„To bylo ono,“ řekla Bísíája. „Přání hodně zdraví je také pomoc, ale nepatrná. Vylepší náladu a tím trochu povzbudí, ale zdraví nenahradí. Já těm lidem pomohu víc. Možná po tom omládnou, všichni to potřebují.“

„Omládnou?“ podíval se na ni nevěřícně Jirka, ale s ním všichni ostatní, snad kromě Oldy, který už se nedivil ničemu. „Ty bys něco takového dokázala? To je snad trochu moc!“

„Na všech světech, kde jsem už byla, tomu říkali zázrak,“ řekla tiše.

„Když je to zázrak, proč neobejdeme všechny za jedno odpoledne?“ uvažovala také tak nedůvěřivě Cilka.

„Protože to jako zázrak jen vypadá,“ odvětila Bísíája. „Olda by vám mohl potvrdit, že to není tak snadné. Hodně to vyčerpává, proto stačíme jen jednu návštěvu denně.“

„Aha, a my děláme jen doprovod,“ zamrzela se Milena.

„Ale důležitý,“ snažila se jí zavděčit Bísíája. „Bez vás by mě k sobě nikdo nepustil.“

„No dobře, konec konců, je to pro dobro věci,“ uznala Cilka za všechny. „V tom bych klidně pokračovala jako doteď. Ale co bude s jantarem?“

„Můžeme to ještě zkusit,“ navrhla Bísíája. „Ale pak musíme zařídit, aby nepadl do ruky Prskavcovi. A aby mu ani nikdo nemohl prozradit, kde bude schovaný.“

„Máš aspoň nějakou představu, jak to zařídit?“ zeptal se Jirka.

„Mám,“ přikývla Bísíája. „Jenomže tím poruším naše pravidla víc než dosud.“

„Porušíš pravidla?“ zeptal se Jirka.

„Už jsem jich porušila hodně,“ přiznala Bísíája. „O jedno další snad nebude zle. Podle všech pravidel bych se měla vrátit domů, ale ráda bych tu aspoň něco dokončila. Asi to ještě risknu a zůstanu s vámi aspoň pár dní... nechce se mi nechat vás tady...“

„Budeš dál přinášet potěšení stařečkům?“ zeptal se jí Jirka.

„Proto tu přece zůstávám,“ řekla. „A taky se mi nechce rozloučit se. Je mi s vámi... tak nějak dobře...“

„A nevadí ti, že si spíš hrajeme, než abychom dělali něco... dospělého?“

„Vždyť mi je taky teprve patnáct,“ usmála se Bísíája. „Taky bych si s vámi chtěla hrát. Vždyť mám vlastně taky... něco jako prázdniny!“

Usmáli se na ni všichni. Chvílemi na ně působila nezvykle nedětsky, ale tohle přiznání ji mezi ně vrátilo.

„Dneska bysme měli jít za Zavoralovými,“ uvažovala rychle Cilka. „Tím budeme mít všechny staříčky potěšené a můžeme začít znovu. I když si myslím, že to podruhé nevezmou tak nadšeně.“

„Proč?“ nechápal Olda.

„Opakovaný vtip přestává být vtipem,“ řekla Cilka. „Poprvé to bylo nové. Teď už by to mohli chápat jako obtěžování.“

„No a co, tak nás někde vyhodí,“ pokrčil rameny Olda. „Za pokus to stojí.“

„Taky se říká, že dobročinnosti se meze nekladou,“ souhlasila Cilka. „Dnes odpoledne ale půjdeme na Kačák, podle předpovědi se má brzy ochladit. Musíme využít příležitosti, dokud je takhle hezky.“

„Vezmeme tam zase Bismarcka!“ přidal se nadšeně Jarda Zimák.

„To si pak hrajete jen vy dva a Jirka,“ protestovala Cilka. „Co takhle uspořádat závody plachetnic? Máte je snad ještě schované, ne?“

„Já už ne,“ zamrzel se Jirka. „Táta mi ji hodil do kamen za tu pětku z češtiny.“

„Tak si teď hned skoč do lesa pro kůru a vyřež si jinou!“ pobídla ho Cilka. „Než potěšíme babičku Zavoralovou, budeš zpátky.“

Bísíája se osmělila zeptat, co to jsou závody a co jsou plachetnice.

„Závody – víš, to je, když se hraje o to, kdo bude někde první,“ vysvětlovala jí rychle Cilka. „Jako když jsme plavaly, kdo bude dřív u Jirk gumové duše. Plachetnice jsou lodě poháněné větrem. Mají plachty, dřív na nich lidé pluli kolem celého světa, na mnoha místech se dodnes používají k zábavě a k závodům. My máme plachetnice malé, jen takové hračky, vyřezané z kůry, ale závodit se s nimi přes Kačák dá a je to docela napínavé.“

„Aha!“ pochopila Bísíája. „Takže je to – půlnulová hra.“

„Půlnulová?“ Jirkovi se zdálo, že špatně chápe.

„Hra, kde vyhrává jen někdo!“ vysvětlovala mu hned ochotně Bísíája.

„To jsou snad všechny hry, ne?“ opáčil Jirka.

„I kdepak, ve hrách se dá hodně rozlišovat!“ usmála se Bísíája. „Nadnulové hry mohou vyhrávat všichni, i když někteří více a jiní méně. Důležité je, že nikdo neprohrává a celkový součet výher je kladný. Půlnulové hry vyhrává jen někdo, ale ostatní hráči aspoň nic neztratí. U nulových her vítěz něco získá a poražený stejně tolik ztratí, takže v průměru nezíská nikdo nic. Nejhorší jsou podnulové hry, kdy vítěz sice něco získá, ale poražený ztratí podstatně víc, takže celkový součet je záporný.“

„Takové hry snad ani neexistují!“ mračil se Jirka.

„Každá válka je podnulová hra,“ řekla Bísíája vážně. „Čím barbarštější civilizace, tím víc si v nich libuje.“

„My podnulové hry nemáme!“ řekl rychle Olda.

„Máte,“ odvětila vážně Bísíája. „Něco už jsem si o tom přečetla.“

„Já vím, když do toho počítáš války,“ mračil se Olda. „To jsou ale extrémy...“

„A co třeba býčí zápasy?“ řekla Bísíája. „Vítěz získá obdiv, poražený smrt. Vyvážíš ale smrt obdivem? Zvíře snad přitom netrpí? Podle mě je celkový součet silně záporný!“

„Býčí zápasy se provozují ve Španělsku,“ řekl Jirka. „Tady jsme v Čechách a my si tak krvavé hry nehrajeme. Jaká hra je třeba fotbal?“

„Částečně nulová,“ řekla Bísíája. „Vítěz v ní získává, zato poražený ztrácí. Částečně je nadnulová, protože ji hrajete i pro zábavu a tam získávají všichni. Může být ale i podnulová, když se změní v menší místní válku, při které si lidé ubližují a ničí si hodnoty, které pak musí jiní napravovat...“

„No dobře,“ mávl rukou Jirka. „Pojď s námi závodit!“

„Já žádnou plachetnici nemám,“ připomněla Bísíája.

„Olda jistě taky ne,“ řekla Cilka. „No a? Budete se dívat a fandit.“

„Olda může jít se mnou,“ navrhl Jirka. „Taky si může nějakou udělat. Půjčím mu i nůž, kdyby neměl vlastní.“

„Olda musí se mnou potěšit babičku Zavoralovou,“ řekla Bísíája. „Ve dvou máme větší sílu a křížové působení je účinnější než jednostranné.“

„Co? Olda ti pomáhá?“ vyjekla údivem Milena. „On to umí?“

„Pomáhá,“ přikývla Bísíája. „Naučila jsem ho to.“

„V tom případě udělám lodičky hned tři,“ nabízel se Jirka. „A budeme je mít všichni.“

„To bys mohl stihnout,“ uvažovala Cilka. „Dobře, podívejte se před obědem doma po lodích, ať je pak dlouho nehledáte. Po obědě se sejdeme před Zavoralovými, Jirka půjde místo toho do lesa na kůru a hned potom se jde na Kačák.“

Nejlepší velitel bývá ten, který velí přesně to, co si všichni tak jako tak přejí udělat...

Návštěva u babičky Zavoralové proběhla přece jen jinak než všechny předešlé. Předtím se všichni soustředili na předávání kytiček a odříkání přání, teď byli nastražení na to, co bude dělat Bísíája. Samozřejmě si všichni všimli slabé záře, když ji očekávali. Bylo to slavnostnější než dřív, když teď věděli, že jejich návštěva má větší význam, než si původně mysleli.

Jen dospělí si, jak se zdálo, ničeho nevšimli. Babička Zavoralová byla na návštěvu připravená, kytičky ji dojaly jako každého, ale předávání životní síly si nevšimla.

Zavoralová pak podělila všechny makovými buchtami.

„Chodil s vámi ještě Jirka Rovný, ne?“ zeptala se Cilky.

„Chodil, ale my chceme jít odpoledne na Kačák a on si musí vyřezat z kůry loďku,“ vysvětlovala to s plnou pusou Cilka. „Takže jsme ho poslali do lesa na kůru.“

„Tak mu jednu buchtu vemte,“ nabídla jim paní Zavoralová. „A proč s vámi nechodí i Pepek Prskavců?“

„Protože mají návštěvu,“ vyhrkla Milena. „Starají se o ni.“

„No dobře, ale tady Olda je taky návštěva a chodí s vámi i s tou cizinkou!“

„To je tak,“ povzdychla si Cilka. „Olda by se taky mohl starat jen o návštěvu, ale radši chodí i s návštěvou s námi. Prskavcovi si vystačí sami a o nás nestojí.“

„Aha, takže to není tím, že byste je mezi sebe nevzali!“ zjišťovala paní Zavoralová.

„Když to chcete vědět, jsou strašně nafoukaní,“ postěžovala si Cilka. „Zvláště Johny. Považuje nás za Křováky, protože on je Američan! A Pepek je jako jeho ocásek.“

„To o hodně přijdou,“ mínila paní Zavoralová rozšafně. „Já se pamatuji, že v partě bylo vždycky nejvíc zábavy a kdo byl sám, měl to za trest.“

„Pepek se vytahoval, že Johny má s sebou nejnovější počítač a spousty her, takže si asi pořád hrají na počítači,“ mínila Milena. „V tom jim přece bránit nemůžeme.“

„Počítač... počítač... Za dlouhých zimních večerů, neřeknu. Ale v létě bych doma sedět nevydržela,“ mračila se paní Zavoralová. „To bych jim tedy nezáviděla.“

„My jim nezávidíme,“ řekl Jarda Zimák.

„Je to takové nepřirozené,“ odvětila paní Zavoralová. „Kačák je podle mě stokrát lepší zábava. Nehledě na to, že má příští týden pršet a počítače by si mohli užívat, když prší.“

Dojedli buchty a rozloučili se. Babička Zavoralová za nimi pomalu vyšla na zápraží, aby jim ještě zamávala.

„Sem budeme muset ještě zajít mimo pořadí,“ řekla po straně Bísíája Oldovi. „Ta paní je moc nemocná, jedna dávka síly bude málo.“

„Dali jsme jí všechno, co šlo,“ řekl Olda také tak telepaticky a směrovaně. „Řekl bych, že ty bys tím zastavila i lokomotivu!“

„To jsem ještě nezkoušela,“ řekla nejistě Bísíája. „Ale její nemoc potřebuje víc péče. Skoro mě mrzí, že jsem jí nepřidala i pikaš. Stejně o tom všichni věděli.“

„Všichni ne,“ upozornil ji Olda. „Jen naše parta. Dospělí o ničem netuší. Nebudeme to raději tajit dál, už kvůli americkým Prskavcům?“

„Máš pravdu, budeme,“ oddychla si.

Zatímco ostatní šli domů pro lodě, Olda s Bísíájou přivedli na náves Čerta. Na návsi na ně čekal Jirka, v ruce tři lodičky vyřezané z borové kůry. Ostatní se postupně scházeli, každý s vlastní loďkou.

Byly to plachetnice jen tak zhruba vyřezané ze silné borové kůry. Každá měla jen jeden stožár s jedinou plachtou z listu papíru. Cilka měla plachtu linkovanou; bylo jasné, že pochází ze školního sešitu.

„Dole je dvěma hřebíčky přidělané závaží,“ upozorňoval Jirka Bísíáju i Oldu, když jim předával jejich lodě. „To je můj vynález. Olověný plech je z odřezku kabelu, ještě mám doma kus schovaný.“

„To je kvůli stabilitě?“ dohadovala se Bísíája.

„Přesně tak!“ odvětil Jirka, potěšený, jak rychle mimozemšťanka jeho fintu pochopila. „Ani silnější vítr plachetnici nepoloží. Dnes to sice fouká málo, ale to bude stačit.“

Kromě plachetnic si bratři Zimákové nesli černého traktorového Bismarcka a Jirka svůj automobilový torpédoborec, podle hesla To se vždycky hodí.

Na Kačák dorazili všichni pohromadě. Koupajících se už tam bylo víc, chodili tam lidé i ze sousedních vesnic. Cilka s Milčou rozložily na břehu nejprve ručníky, kluci k nim přidali nafukovací plavidla a po tomto vyznačení tábořiště se všichni nahrnuli k vodě.

„Psi do Kačáku nesmí,“ upozornila znovu pro jistotu Cilka Oldu.

„Já o to přece ani nestojím,“ odsekl Čert. „Šel bych se venčit za hráz.“

Dostal skutečně volno na druhé straně hráze a byl docela spokojený.

„Nikdo nesmí plavat blíž než dva metry za loděmi,“ vysvětloval Jirka Bísíáje a Oldovi domluvená pravidla, protože byli cizí a ještě je neznali. „Nedovoluje se foukání, ani dělání vln, aby lodě postrkovaly. Jen čistý doprovod.“

„Myslel jsem, že budeme fandit ze břehu,“ opáčil Olda.

„Taky můžeš, když chceš,“ přivolil Jirka. „Ale z vody je to lepší. Jen se nesmí fixlovat, to by pak nebyla žádná hra.“

„Jak se ty lodě řídí?“ chtěla vědět Bísíája.

„Musíš je pořádně nasměrovat,“ vysvětloval jí Jirka. „Když plachtu trochu prohneš, drží směr sama. Zpočátku ještě můžeš ohýbat tady dole ten kus olověného plechu, působí pak jako kormidlo, ale loď se s tím dá jen dorovnat, aby nezatáčela. Na to má každý čas před závodem. Až závod začne, plují všechny lodě jen podle větru.“

Dorovnávání se všichni věnovali hodnou chvíli, než se shodli na tom, že už je všechno připravené a závod může začít. Srovnali se u břehu do řady, Cilka dohlížela, aby žádná loď nevyčnívala. Pak všichni společně odpočítali: Tři – dva – jedna – teď! A lodě se rozjely.

Kapitáni pomalu postupovali za nimi a hlídali se navzájem, aby se nikdo nepřiblížil. To se naštěstí nestalo, lodě pluly regulérně, vítr foukal slabě a všichni plavali zvolna. Loď Milči ale začala zaostávat a zdálo se, že přece jen trochu zatáčí. Zato Jirkova loď byla brzy o dvě délky před ostatními, málo platné, Jirka byl vyhlášený stavitel borových plachetnic.

Tak se pomalu celá parta přesouvala k protějšímu břehu, ale Kačák byl veliký a zábava by jistě trvala pěkně dlouho. Milenina loď chytila silnější závan větru, takže ostatní dohonila. Jirkova loď byla brzy vpředu a nikdo nepochyboval o jejím vítězství, zájem se soustředil spíše na druhé a třetí místo.

„Hele, Prskavcovi se přišli taky vykoupat!“ upozornila všechny Milena, kterou napadlo ohlédnout se. „Dívejte se, co si to přinesli!“

Johny právě pokládal na vodu obrovskou loď. Byl to asi metr dlouhý plastikový model torpédoborce, pomalovaný strakatými maskovacími barvami. Jakmile se loď začala houpat na vlnkách, Johny vyběhl z vody a převzal od Pepka ovládací vysílačku.

Torpédoborec prudce vyrazil po hladině, až se za ním rozběhla šípovitá vlna. Johny jen krátce zamanévroval do stran, aby se ujistil, že vysílačka pracuje, pak otočil torpédoborec do směru, kde parta dětí doprovázela své loďky z borové kůry. Elektrická loď brzy všechny dostihla, zakroužila kolem a přitom vrazila do Jirkovy vedoucí lodě tak prudce, až ji otočila do protisměru.

„Haló!“ vztyčil se Jirka. Šlapal vodu, aby mohl být co nejvíc vztyčený. „Haló, nepleť se nám sem s tou nádherou!“

Bylo to zřejmě určené Johnymu, ale ten si z toho nic nedělal, otočil torpédoborec a opět jej zamířil mezi lodičky z borové kůry.

„Hello! Vanish out! Don’t obstruct us! Zmiz a nepřekážej!“ přidala se anglicky Cilka.

Zdálo se ale, že Johny dobře míněné radě rozumí, ale ignoruje ji. Plastiková loď projela houfem lodiček tak prudce, že dvě odhodila a Oldovu dokonce převrátila.

„Wow! I’m winner!“ křičel ze břehu Johny.

Převrácená lodička se díky olověné zátěži rychle narovnala, ale papírovou plachtu měla mokrou a regulérnost závodu byla ta tam. A Johny obracel torpédoborec k dalšímu nájezdu.

„Syčák!“ ulevil si Olda.

Místo aby se staral o svou lodičku, zastavil se na okamžik a zadíval se na torpédoborec, který se v plné rychlosti a ve velkém náklonu obracel.

Náhle plastiková loď vrazila do větší vlnky, naklonila se ještě víc a převrátila se.

„Hele! Američan to přepísk!“ křičela Milena nadšeně.

Z vody už trčela jen záď se třemi točícími se šrouby. V několika vteřinách zmizela pod vodou a jen houfně bublající bubliny ukazovaly, kde se plastikový model potopil.

„Vy parchanti!“ vykřikl Johny. Vrazil vysílačku do ruky Pepkovi, rozběhl se a skočil do vody. Bylo vidět, že plavat umí dobře. Za chvíli doplaval do míst, kde se před chvílí jeho nádherná loď potopila, zlomil se v pase a zajel pod vodu jako nůž.

Když se vynořil, držel v ruce vítězně svou loď a hned s ní zamířil zpátky ke břehu.

„Jestli natekla voda do rádia, tak mi tu škodu zaplatíte!“ vykřikl na partu z dálky, sotva vylezl z vody.

„Co šílí?“ vyjekla Milena. „Byli jsme deset metrů od toho! Sám si ji otočil, nešika!“

„Zajímavé, jak najednou umí plynně česky!“ dodal uštěpačně Jirka. „Pořád samé Yes, Yes, No, No – a najednou umí česky jakoby nic!“

„Náfuka!“ ulevila si Cilka. „Zkazil nám závod! Nehrám, končím, vracím se!“

Popadla svoji loďku do ruky na znamení, že se závodem končí, a zamířila zpátky.

„Má pravdu,“ řekl Jirka. Dohonil několika tempy svoji loďku a také ji popadl do ruky, ačkoliv ji měl pořád ještě nejblíže protějšímu břehu a zřejmě by vyhrál. „Pitomec jeden!“

Také ostatní si rozebrali své lodičky a otočili se nazpět. Poté co Jirka z vedoucího místa vzdal pro neregulérnost, nemělo cenu pokračovat.

„Zkazil nám závod, ale ta jeho loď šla ke dnu jako torpédovaný kutr, to nemělo chybu!“ přisadil si Jarda Zimák proti Johnymu.

Znělo to sice trochu škodolibě, ale zato upřímně.

Bísíája jen mlčky postrkovala svou loďku a rázovala zpět.

Samozřejmě si všimla nepříliš velkého úderu, kterým Olda otočil očima pyšnou loď kýlem vzhůru. Ale zřejmě s ním souhlasila, nic mu nevytkla.

Ani slovem, ani myšlenkou.

Errata:

19.07.2021 09:21