Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Výpalné

Nafoukaný Johny s Pepkem odnesli potopenou loď domů, aby zjistili rozsah škod. Závody plachetnic ale nepokračovaly, nikdo k nim už nějak nejevil chuť. Lodě zůstaly ležet na břehu vedle ručníků, kluci hodili do vody pneumatiky a ostatní jen tak bez cíle plavali, nebo se prostě cachtali u břehu.

Bísíája s Oldou zamířili na protější břeh a i když Olda nikdy nebyl žádný velký plavec, tentokrát se s Bísíájou držel na úrovni. Samozřejmě díky idarchonu, ale ten používali oba.

„Skoro mě mrzí, že jsem tu loď nepotopila sama,“ přiznala se telepaticky, když už byli dost daleko od ostatních.

„Ani já nemám výčitky svědomí,“ přikývl Olda. „Ale ty bys to snad dělat neměla, byla to naše, pozemská záležitost.“

„Ba ne, Oldo,“ namítla. „Je správné ztrestat i malou lumpárnu. On chtěl škodit, to snad viděl každý. Dobře, že jsi to udělal sám, ale kdybys to neudělal, byla by to i moje věc. Je lépe zasahovat v cizím světě proti přesile, než nechat zlo bez povšimnutí. Lumpárnami to začíná, ale málokdy to u nich zůstane.“

„Dobře, že to vidíš takhle,“ vzdychl si. „Jen by mě zajímalo, jak mohl Johny tak rychle pochopit, že to převržení nebylo přirozené.“

„Ta loď byla velice stabilní,“ řekla Bísíája. „Musela mít v sobě velkou zátěž, něco jako Jirkův olověný kýl. Proto také šla okamžitě ke dnu.“

„Akumulátory!“ napadlo Oldu. „Ty bývají těžké.“

„On tu loď jistě znal a věděl, že by se sama nepřevrátila,“ pokračovala. „Ale teď už je to jedno. Byli jsme od toho dost daleko a pokud nic neví o idarchonu, nemůže si to vysvětlit. Na zázraky mu nikdo neskočí, vy jim nevěříte, ani když je vidíte.“

Obepluli rybník a vraceli se. Ostatní ještě dováděli ve vodě. Olda se pokusil telepaticky oslovit Čerta a ten ho ujistil, že je pořád na druhé straně hráze.

„V pořádku, ještě tam můžeš chvilku zůstat,“ spokojil se Olda, a Čert se dál věnoval honu na žáby. Žádnou nechytil, ale stačilo mu, že před ním skákaly do hlubší vody.

Když se všichni unavili, posbírali své věci a vraceli se do vsi.

„Vracím ti loď,“ řekla Bísíája Jirkovi.

„Tu si nech na památku,“ řekl Jirka. „Říkala jsi, že takové nemáte.“

„Pravda, nemáme,“ usmála se na něho. „Máme jiné zajímavosti, ale loďky z kůry ne.“

„Aspoň budeš mít nějakou památku,“ oplatil jí úsměv.

Čert celý zářil, protože se mu podařilo vyřádit se do sytosti. Teď běhal kolem skupinky dětí a občas odbíhal k zajímavým místům, ponejvíce k význačným patníkům a sloupům. Na vodítko si nikdo ani nevzpomněl.

Bísíája s Oldou ale v pohodě nebyli. Tušili, že s Prskavcovými to nebude jednoduché. Kdyby se drželi doma u počítače, bylo by to pro všechny lepší. Zdálo se, že má pan Prskavec v Čechách dlouhodobé zájmy, takže se s ním budou občas setkávat. Šlo o to, aby to nebylo příliš dramatické.

Olda s Bísíájou popadli po příchodu domů koš a šli na trávu králíkům. Nažnout srpem plný koš netrvalo Oldovi dlouho a nakrmit zvířátka také ne, takže se s tetičkou pozdravili před večeří. Když uslyšela o nakrmených králících, usmála se na ně a poslala je na večerníček.

Pohádka se Bísíáji líbila. Už si zvykla na pohádkovou nadsázku a brala ji s humorem. Po večerníčku ale zvážněla ona i Olda.

Úprava očí, kterou Bísíája Oldovi udělala, měla cosi společného s očima orla, které víc reagují na pohybující se než na nehybné předměty. Proto orel spatří běžícího králíka z takové výšky, odkud by ho člověk v žádném případě nerozeznal. Jednotlivý obrázek, vyskytující se na obrazovce v plynulém filmu, teď Oldovi vyskočil jasně před očima a Olda na něm mohl plynule číst nápisy. Jinak se to moc neprojevovalo.

Oldu ale překvapilo, jak hodně těch poťouchlých vložených obrázků ve vysílání bylo. Většina jich postrádala smysl, cizojazyčným by navíc rozuměl jen ten, kdo daný jazyk zná.

Občas se ale objevil nápis, kterému Olda rozuměl, i když někdy nechápal jeho smysl.

Současná vláda je nejlepší!

Podporujte svého starostu!

Pijte Coca Colu!

Hamburgery McDonald's nasytí nejlépe!

Vstupte do armády!

Bomby přinášejí svobodu!

„Vidíš to?“ ukazovala Bísíája Oldovi. „Kdo má u vás zájem obcházet rozumové kontroly lidí? Ty nápisy nabádají lidi přes podvědomí a i kdyby byly úplně nevinné, jsou už samy o sobě podezřelé.“

„Nehledě na to, že nevinné nejsou,“ mračil se i Olda. „Já je teď vidím, ale co ostatní?“

„Nemám sílu ani možnosti upravit tu všechny lidi,“ zesmutněla Bísíája. „Aspoň vidíš, co je ve vaší televizi zla. Zprávy o katastrofách a válkách, a teď i tohle...“

Olda tedy navrhl, že televizi vypne a Bísíája nebyla proti.

„A co pan Prskavec?“ napadlo Oldu, když obrazovka plná falše potemněla.

„On používá něco jiného,“ přikývla. „Podobně jako některá hudba zvedá náladu a jiná je naopak smutná, tak také některé zvuky přinášejí strach a jiné potlačují vůli. A protože tady nezáleží na výšce tónu, mohou být takové tóny umístěny i mimo slyšitelné pásmo. To už sice normální hlasivky nezpracují, ale pan Prskavec používá nějaký přístroj, natolik jsem ho ještě neprokoukla, jen vím, že funguje na elektřinu a když jsem mu ji vypnula, zmlklo to.“

„A já ty zvuky taky poznám?“ zajímal se.

„Poznáš,“ ujistila ho. „Bude to pro tebe hodně pisklavé cvrlikání, ale tak jako u jiných podprahových vjemů, i tady platí, že vědomé poslouchání není tak účinné. Znáš už z dřívějška nějaké hodně nepříjemné zvuky?“

„Jo,“ ujistil ji. „Třeba zubní vrtačku.“

Pokusil se to představit, ale Bísíája ten zvuk neshledala nijak nepříjemný.

„Nejspíš je to tím, že nevíš, s čím je to spojené,“ usmál se kysele a představil si pocity při vrtání zubů.

„Vy jste vážně barbaři,“ zamračila se. „Kdo si takové mučení vymyslel? Mučit děti je ta nejhorší zvrhlost!“

„Je to nepříjemné, ale ve skutečnosti je to pro dobrou věc,“ zkoušel to před ní obhájit. „To vrtání zabrání podstatně větším bolestem, až by se zub zkazil.“

„Aha,“ pochopila a přestala se tak mračit. „Takže nutné zlo. Jestli to neumíte jinak...“

„Vy to umíte líp?“ vyzvídal hned Olda oživeně.

„Zřejmě ano,“ přikývla. „Mohl bys mi ukázat zuby? Podívala bych se ti na ně.“

Olda si tedy sedl pod lampu a otevřel pusu, aby se mu tam mohla podívat. Bísíája jeho zuby chvíli obhlížela a pak se zamyslela.

„Vy to spravujete nějakým... kovem, či co?“ zeptala se ho.

„Phesně tak!“ huhňal Olda, neboť mu držela prst na stoličce vpravo dole. Telepatie sice huhňání obešla, ale Olda si v poslední době navykl míchat ji s češtinou.

„Taky řešení!“ povzdychla si Bísíája. „Nechceš vylepšit zuby, aby se ti nekazily?“

„Jestli to umíš, tak to beru!“ vyhrkl rychle, aby si to snad ještě nerozmyslela.

„Dobře, ale něco si na to musím připravit,“ slíbila. „Tak za hodinku, ano?“

Olda samozřejmě přikývl. Vidině snížení nepříjemných zkušeností se zubními lékaři asi odolá málokterý pozemšťan, sebemrskačů je mezi námi mizivá menšina.

Tetička mezitím pro ně přišla, aby si šli lehnout, že další televize není pro děti. Trochu ji překvapilo, že už měli televizi vypnutou.

„Co jste tu, prosím vás, dělali?“ podivila se.

„Ukazoval jsem jí plomby v zubech,“ řekl Olda. „Ona je totiž nikdy neviděla.“

„Ať je ráda, že je nezná!“ povzdychla si tetička. „Není o co stát!“

Přešli nejprve do koupelničky, kde se Bísíája musela zdržet déle, protože tetička trvala na tom, že děvče musí o sebe dbát víc než kluk. Za chvilku přišla do kuchyně, s kombinézou přebarvenou na pyžamo.

„No vidíš!“ pochválila ji tetička.

Popřála jim dobrou noc, ale v té chvíli zavrčel zpod lavice Čert.

„Pozor, vrah je tady!“ oznámil telepaticky Bísíáje a Oldovi. A pro jistotu štěkl, aby dal vetřelci najevo, že o něm ví.

Vetřelec se ale štěknutím zastavit nenechal a na dveře sednice se ozvalo zaklepání.

„Dál! Je otevřeno!“ ozvala se tetička.

Dveře se otevřely a vstoupil Američan – Johny Prskavec starší.

„Dobrý večer,“ zadrmolil česky. „Jdu za takovou nepříjemnou záležitostí.“

„Dobře, posaďte se,“ pokynula mu tetička, ale řekla to čistě ze zdvořilosti, neboť dobře věděla o jeho pokusu otrávit psa.

„To nestojí za to,“ řekl ležérně pan Prskavec. „Vaše děti způsobily na koupališti mému synovi značnou škodu. Očekávám, že to za ně zaplatíte, abych to nemusel dávat k soudu.“

„Co to bylo, Oldo?“ vyjekla tetička, ale Olda se jen zamračil a mlčel.

„Ta povedená parta převrátila synovi na koupališti rádiem řízenou loď,“ vysvětloval jí rychle pan Prskavec. „Zničila mu v ní radiový přijímač v ceně dvou set dolarů. Bylo jich na to sedm, na každého vychází spravedlivý díl tisíc korun škody. Máte tady z té party děti hned dvě, takže dostanu rovné dva tisíce korun českých.“

„Panebože!“ vyjekla tetička. „Co jste to vyvedli, nezdárníci?“

„Nic jsme nevyvedli!“ ozval se Olda. „Neboj se, teti, nic platit nebudeš. Johny s tou lodí zatočil tak prudce, až se převrátila, ale nemůže to s námi spojovat, stalo se to přes deset metrů od nás!“

„Ta loď se sama převrhnout nemohla,“ trval na svém pan Prskavec. „Je velice stabilní, zkoušeli jsme ji i na moři. Zapírání vám nepomůže, potopili jste ji synovi úmyslně.“

„Mohl byste nám ještě vysvětlit, jak?“ zeptal se Olda kousavě. „Johny do nás s tou lodí najížděl a nebylo by divu, kdybychom mu ji skutečně otočili, ale převrátila se daleko od nás.“

„Museli jste udělat nějakou velkou vlnu!“ trval na svém pan Prskavec.

„Na rybníku byly vlny jako jindy,“ opáčil Olda. „Nebyly tak velké jako na moři, ale váš syn zatáčel lodí tak zprudka, až se nahnula na bok. Pak stačila malá vlnka, jakých tam je plno. A teď si chce hojit vlastní nešikovnost na nás?“

V té chvíli ale Olda uslyšel velice nepříjemné cvrlikání.

„Všichni už to uznali a zaplatili!“ syknul pan Prskavec. „Vy to zaplatíte taky. Jinak to budete mít dražší o soudní výlohy a to je podstatně víc než dva tisíce korun! Rozhodně bude pro vás lepší zaplatit hned, než potom!“

Olda se podíval na Bísíáju. Dívenčin obličej náhle nedětsky ztvrdl.

„Radši abych to zaplatila,“ ustupovala tetička. „Moment, přinesu ty dva tisíce...“

„Počkejte, tetičko!“ řekla náhle tvrdě Bísíája. „A vy, pane, vypněte to – a to hned!“

„Co mám vypnout?“ ušklíbl se pan Prskavec.

„Tohle!“ řekla ostře Bísíája.

Nepříjemné cvrlikání přestalo a z pravé dolní kapsy saka pana Prskavce se začal táhnout tenký proužek modrého dýmu.

„Ty hádě!“ vykřikl nenávistně pan Prskavec. „Viděli jste to? Zničila mi právě mobilní telefon za dva a půl tisíce dolarů! To tě tedy přijde hodně draho, ty ještěrko!“

„Aby bylo jasno, pane, ten přístroj shořel přetížením!“ řekla klidně Bísíája. „Nemáte nosit tak drahé mobily! Vím, od koho tu hračku máte, vím také, k čemu ji používáte a ujišťuji vás, že vám to vždycky velice ráda překazím.“

„Ty důro pitomá!“ zbrunátněl pan Prskavec. „Ani netušíš, proti čemu se stavíš! Kdybys to věděla, třásla by ses někde támhle v koutku!“

„Vím to moc dobře,“ ujistila ho klidně Bísíája. „Zato vy ještě netušíte, proti čemu jdete! Dva tisíce let se vám na tomto světě nikdo nepostavil, ale to právě končí! Půjdete a vrátíte těm lidem všechno, co jste od nich neoprávněně vybral!“

„Novotná, domluvte jí!“ obrátil se Prskavec na tetičku. „Zodpovídáte za ni přece!“

„Proč by mi měla tetička domlouvat?“ podívala se na něho Bísíája nevinně. „Že jsem ji před vámi zachránila? Bude jen ráda.“

„Zachránila? To si jenom myslíte! Snad nedoufáte, že to tak nechám? Dám to k soudu a uvidíte!“ řekl pan Prskavec.

„Zbláznil jste se?“ rozesmála se najednou Bísíája. „Co chcete dávat k soudu?“

„Zničené rádiové ovládání mého syna a teď ještě zničený mobilní telefon!“ vybuchl.

„A vy si myslíte, že vám to nějaký soud uvěří?“

„Neznáte naše právníky! A já mám obzvlášť dobré!“ ujišťoval ji vítězně.

„Vaši právníci přece vůbec neznají zdejší právo,“ řekla vážně Bísíája. „Ale co vám asi nedošlo, bez vašich zastrašovacích mobilů vám budou k ničemu. Uvědomte si, už dávno vím kdo jste, to jen vy ještě netušíte, do čeho se ženete!“

V témž okamžiku Johny Prskavec zařval leknutím. Vznesl se totiž do výšky a roztočil se jako větrník, až mu odstředivá síla rozhodila ruce do stran. Brzy se zastavil, jenže v poloze hlavou dolů a dvakrát – třikrát se prudce otřásl, jako kdyby s ním třásl neviditelný obr.

Na podlahu sednice postupně dopadl luxusní stříbrný mobilní telefon, hnědá kožená peněženka – a černá pistole. Až potom se pan Prskavec pomalu otočil nohama dolů, ale pořád visel deset centimetrů nad podlahou, jako kosmonaut v beztížném stavu.

Bísíája seskočila s pece a přistoupila k bezmocnému protivníkovi. Visel před ní jako na neviditelném laně, jen bezmocně mával rukama i nohama, ale neměl se čeho zachytit.

„Táhni do pekla, ty bestie!“ křičel na ni s bezmocným vztekem.

„Do pekla mám jít?“ opáčila jízlivě a zvedla ze země velikou pistoli. „Nemyslel jste to takhle? Hleďme, zbraň k zabíjení lidí, že? Doufám, že ji máte bez povolení...“

„Ty stvůro, nesahej na to!“ zaječel pan Prskavec. „To není žádná hračka!“

„Máte pravdu, hračky nepatří dětem do rukou,“ vzdychla si – a ledabyle, jen tak holýma rukama, zmačkala pistoli do kovové hroudy, jako kdyby byla z modelovací hlíny.

Třeštili na ni přitom oči všichni, ale pan Prskavec nejvíc.

„Potřebovat ji už nebudete...,“ řekla a položila mu ji k nohám. Pak zdvihla ze země jeho peněženku a otevřela ji.

„Tři české tisícovky a čtyři české pětistovky,“ řekla. „Právě pět tisíc, že? Zřejmě vám je vyplatili sousedé na úhradu škody. Dobrá, nemusíte jim nic vracet, vrátím jim je sama, bude to tak jistější. A hleďme, tady je ještě sto dolarů? To bude cena za vyléčení psa, kterého jste se nám pokusil otrávit. Máte něco proti tomu?“

„Zlodějko drzá! To je přece loupež! Vrať to tam, ale rychle, rozumíš?“

„Loupež s použitím psychozbraně je to od vás,“ řekla suše. „Pokud jste jednal v dobré víře, že se vám nemůže nic stát, byl to obvyklý omyl darebáků, který si zasluhuje trest. Vaše nadvláda nad lidmi končí. Bez vaší psychozbraně vám nikdo nedá ani korunu. A když si sem pozvete vaše právníky, budou bez nich stejně vedle jako vy. Rozumíte?“

„To bych se na to podíval!“ dělal pan Prskavec čest svému jménu, přímo prskal vzteky. „Pro koho pracuješ? Sama to přece dělat nemůžeš! Jestli tě tvůj šéf vybavil nadstandardními prostředky, je to proti dohodám a to si piš, že to můj šéf tak nenechá! To ti neprojde!“

„Vám ještě nedošlo, že žádné dohody s vaším šéfem neuznávám?“ usmála se na něho mile. Jemně pokynula rukou a postavila ho na podlahu.

„Posbírejte si své věci,“ pobídla ho stroze. „Nenechávejte nám je tu, nestojíme o ně. Asi by to byly zajímavé doličné předměty, ale tady nejsme u soudu.“

Shýbl se a cpal si všechno rychle do kapes.

„A aby bylo jasno,“ řekla na závěr, ale to už znělo opravdu mrazivě. „Jestli se tu ještě objevíte, poputujete do pekla vy. Ale pozor, ne obrazně! Poletíte do skutečného starodávného pekla zvaného Gehenna. Jestli nevíte, jak to tam vypadá, nechte si to od svého šéfa vysvětlit, jistě to tam dobře zná. A teď odejděte! Nejste tu zvaný host!“

Dveře za panem Prskavcem se náhle samy rozlétly. Proletěl jimi jako meteor, na chodbě se zastavil, jako kdyby vrazil do zdi, pak se ale otevřely dveře na dvorek a pan Prskavec jimi vylétl ven, až na dvorku ztratil rovnováhu a upadl.

Vyskočil s křepkostí, jakou by do seriózně vypadajícího byznysmena nikdo neřekl. Ještě jednou zahrozil směrem k chalupě, ale pak se dal na kvapný ústup. Na ulici se rozběhl, jako kdyby doháněl poslední autobus.

„Panebože, řekne mi někdo, co se tu dělo?“ spráskla ruce tetička.

„Pan Prskavec si přišel pro peníze,“ řekla Bísíája s plnou hrstí bankovek. „Jenže by je získal pomocí strojku na zastrašování lidí. Tak jsem mu to překazila.“

„Ty?“ vyhrkla s hrůzou v hlase tetička.

„Já,“ přiznala Bísíája. „Jestli něco nesnáším, pak je to takové podlé ovlivňování lidí. Vy byste mu ty peníze dala také, že ano? To by ale nebylo správné.“

„Ale co když to opravdu dá k soudu?“ strachovala se tetička.

„Neudělá to,“ řekla Bísíája jistě. „Vím už, jak to dělá a ten strojek bych mu vždycky zlikvidovala, třeba i u soudu. Nebo Olda. Ten pán dobře ví, že by prohrál.“

„Určitě?“ strachovala se.

„Úplně jistě to nevím,“ odvětila Bísíája. „Záleží i na soudech. Když je ale nebude moci ovlivňovat, nejspíš si to ani nedovolí.“

„Jedno pořád nechápu,“ povzdychla si tetička. „Proč to vůbec dělá?“

„Protože už to není Honza Prskavec, kterého jste znala,“ vysvětlovala jí Bísíája. „Teď je to Johny Prskavec, služebník ďábla.“

„Fuj, děvče, to bys neměla říkat,“ zachmuřila se tetička. „O tom se nežertuje.“

„Já nežertuji, teti,“ řekla tišším hlasem. „John Prskavec je ve službě tefira, skutečného a pravého ďábla. Nevím, co má tady ve vsi za úkol, ale nic čestného to nebude, ďáblové nikdy nebyli žádní dobrodinci.“

„Prosím tě, jak tohle můžeš tvrdit?“ spínala ruce tetička. „To přece nemůže o žádném svém bližním nikdo vědět.“

„Bísíája to ví,“ tvrdil Olda.

„To by musela vědět víc než pan farář!“ vyhrkla tetička. „Ten přece říkal, že se něco takového dá poznat jen podle činů.“

„John snad těch špatností udělal málo?“ řekl Olda. „Otrávil nám Čerta. Ukradl přitom jantar, byl sice falešný, ale krást se přece nemá. A teď přišel vymáhat peníze pomocí strojku, kterým na tebe pouštěl hrůzu. Je ti to ještě málo?“

„Zeptám se na to pana faráře!“ rozhodla tetička. „Ale teď – máte dávno spát!“

Olda už nic neřekl.

Bylo toho na něho trochu moc.

Errata:

19.07.2021 09:21