Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dámský gambit

Olda se vrátil domů zamyšleně, ani Čertovi se nedařilo rozptýlit ho. Olda se podle jeho přání pokaždé zastavil a nechal Čerta prozkoumat co chtěl. A Čert se ukázal jako náročný psí čtenář. Tu byl zajímavý sloup, onde patník, pečlivě si očichal lavičku na autobusové zastávce. Olda ale pro psí zájmy nejevil pochopení a rázně odmítl zacházku, kterou Čert zdůvodňoval tím, že naproti u Mašiců bydlí na dvorku v boudě fenka Diana.

K obědu došli včas, ale Olda tetičku opět, už po kolikáté, překvapil tím, jak málo jídla si dal na talíř.

„Budeš jako lunt!“ strašila ho.

„Prosím tě, teti! Tobě se líbí tlustoprdi?“

„Do toho máš ještě strašně moc daleko!“ ujišťovala ho.

„Jíme tři, máš být ráda, že aspoň jíme míň,“ snažil se ji zviklat ekonomicky.

„Tři jsme byli i předtím,“ usadila ho. „Nemusíš se uskrovňovat.“

„Já ale opravdu víc nepotřebuji, kdybych měl hlad, přidám si.“

Po obědě tetička čekala, že Olda půjde za ostatními, ale ten se tam kupodivu nehrnul. Místo toho se snažil navázat na včerejší večerní rozhovor s panem Prskavcem.

„Co Cilka?“ usmál se na něho starý pán.

„Nevím,“ zesmutněl trochu. „Bísíáje slíbila, že se mnou spolupracovat bude, ale teď se bojím, že toho lituje a couvla by. Něco jsem ji naučil, ale zítra už se nechce se mnou sejít, že to bude trénovat sama.“

„Takže tě nepotřebuje?“

„Zatím ne,“ přikývl Olda. „Má ale co procvičovat, ukázal jsem jí toho dost.“

„Tak o co jde?“ usmál se pan Prskavec. „Jak to říkáte? Klídek, pohoda, Havaj...“

„Radši bych měl za parťáka Jirku Rovného,“ řekl Olda. „Vypadá spolehlivější. Ten by si dané slovo nerozmýšlel.“

„Možná, ale teď musíš vyjít s Cilkou,“ řekl pan Prskavec s pochopením. „Tak se snaž!“

Olda se tedy rozloučil a vydal se s Čertem na náves za partou. Současně s ním dorazila i Milena, takže byli kompletní. Cilka vymyslela, že půjdou za starý kravín, dozrála tam právě velká červená jablka. Jirka, Cilka a Pepík Procházka vyšplhali do větví a začali ostatním zralá jablka házet. Olda se chtěl vyšplhat za nimi, ale Cilka mu to zamítla s tím, že tři nahoře stačí a Olda by se měl dole starat o Čerta.

„Ten přece nikam neuteče,“ zastával se ho Olda.

„Jen aby!“ zpochybnila to Cilka. „Jen ho dole hlídej, ať není malér.“

Hodila mu veliké jablko tak šikovně, že mu přistálo přímo do rukou. Nejspíš si ale jen on sám všiml podivně zakřivené dráhy jablka, k čisté parabole měla hodně daleko. To ovšem znamenalo, že Cilka už s přehledem používá telekinezi.

Kluci Zimákovi po cestě ostatním sdělovali nejnovější poznatky o Prskavcových. John starší se prý ještě nevrátil, má snad být v nemocnici, a malý John s Pepkem si zalezli k počítači a neodvážili se vyjít ani na dvorek. Novinek tedy nebylo mnoho.

Pepík Procházka zato ostatním připomněl, že by měli zase pomýšlet na jantar.

„I když to Olda umí, koncem prázdnin se vrátí domů a se smůlou máme konec.“

„Jen klid,“ usadila ho Cilka, sedící na větvi naproti němu. „Když se to naučil on...“

Na Oldu ani nemrkla, zachytil ale výstrahu, telepaticky směrovanou jen na něho:

„Nikomu ani muk, rozumíš?“

Olda tedy mlčel, ale upřímně řečeno, nebavil se jako ostatní. Cilka se chovala zdánlivě stejně jako dřív, ale právě to, co o ní věděl, mu nedovolovalo brát ji stejně. Proč třeba odmítla dobrodružství s jantarem? Mohla být větší zábava!

Nakonec se všichni sebrali a šli do jeskyně. Nikomu se ale do hry nechtělo.

„Zítra půjdeme na Kačák,“ zatroubila nakonec Cilka k ústupu.

„Bísíája tam už nebude,“ zasnil se Jirka.

„Nebude,“ odsekla Cilka. „Předtím taky nebyla a šlo to i bez ní!“

Nějak se jí ale nepovedlo pozvednout ostatním náladu. Do vsi došli zamyšleně, až na Čerta, kterému byly lidské starosti ukradené a spíš se zajímal, zda by v plotu u Mašiců nebyla díra, kudy by se dostal k fence Dianě. Díru nenašel, ale nevadilo mu to, jako správný pes to bral sportovně. Fen je přece ve vsi dost, když to někde nevyjde, svět se nezboří.

Na návsi se tentokrát rozešli dost divně, chybělo tomu správné nadšení a těšení na další den s dalšími zážitky.

Do večeře stihl Olda nakrmit králíky, čímž si podle tetičky vysloužil jejich vděčnost. Po pravdě řečeno, chroupali trávu a pampeliškové listy stejně jako jindy, ovšem Olda měl hřejivý pocit, že ušetřil tetičce chvilku námahy.

Večeře byla obzvlášť dobrá. Tetička si dala záležet a Olda si dokonce přidal. Ne že by měl hlad, ale kdo by odolal svíčkové na smetaně? Také pan Prskavec si pochutnával, jen se tvářil omluvně, že tetičku takhle zneužívá. O tom ovšem tetička odmítla diskusi, podle ní bylo všechno v pořádku v rámci sousedské výpomoci.

„Zkusím vám přidat trochu síly,“ navrhl po večeři starému pánovi. Tetička tedy zůstala, aby to viděla. Olda se na to pořádně nadechl a spustil. V místnosti se trochu rozjasnilo.

Pan Prskavec se také prudce nadýchl. Teď, když to očekával, si mohl povšimnout, co to s ním udělalo. Narovnal se a podíval se na Oldu úplně jiným pohledem. Zato Olda chvíli připomínal parní lokomotivu supící do stoupání, a jen pomalu se uklidňoval.

„Poslyš, chlapče...“ začal pan Prskavec. „Ať už ta dívenka byla anděl nebo ne, dostal jsi od ní úžasný dar. Jestli to mohu posoudit podle sebe, tohle teplo opravdu léčí. Nevím, jak je to možné, ale jedno vím jistě, doktoři nade mnou dávno zlomili hůl a posadili mě na vozíček pro invalidy, ale ona mě postavila na nohy. V našem světě se tomu říká zázrak. Jestli to teď dokážeš i bez ní, můžeš být dobrodincem lidí. S tímhle darem by ses měl dát na doktora a ne dělat řidiče autobusu nebo úředníka!“

„Vždyť je mi teprve dvanáct!“ připomněl mu Olda.

„Děti lékařů se často stávají lékaři jako jejich rodiče, přitom nemají setinu tvých vloh!“ přesvědčoval ho. „Připojit k tomu daru vzdělání, víš, kolika lidem bys mohl pomoci?“

„Jsou na to potřeba dva,“ namítl zamračeně Olda. „Bez Cilky mám sotva tisícinu síly. A když se my dva nedohodneme, bude to zabité.“

„Pak se dohodnout musíte,“ přikývl pan Prskavec vážně. „Když se vaše síla násobí, měli byste se spojit natrvalo. Tu školu byste měli vystudovat oba a být pořád spolu.“

„Prosím tě, Járo, jsou to ještě děti!“ nesouhlasila s ním tetička. „Ty děláš, jako kdybys je navěky sezdával v kostele. Doba je ale jiná! S tímhle u dnešních mladých neuspěješ!“

„Uvědom si ale, Aničko, co to je! Na světě jsou jen dva lidé s tímhle darem. Jeden bez druhého nemají význam, jenže společně mohou dělat zázraky! Proč to ten anděl dával zrovna chlapci a děvčeti? Není v tom nějaké znamení?“

„Jsou to ještě děti!“ trvala na svém tetička. „A navíc jim to nemůžeš nutit! Doba je jiná, sňatky z rozumu se už nepěstují! Těch řečí si nevšímej, Oldíku! Na to jsi ještě moc mladý.“

„Já vím, dnes není zvykem obětovat se nějakému ideálu,“ souhlasil starý pán. „A když už se někdo obětuje, obloží se semtexem, aby zabil co nejvíc jiných lidí, darebák! Nemůže být oběť i z lepších úmyslů? Jestli by to byl sňatek z rozumu? Byl! Ale za poslední dva tisíce let jediný oprávněný!“

„To by se ale ti dva museli rozhodnout každý zvlášť a sami,“ přidala tetička.

„Vždyť to ani není nutné,“ řekl Olda. „Potřebujeme být dohromadě jen na posílání síly, to beztak víc než jednou denně nezvládneme.“

„Teď, když jste děti!“ připomněl mu starý pán. „Možná kdybyste to trénovali...“

„Dobře, nadšení mi nechybí, udělám všechno, co budu moci. O Čerta se taky starám už víc než rok a jde to. Ale jestli chcete ručit i za Cilku, no potěšpánbu!“

„Víš, Oldo, když jste jediní dva na světě, kdo může takhle pomoci lidem, byla by věčná škoda ten dar zahodit,“ opakoval pan Prskavec. „To musíš chápat, i když ti je dvanáct!“

„Nemať mu zbytečně hlavu, Járo!“ durdila se tetička. „Nakonec může snad tím darem pomáhat i sám, nebo ne? Před chvílí ti to dokázal!“

„Účinky jsou úměrné exponentu násobku,“ řekl suše Olda. „Když se cokoliv znásobí nulou, je to zase nula, exponent nuly je naštěstí jednička, takže ve výsledku bude aspoň něco. Když do toho ale dáme plnou sílu oba dva, bude výsledek... asi tisíckrát větší. Proto mě na to potřebovala i Bísíája.“

„Ježiši! A tuhle vědu máš ze školy nebo od ní?“ spráskla ruce tetička.

„Od ní,“ řekl. „Neděste se toho. Naučila mě toho moc, je to taky zázrak. Nechala mě cvičně spočítat i atomovou bombu, jen mě varovala, abych to zbytečně nerozšiřoval.“

„Panebože!“ chytala se stropu tetička, zatímco pan Prskavec jen obracel oči vzhůru.

„Kdyby to s Cilkou nevyšlo, dám se na konstruktéra letadel,“ uvažoval Olda. „Bísíája mi dala vědomosti o antigravitaci, jaké nikdo ve světě nemá. Když vystuduju strojárnu, mohl bych stavět antigravitační letadla, víte, jaká by to byla revoluce v dopravě?“

„Zahodil bys ale léčení lidí!“ změřil si ho smutně pan Prskavec.

„Sám bych beztak nebyl nic,“ řekl trochu smutně. „Když to spolu s Cilkou promarníme, nebudu aspoň tak zbytečný.“

„No vidíš, a ty bys mu plánoval život!“ přidala se tetička.

„Jestli ti dva zahodí dar od anděla, bude to katastrofa,“ uvažoval pan Prskavec.

„Možná ne taková, jak si myslíš,“ řekla tetička. „Kolika lidem pomohou, kdyby brali jednoho denně i o sobotách a nedělích? Tři sta šedesát pacientů za rok, za deset let tři tisíce šest set. To je snad na dva doktory trochu málo.“

„Tři sta šedesát pět zázraků ročně!“ odporoval jí. „Tím se nemohou chlubit ani Lurdy! A jak jsou proslulé! Neléčili by přece kdejakou banální rýmu. Denně jeden zázrak? Toho by bylo víc než dost.“

„Tak bych to neviděl,“ zavrtěl hlavou Olda. „Bísíája tvrdila, že dokáže křísit i mrtvé. Já bych si na nic takového netroufl. Sám možná ani na tu rýmu ne!“

„Právě proto tvrdím, že vy dva se musíte domluvit! Není jiné řešení. Víte co? Půjdu teď k Macounům, pohovořím si s Josefem.“

Zvedl se od stolu a obrátil ke dveřím.

„Neblázni, Járo!“ zarážela ho tetička. „Copak můžeš chodit?“

„Nevěříš na zázraky?“ podíval se na ni přísně. „Jeden stojí před tebou! Dlouhá léta jsem seděl na vozíčku, teď zase chodím. Jestli tohle není zázrak! Odepřít to každoročně třem stům lidem, to by byl zločin! Máš ty vůbec srdce?“

„Já nikomu nic neodpírám!“ přešla tetička do obrany.

„Třem stům lidí ročně chceš vzít právo na zázrak!“ opakoval pan Prskavec.

„Nevydržíš dojít až k Macounům!“ zrazovala ho.

„Cítím se jako před třiceti lety,“ opáčil. „A to jsem ještě sám oral s koňmi!“

„Půjdu tedy s tebou,“ rozhodla se.

„Nebo já,“ vyskočil Olda. „Ty pana Prskavce neuneseš, kdyby to bylo nutné!“

„A ty snad ano?“ namítala tetička.

„Mám ti to dokázat?“ pohrozil jí Olda. „Dnes odpoledne jsem u Macounů zvedl očima traktor. A minule tě nezvedala Bísíája, ale já. Naučila mě víc než si myslíš! Můžeš tomu říkat další zázrak, ale je to tak! Ten dar dává strašnou sílu a nejen při léčení!“

„Ty budeš doma! Už je pozdě, aby se děti toulaly po vsi,“ řekla tetička.

„Tak ať si s sebou vezme Čerta!“ napadlo Oldu. „Ať ho doprovodí! Psovi snad nebudeš bránit chodit si večer ven! Ať jde s ním, kdyby se něco stalo!“

„Pes mu přece nepomůže!“ namítla.

„Čert mě dokáže zavolat telepaticky,“ ujišťoval ji Olda.

„Když myslíš... stejně to nebude nutné, jestli je Jára opravdu tak silný, jak vypadá.“

Pejsek vrtěl ocáskem, jak bude důležitý a Olda mu už telepaticky dával poslední rady.

„Do ničeho se nepouštěj. Cestou mi budeš předávat své dojmy. Budeš pes–špion! Mě tetička nechce pustit ven, ale kdyby se něco nepříjemného stalo, bude ráda, když tam budu včas. Rozumíš? Kdyby se něco dělo, zavoláš mě.“

„Jistě,“ přikývl psík důležitě.

Pana Prskavce vyprovodili všichni na dvorek, ale pak tetička poslala Oldu umýt se před spaním. Pes se samozřejmě mýt nemusí, ale člověk...

Olda to k její radosti zvládl rychle, dokonce se sám rychle vyšplhal na pec.

Netušila, že na peci bude sice spořádaně ležet, ale zatím...

Čert doprovázel pana Prskavce důležitě, ale přitom si neopomněl přečíst všechny nové psí zprávy, které se ve vsi objevily. Pan Prskavec ho zřejmě nevnímal, kráčel usilovně, i když ne jako když byl mladík. Na to, že seděl několik let bezmocně na invalidním vozíku, kde mu nepoužívané svaly ochably, to byl skutečně zázrak, ale ani zázraky se nemají přehánět.

K Macounům dorazil v pořádku a zazvonil na zvonek u vrátek. Vyhlédl starý Macoun, ale když spatřil starého kamaráda, vyběhl mu rychle otevřít. Nejprve ale k Čertově nelibosti zavřel fenu Astu do komory.

„Čí je to pes?“ optal se kamaráda a ukázal na Čerta.

„Jde jenom se mnou,“ řekl pan Prskavec. „Patří Oldovi od Aničky Novotné. A právě o tom klukovi bych si chtěl s tebou popovídat.“

„No budiž, pojď dál, ale ten pes zůstane venku,“ souhlasil pan Macoun. „Neuteče?“

„Bude tu na mě čekat. Neuvěříš mi, když ti řeknu, že ten pes umí mluvit, viď?“

„To snad ne!“ zarazil se pan Macoun.

„Poslyš, Josefe, není ti divné, že chodím?“ pokračoval pan Prskavec na prahu předsíně.

„Je... jak je to s tebou vlastně? Co s tebou udělali, že to najednou šlo?“

„Až ti řeknu všechno, nebudeš mi věřit,“ mávl rukou. „Můžeme tomu říkat zázrak, ne?“

„Asi trochu ano,“ připustil pan Macoun.

Při těchto slovech ale zavřel dveře a Olda přestal rozumět, o čem si ti dva povídali.

„Šel bych si zatím něco přečíst...“ napadlo ihned psíka.

„Špion pes může čichat ve svém zájmu jen když nezanedbává hlídání,“ napomenul ho na dálku Olda. „Počkej někde ve stínu, ať si tě nikdo cizí nevšimne. Až pan Prskavec vyjde ven, doprovodíš ho domů. Psí zprávy ti neutečou.“

„Ale vyčichnou!“ ujišťoval ho pes. „Nemáš ani tušení, jak rychle!“

Olda byl ale neoblomný a na jeho strohý příkaz se pejsek vtiskl do stínu křoví u plotu.

Za chvilku ale i pes pochopil, že to nebylo marné. Z opačné strany se připlížila podivná černá postava. Psi nevidí barevně a potmě jsou všechny kočky černé, ale tahle postava, ať už byla oblečená do černého, červeného nebo modrého, byla skutečně hodně tmavá. Čertovi čich samozřejmě prozradil, že to je nějaká mladší žena, ale nepoznal ji, ačkoliv se při obcházení stařečků s Bísíájou čichově seznámil se všemi lidmi vesnice. Tahle žena sem prostě nepatřila. Ani její chování nebylo obvyklé. Zdálo se, že nemá nikam zamířeno, loudala se jen tak bez cíle, zastavovala se a neustále pozorovala Macounovic dům, kam ale vstoupit nechtěla.

Ani Oldovi se to nezdálo. Pro jistotu doporučil psíkovi vtisknout se ještě víc do stínu a svou přítomnost nedat najevo ani slabým vrčením. Čert to pochopil a zachoval se tak, bylo to i podle jeho psího rozoumku.

Černá dáma se také postavila do stínu a zastavila se. Teď by ji nikdo neviděl, i kdyby šel ulicí, jenže ves byla prázdná, všichni lidé byli zřejmě doma.

„Zapamatuješ si ji?“ ptal se telepaticky Olda Čerta.

„Poznám ji mezi tisíci!“ tvrdil pes. „Smrdí, až se mi chce kýchnout!“

„Jak – smrdí?“ zarazil se Olda.

„Některé lidské samice na sebe lijí všelijakou odpornou chemii,“ šklebil se pes. „Na vsi málokterá, ale tahle... jako kdyby byla z města. Takovou jsem ještě nikdy nečuchal.“

„No dobře, to jsou asi voňavky,“ připustil Olda. „Ženám se to prostě líbí, máma se taky občas navoní.“

„Tvoje máma to aspoň nepřehání,“ zhodnotil ji pes. „To se dá vydržet. Ale tahle...“

„Taky to vydržíš,“ ujišťoval ho Olda. „Kdo se letos v lesoparku navoněl o odhozený, aspoň týden starý mazlavý zavináč? Než jsem si toho všiml a odtáhl tě pryč?“

„No jo, tomu člověk nemůže rozumět,“ usoudil pes. „Libé vůně vám nevoní, hned psa koupete! Zato odporná chemie vám nevadí... no, čumák bych s vámi neměnil.“

„Dobře, tak se aspoň dívej na tu černou ženskou,“ požádal ho Olda, který viděl jen to, na co se díval pes.

Černá žena se ale nehýbala. Jen po chvilce se tam zablýsklo, její tvář na okamžik ozářil plamínek zapalovače, pak tam dlouho žhnul konec cigarety, zatímco v psím čichovém světě přibyla vůně doutnajícího tabáku.

Konečně se otevřely dveře Macounova domu a pan Macoun vyprovázel kamaráda.

„Tak o tom aspoň uvažujte,“ žádal ho starý Prskavec.

„Uvažovat můžeme,“ mračil se Macoun. „Musíš ale uznat, že máš nezvyklé nápady...“

„Nezvyklé, ale oprávněné, to nepopřeš,“ usmál se pan Prskavec.

Pan Macoun ho doprovodil až k vrátkům, které potom zamkl a vrátil se domů, zatímco pan Prskavec zamířil k domku tetičky Novotné.

Jakmile za panem Macounem zaklaply dveře, odlepila se ze stínu postava černé ženy a vstoupila starému pánovi do cesty.

„Kam jdeš, Jardo?“ oslovila ho tiše, ale důrazně.

„To jsi ty, Ingrid?“ trhl sebou oslovený.

„Nevidíš mě rád, co?“ ušklíbla se. „To je jedno. Kde teď bydlíš? Není ti trochu trapně? Žít jako parazit u cizích, když máš vlastní?“

„Co děláš v Čechách?“ odvětil nepříliš vlídně.

„Poslali mě sem,“ odsekla. „Mám tu něco vyšetřit. Musím ti sdělit, že mě Pepek přivítal vřeleji! Kde se skrýváš? Máš to marné, já si tě najdu!“

„Do mně ti nic není,“ zavrčel pan Prskavec.

„To si jen myslíš,“ zasyčela.

Pes najednou slyšel nesnesitelné hvízdání. Nebylo nesnesitelné intenzitou, jako hrůzou, která se z toho zvuku nesla. Olda cítil, jak se mu na hřbetě ježí srst. Byly to samozřejmě pocity psa, ale Olda už věděl, že je zle.

„Tetičko!“ vykřikl.

Tetička ale byla v komoře u televizoru a neslyšela ho. A i kdyby slyšela, nepomohla by. Tohle bylo nad její síly, to bude nejspíš i nad Oldovy síly. Ale co dělat? Bísíája je pryč...

Olda neztrácel čas. Seskočil s pece, mžikem si přebarvil kombinézu na černo, vyběhl na dvorek a odrazem se vznesl šikmo vzhůru. Těsně minul hřeben Marešovic střechy, ale brzy byl výš než nejvyšší stromy vesnice. Hnal se jako vítr tam, kde se ve stínu hrůzou krčil malý černý pejsek a kde černá dáma útočila na starého pána – zvukem vyvolávajícím hrůzu.

„Vašeho pana Hollowaye jsem viděl jen jednou,“ bránil se jí pan Prskavec. „Udeřil mě, ne rukou, ale nějakou silou. Pak už jsem ho neviděl.“

Hlas starého pána se chvěl hrůzou.

„Patřilo ti to, dědku!“ deptala do dáma. „Víš ty, kdo to byl? Johnův šéf! Kde je?“

„Jak to mám vědět?“ bránil se starý pán. „Viděl jsem ho jen jednou a to jsem byl na tom hodně špatně!“

„Nevypadáš zrovna na chcípáčka, jak mi tě líčili!“ odsekla. „Ale počítej s tím, že z tebe dostanu všechno, rozumíš?“

„Paní...!“ oslovil ji náhle zezadu Olda, sotva se postavil na asfalt cesty.

„Co je..?“ znejistěla a ohlédla se. „Kdo je tam?“

„Vypněte to strašení – ale hned!“ požádal ji pevně chlapec, kterého konečně spatřila.

Měl na sobě černou kombinézu, stejně jako ona sama. V obličeji byl ale bledý, neboť se poprvé v životě takhle ostře a nesmlouvavě postavil proti dospělému nepříteli, navíc měl více než pouhé tušení, koho to má před sebou. Možná se na té bledosti projevil i její ultrazvuk, ale zastrašovací vliv na něho rozhodně neměl. Jakže to říkala Bísíája? Ustup jim... jenže to by jí musel nechat na pospas pana Prskavce... ne, ustupovat jí nebude! Zóna kovové nevodivosti mu aspoň ukáže, zda to pískání dělá ona – nebo přístrojek...

„Tebe tak budu poslouchat, fracku!“ odsekla. „Co se tu pleteš? Máš už snad spát!“

Pískání ale okamžitě umlklo a chlapec si trochu oddychl.

„Budete mě muset poslouchat!“ oznámil jí suše. „Přinejmenším vám musím dát jedno velice vážné varování.“

„Jakýpak varování, ty spratku?“ vybuchla žena nepřátelsky. „Sakra, zase se to...“

„To zastrašovadlo se vám nerozbilo,“ řekl chlapec. „Zablokoval jsem vám je, ale jestli je okamžitě nevypnete, už si z toho ani nezatelefonujete.“

„Co to plácáš, ty chamradi?“ vybuchla žena.

„Vypněte na tom hlavní vypínač, ano?“ požádal ji. „Přestanu vám to blokovat, ale jestli do jedné vteřiny nezmlkne, pošlu vám do toho sílu!“

„Ty mi snad chceš poroučet?“ zasmála se zle.

„Ne moc,“ odvětil. „Ale tohle darebáctví tady dělat nebudete!“

„Já si budu dělat, co uznám za vhodné, skrčku!“ vybuchla.

V té chvíli se opět ozvalo to nepříjemné pískání.

„Tři, dva, jedna – konec!“ odpočítal zdánlivě nevzrušeně Olda.

Z kabelky černé dámy, nedbale přehozené přes její rameno, se slabě zablýsklo a pískot okamžitě umlkl.

„Chtěla jste vědět, co je s tím pánem, který tu nedávno ujížděl policii, ne?“ pokračoval klidně Olda, aby odvedl její pozornost. „Pana Prskavce se neptejte, nic o tom neví. Zeptejte se raději mě. Nebo si zajděte do nejbližší márnice, tam ho najdete.“

„Co to plácáš, ty smrade!“ vybuchla. „Holloway nemůže být v márnici, je nesmrtelný! Ale to ty nechápeš, jinak by ses o něm takhle mluvit neodvážil!“

„Takže ten pán, co havaroval a uhořel ve svém autě, byl pan Holloway?“ nenechal se ovlivnit Olda. „Viděl jsem to na vlastní oči, měl zkrátka smůlu.“

„Nesmysl!“ vybuchla. „Ty ani netušíš, o koho jde!“

„Vím to dobře,“ řekl Olda. „Byl to tefir, také se jim říká ďáblové. Vy mu sloužíte také. Nebo možná jinému, ale to je jedno, jeden je horší než druhý!“

Dáma chvíli mlčela.

„Jak se zdá, víš už toho nějak příliš mnoho,“ prohlásila jedovatě.

„Na vašem místě bych to nedělal,“ ujistil ji Olda. „Vytáhněte na mě zbraň a dopadnete jako Johny Prskavec starší!“

„Cože?“ vybuchla. „Zopakuj to!“

„Nechte tu kabelku být!“ poručil jí Olda. Marně. Dáma ji už chvatně otevírala.

Pistoli, která se z ní náhle vznesla do výšky, ale minula, ačkoliv po ní obratně chňapla. Zbraň se její ruce vyhnula, opsala podivnou křivku, naprosto nepodobnou přirozené parabole, než přistála na asfaltu v půli cesty mezi ní a Oldou. Olda se nehýbal, zato dáma neztrácela čas a skočila po ní s kočičí mrštností. Než se ale zbraně zmocnila, v pistoli se zablýsklo, ozvala se rána, kryty pažbičky se rozlétly, zevnitř vyšlehly plameny a vychlípil se ven roztržený plech. Dáma tak–tak na poslední chvíli před tím ohněm ucukla.

Pak se ozval výstřel. Další plamen vylétl z hlavně, ale nikomu se nic nestalo, jen pistole odlétla přes celou silnici, odrazila se od betonového obrubníku chodníku a zastavila se dva kroky před dámou.

„Teď už si ji vezměte,“ svolil Olda blahosklonně. „Už vám ji nechám.“

„Ty sígře! Co to bylo?“ vybuchla, jen co překonala první zděšení.

„Takový menší zázrak,“ ujistil ji. „Ale to není váš obor, že?“

„Tak měl Johny pravdu!“ zasyčela vztekle, ale i bezmocně. „Ale to je proti dohodám! Tady je náš rajón! Kdo se nám postaví do cesty, šeredně to odnese! Musíš přece vědět, že to odnesou vždycky jen kmáni! Bez ohledu na to, kdo za nimi stojí, rozumíš? Jsi taky jen malá šedá myška, neříkej, že ne!“

„Možná jsem myška,“ připustil. „Malá a šedá. Ale netušíte, že šavlozubá! Až zjistíte, kdo stojí za mnou, zalezete do děr všichni! I s vašimi šéfy.“

„To si teda dost věříš, smrade!“ odsekla.

„Až v márnici uvidíte, co zbylo z pana Hollowaye, budete mluvit jinak,“ odvětil Olda s hraným klidem, ačkoliv věděl, že licituje o sto šest a nemá ani na těch šest. „Říkám vám to podruhé, zajděte se tam podívat. Na nejbližší policejní stanici vám všechno rádi poradí, vedou to jako běžnou havárii a předpokládám, že to už uzavřeli. Pan Holloway prostě nepřizpůsobil rychlost možnostem svého auta, havaroval a uhořel v troskách.“

„Týýý – to už je příliš!“ vyprskla. „Jistě víš, že není možné, aby pan Holloway zemřel! A už vůbec ne takhle!“

„Ano, vím,“ přikývl. „Není to možné, ale stalo se. To je u zázraků normální, viděl jsem to na vlastní oči. A poradím vám, zmizte, dokud můžete. Tady už není váš rajón, rozumíte? Dohody mezi tefiry možná platí mezi tefiry, ale tady jste narazili jako kosa na kámen! A bude ještě hůř, ale pro vás!“

„Ovládají tě hyriome?“ zarazila se, jako kdyby si vzpomněla na něco nepříjemného.

„Něco horšího,“ řekl. „Nic mě tady neovládá, mám vlastní vůli a uplatním ji, kdykoliv mi budete stát v cestě. Vy nevíte, že panství tefirů na Zemi končí? Už trvalo dost dlouho!“

„To je jen pohádka pro lidi!“ odsekla.

„Pohádka pro lidi... no, až pochopíte, jak krutě se mýlíte, bude pozdě. Pozdě je vlastně už teď, jen to ještě netušíte. Jděte do té márnice, nevyhýbejte se jí a neříkejte pořád, že to není možné! Je to nejen možné, ale je to pravda! Možná vám tam něco dojde!“

„Týýý... Kdyby to byla pravda, tefirové něco takového nenechají bez trestu! Nebudeš se pak stačit divit!“ vyštěkla.

„Trestu?“ usmál se. „Jejich panství končí a s ním i jejich pravomoc trestat. Teď se soud otočí, oni sami se budou zodpovídat! Mají toho na kontě dost! A vy už taky končíte! Přestaňte se sápat na pana Jaroslava, nepatří vám! A jestli hned nepřestanete, narazíte ještě tvrději, než pan Holloway do kamenné zdi!“

„Zničíme vás!“ vyhrkla. „Ty ani netušíš, co proti tobě stojí...“

„Vím, máte ještě sílu!“ odsekl. „Ale nebudete stačit vyklízet pozice! Pan Johny se také nestačil divit, jak hladce prohrál. I když dopadl lépe než si zasloužil, vězeňská nemocnice je pro takové, jako jste vy, přílišný luxus!“

„Neotírej se o něho!“ vybuchla. „Nenechám si žádného smrada sahat na mého muže!“

„Obávám se, že tam, co je, na něho nenechají sahat vám! Něco vám poradím! Nechte ho tam, bude mu tam lépe než na svobodě! Protože na svobodě dopadne podstatně hůř!“

„Co ty mi chceš ještě radit?“

„Z vězení ho asi dostanete hladce,“ připustil Olda. „Bránit vám nebudeme. Zamyslete se ale, co za tím vězí! Jedno vám vyloučím, netěšte se, že bychom se vás báli. Naopak!“

Dámu ale ani to nezarazilo. Nadechla se k nějaké řízné odpovědi – jenže náhle zůstala stát s otevřenou pusou.

Chlapec se vznesl.

Současně se ze stínu vyloupl malý černý pes a vznesl se také. S nimi se odpoutal od země i pan Prskavec, kupodivu méně překvapený než ona sama.

V krátkosti tato podivná trojice zmizela za střechou nejbližšího domu.

Přeletěla ji – aby zmizela ve tmě.

Errata:

19.07.2021 09:21