Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dozvuky

„Myslel jsem si to správně, že víš víc, než dáváš najevo!“ řekl pan Prskavec spokojeně Oldovi v sednici tetičky Novotné. „Teď už vím najisto, že to je pravda. Tedy, byl to zážitek! To ti musím uznat!“

„Ten krátký let vzduchem?“ usmál se Olda, zatímco tetička jen udiveně zírala.

„To taky,“ přikývl. „Málem bych křičel, naštěstí mi včas došlo, že to je tvoje dílo a není namířené proti mně, ba naopak. Ale ještě lepší bylo, jak jsi utřel snachu. Bohužel už taky vím, že jsou ve službách zla oba. To mě mrzí nejvíc. A jestli je pravda, o čem jste se bavili, pak to ani ty nebudeš mít lehké.“

„Lehké to nebudou mít oni,“ zavrčel Olda. „Až se vrátí Bísíája se svými krajany, bude to konec ďáblů.“

„Jen aby to bylo včas!“ zapochyboval pan Prskavec. „Jestli jsem to dobře pochopil, jsi proti nim sám a Cilka ti nepomůže, což?“

„Co jste vlastně dohodl u Macounů?“ zeptal se ho Olda. „Já jsem slyšel jen to, co slyšel Čert, ale toho jste nechali venku. Aspoň jsem se stihl připravit na vaši snachu. Taky pěkná kočka! Zastrašovadlo v kabelce, pistolku nabitou, nataženou a připravenou k výstřelu! Měla kliku, že ji neměla v pouzdře pod paží! Musel bych s ní pořádně zatřepat, aby ji upustila, jinak by jí náboje explodovaly v ruce.“

„Co jsi vlastně udělal, že jí to vybouchlo?“ zajímal se.

„Nic moc,“ řekl Olda. „Stačí poslat do každého náboje jiskřičku. Vaše snacha ale měla nabito, takže náboj v hlavni vystřelil, jen jsem koukal, aby to šlo jen do kraje chodníku.“

„A jak jsi ji zastavil v tom pouštění hrůzy?“ ptal se dál.

„Měla to samé co pan Johny,“ řekl. „Hračičku v mobilu, co na nic netušící lidi účinkuje jako krysařova píšťalka na krysy. Vy jste ji neslyšeli, ale já ano. Tetička by Johnymu přinesla raději peníze, jak ji vystrašil.“

„My snad nejsme krysy!“ ohradila se tetička zprudka.

„Ale ty peníze bys mu přinesla, co?“ usadil ji Olda.

„Když hrozil soudem...“

„Jo, soudem. Ale především zastrašovadlem. Přirovnání ke krysařově píšťale odpovídá skutečnosti nejlépe. Kdyby chtěli, donutili by vás skočit do vody a utopit se jako krysy. Ještě že mě Bísíája naučila zničit jí to. Pak už ses ho přece nebála, že?“

„Bála,“ otřásla se. „Ale když jste to vzali do ruky, co jsem mohla dělat?“

„Nebát se,“ řekl Olda. „Oni ten strach potřebují! Bísíája tvrdila, že se jim musí postavit už z principu, jinak by byli drzejší a drzejší.“

„Jen abys toho ještě nelitoval! Mě z nich taky bere hrůza!“ varoval ho starý pán.

„Vždyť já se jich taky bojím,“ přiznal Olda sklesleji. „Oni jsou strašně silní.“

„Vidíš – a já jsem tě obdivoval, jak jsi Ingrid setřel z jedný vody načisto!“

„Nebojím se jich, ale jejich šéfů,“ upřesnil Olda. „Tihle jsou jen pomocníci ďáblů, malé šedé myšky. Jejich pány ale Bísíája nazývala bestie, pro které lidský život nemá cenu. Nemám důvod jí to nevěřit, zejména když se to víc a víc potvrzuje.“

„Ale co když na tebe Ingrid nějakého ďábla poštve?“ nadhodil. „Já ji neznám, Honza ji poznal až za vodou, ale je prý od rány a po dnešku vím stoprocentně, že to je pravda!“

„Já vím...“ povzdychl si. „Bude zle. Ale kdybych se jí nepostavil a nechal ji, aby si vás odvedla a nedejbože zničila... to přece nešlo... Možná to bylo netaktické, ale taktické couvání by vás stálo život!“

„No,“ zvážněl, „pak bych řekl, že jsem si prožil svoje. Ale mrzelo by mě, kdybys kvůli mně trpěl ještě ty. A dvojnásob, kdyby to postihlo i těch tři sta šedesát zázraků ročně.“

„Bísíája mě taky nabádala, abych těmhle potvorám uhnul s cesty,“ přiznal Olda. „Sama se jim ale postavila, tvrdila, že musí z principu. A co jsem měl dělat jiného?“

Pan Prskavec se zamyslel.

„Jestli to bylo netaktické, to se ještě ukáže,“ řekl po chvilce. „Ale svědomí máš čisté, udělal jsi, co jsi považoval za správné.“

„Potěš nás Pánbůh!“ ulevila si tetička a pokřižovala se. „To se dozvídám věci!“

„Vždyť máš nějaké prostředky, které oni neznají,“ chtěl ho potěšit.

„Mám,“ řekl Olda. „Ale nezlobte se, neřeknu vám je. Hned vám vysvětlím proč: kdyby se na vás vrhla paní Ingrid s tím hrůzostrojkem, vytáhne to z vás během deseti minut a věděla by, co si na mě může dovolit a co ne. Pro mě bylo výhodné, když dolovala z kabelky pistoli. Měl jsem dost času udělat něco proti tomu a viděl jste to sám, ani si neškrtla. Horší by bylo, kdyby přišla s něčím jako blesk z čistého nebe, rána bez varování, nebo tak nějak. Všechno to řeknu jen Cilce, aby to mohla použít, kdyby jí bylo nejhůř. Vám by to k ničemu nebylo.“

„Dobře děláš,“ souhlasil po chvilce uvažování pan Prskavec.

„Mně by to nejspíš nic neřeklo ani pak,“ vzdychla si tetička. „Stačí mi, že máš na své straně zázraky. Kdyby to věděl pan farář! Nemohl by vám pomoci, třeba svěcenou vodou?“

„Víš, teti,“ usmál se smutně Olda. „Já zázraky používám, takže vím, co za tím vězí, ale svěcená voda mi nic neříká. Buď o ní Ogdurové nemají záznamy, nebo o nich aspoň nevím. Svěcená voda nebude v mých rukou nic víc než obyčejná voda. Nevím, jestli bude účinkovat panu faráři, ale dovol mi o tom raději pochybovat.“

„O panu faráři bys neměl pochybovat!“ vyjekla. „Pan farář je dobrý člověk!“

„Já mu to neberu,“ přikývl Olda. „Pana faráře si můžeš vážit, ale žádné zázraky nedělá. Zeptej se ho, sám ti to jistě potvrdí! Přitom jsi viděla pár zázraků od pravé andělky a pořád o ní pochybuješ!“

Tetička si jen povzdychla, ale neřekla už nic. Jen se na oba vyčítavě podívala.

Nezastal se jí ale ani pan Prskavec.

„Mohl bych se vrátit k tomu, co jste vyjednal s panem Macounem?“ vrátil se radši Olda k tomu, co už skoro zamluvili.

„Nic moc,“ přiznal pan Prskavec. „Macoun je z jiné školy než já. Měl by pochopení, dokud se nedozvěděl, že v tom lítá jeho dcera. Pak se strašně rozzlobil, že za jeho zády... asi si to umíte představit. Ještě že Cilka spala! Do rána snad Macoun vychladne a nenaseká jí zadek. O nějaké spolupráci ale nechtěl ani slyšet. Pořád tvrdil, že je na to mladá a kromě toho, selská holka si má najít kluka na vesnici a ne pošilhávat po městských hejscích.“

„Takže jí ani tu spolupráci nedovolí?“ zamračil se Olda.

„Tvrdil, že ne,“ přiznal pan Prskavec. „Pak se do toho vložila jeho paní. Říkala, že ses jim nabídl jako učitel matematiky, ale jí to bylo od začátku podezřelé, zejména když Cilka po tvém doučování neměla v sešitu ani číslici.“

„To doučování matice si vymyslela Cilka,“ přiznal Olda. „Ale nebyl to podvod. Cilka umí matematiku díky Bísíáji, stejně jako já.“

„Shodli se, ale jen v tom, že vám ten kamaráčoft zatrhnou,“ posteskl si. „O zázracích nechtěli ani slyšet.“

„Nedošlo jim ani, že jste přišel po svých?“ nadhodil Olda.

„Myslí si, že je to dílo doktorů... Nedokázal jsem jim to vymluvit. Jako když mluvíš do dubové fošny.“

„Takže tu máme jen další překážku,“ povzdychl si Olda. „Ačkoliv, na jejich dovolení se nemusíme ohlížet, v nouzi se umíme domlouvat na dálku, Cilka přece ovládá telepatii. Jen si myslím, že by měla přijít ona. Já ji radši rušit nebudu, beztak by mě setřela, že dolejzám.“

„Kdybych ti tak mohl pomoci!“ litoval pan Prskavec.

„Alespoň jste to zkusil, ale šťastně to asi nedopadlo.“

„To ještě nevím,“ vzdychl si pan Prskavec. „Josef mi slíbil, že o tom podumá. Jenže on je tvrdá palice!“

„Uvidíme,“ utěšoval ho Olda.

Dopoledne neměl kam jít, parta už byla dohodnutá na odpoledne na Kačák, za Cilkou nemohl. Mohl by se bezcílně courat po vsi, ale místo toho zalezl i s Čertem k tetičce na půdu do sena. Chtěl tam v klidu prozkoumat vlastní vědomosti – konečně měl na to chvilku volna.

Bylo to nakonec zajímavější, než čekal. Ležel na zádech na voňavém seně a nechal si v paměti vybavovat něco, co tam měl, aniž by se to kdy učil. Vědomosti tam měl nakupené zdánlivě bez ladu a skladu, až po delší době v nich vycítil nějaký řád. Prohraboval se tím jako zákazník v bazaru nebo na bleším trhu předměty na hromadách. Bylo toho ale moc.

Biologické znalosti hned vedle fyziky silových polí, vlastně je to v pořádku, napadlo ho, idarchon také pracuje s antigravitací. Dvanáctiletý kluk nemůže silou svých svalů uzvednout traktor! Leda pomocí hydraulického zvedáku, anebo... anebo antigravitací.

Slučitelnost tkání... ta by přece transplantace umožňovala, ale Ogdurové je nedělali. Nač by jim byly naše nepraktické transplantace? Zvýšení regeneračních schopností způsobí, že kterýkoliv orgán opět doroste. Dokonce i zuby. Umělé orgány jsou univerzálně slučitelné s veškerým bílkovinným životem...

Najednou ho něco napadlo. Až se mu leknutím zastavil dech.

To by... ne, to přece není možné!

Vyskočil na nohy a rozhlédl se po půdě. Vzadu Čert hrabal v suchém seně, čichal tam malé myšky, ale neprohrabal se k nim a to ho štvalo.

„Čerte, půjdeme ven?“ vytrhl ho Olda z hrabání.

Nabídka, kterou žádný pes zásadně neodmítne, leda by byl v posledním tažení a i potom jen s omluvným psím pohledem.

„Dobrý nápad!“ vyskočil psík.

Seběhl s Oldou po strmých schodech a přitom hudroval, že tyhle schody vůbec nejsou pro psa, jednou se z nich skutálí a bude ho to hrozně bolet!

Olda nešel ven, ale nejprve zamířil do komory. Tetička neseděla u televize, komora byla prázdná. Olda potichu vytáhl z prádelníku velikou zásuvku. Ležela tu veliká ozdobná dřevěná krabice, památka na dávno zemřelého strýčka Tondu. Olda ji pootevřel.

Strýček měl cukrovku a tady byly jeho léky. Zašedlé injekční stříkačky, ampule s dávno prošlým inzulínem, prázdná láhev, odkud líh dávno vyprchal, a vatové polštářky s dezinfekcí. Tetička si to schovávala na památku a nevyhodila to, ačkoliv by každý lékař celý obsah štítivě vyhodil do nejbližší popelnice, a ještě by si na to nejprve natáhl sterilní gumové rukavice.

Olda zavřel krabici a zasunul zpátky zásuvku. Trochu se toho zalekl, i přes několik let od strýčkovy smrti na něho zavanul pach dezinfekce a léků. S tímhle nebyly žerty.

Ulehčeně se nadechl, ale pak vyběhl s Čertem dozadu za humna a rozběhl se s ním do polí. Pejsek radostně běžel vedle něho, až se zastavili na malém vršku, porostlém břízami.

„Jsou tu myši?“ zeptal se Olda telepaticky Čerta.

„O jé!“ začichal psík. „Spousta!“

„Tak je hoň!“ navrhl mu.

Psík se na něho podíval udiveně, jako by tomu nemohl uvěřit. Pak radostně štěkl a začal pobíhat okolo. Olda ho sledoval s úsměvem. Jak málo stačí k psí radosti!

Sám si lehl na záda a zadíval se do korun stromů.

Ogdurové bydlí ve stromech. Mít kokon jako Bísíája, nebylo by to asi špatné. Stromy se v mírném větru lehce kývaly, takový pohyb jistě uspává lépe než počítání oveček.

Jenže na stromech se dají těžko provozovat počítače.

Knihy? I těm se Bísíája podivovala jako starožitnostem. Co tam vlastně dělají?

Nač počítače? říkalo mu cosi. Jako nástroj? Mají lepší. Zdroj zábavy? Která pozemská počítačová hra zaujme anděla? Střílečky pro ně asi nebudou to pravé, simulátory aut a letadel taky ne. Možná logické hry jako Tetris, ale kdo ví, jakou logiku oni ovládají. Jejich hodnoty nejsou naše hodnoty a naopak. Kdoví, co je vlastně baví. Tohle mu Bísíája nesdělila.

Kdyby Cilka znemožnila léčení lidí, mohl by se dát na techniku. Vědomosti k tomu měl. Ogdurové měli antigravitační letadla v době, kdy lidé na Zemi lovili do vyhrabávaných jam mamuty a největší zdejší technická vymoženost byly pěstní klíny. Ale Olda cítil, že to není to pravé. Nač letadla, i kdyby antigravitační? Ogdurové je nepotřebovali, létat jen tak je přece snadné! Komu se zdá dvě stě kilometrů za hodinu málo, uzavře se do kokonu, kde překročí rychlost zvuku. Že to Ogdurové nedělají? Jistě, na delší vzdálenosti mají něco lepšího...

Jediný problém je, že je na to potřebný idarchon. A ten andělé barbarům dávají neradi. Proč? Kvůli možnému zneužití. Ale stejně tak se dá přece zneužít i obyčejný kuchyňský nůž! Jediné použití, které pro něho a jeho idarchon Bísíája vymyslela, bylo pomáhat lidem. Proto mu také upravila Cilku. Kdo by dokázal odmítnout takový dar?

Teď ale všechno závisí na Cilce. A taky na jejích rodičích, kteří nemají pochopení pro andělské dary. Nebyli Oldovi rodiče lepší? Jistěže byli! Je mu to ale platné jako mrtvému zimník. Stačí, aby spolupráci odmítla Cilka a je s tím konec.

Povzdychl si a vyletěl do koruny nejbližší břízy. Sedl si na jednu větev, ale byly tenké, musel se nadlehčovat, aby ji neulomil, navíc ho tlačila do zad. Bez kokonů nebude návrat na stromy ta pravá možnost. Ne nadarmo se to na Zemi doprovází jen útrpným přízvukem.

Proč mu vlastně Bísíája nevěnovala i kokon, když měla hmotovou paměť?

Vlastně to věděl, jen nad tím musel zauvažovat, aby se mu to vybavilo v paměti.

Kokon přece nebyl hmotný, ačkoliv tak vypadal. Bylo to silové pole, vytvářené dalším orgánem, ale Bísíája porušila už hodně jejich nařízení tím, co všechno mu darovala. Měl by se spokojit s tím, co mu dala.

I tak to byly dary přímo královské.

Vrátili se s Čertem právě včas k obědu a po něm se vypravili na Kačák. Olda dostal od tetičky ručník a do igelitové taštičky k tomu přidal loďku od Jirky. Čert šel jen tak, pro něho bylo slibné už to, že šel bez vodítka. Těšil se na žáby.

„Budeš je počítat,“ nařídil mu Olda. „Měl bys to umět. Žádný: jedna, dvě, moc!“

„Myslíš, že je to nutné?“ zatvářil se Čert značně otráveně.

„Jak myslíš, ale buřty budeme počítat taky jen do dvou, ano?“ navrhl Olda.

„To ne... ale jak se to mám naučit?“ ožil ihned psík.

„Vždyť to umíš,“ ujišťoval ho Olda. „Bísíája ti to do hlavy dala, jen trochu hledej!“

Na návsi, oblíbeném místu srazů, byla sotva polovina party. Přesněji, oba Zimákové se svým křižníkem Bismarckem a Milena. Po Oldovi přišel Jirka, též s nafouklou duší, honosně nazývanou torpédoborec, za malou chvíli po něm se přišourali ještě Franta Lišků s Pepíkem Procházkou. Parta byla skoro kompletní, chyběla jen Cilka.

Po chvíli čekání navrhl Jirka dojít pro Cilku domů.

„Není třeba,“ řekl Olda. „Já ji zavolám telepaticky.“

„No jó, ty přece můžeš!“ ustoupil mu Jirka.

Olda se naladil na Cilku a zkusil se jí dotknout.

„Aha, to jsi ty, Oldíku?“ ucítil hned odpověď. „Nebo je to Čert?“

„Ale no ták!“ odmítl to Olda. „Neříkej, že by sis nás spletla!“

„Něco ti povím!“ pomyslela si Cilka zřetelně. „Ty mi přinejmenším měsíc nechoď na oči! Koho napadla ta do nebe volající pitomost, posílat k nám pana Prskavce?“

„Nikoho jsem k vám neposílal!“ bránil se Olda.

„No ještě aby!“ vybuchla. „Být to ze tvé hlavy, nesměl by ses mi objevit na očích do smrti smrťoucí! Co to bylo za debilitu, abych si tě vzala? Tebe? Nikdy! Ani kdybys byl jediný na světě, pamatuj si to, mrňousku mrňavej!“

„Já si to nevymyslel!“ ujišťoval ji Olda nešťastně. „To napadlo pana Prskavce, přitom u mě ani u tetičky neuspěl. Co jsem s ním měl dělat?“

„Tak tys o tom dokonce věděl?“ vybuchla Cilka. „Tys to věděl, ale nechal jsi ho dojít až k nám, ani ses mě nepokusil varovat? Telepatii umíš, ale inteligenci ti měla Bísíája zvednout aspoň na úroveň Čerta, to ti teda řeknu!“

„Hele, nech toho!“ pokusil se ji zastavit.

„Kecat mi do mého rozhodování nebudeš, to ti teda garantuju!“ odsekla. „Abys věděl, mám teď zaracha a nesmím ven, jen to hezky řekni ostatním! A nezapomeň po pravdě dodat, že je to kvůli tobě! Já si pak zjistím, jestli sis tu pravdu cudně nenechal pro sebe!“

„Tvoje přání je ale v rozporu s jiným tvým přáním,“ upozornil ji trochu zarytě.

„S jakým?“ zarazila se.

„Nechtěla jsi, aby to ostatní věděli,“ upozornil ji. „Jestli jim mám opravdu sdělit důvod, proč máš zaracha, budu jim muset prozradit všechno.“

„No jo... ty bys jim to velice ochotně vykecal,“ ochladla trochu. „Tak dobře, měním to: řekneš ostatním, že mám zaracha, ale nebudeš jako vědět proč. Sám to ale budeš vědět dobře a doufám, že ti to bude pěkně kroutit svědomím!“

„Nevím proč!“ odsekl Olda. „Nic jsem nezkazil!“

„A s nějakou spoluprací nepočítej,“ pokračovala. „Jednak jsou naši proti a jednoznačně mi to zakázali. Za druhé, poslechnu je výjimečně ráda, souhlasí to s mým vlastním názorem.“

„Cilko, ale tohle by sis měla lépe rozmyslet,“ zvážněl Olda. „Promarnit takový dar není zrovna inteligentní. Mě by přece taková pitomost, že bychom se měli vzít, nenapadla ani ve snu, ale spolupráci bych se zahodit neodvážil. Jeden bez druhého budeme nuly!“

„Bude ti to hodně vadit? To budu jen ráda!“ odsekla.

„Poslyš, mně tím neuškodíš,“ přesvědčoval ji Olda. „Uškodíš lidem, kterým bychom měli pomoci.“

„Nejsem milosrdná jeptiška!“ odsekla. „A s tebou by mě to ani nebavilo, rozumíš?“

„Bavilo nebo ne, Bísíája ti to proto dala a slíbila jsi jí to. Mně to taky změnilo všechny plány, ale takové dary se nezahazují!“

„Tak ať si to přijde vzít zpátky,“ odsekla Cilka. „Rozumíš? Já takový obojek nechci ani zadarmo!“

„Ona přijde,“ tvrdil Olda. „Vyříkáš si to s ní ale sama. Já jsem ti svoje řekl, nebudu tě do ničeho nutit násilím.“

„To bych ti ani neradila,“ odsekla.

„Dobře, tak ahoj!“ ukončil to raději. Pak se probral ze strnulosti a otočil se na ostatní.

„Cilka nepřijde,“ oznámil jim.

„Proč?“ podivil se jako první Jirka.

„Říkala, že kvůli matematice,“ vysvětloval všem Olda.

„To asi bude pravda,“ potvrdil to Jarda Zimák. „Měla na posledním vysvědčení trojku, asi ji doma drží u učení.“

„Do konce prázdnin je snad času dost,“ řekl Pepík Procházka, který si z nějaké trojky na vysvědčení nikdy nic nedělal.

„Hele, posledně Cilka tvrdila, že umíš počítat,“ obrátil se Jirka na Oldu. „Co kdybys jí s tou matikou pomohl?“

„Už jsem se jim nabízel,“ přikývl chmurně Olda, kterého potěšilo, že někoho napadlo pomoci kamarádce, ale musel je všechny zklamat. „Páni rodičové odmítli, že jsem o půl hlavy menší než Cilka, takže musím nutně znát méně než ona!“

„To je přece kravina!“ ulevil si Jirka.

„To není kravina, to je fakt,“ posteskl si Olda.

„Macounovi by zasloužili trojku všichni,“ zhodnotil je Franta Liška. „Aťsi je to fakt, je to především kravina. Jako kdyby výška znamenala rozum.“

„Dobře, ale co teď?“ zajímalo Milenu.

„Co by bylo? Jde se na Kačák!“ navrhl Olda.

„Bez Cilky?“ zděsila se Milena.

„Když to jde bez Bísíáji, proč ne bez Cilky?“ připomenul všem Olda, jak se nedávno bez obalu vyjádřila sama Cilka. „Legrace bude v každém případě.“

„To je fakt,“ přidal se k němu Jirka.

„No dobře, jde se,“ přidal se i Pepík.

Parta tedy vyrazila k rybníku...

Legrace u vody obvykle nezávisí na jednom člověku a psiny si užili všichni dost, včetně Čerta, ačkoliv jako jediný byl za hrází, kam na něho nebylo vidět.

„Vyplašil jsem dvacet osm žab,“ hlásil vítězně. „A jednu jsem dokonce ulovil! Ale pak jsem ji zase pustil, já něco tak odporného nežeru.“

„Ty přece sežereš kdeco,“ pozastavil se nad tím Olda.

„To tedy ne!“ hájil se psík. „Leccos z toho, co mi dáš, žeru jen ze zdvořilosti!“

„To si povíme, až budeš zase loudit!“

„Loudit, to je něco jiného!“ namítl Čert. „Loudit od pána je přece psí povinnost!“

Šli domů všichni vymáčení a utahaní, ale v dobré náladě. Lodní regata, jak ji navrhl Olda, Memoriál Cilky Macounové, se sice nekonala, neboť se sešlo málo lodí, kromě Oldy to totiž napadlo jen Jirku a nikomu se už nechtělo vracet se pro lodě domů, ale i tak bylo na Kačáku zábavy dost. Provalilo se totiž, že Olda umí létat. Pak už to před ostatními neuhájil. Jirka mu právem vyčetl své minulé ztrapnění tím, že nepřeskočil Bismarcka, když k tomu Olda použil nadpřirozené síly. Olda se hájil, že přece Jirku přeskakovat Bismarcka nenutil, ani to nezalhával, takže v tomhle bodě Jirka pravdu nemá.

„Co já vím, nikoho taková možnost ani nenapadla,“ prohlásil pevně.

Jirka to musel po chvilce váhání spravedlivě uznat a tím to bylo vyřízeno.

Zato Pepíka Procházku hned napadlo využít Oldu k leteckému potopení Bismarcka.

Na to přistoupili všichni, jen Olda tvrdil, že to nebude jednoduché. Nedávno si přečetl, že letadla Bismarcka za války jen poškodila a ke dnu ho poslaly bitevní lodě. Kluci Zimákové jako experti přes Bismarcka to potvrdili, načež Olda na Bismarcka udělal ukázkový nálet, narazil přitom do lodi oběma nohama, až Jarda Zimák spadl přes palubu. Loď se na vodě udržela, Honza Zimák na ní a Olda odletěl pro nedostatek paliva na břeh. Všem se ale líbilo, že dosud nepotopitelný Bismarck utrpěl aspoň částečnou škodu. Nejvíc jásal Jirka se svým torpédoborcem, ačkoliv jeho útok na Bismarcka skončil podle očekávání převržením a tedy potopením torpédoborce. Bodejť, na Bismarcka by musely přijít rovnocenné bitevní lodě a ty nikde v dohledu nebyly.

Nehádal se nikdo, výborná nálada vydržela po celou cestu domů. Na Cilku si vzpomněl jen Olda, když se na návsi rozcházeli.

„Doufám, že Cilka nebude u matiky sedět zbytek prázdnin,“ posteskl si.

„Šlo to přece i bez ní,“ podíval se na něho tázavě Jirka.

„Šlo,“ přikývl Olda. „Ale uznej, s ní by to bylo lepší.“

„Třeba,“ připustil Jirka. „Nějak ti na ní moc záleží!“

„Jako na každém,“ podotkl Olda. „Ty bys nám chyběl zrovna tak.“

Na tak smířlivé gesto nemohl Jirka nic namítat. Nemohl si přece v partě kazit postavení přesvědčeného bojovníka za spravedlnost. A tohle očividně spravedlivé bylo.

Olda se netěšil jen na to, až bude panu Prskavcovi referovat o zvratu u Macounů. Ale když se to vezme, Olda to nezavinil a zpytovat svědomí bude muset spíš pan Prskavec. Jeho snahy byly opravdu podobné drezúře slonů v obchodě s porcelánem.

Uvidíme, utěšoval se Olda.

Errata:

19.07.2021 09:21