Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Doma

Do města dojeli v pořádku. Autobus jel jakoby se nic nedělo, setkání s rodiči proběhlo až nečekaně klidně. Jen otec na informaci o střílení reagoval zprudka, že měli zavolat policii, od toho ji snad máme.

Všem bylo ale jasné, že to nebude idylka. Kulka vydloubnutá ze stěny tetiččiny předsíně byla až příliš skutečná a Olda samozřejmě schytal výčitky i za Čerta.

„Jak si to představuješ, přijít bez pejska?“ zlobila se matka. „Kde chudák pes bloudí? Teď abychom obtelefonovali všechny psí útulky v okolí! Kde ho máme shánět?“

„To je zbytečné,“ tvrdil jí se slzami v očích. „Nenajdete ho. Čert už není na světě, když mi neodpovídá.“

„Jak – není na světě?“ optala se ho nejistěji.

„Když ho telepaticky zavolám, měl by se ozvat i z Austrálie,“ vysvětloval jí plačky. „Kdyby mi neodpovídal, bylo by to vypovězení poslušnosti, ale Čert nikdy nebyl neposlušný, zatím se vždycky ozval. Obávám se, že už zkrátka vůbec není na světě.“

„To máš z toho, že jsi ho neměl na vodítku!“

„Mami, prosím tě! U tetičky hořelo!“ naléhal na ni. „Ty bys myslela na vodítko, kdyby ti hořela střecha nad hlavou a někdo ke všemu po tobě střílel? Viděl jsem Čerta vybíhat ven, ještě nás varoval, že je tam moc ohně. Měl by být tedy v bezpečí. Pak jsem se soustředil na hašení a Čert zatím zmizel.“

„Tys tam byl něco platný!“ usmál se otec.

„Náhodou!“ odvětil. „Myslím, že jsem hasil ze všech nejúspěšněji. Jenže mi při tom pomáhal anděl, takže střecha zázračně zhasla sama.“

Shovívavý úsměv rodičů ale tetička i pan Prskavec proměnili v nelíčený údiv, když to Oldovi potvrdili. Ano, střecha chalupy zhasla sama a dokonce se sama zázračně spravila. Byl to zázrak a protože Olda zhasínat oheň na dálku umí, asi nestál úplně mimo.

„Bylo při tom asi plno zmatku, nešlo to jinak...“ uznala tedy matka.

„Psa ti seženeme jiného, hlavně že jsi celý ty,“ mávl rukou otec.

„Takového psa neseženete!“ odvětil vzdorovitě Olda, ale polykal přitom slzičky. „Na celém světě není ani jeden jediný telepaticky mluvící pes.“

„Já vím, ty to přece víš, když jsi jediný telepaticky mluvící člověk,“ usmála se máma.

„Nejsem jediný,“ opáčil Olda. „Ale Cilka se mnou nemluví.“

Postěžoval si pak mamince, jak s ním Cilka, kterou Bísíája upravila jako druhou, odmítá spolupracovat a nemluví s ním.

„Řekla mi mrňousku,“ stěžoval si.

„Kolik jí je?“ zajímala se matka.

„Třináct,“ řekl Olda. „Má pravdu, vždycky jí bude o rok víc. Ale neřekl bych, že bude věčně o půl hlavy vyšší.“

„A i kdyby byla vyšší, co na tom?“ pokrčila rameny maminka. „Pro jedno kvítí slunce nesvítí, ty ji přece nepotřebuješ?“

Musel tedy rodičům vysvětlit, k čemu Cilku potřebuje.

„Takže říkáš, sám to můžeš používat také, jen se slabším účinkem?“ vyzvídal otec. „To by chtělo vyzkoušet. Včera jsem si popálil prst, vyzkoušej to na mně!“

„Dobře,“ souhlasil Olda. „Můžeš sundat ten obvaz a ukázat mi to?“

Otec si odmotal s prstu obvaz. Puchýř po spálenině si zřejmě strhl, takže ta popálenina byla ošklivá, mokvavá.

Olda se nadechl, sebral sílu a poslal ji na otce, až se kolem trochu prosvětlilo.

„Oj!“ trhl sebou otec. „Co to bylo?“

„Volná síla,“ ujistil ho Olda skromně. „Uvidíš, jak bude léčivá!“

Matka s otcem na sebe pohlédli, pak se podívali na tetičku a pana Prskavce.

„Vy jste to neviděli?“ zeptala se matka tetičky.

„My už to známe,“ ujistil oba starý pán. „Na mně to zkoušeli oba a víckrát.“

„Kdo – oba?“

„Olda a Bísíája, ten andílek v sukních,“ upřesnil pan Prskavec.

„Tady je ještě moc světla, u mě v chalupě to bylo znát víc,“ přidala tetička.

„A mělo to nějaký výsledek?“ chtěl trochu nevěřícně vědět otec.

„Deset let jsem se nehnul z invalidního vozíčku!“ ujistil ho pan Prskavec. „A jak vidíte, chodím jako mladík. A to ani nemluvím o tom, jak mě sundávali hrobníkovi z lopaty.“

„Jenže to u toho byla ještě Bísíája,“ posteskl si Olda. „Ta dělala zázraky! Mě naučila jen posílat sílu, to ještě není to pravé. A navíc by na to měli být dva.“

„Takže by to s Cilkou bylo lepší?“ ujišťoval se otec.

„Asi tak tisíckrát,“ odhadl to Olda.

„Pak byste se měli dát dohromady,“ usoudil otec. „Čistě v zájmu věci, nemuseli byste si přece dělat násilí. Na druhou stranu, co si budeme povídat, jste děti, nemusíte mít rozum.“

„Teď máme horší starosti,“ řekl Olda. „Pan Prskavec se nemůže vrátit domů. Usídlila se mu v baráku banda mafiánů, tetičce včera zapálili střechu nad hlavou a stříleli na nás. A na andělskou pomoc se spoléhat nemůžeme.“

„To je ale choulostivá situace,“ pokýval hlavou táta. „Ale žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. Ubytujeme vás zatím tady, než se to vyřeší.“

„Myslíte si, že se to dá vyřešit?“ pochyboval pan Prskavec.

„Nějaké řešení musí být vždycky,“ mávl rukou otec.

Další diskuse se vedla ohledně ubytování. Matka navrhla umístit tetičku do pokojíku po Jirkovi, kde nedávno přespávala Bísíája, pana Prskavce dát k Oldovi. Bylo to nejjednodušší, takže nikdo nebyl proti.

Úplně jinak to ale dopadlo s oblečením.

Tetička měla s sebou něco v tašce, zato pan Prskavec neměl nic jiného než co měl na sobě. Otec mu chtěl nabídnout něco ze svého šatníku, ale Olda se tomu postavil.

„Půjč mi něco z toho,“ požádal tátu. „A dobře se všichni dívejte, protože teď na vlastní oči uvidíte to, čemu starý Einstein říkal E=mc².“

Pomocí hmotové paměti hiblag pak zduplikoval většinu oděvních součástek. Rodiče se ani nestačili divit a tetička křižovat.

„Panebože, to je zázrak!“ dívala se na to jako u vytržení.

„Proto jsem ti říkal, neber nic dvojmo,“ usmíval se Olda. „Teď bych se měl podívat do ledničky. Jestli není úplně prázdná, můžeme si hned vystrojit hostinu.“

Jak řekl, tak udělal. Lednička moc plná nebyla, ale Oldovi stačilo, co tam našel. Máslo, dva jogurty, sýr a kus mrazeného uzeného, tak pro dva lidi, jak to maminka včera koupila. Olda všechno rozmnožil a přidal ztrojenou půlku chleba. K bohaté snídani pro všechny to stačilo a lednice přitom byla plnější než na začátku.

„To je skoro jako zázrak s pěti chleby a dvěma rybami!“ rozplývala se tetička.

„Ogdurové to dokáží,“ tvrdil Olda. „Kdoví, jestli to tenkrát nebylo totéž, ostatně, proč ne? Jako vzor by mi stačila i jedna ryba a jediný bochníček chleba.“

Cítil sice, že tím vyčerpal hodně okolní volné energie, ale ta se sem po chvilce stáhla ze vzdálenějších míst, takže by mohl v zázracích pokračovat. Technologií andělů by mohl docela věrohodně vysvětlit většinu dosud popisovaných zázraků. Bísíája přece křísila i mrtvé!

„Hele, Oldo, není za tímhle zázrakem i ta spravená střecha?“ napadlo pana Prskavce.

„Určitě,“ souhlasil Olda. „Ten anděl měl něco podobného, ale silnějšího. Já to umím jen do hmoty jednoho kilogramu.“

Nadšení trochu kalila skutečnost, že mohl hiblag používat jen on sám, ale měli stejně jen jeden a hiblag sám sebe zdvojit nemohl.

„Cilka to má také?“ zajímalo pana Prskavce.

„Ne,“ ujistil ho Olda. „Hiblag jsem dostal jen já.“

„To bychom teď nemuseli vůbec nakupovat,“ uvažovala maminka.

„Ani to není pravda,“ povzdychl si Olda. „Potraviny se kazí. Možná se nebude měnit to, co je přímo v hiblagu, ale tam může být jen jeden objekt. Ale bude stačit, když teď budeš kupovat od každé věci jen jeden kus. Jeden jogurt, jeden párek, čtvrtku chleba...“

„I tak je to podivuhodné,“ trvala na svém maminka.

K dobrým zprávám přidal otec další, když si po chvilce vzpomněl na spálený prst. Mezitím se mu rána zatáhla, oschla a objevila se na ní čerstvá, zatím ještě slabá kůžička. Prst se hojil tak rychle, až to bylo k nevíře.

„Bylo by to krásné,“ uvažoval Olda. „Jen kdyby tu nebyli ti nezvaní hosté!“

To ale nemohl ovlivnit.

Zabydlení proběhlo úspěšně a otec s matkou odkvačili do práce. V bytě s Oldou zůstali jen pan Prskavec a tetička. Tetička se brzy zmocnila televizoru, pan Prskavec si s otcovým dovolením vypůjčil nějaké knihy z knihovničky, takže Olda zůstal sám a neměl co dělat.

„Asi bych se měl podívat zpátky do vsi,“ nadhodil Olda, když v poledne seděli u stolu a odhadovali situaci. Zásob v lednici neubývalo, i když tetička uvařila vydatný oběd.

„Blázníš?“ vyjekla tetička. „Myslíš, že tě tam pustím? Aby tě zastřelili?“

„Ty ještě nevíš, že se umím udělat neviditelný?“ nadhodil Olda.

V téže chvíli mu ale samotnému došlo, že ho neznámý střelec viděl i při neviditelnosti! Uměl by si to vysvětlit, mohl třeba zůstat viditelný v infračerveném světle. Na neviditelnost by se ale spoléhat neměl! Nikdo jiný to nevěděl, takže to samozřejmě nikoho nenapadlo, ale tetička trvala na tom, že ho nikam nepustí, takže z toho nakonec sešlo. Znamenalo to, že mají trpně čekat na ránu, která může kdykoliv přijít z neznáma? To by bylo ze všeho nejhorší!

Olda doufal, že sem za nimi mafiánská banda Ingrid Prskavcové nepůjde. Jeho odhad se ovšem opíral o několik předpokladů, které mohly, ale nemusely být správné.

Za prvé, že Ingrid jejich útěk pochopí jako pokus o přerušení nepřátelských kontaktů a nebude na nich trvat, zejména když mohla tušit, že i Olda má silné ochránce. Oldu správně odhadla na malou šedou myšku, ale Olda jí dost jasně naznačil, že i ta myška je tak trochu šavlozubá a nebude to s ní jednoduché. Bude jí přínos z případného vítězství, spíš propagační než hmotný, stát za reálné riziko?

Za druhé, domníval se, že on, tetička ani pan Prskavec nejsou v Čechách jejich hlavním cílem. Třeba jim ani nebudou stát za zjišťování jejich současného bydliště.

Za třetí, dalo se také očekávat, že se budou přednostně zabývat osvobozením Johnyho, postřeleného policií a obžalovaného z padělání amerických dolarů.

„Měli jsme se obrátit na policii!“ opakovala tetička.

„Kdo by nám uvěřil?“ odporoval jí pan Prskavec. „Jsou to tak nepravděpodobné věci, že by byly úplně mimo chápání průměrných policajtů!“

Olda si nakonec vyvzdoroval aspoň dovolení k procházce po lesoparku.

„Co kdyby Čert utekl právě tam?“ argumentoval. „Třeba tam na mě čeká.“

„A co telepatie?“ vzpomněl si správně pan Prskavec.

„Mohl ji šokem z toho ohně zapomenout,“ opáčil Olda.

Dobře věděl, že to tak není, ale teď potřeboval získat souhlas k vycházce.

Pan Prskavec se nabídl, že s ním půjde, ale Olda tvrdil, že bude lépe, když s tetičkou zůstane doma a pro jistotu nikomu neotevřou.

„Vás Ingrid pozná na kilometr,“ tvrdil. „Mě viděla minutu a to ještě v noci. Nevšimne si mě, ani kdyby mě míjela.“

„Měli bychom na tebe dávat pozor,“ připomněl mu ustaraně.

„To by bylo spíš naopak,“ řekl Olda. „Mám víc možností, jak se o sebe postarat.“

Z domu ale vyšel opatrně a nejkratší cestou zamířil do lesoparku. Tudy vždycky chodil s Čertem. Chudák pejsek! K vršíčku, kde se mu poprvé objevila Bísíája, skoro doběhl. Čekalo ho ale zklamání, nic zajímavého tu nebylo. Pokračoval dál k vodní nádrži, kde předtím Bísíája vytáhla z vody tu malou holku.

„Hele – Olda!“ přivítal ho křik spolužaček Máni Hadrbolcové a Jitky Kučkové. Olda se s nimi nechtěl vybavovat, přišel si sem zavzpomínat na Bísíáju, ale nenechaly ho na pokoji.

„Kde máš brejle?“ zvědavě se ho ptala Jitka.

„Nepotřebuju je!“ odsekl nevrle.

„A kde máš svýho čokla?“ vrhla se k němu i Máňa.

„Toho mi ani nepřipomínej!“ zamračil se na ni Olda.

„Předvedeš nám zase břichomluvectví? Nebo sis z té kouzelnické příručky našprtal ještě něco?“ dobírala si ho Máňa. „Co tam ještě bylo? Karetní kouzla? Králíci z klobouku?“

„Ta příručka nemá chybu!“ rozhodl se Olda pokračovat v původní verzi. „Tamto je jen začátek, nemáte ani tušení, co v ní je dál!“

„A předvedeš nám něco?“ navrhovala mu se škodolibým úsměvem Jitka. „Měl bys ale spěchat, za chvilku má přijít Igor, abys stihl zmizet, dokud je čas!“

„Igor Krsek? Ten hulvát?“ zamračil se Olda ještě víc. „Jen ať přijde, ani si neškrtne.“

„To sis ale dovolil hodně!“ přidala se Jitka pohrdavým tónem. „Máš moc svalnaté řeči! Aby ti Igor nerozbil kokos víc než minule. Tak dělej, kde máš kouzelný klobouk?“

„Primitivní triky by mě ani nebavily,“ řekl Olda. „Co takhle vznášení?“

Podíval se na Máňu – a ta náhle vyjekla překvapením. Také Jitka vytřeštěně hleděla na její nohy, vznášející se decimetr nad zemí. Máňa sebou začala mrskat, ale ať dělala co dělala, bez pevné půdy pod nohama se nemohla ani otočit.

„Hele, nech mě!“ ječela na Oldu. „Pusť mě!“

„Prosím!“ kývl, ale upustil ji trochu nečekaně. Ačkoliv dopadla z pouhého decimetru, přitažlivost zemská ji překonala, nohy pod ní podklesly a Máňa se rozplácla na trávu.

„Týýý brďo, co to bylo?“ vyskočila ale hned a zadívala se podezřívavě na Oldu.

„To bylo vznášení!“ ujistil ji klidně. „Ogdursky rosichajo. Můžeš být ráda, že jsi byla nad zemí jen kousek, z větší výšky bys dopadla hůř.“

„Jak jsi to udělal?“ chtěla vědět Jitka.

„To pro vás dvě zůstane navždy tajemstvím,“ odsekl tajemně. „Abyste si nemyslely, že si ze mě budete dělat šprťouchlata.“

„Tak si to tajemství nech pro sebe, krkoune!“ obrátila se k němu zády Jitka.

To ale neměla dělat. V téže chvíli se vznesla i ona, jenže hlavou dolů. Když se jí začal svět před očima obracet vzhůru nohama, začala také ječet a v jejím hlasu bylo víc hrůzy. Olda se dal obměkčit, otočil ji nohama dolů a postavil na trávu, ale i když to udělal šetrněji, nohy pod ní také podklesly a Jitka šla k zemi jako prve Máňa.

„A hele, eskamotér se zase předvádí!“ ozvalo se náhle za Oldou.

Než se vzpamatoval, držel ho za košili Igor Krsek, který mu na začátku prázdnin rozbil nos i brýle. Přiblížil se k Oldovi zezadu tak nenápadně, že si ho včas nevšiml. Olda dnes ale neměl v úmyslu ustupovat.

„Jo, předvádím se,“ připustil klidně. „A ty mě koukej pustit!“

„Tůdle!“ řekl Igor. „Víš, co jsem ti minule slíbil, když budeš z lidí dělat voly?! Ty s tím zkrátka nepřestaneš a nakládačku potřebuješ jako prase drbání!“

Rozmáchl se, ale k ráně se nedostal. Oldova košile se mu najednou vytrhla z ruky a Igor odletěl pozadu dobrých dvacet metrů. Břeh končil sotva v polovině té dráhy, zbytek už Igor proplachtil nízko nad vodou. Letěl ale podivně. To nebyla normální parabola, ale vypadalo to, jako kdyby klouzal po neviditelném laně. Na několik vteřin se dokonce ve vzduchu zastavil, jen se tam bezmocně zmítal. Až pak žbluňkl do vody, až se rozstříkla do všech stran.

„Šmarjá, co to bylo?“ podívala se na Oldu zděšeně Máňa.

„Eskamotérská příručka: rosichajo, čili levitace předmětů pro začátečníky i pokročilé...“ změnil se Olda na okamžik v pouťového vyvolavače. „Nacvičoval jsem to celé prázdniny a dneska zvednu očima i traktor. Zato vašemu vodníkovi vznášení nějak nejde. Ještě že umí aspoň plavat!“

„Neblázni, to myslíš vážně?“ zarazila ho Máňa.

„Nemyslím to vážně,“ odsekl. „Já to vážně dělám! Jak jinak bych ho tam hodil?“

„To sis ale dovolil hodně!“ opakovala Jitka významně. „Nebudu se vůbec divit, když ti teď Igor rozbije ciferník důkladněji než minule. Myslíš, že si to nechá líbit?“

„Tak ať si to líbit nenechá!“ řekl Olda ledabyle. „Příště poletí ještě dál!“

Všem bylo jasné, že Jitčino zbožné přání nevyjde. Igor měl starost, jak se dostat z vody. Plavat sice uměl, ale než začal dělat správná tempa, několikrát se kalné vody napil.

„Vyřiďte mu, až vyplave, že tam příště žbluňkne z větší výšky, jestli se mě dotkne,“ pokračoval Olda. „Nebo ho pověsím za pásek na nějakou větev dvacet metrů nad zemí, odkud ho budou půl hodiny sundávat hasiči.“

„To myslíš vážně?“ vyzvídala Máňa. „To snad není možný! Dyť je to proti přírodním zákonům!“

„Panebože!“ podíval se Olda útrpně vzhůru. „Viděly to na vlastní oči – a nevěří! Proti přírodním zákonům to není, jen hezky kajícně přiznejte, že jen nevíte, co za tím vězí.“

„A ty to víš?“ vypálila na něho Jitka.

„Jak jinak bych toho mohl využívat?“ usmál se s převahou vědoucího.

„Ty máš na to nějaký... nějaký stroj?“ hádala Jitka.

„Ty nějaký vidíš?“ opáčil Olda. „Žádný stroj! Poctivá černá magie!“

„A naučíš nás to?“ chtěla vědět Máňa.

„To vážně nevím,“ přiznal Olda. „Zvednout očima autobus je lehčí než učit to někoho, kdo pro to nemá nejmenší předpoklady.“

„To jako myslíš nás dvě?“ urazila se Jitka.

„Nejen vás dvě! Většinu lidstva!“ přikývl.

„A ty sám ty předpoklady máš?“ odvětila jedovatě Jitka.

„A nemám?“ usmál se shovívavě. „Jak vysoko tě mám zvednout, aby ti to došlo?“

„Hele, když s tím chceš dělat drahoty, jdi s tím někam jinam,“ řekla Jitka rázně. „Třeba to naučíš toho svýho čokla, co když má k tomu předpoklady!“

„Vždyť už jdu,“ ujistil ji Olda. „Kdo tady chtěl něco předvést? Přece vy dvě.“

Jitka mu ale připomněla Čerta. Co s tím psem opravdu je? Neodpovídá na telepatii, ale znamená to, že je mrtvý? Olda si náhle živě představil tělíčko psíka ležící bezvládně někde za vsí. Neměl by se po něm podívat? Je to přece jeho kamarád!

Odrazil se a vzletěl šikmo nad vodní nádrž.

Koutkem oka zahlédl vytřeštěné oči Máni a Jitky, pod sebou viděl Igora, který se celý strachy přikrčil, když nad ním letěl. Nezastavil se ale a nabral směr k vesnici tetičky Aničky, kde letos prožil nádherný počátek prázdnin, tak podivně a nešťastně zkažený.

Jdu si pro Čerta, pomyslel si. Ať se mi někdo postaví!

Odletí ještě dál než Igor!

Errata:

19.07.2021 09:21