Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Výpad

Vesnice se blížila rychlostí závodního auta. Olda přeletěl lesík, pak se snesl níž a letěl těsně nad polem kukuřice. Stačilo klesnout níž a byl pod úrovní nejvyšších vršků vysokých rostlin. Ale nezdálo se mu, že by si ho někdo všímal.

Přistál v kukuřici pár metrů od prvních domů vesnice. Na první pohled viděl, že chalupa tetičky dosud stojí. Nic se tam nedělo, ale to mohl být i klid před bouří.

Olda obešel první domy zadem, od polí. Bylo tu ticho. Marešových pes Hektor se po něm sice podíval, ale protože Oldu znal, zase si pohodlně lehl. Zvedl hlavu teprve když Olda přicházel přímo k němu.

„Neviděl jsi Čerta?“ pokusil se psa telepaticky oslovit.

Pes zavrtěl ocasem, což mohlo znamenat to i ono. Olda si uvědomil, že pes bez telepatie nemůže reagovat na nic než na jednoduché příkazy.

„Podej packu!“ vybídl opět telepaticky Hektora.

Pes poslušně podal packu, tohle uměl už dávno. Olda mu s ní potřásl a pak ji pustil.

„Jestli jsi dnes viděl Čerta, podej mi ještě packu!“ požádal psa podruhé.

Pes sebou trhl, ale packu nepodal. Nejspíš tedy Čerta dnes neviděl. Nebo nepochopil, co po něm Olda chce. Byla to opravdu těžká domluva! Ale i pes přece může dát něco najevo.

„Ty jsi tedy Čerta neviděl... je to tak? Jestli jsi ho neviděl, hrábni takhle packou!“

Hrabat packou na požádání Hektor neuměl, ale po Oldově ukázce hrábl packou do hlíny před sebou, jako kdyby potvrzoval, že Čerta opravdu neviděl.

„Jsi hodnej pes,“ pohladil ho Olda a protože si vzpomněl, jak to Čertovi dělalo dobře, přidal k tomu trochu volné síly, až se Hektor zatetelil blahem.

„Neviděl jsi aspoň, kam Čert utekl?“ zeptal se ho ještě.

Pes vstal, poskočil na místě a zase si lehl.

„Cože?“ podivil se Olda. „Co to mělo znamenat?“

Pes se ale na něho podíval provinile. Co mám dělat, když mluvit neumím, říkaly smutně jeho velké tmavé oči.

„Počkej, chceš říci, že Čert nikam neutekl?“ hádal Olda.

Pes opět vstal. Odrazil se, jako kdyby proskakoval dírou v plotě, ale pak se zase otočil a klidně si lehl.

Oldu náhle polilo horko.

Došlo mu, kde Čert nejspíš je.

A také mu došlo, proč ho nemůže najít. Čert neodpovídá na telepatii prostě proto, že už skutečně není na tomto světě. Ale není mrtvý. Odešel prostě s neznámým andělem hledat do cizího vesmíru Bísíáju. Na celém světě není nikdo, kdo by mu telepaticky odpověděl, pokud nepočítá Cilku, která mu odpovídat nechce.

„Hektore...“ obrátil se opět na psa. „Viděl jsi Čerta odcházet? Jestli ano, štěkni!“

Hektor okamžitě štěkl. To dřív na povel neuměl, takže bylo jasné, že je to uvědomělý projev jeho psí vůle.

„Jak vypadal ten, se kterým Čert odcházel?“ zajímal se Olda.

Pes si ale lehl a jen se vyčítavě na Oldu podíval. Oldovi došlo, že to asi nebyla správná otázka, na kterou by se dalo odpovědět jednoduše štěknutím. Napadlo ho, že se takhle musela cítit Bísíája, když se pokoušela mluvit s ním stylem Ano–Ne, dokud byl němý jako poleno.

„Tak jinak, odešel Čert s nějakým člověkem? Jestli ano, štěkni.“

Hektor ale zůstal v klidu, jen dál vrtěl ohonem.

„Chceš mi naznačit, že ten, s kým Čert odešel, nebyl člověk?“

„Haf!“ štěkl Hektor.

„A šel s ním Čert sám?“

„Haf!“

„Slyšel jsi je předtím domlouvat se?“

Pes byl zticha. Oldu to trochu zmátlo, ale pak mu to došlo.

„Domlouvali se tak, že to nebylo slyšet, jako teď já s tebou?“

„Haf!“

A bylo to jasné. Olda Hektorovi poděkoval a přidal k tomu pohlazení doplněné volnou energií, až se pes slastně protáhl. Zasloužil sis to, pomyslel si Olda.

Čert tedy odešel dobrovolně s andělem. Nejspíš neviditelným, Hektor ho vnímal jako teď Oldu, ale neviděl ho a nemohl ho zařadit mezi lidi. Škoda, že Hektor neovládá telepatii! Jeho svědectví by vypadalo úplně jinak! Čertovy vzpomínky naprosto jasně usvědčily Pepka Prskavce, ačkoliv oficiálním soudům by to možná nestačilo. Ale ani tohle nebylo marné.

Olda se opět zvedl a opatrně se rozhlédl po okolí.

Jestli Čert odešel s andělem, mohl by si oddychnout. Anděl psovi neublíží. Teď by mu zbývalo podívat se po těch druhých, po bandě Ingrid Prskavcové.

Prošel tetiččinou zahradou na dvorek. Chalupa byla zamčená a vrata na ulici musel také přeskočit, protože neměl klíč. Se vznášivou silou teď přeskočil, co si umanul, třeba celý dům. Obezřetně se vydal po silnici na náves, odkud chtěl dojít až ke stavení Prskavcových.

Na návsi by mohl objevit Cilčinu partu, ale nebyla tam ani noha. Jen na lavičce se na sluníčku vyhřívala babička Kolomazníková.

„Á, hledáš ostatní, viď?“ usmála se na něho bezzubými ústy.

Některým babičkám prý nedávno začaly růst třetí zuby, ale Kolomazníková byla na řadě mezi posledními, takže se to ještě nemohlo projevit. Úspěchem bylo, že chodila bez hole!

„Víte, kde jsou, bábi?“ zeptal se jí zdvořile.

„Šli do lesa,“ sdělovala mu ochotně. „Říkali, že půjdou tavit jantar. Nejspíš budou jako vždycky roztápět smůlu ze stromů, jako jsme to dělali za mlada my. Ale když tomu vymysleli tak vznešené jméno, proč ne?“

Parta je tedy v lese, uvažoval Olda. Poděkoval babičce za informaci a zamířil zvolna tím směrem. Kolem Prskavců by musel jít tak jako tak.

Cilka nejspíš bude zkoušet vytvrzování smůly, došlo mu. Jen aby se jí to povedlo, není to úplně jednoduché! Olda ale nemínil jít za nimi. Přešel kolem Prskavců a jen tak ledabyle se po očku mrkal, co se u nich děje, ale nedělo se tam nic, na dvorku nikdo nebyl.

Přešel kolem, zastavil se až před Málkovými, kam nebylo od Prskavců vidět. Uvažoval, co dál. Nemůže se přece před Prskavcovými promenádovat sem a tam, vzbudil by nežádoucí pozornost. Jedinou možností jak něco zjistit je udělat se neviditelný a proniknout k nim přes humna zadem. Je to také riskantní, když neviditelnost není stoprocentní, ale na druhé straně, ve dne by nemusel být v infračerveném světle nápadný. V tom horku se jistě ztratí, pokud je pravda, co četl v knížce, kde stálo, že infračervené světlo je vlastně sálavé teplo.

Zneviditelnil se a přeletěl vrata u Málků. Sem na něho sice nebylo od Prskavců vidět, ale nechtěl budit pozornost už tady. Za jejich humny přistál a na chvíli se opět zviditelnil, aby si před nejhorší částí své výpravy trochu oddechl.

„Jdeš na výzvědy?“ ozvalo se náhle vedle něho.

Trhl sebou a rychle se rozhlédl, ale nikoho neviděl. Až po chvilce si jeho upravené oči podle pohybu povšimly jediného pohyblivého tvora, velkého kosa, sedícího na větvi v koruně jabloně. V téže chvíli mu ale došlo, že na něho nikdo nepromluvil. Byla to telepatie. Mohla ale přijít odkudkoliv, aniž by viděl, kdo ho oslovil.

„Kdo to je?“ zeptal se neurčitě.

„Já,“ přiletěla z neznáma odpověď. „Vidíš mě přece dobře!“

Veliký kos sklonil hlavu a zase se narovnal. Ta úklona... no ovšem, on to musel být!

„Ty jsi – ten pták?“ zeptal se pro jistotu.

„Zrovna teď tak vypadám,“ kos opět pokýval hlavou.

„Ty jsi ten, kdo nám pomáhal s ohněm?“ vyhrkl Olda. „Nevíš náhodou o Čertovi?“

„Tvůj pes mi nabídl pomoc,“ ujistil ho kos. „Je se mnou... dost daleko odtud, ačkoliv každá vzdálenost je jen relativní pojem. Neboj se o něho, vrátí se ti.“

„Počkej!“ vyhrkl Olda. „Je s tebou... ale ty jsi přece tady, ne?“

„Mám takovou vlastnost... umím být současně na více místech,“ kývl hlavou kos.

„Jak to, být na dvou místech?“ nechápal Olda.

„Třeba takhle,“ nabídl mu kos.

Znenadání se rozdělil, jako se dělili prvoci v jednom naučném filmu. Na větvi teď vedle kosa seděla černá veverka. Pak sebou trhla a naráz změnila barvu, byla teď správně rezavá se světlejším bříškem. Chvilku hopsala po větvi, pak se přitiskla ke kosovi a splynula s ním. Na větvi najednou seděl velký černý havran.

„Ty můžeš být současně na dvou místech?“ třeštil na to oči Olda. „Takže jsi právě teď současně tady i s Čertem v sousedním vesmíru?“

„V sousedním ne,“ upřesnil to havran. „Jsme trochu dál. O pár stovek světů dál.“

„Co tam ale dělá Čert?“ zajímalo Oldu.

„Čenichá,“ odvětil havran. „Je to sice divné, ale má lepší čich než já. Ten čich si asi od něho převezmu, ale teď na to nebyl čas, proto se mi jeho pomoc hodila.“

„A vyčenichal už něco?“

„Jistě,“ potvrdil havran. „Jdeme spolu po stopě Bísíáji. Zpočátku to bylo obtížné, světy se navzájem neustále pootáčejí a nebylo vždy snadné spočítat, kudy Bísíája putovala, ale čím jsme jí blíž, tím menší máme zacházky. V tom posledním světě byla Bísíája nedávno, jistě ji už brzy najdeme.“

„Takže se ještě nedostala na některý známý svět?“

„Ne, namířila si to přímo do neprozkoumaného trojsvětového klubka, kde zabloudila. Je to s ní čím dál horší. Až ji s Čertem najdeme, dostane vyhubováno. Příliš riskuje, děvenka! Už na druhém světě odsud mohla vletět do tlamy některého obrovského dravce, a že jich tam je! Ve dvacátém osmém ji barbaři málem zastřelili... zatím měla víc štěstí než rozumu!“

„Vrátíte ji sem?“ zajímal se Olda.

„Určitě ne!“ řekl havran. „Dopravím ji nejkratší cestou domů, už se tam o ni strachují.“

„Ale dáš mi to aspoň vědět, ne? Já se o ni také strachuji!“

„Ty?“ podíval se na něho havran a z jeho telepatické otázky čišel údiv.

„Co se divíš?“ opáčil Olda dotčeně. „Nesmím se strachovat o kamarádku?“

„Kamarádku?“ zasmál se havran a změnil se v sojku. „Ty jí říkáš kamarádka? Nevadí ti, že je o nějakých tři sta tisíc let starší?“

„Říkám,“ trval Olda na svém paličatě. „Tvrdila mi ale, že jí je jenom patnáct let.“

„Jí samotné, tedy přesněji, jejímu fyzickému tělu, je skutečně jen patnáct let, to je asi pravda,“ připustila sojka neochotně. „Ale vědomosti má o těch tři sta tisíc let starší.“

„Vy určujete věk podle vědomostí celé vaší civilizace?“

„Právě. A podle toho je vaše civilizace dost mladá... Už jsem si to trochu obhlédl.“

„Možná,“ připustil Olda. „Bísíája si ale s námi hrála, jakoby sem patřila a myslím, že se mezi námi cítila dobře.“

„Hrála si?“ zamžikala očima sojka.

„No jistě,“ odvětil Olda. „Co je na tom špatného?“

„Hrála si...“ opakovala nedůvěřivě. „To mi asi budeš muset vysvětlit...“

„Klidně, až na to bude víc času,“ vzpomněl si Olda. „Já se teď potřebuji dozvědět něco důležitého o bandě Ingrid Prskavcové, rozumíš?“

„Nač ti to bude?“ zajímala se sojka. Přitom se zmenšila a náhle z ní byl malý vrabčák.

„Mám dojem, že na mě někdo z nich při tom ohni střílel,“ ujistil ho Olda.

„To není dojem,“ připustil vrabec. „Střílela na tebe Ingrid, však jsi ji znehybnil, snad si to ještě pamatuješ?“

„Ano, ale... když jsem ji chtěl oživit, už tam nebyla,“ zarazil se Olda při pomyšlení, že možná ublížil snaše pana Prskavce. I když to byla nejspíš pěkná potvora!

„Oživil jsem ji za tebe,“ ujistil ho vrabec. „Přitom jsem zjistil, že je to barbarka a trochu jsem si ji vzal do zkoumání. Té se už bát nemusíš.“

„Jak to?“ mračil se Olda, protože to nechápal. Byl rád, že jeho chybičku někdo napravil a že si tedy nemusí nic vyčítat, na druhou stranu nechápal, proč by se jí neměl obávat, když je naživu a jistě bude jak se patří rozzuřená!

„Podle čeho soudíš, že není nebezpečná? Je přece ozbrojená a neváhá zbraně použít!“

„Byla by ti nebezpečná,“ souhlasil vrabčák. „Kdybych ji nechal na pokoji. Teď už ti ale nebezpečná není. Chtěla ti ublížit, proto jsem jí trochu upravil paměť.“

„To jako, že si mě vůbec nepamatuje?“ rozjasnil se trochu Olda.

„Pamatuje, ale ne jako nepřítele,“ upřesnil. „Teď tě zná jako milého kluka na návštěvě u tetičky. Asi tě překvapí, až na tebe bude milá, ale nebude se přetvářet, změnil jsem ji.“

„To by bylo hezké, kdyby to nemělo pár zádrhelů,“ řekl Olda skepticky.

„Jakých zádrhelů?“ chtěl ihned vědět vrabec a změnil se opět v černého kosa.

„Ingrid není na světě sama,“ začal Olda, ačkoliv ho ty proměny vyváděly z míry. „Kdyby ta nenávist pocházela z ní, stačilo by to. Ona je ale, jak sama říkala, malá myška, co musí poslouchat šéfa, či jak ho tituluje. I kdyby se nakrásně sama nadobro obrátila, dostane se do konfliktu se šéfem, který jí pak začne ubližovat. Není to tak jednoduché, jak si asi myslíš!“

„Já si to nepředstavuji jednoduše,“ opáčil kos. „V téhle chvíli nejsem jen tady a v sedmi stém šedesátém paralelním vesmíru odsud. Ve vašem světě jsem už na sto devatenácti dalších místech a snažím se rozluštit organizaci, jejímž nepatrným kolečkem Ingrid donedávna byla. Musím to ale přiznat, ta organizace je přímo obludná!“

„A uděláš s tím něco?“ zajímal se Olda.

„To už dělám, průběžně kdykoliv přijdu na další článek toho ohavného systému,“ ujistil ho kos. „Přeměnil jsem paměť už více než tisícovce lidí, ale pořád to nestačí.“

„Bísíája tvrdila, že zničila samotnou hlavu té organizace,“ pospíšil si Olda s informací, podle něho velice důležitou. „Zlikvidovala opravdového ďábla, vy jim snad říkáte tefirové...“

„To vím i z jiných zdrojů,“ připustil vrabec, který se mezitím stal z kosa. „Nebyl to od ní nejhloupější tah, ačkoliv proti té organizaci neměla naději. Víc nebylo v jejích možnostech a snad by to na nějakou dobu protiakce tefirů zdrželo... Tu organizaci ale zničení jedné hlavy nezmění, všichni by v tom pokračovali dál. Někteří prostě smrti šéfa neuvěřili, jiní věděli, že se po odstraněném šéfovi brzy objeví jiný tefir, organizaci převezme, zkontroluje a případně zhodnotí, kdo se jak choval v době dočasného bezvládí. Tefirové mají jiné pojetí dobra a zla, podle nich se špatně chová ten, kdo přestane lidem škodit.“

„Proto jsem se také snažil uklidit tetičku i pana Prskavce co nejdál od Ingrid,“ ujistil ho Olda. „A proto chci vědět, co se tady dělo a co od nich můžeme ještě čekat.“

„Milý hochu, nejsi na takové věci i na zdejší poměry trochu mladý?“ podíval se na něho pátravě vrabec, ačkoliv to od něho působilo přinejmenším směšně.

„Moje máma má na to lepší názor. Když je člověk jediný, kdo může pomoci, pak prostě pomoci musí,“ řekl Olda. „Kdo jiný by se měl tou bandou zabývat? Bísíája ostatně taky ještě není hotový člověk a přece se zdejším tefirům postavila!“

„Jistě, jenže měla lepší možnosti než ty, nemyslíš? Ačkoliv na druhé straně, nebyla tu doma a nedokázala by sama získat dost informací. Tohle určitě není práce pro jednoho anděla, ke všemu teprve dítě.“

„Já vím, však nakonec sama přiznala, že na to nestačí a že udělá nejlépe, když sežene co nejdřív účinnější pomoc,“ přikývl.

„Aha,“ přikývl vrabec. „Proto se rozhodla hledat cestu domů, jinak by tu nejspíš přesně podle pravidel v klidu počkala. Máš pravdu, to rozhodnutí jí počítám jako plus. Kdyby tu jen čekala, už by byla doma. Když se vydala pro pomoc, hodně tím pro vás riskovala, ale na tak malou děvenku to nebylo špatné rozhodnutí.“

„Vidíš! A budeš mi vyčítat, že se o ni strachuji!“ opáčil Olda. „Zvlášť když říkáš, že na některých světech jsou dravci a jinde domorodci po lidech střílí!“

Vrabec neodpověděl, zřejmě přemýšlel. Přitom se změnil v mourovatou kočku.

„Když je tomu tak, vrať se domů,“ řekla kočka po chvilce. „Tady tě nikdo nepotřebuje. Můžeš vrátit domů i tetičku i toho pána, už jim nikdo nezkřiví ani vlas. Trochu to tu srovnám, než se s Bísíájou vrátíme domů.“

„Príma,“ souhlasil Olda. „Bude to jednodušší, když nebudeme mít Ingrid v zádech. Ale ještě by mě zajímalo, co bude s Čertem?“

„Pes se ti samozřejmě brzy vrátí, o toho neměj strach,“ pokračovala kočka.

„A Bísíája už se tu neobjeví?“ vyhrkl Olda.

„Bísíája tu přece nikdy doma nebyla.“

„Nebyla, ale skoro jako kdyby byla naše,“ řekl Olda. „Mohla by se sem snad někdy, aspoň občas a třeba jen na chvilku, podívat, ne? Určitě by si s námi ráda zahrála! Tam, kde je doma, žádné děti nejsou, to je jako kdybyste jí sebrali celé dětství!“

„Budu o tom uvažovat,“ připustila kočka zamyšleně. „Vidíš to z jiného pohledu, můžeš mít dokonce v něčem pravdu. Ale na druhé straně, tenhle svět není vhodný pro děti. Máte tu příliš mnoho násilí.“

„Pěkně děkuji!“ opáčil Olda. „To je hodně povzbuzující! Ty si pak také zmizíš... i když možná stihneš něco srovnat... Bísíája říkala, že tefirové nejsou z našeho světa. Je to tak?“

„Jak se to vezme,“ řekla. „Původně opravdu nejsou. Něco málo už o tom vím.“

„A... nemůžete s nimi něco udělat?“ zkusil navrhnout Olda. „Jestli jsou z jiného světa, vraťte je tam! Bísíája taky říkala, že by to tady bylo bez nich lepší. My na ně asi nestačíme!“

„To jistě,“ souhlasila veverka. „Ale není to tak jednoduché, jak si myslíš. Nemají kam se vrátit. Vlastní svět si už dávno zničili.“

„Vlastní svět si zničili a teď ničí svět nám?“

„To nevyčítej mně,“ opáčila. „My se tomu zdejšímu problému časem určitě věnujeme, nenecháme to tak. Ale nebude to hned, možná ani za deset let ne. Uznej, jsme daleko a tohle nebude mise pro jednoho, i když může být na více místech současně a zdejších zloduchů se nemusí obávat. Budeme sem muset poslat odborníků víc.“

„Jsi si opravdu jistý, že ti nikdo z nich neublíží?“ staral se Olda.

„Ovšem,“ přikývla veverka a změnila se opět v kočku. „Kdo může být současně na více místech, tomu nehrozí zničení. Navíc mě není vidět... Ty potřebuješ sílu, abys nebyl viditelný. Já nejsem vidět z podstaty. Normálně se nikomu neukazuji a když chci, aby mě někdo viděl, jako teď ty, musím vzít na sebe nějakou podobu, i když je mi jedno, jakou.“

Najednou se začal nafukovat a měnit tvar. Olda nestačil zírat. Na stromě seděl jeho černý pejsek Čert!

„Čertíku!“ vykřikl na něho radostně.

„Nejsem Čert,“ ňafl psík. „Jen tak vypadám. Chceš, abych vypadal jako ty sám?“

Ještě víc se nafoukl – a za okamžik seděl na stromě Olda. Pak se rozdvojil a začal se měnit, až Oldovi oči přecházely, co to bylo za podivné nestvůrky! Občas jako kdyby se skládal z několika různých zvířat najednou.

A pak se začal měnit, až vypadal jako mnoho tvorů v jednom...

„Počkej, to snad není možné!“ zarazil se Olda. „Jaká je tvoje skutečná podoba?“

Kluk na stromě se prudce zmenšil, až získal opět vzhled černého kosa.

„Jaká je podoba včelího roje?“ zeptal se Oldy protiotázkou.

„Počkej!“ zarazil se Olda. „Ty přece nejsi včelí roj!“

„Ovšemže nejsem roj včel, ačkoliv bych tak mohl vypadat, kdyby se mi chtělo. Nemám ale pevnou podobu, to je vše. Mohu vypadat jak chci a přitom nikdy nejsem, co vypadám.“

„Z toho jsem úplný jelen!“ přiznal Olda.

„Máte ještě málo zkušeností s jinými formami života,“ připustil kos chápavě.

„Dobře, ať jsi, co jsi, zřejmě svedeš hodně. Já stačím na málo. Bísíája chtěla, abychom pomáhali lidem. Proto mimo mě upravila i Cilku. Jenže Cilka se mnou nechce spolupracovat a bez ní toho svedu příliš málo. Nemohl by ses podívat, proč je taková?“

„Bylo hodně neuvážené dávat barbarům idarchony,“ pokýval hlavou kos. „Barbaři toho příliš často zneužívají. A idarchonem se dá ublížit velice snadno!“

„Naplno jsem to použil jen proti Ingrid, ale střílela na mě,“ hájil se Olda.

„Už vím a nevyčítám ti to,“ spokojil se s tím kos. „V takové situaci je to pochopitelné. Měl jsi starost, co se s ní stalo, chtěl jsi ji oživit, jde o to, abyste ty možnosti nepoužívali proti jiným lidem bezdůvodně. Máme v tom směru spoustu špatných zkušeností. Bísíája to myslela v dobrém, ale nemohla to věrohodně odhadnout... dobře, podívám se ti na to, pomáhat jiným není nic špatného.“

„Chtěl bych Bísíáje udělat radost,“ řekl Olda. „Aby si to nikdy nemusela vyčítat.“

„Možná ti s tím trochu pomohu,“ řekl opatrně kos. „Ale mohu ti to slíbit jen za sebe. Jestli Cilka opravdu nebude chtít, nutit ji k tomu nemohu a nebudu.“

„Díky i za to,“ řekl Olda. „Jen bych chtěl ještě vědět... Jak tě mám vlastně nazývat? Jak tě třeba nazývají... Ogdurové? Musí tě přece nějak oslovovat!“

„Ti mi říkají jenom přítel,“ řekl kosák a v jeho telepatické odpovědi probleskl náznak shovívavého úsměvu. „Jsem, kdo jsem. Na jméně nezáleží, to je u mě méně než tvar.“

Změnil se v kočku, ale pak se náhle rozplynul. Nevypadalo to jako pouhé zprůhlednění. Spíš jako když se rozletí roj včel, nebo ještě lépe, jako když se vypaří obláček mlhy, nebo když se ve větru rozpadá socha z písku. Jednotlivá zrníčka se rozletí do všech stran a dělí se dál a dál, až zmizí úplně.

Olda na to chvíli civěl.

Pak se obrátil, vzletěl nad vesnici a zamířil přes les domů.

Od Ingrid už nikomu nebezpečí nehrozí, to je vynikající zpráva. Co na to ale řeknou dospělí? Nejprve tetičku vyháněl z domova v líčení kdovíjakého nebezpečí a teď aby jim řekl, že je všechno v pořádku?

Jenže tohle je přece úplně jiná situace než včera! Včera nemohl tušit, že Přítel andělů už zasahuje! Zdálo se mu, že zmizel ze světa pátrat po Bísíáje! A byla to vlastně pravda, jen nemohl vědět, že může být současně na více místech!

Dospělí to snad také pochopí...

Errata:

19.07.2021 09:21