Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Návraty

Návrat domů proběhl v klidu a pohodě. Díky létání se ani nezdálo, že by byl ve vesnici, ale jen chvíli v lesoparku. I tak ho ale tetička i pan Prskavec přivítali s viditelným ulehčením. Zřejmě se o něho strachovali, po včerejšku nebylo divu.

„Mám dobré zprávy,“ sděloval jim Olda ve dveřích a bez obalu jim oznámil, že veškeré nebezpečí ve vsi pominulo a oba se mohou klidně a v pohodě vrátit domů.

Výbuch bomby dole na ulici by asi způsobil větší rozruch, ale tohle také stálo za to!

„To chceš jako říci, že se při tom ohni nestřílelo?“ podíval se na něho nesmírně udiveně pan Prskavec.

„Střílelo,“ řekl Olda. „Ale za jiné situace.“

„V čem byla jiná?“ zajímal se pan Prskavec.

„V tom, že jsme teď pod ochranou andělského přítele a nemusíme se bát ani vaší snachy Ingrid, ani jejího šéfa a vůbec, žádného z nich.“

„Tím bych si setsakra jistý nebyl!“ pochyboval starý pán trpce.

„Uvidíte!“ ujišťoval ho Olda. „Nejspíš vás to ale bude stát nějaké přemáhání. Andělský přítel všechny předělal na milé příbuzné a oni si teď nepamatují, že proti nám něco měli a že něco nesprávného dělali. Ale i vy se k nim budete muset chovat jako by se nic nestalo.“

„Ale co zbraně... a takové ty věcičky k nahánění strachu?“ zajímal se.

„Neexistují,“ ujistil ho Olda. „Náš andělský přítel mě ujistil, že to dal do pořádku nejen ve vesnici, ale i jinde.“

„A ti... opravdoví ďáblové?“

„Ani těch se nemusíme obávat,“ řekl Olda stručně.

„Mluvíš, jako kdyby to byla pravda,“ řekl starý pán. „A zatím... největší nejistotu hledej v lidech. I nejlepší přítel, nebo vlastní syn, ti může připravit nepříjemné překvapení! Mohu to říkat právem, v synech jsem se zklamal zrovna nedávno.“

„Ano, ale...“ opáčil Olda. „Souhlasím, že to platí o lidech. Neplatí to o Ogdurech, a už vůbec ne o našem andělském příteli.“

„Děláš, jako kdyby se nám vůbec nepodobal,“ podívala se na Oldu tázavě tetička.

„Jenže on opravdu může vypadat jak sám chce,“ usmál se Olda.

„Jak sám chce?“ opakoval po něm významně starý pán.

„Jistě,“ souhlasil Olda. „Když chce vypadat jako havran, vypadá jako havran. Když chce vypadat jako veverka, vypadá jako veverka. Když chce vypadat jako já, vypadá jako já.“

„Nestraš!“ vyhrkla tetička.

„Kromě toho může být současně na sto dvaceti místech,“ dodal Olda. „Ale to byste asi museli vidět, to je dost neuvěřitelné. Kdybych to sám neviděl...“

„Tys to snad viděl?“ podívala se na něho tázavě.

„Viděl jsem ho v několika podobách a současně na dvou místech,“ řekl Olda. „Když připustíte, že se někdo umí rozdělit, nemůže vás překvapit ani těch sto dvacet, nebo tisíc.“

Dívali se na něho jako na polovičního blázna, ale trval na svém.

Než přišli rodiče, zabýval se rozmnožováním různých věcí pomocí hmotové paměti, protože, jak říkal, tuhle hračku může mít jen on a nikomu ji dát nemůže, už proto, že by s ní kromě něho nikdo na světě nedokázal zacházet.

Když přišli rodiče a dozvěděli se totéž co tetička s panem Prskavcem, nastal konečně čas vážného zamyšlení. Všem bylo jasné, že se budou muset opět rozhodnout, ale to, co Olda říkal, bylo příliš nevěrohodné a neuvěřitelné, než aby to mohli jen tak přijmout.

Olda měl naštěstí na jejich přesvědčování velice pádný prostředek. Když byli všichni pohromadě, předvedl jim pomocí vzpomínek a telepatie, jak to setkání s andělským přítelem probíhalo. Byl to pro ně úžasný zážitek, nenacházeli slov a když skončil, všichni mlčeli. Kdo se ale setkal s takovým svědectvím, nemohl pochybovat.

Svědectví Čerta, vyvolané kdysi Bísíájou, patřilo přece do stejného druhu zážitků!

„To je něco jiného,“ připustila tetička. „Jestli je to tak, mohli bychom se vrátit. Beztak se mi nechtělo nechat tam všechno a utíkat jako zloději!“

Ostatním nezbylo než jí přizvukovat. A otec rozhodl, že tam všechny zaveze autem, aby se netrmáceli autobusem. Olda tam zůstane také, do konce prázdnin bylo ještě dost času.

A tak ještě týž večer zastavilo před tetiččinou chalupou auto. Vystoupili čtyři, ale otec jen pomohl tetičce s taškou, rozloučil se a odjel. Jen si chvíli prohlížel zázračně opravenou střechu, ale na nic nepřišel, až na to, že střepy střešních tašek ležely na zemi ...jaksi navíc. Na střeše přece žádná nechyběla! Nezmohl se ale na víc než na nedůvěřivé kroucení hlavou.

Tetička nejprve spěchala k sousedce. Převzala od ní veškerý živý inventář a předala jí za celodenní péči velikou láhev. Olda sice neduplikoval koňak nadšeně, ale uznával, že u nás je tento druh dárků tradiční a nějaký dárek tetička přinést musí.

„Já věděla, že u mladých dlouho nebudeš,“ komentovala její příchod sousedka, aniž by tušila pravou příčinu těch změn. „Všude dobře, doma nejlíp!“

Další rozhodování se konalo až v sednici. Pan Prskavec totiž začal nahlas uvažovat, jak si odveze domů postel. Bylo to těžké uvažování. Tetička by mu jistě na odvoz půjčila kárku, ale cestovat přes celou vesnici s postelí... a vysvětlovat, jak se ta postel dostala k tetičce...

„Víte co?“ navrhl jim Olda bezelstně. „Odložte to. Jednak mají u Prskavců na návštěvě spoustu lidí a postel se tam třeba nevejde. Za druhé, já vám ji tam klidně hodím, až to bude opravdu nutné. A za třetí, vadí vám tady? Mně ne! Rádi si přece s panem Prskavcem večer povídáme. A konečně za čtvrté, léčení ještě neskončilo, nač spěchat?“

Tetička s panem Prskavcem se na sebe podívali – a ustoupili. Oldův návrh měl něco do sebe. Pana Prskavce zato napadlo, když už Olda umí vytvářet ty úžasné živé obrazy, že by jim mohl přiblížit některé záhady okolo Bísíáji. Olda se trochu zamyslel a pak přikývl.

„Ale jen vybrané části,“ vymínil si. „Bylo toho moc, udělám vám jen... takový sestřih, nebo jak tomu říkají v televizi...“

Ještě než tetička začala připravovat večeři, postaral se, aby i její lednička byla plná. To se jí líbilo, i když ji jemně upozornil, že párky, co tam měla, budou muset na dnešní večeři skončit, protože déle nevydrží.

Po večeři tedy tetička nešla na televizi, jako jindy, Olda začal vzpomínat, vzpomínky telepaticky vysílat a oba jeho posluchači ho se zavřenýma očima pozorně sledovali.

...jak se poprvé Bísíája objevila v záři světla a s andělskými křídly...

...jak se pokoušela s Oldou domluvit...

...jak zjistila, že se nemůže vrátit...

...jak upravila Čerta a ten jí začal sdělovat své názory na soužití se smečkou člověků...

Trochu přeskočil vlastní úpravu, zejména své obavy. Pokračoval, jak si Bísíáju poprvé přivedl domů. Pak to šlo plynule dál a skončil až pozdě v noci.

„Tedy Oldíku, bylo to lepší než televizní seriály,“ řekla nakonec tetička.

„Měl jsi neuvěřitelné štěstí,“ přikývl pan Prskavec. „Potkat pravého anděla se každému nepodaří!“

„Zásluhu na tom nemám ale žádnou,“ řekl Olda. „To všechno Bísíája... že se objevila právě u nás v lesoparku a já jsem tam venčil Čerta. Pak už to šlo úplně samo.“

„A co budeš dělat teď, když je všechno v pohodě?“ zajímal se pan Prskavec.

„Mám přece prázdniny!“ pokrčil rameny Olda. „Zítra jdu za ostatními.“

Pak se vyšplhal na pec a za chvilku nevěděl o světě...

Ráno se Olda vypravil do vsi, aby zjistil plány party na dnešní den. Na návsi našel Jirku a Milenu. Milena měla tašku s ručníkem, Jirka gumovou automobilovou duši, torpédoborec. V plánu byl tedy Kačák, Olda se ani nemusel dotazovat. Jirka mu hned sám obšírně referoval o všem, co se v partě stalo za dobu, co s nimi nebyl. Kupodivu Oldu nepřekvapil úžasnou novinou, že Cilka umí vytvrzovat jantar jako předtím Bísíája. Olda jen lakonicky prohlásil, že to umí také a o Cilce to ví.

„A to víš, že Cilka dokáže na dvacet metrů uhasit svíčku?“ vyzvídal na něm Jirka.

„To jsem ji přece učil také,“ souhlasil Olda.

„Nauč mě to taky!“ požádal ho hned Jirka.

„To není jen tak,“ vymlouval se Olda.

„Tak jsi lhář!“ zaútočil na něho najednou Jirka. „Kdybys to dokázal naučit Cilku, proč ne mě? Jen si sprostě a drze vymýšlíš!“

„Nevymýšlím si!“ bránil se Olda. „Naučím to každého, komu dala Bísíája idarchon. Ty jsi od ní nic nedostal, takže máš smůlu.“

„Co je to za blbost?“ naježil se Jirka.

„Žádná blbost!“ opravil ho Olda s odevzdaným výrazem.

Pak se udělal poloprůhledným a oběma ukázal, co to vlastně idarchon je.

„Kdybys měl v sobě tohle, mohl bys dělat totéž co Cilka nebo já,“ řekl nakonec Jirkovi. „Neučil jsem Cilku žádným kouzlům, ale jen a jen zacházet s tímhle. Když to v sobě nemáš, nikdo tě nic nenaučí, chápeš? Chceš se naučit hrát na piáno, když nemáš ruce?“

„A ona... ona to má v sobě taky?“ zeptal se Jirka zaraženě.

„Ano,“ potvrdil mu Olda. „To je takový dárek od Bísíáji, dostali jsme to jen my dva.“

„Proč ne všichni?“ zeptala se opatrně Milena.

„Bísíája to správně neměla dát nikomu,“ řekl Olda. „Porušila dokonce nějaká pravidla. když to dala nám dvěma. Víc si ani netroufla.“

„Dobře, ale proč zrovna dvěma?“ pokračoval Jirka. „Jeden, dva, tři, není to jedno?“

„Není,“ řekl Olda. „Dva mohou posílat na lidi potěšení, na to mě potřebovala i Bísíája. Jeden sám na to nestačí a tři jsou nadbyteční. Než odešla, upravila Cilku, abychom byli zase dva a mohli v tom pokračovat.“

„Proč tedy nepokračujete?“ namítl správně Jirka.

„Protože Cilka nechce,“ pokrčil rameny Olda.

„Jak, nechce?“ nechápal Jirka.

„Prostě nechce!“ řekl Olda. „Nelíbím se jí, či co.“

„Není blbá?“ vyhrkl Jirka.

„Zeptej se jí sám,“ řekl Olda. „Doufám, že za chvilku přijde.“

Cilka si dávala jako obvykle na čas. Nejdřív přišli na náves kluci Zimákové s křižníkem Bismarckem, Pepík Procházka a Franta Liška. Tentokrát to pro ni nebyla žádná výhoda. Parta začala otevřeně probírat otázku darů od Bísíáji a Olda se rozhodl před kamarády prolomit všechna tajemství.

„Nám potěšení babičku úplně uzdravilo,“ řekl Franta Liška. „A že to s ní bylo nahnuté, o tom ať nikdo nepochybuje! Jen ten doktor od záchranky, jenže ten ji neviděl předtím, ale až potom, když už vlastně doktora nepotřebovala.“

„Babička Zavoralová měla rakovinu,“ přidala Milena. „Sami doktoři v nemocnici tomu říkají zázračné uzdravení. Předtím jen ležela a měla bolesti, až jí museli dávat morfium, včera už jela sama na kole nakupovat!“

Případů zázračného působení Bísíáji bylo dost. Jen starého Hadra, který Bísíáju odmítl, odvezla tento týden sanitka do nemocnice, ale za to už přece Bísíája nemohla.

Uprostřed debaty dorazila Cilka s velkou taškou s ručníkem.

„Jdeme na Kačák?“ navrhla partě samozřejmě.

Bylo to domluvené od včerejška, takže její otázka byla čistě řečnická, nemohla čekat nic jiného než souhlas.

„Kačák počká,“ odsekl Jirka. „Umíš lítat jako Olda?“

„No...“ zarazila se. „Nevím. Možná.“

„A co potěšení staříčků?“ pokračoval Jirka. „Dokážeš to?“

„To vážně nevím,“ zamračila se Cilka.

Pak si uvědomila, že na ní všichni visí očima a čekají napjatě na každé její slovo.

„Ty jsi kecal, co?“ zaútočila telepaticky na Oldu. „Nedohodli jsme se jinak?“

„Jistě, dohodli jsme se jinak,“ potvrdil jí to Olda, ale nahlas, aby to slyšeli všichni. „Ty jsi ale dohody zrušila. Ty dvě dohody spolu souvisely, ne? Odmítla jsi spolupráci, já odmítám dodržovat tajemství. Tím jsme si kvit!“

„Naši mi to zakázali!“ odsekla pořád ještě telepaticky a směrovaně jen na něho.

„Nemůžeš mluvit nahlas?“ opáčil Olda. „Chtějí to snad slyšet všichni! Já to přece vím už dlouho! Tajemství je zkrátka konec.“

„To ti teda nezapomenu,“ odsekla pořád jen pro něho a blýskla po něm očima.

„Naši mi s ním zakázali chodit,“ řekla po chvilce nahlas. „Nabízel se, že mě bude učit matiku, ale máma mi to zakázala, když mi... ukazoval nemravné věci...“

„Cože?“ vykřikl Jirka překvapeně.

Také ostatní se na Oldu podívali divně. Olda to ihned pochopil jako podraz, však to také podraz byl. Ale včas ho napadlo, že není nic ztraceno.

„To jsem vám přece ukazoval taky!“ bránil se. „Co je na tom nemravného?“

„Co jsi komu ukazoval?“ vyskočil Franta, který o ničem nevěděl.

„Tohle!“ opáčil Olda nevrle. Zprůhledněl a nechal ze sebe viditelný jen idarchon.

„Umím být napůl průhledný,“ pokračoval. „Ale podle mě na tom nic nemravného není. Vsadím se, že mi to učitelé dovolí ukazovat i ve škole při vyučování, jako normální vědeckou ukázku. Ještě jsem neviděl film, který by to ukazoval tak dobře.“

Postupně nechal na sobě viditelné srdce, plíce, žaludek a játra.

„Tak a teď jste viděli to samé co ona,“ řekl. „Nic víc.“

„Ale to snad nebylo nemravné!“ uklidnil se rychle i Jirka.

„Máma si to ale myslela!“ držela se Cilka výmluvy. „A zakázala mu k nám chodit!“

„To tedy pěkně přehnala,“ usoudil Jirka.

„Jenže potom k nám poslal pana Prskavce,“ pokračovala Cilka. „Představte si, že se ten nemrava nestyděl našim navrhnout, abych si Oldu vzala za manžela, chápete? Co má komu co navrhovat? Copak to jde? Co si o sobě myslí? Všichni Prskavcovi jsou nafoukaní! Myslí si, že si za peníze koupí každého! Já ale na prodej nejsem, já tedy ne!“

Rozbrečela se a začala si utírat oči.

„Kdo mluvil o penězích?“ opáčil Olda. „Já rozhodně ne a pokud vím, pan Prskavec měl na mysli pomoc staříčkům, ne peníze!“

„Vážně chtěl, aby Cilka a ty...?“ zeptal se ho ale výhružně Jirka, který viděl, že to Cilku opravdu rozrušilo a jak se zdálo, postavil se na její stranu.

„Chtěl, když to chceš vědět!“ vybuchl Olda. „Pan Prskavec je ze staré doby a nejspíš to myslel dobře. Že je to pitomost, to jsem mu řekl hned na začátku, ale nedal na mě. A už vůbec nemůžeš tvrdit, že bych ho k tomu navedl, nebo že bych ho tam poslal. Nebyl to můj výmysl, ale jeho. Za to přece nemohu.“

„Co si vlastně o tom myslíš?“ pokračoval Jirka tvrdě ve výslechu Oldy.

„Co? Že bychom měli lidem pomáhat, nic víc bych do toho netahal!“

„No... na tom by snad nebylo nic špatného,“ usuzoval vážně Jirka.

„Cože?“ vybuchla Cilka. „Ty s tím ještě souhlasíš? Ty?“

„Na tom nic zlého není,“ opakoval Jirka. „Snad si nemyslíš, že musí mít každý doktor pletky s kdejakou zdravotní sestrou? Neměli ti vaši raději zakázat pitomé televizní seriály?“

„Ještě ty se k němu přidej!“ odmítla Cilka. „Víš, co by to znamenalo? Vystudovat na doktory, to je samo o sobě problém, učení mi nikdy nešlo...“

„Bísíája ti přidala schopnosti i inteligenci a ani předtím jsi nebyla tak pitomá, jak se teď děláš,“ vskočil jí do řeči Olda.

„Ale aby mě škola bavila, to těžko!“ opáčila jedovatě. „No a pak bychom se nesměli od sebe málem ani hnout... Copak se to dá vydržet?“

„Když chceš pomáhat lidem, musíš leccos strpět,“ řekl Olda. „Pan Prskavec by to chtěl hned pojistit svatbou, ale on je opravdu ze staré doby. Podle mě je to zbytečné. Celá oběť by byla v tom, že bychom se museli vyskytovat někde poblíž, v jednom městě a nejspíš v jedné nemocnici. Ale proč ne? Já si tu spolupráci představuji volně. Být oba doktoři, budeme mít každý svoji ordinaci. Jednou za den bychom se sešli, potěšili jednoho potřebného – a to by asi bylo všechno.“

„To říkáš teď... ale... takhle jsi mi to nikdy neřekl!“ couvala Cilka.

„Protože jsi o tom nikdy nechtěla mluvit!“ odpálil ji Olda. „To bylo pořád: slíbila jsem to Bísíáje, ale ne tobě, to snad stačí... A pak jsi to prostě zrušila. Kvůli panu Prskavcovi? Ten viděl, jak ho Bísíája seškrábla hrobníkovi z lopaty a zbavila ho vozíčku, na kterém se deset let trápil! Dnes chodí a je mu líp než před dvaceti lety! Proto vidí jen dobro, které bychom mohli lidem přinést! Já si sice nejsem jistý, že to dokážeme bez Bísíáji, ale za pokus by to stálo!“

„Ale abych si tě brala, promiň!“ odsekla jedovatě. „To ať po mně nikdo nechce, to bych radši skočila z mostu!“

„Neboj se, svatba ti ode mě nehrozí!“ opáčil Olda kysele. „Kdo má s tebou vydržet celý život? Já tedy ne!“

„Já s tebou tuplem ne!“ odsekla.

„Jenže pan Prskavec si myslí, že svatba něco pojistí...“ pokračoval Olda. „Přesvědčoval i tetičku, když se ho snažila krotit. Že by to byl jediný oprávněný sňatek z rozumu za poslední dva tisíce let! Já si to nemyslím. Nač hned svatbu? To je přece pitomost!“

„No právě!“ chytila se toho. „Já navíc nesnáším městský život. Chci bydlet na vesnici, v přírodě, ne v nějaké betonové králíkárně! Nemocnice, pacienti, ordinace, to mě neláká!“

„U tebe by to asi oběť byla,“ souhlasil Olda. „Pak jsi to měla včas odmítnout! Bísíája by to dala někomu jinému, kdo by to za takovou oběť nepovažoval.“

„Když ale za mnou přišla v noci!“ vzlykla a zase se zdálo, že se zase rozbrečí. „Přišla, jako kdybych měla jediná zachránit svět! A já jí na to kývla! To jsem ještě nevěděla, co bude se mnou dělat, ani se mi o tom mluvit nechce, ale příjemné to nebylo! A pak, že musím spolupracovat a ke všemu zrovna s ním! Že pro mě bude jediný na světě! Copak by mě mohlo včas napadnout, co to bude znamenat?“

„Mě to taky hned nenapadlo,“ přiznal Olda zamračeně. „Do letošních prázdnin jsem se zajímal hlavně o auta. Nepochyboval jsem, že je to zájem na celý život, a najednou bác ho! Abych dělat doktora! A ještě se zabývat hlavně důchodci! Taky mi to všechno nabouralo.“

„Ale přistoupil jsi na to!“ odsekla. „Nějak moc ochotně!“

„Přistoupil,“ přikývl. „Takový dar se neodmítá! Mělo to jedinou chybu, že Bísíája padla zrovna na tebe! Vůbec jí nepřišlo na mysl, že to dokážeš tak pitomě zkazit!“

„Vadí ti, že beze mě budeš nula?“ odsekla jedovatě.

„Vadí!“ odsekl. „Samozřejmě mi to vadí! Nuly budeme oba, protože jeden bez druhého nic nesvedeme, ale vadí mi na tom, jak to můžeš tak ledabyle zahodit!“

„Takový dar je obojek!“ vytáhla svůj další argument. „A to já nesnesu!“

„Obojek?“ opáčil Olda. „Možná! Ale nezlob se, připadáš mi jako vrah. Procházíš se na břehu, ve vodě se topí lidi, jsi jediná na světě, kdo může pomoci – a ty se nechceš namočit! Připadá mi to, zlob se nebo ne, jako bys ty lidi osobně vraždila.“

„Já nikoho nevraždím!“ řekla, ale zřejmě se jí v krku zalkla ostřejší odpověď.

„Možná nikoho,“ připustil. „Možná tři sta lidí ročně. A že je nezabiješ? Zabiješ je právě tím, že nic neuděláš. Já vím, topící se lidi zabije voda, tyhle zase rakovina. A taky lhostejnost, přeber si to jak chceš! Chystáš masovou vraždu z lhostejnosti... Styď se!“

Místo aby odpověděla, rozbrečela se ještě víc, popadla tašku a dala se na útěk domů.

„Tos’ jí to dal opravdu hodně,“ řekl Jarda Zimák po chvilce.

„Ty... Oldo, to jsi ale vážně přehnal!“ obrátil se k Oldovi vyčítavě i Jirka.

„Já?“ vybuchl Olda. „Víš, co říkal pan Prskavec? S tou svatbou to samozřejmě přehnal, ale on ještě věří na sňatky z rozumu. Nechci ho poslouchat ve všem, ale zahodit dar od anděla je podle něho těžký zločin a to je pravda! My dva, já a Cilka, můžeme znamenat tři sta šedesát pět zázraků do roka – anebo nic. Myslíš si, že já bych tomu nic neobětoval?“

„No jo, ale ty to chceš sám...!“ namítal Pepík Procházka. „Je to tvoje vůle.“

„Chci, protože vidím, co by to přineslo. Vy jste neviděli, jak stařečkové okřáli? Jak už dvě babičky utekly hrobníkovi z lopaty? Jak pan Prskavec chodí, ačkoliv se deset let nezvedl z invalidního vozíčku?“

„To je těžké,“ svraštil Jirka čelo přemýšlením. „Pro Cilku by to asi bylo horší. Nešlo by to... nějak přenést na někoho jiného?“

„Obětoval by ses místo ní?“ zeptal se ho přímo Olda.

„Nevím,“ trochu couvl Jirka.

„Představ si na jejím místě sebe,“ uvažoval Olda. „Mohli bychom Bísíáju požádat, až se bude vracet, aby to sebrala Cilce a dala tobě... Ještě by to snad šlo...“

„Ona se tudy bude vracet?“ ožila trochu Milena. „Jak to víš?“

„Bísíája prý zabloudila,“ řekl Olda vážně. „Hledají ji Ogdurové a Čert jim pomáhá. Má prý úžasný čich a je to navíc jediný pes na světě, se kterým se dá mluvit. Půjčili si ho, aby jim pomohl s pátráním. Až se budou vracet, mohli bychom se jich zeptat...“

„Andělů?“ vyhrkl Jarda Zimák. „Páni! To je teda něco! A Čert jim pomáhá?“

„Nevím jestli zrovna Ogdurů...“ řekl Olda opatrně. „Hovořil jsem včera s jedním jejich přítelem. Ten mi všechno řekl.“

„Přítelem?“ zajímalo Jirku. „Jak vypadá takový přítel andělů?“

Dívali se všichni napjatě, ale nikdo nečekal, že se Olda najednou rozesměje. Smál se, až se kuckal smíchy.

„Jak vypadá?“ opakoval po Jirkovi. „To je hodně složitá otázka!“

„Prosím tě, co je na tom složitého?“ urazil se Jirka. „To nedokážeš popsat, jak vypadal někdo, s kým jsi mluvil?“

„Nedokážu,“ přiznal Olda. „Potíž je v tom, že on vypadá, jak právě chce. Viděl jsem ho jako kosa, vrabce, havrana, veverku, psa, sojku, kočku...“

„...a měnil se ti plynule před očima... tomu máme věřit?“ odfrkl si nevěřícně Jirka.

„Jo, plynule. Nebo náhle, podle toho, jak se mu chtělo,“ souhlasil Olda. „Nepozemský život může mít pro nás úplně nečekanou formu. Jednu chvíli dokonce vypadal jako náš Čert, až mě tou podobou zmátl, ale pak vypadal i jako já.“

„A tomu máme věřit?“ opakoval Jirka naštvaně.

„Poslyš, Jirko, vymýšlím si často, nebo to nemám zapotřebí?“ zvážněl Olda.

„No jo, ale je to strašně nepravděpodobné...“ trval na své nedůvěře.

„Nepravděpodobné je asi všechno od chvíle, kdy se na Zemi objevila Bísíája,“ souhlasil Olda. „Jenže tady se opravdu dějí věci, které do našeho světa nepatří. Například Prskavcovi. Asi se budete hodně divit, ale nejsou už nafoukaní, nejde jim o peníze a uvidíte, že se budou chovat docela normálně, sousedsky.“

„Cože?“ vyjekl Jirka. „Jak to můžeš tvrdit?“

„Vím to od někoho, komu věřím,“ odvětil Olda. „Od Přítele andělů.“

„Ani malej Johny?“ nevěřila Milena.

„Ani ten,“ tvrdil Olda.

„To by chtělo vyzkoušet!“ navrhl Franta Liška.

„Můžeme, ale jindy,“ odmítl to Olda. „Nepůjdeme raději na ten Kačák?“

„Bez Cilky?“ zděsila se Milena. „Neměl bys ji zavolat zpátky?“

„To víš! Aby zase řekla, že jí dělám nemravné návrhy!“ odmítl to Olda.

„Ona to tak nemyslela,“ omlouvala ji Milena.

„Ona to tak myslela,“ řekl tvrdě Olda. „Chtěla mě očernit! Měli jste se vidět, jak jste se všichni tvářili! Mám já zapotřebí nechat se od ní pomlouvat? Jen ji nechte, ať si to promyslí pěkně o samotě! Potřebuje na to klid!“

Vykročili tedy ke Kačáku, ale všichni vypadali zamyšleně.

„Říct jí ale do očí, že někoho vraždí, to byla síla,“ vyčetl Oldovi Jirka. „Měl bys jí dát aspoň najevo, že jsi to tak nemyslel!“

„Není to snad pravda?“ odmítl jakékoliv smiřování Olda. „Člověče, zamysli se nad tím, ty přece můžeš být nestranný! Ber to chvilku očima babičky Zavoralové! Kolik lidí zemře, když se do toho nedáme co nejdřív? Tři sta zázraků ročně! Anebo tři sta pohřbů!“

„Ti by zemřeli tak jako tak!“ namítal.

„Promiň, ale to je pitomost!“ postavil se mu Olda. „Uvažovat tak všichni doktoři, začali by na pacienty otevřeně kašlat. To by to dopadlo! Babička Lišková by byla bez nás po smrti. Nejsem sice doktor, ale chápej to už konečně taky, s takovým darem se nehazarduje!“

Jirka se raději stáhl, když viděl Oldovu neústupnost.

Pak došli k rybníku a nastala obvyklá zábava. Olda odmítl opakovat nálet na Bismarcka, ale nabídl se, že bude dělat torpédo. Bylo to něco nového, takže na to všichni lehce přistoupili v očekávání nové zábavy. Kluci Zimákové odpluli od břehu a Olda skočil do vody. Všichni očekávali, že k nim bude plavat, proto je překvapilo, že Olda zajel pod vodu a už se nevynořil.

Olda se nechal táhnout v hloubce idarchonem a sledoval jen směr. Po chvilce se přinutil otevřít oči. Voda byla kalná, bylo vidět sotva na dva metry, ale nad sebou viděl jen blyštivou hladinu. Plul proto dál, zatím mu vzduch nechyběl, necítil nutnost nadýchnout se. To by bylo něco pro potápěče, uvědomil si. Potápět se bez drahých přístrojů!

Náhle spatřil na hladině šikmo před sebou veliké černé kolo a dva páry nohou.

Stočil se tedy vzhůru a zrychlil. Do traktorové duše najel zespodu tak rychle, že ji naráz převrátil. Oba kluci přepadli přes okraj a chvíli se plácali kolem, než se gumy zase chytli.

Na břehu skákali nadšením všichni, kdo to viděli.

Bismarck poprvé neodolal!

Večer se vraceli všichni společně, utahaní, ale v dobré náladě. Na Cilku si nikdo ani slovíčkem nevzpomněl. Tentokrát ani Olda. Ne že by na ni zapomněl, ale poručil si nemluvit o ní, nezačínat o ní hovor, jako kdyby neexistovala.

Na návsi se rozloučili a rozešli.

„Kam půjdeme zítra?“ nadhodil Pepík.

„Až co nás zítra napadne,“ mávl rukou Olda.

Domů došel v pohodě. Tetička už na něho čekala, ale nejprve musel rozmnožit suroviny k přípravě večeře, tetička nakoupila úsporně po jednom kuse jen vzorky. Když zduplikoval co chtěla, nabídl se dojít na trávu králíkům, což tetička samozřejmě neodmítla.

„Můžeš to ale udělat jako s nákupem!“ navrhla mu.

„Plýtvat volnou energii na trávu pro králíky?“ podíval se na ni udiveně.

Vzal si koš a srp a vyrazil na trávu. Konec konců, mohl přitom vzpomínat na Bísíáju i na Čerta, kteří mu při tom zatím pokaždé dělali doprovod.

Kde jim je konec? uvažoval. Andělský přítel mu slíbil, že Čerta vrátí, až Bísíáju najdou.

Čert nikde, takže ji dosud nenašli. Jak to, když nedávno tvrdil, že už ji mají blízko?

Králíci se do trávy pustili jako vždycky a Olda uklízel koš.

Ale najednou...

Přímo bytostně pocítil to nezřetelné telepatické zavlnění. Že by přece jen Cilka projevila ochotu k domluvě?

Nebyla to ale Cilka. Stranou se objevila roztřepená bílá plocha, ale z andělských křídel vyskočil jen malý černý pejsek a křídla hned poté zmizela.

„Čerte!“ vykřikl radostně Olda, praštil srpem a roztáhl náruč.

„Tady jsem!“ skočil mu do ní pejsek a radostně vrtěl ocáskem. „Konečně známé vůně!“

„Počkej, neolizuj mě!“ bránil se mu Olda. „Ať nám neuteče!“

„Kdo nám nemá utéci?“ nechápal psík a opět olízl Oldovi obličej.

„Tvůj andělský přítel!“ řekl Olda.

„Ten?“ vyplázl Čert jazyk. „Ten se dávno se mnou rozloučil! Doprovodil mě asi čtyři světy odsud, tam už jsem řekl, že trefím domů sám! A jak se mi to povedlo!“

„Počkej!“ strnul Olda. „On ti přece musel otvírat brány!“

„Nemusel!“ štěkl psík. „Já to teď umím sám! Koukáš, co?“

„To tedy jo,“ zesmutněl Olda v neblahém tušení, že jeho plány dostaly další zásah pod čáru ponoru.

„Mám dvě nová játra!“ chlubil se psík. „Slýrib je dobrý pro cesty z jednoho vesmíru do druhého a xeri na zahánění oblud. Nevěřil bys, jak obrovské psy jsem tam zahnal! A kdyby jen psy! Taky medvědy, mamuty a ještě větší!“

„Ty jsi dostal... slýrib ?“ podíval se na něho nedůvěřivě Olda. „Bránu do vesmíru?“

„Jo!“ ňafl psík. „Proto jsem taky mohl přijít úplně sám. Když jsem vyčenichal, že jsem na místě, kde Bísíája začínala, řekl mi přítel, ať už spěchám domů sám, že už nezabloudím. Oni pak šli druhou stranou, prý to mají blíž.“

„Počkej, ty jsi šel skrz svět těch chobotnic?“ vyptával se Olda.

„Ty jsou docela fajn,“ rozplýval se psík. „Se mnou se kamarádily. Asi to bude pro tebe velké překvapení, ale nejsi jediný člověk, kdo se dostal do jejich světa.“

„Já to přece vím!“ usmál se Olda. „Taky Bísíája a pan Prskavec...“

„Jo! A ještě celá obrovská smečka!“ dodal psík. „Prý asi milion, to je na mě ale nějak moc nohou. Někteří tam žijí už dlouho! Ale na Zemi je to tajemství, víš? Máš rád tajemství?“

„Počkej, ale náš přítel taky něco říkal o světě, kde žijí obrovské obludy! A tím světem bys podle toho musel při návratu projít!“

„Taky že jsem prošel!“ vypjal se hrdě psík. „Obludy veliké jako autobus! Nebudeš mi to věřit, ale všechny jsem zahnal!“

„To mi budeš muset pořádně vyprávět,“ přikývl Olda. „Ale já jsem se chtěl přítele na něco zeptat, víš? Proto mi tak vadí, že jste se rozešli, chápeš?“

„On se sem brzy vrátí, pokud tu už není.“

„On je někde tady?“ vyskočil Olda. Konec konců, možné by to bylo!

„To nevím,“ ňafl psík skromněji. „Mohl bych ho zavolat telepatií, to by slyšel až tam, co je Bísíája doma. Škoda, že ho nesmím volat. Leda by šlo o život, což právě teď nejde.“

„I když to je důležité?“ pokusil se ho zviklat Olda.

„Jde o život?“ štěkl psík.

„O život zrovna ne,“ připustil Olda.

„Tak to nesmím,“ opáčil psík. „To by nebyla žádná poslušnost! A na poslušnosti u psů hodně záleží, chápeš?“

„Chápu,“ přikývl Olda. „Škoda. Počkej, ale proč si nezavolala domů Bísíája?“

„Protože mám lepší než ona,“ chlubil se Čert. „Za věrné čenichání jsem dostal poslední novinku, výkonnější telepatii, než mají všichni Ogdurové! Tedy, oni ji brzy dostanou taky... ale já ji mám už teď, to koukáš!“

Psík se přitom úplně nadmul pýchou.

„Poslyš, jak je to ale s poslušností ohledně samostatného cestování psů vesmíry? To se smí?“ ptal se Olda.

„Přítel říkal, že smím,“ opáčil psík. „Tedy, nezakazoval mi to. Víš, jak snadno se dají nadprostorem obejít pitomé ploty?“ dodal dychtivě.

„Neříkej, že ti to dovolil k cestování za fenkami!“

„Nezakázal mi to!“ namítl psík. „Jen ty velké hafany nesmím zabíjet. Zahnat je smím, ale zabíjet ne. Když si ale představíš, že teď zastraším i tyrannosaura...“

„Jak, prosím tě?“ divil se Olda.

„Pomocí xeri – snadno!“ řekl psík. „Měl jsi vidět, jak ta obluda couvala! Přitom bych se jí do tlamy určitě vešel i s tebou!“

„Předvedl bys mi to zastrašení?“ napadlo Oldu.

„Jde nám o život?“ opáčil psík.

„Nejde, ale...“

„Tak nesmím,“ odmítl psík. „To je přísně zakázané. A poslušnost je poslušnost.“

Olda si jen vzdychl.

„Hele,“ napadlo ho najednou, „Nedostal jsi taky idarchon?“

„Myslíš ty játra na lítání a na oheň?“ upřesňoval si psík.

„Ano, to jsem myslel,“ řekl Olda.

„Ty jsem nepotřeboval,“ přiznal zklamaně psík. „Dostal jsem jen to nejnutnější, nic víc. Prý jsem i tak nejlépe vybavený pes na světě a to je určitě pravda.“

„To tedy jsi,“ přiznal mu Olda. „Ale idarchon by byl lepší než xeri.“

„To může tvrdit jen někdo, kdo xeri nezná!“ ňafl pes. „Víš jak je užitečné umět si držet od těla všechny možné obludy? Kdybych to neměl... no, on by je přítel zahnal, jako zahnal ty obrovské drzé kočky... ale takhle je to lepší. Víš vůbec, jak psu po takové zkušenosti stoupne sebevědomí?“

„Koukám, že máš sebevědomí jako celý pavilon šelem,“ řekl Olda. „Ale pomoci mi teď nemůžeš. Takže je to všechno pro kočku.“

„O kočkách ani nemluv,“ opáčil Čert. „Jsou tam... no, naštěstí dost daleko, ale představ si kočky velké jako autobus, zuby jako když se postavím na zadní... to jsou bestie! Nejhorší na tom je, že si z xeri nic nedělaly, musel je zahánět přítel... Naše kočky jsou proti nim úplně neviňoučká koťátka, i když si říkají bengálský tygr!“

„A tam někde šla Bísíája?“ zarazil se Olda.

„Prý měla štěstí,“ řekl psík. „Velké obludy zastrašovala jako já, ale na ty drzé kočky to neplatilo... Naštěstí ji včas napadlo proskočit do sousedního vesmíru. Tam jsou sice ohavní a jedovatí hadi, ale ti už se zahnat dají... Měl jsi vidět, jak rychle se plazili pryč!“

„No nazdar!“ vzdychl si Olda. „Ona kvůli nám takhle riskovala!“

„Přítel to taky tak říkal!“ přispíšil si Čert. „A taky jí pěkně vyhuboval! Hned když jsme ji ulovili! Ale měl jsi ji vidět, jak byla ráda, málem oblízla ona mě!“

„Mohli se aspoň na chvilku zastavit u nás!“ litoval Olda.

„To tedy nemohli,“ ujistil ho psík. „Bísíája spěchala domů. Přítel jí nabízel, že to za ni vyřídí, ale ona chtěla být u toho, až se bude jednat o tobě... tedy o nás, vlastně o Zemi jako takové... Nechtěla, aby se jednalo bez ní!“

„Aha,“ řekl Olda. „Jak to jednání dopadlo, to už nevíš, že?“

„To ani vědět nemohu, protože o tom nejspíš jednají právě teď!“

„Ach jo,“ povzdychl si Olda. „Zase se někde jedná o nás bez nás...“

„Buď rád,“ utěšoval ho Čert. „Představ si, že by o nás jednali zdejší černí vrahové!“

„Doufejme, že to pro nás dopadne dobře,“ řekl Olda.

„Pro dnešek mi stačí, že už jsem doma,“ vzdychl si psík. „Tam to bylo, pořád v pozoru, pořád očkem koukat, kde se co blíží, kdo by chtěl psa sežrat... Víš, jak rád se teď stočím do klubíčka na svém koberečku? A... nebyl by tady pro psa aspoň jeden buřtík? Dostával jsem tam ryby, nebyly nejhorší, taky je žeru rád, ale o buřtíku se mi tam jen zdálo!“

„Buřtík bude!“ řekl Olda. „Jsou v ledničce, tetička včera jeden koupila.“

„Jeden? Ach jo, to asi pro psa nezbude!“ strachoval se psík.

„Zbude!“ ujistil ho s úsměvem Olda. „I kdyby byl opravdu poslední a jediný!“

„Tomu říkám slovo!“ dodal Čert.

Errata:

19.07.2021 09:21