Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vyhazov

První se z celé skupinky vzpamatoval Čert.

„Co blázníte?“ obořil se na chobotnice. „My už se nekamarádíme?“

Všichni přitom pocítili, jak se i obrovský oživlý strom otřásl překvapením.

„Ha! Jak to, že znají pojmořeč?“ odpověděl také telepaticky, ačkoliv to bylo určené spíš chobotnicím než dětem.

„Už jsme tu přece byli a dohodli jsme se s vámi!“ vzpamatoval se i Olda a obrátil se na chobotnice vyčítavě.

„Das ist nicht möglich!“ odvětila jedna z nich skřípavě.

„Tomu nerozumíme!“ ohradil se Olda. „Mluvte s námi pojmořečí!“

„Já jim ale rozumím!“ špitla Milena. „Vždyť oni mluví normálně německy!“

„Cože?“ ztuhl Olda překvapením.

„Normálně německy,“ tvrdila neotřesitelně. „Říkají, že to není možné. Předtím to bylo ještě horší, chtěly po nás, abychom se vzdali. A říkaly něco o pomstě!“

„Umíte pojmořeč?“ otázala se jich mezitím jedna z chobotnic.

„Umíme!“ řekl Olda. „Tedy, rozumíme jí všichni, ale mluvit umím jen já a Čert.“

„Ty jim rozumíš?“ podívala se Milena na Oldu udiveně.

„Ty snad ne?“ opáčil.

„Když mluvíš tou divnou andělskou řečí, rozumíme ti. Čertovi taky. Ale tyhle potvory mlčí a přece jim odpovídáš. Co to má znamenat?“ přemýšlela usilovně Milena.

„Je to asi divné, ale nedá se to vyloučit,“ připustil Olda zamračeně. „Ogdurové mohou používat variantu telepatie, které rozumí kdekdo. Tihle sice také hovoří telepatií, ale rozumí jim jen ten, kdo má sám telepatii v hlavě, v tom případě jen já a Čert.“

„Hele, domluv to s nimi nějak,“ naléhala Milena. „Já bych asi s němčinou neuspěla.“

Nikdo jiný z party německy neuměl, takže to zůstalo na Oldovi a Čertovi.

Olda chobotnicím nejprve naznačil, že mohou mluvit jen s ním, protože jejich pojmořeč není srozumitelná všem. Nad tím se pozastavily, ale nakonec to přijaly jako fakt, o kterém nemá smysl diskutovat.

„Tady nemáte co dělat!“ pokračoval oživlý strom nevlídně.

Nebyl to samozřejmě strom, ale zdejší tvor, vzhledově od chobotnic odlišný, nicméně očividně rozumný, o tom nebylo pochyb. Praštil přitom jedním ze svých mnoha chapadel do země; zadunělo to, jako když padne pokácený urostlý strom.

„Minule jste se ke mně všichni chovali kamarádsky,“ vyčítal jim Čert. „Ten hlavní, co se mnou a s mým přítelem hovořil, byl tuším Xiatlien.“

„To souhlasí,“ potvrdila jedna z chobotnic. „Xiatlien nás nedávno informoval o setkání s přátelsky smýšlejícími tvory. Ale nic o tom, že byste byli zadobře s lidmi.“

„Lidí je na mnoha světech více druhů,“ snažil se jí to rychle vysvětlit Olda. „Nejspíš jste se setkali s Němci, podle toho, že umíte jejich řeč. To je ale jen jeden druh.“

„Vy tu lidskou řeč umíte?“ vybafla na něho chobotnice.

„Ne,“ řekl Olda. „Není to naše řeč. Jen Milča se ji trochu učila, ale zatím ji ani pořádně neumí, takže si ji netroufá použít.“

„Možná je to tak pro vás lepší,“ ujistil ho stromovitý tvor. „My je nemáme rádi. Řeknu ti, jsou to pěkné bestie! Vedou proti nám válku, kosti jim zpřelámat!“

Jeho kosmaté pařáty, silné jako kmeny pozemských stromů, by toho jistě byly schopné, nikdo o tom po předchozí ukázce nepochyboval. Teď se uvolnily a přestaly děti objímat, což vypadalo nadějněji než na začátku.

„O Němcích se říká moc nepěkného,“ připustil Olda. „U nás mají na svědomí i nejhorší válku vůbec, ale to už je dávno. Zdejší lidé nejsou naši, my o nich ani nevíme. Někdo z vás nám ale při naší minulé návštěvě říkal, že tu jsou tvorové, kteří by k nám nebyli vlídní.“

„Například my,“ opáčil stromovitý tvor souhlasně. „Nám Němci spáchali tolik zla, že bych vás mohl klidně zakousnout.“

Jeho kusadla velikosti lžíce menšího bagru přitom napovídala, jak by to asi probíhalo.

„I když nejsme Němci?“ nadhodil Olda opatrně, předtím se ovšem trochu otřásl.

„A kdo to má rozeznávat?“ odvětil stromovitý. „Pro nás jste jeden jako druhý.“

„Je možné, že s tím nemáte nic společného,“ připustila jedna z chobotnic. „Přitom jste mláďata. Tím spíš sem nemáte chodit, tady není pro lidi bezpečno. Co tu vlastně děláte?“

„Prcháme,“ přiznal Olda. „V sousedním světě nás honili dravci. Utekli jsme před nimi k vám, ale opravdu jsme chtěli jen projít.“

„Dobře, když to dokážete, projděte,“ svolila první chobotnice. „Ale jestli chcete dobrou radu, sem se už nevracejte. Válka je válka a nevybírá si. Před měsícem spadla nedaleko odtud atomová střela lidí. Kdybyste se v té chvíli nacházeli poblíž, udělala by z vás kaši.“

„Atomová střela?“ zděsil se Olda. „Tady se používají atomové střely?“

„Ano. Ti lidé je proti nám používají,“ potvrdila mu to chobotnice.

„Potěš pámbu!“ zaúpěl Olda. „Jestli je to tak, pak se sem rozhodně vracet nebudeme.“

„Tady byste mohli pro nic za nic zahynout, ačkoliv za nic nemůžete,“ souhlasila třetí chobotnice. „Není tu pro vás zdravé prostředí. Jděte domů a už se sem nevracejte!“

Jednání tím skončilo, chobotnice ani stromovitý tvor jim nic víc neřekli.

„Čerte, jdeme domů!“ nařídil Olda psíkovi.

Vzápětí všichni rychle naskákali do nevelkého otvoru, který jim psík vytvořil.

Byli doma, v polích za vsí, ale domů měli sotva hodinku ostřejší chůze. Cestou všem Olda dodatečně překládal, o čem s chobotnicemi jednal.

„Vidíš, jak se zdá, máme po cestování tak jako tak,“ obrátil se na Oldu Jirka. „Bál ses zavolat přítele a vyhodily nás chobotnice.“

„Škoda,“ odvětil lakonicky Olda. „Ale napadlo mě něco. Ty salámy rostly na stromech. Tvůj táta něco říkal o semínkách. Co si je takhle zasadit?“

„Teda, to je fakt!“ chytil se toho nápadu Franta Liška. „Já si určitě pár salámovníků na naší zahradě zasadím.“

Právě procházeli kolem kapličky, zarostlé plevelem a obklopené poli. Kdysi k ní vedla cesta, ale v dobách nadšeného spojování lánů zemědělského družstva cestu rozorali, takže se ke kapličce dalo přijít jen přes pole. Všichni ale tušili, že to bude naopak výhoda, salámovník by tu mohl tajně vyrůst bez nebezpečí, že ho někdo poseká.

Zkusili odkrojit kus jednoho plodu, vydloubli pár semínek a bratři Zimákové je pečlivě zasázeli do jamek, vykutaných do ztvrdlé hlíny.

„To chce nejprve květináč,“ mínila Milena, ale neprotestovala, protože „čert ví, třeba to vyroste i tak...“

Samozřejmě, když už byli skoro doma a hlavně v bezpečí, nastalo největší obdivování dinosauřího vejce, které všechno přečkalo bez pohromy. Milena na ně byla jaksepatří pyšná. To vejce byl přece její objev i nápad. Vítězně si je přinesli do vesnice a spolu s Milenou je uložili do sena na půdu jejich stodoly, aby bylo v teple.

„Nemělo by se to nějak zahřívat?“ staral se Pepík Procházků. „Každá umělá líheň má pro vejce ohřívání s termostatem.“

„Dinosauři na vejcích neseděli,“ mínila Milena. „To hnízdo tam leželo jen tak. Ještě si zasadím do květináčů semínka salámovníků.“

Olda ale mínil, že by mohl vejci pomoci energií.

„Když to pomáhá staříčkům, mohlo by to pomoci i vejci, ne?“

Nikdo proti tomu nic nenamítal a Olda vejci na seně přidal, co mohl.

S tím se rozešli a všichni nadšeně plánovali, jak budou pěstovat salámy.

„Vidíš, Čerte, s cestováním do cizích světů je konec,“ řekl Olda, když s pejskem mířili k tetiččině chalupě. Slunce už se nížilo, stíny se prodlužovaly.

„Škoda,“ odštěkl psík. „Nebylo to tam nejhorší.“

„Jedno ti už nikdo nevezme,“ uznal Olda. „Všichni viděli, jak jsi zahnal tyrannosaura. A nebál ses ani celé smečky těch menších.“

„Vidíš!“ nadmul se psík pýchou.

„Ale na druhé straně, idarchon to vyřešil taky a lépe,“ pokračoval hned Olda. „Uletět obludám bylo stejně účinné jako je zahnat. Konec konců, brána se dá vytvořit i ve výšce, není kvůli tomu nutné sestupovat na zem.“

Neměl tak docela pravdu. V Dinosaurii byli i létající dravci, kterým bylo těžké uletět. Měli jen štěstí, že na ně nenarazili. To ale v této chvíli ani Olda, ani Čert vědět nemohli...

„Teď už tam stejně nepůjdeme,“ odvětil psík smutně.

„Kdoví, třeba ještě ano,“ vzdychl si Olda tišeji.

„Vždyť se tam válčí! Slyšel jsi to? Co to vlastně jsou ty atomové střely?“

„To jsou hodně nebezpečné věci,“ řekl Olda. „Mám dojem, že kdyby ses tam objevil ve chvíli, kdy taková střela bouchne, byl by z tebe rázem opečený buřtík!“

„To by ale bylo ošklivé!“ mínil pes. „Neříkám, že opečený buřtík je špatný, naopak, ale já bych tak vypadat nechtěl...“

„To by bylo opravdu ošklivé,“ souhlasil Olda. „Takže tě nejspíš nebudu smět pouštět přes svět chobotnic ani za fenkami.“

„Cože? Ani za fenkami?“ zděsil se psík, kterému až teď došlo, co to bude znamenat.

„To víš! Nechci, aby tam někde z tebe zůstal jen opečený buřt.“

„To je ale kruté! Zrovna když jsem měl tak hezké plány!“

„Neboj se,“ těšil psíka Olda. „Války netrvají věčně. Ta u chobotnic nejspíš brzy skončí a pak to tam třeba bude bezpečné.“

„Ale kdy to bude?“ dychtil vědět psík.

„To nevím,“ usadil ho Olda. „Až skončí, snad se to dozvíme.“

(Neměl tušení, že válka lidí proti chobotnicím trvá v tom světě nepřetržitě déle než půl století – ale to už je přece jen jiná záležitost...)

„Nejde mi ale do hlavy,“ pokračoval po chvilce, „jak to, že o tom nevíme. Máme televizi, rozhlas, noviny, ale nikde ani zprávička o tom, že se lidé dostali do světa chobotnic. Natož že tam vedou válku.“

„Tak tohle mě ani nenapadlo,“ přiznal Čert. „No jo, ale jestli nebude ani zprávička, jak se dozvíme, až tam válka skončí?“

„To nevím,“ řekl Olda.

„Doufám, že se aspoň brzy dozvíme, jak to dopadlo s Bísíájou!“ nadhodil Čert.

„To by mě taky zajímalo,“ řekl Olda.

Druhého dne ráno přišla na náves také Cilka. Dokonce tam byla dřív než Olda a hned se po něm sháněla. Olda s Čertem přišli jako vždy, ani první, ani poslední.

„Všechno jsem přednesla našim, aby to rozsoudili,“ začala Cilka, „Včetně názoru, že je zločin takový dar odmítnout. Naši ale trvají na tom, že to bylo od Bísíáji nezodpovědné. Podle nich se takové dary nemají dětem dávat. Máme si tedy oba, rozumíš, Oldo, oba, počkat, až nám bude osmnáct. Pak už to bude čistě naše věc a budeme si o tom rozhodovat sami, ale do té doby – šmytec bez protestů!“

Olda neodpověděl hned, nejprve se trochu zamyslel.

„Takže nám nechali jen naději,“ řekl po chvilce.

„Tobě to nestačí?“ vyjela si na něho Cilka.

„Ne,“ odvětil. „Ono to vypadá rozumně, že? Počkejte, pak si to sami rozhodnete... ano, ale někdy se člověk musí rozhodnout včas. Když přijdeš do baletní školy v osmnácti, pošlou tě domů, že jdeš pozdě. Hudebníci se taky začínají učit na nástroje dávno před školou. A když nebudeš používat idarchon, zakrní ti.“

„Používat ho budu,“ řekla Cilka. „Je to přece výhodné. Ale nic ti slibovat nebudu a ty za mnou nebudeš dolejzat, dokud ti nebude osmnáct, platí?“

„To už je snad rozumné,“ přidal se hned k Cilce Jirka.

„Nevím, jestli je to rozumné,“ řekl Olda vážně. „Bísíáje není ani patnáct a předváděla nám zázraky, až nám oči přecházely! Ale když to jinak nepůjde, odložíme to o šest let!“

„Dobře, ale dnes odpoledne půjdeme na Kačák, dokud jsou prázdniny,“ navrhla Cilka.

„Proč ne?“ opáčil Olda. Nikdo nebyl proti.

Panu Rovnému ze salámu špatně nebylo, takže je dnes zvědavě okusili všichni a shodli se, že opravdu chutnají jako uherák. Všichni si dali semínka na stranu, takže jich mohli Cilce věnovat plnou hrst a celá parta se nakonec zvedla k Macounům sázet salámovníky.

„Olda k nám ale do konce prázdnin nesmí,“ řekla znenadání až u vrat Cilka.

„Počkej, jak to? Ani s ostatními?“ zamračil se Olda.

„Ani s ostatními. Naši si to zkrátka nepřejí,“ trvala na svém Cilka.

„To není spravedlivé!“ přidal se ale k Oldovi Jirka. „Opravdu to vypadá, jako bys mu chtěla oplácet Dinosaurii. Jenže tys tam nešla z vlastní vůle, co máš teď komu co bránit?“

„Kdyby šlo o mě, ať si chodí kam chce,“ odsekla Cilka. „Ale naši ho poženou!“

„Tak si to zasázej sama a my zatím půjdeme na náves,“ navrhl Jirka.

Olda se ale kupodivu přidal k Cilce.

„Jen jděte sázet všichni, já přijdu až odpoledne na Kačák,“ řekl smířlivě.

„Kam půjdeš?“ zastavil ho Jirka.

„Domů,“ řekl Olda. „Jdu si namalovat pár obrázků z Dinosaurie, odpoledne je přinesu. Beztak byste mi mohli jen koukat přes rameno.“

Jirka tedy pokrčil rameny a parta šla k Macounům bez Oldy. Olda raději pískl na Čerta a vydali se spolu opačným směrem.

„Čerte,“ začal Olda po chvilce, když šli spolu po návsi. „Jak je to vlastně s bránami do vesmírů?“

„Jak to myslíš?“ zpozorněl Čert.

„Bísíája říkala, že z každého světa vedou nejméně dvě cesty,“ uvažoval Olda. „Země má dva sousedy. Gehennu se smrtelnou radioaktivitou, na druhé straně zemi chobotnic. Víc cest ze Země nevede?“

„Vede,“ přikývl Čert. „Právě Země je velká křižovatka. Ale jiné cesty jsou obtížnější. A některé i nebezpečnější.“

„Co všechno o tom víš?“ zeptal se ho.

„Když se hodně zaměřím na měsíc, vytvořím ti další dvě brány,“ řekl Čert. „Ale přítel mě varoval, ať to bez něho nikdy nedělám. Venušské, Marsické a zejména Jupiterské světy jsou prý ze všech nejhorší. Zemské a měsíční světy mají aspoň všude dýchatelný vzduch, ale jinde se může pes hrozně rychle udusit. Nevím jak ty, ale já o to nestojím.“

„A Měsíční světy?“

„Ty jsou podle přítele ještě jakž takž...“

„Takže, ne že bych tě naváděl, ale mohli bychom spolu vyzkoušet ještě dvě měsíční cesty,“ uvažoval Olda. „Jen my dva, rozumíš? My dva se přece můžeme vhodně doplňovat. Ty umíš otevírat brány, já létat. To by nebylo špatné. Kdybych tě vzal do náruče, mohl bys udělat bránu tak vysoko, aby nás nemohla ohrozit vůbec žádná zvířata, rozumíš?“

„Myslíš – jen ty a já?“ zpozorněl Čert.

„Ano,“ řekl Olda. „Nikoho bych tam nebral, dokud nezjistíme, jestli je tam bezpečno. Na Dinosaurii jsme málem dopadli špatně.“

„Myslíš, že by se daly přes měsíc obcházet i ploty?“ zajímalo psíka.

„Tebe zase zajímají jenom fenky, že?“ podíval se na něho Olda přísně.

„Zajímají,“ souhlasil bezelstně psík. „Fenky a smečka jsou pro psa moc důležité.“

„Fenky a smečka,“ opakoval Olda. „A já jsem co? Vosk?“

„Ty jsi přece odjakživa moje smečka,“ odvětil důstojně Čert.

Olda se na psíka podíval méně přísně. Nač zapírat, dojalo ho to.

„Ještě že to myslíš takhle,“ řekl smířlivě.

Odpoledne na Kačáku už zase kralovala partě Cilka. Olda přinesl pár obrázků, ale Cilka na ně vůbec nebyla zvědavá, ačkoliv jí to muselo stát hodně přemáhání. Ostatní si sice obrázky prohlédli, bylo na co se dívat, ale pak na ně rychle zapomněli.

Olda obrázky pečlivě naskládal do desek a uložil do tašky s ručníkem. Nemáte zájem, nemějte, pomyslel si. Další obrázky z neznámých světů jen tak neuvidíte!

Řádění ve vodě trvalo celé odpoledne a když se všichni vraceli, mluvili už jen o dnešku. Stálo to za to! Jak Cilka torpédovala Bismarcka!

Olda se k tetičce vrátil ve špatné náladě. Ne pro neúspěch obrázků, konec konců, stejný zájem budí asi fotografie z dovolené. Kdyby tam měl někdo fotoaparát, měl by teď podobné obrázky, naštěstí pro Oldu na to všichni zapomněli, takže jeho nákresy zůstaly a ještě dlouho zůstanou unikátní.

Oldovi ale víc vadilo, jak to dopadlo s Cilkou. Čekat ještě šest let? To se mu zdálo moc dlouho, vždyť to byla polovina jeho života! Tak dlouho čekat na rozhodnutí, navíc s nejistým výsledkem? Pro Cilku dohoda úspěšná byla, mohla všechno hodit za hlavu a vesele si užívat příjemných stránek idarchonu. Proč se zatěžovat pomáháním cizím lidem? Rozhodne se to až za šest let, kdo by na to myslel už dnes?

Olda to ale pociťoval jako hroznou nespravedlnost. Ne na sobě, ale na lidech, kterým by měli pomoci, vždyť je vlastně hodili přes palubu! Ačkoliv neměl jasnou představu, jak by to měli dělat, ani jak budou ty lidi vyhledávat, dobře věděl, že odklad o šest let znamená, že se někteří nemocní jejich pomoci prostě nedočkají. Každý rok nečinnosti může znamenat tři sta šedesát úplně zbytečných pohřbů.

Na Cilku se zlobit nemohl, rozhodli to její rodiče. Vysvětlila jim to podle vlastních slov správně, stejně jako pan Prskavec, který nevyužití andělských darů nazval zločinem. I když to chtěl řešit staromódně a nešikovně, v mnoha směrech měl pravdu.

Nevyužít andělských darů je zločin.

I kdyby to mělo být na pouhých šest let. Protože šest let je více než dva tisíce pohřbů, kterým by mohli zabránit, ale nezabrání.

Tím hůř, kdyby to bylo natrvalo.

Errata:

19.07.2021 09:21