Harakiri
|
Vítej, návštěvníku!
|
Harakiri
|
Konec prázdnin přiletěl jako na křídlech.
Najednou stálo před vraty tetiččina dvorku tátovo auto a máma se tetičky vyptávala, jak to s Oldou letos šlo. Tetička nešetřila chválou a rázně odmítla nechat si zaplatit za Bísíáju.
„Vždyť jste za ni zaplaceno nedostali a nedostanete!“ tvrdila.
Nakládání kufrů netrvalo dlouho. Maminka se zamyšleně přehrabovala v dívčích věcech z kufru Bísíáji.
„Andílek – a už je doma...“ rozněžnila se.
Tím samozřejmě strhla i tetičku, která se také rozplakala, jak byla ta dívenka milá...
Olda a Čert se ještě běželi rozloučit s kamarády. Parta už věděla, že si pro Oldu přijeli rodiče a všichni byli rádi, že na ně Olda nezapomněl.
Všichni? Vypadalo to tak.
„Budu se snažit, abych byl příští prázdniny zase tady,“ řekl Olda.
„Nezapomeň přivézt i našeho tyrannoborce!“ poplácával Jirka Čerta, až se pejsek celý nadýmal důležitostí.
„Uvidíme, až jak se to vyvine s chobotnicemi,“ řekl Olda neurčitě.
„Poslyš, že ty jsi o tom neslyšel?“ vyskočil Jirka. „Vědí to už všichni, bylo to včera ve večerních zprávách! Ze světa chobotnic se prý vrátilo pár lidí! Přijeli auty přímo do Ameriky a jednali s Američany, aby jim pomohli ukončit válku s chobotnicemi!“
„Vážně?“ vyskočil Čert. „Pak bychom se tam zase mohli podívat!“
„Říkali ale, že to tam sice vypadá nadějně, ale na rychlý konec zrovna ne,“ zarazil Oldu Jirka. „Víš přece, jak to je s Američany! Kde zavádějí mír oni, tam se nejmíň deset let válčí! Ale je ještě naděje, že by to mohlo skončit dřív.“
„No, kdyby to skončilo aspoň do roka, mohli bychom se tam už napřesrok podívat. Teď už beztak prázdniny končí,“ přijal by to Olda.
„Ukázali tam i pár obrázků chobotnic,“ dodala Milena. „Prý je ale fotili v noci, takže ty fotky byly hnusné. Každý musí uznat, že tvoje obrázky jsou lepší.“
„Tu největší obludu ve zprávách ani neukazovali,“ přidal se Jarda Zimák. „Víš, co nás tam objímala všechny najednou... Třeba se s ní ani nesetkali!“
Všichni se tomu zasmáli – netušili, že má mimoděk pravdu.
„Američani tam prý posílají nějaké letadlové lodě,“ dodal rychle Jirka. „Chtějí to tam co nejdřív zpacifikovat. Uvidíme, jak se jim to povede!“
To byla dobrá novina. Olda skoro litoval, že se včera na televizi nedívali, večer balili kufry a zprávy prošvihli. Napadlo ho ale, že jeho obrázky ve škole prudce stoupnou v ceně. Ne že by je chtěl prodávat, ale když bude o světě chobotnic všechno zveřejněné, i největším skeptikům nezbude než uvěřit, že se o prázdninách s těmi podivnými tvory cizího světa setkal. Možná budou mít zájem i učitelé, především Hrdinová, co učí biologii.
Rozloučil se rychle se všemi.
„Napřesrok přijdu,“ telepaticky ťukl Cilce, když jí podával ruku. „Přemýšlej o tom.“
„Řekli jsme, že nebudeš dolejzat,“ zamračila se.
„Nedolejzám!“ namítl Olda. „Jen připomínám. To není zakázané.“
Pak se s Čertem vrátili k tetičce, aby se s nimi rozloučila i ona.
„Jé!“ ťukl se do čela, když spatřil pana Prskavce. „Nestihl jsem dát vám domů postel!“
„To může počkat, nech to na nás,“ usmíval se pan Prskavec. „Kdyby to bylo nutné, sám ji už unesu, jak jste mě s Bísíájou dali krásně dohromady.“
„Brzy se tu zase stavím,“ sliboval mu Olda. „Léčení ještě neskončilo. Teď nemám sílu, ale až to budeme posílat tisíckrát silněji...“
„Tak přece si to Cilka rozmyslela?“ mrkl na Oldu starý pán lišácky.
„Ještě ne, ale úplně to nevylučuje; snad je to na dobré cestě,“ utěšoval se Olda. Pak jim ovšem musel vysvětlit, jak se s Cilkou dohodl.
„Já přece pořád říkám, že se umoudří, vždyť je to zatím jen takový žabec,“ řekl pan Prskavec spokojeně. „Určitě není zlá, aby to vydržela dlouho kazit.“
„Macounovi vůbec nejsou zlí,“ přidala se i tetička.
„A i kdyby,“ řekl Olda. „Sto na dva krát nic je jedna, sto na dva krát dva je sto milionů, ale sto na dva krát jedna je deset tisíc – a to je podstatně víc než jedna.“
„Počkej, téhle matematice nerozumím,“ zarazil se pan Prskavec.
„Tomu nemusíte rozumět, uvidíte, až přijedu příště!“
Víc z něho nedostal. Netušil, že ta Oldova matematika jednou převrátí naruby celý svět. Olda mlčel, tvářil se tajemně jako věštkyně Pýthie a pan Prskavec raději zanechal vyptávání. Kluk chce mít tajemství, ať je má. Rozloučili se ještě jednou, pak bouchly dveře a auto se rozjelo. Sbohem, vesničko, jedeme do města!
A zase doma!
Olda si hned po příjezdu uložil největší poklady do svého pokojíčku. Zatímco maminka třídila kufr podle toho, co půjde rovnou do pračky a co Olda ani neměl na sobě, ukládal si do poličky pečlivě obrázky Bísíáji a výjevy z cizích světů. Měl jich přece haldu.
Smečku dravých veleještěrů, pokoušejících se obklíčit skupinku vystrašených dětí.
Štěkajícího psíka s aureolou modrého ohně, statečně dorážejícího na obrovského, ale překvapeného a poděšeně couvajícího tyrannosaura.
Podivnou stromovitou bytost ze světa chobotnic.
Obraz skutečného Pekla, světa zvaného Gehenna.
Ale také Bísíáju na kůru kostela, zpívající andělským hlasem nábožnou píseň.
Ten obrázek musel namalovat dvakrát. Tak se mu povedl, že jej nechal tetičce, přitom jej sám chtěl mít také. Dvakrát musel namalovat také scénku, kdy Bísíája ve svých modrých šatičkách otvírá bránu do světa chobotnic a bozgi za ní vytváří iluzi velikých labutích křídel.
Ještě pečlivěji si uložil, co si vypůjčil od tetičky. Nevěděla, že si něco půjčuje a ani by mu to nedovolila, ale on jí vlastně nic nevzal, jen si něco zdvojil pomocí hmotové paměti. Duplikát si teď uložil co nejdál dozadu do zásuvky psacího stolu. Ještě se toho trochu bál, ale čím víc o tom přemítal, tím se mu to zdálo reálnější.
Pak ho napadlo podívat se na učebnice pro další ročník. Nikdy předtím nebyl šprt, ale teď ho samotného zajímalo, jak mu půjde učení, když do toho zapojí mimozemské možnosti.
Začetl se proto do jedné z učebnic...
Pokud to mohl posoudit, logické uvažování mu šlo díky úpravě od Bísíáji lépe, rovněž paměť se mu zlepšila. Po přečtení učebnice ji nejen uměl do posledního slovíčka, ale co bylo důležitější, všemu perfektně rozuměl. I když to mělo i nevýhody. Některé vědomosti uložené v učebnicích mu připadaly nehotové, příliš zjednodušené. Znal teď toho mnohem víc.
Tak ho nakonec nad učebnicí našla maminka. Nechtěla ani uvěřit svým očím, ale rychle se vzpamatovala. Ukázal jí pak, zpočátku opatrně, své obrázky. Opět málem nevěřila vlastním očím, jak byly dokonalé.
„Nikdy jsi přece tak hezky nemaloval?“ dívala se na něho překvapeně. „Neměl by ses přihlásit do nějaké výtvarné školy? Třeba by si tě tam všimli!“
„Nemám zájem,“ zavrtěl hlavou. „Půjdu na medicínu.“
Předvedl jí pak částečnou viditelnost, aby viděla, co ho k tomu asi přivedlo.
„Bísíája mi dala úžasné dary,“ dodal k tomu. „Léčila se mnou lidi a naučila mě to, ale měl bych k tomu vědět ještě mnohem víc.“
„Na taková rozhodnutí je brzy,“ konejšila ho. „Nejdřív musíš vychodit normální školu, pak se uvidí.“
„A co kdybych tu normální školu vychodil rychleji... řekněme za měsíc?“ navrhl jí. „Ty ani nevíš, co jsem dostal od Bísíáji za vědomosti!“
„To nejde,“ zarazila se. „I kdybys na to měl všechny vyžadované vědomosti, naše školy s něčím takovým prostě nepočítají.“
Olda se zamyslel.
„Naše školy...“ podotkl. „Ty příšerně zkostnatělé, nepočítají s ničím novým a už vůbec ne se zázraky.“
„Něco podobného nám říkala tetička a nakonec i pan Prskavec,“ odvětila zamyšleně. „Oběma šlo především o zázraky. A měl ses jich účastnit i ty...“
„Co je to vlastně zázrak?“ podíval se na maminku nevinně.
„Asi něco nadpřirozeného, ne?“ odvětila s tušením nějakého chytáku.
„Dobře,“ přikývl. „Jenže, co je v jednom světě nadpřirozené, může být jinde normální. Naši elektrickou svítilnu by v nějakém méně vyvinutém světě považovali za zázrak. A Bísíája dělala jen to, co je u nich normální.“
„Ale v našem světě to jako normální nevypadalo,“ dodala maminka.
„Jistě,“ souhlasil Olda. „Co je pro nás zázrak, je pro ně normální. Jenže pro mě už taky, vždyť to docela běžně používám. Není u nás normální létat bez letadla, a já takových zázraků umím víc. Měl bych je ale k něčemu dobrému využít.“
„Jenže jsi sám. Jeden člověk svět nepředělá.“
„Neřekl bych,“ zavrtěl hlavou. „Už se přece mockrát stalo, že jeden člověk změnil svět. Stačilo vynalézt něco důležitého, parní stroj, lokomotivu, letadlo nebo i kus správně ohnutého plechu, který při orání důkladně obrací hlínu. Vynález obyčejného pluhu dal přitom lidem víc než vynález dynamitu, ať mi to Nobel promine! A všechny vynálezy dohromady způsobily, že by člověk z předminulého století dnešní svět nepoznal.“
„Ty bys chtěl něco vynalézt?“
„Ne, ale znám spoustu věcí, které v našem světě vypadají zázračně. Nevynalezl jsem je, ale chci aspoň něco z toho použít, aby to sloužilo lidem. Nechtěl bych, aby si Bísíája někdy vyčítala, co mi to vlastně dala.“
Maminka se na něho pátravě podívala.
„Ta Bísíája byla docela hezká dívenka, viď?“
„Vždyť byla anděl,“ usmál se Olda. „Vědomosti měla... asi tak na pět našich univerzit. Navíc byla z civilizace, která je proti nám úžasně napřed. Ogdurové létali antigravitačními letadly ve stejné době, jako lidé na Zemi otloukali pěstní klíny a pazourkové nože. Dnes jsou nejspíš ještě dál, ale na úplně jiné úrovni.“
„A líbila se ti?“
Olda se na maminku podíval s útrpným výrazem.
„Líbila,“ řekl. „Ale ne tak, jak myslíš. Vždyť jsem se s ní skamarádil, ani jsem nevěděl, že je to holka! Na ní bylo hezké právě to, jak byla kamarádská.“
„Dobře,“ usmála se. „Teď máš jako nejbližšího kamaráda Čerta, že? Líbilo se mi, jak jsi ho namaloval proti tomu veleještěrovi. Je to hezky symbolické.“
„To není symbolické,“ zvážněl okamžitě Olda. „To je dokument, tak to skutečně bylo. Celá naše parta byla nedávno ve třech cizích světech. V jednom žijí pravěké potvory a Čert tam opravdu tyrannosaura zahnal.“
„Čert?“ rozesmála se.
Olda zavřel oči a začal vzpomínat, současně to telepaticky nasměroval na matku.
Desetimetrový veleještěr s obrovskou zubatou tlamou klusal přímo k nim. Neutekl by mu ani závodní kůň a byl od nich už jen sto metrů. Psík proti němu srdnatě vyrazil, ačkoliv se zdálo jisté, že ho ta obluda roztrhá jedním hrábnutím obrovské zubaté tlamy.
Náhle se pejsek změnil v obrovské klubko modrého ohně. Praskot a sršení elektrických výbojů vyvedly útočícího veleještěra z míry. Zastavil se, zařval a hrozivě vycenil zuby, ale z klubka modrého ohně náhle vystřelil do ještěřího nosu blesk a obr od Čerta odskočil.
„Jedeš, potvoro!“ štěkal Čert na netvora. „Zmiz! Nebo tě roztrhám!“
Ještěr na okamžik váhal, pak se otočil a dal se na zbabělý útěk, zatímco Čert se vítězně a s vrtícím ocáskem vrátil k Oldovi.
Olda přestal vzpomínat a vydechl si. Posílání úplných vzpomínek vyčerpávalo, ale bylo to velice efektní, stačil mu jediný pohled na maminku, aby pochopil, že zvítězil. Proti tak dokonalé představě se nedalo nic namítat, byla to skutečnost sama.
„Proboha!“ bylo jediné slovo, které vydechla.
„To bylo na druhém světě od naší Země,“ vysvětloval jí Olda. „Byli jsme až na třetím. Mami, chtěl bych se tam ještě někdy podívat. Aspoň na chvilku!“
„Jak ses tam dostal?“ vzpamatovala se konečně.
„Čert umí otevírat vesmírné brány,“ ujistil ji. „Byl už aspoň na stovce světů.“
Musel pak matce říci o Čertově nabídce andělskému příteli s pomocí.
„Čert tak získal, co potřeboval k cestám do cizích světů: bránu a zastrašovací oheň proti zvířatům,“ skončil. „Skoro mu závidím, ale já jsem dostal něco lepšího, schopnost pomáhat lidem. Čert toho využije k výletům a možná k útěku za fenkami, ale já budu užitečnější.“
„To si ještě pořádně promyslíme,“ odvětila maminka. „Ale teď půjdeme večeřet. Dnes už toho bylo dost, zítra je taky den.“
Další dopoledne strávil Olda přípravou na školu. Přečetl všechny učebnice, vlastně by už ani do školy chodit nemusel, ale jak říkala maminka, naše školy nejsou připravené na učení paměťovými pihami, takže mu nezbývalo než smířit se s vysedáváním ve školní lavici. Olda si to ale naplánoval jinak, věřil, že se s učiteli domluví. V Austrálii přece děti také do školy nechodí, učí se doma a do školy chodí jen skládat zkoušky.
No jo, ale to je v Austrálii...!
Největší pochopení teď našel u Čerta.
Je odedávna známé, že psi svým pánům až pozoruhodně rozumějí, ale u Čerta to platilo stonásobně. Možná nedosahoval průměrné úrovně lidské inteligence, ale u menší části lidské populace ji už asi přesahoval. Dalo se s ním diskutovat, ačkoliv Olda věděl, že v otázce fenek bude mít vždycky jasno po psím.
„Kdy si uděláme ten výlet?“ zajímalo psíka.
„Počkej trochu,“ konejšil ho Olda. „Teď to nepůjde. Začne škola a budu mít čas nejdřív v neděli.“
„Tobě se taky škola nelíbí, viď!“ nadhodil pes. „Já tu školu nenávidím. Nejraději bych ji zakousl. Místo abys chodil se mnou, chodíš někam beze mne a to se mi nelíbí.“
„Když... ta škola je nutná...“ povzdychl si Olda.
„Já vím, že bys tam nechodil, kdybys nemusel,“ uvažoval po svém způsobu psík. „Ale už jako štěněti mi vadilo, že jsi tam chodil beze mě. Pořád jsem se těšil, že tě někdy napadne vzít mě do tašky.“
„To jsi ale musel být štěně, aby ses tam vešel!“ usmál se Olda.
„Taky že jsem byl,“ připustil Čert.
„Jenže bys nevydržel zticha, začal bys tam kňučet a byl by průšvih!“
„Byl bych tiše jako myš, když kolem brousí kočka!“
„Jo, to říkáš teď,“ nevěřil mu Olda. „Kdo to vždycky kňučel, jen zabouchly dveře?“
„No jo, ale to jsem věděl, že jdeš pryč a dlouho tě neuvidím,“ omlouval to psík. „Víš ty vůbec, jak je takovému opuštěnému štěněti smutno?“
„Vidíš! A teď to začne znovu...“
„Však je na mně snad vidět, jak se mi to nelíbí!“ přispíšil si psík.
„Co se dá dělat, školu už nějak vydržíme,“ vzal Olda psíka do náruče. „Co bys řekl na občasné výlety do světů za světem chobotnic? Když tě takhle vezmu do náručí... a věděl bych ještě o něčem lepším...“
„Naposledy jsem musel u těch oblud utíkat po svých!“ připomněl mu vyčítavě.
„Já myslel, že to chápeš!“ urazil se Olda. „O tebe jsem se nebál, když jsem viděl, jak si na tebe netroufají, bál jsem se o kamarády, které by ti draci sežrali snadno jako ty pět buřtů.“
„Jo, pět buřtů... kdy já jsem dostal naráz pět buřtů?“
„Občas dostaneš dva i tři,“ poznamenal Olda. „Teď, co mám hmotovou paměť hiblag, nemusím na buřtech šetřit. Ale ty bys jich sežral každý den pět a vypadal bys za chvíli jako kulička. A tlustý pes, uznej sám, že to není ono. Mohly by se ti pak přestat líbit fenky! Nebo by ses přestal líbit ty jim!“
„Když ty buřty jsou tak dobrý!“ olízl se psík.
„No právě! Všechny dobré věci jdou na váhu. A tlustý pes ani o fenky nemá zájem!“
„Počkej... tím chceš naznačit, že mi přestaneš dávat buřty úplně?“ podíval se Čert na Oldu se strašným podezřením.
„Úplně ne,“ zavrtěl hlavou Olda. „Ale nedostaneš jich pět najednou. Dva, občas tři, to je rozumné množství, to stačíš přebytečný tuk vyběhat a na tom snad můžeme zůstat, ne?“
„No proto!“ odfrkl si pes. „Tohle je rozumná řeč. Ale co jsi to ještě říkal, že bys věděl o něčem lepším...?“
„To ještě přesně nevím,“ přiznal Olda. „A nebylo by to jednoduché.“
„Tak mi to přece řekni...“ žadonil psík.
„Víš, Bísíája mi vpravila do hlavy spoustu znalostí...“ začal Olda.
„Mně taky!“ skočil mu do řeči psík. „Něco je mi ale k ničemu. No řekni sám, k čemu potřebuje pes vědět, kolik nohou má stonožka, když něco tak hořkého stejně nemůže sežrat? Nebo ještě hůř, jak se protínají nějaké zakřivené čáry v prostoru? No řekni, k čemu takový pes potřebuje paraboly a hyperboly?“
„Počkej, nepřerušuj mě, nebo se nic nedovíš,“ zastavil ho Olda. „Taky si myslím, že mi dala nějaké zbytečné znalosti, zbytečné v našem světě, oni je asi za zbytečné nepovažují. Ale abych se dostal k tomu důležitému. Bísíája se neodvážila dát mi všechno co sama měla. Něco proto, že bych to beztak nezvládl, třeba tozogr, ten podivný nástroj, podobný žížale. Něco se mi ani neodvážila dát, například slýrib, abych nemohl cestovat mezi světy, tvrdila, že se to barbarům dávat nesmí. Tvůj andělský přítel ti ale slýrib dal a zřejmě se nebál, že bys toho zneužíval k nějakým lumpárnám.“
„Nějaké kázání jsem si od něho také musel vytrpět,“ přiznal psík.
„A pamatuješ si to ještě?“
„Aby ne!“ odfrkl si psík. „Hlavně si nemám všímat venušských a jupiterských světů... Až na jednu výjimku nedaleko od Země jsou nebezpečné, říkal. Prosím tě, kde jsou vlastně na obloze Venuše a Jupiter? Ještě tak měsíc je dost velký, aby se na něj dalo výt, ale všechny ostatní hvězdy jsou úplně stejné, kdo se má v nich vyznat? Ale povídej radši...“
„Některé ty vědomosti jsou velice zajímavé,“ navázal Olda. „Jedna z nich je nejspíš pro nás důležitá. Víš, jak se předávají umělé orgány?“
„No...“ zamyslel se psík, „Bísíája to dělala tím... tozogrem... Ten ale nemáme.“
„Tozogr je jen nástroj,“ pokračoval Olda. „Dopraví pár potřebných buněk na správné místo do těla a ty buňky se začnou množit. Tu schopnost mají všechny umělé orgány Ogdurů. Také jsou všechny slučitelné se vším, nemají tkáňovou nesnášenlivost, rozumíš?“
„Nerozumím ti,“ zavrtěl hlavou psík. „Nezlob se, ale pes nemusí chápat všechny lidské vymyšlenosti.“
„Nevadí, stačí ti chápat, že když chybí nesnášenlivost, takový orgán se uchytí kdekoliv. Proto mi je mohla dát, ačkoliv nejsem anděl. A proto jsi je mohl dostat i ty, pes. Chápeš?“
„No dobře,“ snažil se přemýšlet psík. „Tak je mám. Co z toho?“
„Co bys řekl na možnost, že bych ti dal idarchon?“ vyhrkl Olda.
„Myslíš játra na létání?“ podíval se na něho pes. „Ale... ty přece nemáš tozogr!“
„To je jen nástroj!“ opáčil Olda. „Já mám jiný!“
Otevřel zásuvku stolu a úplně zezadu vytáhl – starou injekční stříkačku po zemřelém strýčkovi, mezitím pečlivě vymytou a vyvařenou.
„Tohle ne!“ odtáhl se Čert. „Tohle znám od zvěrolékaře, to přece bolí!“
„Bolí,“ přikývl Olda. „Tozogr nebolel, ale ten nemám. Musíš se rozmyslet. Jestli chceš umět létat za fenkami přes ploty a třeba i na balkony, musíš něco vydržet. Já to budu muset vydržet také, ačkoliv to dostaneš ty.“
„No... ale... a co třeba nějaké bolestné...?“ napadlo psíka.
„Pět buřtů bude stačit?“ ani nemrkl Olda.
„Pět buřtů?“ zasvítila psí očička. „Najednou?“
„Najednou,“ slíbil mu Olda. „Pro jednou z nich neztloustneš!“
„Zajímavý, že to dřív nešlo!“ podotkl psík vyčítavě.
„Pro jednou – to znamená, že se to nebude opakovat každý den,“ upřesnil Olda. „Teď je na to ale ta pravá a jedinečná příležitost. Výjimka, rozumíš? Něco za něco.“
„No, za pět buřtů...“ ustoupil psík. „A nebude to bolet víc než u zvěrolékaře?“
„Hele, injekce proti vzteklině dostáváš i bez bolestného!“ připomněl mu Olda. „Tohle by vážně nemělo být horší.“
„Nemělo být?“ podotkl významně pes. „Nějak v tom necítím žádnou jistotu, uznej!“
„Vyzkoušené to nemám,“ pokrčil rameny Olda. „Uznávám to. Proto ti také nabízím pět buřtů, jinak by ti stačily tři.“
„Ale co když se to nepovede?“ staral se pes.
„Kdyby to nevyšlo, zavoláš andělského přítele. To máš přece dovolené.“
„Tak dobře,“ ustoupil Čert. „Za pět buřtů... a nebudeš mě kárat, když si občas... někdy na pár minut zmizím...?“
„Když to nebude na dlouho...“ podotkl Olda. „To víš, někdy se i člověk může bát, aby se psovi nic zlého nestalo...“
„Dobře, tak začni, ať je to za námi!“ pomyslel si pes.
Olda sice čekal delší přemlouvání, překvapilo ho, jak snadno se dal Čert přesvědčit, ale nakonec, přesvědčování nebylo nejhorším krokem, jemu samotnému trvalo rozhodování déle a nebylo tak jednoduché. Riziko tu přece bylo. On sám nebyl doktor, aby to dokázal posoudit odpovědně, neměl ani odvahu za nějakým doktorem jít, musel by mu třeba prozradit víc než by chtěl a riziko by se nemuselo snížit. Vědomosti od Bísíáji mu dovolovaly optimismus, ale jisté nic nebylo. Až na možnost zavolat andělského přítele, kdyby to nevyšlo. Asi by pak oba kajícně vyslechli nějaké kázání, ale možná výhra za tohle riziko stála.
Posadil si teď psíka vedle sebe na postel. Maminka byla na nákupu, takže její hubování nehrozilo. Ještě jednou potěžkal v ruce injekční stříkačku. Ta strýčkova byla ještě poctivá, starodávná, skleněná, ne jako ty moderní umělohmotné, ale i tak nevážila mnoho.
Pak se zprůhledněl a nechal ze sebe viditelný jen idarchon. Nasadil hrot jehly tam, kde byl nejblíže – a odhodlaně přitlačil.
Bodnutí čekal, ale přece jen ho na okamžik nepříjemně překvapilo. Byl ale už předem rozhodnutý nezdržovat to. Viděl teď, jak se hrot jehly přibližuje k idarchonu, až zmizel pod jeho povrchem. Zabolelo ho přitom uvnitř, ale stiskl zuby, je to přece jenom pitomá injekce, těch už snesl! Zatáhl za píst a do stříkačky vhrklo trochu jeho krve s tmavohnědou hmotou, až se mu z toho udělalo nanic. Překonal to se zaťatými zuby. Doktor musí vydržet víc, snad už to bude všechno, řekl si. Vytáhl opatrně jehlu z břicha a chvíli pozoroval, jak v něm poškozený orgán trochu krvácí. Teď bych potřeboval trochu energie od někoho zvenku, napadlo ho, ale nikdo tu nebyl, kdo by mu mohl pomoci.
Idarchon se sám stáhl, okraje rány přestaly propouštět krev, snad se brzy vzpamatuje, uvažoval Olda.
„Teď pojď ty,“ pozval psíka na klín.
„Vypadalo to chutně,“ olízl se Čert. „Já rád játra!“
„Na tahle si nech zajít chuť,“ odsekl Olda, protože ho to ještě trochu bolelo.
Psík si lehl Oldovi na klín. Olda se trochu soustředil a zprůhlednil psíka. Zase ho uvnitř zabolelo, když nutil svůj poškozený idarchon k vyčerpávající činnosti.
Psík měl orgány uspořádané trochu jinak jež člověk, ale byly podobné a daly se snadno rozeznat, zvlášť když je Olda už několikrát viděl na sobě. Rychle přelétl očima ty běžné. Psí srdíčko bylo sice trochu menší, ale jinak stejného tvaru. Spatřil tam ale dva úplně neznámé orgány, jeden až u krku, druhý naopak uprostřed břicha, ten měl ošklivou zelenavou barvu zkažených párků. Játra ale byla na správném místě, tam kde je Olda očekával.
„Teď vydrž!“ upozornil psíka a nasadil jehlu.
„Jaúúú!“ zaúpěl telepaticky psík.
„Vydrž!“ pobídl ho Olda. „Pět buřtů snad za to stojí!“
Psík jen neslyšně telepaticky kňučel, ale asi za to nemohl, vycházelo to z něho.
Hrot jehly naškrábl psíkovi játra a Olda vmáčkl do rány obsah injekční stříkačky. Dával tím psíkovi kus sebe a mělo by to stačit. Andělské orgány jsou přece slučitelné se vším.
Vytáhl rychle jehlu ven.
„Počkej, ať si to můžu olíznout!“ žadonil psík. „Bolelo to! Víc než injekce!“
„Ty počkej!“ zarazil ho Olda velitelsky.
Pak poslal na psíka část síly. Neodvážil se dát to naplno, obával se, aby to jeho vlastní poškozený idarchon nevyčerpalo, ale zdálo se, že funguje dál, jinak by nemohl ovládat svou vlastní i psíkovu průhlednost.
Psík se zatetelil blahem. Bylo to nad rámec domluvy, ale bylo to příjemné. Olda chvíli pozoroval, jak se rána na psích játrech svírá a přestává dovnitř krvácet. Pak spatřil, jak se na povrchu hladkých jater objevil nepatrný pupínek a začal zvolna pučet. Zvolna? Zvětšoval se přímo před očima a za chvilku byl větší než hrášek. Takhle rychle nekyne ani těsto s droždím! To by ale znamenalo – úspěch!
Víc se ale dívat nevydržel a přestal psíka zprůhledňovat, cítil už příliš velkou únavu.
Jistotu budou mít až zítra, ale už teď to vypadá nadějně.
Tedy, jestli se to povede, zamrazilo Oldu, bude Čert létat, ovládat oheň, zvedat očima předměty, ale především – dokáže posílat volnou energii na lidi. Nejspíš nebude mít sílu jako Cilka, ale i malá veličina je víc než nula. S Oldou se to znásobí a v exponentu to bude tisíckrát víc, než by dokázal dávat Olda sám. Ale co je nejdůležitější, psovi na rozdíl od Cilky nebude vadit závislost na Oldovi. U psa je to přirozený vztah, Olda je jeho smečka. Olda zase nebude záviset na jedné vrtošivé, ješitné holce, které očividně dělalo potěšení, že on bude bez ní nula. Naopak, teď bude nula ona bez něho!
Co udělám, kdyby si to přece jen rozmyslela? napadlo ho.
Pravda, nabízenou spolupráci by neměl odmítnout. Cilka bude mít větší sílu. Ale teď by to byla spolupráce víc než rovnocenná, vydírat by ho nemohla. Konec konců, psíka si může upravit i ona, pokud ji to napadne a troufne si na to. Asi bych jí v tom měl pomoci, uvažoval, i kdyby se na mě vykašlala. Čím nás bude víc, tím víc dobrého vykonáme...
„Ty buřty...“ strkal mu Čert čumákem do ruky. „Slíbil jsi je...“
„Necháš mě trochu se vzpamatovat?“ zahuboval Olda a zplna se nadechl. „Neboj se, buřty dostaneš, to bude první, co teď udělám. Sám to mám bez buřtů i bez pohlazení!“
Opatrně shodil psíka s klína na podlahu. Psík se postavil a důvěřivě čekal, co bude dál. Mělo to přece skončit až psí pochoutkou.
Olda bez dalšího reptání vytáhl hiblag. Buřt už měl připravený uvnitř, stačilo podívat se skrz kámen na podlahu a vyslat telepatický příkaz.
Na podlaze se postupně objevilo pět krásných, tučných špekáčků. Psovi při každém jen zasvítila očička a jakmile napočítal do pěti – a Čert už počítat uměl – vrhl se na krajní, popadl pochoutku do tlamy, pak si lehl a začal si ji okusovat a vychutnávat.
„To si dám líbit,“ vrčel blahem. „Měl by ses naučit udělat i játrrra. Já je strrrašně rrrád a když jsem je viděl na sobě, dostal jsem na ně hrrroznou chuť.“
„Játra se naučím,“ sliboval Olda psovi.
Před očima mu ale ubíhalo víc než pár buřtů, případně jater. Psovi to stačí, ale jemu se začíná plnit, k čemu ho Bísíája připravovala. Současně ho ale až zamrazilo, když si uvědomil souvislosti, které ho napadly vlastně až teď, po první úspěšné operaci.
Andělský přítel daroval Čertovi hvězdnou bránu – umělý orgán slýrib. Dokonce novější, než měli sami Ogdurové včetně Bísíáji. A také orgán, kterým psík zastrašoval zvířata na Dinosaurii. Jistě nebyl určený jen k tomu, psík mohl na radu andělského přítele využívat jen některé vedlejší efekty.
Jenže, a to napadlo Oldu až teď, andělský přítel nepotřeboval psa předělávat! Vždyť mu nic dávat nemusel! Mohl být stále s ním a chránit ho, jako před elektrickými kočkami, proti kterým byli sibiřští tygři neškodná koťátka. Kdoví, jestli opravdu potřeboval jeho čich. Mohla to být jen záminka. Andělský přítel by si jistě poradil i bez psa, ale pes mu dal svou ochotou příležitost poskytnout mu protislužbou nějaké dary...
Proč mu ale nedal přinejmenším stejně užitečný idarchon?
Oldu až zamrazil náhlý nápad, že ty dary dostal sice pes, ale spolu s ním i on. Barbar je dostat nesmí, to je pro Ogdury zákon, ani jejich přítel si je nedovolí otevřeně překročit. Ale nic mu nebrání dát je psovi. Zejména když žádný zákon psům výslovně nezakazuje předávat takový orgán dál – a třeba i člověku.
Počkáme, až jak to dopadne, uvažoval Olda. Jestli dobře, zkusím druhý krok, přenesení orgánů ze psa na člověka. Měly by být přece slučitelné v každém směru.
Jestli to ale dopadne...
Zamrazilo ho, když si uvědomil důsledky.
Nebude se svým psem jenom léčit lidi! I když jistě také, byl by přece zločin nevyužít dar takového významu. Ale kromě toho...
Dobrodružné cestování je snem každého kluka a jemu se může splnit víc, než by si kdy předtím odvážil pomyslet!
Kolumbus kdysi objevil Ameriku, on může objevit víc než pouhý jeden kontinent!
Nejen náš svět, ale všechny okolní světy mu budou ležet u nohou!
Bude je moci navštěvovat! Objevovat je! Využívat! Přátelit se na nich s lidmi i s jinými bytostmi, jistě se tam najdou vlídnější tvorové než nevrlé chobotnice!
Brány vesmírů se před ním otevírají...
© Praha 2003
 |
|
Kniha končí, ale příběh kluka Oldy, psíka Čerta i jejich kamarádů pokračuje. Další kniha má název Učedník andělů a opět začíná prvním dnem – tentokrát školního roku...
Konec
© 2003 Václav Semerád, Praha
Následuje: Učedník andělů Andělská trilogie 2 Skupina
Paralelní 01) Čtvrtá říše
02) Čtvrtá Země
03) Andílek
04) Učedník andělů
05) Andělský svět
06) Duch a ďáblice
07) Svět ďáblic
08) Válka ďáblů
09) Asistenti Erduka Titul: Andílek
Podtitul: (Andělská trilogie 1)
Autor: Václav Semerád © 2003 Václav Semerád, Praha
Skupina: Paralelní vesmíry
3
Veškeré připomínky jsou vítané vsemerad@volny.cz
Nakladatel: Nová forma Týn nad Vltavou
Žánr: Dětská science fiction
Téma: Andílek
Ilustrace: © 2016 Barbora Brunnerová
Vyšlo: 2016
ISBN: 978-80-7453-667-0
Seženete ji: Nová Forma
Cena: 172Kč
Next: Učedník andělů
(Paralelní vesmíry 4) Anotace Andílek je první kniha z dětské sci-fi trilogie. Odehrává se na Zemi, ale jeden z hrdinů tu není doma...
Hlavním hrdinou není andílek sám, ale kluk Olda, takový obyčejný kluk ze sídliště. Má úplně běžné problémy se školou, s rodiči... až do chvíle, kdy v parku při venčení pejska Čertíka potká mimozemšťana... Žádného zeleného mužíčka, ale krásnou dívenku, menší než je sám, která na Zemi nešťastně uvízla a neví si rady. Je to mimozemské dítě a to ji s Oldou spojuje. Andělka ve vesmíru zabloudila a neví, kudy nazpátek. Olda jí v nouzi díky rodičům poskytne azyl, andělská dívenka se naopak snaží být lidem užitečná. Umí to dobře, vždyť pracuje se zázraky! Není pro ni těžké upravit si Oldu i jeho psa, aby jí pomáhali. Věnuje jim tedy část svých schopností a když se přece jen odhodlá hledat cestu domů, zůstane po ní v našem světě pozitivně zmutovaný Olda a jeho pes.
Zázraky teď začne Olda konat sám a zdá se mu, že před ním leží celý vesmír. Tím spíš, že pes Čert umí otvírat hvězdné brány...
Děj knihy se odehrává v paralelních vesmírech, souběžně s dějem knih Čtvrtá říše a Čtvrtá Země. Hrdinové Čtvrté Země narazili na svět koncentrovaného zla - pravé Peklo. Ota Vávra si tam stěžuje, že zlo má ve vesmíru převahu... ovšemže se mýlí... Připomínky Tuto dobrodružnou knihu si můžete sami upravit. Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. SDÍLENÁ LITERATURA
www.romanyzdarma.cz
www.cteni-zdarma.cz
www.giweruz.cz
Tento pokus o sdílenou literaturu rozesílejte, prosím, dál. Pokud usoudíte, že napsaný text byl pro vás natolik zajímavý a čtivý, že byste byli ochotni ho finančně ohodnotit, pošlete autorovi na číslo konta
***
1479600028/3030 ***
dobrovolný příspěvek (do dvaceti korun).
Jde o nový směr šíření literatury bez mezičlánků a dalších nákladů, který by se časem mohl stát přijatelný autorům i čtenářům. Díky. 2 Bísíája Oldu upravila a) 003=42.9% 3,Má to rozšířit i na jeho kamarády? b) 004=57.1% 4,Nebo to omezí na Oldu? Bísíája to má zakázáno, ale už to porušila... Úpravy tedy nemá jen Olda. Kdoví, co z toho bude... Celkem : 7,
uzavřeno 3 Jste pro konflikt v kostele? a) 003=37.5% 3,Ano b) 005=62.5% 5,Ne (Námět čtenáře) V kostele konflikt nebude, ale dozvědí se tam o něm. Celkem : 8,
uzavřeno 4 Má sehrát významnou úlohu pes Čert? a) 009=100% 9,Ano b) 000=0% Nebo je Čert jen drobná ozdůbka? Pozor, Čert je už teď Oldův kamarád! Čert získá velice významnou úlohu. (to nic není proti závěrečnému překvapení:-). Celkem : 9,
uzavřeno 5 Kdo si přijde pro Bísíáju? a) 013=81.3% Zvířátko b) 003=18.8% 3,Anděl (Druhá možnost je asi pravděpodobnější). Takže si pro Bísíáju zvířátko přiletělo. Je to ale hodně divné zvíře... Je to ještě zvíře??? Celkem : 16,
uzavřeno 6 Má Cilka s Oldou spolupracovat? a) 002=33.3% 2,Ano b) 004=66.7% 4,Nebo ne? (Námět čtenáře) Přejete si, aby nespolupracovali... no, myslel jsem si to. Ale bude to složitější. Nezdůrazňoval jsem, že budou jeden bez druhého nuly? Cilka je ženská, má nárok na nějaké zdráhání. Co se dá dělat, Olda z toho snad nějak vybruslí. Celkem : 6,
uzavřeno 7 Jak by mělo vypadat zvířátko z vesmíru, co si přijde pro Bísíáju? a) 002=22.2% 2,Kočka b) 004=44.4% 4,Pes c) 003=33.3% 3,Tříoká hatérie Na zvířátko se sešlo několik nápadů. Kočka, pes, tříoká hatérie. No, mě napadlo něco ještě jiného, to bylo, panečku, překvapení! Zvířátko nevypadá nijak! Nemá vlastní podobu, tudíž může vypadat jak chce! (A nebijte mě! :-) Celkem : 9,
uzavřeno 8 Má zvířátko Oldovi dál pomáhat? a) 003=37.5% 3,Ano b) 005=62.5% 5,Nebo odletí za Bísíájou? (Snadná otázka) Celkem : 8,
uzavřeno 9 Má Olda podniknout do vsi výpad proti Ingrid? a) 002=100% 2,Ano b) 000=0% Nebo má Ingrid přijít za ním? Na konfliktu se tím mění charakter... útok nebo obrana? Přišly jen dva maily, oba shodné, takže vzhůru do jámy lvové! Ačkoliv se v další kapitole ukázalo, že na tom nesejde, rozhodnutí nemá v ruce Olda ani Ingrid, výprava Oldy do vsi jistě nebyla bez napětí. Celkem : 2,
uzavřeno 10 Má se Olda s Cilkou nakonec přece domluvit? a) 002=25% 2,Ano b) 006=75% 6,Nebo má Cilka zůstat tvrdohlavá? Neříkejte, že bude tak škodolibá, to přece není možné! Cilka tedy zůstala tvrdohlavá, ačkoliv... nechala si zadní vrátka. Olda se ale s tak nespolehlivou parťačkou spokojit nemohl. Otázka, zda se s Cilkou dohodne či ne, tím ztratila na důležitosti. Snad to aspoň Cilce pomůže v dalším rozhodování... (Tuto otázku jsem tam vpašoval, abych se přece jen mohl vrátit k Cilce. Pěkně jste mi rozhodili koncepci, jen co je pravda!) Celkem : 8,
uzavřeno 11 Má mezi Cilkou a Oldou zasáhnout andělský Přítel? a) 002=40% 2,Ano b) 003=60% 3,Nebo mu to má být úplně šumafuk? Andělský přítel snad zasahoval až až... Musí všude působit jako Deus ex machina? Vzpomeňte si na Cimrmana: Nebude raději děj zpovzdálí sledovat (a víte, že to taky není špatný?) Celkem : 5,
uzavřeno 12 Má Máňa zachránit zvířátko z vejce? a) 000=0% 00,Ano b) 002=100% 2,Nebo je dinosaur na vsi trochu moc? (Námět čtenáře) Moc zájmu o dinosaura nebylo, nevadí Celkem : 2,
uzavřeno Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Andílek Andělská trilogie 1 četli
17 (1=normal)
alten=1045
Q-211205204=2014
Q-220125185=1855
Q-21112818=1423
Q-22020120=2019
host=1620
Q-22020418=1843
Q-21112523=0131
Q-22021707=1014
dudasekk=1936
Q-UKARVPP=2244
Q-2203102=1605
akvirk1969=2231
Q-220418=2247
Q-22042022=2214
Q-220117070=0943
Q-220117193=1644
Včera 13 návštěvníků, Andílek Andělská trilogie 1 četli 0
"Andílek (Andělská trilogie 1)" (komentáře)
Téma=Andílek
Errata:
ZDE
můžete změnit jméno hlavního hrdiny i hrdinky (třeba na svoje). (Nastavení platí i pro jiné knihy.)
19.07.2021 09:21
Domů
Statistiky