Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ministr války vévoda Jan Dunbar byl impozantní již svým zjevem. Prostřední postavy, širokoramenný a statný, s hrdou vznešenou tváří, vroubenou silně prošedivělými vlasy, nakadeřenými do prstýnků. Jezdecké kalhoty, lehká hedvábná košile a přes ni tygří kožešina, jeden z atributů komthura. Na prsou se mu houpal zlatý komthurský kříž s rubíny.

Petar Vukovič jej očekával vsedě se zkříženýma nohama na pokrývce, rozprostřené na holé skále. Seděl se svěšenou hlavou a mlčel, když generál seskočil s koně a kráčel k němu; jen mlčky pokývl, aby se posadil. Dunbar usedl naproti němu a zkoumavě hleděl na chlapcovu tvář.

„Zvítězil jsi, jak jsem slyšel.“ řekl potom.

„Ztratil jsem polovinu bojovníků. To jsi také slyšel?“

„Dobře bojoval, kdo polovinu zachránil. Nepřítel byl zničen do posledního muže, tuším?“

„To byla naše povinnost. Ale padlo mnoho mých přátel...“

„Já vím.“ Vévoda vztáhl ruku a dotkl se hlavy Myšky, která se na něj mile usmála, „To proto jste se stříhali?“

„Patříme už smrti, ne životu.“

Petarovi jezdci byli shromážděni opodál, posedávali po skalách a čekali, co bude. Dunbar si je pozorně prohlédl.

„Zdá se, že jsi schopný velitel. Škoda, že jsem tě nepoznal dřív. Jakou máš vojenskou a řádovou hodnost?“

„Na to jsem se prozatím nezmotal. Nejsem si jist, zda jsem vůbec Templář.“

„Tak si klekni!“ Dunbar vytasil meč, dotkl se jeho ramen a odrecitoval text zasvěcení. „Ani po tobě nechci přísahu. Myslím, že svoji způsobilost jsi nám všem dokázal...“

Petarovy jezdce povýšení jejich velitele potěšilo; provolali mu slávu.

„Vlast a císař ti děkují mými ústy. Vrátíš se teď domů?“

„Je snad válka už vyhraná? Až bude zabit i poslední nepřítel...“

„Jo, jistě. Jaká je situace v Indiopolisu?“

Petar kývl na svou čarodějku Laiu, ale generál už si povšiml Myšky, která na něj působila lepším dojmem. Kývl na ni, přišla blíž a uklonila se mu; zkusmo se propojili myslí, vévoda si přečetl její vzpomínky a poděkoval.

„Bylo by mi potěšením, Mistře...“ pípla s hlubokou úctou.

„Snad později.“ odpověděl nahlas, když tak začala. Poodstoupila.

Petar si výměny zdvořilostí také povšiml. Zhluboka vzdychl.

„Možná bude lepší, když se tvůj oddíl vrátí zpátky do Indiopolisu,“ řekl Dunbar, „Moje armáda uzavře průsmyky a bude střežit cestu. Předpokládám, že to budou zkoušet tudy; druhá možnost je přes Indiopolis, ale tam to hlídá Valérie. Nevím, co ještě je napadne...“

„Znáš nepřátele dobře?“

Vévoda zhluboka vzdychl: „Až příliš dobře. Čekal jsem je. Celý život jsem čekal, že jednoho dne přijdou. A těšil se na chvíli, kdy budeme opět stát proti sobě, tváří v tvář. Požádal jsem císaře, aby mi dovolil vyrovnat se s nimi... protože můj dluh s nimi není ještě završen!“

„Taky já už mám s nimi svůj dluh...“

„Vím. Ale ten můj je starší. Tys nepoznal nenávist, která se zažere do krve a do kostí během desítek let; nepoznal jsi nenávist, která ti nedovolí v noci spát, kvůli níž se budíš, která tě zákeřně přepadá ve chvíli, kdy se ti zdá, že jsi šťastný. Já tu nenávist znám. Je to nenávist k lidem, kteří nosí zbraně a ničí štěstí pokojných občanů. Bojoval jsem proti nim, než jsem přišel sem do Arminu. A oni teď přišli za mnou.“

„Tvá nenávist je ušlechtilá, vévodo!“

„Nevím. Je to nenávist. Těším se na chvíli, kdy budeme stát opět proti sobě. Tváří v tvář, zbraň proti zbrani.“

„Možná tě chápu. Tyto dny jsem poznal zradu muže, kterému jsem chtěl věřit. Poznal jsem pocit vlastní neschopnosti zabránit zlu, marnosti nad smrtí těch, které jsem měl chránit. Je to to, co cítíš ty?“

„Aha. Takže i ty už znáš nenávist.“

„Do konce života budu bojovat proti takovým lidem.“ řekl Petar.

Komthur jej objal a políbil na čelo: „Pomáhej ti Bůh.“

Vévoda Jan Dunbar byl třetí v pořadí státních hodnostářů. Byl předsedou parlamentu, ministrem války a komthurem řádu; ale především manželem Julie, nejvýznamnější dcery kardinála Baarfelta. Vážný, mírný a laskavý, málokdy se objevující na veřejnosti mimo případy, kdy mu to velela povinnost. Vůbec dělal málokdy něco, co přímo nemusel; nebylo známo, jakým způsobem se baví, pokud vůbec kdy. Zúčastňoval se akcí pořádaných státem, hlavně těch, které organizovala jeho choť; jinak se zdržoval ve svém paláci a nikdo nevěděl, co dělá.

Julie byla čarodějka, druhá v pořadí. V mládí soupeřila s Valérii (a její sestrou Veronikou), kdežto na ni zas útočily její sestry; nikdy však toto soupeření nepřerostlo ve zlobu či nenávist. Mezi telepaty je těžké někoho skutečně nenávidět, mají ve zvyku otevírat mysl každému a tato výměna mezi nimi vytváří pouto pevnější než ocel. V mládí byla Julie poněkud rozpustilá a divoká, ale nyní, ve vyšším věku...

Nesmysl. Čarodějka nikdy nedostane rozum. Morrigan obtěžuje svět minimálně čtrnáct století a doposud se neuklidnila. Julie neplánovala setrvat mezi lidmi tak dlouho, naopak v mládí dělala všechno možné, aby opustila tělo co nejdřív. Pokud přežila, pak díky své ostře broušené šavli a schopnosti magie. A kamarádkám, které jí kryly záda. Sekta Zlých Jazyků ji pomlouvala, že čím je starší, tím je potrhlejší; tuto pomluvu milovala jako všechny, co se o ní kdy povídaly. Není vyloučeno, že řadu svých vylomenin vykonala jen proto, aby se o ní víc povídalo.

Julie ve svém životě vykonala řadu významných činů. Kromě jiného přivedla na svět jedenáct dětí. Její nejstarší dcera Iris si kdysi vyžádala deset, ale když pak odešla, Julie se rozhodla slib splnit a ještě ji nahradit. Ne všechny žily v Arminu, kde ale přesně jsou, věděla jen ona; a samozřejmě všichni sourozenci. Všechny děti byly spojené telepaticky.

Nejstarší Iris občas přicházela domů; také ona měla už několik děti, jako ostatní sestry. S kým? Věděla jen ona. Kde žijí? Ví jen ona. Možná se občas někomu pochlubí, možná se to dá vyčíst z její mysli; je však zaručené, že říká pravdu? A záleží na tom vůbec? Oči jí zmodraly od koření, jinak vypadá jako dospívající dívka. Téměř přesně se podobá matce Julii, jejíž portrét v osmnácti letech visí na čelní stěně salónu.

Jak vypadá Julie dnes? Jak chce; v běžném denním provozu chodí buď nahá, nebo v šafránovém rouchu kněžky. Vlasy si spálila i s kořínky, nerostou jí. Od kořene nosu k temeni má stříbrolesklý tilak, znamení své hodnosti. Za všedních dní je téměř neviditelný, o slavnostech se rozzáří. Tehdy také se vyzdobí nádhernými šperky, přepychovými róbami, účesem... krásná jako dřív, za svého mládí. Slavnosti má ráda, tehdy se rozveselí a chová se téměř přívětivě. V současnosti je vrchní pořadatelkou zábav nejstarší dcera Gina, po matce podědila kromě krásy též neutuchající sexuální chtivost. Obvykle se jí podaří zatáhnout do orgií i matku, a to pak účastníci něco zažijí.

Palác Dunbarů (zámek na předměstí) patří k těm sídlům, která jsou uvnitř větší než venku. Dělí se na dvě křídla, mužské a ženské. Mužské obývá vévoda Jan a jeho synové, ženské je vyhraženo vévodkyni a princeznám. Málokterá z dcer je vdaná ve smyslu, že by byla paní některého rodu; tehdy by odešla a žila ve vlastním sídle, ale projevují minimální zájem. Provdávají se, přivádějí na svět děti, přicházejí a odcházejí; většina jejich životních partnerů a potomků jsou pravděpodobně lidé, i když někteří pocházejí z jiné dimenze. Pokud přivádějí na svět hybridy mezi člověkem a něčím jiným, pak je nepředvádějí veřejnosti. Nebo dobře maskují.

Jedním z oblíbených odvětví výzkumu je genetika, věda zvlášť vhodná pro ženy, které mohou dělat pokusy samy na sobě. Významné pomluvy: naučily se oplodnit navzájem, jedna dívka druhou nebo dokonce sama sebe. Ideální neposkvrněné početí, nemyslíte? Některé přivedly na svět míšence lidí s démony, na orgie zvou bytosti z altisvětů a nechávají oplodnit muži ze svého rodu. Jak se sluší a patří, vévoda má několik levobočků, dokonce i s vlastními dcerami. Někteří z potomků Julie pocházejí ze semene významných přátel rodu; není vyloučeno, zda ještě v budoucnu nepřivede na svět další. Její více než vřelá náklonnost k značně nebezpečným démonům je všeobecně známá. Taky je ovšem možné, že všechny ty řeči jsou pouze výmysly; princezny mají rády legraci a nezkušeným hostům jsou ochotny namluvit cokoliv.

S těmi hosty se to má tak: vstoupit do paláce Dunbarů znamená zažít něco podobného jako Alenka v říši divů. Pozvání dostala řada spřátelených hostí, ale doposud nikdy nikdo, kdo by mohl vydat rozumné svědectví. A pokud někdo takový existoval, po krátké době pobytu přestal být nezávislým, zařadil se mezi přátele rodu a začínající čaroděje. Nejspíš se nikdy nedozvíme, jaká je skutečná pravda.

Všichni ti, kteří se zúčastnili víc než jednou, se časem připojili (byli připojeni) ke klanu. Adoptováni, čímž získali právo připojit ke svému jménu ještě predikát von Dunbar. K ničemu jinému je to neopravňovalo, zato měli povinnost všemožně bránit rod a jeho zájmy, doma i v cizině. Možná vám to nepřipadá jako moc žádoucí kariéra; ale ti lidé patří k bojovnické kastě, kde je takové myšlení přiměřené. Řada jich pocházela z Afriky, Asie a jiných zvláštních míst, kde je někdo z rodu sebral a přivedl sem; pro ty to byl ovšem vzestup velmi významný. V mnoha případech hájili zájmy Dunbarů mnohem nadšeněji, než mládež narozená přímo v rodu.

Není pravdou, že by adopční rituál nezbytně vyžadoval sexuální kontakt; jediný skutečně nezbytný akt bylo vložení rukou na hlavu dotyčného a prohlášení před svědky, že vévoda či vévodkyně jej přijímá do rodu. Ale mnozí mladí sexuální styk (včetně propojení mysli) striktně vyžadovali a Julie i Jan se po kratším odporu dali přesvědčit. Nebylo povinné vystřídat také všechny ostatní, ale když nový člen chodil pilně na orgie, dříve či později k tomu došlo, pokud to bylo technicky možné. A jak jim pozvolna stoupalo sebevědomí, došlo i na šelmy, démony a všelijaké zrůdy.

Odkud se vzal názor, že právo počítat se k Dunbarovu rodu má každý, kdo se byť jen jednou vyspal s Janem či Julií, i když nebyl oficiálně adoptován a zaregistrován, nemám tušení. Snad že členů rodu bylo tolik, že se v nich nikdo nedokázal vyznat? Nebo že byla Julie tak krásná a Jan tak přitažlivý? V každém případě zájem byl velký a neustával.

Nejnovějším zájemcem o adopci byla Myška; stačilo se na ni jen podívat či zlehka osáhnout mysl, a bylo jasné, že to dlouho trvat nebude. Vévoda se jí líbil, ale hlavním důvodem bylo jeho významné postavení; Myška byla dítětem své země a doby, v níž žádná Správná Holka nevynechá příležitost. A hlavně: nikdy se nemilovala s někým tak starým a byla hrozně zvědavá, jak to po tolika zkušenostech s různými ženami umí. A když ona bude dobrá a poskytne mu správné potěšení, proč by časem nemohla přeskákat do lůžka Denise i Tomáše Baarfelta, a když na to přijde i Julie, Maryšky, Veroniky a Valérie? Správná Holka přece dokáže všechno!

Byla Myška zvrhlá? Určitě ano; potěšilo by ji, kdybyste ji tak nazvali. Jen se bála, že nebude dost zvrhlá, aby uspokojila všechny požadavky. Ale bude se snažit ze všech sil, to si buďte jistí!

Milwarr byla čarodějkou medvědů. Což je informace zajímavá, neboť medvědi žádné čarodějky nemají. Jsou okrajovým národem, v Arminu jich žije málo, ve vysokých horách či hlubokých lesích. Také s jejich intelektuální úrovní to není slavné, alespoň pyšní tygři, leopardi a jaguáři to o nich říkají. Ani psi, vlci, lišky, šakali atd. si je mimořádně neoblíbili; zkrátka být medvěd není tak velká výhra, jak by se mohlo zdát.

Být dívka Emília taky nebylo nic moc. Byla tanečnicí na Atanoru. Nevěděla z jakého je rodu a jaké má příjmení, tam se jí na nic nikdo nikdy nevyptával. Matka byla snad Italka; už když přišla, byla na smrt nemocná a ani na Atanoru ji nedokázali zachránit. Otec byl zahalen tajemstvím. Emília byla tedy sirotek a pečoval o ni klášter. Nebyla zvlášť hezká a hlavně už v dětství mimořádně narostla, takže mezi éterickými čarodějkami působila poněkud směšně. Nadání pro magii měla minimální, zaměřené spíš na praktické činnosti. Čím bude v dospělosti, si netroufala odhadnout.

Navíc měla poněkud nešťastnou povahu. Nemohla přehlédnout, že vypadá dost jinak než ostatní. Byla typ, který nebývá příliš oblíben, často ji považovali za starší než ostatní, přidělovali jí úkoly které nezvládla a potom se divili. Měla tendenci nadměrně zarůstat ochlupením, pokud se nekoupala v ohni, tloustla a nabývala na místech, kde to nebylo zrovna žádoucí. Často se prohlížela v zrcadle; ostatní holky ji přesvědčovaly, aby si z toho nic nedělala a myslela pozitivně, čímž jen zvyšovaly její depresi.

Ještě ke všemu byla mimořádně sexuálně náročná. Ne jako ostatní WZ, které muže loví a vysávají z nich energii; prostě se toužila zamilovat, chodit s nějakým klukem, kterému by se líbila, často a vášnivě se s ním milovat, vzít si ho a mít s ním děti. Bohužel kolem čarodějek se motá spousta kluků, ale ti mají docela jiné představy o budoucnosti i o partnerce. Nebudeme to už znovu rozebírat; zkrátka Emilka byla outsider.

Až do chvíle, kdy se setkala se starým potulným medvědem; připomínal jí plyšového medvídka, kterého dostala jako jediný dárek od maminky (pokud si pamatovala) a dosud s ním spávala. Atanor navštěvovaly různé šelmy, ale ten medvěd tam byl poprvé a byl přirozeně dezorientovaný; Emilka se o něj postarala, vyřídila jeho záležitosti a vzniklo mezi nimi přirozené přátelství. Kromě jiného s ním dokázala navázat mentální kontakt; WZ usoudily, že byla v některém předchozím životě medvědem. Její guru, která si jí do té doby všímala minimálně (ani neměla důvod), jí doporučila pokračovat a živě se o její pokroky zajímala. Výsledkem bylo, že Emília odešla se starým medvědem a navázala kontakt též s jinými příslušníky klanu Ursus.

Tam byla najednou podstatně lepší a významnější. Medvědi jsou samotáři, setkávají se jen výjimečně, ale Emilku si oblíbili; navštěvovala je, různě jim pomáhala a taky se tam zamilovala. Už jsme řekli, měla ráda sex; medvědi ji konečně dokázali pořádně uspokojit. Z první akce sice vyšla pořádně doškrábaná a dokousaná, ale to nevadilo; rozhodně jí vyhovovali víc než dosavadní lidští partneři. Postupně se transformovala na lykantropku, vzorem jí byla WF Bonny, která se v Africe vlastním přičiněním stala divokým psem a zmizela kdesi se smečkou. Totéž pak udělala řada dalších, které snad ještě někde žijí, ale zprávy se různí. Kozel ví, co s nimi je. Emília si nechala narůst hrubou medvědí srst, pořádné zuby a ovladatelné drápy; tím se zcela přizpůsobila i v soukromí. Na Atanor přicházela jen výjimečně ze služebních důvodů, ale byla tam vždy vítána a byli na ni hrdí.

(Legenda praví, že měla několik dětí/medvíďat. Není to vyloučeno, dosáhla věku devatenácti let a po dětech vždy toužila, takže proč by nemohly být trochu chlupatější? Byla čarodějka a genetická kouzla jí nebyla cizí. Co se s těmi dětmi stalo, legenda ovšem nepraví.)

Teď docházíme k určitému společnému problému: věrohodnost informací. Když na to narazila Va'Pritha a její cowen, Valérie ji tiše odmítla, ale pravda je, že... neexistuje vůbec žádná pravda. Nějaké záznamy existují v Kingtownu, Indiopolisu, Iron-city, na Atanoru; je otázka nakolik věrohodné, neboť WZ jsou odjakživa mistry v manipulacích. Navíc pravdu považují za jiný druh iluze, spíš preferují šikovný výmysl, takže nic nemusí být jisté. O Emílii vypráví (kromě nezaručených vzpomínek) pouze jediný pramen, jaguáří epická báseň Balada o Milwarr. Vzpomínky účastnic se různí až neuvěřitelně; není divu, některé neměly ani zájem, aby se toho moc vědělo.

Milwarr je jaguáří přepis jména Emília, které se jaguárům špatně vyslovuje. Nelze zde citovat celou rozsáhlou báseň, částečně proto, že některé fragmenty se nedochovaly nebo jsou změněné k nepoznání dalšími nánosy; další existují ve více odlišných verzích. Nejschůdnější cestou bude použít několika úryvků pro pochopení celkové atmosféry díla a v ostatních se držet volného přepisu, pokud možno zbaveného zřejmých nesmyslů. Pokud by skutečně měl někdo zájem o doslovné znění, je velice lehké je pořídit; postačí koupit půl metráku masa a zmínit se několika jaguářím přátelům, že je máme a nepotřebujeme. Zakrátko se dostaví, dobře se navečeří a ve spokojené náladě na první impuls začnou recitovat svá sáhodlouhá vyprávění, třeba celou noc. Stačí jen vhodně naznačit, o kterou část jejich literatury máme zájem.

Ještě několik slov k překladu: za normálních okolností se šelmy vyjadřují poměrně jasně a srozumitelně; tuto formu však opouštějí, když mluví o tématech vznešených, tehdy hovoří jazykem šroubovaným. Kromě toho jejich pozornost poutají jiná fakta než lidi; o tom se ještě zmíníme.

Tedy, Emília samozřejmě věděla, že nastala válka. Když jeden toulavý medvěd na lovu zpozoroval, že ve skryté zátoce na sever od Indiopolisu přistály nějaké lodi, z nich vylezli vojáci a začali vykládat nejrůznější předměty, okamžitě to dal vědět ostatním. Byl značně rozhořčen, původně totiž přišel do těch míst lovit ryby v potoce, který se do zátoky vléval. Po zjištění situace raději utekl a oznámil to Emílii; patřil k jejím oblíbeným milostným partnerům a naučila ho i telepatii. Ta zas předala zprávu kamarádkám na Atanor a žádala o pomoc; Valérie rozhodla (na všeobecnou žádost) neobtěžovat armádu a vytvořit bojový oddíl, který proti nim vyšle. Vyvolalo to mimořádné nadšení a ze všech stran se scházely dívky, které se chtěly té akce zúčastnit.

Když se Emília přihnala, byl už Atanor plný velmi bojovně naladěných děvčat. Prozatím tábořily na dvoře, chystaly si zbraně a hádaly se mezi sebou, kdo bude velet; některé se už dopředu k smrti nenáviděly. Po kratší úvaze Valérie rozhodla, že vrchní velitelkou bude Emília, jako vrchní čarodějka medvědů a oprávněná paní území, kde se nepřítel vylodil. Nikomu se to nelíbilo, ale než by souhlasily s někým z nepřátelské skupiny, raději se podřídily; samotná Emília byla překvapená ze všech nejvíc, odmítala a pokoušela se přesvědčit matku abatyši, aby se buď ujala velení osobně, nebo tím pověřila některou dceru, třeba Terezku. Va odmítla; Terezka musí zůstat v Citadele a bránit Indiopolis, kromě toho je přítomno několik jejích duchovních sester. A navíc... Emília vyslechla všechny námitky, rozhlédla se kolem sebe a potom (s hrůzou v očích) přikývla.

Tak na cestu vyjela Milwarr a v její stopě

pětkrát sto krásek, jakých nepoznal svět,

z nichž každá z šlechtické vzešla krve

a princeznou zvát se měla čest.

Pláč veliký provázel pyšné ty krásky

neb každá z nich onoho jara, kdy se naplnil čas

ulehla na lože a otevřela své tělo

by milence přijala v něm.

Pak od chvíle, kdy krev jí skropila stehna

neležela bez muže jedinou noc

desetkrát sto jich přijala v klínu

a všichni odešli šťastní.

Tak tohle je charakteristická ukázka z té balady. Poněkud přehnaná, neboť o některých je to možná pravda, ale počet milenců je silně přehnaný; asi to autorovi připadalo jako mimořádná dokonalost. Následují velmi naturalistické popisy milostných dobrodružství jednotlivých účastnic; vypouštíme je, nemají k tématu žádnou souvztažnost, zato jsou přeplněny spoustou detailů dle vkusu jaguárů. Jednotliví vypravěči k nim často přidávají další a další sloky buď z jiných epických písní, nebo dokonce vlastní zkušenosti, pokud se někdy přinatrefili k zábavám lidí; můžeme chápat, že je to zajímá a zřejmě necítí žádné ohledy k důstojnosti člověka. Musíme však přiznat, že namísto eroticky dráždivých představ vyvolá jejich líčení většinou pocity zcela opačné, někdy dokonce smích. Pokud byste skutečně měli zájem, stačí uspořádat tu hostinu pro jaguáry.

Výčet významných osobností, které se akce zúčastnily, je v jaguáří verzi dost nesrozumitelný. Důvod: vůbec nechápou historii a různé okolnosti světů, z nichž pocházely. Nedivte se, hned podáme výstižnější výčet.

Takže: asi tři čtvrtiny účastnic byli lidé. Domácí Atanorské, z Kingtownu i menších středisek porůznu na Ostrově. Většina sem přišla normální cestou, od nich pocházela také větší část koní. Další lidské bytosti byly z tzv. blízkých světů, podobných Zemi. Například Anarietta, oblíbená žákyně paní Trissy, původně princezna, jejíž vlast byla několikrát zplundrována žoldáky různých bojujících armád, takže radši utekla na ostrov Arethusa a snažila se získat vzdělání čarodějky. Hezká, plavovlasá a neskutečně vykulená ze všeho, co viděla kolem sebe. Kdo se na ni podíval, bylo mu jí líto, ale po krátkém čase se otrkala a začala si troufat.

Největší pozornost na sebe poutala Tara a smečka jejích kamarádek, tak divokých, že se jich báli i koně. Všechny oblečené v kůži a železných plíšcích, vyzbrojené bat'leghy, obouručními zbraněmi se spoustou čepelí. Neměly možnost přiletět vesmírnými stíhačkami, musely projít zrcadly a s obtížemi jimi protáhly svou výzbroj. Byly na cizím území a cítily se ohrožené, kupodivu víc vlastními spojenci než nepřítelem.

Což mělo něco do sebe. Z rodu elfů tu byly tři skupiny: tradiční elfky, dlouhovlasé, krásné, nastrojené do řetízků, plíšků, kousků kožešin a květinových věnců; těm Tara a její holky nevadily, naopak k nim cítily jisté sympatie. Naopak dívky z vyspělých elfích civilizací je podezíraly ze všeho špatného; snad by je i napadly, ale vzájemně se nenáviděly ještě víc. Jedna parta pocházela ze světa zvaného Rom'lnz, měly uniformy z lesklé umělé hmoty a odmítaly se jich vzdát. Ty druhé byly absolventkami jakési duchovní nauky založené na přísné logice, odmítaly jakékoliv emoce a jevily živý zájem o mentální propojení. Obě party byly vyzbrojené energetickými zbraněmi metajícími blesky; jejich velitelka T'Tau Taru znala a byla ochotna ji do jisté míry tolerovat jako sestru.

Z toho konce vesmíru pocházely ještě Betanky; ty byly jen tři, zato stoprocentní čarodějky. Telepatii ovládaly ještě líp než místní, byly ochotné spolupracovat s kýmkoliv a rády roznášely drby; vyždímat z někoho tajemství a vzápětí je prozradit konkurenci považovaly za skvělý žertík. Kamarádily s kýmkoliv a rády sváděly muže z odlišných kultur.

Za Peklo tu byla Thamar, Červené Kopýtko (povýšila na instruktorku) a pár dalších takových; mohlo jich přijít podstatně víc, ale Satan je nepouštěl, aby se nezkazily. Přesto Thamar slibovala, že v případě potřeby je přivolá, ať se tatínek/dědeček/Vladař vzteká, jak chce.

I ony měly zapřisáhlé nepřátele: velela jim démonka zvaná Rudoočka, neboť její jméno nebyl nikdo schopen vyslovit. Démoni a čerti se tvrdě nesnášeli, válčili mezi sebou, unášeli si děti a znásilňovali ženy; kromě jiného velmi snadno dávali dohromady potomstvo. Totéž dokázali i s anděly, ti se ale nezúčastnili. I jich bylo několik druhů, nejhorší B'angové, což je zkratka označení battle-angel.

Taky tu byly upírky. Upírů je též spousta druhů, v každém světě jiný, asi by dalo dost práce udělat si v nich jasno. Tyto patřily k druhu podobnému Wassilisse, měly důkladné oblečení od krku dolů, tváře tlustě natřené ochranným krémem a veliké ochranné brýle, aby jim do očí nepronikl ani jediný paprsek slunce. Navrhovaly cestovat v noci; Emília zaváhala, pak je požádala, aby převzaly noční hlídky, což jim vyhovovalo.

Některé další, ještě podivnější bytosti, byly odmítnuty; bylo by s nimi víc potíží než užitku. Zda se urazily, není jisté; navíc odmítnutí nebylo příliš rezolutní pro případ, že by byly ještě zapotřebí.

Zvláštnost: nezúčastnil se nikdo z Ősgardu. Princezna Sif vzkázala, že mají bohužel jakési vlastní starosti; jen co je vyřeší, přijdou. Nesdělila žádné podrobnosti, ale starší WZ se přesto znepokojily.

V těch chvílích, kdy Milwarr do války té vyšla,

se k chlupatým uším ta donesla zvěst

princezny Thannarr Aymurr, jež v Indiu dlela

a též v boj se chystala jít.

S tou zprávou jí pach krve pronikl v chřípí

a bojovým pokřikem zavolal hlas

jaguáří písně, jíž neodolá žádný

kdo v těle má hrdost a čest.

Následuje dlouhý, téměř nesrozumitelný popis rodokmenu princezna Thannarr Aymurr. Pro jaguáry jistě nesmírně důležitý, neboť jim přesně udává, co byla princezna zač; pro nás je důležité snad jen to, že její otec se jmenoval Rangawa a podle písně byl knížetem; což se zdá silně nepravděpodobné, neboť knížetem byl tehdy Ao Harrap, nejspíš otec toho Rangawy. Nic jiného není o tom jaguárovi známo, což je na pováženou, neboť o jeho dceři víme daleko víc. Dále několik odstavců přesného popisu princezny, který dává tušit její nadpozemskou krásu a pro člověka je rovněž nesrozumitelný. Pokud by někoho zajímalo, jak Thannarr Aymurr vypadala: jako kterýkoliv jiný jaguár.

Teď je tu jeden problém: zda byla Téčko. Napovídá tomu jméno, na jaguáří poměry trochu zvláštní. Jestli byla duchovní sestrou Terezky, hmotnou kopií či expanzí nějakého jejich boha? To vědí jen ti bohové.

Když se princezna dozvěděla o výpravě, svolala všechny možné další dívky ze šelem: tygřičky, leopardičky a dvě lvice; každé z nich je věnován nejmíň jeden odstavec, neboť jejich příbuzní a přátelé by se nadosmrti urazili. Proto víme o šelmách, jež se bojů zúčastnily, mnohem víc než o lidech. Pro nás není prakticky nic důležité, snad jen celkový počet, který byl třiadvacet něžných chlupatých krasavic. S tou tlupou vyrazila Thannarr na Atanor, kam dorazily za největšího možného zmatku. Zrovna se projednávala otázka koní, kterých nebylo dost pro všechny. Mnohé oponovaly, že v neschůdném horském terénu bude přesun slušný horolezecký výkon, navíc bez pořádného vybavení, jak je zvykem vojenské šlechty. Budou koně pomáhat nebo spíš zdržovat? V tom případě mají šelmy slušnou výhodu...

„Jsem Thannarr Aymurr a otec můj kníže

Je Rangawa s ostrými bílými zuby

jenž bystrého srnce jedenkrát nenechá projít

aniž by zlomil mu vaz.

Vyšla jsem na tvoji stezku, aby mé zelené oči

spatřily stříkat krev z bílých těl lidí,

neb nevěřím v odvahu a statečnost bytosti lidské

i když kněžka a princezna jest.“

To slyšela Milwarr a srdce jí tlouklo

tak prudce, že na ňadra přitiskla dlaň,

pozvedla dýku svou princezně k čenichu

a těmito slovy odvětila:

„Že pyšná jsi, Thannarr, to známo a jisto

a otec tvůj jaguár mocný je vrah

ale věř: tuto dýku uzříš zrudlou krví

na to ti přísahám teď!“

„Já věřím ti sestro a věřit chci stále,

jen proto jsem tvoji zde zkřížila cestu

neb Thannarr Aymurr princezna jest a pohrdá těmi

kdo neznají zabíjet.“

Krátce a stručně: po delším dohadování a vzájemném vychloubání se obě velitelky dohodly, že budou postupovat společně, což byl jediný možný rozumný návrh; je s podivem, že je to nenapadlo hned. Jít do války bez zajištění šelmami je nerozum, hotová sebevražda; šelmy zas nemají dost síly, aby samy vybojovaly s lidmi pořádnou bitvu, nehledě k tomu, že měly minimální množství zbraní. V těch dobách bylo zvykem dávat zasvěceným zbraním jména, což by určitě neopomenuli zaznamenat, kdyby je znali.

Reakce na jejich příchod byla převážně nadšená; snad jen elfky měly proti šelmám důrazné námitky. Důvod: jedí maso, páchnou a jsou velmi emocionální. Kromě toho není vyloučeno, že mají v kožichu blechy. Což například nevadilo Anariettě, která je začala nadšeně hladit a matlat, jen co ji přešel první strach. S Tarou se navzájem očmuchaly a nalezly v sobě zalíbení; démonkám se taky líbily, měly zuby, drápy a útočnou povahu. Tissain, mluvčí Betanek, se nejvíc líbily lvice; tvrdila, že podobný národ žije na opačném konci Galaxie, říkají si hani a létají vesmírem. Zda se domluvily na nějaké bližší spolupráci, není známo.

Takže Emília (říkejme jí Milwarr jako jaguáři) vyslala kočky ve vějíři dopředu, aby prohlédly skály a upozornily na nebezpečí. Všichni, kdo toho byli schopni, byli v mentálním spojení, takže nebylo důvodu domlouvat se nahlas a zbytečně na sebe upozorňovat.

Tak procházely skalami až do večera, kdy se už nacházely v prostoru místa vylodění. Tam došlo k neshodě mezi Tannarr a Milwarr, neboť šelmy chtěly dál dopředu, napadnout nepřátele v noci, kdežto lidé se potřebovali utábořit, vyčkat do rána a odpočinout si. Se šelmami naprosto souhlasila většina nelidí, zvláště démonky; padly i pohrdavé výroky ohledně slabosti a neschopnosti lidí. Démoni, čerti a upíři jsou vyloženě noční lovci, ve tmě vidí (vnímají) lépe než za denního světla; Rudoočka dokonce navrhla, že jim předá některé démonské schopnosti, ale nebylo jasné, jakým způsobem. Prozatím to lidé odmítli. Nakonec došlo ke kompromisu: dívky se utábořily, kdežto šelmy všeho druhu vyrazily pátrat do okolí.

Místem přistání byl rozšířený fjord, tvořený ústím říčky stékající z hor; v současné době v ní bylo vody jen taktak, ale za dešťů odvádí vodu ze slušného okrsku a mocně se rozvodňuje. V těch místech se nacházela písečná pláž, kde už vojáci vybudovali provizorní přístaviště. Mohly tam přistávat i dost velké lodi a vykládat dokonce automobily, tanky a děla s tahači. Bylo jasné, že taková vozidla nepřejedou přes hory, avšak existovala možnost přejet po písečné pláži, která se objevovala za odlivu na úpatí skal. Průzkumné oddíly se vylodily v člunech a zjistily, že pláže jsou dostatečně únosné, tvořené v některých místech štěrkovým či kamenitým podkladem, jinde dokonce pouze štěrkem. Vzdálenost vzdušnou čárou byla asi dvacet kilometrů, ale celková trasa po pobřeží téměř dvojnásobná, vzhledem k nutnosti objíždět přesně skalnaté břehy.

Nicméně ta akce skýtala řadu možností: především dostat dělostřelectvo do týlu pevnosti Alexandretty a napadnout ji ze souše, odkud kníže Rachlidze žádný útok nikdy nečekal. Dál dostat přepadové oddíly do města a obsadit je soustředěným útokem z moře i souše. K tomu měly sloužit elitní oddíly samopalníků, Černé barety, běžná pěchota i ženisté, přibližně dvanáct tisíc mužů, padesát tanků a šest baterií po dvanácti dělech s tahači. Předpokládalo se přemístění celé bojové síly během tří dnů do výchozího postavení poblíže města, odtud koordinovaný útok. Tři dny na čtyřicet kilometrů je dost; je ale nutno zvážit, že přesun mohl být prováděn pouze v době asi poloviny odlivu a přesně rozvržen do míst, kde bylo možno vyjet na břeh a vyčkat nového odlivu. Jak známo, příliv trvá dvanáct, odliv též dvanáct hodin; než moře ustoupí natolik, aby bylo možno vjet těžkými stroji na pláž, je nutné nějakou dobu čekat. Přibližně se dalo počítat s asi šesti hodinami vrcholného odlivu pro přesun tanků a děl.

Odliv začal přibližně v šest hodin večer; po dvou hodinách moře ustoupilo natolik, že mohla vyrazit pěchota a ženisté. Je pravdou, že muži se místy brodili po kolena, místy dokonce po pás vodou; na mnoha místech bylo nutno upravit trasu odstraněním velkých balvanů a skal, trčících z moře. Na tuto práci byly určeny skupiny pěšáků, vedených zkušenými ženisty; jedni nosili štěrk a zasypávali jím trhliny a jámy, další odklízeli balvany.

Tak dorazili až k nejobtížnějšímu místu toho úseku trasy: hřebenu ostrých skalisek, táhnoucích se daleko do moře jako ocas veleještěra. Objíždět tuto překážku nebylo možno, proto velitel ženistů dal příkaz prorazit si cestu výbušninou; speciální četa minérů navrtávala skály a ukládala do nich nálože. V té době už je zvědavě pozorovaly šelmy, z bezpečné vzdálenosti a velmi napjatě, ježto jim nebylo jasné, co to lidé vyvádějí uprostřed noci za svitu akumulátorových lamp.

Velitel ženistů soudil, že řetěz výbuchů nikoho neprobudí, neboť skály jsou opuštěné. Bohužel se tragicky mýlil. Ačkoliv výbuch nebyl dost silný, aby byl slyšet až do města (byl právě čas obvyklé dělostřelecké přestřelky mezi flotilou a pevností), stačil k probuzení dívčího tábora. Vyskočily na nohy a pokoušely se zjistit, co se to děje.

Odstřel se plně nepodařil; vylámal sice díru asi šestimetrovou, uprostřed však zůstala trčet jediná skála, kterou výbuch z nějakých důvodů ušetřil. Nebylo to žádné neštěstí, minéři se dali znovu do práce; jejich kamarádi se buď vydali dál po pláži, nebo se pro jistotu šli schovat do skal.

Tentokrát dali nálož větší; když ji odpálili, vyletěl sloup ohně až do nebes a Anarietta okouzleně špitla: „To je krásný! Já chci ještě!“

Někteří se smáli, pouze elfky se zatvářily pohoršeně. Atanorské dívky už pochopily, že s malou princeznou bude správná legrace; ačkoliv toho v životě už přeskákala dost, byla pořád roztomile naivní, všemu věřila a vše se jí líbilo. Kromě toho chytala na první našlápnutí, stačilo pomyslet si něco hloupého a už vřískala a hádala se; telepatie jí šla dobře. Teď však byla nadšená, doma ještě jako princezna milovala ohňostroje.

„Zalez, trdlo!“ zasyčela na ni některá jiná.

Výzvy tohoto druhu nepovažovala za urážlivé. Zato když ji obvinily, že je zhýčkaná a rozmazlená, ječela sprosté nadávky skoro půl hodiny.

Blížilo se sem několik vojáků, šplhali po skalách a sprostě nadávali. Moc toho kolem sebe neviděli, i když si svítili baterkami. Anarietta tepla, že takovou rozhodně chce; ostatní odpověděli: Tak si ulov!

Jeden udělal hloupou chybu: zaujalo ho něco a poodešel mimo dohled ostatních. Tak se předveď! pokynula jaguárka, která A doprovázela; princezna ve vší tichosti vytasila zahnutý, ostře broušený tesák, a plížila se jako šelma. Její bosé nohy byly dostatečně tiché, aby je neslyšel; a když přece jen něco zaslechl, bylo už pozdě. Nadskočila, čepel blýskla ve svitu hvězd, pak pošetilá hlava ulítla jako zralý meloun.

Udělala jsem to správně? rozzářila se Anarietta.

Byl to vysoký, štíhlý, docela hezký chlapec. Za jiných okolností by jej s takovými děvčaty čekaly daleko příjemnější zážitky. Takhle jeho hlava ležela u jejích nohou a na tváři mu zůstal překvapený, nic nechápající výraz. Z trupu prýštila krev; jaguárka ji očichala a začala olizovat. Milwarr prohledala mrtvému kapsy uniformy, vybrala vše, co v nich bylo, a rozložila to: kapesník, zavírací nůž, tužka, svitek drátu, používaný na minování, baterka, cigarety, zapalovač. Na prstu měl prstýnek s bílým kamínkem, lacinou bižutérii za šesták, na levé ruce docela pěkné hodinky. Anarietta zírala, tak maličký orloj v životě neviděla. V náprsní kapse blůzy našly fotografii dívky s načesanou blonďatou hřívou a vyzývavým úsměvem.

Asi jeho holka... hezká, co?

Bude brečet, až se to dozví...

Je mi jí líto. Měla mít rozum a nepouštět ho sem!

Třeba sem přišla s ním... je tady někde poblíž! Zabila bys ji?

Jejich holky jsou zbabělý. Nechodí do války.

Tím hůř pro ně! Jedna démonka očichala mrtvého, prohlédla si fotografii a zavětřila do dálky, Mám se jí zjevit a trochu ji vystrašit?

Nech ji, už tak je jí dost špatně!

Je plná hříchů. konstatovala čertice Thamar.

A co jeho duše? ukázala Milwarr na mrtvého.

Thamar rudě zahořely oči, ale neřekla nic.

Ještě měl zbraň, nejmodernější typ samopalu. Ukořistila jej Anarietta, o tom nemohlo být pochyb. Se střelnými zbraněmi zacházet uměla, doma měla malou loveckou mušketu, předovku. Opakovací pušky znala ze školení.

Nechceš to vyměnit? Co bys za něj chtěla? nabízela Betanka Essat.

Ani náhodou! Potřebovala bych takových víc...

A pročpak?

Nechtěla prozradit, ale vzbudila jejich zájem, tak jí to přečetly z mysli. Měla v úmyslu se vrátit domů a dobýt zpátky svoje království. Vyvolalo to hádku, některé souhlasily, jiné nikoliv. Ovšem její právo vrátit se a najmout si cizí pomoc nikdo nezpochybňoval.

Proč musíme zabíjet kluky, kteří se nám líbí? meditovala Anarietta, Ty s tím souhlasíš, Milwarr?

Je úplně fuk, s čím souhlasím a s čím ne. Teď je důležitý zvítězit, porazit nepřítele. I když je nám sympatický...

Odtáhly mrtvolu za skálu, aby na ni nikdo nepřišel. Pak se zas ukryly.

Od pobřeží se ozval další výbuch. Tentokrát nebyl žádný velký sloup ohně, takže A byla trochu zklamaná. Ostatní však oceňovaly úsporný a účelný způsob jejich práce; sledovaly, jak přešli k dalšímu závadnému místu a hned se pustili do práce. Spěchali, do přílivu už nebylo dlouho.

Jsou šikovní, konstatovala Trevissa z Rom'lnz; Nebylo by lepší vzít je do otroctví? V našem světě máme málo lidí na práci!

Za odměnu si jich vem, kolik chceš. Ale teď...

Zatím sledovaly práci se zájmem a konstatovaly, že se daří přímo vynikajícím způsobem. Pak se muži vydali dál po pláži, opět zapadali do prohlubní a opět museli odstraňovat překážky.

„Zůstaň tady,“ křičel jeden na kolegu, který se opozdil, „Tam tu díru je potřeba zasypat, jinak tam něco zahučí!“

„Jo!“ řekl stručně voják, posadil se na jeden kámen a zapaloval si cigaretu. Ostatní šli dál.

Hele, já bych ho... naznačila jedna.

Ještě počkej! Třeba bude dělat něco zajímavýho!

Ale nedělal; seděl, kouřil a chvílemi odplivoval. Konečně se objevila četa vojáků pod vedením nějakého poddůstojníka; muž vstal a ohlásil, že je třeba zasypat prohlubeň kamením a štěrkem, aby vozidla mohla projet. Pak se otočil a šel zase za svými ženisty, kteří se už snažili o kus dál.

„Tak chlapi do práce, do práce!“ hulákal četař, postavil se na jedno skalisko s rukama v bok a ukazoval: „Tadyhle máte docela fajn štěrk, tak makat, nebo tu budem do zimy! Hejbejte trochu tou línou kostrou, chlapi!“

Vojáci otráveně poskládali svoje samopaly k četařovým nohám, dva kopali štěrk a házeli do nosítek, ve kterých jej další nosili na určená místa. Četař jen stál a pozoroval práci, občas zahulákal nějaký rozkaz.

Zbytečně moc řve! Tara nakrčila nos a pohnula citlivýma ušima.

Tak se předveď, Taro! odpověděla Milwarr.

Tara se kočičími skoky přenesla k seržantovi, popadla ho za krk a zlomila mu vaz jediným škubnutím. Než vojáky napadlo zjišťovat, proč jeho řev tak náhle utichl, už skočila mezi ně a hluboce, temně zavrčela.

„Proboha... co to je?“ vykvikl jeden.

Pokusili se dostat ke svým zbraním, ale příliš pomalu; její bat'legh několikrát zablýskl ve světle hvězd a jeho čepele zrudly krví. Pozabíjela je jednoho po druhém, aniž se stačili jakkoliv bránit. Jeden se pokusil odrazit útok polní lopatkou, druhý vytasil dokonce dýku, ale marně, Tara byla příliš rychlá a silná.

„Teď rychle!“ velela Milwarr, „Pryč s nima, než se někdo vrátí a všimne si jich. Zahrabte tu krev, ať není vidět!“

Zavlekly muže do skal a po odebrání všeho cenného naházely do jedné rozsedliny. S velkým nadšením si rozebraly zbraně, Tara si ponechala jako ozdobu seržantovu medaili. Kromě samopalů měly velkou radost také z granátů; použít se daly i jejich dýky, kterými některé uměly skvěle házet.

„Škoda, že nám unikli ti ženisté!“ konstatovala Trevissa.

„Ještě bysme je dohonily,“ řekla Milwarr, „Zvlášť když se zdržujou upravováním cesty... Thannarr, zkuste za nimi vyrazit!“

Jaguáří princezna mňoukla a vyrazila lehkými opatrnými kroky podél skal za nepřáteli. Noční šelmy šly s ní, kdežto většina se schovala do skal.

Pomalu nadcházelo ráno. Bylo už docela světlo, když se objevila další skupina, tentokrát motorizovaná; automobil s četou vojáků na korbě. Z kabiny vyhlížel plavovlasý důstojník, hezký a urostlý, který kontroloval práci ženistů.

„Tady to dost odflákli,“ usoudil, když dorazili k napolo zasypané průrvě, „To si odskáčou, hajzlíci! Chlapi, dolů z vozu a zasypte to pořádně, nebo se tanky propadnou!“

Zastavili, seskákali z vozu a hrnuli se do práce; plavý důstojník přecházel podle stop a kroutil hlavou. „Zatracený flákači, nechali to napolo dodělaný a ztratili se jako smrad; jako kdyby je někdo honil! To tak, spolehnout se na někoho! Jenom se divím, že se tak hnali dopředu, když...“

Zastavil se; špičkou boty rozhrnul písek a nedůvěřivě zíral na krev, která zespodu prosakovala. Milwarr zvedla ruku s dýkou, ale Rudoočka ji zarazila: „Počkej, nech mi ho! Líbí se mi...“

Poručík vytáhl pistoli, odjistil ji a důkladně se rozhlédl po okolí. Když se ujistil, že se nikde nic nehýbe, kráčel opatrně po stopách, občas kopal do země a zastavil se teprve u další zasypané krvavé kaluže. Obrátil se a otevřel ústa, aby zavolal na svoje vojáky, ale to už mu démonka skočila na záda a sevřela hrdlo. Přiškrceně vykřikl, ale ubránit se jí nedokázal.

„A do nich!“ vykřikla Milwarr a sama hodila první. Řidič, který seděl na schůdkách automobilu, se zamotal a skácel bez jediného výkřiku. Stejně se vedlo několika dalším, zbylé dívky ubodaly dřív, než se mohli bránit.

„A rychle pryč s nimi!“ vřískala velitelka, „Umíte někdo řídit auto?“

Ukázalo se, že žádná; většina viděla takový stroj poprvé v životě. Opřely se tedy společně do vozu a strkaly ho do moře na místě, kde byla dost velká hloubka; vůz tam žbluňkl a za ním putovaly mrtvoly jeho pasažérů. Pak dívky rychle uklidily bojiště a poschovávaly se zase ve svých úkrytech. Mezitím se vrátily i ty, co šly pobít ženisty. Nesly si ukořistěné zbraně.

„Je to v pořádku. Nepřežil ani jeden.“

„Schovaly jste je dobře?“

„Jasně. Do takové díry v zemi, snad to bude stačit...“

„Tak pojďte zmizet! Za chvilku vyjde slunce a určitě se budou přesunovat, tak ať nás nevidí předčasně!“

Poschovávaly se. Rudoočka usoudila, že si Anarietta přespříliš všímá jejího zajatce a zavrčela na ni, ale princezna jen pohodila hlavou:

„Kašlu na tvýho hřebečka! Jestli se probere, bude řvát a prozradí nás! Nejlepší by bylo ho zapíchnout!“

„Na všecko dojde!“ Démonka lehce popadla důstojníka do náruče a skákala s ním z kamene na kámen, až zmizela ve skalách.

To už se vzduch zachvíval temným neurčitým rachotem, který zněl dívkám jako zastřená hrozba. Schovaly se ještě líp a jen čekaly, co se bude dít; a skutečně se taky dělo. Z prostřílené díry v zubatých skaliskách se vynořil jeden, druhý, třetí ocelový obr a kolíbal se po písku; za tanky rychlými kroky pospíchala pěchota. Po prvních deseti tancích se objevily automobily bez korby, které táhly děla s dlouhými hlavněmi; ty pěchota nedoprovázela, jen dělostřelci seděli na lafetách.

Fascinující! žasla Essat, Že já si nevzala záznamovou kameru! K čemu jsou takový železný... věci?

Na zabíjení! odsekla Milwarr.

První tři tanky bez obtíží přejely nebezpečné, sotva zasypané místo. Čtvrtý a pátý se zahoupal, ale přejel, zato šestý se na tom místě zabořil a jak řidič zvýšil rychlost pásů, rozstříkla se kolem voda. Velitel nařídil zastavit kolonu a rozběhl se k tomu místu.

„Špatně zpevněný místo!“ snažil se přeřvat hukot motoru, „Chlapi čuměli po holkách a nevšimli si toho. Objeďte to kolem!“

„To neprojede, jsou tam skaliska! A druhou stranou bych neradil, tam to bude ještě horší. Keclo to zrovna doprostřed!“ prohlásil nějaký tankista.

„Tak musíme vytáhnout ten tank na suchou zem!“

Z tanku vpředu přinesli ocelový řetěz, zahákli pancéřované obry za sebe a ten přední zabral ze všech sil; zadní sice popojel, ale jen o kousek, propadl se ještě víc a zabořil hlouběji.

„Tohle nemá cenu! Hoďte mu pod pásy nějaký písek!“

Odněkud zezadu se přihnal chlap na motocyklu. „Tak co je tady za bordel? Chlapi, co zdržujete? Rychlost a zase rychlost, říkal plukovník – a vy se tady babráte v písku...“

„Nevidíš, ty blbe, že jsme zapadli? To se může stát!“

„Tak aspoň ať může pokračovat kolona! Stojíme tam jako tvrdý Y a nemůžem dopředu ani zpátky! Starej už řádí...“

„Vyřiď mu, ať si trhne nohou! Za tohle můžou ženisti, ne já! Můžeš jet dopředu a nakopat je do hader!“

Zatímco se seržanti navzájem obviňovali, zmatek vzrůstal. Vojáci házeli pod pásy tanku plné lopaty štěrku, ale tank se přes veškeré hrabání nemohl pohnout z místa.

„Nechte ho tady, zatraceně!“ ječel další seržant, „Odstřelíme tady kus tý skály a budeme moct projet...“

„Odstřel? To bude trvat dobu; co objet do spodem? Moře už dost ustoupilo...“

„Tak to zkus, když seš tak chytrej!“

Seržant s motocyklem se tam rozběhl, zkoušel písek nohou a uvažoval. Pak se vrátil: „Dalo by se to projet, kdyby se jelo rychle...“

„S tvojí motorkou. Ale my musíme s tankem!“

„Zbabělec se propadne i na betonový silnici!“

„Tak dobře, ale je to na tvou odpovědnost!“ Tankista vlezl do svého stroje, tank zařval, rozjel se a proletěl přes nebezpečné místo, až okolo stříkal písek. Za ním projely zbývající tanky a zastavily se na pevném kamenitém úseku.

„Tak vidíte, jak to šlo! Jenom to chtělo odvahu!“ hulákal seržant z motocyklu, „Tak teď kanóny – kupředu!“

Tahače však nemohly jet tak šílenou rychlostí, naopak se vlekly jako želva; hned prvnímu se propadla zadní kola a zůstal vězet v písku i se svým dělem. Opět se chlapi pokoušeli ho vyprostit, ale opět bezvýsledně.

„No co, co?“ krčil rameny seržant, „Určitý procento ztrát je přípustný, s tím se musí počítat. Nedá se nic dělat, bude nutný odstřelit tu skálu. Pošlete sem minéry...“

Tanky, které už projely, poodjely o kus dál, děla se pokusila couvnout. Důstojník pobíhal sem tam a organizoval zmatek.

„Hergot chlapi, nechte toho kouření!“ ječel, „Víte dobře, že stačí sirka a hoří to jako fakule! Zatracenej idiote, musíš hulit zrovna u těch barelů s benzínem? Vy myslím všichni máte snahu dostat se co nejdřív do nebe, co? Ale nemyslete si, idiot, kterej vyletí do povětří z vlastní blbosti, si to šupajdí rovnou do nejhoršího pekla...“

Milwarr sešklebila tvář. Ohlédla se na čertici Thamar, která by se mohla k problému vyjádřit, ale nijak ji to nevzrušovalo.

Mám nápad, holky. Tam na tom autě jsou plechový sudy s benzínem; až budou odstřelovat skálu, co takhle hodit tam granát? Třeba to vybuchne, aby měla naše malá Anarietta zas nějakej ohňostroj!

Jenže důstojník byl chytřejší, než myslely; nařídil, aby vůz s pohonnými hmotami zajel dál od ostatních, čímž se ocitl mimo možný dosah výbuchu. Jen smutně sledovaly, jak se vzdaluje.

Tam nikdo nedohodí ani náhodou... litovala Milwarr.

Leda doplivne! nadhodila Thamar

??

Oheň je náš živel, víš? Když plivnu, trefím ten vůz přesně!

Minéři pracovali co nejrychleji, přesto pomalu; někteří vojáci využili chvíle a rozlezli se po okolních kamenitých stráních. Všechny dívky se stihly schovat včas, rozhodně netoužily po předčasném střetnutí.

Konečně byla práce skončena; minéři oznámili zatroubením poplach a každý se hleděl schovat. I ti mezi auty zalehli na zem a snažili se chránit proti případným střepinám nebo úlomkům kamene.

Až na Thamar Ta udělala několik skoků, rychlejších než stihlo postřehnout lidské oko; neplivla, ale vychrlila oheň, který dopadl na korbu auta. Ve chvíli, kdy zahřměl výbuch, propálila stěny několika sudů, hořlaviny rázem vzplanuly a Thamar se vynořila z požáru s mírně opálenou srstí a velmi vítězoslavným úsměvem.

To by dovedl každej, kdo je schopnej žít v ohni! namítla dívka jménem Doris, drobná hezká novicka, které se jen s obtížemi dařilo utajit záporný vztah k démonům všeho druhu. Vlastně i k jiným podobným bytostem.

Tak fajn, příště máš možnost ty! odsekla Thamar

Milwarr to příjemné nebylo, neměla ráda spory mezi kamarády. Ale mlčela.

Zato nemlčel velitel vojáků; sotva dozněly výbuchy všech sudů na autě, už pobíhal co nejblíž se dalo a řval: „Tady to vidíte! Tak hasit, chlapi, hasit! Dělejte sakra, nebo to všecko shoří!“

Jenže vojáci neměli zájem o nic jiného než skočit do vody a potopit se, aby uhasili doutnající uniformy. Nejbližší byli silně popáleni, svíjeli se bolestí a řvali; kromě toho se hořící benzín rozléval do širokého jezera. Sám důstojník byl nucen nechat všechno stát a utéci, neboť v panujícím žáru chytal benzín v nádržích i vše ostatní samo od sebe. Pak vybuchly ještě vozy se zásobou munice a neštěstí bylo hotovo; nedalo se nic než rychle utíkat co nejdál do vody.

Zatímco se Thamar nafukovala pýchou a ostatní jí tiše záviděly, vojáci konečně vylezli a dali se do obhlížení toho, co zbylo z jejich kolony. Už bylo jasné, že z celé kupy starého železa se nic nepohne; navíc cesta byla tak důkladně zatarasena, že bylo jisté, že je pro dnešek po přesunu. Tanky zajely na místo, kam nedosahoval příliv, jejich posádky vylezly a šly pomáhat při likvidačních pracích.

Oheň dohasínal; z děl a jejich tahačů zbyly očazené zkroucené kusy železa, dobré tak do šrotu. Důstojníci a seržanti proklínali něčí neopatrnost a neschopnost, pořád ještě jim nedošlo, že to byl nepřátelský útok; většinou soudili, že vybuchlo něco, co nemělo. Hnali vojáky, aby odklidili co nejdřív co největší část zátarasu, ale železo bylo rozžhavené a nikdo se k němu nemohl přiblížit.

Přijel sem taky plukovník, velitel celého toho oddílu, aby zjistil postup prací. Důstojníci před ním stáli jako kluci před zlým panem učitelem, zatímco on na ně vztekle poštěkával:

„Tomu říkáte přesun, pánové? Nestydíte se? Takhle jste ztratili třetinu techniky a spoustu mužstva, co teprve bude, až se setkáme s nepřítelem? To asi vyhladíte půl divize, ne?“

„Odpusťte, pane plukovníku, ale nezdá se mi, že bychom se doposud nesetkali s nepřítelem! Myslím, že právě tohle je dílo našich nepřátel!“ odvážil se namítnout jeden z nich, podsaditý kapitán.

Plukovník se rozhlédl po okolních skalách. „Nepřátelé? Kde je vidíte? Já vidím jen skály a stádo oslů, co si neumí poradit ani s obyčejnou pitomou cestou po krásné písečné pláži! Pánové, nechoďte na mě s vymýšlením nesmyslů! Nepřítel se zásadně vyznačuje čím? Tím, že bojuje! A bojuje někdo s námi? Není tady nic kromě vaší hlouposti!“

„Pane plukovníku, není technicky možné, aby výbuch zapálil vůz s pohonnými látkami, který jsem osobně nechal odvézt za linii dosažitelnou...“

„Vy osobně? Tak vy osobně jste odpovědný za to, že jste ho nenechal zavézt dost daleko! Nechcete mi vysvětlit, jak asi by to ti vaši nepřátelé dokázali provést? To by se mezi nimi musel najít někdo, kdo by spáchal sebevraždu upálením, víte? Buďte tak laskav a uvažujte trochu jako člověk, ne jako naprostý idiot!“

„Pane, zaráží mne nepřítomnost ženistů a vojáků, kteří šli upravovat cestu. Zmizeli, jako by se propadli do země... Dojel jsem na místo předpokládaného tábořiště a nikde je nenašel, nehledě k tomu, že trasa nevykazuje žádné pokusy o vylepšení cesty. Naši vojáci zmizeli...“

„Zmizeli? Vymlouváte se! Tak mi ukažte, kde vidíte nepřítele! Nebo snad je neviditelný? Jsou to čerti, démoni nebo něco takového? Jste hlupák a tím hlupákem zůstanete nadosmrti, kapitáne, nebo ať mě vezme čert!“

„Pane, já sice souhlasím se všemi vašimi vývody, ale ujišťuji vás, že se mýlíte! Prosím, abyste před pokračováním akce nechal prohledat tyhle zatracené hory našimi samopalníky! Teprve když se vrátí a nikoho nenajdou, budu ochoten uvěřit, že tady žádný nepřítel není...“

Plukovník chvíli uvažoval. „Chcete se vyhnout odpovědnosti, ale budiž, pošlu pár čet pročesat ty skály. Pak už si přestanete vymýšlet?“

„Potom uznám, co si budete přát, pane!“

Plukovník zlostně zafrkal, obrátil se, vlezl do svého auta a chystal se odjet. „No prosím, půl desáté! Za hodinu začne příliv; nejvyšší čas, abyste alespoň nepoškozená vozidla dostali do bezpečí. Vy zůstanete tady a do zítřka odstraníte všechny tyhle zbytky, rozumíte?“

„Odstranit? Jakým způsobem si to představujete?“

„Jak chcete. Naházejte to do moře, nebo odtáhněte, ale zítra ať je tahle pláž čistá jako křišťál! Jinak mi nechoďte na oči!“

Plukovník pokynul řidiči a vyrazil mezi troskami zpátky. Kapitán si povzdychl a počal vydávat rozkazy svým vojákům.

Velitelky oddílu srazily hlavy dohromady.

Tak co teď? Jdou na nás samopalníci a budou to prohledávat...

To jsou ti s tou spoustou nábojů v pušce? Tak ty chci...

Bez srandiček, Ančo! Musíme se rozptýlit a pochytat je po jednom!

Trevissa dala najevo, že její názor na nepřítele je víc než kritický. Přivolala svoji stopařku a začala jí dávat instrukce, což dalo trochu práce; ta stopařka byla krajně podivné stvoření z nějaké podřízené planety, cosi mezi člověkem a šelmou. Výška asi metr padesát, postava téměř lidská, chůze vzpřímená; dokonce měla výrazné prsy a ploché bříško jako člověk. Nicméně obličej byl protažen do dravčí tlamičky, oči s roztažitelnými panenkami, velké kulaté uši, samozřejmě se natáčející do stran. Od obočí až na záda byla porostlá jemnou srstí šedohnědé barvy s černým žíháním. Mezi lokty rukou a koleny měla tenký kožní záhyb, který v případě potřeby roztáhla; nedokázala lítat, ale uměla jím šikovně plachtit, takže jí říkali přeskočka. Nemluvila, jen vrčela a kňučela; což vůbec nevadilo, aby se s potěšením milovala s každým, kdo měl chuť exotické stvoření vyzkoušet. Mladí muži měli zřejmě lepší tělesné vybavení než samci jejího druhu a poskytovali jí větší potěšení; byl to snad jediný možný způsob odměny, všechno ostatní jí bylo lhostejné. I sama Trevissa se s ní domlouvala hodně obtížně. Předala jí nějaké instrukce, přeskočka zamávala ohonem a zmizela ve skalách.

My se radši schováme, tepla všem Milwarr, V těchhle horách někoho hledat je jako jehlu v kupce sena. Nenajdeš ji, dokud si na ni nesedneš...

Tak zkusíme být jehlou! smála se dívka Sonya, její pobočnice.

Chvilku ještě trvalo, než některým vysvětlily, co je jehla a k čemu se má používat. Například Tara dávala přednost oděvům pospojovaným pořádnými kovovými přezkami a hrubými cvočky.

Plukovník se kupodivu projevil jako gentleman; když vyslal průzkumné čety samopalníků, poslal též několik dalších čet pěšáků na pomoc odklízecí četě. Chlapi začali rozebírat vraky, odtahovali je mimo cestu a tam ponechávali; během té práce se moře, které předtím ustoupilo, počalo zas vracet zpátky. Byla to příšerná práce, navíc muže popoháněl čas; kapitán každou chvíli pohlížel na hodinky a kontroloval, jak se příliv blíží.

Po poledni se objevila nahoře na skále skupina vojáků, členů průzkumného družstva. „Hej, hola!“ křičeli dolů, „Co je tam, viděli jste nepřítele?“

„Ani nohu. A co vy?“ řval kapitán.

„Taky nic. V těch horách se nehne ani lísteček; nevím, co bysme taky měli najít. Projdeme to ještě tam dál a vrátíme se zpátky na základnu...“

„Kdybyste nám radši pomohli!“ křičel kapitán, ale samopalníci se raději urychleně ztratili, aby se nemuseli nechat přesvědčit. Vojáci sprostě nadávali; nebylo divu, vlny už občas vybíhaly až k jejich nohám. Kapitán vydal příkaz svléknout uniformy a vynést je i se zbraněmi na skály; pak řekl, že se bude pracovat, dokud to půjde, třeba i po prsa ve vodě. Sám si sedl na skálu nad ně, přihlížel a vydával příkazy.

A voda skutečně stoupala. Už sahala vojákům po kolena, za chvíli po pás. Brodit se v ní a pracovat bylo stále namáhavější, vojáci co chvíli odpočívali a chladili se ve vlnách.

Zaútočíme. Taro, toho důstojníka! Opatrně... zavelela Milwarr.

Radši já! Umím to! nabídla se nenadále elfka T'Sai.

Plížila se jako šelma; popadla kapitána zezadu za krk a stiskla mu krční tepnu, že ani nezakvičel. Nějaká další jí pomohla ho odtáhnout.

Mohla bych jít do útoku nahá? zajímala se Anarietta.

Ty můžeš všechno! uklidnila ji Trevissa.

Kupodivu se vyskytla námitka: Essat považovala nahotu za posvátnou, určenou zejména ke vznešeným obřadům. Tara jí odsekla, že pro ni válka je ten nejposvátnější obřad, a na dotvrzení svlékla většinu svého koženého brnění. Chvíli se mentálně dohadovaly, jestli bojovat oblečené či nahé; až Milwarr je seřvala, že to snad v téhle chvíli není tak důležité.

Ty, které se svlékly, tiše sklouzly do vody a plavaly na výhodná místa. Ostatní se vyzbrojily samopaly vojáků a obklíčily je.

„Hej chlapci, nechte toho!“ křikla na ně Milwarr, „Copak se musíte strhat ve službách té své armády?“

Zaraženě zvedli hlavy; a dost se polekali, její tvář za namířenou zbraní nevypadala nijak přívětivě. Ani tváře těch ostatních.

„Tak toho nechte a polezte ven; pokud jste se dost vykoupali. A nedělejte hlouposti, nebo tu vaši řehtačku spustím a už v životě nevylezete!“

„Kdo... kdo jste?“ zeptal se jeden z vojáků.

„Ozbrojená moc arminského císařství. Něco jako vojáci.“

„To má znamenat, že jsme jako... zajati?“

„Chytrá hlavička! Pochopils to, kamaráde. Tak vylezte!“

Zaváhali; některým napadlo, že by se mohli pokusit o obranu, ale z vody za jejich zády se vynořily další hlavy a ruce ozbrojené blýskavými zbraněmi s mnoha čepelemi, tak si to rozmysleli. Postupně se začali drápat na skálu; dívky na ně mířily jejich samopaly a sháněly je do hloučku, dokud nevylezli všichni. Chlapi se tvářili dost vyjeveně – až jeden vyjekl:

„Hele – vždyť jsou to ženský! Jen se na ně koukněte!“

„Že jsi to poznal!“ ocenila Milwarr, „A vy? Jste chlapi nebo jen atrapy?“

Muži tu stáli v krátkých spodkách a voda z nich pomalu stékala; jeden si uvědomil situaci a otázal se: „Dovolíte nám vzít si svoje uniformy?“

Milwarr přikročila k jeho svrškům a kopnutím špičkou nohy je shodila do vody. „Nedovolíme. Na nic je nepotřebujete. Oděv spoutává osobnost a ničí svobodného ducha. I ty směšné hadříky, co máte na sobě, musíte odložit!“

„Ale! A proč bychom museli?“

„Protože si tě chci prohlídnout, fešáku!“ Milwarr si pověsila samopal na krk, vytáhla dýku, přistoupila k němu a rychlým řezem přeřízla gumu jeho spodků. Muž se napřed pokusil je podržet, pak se jenom zakryl rukama.

„Pokud skutečně patříte k nějaké vojenské jednotce, o čemž upřímně řečeno pochybuji, pak jsou vám určitě známy jisté formy vzájemného styku příslušníků bojujících armád, byť nepřátelských. Máte právo nás zajmout a dopravit do zajateckého tábora – ale nemáte právo nás zesměšňovat!“

„Tebe možný jak zesměšnit?“ zeptala se Anarietta, „Ty směšnej dost sám!“

Voják si to zvláštní stvoření pozorně a se zájmem prohlédl.

„Nehodlám s vámi diskutovat, slečno. Podívejte se na sebe, třeba dostanete poněkud jiný názor na věc! V žádné zemi na světě by nebylo možné, aby dáma při zdravém rozumu vypadala tak jako vy!“

Anarietta si jeho slova důkladně promyslela; pak se zeptala: „Ehm?“

Ostatní se pokusily jí vysvětlit jeho stanovisko; ale Tara se rozhodla diskusi rázně ukončit. Rozhrnula ostatní (byla o půl metru vyšší), nahnula se k němu, vycenila špičáky a výhružně zavrčela. Polekal se a ucouvl.

Dívky srovnaly zajatce do řady; přitom jim zároveň rozpáraly jejich spodky (či rozervaly drápy). Chlapi většinou usoudili, že tady už těžko lze něco zkazit; ti co hodlali dodržet slušnost a zakrývali se, toho stejně brzy museli nechat, jak šplhali po skalách za pomoci obou rukou.

Probudily taky pana důstojníka; předtím ho ale svlékly a jeho uniformu, stejně jako ostatních, po prohledání spálily a popel hodily do moře. Kapitán koukal stejně vyjeveně jako jeho vojáci; když ho ale Thamar postrčila samopalem, přestal se vzpouzet a škrábal se do skal jako druzí.

Nebyla to příjemná cesta; na rozdíl od děvčat vojáci nebyli zvyklí chodit bosí po rozpálených a ostrých kamenech, každý krok pro ně znamenal bolest. Kde dívky skákaly z kamene na kámen a ještě se smály, tam muži museli pracně přelézat a rozdírat si ruce a nohy o skálu. Občas klouzali a padali, a ježto na padání nebyli zvyklí, došlo k mnoha modřinám, boulím a podlitinám, nehledě k četným škrábancům; kolena a lokty se ukázaly méně tvrdé než skála, mnoho mužů mělo rozbitý nos. Kromě toho je tížil strach, neboť se neznámých skal velice báli. A Milwarr neměla slitování.

Teď bychom měli chvíli vyprávět o mladém poručíkovi, kterého zajala Rudoočka. Nějakou dobu ho nechala svázaného a opatřeného roubíkem, propátrala skály a vyčkala, až je minuli samopalníci na průzkumu. Když zašli dostatečně daleko, uvolnila mu roubík i pouta.

„Teď můžeš dělat, co se ti zlíbí. Máš hlad nebo žízeň?“

„Ne, nechci nic! Jenom vědět, kdo jste a proč...“ zaváhal a zmlkl, když si ji pořádně prohlédl. Hlavou mu táhly různé otázky, ale bál se.

„Patřím k armádě tohoto světa. Zajala jsem tě, protože jsi byl velitelem vetřelců, kteří vpadli do Arminu. A padli v boji s námi.“

„Co... vy jste zabili všechny moje vojáky?“

„No ano, ovšem. Co jsme s nimi měli dělat?“

„Vy jste taky... co vůbec jste, slečno? Nemyslím kdo, ale...“

„Myslíš živočišný druh? Démonka. Nelíbím se ti?“

„Proč jste nezabili taky mě?“

„Protože ty se mi líbíš. Chci s tebou mít sex.“

„Cože?“ přímo zařval a vyskočil na nohy, „Co jste to řekla?“

„Sex. Vyspat se s tebou, pomilovat. Nerozumíš, co tím myslím?“

Vytřeštil na ni oči. Mezi princeznami byla krasavice, mezi démony to není tak úplně jisté. Hodně se podobala člověku. I ty rohy jí slušely.

„Nevím, zda... jestli jsem vám dobře rozuměl, slečno. Vy máte na mysli... abych já s vámi... abych měl pohlavní styk? Skutečně to myslíte takhle?“

„Přesně tak.“

„Fuj – to je odporné!“

„No prosím; a to říkají, že jsem urážlivá! Co je na mně tak hrozného?“

„To je nějaká... místní forma otroctví?“

„Ne. Prostě mám na to chuť. Tři dny jsem neměla chlapa, tak se nediv...“

V rozpacích na ni zíral. A nechápal; marně uvažoval, co říct.

„Kdy... kdy se to má stát?“ vykoktal konečně.

„Teď hned. A tady, pokud ti to vyhovuje. Konečně tobě by to mělo být jedno a já nejsem tak křehká, abych se nemohla válet po skále...“

„Ne! To neudělám... to nejde! Nepřichází v úvahu!“

„Vysvětli důvod!“

„Zkrátka to nejde! Odmítám, slečno – třeba mě zabijte, ale to neudělám!“

„Škoda. Kdybys mi to udělal dobře, třeba bych ti darovala život. Takhle tě budu muset obětovat bohům.“

„Obětovat... bohům? Snad dokonce mučit?“

„Ovšem, že tě budeme mučit. Jak jinak?“

Důstojník trochu pobledl. „Co jste to vůbec za národ? Takové zvyky jsou snad běžné u necivilizovaných divochů, ale...“ zaváhal a nebyl si jist.

„Už jsem ti řekla, že jsem démon. To máme u vás tak dobrou pověst, že se mě nebojíš? Hodně bych se divila! Samozřejmě, chci se s tebou bavit a když to nepůjde jinak, budeme tě pálit žhavým železem, stahovat ti kůži z těla v proužcích a nakonec tě upálíme nebo sežereme zaživa...“

„A druhá možnost je – spát s vámi?“

„Tak. Když mi to pěkně uděláš, třeba tě nechám žít!“

Tupě na ni zíral. Přemílal si v hlavě, zda je vůbec možné to, co povídá; čím dál víc mu připadalo, že ano. Vrtalo mu to hlavou...

„Už dlouho jsi neměl ženu. Že je to tak...“

„No... já bych se tedy... třeba pokusil...“

Přistoupila k němu; její oči rudě zaplanuly a on od nich nemohl odtrhnout svůj zrak. Objala jej, přitiskla se k němu hroty prsou; uchopila jeho ruce a vložila si je na tělo. Její kůže byla žhavá jako peklo, zasyčel bolestí, ale to už se jej zmocnila vášeň. Napadlo ho se svléknout, ale jen se usmála a zahalila oba oblakem plamenů, v nichž jeho uniforma shořela jako papír. Mazlila se a tulila se k němu, dotýkala se ho staletími vyzkoušenými dotyky a on řval bolestí a hrůzou, ale zároveň jeho strach a odpor ustupoval narůstajícímu přívalu vášně. Byl skutečně mladý, silný a dlouho bez ženy; svět mu zmizel, zůstalo jen toto nádherné tělo, sice zvláštní, ale v této chvíli nesmírně přitažlivé. Zmocnil se jí a ona se poddávala jeho vášni a vycházela mu vstříc s takovou rozkoší, jakou za celý svůj život nezažil. Po celou dobu jejich milostného zápasu neztratil vědomí, přesto se mu zdálo, že prošel nejtajnějšími kouty nebe i pekla.

Potom zůstal vyčerpán ležet na skále; když se trochu vzpamatoval, pohnul rukama a nohama, prohlédl se a zjistil, že nemá na kůži jedinou spáleninu, ba ani škrábanec od jejích spárů či tesáků. Nechápal, jak je to možné.

„Tak vidíš, přežil jsi to, můj milý. Třeba by se ti to i líbilo...“

„Zdálo se mi... že jsi mě roztrhala na kusy. Vstoupila do mě a já do tebe a potom jsme spolu... to všechno byl jen sen?“

„Sen / skutečnost – jaký je v tom rozdíl?“

„Cítil jsem žár ohně! Moje uniforma mi shořela na těle... ale mne se oheň vůbec nedotkl! To není možné, to jsou nějaká kouzla.“

Nechala ho žvanit, jen se usmívala. Až po chvíli, když vycítila, že jeho vnitřní zmatek dospěl k nebezpečným výšinám:

„Přece jsi četl v mé mysli. Vzala jsem tě tam...“

Ale ano, byl v ní. Netušil, jak se k tomu zážitku postavit.

„Jsem teď živý... nebo mrtvý?“

Rudé oči se po něm zkoumavě natočily, rudé rty poodhalily špičáky.

„Živý / mrtvý – jaký je v tom rozdíl? Dejme tomu, že jsi přežil. Buď rád; ne každý přežije kontakt s bytostí, jako jsem já. Tvůj život by mohl být dlouhý a úspěšný. Byla ti dána milost.“

Tím si tak docela jist nebyl, ale netroufal si oponovat.

„Dokonce ti splním jedno přání. Řekni, co bys chtěl?“

Moc se nerozmýšlel: „Být doma, u maminky. A už nikdy nemuset do války!“

Rudoočka se usmála a její oči zaplály jako ohýnky.

Ten mladík nedokázal vysvětlit, jak se náhle zčista jasna ocitl v sadě za rodnou farmou, nahý a bez jakýchkoliv dokladů. Rodiče a sourozenci na něho chvíli s úžasem zírali; pak jej odvedli dovnitř, dali mu nějaké šaty, nakrmili ho a nechali odpočinout, ačkoliv ujišťoval, že vůbec není unavený.

Když uvědomili příslušné úřady, chtěli ho napřed zatknout jako dezertéra, ale nikdo nedokázal vysvětlit, jak se dostal nepozorovaně přes půl zeměkoule. Ochotně vypověděl všechno, vyjma některých nepodstatných detailů; setkání s démonkou stejně připsali vzrušené fantazii. Je pravda, že nějaký čas jej trápili všelijakými dotazy, ale pak se rozhodli nechat tu záležitost radši tiše usnout. Dokonce mu dali jakýsi důchod jako odškodné za prožitá utrpení. Později se oženil, měl řadu dětí a žil dlouho a šťastně.

Milwarr v telepatii moc nevynikala, ale zpráva, kterou obdržela, ji velmi vzrušila. Ostatní také zaznamenali, že se něco děje; dotázali se a ona to opakovala nahlas:

„Samopalníci našli doupě našeho medvěda Morra. Měl tam medvědici a tři malá medvíďata. Všechny zabili. Morro se vrátil a našel je mrtvé...“

Chvíli trvalo, než dívky byly schopny slova.

„Co jest malá medvíďata?“ vyzvídala Anarietta.

Když jí poskytli mentální výuku, rozbrečela se.

„Kdo dokáže zabít mládě, nezaslouží si, aby žil!“ řekla rázně Tara.

„Kde je teď ten medvěd?“ ptala se Sonya.

„Šel po stopě vrahů k táboru. Říká, že nás tam bude čekat a že si najde způsob, jak pomstít svoje děti...“

„Měli bychom mu jít na pomoc?“

„Jistě, ale nejdřív se musíme zbavit těchhle zajatců. Co s nimi?“

„Zabít, co jinýho? Proč je taháme tak daleko?“ vrčela Tara.

Nejvyšší hodnost ze zajatců měl kapitán. Nebyl hloupý a rychle postřehl, že situace se změnila k horšímu; pohledy, které na něj strážkyně vrhaly, už nebyly tak shovívavé a přátelské.

„Stalo se něco... slečno?“ odvážil se zeptat.

„No, měl bys to vědět. Došlo k podlé vraždě. Vaši vojáci zabili tři medvíďata a jejich matku; zřejmě je bránila, proto nechtěla utéci...“

Kapitán se rozesmál. „Ach proboha! Já už myslel kdovíco! No když se nestalo nic horšího, tak snad... co je?“

„Co může být horšího než vražda nevinných dětí? Jejich otec pláče a vám přísahal pomstu!“

„Jejich otec je snad medvěd, ne? Medvědi nepláčou a jejich pomsta je čistě věc podmíněných reflexů. Nesmíte si to tak brát, děvče... Vy jste zabili moje lidi a já to pochopil jako součást války...“

„Ano, tvoji vojáci zemřeli. Ale ti neměli co dělat na naší posvátné půdě! Medvědi jsou občané této země, naši bratři a sestry! Navíc jejich mláďata jsou zcela bezbranná, neměli dokonce ani žádnou zbraň! Byli laskaví a dobří, v životě nikomu neublížili. Neměli jste právo je zabíjet!“

„Prosím tě, uvažuj trochu! Medvěd je lovná zvěř; vojáci jsou jenom lidi, když viděli medvědy, prostě se polekali a postříleli je. Já vím, vy s těmi zvířaty naděláte hodně okolků, viděl jsem tygry a leopardy, co běhají volně po táboře, ale nesmíš být tak přecitlivělá... Stala se zkrátka chyba, musíš to chlapcům odpustit!“

„Vrah si nezaslouží odpuštění ani slitování. Ty to asi nechápeš, ale vaši vojáci se dopustili zločinu a musí být potrestáni. Smrtí.“

„Tak dost, prosím! Jsme váleční zajatci a máme svá práva daná konvencí! Jsi ještě mladá a romantická, chápu, ale musíš dělat rozdíl mezi člověkem a zvířetem, to si uvědom! Jestli na tom mermomocí trváš, tak já se ti jménem armády omlouvám. Ale už o tom nemluv!“

„Ty nerozumíš ničemu nic!“ obvinila jej Anarietta, „Ona Essat říká: Žlutý medvěd Fessio, on pro ně pláče. Jeho slzy posvátné; to nejde!“

Kapitán měl už delší dobu pocit, že s malou princeznou je něco v nepořádku; zároveň tušil, že Tara, T'Sai ani Trevissa mu nepomůžou.

„Žlutý medvěd Fessio je postava z legend!“ vysvětlila laskavě Essat.

„Nechte toho!“ požádala rázně Sonya, „Musíme rozhodnout, co s nimi!“

„Zabít!“ zahřměl mocný hlas Tary, která už si chystala bat'legh.

„Do toho se mi moc nechci! Je jich hodně a...“

„A co třeba prodat?“ navrhla Trevissa z Rom'lnz.

„Komu?“

„Zkusila bych Ušatce. Ti pořád shánějí nějaké otroky...“

„Nedbám, domluv to!“

Trevissa povzdychla; byla nucena se za tím účelem spojit s jinými čarodějkami, s nimiž jinak moc nekamarádila. Byly nuceny si vytvořit magická zrcadla, vyčistit prostor mezi nimi a dlouho vypouštět barevné blesky, než se obchodník s otroky objevil. Byl to malý ošklivý tvor, něco mezi skřetem a ještěrkou; nápadné na něm byly obrovské ušní boltce, obtáčející celou hlavu. Přihrble skákal či pajdal od jedné ke druhé, hloupě žvanil, cenil spoustu drobných zoubků a neustále svíral v ruce elektrický bič.

„Špatný obchod, špatný, vznešená paní!“ ukláněl se před Trevissou, která se rozhodla vést jednání za Arminky, „Slabí otroci, hloupí, špinaví, jsou zarostlí chlupy a páchnou! Nikde je nebudou chtít!“

„Nelži takhle hloupě, Daimone Kelme!“ usmála se zářivě, „Vidím na tobě, jak se na ten obchod třeseš! Jsou to silní, mladí a zdraví muži!“

„Má paní Trevisso, tobě se snad můžou líbit – ale co já s nimi? Jsou to samí samci; i kdybych se rozhodl vzít je na chov, kde k nim vezmu samici? Brzo chcípnou, když se jim dá těžká práce! Ne, nechci je, rozhodně ne!“

„Máš neobvyklé štěstí, Daimone, že se jich potřebujeme rychle zbavit. Jen proto ti je dáme za mrzkou cenu, deset prutů latinia za kus a...“

Daimon Kelm zavřeštěl tak strašlivě, jako by ho vraždili; padl na zem, válel se po ní a zmítal se v křečích.

„Praotcové mého rodu!“ vykřikoval v extázi, „Slyšíte, co říká tato žena? Kdybych to opakoval své ubohé matce, tak by se znechutila, že by okamžitě přestala snášet vejce! A kdybych to přijal, vyhnala by mě z rodné jeskyně, můj starý otec by... Jeden prut latinia! Jeden a ani o gram víc!“

„Osm, miláčku ušatej! Osm prutů za každého toho skvělého silného muže...“

Milwarr je nechala se dohadovat; nepochybovala, že se nakonec domluví na oboustranně přijatelné ceně. Jinak to viděl kapitán.

„Co to s námi chcete udělat? Prodat nás do otroctví?“

„Druhá eventualita je vás všechny zabít. Co si vyberete?“

„Co je to za skřeta? Kam nás odvede?“

„Upřímně říkám, že nevím. Nikdy jsem ho neviděla. Asi do jiného světa.“

„Jiného světa? Copak existuje něco... jako víc světů?“

„Spisek O mnohosti světů sepsal Giordano Bruno už v šestnáctém století.“

„Co tam budeme dělat?“

„Netuším. Co vám řeknou. Ale pravděpodobně vyváznete životem.“

„Jak si zodpovíte naše zmizení... před svými nadřízenými?“

Milwarr se ušklíbla. „Anarietta by řekla: Eeah?“

„Tím chcete říct, že se vás nikdo na to nikdy nebude ptát?“

„Tím chci říct: Jsem v této chvíli nejvyšší velitelka všeho. Co udělám či neudělám je mezi mnou a Bohem. Mohla bych vás předat Peklu, jeho zástupkyně je tady také; a zasloužili byste si to, jste vrazi a lupiči. Přeju vám v příštím životě více štěstí než v tomto...“

Kapitán měl samozřejmě řadu námitek, ale nebyl úplně hloupý a tušil, že jsou naprosto zbytečné. Mezitím se Trevissa dohodla s Ušatcem; na jaké ceně není jasné, ale oba vypadali velmi spokojeně.

„Už patří tobě.“ ukázala čarodějka z Rom'lnz.

Z mimoprostoru vystoupilo několik dalších ušatců, podobných jako Daimon; obstoupili zajatce, sehnali je ohnivými biči do těsného houfu a ohlíželi se po čarodějce; ta pokynula svým družkám, vytvořily Bránu a odeslali celou tu skupinu pryč. Zbyla po nich jen vůně ovzduší nasyceného elektřinou.

„Moje srdečné díky, vznešená paní!“ šklebil se Daimon Kelm, „Jenom ještě jednu drobnou otázečku: oni všichni samci, jak jsem říkal. Kde k nim sehnat samice? Určitě taky někde nějaké hnízdo...“

„Hele, neprovokuj! Žádný nemáme, opravdu!“

„Divnej svět, moc divnej! Vy taky samý samice, jestli dobře koukám! Proč oni samci a vy samice? Oni se vám už omrzeli, že je prodáváte?“

„Zmiz, zmetku!“ rozkřikla se Tara a rozpřáhla se bat'leghem.

„Promiň, moc promiň; nic ve zlým! Budete zas mít něco na prodej?“

Tara na něj zavrčela, ani Trevissa ho nehodlala bránit. Daimon rozumně uznal jejich převahu a zmizel za ostatními.

Po prodeji zajatců zbývaly dvě skupiny nepřátel: hlavní skupina v ležení ve fjordu, kde bylo přístaviště, a skupina tanků, které stály v úzké průrvě o několik kilometrů dál, kam je zahnalo moře. Milwarr navrhla napadnout napřed jejich hlavní síly ve fjordu, dokud o útočnicích nevědí.

Princezna Thannarr Aymurr a její šelmy vyrazily dopředu, prohledaly terén a pátraly po případných odpůrcích; tak objevily medvěda Morra, který seděl v úkrytu za skálou a nepohnutě zíral do dálky na moře. Když se objevily kolem něho, ohlédl se a mlčky vyčkával, až dorazí Milwarr a ostatní.

„Tvůj žal je naším žalem,“ řekla Milwarr a objala velkou huňatou hlavu, „Naše zbraně již zrudly krví nepřátel; a ještě mnohem víc jich obětujeme bohům jako pomstu za tvoje děti!“

„Tak bude dobře,“ odvětil Morro, „Avšak moje drápy jsou doposud čisté, neposkvrněné krví. Krev mých dětí volá o pomstu! Chci ji vykonat a prosím vás, abyste mi byli nápomocni!“

„Každá z nás splní svoji povinnost, jak jak káže zákon.“

„Pojďte tedy – tam dole pod námi je jejich tábor. Opatrně jděte ke kraji a vyhlédněte; dávejte pozor, abyste neuvolnili kameny, které by mohly spadnout dolů a upozornit je!“

Velitelky se doplazily k okraji skály a vyhlédly. Tábor byl umístěn u potoka přímo pod strmě spadajícími skalami plnými kamenné suti; dále vepředu, téměř u břehu moře, stály dvě baterie děl a zbývající tanky. Muži měli zapáleno několik ohňů, vařili si večeři a odpočívali po dnešní námaze. Zřejmě dosud nepostrádali vojáky, určené k odstranění zbytků shořelých vozidel, nebo aspoň nepovažovali za potřebné jít je hledat.

„Viděla jsem,“ řekla Milwarr, když se vrátila, „Zalehneme nahoře okolo kaňonu a budeme je odstřelovat z ručnic seshora. To bude nejlepší!“

„Ne,“ řekl medvěd, „Vaše pušky jsou dobré, ale rozum a síla ještě lepší. Připravil jsem několik balvanů na různých místech skály. Když je najednou svrhneme, strhnou s sebou vše ostatní a zasypou celý jejich tábor jedinou lavinou. Snad to dokážete...?“

Ten plán se zalíbil Taře, která ráda ukazovala svou sílu. Medvěd se jí taky zamlouval; daleko nejvíc však Anariettě, která se strašně ráda mazlila s čímkoliv chlupatým. Elfky zvířata a bytosti jim podobné moc nebraly, ale už si začínaly zvykat.

Je třeba uznat, že to byly pořádné balvany; ke každému se jich postavilo deset až patnáct, někteří ozbrojení mohutnými páčidly. Ani šelmy nezůstaly pozadu; ten největší balvan si nechal medvěd Morro pro sebe a vyhradil si taky právo svrhnout jej první. Jako signál pro ostatní!

Dole v táboře nic netušili; jednotlivé skupiny dorazily na místa a vyčkávaly. Morro se opřel o kámen, který byl už téměř vyviklaný a sotva držel na místě. Dívky viděly, jak se jeho silné tlapy napínají, jak se mohutný balvan zachvívá; medvěd jej se vzteklým mručením posunul ještě o kousek, potom už se kámen převážil a s rachotem valil po stráni dolů. To už zabrali také všichni ostatní; další balvany letěly za prvním na jiných místech a všechny s sebou strhávaly další a další kameny, drobné kamínky i prach a suť. Toho si už vojáci všimli; pokusili se rozprchnout na všechny strany, ale balvany se valily odevšad, nedalo se doběhnout nikam daleko. Pak první z nich dopadly a ozval se bolestivý křik a sténání; ale lavina se valila dál a dál, zabíjela, zraňovala, ničila. Celé údolí se zahalilo prachem, ve kterém vše zmizelo. Jen tu a tam se z prachu vynořila potácející postava muže, který se nějakým zázrakem zachránil; tehdy však shora šlehla rána a nešťastník do bezpečí nedoběhl.

Z celé vojenské síly zůstalo pár stovek mužů, kteří byli buď mimo tábor, nebo kdesi na okraji, kam kamenná lavina nedosáhla tak ničivě. Nyní zkoušeli střílet po útočnících a zvolna se stahovali směrem k dělům, tankům a moři. Nikde jinde už neměli šanci přežít.

„Je tady stezka dolů!“ řval Morro, „Na ně! Dobijeme je!“

První se hrnul po stezce; dívky pospíšily za ním, některé dokonce sjížděly po hladké skále o pár metrů níž, a tak dál od trhliny k trhlině. Ty, co zbyly nahoře, je kryly výstřely z pušek; když se dostaly dolů, zalehly za kameny a odstřelovaly zoufale se bránící vojáky. Mnoho mužů již padlo pod kulkami a ti zbývající se viditelně klepali hrůzou.

„Kupředu – na nože!“ zaječela Sonya a vrhla se přískokem vpřed. Uprostřed skoku ji zasáhla kulka, nešťastná dívka rozhodila ruce a skácela se. Ještě několik dalších padlo, ale zbývající dorazily k úkrytu vojáků a vpadly mezi ně. Medvěd Morro mezi prvními; jeho těžké tlapy dopadaly jako kladiva a každý úder znamenal rozbitou lebku jednoho z vrahů. Povšiml si, že nějaký voják doběhl ke kulometu, který stál na kapotě velitelského džípu, namířil a chystal se skropit útočníky dlouhou dávkou; medvěd zle zamručel, dvěma skoky se ocitl u kulometu a postavil se na zadní tlapy. Voják natočil zbraň a pustil mu dávku z bezprostřední blízkosti přímo do kožichu; avšak Morro, aniž si toho všímal, objal ho předními tlapami a rozmačkal v náručí. Potom klesl a jeho zažloutlé zuby se bolestí zaryly do hlíny. Tak také zemřel. Snad mu poslední chvíli ulehčilo vědomí, že své děti pomstil.

Posledních pár vojáků doběhlo až k moři. Jeden odrazil člun, ostatní skočili do vody, chytili se boku člunu a snažili se vlézt dovnitř. Ten první zoufale zkoušel nahodit motor; než se mu to podařilo, snesla se plavným letem z výšky přeskočka a zaťala mu spáry do obličeje. Za ní skočila Tara, už v letu se rozhánějíc bat'leghem. Během pár okamžiků zrudnul krví.

„Dostali, co jim patří,“ řekla Milwarr, „Odpykali si svoje viny a hříchy; nechť se propadnou do pekel...“

„Souhlasím!“ usmála se Thamar a její rohy zablýskly v měsíčním světle.

„Teď ty, co se schovali do tanků!“ upozornila T'Sai, „Určitě slyšeli tu střelbu a budou varováni...“

„Tam na břehu roste spousta křoví a suché trávy...“ navrhla Doris, „Ukážu vám, co s tím dělat...“

„Můžeme jet člunem,“ prohlížela si Trevissa nepřátelskou techniku, „Je to příšerná vykopávka, ale snad to dokážu řídit!“

Do dvou člunů se jich narvalo, co nejvíc se vešlo. Některým se nelíbilo, že se musejí dotýkat příslušníka rasy, která jim není sympatická, ale veškeré protesty jim Milwarr rázně zatrhla. Kdo zůstaly na břehu, dostaly úkol snést mrtvé na hromadu a spálit je, pak posbírat zbraně a odnést.

Cestu po moři urazily za pár desítek minut, nebylo to daleko. Tankisté stáli na břehu a čluny viděli, ale domnívali se, že jsou to jejich kamarádi; když poznali omyl a pohnuli se, skropila je salva ze samopalů. Někteří padli, jiní se rozběhli schovat do svých tanků, natlačených na sebe v úzké průrvě mezi skalami. Pokusili se střílet, ale v podvečerním šeru nikoho nezasáhli; ostatně dívky už naskákaly do vody a plavaly na břeh.

„Tak co teď? Co s nimi chceš dělat?“

Dívka Doris nařídila nasekat křoviska a obložit tanky kolem dokola; byla tu taky suchá tráva, dost vysoká, ale rozježděná a polámaná, jak tam tanky zajížděly. Dřevo a trávu polily benzínem z kanystrů, které před chvílí ukořistily, pak se vzdálily a Doris to vše zapálila. Rázem vzplanul vysoký oheň a olízl železné pláty; muži si to však uvědomili až po chvíli, kdy jednomu z tanků vybuchl sud se speciálním benzínem, připoutaný k zádi. Tehdy nastal zmatek; některé tanky pojížděly dopředu, dozadu, snad i do stran, ale nebylo to k ničemu, vzájemně si jenom překážely. Po prvním tanku začal hořet druhý, třetí – řev mužů, pečených zaživa v ocelové rakvi, zněl jako kvílení zatracených duší v očistci. Dívky stály po pás ve vodě v místě krytém před střelami a pozorovaly jejich zánik; když se někdo pokusil vylézt některým z příklopů, sestřelily ho puškou.

Jen ten první, nejbližší tank, udělal pokus o záchranu: jeho řidič, když mu chytila nádrž, vyrazil vpřed a zajel co možná nejdál do vody; pak vylezl spodním otvorem a pokusil se zachránit plaváním. Ale Milwarr skočila do vody za ním a ubodala ho dýkou.

Když tanky dohořely a dívky se vracely, povšimla si jedna daleko na moři rozsvícených pozičních světel lodi. Arminská být nemohla, celá flotila nyní odpočívala v bezpečném přístavu pod pevností Alexandrettou, museli to tedy být nepřátelé. Upozornila na ni Milwarr. Když se vrátily na přístaviště, zjistily, že i tam si toho všimly.

„Nevím, co by to mohlo být; podle mého názoru nejspíš další posily pro nepřátele. Výsadková loď. Zřejmě si myslí, že první část jejich armády už se přesunula dál a přístaviště je volné...“

„Není to vyloučeno,“ Trevissa svraštila obočí a vypadala téměř satansky, „Támhle na skále mají velké lucerny s reflektory obrácenými na moře: červená a zelená. Je to nějaký druh signalizace?“

T'Sai ji neměla ráda, ale uvažovala logicky: „Ty dvě baterie děl by se daly natočit tak, aby mířily na moře, ne?“

„Myslíš přilákat je? A pak zničit?“

Thamar prozkoumala děla a šklebila se. „S těma si poradím! Docela běžný kanóny, s takovýma dělá můj táta na Alexandrettě!“

Nebyla to tak docela pravda, ten muž jen předstíral, že je její otec; ale nikdo neměl zájem jí to připomínat.

„Vezmeš si tu baterii na starost? Kdo druhou?“

Ujaly se toho démonky, vyznaly se ve výbušninách nejlíp. Doris zatím šla prohlédnout a rozsvítit lampy; Anarietta ji doprovázela a dětsky se radovala, jak pěkně září do dálky.

„Hlavně, jestli nám na to skočej!“ vrčela nedůvěřivě Tara.

„Neskočej,“ odpověděla jí T'Sai, „Ne v tuto dobu. Až bude vrcholit příliv.“

„To máš pravdu. Doris, zhasni zas ty reflektory; snad to budou brát jako zkoušku...“

Nejspíš ano; sotva reflektory zhasly, zablikalo několikrát na lodi světýlko, jako jakési potvrzení. Vysílačky vojáci nepoužívali, protože tušili, že by je Armini mohli odposlouchávat.

„Do nejvyššího přílivu zbývají víc než čtyři hodiny... Odpočneme si?“

Všechny souhlasily; kromě hlídek si zalezly mezi skály a přitiskly se tak těsně k sobě, jak jen to šlo. Milwarr vzpomínala na kamarádky, které před chvílí padly; zachvátila ji vlna smutku.

Neboj se, neodešly nikam daleko. Pouze nás kousek předešly... uklidňovala ji Betanka Essat, Nejsou poslední. Ještě mnoho nás odejde!

Anarietta tiše kňučela; při slézání ze skal si odřela nohu a teď cítila bolest. Essat se pokoušela zbavit ji bolesti, princezna se k ní přitulila jako důvěřivé dítě a z druhé strany se přitiskla k Taře, jejíž tmavá hříva, drsná srst a znepokojující pach ji kupodivu uklidňovaly.

„Tak jo, pojď sem,“ zavrčela Tara, „Ty seš zkrátka ještě dítě...“

„Já nejsem žádný dítě,“ zaprotestovala Anarietta, ale rty se jí chvěly.

„Dokázala bys nám všem propojit mysl?“ požádala Milwarr Essat.

„Zvládla bych to, ale...“ zarazila se a ohlédla na elfky.

„Všem! Včetně těch, které se cítí být nepřáteli!“

Já souhlasím! tepla T'Sai, Ale jestli se Trevissa bojí...?

To si princezna z Rom'lnz rozhodně nemohla nechat líbit; s jistým náznakem odporu se nakonec podrobila. Essat začala okamžitě vytvářet mentální pole, do něhož zapojila všechny přítomné. Měla to dost usnadněno, tiskly se k sobě a zahřívaly navzájem.

Nejvíc se mentální spojení líbilo Anariettě. Ochotně se také svěřila se svými životními osudy, na její mládí dost spletitými. Začátek života nebyl nijak dramatický: princezna z nepříliš významného rodu, spřízněného mnoha svazky s vládnoucími rodinami. Její narození nevyvolalo přílišné nadšení, ba ani takový zájem, jako kdyby byla kluk; nicméně někdy v budoucnu mohla být využita ve sňatkové politice, takže byla přece jen řádně uvítána. Po skončení oslav ji rodiče strčili kojným, chůvám a vychovatelkám a odspěchali za svými společenskými povinnostmi.

Vychována byla v klášteře jeptiškami, jak se slušelo. Sestry vykonaly ten úkol řádně a dokonale; naučily malou princeznu číst a psát, několik významných jazyků, zběžným základům všech věd a hraní na piáno. Zejména si potrpěly na dokonalou znalost životů svatých a mučedníků. Anarietta vyplnila veškeré požadavky tak dokonale, jak jen zvládala; nebyla mimořádně geniální, ale ani překvapivě špatná.

Speciální vztah měla k sexu. Jeptišky, převážně nedotčené panny, pečlivě dohlížely, aby byla řádně poučena o všech jeho aspektech. Takže věděla, že se jedná o nepříjemné, bolestivé a ponižující trýznění, které si vymýšlejí hnusní, chlípní, páchnoucí chlapi, aby dokázali svou nadvládu nad slabými a křehkými ženami. Všechny světice se takovému osudu vzpíraly a daly se raději mučit a popravit, než aby to dopustily. Malé Aničce sice chvílemi vrtalo hlavou, proč ti chlapi (i při své pitomosti) tolik stáli zrovna o tu dotyčnou, když mohli mnohem víc potěšení snadno získat od kterékoliv jiné holky, jistě daleko ochotnější. Ale nezamýšlela se nad tím.

Pak nastala válka. Politika svrhla některé významné osobnosti z trůnu a jiné zase povznesla; náhlými obraty osudu se stala Anarietta významnou dědičkou čehosi, dokonce žádoucí manželkou. Proto byla rychle a bez cavyků provdána za jakéhosi významného prince a mocného vojevůdce. Nejvyšší čas, táhlo jí na třináctý rok a začínala být docela hezká.

Jejímu manželovi bylo kolem dvaceti a dosavadní život trávil převážně ve společnosti mladých šlechticů z lepších rodů. Byl hezký? Když jel v čele své armády, v nablýskaném brnění, s vlajícími péry, na nádherném bílém koni do katedrály, na zámek nebo na přehlídku, docela mu to slušelo. Slavnosti míval rád; taky ještě hony, sportovní hry všeho druhu a manévry. Když nic z toho zrovna nepořádal, trávil večery s kamarády popíjením vína a nekonečnými diskusemi o politice, náboženství, chovu koní a psů, lovu a podobných záležitostech. Diskuse měl rád dlouhé, se spoustou jídla a pití a s mnoha oponenty, které většinou přesvědčil, že se ve věci vyzná. Skutečně se v tom všem vyznal aspoň natolik, aby se nezesměšnil; o to se postarali četní preceptoři, učitelé a vychovatelé. Princ byl docela rozumný mladík, nepokoušel se ukousnout si větší sousto, než zvládal, a dával přednost osvědčeným jistotám před hloupými experimenty.

Svatba proběhla rychleji, než Anarietta čekala; otec arcibiskup nad nimi pronesl pár modliteb, svázal jim ruce posvátnou štolou, pak vyšli ven a lid je nadšeně zdravil; ovšem podstatně méně nadšeně než v dobách míru, neboť mnozí už sbalili svůj majetek a uprchli ze země. Přesto byla okouzlená, jeli spolu zlatým kočárem taženým bělouši a děti jim házely pod nohy květiny. Vše bylo, jak se slušelo a patřilo.

Předsvatební poučení jí zkušenější ženy ani nestihly dát. Její manžel se s ní ocitl sám v pokoji, Anarietta svlékla parádní (vypůjčené) bílé šaty a klepala se strachy, co s ní udělá. Nezmýlila se; chvíli si ji bez valného nadšení prohlížel, pak si připomněl, co s ní musí udělat, uložil si ji na lůžko, vyhrnul jí košili a udělal to. Jeho dosavadní zkušenosti byly ze tří čtvrtin s děvkami, zbytek s vesnickými děvčaty, která někde potkal. Obvykle byl opilý a ve společnosti kamarádů; uměl to průměrně, ani dobře ani špatně, ale to bylo Aničce v tu chvíli jedno. Pochopila, že se stala ženou a už nikdy z ní asi nebude svatá. Moc ji to nemrzelo, ale taky nezažila nic moc příjemného. Potvrdilo se jí mínění, že chlapi jsou hnusní a odporní.

Na líbánky měli tři dny, potom manžel odtáhl do války. Během těch tří dnů jí to udělal ještě několikrát a na závěr řekl svoje mínění: až jí obrostou kosti trochou masa aspoň na místech, kde by holkám měly, bude možná pěkná. Třeba si s ní potom i něco užije. Teď se za něj může pouze modlit, neboť on odchází v čele armády bránit vlast.

Což učinil; bojoval průměrně, ani jako vojevůdce příliš neoslnil. Dokázal vyřešit každý problém, který mu předložili, bohužel však pouze jeden a ne třicet jeden přes druhý, jak mu kurýři nosili zprávy. Ve třetí bitvě padl; Anarietta trochu brečela, ale mnohem víc ji mrzely další obraty politické situace. Do země vtrhl nepřítel a ona byla nucena prchat; otec arcibiskup zdrhnul už dávno a vzal s sebou klášterní poklad, takže jej přepadli potulní žoldnéři a bez respektu ubodali píkami. Princezna vdova prchala rovněž, a jak plynul čas, ztrácela na významu; což se poznalo i podle toho, že si ji brali do postele čím dál méně významní muži. Od vévodů přes plukovníky až ke kapitánům a poručíkům; když měli přijít na řadu seržanti, došla jí už trpělivost a utekla definitivně. Všichni ti chlapi s ní zacházeli převážně jako s kusem hadru; nijak ji neprosili a nepřesvědčovali, prostě s ní praštili na postel (později na otep slámy) a udělali, co chtěli. Zvykla si; jen to upevnilo její dětské přesvědčení o hnusnosti sexu.

Její útěk definitivně skončil, když ji kdesi v lese chytila tlupa tuláků v troskách uniforem; majetek už neměla žádný, kdysi přepychové šaty špinavé a potrhané, tlumok s posledními zbytky jídla. Ježto mezi marodéry uviděla nějaké ženy, doufala, že ji nezabijí, ale vezmou s sebou a snad dají najíst – pak ať si s ní dělají, co chtějí. Jenže mezi tou bandou byla i čarodějka, protivná ženská středního věku s pronikavýma očima. Zakázala chlapům na ni sáhnout, toho nejdrzejšího bez lítosti zabila bleskem. Pak Anariettu důkladně vydrhla v dřevěné kádi, učesala jí vlasy, nakrmila ji a podrobila obšírnému výslechu. Pak ji vozila sem tam a předávala jiným čarodějkám, až nakonec skončily na jakémsi ostrově. Tam potvrdili, že je schopná, a zařadily ji do výcviku. Talentovaných děvčat bylo málo.

Kromě jiného ji naučily, že tělesná láska může být i příjemná. Napřed ji trochu rozmazlily samotné ženy, pak se pochlubily svými dosavadními vztahy a naučily ji vyhledávat v sexu příjemné stránky. Je pravda, že mezitím povyrostla a začínala být krásná. Když ji Trissa přivedla do Arminu, měla už docela jasno a byla připravená ke všemu.

Poměry v zemi se mezitím zase změnily, válka skončila a obyvatelstvo silně zdevastovala epidemie moru. Padla spousta lidí, dokonce nějaké čarodějky; ty zbývající došly k názoru, že by se Anarietta měla ujmout svého dědictví, stát se královnou a ochraňovat družky svou mocí. Za tím účelem bylo moudré najmout dostatečný počet žoldnéřů, se kterými by zmohla dosavadní držitele území. Čarodějky odhadovaly, že to půjde.

„No jo,“ zavrčela Tara a olízla jí nos, „Až to tady vyřídíme, zaskočíme k vám a dosadíme tě na trůn! Při vaší zaostalosti to půjde rychle!“

„Až tam propašujeme kulomety a samopaly...“ zasnila se Anička.

„Zapovězený zásah do místní kultury!“ upozornila T'Sai.

„E! Trhni si nohou!“ odsekla Trevissa, „Uděláme si tam základnu...“

„Jakto ty? Váš Rom'lnz nemá v tom koutě vesmíru žádný práva...“

„Kolik planet má vaše soustava?“

Zaváhala; dle školních informací byla země plochá a nesená čtyřmi slony stojícími na krunýři velké želvy. Tomu už sice nevěřili ani nejvyšší církevní představitelé, nicméně planetární systém byl něco, o čem se dozvěděla až na Arethuse.

„Osm doposud objevených planet...“ přiznala, „Ale jak vypadají...?“

„Nevadí, obsadíme některou, kde nikdo nežije. Neboj, nebudeme zasahovat do vaší barbarské civilizace; leda trochu, když to jinak nepůjde!“

„Pitomost,“ řekla Essat, „Jakmile se první člověk dozví pravdu, nebude to dlouho trvat a budou to vědět všichni. Známe to, je to běžný vývoj!“

„V tom případě se to nesmí provést!“ oponovala T'Sai.

„Máš smůlu, první člověk už to ví!“ ukázala Betanka, „Anka nabrala spoustu vědomostí; i když odpřisáhne, že je prozradí jenom wézetkám, jedná se o dvanáct žen. Každá bude mít spoustu milenců, určitě je to naučí. Konec jejich civilizace, mysli si co chceš!“

„Konec i naší civilizace,“ zavrčela Tara, „Nemyslete, že jsem si důkladně neobšlohla ty vaše bleskomety a jiný zázraky...“

„Já tu mrchu zabiju!“ naježila se Trevissa.

Jenže Tara se jenom smála.

Ze skály se snesla přeskočka a usilovným kňučením se snažila připoutat pozornost. Na moři se cosi dělo, z výsadkové lodi blikali reflektorem.

„Začíná to! Poplach – a do postavení!“

Okamžitě bylo po klidu – všichni se rozběhli na svá místa. Milwarr jako poslední; dohlížela na ostatní a měla podivný pocit, jako by něco mělo brzy skončit. Na pár okamžiků se zastavila u řádky mrtvých těl padlých kamarádek; chvíli postála u každé z nich, nakonec se zastavila na konci řady, kde ležela Sonya a medvěd Morro. Zůstala tam, dokud se jí jaguáří princezna Thannarr neotřela o nohu.

„Jsi smutná, sestro, nad smrtí statečných bojovníků?“

„Ano, ty to jistě chápeš. Zrovna mi napadlo, že možná i já...“

„Je to náš osud, vybojovaly jsme si ho. Zemřelo už mnoho špatných lidí, sestro. Budeme moci klidně odejít, bude-li to třeba.“

Milwarr ji objala kolem krku. „Poslouchám zákony a miluji vlast, císaře a řád; a přece mám strach zemřít. Nevíš proč?“

„Čekání je horší než boj. Až přijde tvá chvíle, nebudeš se bát.“

„Vy jaguáři umíte čekat, že? Poslyš, kdybych padla, zavedeš oddíl zpátky do Indiopolisu – a řekneš jim, co se stalo.“

„Spolehni se – zůstanu-li naživu.“

Dívka a jaguárka ležely vedle sebe a hleděly, jak se přibližují poziční světla lodi. Už teď bylo vidět, jak je veliká; zřejmě jen přepravní, nepříliš vyzbrojená a téměř bez pancéřování. Za ní plula delší, která se však ve tmě nedala dobře rozeznat. Setmělo se úplně a nebýt světel, nebylo by vidět vůbec nic.

Kousek od břehu loď zastavila; začali spouštět čluny, na přídi se otevřel velký otvor a z něj se vykolébal první tank. Tehdy Milwarr vydala mentální pokyn – všechna děla naráz vypálila salvu a roztříštila výsadkovou loď na třísky. Ohromné plavidlo se chvíli houpalo v kouři a plamenech sem tam, pak se začalo potápět i s celým nákladem a posádkou; děla tomu napomáhala dalšími salvami.

Jenže zároveň začala střílet ta druhá loď; podle zásahů se zdálo, že je to těžký těžký obrněný křižník, zřejmě doprovod pro tu bezbrannou kocábku. Nyní střílely všechny jeho věže v půlminutových intervalech a přeryly vmžiku přístaviště sprškou výbuchů. Milwarr jen taktak skočila do bezpečí za nějaké trosky; ale dělostřelkyně se nechtěly tak lehce vzdát, sláva a bojové nadšení jim stouplo do hlavy, umínily si poslat ke dnu i ten křižník. Nedokázaly střílet tak rychle jako námořníci či dělostřelci z Alexandretty, taky neměly automatické nabíjecí zařízení jako ony; nicméně zasahovaly velmi přesně a způsobily křižníku řadu zranění. Avšak i mezi děly vybuchovaly náboje, pár dalších dívek už leželo mrtvých či zraněných; zbylé však střílely dál. Milwarr slyšela jejich démonský smích.

„Nechte toho, blázni, schovejte se!“ křičela na ně, „Nechte ho ujet! To je na nás moc, takový křižník! Zastavte palbu!“

Milwarr si uvědomovala hrozný fakt: démonkám je docela fuk, že lidé mají křehčí těla a nevydrží to, co ony. Budou střílet, dokud budou mít z čeho; pokud mohou bojovat s lidmi (které nenávidí a pohrdají jimi), budou to dělat. Možná i zahynou, jestli...

Rozbrečela se vztekem, když přímo na kraji baterie vybuchl dělový náboj vedle děla a roztrhal tři její kamarádky na kusy. Ostatní si toho nevšímaly, dělaly dál co bylo třeba, jako by úplně znecitlivěly vůči podobným hrůzným prožitkům. Z dýmu a ohně se vynořila Rudoočka, srst ohořelou, oči jí planuly jako žhavé uhlíky, z rukou a rohů sršela energie. Milwarr vyběhla z úkrytu a rozběhla se k ní; jak ale přebíhala prostranství, vybuchl jí za zády další náboj. Cítila, jak ji nadlidská síla pozvedla a vzápětí s ní mrštila o zem; pak pocítila, jak jí z břicha teče krev. Pokusila se opřít o lokty a lézt kupředu, ale náhle neměla sílu; kousala se do rtů a z očí jí tekly slzy, ale podařilo se jí ulézt jen několik stop.

V slzách spatřila, že na zádi křižníku vyšlehly plameny; současně přestala jeho zadní děla střílet a celá loď se pohnula směrem na širé moře. Dívky zajásaly ječivými hlasy a jejich děla vychrlila další dávku ohně. Křižník ustupoval, pokoušel se ujet z dosahu děl a téměř se mu to podařilo; avšak náhle se na něm ozval výbuch, jeho záď poklesla ještě víc a příď se vynořila z vody. Křižník se začal potápět a podle rychlosti, se kterou se záď nořila do vody, mu zřejmě nebylo pomoci.

Nad hlavou jí zapleskala blanitá křídla; přistávala u ní Thera, velitelka upírek. Černé vlasy se jí vlnily jako hadi, bledá pleť zrůžověla vypitou krví. Z rudých rtů vyčnívaly dlouhé špičáky a krev tekla až na bradu.

„Dobře jsme to udělaly?“ pištěla, „Zaletěly jsme tam a zakously si pár krásných silných chlapů! Já jsem vypila krev samému kapitánovi...“

„Takže ta střelba ze samopalů platila vám?“ ptala se T'Sai.

„No a co? Nám se rány hojí rychle...“

Milwarr se z posledních sil zvedla na rukou. „Vítězství...“ zašeptala; pak ji síly opustily, klesla na rozrytý písek a z úst jí vytryskl proud temně rudé krve. Princezna Thannarr k ní doběhla a očichala ji, ale ihned pochopila situaci.

„Že něco neřekla... pomohla bych jí!“ šklebila se Thera.

Někteří námořníci z křižníku se pokoušeli spustit čluny, jiní skákali rovnou do vody a snažili se plavat na břeh. Jediný spuštěný člun rozstřílela Ricky Légerová z lehkého kulometu i s posádkou; ostatní dívky naskákaly do moře a rozdaly si to s námořníky na život, na smrt a na nože. Voda zrudla krví a krev přilákala žraloky; ti se postarali o každého, kdo unikl nožům. Za chvíli nezbylo po lodích a jejich posádkách ani památky.

Tara přistoupila k padlé velitelce, pozvedla zakrvácený bat'legh a vydala ze sebe dunivý válečný řev.

Rozednívalo se. Až nyní bylo vidět, kolik kamarádek padlo v boji.

„Kdo se ujme velení?“ ptala se Trevissa, „Musí to být někdo místní...“

Dívky nejistě pokukovaly jedna na druhou; všechny, které měly velitelské schopnosti, už přišly o život. Nakonec se ty pohledy soustředily na Rickie; ta naopak propadla zmatku a rozpakům a pokoušela se bránit.

„Máš smůlu,“ uklidňovala ji Essat, „Nikdo vhodný už nezbyl!“

„Ale já... já vůbec nic neudělala! Ani jsem moc nebojovala!“ bránila se.

„Nikdo jiný už nezbyl!“ zopakovala T'Sai.

Rickie rezignovala. Rozhlédla se kolem sebe a pokoušela se ze vší síly ovládnout, aby se nerozbrečela.

„Vrátíme... vrátíme se domů.“ rozhodla.

„Pláč veliký zazníval v ulicích města

když zbylé ty dívky se vracely zpátky

a stateční muži své pyšné skláněli hlavy

a tvářemi bili v zem.

Neb z dívek těch každá se vrátila zpátky

z deseti jedna, jež vyšly z těch míst

a zbylé tam v horách a v moři své složily kosti

jak jim velela čest.“

Tak praví Píseň o Milwarr, z níž tu naposledy citujeme; a vskutku, město se otřáslo hrůzou, když si občané povšimli, kolik veselých mladých dívek padlo v tom boji. Poprvé si uvědomili, že to skutečně znamená válku; poprvé vstoupila skutečná smrt do křivolakých úzkých uliček Indiopolisu. Doposud umírali jen nepřátelé, to nikomu ve městě nevadilo, bylo to dokonce správné, docela dobrá a veselá zábava. Ale nyní padli jejich spoluobčané, často příbuzní a osobní známí.

Christian a Edward Baarfeltové byli rovněž přítomni, když zbytky výpravy dorazily zpátky. Edwarda potěšilo, že se ve zdraví vrátila Rickie Légerová, dokonce jako velitelka. Ale Christian byl silně znepokojen a do budoucna očekával ještě horší události.

Abner Léger plakal, když přivinul dceru na svou hruď. „Moje maličká... tak moc jsem se o tebe bál! Prosím tě, slib mi, že už nikdy neodjedeš na žádnou takovou výpravu! Slib mi, že zůstaneš u mne!“

Rickie byla přes pomalování ve tváři bledá a její oči doposud zmrazeny hrůzou. „Slibuji!“ vydechla, „Už nikdy neodejdu z tohoto města! Věř mi...“

Většina dívek se vrátila domů. Cizinky ovšem neměly kam; jako jediné možné místo zbývala Citadela, dojely tedy tam, sesedly s koní a pokusily se je odsedlat, vyčistit a nakrmit. Některé s tím měly dost problémů, seděly na hřbetě takové potvory poprvé v životě. Excelovala Anarietta, byla na koně zvyklá a pečovala o ně s jistotou a elegancí. Tara za normálních okolností považovala taková zvířata za kořist, oni to tušili a hodlali se bránit do posledních sil. Tradiční elfky rovněž získaly převahu nad novodobými, což třeba Trevissa cítila jako pokoření.

Terezka sledovala jejich počínání, pomáhala s organizací, ale hlavní část mysli jí zabíral důležitější problém: jak si poradit s démony. Démonky se netajily přesvědčením, že to byly právě ony, kdo mají největší podíl na vítězství; je tedy přirozené a správné, aby se oslavy vítězství konaly hlavně dle jejich vkusu. Ostatní se mohou připojit, budou srdečně vítáni! A Terezka samozřejmě nejvíc!

Mezi lidmi naopak kolovala odlišná verze: démonky způsobily nedodržení obvyklé vlčí taktiky, kousnout a stáhnout se. Z jejich popudu zbytečně padla spousta dívek; je sice pravda, že zvítězily, zabily všechny nepřátele a potopily obě lodi, ale toho se dalo dosáhnout za menších obětí. Démonkám však na lidských životech nezáleželo, stejně jako na vlastních. Považovaly smrt kohokoliv za naprosto běžnou záležitost. Ony vůbec...

S démony je problém. Člověk zůstává člověkem bez ohledu na to, v jakém je citovém rozpoložení; stejně tak elfové a další humanoidní bytosti. Míníme tím, že v jejich organismu nedochází k fyziologickým změnám, což u démonů běžně. Démon dokáže dle nálady vypadat přitažlivě, odporně či děsivě, s velmi rychlými a nečekanými přechody. Měnit tvar těla některé čarodějky sice dokážou, ale záměrně, ne v závislosti na situaci. Není jisté, zda démoni dokážou své tělesné změny skutečně ovládat, nebo jim jen podléhají. Jisto je, že vypadají velmi často jinak než před chvílí.

Další fakt: jejich vztah k lidem je nevyrovnaný. Čarodějek si váží, bojí se jejich moci a snaží se jim vlichotit; běžnými lidmi naopak pohrdají jako podřadnou rasou. Jakž takž berou příslušníky skupin, které si oblíbí, což jsou Armini všeobecně. Nepřátelské vojáky respektovaly asi jako mravence, nebo spíš hejno komárů.

Důležitým faktorem je pro ně sex. Démon dokáže oplodnit člověka, nejspíš i ostatní přítomné rasy; důsledkem jsou děti zevně podobné lidem, s některými duševními rysy démonů. Dá se říct, že implantace podobných dětí je pro démony koníčkem, dělali to rádi už v minulosti a nyní by rádi pokračovali. Navíc: změna pohlaví pro ně není žádný problém. Takže Rudoočka byla ženou proto, že chtěla, nikoliv musela; v případě potřeby se dokázala proměnit na muže v několika vteřinách. Jestli to udělala během této akce, není jisté, ale docela pravděpodobné. Terezka to věděla, zda ostatní není jasné. Věděla však najisto, že bude-li jim dovoleno uspořádat oslavu vítězství, skončí to všeobecnými orgiemi a oplodněním přítomných dívek semenem něčeho divokého. Co se potom narodí, je úplně ve hvězdách.

A abychom dodali něco z druhého konce: zabít démona je mimořádně obtížné. Možnosti: přímý zásah do oka, spánku nebo bodu na kořeni nosu, kde lebka není tak tvrdá. Lepší než stříbrná kulka je oceloplášťová s vysokou průrazností, která uvnitř lebky vybuchne a rozseká mozek na kaši; něco podobného se používá na slony. Další možnost: vrazit do srdce něco, co je rozdělí a zabrání mu v regeneraci, než tělo odumře. Nemusí to být zrovna osikový kůl, stačí jakýkoliv, ale dostatečně masivní. Veškeré ostatní možnosti jim sice způsobí zranění a značnou bolest, ale tělo se velmi rychle vzpamatuje a uvede do normálu.

Kromě jednoho: zasvěcených zbraní. Stejně jako dochází k tělesným změnám démonů pod vlivem psychických faktorů, dochází po zásahu speciálně upravené zbraně k vážným zraněním, často i smrti. Materiálně uvažující lidé to mohou považovat za šokovou reakci. Jak démon pozná, že zbraň je zasvěcená? Poraďte se se svým psem, jak pozná stopu králíka, když není vidět a vy necítíte nic. Nejspíš to souvisí se všeobecnými rozpory mezi démony a bohy.

Je fakt, že dokud Armini všeobecně kamarádili s bohy (různé úrovně), moc se mezi nimi démoni neukazovali. Když bohové vypadli ze hry, vyskytují se častěji, snad se dokonce snaží zaujmout jejich místo. Vzbudit jejich nepřátelství je snadné, nikoli však žádoucí; kromě toho Terezka měla některé (např. Rudoočku) skutečně ráda. Lidé mají sklon mít hluboký citový vztah; démoni taky často propadají emocionálním hnutím, ale ty jim nevydrží dlouho a rychle se dokážou měnit.

Nemohla ovšem přehlížet to nejhorší nebezpečí, plíživé a utajené, leč neodvratné: kontakt s démony postupně poškozuje karmu člověka. Některé církve a sekty doporučují svým členům být tak opatrní, že se s bytostmi z nižších světů nekontaktují vůbec; při první známce jejich vlivu se okamžitě brání zasvěcenými předměty, které je odpuzují. Je to celkem zbytečné a přehnané, jeden náhodný kontakt nemůže ničemu ublížit; na druhé straně démoni mají dokonalý instinkt a postřehnou-li přátelství, vnucují a vlichocují se tak usilovně, až dosáhnou svého. Jejich cílem je, aby se co nejvíc lidí narodilo v příštím životě na démonské úrovni; přirozeně, mohou se rozmnožovat též normálním způsobem, ale reinkarnací jich přibývá mnohem rychleji.

A opět: pro bezbožného atheistu je zrození na démonské úrovni dost velký kvalitativní skok dopředu; pořád lepší než narodit se jako zvíře či člověk na zvířecí úrovni, tedy opět atheista. Démon není nic moc, ale je si vědom existence a postavení vyšších bytostí, takže je respektuje a slouží jim; do takové míry, do jaké je schopen pochopit rozdíl mezi dobrým a špatným. Čímž je řečeno: dostane-li jasný a jednoznačný rozkaz od kvalifikované osoby, uposlechne a chová se správně. Když se mu dá možnost myslet vlastní hlavou, v devíti případech z deseti udělá nějakou blbost. Čarodějky velet umějí, to je jednoznačné.

Terezka měla démony osobně dost ráda. Byli veselí, sympatičtí, hluboce si i vážili a obdivovali ji. Chtěli pro ni udělat to nejlepší, co uměli. Mezi to patřily taky sexuální hry; a démoni sex umějí dokonale! Stačilo by pouze kývnout a mohla si prožít řádku úžasných orgasmů; některé osobně na vlastní kůži, další pomocí mentálního přenosu, neboť vnímala všechno v dosahu. Měla tyhle hry docela ráda, a už dlouho nic takového neprožila; proč tedy nevyužít příznivé nabídky? Na druhé straně ovšem se jí v hlavě ozýval varovný hlas: nedělej pitomosti, nestojí to za to.

No ano, hlasy. T byla telepatka od narození, možná i před ním. Nepamatovala se na počátek, cizí hlasy ve vlastní mysli byly tak přirozenou součástí její existence, že si na ně zvykla. V dětství si s kamarádkami hrály: stavění nepřekročitelných bariér a jejich prorážení, průniky do mysli, různé druhy ovlivňování a oblbování. Hry v dětství podporované, v pubertě velmi oblíbené, v dospělosti odsunuté do pozadí. V dospělosti? Terezka by byla v jiné společnosti považována za dítě, ale požadavky na ni byly kladeny jako na dospělou. Zvláště nyní, když je Paní Citadely.

Chtěla jí být? Snad jednou, v budoucnu; ale válka přišla příliš rychle, a Terezka byla příliš rychle uvedena do funkce, stejně jako všechny ostatní kamarádky. Být velitelkou bylo náročné; potřebovala vypnout. Potřebovala by vyrazit na mejdan, vypít něco opojného, seznámit se s nějakým sympatickým klukem (pokud možno cizím) a nechat příjemně manipulovat svým tělem, dokud nebude zaplavena přívalem rozkoše. Nemyslet, nerozhodovat, jen si užívat. Nebýt zodpovědná za všechno v dosahu.

Pravda ovšem je, že to s lidmi nebylo možné. Všechny dosažitelné muže už znala aspoň zprostředkovaně. Většinou zprostředkovaně; valná část jejích sexuálních dobrodružství se odehrávala v mysli, byla hodně opatrná, aby se nekontaktovala přímo. Otevřeně řečeno: spala s kluky málokdy, mnohem méně než holky z bojovnické kasty, dokonce ani pokaždé, když to bylo přímo nařízeno z důvodu svátku nějakého Ochránce. Nebyla si jistá, má-li sex skutečně ráda; představy a sny byly většinou lepší než realita. Snad proto, že byla málokdy zamilovaná; musela přiznat, že je citově chladná. Možná by měla svoje pocity důkladně rozebrat, zamyslet se nad nimi, prodiskutovat s kamarádkami atd.; jenže na to nebyl čas ani vhodné podmínky. Štvalo ji to.

Další faktor: nedokázala přesně odlišit, které myšlenky jsou její a které někoho druhého. Samozřejmě vnímala matku, sestry, sestřenice, ostatní Téčka a další členky Společenstva; odhadem tak tři sta osob. Všechny kluky, za které byla legálně vdaná a řadu dalších, za které se provdaly její družky. Jenže členek Společenstva bylo několik tisíc, mnohé velmi vzdálené! Během života si odvykla zjišťovat, kdo k ní právě mluví. Nebylo to důležité.

Takže: je to Vnitřní Hlas, který ji varuje, aby si dávala na démony dobrý pozor, nebo někdo, kdo s nimi má špatné zkušenosti? A je to další Hlas, co ji ponouká, aby se na všechno vykašlala a podlehla, nebo některá démonka? Každý pokus udělat si jasno by vyvolal další příliv hlasů; Terezku všichni mají rádi a snaží se jí pomoci ze všech sil. Co je zlé a co je dobré? Možná pro ni, ale co pro ostatní, podřízené?

Pro bezbožné nepřátele bylo požehnáním, když byli zabiti démony. Dostanou se do démonského postavení, odkud budou mít lepší šanci vzestupu. Pro řadu kamarádek bude přínosem, když se uspořádají mohutné orgie, na které přijdou kromě přirozených hmotných bytostí taky jiné, které normálně zasahovat do dění nemohou, ale v takových případech... Ale co pro Terezku?

Dzzzong! Náhlý vnější impuls ji rázem probral k vědomí a zaplašil všechny vnitřní problémy. Poplach!

Elfské světy byly napadeny vnější nepřátelskou silou.

Terezka okamžitě přestala s hloupostmi a vrátila se ke svým povinnostem. Nepotřebovala se dotazovat, centrály jasně podávaly informace:

Ősgard: Doposud nás nikdo nenapadl, ale jsme v pohotovosti. Jen ať přijdou, vylámou si na nás zuby!

Rom'lnz: Jsme v boji! Trevissa a ostatní se okamžitě vracejí domů!

Volcano: Jsme v boji! T'Sai a ostatní se okamžitě vrátí domů. Žijte dlouho a šťastně!

K'Alinga: Doposud nás nikdo nenapadl, ale jsme ochotni pomoci. Taro, sama se rozhodni, ve kterém prostoru chceš bojovat!

Démoni: Pomůžeme, na kterémkoliv místě budete potřebovat!

Valérie: Většina světů přeruší veškerý kontakt. Je samozřejmé, že se nejdřív budou snažit vyřešit vlastní problémy, než naše. Budeme v tom sami!

Ctihodné matky: Přerušujeme kontakt. Nestojíme o to být napadeny!

Mnoho hlasů: Přerušujeme kontakt. Přejeme všem mnoho štěstí!

Terezka se zhluboka nadechla a opět vydechla. Vydala ze sebe mocný zoufalý výkřik, který však nikde nebylo slyšet.

Loučím se. Přeju všem mnoho štěstí!

Zároveň se už děla řada věcí. Mnohé z přítomných vytvářely Zrcadla, hned jimi procházely a rušily je za sebou. Zároveň si překopírovávaly technické informace o zbraních, letadlech, různých zařízeních, jaká T ani neznala. Moc se do toho nepletla; vše automaticky ukládala do paměti a záznamu na krystaly. Na sentimentální objímání bude čas někdy později; ačkoliv trochu ji mrzelo, že přeskočku si nestihla ani pohladit.

Pak to všechno ustalo a zbyly jen ty, které sem patřily. No, pár démonek se tu ještě motalo, s Rudoočkou v čele. Její optimismus a trvale dobrá nálada byla pro Terezku docela vzpruhou.

Anarietta se choulila v koutě a brečela.

„Jo, o čem jsme to mluvily?“ zeptala se Rudoočka a široce se usmívala, „Aha, chtěly jsme uspořádat oslavy vítězství...“

„Uspořádejte si, co chcete.“ řekla Terezka hluše, „Teď už je to jedno.“

Errata:

30.05.2021 11:39