Nevšedně krásná žena v nenápadně elegantním oděvu se procházela parkem; byl podzim, vítr smetal listí se stromů a vše pronikala lezavá syrovina. Ta dáma došla k opuštěné, zavřené zahradní restauraci; chvíli mlčky pozorovala nepořádek a sutiny, než potřásla hlavou, obrátila směr chůze a stoupala vzhůru, na vyhlídkovou terasu. Tam stanula, věnovala mírný zájem pomníku za zády a tiše se usmála. Hleděla dolů, na město.

To město se jmenovalo Brno, hrad za jejími zády Špilberk a pomník patřil markýzi des Souches, který je za Třicetileté války bránil před Švédy. Měla to město ráda; ale ne tento čas, tuto konfiguraci a toto počasí.

Změnila čas.

Zahradní restaurace byla v provozu, bylo tam hodně lidí, převážně zamilovaných párků. Dole ve městě kvetly kaštany, bylo tedy jaro. U jednoho stolku seděl starší muž s prošedivělými vousy a popíjel kávu. Byl ošuměle oblečený a naprosto bezvýznamný, ale Morrigan vnímala jeho magickou moc. Zatím dala přednost anonymitě a stáhla se.

Změnila čas. Jen tak pro zábavu.

Všude kolem duněla těžká děla, kule hvízdaly kolem. Stromy byly vykácené. Na terase se hemžila tlupa pochybných ničemů, sebraných po celé Evropě, kolem baterie kanónů; vzadu ve zbytku parku se ukrýval oddíl pikenýrů, mušketýrů atd.; Morrigan se v jejich zbraních nevyznala a byly jí lhostejné. Na dohled pod hradem se ukrývala v troskách zřícených domů podobná tlupa sebranky, ale pod jinými prapory a v jiných uniformách (?). Chystala se útočit nahoru, proti bateriím.

Markýz des Souches pobíhal sem tam a ochraptělým hlasem řval rozkazy. Jeho oděv byl možná kdysi přepychový, ale teď špinavý a zakrvácený. Nejspíš mu to bylo fuk, stejně jako neměl nádhernou alonžovou paruku jako na honosném náhrobku v chrámu Sv. Jakuba. Taky ještě nebyl mrtev.

Morrigan mohla vstoupit do děje, seznámit se s tím mužem (byl docela hezký a nepochybně galantní) a prozradit mu pár maličkostí; třeba že zahyne při obraně tohoto města a bude pohřben v tom kostele, jehož špičatou věž je odtud vidět. Že mu tady postaví pomník, kterému nikdo nevěnuje pozornost; zato sem budou chodit milenci a objímat se v křoví kolem. Že jednu dobu zde bude sídlo Petrovských jezdců, kterých se bude bát celé okolí.

Neudělala nic. Nechala toho muže, ať si vede svoji válku sám.

Změnila čas.

Opět bylo jaro. V zahradní restauraci hrála vojenská kapela v uniformách císařsko-královské Habsburské monarchie; Strausse, Händela, Mozarta. Taky moderní taneční hudbu, převážně z operet. U krajního stolku seděli dva mladí manželé, Tomáš a Wanda Baarfeltovi; svému synkovi Christophovi objednali šlehačkový dort, Wanda jej krmila a oba se smáli, jak si směšně rozpatlával šlehačku po obličeji. Kolem prošli nějací známí, pozdravili se s nimi, na chvíli se zastavili a přátelsky vtipkovali; Wanda byla mateřsky pyšná, jak jí synek roste a prospívá...

Morrigan pocítila touhu přistoupit blíž k tomu mladému šviháckému pánovi, pozdravit se s ním a prohodit pár slov. I jemu mohla říct hodně věci; třeba že ten chlapeček Krzystóf se nedožije dospělosti, zahyne ještě jako výrostek. Že budou mít dalšího syna, Denise. Že Wanda brzy zahyne a kníže Baarfelt se postaví proti monarchii, kterou teď pomáhá ochraňovat.

Neudělala nic. Jen tiše přihlížela jejich štěstí.

Změnila čas.

Restaurace už dávno nebyla přepychová. Vypadala omšele, ale pořád ještě ne tak moc. Opět byla válka; mnozí muži byli v šedozelených nebo černých uniformách, na rukávech červené pásky s hákovým křížem.

Dívka s kaštanovými vlasy v uniformě servírky si ji pozorně prohlížela; ale nebylo jejím úkolem hodnotit hosty, nýbrž nosit kávu a zákusky.

Na kraji terasy seděl osaměle šedovlasý muž a pil černou kávu.

Morrigan vytáhla pistoli s tlumičem a prostřelila mu hlavu. Klesl tváří do rozlité kávy.

Potom změnila čas.

Petar Vukovič projížděl v čele svého oddílu hlavní třídou Indiopolisu. Jeho tvář byla vážná a ponurá; neboť to byla pouhá třetina jezdců, s nimiž opustil město. Občas dávali na odiv kořist, kterou získali v boji, ale víc než ty předměty za ně mluvila prázdná místa na sedlech koní. Lidé nejásali; leda když zahlédli mezi bojovníky svého příbuzného, dávali najevo ulehčení a radost. Zatím přežil...

Na schodišti katedrály je očekával guvernér města Alexej Rastopčenkov a členové Rady obrany, včetně biskupa dona Diega Mirandy, který se chystal odsloužit zádušní mši za padlé. Petar před nimi seskočil s koně, vystoupil po schodišti, poklekl a položil k biskupovým nohám svůj meč.

„Otče biskupe,“ promluvil, „Pros za nás Boha, aby vlídně přijal ty, kdož padli, jak jim kázala čest a jejich zákon. A pros i za nás živé, neboť jsme přežili jen z jeho milosti!“

Potom sklonil hlavu a plakal.

Richard Baarfelt se pohyboval od chvíle, kdy se Armin dozvěděl o začátku války, jako ve snách. Kněžna Eva-Marie znepokojeně pozorovala, jak bloudí po chodbách zámku, občas nahlédne do nějaké knihy, ale hned zas jde leštit zbraně nebo si zahrát tenis či ping-pong se sestrami. Večery netrávil doma a vracel se k ránu v povznesené náladě; ale jasné odpovědi dát odmítal.

Vyptávala se, samozřejmě, co se mu stalo a proč je to tak; jenže Richard neodpovídal buď vůbec, nebo vyhýbavě; krčil rameny a promlouval věty, ze kterých nebyla moudrá. Tyhle vytáčky ji silně rozčilovaly, zažila je už od jeho otce; obvykle začala synovi vyčítat jeho četné prohřešky, on se s ní chvilku přel, potom se vymluvil a šel po svých.

Ale přece jen ji překvapilo, když jej potkala v texaskách a džínové košili, na opasku s šavlí a revolverem, ručnici přes rameno. Vrhla se k němu.

„Co se děje, proboha?“

„Hledám tě, mami.“ Vzal ji jednou rukou kolem ramen a pohladil něžně po vlasech, „Jdu se s tebou rozloučit.“

„Kam jdeš, pro všechny svaté? Kam se chystáš v takovou dobu?“

„To je snad jasné i tobě, mami. Do války.“

„Cože, do války? Oni tě snad povolali? To bych se podívala, aby mé dítě volali do armády, když já to nedovolím! Šla bych za tvým otcem a...“

„Nevyšiluj, mami. Nikdo mě nepovolal, jdu dobrovolně!“

„Ty ses snad zbláznil, Ríšo! Co tě to napadlo?“

„Všichni jdou. Čekáš, že já zůstanu doma?“

„Jací všichni? Ta chátra, co se opíjí a dělá nám každou noc rámus kolem domu? S takovými ses spřáhl a chceš...“

„Mami, prosím tě, uklidni se a začni se chovat rozumně. Už mě to nebaví! Jsem Baarfelt, říšský princ, chápeš? Patřím do armády a...“

„Tak to ne, Ríšo! Přece snad poslechneš svoji maminku! Zakazuji ti jít do nějaké nesmyslné války! Tobě přece po ní nic není! Je pravda, že jsi kníže Baarfelt; právě proto bys tam neměl chodit! Jmenovali tě snad velitelem?“

„Mami, nemůžu být velitelem, dokud se neosvědčím v boji!“

„Nesmysl! Máš přirozené právo na velení! Tvá šlechtická krev...“

Richard jenom vzdychl.

„Zkrátka ti zakazuji takové nápady!“ zvýšila hlas.

„To mi nemůžeš zakázat! Jsem arminský šlechtic a moje vlast je napadena nepřítelem. Všichni bojují a já nemohu v takové chvíli zůstat stranou.“

„Nesmysl! Kdybys pořádně poslouchal, když ti rozumní lidé něco říkají, nemluvil bys tak hloupě. Slyšel jsi přece, co povídal pan sekční šéf z Oceláren: nepřátelé, jak ty jim říkáš, nechtějí zničit Armin! Chtějí pouze svrhnout samovládce a uzurpátora...“

„Svrhnout císaře znamená zničit celou politickou strukturu Arminu. S ním padne vláda, řád, všechny akceschopné organizace. Bez zkušených organizátorů přestane fungovat všechno a...“

„Takové věci mi nepovídej! Já myslím, že pravdu mají naši přátelé! Ještě nikdy nám nelhali!“

„Ty si myslíš, aha! Koukej mami, já tě mám strašně rád, ale pro všechno na světě prosím, neřiď se tím, co si myslíš ty, nebo nás všechny přivedeš do neštěstí! Zeptej se radši mě nebo děvčat, než něco řekneš nebo uděláš! A hlavně neposlouchej ty svoje přátele z obchodnické kasty...“

„Tak se mnou nemluv!“ vzkypěla Eva-Marie, „Ty myslíš, že já jsem hloupá, viď? Tak se mnou vždycky mluvil tvůj otec, když si myslel něco jiného než já! Jedině on vždycky tvrdil, že jsem hloupá; naši přátelé si mě váží, oceňují můj rozum! Nebo snad chceš říct, že i oni jsou hloupí?“

„To rozhodně ne. Spíš bych řekl, že jsou chytří až moc; takové chytráky v některých zemích rovnou věšejí, aby tím rozumem nepřivedli stát na buben! Jsou tak chytří jako supové, co si sednou na větev nad umírajícím slonem a čekají, až chcípne, aby se do něj mohli pustit. Krátce a jasně: většina tvých přátel jsou lumpové a zloději!“

„Jak to můžeš říct o lidech, kteří tě mají tak rádi? Vždycky tě upřímně obdivovali a jednali s tebou jako se sobě rovným, i když jsi o tolik mladší a nemáš žádné zkušenosti! Najednou ti nevyhovují, ty se nad ně vyvyšuješ a říkáš o nich tak ošklivé věci!“

„Ach jo,“ povzdychl si Richard, „Jak ti mám vysvětlit ty nejprostší věci? Zvlášť, když mi nevěříš...“

„Co ti mám věřit? Že moji přátelé jsou špatní? Snad jen proto, že se mi nepodařilo pár investic, které mi poradili? Všechna vina padá na ty druhé; na přátele tvého otce! To jsou škůdci státu...“

„No jistě, to jsem nikdy nepopíral. Maminko, stojíme mezi ničemy na obou stranách; jenomže průmyslníci nás potřebují, proto jsou nám méně nebezpeční než vládní strana. Chápeš to? Monty Draggon potřeboval můj rozum, proto se se mnou spřátelil. A já potřebuji jeho, protože nějaké přátelé mít musím. Snad chápeš... jenomže teď už to není jenom věc nějaké strany nebo názoru, je ohrožen celý Armin, celá naše vlast! V takovém boji nemůžu zůstat stranou, musím splnit svoji povinnost! Pochop konečně...“

Eva-Marie kroutila hlavou a tvářila se nedůvěřivě.

„Jsi tak strašně nafoukaný! Na co by tak chytří a skvělí lidé potřebovali zrovna tvůj rozum, to mi řekni! Vždyť nemáš ani tolik rozumu co já! To bys jim chtěl radit? Chlapče, musíš být trochu skromnější; a poslouchat, když ti dobře poradím. Pamatuj si, jenom já na celém světě tě mám ráda a myslím to s tebou dobře! Pamatuj si to!“

Richard ji znovu objal a pohladil po tváři.

„Já vím, maminko; a je mi tě líto. Ale pochop alespoň tohle: jsem Baarfelt, to mě zavazuje, abych jednal určitým způsobem. Já vím, nemáš to jméno ráda, neboť nenávidíš mého otce. Ani já ho nemám rád, přesto uznávám, že jako kancléř a kardinál vede zemi dobře. A potom, všichni Baarfeltové jdou do boje! To mám zůstat stranou? Je to něco, co ty nemůžeš cítit, nepatříš k... necítíš to, co ostatní...“

Dostával se na nebezpečnou půdu a Eva to vycítila. Vybuchla:

„To se chceš pokořit a stýkat se s takovými lidmi? Chceš si padnout do náruče s Christianem, synem té děvky?“

„Christian Mendoza je sice synem čarodějky Valérie, ale především významným státním hodnostářem! Pochop, že se mu dost dobře nemůžu vyhýbat! Ano, když bude třeba, podám mu ruku; ne jako synovi svého otce, ale jako schopnému a moudrému vojákovi, druhovi ve zbrani...“

Eva se rozplakala, vztekem a pokořením. Richard ji utěšoval jak uměl, ale ona řvala dál a nenechala se utišit.

„Maminko, prosím tě! Uvědom si, že skutečně musím, že to tak musí být! Není žádného vyhnutí! Bože, proč právě já musím pocházet z tak nesourodé rodiny? Proč musí být mezi tebou a otcem takový nesmyslný svár?“

„Nevíš?“ Eva rázem přestala plakat a začala ječet, „Protože tvůj otec je nenapravitelný děvkař, smilník a sukničkář! Protože je mu líp u nějaké hopsandy než u počestné a řádné ženy, protože se mu líbí válet se s malými holčičkami a vyvádět jako usmrkaný kluk! Protože tvůj otec není hoden, aby mi políbil nohy a přestoupil práh mého domu!“

„Nemyslíš, že by bylo načase... s ním rozumně promluvit?“

„Tak si tam jdi! Doprošuj se toho netvora!“

Richard sledoval její běsnění a mlčel. Mohl říct spoustu věcí: třeba že kardinál kníže Baarfelt sice nesmí přestoupit práh domu své choti, ale je dost dobrý, aby platil její dluhy a vyřizoval za ni všechny nepříjemné záležitosti. Že Eva-Marie nemá sebemenší smysl pro hospodaření, neuváženě vyhazuje peníze a spolehlivě skočí na lep kdejakému podvodníkovi, který jí polichotí a ukecá ji k nějaké investici. Richard už často musel zasáhnout, obvykle příliš pozdě; ale Tomáš Baarfelt se jen smál a ochotně zaplatil. Richard by to neudělal, spíš by tomu podvodníkovi zakroutil krkem; otec ale nedovolil, zastával názor, že matka má právo se bavit, jak umí.

A platí na ni pouze zcela nesmyslné a lživé argumenty.

„Uvažuj takhle, maminko: Když do boje nepůjdu a zůstanu doma, mohlo by se stát, že do války vytáhne otec – a protože je starý, mohl by zemřít!“

„Tak ať – co nám na něm záleží!“ řekla zarputile.

„No dobře – ale zůstane po něm dědictví! A on je na smrtelné posteli určitě rozdělí dle vlastního uvážení, ne podle našeho práva! Co kdyby dal všechno těm ostatním a mně nic?“

„Cože? To nesmí udělat! To je proti zákonům a právu! Naopak, všechno musí dostat rodina! Zvlášť teď, když odešel Denis a možná ho už někde snědli lidojedi! Všechno je tvoje, nesmíš si to nechat sebrat, musíš za to bojovat!“

„No tak vidíš. Když půjdu do boje a dokážu tam, že jsem pravý syn knížete z Baarfeltu, nikoho ani nenapadne mi upírat právo na majetek! Nebo myslíš, že válečnému hrdinovi může někdo říct, že mu nedá, oč si řekne?“

Eva-Marie chvilku uvažovala; Richard jí viděl na tváři, že přemýšlení je pro ni usilovná práce. „Myslím, že nemáš tak špatné nápady,“ řekla konečně, „Politika je špinavá hra a jistě by se našlo dost lidí, kteří by ti chtěli upřít, co ti právem náleží. A důvod by se jim hodil... No dobrá, v takovém případě jít musíš. To jsi mi to takhle jasně nemohl vysvětlit hned?“

Richard jen pokrčil rameny. Bylo to beztak zbytečné.

„Dobře miláčku, jdi si; ale říkám ti, nepřipleť se nikam, kde se bojuje, a hlavně nelez moc blízko k nepřátelům! Co kdyby se ti nedejbože něco stalo? Stejně budu umírat strachem... A vrať se co nejdřív, jen co vykonáš nějaký hrdinský čin! Hlavně se snaž být tam, kde na tebe bude pořádně vidět! A nepleť se do žádné špatné společnosti, zvláště ne mezi takové ty špatné holky! A hned jak to bude možné, mi napiš...“

Richard smutně přikyvoval. Políbil ji, vyvedl si ze stáje koně, nasedl na něj a mával jí, dokud nevyjel ze dvora ven na ulici. Pak se ohlédl na štít svého paláce, pokýval hlavou a zašeptal pro sebe:

„Ach matko, matko – tobě jsem opravdu nechtěl lhát!“

Tak tedy trochu pravdy. Být Baarfelt a být v nemilosti u všech ostatních B' nebylo žádné terno. Richard nebyl hloupý, naopak jeden z nejchytřejších, stejně jako jeho sestry. Což neříká nic o jejich morálce; celá trojka byla gang sobeckých, chamtivých a zcela bezzásadových darebáků. Jejich cílem byl prospěch rodu; což je přesně totéž, co dělali všichni ostatní B', jenže ti jednali ve jménu celého B~, kdežto triáda jen sebe {a snad maminky}. Říkali samozřejmě něco jiného, ale...

Richard veřejně tvrdil, že jejich jediným štěstím je, že matka není telepatka a neví většinu toho, co dělají. Úporně setrvávala ve svém světě, nic kromě něj nevnímala a vnímat nechtěla; děti vychovávala v duchu minulého století, či spíš idealizovaných představ, které vyčetla z Červené knihovny. Naštěstí děti vnímaly její snahu spíš jako zábavu; období vzpurných protestů si odbyly v dětství a správně tušily, že nemají žádnou cenu. Brzy jim došlo, že než prosazovat něco otevřeně, je lepší to zapřít.

Tak například: Eva-Marie žila v přesvědčení, že její děti nemají naprosto žádné sexuální potřeby; vždyť přece po žádných netoužily! Nechodily nikam do špatné společnosti, s nikým se nestýkaly, na přímou otázku, zda by se nechtěly vdát, se sklopenýma očima odpovídaly: snad později, až budou starší. Byly to děti ideální, tak hodné, že to skoro nebylo možné.

Venku mimo palác chodila většina mladých nejen nahá, ale s výrazně zdůrazněnými pohlavními orgány. Eva-Marie to často kritizovala a dávala jim za příklad své děti, které se před ní neobjevily jinak než řádně oblečeny. Že by ji dokázaly oblafnout mentální projekcí? Nesmysl; jednak nic takového neexistuje, a kdyby to byl nějaký trik, jistě by si toho všimla. A vůbec, kde by se takovou věc mohly naučit?

(Klidně vám to řekneme: od svých prvních milenců. Všichni tři začali se sexem zhruba ve stejné době jako jejich spolužáci, snad z trochu jiných důvodů: kromě tělesných potřeb taky z protestu vůči matčině tyranii. Dospívající dívky většinou podlehnou jen tomu, kdo se jim líbí a má nějaké přednosti, ale Andrea a Erika si občas vybíraly kluky i proto, aby naštvaly jedna druhou. Taky si je různě vyměňovaly, líčily na sebe pastičky a vzájemně se chlubily, která je zkaženější.)

Telepatky byly od přírody, ale chybělo jim soustavné školení; je nesmysl myslet, že stačí přirozené nadání. Nemohly být v kontaktu s dalšími WZ, což je strašně štvalo; měly (oprávněný) pocit, že jsou neustále pozadu za všemi ostatními. Začalo to za africké expedice; tehdy ještě měly snahu se hádat a vřeštět, že všichni ostatní můžou kdeco a ony ne. Například Iris a Sif procestovaly nejen celou Afriku, ale i několik přilehlých světů. Když jim to matka rázně zakázala, soustředily se na tp přenosy. A tak to dělaly pořád, pokud se nedostaly z domu.

V pubertě začaly zdrhat; jednoduché triky na obelstění služebnictva se naučily rychle, matka své drahé dcerušky rozhodně nemínila rušit ve zdravém spánku. Kromě toho, i ona zdravě spala a nikdy se neprobudila dřív, než byly řádně ve svých postýlkách. Když bylo potřeba, vzájemně si pomáhali krýt svoje nemravné spády.

Co na jejich snahy říkali ostatní B'? Bavili se, samozřejmě. Když někdo zkouší oblafnout své bližní, je samozřejmé ho všichni ostatní nadšeně podporují, pomáhají mu a dělají možné i nemožné, aby to dopadlo. Evu-Marii neměl nikdo rád, její děti každý upřímně litoval; dost dobrý důvod vyhovět jim ve všem, co šlo. Kdyby je požádal někdo vyspělejší, nejspíš by se mu vysmáli, ale pro triádu udělali všecko. Ani jim nevadily charakterové závady; WZ mají zvláštní přístup ke zvlášť ničemným členům své komunity. Jako všechno vyplývá z kastovní sounáležitosti; co by u šúdry nebo vaišji byla významná překážka v kontaktu, je u B' rozverná okolostojičnost. Jsou špatní až do morku kostí? No dobře, věnujme jim více péče, ono je to přejde.

Kdysi v Africe existovala v cowenu ničemná holka jménem Priscilla, značně talentovaná čarodějka, ale naprosto zkažená a špatná. Celý cowen ji miloval a všestranně rozmazloval, podporoval ji ve všech ošklivých nápadech a zcela omlouval. Proč? Snad proto, že byla jejich. Nakonec se trochu polepšila (nebo její špatnosti začaly být užitečné pro celek); kam zmizela netuším, nejspíš se vrátila domů do Ameriky. Určitě se nepostavila na stranu Dobra, to bych se tedy moc divil. Ale nepřestali ji mít rádi.

Triáda se tedy těšila vřelému obdivu a náklonnosti celého B~, čehož si ovšem ani trochu nevážila. Naopak, čím na ně druzí byli hodnější, tím větší vyvolávali závist. Závist je definována jako jeden z hlavních hříchů; ostatní jí trpěli málokdy, Richard občas, Erika a Andrea neustále. Většina jejich činností byla motivována některým z hříšných sklonů. Taky možná proto, že jako jedni z mála o jejich existenci věděli.

Jak schopné byly čarodějky? Budete se divit, docela dost. Dokázaly si od každého vytáhnout to nejlepší, co v něm bylo. Techniku exploatace ovládly ze všeho nejdřív, prozkoumaly všechny v dosahu a stanovily pořadí, v jakém je svedou. Což realizovaly bez prodlení; zakrátko prosluly mezi mládeží ve všech klubech jako zcela nestoudné a neukojitelné nymfomanky, které jsou pro vlastní potěšení udělat cokoliv. Pravé WZ by nad nimi ohrnuly nos, ony se oddávají sexu pouze z důvodů vznešených a zbožných; ale A-E tolerovaly, mají přece tak krutý osud!

Jenže, když je někdo schopná čarodějka, musí to taky k něčemu využívat. Pokud ne, chátrá tělesně i morálně, povaluje se po krčmách a provádí hloupé žerty. Bohužel těch komerčně schopných bylo mnoho, práce málo a konkurence veliká; na A-E zbyly jen bezvýznamné maličkosti, jako oblafnout vlastní maminku. Richard na tom byl o trochu líp, ale taky nic moc.

A byl tu Christian. Především: vypadali téměř stejně. Byli stejně dobří v sexu a většina děvčat chtěla vyzkoušet oba. Ale zatímco Chris byl ve všem první a nejlepší, Richard měl co dělat, aby neskončil na opačném konci. Chris měl řadu vlastních výzkumných programů, vyznal se ve všech ostatních a neobešla se bez něj žádná důležitější akce. Richard nikdy přesně nevěděl, zda se mu na akci vůbec podaří dostat. O výzkumech mohl pouze snít; měl sice k disposici celou obrovskou baarfeltovskou bibliotéku, dokonce řadu knih i přečetl, ale k ničemu mu to nebylo. A nikdo od něj nic nechtěl.

(Abychom mu nekřivdili: měl i četné špatné vlastnosti, z nichž hlavní byla nedůslednost. Kdyby byl vytrvalejší a snaživější, snad by prosadil svou, ale při prvním náznaku odporu se vzdával a odkládal realizaci na pozdější dobu = nikdy. Hodně toho začal, nic nedokončil; ale jednou to určitě udělá, těšte se! Pokud se dožijete.

Co dělal poměrně nejčastěji, byla náprava matčiných hloupých rozhodnutí. Eva-Marie měla značný majetek, který nesmírně ráda investovala do projektů, které jí měly přinést zisk; alespoň dle tvrzení přátel, kteří jí to doporučili. Obvykle to zkrachovalo, Eva-Marie utrpěla škodu a byla by nucena ji zaplatit, kdyby nezasáhla triáda. Obvykle nějakým ničemným způsobem, ale jak se do lesa volá... Podvodníkům to patří! A když to jinak nešlo, Richard nebo některá z děvčat navštívili otce kardinála; Tomáš sice věděl, jací ve skutečnosti jsou, ale miloval je zcela nekriticky. A zaplatil. Nikomu jinému by to neudělal; a taky všichni ostatní B' by se styděli přiznat, že jeho výpomoc potřebují.

Pár poznámek o kastách: většina přátel Evy-Marie byli obchodníci. Kasta vaišjů = majitelů peněz, odborně řečeno. Tito lidé sice tuší, že existuje nějaká morálka, ale nadřazují jí zisk. Svoje děti se ovšem snaží vychovávat co nejlépe, aby se uměli chovat jako šlechta nebo lidé duchovně pokročilí; obvykle se to sice nepovede, ale předstírat jim jde. A když mají ti mladí možnost kamarádit s budoucím dědicem knížectví, jsou velmi potěšeni. A co třeba navštívit (či uvítat) v posteli pravou princeznu? Zkrátka, všichni tři byli ve společnosti nesmírně oblíbeni a Eva s tím souhlasila, protože netušila, do jaké míry.

Vše šlo dobře do chvíle, kdy se na scéně objevila Muriel. Značně talentovaná čarodějka, nesporně; hlavní kvalifikaci měla, byla vyhnána z Atanoru. Nikoliv ovšem pro hloupost; naopak chytrá byla až příliš. Mazaná, chamtivá, sobecká, prolhaná... zkrátka výlupek. Pokud taková nebyla už předtím, přiučila se od ostatních žákyněk. Učitelkám šla na nervy dlouhodobě, až jim došla trpělivost a nakonec ji vyštvaly. Mohla se stát komerční čarodějkou, ale k vrozené chamtivosti přidávala bezstarostnou rozhazovačnost, zvláště pokud šlo o cizí peníze. Taky byla ochotná padnout před kýmkoliv na záda a roztáhnout nohy; kdyby si měla zvolit vědecký výzkum, byla by to otázka, zda existuje někdo tak nepříjemný, že by se s ním aspoň jednou nevyspala. Ta vlastnost nebyla původní, nýbrž získaná; když jako malé holky trénovaly programování mysli, nabídla se dobrovolně a dala se přeměnit na nymfomanku. Ježto jí to vyhovovalo, už to tak nechala.

Vrán k vránovi sedá, takže Muriel a Richard v sobě okamžitě našli zalíbení. Ona hledala pohodlné útočiště, on ochotnou holku do postele; po první zkoušce se domluvili, aniž museli něco říkat. A aby se to nepletlo, vlezla při první příležitosti do postele i holkám; potom každému, kdo se jí líbil nebo na koho ji triáda vyštvala. Pokud předtím něco nevěděli o neřesti, ona je to naučila.

Že takovou osobu Eva-Marie strpěla v domě? Jednoduše; Eva soustavně trpěla nejrůznějšími chorobami, ze kterých ji nikdo nedokázal vyléčit. Doktoři se v nich nevyznali, magickou pomoc neuznávala a ostře odmítala. Hodila se jí schopná ošetřovatelka; Muriel jí dokázala kdykoliv píchnout tu správnou injekci, namíchat patřičně odpornou medicínu, aplikovat klystýr či jinou bolestivou a nepříjemnou proceduru. Příjemnou léčbu Eva neuznávala; když jí má něco pomoci, musí to přece být strašnější než nemoc, ne?

Muriel byla nejšikovnější z možných ošetřovatelek; po několika zásazích Eva trvala na tom, aby bydlela přímo v domě. Richard se nechal přesvědčit, samozřejmě; jeho spokojenosti nestálo nic v cestě. Holky byly taky nesmírně spokojené, jako jednu z prvních věcí jim Muriel zařídila tajný východ, aby mohly vypadnout za zábavou, kdykoliv si vzpomněly. Jejich štěstí by nic nestálo v cestě, nebýt její lehkomyslnosti a hazardérství.

A panu baronovi d'Argenti. To byl další vrán, který si hodlal přisednout na jejich větev. Vychytralý darebák už od přírody, tentokrát však cizinec; jeden z těch, kteří prokličkovali různými výchovnými a výpomocnými programy řádu až sem a využívali všemožných výhod. Je pravdou, že většina těch lidí se ukázala jako čestná a schopná; baron d'Argenti tedy rozhodně ne.

Stručný životopis: Jeho dědeček se jmenoval Finkelbaum a byl velkoobchodníkem s druhotnými surovinami; jezdil s vozíčkem po okolí Liberce a vykupoval hadry, kosti, kůže a staré železo. Otec byl už natolik bohatý, aby si otevřel v Chrastavě zprostředkovatelskou firmu; ježto si za druhou manželku vybral vdovu Podhrázskou, přijal její jméno a připsal je i synovi. K nelibosti dědečka Finkelbauma, který byl tou dobou ještě naživu.

Mladý Franz Podhrázský absolvoval filosofickou fakultu Karlovy Univerzity v Praze. Měl přirozené nadání, učil se rychle a snadno; rovněž společenské styky mu šly výborně. Již na studiích se několikrát dostal do zahraničí, navázal tam příznivé kontakty obchodní i společenské a zjistil, že jeho jméno se jim těžko vyslovuje; tak se začal psát Hartmann. Otec souhlasil.

A ještě: byl vášnivým antisemitou. Nenáviděl Židy od chvíle, kdy ho jako kluka dědeček nutil chodit každou sobotu do synagogy a trávit tam dlouhé hodiny nasloucháním dlouhých a nesmyslných žalmů v hebrejštině. Teď už byl dědeček naštěstí mrtev, i se svými stížnostmi a námitkami, že vnouček není obřezán, nedodržuje Talmud a nejí košer jídla. V Hartmannovi vše židovské vyvolávalo nepříjemné vzpomínky a prudký odpor.

Baronem d'Argenti se stal po krátké nepříjemné aféře s nějakými finančními podvody a spekulacemi; kdyby to bylo vyšlo, značně by na tom vydělal, ale bohužel to nevyšlo. Tak zmizel, objevil se s novými dokumenty a pevnou zásadou už nikdy se nezaplést do finančních machinací; nebo aspoň nenechat se při ničem takovém chytit. To už raději zaplétat se do politiky; tam se dá alespoň svést nezdar na nepřízeň konkurence. V Itálii se dostal do úzkého kontaktu s nějakým Mussolinim, poněkud potřeštěným mladíkem s odvážnými plány do budoucna. A s řadou podobných lidí.

Teď byl v Arminu a měl řadu zkušeností. Chyběla mu ta poslední: ovládnutí magie. K čemuž se schylovalo od chvíle, kdy poprvé navštívil salón kněžny Evy-Marie; povšiml si jak Muriel, tak obou slečen. Ony si zas povšimly, že je to muž přitažlivého zevnějšku, nesporné inteligence a mimořádně ničemných sklonů. V jeho povaze byly rysy, které ještě neznaly; předháněly se tedy, která jej odloví první. Při jejich telepatické spřízněnosti nebylo pochyb, že u toho budou všechny; a vskutku, nakonec to dopadlo tak, že si užívali v pěti, důkladně chráněni magickými bariérami.

Od té chvíle měla triáda i Muriel nového koníčka: učit Fricka všem novým fintám. Netajil se, že je hodlá využívat, až se vrátí do Evropy, a stát se tam bohatým, mocným a významným mužem. A-E vysvětlil, že tady v Arminu jsou jejich schopnosti krutě nevyužité; zatímco v Evropě by mohly být královnami společnosti a svojí magií ovlivňovat, co se dá. Co se týkalo Richarda, ten se zatím nerozhodl, co chce dělat; ale holky by se měly výhodně provdat za bohaté a hloupé manžely, kteří by je dokonale poslouchali. Baron d'Argenti nebyl proti tomu jim svatbu zprostředkovat. Holky byly pro, taky by už rády z matčina dosahu vypadly – co nejdál.

Je nutno poznamenat, že ačkoliv měl Fricek sexuální kontakty s každým ve společnosti, nikdy se nevyspal s Evou-Marií. Nestrpěla by to; její morální pevnost byla skutečná, nikoliv předstíraná. Ačkoliv byla velmi smyslná, žila celý život bez muže; toužila pouze po svém manželovi, ale Tomáš nesměl překročit její práh, dokud nezruší své nemravné styky s ostatními ženami, především Valérií. Což neudělal, neměl tedy šanci.

Tento idylický románek mohl pokračovat ještě dlouho, kdyby jej neskácela neprozřetelná Muriel; chlubila se svým dobrodružstvím před každým tak dlouho, až to někdo donesl Evě-Marii. Ta sice neuvěřila, že by se její počestné dcerušky mohly něčeho dopustit, tím spíš skvělý a nevyrovnatelný Ríša; tak tedy bude viníkem asi baron d'Argenti! Zakázala mu přístup do svého domu, Muriel okamžitě vyhodila a doufala, že vše bude v pořádku. Společnost se tím bavila několik týdnů, než ji zaujalo něco jiného.

d'Argenti zmizel v nenávratnu, Muriel jakbysmet. Zatímco její osudy již nejsou námětem našeho zkoumání, on dosáhl svého: stal se významným mužem v evropských společenských a politických kruzích. Zvláštní náklonnost měl k fašistům, nacistům a podobným elementům. Znalosti, které získal z magie, mu umožnily proniknout až do nejvyšších kruhů.

Richard, Erika a Andrea nebyli potrestáni; nicméně v mysli Evy-Marie ulpělo jisté černé podezření, že děti možná nejsou tak vzorné, jak myslela. Rozhodli se tedy; holky při první příležitosti zmizet, Richard vypravit se do války a vykonat tam nějaké hrdinské činy.

Na tom koni, kterému všichni tak dojatě mávali, dojel pouze do Dunbarova paláce; tam ho nechal ve stáji a vypůjčil si terénní džíp, který odněkud přitáhla některá z holek. Pak se pomiloval s jednou z Julčiných dcer a stáhl si od ní nejnovější informace o vývoji války. Vyvolaly v něm značné znepokojení; nicméně rozhodl se do dění zasáhnout na nejúčinnějším místě. Pro začátek zahlásit se vévodovi jako zvláštní pobočník.

Když společně s tou holkou odpočívali, vyčerpáni mnohonásobným orgasmem, vstoupila Julka. Nepřekvapilo ho to, čekal ji daleko dřív.

„Ahoj, teto Julie. Máš skvělou dceru...“

„Tak za á) nejsem tvoje teta, nýbrž starší sestra – a ty to dobře víš. Za bé) tohle není moje dcera, alébrž vnučka. Doznávám, že dost vyspělá, kvůli časové dilataci. Její máma je Iris. Podobá se dost člověku, viď?“

Ríša si to stvoření se zájmem prohlédl. „Jak vypadá normálně?“

„Takhle. Příliš hrdá, než aby se proměňovala. Všecky ty holky jsou až moc nafoukané; co by jim udělalo, kdyby se přizpůsobily, viď? Ale kdepak ony, to by jich ubylo; co ty na to, Hazel?“

„Nic.“ pronesla dívka a ležérně se protahovala.

„Tak to vidíš. Jako kdybysme ani neexistovali. Nebo jako by naše názory nebyly důležité. Líbilo se ti to aspoň?“

„Jo.“

„Važ si svého štěstí, Rick je znám jako jeden z nejlepších. Jednou bych si to s tebou docela ráda rozdala, chlapče. Pokud budeš mít čas...“

Hazel si vytvořila šťouchátko z kusu ledu a chladila se jím. Do diskuse nehodlala zasahovat ani náhodou.

„Jednou bych tě s ní docela ráda spářila. Až bude dost stará, aby mohla mít děti. Zajímalo by mě, co z toho bude...“

Hazel se konečně rozhodla říct souvislou větu: „Proč ne hned?“

„Protože jsi ještě dítě, miláčku.“

Neodpověděla. Tepovala svoje myšlenky a nebylo jasné, zda záměrně, nebo jí jen tak táhnou hlavou:

To zas bude potřeba dlouhýho okecávání. Spousta starejch bab, který budou do všeho kvandat. Genetický průzkumy, srovnávání. Spousta šťouchání do těla všelijakejma nástrojema. Odebírání vzorků. Ať s tím jdou do prdele!

Julie zůstala zcela klidná: Tak vidíš miláčku, jseš ještě dítě!

Hazel řekla: „Pff!“

Julka ji nechala, obrátila se k Richardovi: „Rozhodl ses jet za Jankem? Zdá se, situace státu se zhoršila natolik, že tě vyprovokovala k akci...“

„Ještě jsem si to nestihl rozmyslet. Příznivě to nevypadá.“

„Někdo zaútočil na elfské světy; dokonce všechny najednou. Dost se divím; nečekala bych, že bude tak riskovat.“

„Vzhledem k tomu, že nemám s elflandy nic společného, nezajímá mě to. Víc starostí mám o naši zemi. Pouze o naši zemi!“

„Taky se starám.“ pronesla zamyšleně. Nic dalšího; zběžně jí osáhl mysl, ale nenašel nic, čeho by se mohl chytit.

Tak řekl: „Pamatuješ se na Fricka d'Argentiho? Toho barona z Evropy...“

„Vím, o koho jde. Chodil k nám, holky moc bavily jeho vzpomínky. Dokonalý znalec nočních podniků, barů, bordelů, heren... to víš, milujou romantickou představu, že z nich byly kurvy. On zas nechápal, že ženská může být stejně pyšná na sexuální úspěchy jako chlap. Milej kluk.“

„Jo, nepochybně. Jenže kde je teď?“

„Netuším. Proč je důležitej?“

„Podezírám ho, že je na druhý straně. Radí jim...“

Julka řekla „Hmm – hm!“ a přešla na tp: Kolik jsi ho toho naučil?

Já moc ne, ale všichni ostatní. Včetně tebe a tvých holek.

Tys radši učil Muriel!

Ta s tím souvisí. Kde je?

Mimo. Nikde ji necítím. Asi jdeš po dobrý stopě.

Kdybys tu dvojku náhodou někde potkala, zruš je. Nejlíp oba.

Myslíš, že mají něco na svědomí?

Preventivně.

Julka vyprskla: „Ty seš přeci takovej hajzlík, Richarde!“

„Vždy k službám, sestřičko. Nechceš tu kvůli výzkumu nechat hrstičku čerstvýho semene?“

„Umělé oplodnění považujeme za všeobecně neetické. I tvrdé lesby dávají přednost řádnému tělesnému kontaktu...“

Hazel potěšilo, že se od vážných věcí vrátili k žertování.

„Ještě se mnou zůstaneš?“ zeptala se.

„Cože, tys ji ještě nevyčerpal k smrti? To mám považovat za urážku?“

„Neboj se nic. Ještě bude řvát a škemrat o milost. Ale předtím bych něco zakousl; a zdůrazňuji něco, ne někoho!“

„Můj dům je tvým domem. Hlady v něm ještě nikdo nezemřel!“

Takže šli do jídelny a bezstarostně se smáli.

Armáda vévody Dunbara byla rozložena ve stepi na úpatí hor, které jako dlouhý pás rozdělují step od bažin a džungle, táhnoucí se až k moři. Tudy měl přijít nepřítel, proto jej Dunbar očekával zde, především však v průsmyku, kudy vedla stará cesta. Okamžitě po příjezdu průsmyk pořádně opevnil, nastavěl tam dostatečné množství děl a teď jen čekal, až se objeví obrněné transportéry, tanky a auta s vojáky. Čekal; spolu s ním starý dělostřelecký major Patrick O'Reilly i další šediví důstojníci. Vojsko tvořila z menší části zkušená vojenská šlechta, ale převážná většina byli nezkušení mládenci z továren a farem, uvyklí práci; proto taky byla morálka v táboře poněkud pevnější než třeba v Indiopolisu.

Dunbar o Richardovi věděl; žil v trvalém tp spojení s Julií a většinou svých dcer, vnuček a dalších členů rodiny, takže byl dokonale informován.

„Koukám, že se v tobě hnulo svědomí – nebo ses přišel jen podívat?“

Richard nebyl urážlivý, naopak vychovaný se stále usmívat: „Koukám, mohl jsem klidně zůstat doma. Tady je nádhernej klid a kluci si hřejou šunky na sluníčku. Nepřítele jste ještě ani neviděli, co?“

„Neviděli,“ vévoda Dunbar nakrčil čelo, „Právě to mi dělá starosti. Co novýho v Kingtownu?“

„Starej zuří jako tygr; ale jen potichu, lítá po baráku a kope do židlí. Národ už se těší, až vybuchne a začne řvát, tohle zlověstný ticho je na ně mor. Čeká od tebe co nejdřív zprávu, jak to vypadá. Po mohutné bitvě toho... Petara Vukoviče doufá, že přijde stejně vznešený pokračování.“

Dunbar zafuněl jako rozzlobený nosorožec. Chvilku se přehraboval mezi mapami rozhozenými po stole, než našel dýmku, paklík tabáku a sirky; potom ji nějakou chvíli čistil, nacpával a zapaloval, čímž získal trochu času. Richard jej se zájmem pozoroval; uměl kouřit, jako řada přátel jeho matky, ale nenacházel v tom žádné potěšení. Dunbar v Evropě kouřil cigarety, když jich ale v Arminu byl nedostatek, přešel na tabák dýmkový z vlastní plantáže. Cigarety byly dvojího druhu: domácí výroby, které se pořád ještě moc nedařily (neměly podporu císařovny) a pašované, za něž se dalo leccos získat. No a pak tu bylo konopí; to Richarda zajímalo víc, zvlášť různé kombinace vlastní výroby. V paláci fungovala chemická laboratoř, v níž se vyžívaly hlavně holky; dokázaly namíchat cokoliv a rády si šlehly – kupodivu Evě-Marii to nikdy nepřišlo na mysl.

„Tak říkáš, že císař ode mne očekává velké vítězství... a je netrpělivý.“

„Neřekl jsem to přesně takhle.“

„Nevadí, rozumím i náznakům. Potíž je v tom, že jsem zatím žádnou bitvu nesvedl. Nic se tady neděje.“

„Zvláštní. Co je toho příčinou?“

Dunbar zvolna natočil hlavu směrem k západu, odkud měli přijít vojáci.

„Strach, Ríšo. Zalekli se nás – a teď čekají.“

„Myslíš, že to vzdají a odtáhnou?“

„Ne, to ani náhodou. Nejsou tak chytří, aby pochopili, že je tady všechny čeká smrt. Ale připraví se líp než ti první.“

Richard udělal ošklivou grimasu.

Dunbar položil těžké zaťaté pěsti na mapu. „Každý večer zajíždím do průsmyku; tam zastavím a čekám, kdy se objeví nějaký náznak. Čekám je a vím, že přijdou... jde jen o to, jak dlouho na ně budu čekat. Ale dočkám se, to vím určitě. Oni přijdou, protože musí přijít.“

„Víš docela jistě, že nepůjdou jinudy?“

„Zkusili to a nevyšlo to. Podívej: na sever od jejich tábora na pobřeží začínají hory, těmi neprojde jejich těžká technika. Dolů k jihu: džungle, pak začátek Větrné stepi, tam by sice mohli, ale zapadli by do písku. Takže musí sem k nám; Petar jim zničil Starou cestu, ale pořád ještě to můžou obejít, tudy a tudy. Soustřeďují se na pobřeží, vysazují další oddíly, všelijaké ty stroje, chystají se na střetnutí. Už vědí, že nás neporazí tak snadno, jak si mysleli. Kdoví, co si mysleli...“

Richard mlčel, ale Dunbar nepotřeboval jeho odpovědi.

„Já je cítím, víš? Větřím je, jako šelma cítí kořist! Tak dlouho jsem už čekal, až se ocitneme tváří v tvář, že jsem se naučil cítit je na dálku. Představuji si jejich tváře, jejich pušky, tanky, děla... všechno jsem to už viděl za nocí, kdy se na lůžku převaluju a spánek nejde a nejde...“

„Ty se na tu bitvu těšíš!“ obvinil ho Richard.

„To víš, že se těším! Ta bitva je smysl mého života; čekám tolik let, až uvidím stříkat jejich krev! Tolik let jsem jim marně přísahal pomstu, a teď přišli sami, jdou si pro svou záhubu, všichni ti, kvůli kterým jsem nenáviděl celý svět a bil hlavou do zdi, když mě uráželi, křivdili mi... Můj bože hochu, tys to nepoznal...“

„Zato ty ano. Všichni mluvíte takhle; všichni, co jste žili mimo Armin. I otec kardinál tak mluví...“

„Všichni máme stejný názor na lidi. Pamatujeme si je. Tomáš Baarfelt, Charry Guyrlayowe, Ernaye Lasquier, Tošio Yamanaki, Vítek Jeřábek. Všichni staří komthurové. My lidi známe...“

„Ublížili vám. Co když jste vy také ubližovali jim?“

„My? Jak bychom mohli ublížit těm... Naopak, snažili jsme se pomoci světu zastavit se v té šílené honičce, pomoci získat zdravější jádro, lepší vedení... a oni nás zabíjeli! Ríšo, až přijde chvíle útoku, nepojedu proti nim sám, bude nás mnoho... všichni, rozumíš! Všichni, co padli: Palmiro Corsi, Gierolammo Voglari, Ludvík d'Enghiem, Mario Carialti, Diego Mendoza di Castro, Horatio Almetta, Jerzy Lasęka, Miguel d'Escambrray...“

„Jména z historie. Učil jsem se o nich ve škole.“

„Jo. Tvé děti se budou učit o Janu Dunbarovi. Možná i Richardu Baarfeltovi. Polozapomenuté jméno z historie...“

„Záleží na tom?“

„Nijak zvlášť. Vůbec na tom nezáleží. Ale přijde-li ta chvíle, byl bych rád, aby moje jméno bylo vyslovováno se ctí.“

Richard mlčel. Nebyl si jist, co má odpovědět; Dunbarovy názory se docela podobaly názorům Evy-Marie, akorát byly zcela opačné.

„Co řekneš svým dětem, Richarde, až se tě zeptají: Kdo to byl Jan Dunbar a proč tolik nenáviděl lidi?“

„Já nemám děti.“

„Jednou budeš mít a ony se tě zeptají. Co řekneš?“

„Jan Dunbar, komthur řádu, vévoda, ministr války... a spousta dalšího. Narozen v Německu. Byl jeden z nezkušenějších a nejpředvídavějších velitelů řádu, jeho rozhodování se vždy vyznačovalo pevnými mravními zásadami, zodpovědností vůči národu...“

„Výtečně, to si zapamatuj, kdybys mi měl mluvit nad hrobem. Ale co jim řekneš o té mojí nenávisti?“

„Je vůbec potřeba o ní něco říkat?“

„Ano, je to třeba! K čertu, tisíckrát je to třeba; nikdo nepochopí, kdo jsem byl a proč jsem nemohl spát, když jsem si vzpomněl na křivdy a urážky! Pětadvacet let mě každý považuje za sýčka, který chodí sem tam, zvedá prst a křičí: pozor, zlo na světě nevyhynulo, žije a vzkvétá, přijde i sem a my s ním budeme muset bojovat! Připravte se k boji, protože nevíte dne ani hodiny, kdy budeme stát tváří v tvář! A pětadvacet let se mi všichni smějí a nevěří mi!“

„Komthure, za to já snad nemůžu...“ lekl se Richard jeho výbuchu.

„Říká snad někdo, že za to můžeš? Poslouchej, abys věděl, co máš říct na tu otázku. Dobře poslouchej, co říkám:

Janek Dunbar byl malý usmrkaný kluk, když přísahal pomstu všemu zlu světa a všem lidem, kteří zlo páchají. Byl malý a miloval svého otce, který byl pro něj ztělesněním všeho, co je na světě dobré a správné. Můj otec, Ríšo, byl velký hudebník; složil skvělé sonáty, symfonie, opery... přátelil se s Richardem Wagnerem, hrál pod jeho taktovkou Parsifala a Lohengrina a některé části Prstenu Niebelungů! Sám velký Wagner mu stiskl ruku a říkal mu Mein lieber Freunde, můj milý příteli... Jenže potom přišli oni! Uvěznili otce pro podezření ze spiknutí, pro falešné udání z nenávisti, ukradli jeho majetek, zabavili jeho hudební díla, zničili písemnosti... drželi ho ve vězení tak dlouho, až ohluchl a zešílel od bití a mučení! Propustili ho a on žil jako lidská troska, nevnímal nic kolem sebe, slyšel jen hudbu, kterou složil a kterou dirigoval před neviditelným orchestrem... žil takto dlouhá léta, já ho navštěvoval a on popíral, že má syna, protože se bál a nechtěl mě vydat do jejich rukou! Má matka se sedřela, když mě podporovala na studiích, protože naše jméno bylo jednou provždy potřísněno podezřením z politické nespolehlivosti a každé dveře se před námi zavíraly... Nebylo slušného člověka, který by chtěl cokoliv mít s někým, kdo nosil to jméno!“

„To se nenašli žádní dobří lidé?“

„Jistěže. Můj starý profesor, Helmuth Wilhelm Hartwig, si mne oblíbil. Jednoho dne, když mi bylo obzvlášť těžko, mne přizval do shromáždění bratří a otevřel mi bránu do řádu. Dlouho to plánoval, dohodl se s ostatními bratry a teprve potom mě vyzval, abych k němu přišel. A já tam šel a žasnul, že existují lidé, kterým záleží na osudu Jana Dunbara, kteří ho neodkopnou jako psa, ale zajímají se, co bude jíst a čím chce prospět světu. A když se mě ptali, co bych chtěl v řádu vykonat, řekl jsem bez váhání: Zničit všechno zlo světa!

Pak jsem procházel školou řádu. Gierolammo Voglari mne vyučil v italské škole, Thomas Baarfelt mne naučil tajným praktikám politiky a diplomacie... Hartwig mi pomohl dostat se až na sám kořen špatností světa, pomohl mi stát se úředníkem policie. Ano, pracoval jsem mezi těmi nejhoršími ze špatných, vězel v horším kalu než ras, který zahrabává mršiny. Ale pracoval jsem pro řád! Ničil jsem zlo, které je ve zločincích; a při tom objevoval a ničil i zlo, které je v mocných tohoto světa. Zločinci padali pod rukou kata, ničemové ve vysokém postavení padali ranou dýky nebo obratně upletenou intrikou. Mé ruce zrudly krví všech, kdo se provinili – a já byl šťastný, neboť jsem plnil svoji přísahu.

Potom přišel Charry Guyrlayowe a řekl, že zná svět, v němž neexistuje zlo a který můžeme stvořit vlastníma rukama tak, aby v něm nikdy nebylo místo pro křivdu. A já zanechal všechno bývalé, vyrovnal svoje účty a šel za ním. Pak přišla válka – ta válka, ve kterou jsem doufal, že v ní splatím všechny své dluhy. Že konečně jednou vlastním mečem pobiju všechny své nepřátele. Dopadlo to jinak; byl jsem zraněn a jenom péči své ženy vděčím za to, že jsem přežil. Odplul jsem do Arminu a léta žil klidně a šťastně. Věřil jsem, že zlo bylo potřeno a zahnáno, a že už nade mnou nemá žádnou moc.

Pak přišlo africké tažení. Opět jsme bojovali a opět tekla krev. Tam jsem pochopil, že pouze v Arminu se podařilo uchránit lidi od zla, ale na ostatním světě žije dál i bez nás, ba ještě více rozkvétá a šíří se. Od té chvíle vím, že můj účet není ještě splacen; a nebude splacen, dokud nebudu mrtev. Od té chvíle čekám na tuhle chvíli: bitvu, která mne nyní čeká. Protože to vím, Ríšo, protože jsem jeden z mála starců, který si dovede představit co se stane, když zlo nezničíme...“

„Ale dokážeme někdy zničit zlo, vévodo?“

„Nevím. Ale musíme to zkusit. Podívej, přišli sem; a co udělali nejdřív? Rozstříleli pokojnou spící osadu, pobili ženy a děti a starce. Vraždili lidi, kteří neměli zbraně, kteří nikdy nikomu neublížili. Jak jsem slyšel tu zprávu, zamrazilo mě v zádech a já věděl: jsou tady, přišli. Přišel můj čas... chvíle, abych splatil svůj dluh!“

Chvíli seděli proti sobě mlčky. Pak promluvil opět Dunbar:

„Jak už jsem ti řekl, cítím je. Na dálku cítím, co dělají a co si myslí. Petar Vukovič propustil pár zbylých vojáků, co přežili tu jeho akci. Věřil a možná ještě věří, že zážitky je přesvědčí, aby toho nechali a stáhli se. Petar je z bojovnické kasty a nedokáže si představit, že by mu někdo mohl lhát nebo dokonce zrušit přísahu. Jenže já vím o něco líp, co udělali, když se doslechli, co se stalo s jejich předvojem.

Určitě se polekali, o to nic; ale rozhodli se, že zmůžou náš odpor silou, to znamená množstvím lidí, mohutností techniky, počtem děl a kulometů. Utábořili se někde ve výhodném místě a soustřeďují se. Až nabudou dojmu, že je jich už dost, zaútočí. Prosekají se džunglí, postaví kilometry pontonových silnic přes bažiny, přelezou hory a dojdou až do průsmyku, kde je čekám. Tam se s nimi střetneme.“

Richard pokrčil rameny.

„Tobě se můj plán nezdá, nebo co?“

„Možná je dobrý...“ Ríša byl dost opatrný v posudcích, „Ale nelíbí se mi, že by měli postupovat celou cestu nerušeni. Že je nikdo nesleduje a nedává jim drobné nepříjemné píchance. Že je hýčkáme jako nemluvňátko v kolíbce.“

„Když je budem přepadat, budou ostražití a nevlezou do pasti, kterou jsem jim nastražil.“

„Promiň, ale nevěřím. Jejich předvoj se střetl s Petarovými kluky; to je nebezpečí, které už znají a očekávají. Vědí, že umíme maximálně využít přírodních úkrytů, přepadů v noci a podobných akcí. Čím je chceš uvítat ty?“

„Těžkými děly, minami, granáty, kulomety.“

„Výtečně. To u nás nečekají, u Petara neviděli víc než pušky a dýky, jinak jen to, co jim vzal. Pokud by je tu a tam napadla nějaká menší skupina se šavlemi a ručnicemi, můžou to považovat za zoufalý pokus...“

„Tuším na co myslíš, kluku!“

„Na tlupu lovců, která je bude sledovat, přepadávat, znepokojovat; ale v nebezpečí okamžitě prchat. Sem k tobě – přivedeme ti je pod hlavně děl!“

„Jeden takový už tam je, tygr Asharr. Budeš tam něco platný?“

„A co budu platný tady?“

Dunbar se ušklíbl. „Říkají o tobě, že jsi zákeřný mizera. Co ty na to?“

„Ještě jsem ve své zkaženosti nedosáhl nejhlubšího dna, myslím.“

„Takže se chceš napít jejich krve?“

„Petar Vukovič je čestný šlechtic. Milwarr a její holky jsou princezny; a co jsou ty bytosti z ciziny, ani sám nevím. Já jsem bezcharakterní svině. Myslím, že v této chvíli je třeba někoho s mým talentem!“

Dunbar jej chvíli zamyšleně pozoroval a ušklíbal se při tom. Až do okamžiku, kdy vstoupila holka tak kolem čtrnácti, značně pozoruhodného vzhledu. Celé (dost hubené a nevyvinuté) tělo měla porostlé kratičkou šedivou srstí, kromě obličeje; na hlavě byla srst trošičku delší, ale do vlasů měla hodně daleko. Nos protažený do roztomilého čeníšku a pod ním dlouhé hmatové vousky. Z neurčitého místa na krku vycházel dlouhý bezsrstý ocas, značně pohyblivý a obratný. Vyzařovala z ní mocná magická aura.

„Tohle je Myška; možná už jsi o ní slyšel, ale pro pořádek zopakuji základní fakta. Přišla s Petarem jako WF, ale v průběhu bojů se rozhodla stát plnoprávnou čarodějkou. Prozatím s tím má trochu potíže, ale lepší se. Umí toho dost, ale potřebovala by ještě prohloubit své znalosti. Počítá s tím, že si tě proskenuje a stáhne všechno, co ji bude zajímat.“

Myška legračně zaškubala čenichem a vycenila drobné bílé zoubky.

„Kromě jiného se stala mou nejnovější konkubínou,“ pokračoval Dunbar, „Za těch pár dní mě vyčerpala tak dokonale, že si snad zasloužím rekreaci bez této či jakékoliv mršky v posteli; teď je řada na tobě. Doufám, že s tebou bude tak spokojená jako moje maličká Hazel!“

„Bude mi potěšením ti ji přebrat,“ uklonil se Richard, „Už jsem na ni byl zvědavý, šíří se o ní všelijaké legendy.“

„Děkuju!“ zaprskala Myška, „Taky se těším!“

„Nedělá ti problémy trvale držet tu iluzi?“ pohladil ji po kožíšku.

„To není iluze, ale transformace!“ naježila srst na hlavě a krku, „Copak nepoznáš, že je to trvalá změna? Nebo mě provokuješ?“

„Panenko, uznávám že ti to sluší, ale nepřipadá mi to moc uvážené. Možná máš víc many než potřebuješ, ale vrážet ji do takových pitomostí – zrovna teď? Nemyslíš, že budeš mít deficit, až ji budeš potřebovat?“

„S tím si starosti nedělám. Až budu potřebovat, tak ji načerpám!“

„Takhle se ale dost brzo zničíš! Při tvý tělesný konstrukci...“

Zaprskala: „Na takový starosti ti kašlu! Za pár dní nebo týdnů mě stejnak někdo zabije, tak co? Aspoň naberu zkušenosti do dalšího zrození!“

„Jak víš, že máš zemřít?“

„Já nejsem blbá, Ricku Baarfelte. Ani předem posraná strachy. Jestli mám chcípnout, tak se vztyčenejma slechama!“ na dotvrzení nastražila krásná myší ouška a ztopořila i oháňku. Richard neodolal a rozesmál se.

„Je ještě dítě...“ konstatoval vévoda Dunbar.

„Dobře, budu ji rozmazlovat...“ slíbil Richard.

„Hlavně mě nauč všem podrazáckejm fintám!“ požádala, „Až povyrostu, budu si říkat Krysa!“

Chvíli se všichni tři bezstarostně smáli a žertovali. Pak Ríša řekl:

„Máš nějaký lidi, který bys chtěla do oddílu?“

„Víc než potřebujem. Počítám tak dvacet kousků?“

„Fajn. Dej jim vědět, ať jsou připravení zítra za svítání!“

„Už o tom vědí – a těší se.“

Přimhouřil oči. Hromadné mentální propojení, podívejme; a nejspíš trvalé! To by mohla být výhoda...

Dvacet jezdců, informovala ho, Šestnáct kluků, tři holky, jeden gay.

„Zdravím celou smečku!“ pronesl nahlas a dodal: Těším se na propojení!

„Tak ne!“ namítla Myška, „Můžete mě obvinit, že jsem zestárla a zchátrala tělesně i morálně, ale chtěla bych, aby to bylo podle práva. Chci svatbu! S požehnáním komthura, obětováním bohům, bubny a pochodněmi... Chceš?“

Richard se ohlédl na Dunbara, který se tvářil téměř potěšeně.

„Poslední řádné manželství v Arminu?“ ušklíbl se.

„Máš na to právo.“ řekl Richard, „Prý jsi dokonce princezna!“

„Ani nevíš, z jak starého rodu. Někdy mám pocit, že procházím dějinami jako... stín, letící ze včerejška do zítřka. Nekonečná. Nezničitelná.“

Probodl ji očima: „No... uvidíme!“

Byla to svatba. S planoucími pochodněmi a duněním bubnů; Richard Baarfelt a Michelle Dominique, princezna de Saint-Verent poklekli před vévodou Janem Dunbarem, on je oddal a svázal jim ruce posvěcenou šňůrou. Neví se přesně, které Ochránce vzývali; mínění se různí, každý ze svědků říká něco jiného. Avšak jisto je, že po požehnání odnesl Richard manželku v náručí a položil ji zády na ohlazený balvan, aby se s ní spojil za přihlížení všech hostí; a když pak řvala v záchvatu šílené extáze, uspořádali přítomní tak mohutné orgie, že nadpřirozené mocnosti jistě neodolaly a přidaly se.

Byla to jediná legální svatba, jakou kdy Richard měl.

Když pak spolu leželi pod zářivými hvězdami, odpočívali po mnohonásobném vypětí a sbírali poslední síly, řekla:

Nejspíš začínám stárnout. A dostávat rozum...

Třeba už je na čase... popíchl ji.

Zbytečnost. Za pár hodin nebo dní mě někdo trefí – a bude po Myšce. Teď už nemyslím na tento život; ten jsem prohrála. Těším se na příští. Jestli se mi to povede, chtěla bych se vrátit daleko mocnější!

Mám se dopředu začít bát?

Hloupé řeči nech na jindy. Chci, abys mi pomohl. Proto jsem chtěla tuhle svatbu. Mít požehnání všech ochránců Baarfeltova rodu!

Chystáš se zřejmě opravdu na velikou akci!

Cítím, že se něco děje. Nejen tady, v celém vesmíru. Chtěla bych být při tom a zapojit se do hry. Nebo myslíš, že na to nemám?

To já nemůžu vědět... Určitě máš spoustu schopností!

Radila jsem se s Terezkou. Ona je moje učitelka, víš? Myslím tvoje sestra z lůna Matky Valérie. Každopádně z rodu... potvrdila mi, že v tomhle těle nemám žádnou budoucnost. Dost mě uklidnila. Můžu si s ním dělat, co chci.

Pozoruji, že se nešetříš.

Sevřela svaly a bolestivě stiskla úd, kterým byli spojeni; mučila ho, dokud nezačal řvát. Jenže on nevykřikl, naopak pustil jí do útrob energetický impuls. Tak se chvilku rvali a pak zas milovali, dokud neklesli.

Až tohle tělo opustím, vrátila se ke svým plánům, Mám spoustu skvělejch nápadů! Například vysledovat, který lidi doma mají toho vojáka, co tady někoho zabil, rádi a čekají na něj. Pak jim vstoupím do sna a ukážu jim, co tady ten mizera dělá. Jak zabíjí a ničí... Nechám jim prožít všechno utrpení, co musely zažít jeho oběti. Ať vědí, za co ho pochválit...

Pěkně ničemnej plán! Jseš zákeřná potvora!

Viď že jo! A proč bych zrovna já měla být hodná, když oni na nás nejsou? Přišli sem a začali zabíjet, to je snad v pořádku?

To je válka, kožíšku...

Takovej zákon neznám. Vím co je vražda a co loupež. Napadení našeho rodu členem cizího rodu. Musíme naše právo vštípit všem cizincům.

To myslíš tak, že když někdo z jejich rodiny napadne někoho z našich, má se jeho rodina stát terčem odvety?

No samozřejmě! Zákon krevní msty... to je správnej džihád!

Žasnu, jaký máš sklony! Ty seš snad vážně úchylná!

No jasně, že jo! Ale zároveň budu humánní; nikoho nezabiju, jenom je budu pomalu soustavně mučit.

Řekneš jim taky, za co to mají?

O tom nepochybuj; a nejen jim, všem okolo. Hlavně mladým vojákům je třeba ukázat, co se stane jejich rodinám, když nás napadnou!

To sama nezvládneš...

Tak si na to pozvu ostatní, který padli – a padnou. Určitě budou pro!

To chceš takhle vyděsit celý jejich národ?

To víš, my démoni nejsme hodný kočičky; když nás někdo zlobí...

Tak fajn. Ale teď už radši spi, Myší Kožíšku...

Nezřetelně něco zamručela, zavrtala mu čumáček do podpaždí a usnula.

Richardova tlupa se propletla horami, přebrodila řeku a prošla i bažinami – nyní jeli v řadě za sebou džunglí. Richard jel první, bedlivě sledoval cestu a byl připraven k akci, spatří-li nepřítele. Namísto vojáků však mezi stromy postřehl pruhovaný kožich tygra; ten se na okamžik ukázal v mezeře mezi křovím, zamával packou a hned zase zmizel. Ríša vyrazil za ním; vmžiku byla cesta i její okolí opuštěné a tiché.

„Děje se něco?“ zeptal se Richard.

„Ne. Ale ucítil jsem vás, tak jsem vás přivolal. Tady blízko táboří lidé z Onoho světa. Nepřátelé.“

„To je v pořádku, ty právě hledáme. Děkuji ti.“

„Co chceš těm lidem?“

„Chci je zabít. Cos myslel?“

„Také my je chceme zabít. Ale... viděl jsi je už?“

„Doposud ne. Jistě nám ukážeš, kde táboří.“

„Bude líp, když nejdřív promluvíš s Asharrem. Pojď.“

Projeli mnohými houštinami, roklí, potokem, další roklí; tam se potkali s několika dalšími tygry, a ti je vedli dál do džungle. Konečně se dostali do jakéhosi údolí, dobře chráněného před zvědavými zraky, kde objevili tábor tak dvou set šelem různého druhu a velikosti. Když vjeli mezi halabala postavené přístřešky z listí a větví, vysunovaly se z nich zvědavé čumáky; Richard si všiml, že v převážné většině nemají střelné zbraně, sotva kopí, luky a šípy. Pokud měli pušky, byly předělané z ručnic lidí přidáním mohutných klik k uzávěru a spoušti; ty pušky byly staré a mizerné už v době, kdy nějaký podnikavý zámečník či jiný fušerák přidělal k vyřazeným bouchačkám tu parádu a prodal výsledek za drahé peníze šelmám.

Tygr Asharr byl zježený šilhavý rváč s pořádnou jizvou na masivní pruhované hlavě. Snad tím šilháním vypadal potměšile a nebezpečně; navíc si zvykl naklánět trochu hlavu a spouštět čelist na stranu, takže se zdálo, že má křivou hubu.

„Buďte mi vítáni, odvážní dvounožci, přicházíte-li mi pomoci v boji proti nepřátelům!“ uklonil se velmi zdvořile.

„Buď zdráv, statečný náčelníku!“ objal jej Richard, „Jsem rád, že mi osud dopřál poznat tak skvělého tygra...“

Asharr poodstoupil a zašilhal trochu překvapeně: „Ale... my se přece známe, ne? Myslím, že jsme se setkali jednou na Baarfeltu... jsi přece Christian Baarfelt, ne?“

Richardovi zamrazilo až v kostech; zamračil se a řekl trochu zbytečně zostra: „Ne – jsem Richard Baarfelt.“

„Ach tak! Ale tamten je tvůj bratr, ne? Byl jsem tehdy ještě mladý, dost dobře si nepamatuji pach... Znám dobře Denise a jeho syna Edwarda. Ty jsi zřejmě z některé boční větve. Já se ve vašem rodokmenu nevyznám...“

„Když tě to zajímá, jsem právoplatný syn Baarfeltovy manželky. Boční větev je Christian a ostatní.“

„Skutečně? Jeho manželka je přece Valérie z Mendozy!“

„Ne!“ Richard začal ztrácet trpělivost, „Valérie je jen milenka. Manželka je kněžna Eva-Marie, má matka; ta žije v Kingtownu. Jestli jsi někdy viděl palác Baarfeltů...“

„Ne... nejsem si jist. Ani o hrdinských činech tvé matky jsem neslyšel. Ona je mocnější čarodějka než Valérie?“

„Ne, Asharre, moje matka se nezabývá žádným druhem magie. Nedělá nic, co by tebe mohlo zajímat. Ani o mého otce nebojovala s jinými ženami, jak to dělají tygřice. Nemá to zapotřebí.“

„Je zvláštní, podle čeho lidé vybírají své samice,“ Asharr teď očmuchával Myšku, zvědavě jí rejdil čenichem v nejcitlivějších místech a kde ho něco zaujalo, tam ji olízl. Myška pištěla potěšením.

Richard jen pokyvoval hlavou; už mu bylo jasné, že si s tímhle šilhavým raubířem moc rozumět nebude.

„Radši mi řekni, cos zatím udělal s těmi zlými lidmi! Máš nějaké úspěchy?“

Asharr na něj koukl nepříliš přátelsky. „Nevím, co chceš považovat za úspěchy. Ano, zabili jsme pár lidí; většinou na maso. Taky pár šelem padlo. Jinak se nic úspěchem nazvat nedá. Viděl jsi už jejich tábor?“

„Neviděl. Zavedli nás rovnou sem.“

„No... jestli nemáš hlad, pojď se na něj podívat!“

Richard souhlasil. Asharr vedl jeho a Myšku těmi nejnemožnějšími cestami, trním a hložím, po skalách i bahnem; poslední část cesty lezli po čtyřech a Richard záviděl Myšce, že se umí transformovat na zvíře. Konečně se dostali na kraj otevřeného údolí; skryli se do stínu křovisek a pozorovali tábor.

Údolí bylo původně maličké, ale nyní se rozšířilo tím, že vojáci vykáceli spoustu stromů, vysekali křoviska, dokonce odstříleli i pařezy na přístupových cestách. Ze stromů vybudovali něco jako palisádu s hlídkovými věžičkami, na kterých hlídkovaly stráže s kulomety. Za palisádou byly stany vojáků, automobily, stádo koní, obrněné transportéry, tanky, děla různých ráží. Pokud Richard mohl přehlédnout, bylo tam vojska jako much; nejmíň padesát tisíc ozbrojenců.

„Vycházejí někdy ven? Například kácet další stromy?“

„Každý den. Jedou s tanky nebo transportéry a když pracují, každého muže se sekerou hlídá jeden s puškou.“

„Kam chodí na záchod? Mají je uvnitř?“

„Ano, na druhé straně. Když sem přišli, chodili napřed srát do lesa; tehdy je šlo skvěle zabít. Teď už zůstávají uvnitř; všechny jejich výměšky tečou ven potokem...“

Richard se ohlédl nahoru do stráně. „Tamten potok?“

„Jo. Tudy vtéká dovnitř – a druhou stranou ven.“

„Kdyby ho neměli, nebudou mít žádnou vodu?“

„Jen tu, co si vozí s sebou v láhvích.“

„A to vás nenapadlo postavit nahoře přehradu a vodu jim zkrátka a dobře zastavit? To je přece úplně jednoduché!“

„Když myslíš, tak to udělej!“

„Nesouhlas!“ ozvala se Myška, „Vodu nechte na mně!“

„Počkej! Nejdřív bych chtěl znát jejich denní režim!“

„Vstávají okolo šesté hodiny ranní; to se ozve veliké hlučné troubení, pokřikují tam, hádají se. Potom vaří snídani a cpou se; pak většinou vyjdou ven na dřevo, ale jsou při tom moc dobře zajištění. Dneska ani nevylezli, nevím proč; možná mají dříví dost. Potom dělají oběd. Samý hnusy, aspoň co my cítíme. Okolo poledního, když je velký horko, jsou dost líní, válejí se a odpočívají. To by byla správná chvíle pro útok. Odpoledne dělají zas něco takovýho; a večer zas žerou, sedí kolem ohňů a žvaní o hloupostech. V noci se bojí každýho šustnutí; to by taky šlo je napadnout.“

„A zkusili jste to?“

„Několikrát. Ale jejich hlídky spát nechodí, rychle nás najdou a vzbouří ostatní. Mají tam strojní pušky a taky děla; odrazili nás.“

„To jste je nemohli zakousnout, dokud ještě neměli tu ohradu?“

„Postavili ji za jediný den. Takovou malou, ani pro všecky nestačila. Druhý den udělali větší, a ještě větší, až je takováhle. A bude asi ještě větší, až přijdou všichni.“

„To ještě nejsou všichni? Kolik jich má ještě být?“

„To nevím. Ale pořád – skoro každý den k nim přijíždějí další a další. Auta jezdí sem a tam po cestě...“

„Napadnout auta vás nikdy nenapadlo?“

„Ale jistě. Když zastaví a řidič vyleze, hned ho někdo zabije. Máme hlídky okolo celé cesty. Jenže když auto jede – víš, vpředu a vzadu mají jedno s kulometem a spoustu střelců. Zkoušeli jsme je přepadnout, ale s našimi zbraněmi to moc nejde!“

„Hm...“ Richard se zamyslel, „V noci si zkusíme útok, co ty na to? Začneme tím, že postřílíme ty hlídky na věžích...“

„Když vy máte skvělé pušky. Kdybysme takové měli, nezbyde ani jeden!“

„Měl jsi vzít zbraně nepříteli. Copak jste žádné nezískali?“

„Z těch my střílet nemůžeme. Naše tlapy nedokážou používat takové zbraně; přišli bysme o drápy za deset výstřelů!“

„Hm. Chtělo by to je upravit... jenže dílnu nemáme!“

„Co je to dílna?“

Richard se chvíli pokoušel mu to vysvětlit, pak to vzdal. „Když bude nejhůř, nahradíme to třeba kusem železa. Jenom nějaký sehnat...“

„Stačilo by takový železo, jaký se zaráží do stromů a váží se na něj železný šňůry?“

„Nechápu, o čem je řeč!“

„Lidé zarazili do stromů taková železa, na železa nasadili bílé šišky, na ně uvázali železné šňůry od moře až sem do tábora...“

„A podívejme! Koukněme se na mrchu, vona ji má navrchu! A je to elektřina nebo telefon?“

„Teď zas já nechápu, co povídáš.“

„To nevadí. Kolik je těch drátů na jedné konzoli?“

„Pokud vím, tak šest.“

„Hm. Na elektriku je to moc, tak asi telefon. Pokusili jste se někdy ten drát přetrhnout?“

„No... jednou, ale nijak jim to neuškodilo, tak jsme toho nechali. Poslali tam jednotku, ta to zas spravila.“

„A když jste to trhali, dostal někdo z vás kopanec?“

„Proč? Nikdo to tam přece nehlídá!“

„Myslím ránu přímo z drátu. Když se ho dotkl.“

„Ne. Jenom takové... zvláštní mravenčení. Ale když drát pustíš, tak to přestane. Asi to nebude nebezpečné.“

„To bych řekl, že ne! Ještě povídej, kolik jich přišlo na tu opravu!“

„No... přijel transportér a auto se skříňovým valníkem. V transportéru byli vojáci se samopaly, ti dávali pozor. Ti z auta vynesli všelijaké věci, vylezli po žebříku nahoru, navázali dráty k sobě a zase odjeli.“

„No výborně, to jsem potřeboval vědět. Tak víš co, uděláme to jinak: žádný útok nebude, zítra si uděláme malou generální údržbu telefonní sítě.“

Tygr netušil, o čem je řeč, ale byl pro. Že budou potřebovat pomoc, s tím počítal – ale něco nesmírně důležitého měl na srdci.

„Vy lidé máte hodně šikovný ruce, že jo? Umíte s těmi kovovými věcmi?“

„Umíme – co?“

„Třeba zakroutit ty dráty... takhle a takhle, a udělat z nich ozdoby! Do uší a na krk... víš, když přineseš takovou blýskavou věcičku, tak ti každá kočka hned radši dá!“

Richard přemáhal smích, zato Myška byla hned pro.

„Tak pro začátek, já něco zkusím! Dej sem ucho... hele, jak ho máš nahoře roztrhaný, ty ses rval s jinejma tygrama, nezapírej! A vyhrál? No určitě! Tak teď drž, bude to bolet!“ Propíchla mu kulatý chlupatý boltec a narvala do něj vlastní náušnici; ještě ji zvětšila na poněkud tygří rozměry.

Asharr byl okamžitě na vrcholu blaha.

„A teď ještě jeden hezký dáreček pro nepřátele,“ prohlásila, „Hele kluci, mohli byste mě pořádně polechtat v rozkroku? Ne teď ještě, až budem u toho potoka... ukaž mi, odkud teče!“

Asharr je zavedl k rokli, kudy potok spadal. Myška se od nich nechala po nějakou dobu stimulovat; pak jim vysvětlila, že to nebylo vůbec na nic potřeba, akorát že jí to dělá dobře. Chvilku si masírovala břicho a tvářila se tajemně, a nakonec se do toho potoka zkrátka a dobře vyčurala. Nakonec se ještě nechala od tygra důkladně olízat.

„A teď jim přeju dobrou chuť na všechno, co z té vody budou vařit!“

Navečer došlo k jednomu malému zázraku: vojákům začala poprvé po dlouhé době chutnat večeře. Přestože ji vařili titíž kuchaři a použili na to stejné konzervy jako vždycky; dokonce upadli do podezření, že umějí vařit a jen se nechtějí snažit. Dokonce i důstojníci se olizovali, nálada se jim prudce zlepšila a šli s potěšením spát.

Bohužel v noci pocítilo několik mužů zvláštní křeče a bolesti v břiše; ne že by je to překvapilo, různé katary a žaludeční nevolnosti byly na denním pořádku. Zaběhli si na latrínu, a všechno v pořádku. Až ráno, když se troubil nástup a ranní rozcvička, si spousta vojáků stěžovala na úporné bolesti břicha. Latríny byly obležené a stejně nestačily pro všechny; velitel seřval plukovního lékaře, zatímco ten mu zopakoval všechny své dosavadní stížnosti, co není v táboře v pořádku. Jejich hádka vedla do ztracena, tedy přesněji na důstojnickou latrínu; museli odtud vyhnat několik vojínů, což je ještě víc naštvalo. Kupodivu nikoho nenapadlo, že by mohlo jít o nepřátelský útok; přikládali vinu mizerné hygieně v táboře, jako vždy.

Ještě během noci chlapci potrhali ve vhodně zvoleném místě vedení i s větvemi kolem. Pomohlo jim trochu, že vojáci si usnadnili práci a místo aby stavěli sloupy, zarazili konzole s isolátory přímo do stromů, jen osekali větve kolem, aby se nepletly do drátů. Školený elektrikář by takovou práci označil za praseckou, ale vojáci neměli snahu šetřit porost džungle. Aby to nevypadalo hloupě, kluci vyrobili na rozježděné cestě řadu sloních stop a veškeré lidské stopy zamaskovali. Poté se schovali.

Opravářská četa vyrazila z tábora poněkud později, bylo nutno ji sestavit z dosud zdravějších mužů. Včele jel transportér s jedním kulometem vpředu a jedním vzadu, plný vojáků; za ním náklaďák se skříňovou korbou, v níž byla zřejmě dílna. Přetrženého místa si povšimla už posádka transportéru; zastavili, vylezli z vozu a rozestavěli se kolem s namířenými samopaly, než náklaďák vůbec dojel. Důstojník si prohlédl zdemolované vedení i cestu se stopami a mávl nad tím rukou.

„Vypadá to na divoký slony; kdepak ty zvířata, ty by něco takovýho v životě nenapadlo. Ale radši pohněte kostrou, chlapi, nebo si nás ještě všimnou a pak uvidíte ten mazec...“

„Ty tomu teda dali, šéfe,“ škrábal se jeden z opravářů na hlavě, „To bude trvat nejmíň dvě hodiny, než to spravíme! I jednu konzoli ohnuli, div že ji nevyrvali...“

„Tak přestaňte kecat a dejte se do toho!“

Richard s útokem nespěchal; vojáci totiž stáli se zbraněmi namířenými do lesa jako troubové, a on je chtěl napřed nechat trochu unavit. Každou chvíli se taky některý chytil za břicho, chvíli se přemáhal a všelijak kroutil hubu, ale potom byl nucen stáhnout kalhoty a ulevit si, zatímco ostatní ho kryli. Měli to dost dobře nacvičeno.

V táboře mají i holky, ošetřovatelky... jakpak to asi dělají ony? Tepnul Richard Myšce – a ta si dovolila předstírat, že nerozumí.

Ty nevíš, jak to dělají holčičky?

A tys už zapomněla, že jejich ženy se nerady svlékají na veřejnosti?

Věděla to, samozřejmě; dokonce věděla, že mnoho žen má k sexu velmi odtažitý, téměř nepřátelský vztah. Což nechápala a smála se tomu; pokud si na něco vzpomínala z pátrání v mysli svých rodičů, tak na tyhle kuriozity. Ona sama se oblékala pouze v případech, že jí byla zima; nedá se říct, že by jí byl oděv výrazně nepříjemný, ale nechápala, proč si jím komplikovat život. Samozřejmě, jako každá žena snila o krásných šatech, považovala je za druh ozdoby jako šperky a pomalování; ale při první příležitosti se naučila vytvářet iluze a pak už skutečnou látku nepotřebovala.

Každého, kdo neuměl používat magii, považovala na ubohého pitomce. Možná k nim cítila soucit; ale projevovala ho dost svérázně.

Po půlhodině velitel usoudil, že se v džungli nic nehýbe a není třeba držet tolik chlapů v pohotovosti. Tím spíš, že mnohým bylo skutečně špatně; k bolestem v žaludku se přidala strašlivá žízeň, protože z nich neustále vytékala zelená voda a nic nepřijímali. Když měli možnost, dychtivě lokali vodu z polních láhví; voda samozřejmě pocházela z potoka, odkud jinak? Bylo jim čím dál hůř, několik se muselo jít lehnout; dokonce i někteří opraváři, kteří při práci citelně chyběli. Důstojník (sám se kroutící bolestí) nechal většinu mužů odpočívat; zůstali jen oba kulometčíci nahoře na transportéru a pět chlapů se samopaly, kteří měli být po půlhodině vystřídáni.

Tehdy Richard zavelel k útoku. Jednoho kulometčíka sundala Myška úderem energie, jakým se s kamarádkami vyzývaly ke hře; na něj zapůsobil tak, že se vymrštil, sletěl s transportéru a svíjel se v křečích. Druhého dostal jeden z bojovníků škrticí smyčkou. Samopalníci se pokusili střílet, jenže na každého bylo namířeno několik pušek a šípů; skáceli se, aniž si stihli pořádně uvědomit, co se jim vlastně stalo. Vzápětí se už Armini vyhrnuli z křoví, lidé i tygři; než vojáci stačili sáhnout po zbraních, byli sraženi pažbami pušek i tlapami šelem a dokonale odzbrojeni.

Důstojníka strhl sám Richard; skočil mu na krk, vyrazil revolver a potom dva zuby, jak mu domlouval, aby se nevzpíral. Opraváři vedení se vzpouzeli o to méně, že neměli zbraně; a pokud ano, nechali je ve voze.

„Promiňte, že si dovolujeme vás vyrušit,“ řekl Richard zdvořile veliteli, „Zcela určitě bychom to nebyli učinili, kdybychom tak nutně nepotřebovali ty hračky, především opravářskou dílnu. Proti vám samozřejmě nic nemáme...“

„Pane,“ důstojník sípěl vzteky a měl zřejmě chuť Richarda uškrtit, „Co vy jste zač? Vidím, že bílý muž – ale důstojník nebo nějaký vagabund?“

„Jsem velitel tohoto oddílu. Poručík Richard Baarfelt, k vašim službám!“

„Pak mi dovolte prohlásit, že... vaše jednání je ostudné! Kromě toho bych rád poznamenal, že armáda, která nemá ani vlastní zbraně a výstroj, není hodna, aby existovala!“

„Zajímavá filosofická otázka, pane. Řekl bych, že máme tím kvalitnější zbraně, čím lepší nám váš generální štáb pošle. Vy se považujte za něco jako dodavatelé. Máte těch věcí přebytek, k ničemu je nepotřebujete...“

„Jste zloděj a nevychovanec, poručíku! Nebudu se s vámi dál bavit! Jenom bych rád připomněl, že jsem válečný zajatec a požívám veškerá práva stanovená mezinárodními konvencemi...“

Richard překvapeně potřásl hlavou; potom vzal důstojníkovi z hlavy čapku, nasadil si ji a zeptal se: „Sluší mi to?“

„Proč? Co vás to napadlo... snad proboha nechcete...?“

„A víš, že chci? Svlíknout! Všichni – a hned!“

„To odmítám! Nedám si poroučet takovým...“

Zasáhla Myška; zkusila iluzi, že se důstojníkovi pod uniformou pohybuje hejno mimořádně štípavých mravenců. Začal řvát hrůzou a přímo ze sebe rvát součásti oděvu, zvlášť když zjistil, že se tím bolesti zbaví.

„Aha, zapomněl jsem představit dámu. Myška je moje čarodějka.“

„Nesmírně mě těší!“ vycenila zoubky a důstojník se vyděsil.

„Tak, abychom se navzájem nezdržovali. Dovolte, abych vás seznámil s těmi právy, co o nich mluvil váš bývalý velitel. Od této chvíle jste majetkem arminského císařství; je vám všem jasný význam slova otrok? Pokud ne, budeme nuceni vám je názorně objasnit, což bude poněkud nepříjemné. Bod první: vaše zdravotní potíže vyplývají z faktu, že jsme vás otrávili. Pokud vám my nepomůžeme, chcípnete v nepředstavitelných bolestech; možná to pro někoho je lepší alternativa než nám sloužit, ale jsme humanisté a pomůžeme vám bez ohledu na váš odpor. Pokračujte v tom svlíkání, nezdržujte se!“

„Pane!“ nadporučíkovi vztekem a rozrušením přeskakoval hlas, „Vaše chování je nepředstavitelně drzé a sprosté a já protestuji...“

„Ano, správně. Chovám se drze a sprostě. Můžu se tak chovat, protože ty a tví chlapi jste od teďka míň než hovno. Čímž nevylučuji, že ty nebo někdo jiný se časem může stát plnoprávným občanem. Ale budu se chovat laskavě. Udělali jste tu chybu, že jste dobrovolně vstoupili na půdu Impéria. Cokoliv se nachází na našem území, je majetkem císaře; já jsem jeho důstojník a vykonavatel jeho vůle. Doteď jste byli součástí jakési cizí armády; inu což, nikdo není dokonalý. Nyní vás očekává nový život...“

„Nikdy se nepodrobíme vaší zvůli!“ zařval jeden starý seržant.

Myška udělala dva kroky k němu, vztáhla ruku a teatrálně mu zakroutila vnitřnostmi. Chlap spadl na zem, zmítal se v křečích a blil krev.

„Z vůle mé čarodějky cítíš bolest.“ pokračoval Richard tónem nesmírně laskavým a mírným, „Z vůle mé čarodějky můžou veškeré tvé obtíže okamžitě přestat.“ Myška luskla prsty a chlap přestal řvát, „A stejně tak můžou bez problémů znovu začít.“ Opět luskla prsty a on vychrlil novou dávku krve. „Má někdo odvahu si naši moc prakticky vyzkoušet?“

Důstojník už byl jen ve spodkách, ale nějakou tu odvahu ještě měl.

„Jak to děláte?“ zeptal se.

„Magie, příteli. Iluzorní magie, řekl bych; a klidně ti řeknu, že já ji neovládám, nic z toho neumím, proto mám čarodějku. Kdybych častěji chodil do školy a líp se učil, třeba bych to dokázal sám, ale bohužel... Dokonce není vyloučeno, že to za pár měsíců budeš umět i ty; znám otroky řádu, kteří jsou akceschopnější než mnozí rytíři.“

„Pane poručíku, jsem absolventem vysoké vojenské školy a mám určité znalosti; nevěřím, že existuje nějaká magie! Tohle jsou všechno triky!“

„Nikomu v celém vesmíru nezáleží na tom, čemu ty věříš.“

Důstojník se mračil; tím spíš, že k němu přistoupil tygr Asharr a pozorně ho očmuchával. Chvílemi to vypadalo, že i ochutná.

„Tak abychom to zkrátili,“ zvýšil Richard hlas, „V současné chvíli trpíte dost nepříjemnými bolestmi. Pokusím se vám vysvětlit situaci. Ta bolest je iluzorní, ve skutečnosti neexistuje; okamžitě pomine ve chvíli, kdy se rozhodnete podrobit se a plnit naše příkazy. Avšak uložili jsme ji do vaší mysli jako podmíněný reflex, takže se vrátí při prvním pokusu o neposlušnost nebo o... hříšné jednání. Přejeme si, abyste se stali lepšími lidmi. Zbavili se svých ničemných hříchů a očistili se před tváří Hospodina. Jsme Templáři, služebníci chrámu. Rytíři Boží...“

„A zatracený svině...“ zahučel kdosi ze zajatců.

„To se nevylučuje.“

Jeden z vojáků cítil takové křeče, že zvedl ruku. „Co máme udělat?“

„Nejdřív se svlíkni z té uniformy. A potom pojď sem!“

Muž měl na sobě pouze špinavé tričko a kalhoty; skutečně se svlékl, stáhl i hodně potřísněné trenýrky. Stál tu nahý, zakrýval si rukama ohanbí, dost se styděl a ze všeho nejvíc bál.

Myška k němu přistoupila; rozpřáhla ruce asi na metr od sebe, vytvořila mezi nimi energetický oblouk a pustila jej skrz jeho hlavu. Potom sjížděla pomalu dolů, energie procházela mužovým tělem, on se kroutil, svíjel a řval – ale když došla až k nohám, s úžasem zjistil, že ho nebolí nic, dokonce zmizely i problémy, které měl z dřívějších zranění a chorob. Když ho nechala odejít, cítil se tak skvěle jako nikdy v životě.

Richard ji sledoval a uvědomoval si něco jiného. Nebyl velkým odborníkem v magii, ale i začátečník poznal, že Myška provádí tu práci naprosto jinak než WZ z Atanoru, ba dokonce jakékoliv jiné. Neuměla Živý Oheň, dokázala ho však nahradit tím jiskřivým obloukem. Nepotřebovala se člověka dotýkat, aby mu protáhla tělo impulsem energie a rázem srovnala do ideálního stavu. Mohla být vynikající léčitelkou, kdyby ji okolnosti nedonutily být válečným druidem. A ještě něco: její metoda byla energeticky podstatně náročnější než jiné, mohla vést k rychlému vyčerpání a opotřebení organismu. Většinou si WZ dávaly pozor, aby do akce nevkládaly příliš vlastní síly; Myška vyloženě hazardovala, jako by se chtěla co nejdřív zničit.

Vnímala, na co myslí; ohlédla se a omluvně usmála.

Vojáček naopak chodil, protahoval si jednotlivé končetiny a obdivoval, jak skvěle mu tělo funguje. Dokonce se přestal zakrývat, Myška mu totiž nezapomněla poskytnout i příjemné erotické zážitky.

„Kluci, to je bezva!“ oznámil ostatním, kteří doposud trpěli.

„Tak drž, ještě si tě označkuju!“ řekla a vypálila mu na rameno templářský kříž. Bolelo to, ale on vnímal bolest jako docela příjemnou.

„Trochu jsem tě upravila. Od teďka ti nic nebude vadit.“

Nechal si to projít hlavou; v rozpacích si drbal popálené rameno, které ho doposud lehce (příjemně) pálilo: „Dokud budu poslouchat, že?“

„Jsi chápavý. Asi z tebe něco bude.“

„A co ti, který poslouchat nechtějí?“ ptal se ten starý seržant.

„Ty donutíme násilím.“

Asi tak dvě třetiny vojáků už v té chvíli došly k názoru, že bude lepší se podřídit dobrovolně. Jejich oddanost vlastnímu velení nebyla zvlášť velká, kromě toho je trápily křeče v žaludku. Svlékali se, předstupovali před čarodějku a nechali se očistit energií. Pracovala rychle a elegantně; pouze Richard cítil, jak se vnitřně vyčerpává, i když to na ní nebylo vidět.

Takhle se brzo zabiješ!

Nejsem tohle tělo; za pár dní už je nebudu potřebovat! odsekla.

Mladý voják, který se první přihlásil k poslušnosti, rovněž sledoval její práci. Měl chuť položit jí nějakou otázku, ale doposud se obával.

„Ano, odpovím ti na všechno; klidně se ptej!“

„Vy jste... tys řekla, že jsi nám nějak do hlavy... do mysli vložila nějaké příkazy. Něco jako program? Vázaný na podmíněné reflexy, nebo co?“

„Ano, tak něco.“

„Jak si to mám představit? Když budeme plnit vaše příkazy, budeme zažívat příjemné pocity – a když uděláme chybu, pocítíme bolest? Jako když se učí krysy v labyrintu?“

„Zhruba tak. Vložila jsem ti to do mysli a zafixovala.“

„Co by se stalo – myslím teoreticky... kdybychom se zase dostali do naší armády? Tam bysme museli plnit zas jejich rozkazy... ale ty by se dostaly do rozporu s těmi novými! Co by se potom stalo?“

Myška byla dokonce nucena se zamyslet. „Zajímavá otázka. Řeknu pravdu: to nevím. Reflexivní ovlivnění není trvalé, během času pomine a bude nahrazeno vlastní vůlí. Tvá mysl bude reagovat na nová fakta, k těm bude přistupovat nezaujatě, podle tvých vlastních zájmů. Čím inteligentnější osobnost, tím snadněji překonává cizí příkazy. Neměl jsi někdy potíže s plněním rozkazů? Nedostával ses do konfliktů s nadřízenými?“

„Ten? Pořád!“ zasmál se nejbližší z vojáků.

„Ano, inteligentní nezávislá osobnost...“ Myška se zasmála, „Máš první bod do plusu. Natáhni ruku!“ Dotkla se ho a pod kříž mu vypálila seržantské véčko, „Od teďka jsi velitelem ostatních. Jsi schopný, tak se starej!“

„Teda Barney, to je postup!“ smáli se, ale vypadalo to, že ho chválí.

Ale důstojníkovi se to moc nezdálo. „Jak se opovažujete takhle manipulovat s mými lidmi?“ rozkřikl se.

Myška ho bleskem srazila k zemi a poučila, co jsou nepříjemné impulsy.

„Pokračuji v přednášce,“ promluvil Richard, „Ti, kdo jsou označkováni naším znamením, mají povoleno existovat na území Impéria. Ostatní mají taky prozatímně povoleno žít, ale jejich právo na život bude později projednáno soudem; buď jim bude uděleno, nebo budou pokud možno bezbolestně likvidováni. Pokud nás někdo nechce zdržovat a má závažný důvod ukončit svůj život okamžitě, může to říct a já ho zlikviduji na místě... Žádní zájemci?“

„Pane Baarfelte,“ důstojník považoval za svou povinnost nepodřídit se tak snadno, „Pravděpodobně považujete to, co říkáte, za dobrý vtip. Ale já vás ujišťuji, je to naopak žert příliš krutý a nesmyslný; nevěřím, že by někdo mohl být tak nelidský...“

Jeden z tygrů přiběhl k Myšce a něco jí hlásil; nahnula se k němu, přiložila čelo na jeho hlavu a konzultovala s ním. Potom kývla, tygři vyřadili z houfu jednoho muže a nahnali ho před ni.

Richard pokynem ruky zarazil nadporučíkovy protesty. „Co se děje?“

„Tygři navrhují zabít tohoto muže. Zdůvodnění: má zločineckou mysl. Není vhodný pro převýchovu.“

„Cože? Jak to vědí? A co na tom vůbec záleží?“

„V minulosti se dopouštěl nepřátelských činností vůči jiným živým bytostem. Zdá se, že by to dělal i v budoucnu.“

„Ale co...“ začal důstojník, Richard však na něho nedbal. Vytáhl pistoli, přistoupil k vojákovi a prostřelil mu hlavu. Pak pokynul, aby dva muži odtáhli mrtvolu dál od cesty.

„Vy snad... jak můžete...“ nadporučík nevěřil vlastním očím.

„Slyšel jsi: nebyl vhodný pro převýchovu,“ Richard hovořil stále stejně laskavým a mírným tónem, „Podívej se na to takhle: všichni byste měli být potrestáni smrtí za to, že jste vstoupili na naši půdu. Pouze cestou milosti vám je dovoleno žít!“

Důstojník polkl naprázdno. „Zdá se, že už jsem to pochopil.“

Zbytek akce proběhl bez závad; všichni byli svléknuti, pročištěni energií a označkováni. Po tom, co viděli, se žádný neodvážil vzpouzet. Pak měli být pod dozorem několika tygrů odvedeni k armádě komthura Dunbara, do zajetí.

Kromě nadporučíka; ten se odvážil ještě jednoho protestu:

„Předem vám říkám, pane Baarfelte, že se nikdy nepodřídím vašemu sprostému a surovému diktátu! Naopak, při první příležitosti zkusím uprchnout nebo se vzbouřit; a kdyby to nešlo, udělám všechno, abych se vám pomstil!“

„To je čestné a docela milé. Souhlasím; taky bych s tebou rád vedl další filosofické diskuse, tvoje názory mě docela zajímají. Bohužel právě teď na to nemám čas. Snad se ještě uvidíme...“

„Mé názory, pane, jsou takového druhu, že byste mě pravděpodobně na místě zabil, kdybyste je znal!“

„Zkoušíš zjistit, jak daleko můžeš zajít, než to udělám? Dobrá, vysvětlím obšírněji. Každý člověk má určitou morální úroveň. Pokud je dostatečná, je pro další výchovu vhodný; to jsi například ty, takže tě zabijeme jen pokud budeme skutečně muset. Tamten byl jednoduše nevhodný; naše šelmy jej vyřadily z možných kandidátů. Chápeš?“

„Takže vy zabijete každého, koho vám označí ty vaše kočky? Podle toho, co jim jak přelítne přes nos?“

„Mají schopnost vycítit situaci. Neboj se, tebe doporučily.“

Nadporučíkovo rozpoložení bylo nejsnáze možno označit za bezmocný vztek.

„Ale já nechci být převychováván!“

„Tvůj názor je irelevantní.“ řekla Myška lhostejně.

Richard vyprskl smíchy. Oblíbená replika královny b'Orků se všeobecně rozšířila, používal ji teď každý.

„Abych nezapomněla,“ pokračovala a prohlížela si zajatce, „Ještě jsi mi dlužen svatební dar. Chci tohohle chlapa. Na pokusy.“

„Máš ho mít; klidně ti přidám ještě toho mladého. Doufám, že je nezabiješ!“

„Proč? Máš s nimi nějaké vlastní záměry?“

Richard se zasmál. „Než ho začneš svádět, změň trochu vzhled. Bojí se tě!“

„Asi takhle?“ Myška se před nadporučíkovýma očima proměnila v dívku tak krásnou, jak si občas přála být, když si prohlížela módní časopisy. Muž jen zahekal a vytřeštil oči.

„Já se sama sobě líbím v přirozeném stavu!“ řekla a zrušila iluzi.

„Echm... poslyšte, slečno – vy jste skutečně člověk?“ zeptal se důstojník.

„Schválně, co bys řekl? Můžu vypadat, jak chci!“ Před jeho užaslými zraky se změnila v Číňanku, černošku, tygra a nakonec krokodýla. Každé té proměně se sama smála a bavila se jeho údivem. Případně strachem.

„Ještě umím být neviditelná,“ řekla a zmizela, „Co bys říkal, kdybych v té neviditelné podobě přišla do vašeho generálního štábu, vyposlechla si štábní poradu a prohlédla tajné dokumenty?“

„Tak proč to neuděláš?“ vybuchl vztekle.

„Protože mě to napadlo právě teď. Možná to udělám.“

Díval se na ni a věděl jediné: že si nikdy nebude s touhle holkou rozumět a vždycky ji bude nenávidět. A všechny ostatní z tohoto národa.

„No, přestaneme se navzájem zdržovat,“ vrátil se Richard k práci, „Odveďte je do tábora a prozatím dobře hlídejte. My se musíme připravit na další akce. A hlavně vymyslet, jaké budou.“

Vévodkyně Julie měla domluvenu frekvenci s dcerou Ginou. Těšila se na ni, neboť Gina byla jako dcera sice nesmírně roztomilá, ale lehkomyslná a často nedodržující svoje sliby. Z toho důvodu byla samozřejmě matčin miláček.

Julka si zkontrolovala vnitřní čas (přesně!) a rozhodla se odejít do svého sklepa pro jistotu trochu dřív. Jenže v tu samou chvíli postřehla lehké zavlnění energie; vzápětí se přímo v jejím pokoji otevřelo okno.

„To zíráš, mami, co? Ahoj a srdečnej pozdrav všem!“

Vskutku zírala. Gina seděla před obrazovkou počítače a hrála si s jeho klávesnicí; zdálo se, že tohoto efektu dosáhla pomocí toho přístroje.

„No jasně, že jo!“ hlásila vítězoslavně, „Přece nebudu používat ty tvoje magický zrcadla jako ve středověku! Jste sto let za opicema, drahá máti, to ti teda musím říct! Už byste taky mohly najet na moderní techniku!“

„S radostí,“ v hlase Julie zazněla oprávněná hrdost, „Kde jsou holky?“

„Sif a Iris? Někde lítají. Tím myslím: doopravdy lítají, na stíhačkách. Stáhli jsme si pár informací od holek z těch vyspělejších světů; elfíci to zpracovali a vyrobili krásný moderní stroje. Stavíme i první kosmickou loď; umíš si představit, že třeba budu mít kliku a poletím do vesmíru?“

„Hlavně si dávej pozor, maličká!“

Gina vyprskla. Máma ji vytrvale považovala za dítě.

Se zájmem zjistila, že změnila vzhled, byla oblečená do volné kombinézy s blýskavými ozdobami, hlavu měla nakrátko ostříhanou a kudrnatou jako ovečka. Nejspíš proto, že kudrnaté vlasy se u elfů vyskytovaly minimálně.

„Ale jo, jsem tady docela oblíbená. Máš pár nových zeťů v rodině; všechny jsem si je nahrála na video a předvedu ti reportáž, až se vrátím. Ale nepočítej s tím tak hned, zatím se mi tu moc líbí...“

„Nedělej si starosti, miláčku; my tu sice válčíme, ale zatím to v pohodě zvládáme, bez tebe se docela obejdem.“

„Eeem... fakt, jo? Jak táta, vytáhl už proti nim?“

„Je na pozici a čeká. Nevypadá to špatně. Hele, zkus tam sehnat nějakou výpomoc, kdyby to šlo; my to sice zvládnem...“

„Dodělám to tady a mažu domů, neboj. Jenom musím dokončit studia...“

„Taky by mě zajímalo, co používáš za techniku.“

„Třeba tohle? Holografie; vytváření pohyblivejch obrázků na dálku. Umíme i třírozměrnou, to by sis na mě mohla sáhnout, ale jen tady v dosahu. Přes půl vesmíru nám to ještě nefunguje...“

„Jak velký předměty se tím dají posílat?“

„Žádný předměty! Je to čirá energie; když na to šáhneš, zmizí to. Při té trojrozměrné variantě to můžeš ošahat, ale jen dokud se vysílá, pak už ne. A žere to poměrně dost energie, budou mi nadávat, ale já jsem...“ za Ginou vrzly dveře, ohlédla se a pokračovala plná nadšení: „...zrovna jsem povýšila na milenku šéfa výzkumný laboratoře... to je on. Pozdrav mámu!“

Nezdálo se, že ten muž má ze spojení tak velkou radost jako Gina. Byl to typický elf: nakrátko ostříhané černé vlasy jako dráty, velké pátravé oči, protažené špičaté uši a chladně odmítavý výraz ve tváři. Na Ginu se sice na pár okamžiků usmál, ale to bylo tak všechno. Pronesl krátký pozdrav elfsky, lehce se uklonil a zmizel v protějších dveřích.

„No jo, budu končit,“ řekla Gina, „Nebo mi zas bude vyčítat velkou spotřebu energie. Co myslíš, měla bych s ním mít dítě? Bylo by roztomilý...“

„Radila ses se mnou o svých předchozích dětech? Tak nechápu, proč zrovna o tomhle; beztak si uděláš, co budeš chtít!“

„...se spolehni. Hele, já zas někdy brnknu – ahoj!“

Gina se usmála a zrušila spojení.

„Milá holka,“ pronesla Morrigan, prošla kolem Julie a posadila se, „Jak to dělá? Nějakou... moderní technikou?“

Julka se pokusila utajit, jak je jí nepříjemná. Bohužel neměla žádnou možnost jejím návštěvám zabránit, ani je omezit. Dokonce ani nevěděla, ve kterém okamžiku vešla, jak je tu dlouho a kolik slyšela. Kromě toho podezírala sama sebe, že jí trochu závidí schopnost procházet časem i prostorem dle libosti. Neuměla to ani Valérie; leda snad Kateřina z Flammelu.

Morrigan o jejích pocitech věděla, ale byly jí celkem fuk.

„Jo, tak k tomu Frickovi,“ navázala na předchozí rozpravu, jako by proběhla před pěti minutami, ne před týdnem, „Jak jsem čekala: skončil v Třetí Říši. Standartenführer SS, dost vysoká šarže. Osobní čaroděj Adolfa Hitlera. Jenže to tobě asi nic neříká, co?“

„Hitler... takovej zakomplexovanej, děsně ukecanej mladík? Byl na Rhodu; měl děsný problémy s holkama, ale nechtěl se nechat prohlídnout. Neříkám, že jsem ho zkoumala; vlastně jsem s ním nikdy ani nemluvila, vím o něm jen od ostatních holek. Co s ním je?“

„Bude v Německu diktátorem. A Fricek Hartmann jeho poradce. Pomůže mu tu válku vyhrát... Teda pomohl by, kdybych ho nebyla zastřelila.“

„Seš milá. Jak jsi to udělala?“

Morrigan jí nabídla mentální záznam. Julka měla trochu problém dotýkat se jí čelo na čelo; kůže Morrigan měla konstantní teplotu tak pětadvacet stupňů.

„Některým mužům se to líbí.“ ušklíbla se.

Julie věděla, že se M delší dobu snaží vetřít Tomášovi, jejímu otci. Ten jí zatím nepodlehl, ale určité náznaky zájmu již projevoval.

Ty jsi s ním spala, že? Jaký je to – s tatínkem?

Julka se urazila, ale neovládla se, myšlenky už se jí rozběhly samovolně. Milování v mentálním propojení s Tomášem bylo jedno z nejhezčích, na jaké si pamatovala. Přemluvila ho k tomu jen několikrát za život, ale pokaždé to byla nádhera a získala tím sílu, kterou pak mohla rozdávat nebo využít na něco pořádného. To si tahle mrcha neumí ani představit...

Neumím. Ale vzpomínej dál...

Julie tušila, že jí jde hlavně o neobvyklé vztahy. Třeba incestní? Jasně, využila každé příležitosti a dokonce o tom pořizovala záznamy na krystaly. S některými to bylo příjemné a něžné; s některými ohromná legrace, třeba se sestrou Maryškou a každým jejím oblíbeným milencem; s někým tvrdá, bolestivá rvačka. Což nevadilo, Julii byla bolest příjemná. A s jedním to pokaždé bylo jiné: s bráškou Denisem. Což potvrzovaly všechny kamarádky, především dcerky. Změny snad D miloval ze všeho nejvíc.

Morrigan vše vnímala; snad poprvé co se znaly, sledovala Julii s napjatou pozorností. A jako obvykle ji J vnímala jen částečně; Morrigan umí dokonale rozdělit paměť na části, kam druhého pustí, a utajené soukromí. Co si tam uvnitř skutečně myslí? Co si přeje prožít?

Dokázala bys mě zabít?

Julie se zarazila. Na okamžik ztratila koncentraci; teď ji hledala.

Dokážeš mě zabít, i když se budu bránit?

Důkladně promyslela všechny eventuality. Musela říct: Nevím.

Ty bys to dokázala. Valérie možná taky, ale ty máš důvod. Támhle tu malou jsem jednou chtěla zakousnout a vypít její krev, pamatuješ?

Pch! Zkus to teď, a něco zažiješ!

Morrigan se třikrát nadechla a vydechla. Ale ty mě nenávidíš!

Nesmysl. Kdyby to bylo tam v Africe, tak snad...

Jsem unavená. Už bych si chtěla odpočnout.

Julka si povzdychla. Občas mívala tentýž pocit. Jenže čarodějky neopouštějí tělo, že si podřežou žíly nebo skáčou pod vlak. Chce to závěrečný parádní souboj, o kterém by se ještě dlouho mluvilo...

Kašlu na tebe, Morrigan. Nemám náladu se s tebou prát!

Ani pomilovat?

Julka chtěla rozhořčeně odseknout, ale tělo ji zradilo. Když se vyspala se všemi odpornými démony, proč by jí měla chybět tato zkušenost? Navíc, co když takové pomazlení něco znamená i pro bytost typu Morrigan?

O několik hodin později ležely spolu v horké lázni, odpočívaly a snažily se uvést svá těla do nepoškozeného stavu. Julka si nebyla jistá, jestli už je to konec, ale rozhodně věděla mnohem víc o schopnostech... lidí? Démonů?

Já nejsem démon... namítla Morrigan líně.

Jaký to bylo s Merlinem? odsekla Julka otázkou.

Pěkný, když jsem byla ještě dítě a on mě učil. Jenže jsem rychle vyrostla – a on byl hnusnej uslintanej dědek. A škemral; to nesnáším ani teď. Možná mě doopravdy miloval. To by se čaroději nemělo stát.

Tys někdy někoho milovala?

Hm... asi jeho. Pubertální holčičky se zamilujou snadno. Tehdy jsem taky trochu... škemrala. Aby mě něco naučil. A byl na mě hodnej.

Kolik po tolika letech zbyde v člověku lidskýho citu?

Divila by ses, hodně. Necítila jsi to – před chvílí?

Hodně akrobacie. Lidskost je... trochu jinde, ne?

Ty mrcho! Jenže já vnímám, co cítíš!

Julie neodpověděla. Uvažovala, nakolik je ještě živá. A citlivá.

Díky, Morrigan.

Čarodějka znenadání promluvila nahlas: „Abych tě přesvědčila o rozsahu své lidskosti, rozhodla jsem se změnit tu věc s Frickem. Čarodějka by neměla zabíjet vlastnoručně. Můžu to zkusit, je to v budoucnosti...“

„Jak moc můžeš měnit historii?“

„Můžu hodně, ale ne všechno. Procházím časy tak tři sta let dozadu a dopředu. Hlouběji v minulosti mám problémy se orientovat. V budoucnosti... by mi dělalo potíže chápat, co se kolem děje. Kdybych to potřebovala, snad by to šlo, ale k čemu? Nejlepších je nejbližších sto let.“

Julka zauvažovala, zda se ještě někdy sejdou. V budoucnosti...

To bych musela něco změnit.

Ještě jednou to promyslela. Pak řekla: „Vykašli se na to.“

Restaurace nebyla přepychová. Vypadala omšele, ale pořád ještě ne moc. Opět byla válka; mnozí muži byli v šedozelených nebo černých uniformách, na rukávech červené pásky s hákovým křížem.

Dívka s kaštanovými vlasy v uniformě servírky si ji pozorně prohlížela; ale nebylo jejím úkolem hodnotit hosty, nýbrž nosit kávu a zákusky.

Na kraji terasy seděl osaměle šedovlasý muž a pil černou kávu.

Morrigan přistoupila a usmála se na něj: „Ahoj, Fricku.“

SS-standartenführer Hartmann k ní překvapeně zvedl oči. „My se známe?“

„Ještě ne. A obávám se, že naše známost bude velmi krátká.“

To už chápal, co se děje. „Ty jsi čarodějka!“

„Správně. Jedna z těch, které jsi zradil.“

Bleskurychle se rozhlédl kolem; bylo tu několik důstojníků Wehrmachtu, i pár SS-mannů nižších hodností. Nejvíc pozornosti mu věnovala ta servírka, ale od té se nic nedalo čekat.

„Tak to skončíme.“ řekla Morrigan a změnila čas.

Fííí-bum! Dělová koule jim přeletěla nad hlavami, přerazila kmen stromu a při výbuchu způsobila kráter. Chlapi v odrbaných kožených kabátech a prorezavělých přílbách reagovali sprostými nadávkami.

Když před sebou náhle spatřili muže v parádní uniformě zcela cizího střihu, okamžitě se na něj vrhli. Reagoval bleskově, vytáhl služební pistoli a tomu prvnímu prostřelil hlavu; pak vypálil ještě několikrát, ale nedokázal jim způsobit nic než drobná zranění. Ještě víc je tím naštval.

„Co je to tady?“ rozkřikl se markýz des Souches, když ho dokopali blíž.

„Nevím, Vaše Milosti! Mluví německy – a dost sprostě!“

Markýz německy rozuměl, přesto kývl na tlumočníka Alsasana.

„Říká, že je z jiného... z jiné doby. Roku 1943! Větší pitomost jsem ještě neslyšel... určitě je to špión, pane!“

„Tisíc devět set čtyřicet tři?“ opakoval markýz trochu nechápavě, „Za tři sta let? Proč povídá takové nesmysly?“

„Asi ze sebe zkouší dělat blázna...“

Hartmann se pokusil promluvit francouzsky. Pokud se mu podaří přesvědčit toho nafintěného důstojníka, není ještě vše ztraceno!

„Co že to plácá, Kranku?“

„Že ho sem přenesla nějaká čarodějnice. Hrozný nesmysly... Že Tvá Milost prý tady zahyne a bude pohřbená dole ve městě...“

Markýz des Souches se nad tím hluboce zamyslel. Bohužel právě v té chvíli nad nimi zasvištěla další koule a on se vrátil do reality.

„Odveďte ho do mučírny a natáhněte na skřipec! Tam už z něj dostanou, kdo je a proč nám zkouší zamotat hlavu svýma povídačkama! A vy, zatracený hovada, přetáhněte ty kanóny! Copak nevidíte, odkud po nás střílí?“

Fritz Hartmann začal zoufale řvát, ale nikdo už mu nevěnoval pozornost.

Morrigan už taky viděla dost.

„Milosti,“ starý zjizvený fendrych natáhl k markýzovi ruku s ukořistěnou pistolí, „Podívej se, jakou šikovnou věc měl u sebe!“

Zbraně měl markýz des Souches rád, jako každý válečník.

„Hezká hračka! Říkáš, že z ní vystřelil několikrát? Vezmu ji do Holandska ukázat svému puškaři, třeba přijde na to, kde ji vyrobili! Zatím ji ulož do mého vaku; teď nemáme čas na pitomosti...“

Fendrych rozkaz splnil. Jenže Morrigan mu zbraň vzápětí sebrala; nestála o žádné převratné změny v historii.

Změnila čas.

Opět byl podzim, vítr smetal listí se stromů a vše pronikala lezavá syrovina. Zhluboka si povzdychla – jako by jí bylo něčeho líto.

Errata:

30.05.2021 11:39