Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Jede sem kolona,“ oznámil zachmuřený tygr Asharr, „Právě přišla spojka. Dva transportéry, čtyři auta. Za půl hodiny.“

Richard vzhlédl od práce. Právě ukazoval jednomu z kamarádů, jak upravit ukořistěný samopal, aby se dal ovládat nešikovnou tygří tlapou. Naštěstí ta dílna byla skvělá, byl tu malý svěrák, vrtačka, dokonce i soustruh, spousta nářadí a všelijakého materiálu. Richard si trpce uvědomoval, že není tak šikovný, jak by být měl; dokonce ani ve zbraních se moc nevyzná. Když se to tak vezme, nerozumí ničemu; hodí se leda na velitele.

„Tak jo,“ řekl a vstal, „Všichni nástup! V uniformách a se zbraněmi! Je všem jasné, jak se máte chovat?“

Vypadali, že je jim jasné všechno. Zatím se pošklebovali jeden druhému; co lidská paměť sahá, oblékali se leda při maškarádách, slavnostech příchodu dešťů a jiných šaškárnách. Těšili se, že teď to bude vážné.

Myška vypadala zdaleka nejlíp, její uniforma (seržanta!) byla dokonalá, vytvořená iluzí. Obličej měla neurčitě klukovský, dokonce se strništěm na tváři. A byla plná nadšení, že se něco bude dít.

Richard ani moc ne. Na střetnutí se těšil/netěšil; nehodící se škrtněte. Když zastřelil toho chlapa, jehož mu tygr označil, choval se podle všeobecně platných zásad bojovníka; všichni se na něj dívali a čekali, co udělá. Jeho akce zajistila, že všichni ostatní pochopili závažnost situace, zpacifikovala je a přinutila poslouchat. Jenže teď, dodatečně, se objevily jisté pochybnosti. Už si nebyl tak jistý, jako tehdy.

Myška to vnímala. Řekla: Klid!

„Pár drobných připomínek z psychologie,“ ovládl se Richard, „Snažte se od teďka chovat aspoň trochu vojensky. Nosit ty uniformy... snad umíte aspoň zasalutovat. A když se mnou mluvíte, budete mi vykat a říkat pane nadporučíku, chápete?“

„My půjdeme do jejich tábora? Vždyť tam nás poznají...“

„Do tábora samozřejmě nepůjdeme. Ale tady na cestě musíme předstírat, že jsme armáda. Určitě se osobně neznají, je jich spousta...“

„Zajisté, pane nadporučíku!“

Richard nařídil postavit transportér napříč cesty; bojovník, který řídil, to dělal s obrovským nadšením, neboť poprvé v životě. Jeho dosavadní řidičské znalosti se omezovaly na dvacet let starý kamarádův motocykl. Nicméně tu železnou obludu umístil přes cestu bravurně, ani nepokácel moc stromů.

Po nějaké chvíli se ze zatáčky vykolébal transportér podobný tomu jejich a za ním čtyři auta; Richarda potěšilo, že jsou to cisterny s benzínem. Vzadu jel další transportér. Richard jim vykročil vstříc.

První transportér zarazil; vystrčil z něj hlavu zamračený kapitán, opálený jako čert: „Co se děje? Napadli vás divoši?“

„Čerta starýho! Praskl mi pás, nemůžu dopředu ani zpátky. Jestli můžete, kapitáne, poručte svým chlapům vylézt a pomoci nám s opravou!“

„Co jste vyváděli, že jste ho přetrhli? A který to je, nezdá se mi, že by byl nějak poškozený...“

„Na druhé straně. Podařilo se nám ho natáhnout, ale musíme tu mrchu nadzvednout a vespod pás spojit. Najeli jsme na něj, je to všecko dobrý, ale samo bez jeřábu to nezvednem...“

„Sakra práce! Jeřáb bych vám poslal, ale jak vidíte, nedá se projet. Tak jo: chlapi, ven a pohněte trochu kostrou!“

Kapitán taky vylezl a rozhlížel se kolem. „Doufám, že jste neviděli žádný divochy; vidíte, že vezu cisterny, po těch ty jejich tygři jedou...“

„Klídek, jsme tu hodinu a zatím se nic neděje. Chlapi, všichni se pořádně opřete a nadzvedněte tu potvoru železnou! Tak, těsně vedle sebe, nedělejte zmatky... A hej rup!“

Vojáci odložili svoje samopaly, protože hlídali Richardovi muži; přiběhli i ti z druhého transportéru, kromě několika hlídek. S nimi mladý zelený poručík, který se nesmírně bál útoku; bylo to na něm vidět.

Na Richardův příkaz všichni vojáci naráz zabrali a nadzvedli jednu polovinu transportéru; v té chvíli vytáhl Richard oběma důstojníkům revolvery z pouzdra a namířil jim je na zátylek, zatímco jeho muži se otočili a mířili na muže u transportérů samopaly. Kapitán se chtěl zeptat, co se děje, ale to už z lesa vyrazily šelmy. Také na druhém konci padly nějaké výstřely; během dvou minut byla celá kolona odzbrojena nebo pobita.

„Tak takhle to je?“ pochopil kapitán situaci, „Zdá se, že nejste takoví divoši, jak všichni říkají. Každopádně aspoň mluvíte srozumitelně!“

„Každopádně tímto pro vás válka končí,“ usmál se Richard, „Vítejte v zajateckém a převýchovném táboře. Přemýšlím, co bych vám řekl hezkého... aha, už vím. Máte víc než oprávněnou naději, že vás nikdo nezabije.“

„Aha. Máme poděkovat?“

„Není třeba. Děláme to pro vaše dobro. Včetně dalších opatření: teď se například svléknete a ze svých uniforem uděláte hezkou kupu uprostřed cesty. Chodit oblečený je v naší zemi velmi nezdravé. I boty, prosil bych; ono když někdo chodí bos, těžko se mu utíká...“

„Vy jste důstojník, pane? Až se dostanu na svobodu, rád bych si tenhle podraz s vámi vyřídil; pokud tušíte, jak to myslím...!“

„Pistole nebo šavle?“

„Zdá se, že určité stopy vychování ve vás zbyly. Šavle!“

„Výtečně. Bude mi potěšením. A teď sebou hněte!“

Tábor nepřátel vypadal jako po devastaci. Většina vojáků se válela někde ve stínu a sténala, jak je hryzalo v útrobách; ti zbývající, na něž to tolik nepůsobilo, se pokoušeli udržet bojovou morálku tím způsobem, že drželi stráže, pokoušeli se nešťastníky ošetřit a případně přijít na to, co epidemii způsobilo. Postupně převládl názor, že je to útok domorodců.

Velitelem tábora byl plukovník Conny, šedivý veterán několika střetnutí. Při svých zkušenostech si byl vědom mnoha faktů; zvláště toho, že poprvé stojí před nepřítelem tak zákeřným jako Armini. Že felčaři udělali důkladný rozbor všeho jídla i nápojů, samozřejmě nejdřív vody z toho potoka, a jednoznačně jej ujišťovali, že nic nenalezli, ho neuklidnilo.

„Divoši mají svoje vlastní metody!“ rozkřikl se, „My bychom použili jedy, které známe; oni zřejmě mají nějaké, které jsme ještě neobjevili.“

„Myslíte, že je to předzvěst útoku, pane?“

„Nemám zdání. Nejhorší je, že otrávit vodu dokáže velmi malá jednotka, v nouzi třeba i jeden člověk. Útoku se neodváží, to je jasné...“

Když hlídka u brány zaslechla hrčení motorů, vyhlédla a zjistila, že se blíží kolona vedená obrněným transportérem. Proto byla otevřena brána; plukovník doufal, že transport přiváží čerstvé, zaručeně nekontaminované potraviny a vodu. Stroje se blížily značnou rychlostí; náhle těsně před branou oba transportéry uhnuly každý na jednu stranu a dopředu vyrazily všechny čtyři cisterny. Málem přejely muže v bráně, jak se hnaly do tábora, třetí transportér za nimi. Ty dva pokračovaly po bocích, jejich obrněná čela roztříštila na kusy bránu a pokračovala v demolici ohrady; současně počaly jejich posádky střílet z kulometů i samopalů po všem, co se v táboře hýbalo. Vojáci stačili sotva zjistit, že kromě lidí jsou ve vozidlech i tygři; pak se radši dali na útěk. Strážní věže byly transportéry doslova podťaty, jejich posádka se zabila či zmrzačila pádem na zem.

Čtyři cisterny vletěly až doprostřed tábora; tam se náhle rozjely na všechny strany, vyskákali z nich řidiči a hnali se k třetímu transportéru. Odtamtud už taky práskaly výstřely, nejdřív však rozpáraly a zapálily cisterny; hořící benzín se rázem roztekl po celém okolí. Obrněnce za střelby a výbuchů granátů pokračovaly v jízdě až k místu, kde byla ohrada pro koně; tam pobořily palisádu, muži z posádky vyskočili na krajní zvířata a vyhnali celé stádo ven.

To už útočili odevšad z džungle kolem tygři; hnali se k proraženým místům hradby, stříleli z pušek, ale hlavně z luků a všelijakých vrhaček oštěpů, a když už neměli čím, rvali se drápy a zuby. Ani lidé se nechtěli nechat zahanbit; v boji muže proti muži měli zřejmou výhodu, neboť byli takovému boji uvyklí od malička. Mezi vojáky vládla panika, zmatek a strach; hlavně proto, že Armini se zvláště zaměřili na důstojníky a ty muže, kteří mohli nebo chtěli dávat ostatním rozkazy.

Až za hodnou chvíli se vojáci vzpamatovali natolik, aby se mohli účinněji bránit. To už Armini s hvízdáním, oznamujícím příkaz k ústupu, mizeli ze scény. Zůstalo po nich asi pět zabitých lidí a dvacítka tygrů; kromě toho hořící stany, baráky ze dřeva, cisterny, automobily, díry po granátech, rozbité kusy palisády a téměř tisícovka padlých či těžce raněných. Dále pak hrůza a strach.

Většina bojeschopných mužů střílela puškami, samopaly, kulomety, minomety i děly do džungle, kde Armini zmizeli, přeorávala tam každý centimetr půdy desetkrát a vůbec si neuvědomila, že je to počínání zbytečné a nesmyslné. Ti zbylí se starali o raněné, o hašení požárů, urychlené vylepšení rozbité hradby. To hašení bylo nejjednodušší; nebylo čím, bylo tedy nutno nechat vše co chytlo shořet do mrtě. Stále ještě panovalo strašlivé polední vedro, ve kterém všechno chytalo jako sláma.

Plukovník Conny provedl rychlou obhlídku a zjišťoval, co všechno zničili a ukradli; bylo toho požehnaně. Z ukradených věcí mu zvláště dělaly starost minomety, které se ztratily neznámo kam, i několik kulometů; zbytek věcí v muničáku, který rozvalili úderem čela transportéru, vyhodili do povětří. Nesebrali tanky, nesebrali ani žádná děla; pokud mohli, poničili těžké palné zbraně granáty, ale většinou jim neublížili. Tři transportéry, na kterých ujeli, budou zřejmě nuceni někde zničit nebo prostě nechat stát; v neschůdném terénu džungle by se s nimi daleko nedostali. Nejhorší bylo, že odvedli téměř všechny koně; a ty armáda potřebovala, aby mohla domorodce pronásledovat všude, kam se nedostanou tanky.

Velký problém byl se spojením; polní telefon, který jediný fungoval spolehlivě, byl stále ještě přetrhán. Samozřejmě mohli používat vysílačky, ale ty fungovaly zvláštně, někdy ano a někdy ne; občas se v nich ozývaly hlasy někoho cizího, kdo si z vojáků dělal legraci. Nebylo pochyb, že domorodci vysílání dokážou sledovat a zasahovat do něj. Plukovník tedy situaci nahlásil velení a čekal, co bude dál.

Nadporučík ležel vedle Myšky a ztěžka oddychoval po přestálém vypětí.

„Tak takhle to děláte?“ vydechl.

„Někde jinde se to dělá jinak?“

„Nemyslím sex. Myslel jsem tu psychosondu.“

„Takhle to děláme, když jsme v časové tísni. Když je dost času, provádíme sladění podstatně pozvolněji. A víc dbáme na dobrovolnou spolupráci.“

„Tohle nebylo dobrovolné. Ovlivnila jsi mne. Znásilnila, v podstatě.“

„Nekecej. Líbilo se ti to.“

„Nechtěl jsem, aby ses mi vloupala do mozku a hrabala se v něm.“

„Já vím, žes to nechtěl. Znám všechny tvoje názory.“

Zmlkl. Daleko víc ho fascinovalo, že on zná její.

„Nechtěl jsem s tebou spát! Nikdy jsem se s tebou nechtěl setkat!“

„Chceš, abych tě zabila? Neboj se, udělám to příjemně...“

„To taky nechci.“

„Tak řekni, co chceš. Jestli to jen trochu půjde, pomůžu ti.“

Mlčel. Odpověď nebyla tak lehká jako před hodinou.

„Chceš se vrátit zpátky k vaší armádě?“

„Ty bys mě vážně pustila? Se vším, co jsem se dozvěděl?“

Tentokrát s odpovědí chvíli vyčkala. „Inu... šlo by to, možná.“

Ani on nepromluvil ihned. „Nevím, jak by mě přijali. Není vyloučeno, že by mě okamžitě zastřelili. V lepším případě zavřeli do ústavu a zkoumali změny, které jsi se mnou udělala.“

Mlčela. Věděla to.

„Naši velitelé se vás strašně bojí.“

I to věděla.

„Vaše společnost nemá žádné zákony, žádnou policii, žádnou armádu. Možná teď jste začali nějakou sestavovat. Před soudem nehájí obžalované advokáti, soudce rozhoduje podle zvykového práva nebo podle toho, jak se v noci vyspal. Hlavní slovo má čarodějka, která podrobila pachatele psychickému zkoumání. Zná celý jeho život a na požádání o něm vypoví. Všechno!“

„Jaký jiný systém ti připadá spravedlivý?“

Vzdal to. Radši se zeptal: „Je pravda, že u vás vládnou ženy?“

„Ne. Obě pohlaví jsou rovnoprávná. Muži jsou silnější, ženy chytřejší.“

„Děkuji. Velmi krásné! Ženy samy rozhodují, koho si vezmou za milence!“

„Jistě! Jde přece o naše potěšení!“

„Jak často je iniciátorem pohlavního styku muž?“

„Skoro pokaždé. Často se nás zmocní i násilím!“

„Ale ty to chceš! Nikdy nejsi proti!“

„Proč bych měla? Jsem zdravá a silná, nějaká ta rvačka mi nevadí.“

„No jo, jasně. Stalo se někdy, že bys nebyla za sexuální aktivitu pochválená? Že by někdo nesouhlasil? Já vím, je to pouze tvoje věc, ale na celém zbytku světa do toho mladým kdekdo kecá...“

„Nám ale taky! Divil by ses, kolik lidí se k tomu musí vyjádřit!“

„Je i někdo, kdo s tím nesouhlasí?“

„Samozřejmě! Všechny žárlivé kamarádky...“

„No jasně!“ Vzdal to; mohl vysvětlovat, že v jeho světě existují rodiče, úřady, církev a veřejné mínění, že každá, i ta nejsoukromější činnost podléhá všeobecnému schválení a zejména ženy jsou kritizovány skoro za všechno. Jenže taky věděl, že si to dávno přečetla, je jí to k smíchu a považuje jeho svět za zábavný. Dokonce natolik, že by v něm chtěla alespoň nakrátko žít. A všichni ostatní taky.

„Naše velitelství nám přikázalo okamžitě zabít každou čarodějku, kterou potkáme. Dřív, než nás stihne... přeprogramovat.“

„Zkus to. Ale nestihneš. Jsme rychlejší.“

„Nikdo není rychlejší než kulka.“

„Přemůžu tě, než ji stačíš vystřelit. Mohli bychom to zkusit, ale ty to už víš sám. Možná žiješ v iluzi, že bys byl lepší...“

„Ne. Vím, jak to je.“

Ležela po jeho boku klidně a spokojeně.

„Je pravda, že vaši hodnostáři, ministři, poslanci a tak nedostávají vůbec žádný plat?“ otázal se konečně.

„Jistě že ne. Proč by měli?“

„Za co si tedy pořizují všechno, co potřebují?“

„Mají přece všechno zadarmo!“

„Všechno? Jak... všechno?“

„Jídlo, pití, slavnostní oděvy. Víc nic snad nepotřebují.“

„Ale někdo to přece musí platit! Třeba za nimi chodí nějaký sluha s měšcem peněz, ne?“

„Ne!“ Myška se tiše smála, „Myslíš, že by si někdo dal zaplatit od komthura – nebo třeba od jeho dcery? Možná by se takový blázen našel, ale...“

„Co je špatného na tom nechat si zaplatit?“

„Špatného nic. Jenom tím ztratíš právo na jeho přátelství.“

„To nechápu!“

„Darem vysokému hodnostáři získáš právo být jeho přítelem. Dostat někdy později od něj dar, až jej budeš potřebovat. Kdybys přijal peníze, ztratil bys tu možnost. Dluh by byl vyrovnán.“

„Zdá se, že to chápu, nejsem pitomec. Jak ale lidé vědí, koho si předcházet? Jak odliší komthura od normálního člověka?“

„Komthury každý zná, není jich tak moc. A jejich děti to přece mají napsáno na kůži. Ty neumíš číst tetování?“

„Ty kresby něco znamenají?“

„Každý jedinec má znaky, které se dají číst. Když potkám někoho cizího, nejdřív si prohlédnu jeho kastovní odznaky. Tetování, ozdoby v uších, nose, na genitáliích. Když se dostanu blíž, prozkoumám jeho auru a zkusím, zda se s ním umím domluvit telepaticky. Je-li použitelný, navážu kontakt.“

„Co když není? A co když (při nejhorším) nemá ani žádné tetování?“

„To by musel být z nižší kasty. Co s takovým?“

„Já jsem podle tebe taky z nižší kasty?“

„Jsi možná bojovník, ale cizinec. Ovšem teoreticky... patříš mně. Od této chvíle jsi jeden z mých manželů. S právem požívat ochrany rodu Saint-Verent a všech dalších výhod.“

„Má to nějaký praktický smysl?“

„Mělo by. Jenže bohužel, celý rod Saint-Verent jsem já, moji rodiče, snad sestry a bratři. Nejsme moc silní a mocní; nakonec bys musel v případě potřeby bojovat za nás ty sám!“

Zaváhal. Do toho moc velkou chuť neměl.

„Neboj se, nebudu tě nutit!“ usmála se, „Obávám se, že prozatím je to na tvoji křehkou nervovou soustavu až moc. Trochu si odpočineš v zajateckém táboře a pak – no, uvidíme!“

Komthur Dunbar neskrýval svou spokojenost.

Co máme dělat dál? ptal se Richard.

Pokračovat. Dokud tě to baví...

Richard souhlasil. Jsem pro...

V průběhu odpoledne se značná část mužstva pokoušela opravit proražená místa opevnění; všude byl klid a ticho, nikde se nic ani nešustlo. Kulomety a kanóny byly v pohotovosti, čas od času někdo vystřelil, když se mu zdálo, že vidí nějaký stín či pohyb, ale smyslu to nemělo.

Ale půl hodiny po večerce to začalo: z lesa počaly štěkat kulomety, potom minomety. Rázem bylo celé ležení na nohách, děla a kulomety vojáků opět zahájily činnost; přestřelka trvala půl hodiny, než důstojníci přišli na to, že na arminské straně už dávno nikdo nestřílí. Útočníci nejspíš zmizeli, jen co vojáci začali pořádně odpovídat. Plukovník s kletbami odvolal akci a vydal rozkaz uložit se ke spánku. Spali klidně asi hodinu, pak začali zas Armini střílet; tak to šlo až do rána. Unavení a vzteklí vojáci proklínali nepřítele i vlastní velitele a napájeli se rumem z polních láhví.

Ráno se plukovník pokusil vyslat dva transportéry do základního tábora s prosbou o pomoc. Během jízdy byly přepadeny a vyhozeny do povětří. Stejně byla zastavena a zlikvidována kolona, která přivážela od moře střelivo a zbraně; právě to Armini potřebovali. Vraky ohořelých automobilů a transportérů byly dovedně umístěny na místa, kde nejvíc překážely provozu a vytvářely účinné překážky pro další přepadání transportů. Do boje už také zasahovali tygři, vyzbrojení novými zbraněmi z Richardovy dílny.

Útoky na tábor se nepravidelně opakovaly; minomety vychrlily svůj smrtící obsah do polozničeného tábora, kulomety postřílely v nastalém zmatku pár mužů, ale sotva začali vojáci odpovídat, Armini přestali útočit a stáhli se. A už se neukázali, dokud byla udržována palba; jen tu a tam šlehla nějaká dalekonosná puška kdovíodkud. Dokud byli vojáci připraveni uvítat útočníky palbou, byl klid; sotva ale ulehli ke spánku či trochu ztratili opatrnost, už zase hvízdaly kulky ze samopalů a náboje minometů. A co bylo nejhorší: všichni se už dusili žízní, vypili téměř všechen alkohol, zejména ranění křičeli bolestí. Tak to trvalo celý den i celou noc.

Ráno se náhle z lesa vyhrnul hlouček nahých mužů, utíkali k táboru a něco křičeli; plukovník do nich napřed dal střílet z kulometů, ale pak poznal, že nemají zbraně a když se dostali blíž, poznal vlastní vojáky. Armini nestříleli; tak je pustili do tábora a dva důstojníky, kapitána a poručíka, předvedli k plukovníkovi.

„Proboha, co to s vámi dělali? Kde máte uniformy?“

„Divoši je zničili. Je to nějaká jejich vášeň, pálit naše uniformy. Oni sami se oblékají co nejmíň, většinou chodí nazí!“

„Hm... podejte hlášení!“

„Stavěli jsme tam koupaliště, pane.“

„Cože? Co to povídáte za nesmysly?“

„Zajali nás, poručili všecko svléknout a hnali džunglí do jakéhosi údolí. Napřed nás nechali být, dokonce nás i nakrmili; ale pak jeden tygr nařídil, abychom postavili přehradu na nějakém potoce a jeho koryto svedli jiným směrem. To jsme dělali hned, jak jsme tam přišli. Včera jsme museli kácet stromy a vybrat hlínu z jakéhosi dolíku, a tu vodu svést tam. Teď si z toho udělali koupaliště, čvachtají se tam jako kachny. Jejich čarodějka nám pak poděkovala a poslala nás zpátky sem. Chápete to, plukovníku?“

„Chápu, kapitáne. Víte, co to bylo za potok? Ten náš; už od včerejška nemáme vodu! Přepadli nás, zničili půl tábora, pobili spoustu lidí a teď nás každou chvíli odstřelují z našich vlastních kulometů!“

„Začínám pomalu chápat, pane. Už taky chápu, proč mi dali pro vás vzkaz: Přestanou přepadat tábor, pokud složíme zbraně a vzdáme se. Jinak nás tady pomalu usouží.“

„Nepřichází v úvahu! Budeme bojovat do poslední kapky krve!“

„Jsem připraven položit život, pane! Jenže... někteří vojáci odmítli jít s námi. Dokonce i nadporučík; svedla ho ta jejich čarodějka!“

„Viděl jste ji? Mluvil jste s ní?“

„Je to... řekl bych malá holka. Nebo veliká myš, snad dokonce potkan. Já opravdu nevím jak ji popsat, vypadá každou chvíli jinak. Jak přesně to dělá, nedokážu posoudit; nejspíš si z nás dělá legraci.“

„Kolik mají vojáků?“

„Vojáky v uniformách jsem žádné neviděl. Pokud myslíte celkem... jen pár kluků, tak od deseti do dvaceti let. Jejich velitel se nám dokonce představil: Richard Baarfelt, syn ministerského předsedy. Tvrdí, že je princ! A vypadá to, že ho tak všichni berou...“

„Jak přiměli vojáky, aby s nimi zůstali?“

„Nijak je nenutili, myslím. Mluvil jsem s nadporučíkem; vypadá to, že ho ta holka úplně zblbla, vykládá nesmysly. Vyspal se s ní a ona...“

„S holkou, která vypadá jako potkan?“

„V tu chvíli asi nějak líp. Dokáže měnit svůj vzhled.“

„To jste viděl na vlastní oči?“

Kapitán přikývl; plukovník se zamyslel, pak rozhodl:

„Podnikneme protiútok!“

Odpověď z pozice síly vypadala tak, že vojáci shromáždili zbylé transportéry a tanky a poslali je proti stráni, odkud bouchaly minomety Arminů nejčastěji. Unavení vojáci se roztáhli do rojnic a kryti tanky útočili. Taktický plán byl dostat se až k místu přehrazeného potoka a obnovit dodávku vody do tábora, děj se co děj.

Richard byl informován o situaci hned od chvíle, kdy se v ležení počaly stroje řadit. Nebyl znepokojen, neboť měl zbraně, o nichž vojáci nevěděli: čtyři lehká děla a spoustu pancéřových pěstí, kořist z vyloupené zásobovací kolony. Jeho bojovníci si nechali tanky najet do bezprostřední blízkosti; pak zahájili palbu panzerfausty na tanky, děly na kanóny dole v táboře, kulomety a granáty na transportéry, které byly otevřené a chráněné pouze pancéřovými bočnicemi. Zároveň spustili tygři osvědčené minomety; během čtvrt hodiny zůstalo na bojišti dvanáct tanků, sedm transportérů a asi dva tisíce vojáků, zbylí prchali do hořícího tábora a snažili se uvést do provozu rozstřílená děla.

„Pánové, situace je tragická,“ prohlásil plukovník, když se podařilo jakž takž obnovit pořádek, „Divoši mají zřejmě zbraně, o kterých jsme nevěděli; nic bych nedal za to, že jsou to zbraně naše. Ti zatracení ďábli umějí dokonale krást a přivlastňovat si cizí věci; kromě toho útočí nezvyklým stylem a hrají s námi vyčkávací taktiku. Nemůžeme dělat nic jiného než bránit se jejich přepadům; ale zatímco oni přesně vědí, jaké výsledky má jejich boj, my můžeme svoje úspěchy sotva tušit. Kapitán mne informoval, že celá jejich bojová síla je asi patnáct podivně vypadajících dospívajících dětí a několik stovek šelem, převážně tygrů. Ti tygři byli zpočátku vyzbrojeni jen zbraněmi, které jsou k smíchu: luky se šípy a nějakými oštěpy. Teď jim lidé upravují naše samopaly navařením kusů železa na uzávěr a spoušť.

Nemám v úmyslu dělat paniku; ale musím otevřeně říct, že těch pár kluků a smečka tygrů má nad námi vrch. Máme několik tisíc padlých, skoro dva tisíce raněných. Oni mají sotva pár raněných; pokud není pravda, že se léčí okamžitě nějakými magickými prostředky. Zničili spoustu naší techniky, zatímco my jim nemáme co zničit, protože nic nemají. Do džungle za nimi nemůžeme, technika tam neprojde a chlapi mají strach postupovat pěšky. Kromě toho věřím, že by nám opět uhnuli a připravili nějakou past.

Pánové, máme jedinou možnost: vydržet, dokud nepřijde pomoc. Poslal jsem jim zprávu po spojkách, protože telefonní spojení zřejmě divoši zničili. Musíme vydržet, přes těžkou situaci v zásobování vodou, přes ten hrozný puch, který se šíří z mrtvol a našich výkalů. Zemřeme žízní či na neznámou nemoc, ale zemřeme statečně! Je to všem jasné?“

Důstojníci nebyli příliš nadšeni; vojáci otevřeně nadávali a proklínali Arminy, jejich zemi i vlastní velitele, kteří je zatáhli do tak hrozného místa. Velitelé udržovali pořádek s vypětím všech už tak podlomených sil; do toho obnovili Armini útoky, navíc počali používat sudů s benzínem a naftou, které zapalovali a pouštěli po stráni do tábora. Hasit se nedalo, snad jen utloukat oheň plachtami; každé zahoření bylo katastrofou.

Tak přešla noc; ráno se dostavil do tábora mladý seržant a oznámil, že přichází od Arminů. Vypověděl, že je příslušníkem ochrany transportu, který jel ze základny do tábora s potravinami a nápoji; byli přepadeni spoustou tygrů a čtyřmi kluky v uválených vojenských uniformách, kteří pobili všechny ostatní, jenom tenhle se zachránil; především proto, že se hrozně bál, tak se vzdal dobrovolně. Velitel Arminů Richard Baarfelt mu nařídil oznámit veliteli tábora, že je obklíčen a nemůže očekávat žádnou pomoc; nepropustí nikoho ani z tábora k moři, ani od moře k táboru. Armini vědí, že v táboře není co pít, že jsou tam ranění a situace je strašlivá; proto jim nabízí čestnou kapitulaci a odchod do zajetí. Pokud plukovník souhlasí, má vyvěsit bílou vlajku a se svými důstojníky vyjít na stráň k vyjednávání. Pokud souhlasit nebude, Armini nespěchají; počkají, až slunce a žízeň všechny vojáky vyhubí.

Plukovník po důkladné poradě se svými důstojníky vyvěsil bílou vlajku, oblékl si slavnostní uniformu a vydal se vyjednávat. Viděl, že mu jdou naproti dva lidí a dva tygři; taky on měl tři důstojníky jako doprovod. Armini se zdáli být beze zbraně,, až na zuby a drápy tygrů.

K jeho nezměrnému údivu byli oba Armini nazí, chlapec i dívka; celé tělo však měli pokryto barevným tetováním, na levé straně prsou osmihrotý kříž vypálený žhavým železem a spoustu šperků: náušnice, kroužky v nose, rolničky v prsních bradavkách, dokonce i na genitáliích. Plukovník si nedokázal pomoci, oči se mu tam neustále stáčely. Tygři byli tygři; neměl je rád, ba hnusili se mu, zvláště ten šilhavý s křivou hubou a potměšilýma očima.

Velitel Arminů se usmíval, když říkal: „Zdravím vás, pane plukovníku. Jsem nesmírně rád, že mám tu čest se s vámi seznámit!“

„Jsem plukovník Conny, velitel tábora. Vy jste kdo?“

„Richard Baarfelt, velitel... no prostě velitel. Vojenskou hodnost nemám, ale možná bych mohl být kapitánem. Nebo plukovníkem? Čert ví!“

„V pořádku; přiznám vám hodnost kapitána. Přišel jsem, abych si vyslechl podmínky, za jakých byste byl ochoten zastavit krveprolévání...“

„Jak se to vezme, pane; z naší strany to není tak hrozné. Padlo nám jenom pár kamarádů; je to samozřejmě škoda, ale pokud vezmeme poměr jednoho našeho ku stu vašim...“

Plukovník zlobně zkřivil rty. „Ano, vím, že jste zavraždili tisíce našich vojáků. Nemusíte se tím chlubit! Bůh vás ztrestá za tento zločin!“

„Bůh nás zajisté potrestá za každý špatný čin, stejně jako vás,“ Richard položil dlaň na vypálený kříž, „Pán soudí a rozhoduje, koho ztrestá ohněm, železem, nemocemi a žízní. Jsme jeho děti a posloucháme jeho rozkazy.“

Plukovník polkl naprázdno. „Přišli jste mne poučovat o základech víry – nebo dohodnout příměří?“

„Přišli jsme dohodnout vaši kapitulaci. Žádáme složení zbraní, předání veškeré výzbroje a výstroje do našich rukou. Když to splníte, okamžitě vám dáme dostatečné množství vody, ošetříme raněné a dovolíme vašim vojákům se vrátit k pobřeží, aby mohli odplout domů.“

„To není nabídka, to je ultimatum! To neuděláme!“

„Pokud to neuděláte, budeme v boji pokračovat až do vašeho úplného zničení. Na rozdíl od vás máme dostatek potravin i vody, díky vašemu transportu máme i spoustu zbraní a munice. Nikam nespěcháme.“

Plukovník vzdychl. „Pochopte aspoň, že nemůžeme přijmout tak potupné podmínky! Nedovolí nám to vojenská čest!“

„Potom lituji, že jsem vás obtěžoval.“ řekl Richard a otočil se k němu zády, aby odešel. Plukovník ho nechal ujít sotva tři kroky, pak zavolal:

„Pane kapitáne! Prosím vás, počkejte! Nemůžeme vám vydat zbraně, přisámbůh! Postavili by nás před válečný soud!“

Richard se obrátil. „Co nám tedy můžete nabídnout?“

Plukovník se očima domluvil se svými důstojníky. „Nabízím vám, že zničíme všechny naše zbraně, než opustíme tábor. Vyhodíme do povětří tanky, děla, obrněné transportéry, automobily, zničíme pušky i samopaly a kulomety. Bude pro vás výhodné, když tyto zbraně ztratíme. Ale vydat je nesmíme!“

Richard Baarfelt chvíli uvažoval. „Mohl bych odmítnout; za dva tři dny bychom ty zbraně dostali neporušené. Říkají o mně, že jsem měkký a nemám to srdce nikomu ublížit; proto nabídku přijmu. S tím, že spálíte v ohni všechno vaše šatstvo, takže opustíte tábor zcela nazí, bez jakýchkoliv osobních věcí. Povolíme vám pouze léky a nejnutnější potraviny, jinak nic.“

„To je nesmysl! Co tím sledujete, jak jste na to přišel?“

„Je to náš místní zvyk. Berte to tak: vaše předměty jsou prokleté, obětované Satanovi. Vy jste ďáblovi služebníci a musíte být očištěni.“

Plukovník na něj vytřeštil oči. „To myslíte vážně?“

„Žádný z vašich lidí není označen božím znamením!“ Richard se znovu dotkl kříže na prsou. Tvářil se zcela vážně.

Plukovník pohlédl na dívku, která se potměšile šklebila. Podle všeho to byla ta malá čarodějka, ale vůbec nevypadala jako potkan.

„Povolíte nám odnést si naše prapory a plukovní doklady?“

„Jsou na nich nějaké satanské znaky?“

„Ne, to rozhodně... ačkoliv, nevím, jak to budete hodnotit vy.“

„Mohl bych vašimi prapory vyzdobit vstupní halu svého paláce, ale zatím si je nechte. Kromě plukovní pokladny; tu rozhodně chci! Potřebuju peníze.“

„Vy jste docela obyčejný zloděj!“ vybuchl jeden důstojník.

„Neobyčejný. Jsem jeden z nejlepších zlodějů v zemi. Tak co, přijmete nebo budeme bojovat dál?“

Plukovník ještě jednou předstíral váhání, ale byl už téměř rozhodnut.

„Situace nám nedává jiné východisko, než přijmout. Ale ujišťuji vás, kapitáne Baarfelte, že vám to splatím krví, až vás dostanu do rukou!“

„Kdy a jak vám bude libo, plukovníku. Tedy přijímáte?“

„Přijímám. Jakým způsobem nám zajistíte volný odchod?“

„Představuji si to tak: vaši vojáci zničí veškerou výzbroj a výstroj; pak nazí a s nejnutnějšími potravinami zabalenými v torně odejdou po cestě na pobřeží. Přesunovat se budou pod dozorem tygřích hlídek. Zdraví budou moci nést raněné; raněným povolíme pokrývky, dvě na osobu. Pokud by měl někdo osobní zájem setrvat v táboře a bojovat s námi dál, postačí, když si nechá uniformu. Tím dá najevo, že chce být zabit, v čemuž mu ochotně vyhovíme!“

„Čím zaručíte, že vaši tygři moje lidi neroztrhají a nesežerou?“

„Možná se vám takové ujištění nezdá dost přesvědčivé, ale svou přísahou. Jsem ochoten přísahat na svou dýku; taková přísaha je pro nás posvátná věc. Mužům, kteří se vzdají, nebude zkřiven ani vlas na hlavě.“

„Nemáme jinou možnost. Uděláme to, jak si přejete.“ plukovník se obrátil a sklesle se vracel do svého tábora.

Během půlhodiny vzplanuly v táboře ohně, jež stravovaly stany, uniformy, pušky a samopaly; tanky, transportéry, děla i automobily byly podminovány či obloženy granáty a vyhazovány do vzduchu, jeden po druhém. Ti vojáci, kteří se již zbavili zbraní i uniforem, spěchali k postavení Arminů, aby co nejdříve dostali napít. Ti drželi slovo, měli připraveny nádoby s chladnou vodou, která postačila pro všechny muže. Čarodějka Myška prováděla základní ošetření; zejména zrušila své vlastní prokletí.

Richard se dostavil do tábora, kde dohlížel na likvidaci; procházel mezi vojáky, kteří mnozí ještě měli v ruce zbraň, ale žádný se neodvážil nahého chlapce napadnout.

„Podle vašich podmínek musím odložit uniformu i já?“ zajímal se plukovník.

„Je znakem vaší služby Satanovi.“

„Tak se aspoň otočte a nečumte na mě, člověče!“

Richard se s úsměvem otočil a vyčkal, až plukovník svlékne uniformu; bez ní se z něj stal trochu přitloustlý starší strejda, bílého neforemného těla a trochu plešatějící hlavy; vypadal dokonce docela dobromyslně a Richardovi ho bylo maličko líto. Jakožto hrdina a vlastník poslední poloprázdné láhve whisky zůstal plukovník v táboře až do zničení posledního revolveru.

Když pak byla plukovní pokladna odnesena do arminského ležení a poslední zbytky vojáků klopýtaly bosýma nohama po mizerné cestě, obrátil se Richard na plukovníka: „Přestože nás nespojuje a nejspíš nikdy ani nebude spojovat žádné velké přátelství, přece jenom bych chtěl před naším rozchodem urovnat své záležitosti a přiznat se vám k jisté lži, jíž jsem se dopustil a která by mne velmi trápila...“

„Vy jste mě obelhal?“ plukovník trochu pobledl, „Určitě jste dal příkaz svým tygrům postřílet vojáky po cestě, ne?“

„To ne; přece jsem přísahal! Ale obelhal jsem vás, když jsem líčil vaši situaci jako bezvýchodnou. V oné chvíli jsem byl v horší situaci než vy.“

„Cože? Nechápu, na co narážíte...“

„Přiznám se vám, neboť nesnesu pomyšlení, že byste mne mohl považovat za lháře. V této chvíli mám k disposici sotva tři stovky bojeschopných šelem; kromě toho téměř došly náboje do kulometů, minometných nábojů mám dohromady šest. Dokázali bychom provést maximálně jeden útok takové intenzity jako včera, a byli bychom beze zbraní.“

„Cože? Vy už nejste schopni proti nám bojovat? Vzdali jsme se zbytečně?“

„Pro nás to byla jediná záchrana. Myslíte, že bych jinak dovolil, abyste zničili zbraně, které tolik potřebujeme? Ale dnes večer, nejpozději zítra ráno sem dorazí asi dvě sta tanků a nejméně dvacet tisíc mužů pomocného sboru, který vám byl vyslán na pomoc. Museli jsme vás vyřídit dřív, než se tady objeví; rozhodně nemáme dost síly se s nimi střetnout!“

„Vy... vy lumpe!“ zaječel plukovník jako fúrie a pokusil se na Richarda vrhnout, „Ty svině špinavá, ty zloději, podvodníku – jestli tě někdy dostanu do rukou, stáhnu s tebe kůži zaživa, ty zmetku pomalovaná, dobytku...“

„Bez těch něžností, starý pane. Ostatně, teď se musíme urychleně stáhnout z dosahu, než přijdou. V každém případě mě seznámení s vámi velmi pobavilo a budu na ně dlouho vzpomínat...“

Když Richard naskočil na koně a zmizel v lese, plukovník se vzteky rozbrečel; při pomyšlení, že stačilo se udržet pouhý den a noc a byl vítězem, získal slíbené povýšení a ozdobil se svatozáří hrdiny, který vydržel mnohonásobně početnější útok divochů (úpravy faktů nebyly vyloučeny). Plukovník si přál stát se generálmajorem, a vítězná bitva by mu určitě velice napomohla. Jenže teď tu stál bez výstroje, se spoustou raněných, nahý jako Adam v ráji a navíc s ostudou, která určitě nemine jeho ubohou hlavu. Kdyby měl revolver, určitě by se zastřelil; ale měl jen prázdné ruce.

Vévoda Dunbar kontroloval pravidelně každého dne postavení dělostřelecké baterie v průsmyku. Dokonce si na tom místě postavil malý oltář, před nímž tiše meditoval; a ještě raději seděl s dávným přítelem, dělostřeleckým kapitánem Patrickem O'Reillym, kouřili dýmky a mlčeli nebo si vyměňovali jen stručné poznámky. Dunbar někdy spal u baterie, jindy objížděl postavení své armády a objevoval se v nečekané chvíli na nečekaném místě, aby všechny co nejvíc udržel v pohotovosti.

Dnešního dne tu s ním seděl i Richard. Myška podala přesné hlášení; nyní bylo na komthurovi, aby situaci posoudil a vydal rozkazy.

„Co Asharr?“ zeptal se.

„Většina jeho tygrů je zraněná. Ty těžce poraněné poslal do hor na jihu, aby se zotavili. Slíbil, že bude bojovat, dokud bude živ.“

„Tentokrát budou opatrnější.“ usoudil Dunbar, „Na nic nám neskočí.“

„My budeme taky chytřejší.“ řekla Myška.

Dunbar ji přitáhl blíž, položil si její hlavu do klína a hladil po jemném šedivém kožíšku. Dělalo jí to dobře, mazlila se ráda.

„Mám divné sny.“ řekl opatrně.

Myška si nemohla pomoci, zapátrala; Dunbar jí otevřel mysl tak ochotně, že nebylo pochyb, přeje si to. Richard vnímal současně s ní.

Byl na Hůrce, císařově statku uprostřed zlátnoucích polí. Měl na sobě bílé tričko a trenýrky a hrál s Julií stolní tenis proti Dianě a Denisovi; Diana zářila mládím a svěžestí a Denis byl kluk, jehož bylo za stolem sotva vidět, zato ale pořádně slyšet. Jeho zlatá kštice poletovala jako plamínek, jak se strefoval pálkou do malého bílého míčku. Tošio Yamanaki seděl s Ao Harrapem a Tannarrem na zemi a sledovali hru, zatímco Maryška, ještě děvče s dlouhými zlatými kadeřemi, seděla na stole a zpívala za doprovodu vlastní kytary. V křesle, obrácen zády k Janovi, seděl nějaký muž – naslouchal zpěvu, Jan viděl jeho černé vlasy a zdálo se mu, že je to Charry, pán tohoto domu.

Tu scénu zažil mnohokrát během pobytu na Hůrce a rád na ni vzpomínal; ale náhle si uvědomil, že tam jsou přítomni lidé, kteří ve skutečnosti nikdy na Hůrce nebyli, ani nemohli být. Byla tam Valérie, Mario Carialti, dokonce Ludvík d'Enghiem... Jan nechápal, co tu všichni dělají, rozdělil svoji pozornost mezi hru a pozorování všech těch tváří, měl pocit, jako by se mu měla rozskočit hlava. Náhle se mu zdálo, že scéna se neodehrává ve dne, ale v noci či večer, pak ho zase napadlo, že je před bouřkou a scéna je osvětlena sinalým svitem, jaký vždycky bývá. A tehdy mu přejel po zádech mráz a srdce zledovatělo, když ten muž v křesle povstal a obrátil se k němu. Jan poznal havraní kadeře a vznešenou tvář vévody Miguela d'Escambrray; kráčel k němu, měl bílou košili a černé kalhoty od uniformy, ale ta košile byla potrhaná a potřísněná prolitou krví.

„Migueli!“ hlesl Dunbar překvapeně, „Znamená to, že už přišel čas? Chceš tím říct, že my... všichni...?“

Miguel se usmál bledými rty. „A co sis myslel, Janku? Že nebudeš muset jednou zaplatit za svou velkou nenávist?“

„No, věděl jsem to – ale že tak brzy...?“

„Není to jedno, teď nebo později? Jsi přece připraven už dlouhá léta! Měl jsi jít se mnou, byl bys už na půli cesty; copak občas necítíš staré jizvy? Přežil jsi mne o pětadvacet let; netěšíš se už na shledání?“

Dunbar se rozhlédl; náhle se nemohl ani pohnout, jako by mu údy vrostly do země nebo zledovatěly jak u mrtvoly. Stěží se mu podařilo vykoktat:

„A to... my všichni? Diana, a Denis, a Tošio a...“

„Jeden po druhém,“ usmál se Miguel, „Ale ty ses nechtěl ptát ani na Dianu, ani na Denise, ani na Tošia.“

„Julie – proč ona? Proč?“

Julka kráčela proti němu; teď ne v bílých kalhotkách a tričku, ale v nádherných pestrých závojích družičky, jak ji viděl poprvé; mladá, krásná, se šťastným úsměvem.

„Slíbili jsme si, že nebudeme žít jeden bez druhého,“ šeptaly ty usmívající se rty, „Kdybys zemřel, nemohla bych bez tebe žít. A ty by ses hrozně nudil, tady nahoře...“

„Ne, to ne... Copak to jde, odejít a nedokončit dílo? Já nechci zemřít, dokud nezvítězíme, nevyženeme všecky ty lumpy, dokud země nebude zas v bezpečí... pak možná, ale ne teď a ne takhle... Opustit vlast v době války?“

„Ty už jsi splnil svou povinnost. Máš právo na klid...“

„Ale...“ Jan se rozhlížel, „Když my všichni odejdeme, kdo zůstane? Kdo bude bránit ohroženou vlast?“

„Zůstanou lidé.“ odpověděl Ludvík d'Enghiem.

„Ale jak dopadne tahle válka? Když my všichni zemřeme... Tak řekněte mi, jak to dopadne, pro smilování! Copak mi nikdo neodpoví...?“

Ale jejich tváře začaly blednout; jen se usmívaly.

A Dunbar se probudil.

Richard mlčel, i Myška mlčela. O'Reillymu vyhasla fajfka, vytáhl čisticí potřeby, vyklepal zbytek tabáku a prošťourával ji.

Potom Ríša řekl trochu nepřesvědčivě: „Splníme svou povinnost.“

„Jo,“ souhlasil Dunbar, „Nic jinýho nám asi nezbyde.“

Myška měla pocit, že by se měla poradit s Terezkou.

Nevím přesně, co mi je. Slábnu. Cítím, že už nejsem tak dobrá, jako... to kecám. Dobrá jsem nikdy nebyla. Jsem začátečnice. Zkoušela jsem všecko možný, ale nikdy nic pořádně. Netušila jsem, že to budu potřebovat.

Paní Citadely mlčela, ale Myška věděla, že ji vnímá.

Cítím energetický deficit, jaký jsem nikdy nepoznala. Vždycky jsem měla many dost; na cokoliv. Teď jsem... zkoušela ovládnout všecky zajatce najednou, ale nešlo to. Dostala jsem pod kontrolu jen toho, s kým jsem se vyspala. Přímé Propojení.

Pokračuj!

Myška chvíli zkoušela správně zformulovat, co ji trápí. Nakonec se rozhodla říct to tak, jak si to myslí.

Mně by nevadilo vyspat se s nima se všema, nejsem zbabělá a vždycky se mi to líbilo. Nikdy jsem neodmítla žádnou hru! Spousta kluků, hodně holek, pár jiných... bytostí. Maximálně zajímavých. Nikdy se nestalo, že by se mi někdo nelíbil. Že by mě vyloženě odpuzoval. U nich... většina.

Špatná aura?

Kdyby se jim někdo dostatečně intenzívně věnoval...

Jenže malá Myška na to nemá čas ani energii?

Poprvé za život měla Myška pocit, že ji ironická odpověď uráží. Vybuchl v ní vztek; kdyby měla T po ruce, vyzvala by ji na souboj. Uvědomovala si, že je to deklasující pocit, urážet by se v žádném případě neměla; už proto, že sama čarodějku požádala o pomoc.

Potřebovala by sis odpočinout. Hlavně mentálně. Navštívit lázně, vykoupat se v horké vodě. Uvolnit tělo; třeba si zahrát nějakou hezkou hru.

Na to není čas, já vím. Jsme ve válce...

Myško, tvoje pocity jsou správné. Všechny slábneme.

Myška pocítila neurčitý strach. To byla taky novinka. T to vnímala.

Já také pozoruji únavu a nejistotu. Jsem na tom hůř než před válkou. Vím dokonce, co to způsobilo. Oslabuje se pole, ze kterého všichni čerpáme. Od příchodu na Ostrov jsme byly všechny propojeny, neustále jsme rostly. Nyní jich mnoho vypadlo ze hry.

Myška tušila, co tím myslí; ale poprvé v životě se bála zeptat.

Mnoho Téček vypadlo. pokračovala Paní Citadely, Mých sester, těch, které jsem měla ráda. Celé světy se odpojily; bojují s nepřátelskou přesilou! Mám strach, že některé T jsou mrtvé; nebo se s nimi nedokážu spojit. Nevím. Ale v každém případě si už navzájem nedáváme sílu.

Mohla bych něco udělat?

Vydrž tam, kde jsi. Bojuj a snaž se nabírat E. Prostě vysaj každého, kdo ti přijde pod ruku! Slitování je luxus, který si nemůžeme dovolit!

Energii od nepřátel?

A co? Dokud to dokážeš, dělej to!

Bude to mít karmické důsledky?!

Obávám se, že ano. Ber to jako pokyn svého Mistra.

Nejsem tak blbá abych nevěděla, že mě karma postihne, i když jen poslechnu nadřízeného. Nebo ti připadá, že jsme akarmí?

Přílišná vzdělanost neprospívá duchovnímu klidu. Jsi bojovník, ne?

Wéefka; válečný druid. Nejhorší póvl, hned po nekromantech a uctívačích ďábla. Vím, co bych měla dělat, abych se udržela čistá. Jenže taky vím, že nejvyšší dokonalosti nikdy nedosáhnu. Možná ani nechci.

Vydrž, jak nejdéle můžeš, Myško. Prosím tě.

Ty – prosíš mě? Právě jsem se chystala prosit o pomoc tebe!

To je jedno. Prostě se drž.

Myšku napadlo, že Terezka přece vždycky má kam se obrátit; když bude nejhůř, je tady pořád ještě její matka Valérie. Nebo snad i Va cítí...? Pokusila se to utajit, ačkoliv byl nesmysl něco tajit před Téčky.

Terezka neodpověděla. Ale taky ji nijak neuklidnila.

Myška se pokusila urychleně si vzpomenout na nějakou modlitbu.

Asharr poslal hlášení: Nepřátelé přicházejí.

Tentokrát postupovali pomalu, razili si cestu bez ohledu na čas a vynaložené prostředky. Prosekávali se džunglí, stavěli cesty přes močály, bažinu překonali položením několika mil pontonových mostů. Ztráty, které jejich předsunutým a odděleným oddílům působili Asharrovi tygři, byly nicotné proti jejich počtu; hrnuli se krajem jako kobylky ničící vše, co stálo v cestě jejich proudu. Za sebou zanechávali poničenou a vypálenou džungli, hory odpadků a vědomí nezničitelnosti.

Ať se dělo cokoliv, každého pracujícího muže neustále chránil další voják se samopalem; jakmile byl někdo napaden, okamžitě jim přicházela na pomoc další skupina. Asharr se několikrát pokusil o útok ze zálohy, ale reakce ho rychle poučila, aby toho nechal. Transportéry nepřátel zdobilo od té doby pár tygřích kožešin, vyzývavě natažených na pancířích.

„Co uděláme?“ zeptal se komthur Dunbar.

Myška mlčela. Mysl jí zmateně těkala od jedné možnosti ke druhé, žádná jí však nepřipadala rozumná. Vypadala velmi nešťastně.

Jednotliví důstojníci začali podávat návrhy. Byla jich řada a všechny se shodovaly v jediném: vyžadovaly velké množství lidí a techniky. Bohužel, nic takového neměli; když Dunbar přehlížel svoji armádu, bylo mu jasné, že těch pár mužů nemůže přesile odolat.

Nejvíc bylo slyšet Richarda; bohužel ani on neříkal nic rozumného.

„Jediná možnost je počkat, až přijdou před průsmyk – a pak je zlikvidovat palbou baterií děl. Budeme to muset zvládnout...“

Všem bylo jasné, že také děl je příliš málo. Nepochybně zničí první vlnu tanků a transportérů, ale další vlny je rozmlátí na kusy a ty zažehlí do země. I kdyby O'Reillyho muži zasáhli každou ranou, nestačí to.

„Máme výbušniny,“ navrhl Richard, „Uděláme na cestě nálože... a další jim shodíme na hlavu. Ze skal můžeme shodit lavinu kamení...“

Nějaký smysl to mělo a všichni se o té možnosti rozpovídali.

Myška se zvedla, protáhla se ke stolu s mapami a prohlížela si je. Vypadala ještě nešťastněji než předtím.

Konečně řekla sotva slyšitelně: „Zničím je.“

„Nějakou magií?“ zeptal se Richard.

Neodpověděla. Kreslila si prstem po mapě a zjišťovala, v kterém místě se nepřátelská armáda dostane nejhlouběji. Zdůraznila si vrstevnice, potom tu mapu dokonce změnila na reliéf. Přivolala Richarda blíž a pokoušela se mu vysvětlit, o co se pokouší.

„Budu potřebovat... tady, tady, tady... vyhodit do povětří skály. Spustit shora lavinu kamení. V přesně načasovaném okamžiku. Půjde to?“

„Určitě, ale... nemyslím, že by to mělo dostatečný efekt!“

„Bude mít, když se spustí déšť. Největší liják, jaký jsi kdy zažil.“

„Déšť? Teď je období sucha...“ zaváhal, ale pak mu to došlo:

Ty chceš změnit počasí?

Budu potřebovat hodně energie. Nejspíš ji budu muset vysát.

„Vysaj si koho chceš,“ řekl komthur, „Když to pomůže, třeba celou armádu!“

Možná to myslel jako žert, ale když se k němu otočila, poznal, že to bere vážně. Zároveň si uvědomil, jak je pohublá a šedivá. Což ho nemělo zarážet, je to přirozená myší barva, ale přece jen...

Nemám tu žádné kamarádky, aby mě podporovaly. Dělal jsi někdy ty podporu svým dcerám? Nebo Matce Julii?

Moje dcery o takovou podporu nikdy nepožádaly.

Mlčela, dokonce si ani nic nemyslela. Byla dokonale prázdná.

Vztáhl ruce a když přistoupila, objal ji. Sevřel ji co nejpevněji, cítil její teplé tělo a hebkou srst; mírně ji hladil a šeptal jí něco něžného, co už dávno neměl možnost někomu říct.

Konečně řekla: „Udělám to.“

Za svůj dlouhý a pestrý život se vévoda Dunbar zúčastnil mnoha orgií. Povětšinou se mu to líbilo; ty první byly velmi krotké, organizované sestrami Julií a Maryškou. Později se přidávaly další; Dunbar postupně otiskl svou mysl do mysli všech významných čarodějek a snažil se, aby jim při tom také poskytl co největší potěšení. Druhou psychologickou bariéru musel překonat, když jej poprvé pozvala dcera Iris; bylo to několik šoků za sebou, zejména z její náhlé dospělosti a zralosti. Vypadala hodně podobná Julii, samozřejmě, stejně jako její dvojče Sif byla podobná své matce May-Britt. Julie to překonala velmi rychle, nejspíš to předem očekávala; šíleně okouzlená byla Gina, která sestřičku (a její blonďaté dvojče) nesmírně obdivovala. Také se pokoušela v B' cowenu najít identickou sestru, ale nenašla; přiřadila to k dlouhé řadě křivd a ústrků, kterými musela během mládí procházet. Snažila se dokázat, že je lepší čarodějka než S/I; ty dvě ji nekritizovaly, nýbrž chválily a obdivovaly, téměř za všechno.

Dunbar nebyl nešťastný ani z manželky, ani z dcer. Jednoduše vzal na vědomí, že se oženil s čarodějkou, další čarodějky zplodil a ještě na dalších se zúčastnil nějakou částí. Je to jeho karma; stejně tak je jeho účelem ve velmi krátké době zemřít. Přijímal tu nutnost; jenom se mu zdálo, že za to všechno byl příliš málo odměněn na tomto světě. Že by součástí odměny bylo aspoň něžné milování s touhle dívenkou?

Myška se sama považovala za drsnou a nebezpečnou, ráda se prala a líbily se jí hry, kdy mohla být přemožena a přinucena k sexu. Až do chvíle, kdy se seznámila s orgiemi ve stylu B' klanu. Vše, co vyváděly Sif a Iris, pod jejich vlivem pak Gina, Lydie atd. až po nejmírnější Clarissu, hluboce přesahovalo její odvahu, ba i představivost. Sám Dunbar ji považoval za mírnou, laskavou a něžnou; což jí nakonec vyhovovalo. Byla hodnější než většina dívek z jeho rodu – to postačilo.

Milovali se s něhou i divokostí, ale bylo to smutné milování; láska muže, který si uvědomoval své stáří i smrtelnost s dospívající dívenkou, která právě pochopila, že nikdy nebude ženou. Zvyklosti Dunbarova klanu velely, aby spolu zplodili dítě; avšak k tomu nedojde, není dostatek času. Než by se narodilo, ani jeden z nich už nebude žít. Bylo jim to líto.

Pořád mám málo energie. Jak získávají manu tvoje dcery?

Porůznu. Velmi často sebetrýzněním. Bičováním až do orgasmu.

To si neumím představit. Daří se jim to?

Pro začínající členky klanu je to něco jako vstupní zkouška.

Jak to vypadá?

Pověsí se za zápěstí volně do prostoru a nechají si na tělo dopadat biče. Raději iluzorní než skutečné; víc to bolí – a na citlivějších místech. Tvé tělo se svíjí bolestí, jak na ně dopadá bič; jeho hrot ti prosekává kůži, na různých částech těla stéká krev... Řveš bolestí, ale nikdo tě neslyší a nikdo ti nepřijde na pomoc. Dokud nedosáhneš vyvrcholení.

Myška skutečně pocítila slastnou křeč; jeho vzpomínky byly inspirující.

Příště se necháš zavěsit za kotníky, hlavou dolů, s roztaženýma nohama. Biče ti dopadají přímo do klína... rozšlehávají vnitřní stranu stehen, pak bříško, spodní stranu prsou. Žebra máš rozsekaná do krve, stejně jako zadeček. Nakonec ti na těle nezůstane jediné nezraněné místo...

Kroutila se a sténala v jeho náručí. Hodně si dokázala představit.

Příště bič rozdělíš na několik pramenů... uděláš mu ocelovou špičku a tu ještě rozžhavíš. Bičuješ se žhavým železem... celé tělo máš v ohni. Nakonec se celá ponoříš do vařící síry; to holky naučila Axhar. Ona se tak koupe doopravdy, lidské bytosti jen v představách, ale cítíš to. Pozvu tě na fiestu do našeho paláce, až se bude konat...

Tu poslední větu měl vynechat. Myška si příliš jasně uvědomila, že nikdy nebude pozvána do Dunbarova paláce; leda by v tom boji zvítězili a pak oslavovali porážku agresorů. Odvrátila hlavu.

„Svítá...“

Kde jsou teď, Asharre?

V tom údolí, jak jsi řekla. Postupují pomalu, půda je měkká a neunese těžké železné stroje. Projíždějí jeden za druhým. Pak následuje svah...

Aha. Je čas...

Myška se schoulila do klubíčka, dlaně a chodidla přitiskla k zemi, vnímala její sílu. Trochu se chvěla úzkostí; nikdy nedělala nic takového. Začala postupně ochlazovat prostor kolem sebe; vlastně ne tak docela, spíš údolí za kopcem. Šlo to pomalu a trvalo dlouho, ale nakonec vznikl široký trychtýř, o hodně chladnější než celé okolí. Tam se začaly stahovat dešťové mraky z celého regionu. A také vítr; postupně přihnal další mraky a rozvířil je v divokém tanci hurikánu.

Komthur Dunbar sledoval práci s velkým zájmem. Předával jí energii; také on byl čaroděj a znal řadu postupů, které používaly ženy jeho rodu. Ty teď volal ku pomoci; ochotně mu ji poskytly a přály zdar své malé družce. Byly by nesmírně šťastné, kdyby ji mohly skutečně uvítat mezi sebou; avšak pokud se to neuskuteční, ze srdce rády jí aspoň dají svoji sílu.

Vítr a déšť přišly zároveň; tehdy Myška vstala a pohyby rukou směřovala nejmocnější nápor do potřebného údolí. Zároveň dala echo Richardovi a jeho kamarádům; ti už čekali a na její impuls odpálili nálože. Myška cítila, jak se jí pod nohama zachvěla země; pak zaslechla zvuk řítících se skal. Laviny kamení uzavřely místa, kudy voda mohla odtékat; určitě ne navěky, ale na dostatečně dlouhou dobu.

Myška cítila, jak jí ve spáncích tepe krev. Srdce jí divoce bušilo, těžko dýchala a měla pocit, že se každou chvíli zhroutí. Ale energetické impulsy už byly vyslány; teď už příroda pracovala sama a konala své dílo.

Vojáci si samozřejmě náhlého zhoršení počasí všimli, ale nepředpokládali, že by pro ně mohlo znamenat nějaké ohrožení. Výbuchy ve skalách je zarazily víc, ale nechápali jejich smysl, bylo to příliš daleko a kamenné laviny nemohly nikomu ublížit. Samozřejmě, jejich tankům prokluzovaly pásy, když se shora s kopce hrnuly proudy vody; no dobrá, v tropickém pásmu dochází často k výkyvům povětrnosti, to není nic zvláštního. Prostě počkáme tady na místě, až to přejde. Za pár hodin určitě vysvitne slunce!

Když se přes cestu v nejnižším místě začaly hrnout proudy vody, nikomu to nepřišlo zvláštní. Voda za chvíli odteče; maximálně na pár hodin vytvoří jezírko, ale ani to není nic výjimečného. Tak proč dělat nějakou paniku? Až když voda dostoupila do výšky věží, rozhodli velitelé opustit stroje a přemístit se někam do vyšších prostor.

Jenže šplhat s plnou polní po rozbahněných cestách do svahu, odkud se vytrvale řítí další proudy vody, není žádná legrace. Každou chvíli někdo sjel zpátky, strhával s sebou ostatní, kterých se snažil zachytit, nakonec spadl do vody a se vzteklým klením se hrabal ven. Spousta jich při tom poztrácela svoji výstroj, někteří dokonce i samopaly; důstojníci jim hrubě vynadali a pohrozili, že pokud se zbraně nenajdou, budou jim předepsány k náhradě. Dost taky vadilo, že byla zima, všichni byli promočeni a nikde nenacházeli úkryt, kde se mohli osušit; voda už zatím zatopila stroje v nejnižším místě a dosahovala stále výš.

„Sakra, tohle není normální!“ vykřikoval jeden z důstojníků, když přišel k veliteli zeptat se, co mají dělat, „Utopíme se tady jako myši!“

„Klid, za chvilku to skončí! Těch pár hodin v pohodě přečkáme...“

„Kde? Té vody je čím dál víc! Za chvíli zatopí všechno... a tam nahoře na skalách se neudržíme! Už teď nás sráží ten vítr...“

„Přestaňte dělat paniku, poručíku! Za chvíli bude po dešti! Přece těch několik hodin musíme vydržet!“

„Ano, pane. Vyřídím to vojákům!“

Jenže za pár hodin už situace vypadala jinak. Celé údolí bylo pod vodou; mezi vojáky došlo k prvním potyčkám, jak se jedni snažili vyhnat druhé z výše položeného, výhodnějšího místa. Marně, i těm šlo o přežití. Důstojníci se pokoušeli zjednat pořádek; podařilo se jim to, až když několik nejšílenějších pro výstrahu zastřelili.

„Vždycky mě zajímalo, pane, jak to asi vypadalo při potopě světa,“ říkal ten poručík veliteli, „Už by jen scházelo, kdyby odněkud vyplula Noemova archa... Obávám se, že i důvod je stejný!“

„Co tím chcete říct, člověče?“

„Bůh se na nás rozhněval! Víte, co říkali ti, co se vrátili ze zajetí? Domorodci jednoznačně tvrdí, že tímhle útokem přestupujeme boží zákon!“

„Tak dost! Není žádný boží zákon, protože není ani žádný bůh! Rozumíte?“

„Zajisté, pane. A co ďábel?“

„Jestli mě chcete provokovat...“

„Ne, pane. To bych rozhodně nechtěl.“

„Tak jděte ke své jednotce a zajistěte, aby zůstali v klidu! Jinak...“

„Ano, pane. Provedu!“

Jan Dunbar seděl pod přístřeškem a hleděl ven, do deště. Byl smutný.

„Čaj, Svatosti?“ oslovil jej mladý voják, který sem přeběhl a schovával pod pláštěm konvici z nerezové oceli.

„Díky, Brade.“ Dunbar natáhl ruku a nechal si nalít horkou tekutinu. Ze zvyku k ní přičichl, ale nezdálo se, že je to něco víc než čaj.

Chlapec se přikrčil vedle něho. Dunbar vnímal jeho strach a nervozitu.

„Cítím smrt. Oni tam umírají...“ zašeptal.

„Ano, bohužel. Obávám se, že to nešlo jinak. Oni přišli zabíjet nás.“

„Otče... ty jsi taky kněz, žejo. Mohl bys mně jako velebníček říct, jestli je to pravda – s těma mrtvejma?“

„A co jako?“

„Že když jako někdo zařve, tak se změní v ducha a lítá všude kolem nás... a pomáhá nám. A třeba... se může zjevit a poradit lidem, nebo jim předpovídat budoucnost. A v bitvě že bojujou mrtví spolu s náma...“

„Nevím jistě. Některé církve to nepřipouštějí. Ty tomu věříš?“

„Všecky vojáci tomu věřej. Starej – jako O'Reilly povídal, když se vedla bitva na lodi, tak všecky starý mrtvý námořníci vylezou z vody a pomáhají nabíjet kanóny. On sám že viděl starýho Seppa Knorrensena mávat nabijákem, když se tehdá válčilo v Německu...“

Dunbar už měl na jazyku ostré odsouzení O'Reillyho irských pověr, avšak zarazil se. „Všecko je možný, Brade.“

Chvilku oba mlčeli; pak se vévoda zeptal: „Ty se bojíš smrti, Brade?“

„Copak vo to, každej se bojí. Ale... kdyby to nešlo jináč, tak holt to bude muset bejt takhle. Já nechci hubou do kytek, to zas ne, taky proto, že moje holka by si vybrečela oči. Je to hloupá ženská, všecko ji hned dojme. Taky máme podezření, že je těhotná – a co by s tím děckem dělala bez táty, žejo? Ale ono to snad ani tak nezáleží na nás, jestli umřem, žejo? Když to tamtěm nandáme, tak možná přežijem. A když nás trefí kulka, tak aspoň budem mít po starostech a všecko nás přestane bolet.“

„A co kdybys to věděl jistě?“

„Jo, to by bylo fajn. To bych už nemusel přemejšlet, jak to šikovně zaonačit, abych přežil. Akorát bych se pomodlil otčenášek, udělal tři křížky a šel do toho. Ať se stane, co se má stát!“

„Já už to vím. Téměř jistě.“

„Hm. Tebe bude škoda, vévodo. Tys byl dobrej velitel a my tě měli docela rádi. Škoda; no co, napijem se za tvou duši, aby jí milostivej Bůh dal lehký odpočinutí věčný...“

„No... zatím jsem ještě živej, jak vidíš. Sedím tu s tebou a piju čaj...“

Brad se spiklenecky ušklíbl a vytáhl flašku. „Máme i rum!“

„Tak ho dej sem. Ať zaženeme úzkost a strach.“

„Dopijeme a vodejdeme, Svatosti. Tak to bejvá vždycky. Pomodli se, smiř se s Bohem i s lidma a dělej, co umíš. Tak to rychlejc uteče...“

Dunbar se sotva slyšitelně usmál. „Ty si s ničím neděláš starosti. Dobře, smířím se s Bohem a budu dělat, co je třeba. Asi to tak má být.“

„Nojo. Tak já půjdu; tu flašku ti tady nechám, kdyby tě zas přepadla deprese. Tak se měj, Svatosti...“

Vyšel do deště; vévoda Jan Dunbar, komthur Templářského řádu Blesků a císařský generál, povstal, sepjal ruce a zvrátil hlavu k nebi:

„Bože Pane a Vládče, do tvých rukou poroučím duši svou...“ pronesl navyklou formuli, pak se zamyslil a přemýšlel, co by vlastně měl říct, kdyby se svým Pánem mluvil skutečně tváří v tvář. Stál dlouho mlčky, déšť mu stékal po tváři a mísil se se slzami. Konečně řekl:

„Já splním, co jsem přísahal. Pak si dělej s mým tělem i mou duší, co Ti káže Tvoje spravedlnost...“

Mladý poručík se brodil až po prsa vodou, nad hlavou držel samopal; svoji služební pistoli už dávno zahodil, byla prázdná a hledat někde náhradní zásobníky neměl možnost ani chuť.

„Pane, takhle to dál nejde! Za poslední půlhodinu jsem zastřelil víc než deset panikářů... většina vypadala, jako kdyby se zbláznili!“

„Udržujte pořádek, poručíku!“ Také velitel vypadal, jako by přestával být při smyslech, „Do poslední chvíle udržujte pořádek a disciplínu!“

„Pane, to nemá smysl! Chlapi se topí, to jdou všechny rozkazy stranou!“

„Udržujte pořádek! Kdo tady sakra velí?“

„Vy ne, pane, ani já! Nejspíš sám ďábel!“

Velitel se k němu zprudka otočil. „Co to žvaníte?“

„Ten ďábel, co v něj nevěříte! Vy nafoukanej starej žvanile, já...“

Velitel na něj namířil pistoli a stiskl spoušť; zbytečně, byla taky prázdná. „Panikáři! Zbabělče! Zařaďte se!“

Poručík se přece jen vyděsil, ustupoval dozadu. Velitel udělal několik dalších kroků a výhružně mával pistolí; něco vykřikoval, ale rozumět mu nebylo. Až do chvíle, kdy mu nějaký voják rozbil hlavu pažbou; několik dalších přiskočilo a společně jej dorazili.

„Co teď, poručíku?“ zeptal se kdosi, „Máte nějakou chytrou radu?“

Poručík se pokusil ovládnout vlastní strach.

„Ať je to jak chce, chlapi: voda je přírodní živel, ne pomsta boží. Prší, to je pravda; ale určitě přestane. Musíme... musíme se nějak zachránit!“

„Máte nějaký nápad?“

„Jeden jo. Támhle nahoru by se dalo vyšplhat. Udělejte živé schody; čtyři budou podstavec, další jim vylezou na ramena, po nich vyleze... ty, vypadáš nejlehčí. Uvážeš lano tam za ten výstupek. Pak přelezeš a budeš držet druhý konec lana! Chlapi polezou postupně, jeden za druhým. Ti první ti pomůžou to držet. Je ti to jasný?“

„Ano, pane!“

„Tak rychle! Ostatní hlídat, aby se sem nenahrnuli další...“

Vojáci provedli rozkaz rychle a bez odmlouvání. Vzápětí už první šplhali nahoru; zbraně jim ovšem dost překážely.

„Flinty zahoďte, teď jde o život! Až to přestane, najdeme si je!“

Lezli rychle, ze všech sil. Poručík dohlížel, aby se nehrnuli všichni najednou. Až do chvíle, kdy jej zavolali:

„Pane... asi bude nejlepší, když půjdete sem. Máme tu jeden... problém!“

Poručík zahodil samopal a vyšplhal po laně. Když vystrčil hlavu nad skálu a rozhlédl se, díval se přímo do očí tygrovi s křivou hubou a potměšilýma šilhavýma očima. Na zdobeném obojku měl několik vojenských medailí.

A ten tygr promluvil: „No, jen polez! Doufám, že se vzdáváš?“

Poručík se rozklepal; ten hluboký, chrčivý hlas, zdůrazňující tvrdá drnčivá r, jej děsil. Už chápal, proč mají všichni ze šelem hrůzu.

„Taky se můžeš vrátit a utopit se.“ dodal tygr.

„Ne. To nechci. Vzdávám se.“

„Jsi důstojník. Řekneš to ostatním?“

„Ano. Souhlasím... se vším. Nechceme zemřít.“

„Tak to je v pořádku.“

Poručík vydal nějaké rozkazy. Celkem zbytečně, ani vojáci se nechtěli utopit bez pokusu o záchranu. Pak odklopýtal k nejbližší skupině zajatců, střežených několika šelmami; ty kočky vypadaly nevrle a z mokrých kožichů jim vycházel dráždivý, znepokojivý zápach.

Tam si sedl k ostatním a rozplakal se.

Myška seděla v koutě, ruce a nohy složené do lotosu; poprvé, co ji znali, držela v ruce džapu, meditační růženec. Zda se modlí nebo alespoň medituje, nebylo jisté. Vypadala jako zmoklé kuře.

„Opět máme spoustu zajatců,“ hlásil jeden z mladších důstojníků, „Obávám se problémů, je jich víc než nás. Kdyby je napadlo se vzbouřit, utlučou nás holýma rukama. Nebo aspoň s nima budeme mít spoustu potíží...“

„Co jste s nimi udělali?“ ptal se komthur.

„Nařídili jsme jim postavit provizorní přístřešky. Nechali jsme jim taky uniformy, ale... stejně se většina svlékla. Roztáhli je aby se usušily, ale pak si je nevzali. Nevím proč...“

„Dobré příklady táhnou...“ zavrčel kdosi.

„To neřeší kardinální otázku: co s nimi?!“ řekl další.

„Já bych věděl,“ ušklíbl se ten posměváček, „Milwarr a její holky prodaly ty svoje zajatce nějakým příšerákům z vesmíru. Nebo z jinýho světa...“

„Mohl by ses omezit jen na seriózní návrhy?“

„Tohle je seriózní návrh. Zbavíme se těch vyvrhelů jednou provždy!“

„A jak je chceš najít? Máš spojení na altisvěty?“

„Máme čarodějku. Mohla by je přivolat...“

Všichni se obrátili na Myšku; ta mlčela, ani se nepohnula. Když seznala, že na ni zírají, zaškubala rameny a ještě víc se schoulila.

„Dokázala bys to?“ zeptal se komthur.

„Nevím. Asi ne.“ řekla bez zájmu.

„Nechte ji být! Prosím!“ zastal se jí Richard.

„Nikdo ji nechce vyčerpat k smrti,“ řekl kdosi, „Jestli potřebuješ ještě víc energie, tak jsme všichni ochotní...“

„Nepotřebuje dobíjet energii. Potřebuje spát, odpočívat, myslet na jiné věci než na válku. Vzal bych ji domů a nechal relaxovat, ale...“

„Co třeba vzít ji na Atanor?“ navrhl další hlas.

„Tak především, ona je svéprávná a sama ví, co chce!“ zvýšil Richard hlas a tvářil se nepřátelsky, „Nediskutujte o ní, jako kdyby tu nebyla!“

Myška se pohnula. Zaškubala rameny, ruce na růženci se jí chvěly.

Dunbar řekl: „Richarde, záležitosti WZ Myšky jsou výhradně tvá věc. Budeš se o ni starat a chránit ji. Dle vlastního uvážení.“

Richard řekl: „Provedu.“

Důstojník se vrátil k věci: „To ovšem neřeší problém zajatců. Taky nevím, čím je krmit; první skupinu jsme propustili hlavně z toho důvodu.“

„Pobít!“ zachechtal se kdosi.

Dunbar neřekl nic, jen vrhl tím směrem naštvaný pohled.

„Odsunout do zázemí,“ řekl další zcela vážně, „Poslat do Kingtownu...“

„Což znamená přesunout starost o ně na někoho jiného...“

Když bude nejhůř, postaráme se o ně! Navrhla v jeho hlavě dcera Clarissa. Od začátku války byla mnohem aktivnější než kdykoli dřív. Dunbar uvažoval, co je toho příčinou; nejspíš nikdy neměla žádnou možnost se prosadit.

„Na jak dlouho nám stačí zásoby potravin?“ zeptal se.

„Dva až tři dny – pokud jim do šlichty namícháme kůru a listí. Když jim to ochutíme kořením, nepoznají rozdíl...“

„Jejich zásoby jsou na dně jezera – spolu s kolonou!“ dodal další.

„Hm – tak dík!“

„Moje vina to není!“

Opět se někteří ohlédli na Myšku. Ani teď se nehnula.

„Uzavírám poradu,“ řekl Dunbar, „Uzávěry: zajatce držet v táboře, dokud o nich definitivně nerozhodneme. Kdo to dokáže, bude mezi nimi dělat výběr vhodných jedinců. Začínám uvažovat o možnosti... vyjednávat.“

„S nepřítelem?“

„Z humanitárních důvodů jim většinu těch mužů vrátit. Jsou mezi nimi také ženy; spojařky, ošetřovatelky, pomocnice v kuchyni. Naštěstí ještě nebyli v tak zdivočelém stavu, aby je ušlapali jako slabší...“

„Ženy?“ zeptal se Richard se zájmem, „Nejsou třeba vhodné...?“

„Ne; a zakazuji jakékoliv experimenty. Jejich vztah k sexuálním hrám je zásadně odlišný od našeho; hluboce by se urazily...“

„Nelíbí se jim sex?“

„Považují jej za zahanbující. Vysoce negativní ve všech směrech. Dlouho by ti trvalo, než bys ty zábrany odstranil. Psychologie...“

„Až ta válka skončí, docela rád bych se tím zabýval!“

„Až ta válka skončí...“ Dunbar málem vybuchl, ale udržel se a nakonec větu nedokončil. Mávl rukou: „Konečné resumé: Udržovat zajatce v táboře. Rozhodnutí později. Prozatím se soustředit na případné další vojenské operace. A WZ Myška: odpočívat, spát, relaxovat. Konec!“

Důstojníci se rozcházeli. Myška se taky zvedla a mechanicky jako stroj se pohybovala, kam ji Ríša postrkoval.

„Dokážeš mě uspat?“ řekla, „Tak to udělej!“

Spala, ale rozhodně ne klidným spánkem. Mluvily k ní hlasy; vlastně ne, ty zprávy se netýkaly jí, nýbrž něčeho jiného, vzdáleného. Byla docela dobrá telepatka, ale za docela jiných okolností než teď; neustálý vzdálený šum ji nyní neuklidňoval, spíš jí bránil odpočívat. Všichni, kdo vnímali, se ze všech sil snažili jí pomáhat, ale...

Tady už lidská síla nestačí, zasáhla Terezka, Zkusila ses obrátit na svoje Ochránce? Možná by mohli...

Nevím. Chci jen odpočívat! Nic víc! Prosím!

Zkuste kolem ní udělat ticho!

Během několika chvil se skutečně ocitla v tichu. Oddychla si a usnula; ale sotva si trochu odpočinula, začalo jí uklidňující šumění chybět. Už si na ně příliš zvykla, jako všechny čarodějky.

Neprobudila se, taky však nespala. Nacházela se v podivně neurčitém stavu; nebyla si jistá, zda si to přeje či nikoliv. Potřebovala by si důkladně rozmyslet, po čem vlastně touží... jenže...

Klid, mami. Zůstaň v klidu a ničeho se neboj!

Zaměřila se, v podstatě automaticky. „Kdo je to?“

Nemusíš mluvit nahlas. Jsem tvoje dcera. Nejstarší dcera.

Je vás víc?

Jsme zde, mami. Byli jsme tvé děti už v jiných životech. Někteří. Pak jsou takoví, co už dlouho nebyli v těle, a chtěli by. Čekáme tady; dost nás mrzí, že to tentokrát nedopadne...

Dík, to jste mi pomohli. Mě to taky mrzí... Můžu někoho z vás vidět?

Z neurčitého příšeří se vynořila dívenka, tak sedm – osm let. Z vyholené hlavičky splývaly dva copánky jako myší ocásky. V levém obočí měla třpytku.

Takhle jsi vypadala zaživa?

Takhle jsem chtěla vypadat teď. Ještě mám šanci...

Myslíš tím, že jsem těhotná?

Bohužel ne. Musela bys zrušit blokádu. To já nemůžu. Nesmím!

Ukaž taky ty ostatní!

Vynořovaly se z nejrůznějších skrýší; všechny mezi pěti až deseti lety, různé barvy pleti, vlasů a očí. A všechny velice krásné; Myška prozatím pomyšlení na děti odkládala někam mezi nesplnitelné sny. Ale teď je velice chtěla, dokonce všechny najednou.

Pomáháme ti! Budeme tě podporovat, co to půjde! Chtěli bysme žít!

Já bych taky chtěla, ale... proč jste se neozvali dřív?

Nemůžem. Je okolo tebe pořád tolik lidí... živých lidí! My se dostaneme ke slovu, až když nastane ticho!

Myška měla pocit, že se každou chvíli rozbrečí.

Udělám všechno co půjde, abych... začala slibovat.

Náhle jeden z chlapců, pak i všichni ostatní zbystřili pozornost.

Ach né! To snad né! zalkala holčička.

Co se děje?

Myška se probudila, vyřítila se ze stanu. Rychle se rozhlížela; leopard, který střežil její klid, ježil hřívu, natáčel slechy a mrskal ocasem.

„Motory! Motory nahoře na obloze! Letadla!“

POPLACH! zařvala Myška.

Nad lesem se vynořilo několik letadel. Proletěla nízko nad táborem, jejich kulomety chrlily oheň; pak se začaly sypat bomby. Dunbarovi vojáci vybíhali z přístřešků a stříleli z ručnic, bohužel marně. Jednomu ze strojů se podařilo rozehnat stádo koní na pastvině; pilot pronásledoval prchající zvířata, střílel do nich a smál se při tom.

Střílejte kus před letadla! velel Dunbar, Letí příliš rychle, nezasáhnete přesně! Snažte se trefit motory!

Myška se rychle pokoušela vymyslet účinnou taktiku. Pokusila se mrštit po letadle ohnivou kouli, ale taky nezasáhla.

Pak náhle ucítila smrt dalších lidí, zcela nezúčastněných. Umírali náhle, v hrozném strachu a... nepochopení. Ptali se: Proč, proč, proč?

Bombardují zajatecký tábor! hlásil někdo.

Vědí, že zabíjejí svoje lidi?

Je jim to fuk. Stejně je považují za ztracené...

Myška cítila, jak se v ní vzmáhá vztek. Tohle jim nedaruju!

Znič je, mami! My ti všichni pomůžeme! ječely tiché hlásky.

Letadla se právě obracela; Myška si promnula prsty, pak vztáhla ruce a do cesty jim postavila silovou přehradu. Ne velkou, na to neměla sílu; jedno letadlo do ní narazilo křídlem, to se ulomilo a stroj se bezmocně řítil někam do skal. Dalšímu zvýšila teplotu v motoru; vzplanul a pilot se teď marně snažil situaci zvládnout.

Mami, pozor!

Dlouhá dávka z kulometu rozryla půdu u jejích nohou; kulky ji zasáhly jen dvě, přesto však klesla na kolena a svíjela se bolestí.

Tehdy pochopila, že to je konec. Už nikdy se jí nenarodí ty děti. Nikdy nedostane příležitost...

Přemýšlela, jak se rozloučit. Nakonec řekla: Žijte dlouho a šťastně.

Ze všech sil provedla transformaci. Nemyslela na zpětný chod; na to už nebude mít sílu. Roztáhla blanitá křídla, nadskočila a vzlétla.

Piloti zcela nečekaně spatřili, jak na ně útočí gigantický netopýr. Něco jako myš s blanitými křídly; z úst vyčnívaly krvesavé špičáky. První, který ji uviděl, zděšením zahnul do strany a srazil se se sousedním strojem; oba vzplanuly a řítily se dolů.

Myška však chtěla dostat velitele letky; věděla, který to je, hovořil se svými podřízenými rádiem a to dokázala odposlouchávat. Zřejmě už věděl něco o přeludech, protože se možná vylekal, ale neustále do ní střílel z dvojitého kulometu. Ačkoliv měla hodně odolné tělo...

Snesla se na jeho letadlo a objala je křídly. Pak změnila každý atom svého těla na žhavý plamen; a spolu s ním se změnila v nic.

Ahoj mami. Tak už jsi zase s námi – ale tak jsme si to nepředstavovaly.

„Situace?“ zeptal se vévoda Dunbar.

„Katastrofální. Mezi našimi... tak dvacet mrtvých, ale spousta koní. Nejvíc utrpěl zajatecký tábor; nasypali tam spoustu bomb...“

„Kobercové bombardování! Ze začátku neutíkali, byli to přece jejich letci! Když to pochopili, bylo už pozdě... většina zahynula. Škoda jich!“

„Co ti zbývající?“

„Ty už nějakým způsobem uživíme...“

Richard byl otřesený. „Možná se mýlíme. Prostě se spletli; hodně zajatců bylo bez oděvu, vyhřívali se na slunci... Mysleli, že jsou to naši!“

„Ty se mýlíš! Vydali rozkaz zastřelit každého kdo je podezřelý, že je pod naším vlivem. Říkají tomu... kontaminovaný.“

„Ať se pomlátí mezi sebou třeba všichni!“

„Bohužel, ztratili jsme i naše. Nejhorší je, že zahynula Myška!“

„Jak se vlastně jmenovala, Ríšo?“

„Michelle Dominique de Saint-Verent. Pravá princezna ze starého rodu.“

„No jasně. Princezny neprchají z boje...“

Náhle Dunbar zbledl a ruce se mu rozechvěly.

„Je to ještě horší...“

Císařovna Diana byla přítomna té chvíli; seděla s vévodkyní Julií v její odpočívárně, popíjely kávu a pojídaly zákusky a ovoce, které jim přinášela Clarissa. Dívka byla velice hrdá, že může o matku a císařovnu pečovat, pobíhala sem tam a hlavně se starala, aby si každý všiml jejího nového účesu: půlku hlavy měla zelenou, půlku oranžovou a prostředkem vyholený pruh dost široký, aby se tam vešly vyleptané stříbrné hvězdy. Tak ji vyzdobili kluci o posledních orgiích.

Julie a Diana se příjemně vyhřály v lázni, nechaly se promasírovat a celé tělo natřít vonnými oleji. Při tom projednávaly zřízení zajateckého tábora; Clarissu jmenovaly velitelkou, byla akorát tak stará, aby dostala nějakou významnou funkci. V té souvislosti jí Diana přidělila důstojnickou hodnost; teď Cla trénovala vytváření přiměřeně honosné uniformy, aby ji zajatci brali aspoň trochu vážně.

Když se Julie zarazila uprostřed slova, Diana zbystřila pozornost. Julka postavila šálek, ruce se jí chvěly. „Ne, to ne!“ vykřikla, „Iris! Sif!“

„Stalo se něco?“ vyskočila Diana.

Julka neodpověděla; tepovala něco kamsi do neznáma.

„May! Prosím... to přece ne!“

Pak se zavlnil vzduch a objevil se holografický obraz. Gina v kosmonautické kombinéze stála před stíhačkou přichystanou ke startu; přílbu držela v ruce, vlasy ostříhané na ježka. Za ní vyčkávali drsnokřídlec a dva těžce vyzbrojení Ještěři, podle vzhledu nájemní žoldnéři. Kdesi v pozadí hořelo a blýskaly výbuchy.

„Ahoj, mami! Už to asi víš... Iris a Sif už nejsou. Vedly útočnou letku; moc se za ně omlouvám, ale to se nedalo zvládnout. Jo, a teta May-Britt, ta velela obraně Centrály. Vypadá to, že Centrálu vymazali ze světa. Já se už taky chystám... vrátím jim to za všechny, slibuju!“

„Gino! Dceruško!“

„Klid, mami! Moc nebreč... Já taky nebrečím. A vyřiď Clarisse, že teď je ona nejstarší dcera. Tak ať tě aspoň trochu poslouchá!“

Julie se rozplakala.

Gina zvedla po elfském zvyku dlaň s roztaženými prsty.

„Žijte dlouho a šťastně!“

Pak zmizela.

„Provázej tě Bůh, dceruško!“ zašeptala Julie.

A Diana pocítila, jak má zoufale prázdné ruce.

Tím končí první kniha o Válce.  

 3.12.2001

© 2001 Mojmír Kříž

30.05.2021 11:39