Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tomáš Baarfelt tázavě zvedl oči, když mu Richard položil na stůl zlatý kříž s rudými kameny. Vzal jej do ruky a zkoumal auru. Pak řekl:

„To byl Lasquierův.“

„Ano. potom ho nosil Černý Lord.“

Arcibiskup neřekl nic. Jen zlehka přejížděl dlaní po kovu.

„Co mi povíš na mé tažení proti Černému Lordovi?“

„Je třeba vůbec něco říkat?“

„Zvítězil jsem. Kdo zvítězí, má pravdu.“

„Ne vždycky. Tvoje pravda se obrátí proti tobě.“

„Je ti ho líto? Mně skoro taky. Ale byl to zločinec a nezasloužil si nic jiného než smrt.“

„Mnoho lidí zaslouží smrt a nedostane ji.“

„Tenhle ji dostal. A je to správné.“

„Když si to myslíš, je to pravda. Ale pamatuj si, že jiní si možná myslí něco jiného.“

„Lidé, na kterých záleží?“

„Jak komu.“

„Mně nezáleží na nikom. Jsem sám soudcem svých činů.“

„Lidé řeknou, že jsi nejednal správně.“

„Znovu opakuji: byl zločinec. Zasloužil smrt.“

„To je pravda. Nebráním jeho, bráním tebe, chlapče. Jeho smrt padla na tvoji hlavu. To je zlé.“

„Neprolil jsem jeho krev.“

„Právě to je nejhorší.“

„Tomu nerozumím.“

„Arminům nevadí prolitá krev, byla-li prolita řádným a čestným způsobem. Ale vadí jim neúcta k bojovníkovi.“

„Černý Lord nebyl bojovník! Byl to ubohý pitomec, člověk, jehož život ani nestojí za slovo!“

„Kdo ty jsi, abys soudil služebníka cizího? Nesuď jiné, abys sám nebyl souzen. Ten, kdo bude soudit tebe, tě bude možná také považovat za něco, co nejsi. Černý Lord byl nejmenším z našich bratří; jeho rozum byl zatemněný, jeho činy pochybné, ale jeho srdce bylo čisté a bilo pro vlast. Jako naše. A ty jsi ho urazil.“

„Stejně neexistovala žádná možnost, jak ho zachránit.“

„Nezasloužil si, aby byl zachráněn. Ale zasloužil si, aby padl zbraní, jako muž. Chladnou zbraní. Tvojí zbraní.“

„Ty myslíš, že jsem ho měl zabít?“

„Baarfeltové měli často nepřátele – a často je zabíjeli. I já. Ale vždy vlastní rukou a vždy posvátnou čepelí. Ti, které jsem zabil jinak, si nezasloužili, abych jim prokázal čest. Nebyli nic. Ale Černý Lord byl Armin a šlechtic. Neměl jsi k němu být krutý a nechat ho zemřít v hanbě.“

„Kdybych ho zabil vlastní rukou, odsoudili by mne všichni. Řekli by: domorodec zabil domorodce!“

„Byl by to spor mezi dvěma Arminskými šlechtici. Princ může mít nepřátele a smí svoje spory řešit soubojem. Ale vydat druhého nepříteli, aby ho zabil nečestně, je zbabělé. A ty přece nejsi zbabělec, Ríšo!“

„To nebylo ze zbabělosti!“

„Přesto. Tvůj čin se podobá činu člověka, který byl uražen a který namísto, aby si zjednal právo zbraní, se obrací na soud, aby jeho soka ztrestal. Nesmyje urážku a přičiní novou, která slove: udavač.“

„Soudíš příliš přísně, otče!“

„A nejpřísněji ty, které miluji. Nepodezřívám tě ze strachu; sám jsem tě kdysi učil bojovat kordem, a po mně Denis, který je nejlepším z šermířů. Ale lidé tak budou soudit. Možná i ti, kteří jsou ti blízcí.“

„Je to můj osud a řídím si ho, jak uznám za dobré.“

„To je správné. Ale až budeš stát před Soudem, zamysli se nad tím, co jsi právě řekl.“

„Ty nepřeješ mně, ale mým nepřátelům, otče!“

„Já přeji tobě. Ale osud přeje tvým nepřátelům – a mě to bolí stejně jako tebe. Udělal jsi chybu, Richard, ale není to chyba neodčinitelná. Dělej, jak umíš – ale vrať se na cestu práva a spravedlnosti.“

Richard mu chvíli hleděl do tváře.

„Budoucnost ukáže, která cesta je správná, otče!“

„Doufejme. Přeju ti na ní mnoho štěstí, synu...“

Krátce po návratu přišel Richard o Arianne. Už na první pohled si všiml, že s ní něco není v pořádku; když se zeptal, nedala se moc prosit.

„Budu muset zmizet. Pomůžeš mi?“

„Cos provedla?“

„Právě že nic. Ale mám problém. Víš snad, že se chystá pořádek v evidenci obyvatelstva, vydávání nových průkazů...?“

„No a co? K vydání osobní legitimace stačí svědectví dvou ověřených osob, že tě znají. To není problém!“

„Zároveň s tím se mají dělat komplexní lékařské prohlídky. Velmi důkladné.“

„A ty jsi snad nemocná, nebo co? Pořád nechápu...“

„Můj kluk, Jeremy.“

Richard se ohlédl. Malý Jeremy si hrál kousek dál na koberci. Zaslechl, že se o něm mluví, ohlédl se a usmál bílými zoubky. Bylo to roztomilé tříleté dítě, na první pohled dokonale zdravé.

„Problém je, že není tak docela člověk. A bojím se, že při prohlídce...“

Richard se otočil a pozoroval Jeremyho. Potřásl hlavou.

„Co teda je, když není...?“

Arianne vzdychla. „Říkala jsem ti, že jsem sloužila na Atanoru? Kamarádka WZ Saskia mě vzala s sebou do jednoho spřáteleného světa. Na Atlantidu.“

„O té jsem nikdy neslyšel!“

„Svět, ve kterém Atlantida nebyla zničena. Ani Gondwana; zato nevznikla mocná civilizace ani v Evropě, ani v Americe. Jejich svět je vyspělejší než náš, ale vzdal se rozvoje techniky, raději se snaží o osobní zdokonalení. Skvěle se vyznají například v genetice.“

„Aha. A zkusili tě prokřížit.“

„Už jsem měla malou, takže bylo ověřeno, že jsem plodná a skvěle zdravá. Sáša mi nabídla, abych zkusila dělat chovnou klisnu.“

„Spousta žen by se urazila. Braly by to jako ponížení...“

„Proč? Nikdy po mně chlapi nejeli tak jako tam. Byla jsem úžasnej exot, každej mě chtěl. A skvěle umějí uspokojit holku. Dokážou měnit tvary těla, jak je zrovna potřeba, svoje i druhých...“

„Jeremy!“ Richard kývl na kluka, aby přišel blíž. Důkladně ho prohlížel; malému to bylo fuk, na všelijaké prohlídky byl zvyklý. Vypadal skvěle, jako všichni míšenci; pleť trochu šedohnědou, vlasy neurčitého tmavého odstínu. Jenže oči do zlatova a roztažitelné panenky.

„Dokážeš si představit, co by s ním udělali, kdyby se to někdo dozvěděl? Tahali by ho po výzkumných ústavech...“

Richardovi se vkrádala na mysl otázka: Nemohlas být opatrnější?

„Nemůžu za to, že se změnily priority! Když jsem se rozhodla ho zplodit, byla to nejlepší možná věc, jakou jsem mohla udělat. Navíc jeho otec se mi moc líbil; tak jsem se nechala zbouchnout. Oplodnil mi tři vajíčka; jedno jsem si nechala, druhé chtěl donosit otec a třetí jsme implantovali jeho sestře pro případ, že by to nevyšlo. Bylo dohodnuto, že Jeremy bude vyrůstat v Arminu a až povyroste, navštívíme Atlantidu a porovnáme děti. Co bude potom, jsme neřešili. Byl to experiment.“

„Ta odlišnost bude patrnější?“

„Čím dál víc. Pochop, v jejich světě existují sapientní šelmy už dlouho a mnohokrát vkřížily své geny do lidské populace. Lvi a tygři tam chodí jen po zadních a ruce mají s krátkými drápky...“

„Sex s nimi sis taky zkusila?“

„Samozřejmě! Třeba skvěle lížou, to jim zůstalo...“

„U lidí může otec donosit dítě?“

„Snadno. Mění si těla, jak potřebují. Saskia chtěla, abych tam zůstala, že mi malýho vytáhnou dírou v břiše, ale já si chtěla porod vychutnat. Snad jsem udělala životní chybu.“

„Nebo taky ne. Jak dopadla Atlantida, napadli ji?“

„Nevím. Nikdo neví. Hned ze začátku přerušili kontakt.“

„Jak bude Jeremy vypadat, až vyroste?“

„Taky bych ráda věděla. Jeho otec byl krásnej. Holky by se ti taky líbily, v pravým smyslu kočky. Nádherný, pružný, mazlivý...“

Richard se na chvíli zasnil. „Kam půjdeš?“

„Kamkoliv. Někam, kde můj syn bude moci žít.“

Kývl. „Seženu ti doklady. Věrohodné.“

„Třeba se jednou vrátím. S cizím pasem budu vítaná a nedotknutelná.“

„S cizími doklady můžeš žít i tady.“

„Možná bych mohla. Ale už nechci. Nevím, jak ti to mám říct... zkrátka se mi tady nelíbí, chápeš?“

„Není to taková paráda jako na Atlantidě?“

Arianne se chvíli pokoušela zformulovat svoje myšlenky.

„Třeba takhle: vždycky se mi líbil sex. Kdykoliv, jakkoliv, s kýmkoliv. Už jako malá holčička jsem na to myslela a přála si to. Když jsem vyrostla, dala jsem každému, kdo přede mnou neutekl. Když se vyskytl někdo nový, byla jsem zvědavá, jak to umí, a co nejdřív ho sbalila. Bavilo mě, když se kluci pokusili o nějaké překvapení. Občas se mi to třeba nelíbilo, ale byla aspoň legrace. Chápeš, co říkám?“

„Chápu.“

„Babička mi říkala, že sex může být i nepříjemný. Nevěřila jsem jí. Byla jsem hrozně zvědavá, co na tom může být ošklivého. Ukecávala jsem kluky, aby mě třeba zkusili mučit. A oplácela jim to.“

„Hm.“

„Od té doby, co dělám ve tvém Paláci, jsem pochopila. Znám už pár lidí, kterým bych nikdy dobrovolně nedala. Kromě jiného odcházím proto, abych je už nemusela vidět.“

„Jo. To mi připadá jako dobrý důvod. Postarám se.“

Richard svůj slib splnil. Během tří dnů.

Když jí předával pas, rozplakala se.

„Je ještě něco, co bych ti měla říct. Ale nezlob se na mě.“

„Mluv.“

„Jsi na mě hodný. Ale bojím se, že jenom na mě. Stejně bych odešla...“

„Proč?“

„Přestávám ti věřit. Nejsem si jistá, zda tvoje cesta je správná a vede k cíli. Snad jsem dokonce přestala věřit, že ty sám chceš dojít k tomu samému cíli, ke kterému jdu já.“

„Jak můžeš něco takového říct? Znáš mě lépe, než kdokoliv jiný...“

„Už ti nevěřím. Jsi člověk, který dokáže zabít druhého nečestně. Člověk, který má svoje divné záměry, jaké já nedokážu proniknout svým hloupým rozumem. Nejsem tak chytrá jako ty, ale jedno vím: ten muž neměl zemřít. Měl jsi hledat a nenalézat. Tak tomu rozumím já.“

„Možná, že jsi opravdu... méně chytrá. Nemysli na to!“

„Možná máš pravdu. Ale já už tě nemám ráda.“

Ani se nepomilovali na rozloučenou.

Zavedení pořádku do evidence obyvatelstva bylo nezbytně nutné; především bylo třeba zjistit, komu vlastně co patří a kdo má právo s čím disponovat. Objevovali se lidé, kteří zdědili nejrůznější majetky a měli na to papíry; ti lidé však dokazovali svoji totožnost pouze svědectvím dalších dvou takových a úřady měly jisté pochybnosti. Nebylo by to zvláštní, kdyby přišli hned po válce; ale oni se objevovali až v případě, že začal spor o majetek, s přesně takovými dokumenty, aby spolehlivě zablokovali jakékoliv nároky.

Armin se stával právním státem. V právním státě platí, co je napsáno na nějakém papíře, spolehlivě ověřeno svědectvím řádných lidí a tak vůbec. Co dělat v případě, že všichni jistě vědí, že ty údaje jsou nesprávné, ba nesmyslné, ale nelze to nijak dokázat? Mlčet a vztekat se. Což bylo přesně to, co vládní úředníci mohli dělat.

Kromě spousty podezřelých domorodců s podivnými doklady existovali lidé, kteří volně jezdili do země a ze země s naprosto spolehlivými dokumenty ze třetích zemí. Byli cizinci; a cizince stát všestranně podporoval. Že se až příliš vyznají v místních poměrech, hovoří mnoha jazyky včetně dialektů šelem a dokonale ovládají zbraně? No a co? Jejich doklady říkají jasně, že přijeli z Kolumbie, Lichtenštejnska, Malty, Bahrajnu, Albánie... odkudkoliv. Věřme jim, určitě jsou v pořádku.

Richard Baarfelt se v těch časech zabýval pouze dobročinnými aktivitami. Z laskavosti a dobrého srdce pomáhal každému, kdo se na něj obrátil s prosbou o pomoc. V tomto světě existuje příliš mnoho zla, je tedy povinností každého, kdo má tu možnost, konat Dobro. Richard dobré skutky konal. Jistě, existují lidé, kteří konat Dobro nechtějí; z pošetilosti či neinformovanosti se přiklánějí na stranu zla. Takové navštěvoval a vyjednával s nimi, často dlouho a úporně; prosil a naléhal, až konečně pochopili, jaká je správná cesta. Vysvětloval jim, že pokud zůstanou hluší k prosbám nešťastníků, mohlo by se stát, že ani je nikdo neochrání, pokud nešťastnou náhodou upadnou do obtíží. Je to svého druhu pojistka proti neštěstí; kdo se přikloní na stranu Dobra, nemusí se ničeho bát. Jinak...

Jistě, existovali lidé skutečně do morku kosti prohnilí a špatní. Takové si Richard poznamenal do své paměti; přijde chvíle, kdy také oni budou něco potřebovat. Zajisté se jim nebude mstít, to by bylo ošklivé; naopak jim dá jasně najevo, že přestože se dopustili mnoha ohavných činů, on jim prokáže dobrodiní a pomůže z problémů. Jak by mohli takového nemít rádi?

Nesmírně rád zajišťoval lidem léčení, bydlení a práci. Jistě, nešlo to hned; existovala rychlá pomoc v nouzi a pak dlouhodobá, mnohem účinnější. Lidé potřebují žít v klidu, mít dobrou práci, kterou by uživili svou rodinu a hlavně mít perspektivu. Za to jsou ochotni vydat, co je v nich dobrého. Proto je nutno mít známosti na bytovém úřadě, v nemocnici, ve škole, možná taky na magistrátě. Na velení armády a policie se to samo sebou rozumí. Pak je dobré mít určité množství akcií různých podniků; když se zatelefonuje jejich personálnímu odboru, v příznivých případech najdou vhodné místo pro schopného odborníka. A my jsme schopní odborníci, ne?

Například se dá spousta lidí umístit v různých službách. V turistickém ruchu, třeba. Do země rádi jezdí turisté; potřebují průvodce se znalostí jazyků, šoféry, číšníky, kuchaře... různé specialisty. Že nemáš žádný řidičský průkaz, přestože umíš řídit tank a stíhačku? Přítel, co dělá instruktora autoškoly, ti ochotně vydá diplom, že jsi u něj vykonal zkoušky včetně testů. Přítel policista z dopravky ho podepíše. Přítel automechanik ti prodá na výhodný úvěr nádherně naleštěné auto, jako by zrovna vyjelo z brány automobilky. Přítel z cestovní kanceláře ti dohodí zákazníky...

Chce to pouze jediné: i ty bys měl být přítel. Občas se může stát, že se na tebe někdo obrátí s prosbou. Buď laskavý a neodmítej; je to nečestné, bezbožné, mrzké a mohlo by ti to přinést neštěstí. Nejsi přece tak pošetilý a hloupý, aby sis přivodil smůlu?

Richard nikdy nepřijal za svoje dobré skutky žádnou odměnu. Naopak, dával vysoké částky na dobročinné účely a vybízel ostatní, aby činili totéž. Taky založil fond na podporu chudých a potřebných; řada dobrých lidí se rozhodla na něj přispívat. Z dobroty srdce, to se rozumí. Dobročinný fond pravidelně vydával přehled o svých akcích, aby každý jasně viděl, jak byly jeho peníze použity. Ti nejvíce zasloužilí o tom dokonce mohli rozhodovat.

Proč vlastně špatní lidé, zejména ze sekty Zlých Jazyků, pořád používali tak ošklivá slova jako mafie, zločin, spiknutí a podobně? Že existuje obchodní společnost, která do země přiváží potřebné věci a naopak vyváží jiné, po nichž touží lidé v zahraničí? Copak to není dobrý skutek? Například: existuje staré arminské umění. Sochy a obrazy z chrámů, mnohdy původně majetek šlechtických rodů, dědící se dlouhá staletí. Bohatý sběratel takové věci ocení; jenže vláda má pochopitelně námitky proti vývozu bez povolení a bez cla. Ošklivá vláda! Jak si pomoci? Třeba zaměstnat šikovného řemeslníka, který umí udělat věrnou kopii. Na tu seženeš vývozní povolení vcelku snadno; pak vyměníme kopii za originál a ten prodáme uměnímilovnému zájemci. Bude to trochu dražší, ale riskujeme kriminál, chápete?

Staré arminské umění bylo většinou nábožensky zaměřené. Některé sošky či obrazy jsou navíc zázračné, přinášející štěstí. Až natolik, že by je měl po cestě k zákazníkovi provázet kněz či čaroděj příslušné sekty, aby jejich kouzlo nevyprchalo. Dotyčný mág prověří budoucí umístění, zajistí vhodnou instalaci, poskytne majiteli návody k případnému uctívání a postará se, aby nedělal hrubé chyby. Při tom vyléčí členy rodiny, kteří mají nějaké obtíže, a poradí dalším, kteří si choroby neustále způsobují sami. Pokud to bude vůle boží, mohl by si dokonce někde na druhém konci světa zřídit pobočku své sekty a stát se velkým guruem.

Takový člověk se hodí. Už proto, že může vést pobočku naší dobročinné nadace. Ve většině zemí nemusí náboženské společnosti platit daně, naopak se mohou domáhat vládní podpory. Když dokážou, že prospívají věřícím, to je samozřejmé; ale to my pochopitelně děláme. Například zajišťujeme cestování věřících na místa vhodná k uctívání; i to je dobrý skutek, ne?

Jeden z nejrozšířenějších je trh s léky. Spousta lidí je nemocných; není snad povinností nás, služebníků božích, abychom trpícím ulevovali? Existuje spousta léčivých rostlin, z nich se vyrábějí přípravky a léčiva, a potom se provádí distribuce. Pod dohledem schopných léčitelů, to se rozumí. Richard za tím účelem založil několik výroben, které časem přerostly v továrny. Ty zajišťovaly práci velké spoustě lidí. Dál pomáhaly zemědělcům, kteří pro ně mohli pěstovat rostliny na velkých plantážích. Bylo to výnosnější než pěstovat obilí a zeleninu. Oni se sice najdou závistivci, co tvrdí, že účinnost oněch léčiv je malá či vůbec žádná; ale věřili byste jim, když máte potíže a žádný klasický lék není schopen je vyléčit? Tak vidíte!

Ale zlí lidé si pokoj nedají a neustále pomlouvají. Zatímco my vyvážíme léky a snažíme se pomáhat trpícím, oni si nenechají vymluvit ošklivé slovo: drogy. No jistě, každý lék se dá zneužít, když je léčitel nezodpovědný, ale to není vůbec náš případ, my se o nemocné staráme! Léčíme dokonce drogovou závislost; je to sice nákladná a obtížné, ale co bychom neudělali pro trpící lidstvo? Drogové dealery naopak pronásledujeme a snažíme se přesvědčit je, aby už neškodili. Tak co nám chcete vyčítat?

Než nad Richardovým podnikáním zatáhneme oponu, musíme říct něco poněkud méně hezkého: jeho činnosti by prosperovaly ještě víc, kdyby byl pilnější a soustavněji pečoval o jejich rozkvět. Jenže Richard byl bohužel nestálý, lenivý a často lhostejný. Dokud ho to bavilo, snažil se; ale když se taková záležitost rozběhla, fungovala v podstatě sama a nepotřebovala jeho aktivní zásahy, přestal jí věnovat pozornost a vrhl se na něco jiného. Tak založil řadu aktivit, ale postupně se od nich odtáhl. Nicméně fungovaly.

Zatím.

Ve městě se oslavovalo. Vláda vyhlašovala různé oslavy často, ale tahle vznikla sama od sebe; vyhlásili ji mladí, když vzpomínali na domov a těšili se, že končí zima a probouzí se nové jaro. Byl poslední den měsíce dubna, zítra měl začít máj; tady v Arminu to mnoho neznamenalo, leda pro dělníky a přívržence Radikálně socialistické strany, kteří na Prvního máje svolávali své demonstrace. Přesto měl tento svátek až nečekaný úspěch u mládeže, ať se zajímali o politiku či nikoliv; oslavovalo se nejen ve všech krčmách a barech, ale i pod širým nebem u řeky, kde byly zapáleny ohně. V přístavu vystřelovali barevné rakety, mladí zpívali a tančili kolem ohňů. Ze starých hadrů vytvořili barevné loutky, v sukních a s košťaty, a vrhali je do plamenů; říkali, že upalují čarodějnice.

Z balkónu obytného křídla zámku pozoroval ruch ve městě jeden starý muž. Obvykle se o dění venku příliš nezajímal, nikam nevycházel a nekomentoval nic, co se dělo. Dnes se mu však rozechvělo srdce a pocítil touhu.

„Je Belthine, lásko moje,“ zašeptal, „Den, kdy se probouzí jaro! Cožpak ani dnes se neslituješ, a nepřijdeš mne potěšit?“

V jeho pracovně bylo nehybné ticho. Jen hodiny tiše odtikávaly čas.

„Lásko moje,“ opakoval, „Smiluj se nade mnou! Je přece Belthine! Je den, kdy každý má být se svou dívkou a má být šťastný! Na horách vzplanuly ohně, mladí tančí kolem nich a líbají se se svými děvčaty! Až je přemůže vášeň, odvlečou je dál od ohně a zmocní se jich, aby vykonali posvátný obřad zplození a probudili jaro světa... Prosím, vrať se mi!“

Ale nikdo neodpovídal.

„Ach, Diano!“ zašeptal a svezl se do křesla.

Byl krásný den a do města vyrazily průvody. Některé povolené, umírněných stran, ve kterých pochodovali dobře placení zaměstnanci slušných podniků se svými ženami a dětmi, ve slavnostním oblečení, s praporky a mávátky. Jiné vedli radikálové, ti nejodhodlanější v kuklách zastírajících tvář, s basebalovými pálkami, klacky a improvizovanými štíty, připraveni pořádně se porvat, ať už s konkurencí nebo s policií. Jejich dívky s tvářemi pomalovanými divokými ornamenty je povzbuzovaly křikem a skandovanými hesly.

Už od rána se po městě roznesla zpráva: císař Arminský, sir Charry de Guyrlayowe, ulehl na lože a sešlo se k němu konsilium všech možných lékařů, narychlo povolaných z předních klinik. Ta nemoc je srdeční infarkt; v noci jeho srdce nevydrželo všemožnou námahu a rozčilování, jemuž byl denně vystaven, a nyní se chystá vypovědět službu.

Mnoho lidí to čekalo. Především Monty Draggon, kterému svitla naděje. Ve své funkci ministerského předsedy mu nebylo nijak zvlášť skvěle, už na něho začaly dopadat druhé konce klacků, které kdysi neuváženě vrhl po jiných. Kdyby císař zemřel, bylo by místo prázdné; a ježto princ Lera je mrtev, bude nutno obsadit trůn. Monty Draggon je nejmocnějším mužem v Arminu a mohl by to být on, kdo se ozdobí těžkou zlatou korunou. Byl si jist, že jeho zahraniční přátelé jej podpoří; odpor starého konzervativce generála Coxona se svými stoupenci snadno přemůže.

Pochopitelně nehodlal Draggon nic ponechat náhodě. Zajistil, aby se císař odebral na onen svět neprodleně a bez zdržování; za tím účelem k němu nepustil žádného z domorodých šarlatánů, nýbrž pouze ctihodné lékaře s diplomy z předních univerzit. Svým přívržencům taktně naznačil, že uzdravení vzácného pacienta není žádoucí. Lékaři pochopitelně nemohli dát císaři ránu z milosti přímo, bylo jich celé konsilium a jeden hlídal druhého; nicméně Monty soudil, že jejich schopnosti budou stejně účinné jako ostrá dýka.

Přes všechny potíže, jimiž císař trpěl, však pořád ještě žil. Monty musel přivolit, aby byl zaopatřen svátostmi umírajících, což je základní morální povinností křesťana. Kromě toho si císař přál vyzpovídat se svému zpovědníku a nejbližšímu příteli, jímž byl Tomáš Baarfelt, kingtownský arcibiskup a arminský kardinál. A protože byl Baarfelt nadán obzvláštní přízní generála Coxona, bylo mu umožněno přijít do paláce k umírajícímu.

Tomáš Baarfelt vykázal všechny z místnosti, neboť císař se hodlal zpovídat. Ta zpověď trvala asi dvě hodiny, po něž byly dveře zamčeny a hlídány císařovou osobní stráží – potom se otevřely a kardinál vyšel. V první chvíli si muži, čekající venku (byl mezi nimi i Draggon) neuvědomili, jaká se s ním stala změna; totiž řídké bílé vlasy zmizely a kardinálova hlava byla úplně holá.

Potom se objevil druhý muž. Císař vyšel z místnosti, oblečený jen do ručníku omotaného okolo boků. Někteří strážní už jej viděli nahého a pamatovali si, že měl tělo porostlé hustými tmavými chlupy, zvláště na prsou, rukou a nohou; nyní měl tělo hladké, hlavu vyholenou a tvář, na které již vyráželo nepořádné strnisko, rovněž. Ale jeho oči hleděly přísně a hrdě, nebylo na něm znát žádné choroby.

Byla to strašlivá rána; především pro cizí důstojníky, kterým byl takový pohled zcela nepochopitelný. Armini se začali podezřele ušklíbat a očima se domlouvali; ale kardinál kráčel pevným krokem mezi nimi a císař šel za ním, dokonce podstatně pružněji než předtím.

„Veličenstvo... proboha, jak je možné, že...“ zajektal důstojník stráže, „Byl jste přece nemocen...“

„Uzdravil jsem se,“ řekl císař klidně, „Je na tom snad něco divného, pane? Jsem zdráv a silný jako vodní buvol!“ Na dotvrzení svých slov uchopil muže za opasek a vyzvedl vysoko do výšky, „Už mi věříte?“

„Ale... co ten zvláštní účes?“ zeptal se Draggon úlisně.

„Rozhodl jsem se, že mi to už moc neslušelo. Kromě toho, byl přece jarní svátek Belthine, den obzvláště vhodný k radikálním změnám účesu. Teď mi to sluší líp – nebo snad ne?“ přejel je pohledem, pod kterým mu byli tak bezvýznamnou věc ochotni odpřisáhnout. Potom zmizel ve své oblékárně. Rovněž kardinál Baarfelt během té rozmluvy zmizel jako pára; zřejmě už byl na zpáteční cestě do své mnišské cely.

Teprve teď se mohli důstojníci mezi sebou začít dohadovat, co to vlastně kardinál s císařem prováděl; všeobecné mínění příliš nepřálo myšlence, že se císař tak náhle uzdravil.

„Je to jasné!“ řekl Draggon svým nejvěrnějším, „Zapálil ten jejich oheň a omyl ho; celé tělo, proto mu shořely vlasy. A zřejmě i Baarfelt byl ponořen v ohni, proto má vlasy pryč. To je bezpečné znamení...“

„To ovšem může kdykoliv opakovat; zachránit císaře, kdyby se záchvat opakoval!“ řekl někdo.

„To bohužel ano. A zabránit tomu nemůžeme, pokud... generál Coxon nezakáže kardinálovi přístup.“

„Kdo všechno to ještě umí?“

„Těžko říct. Uměly to dívky vychovávané na Atanoru. Čarodějka Valérie a její děti, taky Baarfeltovy dcery a jejich potomci. Možná i někteří jiní. Bylo jich dost, ale většina za války zahynula!“

„Čarování s ohněm bylo zakázáno zákonem!“ připomněl kdosi, „Mohli bychom kardinála obžalovat z čarodějnictví!“

„Kardinála by soudil císař. A ten má právo veta, to jsme museli povolit. Utrhli bychom si jen ostudu a odhalili se jako nepřátelé císaře...“

Monty Draggon se klepal jako v horečce. „Pánové, prosím vás! Především se o tomhle nesmí nikdo dozvědět! Úspěšně se nám podařilo vymazat veškeré konkrétní vzpomínky na dobu císařství; chcete snad, aby se o tom začalo žvanit mezi přistěhovalci? Aby někdo uvěřil v domorodou magii?“

Na tento aspekt doposud nepomyslili; sami byli v šoku a nechtěli věřit.

„Mlčet, mlčet a mlčet! Veškeré žvásty na toto téma rázně popírat! Hlavně v tisku! Císaře i kardinála pečlivě hlídat! Tentokrát se zázrakem zachránil – ale příště už přežít nesmí!“

„Kardinál je starý, brzo zemře. A pak bude klid...“

„Bude-li mrtev Baarfelt, tamtoho už nikdo nedokáže zachránit!“

Monty předstíral, že je klidný a spokojený. Před novináři dokonce pronesl pár slov, jak je šťastný, že císař zůstal naživu. Ale pak se vrátil do své kanceláře, zamkl se tam a tiše zuřil.

Abner Léger byl šéfem policie. Chladný, střízlivý, předvídavý, oddaný své práci. Muž bez emocí a bez soukromých zájmů; jen málokdo věděl, že má hodnou tichou manželku a dvě dorůstající děti. Osobně nebyl zlý, dokonce lze říct, že měl určitou dávku poctivosti a vědomí vlastní cti. Jeho osud určily pouze dvě zvláštní okolnosti: hluboce si vážil Monty Draggona a k smrti nenáviděl Baarfelty. První důvod byl pochopitelný, ty dva muže pojilo dlouholeté přátelství, které nepřervala ani válka a její hrůzy.

Důvod druhý měl původ ve smrti nejstarší dcery Rickie, která padla v boji spolu se svým milencem, Denisovým synem Edwardem. Abner svoji dceru miloval až nekritickou láskou; když ji nalezl zabitou ve společnosti EBa, zachvátilo ho těžké zoufalství. V tom stavu jej nalezl Draggon; osvobodil ho ze zajateckého tábora, vzal k sobě a pověřoval důležitými úkoly. Postupně mu vyložil, že za všechno mohl Edward a ostatní členové rodu; Edward proto, že zatáhl Rickie do bojů v Indiopolisu, namísto co by ji nechal čekat ve sklepě, jak to dopadne, ostatní B' proto, že válku vůbec vedli. Abner to přijal za svůj názor a od té doby Baarfelty nenáviděl; jak čas plynul, přesvědčoval se o správnosti svého mínění. Vše, co učinili, bylo ke zkáze ostatních; Abner si názor uzpůsobil tak, aby to potvrzoval.

(Kdybyste ho někdy chtěli urazit, stačilo naznačit trochu odlišný důvod nenávisti: vztekal se, že se Rickie nestala oficiální manželkou Edwarda a tím princeznou rodu. Jako EBův tchán by značně postoupil na společenském žebříčku; škoda, že se to nepovedlo!)

Nyní přišel za Draggonem a řekl mu: „Co bys říkal tomu, kdyby se našel člověk, který by tvůj plán realizoval?“

„Jaký plán?“ rozhodl se Monty pro jistotu nechápat.

„Likvidaci Baarfeltů jako třídy.“

Monty tentokrát nechápal skutečně. A řekl to nahlas.

„Pokud vím, vadí ti, že Baarfeltové opět zvedají hlavu! Že kardinál zachránil císaře, Christian se vrtá v politice a Richard je největším drogovým magnátem v zemi...“

„Počkej, uklidni se. Kardinál je nedotknutelný, to přece víš. Richard... je nejvýznamnější přívrženec vlády. Vlastně jediný z Baarfeltů. A Christian zmizel; ani tvá policie ho nedokáže najít!“

„Jsou i jiní. Jejich potomci, i když nosí jiná příjmení...“

„Abnere! Před jaký soud je chceš postavit? Nic jim nedokážeš a snadno se vykroutí, jsou příliš chytří a mají vysoko postavené ochránce!“

„Šlo by to i bez soudu.“

„Jak?“

„Způsobem v zemi obvyklým. Jedem, dýkou, kulkou vystřelenou ze tmy...“

„Kdo by to dokázal?“

„Vytvořit v Arminu policii bylo taky obtížné. A zvládlo se to.“

Draggon zaváhal. Na jedné straně by se tím zbavil velkého množství problémů. Na druhé... na rozdíl od Légera byl Monty zbabělec. Neměl rád násilné akce, ne pro vnitřní ušlechtilost a odpor ke zločinu, ale proto, že se mu během života nikdy nic nepovedlo. Šťastnou shodou okolností se stal předsedou vlády; má snad toto vysoké postavení dát všanc kvůli...

„Ne, Abnere, to nepřichází v úvahu,“ rozhodl, „Nikomu se o tom ani nezmiňuj! A radši jdi, než se rozzlobím!“

Salón kněžny Evy-Marie z Baarfeltu byl nejvýznamnějším společenským střediskem nejvyšších kruhů Arminu. Od té doby, co Richard svým počestným podnikáním zbohatl nad veškeré lidské pomyšlení, se Eva-Marie hřála na výsluní slávy a všichni se jí pokorně plazili u nohou. Neměla podezření, že by to bylo něco divného; naopak, konečně se lidé začali chovat tak, jak bylo jejich povinností kvůli jejímu vznešenému postavení.

Richard se hodně změnil; jako by zhubl, zežloutl ve tváři a působil nezdravým dojmem. Hodně kouřil, popíjel se svými přáteli a vysedával na nekonečných poradách, neustále ve střehu, aby prosadil svoji vůli a zamezil cizí. Bylo to obtížné a Ríša byl z toho občas smutný. O to měl situaci horší, že neměl nikoho, s kým by se mohl rozdělit o svá trápení. Stálou známost neměl; vystřídal několik přechodných milenek, ale necítil k nim žádnou velkou lásku, ani ony k němu; snažily se spíš uživit než povznést. Matka byla k Richardovi laskavá, milovala ho opičí láskou, ale právě ona patřila k největším nebezpečím jeho situace; každá sebenevinnější věta, kterou jí prozradil, mohla po patřičné úpravě a zkomolení významu znamenat ohrožení. Eva-Marie si zakládala na svém smyslu pro vytváření politiky; to znamenalo, že co jí kdo řekl, si nechala projít hlavou, utvořila si na to svůj názor a ten pak povídala dál. Vznikala z toho komická i tragická nedorozumění, několik lidí na to doplatilo služebním postupem i kariérou, ale lidé moudří z toho i těžili a když věděli, jak s Evou zacházet, používali jí jako tajné zbraně. Richard matku miloval; ale hovořit s ní jako rovný s rovným nemohl.

A otec? Kardinál Baarfelt neopouštěl svoji celu na arcibiskupství. Žil jako mnich, dny trávil modlitbami a meditacemi, důvěrnými poradami s jinými mnichy a šachovými partiemi s generálem Coxonem. Přibližně jednou za týden navštěvoval císaře, pojedli spolu a povídali si. O čem se nevědělo, přes veškerou snahu. Draggon posílal za kardinálem svoje špehy; někteří nepřinesli žádné informace, jiní byli nalezeni v řece probodnuti dýkou a další zmizeli docela, pravděpodobně z vlastní vůle. Bylo jasné, že kardinál pilně intrikuje; osoby duchovního stavu, které jej navštěvovaly, určitě přinášely různé důležité informace, ale nebylo možno je z nich dostat. Zatčení takového mnicha přinese leda zapírání, hádky a nesrovnalosti s arcibiskupskou konzistoří – a pokárání generála Coxona, který většinou nařídí takového člověka propustit. Tak se rozhodně nedá dělat politika!

Pokud se týče vztahů Baarfelta k Richardovi, byly napjaté; otec mlčky nesouhlasil s většinou Ríšových činů, při náhodných setkáních jej vybízel k opatrnosti a uměřenosti. Richard pokorně uznával správnost otcových rad, ale nikdy se jimi neřídil. Postupem času se otec a syn stýkali stále méně; Richard však nezapomínal s velkými a viditelnými dary na církev.

Monty Draggon si v soukromí urovnal svoje záměry a plány. Když k něčemu dospěl, rozhodl se navštívit salón kněžny Evy-Marie. Poseděl, pohovořil se spoustou jiných hostí, snědl chutnou večeři a popil trochu vína; konečně nadešla příležitost, aby s ní pohovořil stranou od ostatních.

„Víš Evo, uvažoval jsem o záležitosti baarfeltovských majetků. Hovořili jsme o tom, že bys měla zájem získat zpátky, co ti bylo neprávem upřeno... myslím různé obnosy, které tvůj manžel rozdal nelegálním potomkům...“

„Samozřejmě!“ Evu tento námět zajímal ze všech nejvíc, „Mám právo na celý baarfeltovský majetek, celý a nerozdělený! To, že rozdává horem dolem svým nelegálním dětem obrovské částky peněz, je především ohavná urážka a potom také ohrožení naší obživy...“

Monty nedal najevo, že podle některých odhadů Richardův majetek přesahuje státní rozpočet celé země.

„Tak přece! Víš, existuje určitá naděje, že by to mohlo skončit tvým vítězstvím. Ale... potřeboval bych vědět, kdo vlastně k rodu patří a jaké má jmění. Situace mezi vašimi příbuznými je dost nepřehledná... ale ty jistě víš, kdo k nim patří, ne?“

„Samozřejmě, můžu ti je všechny vyjmenovat, třeba hned! Všechny je znám, moc dobře! I všecky jejich potomky, včetně těch nezákonných! Jen o některých nevím, kam zalezli po válce...“

„Na tom nezáleží. Tak které myslíš?“

„No – především je tady Denis a jeho děti. S Assamou, se Sentou, se všemi těmi svými ovečkami! Víš, proč jim říkal ovečky? Vymyslel to sám, protože když šel s některou poprvé, ostříhal jí hlavu dohola, dokážeš si to představit? Že si to ty hloupý holky nechaly líbit!“

Monty si to představit uměl, byl u toho.

„Choval se jako zvíře! Každé udělal aspoň jedno dítě a pak ji opustil; čas od času je navštěvoval, udělal jim další a zase zmizel. Samozřejmě každé určitě něco dal, z čeho by žily... Ale víš, že na takové návštěvě drze smilnil s jejich kamarádkami, mladšími sestrami, dokonce se služkami, dokážeš si to představit? Uspořádal příšerné orgie; zúčastnili se jich různí sluhové, dokonce i černoši! Denis tvrdil, že geneticky nejvhodnější je důkladné promíchání ras, tak fandil tomu, aby se jeho ovečky vdávaly za další muže v nejnemožnějších kombinacích...“

„A ty peníze?“ pokusil se Monty připomenout.

„No samozřejmě, že je všechny živil! Z čeho by jinak žili, to je jasné! Já samozřejmě nevím zpaměti, kdy a jak to probíhalo, ale mám všechno zapsané ve svých poznámkách... Totiž, zaznamenala jsem všechno, co jsem se dozvěděla, pro případ, že bych se musela soudit o dědictví. Denis má těch dětí moc a všichni dohromady vlastní obrovské jmění! A to chce Tomáš ještě Denisovi něco odkázat, dokonce už mu určitě část dal, což je jasně protiprávní, protože nárok mají jen moje děti...“

Draggon poslouchal trpělivě její tlachání a pokyvoval hlavou.

„Denis je mimo Armin a kdoví, jestli je ještě naživu. Co ti ostatní?“

„Tak především Dunbarové, příbuzní Julie. Měla jedenáct dětí, ale některé vůbec ne s manželem! Sylva Dunbarová je manželkou Jackie Therlowa, toho majitele Staré Ocelárny. Ostatní někam zmizeli.

Potom Lasquierové, Marie a její děti. Nejstarší Miguel sice taky zmizel, ale měla další děti. Od Tomáše dostala nejvíc peněz, měl ji velice rád; ale rozhodně není pravda, že by s ní spal, to by můj manžel neudělal! Zato ona se vyspala s každým; to víš, Polka! Já ji odjakživa nesnášela...

Jo, Magda se provdala za Arnolda Wulffssonna. Kde jsou teď, netuším, asi někde v cizině. To byl velice zvláštně propletený rod, vůbec nedokážu říct, jak a s kým a kdo. Většina je jich doufám už mrtvá, ale...

Jana měla syna Rolfa; ten pak přestoupil na islám, žil na Středním Východě a v severní Africe. Kolik měl manželek, nemám tušení, ale určitě hodně. Samozřejmě i spoustu dětí; a to si ještě dovolil tvrdit, že je sluha boží! Psal nějaké knížky o vztazích křesťanství a mohamedánství...

Abych nezapomněla: s Ginou la Venziniovou měl Tomáš syna Antonia. Odjel do Itálie, to vím jistě; ale co tam dělá, netuším...

Další děti měl Tomáš s holkami z toho bordelu na Atanoru. Ta hnusná mrcha Valérie mu cpala do postele čím dál mladší holky; on pro své stáří a ochablost rozumu nepochopil její zvrhlé záměry a zneužíval je. Víš, že tam měla ve zdech zrcadla, kterými kontrolovala, co dělají její holky? Aspoň vidíš, jak byla úchylná! S ní samotnou měl aspoň patnáct dětí! No vážně! Ta hrozná ženská si vůbec nedávala pozor, ostatně proč taky, rodila v hypnóze a žádné porodní bolesti nepoznala. Všecky ty holky z Atanoru bavilo otěhotnět, čím v mladším věku a se zvláštnějším mužem, tím víc se smály! Některý byly dokonce všelijaký zrůdy, měly třeba uši protažený do špičky nebo na čele takovej krunýř jako želva... taky se říká, že měly rohy, ale to jsou pomluvy, ty rohy si nasazovaly pro zábavu! Já toho o nich vím...“

„Evo, začíná toho být moc a já si to přestávám pamatovat. Kdybys mi to mohla přehledně sepsat, kdo patří ke které rodině, i s finančními částkami, které podle tvého názoru k jejich majetku patří. Podíval bych se na to se svými právníky a dal ti vědět, jak to pokračuje...“

„Ale s radostí! Zítra ti to dám, jestli přijdeš...“

„Jde o tvoje dobro, tak se snaž.“ uzavřel Monty rozhovor.

Eva-Marie nezapomněla; druhý den sepsala úhledným rukopisem čtyřstránkový seznam legitimních i nelegitimních potomků Tomáše Baarfelta a večer předložila Draggonovi. Monty ho bez čtení strčil do kapsy a zdálo se, že na svůj záměr úplně zapomněl.

Druhý den povolal Abnera Légera. Položil na stůl seznam, opsaný na čisto na stroji a zaškrtaný červenou tužkou.

„Pamatuješ se, jak jsme tuhle hovořili o některých Baarfeltech?“

Léger byl velmi chápavý; přikývl.

„Sehnal jsem takovýhle seznam. Jsou na něm všichni potomci Baarfeltů, kolik jich jenom existuje. Ti, které jsem zaškrtl, jsou nebezpeční. Rád bych se dozvěděl, kde jsou a co dělají...“

„Rozumím.“ řekl Léger.

„Víš, já bych nechtěl... nejsem žádný sadistický vrah, abych chtěl zabít nemluvňata v kolébce. Ale skutečně soudím, že někteří nejsou pro existenci státu nezbytně nutní. A abych nezapomněl, připsal jsem pár dalších osob, které... se znemožnily za dřívějšího režimu...“

Abner dychtivě uchopil papír. Četl zatržená jména: všichni dospělí Dunbarové, Escambrrayové, děti Assamy, Senty, potomci Magdy a Jany, a především všechny děti Valérie v čele s Christianem. Na konci byli připsáni Karolína von Aussengraben a její potomci, Veronika da Villablanca a řada dalších vdov a sirotků po padlých hodnostářích řádu.

Léger se pokusil utajit svoje nadšení nad tímto úkolem.

„Dobře. Vezmu si to a zjistím si, co by se v tom dalo dělat.“

„V každém případě: jakmile někdo z těchto lidí zemře násilnou smrtí, musí být zahájeno co nejpřísnější a nejtvrdší pátrání po viníkovi! Budeš muset pátrat se vší rozhodností a dopadnout toho zločince, ať se děje cokoliv. Vezmi na vědomí, že tentokrát nebudu tolerovat žádné výmluvy...“

„Jsem si vědom. Tím pátráním bude pověřen kdo?“

„Ty, samozřejmě. Jedná se o osoby celostátní důležitosti!“

„Ano, pane. Budu s tím počítat a budu pátrat, jak jen budou stačit síly mých lidí. A jsem si jist, že skutečně někoho dopadneme. Obvykle takové věci dělají lupiči a šílenci...“

„A teroristé, Abnere. Nezapomínej na teroristy!“

  Tři dny nato přejelo jednu z dcer Maryšky Lasquierové neznámé auto, které řídil zřejmě podnapilý řidič. Nebylo zjištěno, kdo to byl. Další den někdo náhodou na ulici zastřelil jednoho ze synů Magdy Wulffssonnové. Do paláce Aussengrabenů bylo hlášeno vloupání, které však sluhové překazili a dva lupiče zabili. Avšak příští den zemřela jedna z Denisových občasných milenek i se svými dětmi v hrozných křečích, otrávena prudkým jedem.

Pochopitelně se o tom hovořilo i v salónu Evy-Marie. Richard chodil mezi hosty s pokleslými rameny, kroutil hlavou a nešlo mu to z hlavy.

„Stejně je zvláštní, že umírají právě naši příbuzní!“

„To je jen dobře,“ odpověděla Eva-Marie, „Ne že bych někomu přála něco zlého, jsou to koneckonců dobří lidé, ale jsem ráda, že se s nimi aspoň nebudeme muset soudit o dědictví.“

„Jak sis zrovna teď vzpomněla na dědické soudy?“

„No... nevzpomněla jsem si. Ale mluvil o tom Monty, není to tak dávno. Týden, možná o pár dnů víc...“

„Kdo začal mluvit na to téma, ty nebo on?“

„No... asi já. Ale možná, že taky Monty. Proč?“

„A on se tě ptal, kdo patří k rodu Baarfeltů?“

„Přirozeně. Jak jinak by věděl, na kom chtít peníze?“

„Aha. A tys mu samozřejmě všechno řekla.“

„Ne. Řekla jsem mu to jen tak zběžně.“

„Zaplaťpámbu. To je dobře...“

„Já jsem mu dala jmenný seznam. Co se tak divně tváříš, udělala jsem snad něco špatného? Snad to není nic tajného, nebo ano?“

Richard pobledl a ve tváři mu zaškubalo. „Proboha, mami! A víš aspoň, kdo všechno byl na tom seznamu?“

„No ovšem; mám dokonce kopii. Jsem pečlivá a počínám si vždycky rozumně. Tvůj otec mne naučil, že je dobré dělat si od každého důležitého papíru kopii pro případ, že by se ztratil.“

„A mohla bys mi ji věnovat?“

„Samozřejmě – ale co chceš dělat?“

„Popoženu to trochu u soudu. Víš, že mám určitý vliv...“

„Ach, to jsem ti tedy vděčná. Ty jsi tak chytrý chlapec, Ríšo... jsem na tebe hrdá, víš, jako tvoje matka...“

„No dobře, maminko. Ale prosím tě, podruhé nedávej nikomu nic, dokud ti to neschválím, ano?“

„Jistě... ale proč? Takový nevinný papír...“

Richard sebral ten nevinný papír a vyběhl s ním z domu. Byl pozdní večer; nejdřív zaběhl do Paláce, ukázal se u baru, prohodil tu a tam pár vtípků a přátelských slov, objímal dívky, napil se vína; potom zmizel a nikdo ho nepostrádal, soudili, že je s některou dámou v odděleném pokoji. Netušili, že zamířil ven; kráčel rychlými kroky nočními ulicemi a mířil ke komandatuře okupační armády.

Algernon Monroes měl lehké spaní a dobře vychované služebnictvo, které přesně vědělo, kdy a proč budit svého pána. Tak když vstoupil černý komorník a položil mu dlaň na čelo, Algie se tiše zvedl, aby neprobudil manželku, vylezl z postele, oblékl si župan a šel za ním.

„Proboha – Richard uprostřed noci?“ užasl, když viděl v přijímacím salónu nezvaného návštěvníka. Richard vypadal jako sama smrt; nezdravě zažloutlý obličej měl bledý, ruce se mu chvěly; zapálil si cigaretu, ale třásly se mu prsty, v nichž ji držel.

„Jo, to jsem já. Není moc času, Algie, potřebuji s tebou mluvit a to o samotě. Ani ten... přítel by neměl být u toho.“

„Rozumím, Ríšo. Počkej venku, prosím tě!“

Sluha byl dobře vychován; odešel bez jediného slova.

„Jsi informován o těch vraždách, co postihují naše příbuzné? Myslím lidi z B' rodu?“

„Ano, v poslední době... máš na někoho podezření?“

„Skoro jistotu. Monty Draggon sebral u nás v domě seznam, který měla matka... nevím na co, snad se chtěla smířit s ostatními, ten člověk ho sebral a teď... chápeš, ne? Někdo vraždí podle toho seznamu!“

„Ukaž!“ Algie rozložil Richardovy listy a četl ta jména; na čele mu vystoupily krůpěje potu, „To je strašné! Co budeme dělat?“

Richard sáhl do kapsy a vytáhl hrst zbrusu nových cestovních pasů. Všechny je rozložil na stůl.

„Tady vedle těch jmen jsem napsal pro informaci tužkou čísla, která přináleží k jednotlivým jménům. Vyplnil jsem ty pasy na cizí jména, podpisy od nejvyššího úředníka, jakýho znám. Některý byly bianco, ostatní jsem musel podepsat sám. Razítka jsou originální, dělal jsem to teď přímo v paláci. Naštěstí mám lecjaký klíče a kombinaci trezoru, ve kterým byly blankety. Ještě je potřeba opatřit je fotografiemi; to si budete muset zařídit sami. Chápeš?“

„Chápu, samozřejmě. Ovšem... nebude to lehký.“

„Ani nepředpokládám. Já padám domů, aby si nikdo nevšiml, že jsem nebyl tam, kde mám být. A upozorňuji, jestli se někdo dozví...“

„Jasný. Na tom seznamu je i moje žena a dítě. Dík, Ríšo. Nezapomenu.“

Richard se křivě usmál. Vyběhl z Monroesova paláce a znovu se jako stín plížil do svého sídla. Za půl hodinu už spal nahý a totálně opilý v objetí jedné ze svých dívek.

Druhý den byl klid, vše veselé a šťastné. Vešlo ve všeobecnou známost, že lady Helena Monroesová odjela s malým synkem Leonem k moři do Indiopolisu, kde vlastní jachtu; doprovázela ji Sylvie Therlowová, také s dětmi. V Indiu se setkaly s několika příbuznými z rodu Wulffssonnů; dámy se nalodily na jachtu a jely na zábavnou projížďku po moři. Už se tolik neví, že loď sice v pořádku vyplula, ale už nikdy se nevrátila zpátky. Dle některých zpráv zakotvila až v Evropě a členové rodiny se usídlili ve Švýcarsku, Anglii, Španělsku a kde se dalo. To se ovšem proslechlo až za dlouhý čas, když už ta informace k ničemu nebyla.

Šlechtické paláce definitivně osiřely. Každý, kdo měl něco společného s rozvětveným rodem Baarfeltů, náhle záhadně a tajemně zmizel. Prostě nebyli a nikdo o nich nevěděl.

Abner Léger se svými vrahy byl v koncích. Nějaký čas usilovně pátral, ale potom byl nucen ohlásit to Draggonovi.

„Jak se zdá, někdo je varoval. Všichni Baarfeltové zmizeli. Nenajde se už ani malé dítě, které by neslo to jméno...“

Draggon neuvažoval moc dlouho. „Vsadím se, že ta husa to vyslepičila někomu z jejich přátel a on je varoval! Ale neboj se, neutečou daleko! Prozatím zlikviduj ty, co ještě náhodou zůstali...“

Tak byla zavražděna Karolína von Aussengraben a den poté Veronika da Villablanca. Jejich děti byly včas zachráněny služebnictvem; vzápětí zmizely neznámo kam. Ostatní, ať byli na seznamu či nikoliv, už nebyli nalezeni; zřejmě se ukryli a s nimi spousta dalších lidí, kteří ani ohroženi nebyli. Město zachvátil strach a nedůvěra; lidé se už neodvažovali ani říct svoje jméno, pokud to bylo jméno arminské.

Richard Baarfelt vyslechl ty zprávy s kamenným obličejem a rozhořčoval se s těmi, kdo se hněvali. Ale přece jen se zarazil, když se u něj stavil jeho přítel z komandatury.

„Podívej, Richarde, jsme přátelé, já ti věřím a mám tě rád. Ale to, cos udělal, byla ničemnost.“

„Nevím, o čem je řeč. Ničím jsem ti neublížil...“

„Mluvím o těch pasech. Měli jsme v trezoru víc než dvě stě pasů připravených k vydání; najednou jsou pryč. Všiml jsem si, že někdo pracoval s mými razítky a používal moje pero. A protože jediný schopný kouzelník, jakého znám, jsi ty, podezírám tebe...“

„Ale prosím tě! Jak bych já mohl udělat něco takového?“

„Klíče od trezoru nosím pořád s sebou a nikdy je neodkládám, jen doma, tam je zavírám do... no, do tajné schránky. Ale u tebe jsem odložil šaty, když jsem šel s jednou tvou holkou. Leda při tom mohl někdo sebrat mý klíče a pořídit si kopii. Slyšel jsem ledacos o Baarfeltech a jejich šikovných prstíčkách. Jedině ty jsi schopen ty pasy ukrást a zfalšovat...“

„Postačí ti moje slovo, že jsem to neudělal?“

„Slovo, které mi dáš, nemá cenu, ani přísahy nemají cenu. Každý řádový kněz je z tebe sejme a skoro každý tvůj příbuzný je takový kněz. Jsi zrádce, Richarde; zradil jsi císařské, teď se snažíš zradit nás. Jsem sice tvůj přítel, ale krýt tě nemohu a nesmím, tohle už je moc. Mohl jsem vystavit pár průkazů pro tvoje přátele, když ses zaručil, že jsou počestní a oddaní režimu. Ale tohle by mě stálo místo, možná bych za to byl vyšetřován a odsouzen do vězení. Musím to udat!“

Richardovi v hlavě bleskově přeskakovala kolečka.

Vzdychl: „Vypadá to, že se musím k něčemu přiznat.“

„Mluv, když chceš.“

„Nebyl jsem to já. Nýbrž Christian, můj bratr.“

„Cože? Snad ne ten, co mu říkají Krtek?“

„Právě on. Skrýváme ho, já a můj otec. Ve sklepení arcibiskupství...“

Teď usilovně přemýšlel pro změnu důstojník. Nebyl si jistý ničím, hlavně ne Richardovou vinou. Kdyby si to mohl srovnat v hlavě... Na druhé straně, kdyby se mu podařilo dopadnout celostátně hledaného Krtka...

„Zavedeš mě tam!“ řekl a významně pohladil pouzdro s pistolí.

„Co se dá dělat.“ řekl Richard zkroušeně.

„Zajedem tam hned! Mám dole auto!“

Sešli dolů. Důstojník pro jistotu tak, aby na Richarda neustále viděl.

„Nasedni! Budeš mi ukazovat cestu!“

„Dobře.“ řekl Richard a nasedl.

Důstojník nastartoval a vyrazili. Měl zvláštní pocit, jako by mu v hlavě bušily drobné bubínky. Musel dávat pozor na spoustu věcí zároveň; na dosti hustý provoz na ulicích, na Richarda, na směr cesty...

„Kudy teď?“ zeptal se.

Richard neodpověděl. Důstojník se k němu otočil a s úžasem zjistil, že na sedadle vedle něj nesedí. Propadl panice...

Zrovna jel po Nábřežní třídě. Napadlo ho se otočit a vrátit, ale...

„Ostře doleva!“ nařídil Richardův hlas.

Důstojník zatočil, přerazil zábradlí a sletěl v plné jízdě do řeky.

Richard dorazil, zrovna když jeřáb vytahoval auto z řeky. Kolem se srotil dav lidí, přihlížel a komentoval situaci.

„Musel být zfetovanej do pitoma,“ vysvětloval chlápek, který na Nábřeží prodával noviny, „Viděl jsem to úplně jasně; hnal se jako šílenec po Nábřežce, jako kdyby ho honilo sedm čertů. A najednou to smykem otočil a letěl přímo do řeky. Nechápu, co se mu stalo...“

Richarda bolela hlava. Hypnóza mu nikdy moc nešla. A měl málo energie.

Tiše pronesl modlitbu za mrtvé. Pak se otočil a odešel.

Errata:

30.05.2021 11:41