Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Uplynula další tři léta.

Z křižovatek prostoru a času tiše vyklouzla vznosná plachetnice jménem Griissirno. Posádku lodi tvořili krásní, do tmava opálení muži a ženy; kapitánem pak byl vysoký, ramenatý muž s dlouhými bílými vlasy a vousy. Princ Denis Baarfelt.

Jedním z důstojníků byl Rudi Aussengraben. Přišel za kapitánem na můstek a jeho tvář byla povážlivě zachmuřená.

„Něco se změnilo. Zkusil jsem vyhledat matku. Nevyskytuje se.“

Denis přikývl. „Taky jsem to zkoušel. Neozývá se ani Atanor. Jako kdyby v Arminu neexistovala žádná čarodějka.“

„Jsme na správných koordinátech? Nejsme jinde?“ ptal se Miguel d'Escambrray.

„Ne, tohle je náš svět. Jenom se v něm něco změnilo.“

„Vrátili jsme se, abychom znovu bojovali?“

„Nevím. Musíme být opatrní.“

„Ještě jsme nepotkali lodivoda. Delfíni už snad nevodí lodě?“

„Jsou Argerranci. Uvažují jinak než my...“

Jeden z mladších řekl znepokojeně: „Denisi, kolik tady uplynulo času?“

„Nemám tušení. V každém případě musíme být opatrní.“

„Co máš v úmyslu?“

„Půjdu do města na průzkum. Dokud vám nedám signál, nesmíte přistát.“

„To nemyslíš vážně! Těšíme se na svoje rodiny...“

„Co když už žádné rodiny nemáme? Co když uteklo sto let nebo víc!“

„Nedělej paniku. To bych poznal...“

„Každopádně nevnímám žádné E-pole...“

„Konec diskusí,“ řekl Denis, „Vyrážím na průzkum.“

„Kdyby něco, tak co?“

„Velení přebírá Rudi a Miguel. Odplujete do Indie nebo na Maledivy nebo kamkoliv. Vyčkáte, až navážu spojení. Kdyby ne...“

„Neboj se. Budeme opatrní.“

Rozloučili se jen pohledy.

„Doufám, že se trefím. Katedrálu snad nepřemístili. Ani nezrušili.“

Povinně se zasmáli jeho vtipu. Pak jim zmizel.

Vystoupil z nadřazeného prostoru před vchodem katedrály. Na první pohled si povšiml, že se stavby kolem změnily. Například obchodní dům tu neměl co dělat; navíc kvůli němu vykáceli jeden z nejkrásnějších parků.

Lidé chodili mnohem víc oblečení než dřív, dokonce i děti. Nikde neviděl žádnou šelmu. Žádný člověk neměl auru vyšší kasty. Katedrála nesálala mocnou energií, i když nějaký zbytek zůstal.

Denis rychle změnil vnější vzhled. Teď měl na sobě značně zašpiněnou námořnickou uniformu. Vypadal jako bezvýznamný tulák.

Kráčel zvolna ulicí, nahlížel do výkladů, četl si nejrůznější texty. Řada jich neměla smysl. Spousta reklam; většinou vůbec nechápal, co propagují. Pokud dokázal odhadnout, ceny vzrostly nejméně desetkrát. Mnohé krámky prodávaly věci, které dřív nikdo nepotřeboval.

Zastavil se u kiosku s novinami; nijak zvlášť ho nezajímalo, co se v nich píše, ale velmi nutně potřeboval zjistit datum. Přesvědčil se, že časová linie se nezměnila, to ho potěšilo. Ale zarazilo ho jedno jméno v titulku: Draggon. Zúčastnil se nějaké státní záležitosti, bylo jedno jaké.

Draggona znal. Nemyslel si o něm, že je špatný. Ale taky ne, že je dobrý. Nejlíp ho vystihovalo slovo: bezvýznamný.

„Přejete si nějaké noviny, pane?“ oslovil jej prodavač.

„Ne, děkuji.“

Denis především neměl peníze. Nejmíň deset let je nepotřeboval. Krom toho dokázal vnímat obsah nějakého tisku, aniž by ho četl. Vnímal dokonce, co si myslel člověk, který text psal. V tomto případě nic; psal článek na zakázku a hlídal si, aby měl patřičný počet řádků a obsahoval všechno, co si přejí nadřízení. O kterých si myslel, že jsou lumpové a idioti.

Denis přivřel oči, aby ho nerušily zrakové vjemy.

Měl velké problémy s chápáním. Umět vnímat neznamená chápat neznámé pojmy a celkový smysl. Navíc ho mátl ostrý nesoulad mezi míněním pisatele a tím, co vytvořil. Pravděpodobně nikdo v redakci není schopen to poznat. Noviny jsou velice obsáhlé, spousta zbytečných slov a málo informací. Celé stránky věnované reklamám. Tolik zbytečně potištěného papíru!

Kráčel dál. Lidé jej rozčilovali, ubírali mu energii. Spousta jich byla nemocných, depresivních, hladových, s nejrůznějšími psychickými potížemi. Už chápal, že o tento svět nepečují čarodějky. Pečuje o něj vůbec někdo? Vypadá to, že bude nutno vybudovat novou síť. Z toho radost neměl, dělal to už několikrát a byl velmi unavený. Chtěl odpočívat a konečně nechat alespoň část odpovědnosti na někom jiném.

Řekl si: Jsem starý.

Vyslal do okolí Výzvu. Toužil po jakémkoliv kontaktu; ale neozvalo se nic přátelského. Vlastně, vůbec nikdo ho nevnímal.

Zabočil do úzké uličky. Když nic jiného, byl tam klid a mnohem méně agresivní negativní energie. Zvolna procházel, když pocítil E- jiného typu; rozhlédl se. Na zdi byl přilepen plakát; přistoupil.

„Kapitalističtí zloději zrádně vykořisťují pracující lid, ožebračují dělníky a ničí všechny výdobytky, které si dělnická třída vydobyla za dobu své existence. Také ty jsi jistě pocítil na sobě a na své rodině bídu, strádání a hlad, kterým jsou vinni ti, kdo vedou náš stát! Domníváš se možná, že není žádné pomoci a že právo je na straně bohatých. Ale není tomu tak! Také za tvoje práva bojuje

RASAC

Radikálně socialistické sdružení Arminu, strana neochvějně vedená světlými ideály Marxe, Engelse a Lenina, strana založená na vědeckém materialismu a bojující za práva chudých a utiskovaných. Jistě i ve tvém okolí existuje stranická buňka, pracují neúnavní organizátoři společného boje za lepší zítřek našich dětí.

Zajímej se o práci aktivistů strany, snaž se získat jejich důvěru. Zúčastňuj se schůzí dělnického vzdělávacího spolku, jak jsou uvedeny na plakátech, vypůjčuj si knihy, vzdělávej se! Aktivisté strany tě poučí o tvých právech a povinnostech, poradí ti v konkrétních případech sporů mezi tebou a tvými zaměstnavateli, podpoří tě při odstraňování křivdy, které se na tobě zaměstnavatel dopouští. Připravuj se ke vstupu do naší strany, zvyšuj svoji politickou aktivitu, pomáhej straně v jejím boji. Naše věc i je také tvou věcí! Na naší straně je pravda!

Strana je silná a bude ještě silnější, přidáš-li k milionu rukou jejích členů i svoje ruce. Čekáme na tebe, dělníku, rolníku, nádeníku, ženo, studente. Čekáme i na pokrokové příslušníky pracující inteligence, na každého, kdo má upřímný zájem o naši spravedlivou věc. Čtěte Rudou Hvězdu, náš tiskový orgán. Rozšiřujte naše ideály mezi svými přáteli a známými!

Ať žije Radikálně socialistická strana Arminu!

Ať žije Arminský lid!“

První vjem: ten, kdo to psal, si zhruba totéž skutečně myslel. Váhal jen u těch světlých zítřků; správně odhadoval, že to bude trvat ještě dlouhá léta a spoustu bojů, než se něčeho dopracují. Avšak svým ideálům věřil se stejným fanatismem, jako každý věřící jakékoliv sekty.

Další: v zemi zřejmě existuje značné množství lidí, kteří mají problémy s obživou. Jinak by agitace neměla úspěch. Přestože chtějí pracovat; nechuť k práci byla největší překážkou rozvoje za císařství. A práce je zřejmě dost, město někdo musel přestavět během několika let do této podoby. A pouhýma rukama! Nikde nebylo vidět nic vytvořeného magií.

Ve chvíli, kdy to Denis promýšlel, pocítil blízkost někoho na nejvyšší míru odporného; měl tak mizernou auru, že bylo správné zabít jej na místě. Denis to samozřejmě neudělal, pouze se ohlédl. Byl to muž okolo čtyřicítky, s nepříjemnou tváří a pichlavýma očima. Zkusmo mu osáhl mysl; policejní fízl, dle vlastních vzpomínek pokazil život stovkám lidí. Nenáviděl každého, kdo byl spokojenější než on; a nenáviděl také sebe, protože si uvědomoval, jak je ničemný. Nikdy v životě se mu nic nepodařilo, ženy jej přehlížely, vysmívaly se mu a tahaly z něj peníze, ta kterou si vzal jím pohrdala a nakonec mu utekla. Děti žily s ní a o tátovi přiléhavě soudily, že je mizera.

Teď se rozhodl zničit život Denisovi. Stačí mu, že ten cizí člověk věnuje pozornost nepřátelskému plakátu. Přemýšlí, jak ho zatáhnout do diskuse, aby řekl něco zakázaného. Pak jej zatkne a odvede na stanici; když to vyjde, na lumpa něco praskne a fízl bude pochválen, možná dostane i přidáno. Pobíral oproti jiným dost vysoký plat, ale rozhodně mu nestačil na luxusní život, po kterém toužil.

„Zajímavá strana, ten RASAC – co?“ oslovil Denise s úlisným úšklebkem.

„Nic o ní nevím.“

„Jasně, to chápu. Ale určitě jste se s jejich agitací už setkal, ne? Kde vůbec pracujete?“

„Zatím nikde.“

Fízl začal usilovně přemýšlet. Nezaměstnaný námořník? Možná právě připlul z ciziny. Rozhodně vypadá divně... že by se dalo zkusit ještě něco jiného? Třeba poslat ho do stranické organizace jako vyzvědače? Vypadá důvěryhodně a jestli se skutečně nevyzná v místních poměrech...

Denis k němu pocítil hlubokou nechuť. Možná se od něj mohl dozvědět něco o stávajících poměrech; ale pravděpodobně by se musel probírat spoustou vzpomínek, připomínajících hnojiště. A k tomu neměl chuť.

Zeptal se: „Proč toužíš být nešťastný?“

V té chvíli v něm fízl poznal domorodce. Jeho reakcí byl panický strach, smíšený s prudkou nenávistí. Už se nezabýval myšlenkami, jak si ho podřídit nebo z něj vymámit nějaké informace. Teď toužil Denise zabít; ale protože byl otřesně zbabělý, potřeboval sehnat pomoc, nejlíp uniformované policisty. Ti by Denise samozřejmě chytili, zmlátili a zavřeli do vězení. Zda by ho po výslechu zabili či nechali přežít, závisí na výsledku; fízl už ale rozhodně nechtěl mít s cizincem cokoliv společného.

Denis mu na chvíli přerušil jednu cévku v mozku. Fízl se zapotácel, začal se dusit a byl by padl na zem, kdyby ho nezachytil. Všimli si jich nějací lidé; Denis je přivolal.

„Udělalo se mu špatně, potřebuje pomoc! Nevíte...?“

„Zavolám sanitku!“ nabídl se kdosi, „Potřebuje do nemocnice!“

„To je dobře...“ řekl Denis.

Davem si razili cestu dva uniformovaní policisté.

„Co se mu stalo? Kdo to je?“

„Nevím,“ odpověděl Denis, „Právě jsem přišel. Najednou se zapotácel...“

„Pokračujte v cestě!“ řekl ten s vyšší hodností, „My se už postaráme! No tak, nestůjte kolem! Pokračujte, nenechte se zdržovat!“

Denis vyhověl. Vskutku neviděl důvod se zdržovat.

Prošel ještě několika ulicemi. Všechny byly plné obchodů. A spěchajících lidí, starajících se pouze o svoje záležitosti. Také narazil na několik skupin turistů; povšiml si mladíka v uniformě císařského vojáka, ale podle aury zcela jistě přistěhovalce. Prováděl svou výpravu a vykládal jim všelijaké nesmysly, ale oni mu nejspíš věřili na slovo.

„A tady vycházíme opět na nábřeží. Prosím, věnujte pozornost této skále, která vybíhá daleko do moře; na té skále stávala Citadela, zlatý palác princezny Theressy. Ona a její panny se do poslední chvíle bránily, a když viděly, že se neubrání, samy vyhodily Citadelu do povětří...“

Turisté začali nadšeně cvakat fotoaparáty. Nebylo co fotit, ale určitě se museli zvěčnit u té skály. Průvodce začal vyprávět o nezměrných pokladech, které čarodějky kdesi ukryly. Doposud je však nikdo nenašel...

Opodál seděl beznohý žebrák. Před ním ležela čepice s několika drobnými. Zvedl oči k Denisovi, ale nic od něho neočekával; spíš od turistů, ti měli snahu vykoupit si duševní klid nějakou almužnou.

Jenže ten žebrák byl bývalý příslušník kasty bojovníků.

Denis k němu přistoupil blíž.

Buď zdráv. Vnímáš mne? vyslal k němu cílený impuls.

Žebrák sebou škubl jen docela nepatrně. Zvedl oči znovu a cukl tváří.

Zkus odpovědět. Dokážu vnímat tvoje myšlenky...

Byla jen jediná: Kdo jsi, pane?

Denis Baarfelt.

Ten Baarfelt?

Správně. Vrátil jsem se.

Žebrákovi vhrkly do očí slzy. Vůbec se nedíval na Denise, hleděl upřeně kamsi do prázdna. Sledoval okolí; v jeho mysli se probouzely dávno zasuté instinkty bojovníka. O všem vědět, ničím se neprozradit.

Jsem připraven k boji, pane! Ale vzápětí: jenže jsem mrzák.

Klid. Ještě nepřišla správná chvíle. Nejdřív potřebuji vědět, co se tady stalo od doby, co jsem odjel. Byla válka, to už jsem pochopil...

Bojoval jsem! Bránili jsme se, ale byli jsme poraženi!

Nemusíš se stydět. Uklidni se. Pokus se v klidu vzpomínat; budu vnímat tvoje myšlenky. Potřebuji si udělat jasno.

Kdy jsi přišel, pane?

Právě teď. Před chvílí.

Kolik máš vojska?

Žádné. Jsem úplně sám.

Žebrákova nálada opět poklesla. Už měl naději – ale takhle...

Klid, opakuji. Kde jsou všechny čarodějky?

Mrtvé.

Úplně všechny?

No... některé možná utekly. Slyšel jsem... ale nic přesně nevím.

Klid. Vzpomínej. Nevkládej do věci osobní emoce. Já vím, že je ti těžko, ale zatím ti nemůžu pomoci. Ještě nevím, jaká je situace.

Máme aspoň naději?

Naději máme, dokud jsme naživu.

Denis usedl opodál na lavičku. Ani on si žebráka nevšímal. Sledoval jeho zmatené, neurovnané vzpomínky; byly hodně osobní, ale vyskytovaly se v nich i docela zajímavé podrobnosti. Za chvíli měl Denis určitý přehled.

Děkuji, stačilo. Teď mi promiň, půjdu zase dál.

Hlavně, že jsi tady. Můžu o tobě někomu říct?

Je komu? A jsou ti lidé spolehliví?

Zbylo nás ještě dost, neboj se. Jenomže... žijeme v nejhorší nouzi. Každý námi pohrdá... vidíš, jak je to se mnou...

Blížila se další výprava. I tu vedl průvodce postrojený do něčeho, co by mohlo při dobré vůli vypadat jako z dob císařství; zřejmě to byla oficiální uniforma podobných lidí. Povídal různé nesmysly; tři mladé turisty to zřejmě přestalo bavit, odpojili se a přešli blíž. Mladík, dívka a dospívající holka s otráveným výrazem ve tváři. Mluvili francouzsky.

„Samý pitomosti!“ komentovala ta holka, „Naslibovali nám mluvící zvířata, čarodějky a kdovíco. A co tady je? Prd!“

„Jseš už dost velká, abys nevěřila všemu, co se povídá!“ poučil ji mladík.

„Zítra se půjdeme koupat!“ zkusila nadhodit dívka.

Holka udělala ještěrčí obličej. „To vám patří! Taky jste uvěřili, že se tady můžete koupat nahý, co? A zatím nikde nesmíte ani nahoře bez!“

„Co tobě na tom vadí? Jseš ještě dítě a...“

„Ani dítě se nesmí opalovat bez plavek!“

Všimli se žebráka. Mladík sáhl do kapsy a hodil mu pár drobných. Holka nad ním štítivě nakrčila obličej. Ohavné ksichty byly její specialita.

Turisté. pomyslel si. Zapřemýšlel, jak utajit svůj prohřešek: pokud měl příležitost, s potěšením líčil po hospodách hrdinské činy z války a když měl štěstí, dostal za to pivo, pohár kořalky, někdy večeři... Nevěděl jistě, jestli už je alkoholik, ale daleko k tomu neměl.

Těch turistů sem jezdí hodně?

Dřív jich bylo víc. Už zjistili, že tady nic není. Nudí se.

Mladí odcházeli. Denis vnímal otrávený komentář:

„Všude samý zříceniny! Atanor v troskách, Alexandretta v troskách, tady nejsou ani ty trosky. Příště chci jet někam, kde něco je!“

Uvědomil si, že má hlad; možná by nebylo od věci posedět v nějaké krčmě a poslouchat řeči lidí, ale neměl peníze. Potřeboval je prozkoumat...

Můžu si prohlédnout ty peníze, co ti dali?

Žebrák mu ochotně podal čepici s drobnými. Jejich ruce se na okamžik dotkly; Denis neodolal a pustil mu do těla trochu energie. Prohlédl si různé druhy mincí, pak zkusil zmaterializovat jednu podobnou.

Žebrák přihlížel. V jeho mysli uzrávalo rozhodnutí požádat...

Pane, mám už dost na jídlo pro dva. Chtěl bych alespoň jednou v životě nabídnout pohoštění princi Baarfeltovi...

Denis řekl nahlas: „Bude mi potěšením!“

Žebrák se zasmál. „Támhle pod stromem mám kriplkáru. Můžeš mi ji...“

Denis jej bez námahy uchopil do náruče a posadil do vozíku. Vypadal dost otřesně, stejně jako samotný žebrák.

Kdybych vypadal blahobytně, nikdo by mi nic nedal.

Denis se rozesmál. Chopil se vozíku a strkal jej směrem, který mu ukázal.

„Jak se jmenuješ?“

„Steven Barnes.“

„Neslyšel jsem o vašem rodu.“

„Nebyl to významný rod. Vlastně jsem jediný. Chodil jsem s jednou holkou, ale padla v boji. Já jsem to štěstí neměl.“

Ještě jsme nedobojovali, Stevene!

Já už jo.

Kecáš. Mám pro tebe řadu úkolů. Zjistil jsem, jak žiješ; celý den se touláš po městě a mluvíš s lidmi. Hodně se dozvíš, viď?

Chceš, abych sbíral informace?

Denis se nemusel ptát, zda to chce udělat. Těšil se na to od začátku.

Chci, aby ses stal rezidentem. Zjišťoval, kteří lidé by do toho chtěli jít s námi. Kolik jich je, jaké mají zbraně. Jaké možnosti...

To překonávalo všechny sny, které měl. Ale ještě...

Je tady pár lidí... dobrých. Jenže jsou přistěhovalci. Třeba i vojáci, co jsem poznal ve špitále. Jsou stejný jako my, jenom... na druhý straně.

Všichni jsme někdy přišli z jiných míst. Nebo ses narodil tady?

Ne. Přijel jsem jako kluk, s našima...

Tak vidíš. Oni přišli jen o něco později.

Ale jako nepřátelé!

Ještě pořád nám chtějí ubližovat?

Teď se chtějí hlavně uživit. Vláda je nerozmazluje...

Denis nad tím chvíli uvažoval.

V každém případě si je pamatuj. Možná je budeme potřebovat.

Mířili na okraj města, do domorodé čtvrti. Tady bylo méně výstavných nových domů, přibylo staveb v tradičním stylu. Taky se změnili lidé; tmavší pleť, odlišné oblečení. Potkali už několik žen se závojem na tváři.

„Tohle taky není dovolený.“ poznamenal Steven.

„Co jako?“

„Zahalovat si tvář. Oficiálně kvůli identifikaci.“

„Proč to tedy ženy dělají?“

„Je to protest. Když má holka zahalenej ksicht, cítí se jako princezna.“

Princezny nosí závoje?

Když se objeví někdo z jihu...

Denis se opět ponořil do jeho paměti. Steven už se naučil nebránit se mu, nechat ho vnímat. Pokud byly jeho informace správné, bylo to tak:

Jižní část Arminu, hory a neprostupná džungle, jsou odděleny hranicemi, bedlivě střeženými vojskem. Žádný člověk z jihu nesmí na sever. Nikdo ze severu nemá odvahu jít na jih. Pokud někdo na nepřátelskou stranu přijde, je na každém kroku hlídán vojskem, policií, sítí fízlů a donašečů. Občané jihu navíc vyvolávají pozornost svými výstředními kostýmy a neobvyklým chováním. Noviny o nich píšou různé zvěsti, které vůči nim vyvolávají averzi. Většina obyvatelstva se jich štítí a nenávidí je.

Kromě těch, co chtějí protestovat.

To jsou jenom takoví mladí blázni. To je přejde!

Denis se zasmál. Taková hnutí mysli znal.

Na okraji domorodé čtvrti stál kiosek prodavače občerstvení. Byl to Ind, v červeném turbanu a s mohutnými kníry; právě smažil placky čapáti a ty voněly až sem. Steven se s ním přátelsky pozdravil.

„Tady se obvykle najím. Kumár skvěle vaří...“

„Už dávno jsem nejedl žádné indické jídlo!“

Denis dostrkal vozík ke stolku pod rozložitým fíkovníkem. Ind si ho zvědavě prohlížel; Denis zase věnoval pozornost malému oltáři, který měl vzadu na stěně. Byl tam obrázek bohyně Lakšmí a Ganéši se sloní hlavou; oba jsou nakloněni podnikatelům a zajišťují jim trvalou přízeň.

Denis sepjal ruce a přednesl příslušnou mantru.

Ind od něj odskočil, s očima vytřeštěnýma. Slova se mu zadrhla v hrdle.

„Pane, kdo jsi?“ vydechl ve svém rodném paňdžábském nářečí.

„Zbožný poutník,“ odpověděl Denis touže řečí, „Trpělivější než strom, pokornější než tráva. Tvůj služebník.“

Ind před ním padl na kolena a složil tvář do prachu. „Pane, ochraňuj mne!“

„Vstaň, prosím!“ Denis jej uchopil za rameno a snažil se ho zvednout.

„Pane... ty ses mne dotkl?“

„Učinil jsem, co jsem chtěl učinit.“

„Dotek svatého muže, pane, vysvobodí z pout nevědomosti mne, moje předky i celou moji rodinu! Víš zajisté...“

„Jediné, co tě může vysvobodit, jsou tvé dobré činy, příteli. Matka Lakšmí, stálá průvodkyně mého Pána Višnua, ti dala své požehnání; budeš-li ty pomáhat druhým ze zajetí hmotných pout, staneš se osvobozenou duší!“

Ten muž plakal; slzy mu stékaly na mohutný knír.

„Usedni, pane, přijmi mé skromné pohostinství! A dovol mi, abych přivolal svoji rodinu; slituješ se a požehnáš také mé ženě a mým dětem?“

„Jsou šťastní, mají-li otce jako jsi ty. Ale prosím, mlč před bezbožnými atheisty; cizí lidé se nesmějí dozvědět o mé návštěvě!“

„Na mne se můžeš spolehnout!“

Ještě větší dojem udělala scéna na Stevena, ačkoliv nerozuměl ani slovo z jejich rozhovoru. Konečně začínal chápat, že muž, který jej oslovil, je tak významný. Kdyby byl v mládí pozornější při výuce filosofii, mohl říct: rovnováha světa se právě vychýlila na stranu Dobra.

Jenže Steven při přednáškách obvykle spal nebo si hrál se spolužáky. Bylo pro něj daleko důležitější, že dostal velkou misku sabdží, čerstvé čapáti a dva druhy sladkých kuliček. Seděli s Denisem pod fíkovníkem, zvolna pojídali ty dobroty a moc nemluvili, neboť Denis se zabýval různými průzkumy. Od stánku je zvědavě pozorovaly děti; nejen prodavačovy, ale i všelijaké jiné, neboť děti jsou vždy zvědavé na neobvyklé hosty.

Denis se napil mléčného ghíru s kousky ovoce, opřel hlavu o kmen stromu a zavřel oči. Nespal; snažil se navázat mentální spojení na velkou dálku.

Kardinál Baarfelt překvapeně zvedl hlavu.

Denis? Kdy ses vrátil?

Před chvílí. Jsem v Indiopolisu, teď v domorodé čtvrti. Znám už některá fakta o válce a o situaci ve Městě.

Díky Bohu.

Je u tebe bezpečno? Můžu přijít?

Nejsem si jist. Někteří mniši se dali podplatit Légerem.

Léger se postavil proti nám?

Tvůj Edward chodil s jeho dcerou... Tomáš předal stručný přehled vztahů EBa s Rickie a jejich smutného konce. Denis to vzal na vědomí.

Rád bych tě objal, tati...

Ne. Raději okamžitě zmiz na jih. Hrozí ti nebezpečí.

Nic na světě mě nedokáže ohrozit!

To si Valérie myslela taky.

Kardinál předal své vzpomínky na boje o Atanor a smrt Valérie.

Denis chvíli zvažoval situaci.

Otče, ta situace je strašná. Tolik mrtvých...

Co máš v úmyslu?

To, co jsem neudělal nikdy. Vrátit se v čase a podniknout protiopatření.

Kardinál chvíli váhal.

Dokázal bys to? I když by to byl hrubý karmický prohřešek?

Požádal bych Ochránce o pomoc.

A kdyby odmítli?

Budu bojovat.

Kardinál opět chvíli zvažoval pro a proti.

Nesouhlasím. Nech to tak, jak to je.

Proč?

Valérie měla v úmyslu vyžádat si pomoc. Vyhrožovala, že udělá nahoře tak velký skandál, že Ochránci budou muset zasáhnout. Neudělala to.

Ty z toho vyvozuješ, že je to v pořádku?

Není to v pořádku, ale není to ani tragédie. Většina těch přistěhovalců jsou docela plusoví lidé. Naopak, rád bych, aby přišli další.

Kolik ještě?

Víc, než si jich troufne. Potřebujeme lidi.

Denis otevřel jedno oko a přehlížel lidi, kteří mezitím přišli na jídlo a usadili se k sousedním stolkům. Byli různých barev a národností, většinou dost chudí. Někteří měli s sebou ženy a děti.

Ano, většina přistěhovalců je v pořádku.

Ale budeme je muset získat. To bude tvoje práce.

Otče, tvoje plány...

To nejsou moje. To je osídlovací plán císařovny Diany.

Diana je mrtvá!

Princ Lera je živ. Hlídají ho šelmy...

Bude to trvat dlouho a bude to obtížné.

Proto to dávám za úkol tobě.

Ty mě fakt rozmazluješ, tati!

Já vím. Zkusil to Richard, ale zklamal. Je... pracuje jako přítel vlády. Christian raději zmizel do ciziny. Teď je v Evropě, expert na diktátorské režimy. Nemám nikoho spolehlivějšího, než tebe.

Denis si povzdechl.

Nesmírně rád bych tě viděl, synku. Ale kvůli tomu nemusíš chodit sem. Už jsi mi dodal novou chuť žít tím, že ses spojil. Teď vím, kde jsi.

Dobře. Začnu provádět průzkum situace.

Hlavně buď opatrný!

Obávám se, že už jsem nadělal dost rozruchu. A udělám ještě větší!

Rozhodl ses probudit draky?

Už jsem viděl draky, tati.

Kardinál se rozesmál. Denis viděl ve světě ledacos.

Ozvi se, až zase budeš mít něco, čím mě pobavíš.

S radostí. Měj se hezky, tati.

Otevřel oči. Někteří přítomní už se tvářili divně.

„Stevene, znáš termín Trojitá legenda? V podstatě dezinformace, sestávající z různých částí. Každému řekneš jednu ze tří mírně odlišných verzí. Ať pronikne ke komukoliv, vyvolá pouze zmatek, protože nikdo neví, která verze je správná. Můžeš zkusit je šířit.“

„Můžu vyprávět o tobě?“

„Nemusíš s tím začít okamžitě. Víš co? Až někdo přijde o mně něco vyprávět tobě, překonej to jinou verzí. Jakoukoliv. Chápeš?“

„Žvanit po hospodách? To umím. Třeba si vydělám sem tam nějakou skleničku a něco k jídlu. A uvidíme, co to udělá!“

„Fajn. Spoléhám na tvoji mazanost.“

Denis vstal. „Teď půjdu.“

„Kam?“

„Promluvit si s vojenským velitelem města.“

Generál Jasper Westingcorn měl spoustu starostí. V Loděnicích opět došlo k nějakým sporům mezi dělníky a vedením; došlo k potyčce s vnitrozávodní ochrankou, kterou vyhráli dělníci, neboť jich bylo víc. Přivolali policii, ta řadu výtržníků zatkla a odvezla do vězení. Ne však agitátory, ti bystře zmizeli; teď po nich pátrali, vcelku bezúspěšně. Generálovi chodily různé nevěrohodné a zmatené zprávy, a on se rozčiloval.

Denis prošel všemi jeho strážemi a adjutanty v předpokojích. Neviděli ho; dokázal je na chvíli oklamat iluzí.

„Hezký den, generále.“ řekl a bez vyzvání se posadil do křesla pro hosty.

„Kdo jste?“ vytřeštil oči Westingcorn.

„Denis Baarfelt. Pravděpodobně současný velmistr řádu Templářů. Ostatní moje funkce z toho vyplývají.“

Měl na sobě slavnostní uniformu řádu se všemi odznaky moci. Vypadal jako na oficiálních portrétních fotografiích, jen trochu starší.

Generál zesinal. Natáhl ruku po knoflíku, kterým přivolával stráže, Denis mu ho ale včas vypnul.

„Přišel jsem si pohovořit o situaci ve městě. Například o rozdělení moci. Abys chápal: nemám nic proti tvé funkci. Naopak, potřebuji schopné podřízené. Pokud se osvědčíš, můžeš počítat i s postupem.“

„Vy... chcete říct, že jsem váš podřízený?“

„Jistě. Jsem druhý v pořadí po císaři. Možná třetí, po kardinálovi.“

Generálovi letěly hlavou zmatené myšlenky. Denis je samozřejmě vnímal.

„Jak jste se sem dostal? Jak to, že vás nikdo nezadržel?“

„Jsem čaroděj. Umím projít nepozorován.“

„Nevěřím na žádné čaroděje!“

„Tvoje věc.“

„V žádném případě nepodléhám vašim příkazům! Nikoho z této země! Jsem generál armády a vojenský velitel města.“

Denis se usmál. „A jsi šťastný?“

V žádném případě nebyl. Přímo vybuchl vztekem; s námahou se ovládl.

„Dokázal bych tvoje problémy vyřešit.“

Generálovi probleskly hlavou ty nejzávažnější: zločinnost, drogy, množství nespolupracujících občanů, školství, zdravotnictví, matné pokusy civilní správy s tím něco udělat. Všeobecná nenávist každého ke každému. A nejhorší problém: podepsal smlouvu a bude zde muset zůstat ještě šest let, než získá nárok na penzi. Hrůza!

Denis řekl: „Maličkosti. Daly by se vyřešit velmi snadno.“

„Jak?“

„Dohodou. Mohl bych zajistit, aby s vámi lidé spolupracovali.“

„Nesmysl!“

„Jak dlouho se už ve městě nepořádaly oslavy na počest bohyně Ecxatli?“

„Čeho?“

Denis se koncentroval. Přiložil ruce k sobě a s trochou úsilí vytvořil asi stopu vysokou sošku bohyně z čistého stříbra.

„To je Ecxatli, Stříbrný Delfín, patronka Indiopolisu. Možná uslyšíš její jméno vyslovovat odlišně; ve skutečnosti je lidskými ústy těžko vyslovitelné. Můžeš jí říkat Delfínku, v kterémkoliv jazyce.“

„Vůbec nechápu, o čem mluvíte!“

„Bohyně Ecxatli je paní tohoto regionu, města, zátoky, asi i hor. Není to moc významná bohyně; ale je laskavá a lze ji snadno potěšit. Na rozdíl od nás má volný přístup k Trůnu; mají ji tam rádi a získala právo předstoupit před Nejvyššího a zpívat mu. Proto může pomáhat lidem.“

Generál Westingcorn zíral na stříbrnou sošku. Nic nechápal.

Stříbrná dívka se usmála a lehce uklonila hlavou.

Generál zařval. Denis mu v poslední chvíli utlumil zvuk.

„Jak jsi to udělal? Ona přece není živá!“

„Jak se to vezme. Podle mě je živá až moc.“

Opět zběsile přemýšlel. Celá událost byla zjevně nesmyslná; usnul snad a tohle všechno se mu zdá?

„Sen a realita nejsou tak odlišné pojmy, jak si myslíš.“

„Pane Baarfelte,“ ovládl se generál, „Ať jste kdokoliv a máte jakékoliv schopnosti, žádám vás, abyste odešel! Nechci s vámi mluvit.“

„No fajn. To jsem zvědav, jak to uděláš.“

Generál zaváhal. Přivolat stráž nemohl, to už zkusil. Křičet? Před chvílí mu návštěvník ochromil hlasivky. Použít na něj zbraň? Bohužel, jeho pistole včetně pouzdra a řemení visela na věšáku v koutě. Denis k ní měl blíž než on, mohl by mu zabránit se jí zmocnit.

Denis se zasmál. Vztáhl ruku a začal pracovat. Pouzdro se s cvaknutím rozepjalo, zbraň z něj vyklouzla a vzduchem se pomalu nesla přímo do generálovy ruky. Westingcorn ji chňapl a namířil na Denise; jenže ten se viditelně nebál, seděl nehybně a usmíval se.

A co bylo nejhorší: generál se nemohl přinutit zmáčknout spoušť. Kdysi se zúčastnil nějakých bojových operací a střílel z různých zbraní na vzdálené cíle; ale střelit zblízka člověka nedokázal. Vlastně si vůbec neuměl představit, že by někoho osobně zabil.

„Nejsi zlý člověk, jak vidím. Ale klidně to zkus, jestli ti to udělá radost. Dokážu zadržet kulku v letu a vrátit ti ji.“

„Nejsem vrah, jako vaši lidé!“

„Naši lidé jsou vrazi? To je pro mě novinka!“

Generál zauvažoval, jak mu to vysvětlit. Zločinnost v Indiopolisu měla dvě formy. Přistěhovalci se dopouštěli loupeží, přepadení, krádeží, podvodů a nejrůznější drobné kriminality. Starousedlíci nedělali nic takového. Měli jedinou specialitu: vraždy. Pokud měli pocit, že jim někdo ubližuje, zabili ho na místě, většinou jediným úderem. Zabíjeli nožem, otrávenou jehlicí či holou rukou, v nejhorším zbraní, kterou vzali nepříteli. Oběť nechávali ležet tam, kde zahynula. A nikdy nic nevysvětlovali.

Samozřejmě se našli lidé, kteří objasnili Westingcornovi, proč dělají takové věci. I když pochopil, trval na vlastním řešení: kdo se domnívá, že mu bylo ublíženo, má se obrátit na policii, ta provinilce dopadne, postaví jej před soud a ten ho po procesu potrestá. Pokusil se dokonce s pomocí biskupa dona Diega Mirandy jednat o tom s předáky domorodců. Dostavilo se několik starých mužů (dvě ženy), vyslechli ho a slíbili pomoc.

Během tří dnů nalezli policisté v blízkosti svých služeben řadu známých darebáků, svázaných jako balík. Ke každému byl přiložen ručně psaný seznam, co provedli a kdo to může dosvědčit. Domorodá komunita to považovala za naplnění dohody; teď byla řada na vládě.

Policie se dala do dokazování skutkové podstaty oznámených přečinů. Trvalo to dlouho a byly s tím problémy, většina svědků považovala pochybnosti o jakémkoliv svém tvrzení za urážku a spolupracovala s krajní nechutí. Další dlouhý čas uplynul, než se věc dostala k soudu; tam se domorodci seznámili s dalším vynálezem civilizované společnosti: advokáty. Zkušenými pány v dobře ušitých oblecích a se svazky spisů, kteří dokázali hravě vyvrátit jakákoliv obvinění. Proti nim stáli lidé, hluboce si zakládající na své cti a zvyklí dokazovat svá slova přísahou na své bohy. Je to pravda, protože já to říkám. Bůh je mým svědkem.

No a tak to dopadlo, jak muselo. Podezřelí byli osvobozeni, advokáti dostali peníze a žalobci měli ostudu. Poučili se, že nemá smysl obracet se na soudy, policii, v podstatě žádné úřady. Ublíží-li ti někdo, je jediným řešením krevní msta. A prolhaný advokát zemře také, urazil přece bohy, při nichž svědek přísahal. Stařešinové obvykle považovali samotný přestupek za urážku božstev. Odsuzovali k smrti po důkladném rozvážení a poradě s příslušným knězem. A hlavně proto, aby pachatel už nemohl ublížit někomu dalšímu. Tak to chápali i mladí bojovníci, kteří rozsudky vykonávali. Pravda je, že mladé to bavilo, už dávno si chtěli vyřídit účty. Vykonávali krevní mstu jako posvátnou oběť, dokonce s příslušnými modlitbami. Mohli svoje počínání i vysvětlit, ale nikdo o to nestál.

„Chápu.“ řekl Denis, „Bohužel s nimi souhlasím.“

„Jak to, že jste se navzájem nepovraždili?“

„My jsme zločince převychovávali.“

Ano, i tu metodu generál znal. Používala se zejména na prolhané advokáty. Například: stařešina některé komunity rozhodl, že dotyčný muž je lhář. Od té chvíle nacházel slovo LHÁŘ napsané různými způsoby všude, kam přišel. Na domě, na autě, ve svém vlastním zápisníku, na oblíbených či cenných předmětech ve svém domě, dokonce na veřejném záchodku, než vylezl z kabiny. Různí lidé mu je zašeptali do ucha, když okolo nich procházel. Uprostřed noci ho volali telefonem, pokaždé jiný hlas. Děti pobíhaly kolem něho a pokřikovaly na něj to slovo, dokud je nezahnal strážník. Nikdy nebyl nikdo chycen; když policie někoho zadržela, byl to cizí člověk, který nikdy nepřišel s dotyčným do kontaktu a nechápal, o čem je řeč. Pokud si vzpomněl, že použil slovo lhář v rozhovoru, pak tím myslel souseda, který nezametá chodník a drze lže, že to dělá.

Existovaly pouze dvě možnosti úniku: psychiatrická klinika nebo opuštění Arminu. Přestěhovat se do jiného města nestačilo, stalo se pouze důvodem pro další skupinu mladých, aby zahájili novou vlnu psychického teroru. Byla to pro ně jedna z mála možností, jak zažít nějaké dobrodružství. Povídalo se, že zvlášť nadšení jedinci pronásledují provinilce i v cizině, dokud je nedostanou do vězení či do blázince.

„V každém případě jsme zabránili tomu člověku páchat další zlo.“

Generálovi to konečně došlo: „Vy čtete moje myšlenky!“

„Je obtížné je nevnímat. Jsou velmi pronikavé.“

„Používat takové metody je... sprosté! Nepřípustný vpád do soukromí!“

„Asi ano. Ale jak jsem řekl, jsem čaroděj. Používám takové metody. Jestli jsou etické nebo ne, o tom jsme kdysi dávno dlouho diskutovali. Výsledek nebyl přesvědčivý, všichni přítomní byli telepati, alespoň pasivní. Museli bychom se zeptat slepce, jaký názor má na lidi, kteří vidí...“

„A kdybych to chtěl umět taky?“

„Požádal bych některou čarodějku, aby tě to naučila.“

O jejich metodách výuky už generál taky slyšel. Přesto se zeptal:

„Byla to obtížná výuka?“

„Naopak, velmi příjemná. Mnozí žádali o opakování s jinými instruktorkami.“

Generálova mysl zabloudila na další problém: pokud viděl dokumenty, byly všechny princezny velmi krásné. A víc než ochotné k milování. I čarodějky, nehledě na jejich výstřední účesy. Bohužel ty, které přežily, odmítaly veškerý kontakt.

„Svět se hodně změnil. Já vím.“

Generál Westingcorn se pokoušel uklidnit. Denis ho nechal vzpamatovat. Klidně vyčkával, dokud znovu nepromluví:

„Vy tedy skutečně trváte na představě, že jste můj nadřízený?“

„Jistě.“

Generál zauvažoval, jaká by byla možnost... nedokázal ani zformulovat, co si vlastně myslí. Jak by to vypadalo, kdyby je vskutku poslouchal?

„Zůstal bys velitelem města, jako teď. Vlastně bys dělal všechno stejně, jako doposud. Pouze by se ti to dařilo. A kdyby ne, pomohl bych ti.“

„Poradil mi uctívat nějakou stříbrnou sošku?“

„Měl jsem na mysli velké oslavy. Karneval, oslavy na ulicích, průvody...“

„Proboha! Lidé by se navzájem pozabíjeli!“

„To je závažné nebezpečí. Ale pokusil bych se tomu zabránit.“

„Znamená to podřídit se dřívějšímu způsobu života! Teď, když jsme jej za tak obrovských obětí odstranili?“

„Co ty víš o tom, jak jsme žili?“

Tady byl problém. Generál přišel do Arminu až po válce. Jeho předchůdce se dopustil nějakých nepředložených výroků proti domorodcům, které někdo pochopil jako urážku. Měl krásný státní pohřeb, ale novinové články o příčině jeho smrti byly značně rozporuplné. Westingcorn vpadl rovnýma nohama do problémů, o nichž nic nevěděl a nikdo mu je nedokázal objasnit. Vlastně z nich od té doby vůbec nevybředl; sotva vyřešil jednu věc, následovalo několik dalších. Časem pochopil, že ho sem poslali jako obětního beránka. Ještě nepřišel na to, jak se té role zbavit.

Pokud věděl, proběhla v zemi občanská válka. Armáda přišla, aby znesvářené strany uklidnila; dosáhla toho za cenu obrovských obětí. Císař se smířil se svým ministerským předsedou a nyní dodržují příměří. Nejspíš za to nemohl císař ani kardinál Baarfelt; Monty Draggon se o nich vyjadřoval vždy s úctou a obdivem, zato o jejich přívržencích dost ošklivě. Generálovi to bylo jedno, měl jasný příkaz: udržovat obě strany v klidu, co nejdál od sebe. Nefandit ani jedné, ani druhé.

Až na to, že Denis je první představitel císařství, se nímž jedná. Monty Draggon byl sympatický, vždy ochotný k jednání, a svoje stanovisko dokázal objasnit. Císař ani kardinál neměli chuť nikomu nic vysvětlovat. Jejich stoupenci byli mimořádně nepříjemní, pyšní a nepřístupní lidé; zejména nesnášeli pokusy o kompromisní dohodu. Zdejším představitelem je biskup Miranda; zbožný, asketický starý muž bez vlastních zájmů, pro kterého je jedinou autoritou Bible a zákony, vyplývající z Desatera. Řekne svůj názor a neochvějně na něm setrvá, ať jej přesvědčují jakkoliv.

Tento Denis se od ostatních liší zřejmě jen tím, že nebyl za války v zemi a neví přesně, co se tu dělo. Na rozdíl od ostatních se usmívá; ale určitě nebude ochoten slevit ze svého přesvědčení. Naopak, je zvyklý přinutit ty druhé, aby se mu podřídili. Jakýmikoliv prostředky.

Generál se zeptal: „Co umíte ještě?“

„Například léčit. Co ti řekl vojenský lékař při poslední prohlídce?“

Westingcorn vzdychl. Doktor říkal pokaždé totéž: méně pít, méně kouřit, změnit jídelníček, zhubnout, dělat nějaký sport, nerozčilovat se. Tentokrát povážlivě kroutil hlavou zvláště nad záznamy EKG.

„Lehká srdeční arytmie?“ zeptal se Denis.

„A co bys s tím udělal?“ vybuchl generál.

Denis zvedl dlaň pravé ruky proti jeho obličeji. Na dlani se mu roztočila spirála; generál zjistil, že nedokáže odtrhnout oči od jiskřivého točícího se ornamentu. Zvolna ztrácel vlastní vůli... pocítil hladivý dotek laskavé teplé ruky, která se dotýkala jeho srdce a počala je lehce masírovat. Zdálo se mu, že se srdce postupně uklidňuje a podřizuje pravidelnému rytmu, témuž, jakým bilo srdce jeho hosta. Po nějakou chvíli byli spojeni do jedné bytosti. Pak se Denis stáhl zpět.

„To je to, co umím.“ řekl s úsměvem, „Jak se cítíš?“

Westingcorn se poprvé za poslední léta cítil dobře. Než to stačil říct, Denis se usmál a spiklenecky zamrkal.

„Tohle... to uměl každý z vás?“

„Málokdo. Učil jsem to každého, kdo chtěl. Musíš mít talent. Mnoho lidí mělo částečné znalosti. Téměř každý.“

Generál začal konečně vážně uvažovat, jak asi vypadal život za císařství. Doba, kdy tento muž byl... čím vlastně?

„Měl jsem různé funkce, to nebylo důležité. Prostě Denis Baarfelt; každý mě znal. Každý věděl, že se na mne může obrátit.“

„Také jste někoho zabil?“

„Ano. Byl jsem v mnoha válkách.“

Westingcorn si povzdychl. Jak je možné věřit člověku, který zabíjí?

„Zabít člověka je lehké. Těžší je udržet jej naživu.“

Další povzdech. Spolu s rozpaky přišla chuť na cigaretu; až se divil, že si tak dlouho nezapálil.

„Chceš skutečně kouřit, nebo se chceš svého zlozvyku zbavit?“

„To bys taky dokázal?“

Generál se pokoušel přestat zhruba třikrát do roka.

„Zavři oči a představ si tu spirálu, kterou jsem ti ukázal.“

Westingcorn poslechl. Jeho oči si spirálu ještě pamatovaly; zakrátko upadl do lehkého transu. Do mysli mu pronikla Denisova slova:

„Nyní uvádím tvoje tělesné funkce do ideálního stavu. Kdykoliv pocítíš jakékoliv zdravotní potíže, zavři oči a představ si tu spirálu. Tvoje tělo se samo uvede do pořádku.“

Pak generál oči zase otevřel. Měl pocit, že dokonce zrak se mu srovnal. Nechápal, jak je to možné, ale za poslední dobu toho nechápal víc.

Denis promluvil: „Myslím, že jsem řekl a udělal vše, co jsem chtěl. Nyní je řada na tobě. Chci, abys pochopil: jsem tady a jsem odhodlán převzít vládu nad svou zemí. Uvítám tvoji pomoc, stejně jako pomoc každého, kdo bude chtít pomoci. Kdo se postaví proti mně, musí odejít nebo zemřít.“

Westingcorn vzdychl.

„Nežádám, aby ses rozhodl okamžitě. Máš čas. Teď ti dám možnost převzít znovu velení. Právě jsem zapnul tvůj telefon a poplachový hlásič a zrušil ochranu této místnosti.“

Generál vydal nesrozumitelný zvuk.

Pak se stala překvapivá věc: dveře se rozlétly, vpadlo šest členů ochranky. Další se krčili za rohy a nábytkem a mířili před sebe samopaly. Jeden muž držel v ruce páčidlo, kterým se pokoušel uvolnit dveře.

„Pane, co se tu dělo? Nehlásil jste se a dveře se nedaly otevřít!“

„To jsem asi způsobil já.“

Denis zůstal navzdory namířeným samopalům zcela klidný. Usmíval se.

„Kdo to je, pane?“

Generál Westingcorn bojoval těžký boj. Na jednu stranu byl Denisovi vděčen za hodně věcí. Na druhé straně bylo jeho povinností...

„Jistě. Dělej, co musíš.“

„Je mojí povinností...“ generál vstal a upravil si uniformu. Odchrchlal si, pak pokračoval: „Jste-li skutečně představitel císařského režimu Denis Baarfelt, jsem povinen vás zatknout a... zadržet do rozhodnutí. Vyžádám si samozřejmě instrukce ministerského předsedy Draggona a ministra Légera. Také vám slibuji, že jim podám co nejlepší reference...“

„Ale?“ řekl Denis.

„Jsem nucen vás... dát převézt do vazební věznice.“

Denis se usmíval. „Už dávno jsem si přál poznat prostředí vazební věznice. Vlastně ani netuším, co ten termín znamená. Je mi potěšením.“

Strážní tupě zírali. Nic jiného vlastně ani neuměli.

„Pánové, dopravte tohoto muže do vazební věznice. Za účelem zjištění jeho totožnosti a okolností... prostě... prostě ho tam odvezte, ať ho zavřou a pořádně hlídají. Je dost nebezpečný!“

„Ani nevíš, jak.“ řekl Denis a vstal, „Jen tak pro zajímavost: skutečně si myslíš, že mě jakákoliv věznice dokáže zadržet?“

Generál nad tím přemýšlel celou dobu, co ho odváděli.

Potom strávil nějakou dobu vysvětlováním podřízeným, co se vlastně dělo. Šlo mu o to, aby neroznášeli nesmyslné informace; sice jim jako první zakázal říkat vůbec cokoliv, ale nebyl tak naivní, aby věřil v jejich absolutní mlčenlivost. Kromě toho, někteří nepochybně donášejí jiným velitelům. Armáda je prolezlá korupcí a donašečstvím ještě víc než státní správa.

Konečně všechny vyhodil, když mu spojili Kingtown, velitelství policie.

Abnerovi Légerovi se zachvěl hlas, když vyslechl hlášení.

„Jste si jistý, že je to skutečně on?“

„Nikdy jsem ho neviděl. Ale podle toho, co umí...“

„To je prekérní situace! Okamžitě jdu za Draggonem... Poslyšte, generále, tohle je důležité: nesmí se o tom nikdo dozvědět! Zvláště ně kardinál Baarfelt, císař a vrchní velitel Coxon! Já vím, že tomu nesmíte nic zatajit, ale počkejte aspoň... Ne, zpět! Poslyšte, oficiální verze: ten člověk není v žádném případě Denis Baarfelt. Je to podvodník, který se za něj vydává. Ze zištných důvodů, jeho přítomnost by... to je konečně jedno. Kde že ho máte? Výtečně; tak v té vazební věznici ho nechte. Bez jmenovky, neznámý tulák, jasné? A vydáte ho pouze mně osobně!“

„Ano, pane. Kdy si pro něj přijedete?“

Na druhé straně nastalo nervózní ticho. Potom:

„Nejsem si jist. Musím to projednat... A vůbec, víte co? Vy se přestaňte o ten případ starat. Nejlepší bude okamžitě na všechno zapomenout.“

„Provedu! Ale...“

„No co? Jaké ještě máte problémy?“

„Ten muž je velmi nebezpečný!“

„A myslíte, že to nevím? Ale o to se nestarejte. Děkuji a konec!“

Generál Westingcorn položil telefon a hluboce se zamyslel. Mechanicky vztáhl ruku pro cigaretu; uchopil ji do dvou prstů a šmátral po zapalovači, ale pak si uvědomil, že na ni nejen nemá chuť, ale je mu dokonce odporná. Tak ji zase vrátil do kazety.

Při tom si všiml, že Denis nechal na stole sošku bohyně Ecxatli. Stříbrná dívka stála v půvabné póze tanečnice a usmívala se. Vztáhl ruku, dotkl se jí; stříbrný kov příjemně chladil do ruky. Zlehka ji pohladil.

A ona se usmála ještě víc a lehce uklonila hlavou.

Errata:

30.05.2021 11:41