Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Věznice v Indiopolisu byla stavba, na kterou mohl být režim pyšný. Jedna z nejvýstavnějších v zemi, moderní a absolutně dokonalá; dostavěli ji zcela nedávno a otvíral ji sám Abner Léger, přičemž přednesl dojemný projev, jak se rozhodli zabránit zvyšování kriminality. A bylo to zapotřebí, zločin ve městě jen bujel.

Budova měla tvar pětiúhelníka; částečně byla vylámaná do skály, částečně visela na pilotech nad mořem. Vjíždělo se do ní šachtou, vedoucí na centrální dvůr; tam byly kanceláře, z nich vězně odváděli do jednotlivých pater, kde byly cely. Okýnka byla ve výšce a tak orientovaná, aby bylo vězňům znemožněno vidět kamkoliv; snad jen když po obloze přelétl pták. Ti, kteří směli na procházku, ji absolvovali na šedivém vybetonovaném dvoře, kde nebylo nic kromě strážních věží. Každých pět metrů byla chodba přehrazena od stropu k podlaze silnou mříží, všude hlídali strážní. Potřebovali jich na to spoustu, a sami byli stejně bezpečně zavření jako vězňové. Celý objekt byl zajištěn elektronickými systémy; nemohlo se to stát, ale kdyby byl přerušen přívod elektřiny (i ten záložní), všechny zámky by automaticky zapadly a daly by se otevřít jen zvenku a násilím.

Denis nikdy nic takového neviděl; musel si přiznat, že je ohromen. Vodili ho různými chodbami a strážní se dohadovali, co s ním; celou dobu přemýšlel, co s tou budovou bude dělat, až se ujme vlády. Nepřišel na nic.

Velitel věznice měl hodnost podplukovníka, ale nebyl přítomen; i kapitán, jeho zástupce, se už odebral domů. Všemu vládl starší seržant; další muž, kterého by bylo nejlépe zabít na první setkání. Přesně dle císařského práva se Denis dopouštěl přestupku, když takové lidi života nezbavil; mohli být nebezpeční nevinným. Ale pevně se rozhodl, že až do vyřešení kontaktu nebude nikomu ubližovat.

Vlastně, doposud se nerozhodl, jak postupovat. Generál Westingcorn se mu docela zamlouval; nebyl to žádný génius ani dobrodinec lidstva, ale vcelku spolehlivý úředník, který měl oproti řadě jiných významnou přednost: spokojeně by zůstal na svém postu a neměl snahu drát se na nějakou činnost ve vědě, umění či teologii. Nepochybně by změnu vlády přijal bez větších protestů a klidně sloužil dřívějším nepřátelům.

Denis zažil velké množství různých změn politiky. Vlastně necítil zášť ani vůči Draggonovi a Légerovi; byli to pitomci, kterým císařství neumožnilo se vypracovat, tak využili příležitosti teď. Asi je sesadí; ale rozhodně nebude žádné věšení na lucerny ani sekání hlavy gilotinou. Denis byl pevně rozhodnut stát se pro všechny andělem míru.

Během cesty zrušil svou parádní uniformu; byla iluze, stejně jako veškeré oblečení, ve skutečnosti neměl na sobě nic. Nepoznali to; poručili mu, aby se svlékl a nahnali ho pod sprchu, kvůli dezinfekci. Denis uvažoval, zda se jim předvést v parádním tetování; rozhodl se pro mírnější verzi.

Vrchního seržanta zaujaly jeho dlouhé vlasy.

„Co je tohle?“ rozkřikl se, „Tys neslyšel o hygienických opatřeních proti rozmnožování cizopasníků? V tomhle se držej vši a blechy, nevíš to, burane? Pošlete okamžitě pro vězeňskýho holiče!“

Vůbec netušil, jak blízko je k vlastní smrti. Ani jaké má štěstí, že Denis se rozhodl nikoho nezabíjet.

Holič byl vězeň jako ostatní. Používal elektrický strojek; zapnul ho do zásuvky a vyčkal, až dozorci posadí Denise na židli.

„Poslyš,“ řekl Denis seržantovi, „Ty se vážně opovážíš sáhnout mi na vlasy? Uvědomuješ si, co děláš?“

Jeden z nejsilnějších (a nejhloupějších) dozorců ho praštil pěstí, až se skácel i se židlí. Vzápětí ho znovu zvedli.

Ve skutečnosti ostříhání Denisovi nevadilo; už delší dobu nenašel nikoho, kdo by si troufl se ho dotknout. Ostříhat vlasy bráhmana smí pouze osoba stejné kasty, jeho družka nebo osobní otrok. Každý jiný se dopouští hrubého přečinu vůči ochranným božstvům; není to moc příznivé počínání ani v případě, že s tím bráhman souhlasí. Asi stejný přestupek, jako dotknout se meče zasvěceného bojovníka; samozřejmě jsou lidé, kteří to smějí udělat, ale ti obvykle vědí, jak se při tom chovat.

Zatím se dobře bavil. Byl na novém místě, v nové společnosti, kterou měl za úkol přeorganizovat. Už si zvykl na myšlenku, že nebude mít čas odpočívat; byl sice unavený, ale zároveň se na to těšil. I na tomto místě chtěl být proto, aby poznal víc nových lidí a vybral si mezi nimi spojence. Zatím odhadoval aury a přemýšlel, kde a jak zasáhnout.

Ostříhali mu nejen vlasy, ale i vousy. Vyfasoval pruhované vězeňské hadry s číslem na hrudi; bylo to 1511202 a vedle měl nápadný červený trojúhelník, označující vyšetřovaného. Pak ho dlouho vedli chodbami, u každé mříže se zastavili a vzájemně si podávali hlášení. Konečně ho zavřeli do cely a šli pryč; ještě nějaký čas slyšel třískání mříží.

Když osaměl, ze všeho nejdřív se zorientoval v prostoru. Přesvědčil se, že může kdykoliv odejít, a to kamkoliv. Dokonce o tom chvíli uvažoval; pak ho zaujaly stopy cizí energie, zachycené ve stěnách. Bylo tu zavřeno hodně lidí; zločinci, političtí i lidé, kteří byli jen ve špatnou dobu na špatném místě. Jejich stopy se různě proplétaly, dalo mu práci je odlišit.

Když byl mladý, uvažoval jednu dobu o činnosti terapeuta se specializací na prevenci zločinnosti. Zajímalo ho, jak se v člověku vůbec projeví touha přestoupit Boží zákon. Většina zlých lidí, jak poznal, byla hluboce nešťastná; měli velké množství hmotných tužeb a nedokázali si je řádným způsobem zajistit. Byli hloupí, nedokázali se ovládat, ani domyslet důsledky svých činů. Obvykle taky zločinem ničeho nedosáhli; na krátkou dobu sice problém vyřešili, ale pak na ně dopadl v ještě horší podobě. Člověk získá nějakou věc, když ji ukradne; ale pak musí prchat, skrývat se, možná bojovat s nepřáteli. Čím víc ničemností spáchá, tím víc lidí po něm jde; má to vůbec nějaký smysl?

Potom se ovšem začal zabývat jinými problémy. Samozřejmě chodil na různé porady a přednášky, vedl vzdělávací skupiny pro mladší terapeuty a tak, ale přímo ve věci nepracoval. Že by se k tomu teď vrátil? Nejdřív by možná měl něco udělat s dozorci, to jsou ještě větší hovada než zločinci. Jednodušší by bylo je zabít a změnit jim karmu, aby se příště narodili jako užitečná zvířata. Ovšem pokud bohové rozhodli, aby byli lidmi...

Denis si uvědomil, že dosud nesložil řádné poklony Ochráncům tohoto světa. Obvykle to dělal, když se ocitl v chrámu či blízko oltáře, jako u kiosku indického prodavače lahůdek. Za císařství to bylo normální, domácí oltáře byly v každém obydlí a jediným pohledem se dalo zjistit, koho zdejší rod uctívá a kdo jej chrání. Zatím si vzpomněl jen na Ecxatli; miloval ji, byla to velmi laskavá, až trochu prostomyslná bohyně, která má ráda hudbu, zpěv, tanec a milování. V podstatě stačilo řádně ukojit kteroukoliv dívku z města, Ecxatli je vnímala všechny.

Náročnější už byli jiní Ochránci, vyššího řádu. Denis se uvedl do transu; zjišťoval momentální konfiguraci a vývoj, kterým město prošlo. Nedařilo se to; energetické pole města, kdysi tak mocné, se téměř vytratilo. Nebyli tu žádní oddaní služebníci boží; snad nějací zůstali v domorodé čtvrti, taky v klášterech, ale téměř nikdo z mladých. Mládež z etnik uctívala spíš mocné bojovníky, mnozí dokonce zlé démony, které štvali na své nepřátele. Obvykle marně, většina města byla pod vlivem mocnějšího Zla.

Kdysi, v dospívání, měl Denis démony rád, byla s nimi legrace. Přesněji, mohl se s nimi kdykoliv porvat a obvykle vyhrával. Později si vyjasnil, že jejich zdánlivé prohry jsou spíš návnada, na kterou ho lákají. Jejich zájmem nebylo zvítězit, ale jevit se mu jako vhodní partneři ke hře. Zanechal takových zábav a zajímal se o důležitější věci; navštěvoval cizí světy, kde vůbec nebylo jasné, kdo je na jaké úrovni. Teď se vrátil a nechápal; Arminu vládli démoni zlí, hloupí a naprosto nekomunikativní. Letmému kontaktu se vyhýbali; vyhledávat je a dorážet na ně neměl snahu.

Ještě mohl zkusit kontakt nahoru. Jako obvykle, marně. Bůh nezahynul, ani toto město neopustil; ale zlo a bezbožnost Jej rmoutilo, a Jeho andělé jen málokdy sestoupili k nešťastným lidem. Naléhavě bylo zapotřebí Očištění; a muselo to být Očištění mocné: Železem, Ohněm a Krví.

Jenže právě to Denis udělat nechtěl.

Zůstal ležet na pryčně a zkoumal širší okolí.

Je nutno pohovořit o Kurdovi. Mohli bychom mu říkat Jusúf, někdy se tímto jménem hlásil. Ve skutečnosti se usilovně chránil prozradit svou totožnost, a věděl proč. Pocházel z horské vesnice blízko hranic Turecka a Íránu, kde vcelku spokojeně žil do svých sedmnácti let, pásl ovce a pomáhal ostatním členům rodiny pašovat různé věci sem a tam přes hranici. Měl rád svoji rodinu, přátele ve vesnici, svůj kmen a celý kurdský národ; zbytek světa byli nevěřící psi, ti mu byli celkem lhostejní. Věřil v Alláha ve verzi, kterou hlásal jejich vesnický mullah; není třeba ji rozebírat. Neměl zásadních námitek proti čemukoliv na světě.

Bohužel, Alláh dopustil, aby kromě lidí dobrých a laskavých hyzdili svět také hříšní ničemové; především vláda, policisté a chamtiví obchodníci. Tak se stalo, že hodného a štědrého strýčka Mahmúda (hlavu pašeráckého gangu) začal obtěžovat muž, který byl jeho obchodním partnerem; prolhaně tvrdil, že je mu strýček Mahmúd něco dlužen, zatímco každý ví, že naopak ten Turek dlužil za zboží jim. Situace byla dost spletitá, vyústila v hádku a potom ve rvačku, strýce Mahmúda povalili na zem, kopali do něj a škubali mu vous, takže Jusúf byl nucen zasáhnout a bodnout jednoho z útočníků nožem. Povedlo se mu to kromobyčejně dobře, mizera během chvilky vykrvácel a příbuzní dali Jusúfovi radu, aby se nezdržoval a rychle utekl. Což učinil; jak se vedlo ostatním členům rodu, neměl zdání.

Pak různě prchal a skrýval se, někteří mu pomáhali, jiní se snažili jej dopadnout a potrestat. Posléze skončil ve Smyrně, kde ho najali jako člena nějakého gangu; vůdce byl sice nevěřící pes, ale uměl trochu kurdsky a dokázal se s Jusúfem domluvit. Potřeboval strážce, kterého nikdo cizí neukecá ani nepodplatí; tak ho Jusúf doprovázel, hlídal mu záda a když bylo třeba, střílel rychleji než konkurence. K boji měl vrozený talent a nepovažoval za hřích zabít kohokoliv, byli to přece nevěřící.

Až skončil v Arminu. Došlo k jakési přestřelce, při níž byl dopaden; co bylo s ostatními, netušil. Hlavní problém byl, že sice znal několik slov z mnoha jazyků, ale plynně hovořil pouze svým horalským nářečím, jemuž nerozuměl nikdo jiný. Taky neměl žádné doklady a nikdo nevěděl, co s ním. Pokusy o výslech se zatím míjely účinkem.

Právě teď seděl v cele nedaleko Denise a dumal nad svým smutným osudem. Byl fatalista; co se mu stalo, je kismet, vůle Alláhova, proti níž je marno se vzpírat. Alláh dopustil, aby byl dopaden nevěřícími; možná bude zabit a možná se zachrání; ale v žádném případě nespojoval trest s ničím, čeho se dopustil. Svět je plný pánů; když se některý pán rozhněvá, ztrestá chudáka, který mu první přijde pod ruku. Jusúf nebyl dost moudrý a vzdělaný, aby se nad tím zamýšlel, natož se pokoušel něco změnit. Pouze prosil Alláha, aby se slitoval a seslal mu dobrého a laskavého pána.

Co by pro něho mohl udělat? Nejvíc ze všeho toužil vrátit se domů, do své vesnice v horách. Pravděpodobně tam nesmí; čímž padají všechny příznivé možnosti. Tak o tom aspoň snil – a zpíval. Zpíval skvěle, měl zvučný hlas, znal mnoho písní a uměl skládat další; vymýšlel je, když pásl ovce či oral na poli s hubenými kravičkami. Lidé ho měli rádi, často ho zvali na svatby, pohřby a jiné příležitosti, kde přednesl vhodnou píseň, vychvaloval dobré vlastnosti přítomných nebo oslavoval nebožtíka. I dívkám se líbil; co chvíli po něm některá točila zraky a až by si ušetřil na nevěstu, mohl se oženit a postupně se dožít doby, kdy by se stal ctihodným mužem. Ach žel, to přání už se mu nesplní...

Všechny tyto myšlenky vložil do písní, které zpíval svým nesrozumitelným jazykem. Melodie byla taky hodně orientální, nepříliš příjemná dozorcům, ba ani vězňům, kteří na něj křičeli nadávky a posměšky. Protože jim nerozuměl, považoval to za pochvalu a zpíval o to nadšeněji. Jinou zábavu neměl.

Denise jeho zpěv zaujal. Především zaregistroval jazyk, který neovládal; zato uměl vnímat smysl věcí. Chvíli naslouchal, pak spojil na dálku mysl s Jusúfovou a začal zkoumat jeho jednoduché vzpomínky. Kupodivu pocítil sympatie; už v životě potkal větší hovada. Jusúf uvažoval jako zvíře; přilnul k tomu, kdo na něj byl hodný, a bránil se těm, kdo ho napadali. Což nebylo špatné; Denis znal i lidi, kteří se chovali naopak.

Za časů císařství by jeho problémy vyřešil rychle. Vybral by čarodějku, nejlépe nějakou mladou a chtivou dobrodružství, a požádal, aby se Jusúfovi věnovala. Obyvatelé Blízkého východu potřebují sex několikrát denně, takže ať by měl vůči ní jakékoliv výhrady, nakonec by se shodli; Denis znal řadu děvčat, která by ržála nadšením nad takovou šancí. Až by vyhrála a dokonale si ho podřídila, naučila by se jeho jazyk, vytáhla z jeho paměti starobylé legendy a různé podobné informace a vytvořila přehled o historii jeho kmene od nepamětna až dosud. Naopak jeho by naučila několik nejběžnějších jazyků a vštípila mu civilizační zvyklosti; tím by se jeho etnická odlišnost sice zmírnila, ale pořád ještě by byl dostatečný exot, aby se jím chlubila. Byl dosti inteligentní, aby si vybral budoucí životní dráhu; v ideálním případě by se po pár letech vrátil domů do hor, vzdělaný, bohatý a se schopností prosadit se. Stal by se významným předákem kmene, donutil vládu, aby do hor dostavěla silnici, zřídila nemocnici a školu. Všechno to je možné, pokud ho to někdo naučí. Bohužel...

Bohužel, Denis nemá k disposici žádnou čarodějku. Ba ani nemá čas věnovat se nějakému Jusúfovi. Musí jej nechat osudu, čímž poruší povinnost prospět každé živé bytosti, kterou potká. Karmický přestupek. Ledaže by...

Leda by použil Moci. Až doposud předváděl pouze bezvýznamné triky, iluzi, nanejvýš transformaci. Činy vhodné pro bezvýznamného studenta magie. Jenže Denis není učedník, je Mistr; bylo mu dáno právo pohnout vesmírem.

Samozřejmě, pokud to učiní, připoutá na sebe pozornost. Přátel i nepřátel – bohů i démonů. Čím víc se odváží používat Moci, tím větší bude dosah jeho činů. Některé mu mohou přinést další nesnáze. Nebo prospěch; to záleží na tom, koho a jak přiměje ke spolupráci.

Kdysi, krátce po šestnáctém roce věku, uzavřel v posvátné Mekce spojení (možná manželství) se Vznešenými Labutěmi, Alláhovými zavrženými dcerami: al-Lát, al-Uzzá a Manát Ničitelka, ta třetí. Jsou to bohyně, ovšem prokleté a nepříliš oblíbené kdekoliv; pravověrní muslimové je považují za šajtany, ďábly v ženském těle. Křesťané o nich obvykle nevědí. Templáři je odmítají pro jejich necudnou sexuchtivost; avšak právě tato vlastnost Denise zaujala a přiměla se zajímat. Nějakou dobu s nimi kamarádil; postupně je odsouval z oblasti bezprostředního zájmu, jak se začal přátelit s africkými božstvy Wassongů, pod vlivem své manželky Assamy a její Ochránkyně Assi. Nezavrhl je, pouze měl pár desítek let jiné zájmy.

Co třeba přivolat je sem a svěřit jim chudáka Jusúfa? Jeho vzdělanost není tak velká, aby o nich někdy slyšel, ačkoliv jsou zmíněny v Koránu; snad budou ochotné mu pomoci. Jenže aby mohly přijít, bude nutné požádat zdejší Paní Ecxatli, aby jim dovolila vstoupit na své území. Takže by...

Poslechni, ty mě bavíš! To už je dneska podruhý!

Denis se zarazil. Ten hlásek, znějící jako stříbrné zvonky, by měl znát.

Probudil jsem tě, Delfínku?

Nespala jsem. Už dlouho čekám, kdo mě přivolá. Ty jsi Denis, znám tě; ale dlouho jsi tu nebyl. Obávala jsem se, že jsi odešel.

Odešel, ale nezemřel. Pamatuješ se na mne?

Bývala s tebou zábava. Když jsi přišel, vždycky se začalo něco dít.

Právě to bych chtěl i teď. Ty víš, co se děje...

Vím. Těším se na kamarádky. Zavolej je.

Nejsem si jistý, jestli se budou chovat jako kamarádky.

Co horšího mi ještě můžou udělat než ti, co přišli?

Denis zaváhal; snad poprvé, co ji znal, v jejím hlase zazněla hořkost.

Hněvám se, čaroději. Velmi se hněvám! Pošpinili moje město, zabíjeli moje děti! Krev tekla po mém dláždění, znečistila moji vodu! Lidé křičeli, když umírali. Jsem velmi rozhněvaná. A toužím po pomstě!

Taková jsi dřív nebývala!

Dřív mi lidé zpívali, nosili květiny a milovali se. Byla jsem šťastná. Oni mi to vzali. Chci to zpátky!

To bychom museli nejdřív vybojovat.

Já umím bojovat, čaroději! Asi mi nevěříš, ale nejsem slabá!

Denisovi se rozechvěly ruce. V srdci města se probouzela Síla.

Já jsem slabý. Všichni moji přátelé zahynuli. Jejich energie odešla. Také moje síla ubývá a slábne. Ty víš, že my lidé potřebujeme pomoc.

Jsem zde a chráním tě. Použij svoji Moc!

Velekněz vstal. Cítil, jak jeho tělem proudí energie. Přesně to si přál; nyní bylo třeba rozhodnout, jak ji použít. Například mohl zničit bleskem celou tuhle parádní věznici; jak by se asi její majitelé divili, kdyby shořela v jediném záblesku a všichni lidé v ní (vězňové i dozorci) by se naráz ocitli na holé zemi, nazí a beze zbraní? Dokázal by to!

Jenže nepřišel, aby ničil. Přišel udělat něco takového, aby to přineslo dalekosáhlé důsledky. Aby se dozorci chvěli bezmocným vztekem i po letech, až někdo zmíní jeho jméno...

Vzpomněl si na Jusúfa. Nijak by mu neprospělo, kdyby se ocitl na svobodě, leč pořád ve stejném postavení. Brzy by ho znovu chytili a uvěznili; tak to bude do doby, kdy se naučí sám řídit svůj osud. To nebude lehké. Ale mohla by to být správná Hra.

Vyslal volací znaky Nebeských Labutí. Chvíli trvalo, než je nalezl a než se přesvědčily, že volání skutečně patří jim; pak zaslechl jejich hlasy. Musel jim vysvětlit, že je opravdu volá sem, na cizí území a se souhlasem zdejší Paní; Ecxatli jeho slova s nadšením potvrdila.

Denis nikdy nenavštívil Walhallu ani jiné podobné místo. Měl o tom různé sny, samozřejmě; mnohokrát mu bylo dovoleno nahlédnout a měl slíbeny celé věky různých zábav a rozkoší, až opustí lidské tělo. Představoval si to jako velkou hostinu v krásném paláci, kam Ecxatli zve hosty; dávno ji nikdo nenavštívil a ona byla smutná, ale teď nadešel čas.

Bratříčku! Od pádu mého města jsem nenalezla odvahu předstoupit před Trůn a zpívat Pánovi svoje písně. Stydím se; byla jsem příliš slabá a nechala své město padnout. To já potřebuji tvoji pomoc!

Denis přivřel oči.

Ale zpívat ještě umíš, viď! Budu potřebovat tvoji hudbu!

Jsem tady pro tebe.

A co my, sestro? Ten muž, o kterého hrajem, patří nám! Teď by měly zaznít naše písně! Písně pouští a hor, a písně divokého větru...

Vítejte, sestry! I já mám hory; i v našich pouštích zemřeli stateční muži s křivými šavlemi. Jejich životy ještě nebyly pomstěny...

Kurd Jusúf stále ještě tesknil po svém zmařeném životě. Ale kdo slyšeli jeho písně, začali jim náhle rozumět. Denis postupně splétal energii jako copánek, propojoval mysl jednotlivých lidí, na něž narazil; tiše a opatrně, bez násilí, jak je zvykem čarodějů. Napojoval ty, kdo chtěli slyšet a vnímat; nezáleželo mu, zda jsou vězňové, dozorci či náhodní přítomní.

Kdesi v dálkách prostoru a času se začali probouzet staří bohové. Napřed nevěřili; pak ale poznali a ujistili se, že v paláci Ecxatli opět zazněla hudba. Mysl starých bohů je velmi pomalá, nenechají se vzrušit prudkými vášněmi lidí; ale smutek a hněv už trval dost dlouho, aby si povšimli.

O dvě patra výš naslouchal zpěvu černoch, nakladač z doků. Propustili ho z práce a on rozbil držku předákovi, který to způsobil. Vcelku nesmyslně; radši měl zmlátit generálního ředitele, ale toho viděl jen zřídka, když kolem projížděl v nablýskané limuzíně. Každopádně ho zavřeli.

Když se Kurd Jusúf na chvíli odmlčel, rozhodl se odpovědět spirituálem:

Až nadejde den tvého soudu,

tak i já chci bejt při tom, ó Pane můj!

Zpíval mocným, dunivým hlasem; byl velký a silný, s mohutnýma rukama, jinak naivní a důvěřivý jako dítě. Taky v mládí boxoval, ale nelíbilo se mu, že má zbytečně bušit pěstmi do druhých lidí, tak toho nechal.

Jusúf se zarazil. Po mnoha letech porozuměl tomu, co slyšel.

Mnoho lidí v mnoha celách se zarazilo. Někteří tu píseň znali a přidávali se. Jiní si začali vzpomínat na jiné písně, které měli rádi.

Denis seděl v lotosu, dlaně položené na kolenou. Zavřel oči, naslouchal, vnímal a vyhledával hlasy, které se připojily. Spojoval je.

Čas žádá svý, a mně se krátí dech,

když před kaplí tu zpívám na schodech

svou píseň o nebi, kde bude blaze mi,

víc nechci mít domov svůj na zemi...

Jusúf rozuměl hodně po svém. Dokud byl příliš malý na to, aby pásl ovce, posílal jej otec k mullovi do školy, aby se naučil číst a psát. Nepovedlo se, ale zapamatoval si z Koránu popis Alláhova ráje: mír a klid, dostatek vody, chutné jídlo a čarokrásné hurisky, nebeské panny, které...

Jsme tady, Jusúfe! Líbíme se ti?

Nejčastěji se mu ve snech objevovaly obrazy domova, rodných hor. Druhý nejoblíbenější sen byl, že se kolem něho vlní překrásné ženy; teď je viděl znovu, byly tři a tak nesmírně nádherné, že se mu zatajil dech a jeho tělo okamžitě zareagovalo vzrušením. Smály se; jedna pískala na flétnu, druhá drnkala na loutnu, třetí ovládala malý bubínek. Byly oblečené pouze do lehkých závojů a v pupíku měly velké drahokamy; vlnily se do rytmu hudby a jejich oči jej dráždivě vábily.

Přišly jsme za tebou, Jusúfe! Naučíme tě chápat, přemýšlet a bojovat. Jak by se ti líbilo stát se moudrým, prozíravým a mocným mužem?

Líbilo se mu to. Zatím však jenom tiše žasl.

Naslouchej a vnímej. Budeš rozumět všemu, co uslyšíš!

Probudily v něm první jasnou myšlenku: „Čím jsem si to zasloužil?“

Tím, co uděláš v budoucnu. To ještě poznáš!

Černoch pocítil, že není sám. Cítil přítomnost mnoha lidí, ti ho chápali, fandili mu a podporovali ho. Takovou podporu cítil naposledy, když boxoval a vítězil. Nadešel snad čas dát se opět do boje?

Mnoho uvězněných v celách předběžného zadržení byli dělníci, členové či přívrženci RASAC. V neděli proběhla demonstrace; servali se s policií, byli pochytáni a teď je každou chvíli vyslýchali a nutili prozradit další spolubojovníky. Nebyli v samostatných celách, natlačili je do společných, kde neměli ani dost místa, aby si všichni lehli na rohože. Ale byli spolu.

„Odpovíme, hoši?“ napadlo někoho.

Již vzhůru, psanci této země, již vzhůru všichni, jež hlad zhnět!

Teď duní právo v jícnu temně, a výbuch zazní naposled!

Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod!

Internacionála je zítřka lidský rod...!

Byla to nová víra, kterou staří bohové doposud neznali. Ecxatli už občas zaznamenala nějaké náznaky; podněcovaly její zvědavost. Jiné zvědavé panenky a jejich mocní druhové natáhli uši.

V dalších celách se přidávali ke sboru; různé hlasy zněly z oken věznice, jako by se ocelový a betonový obr probouzel a řval na svoje věznitele. Byla to melodická, snadno zapamatovatelná píseň.

Z chodby se ozvalo bušení pendreky na dveře; strážní se pokoušeli zjednat ticho. Denis byl docela zvědav, co bude dál.

Krev naše prolévaná katy – my oplýváme slzami,

však přijde jednou den odplaty – a potom budem soudit my!

Dále jen, dále jen nesme svět! Náš prapor nade trůny vlaje,

nese on pomsty hrom, lidu hněv,

a rudě do krvava vlaje, je na něm proletářů krev...

Denis měl odjakživa rád rudou barvu; že si ji povstalci z RASAC zvolili za svou, mu nevadilo. Potěšilo ho, že existuje nějaká síla ochotná vzbouřit se a bojovat proti vládě. Určitě se s nimi časem spojí.

Vzápětí další píseň, tentokrát italská: bandera rossa, opět rudý prapor. Evviva communista, viva libertad! Denis Itálii miloval, když byl maličký, prožil tam kouzelných pár měsíců. Pak ji navštívil jako mladík a nechal se svádět od černookých, vášnivých Italek.

Vězňové pochopili, že našli možnost se spojit; nemohli s nikým mluvit, ale mohli zpívat, a jejich zpěv byl slyšet po celém objektu, jako by jej masa betonu a oceli zesilovala. Odkud se vzaly šalmaje a bubny, které jim pomáhaly držet rytmus? Záleží na tom? A jak to, že najednou každý rozumí, co se zpívá? Záleží na tom? Můžeme být v nejhlubších kobkách, třeba zakovaní v železech; ale v této chvíli jsme svobodní! Už nejsme ničí otroci!

Jedno zvlášť dobře oddělené křídlo patřilo ženám. Nebylo jich tolik jako mužů, ale vedlo se jim o to hůř; jejich dozorkyně byly speciálně vybrané mrchy, horší než kterýkoliv chlap. Co to taky může být za ženu, když namísto poctivé práce vězní a týrá druhé? Občas některou mladou a hezkou vyvedly z cely k výslechu; ale namísto toho ji předhodily dozorcům mužům, přihlížely a chechtaly se, jak se marně brání. Často také používaly této metody, aby zlomily její odpor; mladou holku stačí třikrát, čtyřikrát brutálně znásilnit a řekne i to, co neví.

Denis věděl, že mnohé ženy zaslouží trest; ale žádná nezaslouží trýznění a ponižování. Nechtěl být jejich soudcem; chtěl, aby zazpívaly.

Ano, připojily se; jejich hlasy se přidaly do sboru a mnohá další srdce se pohnula. Když muž zaslechne ženu, zatouží ji chránit a obdivovat; otrlí ničemové si vzpomněli na čas, kdy byli mladí a zamilovaní a chtěli milovat; jednu, několik, nebo všechny? A najednou byli opět mladí...

Denis se připojil vlastní melodií. V průběhu života se naučil hrát na kdejaký nástroj, nejradši měl varhany; ale dnes nástroj nepotřeboval, hudbu vytvářel přímo v mysli posluchačů. Snad byla dokonce pro každého poněkud odlišná, podle jeho vkusu; ale dohromady vytvářela souhlasnou harmonii. Ať už byla jakákoliv, spojovala lidi.

Ethan Loribee byl advokát. Tedy, abychom ho nepřechválili: horko těžko vystudoval fakultu. Byl velice chytrý, nicméně nesmírně líný; odhodlal se pracovat, jen když skutečně neměl jinou možnost. Ve vězení byl, protože podepsal něco, co neměl; náhodou to byl nekrytý šek. Nebyl to závažný přestupek a Ethan očekával, že se dříve či později vykecá ven; ale státní orgány ho neměly rády, neboť rozdával jiným obviněným dobré rady. Bavilo ho, když jeho protivníci bezmocně skřípali zuby. Proto nyní seděl ve vězení, aby trochu vychladl a naučil se úctě k právu.

Hudba ho příliš nebrala, leda když balil nějakou ženu a pozval ji tančit; ale zaujalo ho, že se ve věznici něco děje. Myslelo mu to rychle; bystře pochopil, že to někdo dělá schválně. Čím by mu mohl přispět? Právníci neuctívají bohy; jejich oblíbení Ochránci jsou zlovolní démoni. Taky Ethan byl zlý a pomstychtivý, ochotný spojit se s kýmkoliv, kdo chce něčemu ublížit.

Podobné vlastnosti má Vikingský bůh jménem Loki. Bratr vládce Odina; ten sice není všeobecně laskavý dobrák, ale Lokiho kvalit nedosahuje. Denis si kdysi vzal za oblíbenou manželku Sentu z klanu Wulffssonnů, a později pár dalších princezen, čímž prokázal tomuto rodu čest. Měl s nimi řadu potomků; někteří z nich v průběhu doby padli v boji. Většina rodu vyhynula. Ne že by to tolik vadilo, zemřít ve válce je pro Vikinga čest; ale nebyli řádně pomstěni, což Lokiho štve. Vlastně všechny.

(Ethan se kdysi vyspal se zrzavou pouliční holkou, která ze zištných důvodů tvrdila, že je princezna z klanu Wulffssonnů. Na poprvé zůstal dlužen, ale dal jí několik rad ohledně jednání s policajty. Pak se k ní nastěhoval a nechal se od ní živit, dokud ho nevyhodila. Což opakoval několikrát; měl často hluboko do kapsy a ona kromě sexu uměla obstojně vařit. Občas mu brečela na rameni, jindy po něm házela nádobím. Nicméně dalo by se s jistou nadsázkou říct, že k sobě patřili.)

Loki jednal zákeřně, jako vždy. Nejdřív mu připomněl vzpomínku na období, kdy se dívka chovala přítulně; touha se probudila sama. Když ho dostal do patřičného rozpoložení, začal mu pouštět vzpomínky vzbuzující pocity nostalgie a neurčité touhy se polepšit. A potom právní problémy jednotlivých vězňů; Ethan pohrdavě zafrkal a začal případy řešit. Loki se ujal přenosu informací příslušným klientům; ježto je mimořádně schopný bůh, nabyli velmi rychle právních vědomostí, jež by museli pracně získávat studiem. Kromě jiného Kurdovi, černochovi i dalším. Až je příště povedou k výslechu, začnou využívat všemožných mezer v zákonech; a to by bylo, aby se nedostali ven!

Už jsme řekli: Ethan nebyl pitomec. Nerozlišoval striktně pravdu a lež, spíš se snažil využít všeho, co by mu pomohlo. Jestli to někdo dělá, chtěl ho poznat; tak se mu Loki předvedl v jedné ze svých podob a okamžitě v sobě našli zalíbení. Že vidí ve své dokonale uzamčené cele zlého skřeta, Ethana moc nepřekvapilo; v alkoholickém či drogovém opojení už viděl horší věci. Ethan v něm objevil svého pána a Loki získal oddaného uctívače. Však ještě přijde chvíle, aby společně škodili všude, kam šlápnou!

Tou dobou už byli všichni lidé ve věznici propojeni společným vnímáním. Rozuměli jazyku ostatních, slyšeli a chápali, co zpívají. Dozorci přestali s pokusy jim to zatrhnout; naopak sami naslouchali a byli v rozpacích, dělo se něco, čemu nerozuměli. Některé zachvátil strach, jiní se bezstarostně bavili. A mnohým se začala jejich služba hnusit.

Bylo na čase, aby Denis také zavzpomínal na domov a zazpíval něco česky.

Sedm let jsem v Písku študýroval,

ani jednu pannu nemiloval,

jenom jednu měl jsem rád, tu mi přebral kamarád...

Zazpíval tu písničku se všemi slokami a s příslušnými obrazy jihočeského města se starým mostem a malebnou řekou Otavou. Posluchači to ocenili, dokonce ho povzbuzovali, aby něco přidal.

Mal som dievča, už ma nechce – nech ju za to Pámboh tresce,

nie však veľmi, iba málo, aby sa jej nič nestalo...

Jedného dňa vrátiš sa mi, budeme stáť v noci sami

na zahrádke pod jablúčkom, verná láska bude s nami

Nespýtam sa, kde si bola, nepoviem ti zlého slova,

ty si moja verná láska...

Přidal k tomu kouzelný zvuk houslí; mnohé to dojalo až k slzám.

Když mu to tak šlo, přidal další v různých jazycích, na něž si vzpomínal: písně polské, maďarské, ruské. A dokonce něco v jazycích, které nikdo na Zeměkouli nikdy neslyšel. Pro něho něco znamenaly.

Mohutný černoch, který měl rád spirituály, si už ujasnil, jakým způsobem má postupovat při své obhajobě. Byl teď klidný a spokojený; a přál si za to poděkovat. Nějakou písní, kterou by znali všichni a která by je spojila do jednoho společenství. Písní, kterou ho učila matka:

Blíž k Tobě, Bože můj, blíž k nebi blíž...

Ta píseň potěšila nejvíc Ecxatli. Jak už řečeno, měla zvláštní výsadu, že občas směla zpívat před Trůnem. Zvláště ji měli rádi cherubíni a serafíni, šestikřídlí a mnohoocí, jak popisuje Bible. Ona zas posbírala ve svém pestrém životě lecjaké jiné výsady. Teď nadšeně zpívala, tančila a těšila se, že se opět ujme vlády ve svém městě; jednou přijde chvíle, kdy vyžene všecky zlé a chamtivé démony! Nebude to hned, a nebude to lehké; ale Výzva už byla učiněna a první hraniční kameny položeny.

Tehdy si také Denis uvědomil, že má právo si něco přát.

Udělám pro tebe všechno! Co to má být?

Chci spát. Klidným, posilujícím spánkem, který dává sílu. Jsem nesmírně unavený... Vrátil jsem se, abych si odpočinul!

Dnes v noci můžeš spát klidně. Já sama nad tebou budu držet stráž!

Vzápětí se cinkavě rozesmála:

Pamatuješ se, jak jsme hráli operu Rusalka? Hrál jsi vodníka, mého otce; jak zněla ta věta, kterou říkáš, když mě princ odmítne?

Věděl, co myslí; zazpíval: Pomstím se, pomstím, kam říše má dosahá!

Hahaha! Hahaha! Hahaha!

(To sice zpívá Ježibaba, ale Ecxatli nikdy nebazírovala na maličkostech.)

Denis ulehl. Než stačil doříkat večerní modlitbu, už klidně spal.

Zato mnoha lidem ve městě se té noci zdály velice zvláštní sny.

V Kingtownu se šířila panika. Neznámo jak se rozšířila zpráva, že Denis se vrátil; někteří ještě doufali, že jsou to jen obvyklé domorodé fámy, ale už tušili, že jim dobře nebude.

Monty Draggon se psychicky zhroutil; to se konečně dalo očekávat. Abner Léger byl mnohem rozvážnější; okamžitě se sešli k tajné poradě.

„Co může udělat?“ klepal se Monty, „Co s námi může udělat?“

„Sám víš, že prakticky všecko.“

„Začne to znova! Teď, když jsme se s potížemi dostali k moci, uklidnili všechny ty blázny a začali budovat moderní stát...“

„Sakra, přestaň vřískat! Ještě nejsme mrtví, tak co panikaříš!“

„Musíme ho zabít, Abnere! Okamžitě a tak, aby už neobživl!“

„Není nesmrtelný, jako nebyli ti ostatní...“

„Myslíš poslat na něj armádu?“

„Nesmysl. Ti pitomci vůbec nevědí, co dokáže. Westingcorn je z něj rovnou na psychiatra. A to mu ukázal jen pár triků...“

„Musíme ho zabít my sami. Ale kdo?“

„Myslíš, že jsem celou tu dobu chrápal? Jejich slabinou bylo, že učili svým trikům každého, kdo přišel. Je spousta lidí, co s nimi žili, a přitom je nenávidí; jistě, nejsou na nejvyšší úrovni, ale to nepotřebujeme. Na ty spoléhám, protože mají co ztratit!“

„Co tím myslíš?“

„Ty sakra víš, co myslím! Každý, kdo se díky nám dostal k nějaké moci, si ji bude zuřivě hlídat! Nedovolí, aby mu ji sebrala nějaká čarodějka nebo... nebo on! Vím, na koho jsem vsadil!“

„Tak co uděláš?“

„Pošlu tam komando. Vytáhnou ho z cely a rovnou mu zakroutí krkem.“

„Jsou spolehliví? A zvládnou to?“

„Nemůžeme to udělat blbě, to jistě chápeš. Jakmile postřehne ohrožení, zabije všechny. Musíme na něj něco vymyslet. Divím se, že se nechal jen tak zavřít; ale možná zeslábl, když tam nemá ostatní.“

Monty se navenek skutečně uklidnil. Řekl naléhavě:

„Zařídíš to, Abnere? Byl bych ti do smrti vděčný...“

„Hlavně mi jde o vlastní kůži, jestli sis nevšiml. Udělal jsem pár věcí, které mi neodpustí. A je otec toho zmetka Edwarda!“

„Byl to tvůj kamarád...“

„Nikdy nebyl můj kamarád!“

(Ale možná si to myslel).

Mladý voják v brýlích pátravě nahlédl přes lítací dveře do lokálu, teprve potom je rozrazil ramenem a vešel. Nijak moc nestál o to potkat se s lítačkou, která k němu mohla mít kdovíjaké připomínky. Naštěstí v této hospodě nebylo zvykem obtěžovat vojáky kontrolami dokladů či dokonce hloupým vyptáváním; byla to krčma dost nízké úrovně, většinou pro bílé přistěhovalce. Nyní hučela spoustou hlasů, páchla dýmem cigaret a zvětralým pivem; v koutě hrál podnapilý slepec na harmoniku, tu a tam mu někdo hodil měďák.

Voják se opatrně rozhlédl, pak přistoupil ke stolu, kde seděl mladý muž a rukou si podepíral bradu. Před ním stála poloprázdná sklenice piva, do níž smutně zíral.

„Ahoj, Tede.“ řekl voják a posadil se vedle.

„Ahoj, Donalde.“ řekl Ted rezignovaně, aniž se pohnul.

Donald ukázal prstem hostinskému, že by nepohrdl pivem. Když byl obsloužen, upil trochu, otřel si ústa a odfrkl:

„Hnusná břečka. Nevím, že tady neumějí vařit pivo.“

„Jo. Ten chlap, co to vaří, je blbec.“ souhlasil Ted.

„Nikde na světě není pivo jako u nás doma,“ povzdychl si Donald, „Že jsme vůbec lezli do takový všivý země!“

„Co seš takovej rozlítostněnej?“ Ted se k němu obrátil a prohlédl zběžně, zda na něm nezpozoruje nějaké změny, „Naštvali tě?“

„E... kdy mě prosímtě nenaštvali? Jsou to mrchy, naši oficíři. Dobrý lidi zavírají a lumpy nechají sedět na jejich ministerstvech!“

„To tě tedy museli moc naštvat. Co tě bere tentokrát?“

„Mě nic, ale... ech, hamba mluvit!“ Donald se znovu napil a chvíli oba mlčeli. Až to Donald nevydržel:

„Dneska jsem stál zase stojku u samotek. Postavili mě do chodby, kam zavřeli nějakýho chlápka. To víš, já moc nekoukám, kdo je kde zavřenej; jenže večer, když ten Arabák začal se svým koncertem na přání posluchačů, přidali se k němu další. A ten novej, představ si!... česky! Dovedeš to pochopit?“

„No co? Krajan. Taky přivandrovalec.“

„Houby. Viděl jsem, když ho zavírali. Domorodec, tetování na rukou, nohou a všude. Viděl jsem ruce... Tede, víš co má vytetovaný na zápěstí? To by ses zbláznil: černou lilii! Takovouhle...“ Donald namočil prst do piva a na stůl nakreslil trojcípou lilii.

„Neblbni – vážně? Čech, a ještě k tomu lilii? No teda... kam se zatoulal, kamarád trampík?“

„A to jsem slyšel takový řeči... že mimořádně nebezpečnej a tak. Nejspíš ho čeká speciální zacházení; víš, co to je?“

„To má teda parádně blbý!“

„Dole ve sklepě mají takovou vyšetřovnu. Všude kachlíky, aby nebyly vidět stopy krve po stěnách. Občas i po stropě. Vlítne na to komando, a z chlapa zůstanou jenom krvavý cáry. Já to teda na vlastní oči neviděl, ale...“

„Ale pár lidí už se ztratilo. A vždycky ty dobrý.“

„No, tak vidíš. Dobrej chlap zatřepe nožkama a lumpi zůstanou!“

Nějakou dobu žvanili o jiných věcech; víceméně o tom, že svět je zkažený a špatný, a bude potřebovat pořádný kopanec, aby se trochu zcivilizoval. Až když se přivedli trochu do nálady, vrátil se k věci Ted:

„Koukni, Donalde – mohl bys s ním promluvit?“

„S kým jako?“

„S tím borcem, co zpívá česky.“

„Pokud mě k němu postavěj zítra na stojku.“

„Zkus se zeptat, kdo je a proč ho zabásli. Může to bejt zajímavý.“

„Když to půjde, to víš, že se zeptám. Samotnýho mě to zajímá.“

„Aspoň budeme mít zítra o čem kecat...“

S tím se rozešli; Donald do kasáren, Ted do noclehárny pro chudé, ježto na nocleh v Alcronu neměl. Ale spalo se jim pod špinavými dekami stejně.

Druhý den se Donald šikovně postavil tak, aby ho závodčí umístil k cele toho cizího muže; jeho povinností bylo hlídat, aby se nic nedělo. Což bylo přesně to, co měl na starosti; viděl na dvě sousední hlídky a slyšel, když se někdo blížil, řinčely mříže a podávalo se hlášení. Vcelku nuda.

Tak počkal, až všechno utichlo. Otevřel špehýrku a nahlédl do cely; vězeň seděl na pryčně a oči měl zavřené. Teď je zrovna otevřel; byly modré, velmi přátelské a podivně sugestivní.

Donald řekl česky: „Hej, ty tam!“

Vězeň se usmál: „Ano?“

Téměř nepohnul rty, ale Donald jasně slyšel jeho hlas.

„Tos byl ty, co včera zpíval česky?“

„Umím mnoho jazyků. Ale narodil jsem se na Moravě.“

„Pane jo! Víš, že já taky?“

„Dostal ses daleko od domova.“

Donald polkl dvakrát naprázdno. „Za co seš tady?“

„Já? Já jsem Denis Baarfelt, víš?“

„Hm. Ale co jsi provedl?“

„Tys to jméno nikdy neslyšel?“

„Ne. Ale za něco tě museli zavřít! Zabil jsi někoho?“

Vězeň se zasmál. „Zabil jsem hodně lidí. Byl jsem v mnoha válkách.“

„Já myslel... jako schválně! Jako vraždu!“

„Nechal jsem mnoho lidí naživu. To je taky zločin.“

Donald pochopil, že se s ním bude jednat obtížně.

Zavři tu špehýrku a otoč se, aby nebylo vidět, že si povídáme. Dokážu na tebe mluvit rovnou do mysli.

Hezký! Kde ses to naučil?

Jsem čaroděj.

Jako že předvádíš nějaký triky na poutích?

Denis se začal smát. To zrovna ne, ale mohl bych.

Fakt, zkus mi říct, za co seš tady!

Třeba za to, že vím příliš mnoho věcí. A nechci poslouchat.

To je trestný?

Chystají se mě zabít.

To máš blbý. Ale já ti odtud pomoct nemůžu!

A udělal bys to, kdybys mohl?

Donald začal přemýšlet, jak mu vysvětlit své stanovisko. Bylo v tom hodně hořkosti; útěk z domova, toulání po světě a četná zklamání. Nikde mu nebylo tak, aby se mu to líbilo. Ještě že na to byli dva, dobří kamarádi.

Ale to byl dobrý život.

Ty mi čteš myšlenky?

Nezlob se. Pro mě už je to automatická reakce. Jsem ze starých časů.

Zajímavý. To by se líbilo Tedovi.

Proč?

Občas se těžko vyjadřuje. Než si to rozmyslí...

Hodně lidí nemá rádo, když někdo ví, co si myslí.

Donald nad tím chvilku přemýšlel a nevěděl, co říct. Čtení myšlenek pro něj až doposud byl kouzelnický trik; netušil, jak se dělá, ale věděl jistě, že je to trik. Skutečný člověk s touto schopností? Co říct?

Tvůj způsob uvažování se mi líbí.

No, třeba. Hele, nepřestanem krafat blbosti? Chceš ven?

Jako pryč z věznice?

Asi nechceš čekat, až tě přijdou mučit a zabít?

Ty bys mi dokázal pomoci ven?

No... těžko. Spíš jako... spolupracovat. Nevím jak, ale kdybys chtěl...

Klid. Můžu odejít, kdy budu chtít.

Kecáš.

Možná uvidíš. Co je důležité: nepleť se do toho. Mohl bys mít potíže.

Už dávno se chystám odtud vypadnout.

Nepodepsal jsi třeba nějakou přísahu věrnosti?

Jsem tady na smlouvu. Dva roky.

Kolik máš odslouženo?

Sedm měsíců. A mám toho plný zuby.

Právníci tomu říkají zběhnutí. Policajti po tobě půjdou!

Ať to zkusej. Tohle je velká země. Už jsme zmizeli jinejm kořenům.

Ano, váš přístup se mi skutečně líbí. Ještě mi zkus vysvětlit, proč máte chuť pomáhat zrovna mně.

Jsi Čech a tramp.

Tramp? To asi nejsem.

Máš na ruce lilii. Taky jsme ji kdysi nosili.

Býval jsem velmistrem Černé Lilie. Dětské organizace řádu Blesků.

Jo. Něco jako skaut.

Trampové jsou mezinárodní organizace?

My nejsme žádná organizace. Jsme samostatní, každý si mluví a jedná sám za sebe. Jenom někdy si volíme šerifa, ale to leda v osadách. My jsme jenom dva, tak na co...

Jak poznáváte svoje členy?

Nemáme členy. Kamarády. Podle oblečení, chování, řeči... tak. Poznáme se.

Máte nějaké náboženství? Nebo... přesvědčení?

Leda názor na život. Že život je sám o sobě dost těžkej na to, aby člověk takovou štrapác vydržel. Není zapotřebí si ho ještě ztěžovat tím, že dělá lumpárny a blbosti.

Proto chceš pomoct někomu z vězení?

Tak promiň, jestli ti to vadí! Prostě jsme chtěli udělat něco dobrýho!

Nerozčiluj se. Já tu vaši pomoc přijmu. Dokonce rád!

Jenže to neřeší základní problém. Jsi za mřížema.

V té chvíli Donald pocítil nějakou změnu situace. Ohlédl se; ocelové dveře cely se v jednom místě lehce vlnily. Pak z nich vyklouzla ruka.

„No teda!“

Nemusíš křičet, vnímám tvoje překvapení. Takhle umím vyjít ven.

Dost dobrej fór!

Prosím, podej mi ruku!

Donald ji uchopil a stiskl. Zvláštním způsobem, s objetím palců; Denis to velmi rychle pochopil.

Jsem rád, že jsem tě poznal. Skutečně mi chceš pomoci?

Jasně!

Zkus mi sehnat koně! V případě, že chcete jít se mnou, tak tři.

Jo... tak to bude těžký. Tady ve městě... a koně jsou dost drahý.

Aha, peníze. Promiň. Odvykl jsem platit. Dokázal bych vám to vynahradit, ale zrovna teď nemám přístup ke svému majetku. Je dost velký, ale... vlastně nevím jistě. Možná ho drží nepřátelé...

No, my to zkusíme. Chápu, že to nemáš lehký, odsud...

Zvládnu to nějak jinak.

...by mě dost zajímalo, jak!

Taky nevím.

Víš co? Zkus vzpomínat na domov, na místa, kde jsi žil. Budu tě vnímat; už velice dávno jsem nebyl v Evropě. Natož pak doma...

Donald měl pocit, že jeho nový kamarád je příliš bezstarostný. Nabídka pomoci ho očividně příliš nevzrušila, sotva zaujala. Donald měl větší chuť utéci než Denis; a kdyby ještě měl kam...

No jo, ale kam by utíkal Denis? Okamžitě by po něm šla policie; i po jeho pomocnících. Donald vlastně taky nevěděl, kam utéci; ani nevěděl, co by měl správně udělat. Jenom věděl, že něco udělat musí.

Potom se ozvalo bouchání mříží. Přicházela služba s jídlem, šlichtou už na pohled hnusnou. Taky odporně smrděla. Vězeň, který měl službu, vyklopil sběračku té šlichty do plechové misky a strčil ji dírou ve dveřích do cely. Denis ji bez námitek přijal.

Neříkej, že ti to chutná!

Změním si to na něco lepšího.

Donald si pomyslel něco dost pochybného. Ať viděl cokoliv, pořád nevěřil, že nějaká magie je možná.

Denis se tomu jenom smál.

Ted vyslechl Donaldovy příhody se značným zájmem.

„Koně? To vidím dost černě! To ještě asi myslí jezdecký, ne by mrchy, co tahají po městě kočáry pro turisty. Možná v jeho době jich bylo dost...“

„On má vůbec divný představy. Ptal se mě, co je to zastavárna!“

„Slyšel jsem povídat o starých časech. Že peníze pro ně byly zlatý kroužky, ze kterých si holky dělaly náhrdelníky. Nikdo nic neměl, ani nepotřeboval, akorát trochu jídla a dobrou zbraň...“

„Hezký. Jenže dneska už trochu mimo...“

„Dneska jsem byl na obědě v jedný jídelně pro chudý. Některý tam kecali, že se vrátil Mistr čaroděj. Všichni čekají, co udělá.“

„Jak myslíš – udělá?“

„Že udělá něco s tímhle městem.“

„Jako podpálí, nebo zboří, nebo co? Nechápu!“

„Ani já ne. V každým případě si sbalím pingl a budu ho nosit s sebou. Tobě doporučuju udělat to samý...“

„Mám lepší nápad. Sbalím pár svejch věcí a dám si je k tobě. Pro případ, že bych se nestihl vracet do kasáren.“

„Jo, to je chytrý. Já toho taky moc nemám...“

„A co máme, propijem. Protože na koupení koní nemáme...“

Toho dne měl Donald odpolední službu, takže spal dost dlouho (na rozcvičky zásadně nechodil) a přišel do věznice po obědě. Těšil se na Denise, ale měl smůlu, postavili ho na stráž do úplně jiného patra. Dost se zlobil.

Nechápu proč. Mluvit spolu můžeme odkudkoliv.

Ty... vážně? Jak vůbec víš, že tady jsem?

Sledoval jsem, co děláš. Nemám nic na práci a pamatuji si tvou auru.

Takže víš, že koně nebudou?

Nedělej si starosti. Pomůžeme si jinak. Hlavně že nemáš strach.

Možná větší než ty. Ty působíš dojmem, že se ti nemůže nic stát!

Nemůže.

Jenom abys nebyl překvapenej!

Právě teď sem z Kingtownu jede zabíjecí komando. Pět chlapů. Schopných; dva mě dokonce osobně znají. Divím se, že takovou práci vzali.

Tak to máme po žížalkách...

Nemyslím. Jsi připraven odejít?

Jako hned teď?

Ne, až tady budou. Chci je vidět. Chci jim vidět do očí.

Zabijou...

Nezabijou. Už teď mají strach; a jsou hlupáci. Každou chvíli řeknou moje jméno. Toho by si všiml i učedník.

Copak ty víš všechno, co se děje v celý zemi?

Všechno ne. Jen to, co mě zaujme.

Potom nastal na patře rozruch. Nebyla to rvačka ani hádka mezi vězni, ale zpívání; většině lidí se to minule líbilo a chtěli si to zopakovat. Včera večer rovněž zpívali; a v noci se jim zdály Sny.

Jenže dneska bylo ve věznici podstatně víc důstojníků než kdykoliv jindy. Strážní dostali rozkaz vězně utišit; pohotovostní oddíly se rozběhly chodbami, Donald musel každou chvíli otvírat a zavírat svoje mříže. Některé vězně vytáhli z cel a přemístili do jiných, několik jich odtáhli do sklepa k výslechu. Všude byl skutečně příšerný zmatek.

Jsou tady. Právě vystupují z auta dole na parkovišti.

Víš to jistě?

Samozřejmě. Vítá je sám velitel věznice. Teď jedou nahoru výtahem. Možná bude zajímavé sledovat, co bude.

A co jako?

Pořád ještě nevím. Ale asi něco udělám.

Velitel věznice se zastavil.

„Pánové, dál s vámi nepůjdu. Udělejte, nač máte rozkaz. Já o ničem nevím; a prosím vás, ať je to věrohodná nešťastná náhoda!“

„Nebojte se. Vyšetřovat to budou naši lidé!“

Podplukovník zůstal na hlavním koridoru. Jeden ze seržantů vedl pětici návštěvníků spletí chodeb; jako každý, i oni oceňovali dokonalé zajištění objektu, zabraňující veškerým možnostem útěku.

„Co se to děje? To zpívání po celým areálu?“ ptal se jeden.

„Všichni se zbláznili. Nechápu, co to je...“

Vyměnili si znepokojené pohledy. „Začalo to, když přišel ten...“

„Jo. Proč?“

„Nic. Nevšímejte si toho.“

Zastavili před dveřmi Denisovy cely. „Tak tady je...“

„Otevřete.“

„Pánové, neměl bych...“

„Jo, klidně si jděte, kam chcete. My to vyřídíme sami...“

Závodčí odemkl celu. Denis stál u protější zdi a usmíval se.

„Vítám vás!“ řekl přátelsky.

Neodpověděli. Vstoupili do cely; sotva se tam všichni vešli. A vytasili každý nějakou velmi kvalitní zbraň.

„Ty jsi Oskar Sokarewicz, Polák. Nestydíš se? Pamatuji si tě; tvůj brácha byl správnej chlap. Copak, že ses ty nevyvedl po něm?“

„Drž hubu! Tohle je tvůj konec...“

„Vážně? Jako že mě zabiješ tou věcí, co držíš v ruce?“

Zabiják neodpověděl; udělal další krok blíž k němu.

„Gumovým revolverem? Opravdu?“

Sokarewicz sklopil oči ke své zbrani. Na tváři mu vyskočily rudé skvrny.

„Jestli vám můžu radit, odejděte po dobrým!“

Zabiják mrštil gumovou zbraní o zem. Odskočila jako pružný míč. Rychlým pohybem tasil lovecký nůž; vzápětí ho pustil, byla to černá mamba, nejjedovatější ze všech hadů.

„S váma to vážně po dobrým nepůjde?“

Chlapi zaváhali, co dělat. Ještě ho mohli napadnout holýma rukama, ale...

Ale promluvil zvonivý hlásek Stříbrného Delfína:

„To místo se mi nelíbí. Uráží mne, že existuje v mém městě!“

Tentokrát to slyšeli všichni. Denis si rezignovaně povzdychl.

„No tak jo...“

Chvíli se nedělo nic. Potom si Donald povšiml zvláštního úkazu: po stěně tekla voda. Byl to nesmysl, neměla odkud se brát, ale prostě tekla. Obrátil se, tekla i po mřížích. Natáhl ruku a dotkl se jich; nebyla to voda, tekly samy mříže, jako by se pevná hmota změnila v kapalinu. A nebylo to rychlé, prostě jen tak zvolna stékaly... I podlaha tekla. I strop tekl...

Když Donald pochopil, co se děje, zachvátila ho na chvíli hrůza. Krátký okamžik uvažoval, aby se dal na útěk; ale jak, přes všechny důkladně zabezpečené překážky? Pak ho napadlo zavolat o pomoc; k Denisovi, toho jediného považoval za dostatečně schopného něco zachránit. Jenže jistě to je právě on, kdo to způsobil. Snad nechce...?

Podlaha se mu zavlnila pod nohama. Cítil, jak velice pomalu klesá. Strop taky klesal, stěny se různě prohýbaly a vlnily... Všechno se pohybovalo.

Donald měl na sobě uniformu. Něco se s ní dělo; zvlhla? Ne, stékala; brzy zmizí úplně a ztratí se někam, stejně jako všechno ostatní. Ve dveřích cel se už vytvořily díry, vězňové se hrnuli ven; někteří byli v železech, jenže okovy z nich stekly a zbytek rozervali jako papír. Rozběhli se proti mříži, kopli do ní a když se zbortila, vyhrnuli se na chodbu. Mnozí si strhávali zbytky pruhovaných mundúrů a smáli se tomu.

Donald pochopil, že nemá smysl se vzrušovat. Stane se, co se stát má; tak ať se rozpustí třeba celá věznice, se vším zajištěním, zbraněmi, kartotékami a záznamy z výslechů! Dokonce se tomu smál jako ostatní.

Nikdo si ho nevšímal. Zato skupina vězňů poznala velitele, ačkoliv už na sobě neměl uniformu; popadli ho a bušili do něj pěstmi, protože neměli nic, čím by ho ztloukli důkladněji. Kopali do něj, škubali mu vlasy a lámali prsty, každý podle své nátury; když mu začali šlapat po žebrech, vrhlo se mu na pomoc několik dozorců a byli biti taky.

Oskar Sokarewicz byl pořád ještě bojovník a měl správné instinkty. Proto se dal na útěk okamžitě, jakmile pochopil, co se děje. Jeho chlapi za ním; Denise si přestali všímat. Ten klidně stál a vyčkával; leda že barevné tetování na jeho těle se rozzářilo matným světlem. Zvláště na hrudní kosti mu vystoupil zlatý kříž s jiskřícími diamanty. Když procházel mezi ostatními, všichni před ním pro jistotu uctivě skláněli hlavu.

A Oskar narazil do černého muže, něco přes dva metry, s úctyhodnými svaly všude, kde to jen trochu šlo. Ten negr se dunivě smál, chytil Oskara pod krkem a ptal se: „Co s ním mám udělat?“

„Cokoliv chceš. Jestli tví předkové byli lidožrouti, třeba ho sežer!“

Černoch se začal chechtat. Jeho předkové lidi nejedli, zato zápasy mezi předními bojovníky mezi nimi byly oblíbené. A kdo byl nejlepší, měl na nejbližší dobu zajištěn obdiv a přízeň všech krasavic; ostatně, penis mu dosahoval málem ke kolenům. I ve stavu klidu.

„On je fízl?“ zeptal se.

„Zrádce. Zradil svůj národ, kastu, císaře i mne. Kdysi jsem ho učil...“

„Tak jo. Zkusím, jestli ještě umím boxovat...“

Oskarovi se podařilo jej tvrdě zasáhnout do břicha. Černoch zasténal; tím se ovšem skutečně naštval. A začal jej zpracovávat jako boxerský pytel.

Donald najednou pochopil, že stojí bosýma nohama na holé skále. Všechno, co nebyly živé bytosti, postupně stékalo do vody. Z moře vystrčil hlavu stříbřitý delfín, kvákavě se chechtal a tančil na ocase.

Denis se jej dotkl prstem, aby ho upozornil.

„Jak jsi to udělal?“

„Zrušil soudržnost atomů. Veškeré neživé hmoty v objektu.“

„To dokážeš?“

„Dost jednoduché. Stačí impuls, naruší vazbu. Půjdeme?“

„Takhle? Nazí – a beze všeho?“

„Lituji. Mohl jsem něco zachovat, ale nechtěl jsem to komplikovat. Kdybys něco nutně potřeboval, můžu to vytvořit nebo přetrafovat, ale...“

„Kašlu na to. Kam půjdeme?“

„Nejdřív k tvému kamarádovi...“

Vězňové davově prchali. Nahota jim nijak nevadila, dokonce ani ženám; vesele se smáli, zpívali a pokřikovali. Někteří honili dozorce, proti nimž něco měli; ty nejhorší utloukali kameny. Ale vcelku byli laskaví, některým zlámali jen ruce a nohy, vytloukli jim zuby a nechali je být.

Denis si podržel Donalda za rameno. Prostor kolem se zavlnil a Donald pocítil úlek; vzápětí stáli v krčmě před Tedovým stolkem. Ted překvapeně zvedl hlavu a nechápal.

„Máš ten svůj bágl?“

„Jo. Ale...“

„Potřebuješ ještě něco?“

Na nic si nevzpomněl. Denis mu položil na rameno druhou ruku. Tentokrát trval okamžik nebytí chvíli déle; potom stáli na široké písečné pláži kdesi u modrozeleného moře. Slunce příjemně hřálo. V korunách blízkých palem štěbetali ptáci a honily se černobílé chlupaté opice.

„Co se to...?“

„Odpočinek. Dost jsem se vyčerpal. Omlouvám se, nebudu se vám několik hodin moci věnovat. Všechno ovoce se dá jíst. V moři by měly být ryby, ale já nevím, jestli se vám podaří nějakou chytit. Jedovaté asi nebudou. Všechno by tu mělo být bezpečné. Lituji; klidný spánek...“

Poodešel kousek od nich a uložil se do trávy pod jednu palmu. Během chvíle upadl do spánku, značně se podobajícího smrti.

Ted a Donald na sebe chvíli překvapeně zírali.

„Do prkenný vohrady – kde jsme?“

„Nemám potuchy. Ale po tom, co jsem viděl, už věřím všemu!“

Rozhlíželi se. Pláž se táhla do nedohledna; na jedné straně vlídné moře, na druhé zelená džungle. Nikde jediná známka přítomnosti lidí.

Donaldovi se roztekly brýle, přesto viděl jasněji než jindy. Povšiml si, že nebe je až příliš modré, rostlinstvo příliš zelené, slunce příliš žhavé, a přesto nepálící. Tak řekl:

„Jsme vůbec na Zemi?“

„Myslíš, že je možný být jinde?“

„Nevím. Ale viděl jsem...“

„Povídej. Asi na to budeme mít spoustu času.“

Denis spal mnoho hodin. Mezitím si oba vypověděli všechno, co mohli. Když dostali hlad, natrhali si ovoce. Bylo tropické a nebylo jasné jakého druhu, ale chutnalo jim, nasytilo je a osvěžilo. Koupali se v moři a slunili na písku. Když se jim chtělo spát, lehli si vedle Denise. Vzápětí se sešeřilo, ale bylo dost teplo, aby nepotřebovali přikrývky.

Ráno, když se probudili, slunce se poslušně zase rozzářilo.

„Obávám se, že jsme v ráji.“ řekl Ted.

„V ráji? V tom, co v něj věřej křesťani?“

„Nebo v nějakým podobným. Prostě na hrozně nepravděpodobným místě.“

„Co dělá on?“

„Spí. Dokud se neprobudí, nic se nebude dít.“

„A co se bude dít potom?“

„Vím já? Asi co on řekne.“

„Dost divný. Co s tím můžeme dělat?“

„Nemůžeme. Jenom on.“

„Kdyby umřel, zůstaneme v tom navěky?“

„Třeba by to zaniklo i s náma.“

„Zatím je nám dobře. Ale trochu se děsím.“

Pokračovali v odpočinku. Po pravdě, začínali se trochu nudit.

Před večerem se Denis probudil. Vstal, protáhl se a rozhlédl kolem.

„Nic novýho?“

„Mělo se něco dít?“

„Ne. Ale občas se něco nepovede.“

„Leda že čekáme na nějaký vysvětlení. Teda, já vím, že kdybys nechtěl...“

„Chci. Ale mám hlad; chvilku počkejte, utrhnu si něco...“

„Támhle je toho dost. A je to docela dobrý...“

Slunce se sklánělo k západu. Kromě jiného, umělo nádherně barevně zapadat do vody. Taky vycházet. Možná se pobřeží zatáčelo do kruhu.

Denis pomalu jedl. Viditelně s chutí.

„Proč jste si nezapálili oheň?“

„Jak a z čeho?“

„To je jedno.“

Denis shrnul písek na kupku, uškubl hrst trávy a hodil nahoru. Potom na to všechno vrhl krátký impuls energie a tráva, možná i písek vzplanuly.

„Hezký. Chápeme, že toho umíš víc, ale měl bys to předvádět za prachy.“

„Já vím. Omlouvám se. Je to pro mě normální. Jako pro vás dýchat.“

Mlčeli. Dokonce ani nepokládali otázky.

„Tak jo, začneme. Jsem Denis Baarfelt. Můj otec je kardinál kníže Tomáš Baarfelt; slyšeli jste o něm? Jo, ten starý muž z Kingtownu. Druhý starý muž je císař Charry de Guyrlayowe; můj přítel. Jeho žena Diana byla kamarádka; její sestra Assama jedna z mých žen. Císařova syna Leru jsem se pokoušel něco učit. Jsem čaroděj; to je oficiální označení člověka, který umí zacházet s různými energiemi. Energie vzniká působením Boha; já jsem jeden z těch, kdo ji umějí najít, koncentrovat a usměrnit. Mohli bychom se dohadovat, co na to Bůh; zatím mě nepotrestal. Považuji se za Jeho služebníka; jestli sloužím dobře či špatně, nevím. Dělám, co umím.

Byl jsem daleko pryč. Velmi daleko; ve světech, kam se nikdy nedostanete. Kromě jiného umím nalézat Brány a procházet jimi. Dokonce i vytvářet místa, jako je toto. Jsme na dočasném útočišti, mimo skutečnou realitu. To neumím nijak lépe vysvětlit; prostě nejsme ve skutečném světě. Vytvořil jsem je, abychom se měli kde ukrýt.

Jsem velmi starý. Těžko říct jak. Mnohokrát jsem vstoupil do řeky času a prostoru, procházel jí různými směry a zase z ní vyšel. Každá taková věc mi vezme značnou část osobní energie. Musím ji obnovit a načerpat; to se dělá různými způsoby, jeden je odpočinout na nějakém takovém místě. Až se dám do pořádku, vrátíme se zpátky do světa lidí.

Tam to, tu věc se zničením věznice, jsem udělal na žádost Ecxatli. Ona je bohyně, Stříbrný Delfín Indiopolisu. Nemusím jí vyhovět, kdybych nechtěl, ale je lepší, když to udělám. Přestože jsem tím vyzval na souboj velmi mocné nepřátele. Nemyslím teď Monty Draggona, ba ani Abnera Légera, ale jeho Ochránce. Velmi zlé démony. Nebojím se jich, naopak oni se bojí mne. Zatím. Ale už poznali, že slábnu. Lidské tělo vydrží pouze určité množství příjmu a výdaje energie, pak začne chátrat. Na rozdíl od jiných jsem nikdy nedával pozor, abych se nevyčerpal příliš. A nelituji toho. Až moje tělo přestane být funkční, opustím je.

Omlouvám se vám za to, co jsem s vámi udělal. Potřeboval jsem vás. Pořád ještě vás potřebuji. Jste lidé. V lidech je síla. Ale jestli budete chtít, dopravím vás na jakékoliv místo Země a dám vám všechno, co budu moci. Může to být zlato, drahokamy, peníze platné v tom místě. Pokud budu vědět, jak vypadají, mohu je vytvořit. A budou pravé; od pravých k nerozeznání. Používám při tom analýzu a syntézu hmoty. Rozložím ji na atomy a ty složím podle toho, co potřebuji. Je to nejjednodušší způsob, jaký znám.

Taky ale můžete jít se mnou. Nevím přesně kam. Bude to dlouhá cesta s nejistým výsledkem. Dokonce řeknu, že bych vás rád měl s sebou. Protože nechci být sám. Možná bych mohl vyprávět něco o svých pocitech, ale to se časem projeví. Občas ještě mívám pocity jako člověk.

Jsem člověk. Byl jsem člověk; teď patřím do kasty Wizzard, čaroděj. Byli jsme lidé a občas ještě jsme, ale dokážeme mít kontakty s jinými rasami. Ta nejvznešenější jsou nižší bohové. S vyššími bohy se setkáme zřídka. Natož pak se samotným Pánem. Bytosti jsou různé, většinou přátelské. Jednu vám brzy představím, doufám. Už mi slíbila pomoc.

Ecxatli chce zpátky svoje město. Já chci svou zemi; patřila mému císaři, císařovně, otci kardinálovi a řádu. Já byl jedním z říšských princů; natolik významný, abych měl právo rozhodovat. Ostatní zahynuli. Teď jsem pravděpodobně vůdcem klanu. Ještě to musí potvrdit otec, ale připadá mi, že jsem nejmocnější. Ne že bych chtěl, takovým povinnostem jsem se vždy snažil vyhýbat. Ale asi to budu muset dělat, dokud si nevychovám nástupce. Potom budu moci odejít a odpočívat.

To je v kostce to, co dělám. Teď je řada na vás.“

Namluvil toho hodně a nebyl si jist, zda správně pochopili. Ale asi ano; připravili se na něj během doby, co spal. Promluvil Ted.

„Podívej, jsme přistěhovalci. Přišli jsme sem jako emigranti, více méně ze zvědavosti a náhodou. Všelijací lidé nám povídali všelijaké věci. Hodně odlišné od toho, co povídáš ty.

Třeba váš císař. Nikdy ho nikdo neviděl; jeho funkce je prázdný titul, ve skutečnosti nevládne. Je to starý, poměrně zabedněný chlap. Čas od času ho o velkých svátcích vypustí na balkón, aby zamával lidu. Na Nový rok a Den příměří mluví do rádia, neslaný nemastný projev. Hloupý kecy, tak na dvacet minut. Vojáci na to musejí nastoupit na nádvoří do tvaru a poslouchat projevy veřejnýho rozhlasu.

Císařovna byla dost směšná figurka. Výstřední osoba, prý šílená. Zahynula ve válce. Jejich syn taky zahynul, zůstal jenom starý.

Tvůj otec už není ani kancléřem, ani kardinálem, ani arcibiskupem. Je to nepřítel státu a žije v klášteře jako mnich. Nemá žádnou politickou moc, protože mu vláda právem nedůvěřuje. Ani samotná církev; ostatně co je to za arcibiskupa a kardinála, když má ženu, děti a oficiální milenky?

Čarodějky byly bláznivé ženské, co se zabývaly nesmyslnými experimenty. Ve skutečnosti žádná kouzla neuměly; předstíraly to, aby se mohly nechat živit od chudého lidu. Ničeho si nevšímaly; strpěly hlad, bídu, zločinnost, nemoci, zaostalost, negramotnost... to mohli snášet jenom ti fanatici, co bojují proti vládě. Nejspíš k nim patříš.

Život za vašich časů musel bejt docela drsnej. Nic k jídlu, ani zvířata se nesměly zabíjet, odporovalo to náboženství. Žádný školy, žádný nemocnice a minimální technika, spíš pokusy. Sehnat cokoliv byl problém. Ale nejhorší byly společenské vztahy; rodiče nenáviděli děti, nepečovali o ně, soustavně je bili, mučili a trýznili. Snažili se, aby co nejdřív opustily dům, odešly do světa a nikdo nevěděl, kde zmizely. Ženy a děti byly masově sexuálně zneužívány. Když děti něčím vzbudily nelibost, štvali na ně příšery, některý dokonce obětovali všelijakým démonům...“

Teď už se Denis neudržel smíchu.

„No co? Chceš říct, že to není pravda?“

„V podstatě je pravda všechno, co jsi řekl. Leda trochu posunutá.

Třeba s tou příšerou; to byla iluze, kterou větší děti pouštěly na menší za odměnu za dobrý cvičení. Takový velice nepravděpodobný zvíře; všude samý zuby a drápy a chapadla, na nejrůznějších místech. Malý děti se jí opravdu trochu bály, nikdo nevěděl, co kdo vymyslí. Většinou dost zlobily, ale když se jim slíbila příšera, byly někdy aspoň chvilku hodný.

Co vám mám popisovat? Opravdu jsem o svoje děti nepečoval; věděl jsem, že se někde narodily, ale nebyl jsem tam, abych jim utíral nos a měnil plínky. To je... ne, musel bych moc mluvit. Zkusím vám to ukázat.“

Dřív, než mu stačili zabránit, vztáhl ruce a dotkl se každého jednou na čele. Potom se jim začalo zdát něco, co vypadalo jako sen.

Kdysi Denis navštívil jednoho spřáteleného náčelníka. Jeho kmen pocházel ze severní Afriky, nebyli zcela černí, spíš tmavě hnědí. Jejich náboženství byla směs islámu a animismu; uctívali Alláha, také duchy předků a všelijaké duchy a démony. Tato část kmene byla pokrokovější než jiné, tak emigrovala do Arminu a zde žila chráněna před četnými nepřáteli. Denisovi v rámci pohostinství nabídli nejen jídlo a nocleh, ale i dívku, náčelníkovu oblíbenou dceru. Byla roztomilá, velmi bystrá a nadšená, že bude na nějaký čas největší hvězdou kmene. Denis ji ochotně přijal, vykonali spolu nějaké obřady a pilně se snažili, aby brzy otěhotněla. Pak pokračoval za svými povinnostmi; novomanželka zůstala doma a hrdě předváděla plné bříško.

Narodila se dcera, krásná, zdravá a chytrá. Matka i celý kmen na ni byli velice hrdí. A ježto matka byla princezna, mohla si od té chvíle vybírat milence dle vlastní vůle, nemusela se nikomu zodpovídat, nikoho poslouchat, snad jen dědečka náčelníka, ale ten ji měl rád a rozmazloval ji skoro stejně jako tu malou.

A dceruška rostla jako z vody. Tatínka Denise viděla několikrát za život, ale bohatě jí to stačilo. Byla ještě světlejší než jiné děti v kmeni, vlasy měla neurčité barvy a oči exoticky modré. Byla bystrá; zakrátko si zvykla, že ať řekne cokoliv, kmen to bere jako předzvěst do budoucna a je ochoten jí věřit. Jako malá se chovala vcelku přijatelně, ale čím víc rostla, tím byla oprásklejší; počítalo se, že půjde studovat na čarodějku, takže nikdo s ní v ničem méně významném nepočítal. Měla vlohy k telepatii, někdo na to přišel a napojil ji jako všechny ostatní nadané děti.

Dospívat začala hodně brzo a usmyslela si, že se rozhodně nehodlá vdát za žádného z mladých mužů kmene, ježto jsou všichni pitomci. Popřemýšlela, poradila se s kamarádkami a rozhodla se vdát za někoho významného, kdo by ji ochránil a zároveň moc neobtěžoval; zářný příklad měla ve vlastní matce. Ta zastávala v kmeni funkci šamanky a rozhodovala o všem; dědeček náčelník kvapem stárl a všechno mu bylo jedno. Dívka chvíli zvažovala možnost svést vlastního otce, ale incest nebyl v kmeni moc schvalován a žárlivá matka jí hrozila krutými tresty. Tak vymyslela fintu.

Když dostala první menstruaci a nadešel čas si vybrat snoubence, k překvapení všech vyhlásila odlišný scénář: přeje si být ve svatební noc připoutána k posvátnému kameni v lese (rovněž posvátném) a ponechána celou noc k volnému použití čemukoliv, co přijde. Nejspíš to bude někdo z významných kmenových božstev; podle toho, co to bude, se bude odvíjet její další život a kariéra. Matka nesouhlasila, ale dcerunka už věděla, jak si svoje záměry vytrucovat. Kromě toho poslední rok začínala být velice senzitivní, viděla věci, které neviděl nikdo jiný, často upadala do transu a mluvila nesrozumitelně. V jiné společnosti spíš případ pro psychiatra.

Svatba se měla konat v rámci každoročních kmenových oslav a Denise na ni taky pozvali, byl koneckonců otec. Slečna zářila nadšením, pobíhala po osadě vyzdobená jako princezna a všem vykládala o svých záměrech. Nejspíš to byly naprosté pitomosti, ale Denisovi se líbily, tak jí začal fandit. Zajímalo ho, jestli dostane strach aspoň ve chvíli, kdy ji přivážou ke kameni a ponechají na celou noc o samotě. Klepala se hrůzou, ale líbilo se jí to. Měla málokdy takovou příležitost.

Dle vlastního tvrzení viděla během noci spoustu velmi zvláštních bytostí, které jí předváděly nevídané divy. Bohužel žádná neprovedla defloraci, což ji mrzelo. Ale věděla si rady i tak; v krátkém čase navštívila tábor spřátelených mladíků z jiného kmene a požádala, aby tu chybu napravili. Ale že byla správná čarodějka, nechala si na to zavázat oči a vyžádala si slib, že jí nikdy nikdo neprozradí, v jakém to bylo pořadí.

Jak to pokračovalo, Denis bohužel nevěděl, krátce na to odjel.

Když přerušil spojení, Ted a Donald chvíli koukali vytřeštěně. Prožili si záznam jeho vzpomínek včetně pozoruhodných detailů. Následkem toho souhlasili s jeho postojem k věci; dceři nepokrytě fandil, dokonce věřil zážitkům z její svatební noci. Líbila se mu, věděla to a byla odhodlána ho dříve či později svést; když kvůli ničemu jinému, tak kvůli jeho znalostem, které by vyčetla při mentálním spojení. Chtěla být lepší čarodějkou než on; určitě by jí to umožnil, kdyby se snažila.

A hlavně: byla to podařená dcera. Především velice hezká: pleť barvy bílé kávy, na opálených místech přecházející do tmava. Na zádech ozdobné leopardí skvrny, na vhodných místech geometrické tetování. Malé prsy s tmavými dvorci, do bradavek si zasadila zlaté zvonečky. Spousta náušnic v uších, diamant v nose, zlaté kroužky v obočí i leckde jinde. Dokonce byla oblečená! Měla bederní roušku, spíš jen mašli zářivě červené barvy, upozorňující kluky, kde by měli hledat něco zajímavého. Drobná, štíhlá, pružná a pohyblivá jako mladá antilopa. Oči měla velké, zářivě modré a šibalské; bylo na ní vidět, jak se těší na všechno, co s ní kdo chce udělat.

Chvilku jim oběma trvalo, než se vzpamatovali.

„Měl jsi skvělou dceru,“ uznal Ted, „Jak se jmenovala?“

„Tahle Syam. Měl jsem takových víc.“

„Co se s ní stalo?“

„Nevím. Pokud nezměnila auru, tak ve svém světě není.“

„Co tím myslíš? Že ji zabili ve válce?“

„Byla odvážná a čestná. Nepochybně chtěla bojovat. Když byl Armin poražen a okupován, byla buď mrtvá, nebo utekla.“

Mlčeli. Svět, který viděli v jeho vzpomínkách, byl jiný, než očekávali.

„Myslíš, že nám vláda lže? Že váš svět byl...“

„Náš svět byl takový, jaký byl. Lidé žili, jak uměli. Někteří byli spokojení, jiní nebyli. Dokonce začínám tušit, že těch nespokojených bylo víc, než jsem si myslel.“

„Proč myslíš?“

„Ten chlapík, co mě přišel zabít. Jeho brácha byl čestný bojovník v pluku Lukáše Anczewskiho. Oskar byl mladší; nebyl moc bystrý a neměl nejlepší povahu, ale doufali jsme, že se napraví. Asi se něco nepovedlo.“

„...se nediv. Mizerové se najdou všude.“

„Jenže to znamená, že jsme zklamali. Ztratili jsme ho.“

Chápali ledacos, ale tuhle jeho depresi ne.

„Možná je důležitější, co budeš dělat dál.“ poznamenal Donald.

„Ano, to je pravda. Už jsem vám naznačil, že čekám jednu kamarádku. Ona je trochu zvláštní, ale pomůže nám; aspoň doufám. Sežene nám koně.“

„Tady? Kromě opic a ptáků jsme neviděli živou duši.“

„Jmenuje se Eponé.“

Povšimli si nějakého pohybu. Po pláži přicházela dívka; velice krásná, bílé pleti s černými zebřími pruhy. Hlavu měla oholenou až na parádní hřívu uprostřed, rovněž v zebřím stylu. Kráčela elegantně a vznešeně, přesto však rychlostí závodního plnokrevníka.

Denis se jí uklonil a pronesl něco starou gaelštinou.

Eponé mu lehce kývla; víc ji však zaujali jeho společníci.

Nic jí nevysvětloval; nejspíš vnímala líp než on.

Něco řekla; znělo to zároveň jako zpěv a koňské ržání.

„Asi bych měl vysvětlit: Klisna Eponé je keltská bohyně koní. Významná osobnost. A přítelkyně... no, aspoň myslím.“

„Vysvětlím,“ řekla a netvářila se moc vlídně, „Jsem ráda, že ses konečně vrátil. Očekávám, že vyřešíš situaci. Nejsem spokojená!“

„Ještě nemám přehled, co se děje. Když chvilku počkáš...“

„Že mi zabili dceru, je moje soukromá věc; s některými jsem to už vyřídila, další budou následovat. Eponine; milá holka, a nenamýšlej si, že tvoje. Byla neopatrná a nepostřehla přítomnost nepřátel. Její chyba. Ale zacházejí surově s koňmi, to nestrpím! Uděláš s tím něco!“

„Zatím nevím...“

„Lorde čaroději, nemám trpělivost s tvými výmluvami! Očekávám, že zavedeš v říši pořádek; jinak ti připomenu, kdo jsem!“

„Já zas očekávám, že mi pomůžeš, Eponé! Kritizovat umí každý!“

Zafrkala nosem. Po pláži sem přibíhali tři koně, dva hnědí a jeden strakatý. Zastavili se těsně vedle nich.

„Tyhle tři ti dám. Jsou dobří, bojovali už v mnoha válkách a několikrát zemřeli; doufám, že si tentokrát budou dávat pozor. Jména jim dejte, jaká chcete. Až to skončí, mají právo vrátit se ke mně. Stačí?“

„Děkuju. Můžu mít ještě jednu prosbu?“

„Mluv.“

„Tvoji přízeň, Eponé. Popřej mi štěstí!“

Chvíli uvažovala. Potom zaržála jako kůň.

„Mívala jsem tě ráda a věřila jsem ti. Zkusím ti ještě jednou věřit. Jdi, a měj s sebou sílu všech mých koní...“

Denis poklekl na jedno koleno a políbil jí ruku... kopyto! Pokusila se ho na oplátku kopnout do obličeje, ale udělal přemet a vyhnul se jí. Vyskočil na nohy – chvíli stáli proti sobě a řičeli, potom se začala měnit v bílou klisničku. Velmi krásnou, mimochodem. A s veselým řičením odklusala.

Tři koně zůstali. Nechali se pohladit, pak se klidně začali pást.

„To měla být bohyně Eponé?“ zeptal se Ted.

„Byla.“

„Dejme tomu. Viděl jsem holku, která umí pár triků, podobných jako ty. Taky ovládá koně a je dost nafoukaná. Já se nehádám, třeba je to, co říká. A jsem jí vděčný, že nám dala ty koníky. Ale...“

„Ale bohyni si představuješ jinak, co?“

„Především na žádný nevěřím. Beru ji jako normální holku.“

„Tím jí uděláš radost. Vždycky se ráda přestrojovala...“

Všichni tři došli k názoru, že nemá smysl se vzájemně přesvědčovat.

„Půjdeme spát,“ rozhodl Denis, „Až se probudíme, musíme vyrazit.“

Rozdíly mezi životem v Arminu a na zbytku světa se projevovaly především v detailech. Třeba: Denis si představoval, že jednoduše nasedne na koně a vyjede. Ted a Donald potřebovali sedla s příslušným postrojem, Donald ještě nějaké oblečení, protože o uniformu přišel. Ted měl starší rifle, nepříliš parádní košili a jakousi bundu. Taky by uvítal něco lepšího.

Denis to samozřejmě chápal. Souhlasil? Dávno si odvykl zaujímat stanoviska; prostě bylo třeba věci vyřešit. Důkladně prohlédl Tedovy kalhoty, prozkoumal jejich strukturu, potom naškubal z nejbližší palmy listí, které mu připadalo vhodné, a přetransformoval na oděv.

„Vydrží to?“ staral se Donald.

„Má to stejnou strukturu jako ty druhé. Vydrží asi stejně.“

Tvářili se pochybovačně. Věděli něco o dřívějších časech, ale bylo pro ně obtížné se s tím vyrovnat.

Denis by prostě nasedl na koně a jel. Bez sedla, bez oblečení, jakékoliv zvíře řídil mentálně. Nosit oděv mohl, ale nemusel ani nechtěl. A hlavně se nad tím nezamýšlel; pro něj bylo normální, že v případě potřeby vytvoří okolo těla silové pole potřebné tloušťky, které ho bude chránit. Vnější vzhled přizpůsobil zvyklostem okolí. Bylo to pro něho automatické jednání, dlouholetý návyk.

Naopak zvyklosti přistěhovalců pro něho byly složité a obtížně řešitelné. Tušil, že se předměty nakupují v nějakém obchodě za peníze, že ceny se mění podle nějakých těžko pochopitelných zásad. Naopak netušil, jak si vydělat ty peníze; dokázal je vytvořit iluzí nebo transformací, věděl, že policejní orgány by pro to neměly pochopení, ale nikdo nepozná rozdíl. Všechno to řadil pod společné heslo: záležitosti nižších kast.

A to ještě Denis patřil k chápavým a vstřícným domorodcům! Ted a Donald už chápali, jak obtížné muselo být jednání s čarodějkami, které přátelské nebyly. Mezi těmi dvěma světy byla propast; teď nebylo důležité, jak vznikla, ale jak ji překlenout.

Například Denisova dcera Syam patřila do kasty bojovníků. Nosit oblečení z textilu považovali za hanebné a ponižující; vyjma případů, kdy se dostali do extrémních podmínek. A samozřejmě: všichni se strašně rádi zdobili, když měli příležitost. Za běžného provozu chodili nazí a pokud to šlo, ostříhaní co nejvíc nakrátko. Jakmile vypukla slavnost, potrpěli si na nádherné kostýmy, majestátní hřívy vlasů, drahocenné šperky a rafinované ozdoby, které sami vymysleli. Ti lepší to vytvářeli magií. Kdo to neovládal (ani trochu), rychle se snažil něco doučit. Kdo byl naprosté kopyto, musel umění nahrazovat realitou, což bylo krušné a nákladné. Nebo požádat kamarádku čarodějku, měl-li. Kdo neměl žádnou z těch možností, byl naprostý outsider; takový jen tiše záviděl. Z nich asi pocházeli lidé jako Oskar Sokarewicz.

Čarodějky byly jasné, využívaly energie a vytvářely standard. Ochotně se snažily učit kohokoliv cokoliv; nejpříjemnější způsob byl mentální spojení, spojené s tělesným. Ježto se to všem líbilo, nerady používaly jiný způsob, zvláště obtížné verbální vysvětlování. Jejich způsob byl rychlý a účinný, ale naprosto bezohledný ke každému, komu nevyhovoval. Třeba Syam se chystala spát s Denisem, určitě alespoň jednou; když se jí to bude líbit, možná několikrát. Že je její otec? Hlavně je dobrý čaroděj! Je nutno se od něho naučit co nejvíc, to je závažná práce, kdežto sex odměna. Že se to nebude líbit někomu z nižší kasty? A co jako?

Ted a Donald už začínali být na termín nižší kasta alergičtí. Když diskutovali, Denis ho používal dost často. Pojem šúdrové používal pro nejnižší, ke kterým cítil všeobsahující soucit. Vůči vaišjům, tedy podnikatelům, bankéřům a podobně, projevoval ostražitost a mírný odpor, kterému se snažil co možná vyhnout. A když se Donald neprozřetelně zmínil, že takové rozdělování se jim nelíbí, zarazil se:

„Vy jste přece bojovníci – tak co se o to staráte?“

Že se ocitli v privilegovaném postavení, je mohlo těšit. Jenže zároveň si uvědomovali, že se od nich očekávají určité morální principy; jestliže je nebudou schopni dodržovat, budou mít potíže. Možná dokonce se samotným Denisem; jak se zdálo, neměl pro chyby ostatních moc pochopení.

Takže se diskusím radši vyhýbali. Až to konečně Donald nevydržel:

„Můžeme mluvit o té holce... Eponé?“

„Jistě, proč ne? Co chcete vědět?“

Donaldovi napadlo, že přece musí vnímat jeho myšlenky, ale řekl nahlas:

„Mluvila o své dceři Eponine. A naznačila, že by mohla být tvoje!“

„Ne. Řekla, že zcela určitě nebyla moje.“

„V každém případě připustila, že jsi s ní spal.“

„To ano. Je milá a hezká a když si něco usmyslí, těžko jí odolat.“

„Takže je jasný, že nemůže být bohyně!“

„Takže je jasný, že je. Bohyním nedělá problémy sex s nižšími rasami. Jen dá dost práce je uspokojit. Jsou zhruba desetkrát náročnější.“

„Vejtaho!“

„Naštěstí jsou obvykle opatrné. Vyzývají jen ty, co to dokážou přežít.“

„Je to nebezpečné?“

„Jejich osobní energie je na člověka hodně silná.“

„Ty jsi ovšem mimořádně odolný!“

„No... je to složitější, ale dá se to říct.“

„Dokonce schopný něco takového oplodnit?“

„Genetika je zajímavá věda. Divili byste se, co všechno je možné. Stejně jako některé WZ používaly zvířecí geny, mohou vyšší bytosti použít lidské. Samozřejmě výsledná bytost je méně odolná než matka...“

„Proto ta Eponine mohla zemřít?“

„Já nevím, jak to bylo, nebyl jsem při tom. Eponé ji zřejmě velmi chtěla; nechtěl bych být v kůži toho, kdo ji naštval.“

„Nepůsobila moc nebezpečně!“

„Nevěř tomu, že nebezpečné je jen to, co má zuby a drápy. Nepochybuji, že pachatel prožije hodně utrpení, než se naučí neubližovat hříbatům.“

„Znáš takových víc?“

„Ano, dost. S některými jsem vstoupil do svazku.“

„Ale nejsi bůh, nebo tak něco?“

„Jsem čaroděj. To je určitý předstupeň.“

Pohlédli na sebe a povzdychli si.

Denis se rozesmál. „Ale já vážně nejsem náfuka a nevytahuji se. Prostě to tak je, to se těžko dá změnit! Budu asi... v budoucnu budu muset dělat věci, které se vám nebudou líbit. Sorry, ale musím.“

„No jo, jasně. Dělej, jak rozumíš.“

„Počkej. Než se vydáme na cestu, rád bych vám něco řekl. Posadíme se?“

Posadili. Tvářili se pochybovačně.

„Správně jste pochopili, že vnímám vaši nelibost. Nespokojenost, pochyby, všechny nesouhlasné reakce. Nechcete se zaplést do našich vnitřních bojů, dokonce ani nechcete znát jejich příčinu. Mrzí mě to, vskutku; budu radši, kdybychom se dokázali shodnout. Chtěl bych zavést v zemi mír.“

„A kdo nebude souhlasit, toho zabiješ.“

„Pokud nebudu muset, nikoho nezabiju. Vím, že nemáte moc pochopení pro mé morální zásady, ale jedna z nich je neublížit žádné živé bytosti. Člověku, zvířeti, polobohu ani démonovi. Ačkoliv to tak nevypadá, držím se jich.“

„Řekl jsi, že jsi někoho zabil!“

„Ano. Zabil jsem mnoho živých bytostí. Proto vím, že to není dobré.“

„Co tedy budeš dělat?“

„Po celou dobu vás vnímám. Jste mimořádně bystří a čestní. Přesto se vám nelíbí moje chování, ačkoliv se snažíte nedat to najevo. Mimořádný odpor ve vás budí veškerá magie, kontakt s božstvy a tak. Vše, co pro mne je zdrojem síly. Předpokládám, že stejný názor mají i ostatní lidé.“

„No, tedy...“

„Nemusíš mluvit, vím co si myslíš. Magie se vám nelíbí a předpokládám, že se nebude líbit ani lidem. Přišel jsem, abych svou zemi získal, ne zničil. Chci získat i ty lidi, víš? Budu je muset naučit, aby se jí nebáli a neštítili. Bude to trvat déle, než jsem myslel.“

„Podívej, my ti to vážně nechcem kazit!“

„Kazí se to samo. Rozhodl jsem takto: svěřím vám velení. Pokud to nebude nutno, nebudu se nijak projevovat. Já vím, vy namítnete, že se leopard nemůže snadno zbavit svých skvrn. Ale já bych to dokázat měl.“

Oba trampové se po sobě podívali. A povzdychli si.

„No jo. Tak jo...“

Errata:

30.05.2021 11:41