Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nasedli na koně. I Denis toho svého opatřil sedlem a postrojem, samozřejmě iluzorním. Veškeré stopy po táboření zrušil. Pak řekl:

„Nelekněte se. Projdeme Bránou.“

Prostor se zavlnil, pocítili něco jako dotek smrti. Vzápětí jejich koně zlehka klusali po vyprahlé stepi. Vítr hnal kolem nich oblaka prachu.

Denis jim vysvětlil, jak se prochází prostorem vyššího řádu. Vzali to na vědomí. Taky jim řekl, že ho to vyčerpává, proto to nedělá rád. Bylo to na něm dost vidět.

„Kde asi tak jsme?“

„Nevím přesně. Mířil jsem mimo obydlenou oblast. Ale měly by tu být nějaké farmy. Snad nám tam nějak pomohou...“

„Na svoje stáří seš pozoruhodně důvěřivej...“

Na první farmu narazili pozdě odpoledne. Vypadala jako kulisa z westernu; za císařství se promítaly nějaké filmy z Amerického Západu, takže Denis nebyl překvapen. Ale když se objevil na verandě chlap ve stetsonu, s revolverem u boku a dvojhlavňovkou v ruce, přece jen se zarazil.

„Co tady chcete?“ tázal se jich, aniž vyčkal jejich pozdravu, „Mám plno a žádný všivý vandráky nepodporuju!“

Ted se dotkl dvěma prsty střechy klobouku. „Vodpusťte laskavě, šéfe. Snad bysme mohli aspoň napojit koně!“

„Je to moje voda pro mý koně a můj dobytek!“ řekl farmář důrazně, „Teď po mně chcete vodu, co budete chtít potom?“

„Už nic, šéfe, hned zase vypadnem!“ sliboval Ted.

Farmář si opřel kulovnici o stehno. „Tak ať se ty vaše zatracený herky napijou a ať z toho zdechnou, mrchy!“

„Děkujeme krásně.“ řekl Ted a všichni tři napojili koně z páchnoucího koryta, které bylo instalováno před stájí. Farmář na ně po celou dobu mířil kulovnicí a tvářil se divoce.

„A nevíte náhodou, že by někdo sháněl honáky?“ zeptal se Denis, když se koně napili. Překvapilo je, že mluvil stejným přízvukem jako přistěhovalci, tak trochu skrze zuby.

„Já nejsem zprostředkovatelna práce!“ řekl muž a odplivl si širokým obloukem.

Denis neřekl už nic; trhl uzdou a obrátil koně. Farmář stál s puškou na prahu, dokud se všichni tři nedostali od něho dost daleko.

„Tak jsme to zvládli.“ řekl Donald.

„Koukám, zdvořilost udělala od dřívějška pěknej krok kupředu!“

„Tím jste vinni vy Armini!“

„Pročpak?“

„Ještě nedávno při takovém setkání domorodci bez vyptávání stříleli. Farmáři se na to pamatují, proto se takhle zajišťují!“

„Nesmysl. Zabít toho ubožáka bych dokázal...“

„No jo, já vím. Možná to byli nějaký banditi; ale každá banda mívá s sebou domorodce, který jim ukazuje cestu a radí. Přepadají farmy a kradou, co jim padne pod ruku. Divíš se, že se farmáři brání?“

Dalším farmám se vyhnuli, když nemuseli jet těsně podle jejich vrat; jen asi dvakrát se zeptali na práci a byli odmítnuti, sice nijak hrubě, přesto však rozhodně.

„Docela by mě to jejich farmaření zajímalo,“ řekl Denis, „Kdysi jsem žil na vesnici a mám určité znalosti...“

„Tak to radši nikomu neříkej. Pěstují dobytek; vlastních lidí mají dost, honáky najímají, jenom když ženou stádo k železnici nebo ho prodávají někam do větší dálky. To musíš mít štěstí...“

„Jak to vypadá jinak?“

„No, teda co jsem slyšel: na severu je úrodná půda. Lidi si ji zabrali a makají na ní. Práce je tam dost, jenomže neseženeš ani černocha, každej chce hospodařit na svým. Tady by zelenina uschla, tak pasou dobytek.“

„Nevadilo by mi vydělat si nějakej ten šesták. Chtěl bych zkusit práci!“

„S motykou, na poli? Bych tě chtěl vidět!“

Upřímně řečeno, nevěřili v Denisovu schopnost uživit se prací. Oni se do těžké dřiny na poli taky obzvlášť nehrnuli, proto zůstali ve městě. Nějaký způsob obživy se vždycky dá sehnat.

Dva dny se tloukli pustinou; pak se konečně před nimi objevilo něco většího než farma. Denis zpočátku nechápal, co je to za stavby, neboť to bylo následkem větru utopeno ve zvířeném prachu. Ujišťovali ho, že je to město, jelikož mělo víc než deset domů, seřazených do ulice. A flákalo se tu hodně všelijakých lidí, většinou se bezcílně potloukajících.

„To je přímo centrum kraje!“ poučil ho Donald, „Město Generál Exeter, po slavném dobyvateli, kterého zabili ve válce. Teda, oni ho zavraždili v souboji, ale ježto byl slavnej, pojmenovali po něm tohle...“

„Měli se poradit se mnou. Navrhl bych postavit město blíž k vodě a dál od špíny.“

„Ta špína tady nebyla, když to stavěli!“ vysvětlil Ted.

Město mělo kromě jiného výraznou dominantu: šibenici, umístěnou blízko cesty a obydlenou mužem, který se na ní pohupoval ve větru. Na prsou měl ceduli s lakonickým označením: ZLODĚJ.

„Je vidět, že místní veřejná správa dbá o pořádek. Jsou to chlapi na svém místě!“ pochválil Denis.

„Jo, to určitě. Místní šerif bude nejspíš největší zloděj v kraji, a dbá, aby nikdo nesnižoval jeho příjmy. Radši si budeme dávat pozor a s nikým se moc nevybavovat; tady asi skoro každej patří do šerifovy patroly a má právo zatýkat a střílet, když se nevzdají!“

„Inu, civilizace!“

Zastavili u jednoho z místních hotelů. Z deseti domů bylo hotelů šest. Všechny ty domy působily jako kulisa z westernu, byly ze dřeva a podle Denisova názoru je stavěl idiot. Do nálevny vedly lítací dveře, přes které se dalo vidět, není-li tam šerif, policajt či jiný nepřítel. Nicméně dnes nebyl ve výčepu nikdo kromě čtyř starých dědků, kteří seděli u jednoho stolu a žvanili, zřejmě o hloupostech.

Denis pustil prvního Teda; dohodli se, že má vyjednávat za všechny. Když vstoupili, vynořil se ze závěsu z korálků barman, tlustý, špinavý a vzdor časnému odpoledni opilý. Dopotácel se na svoje místo a čekal, co budou hosté chtít.

„Rádi bychom zde přenocovali. A vykoupali se a najedli.“ řekl Ted.

Barman zakoulel očima. „Máte prachy?“

„Nějaký snad jo. co to bude stát?“

Barman si odplivl. V tomto kraji plivali všichni na zem, ale on si odplivl do mosazného plivátka, připomínajícího na první pohled nočník.

„Deset dolarů vzadu ve stáji. Když nemáte, tak chrápejte venku. Koupání deset dolarů za osobu ve společný vodě. Dvacet dolarů, kdo chce čistou. Večeře pět dolarů fazole, deset s masem. Co chcete k pití?“

„Deset dolarů za nocleh pro všechny tři?“

„Seš blbej? Nanesete mi sem svinstvo a myslíte si, že to po vás budu uklízet zadarmo? Každej deset!“

Denis sice soudil, že v tomto hotelu se neuklízí tak často, ale nechtěl se přít. „Vyspíme se venku. Ale něco k pití bysme si dali!“

Barman jim zhnuseně nalil po sklenici piva. Bručel něco o žebrotě.

„O nějaký práci byste nevěděl?“ zajímal se Donald.

„Když mi naštípete dříví, dám vám ty fazole zadarmo!“

Koukli po sobě. „Kde je to dříví?“

„Vzadu ve dvoře. Jestli něco ukradnete, dám vás zavřít; to dřevo jsem si dal přivézt pro sebe, ne pro konkurenci!“

„No dobře. Mysleli jsme ale práci s dobytkem!“

Barman trhnul jedním ramenem. „Jestli si některej troufá, mohl by mi tady dělat podomka. Vyhazovat vožralý lumpy a tak dál...“

„Že byste se obešel takovou dobu bez podomka, a najednou nějakýho sháněl?“ nedalo to Denisovi.

„Čerta!“ odplivl si barman, „Minulou sobotu mi do něj nějakej sígr vrazil kudlu. Ani nevím, kdo to byl!“

„Smůla, že jo?“ Denis se opřel lokty o pult a rozhlížel se po zaplivané putyce, „To piáno v rohu je funkční?“

„Snad jo. Tady na to nikdo neumí.“

Denis došel k piánu, rukávem smetl nános prachu a otevřel je. Několikrát přejel po klávesách; barman poslouchal, potom k němu došel a postavil mu na desku další pivo.

„Heleď, ty,“ řekl už smířlivěji, „Koukám, že na to umíš hrát!“

„Kdysi jsem to uměl.“

„V sobotu večer bude tancovačka. Hrává tady akorát jeden starej Skot na dudy, to stojí za kulový. Jestli umíš zahrát nějakou do skoku, dostal bys napít i něco k jídlu. Kdyby sis položil klobouk na piáno, sem tam třeba nějakej ten desetník...“

„To by šlo. Kterej den je sobota?“

„Počkej.“ barman chvíli počítal na prstech, „Pozejtří!“

„Hezký. Ale co budeme dělat zítra celej den?“

„No – já bych nějakou práci měl. Ale za žrádlo, platit vám nic nebudu! Nepodporuju žádný flákače, rozumíte?“

„Ani se nedivím,“ řekl Ted, který už to nevydržel, „Pivní trubky máš zalezlý rezem, div že to teče. Cejtím to na patře. Chtělo by to protáhnout a vyčistit...“

Barman se podíval nedůvěřivě. „Vyčistit pivní trubky? Jak?“

„To sakra nevíš, že se to čas od času dělá?“

„Možná. Ale tady to nikdo nedokáže!“

„Já bych to třeba udělal!“

„Když to umíš, žádnej strach. Najíst dostaneš!“

„A já bych mohl třeba hrát na kytaru,“ nabídl Donald, „Ovšem, kdybyste tu nějakou měli. S sebou nemám...“

„Mám tady kytaru po jednom Španělákovi. Neměl na zaplacení, tak mi ji tu nechal. Můžu ti ji půjčit...“

„No vida, tak přece jen budeme užiteční,“ uzavřel Denis, „Ale teď bys nám mohl připravit ty fazole. Ať získáme sílu k práci!“

Barman přinesl cosi, co podle barvy připomínalo guláš. Na čich to ovšem bylo cítit po louhu a chutnalo jako špatně vyvařené ponožky; což bylo způsobeno tím, že maso bylo delší dobu uloženo v plechovém sudu v konzervačním roztoku. Nebýt toho, dávno by shnilo, což chuť dokazovala.

„Na jednu maličkost jsem zapomněl,“ řekl Denis, když to ochutnal, „Město bych postavil blíž k místu, kde je co jíst.“

Potom se dali do práce. Denis rozebral a vyčistil piáno, druzí dva se počali zabývat čištěním pivních trubek. Dříví jim bylo odepřeno, naštípal je za kus chleba a misku guláše nějaký vyhladovělý černoch, který skutečně neuměl nic lepšího.

Na druhý den jim hodný barman připravil vše, co bylo třeba spravit, od hodin s kukačkou až po motorovou pumpu. Část toho byla odporné haraburdí, vhodné tak do sběru, zbylé věci byly poškozeny hlavně neodborným zacházením. Ted se trochu vyznal v technice, Donald měl pouze technickou fantazii, ale rukou společnou a nerozdílnou se jim podařilo větší část těch vraků opravit, aby vydržely alespoň, dokud trojice neodjede. Když to nešlo jinak, Denis nenápadně poopravil poškozenou část nebo něco transformoval na příslušný náhradní díl. Barman byl tímto obratem situace velmi nadšen; jen si musel dávat zpočátku pozor při čepování, neboť pivo teď teklo mnohem rychleji, několikrát se zmýlil a přelil.

„Poslyš Tede, tys opravdu někdy dělal s pivními trubkami?“ zajímal se Donald, „Myslím předtím!“

„Nikdy. Ten chlap to měl tak zaprasený, že stačilo prošťouchnout a bylo to dobrý. I teď je to rezavý jak liška, do půl roku mu to sežere rez a bude nahranej. Chtělo by to izolační nátěr; jenže když jsem se mu zmínil, staral se jen o to, kolik to bude stát, a nechtěl ani slyšet!“

Tak nadešla sobota. Ráno chlapci poklidili lokál, pak začali pomáhat při čepování, neboť se sem sjížděli všelijací vagabundi, pracující na okolních farmách. Většina těch lidí vypadala jako utržená od šibenice; jejich vzhled byl v naprostém souladu se skutečností, neboť není vyloučeno, že na ty dobré občany někde čekal kat se smyčkou. Tady byli ovšem všemi uznáváni a ctěni. Nejvíc šerif, který měl na krku hezkých pár vražd a bezpočet krádeží. Začínal jako frajtr u Černých baretů.

Tito gentlemani tedy přicházeli do krčmy, aby se po své celotýdenní práci pobavili; přijížděli, uvazovali koně u zábradlí, halekali a hlučně se povzbuzovali, jak to dneska roztočí a jak se vespolek opijí do němoty. Ted dostal za úkol stát u dveří a odebírat ode všech střelné zbraně; každý muž měl samozřejmě revolver, mnozí pušku či vojenský samopal, to patřilo k osobnosti a zřejmě se jednalo o prostředky individuální ochrany proti banditům. Pouze domorodci neměli střelné zbraně; také je bylo možno lehce rozeznat od ostatních, neboť se pohybovali tiše a pružně, mluvili potichu a snažili se nevypadat nápadně. Oblečení byli stejně jako ostatní, snad trochu chudě proti druhým; ale nejvíc vypovídaly o jejich skutečném postavení oči, velké, pozorné a smutné jako oči zbitého psa. Jejich bílí kamarádi si už na ně zřejmě zvykli a nechovali se k nim nijak zvlášť odlišně; přesto bylo cítit, že mezi oběma složkami obyvatelstva existuje neviditelná přehrada.

Denis pozoroval svoje bratry dost bedlivě; nepočítal, že by si všimli, že k nim patří, neboť chodil zeširoka, rachotil podpatky po dřevěné podlaze a ozýval se hlasem, který připomínal řeč osadníků nebo hýkání osla. Když se s ním jeden Armin náhodou střetl, ustoupil mlčky z cesty a nechal ho projít; Denis nedal najevo, že by považoval takové jednání za něco divného.

Pila se hanebná kořalka; většinou whisky domácí výroby, chutnající po shnilých bramborách. Za dávných časů si šlechta pochutnávala na nejkvalitnějších nápojích a Denis měl tím pádem dost fajnový jazyk; zdejší muži však byli nejspíš ochotni polykat i rozpuštěné žiletky, a házeli na stůl celé svazky dolarových bankovek. Denis vlastně viděl peníze nového režimu poprvé; dřív bylo bankovek málo, nejčastěji obdélníky bílého papíru s vytištěným znakem a textem, udávajícím hodnotu. Podepsáno osobou, která za platbu ručila. Dnes byly peníze velké, desetidolarová bankovka skoro jako pohlednice, měla několik barev a spoustu všelijakých nevkusných ozdob, coby opatření proti případným padělatelům. Denis odhadoval, že zručný padělatel by ji dokázal vytvořit během tří hodin i s potřebnou matricí; zkusil si různé bankovky zkopírovat a zapamatovat.

Víc než kdy dřív přemýšlel o zákonech. Za císařství bylo jeho slovo zákon a nikomu nenapadlo o tom pochybovat. Výše než on stáli císař a kardinál; ale Denis byl vykonavatel. Všichni čestní muži a ženy znali zákon a souhlasili s ním; kdo nesouhlasil, nebyl čestný a na jeho názoru nezáleželo. Bylo to jasné a jednoduché. Stejné zásady vštěpovali dětem.

Co z toho všeho zbylo? Existují zákony napsané na papíře, ale nikdo je už dávno nezná a nedodržuje. Zato všichni přesně vědí, jak je obcházet; proto musejí mít spoustu policistů a soudců, kteří je také nedodržují. Zákon je nad nimi a kolem nich, ale ne v nich. K čemu jsou slova beze smyslu? Jaký má smysl říkat něco, čemu nevěříš?

V koutě u stolků se utvořily partičky a zahájily oblíbenou hru v karty; Denis běžné hry znal, ale neoblíbil si je. Karty občas používal jako způsob věštění budoucnosti, ale i zde znal důvěryhodnější možnosti. Jak zjistil, tito lidé nehráli uvážlivě; chvíli je pozoroval a usoudil, že by dokázal obehrát celou tu bandu bez sebemenších obtíží. Také si povšiml, že jeden z chlapů hraje falešně, ale tak primitivním způsobem, že by se mu každý WZ vysmál, kdyby to na něj zkusil. Tito lidé neuvažovali a neuměli počítat; o zdravém rozumu se u nich už vůbec nedalo mluvit.

Konečně se objevily i dámy; byly uvítány hurónským řevem a dokonce dupáním, jako od stáda slonů. Těch dam byly dvě desítky a byly nejpodřadnější kvality. Denis byl ctitelem ženské krásy, nikdy by neřekl o ženě nic zlého; ale o těchto se nedalo mluvit jinak než špatně, neboť to byly jedním slovem vykřičené coury. Většinou už starší, prošlé tvrdým životem; strhané rysy se pokoušely bez úspěchu zakrýt líčidlem, šediny parukou, zničené tělo nervózním hopsáním a chichotáním gymnazistek na školním výletě. Kromě toho si zapalovaly jednu cigaretu od druhé, lily do sebe alkohol a hystericky se smály obhroublým vtipům gentlemanů.

Denis byl jejich obdivováním zaujat natolik, že na chvíli zapomněl všímat si hráčů; až se připomněli rámusem a křikem z těch míst. Obrátili se tam všichni; chlapi stáli, každý držel v ruce láhev či něco podobného a řvali jeden přes druhého, zřejmě se obviňovali, který hraje falešně. Ten skutečný falešný hráč stál ke stěně zády a ostatní měl před sebou; ruce měl prázdné, šermoval jimi a vykřikoval, že se ostatní mýlí. Ten, co prohrál nejvíc, asi nějaký farmář, mával nožem a ječel jako poplachová siréna. Jeho kamarád se ho pokoušel uklidnit, ale další vyhrožoval inzultací prázdnou lahví.

Barman zmizel pod pultem; Denis to zaregistroval koutkem oka a předpokládal, že se vynoří s kulovnicí nebo aspoň s revolverem, ale nevylezl, dokud nebylo po všem. Falešný hráč sáhl náhle do šosu svého kabátu, vytáhl krátký a ošklivě vypadající revolver a vypálil dvě rány do obehraného farmáře; jako na povel všichni zvedli ruce a stáli tak, zatímco vrah se nervózně pochechtával a jeho oběť se svíjela na zemi. Zločinec levou rukou shrábl peníze, které zůstaly na stole, podle stěny se vyplížil ke dveřím, vypadl ven a bylo slyšet, že odjíždí na jednom z koní. Nikdo se ho nesnažil pronásledovat, zřejmě měli všichni strach.

Je pravda, že Denis mohl zasáhnout. Třeba znehybnit vrahovi ruku výbojem energie; jenže to by musel říct, jak to udělal. Kromě toho... byl to spor mezi dvěma muži, z nichž ani jeden nebyl jeho přítelem.

Teď se ukázalo, že i Armini jsou potřební. Muži kolem raněného kývli na jednoho z nich, ten dvěma kočkovitými kroky přišel, sklonil se nad mužem a chvíli zkoumal jeho zranění. Pak se vztyčil a zavrtěl hlavou; muži sňali klobouky a čekali, dokud nebožák nepřestal dýchat.

Denis očekával, že někdo bude něco vyšetřovat, vyptávat se nebo aspoň litovat toho mrtvého; nebo vůbec něco udělají. Ale muži se jen podívali jeden na druhého, dva vzali mrtvolu za ruce a nohy a vynesli ven ze salónu. Zůstala jen kaluž krve; za chvíli by ji zvědaví diváci rozťapali po celém sále. Přiběhl černoch, zasypal ji pilinami a zametl, aby to nebylo ještě horší. Barman se vynořil z úkrytu a naléval klidně dál; dokonce se káravě ohlédl na Denise, proč přestal hrát na piáno.

Denis tedy hrál; hrál všemožné taneční kousky, na něž si pamatoval a které na tom střepu dokázal vyloudit. Občas přehmátl na jinou klávesu, občas piáno díky nějaké vnitřní závadě zakvičelo jako čuník, ale to nikomu nevadilo, byli tu zvyklí na horší hudbu. Muži tančili se ženami nebo jen mezi sebou, vyskakovali a občas ječeli do taktu; tu a tam se některý zpil natolik, že bylo nutno jej vyhodit na ulici (předtím samozřejmě barman odebral dotyčnému peníze za útratu; nad poctivostí účetnictví bděl on sám.)

Denis zažil v životě všelijaké zábavy, avšak doposud nebyl na tancovačce, při níž by zabili člověka a nikomu to nevadilo. Naopak se zdálo, že dojde k dalším vraždám či aspoň poraněním, neboť jednotliví muži se čím dál tím víc dostávali do sporů, které sice zatím řešili jen ostrými slovy a výhružně zaťatými pěstmi, ale použití těch pěstí mohlo být dílem několika okamžiků. Denis pro jistotu upozornil Donalda, kdyby se něco dělo, aby se do toho nepletl a raději zalezl do bezpečného kouta za piánem.

Jedním z hostů byl tlustý chlap s vyholenými tvářemi a dlouhými kníry, ostrými jako jehly; byl oblečen do bílé košile se širokými rukávy a jezdeckých kalhot s vyšíváním, objemný pupek měl přepásán červenou šerpou; kromě toho měl černé vlasy i oči a snědou pleť, a občas klel španělsky, byl to tedy občan rasy hispánské. Pil jako zjednaný a zapaloval si jednu cigaretu od druhé; byla to tlustá cigára ze ze smradlavého černého tabáku, zřejmě velmi silná. Spolu s ním seděl chlap vychrtlý jako šindel, s hlavou vysunutou dopředu a křivými zády; jeho oči šmejdily po sále, jako by chtěl vyčenichat nějakou nepravost. Na Denise neudělal ten muž moc dobrý dojem, zato Španěl se mu docela zamlouval. Když na něj zamával a otázal se, zná-li jednu mexickou baladu, Denis si vzpomněl a na požádání zahrál, přičemž tlusťoch se dal do ryčivého zpěvu. Denisovi hodil do klobouku pětidolarovou minci a zatvářil se vznešeně.

Okolo půlnoci došlo uprostřed parketu k hádce mezi dvěma opilými honáky o jednu z místních dam. Byla tak laskavá, že by za patřičný obnos byla ochotná jít s oběma, jednom po druhém, ale gentlemani měli na věc jiný názor a hodlali se o ni hádat, ne-li bojovat.

Při první ráně, která mezi nimi padla, vyskočilo nejmíň padesát dalších ze svých míst a zahájilo rvačku; zřejmě čekali jen na to, až ji někdo začne. Osobní spory, jež se během večera navršily, se teď vybíjely ve fackách a kopancích, úderech láhvemi, židlí, klackem, u nejohnivějších se dokonce objevily v rukou nože. Dokonce i ženské se rvaly jako druzí; přímo před Denisem srazila jedna svoji kolegyni, rvala jí vlasy, škubala oděv a příšerně při tom ječela.

Když to začalo, Denis vstal a obrátil se čelem do sálu; potom beze spěchu vysypal mince ze svého klobouku a dal Donaldovi, aby je schoval do kapsy. Klobouk zase odložil na piáno a stál klidně, ruce svěšeny podél těla; tak přihlížel boji. Donald zahájil ústupovou cestu směrem k Tedovi, který obsadil stojan s odloženými zbraněmi a hodlal tam rvačku přežít.

Donaldův ústup však nebyl po chuti jakémusi kolohnátovi, který se na něj vrhl a hlučně se dožadoval, aby mu zahrál na kytaru něco o černých očích jakési Marion. Za tím účelem ho držel pod krkem a cloumal s ním sem a tam, přičemž bylo jasně patrné, že je opilý a neví, co dělá. Denis přistoupil blíž; jemně sňal jeho ruku z Donaldova krku, jemně jí škubl a jemně hodil chlapa kamsi do rohu, kde opilec vrazil hlavou do zdi a zůstal nehybně ležet. To se nelíbilo jeho kamarádům; dva se na Donalda vrhli, Denis zachytil jejich ruce a zkroutil jim je, takže každého odhodil na jinou stranu. Potom už bylo nevyhnutelné, aby sám vyrazil do útoku; vletěl mezi ty rvoucí se chlapy jako jestřáb mezi holuby, vzduchem svištěly jeho napřažené dlaně a hrany chodidel. Zasažení se s řevem a krvácejícími ksichty káceli, ti nejzuřivější upadli po úderu hranou dlaně do bezvědomí. Denis se chránil používat jakékoliv magie, taky se snažil nikoho nezabít; bolestivých ran používal jen vůči takovým, co po něm šli s nožem, břitvou nebo rozbitou láhví. Zarazil se teprve, když v sále nebyl nikdo, kdo by měl ještě chuť útočit.

Zvolna se rozhlédl. Viděl chlapy, svíjející se v bolestech na špinavé zemi, krčící se za stolky nebo podpírané kamarády. Všiml si pozorných očí domorodců, kteří do boje nezasáhli, ale dobře ho sledovali, viděl Teda a Donalda s připravenými zbraněmi, viděl vyjeveného barmana, který očekával spíše zkázu salónu než takovouhle bitku, a viděl také tlustého Španěla, který se tvářil pobaveně a pozvedl sklenici s pálenkou.

„Mucho bueno, caballero,“ řekl přátelsky, „Moc krásné to bylo! Na tvoje zdraví, muchacho...“

Denis si neodpustil půvabnou úklonu. „Vaše milostivé uznání mne velice těší, seňore.“ řekl španělsky.

„Qué va? Vy rozumíte španělsky?“ tlusťoch se trochu pozvedl a natáhl k Denisovi ruku, „Jste snad také Španěl, amigo?“

Denis k němu přistoupil blíž. „To štěstí mi dopřáno nebylo. Ale pobýval jsem ve Španělsku nějaký čas a mám tam řadu přátel...“

„Pozoruji to na vaší řeči, caballero. Já jsem opustil onu požehnanou zemi v mladém věku a vyrůstal u strýce v Mexiku, pokud víte, kde to je. Později jsem se rozhodl osamostatnit zde, v této nehostinné pustině...“

Denis se přátelsky usmál a nic neřekl.

„Dovolíte, abych vás pozval na skleničku?“ otázal se muž a pozvedl znovu zadek ze židle, „Dovolte, abych se představil: jsem don Alvaro Pérez Ramón Pedro Gustávo Sánchez y Boniga.“

„Velmi mne těší. Já jsem Denny... Monterr.“

„Denny? To jako Dino? Smím vám říkat Dino, seňore Monterro?“

„Bude to pro mne velká čest, seňore Bonigo.“

Boniga poručil sklenice ostře pálící kořalky; Denis ji do sebe hodil jako nic, měl zkušenosti s horšími nápoji.

„Překvapuje mne, že muž vašich schopností utrácí svoji sílu tím, že tady tluče do kláves ubohé odrhovačky! Nebo je to snad vaší zálibou?“

„Ani bych neřekl; spíše je to nutnost, neboť bohužel nejsem právě nijak při penězích a byl jsem nucen přijmout práci, jaká se mi naskytla.“

„Ach, to chápu. A smím se zeptat, jaké je vaše povolání?“

„Jsem vaquero.“

„Vaquero? Honák krav? To se mi nezdá příliš pravděpodobné! Nechci vás nijak urazit, ale vy a honit dobytek...“

„Každý se živí, jak umí.“ povzdechl Denis.

„Překvapuje mne to tím více, že... že jsem přijel do tohoto města, abych tu najal několik osob. Potřebuji dopravit stádo k železnici do Fort Conny a mám málo vlastních mužů. Kdybych vás neurazil tou nabídkou...“

„Seňore, ničím mne nemůžete urazit méně. Ale... jsme tři. Já a tam ti dva chlapci, kteří hlídají ručnice.“

„Pokud jsou to vaši přátelé, mohl bych je vzít. Jsou též schopnými vaquery?“

„Nejsem si zcela jist, upřímně řečeno. Ale věřím, že budeme schopni splnit jakékoliv vaše přání...“

„A vy sám – skutečně jste někdy pásl dobytek?“

„Ujišťuji vás. Od dětství...“

„Dobrá, přijmu vás; tebe i ty dva. Zítra mne doprovodíte na moji haciendu, tam vás vyzkouším a potom stanovím plat. Je ti to vhod?“

Denis správně pochopil, že tykání není výzvou ke sbratření, nýbrž vztahem zaměstnavatele k zaměstnanci, proto řekl:

„Děkuji vám ze srdce, seňore Bonigo. Slibuji, že budete s našimi službami plně spokojen...“

Potom se vrátil opět k piánu; ovšem řada lidí už opustila sál, i zbylí se hotovili k odchodu. Denisovi se všichni zdaleka vyhýbali; věděli proč.

„Mám překvapení, kamarádi.“ řekl Denis trampům, když k nim zašel, „Budeme mít práci. Poženeme pár kraviček toho Španěla do Fort Conny; podle mapy je to přesně ve směru, kam míříme. Pěkně zábavná práce na čerstvým vzduchu, navíc za nějaký ty krejcary...“

„My pro tebe máme taky překvapení,“ řekl Donald a vytáhl zpod stojanu ručnici a dva revolvery, „Koukej!“

„Kde jste k tomu přišli?“

„Patřilo to tomu chudákovi, co ho zabili. Myslím, že to už nebude potřebovat. Alespoň ne tolik jako my...“

„Ano, zbraně budete jistě potřebovat.“

„Ty snad ne?“

„Především jsem bráhman a nesluší se, abych nosil zbraň. Dále pak jistě tušíte, že jsem pacifista a ošklivím si násilí...“

„Jo, to jsme viděli před chvílí. Divím se, žes nikoho nezabil!“

„Snažil jsem se být na ně opatrný a nikoho nepoškodit.“

„Hodnej kluk!“

Vyspali se ve stáji jako předtím.

Ráno se také se seňorem Bonigou a jeho vychrtlým předákem, který se jmenoval Lester Brown, zúčastnili nedělní pobožnosti ve zdejším kostele. Ten kostel vypadal jako stodola a vyzdoben byl pouze dřevěným křížem na oltáři, ale zřejmě to místním lidem plně vyhovovalo. Kněz byl tlustý, zarudlý a od včerejška ještě opilý. Oblečen byl jako protestantský pastor, avšak mši svatou četl katolickou a navíc latinsky. Tedy... Denis znal latinu dobře, tak chvílemi pochyboval, zda ten člověk může být vysvěcen, neboť latina byla prabídná a ukazovala spíš na zřízence z pitevny než na kněze. Nicméně padron, tedy seňor Boniga, byl zbožný katolík, i bylo jim pokleknouti a modliti se patřičnou dobu, aby o nich neměl špatné mínění.

Až venku před kostelem řekl Denis trampům svoje mínění.

„My teda v boha nevěříme a moc na náboženství nedáme,“ řekl Ted, „Ale já myslím, že to bylo v pořádku!“

„Já tomu rozumím líp. Jsem svěcený kněz.“

„Co – ty a farář? To nepochopím!“ řekl Donald.

„Jsem komthur řádu, tím pádem taky kněz. Mohu sloužit mše a všechny náboženské obřady; a doufám podstatně líp než tenhle neschopný fušer!“

Ale chlapci se tomu jenom smáli. Nasedli na koně, vzali svoje zavazadla a vyrazili společně s Bonigou a Brownem.

„Hele,“ Denis zaklepal prstem na kytaru, kterou měl Donald pověšenou přes rameno, „Ani jsem nevěděl, že ti ji barman daroval na věčné časy...“

Donald se udiveně ohlédl. „Hele! No, asi jsem mu ji zapomněl vrátit. No co, on nám zas zapomněl zaplatit!“

„To je v pořádku. Stejně na ni neumí hrát.“

Tak jeli širou stepí, vyprahlou a vysušenou sluncem; padron přes svoji tloušťku a nepohyblivost jel v čele ostře a zřejmě mu to nedělalo potíže. Brown se klátil ze strany na stranu a zdálo se, že včera notně přebral.

A Denis přivřel oči a tiše si zpíval.

Hacienda seňora Bonigy se rozkládala v rozkošném údolí, vynikajícím i v nynějším suchém období dostatkem zelené pastvy. Středem údolí navíc protékala řeka, v níž se držela nějaká ta voda i v nejsušších dobách, tudíž měla početná stáda dobytka možnost se napít, kdykoliv po tom zatoužila. Boniga si to místo předvídavě zajistil tím, že je odkoupil od důstojníka, který je dostal přiděleno v rámci poválečného odměňování zasloužilých občanů; někteří sice tvrdili, že místo placení důstojníka jednoduše zastřelil, ale nikdy to netvrdili před seňorem Bonigou. Ostatně bylo možné, že ten muž ještě žije, nebo ho zabil někdo jiný; za oněch časů na jednom muži tolik nezáleželo.

Denis se znalecky rozhlížel po stádu, které se popásalo na stíněné stráni údolí; potom věnoval pozornost haciendě, která byla postavena v poněkud líbivějším slohu než obvyklé farmy jiných lidí, připomínala spíš zámeček. Co to muselo stát, nedalo se uhodnout. Poblíž domu se nacházela ohrada pro koně a několik dalších ohrazených pastvin; na každé z nich pobíhalo jediné zvíře, černé a dlouhorohé; i na dálku bylo vidět, že jsou to býci.

Boniga jel v čele, dokud se nedostali k první ohradě; pak zamával na Denise a ten dojel po jeho bok.

„Pověz mi, Dino, co soudíš o těchto zvířatech?“ ukázal don Alvaro bičíkem na býky v ohradách.

„Podle mého... jsou to zřejmě býci na corridu.“

„Bueno! Máš pravdu, chlapče! Ti nejlepší býci na corridu, z andaluského chovu. Viděl jsi někdy corridu?“

„Ano, seňore. Ve Španělsku i v Americe.“

„Oh! Výtečně, jsi tedy opravdový znalec. A řekni, líbilo se ti to, viď! Neexistuje nic lepšího než corrida, sport pravých mužů, který jasně ukazuje převahu člověka nad tupým zvířetem! Věř mi, toreadoři jsou největší mistři, jací se kdy zrodili...“

Denis se netvářil moc nadšeně. „Nevím... možná máte pravdu, ale já jsem nikdy necítil sympatie k lidem, kteří dokazují svoji převahu tak hanebným způsobem.“

„Hanebným? Jak můžeš něco takového říct?“

„Hanebným, seňore. Vpustí býka do arény, kde se bojí a kde nikdy nebyl, kolem něho řvou lidé, bijí ho, rozčilují všemi myslitelnými způsoby. Pak vjedou pikadoři na koních, vrážejí mu do hřbetu píky, snaží se ho co nejvíc zranit, oslabit, zdeptat. Banderilleros mu vrážejí do hřbetu svoje ostřapcované hůlky, s jediným cílem: nechat ho pomalu vykrvácet. A teprve když je na pokraji sil, přijde si matador a s elegancí nebo bez ní ho probodne.“

„Ano, to je corrida. A co se ti na tom nelíbí?“

„Líbilo by se mi, kdyby stál zdravý silný muž proti zdravému silnému zvířeti. Bez smečky pomocníků, jenom sám se svou zbraní. Teprve tehdy lze mluvit o triumfu muže nad zvířetem!“

„Jenomže to by nikdo nedokázal!“

„Já ano.“

Seňor Boniga nadskočil v sedle. „Ty? Vytahuješ se!“

„Je pravda, že jsem to nikdy nedělal. Ale dokázal bych to.“

„Když to tedy tvrdíš, dám ti možnost ukázat mi, zda se jen tak vytahuješ nebo zda mluvíš náhodou pravdu! Mám tady muletu i meče, jaké si budeš přát; a mám jednoho býka, který by měl zemřít co nejrychleji! Tak co?“

„Smím ho vidět?“

„Vidět – koho?“

„Býka, který má zemřít. Jestli se nemýlím, je to plemenné zvíře značné ceny. Jestliže ho chcete nechat zabít, tak z jakého důvodu?“

„Je to Loco, šílenec! Kdysi jsme mu říkali Manuelito a byl to nejroztomilejší telátko, jaké... no, to je jedno. Teď zestárl a nikoho k sobě nepustí, pokopal už dva peóny... Nezbývá než ho zastřelit!“

„Dobře. Ukážete mi ho?“

Byl to býk veliký a mohutný, s dlouhými ostrými rohy a očima podlitýma krví; sotva si všiml jezdců za ohradou, zaútočil a udeřil do klád čelem, až to zadunělo. Zuřivě při tom funěl a vypadal nebezpečně.

Denis sklouzl s koně. Přistoupil k ohradě a prohlížel si býka; pak začal tiše mluvit, téměř nesrozumitelně. Loco udělal dva kroky blíž, ale Denis se nepokusil uhnout; naopak prostrčil ruce a začal zvíře hladit po čenichu.

„Matičko Guadeloupská!“ spráskl Boniga ruce, „Jak jsi to dokázal?“

Denis se k němu otočil. „Zabiju ho. Zaslouží si, aby zemřel jako bojovník.“

„To už vůbec nechápu!“

„Nevadí. Chtěl jste mít divadlo, budete ho mít.“

Denis opět nasedl. Donald přijel blíž a chtěl se zeptat...

„Je starý a trpí různými chorobami. Zbývá mu tak rok života. Ale nechce umírat na nemoci, chce zemřít v boji. Dám mu tu možnost.“

„Přes to, cos říkal o své nechuti zabíjet?“

„Když ho zabiju já, dostane šanci se vrátit. Já mu ji dám.“

„Mluvíš o něm, jako by byl člověk!“

„Bude člověk.“

Dorazili do nádvoří. Vstříc jim vyšla Bonigova žena, několik dalších ženských většinou tmavé pleti a Bonigovy děti, dva chlapci a dvě děvčátka mezi osmi a patnácti lety. Rázem nastal veliký zmatek; Boniga si neodpustil hned začít věci organizovat, a to zároveň ubytování nových příchozích, vítání, předávání dárků a očekávanou corridu. Seňora pochopila, nařídila osazenstvu nechat všeho a začít chystat u nejbližší ohrady tribunu z židlí, postavených na největším jídelním stole. Vznešená dáma i nevinná dítka se radovaly z nadcházejícího krvavého divadla téměř hystericky.

Denis byl jediný z přítomných, kdo zůstal naprosto klidný.

Sotva vyprášil ze šatů (?) alespoň část prachu a umyl si obličej, objal ho Boniga kolem ramen a vedl do soukromého obydlí v haciendě.

„Musíme si domluvit podmínky, drahý hochu. Nejdřív: co za to budeš chtít?“

„Prazvláštní otázka. Zabiju cenného býka, a ještě mám chtít odměnu?“

V bezpečné vzdálenosti natahoval uši Brown, mračil se a střílel po Denisovi nevlídné pohledy. Nejspíš on byl inspirátorem Bonigových pochyb.

„Zadarmo? To je milé! Takže, chtěl jsi to takhle: půjdeš do arény sám, bez pomoci pikadorů a banderillerů, jen se zbraní a muletou. Meč si vybereš v mé zbrojnici. Upozorňuji tě, v případě, že se ti nepodaří býka zabít, nikdo z našich ti nepřijde na pomoc! Moji lidé neradi nasazují krk...“

„Nepotřebuji žádnou pomoc.“

„Jsi velmi odvážný člověk!“

Denis řekl dostatečně nahlas, aby to slyšel i Brown:

„Jeden z nás určitě zemře. Účelu bude dosaženo...“

Hlavní místností domu byla velká jídelna; po stěnách tam byly rozvěšeny nejrůznější zbraně, Bonigova zamilovaná sbírka. Pochopitelně se hned začal chlubit, kde co sehnal; Denis si zbraně prohlížel, některé vzal do ruky.

„Tohle je toledská ocel, jak se zdá!“ zašvihal kordem do vzduchu.

„Ano, to máte pravdu!“ don Alvaro mu začal znovu vykat, nejspíš z úcty, „Vy se v tom skutečně vyznáte!“

„Míval jsem takový, když jsem byl kluk.“

V koutě Denis narazil na zvláštní meč s rukojetí bez ochranného koše, jen s kulatou záštitou v podobě draka. Vytasil jej a pozorně prohlížel.

„Tenhle si vezmu.“

„Tohle? Ale vždyť to není kord! To je jakási divošská zbraň, nechal mi ji nějaký překupník...“

„Je to katana, japonský samurajský meč. Velmi kvalitní.“

„Nezlobte se, seňore, ale to mi připadá nebezpečné! Tahle hračka se jistě nevyrovná poctivé toledské oceli!“

„Neobávejte se, done Alvaro. Měl jsem takový. Je to dobrá zbraň.“

„Bueno! Když na tom trváte, nemohu vám bránit!“

Denis si vzal ještě muletu, párkrát s ní zatočil a byl spokojen.

Venku se už shromáždilo veškeré osazenstvo farmy. Vaquerové vylezli na ohradu, služebnictvo koukalo mezi trámy, panstvo sedělo na jídelním stole v křeslech. Seňor Boniga se rovněž vydrápal do křesla, usedl a dal pokyn, aby se začalo.

Denis měl dobrou náladu. Donaldovi a Tedovi se ukázal v nádherném kostýmu matadora, rudém a zlatém; ale na akci si ho nenechal, diváky by ta změna mohla vyděsit. Zručně přelezl ohradu a seskočil do písku. Dva honáci zatím vehnali druhou stranou býka Manuelita. Pár ran bičem, jak ho hnali z jeho dosavadního sídla, ho stačilo patřičně rozzuřit, ač ne oslabit. Zrovna prahl touhou vylít si na někom vztek; a vtom spatřil proti sobě v ohradě muže s rudým šátkem, který stál a vyzývavě ho pozoroval.

Býk vyrazil jako tank, rohy dopředu, hlavu skloněnou. Denis stál jako socha s napřaženou muletou; ve chvíli, kdy se býčí rohy přiblížily, obratně uskočil a býka muletou odvedl stranou. Býk ho přeletěl a narazil do ohrady, až břevna zapraštěla a honáci nahoře vyjekli leknutím. Býk pochopil, že nepřítele nedostal, a rozběhl se proti němu znovu; Denis opět tak elegantně uhnul, poskakoval tanečními krůčky, dráždil býka rudou látkou, odváděl ho stranou, hbitě uhýbal, když se dostal k rohům příliš blízko. Nakonec zopakoval svoje číslo dokonce v pokleku; býčí rohy šly tak blízko jeho tváře, že seňora v rozčílení roztrhla v rukou hedvábný kapesníček. Pochopitelně, po každém zdařilém kousku odměnilo obecenstvo toreadora nadšeným potleskem, pískáním a vřeštěním hordy paviánů.

Když byl býk i Denis už značně unaveni, odběhl Denis k ohradě a nechal si podat meč. Znovu dráždil býka – ale Manuelitovi už začalo svítat, že rudý šátek není ten pravý nepřítel, že protivníkem je muž, kterého vidí i cítí, ale nemůže jej zasáhnout svými rohy. Štvalo ho to. Teď už nešel po šátku, šel po muži – a Denis jen svou šikovností ušel jeho rohům.

Tehdy odhodil muletu za sebe do písku a vytasil meč. Stál jako vbitý do země, když se proti němu býk rozbíhal; pouze sklonil meč a připravil se na úder. A ve chvíli, kdy se zvíře hnalo proti němu, vší silou bodl a vrazil mu meč až po rukojeť do těla pod hrbem. Potom uskočil stranou, býk proletěl kolem něho, ale vzápětí mu podklesla kolena, pár okamžiků se ještě potácel a potom padl na bok. Denis přiskočil a vytrhl z něho zakrvácený meč.

„Býk je mrtev!“ ohlásil s úklonou směrem k Bonigově rodině.

Haciendeiro se skutálel se stolu, běžel mu naproti, objal ho a líbal na tváře, drtě ho v náručí:

„Seňore, chlapče, příteli... to bylo božské, nádherné, nedostižné! Jsi ten nejlepší matador, jaký se kdy narodil, a já si gratuluji k té chvíli, kdy jsem tě pojal za přítele! Ty máš plné právo kritizovat toreadory, neboť ovládáš jejich umění lépe než oni! Ano, příteli, ano, jsi nejlepší matador, kterého jsem kdy viděl – a já jich viděl mnoho...!“

„Udělal jsem jen to, co jsem slíbil.“

„Příteli, pokud všechna tvá slova se splní tak jako toto, potom jsi klenot, který jsem objevil ve své šťastné hodině! Zůstaň u mne a já ti dám plat, jaký si řekneš! Věř mi, slibuji ti na svoji čest...“

„Děkuji, done Alvaro. Ale nemohu tady zůstat dlouho. Mám práci a musím jít dál. Nechal jsem se najmout jenom na cestu se stádem, za to chci sjednaný plat a nic jiného. Ale mrzí mne to...“

„Ty nechceš být mým přítelem a pomocníkem?“ Boniga se urazil, „Ty, jenž jsi perlou nalezenou v bahně? Ty, který jsi vnesl radost do mého života?“

Denis ho pohladil po rameni. „Vážím si vás, seňore Bonigo, ctím vás a obdivuji. Ale mám jinou povinnost. Ostatně, ještě jste mě neviděl při žádné práci; možná se vám ani nebude zamlouvat, co umím kromě boje s býky...“

„Ale chlapče, na tom přece vůbec nezáleží! Zůstaneš u mne a budeš bojovat s býky! Každý den zabiješ jednoho a já ti dám za každého pět set dolarů, co ty na to? Potěšíš moje srdce a já...“

„Sám víte, že to nejde. Kde byste vzal tolik býků?“

Boniga chvíli zíral do země. „Najdu si způsob, jak se ti odměnit a jak tě získat! Dnes večer budeš ale sedět u mého stolu s rodinou! Jsi můj vážený host!“

„To nemohu odmítnout!“

„Dobrá, chlapče. Ten meč a muletu si můžeš ponechat, je to můj dar za tu nádhernou podívanou!“

Denis namočil dva prsty do býkovy krve a označkoval si jimi tvář. Potom důkladně očistil meč a zasunul do pochvy.

Boniga šel svěřit své nadšení rodině; seňora byla ještě nadšenější, děti asi viděly něco takového poprvé a byla okouzleny, ale... ne každé dítě smrt zvířete uvádí do nadšení.

„Opravdu myslíš, že bylo chytré odmítat takové štěstí?“ řekl Donald, „Měl jsi tu nějaký čas zůstat, když tě tak chce! Pár těch volů jsi mu mohl zabít!“

„Nemohl. Boniga není špatný člověk, možná bych u něj mohl zůstat. Jenže kromě života toho zvířete jsem si vzal i jeho sílu. Nejsem tu proto, abych se někde ukrýval. Kromě toho...“

Denis se zarazil a dal pokyn, aby ho nerušili. Naslouchal.

„Ne, ne a ne!“ křičel Boniga, „Nevím, co proti němu máš!“

„Tak já vám to teda řeknu na rovinu, padrone,“ hovořil Brown, „Ten chlap je Armin! Domorodec, rozumíte? To vám snad stačí, ne?“

„Všichni jsme Armini, muchacho...“

„Je z časů jejich císařství! Všimněte si jen jeho chůze nebo držení těla! Ten chlap není zvyklý honit dobytek o nic víc, než kterýkoliv jiný šlechtic! Určitě nikdy nepracoval; možná je nějaký princ!“

„To si jenom myslíš.“

„Ne, to už vím jistě. Slyšel jste, co říkal o tom meči z Toleda? Uklouzlo mu, že měl takový jako kluk! Dítě a Toledský meč! Pak si vzal ten japonský zabiják; dal jednu ránu, napoprvé a přesně! Já bych to nedokázal, ale on jako nic! Věřte tomu, takhle by dokázal zabít i člověka!“

„To je všechno?“

„Viděl jste ho bojovat v té hospodě? Jeho ruce jenom svištěly vzduchem, každá rána znamenala přesný zásah, chlapi se káceli jako kuželky! A to ještě nebil naplno, to by se po takové ráně žádný neprobral. Projezdil celý svět a zná všechno možné, mluví spoustou jazyků, hraje na piáno a chová se jako grand. Ovládá zvířata, i ta nejdivočejší! A nejhorší je to jeho odmítnutí; každý z chudých cowboyů by se zbláznil nadšením, kdybyste mu dal takovou nabídku, ale on ji klidně odmítne a ještě se tváří málem uraženě! Je to Armin, navíc nevděčný domorodec!“

Boniga chvíli mlčel. „No tak je. A co z toho?“

„Nevíte, co je naší povinností podle zákona? Musíme ho nahlásit na policii! Je domorodec a vydává se za našeho člověka! Je nebezpečný, zřejmě patří k jejich vysoké šlechtě! Třeba má i nějakou zbraň! Nechápete, že je naší povinností jej zneškodnit?“

„Možná to chápu, možná ne, o to se ty nestarej. Já toho muže potřebuju, chápeš zas ty? Jestli je Armin, tím líp, alespoň bude rozumět svojí práci. A tobě zakazuji se o tom zmiňovat komukoliv, především policii! Rozumíš?“

„Ale padrone, zákony...“

„Tady platí moje zákony, Browne!“

„A co když je to náhončí banditů? Co když přijel jenom proto, aby získal vaši důvěru a potom pomohl svým kamarádům ukrást vaše stáda? Nebo dokonce vyloupit farmu?“

„V tom případě by asi přijal moji nabídku s nadšením, nemyslíš? Ne, já věřím v jeho poctivost, ne-li už v přátelství...“

„Přátelství Armina! Úskočného a podlého hada!“

„Věřím, že Armini mohou být přáteli našich lidí. Když já neublížím jemu, neublíží on mně, to se rozumí, to je zvyk všech slušných lidí na světě. Jejich šlechtici ten zvyk také znali – a je-li šlechtic, potom mne nezradí.“

„Jen mu věřte, padrone, uvidíte, jak budete plakat! Já mu nevěřím a budu na stráži dnem i nocí, abych odhalil jeho záměry! Upozorňuji vás, že ho budu hlídat! A jakmile uvidím něco podezřelého, odstřelím ho jako psa!“

„Jen dávej pozor, Browne. On asi taky umí střílet, možná líp než ty! Hlídat ho můžeš, ale pamatuj si, že na tvoje výmysly nebudu brát zřetel. Dokud se skutečně něčím neproviní, je nevinný!“

„Jak si přejete, padrone. Ale... nesouhlasím s vámi!“

„Tohle je moje hacienda!“

„Ano, pane.“ Browne řekl ještě něco méně slušného, ale po straně; Boniga ho neslyšel, zato Denis vnímal jeho myšlenky.

Býk Manuelito se stal hlavní součástí dnešní večeře. Z vybraných částí byla připravena hostina pro Bonigovu rodinu, zbytek se pekl na nádvoří, honáci si odřezávali kusy a cpali se, až měli mastnou hubu. Denis byl pozván na hostinu do domu, takže počítal s tím, že bude muset jíst maso. Prozatím se nehodlal kvůli svým zvyklostem hádat.

„My tě oba litujeme!“ řekl mu Donald a oba si mysleli:

Patří ti to, frajere! Aspoň se přestaneš vytahovat!

Ještě než večeře začala, vybídl Boniga Denise, aby se patřičně ustrojil v jeho oblékárně. Oblek mu samozřejmě žádný dát nemohl, měl dvojnásobný objem pasu a vypadalo by to směšně. Ale dostal krajkovou košili a vázanku. Mohl se samozřejmě snadno vystrojit sám, ale... jako obvykle.

Při večeři se Denis snažil moc neprojevovat; rodina se naopak snažila ho přimět, aby se rozpovídal. Obě snahy dopadly zhruba stejně; nakonec mluvil dost, ale pouze o záležitostech neutrálních a jeho se netýkajících. Mluvit dlouho na jakékoliv téma a navíc zábavně mu nedělalo potíže, tak vyprávěl všechno možné; seňora, seňor i děti se smáli a bavili se, pouze Browne se mračil. Seděl s nimi, protože byl předákem, ale nebavil se; Denis se choval jako by ho neviděl, neprovokoval, vůbec si ho nevšímal. Naštěstí také Boniga se rád poslouchal, zvláště když se napil, takže veškerý hovor obstarávali oni dva, k nemalému potěšení naslouchajících. Popíjeli dobře a hodně; Denisovi to nevadilo, Boniga to zjistil až příliš pozdě. Věrná manželka jej uložila na lůžko, Denis se šel vyspat do svého baráku.

Příští den byl věnován přípravám cesty. Bylo v plánu odehnat veliké stádo na železniční stanici Fort Conny, kde je měl převzít zástupce továrny na masové konzervy v Iron-city. Mělo to trvat asi týden, ovšem Boniga se obával četných zdržení v důsledku přírodních překážek a řekněme si pravdu, též mnoha zlodějů a banditů. Vůbec se obával spousty věcí a navzdory své tloušťce a včerejšímu popíjení pobíhal sem tam, na všechno dohlížel, organizoval a sledoval, co dělají ostatní. Nejvíc jeho výtek schytal chudák Brown; nelze se divit, byl předákem.

Denis ze začátku do ničeho nezasahoval a přesně dělal, co se mu řeklo. Hlavním úkolem bylo oddělit od stáda dobytek, který měl zůstat jako chovný; krávy ovšem měly odlišný názor a soustavně odmítaly se rozdělit. Když bylo jasné, že to půjde těžko, požádal nakonec Boniga Denise; a kulil oči, když se rozjel proti stádu, letmými šlehy biče rozděloval dobytčata na dvě strany a ještě stačil vykřikovat povely na druhé honáky. Jistě, byly v tom také síly, o nichž farmář nevěděl. Během práce se Denis ujal velení tak samozřejmě, jako by nikdy nedělal nic jiného; Brown zbledl vzteky.

„Jestli vás nepřesvědčí tohle, padrone, tak už nic!“

„Jen o tom, že jsi neschopný předák! Tohle máš dělat ty, ne on! Měl bys mu pěkně poděkovat za pomoc!“

„Ten chlap má v těle čerta! Jezdí jako drak a huláká už od časného rána, při tom nepije, ani si nevypláchne ústa. Já už skoro přišel o hlas...“

„Zřejmě je zvyklý, Browne. Tak mu aspoň jdi pomáhat, ať si zasloužíš svůj plat!“

Brown šel, ale pracoval jako prostý honák; ostatně druzí ho rychle přestali poslouchat, nebo aspoň se ohlíželi po Denisovi, co řekne on. Denis se o předáka nezajímal, dělal co bylo třeba a dělal to dobře; v některých případech se sice jeho výběr plemenných zvířat a zvířat na odprodej neshodoval s Bonigovým, ale haciendeiro nakonec usoudil, že Denis svému konání rozumí a přiklonil se k němu.

Někteří očekávali, že ke střetu dojde při výběru koní. Boniga požádal, aby Denis jednotlivé koně ohodnotil a posoudil, které na co použít. Chodili kolem koňské ohrady dlouho a diskutovali o kdekterém zvířeti; dokonce se hádali, což Brown považoval za šanci a doufal ve svůj opětovný vzestup; ale Boniga nevyžadoval bezvýhradný souhlas, spíš pochopení a diskusi, a toho byl Denis schopen.

Ted a Donald se těšili určitému privilegovanému postavení, což se projevovalo v tom, že pokud Denis chtěl někoho o něco požádat, obracel se hlavně na ně. Byli blízko a slyšeli, co si povídají, pokud to nebylo španělsky; tak také pozorovali, že mnohokrát se Denis zarazil, když by jeho odpověď musela zahrnout vysvětlení, kdo je a jak některé věci ví. Věděl, že Boniga má vůči němu podezření, naočkované Brownem; ale oba se úzkostlivě snažili vyhýbat se přímé otázce.

Nejblíž se dostali, když se Boniga zeptal:

„Když se vyznáš v koních, umíš je i léčit?“

„Trochu. Jen tak, co je potřeba – drobné rány a onemocnění...“

„A lidi?“

Denis se zarazil. „Proč? Je to zapotřebí?“

„Není. Jen se tak ptám.“

„Léčit lidi může pouze lékař, samozřejmě. Nanejvýš bych dokázal někoho ošetřit, kdyby to bylo nezbytně nutné.“

Chvíli váhali a dívali se jeden na druhého. Pak se Boniga usmál:

„Mimochodem, tvůj kůň je taky pěkný! Jakého je chovu?“

„Nevím přesně. Dostal jsem ho darem.“

A zase: Boniga se dál nevyptával. Ctili navzájem svá tajemství.

Když skončili výběr, odehnali stádo dostatečně daleko, aby se nesmísilo, a šli se naposledy vyspat pod střechu. Čekala je obtížná cesta.

Denis překvapil i tím, že na rozdíl od ostatních nenosil sombrero; ovázal si hlavu šátkem a jeden cíp zavěsil přes ústa a nos, aby mu prach nevnikal do chřípí. Chvíli jel vpředu, chvíli vzadu, chvíli uprostřed. Boniga, který celé karavaně velel, jel v čele na velmi odolném chlaďáku, neboť jeho váha by slabšího koně zlomila.

Brown přijal faktickou změnu ve velení bez komentáře. Dokonce se pokusil s Denisem vlídně pohovořit, když v poledne odpočívali kvůli vedru: „Obdivuju tě, jak jsi odolný! Dokonce ani nenosíš klobouk...“

„Šátek mi stačí. Slunce mi moc nevadí...“

„Ani úžeh jsi ještě nedostal?“

Denis se zasmál. „Ne, já jsem zvyklý. Žil jsem dlouho v různých zemích, kde hřeje slunce ještě víc než tady. Přizpůsobil jsem se.“

„Nebo jsi žil velmi dlouho tady.“

„Tady jsem až od války. Přistěhoval jsem se.“

Browne ohrnul nos: „No, jen aby.“

Jenže Denis se nehádal. Na veškeré pokusy o hádku odpovídal úsměvem.

Tak pokračovali osm dní. Překročili několik řek a jednu pahorkatinu, ale hlavním terénem byla nedozírná step, porostlá řídkou travou. Denis se staral o všechno jako předák, ve dne objížděl stádo, v noci si bral hlídky. Donald a Ted byli většinou s ním a pomáhali mu; také ostatní honáci k němu cítili úctu a zásadně dělali to, co jim radil. Kromě Browna neměl mezi nimi nepřítele, a toho držel na uzdě Boniga.

Osmý den se dostali do blízkosti železniční stanice, ztracené ve stepi. Byla to vlastně jen zastávka s točnou, dvěma výhybkami a dvěma přídavnými kolejemi na odstavení vlaků. Nakládal se tady většinou dobytek, takže tu vzniklo město, sestávající ze čtyř domů. Jeden byla kancelář starosty a železniční stanice, druhý kancelář šerifa a městské vězení, zbývající dva hospody pro honáky. Na kopečku nad stanicí se tyčila pevnost Fort Trail VIII, ve které bylo dvacet vojáků pod velením přiopilého seržanta.

Protože nemohli na večer vrazit se stádem do města, zastavili na dohled, utábořili se a celou noc hlídali, aby se jim nezaběhlo nebo někdo nějaký kus neukradl. Denis si vzal noční hlídku, proto seděl s Bonigou a Brownem u ohně; byli tu i Ted a Donald a několik jiných.

„Konečně to přestane!“ vzdychal Brown, „Tohle byla nejhorší cesta, jakou vůbec pamatuju! Čert aby to vzal!“

Boniga si zapálil tlustý doutník a pokuřoval. „Čert aby vzal především ty zloděje ze správy dráhy. Stejně si tu svou železnici postavili jen proto, aby nás mohli okrádat!“

„Jak to?“ ptal se Denis.

Boniga byl zvyklý se mu svěřovat a vysvětlovat, když něco nechápal. Brown to věděl a rozčilovala ho zřejmá Denisova neznalost.

„Po týhle železnici vozíme dobytek do Iron-city, tam jsou jatky a konzervárny. Jenomže dráha ti nevezme dobytek, který je tvým majetkem; teda vezme, ale musíš za něj jako dopravné zaplatit tolik, že se to nevyplatí.“

„Proto prodáváte dobytek tady ve městě?“

„Ano, překupníkům spolčeným s dráhou. Ti ho naloží na vagóny, za den jsou s ním ve městě a tam za něj dostanou skoro dvakrát tolik, než nám dají zde. Zlodějna, nemyslíš?“

Denis chvíli uvažoval. „Proč neženete dobytek rovnou do Iron-city? Znám cestu; je to směrem na jih odtud, stepí a pak přes Orlí hory.“

„Proč!“ vybuchl Brown, „To je zvlášť chytrá otázka, hlavně od tebe! Kvůli banditům, pochopitelně! Kvůli těm špinavým domorodcům, který tam číhají na svůj lup...“

„Aha.“ řekl Denis – a dlouho mlčel.

„Totiž,“ řekl Boniga, „Tam v horách a stepi žijí nějací lidé; nevím, zda Armini nebo přistěhovalci, ale kradou dobytek a někdy zabijí i honáky. Je jich hodně a jsou nebezpeční. Proto lze stepí projíždět jen s vojenským doprovodem. A doprovod armády stojí taky hodně peněz.“

„Proč Armini nepřepadnou železniční trať?“

„Tu a tam ji přepadnou. Ale vojáci mají podél trati pevnůstky a každý den projíždí obrněný vlak.“

„Aha.“ pokýval Denis hlavou.

„Totiž... kdyby bylo možno projít tím územím s dobytkem a neztratit z něj příliš mnoho... bylo by to velmi výhodné. Bylo by možno zaplatit možná víc i honákům...“

„Jak velké ztráty považujete za rozumné při dopravě?“

„Co je to za blbou otázku?“ vyjel Brown.

„Myslím tím, zda jedno zvíře z padesáti by pro vás byla únosná míra, nebo ne.“ vysvětlil Denis, neohlížeje se na něj.

„Jedno zvíře z padesáti? Samozřejmě, to by pořád ještě znamenalo výdělek! Ale proč se na to ptáš?“

„Jen tak. Kdyby bylo třeba zaplatit za průjezd.“

„Komu? Ty chceš cpát dobytek banditům?“ zařval Brown.

„Počkej, Browne, teď jednám s Dinem!“ řekl Boniga, „Nepleť se do našeho rozhovoru, když mu nerozumíš!“

„Já rozumím až moc dobře! Smlouváte s tím darebákem nějaký podraz, jestli to chápu dobře!“

„Tak budeš mlčet nebo ne, per diablo? Nevšímej si ho, Dino, jako kdyby nic neřekl!“

„Já jsem ani nic neslyšel.“

„Tak se vrátíme k našemu rozhovoru, Myslíš, že by bylo rozumné zaplatit za průjezd tím územím?“

„Pokud nalezneme někoho, komu bude možno zaplatit.“

„Samozřejmě. A pokud ten někdo nenalezne dřív nás.“

„Nemyslím. Oni pozorují cestující, než se rozhodnou v té věci něco udělat.“

„Myslíš, že poznají, že naše úmysly jsou příznivé, a budou se k nám chovat zdvořile?“

„V každém případě bych jim to doporučoval. Jsem člověk spravedlivý, ale nejsem s nimi spřízněn ani sešvagřen a nebudu je šetřit, pokud nebudou dodržovat pravidla slušného chování!“

„To by byly dvě krávy ze sta. Nebo možná víc?“

„To je nejvyšší možná mez, na kterou jsem ochoten v rámci jednání přistoupit. Možná to bude lacinější, možná budou zpočátku požadovat víc. Bude moje věc, abych dosáhl příznivé dohody.“

„Znáš ty lidi?“

„Neznám. Ale předpokládám, že znám jejich zvyky.“

„Bueno. Co za to?“

„Jak myslíte, padrone. Jakou cenu pro vás má mír?“

„Věř mi, že tě neošidím. Co dál?“

„Poslušnost. Od chvíle, kdy opustíme chráněné území, budete muset poslouchat každý můj příkaz. Všichni – včetně předáka Browna. Zvláště předák Brown, přesně řečeno.“

„Za to se zaručím!“ řekl Boniga.

„Raději bych to slyšel od něho. Totiž, někteří lidé mají trochu zvláštní pojetí cti a osobní nedotknutelnosti. Například neradi slyší od druhých různé nadávky a sprostá nařčení. Někdy to může zmařit úspěšné jednání. A někdy teče krev, dokonce i lidí, kteří za nic nemohou.“

„Browne, slyšel jsi to? Co na to říkáš?“

Brown povytáhl hubený krk. „Slyšel jsem to všechno a už delší dobu si říkám, padrone, že jste hlupák! Ano, hlupák a nic jiného, když věříte tomuhle zatracenýmu zabijákovi! Tento muž je spojencem banditů a chce nás zavést do jejich rukou, lže a podvádí, a přitom nás chce zničit! Padrone, věříte mu, ale on vás podvede a zabije a okrade o všechno!“

Denis seděl mlčky a hleděl do ohně.

„Browne, tady velím já!“ řekl Boniga výhružně.

„Okamžik,“ řekl Denis, „Slibuji na svou čest, že budu pracovat pro dona Alvara Bonigu a nikdy proti němu, dokud se nerozejdeme. A pokud někdo mému slovu nevěří, potom...“

„Potom co? Chceš říct, že ho zabiješ, co? To je samozřejmě arminský zvyk, vraždit lidi na potkání, jenom za to, že řeknou náhodou pravdu! Však já se tě nebojím, jen to klidně řekni!“

„Ano. Urážet se nenechám.“

„A takovému člověku chcete svěřit svůj majetek? Vrahovi?“

„Ještě jsem nikoho nezabil. Alespoň ty jsi u toho nebyl.“

„Ale jsi Armin! A všichni Armini jsou vrazi!“

„Narodil jsem se v Evropě, ne na Ostrově.“

„Ale přišel jsi sem už dávno! Je to na tobě vidět, každý tvůj čin to dokazuje. Padrone...“

„Mlč už, per diablo!“ Boniga vstal, „Jestli nepřestaneš pitomě žvanit, vyženu tě! A chci vidět, kde vezmou takového neschopného břídila, jako jsi ty, a udělají ho předákem!“

„Chci jenom říct...“

„Tak dost!“ Denis mávl rukou, „Budeme mluvit jako muži! Ano, jsem Armin, nezapírám to a nikdy jsem nezapíral. Jsem také šlechtic, bojoval jsem za vlast a umím i zabíjet. Je otázka, kdo má na této půdě větší právo rozhodovat, ale to teď řešit nebudeme. Boniga si přeje, abych provedl jeho stádo přes území lidí, kteří přepadají karavany. Možná jsou to Armini, možná taky ne, to je teď vedlejší. Já slibuji, že to udělám, když se mi všichni, hlavně Brown, podřídí. V opačném případě odcházím. Co vy na to?“

Brown vztekle plivl do ohně.

„Já to přijímám.“ řekl Boniga.

„Dobře. Řeknu na rovinu, co bude dál. Povedu karavanu; a přestanu ze sebe dělat bělocha. Naši lidé, jsou-li to skutečně domorodci, mají ve zvyku si dobře prohlédnout karavanu, než na ni zaútočí. Jistě poznají, kdo jsem, tak nebudou útočit, dokud se nepokusí vyjednávat. Pokud to udělají, potom běda jim; mám právo trestat provinilé občany říše. Pokud budou vyjednávat, vezmu s sebou dona Alvara a budeme s nimi hovořit. Mojí povinností bude usmlouvat částku za bezpečný přechod na co nejnižší mez. Souhlasíte, Bonigo?“

„Samozřejmě. Půjdu s vámi k Arminům a budu s nimi jednat.“

„Dobře. Tak ještě několik rad. Každý z vás se někdy může setkat s lidmi z mé krve, kteří neposlouchají vládu a zákony Monty Draggona. Možná vám budou připadat zvláštní, možná dojde i k nedorozuměním a různicím. Budu se snažit všechny chránit, ale pro jistotu si pamatujte: ve styku s Arminy je lepší počkat, co udělá ten druhý. Nemluvte, dokud nepromluví jejich náčelník. Nic nedělejte. Především nestřílejte, ani do vzduchu na výstrahu, nijak. Každá rána může znamenat výzvu k boji. Pokud vystřelí někdo z nich, potom střílejte také, a to do lidí, bez slitování. To je zákon boje, oni to také tak dělají. Ale nikdy nestřílejte první; na to byste mohli doplatit.

A ještě něco. S údivem pozoruji, done Alvaro, že mi zase začínáte vykat. Mohu vědět, proč?“

„Inu... cítím určitý respekt před reprezentantem...“ seňor Boniga upadl poněkud do rozpaků.

„Šlechtici si tykají, vykání považují za urážku. Když hovoříte s některým Arminem, tykejte mu, i kdyby mluvil tak skvěle španělsky jako anděl z ráje. Také já vám budu ve společnosti Arminů tykat. A vy mně.“

„Můžeš mi tykat pořád,“ řekl don Alvaro, „Budu tím poctěn.“

„Muchas gracias. Kdybychom se s nimi potkali a ty jsi nevěděl, jak se máš chovat, dělej to, co budu dělat já. Budu ti napovídat, ale možná na to někdy nebude čas. Všichni se chovejte pokud možno zdvořile.“

„S radostí. Kdy vyrazíme?“

„Zítra, jako obvykle. Směr určím já.“

„Dobře. Děkuji ti, Dino.“

„Přátelství je třeba oplatit přátelstvím, Alvaro...“

Tím skončili; Brown seděl mlčky a koukal vztekle do ohně, ten večer už nepromluvil jediné slovo.

Ráno vyrazili dál; z pevnosti určitě udiveně zírali, že stádo, které dorazilo, hned zase pokračuje, dokonce do území, které bylo v jejich moci jen podle jména. Ale nikoho za nimi neposlali ani oni, ani zástupci železniční společnosti. Zřejmě soudili, že zabití honáci a ukradená stáda jim budou dobrou reklamou.

Denis se změnil ještě víc; zrušil svoje sedlo a většinu oblečení, jel na koni bez otěží a ovládal ho mentálně. Ponechal si bederní roušku, jinak byl nahý a jeho parádní tetování jasně zářilo do daleka. Dokonce si nechal na temeni hlavy narůst parádní hřeben vlasů.

Honáci tedy skutečně zírali. Bonigovi vysvětlil, co je to iluze a jak se využívá, ostatní se ani neodvážili zeptat. Ale cítili k němu úctu a jistou pověrčivou bázeň; jako by pochopili, že je v této zemi pánem.

Po čtyřech dnech cesty, aniž se cokoliv stalo, dorazili do předhůří. Rovná step se změnila v pahorkatinu, zarostlou křovisky a tu a tam nějakými stromy, které dávaly jen místy trochu stínu. Denis vyhledával cestu a šel od napajedla k napajedlu; nikdo nechápal, jak vyhledává vhodnou trasu, ale nezmýlil se. A přitom tvrdil, že v tomto kraji byl už dávno a novější změny v paměti nemá. Už přestal cokoliv předstírat, otevřeně mluvil o všem, co kdo chtěl vědět o místním způsobu života.

„Jak se zdá, Armini tady nejsou, nebo se nám vyhýbají!“ řekl Boniga, když večer tábořili na břehu jakési říčky.

„Nepropadej omylu, Alvaro. Také jsem je neviděl, ale vím, že jsou blízko a přijdou, budou-li chtít. Cítím je.“

„Cítíš – to je trochu málo. Chtěl bych je vidět!“

„Možná je i uvidíš. Budu se snažit, aby naše setkání s nimi proběhlo uspokojivě...“

Druhý den pokračovali v cestě; Denis jel v čele jako jindy, ale okolo desáté hodiny náhle zvedl ruku, nařídil zastavit stádo a čekat.

Boniga k němu okamžitě přijel: „Co je? Viděl jsi něco podezřelého?“

„Ano – znamení.“

„Kde? Nikde nic nevidím.“

Denis poodjel k jednomu kaktusu a z trnu odmotal dlouhou kadeř tmavých vlasů. Přijel blíž a položil je Bonigovi do dlaně. „To je znamení.“

„To jsou lidské vlasy.“

„Ano. Bojovníci nosí dlouhé vlasy, bude to tedy znamení někoho z nich. Z těch, které hledáme.“

„Co to znamená?“

„To nevím. Je to upozornění pro mne, že jsou tady a že nás pozorují. Kdybych byl třeba zajatec, kupříkladu nebyl tvým přítelem a měl s vámi špatné úmysly, neřekl bych nic, jenom si zapamatoval znamení a čekal pomoc.“

„Co udělají, když jsi to sejmul?“

„Jistě nás pozorují. Vědí, že jsem sejmul znamení a ukázal tobě, takže ti důvěřuji; že vím o nich a i ty to víš. Teď budou vyjednávat přímo.“

„Jak?“

„Nevím. Dají nám další znamení Jaké, to nevím. Budeme pomalu pokračovat v jízdě. Kdyby někdo viděl nějakého člověka nebo... šelmu, oznámí mi to.“

Asi po hodině dospěla karavana k potoku, který se v nejvhodnějším místě rozšiřoval v mělké jezírko, vhodné jako napajedlo. Denis jel první; zvedl ruku a zastavil ostatní, ale pokývl Bonigovi, aby dojel k němu. Boniga zvědavě pozoroval místo, které mu ukázal; jakési čáry a rýhy v měkkém bahně, tvořícím břeh jezírka.

„To je mapa. Podle ní poznávám, že máme jít proti proudu potoka do hor. Tam se setkáme.“ Denis seskočil s koně a bosýma nohama kresbu rozšlapal. Nebylo to sice třeba, neboť dobytek, hrnoucí se k napajedlu, to udělal po něm, ale většinou nezanechával stopy.

„Pojede se mnou jen Alvaro. Donalde a Tede, vy budete dávat pozor na stádo... a hlavně na Browna. Kdyby se pokusil cokoliv udělat, spoutáte ho. Jinak se odtud nikdo nesmí hnout, dokud se nevrátím.“

„A když se vůbec nevrátíš?“ zeptal se Donald.

„Potom má pravdu Brown a dělejte, co vám bude radit.“

Brown to slyšel; jenom se posupně usmál a mávl rukou.

Denis a Boniga vyrazili proti proudu; postupovali rychle, protože Denis měl svoji představu, kde se mají sejít. Zakrátko zmizeli karavaně z očí, ztratili se v horách a nakonec už projížděli jen mezi ostrými skalami; až po dlouhé době Denis ukázal na malou plošinku nad řekou.

„To měli zřejmě na mysli. Tady sesedneme; koně se mohou pást na té trávě, a my počkáme.“

Šel na plošinku a tam usedl; na zem, s nohama zkříženýma a rukama na kolenou. Boniga se uvelebil vedle něho – a čekal. Trvalo to dlouho a rančerovi se nelíbilo sedět na žhavém slunci a potit se. Uvažoval, jak se asi daří Denisovi, který je téměř nahý a slunce mu opéká kůži. Neměl ani klobouk; zato Bonigovi řekl, aby si nechal sombrero na hlavě proti úžehu.

„Až přijdou, bude možná slušné klobouk sejmout.“

Boniga neměl hodinky a nevěděl, jak velký čas uplynul. Denis seděl nehybně, zíral do prázdna a tiše si zpíval nějakou mantru; čekání mu nedělalo žádné obtíže. Pro Alvara to bylo utrpení; před očima se mu dělala barevná kola, v hrdle měl sucho a po těle pod oblečením se řinuly potoky potu.

Náhle si všiml, že proti nim u skály stojí člověk; neviděl ho přicházet, jako by dotyčný vyrostl ze země. Denis se nehnul, seděl mlčky a nehybně; a ten druhý přicházel rychlými pružnými kroky blíž. Boniga se otřásl a protřel si oči.

Protože to byla žena – stará a celkově povadlá, s copy šedivých vlasů a spoustou drobných vrásek v obličeji, nehybném jako nějaká maska. Oblečená byla jen v omšelé džínové sukni; seschlé prsy se jí při chůzi pohupovaly, na těle se vinulo několik proužků vytetovaných ornamentů. V uších měla těžké zlaté náušnice, jinak žádnou ozdobu.

Rychlými kroky došla k nim, poklekla před Denisem a poklonila se mu; pak usedla na paty a složila nohy křížem přes sebe stejně jako on. Vedle sebe položila honácký bič, do jehož rukojeti byl zasazen kovový háček; Boniga soudil, že se užívá na ovládání slonů. Kromě toho si povšiml velkého ovčáckého psa, který zůstal stát u skály; když si žena sedla, usedl i on a ovinul si oháňkou přední tlapky. Nepřestal však lidi pozorovat velmi bedlivým a jak se zdálo, nedůvěřivým pohledem.

Žena a Denis mlčeli; Alvaro také mlčel, dokud nepromluví oni. Až po dlouhé chvíli položila žena ruku na propadlou hruď a řekla:

„Jsem stařena obce.“

Denis sklonil hlavu na znamení úcty. Slovo stařena zřejmě neoznačovalo jenom věk, ale také nějakou hodnost.

„Můj přítel je Alvaro Boniga, farmář. Jemu patří dobytek, který je dole u napajedla. Ženeme ho do Iron-city.“

Žena to vzala na vědomí. „A kdo jsi ty?“

Denis chvíli zaváhal; zřejmě taková otázka nebyla zcela na místě. Potom řekl nepříliš jasně: „Jsem méně, než jsem býval dřív.“

„Proč jsi přišel?“

„Abych učinil, co se nestalo a změnil, co se stalo.“

„Buď vítán. Kam vede tvoje cesta?“

„Tam, kam musím jít.“

„Proč sloužíš tomuto muži?“

„Má a jeho cesta vedou tímtéž směrem.“

„Záleží ti na něm a na jeho stádu?“

„Ano. Je to můj přítel.“

Teprve nyní žena obrátila k Bonigovi hlavu. „Nemáme rádi bílé lidi, kteří přicházejí na naše území. Jejich dobytek spásá trávu, kterou potřebujeme pro svá stáda.“

Denis zvedl ruku. „Snad bys mohla mluvit španělsky. Můj přítel rozumí té řeči lépe než arminštině.“

Stařena přešla na španělštinu; ačkoliv v té řeči zněla její slova trochu zvláštně. Denis objevil několik slovních obratů, které se nemohla naučit jinde než na Atanoru.

„Doposud jsme bojovali proti lidem, kteří vstoupili na tuto zemi. Ty muži teď žádáš, abychom proti tobě nebojovali. Proč to žádáš, když ty bojuješ proti nám?“

„Můj přítel nebojuje s nikým, chce s námi žít v míru. Chce jenom projít se svým stádem tímto územím, aniž by byl rušen.“

Stařena neřekla nic, jen zvedla ruku a obrátila ji hřbetem nahoru, jako by něco vysypávala.

„Můj přítel je ochoten rozdělit se s tvojí obcí o svůj majetek. Chce za nerušený přechod zaplatit výkupné.“

Stařena se obrátila zpátky k Denisovi. „Mé děti mají hlad a chtějí jíst. Ale nechtějí bojovat. Kolik nabízíš?“

„Nabízíme jedno zvíře ze sta.“

Stařena zakroutila hlavou. „To je málo. Moje děti chtějí jíst i zítra, pozítří, po všechny dny. Žádám, abychom dostali čtyři zvířata ze sta kusů.“

Boniga sebou nervózně ošil, ale Denis mu položil ruku na koleno.

„Nemluvíš tak moudře, stařeno, jak bych soudil podle tvého věku. Uvaž, že ten dobytek patří mému příteli Alvarovi; je jeho a on nemá chuť rozdávat jej zadarmo.“

„Potom zabijeme jeho i jeho lidi a vezmeme mu všechno!“ Stařena to řekla trochu pateticky a stáhla tvář do zlé masky. Denis se naproti tomu usmál.

„Alvaro má dostatek mužů i dostatek ručnic, aby bránil svůj majetek. Kromě toho jsem s ním já a já budu bojovat s každým, kdo vztáhne ruku na něco, co je pod mou ochranou.“

„Ty? Komthur, ochránce práva a zákonů říše?“

„Ano. Právě proto, že jsem komthur a že chráním zákony. Majetek byl vždy pro všechny Arminy posvátný a nedotknutelný. To víš i ty.“

„Bílí lidé vztáhli ruku na naši zemi. Na náš majetek! Proto nemohou nic namítat, když si bereme jejich!“

„Jsou snad děti Světla tak špatní jako bílí?“

Stařena pozvedla ruce se zaťatými pěstmi, zahrozila jim a sešklebila tvář jako při záchvatu šílenství. „Co mi tedy nabídnete?“

„Můj přítel nemůže dát víc než jedno zvíře na sto padesát.“

Na stařenině tváři se objevovaly divoké grimasy; Alvaro se znepokojeně ohlédl na Denise, ale ten jej opět uklidnil.

„Uvažuj rozumně, stařeno! Můj přítel chtěl původně prodat svůj dobytek železniční společnosti, aby ho dopravila. Vlaky jsou dobře chráněny a na ně tvoji lidé – ať je jich jak chce mnoho – nestačí. Když neprojdeme v míru, už nikdy nepoženeme zvířata přes toto území. Ale když nás propustíš, přijde Alvaro za rok znovu a znovu zaplatí jedno zvíře ze sta. Tak to bude po všechny dny; tvoje děti budou mít dostatek mléka i masa, a nebudou muset umírat hlady!“

Stařena zaškubala prsty, jako by ji chytila křeč.

„Já dobře vím, že nemáš mnoho lidí! Nabídka mého přítele je velkomyslná a laskavá; a nejvyšší, kterou on chce nabídnout. A kterou může nabídnout!“ Při tom obrátil ruku dlaní vzhůru, jakoby mimochodem.

„Přijímám,“ řekla stařena, „Je to málo, ale pro klid v Impériu a pro mír mezi námi jsem ochotna ustoupit.“

„Zaplať pámbu!“ vydechl Alvaro.

Stařena pozvedla rukojeť svého biče a švihla ocelovým háčkem do země.

„Tak se stane, jak jsi řekl. Odvedu si jedno zvíře ze sta. Pokud vím, máš asi šest tisíc krav, vezmu si z nich tedy šedesát kusů.“

„Ty sama?“ zeptal se Denis trochu překvapeně.

„Dag mi pomůže.“ ukázala hlavou na ovčáckého psa.

Chvíli mlčeli – pak Denis řekl: „Proč jsi stařenou obce?“

„Obec vedl můj manžel. Moji synové padli v boji, on zůstal. Jednou odešel do města, aby nakoupil věci pro obec. Měl s sebou pušku a chytili ho bílí vojáci. Pověsili ho na příčný trám u Červeného mostu a nechali ho viset tři dny, až ho oklovaly děti nebes. Pak mi hodili jeho mrtvolu, abych si ji odnesla.“

Stařena to všechno říkala klidným, monotónním hlasem; její tvář byla opět nehybná jako maska. Po vzrušení před chvílí už nezbylo ani památky.

„Rozumím.“ řekl Denis, „Máš mnoho mužů v obci?“

„Méně než žen. Jen děti se rodí. Muži umírají.“

„Kdyby bylo zapotřebí, aby někdo z nich vodil karavanu namísto mne – našel by se takový?“

Stařena lehce pohnula prsty.

„Don Alvaro platí dobře... a potřebuje honáky.“

„Moji chlapci nebudou pracovat pro nepřítele.“

„Alvaro není náš nepřítel.“

„Přísahal věrnost?“

Denis se na chvíli zarazil. „Ne, nepřísahal. Ale není ani naším nepřítelem. Věř mi.“

„Ručíš za něho ty?“

Denis chvíli váhal. „Ano.“ řekl pak.

Stařena švihla rukojetí bičíku do země. Pak vyskočila pružně na nohy.

„Pojedeme, lidé. Je pozdě a cesta je daleká.“

Za skálou se pásl její kůň; vyskočila pružně na lehké sedlo na jeho hřbetě a divila se, jak pomalu nasedá Alvaro. Denis se zatím zastavil se psem, hladil ho a něco mu šeptal. Potom nasedl a přiřadil se k donu Alvarovi.

Stařena vyrazila trochu dopředu; byla zřejmě zvyklá jezdit rychleji než pomalý a pohodlný rančer.

„Jak ti to říkala – co že to jsi? Komthur?“

„Je stará. Asi si mne s někým spletla.“

„Ale ty ses jí nepředstavil.“

„Vidíš. To byla chyba, představím se později.“

„Ona ti taky neřekla svoje jméno.“

„Na tom nezáleží.“

„Proč jsi říkal, že potřebuju honáky?“

„Protože je to pravda. Odejdeme a ty poženeš stáda znovu. Jenom stařena ti může dát lidi, kteří tě tudy provedou. Tvoji honáci jsou na to příliš hloupí a neznalí krajiny.“

„Myslíš, že s nimi mám obchodně spolupracovat?“

„Samozřejmě.“

„Jsou tak šikovní v práci s dobytkem jako ty?“

„Lepší. Na rozdíl ode mne můžou zabíjet a bojovat. Nejlepší honáci kdysi bývali leopardi nebo tygři. Za císařství bych ti sehnal ty nejlepší. Pět leopardů stačilo na práci, kterou dneska zastane dvacet lidí. A nebylo jim třeba dávat peníze, vybírali si mzdu v dobytku.“

„Ale přece jenom – svěřit dobytek těm skvrnitým šelmám?“

„Prohlídni si dobře Daga, až bude pracovat s dobytkem.“

„Ten pes... je taky arminská šelma?“

„Ano.“

„Ale... je zakázáno šelmám chodit mezi lidi! Kdyby ho našli vojáci, zabijí ho!“

„Těžko, dokud jsem tady já a stařena.“

„Mohl bych si ho... prohlédnout?“

Denis tiše zakňučel. Dag se otočil a vracel se k nim; stařena zůstala na místě, jen se otočila.

„Prosím – Alvaro, představuji ti lorda Daga, psa. Dagu, ten muž je mým přítelem. Svěřuji ho do tvé ochrany.“

Alvaro sesedl s koně. Pes k němu přistoupil, důkladně ho očichal a lehce zavrtěl ohonem. „Myslím, že tento člověk je dobrý,“ řekl tvrdou španělštinou s chrčivým arminským přízvukem. Alvaro sebou škubl leknutím, na takové hlasy nebyl zvyklý.

„Neboj se. Dag je přítel. Zřejmě ti věří, když na tebe promluvil.“

„Bylo by krásné mít psa jako je on.“ řekl Alvaro.

„Daga nemůže nikdo vlastnit. Je svobodný lovec. Jako člověk.“

„Já vím. Ale přesto...“

„Armini někdy přicházejí k lidem za odměnu. Možná jednou...“

Alvaro ještě jednou pohladil psa po kosmaté hlavě. Pak se znovu vyškrábal na koně. Dag běžel s nimi, dokud nedohonili stařenu; ta se na nic neptala, nic neříkala. Vypadala jako oživlá socha, zašlá stářím.

Když dojeli ke stádu, nastal mezi honáky rozruch; polonahá stařena je zřejmě překvapila, nebyli zvyklí na takové zjevy. Alvaro dal příkaz, aby jí bylo odděleno šedesát krav ze stáda jako poplatek za nerušený průjezd.

Brownovi stoupla kuráž: „Cože – šedesát krav? To jste se teda nechal pěkně okrást od těch špinavců! Nikdy jsem nečekal, že se můj padron dá vystrašit starou bábou!“

Alvaro jej zakřikl – nicméně Brown se nedal.

„Koukej stará, my jsme ještě nedohráli! S takovýma jako seš ty, jsem si vždycky uměl poradit! Koukej odtud mazat, nebo ti spočítám všecky kosti v tom tvým vychrtlým těle!“

Stařena zůstala stejně klidná jako jindy; Brown po ní sáhl, ale v ten moment mávla rukojetí svého biče a zasekla mu ostrý háček do předloktí. Brown zařval bolestí a chytil si ruku.

„Pamatuj si, kluku, že s takovými jako ty si poradím,“ řekla chladně stařena, „Podruhé ti proseknu krk!“

Brown se raději s kletbami vzdálil.

Psa Daga si nikdo nevšímal; vběhl do stáda, chňapal kravám po nohou, tiše poštěkával – najednou, ani nikdo nevěděl jak, byl opět u stařeny. Ta naskočila na koně, zatočila bičem a zručně oddělila nejbližších šedesát krav od ostatních. Stručně poděkovala a už hnala svoje stádečko pryč.

„Že si ani nevybrala ty nejlepší!“ divil se Alvaro.

„Nemusela, ty vybíral Dag. Proběhl stádem a lepší kusy nahnal na okraj, ona je jenom odehnala.“ vysvětlil Denis.

„Ten pes se vyzná v dobytku?“

„Jako ty nebo já, vždyť se tím živí.“

„Proboha... to je přece nápad! A jsi si jistý, že by takový pes pracoval i pro mne stejně svědomitě?“

„Kdyby ses stal jeho přítelem, tak ano.“

Alvaro sňal klobouk a otíral si kapesníkem pleš. „Obdivoval jsem tě, jak klidně jsi s ní jednal. Když se tak rozčílila, myslel jsem, že za chvilku její lidi začnou střílet. Už jsem jí chtěl dát, o co si řekla!“

„S tím taky počítala. Já jsem v té chvíli už zase věděl, že není žádné nebezpečí a dohoda je uzavřena.“

„Prosím tě – jak?“

„Ta žena je stařenou obce, to znamená nejvyšší autoritu v denním životě i v náboženství, v lékařství a všem možném; taková místní čarodějnice. Sezdává manželství, křtí děti, pohřbívá zemřelé; taky léčí a rozhoduje různé pře a spory. Za dobu svého působení se musela naučit hrát jako dokonalý herec; za normálních okolností mluví klidně a nevzrušeně, když se rozčílí, hraje to. Sama zůstala studená jako psí čumák, zkoušela tě jenom vyděsit.“

„A to myslíš, že s námi bude spolupracovat?“

„To bude záležet na tobě. Ona projevila dobrou vůli.“

S tím šli spát; zůstali už na místě, neboť se stmívalo. Denis tentokrát také usnul, tábor ponechal bez ochrany; prohlásil, že o jejich bezpečnost se dnes stará stařena.

Ráno se Donald a Ted probudili velmi záhy; když otevřeli oči, všimli si, že dva kroky od Denise sedí asi patnáctiletý výrostek s dlouhými vlasy, docela nahý a silně opálený. Po celém těle se mu vinuly pramínky barevného tetování; u jeho nohou ležel luk a toulec se šípy, na krku měl nůž v kožené pochvě. Seděl nehybně, ruce na kolenou, hlavu svěšenou.

Když viděl Donalda a Teda, ohlédl se po nich, ale neřekl nic; zato Denise jejich překvapená slova probudila, tak se rychle posadil. Chlapec se nijak zvlášť nedivil.

„Jsem Karr. Posílá mne stařena.“

„Dobře.“ řekl Denis.

Jemu to možná stačilo, Brownovi ne. „Co je zase tohle? Nějaký zloděj!“

„Co ti ukradl? Nic u sebe nemá!“

„Právě proto! Nemá, hovado, ani kalhoty...“

„Zřejmě je nepotřebuje. Zmiz a nepleť se tady. Připomínám ti, ten kluk se o sebe umí postarat stejně jako jeho velitelka! Vzpomínáš si?“

Brown si odplivl a neprodleně se vzdálil.

„Co tady bude dělat?“ ptal se Alvaro.

„Pomůže nám hnát stádo. Řekl jsem stařeně, že budeme potřebovat honáky, tak poslala tohohle kluka. Snad nikoho jiného nemá, nebo je to pro něj vyznamenání. Nevím.“

„Nechceš se ho zeptat?“

„Zeptej se ho sám, je to tvůj zaměstnanec.“

„Tím myslíš, že mu mám taky zaplatit?“

„Už jsi zaplatil stařeně. Tohle je jakýsi její dar.“

Karr stál vedle, ale nepromluvil; až při těch slovech přešel ke svému koni. Za chvilku byl zpět a podával Alvarovi něco zabalené v kůži.

„Regalante.“ vysvětlil stručně.

„Cože?“ podivil se Boniga.

„Regalante je dar na usmířenou,“ vysvětlil Denis, „Dává se, když se chce smazat nějaký starý spor.“

Boniga odstranil kůži a spatřil krásnou dýku z kvalitní oceli s rukojetí z ebenového dřeva, vykládaného stříbrnými nitkami. Pochva byla z kůže, pestře zdobená vyšíváním a skleněnými perličkami.

„Ale... to je velmi cenný dar! To nemohu jen tak...“

„To musíš přijmout. A co víc, měl bys tu dýku viditelně nosit. Vyplatí se ti to; když budeš vyjednávat s Arminy, poznají, že některý z nich ti dal svoji zbraň a že jsi pod jeho ochranou...“

Boniga se trochu červenal, když si tu dýku připínal na opasek.

„To budu muset té ženě nějak oplatit!“

„Měl bys. Jsou chudí a nemají mnoho věcí, které nutně potřebují k životu. Neřeknou ti to, samozřejmě, ale potřebovali by ledacos, co ty můžeš snadno postrádat.“

„Co například?“

„Přesně ti to nemůžu říct. Poznáš to, až s nimi budeš pohromadě. Pozoruj dobře Karra; na co se bude dlouho a okouzleně dívat, to by rád.“

Jenže Karr se tvářil zatím stejně lhostejně jako stařena; když dostal snídani, shltal ji beze slova, když se mělo jet, naskočil na svého koně, z toulce vytáhl bič a pomáhal hnát dobytek. Nemluvil, netvářil se nijak, nic nedával najevo.

„Je nedůvěřivý,“ řekl Denis, když se Alvaro zeptal, „Všichni jsou silně nedůvěřiví. Oni dobře vědí, proč. Snaž se být na něho hodný, je to ještě kluk. Třeba ho poslala proto, aby si zvykl žít s lidmi...“

Karr se však nezměnil ani po několika dnech. Byl pořád stejný, nemluvil, ochotně dělal, co po něm chtěli, věci přijímal bez slova díku. Alvaro mu dal staré kalhoty jednoho z mužů; Karr je stočil a přivázal ke svým věcem.

„Proč vlastně domorodci chodí nazí?“ ptal se Alvaro.

„Protože je to lepší než být oblečený. Není ti tolik horko a pro kůži je to zdravější. Stařena taky nechápala, že její odhalená prsa jsou lidem pro smích. Nebo to chápe a je jí to v jejím věku jedno. Kdyby jí bylo sedmnáct, tvářili by se na to muži docela jinak!“

„To věřím. Jenže v Arminu snad nejsou mladé ženy. Vyjma pár prostitutek!“

„Určitě jsou – jenom je není lehké najít.“

Toho večera se utábořili podle Karrovy rady v malém údolí, kde se nacházel zpola vyschlý potok. Karr ulehl na zem, vyryl nožem díru a ta se po chvíli naplnila vodou. Denis tento způsob znal a čekal, zato Brown lítal kolem a vztekle nadával, že se táboří v takovém suchopáru.

„Nerozčiluj se, je to nejvlhčí místo v celém kraji. Prohlédni si rostlinstvo a poznáš to sám.“

To by ovšem Brown musel vědět, co roste v suchu a co jen ve vlhkém prostředí. Zatím přistoupil ke křovisku a kopal do něj se vzteklým láteřením. Náhle vykřikl, až se všem zatajil dech – i Karr, sedící u své díry, zvedl hlavu a překvapeně se ohlédl. Brown skákal po jedné noze a druhou stahoval botu i kamaši, pak vyhrnul nohavici. Už nenadával, jen tlumeně skučel.

Denis se vrhl do křoví; do holé ruky chytil hada a zvedl ho k tváři.

„Chřestýš, velmi jedovatý! Uštkl tě?“

„Seš slepej nebo blbej?“ ukázal mu Brown malé ranky těsně nad místem, kde předtím byla bota, „Sem mě kousl!“

Denis pořád ještě držel hada za hlavou. Teď na něj tiše promluvil:

„Já vím, že nemáš moc rozumu, bratře; ale už nesmíš kousat lidi! Příště by tě některý z nich zabil; tak jdi a neubližuj žádné živé bytosti!“

Pustil hada a ten se odplazil do křoví.

„Bože, on si s ním ještě povídá! Zachraňte mě někdo, prosím vás!“

„Existuje jediná možnost,“ řekl Denis, „Umím používat Živý Oheň.“

„Cože, oheň?“ Brownovi se zježily vlasy na hlavě, „Ne, to nedovolím! Radši chcípnu, ale pálit ohněm se nedám...“

„Za pětadvacet minut od chvíle, co tě uštkl, zemřeš. Jediná možnost, jak tě zachránit, je vpustit do tvé krve energii Ohně. Já to umím.“

„Já to nedovolím! Ať se mě nedotýká, ten mizerný domorodec, ten podvodník a vrah! Je to čaroděj! Ukradne člověku duši!“ vřískal Brown, „Hanku, rozřízni ránu, ať může pořádně téct krev! A dejte mi napít hodně kořalky!“

Denis pokrčil rameny a zůstal stát opodál. Jeden z mužů rozřízl Brownovi kůži a vysával krev s jedem, druhý mu přiložil k ústům svoji láhev s kořalkou a Brown hltavě lokal. „Nedovolím, aby se mě dotýkal špinavý domorodec!“ sípal, „Takový jako ty jsme stříleli na potkání za války, zvlášť ty jejich hnusný čaroděje! Patříte všecky vystřílet i se svejma prašivejma harantama a ženskejma, vyhladit do kořene, aby nezůstal po celým tom mizerným národě ani smrad!“

Denis naslouchal mlčky jeho spílání. Karr seděl nehnutě na zemi, jen jeho oči šmejdily po ostatních.

„Zbývá ti už jen patnáct minut.“ řekl Denis, když se Brown znovu napil.

Brown ho zahrnul spouští sprostých nadávek. Denis stál nehybně, s rukama založenýma; muži se shromáždili a pozorovali smrtelný zápas svého předáka.

„Nedalo by se ho zachránit?“ zeptal se don Alvaro.

„Dalo. Ale nesměl by odmítat.“

Jeden z mužů vytáhl hodinky a sledoval čas. „Už jenom deset minut!“ řekl a Brown zakvílel. Už přestal i nadávat.

„Jsem kněz,“ řekl Denis, „Mohu se s tebou pomodlit, chceš-li.“

Brown nenadával; jen zaskučel a zakroutil očima.

„Pět minut.“ řekl muž s hodinkami.

Brown se zvedl na loktech a vytřeštil oči. „Já nechci umřít!“ zařval jako píchnutý, „Já nechci umřít! Ne, ne!“

Alvaro Boniga sňal klobouk a otíral si čelo; ostatní to pochopili špatně a rovněž pietně sňali klobouky.

„Ne!“ zachroptěl Brown, „Smilování, Dino! Zachraň mě a já tě už nikdy... pro lásku Boží, já nechci umřít!“

Denis poklekl, shrábl trochu suché trávy, zakroutil nad ní rukou a něco zašeptal; když sama od sebe vzplanula, vsunul do ohně ruku a nepopálil se.

„Tak pozor,“ řekl a vzal Brownovu nohu, „Bude to trochu pálit. Nelekni se, nic zlého to není...“

Vsunul tu nohu do plamenů; Brown zařval a skácel se v mdlobách. Na jeho noze ohořely chloupky, dlouhé nehty i špína z daleké cesty; noze samotné se však nestalo nic, dokonce rozříznutá rána se jako zázrakem zatáhla.

Denis vyňal nohu z plamene, lehce mávl rukou a Oheň zase uhasil. Povstal, nahnul se nad Browna a popleskal ho po tváři.

„Tak se prober! Vždyť ti docela nic není!“

Brown se zvolna probíral k vědomí; ohmatával si nohu, kroutil hlavou a nedokázal nic pochopit. Položil několik nesouvislých otázek, ale Denis mu na ně neodpověděl.

„Jsem zdráv? Jsem už úplně zdráv?“

„Ano. Můžeš vstát a jít zase po své práci.“

Brown povstal. Chvíli váhal, co hezkého říct; pak podal Denisovi ruku.

„Děkuju ti, čaroději. Skutečně jsi mne vyléčil. Za odměnu slibuji, že tě neudám za to, žes čaroval s ohněm...“

Denis na chvíli oněměl; zato Ted vydechl: „To snad ani není možný!“

„Ale ano,“ řekl Brown, „Já vím, je to porušení zákona; ale tento muž mi zachránil život a já se dám raději obvinit, než bych ho ohrozil...“

Denis se rozhlédl po ostatních; pohlížel z jednoho na druhého, až se jeho zrak zastavil na Karrovi.

„Moc ti děkuju za tu velkomyslnost!“ řekl a stiskl Brownovu ruku.

Ráno pokračovali dál. Brown nedělal už vůbec nic, vědom si svého zranění, ale Denisovi nechodil moc na oči. Blížili se k Orlím horám, poslední překážce na cestě do Iron-city; z průsmyku se už dalo do města dohlédnout.

V průsmyku Denis zarazil koně. „Tady se rozloučíme, Alvaro. Dál s tebou už nepojedu.“

„Proč?“ nechápal haciendeiro.

„Nevidíš?“ ukázal Denis na pevnost pod průsmykem, „Nepochopil jsi ještě, že moje cesta je odlišná od tvé? Rozejdeme se, Alvaro, možná se už neuvidíme. Tvoji honáci stádo už doženou až na jatka. Při tom nemusím být. Karr ale zůstane.“

„Počkej! A co peníze, které sis vydělal? Musím ti přece zaplatit a to nemůžu dřív, než dobytek prodám...“

„Dej je Karrovi, potřebuje to víc než já. Jsem už blízko svých přátel, ti se o mne postarají. Sbohem, Alvaro; a nezapomeň, co jsem ti říkal.“

„Ale přece jenom... takhle snad nemůže skončit naše přátelství! Nemůžeme se takhle rozejít! Poslechni, vrať se se mnou domů! Budeme spolupracovat, udělám tě svým společníkem a já...“

„Lituji, Alvaro. Mám tě rád a budu ti pomáhat, jak budu umět. Pokud i ty ke mně cítíš přátelství, osvědč tu náklonnost mým bratřím, všem domorodcům. Ti to potřebují víc než já. Každý z nás je takový, jakého vidíš mne...“

Alvaro vypadal velice nešťastně. Denis pochopil, že musí říct něco víc.

„Ptal ses mě, co znamená slovo komthur. Jeden ze dvanácti nejvyšších hodnostářů řádu Templářů. Ochránců víry a této země. Většina ostatních zemřela ve válce, ale já jsem byl daleko – dál, než si umíš představit. Teď jsem se vrátil – a chci svoji zemi zpátky.“

„Tvoji zemi? Jsi snad král?“

„Jsem víc než král. Jsem ten, kdo dosazuje krále na trůn. Brown mě nazval čarodějem; i to je pravda. Nemohu zůstat u tebe; cokoliv, čím bych se tam zabýval, je pro mne příliš málo. Mám povinnosti, které musím plnit. Jinak by můj život neměl smysl.“

Boniga vzdychl. Tušil něco takového už dávno; jen o tom nechtěl mluvit. Třeba proto, aby neztratil přítele?

„Buď šťastný, Alvaro; ať tvoje cesty provází šťastné hvězdy!“

Denis stiskl Alvarovi pravici; i ostatním přátelům. Potom obrátil koně a sjížděl pomalu dolů po stezce. Ted strčil do Donalda; pak i oni obrátili koně a přidali se k Denisovi.

„Můžeme jet s tebou?“ ptal se Ted.

„Tam u něho by vám bylo líp.“

„Radši s tebou.“ řekl Donald.

Denis už neřekl nic; trojice pomalu klusala podél stáda, až se jim majestátní postava Alvara Bonigy ztratila v prachu, zvířeném koňskými kopyty.

„Není vám líto těch peněz?“ usmál se Denis.

„Čert vem peníze!“ řekl Ted, „Co potřebujeme, na to si už vždycky nějak vyděláme...“

„Fajn.“ řekl Denis a pobídl koně.

Delší dobu jeli mlčky.

„Měl jsi Bonigu rád?“ zeptal se Donald.

„Je to správný chlap.“

„Co myslíš – jaký bude jeho další život?“

Denis se usmál a pokrčil rameny.

„Jaký si zaslouží.“

Errata:

30.05.2021 11:41