Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Krajina té části Arminu už nebyla vyprahlá a vysušená step; objevovaly se tu lesy, ba chvílemi i neprostupná džungle, kterou byly pouze vysekány cestičky. Denis jel nadále se vší opatrností, ale už se nevyhýbal lidským příbytkům; ani nebylo čemu, v tomto kraji nebylo mnoho farem. Přibližně jednou denně projížděli vesnicí; většinou to byly dvě až čtyři chalupy, okolo vymýcený prales, nějaké pole, někdy zarostlé, když majitel nevydržel. Bydleli tu černoši, Asijci, všelijací ztroskotanci. Když viděli ozbrojené jezdce, raději jim ani moc nešli na oči.

Jednou narazili na skutečně opevněné sídlo. Už se klonilo k večeru a nenarazili na pitnou vodu, tak Denis rozhodl je navštívit. Trampy to překvapilo; ta stavba se jim zdála dost podivná, s kůlovou hradbou, párem volských rohů na opěrných pilířích brány, strážní věžičkou v rohu. Vypadala ta stavba jako připravená k boji na život a na smrt.

Denis zabušil na postranní branku; téměř vzápětí se ze střílny ve zkosené straně strážní věžičky vysunula hlaveň kulovnice a z druhé strany další.

„Kdo je?“ ozval se dětský hlas.

„Přítel. Hledač Cesty.“ řekl Denis.

Branka se otevřela. „Zvedni ruce nad hlavu a nepokoušej se sáhnout na zbraň!“ velel hlas, „Jinak tě provrtám!“

Denis projel s rukama nad hlavou; také Donald a Ted vjeli dovnitř. Takhle na mušce dvou pušek jim ani nezbývalo nic jiného. Dvůr byl prázdný, jenom z domu čouhaly další hlavně.

„Obrať se ke mně!“ velel ten hlas; jeho majitel byl ale dobře ukryt za hradbou ze silných klád. Denis se otočil.

„Dobře. Sesedněte s koní, zbraně nechte na sedlech. Jděte od koní dál, ať je můžu převzít!“

Sesedli s koní. Mohli se sice zmocnit revolverů a pokusit se bojovat, ale Denis se choval klidně, to je taky uklidňovalo. Poodešli od koní a čekali, co bude; odněkud vyběhl kluk tak kolem deseti, pobral koně za otěže a odvedl je pryč.

„Tak už se ukaž!“ řekl Denis, „Neboj se nás tolik!“

Z úkrytu vyskočil kluk asi patnáctiletý, pušku v rukou; za dalším obranným postavením se vynořil další, jen o něco mladší, v kulatém sombreru.

„Nějaký starší člověk tady není?“ zasmál se Denis.

„Je!“ zaduněl na verandě hluboký hlas. Stál tam chlap jako hora, s dlouhými černými vlasy a vousy a samopalem v medvědích prackách. „Jsem Angelo Venta, majitel farmy, a to jsou moje děti. Co od nás chcete?“

„Jsme trampové. Mně říkají Denny, to jsou kamarádi Ted a Donald. Jsme na cestě a prosíme tě, abys poskytl nám a našim koním vodu. Případně pohostinství na noc.“

Angelo přistoupil blíž. „Ty jsi Armin, bratře!“

„Ty také, jak vidím.“

„Ale tvoji přátelé jsou cizinci!“

„Jsou moji přátelé a ručím za ně.“

„Slovo Tvé Svatosti je pro mne dostatečnou zárukou. Jste v mém domě vítáni. Dejte pryč ty pušky, chlapci!“

Děti sklopily zbraně; zároveň se objevili ještě další kluci jako schůdky, všichni oblečení v rozdrbaných džínsech a špinavých potrhaných košilích, bosí, umolousaní; někteří měli zubatě ostříhané vlasy volně, jiní klobouky.

„Koukám, na dětech ti Bůh požehnal dostatečně!“

„Byla to Jeho vůle,“ Angelo se pokřižoval a zvedl zbožně oči k nebi, „Pojď, Svatosti, odpočiň si.“

To už vyšla také poměrně mladá žena s dlouhými copy a pokornýma očima; vedle svého muže vypadala jako dětská panenka, ani by člověk nevěřil, že má takové děti. Její rysy byly hrubé a ztvrdlé prací, ale dávaly tušit, že bývala kdysi velmi krásná.

„Nemám pokoj pro hosty,“ řekl Angelo, „Ale muž dokáže spát i na seně ve stáji se svými koňmi. Tady mám nádrž na mytí, můžete se i vykoupat, než přijdete k večeři.“

Denis přikývl. Zvedl koně do stáje, odstrojil ho a nechal starším klukům vyčistit, stejně jako Donald a Ted. Pak Denis vklouzl do vody, myl se dlouho a s rozkoší; chlapci se vykoupali také. Děti stály kolem a přihlížely.

Venku se smrákalo, když Denis, Ted a Donald vstoupili do rozsáhlé obytné místnosti. Byla tmavá a nevzhledná, ale dostatečně prostorná; v koutě se nacházela veliká pec, na které zřejmě spaly menší děti, v druhém koutě lože manželů. U stěny pod okny stál velký dřevěný stůl s lavicemi okolo; už se tu tísnilo několik dětí a další přicházely.

Hospodyně přinesla na stůl stříbrný svícen a rozsvítila jej; pak položila na stůl kulatý pecen chleba a nůž, a velký pohár rudého vína. Hospodář se vtlačil na svoje místo v čele stolu, přehlédl pohledem, zda jsou ti všichni jeho kluci, a poté sepjal ruce:

„Pane Bože, celý den jsme poctivě pracovali. Dopřej nám, abychom za tu práci uhasili svoji žízeň a ukojili svůj hlad, jak je dáno lidem. Popřej nám v této noci klid a mír a odvrať od nás ruce našich nepřátel; protože ani my nechceme nikomu ublížit. Amen.“

Uchopil bochník chleba, odřezával krajíce a podával každému po řadě; napřed hostům, pak ženě, pak dětem. Každý si ulomil kousek chleba a snědl ho; poté upil každý z poháru vína, podávaného rovněž po pořádku.

Po tomto improvizovaném díkuvzdání Prozřetelnosti Boží usedli všichni ke stolu. Hospodyně přinesla velkou porcelánovou mísu s polévkou, v níž plavaly kousky masa, brambor a různé zeleniny; polévka byla velmi hustá a vydatná. Denisovi, Tedovi a Donaldovi nalila do talířů, muži a sobě do kameninových misek; zbytek přisunula dětem, ty jedly z jedné mísy. Chleba si každý mohl uříznout, kolik chtěl. Zapíjelo se to bylinkovým čajem.

Děti jedly velmi rychle; také hospodář a hospodyně byli hotovi dříve než hosté, především trampové. Pak žena přinesla ještě velikou mísu voňavých koblih se sladkou marmeládou; jak se dá očekávat, les rukou je rozebral tak rychle, že se jen zaprášilo. Ale vypadalo to, že všichni jsou nasyceni.

Když hospodyně sklidila se stolu, přinesl hospodář tlustou knihu v kožené vazbě se stříbrem kovanými rohy. Položil ji na stůl a pak zaváhal.

„Podle znamení, která nosíš, pane, jsi jedním z komthurů svatého řádu Templářů. Nebo se mýlím?“

„Ano. Jsem Služebník Chrámu.“

„Nežádám tě, abys nám řekl své jméno či důvod, pro který jsi přišel; vím dobře, že jména komthurů je třeba zapomenout. Ale prosím, pokud nám můžeš poskytnout tu laskavost, abys k nám promluvil. Jsem člověk neučený a prostý; ačkoliv jsem, jak doufám, zbožný a poslušný přikázání Božích, neumím vysvětlovat Písmo tak, jak by bylo třeba. Chci, abys promluvil k mým dětem a poučil je o všem, co by měly vědět.“

Denis se ohlédl. Děti seděly v přítmí namačkány jedno na druhé; jejich oči světélkovaly odleskem svíc.

„Odmítnout nemohu. Nevím, zda to, co řeknu, vám bude k něčemu dobrému. Je však těžká doba, období zlých zkoušek. Tak vám povím:

Jsme lidé a žijeme na zemi, kterou stvořil a které vládne Bůh. Tento Bůh učinil svět a člověka, aby se vyvíjel od zlého k dobrému. To je i povinnost nás lidí – i vás, děti. Jistě víte, co je dobré a co špatné; i když v časech, které nastaly, je těžké to odhadnout pokaždé správně. Vaše srdce vám řekne, který čin je zlý a který dobrý. Bůh ustanovil, že se mají vykonat pouze činy dobré, a zlé zavrhnout.

Nicméně jsou lidé, jejichž mysl je obrácena ke zlému. Není to v jejich přirozenosti, není to ani úmyslem Božím. Tyto zlé myšlenky pocházejí do Satana Ďábla, který je pánem nevědomosti. Satan je zlý a ničemný, neboť sám žije v temnotě; nemůže-li napadnout Boha, který je jeho Pánem a je příliš silný, napadá alespoň lidi Bohem stvořené. Snaží se je odvrátit od správné cesty, kazí dílo Boží a zaslepuje oči lidí, aby nepoznali pravdu. Někdy se může stát, že zaútočí i na vás, zaslepí vás a zahalí vaše oči závojem, takže nebudete vědět, kde je nahoře a kde dole, kde je sever, jih, západ a východ, nepoznáte svoje bratry a zlo budete jim činiti; nepřátele své za dobré budete míti a černé za bílé a vodu za oheň. To všechno ten Zlý dokáže – bojovat s ním je těžké a nesnadné. Jen ten, kdo má srdce čisté a sílu k boji, dokáže přemoci zlo a obrátit se k dobru.“

„Ďáblovi slouží vojáci!“ řekl jeden z chlapců ponuře.

„A policajti!“ dodal druhý.

„A propadli mu všichni boháči!“

„No, v podstatě sami ďáblové jsou nebeská policie. Chovají se jako strážní mezi lidmi; brání jim ve vstupu do Království, občas provokují a podněcují lidi ke zlému, aby je pak mohli trestat a všemožně jim ubližovat.“

„Ale Templáři lidi chránili!“

„Jistě se snažili. Všemi způsoby, jaké znali!“

„Táta byl taky Templář!“ prozradil kdosi.

Angelo se usmál. „Byl, to je pravda. Pásl jsem kozy statkáře doma v Kalábrii; byl jsem sirotek, máma se udřela, tátu jsem ani nepoznal. Až přijela loď; už jsem to nechtěl snášet, tak jsem utekl a prosil, aby mě vzali s sebou. Ta loď patřila řádu, tak jsem se dostal až sem.“

„A pak táta bojoval ve válce!“

„Řekni, jak se dá bojovat s ďábly a vojáky?“

„Je jediná zbraň, kterou je lze porazit: tou je rozum. Jistě víte, že je první a nejvyšší povinností člověka zdokonalovat sám sebe, učinit se co nejpodobnějším Bohu. Bůh stvořil člověka k obrazu svému: moudrého, dobrého a zodpovědného. K tomuto účelu slouží nám lidem poznání; proto musíme toto poznání rozšiřovat a zušlechťovat. Z poznání se pak rodí moudrost.

Možná znáte člověka, kterého jeho bližní označují za moudrého. Možná jste se už zamýšleli, proč je tomu tak, jaký je to člověk, co ho opravňuje nosit tento titul. Především mnoho poznal, ať z vlastní zkušenosti, nebo ze zkušeností jiných, obsažených v knihách. Bývají to obvykle lidé starší, nadaní pronikavým úsudkem, kteří svoji moudrost a znalosti využívají ve prospěch jiných i sebe samých. Takových lidí je třeba si vážit a ctít je, neboť od nich se lze naučit víc než od jiných. Buďte k nim dobří a laskaví, pomáhejte jim a ptejte se jich často na věci, kterým nerozumíte, nebo které vám nemohou zodpovědět váš otec a matka.

Ale pokud nežije ve vašem okolí nikdo, koho byste mohli žádat o pomoc, není ještě třeba zoufat. Lidé sepsali mnoho knih; nejcennější z nich je Svatá Bible, kterou váš otec má a která nyní leží přede mnou na stole. Čte vám z ní jistě často a rád, a vysvětluje vám dávné děje, které máte znát. Ale kromě Bible jsou i další knihy; mnoho knih, a v každé je nějaké zrnko poučení. Otec jistě neodmítne přinést vám další knihy a předčítat vám je pro poučení a zábavu; vy starší můžete konečně číst sami...“

Angelo se zatvářil trochu nedůvěřivě. „Totiž, Svatosti... není tak lehký dneska sehnat dobrý knihy. Hlavně takový, co říkají pravdu...“

„Měl jsi je mít už dávno, bratře, před válkou jich bylo víc než dost. Ostatně věřím, že i mezi knihami, které píší nepřátelé, lze najít leccos zajímavého a poučného. Nesmíme se dát zaslepit míněním, že vše co mají oni, je špatné; musíme se učit i od nepřátel, pokud to za něco stojí.“

„No jo, ale jak to poznám? Mě naučili číst až v řádu, doma jsem... Marie číst umí, byla nějaký čas na Atanoru, ale jenom krátce...“

„Chápu, to bude problém. Zatím nevím, jak to vyřešit. Ale postarám se.“

„Jenomže... jsou taky bezbožné knížky. Nepřátelské!“

Denis si povšiml, že to téma Angela mimořádně zajímá. Rád by věděl proč, ale zatím nechtěl příliš násilně zkoumat jeho mysl.

„Ano. Jsou knihy špatné a lživé, které píší lidé zaslepení ďáblem. Je ale těžké je poznat, neboť mnohé jsou sepsány obratně a šikovně. Nemohu ti poradit nic jiného, než abys pečlivě vážil a soudil, co je správné.

Ale takový soud je velmi obtížný a nesnadný. Mnozí lidé duchovního stavu říkají, že existují tajemství nepoznatelná, jejichž odkrývání je svatokrádeží, činem nelíbícím se Bohu. Z toho důvodu zatracují i mnohé knihy, které nemohou pochopit pro jejich převelikou učenost. Nebo třeba proto, že odporují jejich představě o stavu věcí. Aniž by se hlouběji zamysleli, odsoudí spis, v němž je napsáno něco, co nechápou. To se týká spisů vědeckých; třeba i těch, které tvrdí, že Bůh není.“

„Ale Svatosti – to jsou přece skutečně zlé knihy!“

„Nevěř tomu, bratře. Já ty knihy četl a poznal jsem, že jejich pisatelé nebojují s Bohem, ale s představou o Bohu, kterou jim vnucují druzí. Bůh je příliš rozmanitý a nepoznatelný, než abychom mohli jeho jsoucnost odsoudit jedinou prostou větou. Bohužel se na jeho existenci nanesla příliš velká dávka lží a nesmyslů, než abychom je mohli jasně prohlédnout.“

„Bůh si nepřeje, abychom ho poznali?“

„To říkají někteří kazatelé. Naprostá pitomost. Ta myšlenka je hloupá a scestná jako ti, kteří ji hlásají. Jak by si mohl Bůh, který je dobrotivý a laskavý, přát hloupost a temnotu v myslích lidí, které stvořil? Naopak si přeje, abychom byli co nejdokonalejší, abychom se mu přiblížili. Pokud ještě někdo pochybuje, nechť uvažuje se mnou:

Bůh je bytost nadlidská, moudrá a spravedlivá, dokonalejší než všichni ostatní. Absolutně dokonalý. Jelikož jeho mysl je extraktem dobra, stvořil svět a na něm život. Ten život vyšel z jeho dlaně, vytvořil se jako částečka živé hmoty menší než zrnko písku; jako jednotlivá buňka. Vyvíjel se stamilióny let od živočichů nižších po vyšší; až se zakončil příchodem rozumných tvorů, zvláště lidí. Bůh celou tu dobu pracoval na vývoji lidstva, udílel živé hmotě impulsy k rozvoji a sledoval její cestu.

Ale po celou dobu byl sám – jediný rozumný tvor v dosažitelném vesmíru, jediný myslící, jediná bytost na světě! Umíš si to představit, Angelo? Bytost, bloudící nekonečností vesmíru, bušící hlavou do jeho stěn a řvoucí do nekonečna svoje pochybnosti, váhání, otázky, prosby! Celé ty stamilióny let touží, aby se objevila v jeho blízkosti moudrá bytost, někdo, kdo by s ním promluvil, kdo by na jeho hlas odpověděl svým hlasem. Bůh je starý a touží slyšet hlas člověka! Touží po tom, aby se mu lidé přiblížili; možná i aby pokračovali v jeho díle a vzali do ruky nástroj, na který je jeho ruka již slabá...“

Čím víc se v Denisově hlase projevoval pathos a vznešené emoce, tím byl Angelo nervóznější. I jeho žena Marie se snažila utajit, co jí vadí.

„No ale... tak jo, lidstvo už existuje. Co dál?“

„Ano, lidstvo existuje, avšak nedokáže ještě pochopit myšlenky, kterými se zaobírá nejvyšší Prozřetelnost. Pochop to takhle, Angelo: stejně jako ty nechápeš myšlenky mravenců, kteří se ti hemží u nohou, a oni nechápou tvoje, Bůh pozoruje lidstvo a čeká na chvíli, kdy lidé prohlédnou a vyjdou mu vstříc. Těší se na tu chvíli a je připraven pomoci, kdykoliv to bude třeba, abychom nezbloudili na Cestě. Ale i my musíme spolupracovat, neboť Bůh sám nestačí na všechno. Je už starý a vykonal toho příliš mnoho...“

„Jak se k němu přiblížit, Mistře? Co máme dělat?“

„Hledám Cestu celý život, Angelo. A přede mnou můj otec a děd a všichni, kdo se kdy zrodili. Náš řád hledá Cestu už dlouhá staletí; nalezl některé stezky a možná kráčí po té správné. Ale jejího konce nedohlédneme.“

„Kdo tedy?“

„Možná tvoje děti. Zatím nám Bůh odhalil tajemství, která jsme schopni poznat. Ale Cesta byla přerušena nepřítelem, a mnozí naši obráceni zpět, či zaslepeni, aby bloudili v kruhu a nenacházeli správný směr. Bude zapotřebí znovu nalézt počátek stopy a prosadit, abychom po ní směli jít.“

Angelo si přitiskl pěsti ke spánkům. „Svatosti, nehleď na mne, jako bych porážku zavinil já! Nemohu za to, že jsem padl poraněn a že nepřítel mohl obsadit místo, které jsme hájili. Bojoval jsem statečně a dokud jsem nebyl zraněn, nikdo kolem mne neprošel!“

„Nevyčítám ti. Stejně tak bys mohl vyčítat ty mně; já nebojoval vůbec, byl jsem mimo Armin a bavil se cestou po ostrovech, zatímco tady tekla krev. Byl jsem...“

V té chvíli Denis zaregistroval, že Marie ví o smyslu jeho cesty. Že zná vůbec mnohem víc, než říká. Ale je to hodná, tichá žena, a...

Taky Angelo něco tají. Něco, zač se stydí a co nechce komthurovi raději přiznat, aby se nehněval. Není to zločin ani velká ničemnost, ale...

„Čím se tady vlastně živíš, Angelo?“

Samozřejmě, lovem zvěře a pěstováním zeleniny na políčku za farmou. Ale to nepřináší peníze; kdežto...

Vtom se Denis začal smát. Co smát, chechtat; když na něj překvapeně pohlédli, hlesl: „To klidně řekni! Ukaž mi to!“

Angelo se zatvářil zuřivě. Nebylo nutno mu vykládat, jak to Denis ví, byl v kontaktu s Atanorem, jistě i čarodějkami. Zaťal bezmocně pěsti...

„Ale to je skvělá finta! Vážně, ukaž mi, jak to vypadá!“

Angelo kývl na jednoho ze starších kluků. Ten přiběhl ke skříni, chvilku v ní hrabal a potom přinesl několik listů papíru. No, listů... spíš cárů, špinavých a popsaných nerozluštitelnou hatmatilkou. Něco evropským písmem, něco arminským tibrem, taky různými druhy písma cizího...

„Kolik ti za to dávají?“

„Většinu shrábne překupník. Je to hajzl.“ zabručel Angelo.

„Ale něco to přece jen vynáší, ne?“

„Je to jediný způsob, jak získat peníze.“ řekla Marie.

„Souhlasím. Jen to vysvětlím kamarádům: Tak náš přítel jezdí čas od času do města, do Iron-city. Nakupuje tam potřebné věci a při té příležitosti prodá překupníkovi pár starých tisků z Atanoru. Kupují je bohatí turisté, dokonce i vědci, kteří v nich hledají záznamy hluboké moudrosti čarodějek. Jenže to nejsou staré zápisy, nýbrž vyrábí je tady paní Marie, která bývala na Atanoru kopistkou starých rukopisů. Potom se patřičně potrhají, zašpiní, třeba na nějaký čas zakopou do země, aby získaly patinu. A ještě...“ Denis se začal opět smát a hledal v textu něco, co ho tak bavilo.

„No a co? Ubližujem tím někomu?“

„Ani zdaleka. Jenom mě baví, že ty jako křesťanský fundamentalista rozšiřuješ učení značně vzdálená od biblického pojetí...“

Angelo zamručel pod vousy. Denis už znal odpověď: vědci vyhledávali zejména texty, které byly něčím překvapující; klidně mohly být nesrozumitelné, napsané třeba jazykem a písmem, které se dalo těžko rozluštit.

„Za normální papíry by nám nikdo nic nedal!“ řekla Marie.

„Fajn. Za tohle máte u mě velký plus.“

„Ty s tím snad souhlasíš?“

„No zdali! Uvést protivníka do zmatku je činnost záslužná a správná, to nevíš? Atanor padl; čím víc se bude žvanit o jeho moudrosti, tím snazší pro mne bude obnovit císařství. Jejich představy klidně mohou být zmatené, to se vyřeší. Hlavní je, aby byly... šokující. Překvapivé.“

Manželé se dívali jeden na druhého. Značně překvapeně.

„Prosím, věřte mi: jsme na stejné straně! Přežili jste, jste tady a máte spoustu dětí. To všechno je dobré. Musíte je živit, tak dělejte, co umíte. Pomůžeme vám, ale hned to nebude, máme asi taky jiné starosti. Takže můžeme začít mluvit pravdu a rozumně. Co říkáte?“

„Asi jo. Jenže... ty seš čaroděj...“

„A ty máš vůči wézetkám řadu námitek. Opírajících se o důvěrnou znalost; zkus povídat, co ti udělaly!“

Angelo se podíval na ženu, pak na děti; ty samozřejmě špicovaly uši, měly naději, že se něco zajímavého dozvědí. Ale začal mluvit:

„My vojáci jsme bojovali. Teda – já byl odjakživa lovec, do armády jsem vstoupil, až když přišli nepřátelé. Bojoval jsem pod Dunbarem, Lasquierem, dokonce v Assarkhanově leopardím pluku. Kdyby každej bojoval jako já, tak jsme ty parchanty museli porazit!

Ale co dělaly vznešený čarodějky? Ulejvaly se! Flákaly se, začaly pořádně bojovat, až když jim vojáci obklíčili Atanor! A to ještě...“ mávl rukou, „Pověz mi: každej rok odcházely na Atanor desítky děvčat. Všechny se pořád školily; některý dejme tomu odešly, že jim to nesedělo. Některý měly odlišnou specializaci, jako Marie. Ale kde jsou sakra všecky ostatní? Kam se ztratily? Odešly snad do cizích světů?“

„Nevím. Řeknu ti pravdu, nestaral jsem se o to. Měl jsem dost svých starostí a personální práce nebyla moje záležitost...“

„Například: kam se ztratila WZ Katriona?“

Denis vyhledal v paměti příslušné údaje: „Vysoká, obvykle černovlasá; zabývala se časoprostorovými dilatacemi? A nymfomanka k pohledání!“

„Vidím, že ji znáš. Byla moje... byl jsem její oblíbený sexuální partner. Ráda mě navštěvovala, trávila u mě dovolenou. Obvykle se zdržela tak dlouho, dokud jsem byl schopen ji uspokojovat. Byl jsem lovec a ona se s chutí cpala masem, to na Skále neměly. Považovala mě za stejné zvíře jako ty, co jsem lovil. Jistě, byl jsem proti ní hluboko dole, ale...“

„Vadilo ti to od začátku, nebo až později?“

„Dospívajícímu klukovi nevadí, když ho svádí nevšedně krásná žena. Navíc chytrá a významná. Taky se samozřejmě pokoušela mi vysvětlit, jak se v čase a prostoru vytvářejí bubliny a spirály a všelijaký brány, že se dají najít, procházet jimi nebo aspoň nakouknout. Byl jsem příliš hloupej, než abych to dokázal pochopit. Nikdy jsem se nenaučil ani telepatii, jak jsi asi poznal. Dokonce ani nepoznám, že mi někdo prolejzá hlavu...“

„Nevadí...“

„Vadí, a moc. No tak jsem teda zvíře! Jak říkám, v deseti se mnou začala dělat testy, ve dvanácti mě svedla a v patnácti jsem už fungoval jako nabíječ pro všecky, který přišly. Byl jsem na to pyšnej! Až později...“

„Ses do ní zamiloval.“

„Vlastnický pud; ohavnost, co? Nikdo nemá právo mít čarodějku jenom pro sebe. Když zjistila, jak mi to vadí, začala se pokaždé chlubit, kde byla, s kým si jak užívala. Hrozně mě tím štvala. A nakonec zmizela. Bojím se, že už je mrtvá. Konečně jednou někde narazila!“

„Ale tys jí to nepřál!“

„Dělala si z toho legraci. Byla bojovnice, často jsme spolu trénovali. I s jinými, samozřejmě; nevynechala žádnou příležitost, aby byla v kondici. Nevím, co bych o ní ještě řekl. Její způsoby mě okouzlovaly i ničily.“

Denis věnoval pozornost Marii. Seděla a mlčela; věděla to.

„Marie byla její studentka. Kat ji s sebou občas brala, když bylo potřeba někde něco opsat a originál nesměl ze střeženýho prostoru. Marie taky není moc WZ; jedna z těch, co neměly talent na práci s energiema. Nějakou dobu taky učila malý děti číst a psát...“

Marie udělala znechucený obličej. „Učila? Krotila jsem je jako šelmy! Co šelmy, ty se aspoň chtějí něco naučit! Ale děti ani náhodou; než by četly, radši si nechaly pouštět varianty podle svých zájmů. Zbytečná práce!“

„Už začínám chápat váš postoj ke knihám.“

„Správně. Vyráběla jsem oficiální kopie i pracovní. Všechno se někam uložilo, dokonce rozposílalo po celým vesmíru. Ale četl je vůbec někdo? Dělala jsem úplně zbytečnou práci, nebo...“

„Promiň. Měl jsem často v rukou všelijaké papíry, ale nikdy mi nenapadlo zjišťovat, kde se berou a kdo je vyrábí. Používal jsem je...“

„Ty! A co ostatní WZ?“

„No... méně, řekl bych. Často za mnou kamarádky přišly a nechaly si předat informace i s hodnocením. Bylo to rychlé a příjemné...“

„Za mnou chodili zase kluci. Nezastírám. Jenže...“

„Klidně to řekni!“ zvýšil hlas Angelo, „Používaly tě jako živý zápisník! Když někdo chtěl, vytáhl ti všechno z hlavy, poděkoval a šel! Jistě, možná to bylo příjemné! Ale jako člověka ji nikdo nevnímal!“

„Tak jste se dali dohromady?“

„Jednou přijde čas, aby člověk přestal žít ze dne na den. Vzali jsme se. Dokonce jsme měli křesťanskou svatbu, v katedrále v Indiopolisu.“

„A narodily se vám děti.“

Angelo zhluboka vzdychl. „No jo. Asi ti došlo, že všechny nemůžou být naše. Na některých je to i hodně vidět...“ kývl na malého černouška, ten byl ve tmě téměř neviditelný, nebýt zubů a bělma očí. „Jenom tři se nám přímo narodily. Ty ostatní nám Bůh seslal, abychom se o ně postarali.“

Tentokrát vydechl Denis. Obdivem.

„No a co? Někdo se o ně postarat musel!“

„Pochlub se, jak jsi k nim přišel!“

„V Ironu jsou zajatecké tábory. Teda... převýchovné ústavy a tak. Kluci tam byli... konečně, můžeš se jich zeptat, jak se jim to líbilo.“

To se týkalo těch nejstarších; už chvíli se chystaly zúčastnit rozhovoru.

„Já jsem Sam,“ řekl ten největší a pomáhal si při vyprávění rukama, „Ono to začíná... takový ty kecy. Školní, pořád dokola. Nic není tak malé, aby to nemohlo být zabito. Udeř první, jinak tě soupeř zabije. Tak vůbec. Nebyl jsem blbej ani pomalej, možná trochu, no. Průměr. No, slabší průměr. Takže jsem se do ničeho nehrnul, to dá rozum. Ani do boje. A byl jsem malej.“

Denis řekl: „Jo, chápu.“

Sam si oddechl, jako by měl za sebou těžkou zkoušku. Slova se ujal jenom o něco mladší Jean; skoro neustále se usmíval a když promluvil, zněl jeho hlas ironicky, jako by vyprávěl nějaké dobré vtipy:

„Nejdřív byl zajateckej tábor. Nahnali nás za dráty a drželi tam. Větším dílem o hladu, než jsme si zvykli jíst... co nám dávali. Donutili nás nosit oblečení... takové hadry, páchnoucí a nepříjemný na dotek. Pořád nás stěhovali sem a tam. Neřekli nám ani proč.

Potom přišla jedna ženská od armády, specialistka na převýchovu dětí. To se pozná podle nášivek na uniformách. Oznámila nám, že jako děti budeme muset chodit do školy. Oddělili nás od dospělých a odvezli někam do úplně nových baráků. Všecko tam smrdělo od jejich desinfekce. Tam oddělili kluky od holek a bílý od barevných. S tím měli dost potíže, většina nás měla běžnou hnědou barvu; až když nám ostříhali vlasy, tak přišli na to, jakej kdo je. Nechápali jsme, podle jakýho klíče nás oddělujou, a nikdo nám nic nevysvětlil. Malý děti plakaly. My starý jsme... zkoušeli jsme je chránit. Obvykle zbytečně, ale pár ran jsme schytali za ně.

Pak si pamatuju spoustu papírů. O všem vedli záznamy, pořád vyplňovali nějaký tiskopisy. Vyfotili nás a vydali nám průkazky, na ty jsme fasovali jídlo. Potom nám vydali uniformy, hnědý tepláky s červeným pruhem klukům, s modrým holkám. Tvrdili, že slušný člověk se nikdy a za žádných okolností nesmí svlíknout; i když jsme šli do sprchy, museli jsme se svlíkat uvnitř, a hned se převléct do čistého. Já jsem od moře, městem protéká řeka, věčně jsme se někde ráchali a nikdo nepřemýšlel, co má na sobě. Teda, většinou se nikdo neoblíkal; když měl někdo nějakej textil, byl to hned důvod hodit ho do vody, pokud možno špinavý. Oni nosí na koupání zásadně takový krátký kalhoty, holky dokonce přes prsa takový... no, ty to asi znáš.

V ubytovně se spalo po desíti. Každou chvíli nás stříhali, to aby se nám ve vlasech nedržely vši. Ale neostříhali nás nikdy úplně, to se prý taky nesluší. Krátký praktický účes tomu říkají. Často nám opakovali, že úprava vlasů není v žádném vztahu k náboženství. Stříhání je hygiena, ne rituál. Při každým povinným stříhání jsme to museli sborem opakovat.

Šest dní v týdnu jsme museli chodit do školy, akorát v sobotu byly jenom čtyři hodiny. Rozdělili nás podle věku, ne podle schopností. Barevný od nás vůbec oddělili a zařadili do jiných tříd; učí je jenom základní věci, protože k práci nebudou potřebovat zbytečně moc číst a počítat. Ve třídě bylo třicet dětí, většinou tak dvacet domorodců a deset bílých. Ti nám měli být příkladem; taky byli pěkně nafoukaný. A ne že by něco uměli, spíš s tím měli potíže. Já umím od nepaměti číst a psát arminsky, anglicky, francouzsky, německy, čínsky... prostě, co nás naučili ve skupinách. Namátkový systém; počítalo se, že se to časem doučíme. Já taky nebyl žádná hvězda, na Atanor to nebylo...“

Denis se pousmál koutkem úst. Jean zkřivil ústa.

„No jo, jsem holka. Ale to jsi asi poznal, ne? Moc vědomostí nemám, ale rozdíl aury se pozná. A brzo už to na mně začne být vidět.“

„Já proti holkám nic nemám!“

„Aspoň někdo! Proč je u bílých holka míň než kluk? Proč musí poslouchat, držet hubu a krok a nepřitahovat pozornost? Proč je ze všeho, když se holka ozve, hned průšvih? Naši učitelé po nás nechtěli žádný vědomosti, akorát abysme seděli rovně, mlčeli a nevyrušovali. Já mám úctu k dospělým, to jo, ale k učiteli, kterej přijde už ráno do třídy ožralej jako dobytek? Sotva stál na nohách a jenom plácal, jak mu máme bejt vděčný, že nám divochům přináší vyšší kulturu!“

„A tak jste utekli.“

„Jasně, co jinýho? V oknech jsme měli mříže, ale byly zasazený nevalně, daly se vyviklat. Slezli jsme po zdi, já uměla po skalinách už jako malá. Taky nás hlídali psi, ale ty umím ovládat. Přeplavali jsme řeku a utekli do džungle – no a tam nás našel taťka.“ kývla na Angela.

„Našel,“ přikývl, „Hladový, špinavý, potlučený. Hlavně vyděšený. Odvedl jsem je sem; pak jsem odtamtud dostal ještě pár dalších. Postupem času je přestávají hlídat, občas je pouštějí dokonce do města. Dá se jim nenápadně naznačit, aby někde počkali...“

„Takže jich časem ještě přibude?“

„Rozhodně ne!“ řekl Angelo opatrně.

„No...“ Jeane se usmála na Sama, „Časem – kdo ví?“

„Přestaňte zlobit; stejně máte dávno spát!“ upozornil Angelo.

Dětem se to nelíbilo, radši by poslouchali řeči dospělých. Ale malým se už klížila víčka; nejmenší holčička dokonce začala brečet, zvlášť když došlápla na levou nožičku.

„Pořád tě to bolí, Annie? Ukaž!“

Natáhla nožičku. Měla ji ovázanou kusem plátna a na ránu bylo přiloženo hojivé listí; když je odmotali, byla noha zarudlá a oteklá.

„Asi šlápla na nějaký trn nebo něco jedovatého! Nevíme, co s ní...“

Denis nohu pozorně ohmatal. „Je tam zánět. Zatím to není vážné, ale kdyby se to zanedbalo, mohla by dostat otravu krve! Asi bych měl...“

„Ty umíš Živý Oheň!“ rozzářily se Jeane oči.

„A tobě by se to líbilo?“

„Konečně se zas jednou očistit plamenem! Menší děti to vůbec neznají!“

Denis pohlédl na Angela, potom na Marii. Zasněně se usmívala.

„Uděláme to venku, tam na to bude dost místa.“ rozhodl.

Děti se svlékly tak rychle, jak jen stihly. Ty menší opravdu nevěděly, co mají čekat, ale slyšely, že je to fantastický zážitek.

Ted a Donald už viděli práci s Ohněm u Bonigy; tentokrát ale nemuseli dávat pozor na tlupu nepřátelsky naladěných honáků. Denis se choval uvolněně; vytvořil Oheň jediným impulsem na kupě písku, kterou spekl do hladké lesklé plochy. Všichni spokojeně přihlíželi.

„Můžu první?“ zeptala se Jeane.

„No prosím, princezno!“ uklonil se se vznešenou dvorností.

Vychutnala si, když ji plamen celou zahalil a spálil vše, co na ní nebylo živé. Marie jí podala malou Annie a Jeane pozorně dohlížela, aby jí pořádně vyčistil bolavou nožičku. Holčička samozřejmě řvala, první dotyk Ohně není zrovna příjemný, ale uklidnila se, když ji přestalo bolet poranění. Jeane pak uvolnila místo Samovi, ale předběhly ho dvě menší děti, protože na rozdíl od nich se nechtěl prát.

„Sam je holt starej dobrák,“ smála se, „Ani pořádnou ránu nedokáže dát!“

„Někdy je to lepší.“ souhlasil Denis.

Pozorně si ji prohlížel. Postřehla jeho zájem a znejistěla. Vycítil, jaké vzrušení v Ohni prožívala; dobře věděl, s jakou rozkoší se dívky jako ona nechaly omývat plamenem, a představovaly si objetí vášnivého milence. Ještě neměla v plánu se oddat nějakému muži; ale kdo ví, co se děje v hlavě dospívající holky? Zvlášť když je koupání v Ohni tak příjemné...

„Mohl jsem ti ochránit vlasy.“ navrhl.

„Ani náhodou! Víš, co je to za slast, být takhle krásně očištěná? Celé mé tělo je hladké a kůže jemná...“ přejela si dlaní po těle, pak se zarazila a rychle přešla na hlavu. Snad si nikdo nevšiml...?

„To je skvělý!“ jásaly děti, „Uděláš nám to ještě někdy?“

„Nevím, kdy se sem zase dostanu. A jestli vůbec...“

Taky Angelo si dceru pozorně prohlížel; znepokojeně.

„Brzo už bude příliš velká, abych ji vydával za kluka! Za starých časů by už začala otravovat, že se chce vdávat!“

„A ty bys mě seřezal!“ navrhla a zablýskala očima.

„To bych radši moc nezdůrazňovala!“ varovala Marie.

„Dospívající holky se mají často mlátit, aby nebyly rozmazlený!“ pronesla káravě; něco co si pamatovala z dávných dob. Menší děti už nechápaly, o čem mluví. Jak by asi reagovala, kdyby skutečně dostala výprask?

Děti už byly všechny dokonale očištěné a moc se jim to líbilo; ohmatávaly si zvláště hlavičky a posmívaly se jedno druhému. Cítily se jako hrdinové. A pokukovaly po rodičích, co budou dělat oni.

Marie už podávala manželovi nůžky. „Ustřihni mi copy!“

Vykonal to; pak vstoupila do plamene a s chutí se nechala očistit. Jeane se zájmem pozorovala, jak matce hoří na těle srst i odumřelá kůže. Když pak vystoupila, dívka jenom vzdychla: „Stejně jsi krásná!“

Marie ji přivinula a dala jí pusu na plešatou hlavu.

„Za starých časů si holky pečlivě pěstovaly vlasy. O svatbě je spletly do copů; jeden potom darovaly svému manželovi a druhým ozdobily osobní oltář. Je mi líto, že ty to udělat nemůžeš...“

„Já to slyšela jinak!“ ušklíbla se Jeane, „Něco o spoustě malých copánků...“

„Ty si vážně koleduješ o výprask!“ smála se Marie.

Dívka jí ovinula ruce kolem šíje. „Jednou se vdám, docela jistě! Ale jen za muže, který bude stát za to, abych se s ním mohla chlubit! Kdyby mě dostal nějaký přistěhovalecký mizera, zabiju ho!“

Angelo už to nevydržel: „Hlavu!“ A plesk!

Jeane vykřikla nadšením. Pohlavek přes holou hlavu se jí líbil.

„Tak tati, kde to vázne? Teď chci vidět tebe!“

Nejen ona, i ostatní děti přihlížely se zájmem. Angelo byl nejen vlasatý a fousatý, ale po celém těle chlupatý jako medvěd; Oheň se jeho očišťování musel věnovat o chvíli déle a důkladněji než ostatním. Když vystoupil, bylo vidět jeho mohutné svaly, pevné jako houžve.

A ještě jedné věci si všimli všichni, kdo věděli, co to znamená: Oheň mu dodal energii i k lásce. Samozřejmě se dokázal ovládat, ale...

Velké oči nejstarší dcery byly chápavé a pozorné. Věděla to.

Angelo řekl: „Mistře! Dokázal bys moje děti nějak pohlídat, aby nás dnes v noci nerušily? Třeba uspat posilujícím spánkem?“

„To není fér!“ namítla Jean přiškrceným hlasem.

„Není!“ řekl Angelo rázně, „Ano, jsi velká holka a za starých časů bychom tě přibrali do hry. Jenomže časy se změnily, proto dneska půjdeš poslušně spát a nebudeš odmlouvat. A pěkně si počkáš, až budeš ještě větší!“

„Ale to není fér! Kde mám tady najít pořádnýho kluka?“

Byla v bezprostředním nebezpečí, že tentokrát dostane opravdu pár facek. Přesto se Angelo ještě pořád ovládal.

„Právě proto jsou všechny moje děti synové! A zůstanou jimi, dokud bude svět příliš nebezpečný, aby na něm mohly žít dívky! Rozumíš? Přijal jsem tě do svého domu a budu tě chránit před každým nebezpečím. I před tebou samotnou; je mi líto, ale musí to tak být!“

V zoufalství obrátila oči k Denisovi. Ten sice vnímal její pocity, ale nepomohl. Pouze k ní tiše promluvil:

„Není to tak, jak si myslíš. To jenom Oheň v tobě vzbudil neobvyklé pocity; když zůstaneš klidná, brzy to zase přejde!“

„Ale já nechci, aby to přešlo!“ vzpouzela se. Pak rychle změnila tón: „Je pravda, že dřív si holky cpaly do těla různé dobře hořlavé předměty, aby je Oheň očistil i zevnitř?“

„No... někdy, jako legraci. Ale nebylo to potřeba, jde to i jinak. Dokážu Oheň uzpůsobit tak, abys ho mohla dýchat, dokonce pít. V prvním případě ti projde plícemi, v druhém zažívacím traktem a vyjde spodem ven...“

Naslouchala a chápala. Měla přirozené nadání; kdyby měl čas, věnoval by se jí a možná po letech z ní vychoval čarodějku! Ale ten čas teď nemá. A nemůže ji jen tak bez dovolení sebrat jejím rodičům.

„Jdi spát!“ nařídil rázně.

„Půjdu. Ale nech mě ještě jednou vykoupat!“

Chvíli spolu mlčky zápasili. Potom Denis ustoupil; řekl:

„Ukážu ti, jak se používá Energie. Ale bude to bolet, nebojíš se?“

„Ani náhodou!“ usmála se kurážně.

Byla to taková bolest, že začala sténat a svíjet se v křečích. Její tělo namodrale jiskřilo; nakonec klesla na kolena a křivila obličej. Trvalo to několik vteřin, pak ji uvolnil a ona se mohla vzpamatovat.

„A teď se můžeš vykoupat.“ usmál se.

„Jednou mě tyhle věci naučíš!“ pohrozila.

Angelo jen přihlížel. Kdyby byly ty dávné časy, Denis by s o ničem nediskutoval, prostě by ji odvedl s sebou; rodiče by byli spokojení, neboť když to dobře půjde, dcera se vrátí za nějaký čas jako hotová čarodějka. Všechno by bylo jiné. Ale dnes je zbytečné o tom diskutovat.

„Jednou přijde čas, a všechno se vrátí,“ řekl Angelo, „Víš, komthure, já jsem ve válce nebyl žádný velký hrdina. Nevykonal jsem žádné významné činy. Tak aspoň teď dělám, co je potřeba.“

„Vychovat deset cizích dětí, to je hodně významný čin!“

„Jakých cizích? Jsou naše! Děti nemůžou žít samy, někdo se o ně musí postarat. No a když přišly zrovna ke mně... A vůbec, není to tak nezištné, jak bys myslel. Třináct dětí znamená třináct párů rukou, které budou pracovat na mojí farmě, až budu starý!“

„Myslím, že ty hned tak starý nebudeš. To se spíš obávám, že tvoje děti odejdou a zas se vrátí a budou ti sem vodit vnoučata, a ty budeš pořád ještě chlap v plné síle!“

Angelo se zasmál. „Uvidíme, co bude dál. Zatím mám třináct synů; vychovám je, aby byli čestní a spravedliví. A až přijde čas, budeme bojovat za svobodu své země. Pamatuj si, komthure: až budeš pod svůj prapor svolávat bojovníky, kteří mají čest a svědomí, nezapomeň, že tady na osamělé farmě máš svoje vojáky...“

„Nezapomenu, Angelo. Budu počítat s lidmi, jako jsi ty. A tvých třináct synů.“

Errata:

30.05.2021 11:41