Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Asi ve dvou třetinách arminské země protínala tuto zemi posvěcenou krví tolika statečných bojovníků hranice, dělící ji na úrodnou a průmyslovou část, zabranou vojáky, a na nehostinné hory, bažiny a džungli, vyhrazenou pravým pánům této říše. Ta hranice bolela vlastenecky cítící Arminy jako otevřená rána; a mnozí ji proklínali ve svých modlitbách.

Hranici střežil řetěz vojenských pevnůstek, jež byly postaveny po válce; některé byly lepší, jiné horší, dle schopností a možností velitelů. Na místech frekventovaných byla hranice opatřena ostnatými dráty, které hlídali ozbrojení vojáci, ale dál v džungli, kde se málokdy objevil člověk, probíhala hranice vytýčená jen patníky, a po cestě, která ji sledovala, projížděla jen několikrát za den vojenská hlídka.

Na obou stranách hranice žili lidé. Na vládní straně většinou osadníci a Armini, srovnavší svůj život s předepsaným vzorem; na druhé straně divocí lovci, kteří jen málokdy přicházeli do osídlených krajů. Ti na vládní straně byli občané řádní, měli v pořádku doklady, chodili mravně ustrojení i ostříhaní a poslouchali vrchnost, reprezentovanou úřady a armádou. Nebyly s nimi proto zásadní potíže a měli jakési relativní právo na to, aby žili a dýchali právem a zákonem zajištěnou dávku vzduchu.

Lidé z jižní strany byli zcela odlišní. Neuvyklí poslušnosti, chovali se vzpurně a snažili se řídit vlastním názorem, aniž jim přišlo na mysl, jak je pochybený a zcestný. Přicházeli sice do měst jen zřídka, ale většinou způsobili nepříjemnosti, proto je lidé neviděli rádi. Přicházeli s kožešinami nebo různými polnohospodářskými výrobky, aby je prodali a nakoupili si věci, které si nedokázali vyrobit sami; jako za starých časů sedláci kupovali jen cukr, sůl a petrolej. Nechápali ovšem, že za léta nové vlády značně stouply ceny a domnívali se, že je obchodníci okrádají; což byla sice pravda, ale Armini směli jen poslouchat a dávat, kolik se jim řeklo, nikoliv diskutovat o ceně. A když došlo ke sporu, byli náchylní tasit zbraně a vyřídit si nesrovnalosti v ceně břitkou ocelí.

Zbraně byly samozřejmě domorodcům zakázány, pod trestem vězení či dokonce smrti. Samozřejmě to Armini odmítli vzít na vědomí a mnozí na to doplatili životem. Lidé nebyli zlí; záleželo do značné míry na tom, jaký byl provinilec a co všechno se zbraní provedl. Pokud ho chytili jen tak a na požádání svoji pušku vydal, byla mu pouze zabavena a byl s patřičným poučením propuštěn. Ale nemravové, kteří měli chuť se proti exekuci bránit nebo někoho poranili, byli postaveni před soud a pověšeni.

Nepříjemnou chybou také bylo, že Armini nedokázali pochopit, že s nimi smějí obchodovat pouze určití lidé a troufale chtěli nakupovat v obchodech, kde nakupovali bílí. Totiž, byl zřízen Úřad Pro Převýchovu Domorodců, který posílal do pohraničí zplnomocněnce, a ti dodávali výrobky zvláště vhodné pro Arminy. Byly o něco levnější než podobné předměty pro bílé a měly tu zvláštnost, že by je osadník nekoupil, pokud by nebyl stižen šílenstvím; byly totiž tak nekvalitní, že po několika měsících používání nebyly k ničemu. Sekery, které se sekáním do dřeva otupily a vytvořily se na nich zuby, lopaty, které se lámaly v objímce pro násadu, motyky, které se ohnuly při nárazu na kámen – a nože, jejichž špička se ulomila při sebemenším tlaku. To byly výdobytky civilizace, které zplnomocněnci dodávali domorodcům ke zvelebení jejich hospodářství.

Armini se tu a tam pokoušeli dovolat spravedlnosti, psali do novin Radikálně socialistické strany, apelovali v parlamentě přes poslance RASAC. Ale Monty Draggon měl přesnější informace od svých přátel, vyrábějících ty skvělé nástroje, a věděl svoje. Udělal sice namátkovou kontrolu výrobků, posílaných na jih k obchodu s Arminy, ale při vyzkoušení zjistil, že jsou vesměs nejvyšší kvality a není důvodu ke stížnostem. Protože včas svůj úmysl oznámil, není těžké uvěřit, že při kontrole nic závadného nenašel a musel dát výrobcům za pravdu.

Tak si tedy domorodci žili šťastně a spokojeně a pozvolna se učili chovat slušně při styku s bělochy. Rázné a tvrdé soudy jim vysvětlily základní pojmy chování a když viděli tu a tam obsazenou šibenici, pochopili velmi rychle a počali se městům co nejvíc vyhýbat.

Jedním z pohraničních měst bylo End City – Město Konec, které se skutečně nacházelo až na hranicích. Pohraniční pevnost, sestávající z dřevěných baráků obehnaných betonovou zdí, byla odtud tři kilometry na jih u brodu přes řeku, na níž leželo i město. Nutno přiznat, že mu byl dán přiléhavý název, neboť skutečně tvořilo konec civilizace a Arminy dobře znalo z vlastní zkušenosti. Obsahovalo asi patnáct domů, v což se počítala i radnice, vězení, škola a kostel; většina domů byly příležitostné nebo i stálé krčmy. V čele města stál starosta, jeho prvním pomocníkem byl šerif, který měl za povinnost hájit hlavně zájmy řádných a bohatých občanů proti chudým a zpustlým darebákům. Je však nutno říci, že nevykonával svoji funkci nijak zvlášť nekompromisně; byl si vědom, že v tomto kraji se vyplatí tu a tam zavřít oči, pokud porušení zákona nepostihuje zrovna jeho osobu. Kdo občas oči nezavřel, obvykle nežil dlouho. A šerif si přál zestárnout v klidu a pokoji.

Trojice jezdců, kteří dorazili do města jednoho parného odpoledne, šerifa nijak zvlášť nezaujala, i když si jich pochopitelně z moci úřední povšiml. Zvláště ten nejvyšší, šlachovitý chlap se světlým strništěm na bradě a pozornýma modrýma očima, se mu na první pohled nějak nelíbil; leč život šerifa naučil nedávat nechuť najevo na první pohled. Nebyl ověšen zbraněmi jako jeho společníci, měl pouze jediný revolver; ti druzí dva ovšem dva kolty a ještě pušku u sedla, jak se sluší v těchto nebezpečných krajích. Šerif se pouze ubezpečil, že nejsou domorodci; to se dalo poznat podle oblečení, taky podle chování. Potom si zjistil, do kterého hotelu zajeli, a pustil je z hlavy.

Trojice jezdců zajela dozadu na dvůr, tam sesedla s koní a houpavým krokem se vydala do nálevny. Teď odpoledne se tam kromě několika notorických ochmelků moc lidí nenacházelo; barman obhlédl hosty znaleckým pohledem a usoudil, že si na nich mnoho nevezme; nalil jim tedy whisky s vodou. Hosté se zastavili u pultu a popíjeli.

„Tak co, na jih, na jih?“ tázal se barman.

„No... to se uvidí.“ zavrčel ten nejvyšší skrze zuby.

„Teď to jde. Je tam klid, dostali pořádně za vyučenou,“ pochechtával se barman, „Za zlatem, za zlatem?“

„Ono je tady někde zlato?“ zeptal se honák s knírkem.

„No... v řece v džungli tu a tam. Nahoře v kopcích ho musí být fůra; občas někdo něco najde i na naší straně, v potoce...“

„Hodně?“ zeptal se honák s brýlemi.

„Dřív ho bylo víc, ale prospektoři už to všecko přebrali. To bylo v prvních letech, když se sem hrnuli propuštění vojáci a všelijaká verbež. Prošli krajem, vybrali co se dalo a buď utekli – nebo tam zůstali. Myslím tvrdý a studený.“

„Jsou tam... divoši?“ zeptal se ten vysoký.

„No... v džungli. Ale tady okolo hranic ani tolik ne. Už jim zašla chuť přepadat poctivý lidi a okrádat je.“

„Kradli hodně?“

„No to se rozumí! Když vláda vydala povolení prospektorům, aby se vydali na jejich území hledat zlato a všelijaké takové věci, rozzlobili se a často přepadali zlatokopy a zabíjeli je. Vojáci udělali několik nájezdů a vypálili pár vesnic v lese. Potom si dali říct a už neútočili.“

„A zůstali vůbec nějací?“ zeptal se brýlatý.

„No – a kdyby ne, co na tom? Je jich škoda?“

„O to nejde,“ řekl velitel, „Hlavní je, abysme s nima neměli žádný potíže. Kdo vlastně žije na druhý straně hranic? Kromě divochů, myslím.“

„Jo, myslíte z lidí? Skoro nikdo. Pod Stříbrnou skálou žil takovej starej podivín, měl tam krásnej srub, ten snad ještě stojí. Ale zbláznil se a utopil se v řece pod srubem. Ani nikdo neví proč.“

„Stříbrná skála? Kde to je?“

Barman přešel k oknu. „Podívejte: teď to není vidět, ale ráno je tu a tam vidět takový bílý vrcholek. Když je vhodný počasí, tak září, jako kdyby byl stříbrnej. Proto se mu říká Stříbrná skála. Když se půjde podle vody proti proudu, najde se takový údolí – tam stojí ten srub.“

„A teď v něm žije kdo?“

„Kdoví? Třeba si tam udělaly lišky hnízdo.“

„A jak je to asi daleko?“

„Tak den dva cesty. Musí se jít neschůdným terénem, pořád do kopce, kolem vodopádů a... já ani nevím, nikdy jsem tam nebyl. Jen se o tom povídalo.“

„Hm. A zlato tam je?“

„Kdepak! Starý prokutal celý potok, toulal se po skalách a kopal jako krtek, ale nenašel víc, než by se vešlo do pytlíčku na tabák. Někde v horách možná zlato je; ale najít ho, v tom je ten kumšt!“

„Třeba bychom... to zkusili. Nevypadá to jako blbej nápad.“

„Jestli se tam chcete usadit, přeju vám hodně štěstí. Není to nejhorší nápad, ryb je v řece dost a v lese roste všechno možný. Dědek tam měl pole, pěstoval brambory a kdovíco ještě. Něco z toho snad ještě nezplanělo.“

„Možná to zkusíme,“ uzavřel velitel, „Děkujeme ti...“

Barman mávl rukou. „Hlavně si dávejte pozor na domorodce. Povídá se, prý viděli v džungli i tygra!“

„Tygra? Opravdovýho Armina?“ zeptal se obrýlený.

„Jo, přesně takovýho, s pruhama od hlavy k patě. Teda, k ocasu. Chlapi se na něj chtěli vypravit, ale než se dost napili na kuráž, tak jim tygr utekl. Tak aspoň oslavili, že ho zahnali.“

„Je tady veselej kraj.“ řekl ten vysoký ironicky.

„Ale.. nestojí to za moc. Nebýt tu ta pevnost, tak se kšefty nehnou. Těch pár zlatokopů a lovců kožešin nás nemůže vytrhnout a nic rozumnýho se tady nedaří. V pevnosti jsou naštěstí vojáci, ti nám občas dají vydělat. Dost pijou, co taky jinýho, tady. Ostatně, kdybyste chtěli, mohli byste lovit pro armádu; platí se to dobře, zvlášť když... něco odpustíte intendantovi. Trochu hraje v karty a tu a tam potřebuje dosadit. Když se s ním lovec rozdělí, zaplatí mu i takový maso, co ještě běhá po lese...“

Honáci se rozesmáli a spiklenecky na sebe mrkli.

„Kdyby něco, tak jsem vám nic neřekl. Plukovník to nerad vidí, když mu důstojníci za zády dělají takový kšefty.“

„Co... tady je velitelem plukovník? To je tak velká pevnost?“

„No... on měl nějaký potíže. Trochu moc pil a měl pletky s děvčaty. Domorodými děvčaty, chápete? Tady naštěstí žádné ženské nejsou, tak musí jenom pít. A to nestojí tolik, aby si to z plukovnický gáže nemohl dovolit...“

Honáci s barmanem ještě chvíli tlachali, pak se odebrali zase pryč; byli s výsledkem rozmluvy docela spokojeni.

„Vypadá to,“ řekl Denis, „Že pan plukovník byl přemístěn na tohle místo z trestu. Určitě se mu tady nelíbí a byl by rád, kdyby se měl líp, než se má. Možná bude mít pochopení pro nějakou změnu proti oficiální politice.“

„Co hodláš dělat?“ ptal se ho Donald.

„Myslím, že už jsme se toulali dost dlouho. Je na čase se usadit na jednom místě a nějakou dobu tam zůstat.“

„Myslíš srub pod Stříbrnou skalou?“

„Přesně tak.“

„A co tam budeš dělat?“

„Já nic. Já půjdu dál na jih, k Arminům.“

„A my máme zůstat v tom srubu? Proč nemůžeme jít s tebou?“

Denis se trochu mračil. „Nemůžete jít se mnou, dokud to tam neobhlédnu a vás nenahlásím. Mohlo by se stát, že nějaký strážný tygr nebo leopard by na vás vystřelil, než by se zeptal na jméno a důvod návštěvy. Slyšeli jste, Armini občas bojují s lidmi, kteří k nim jdou.“

„Když budeme s tebou...?“

„Nevím, jestli budete vždycky moci být se mnou.“

Trampové nad tím kroutili hlavami, ale nedalo se dělat nic jiného, než to vzít tak, jak říkal. Takže souhlasili. Přespali v kůlně toho skvělého hotelu a druhý den ráno se vydali cestou směrem k pevnosti; ale nedojeli k ní, neboť Denis náhle rozhodl, že přebrodí řeku a budou pokračovat džunglí.

„Proč to?“

„Já nemám vůbec žádné dokumenty, Donald jen vojenské. Akorát Ted má papíry v pořádku, to je dost málo; kdybychom padli do rukou vojenské hlídce, mohlo by se jim to třeba nelíbit a chtěli by nás zdržovat.“

Neřekli na to nic; přebrodili přes řeku a ocitli se za hranicí, přímo ve svobodné části Arminu. Neušlo jim, že si Denis viditelně oddychl, když se dostal z dosahu pravomoci Monty Draggona.

Nicméně přesto rozhodl přiblížit se k pevnosti a obhlédnout ji, samozřejmě z bezpečného úkrytu. Protože džungle začínala až za řekou, nemuseli se bát nepřátelských vojáků; prohlédli si je dalekohledem a usoudili, že ti hrdinové by se za nimi do džungle neodvážili pustit.

„Nemyslím, že vojáci jsou nějak nadšeni myšlenkou, že by museli bojovat s Arminy, zvlášť se šelmami.“

„To ti můžu potvrdit; kluci většinou nechtějí vůbec nic, jen aby je pustili z kasáren a neotravovali,“ řekl Donald, „Znal jsem pár kamarádů, který dokonce dezertovali.“

„To je taky nejrozumnější, co mohli udělat.“

„A jak se ti líbí ta pevnost?“ ptal se Ted.

„Vydržela by proti naší armádě tak tři hodiny přímého útoku nebo čtyřiadvacet hodin obléhání. Případně by stačilo zapálit ten sklad munice a pohonných látek; shořelo by to jako fakule. Dokázal bych to sám.“

Podívali se na sebe s určitou pochybností. Vytahuje se?

Když se v poledním žáru uložili k odpočinku, zeptal se Donald:

„Když už jsme za hranicema, můžeš nám říct, čím jsi vlastně byl za císařství? Jak jsme viděli, umíš všecko, na co si vzpomeneš, pleteš se do každýho oboru lidské činnosti, ale nic zřejmě není tvoje původní povolání. Tak cos teda dělal?“

Denis se zasmál. „V podstatě nic. Poslední mé legální zaměstnání je páže císařovny Diany, to mi bylo deset let. Pak jsem ji přerostl, tak mě vyhodila. Byl jsem... hm, něco od vlády.“

„Komthur Templářů. Zřejmě důležitá funkce; lidi si jí váží.“

„Bylo nás dvanáct. Nad námi byl velmistr, to je můj otec. Nad ním Bůh.“

„A do budeš dělat, kdyby... až se ti podaří zvítězit? Kdyby se obnovilo císařství...?“

„Můj otec je kancléřem, to je předsedou vlády, velmistrem řádu, kingtownským arcibiskupem a arminským kardinálem. Asi budu jeho nástupcem.“

„Milé. Co by se stalo s námi?“

„Prosím?“ Denis se zatvářil překvapeně.

„Kdybys zvítězil – co bys udělal s námi dvěma?“

„Nevím... co byste chtěli dělat?“

„Říká se, že Armini chtějí vybít všechny bílé přistěhovalce. Nás bys dal zabít taky?“

„Nesmysl. Připadá ti, že mám něco proti novým osadníkům? A vy už jste dokázali, že jste moji bratři. Nebo jak vy říkáte, kamarádi. Trampové.“

„To platilo na území bílých. Co bude platit tady, na tvém území? Stal ses vlastně pánem nad naším osudem; co s námi míníš udělat, a co s námi udělají tvoji přátelé?“

Denis se poškrábal na bradě. „Kladete pořád divné otázky. Co bude, jak bude... My jsme tyhle věci neřešili, nechávali jsme je... Někdo přišel, pak odešel, přišel další, ten první se vrátil... No jo, jistě, nebylo to ideální řešení. Pak se ukázalo...“

„Nikdo se nebude ptát, jestli máme právo někde být? Třeba tady? Ten srub snad někomu patří, ne? A ten někdo jednou přijde!“

„Já jsem váš přítel, ať se děje cokoliv. A ostatní... nejsem si jist. Právě proto chci, abyste počkali tady ve srubu.“

Srub pod Stříbrnou skalou byla stavba široce rozložená a přikrčená k zemi, jako by se bála zvednout hlavu pyšněji pod štíty velikánů okolo. Bylo zřejmo, že jej stavěl člověk rozmyslný a praktický, neboť obsahoval všechno, co bylo třeba k životu v divočině: hlavní místnost s kamny, dvěma skříněmi, policemi a hrubě tesaným stolem, čtyři palandy po dvou nad sebou a stojan na ručnice hned u dveří. Druhou místností bylo skladiště jak na potraviny, tak na ulovené kožešiny, případně jiný cennější materiál. Méně cenné věci byly uloženy v přístěnku, otevřeném na závětrnou stranu. Vzadu přiléhala ke srubu stáj, dokonce i kůlna pro vepříka; do stáje se vešla čtyři až pět zvířat, kromě toho bylo lze dát rychle do pořádku rozsáhlou ohradu.

Samozřejmě srub nebyl v tak krásném stavu, jak ho poslední majitel opustil; dveře nebyly zajištěny, takže se napřed otevřely, potom vyvrátily z pantů. Vlezla dovnitř všelijaká zvěř, sežrala všechno, co bylo možno sežrat a zbytek rozbila. Devadesát procent zničených věcí připadalo na opice, které jako blízké příbuzné člověka ničí vše obzvlášť nadšeně. Sklo v oknech vytloukl vítr, který tam také zanesl spoustu všelijaké špíny; další špínu tam nanesla zvěř, také déšť si dal na úpravě chaty záležet. Vcelku byl srub zarostlý divokou vegetací a bylo nutno ji napřed vyhladit, než se tam bylo možno nastěhovat.

„Je to krásnej srub,“ zhodnotil Ted, když ho uviděl poprvé, „Chrápal jsem už v horším.“

„A co teprv, až ho dáme dohromady!“ řekl Donald bez valného nadšení, „Už vidím, že jsme se opravdu dostali daleko od lidské společnosti!“

Denis nedával na sobě znát žádné rozčarování. „Je to tady lepší než mezi lidmi. Říkali jste, že se lidí straníte.“

„No – nějaký čas tu budeme moct vydržet. Jak to vypadá, když přijde zima? Sníh tady doufám nepadá!“

„To ne – ale leje jako z konve, dokonce dvakrát do roka.“

„To jsme už poznali za minulých dešťů.“

„Deště ve městě a ve srubu jsou rozdílná věc. Za dešťů už tady nebudu, ale doufám, že vám nebude nejhůř. Přijdu se podívat, když budu moct.“

Tak se usadili ve srubu; ještě toho dne vynesli nejhorší svinčík, naházeli vše na hromadu a zapálili jako oheň na opečení zajíce, jehož Ted ulovil. Sedli si pak k ohni, okusovali jeho kosti a povídali si.

„Žijí tady nějací lidé?“

„Jací lidé?“

„Domorodci.“

„Nevím. Nemám proč se jich bát.“

„To je jasné – ale my ano.“

„Zítra odejdu. Pokud někdo v okolí žije, určitě to časem zjistí a přijde se podívat, kdo se ve srubu usadil. Nebojte se jich. Stačí říct mé jméno.“

„Pokud to stihneme, než nás zabijou.“

„Nemyslím, že by zabíjeli bez rozmyšlení. Naopak mne překvapuje neobvyklá shovívavost se zrádci. Jako Monty Draggon či Abner Léger.“

„A to proč?“

„Nemám tušení. Musím to zjistit.“

„Jak to dokážeš?“

Denis rozhodil rukama. „Víte, mezi Arminy existuje určitá nepsaná dohoda. Co udělá náčelník, je správné do doby, dokud nevysvětlí svoje jednání. Když někoho uvidím, jak se snaží předstírat něco druhým lidem, nevyvracím mu to, byť by to byl do nebe volající nesmysl, spíš se snažím ho podpořit. Jistě ví, proč to dělá a já bych byl hlupák, kdybych mu to kazil. Nanejvýš mu dám smluveným signálem znamení, že se mi to nelíbí.“

„Jak to vypadá?“

„Všimli jste si, jak jsem mluvil s Karrem, když jsme hnali stádo? Stačilo pár mých slov a on jasně věděl, co a jak; nebylo třeba se domlouvat. Pohnul jsem jenom prsty na rukou... Bojovníci cvičili signály od mládí; člověk pak mohl říkat cokoliv nesmyslného, ale jeho ruce mluvily jinak. Zřejmě se to zachovalo, i když Karr je chlapec výchovou příliš nezkažený a zvyklý spíš na divočinu než na jemné finty diplomatického vychování...“

„Hm... nebylo by špatný se to naučit!“

„Časem určitě. Jenže nejdřív musím mluvit s někým z našich. Totiž, při rozmluvě s Karrem jsem byl neustále překvapován jeho reakcemi. On rozuměl všemu, co jsem mu řekl, ale já nerozuměl jemu; a to žiju v přesvědčení, že nejsem žádný hlupák. Hodně věcí se změnilo, zatímco jsem byl pryč. Budu si to muset zjistit od někoho, kdo to ví.“

„Teda, žádný velký překvapení jsme u tebe neviděli!“

„Přece nebudu dávat najevo, že tomu či onomu nevěřím, nebo se mi to zdá divné. Nespadl jsem z višně a jsem zvyklý na překvapení. Ale když se přátelé chovají jinak, než bych předpokládal, musím to prozkoumat.“

„Jestli to není tou porážkou ve válce. Armini si to dost berou. Prý se od dob císařství dost změnili!“ řekl Donald.

„Válka? Žádná katastrofa. Prohráli jsme jednu válku, no a co? Jsme pořád tady, poražení, ale nezničení. Opět se zvednem, nabereme dech a půjdeme do toho znovu. Jen co se to trochu zorganizuje. Můj rod takto bojoval po tisíciletí, tak nevidím důvod, proč bych měl být zdrcen. Jistě, bude to trvat nějaký čas. Třeba deset let, nebo dvacet. Já mám čas.“

„Ty chceš skutečně provést převrat?“

„Samozřejmě! I všichni ostatní to chtějí, takže nejsem sám, mám přátele. Je třeba je najít, navázat s nimi spojení, zorganizovat hnutí odporu. Začít od drobností: vyzvědačství, ekonomický vzrůst, získávání sil a prostředků, shromažďování zbraní a... nových lidí. Vzrušující hra! Potom, až to budeme mít, vysadíme svého člověka do blízkosti trůnu. Pokud mi svěří tu čest, rád bych to byl já. Vyhovovalo by mi, kdyby do té doby byl císař sesazen a na jeho místě seděl Monty Draggon. Jak se zdá podle vyprávění, císař Charry Montyho brzdí a brání mu ve svobodném rozletu dle vlastních představ. Draggon je náš nejlepší spojenec při vlastním svržení.“

„To už si děláš legraci, ne?“

„Vůbec ne. Montyho drží rovnováha sil. Má podporu císaře, jehož si národ váží, ctí ho a miluje. Císař Montyho nezničil, ačkoliv to určitě mohl udělat; to znamená, že ho ještě na něco potřebuje. Ostatní vyčkávají, dovolí mu hrát jeho hru; nebudou rušit jeho plány. A kardinála, mého otce. Ten by Montyho zničil ještě snadněji. A ještě je tam Richard, můj bratr. Velmi nebezpečný člověk. Monty není dost chytrý, aby se jim ubránil.“

„Proč tedy ještě žije?“

„Asi dosud nesplnil všechny své úkoly. Ta rovnováha je zřejmě důležitá. Kdyby svrhl Charryho a stal se císařem, neměl bych s ním slitování. Prožil by zbytek života v neustálém strachu a marných pokusech o záchranu.“

„Říkal jsi, že nezabíjíš.“

„To je jiný případ. Zabil by se sám, nebo skončil v kleci v ústavu.“

„Jsi strašlivě krutý, Denny...“

„Je kruté zničit někoho vlastním strachem? Neublížil bych mu; pouze každý den připomínal, jakých zločinů se dopustil a co ho za to čeká. Všechno, co se mu stane, si způsobil sám. Jako každý z mých nepřátel!“

„A ty ses nedopustil ničeho?“

„Znám svoje hříchy. Znám i trest, který mne čeká.“

„A prosíš Boha za odpuštění. To známe!“

„Neprosím. Bůh mi může odpustit; ale já sám si neodpustím. Bude-li ke mně Bůh laskavý, bude trest možná menší, ale nic nebude zapomenuto.“

„Takhle jsi nikdy nemluvil! Jaký bude podle tebe ten trest?“

„Sami sobě jsme trestem. Peklo není někde daleko, peklo je v nás samých. Vlastní mysl nám denně připomíná, čeho se dopouštíme. A také co jsme měli vykonat a nevykonali.“

„Teď mluvíš opravdu jako farář. Myslíš, že se to týká i nás?“

Denis se usmál. „Existuje jediná ochrana: nevědomost. Neobtěžoval jsem vás zákonem karmy ani tím ostatním, dokud to nebylo nutné. Ale teď žijete na území, kde platí naše zákony. Cokoliv učiníš, všechno se ti vrátí. Žádný jiný zákon není důležitější.“

„A co věci, které udělá někdo druhý nám?“

„Nad tím ať se zamýšlí on. Starejte se o vlastní činy, ne o cizí. Bible říká: Kdo ty jsi, abys soudil služebníka cizího?“

„No dobře. Tak si proberme situaci rozumně. Jsme na území jihu, v cizím srubu, na základě tvého pofidérního povolení. Je tohle právní stát? Co když někdo přijde, až se tady zařídíme, ukáže nám nějaký papír, že je to jeho, a prostě nás odtud vyhodí? Co potom máme říkat?“

„Právní stát? Moc hezký výraz. Nevím. Existuje právo za císařství, v tom bych se měl trochu vyznat. Možná jsem skutečně byl komthurem. Možná jsem teď už jen pobuda, který nesplnil svoji povinnost. A moje slovo už nic neplatí. V tom případě vás chránit nemůžu.“

„To je to, co potřebuješ zjistit od svých... nadřízených?“

„Kromě jiného. To je jenom začátek.“

„Takže znovu: může sem kdokoliv přijít a vyhodit nás.“

„Nemyslím, že to někdo udělá. Zkuste nám důvěřovat.“

„Víš,“ řekl Ted, „My nejsme zrovna velký přátelé Arminů! A ty taky nejseš jako ti ostatní!“

„Kdo z našich se ti nelíbil? Karr nebo Angelo?“

„Copak ti dva, ti by ještě ušli! I když Karr byl tupý a zdivočelý klacek a ten farmář to podle mýho taky nemá v hlavě moc v pořádku, když se ujal tolika cizích dětí. Ale nejsou tak zlý, dá se s nima vyjít. Já myslím ty obyčejný Arminy, co podpalujou farmy, zabíjejí, znásilňují ženy a kradou!“

„Možná jednou mne uvidíš podpalovat farmy, zabíjet, znásilňovat a krást. A Karr a Angelo pojedou po mém boku.“

„Nesmysl!“

„Už jsem vám řekl: přijde válka. Možná se do ní připletete taky!“

„Jo, to už tady taky bylo. K banditům se teda nikdy nepřidáme!“

„Aha; o tom bych měl taky něco vědět. Jaký banditi?“

„Říká se jim černý lordi. Tak si říkal ten první, pravej Černej Lord. Byl to první vůdce, co měl v bandě domorodce, osadníky i zběhlý vojáky, dokonce jednoho tygra. Chytili ho a oběsili, ale některý jeho chlapi utekli a škodili dál. Pak bylo takových ještě... aspoň patnáct. A každej z nich má plnou hubu, jak vybojuje svobodu pro svoji vlast. A každej z nich říká, že je komthur nebo nějakej důstojník řádu, spasitel lidstva. A každej krade jako straka a zabije každýho, kdo se nechce nechat.“

Denis nejen poslouchal, snažil se i vnímat. Řekl: „Jo aha!“

„Tos taky nevěděl?“

„Ne, to jsem skutečně nevěděl.“

Neřekl, že by to snadno zjistil při hloubkové sondě jejich paměti. Oni to nepovažovali za důležité, mluvilo se o tom příliš často. V poslední době se nic takového nestalo, ale určitě by mohlo.

„Proč se k němu přidávají bílí vojáci?“

„Znáš poměry v přistěhovaleckým systému? Po celým světě máš náborový kanceláře, kde ti namažou kolem huby tolik medu, až přestaneš uvažovat a něco jim podepíšeš. Slibujou ti práci, pohodlnej život... všecko možný. Nakonec tě přivezou sem; zadarmo, jenže na smlouvě je odstavec, že jim dlužíš za dopravu a prvotní vybavení. Další půjčku ti dá banka na byt ve městě nebo na zařízení usedlosti na venkově. To samozřejmě nemůžeš jen tak splatit. Nějakou dobu se v tom plácáš, a nakonec se dáš nalejt do armády. Chápeš?“

„Až doposud jo.“

„V armádě se sejdou lecjaký lidi. Některý mají taky papíry, který koupili zároveň s novou totožností. Vrazi, zloději, pašeráci. A blbci, těch nejvíc. Každej pořád spekuluje, jak by se zařídil líp. Některý prodávají, co seberou ve skladech. Některým na to přijdou; co jim pak zbývá, než změnit barvu a dát se k nepříteli?“

Denis se rozpačitě drbal na bradě.

„Já vím, ty řekneš: přísaha, slib věrnosti nové vládě. Možná to platilo za tvých časů. Banditi občas používají všelijaký řeči o cti a oddanosti. My tomu rozumíme tak, že... no já nevím, třeba ty lidi skutečně věří, že něco takovýho je. My na ty vznešený kecy tak nedáme.“

„Dobře. Tak zas já. Celý život jsem prosazoval právě ty vznešený kecy. Za svou zemi bojovali a umírali všichni moji kamarádi. Tady i tam, co jsem byl já. A ještě budou bojovat. Možná i s těmi, co jim říkáš banditi.“

„No, tak to je bezva. Už jen to nám chybělo ke štěstí.“

„Zdá se, že nejdřív budu muset naučit lidi, co je to čest a právo. Potom teprve přijde čas bojovat.“

„Tak to bude velmi zajímavej proces. Ve světě, kde nic nemá smysl a nikdo ničemu nevěří. Každej kouká jenom přežít...“

Denis se tvářil povážlivě. Trampům ho bylo málem líto.

„Zavedl jsem pořádek už na mnoha místech.“

„Váš, císařský pořádek. Je pravda, že jste souložili se zvířaty?“

„Ano. A je pravda, že pro vás bílé soulož neznamená přísahu?“

„Nesmysl. Přísahu – jakou a čemu?“

„Když jsem složil poctu ženě z některého rodu, nesměl jsem jí ani jejímu rodu ublížit. Bez závažné příčiny. Ani bohům, které uctívala. Byla to velmi posvátná přísaha. Stejnou přísahou jsem se zavázal tygrům, leopardům, lvům, jaguárům, vlkům, africkým psům... mnoha rasám. Přijal jsem jejich sliby, za ně dal svoje. Zaslíbil jsem se bohyním mnoha národů. To všechno jsou sliby, které musím splnit. A naučit to ty, kdo nevědí, co je přísaha.“

„Vypadá to, že tvůj svět nebyl tak zmatený, jak se povídá.“

„Můj svět byl nádherný. Škoda, že vám ho nemůžu ukázat.“

„Leda až ho obnovíš.“

„Leda tak.“

Před svítáním Denis odešel.

Čas běžel. Trampové se pozvolna zařizovali, vyčistili a opravili srub, vypleli políčko, kde původní majitel pěstoval zeleninu. Často chodili na lov a občas něco skutečně ulovili; když se jim nechtělo, chytili v potoce nějakou rybu. Dařilo se jim docela dobře, i když ne přepychově. Večer sedávali u ohně a klábosili, nebo Donald hrál na kytaru a oba zpívali.

Než se jim začalo stýskat po lidech, nastalo období dešťů. Obloha se jednoho dne zatáhla a začalo hustě, ale vytrvale pršet. Řeka se rozvodnila, pak se vylila z břehů, takže ji nemohli překročit a museli objíždět k brodu; ale nechodili moc ven, nebylo třeba, měli dostatečné zásoby, aby vydrželi pod střechou. Za takových dní byla nuda ještě nepříjemnější a vlezlejší; ani Donaldova kytara, ani sebrané vtipy za celý jejich dosavadní život ji nemohly zahnat.

Jednoho dne (lilo zrovna k zešílení) vyšel Ted ven, aby dal koním do žlabu čerstvé seno. Přeběhl od dveří srubu ke dveřím stáje, udělal, co bylo třeba a pak přeběhl zase zpátky; ale jen za sebou zavřel dveře, vydechl:

„Někdo tu je!“

„Kdo? Kde?“ Donald pro jistotu přistoupil ke stojanu na pušky, „Myslíš, že to jsou lidé?“

„To... to si nejsem jist. Viděl jsem ho, tam na kraji lesa. Stál tam a pozoroval mě, jak jsem šel přes dvůr.“

Donald vyhlédl oknem. „Nezdá se mi.“

„Tak ho neuvidíš. Musíš dveřmi.“

„Jestli je to nějaká kanada, tak tě...“ Donald otevřel dveře a vystrčil hlavu. Když ji zase vtáhl dovnitř, tvářil se udiveně. „Vypadá to, že máš pravdu; fakt je tam nějakej člověk. Ale že stojí v dešti a nejde dál...“

„Je to Armin. Asi... v nejlepším případě se nás bojí.“

Nemusel říci víc; oba věděli, co by mohl být ten nejhorší případ. Avšak zvědavost je pudila, aby se dozvěděli o neznámém hostovi něco víc.

„Půjdem se na něj podívat zblízka.“ rozhodl Ted.

Vztáhl ruku pro pušku, ale Donald ho zarazil: „Ne, půjdeme beze zbraní. On stejně střílí líp než my.“

„Ale přece jenom... co když bude chtít bojovat?“

„Pochybuju. Armini radši napřed utečou, zvlášť v tak výhodným terénu. Kdyby nás chtěl zabít, mohl nás pohodlně postřílet ze zálohy. Ani bysme nevěděli, odkud.“

Ted zaklel, pokrčil rameny a vyšel do deště; Donald za ním. V několika okamžicích promokli na kůži. Člověk, stojící u okraje džungle, se ani nepohnul, když je viděl; chvíli si nebyli jistí, zda se jim to nezdá, zda to není keř nebo strom podoby člověka; ale zblízka už ho viděli jasně.

Byl to muž; vysoký, štíhlý, skoro hubený. Jeho věk se nedal přesně určit, mohlo mu být osmnáct stejně jako čtyřicet let. Úplně nahý; déšť mu stékal po těle a svaly, pevné jak sisalová lana, se v proudu vody matně leskly. Po celém těle byl tetován různými abstraktními ornamenty, kromě toho měl na prsou ještě cosi jako pomalování. Dlouhé vlasy a vousy tmavé barvy, po těle husté chlupy všude, kde je to obvyklé, a v hojné míře. Na krku mu visela na řemeni pochva s loveckým nožem; jinak neměl při sobě vůbec nic, co by upomínalo na lidskou bytost. Zpod hřívy neučesaných vlasů se však dívaly překvapivě modré a překvapivě přátelské oči. Nepohnul tváří, dokonce ani nemrkal, když mu z hustého obočí stékala voda; stál, mlčel a pozoroval je.

„Buď zdráv!“ řekl u Donald arminsky.

Chvíli se nedělo nic; pak domorodec zvolna zvedl pravou ruku obrácenou dlaní k nim a řekl téměř šeptem: „Salut...“

„Co tady děláš?“ zeptal se Ted.

Armin chvíli mlčel; zdálo se, že pomalu chápe, ačkoliv k němu hovořili jeho jazykem. Vztáhl před sebe ruku a ukázal nějaké nesrozumitelné gesto; vypadalo to, jako by obkroužil celý kraj vůkol a potom sevřel do hrsti.

Donalda to přestalo bavit. „Pojď dovnitř!“ ukázal na srub, „Ohřeješ se u našeho ohně a odpočineš si.“

Armin bez jediného slova vykročil; stáli od něho dva metry, ale tu vzdálenost urazil téměř nepostřehnutelně, prošel mezi nimi a kráčel ke srubu. Šel plavně, jakoby nechtěl setřást ani krůpěj vody ze stébla trávy, které míjí; měli co dělat, aby jeho rychlým krokům stačili. Nevšímal si ničeho kolem, nic si neprohlížel; u dveří počkal, až vstoupil dovnitř Donald, pak se oklepal jako pes a vstoupil rovněž. Ted vešel poslední a zavřel za sebou dveře.

Donald si všiml, že ve srubu se Armin rychle rozhlédl na všechny strany; neobracel však hlavu, jen jeho oči střelhbitě zarejdily sem tam. To mu asi stačilo, přistoupil k ohni a vztáhl k němu prokřehlé ruce. Chlapcům bylo také zima; za tu dobu stačili pořádně promoknout. Skoro záviděli Arminovi jeho nedostatek oděvu.

Ted uřízl z kusu uzeného masa pořádný plátek a položil na stůl. „Posaď se a najez. Brambory ještě nejsou. Nevypadáš, že bys neměl hlad.“

Donald zatím přiložil do kamen několik polen, aby se oheň rozhořel.

Armin přistoupil ke stolu. Tázavé pohlédl na židli.

„No jasně, posaď se u nás!“

Armin zkřížil ruce na prsou a lehce se uklonil. Pak si sedl, přejel dlaněmi po rozpraskané stolní desce, a teprve potom se ujal masa; jedl rukama, ukusoval zdravými bílými zuby pořádné porce. Jeho čelisti pracovaly rychle a neúnavně, takže měl maso v sobě, než by se člověk pomodlil Otčenáš.

„Dáme ti ještě, až se uvaří ty brambory!“ zabručel Ted.

Seděli naproti němu a pozorovali ho. Armin položil ruce na desku stolu, pozoroval je přívětivýma modrýma očima a mlčel. Začali se domýšlet, že jim asi nerozumí.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Donald.

„Alastair Samuel Edmond Percy Windsor-Grey Simmons,“ řekl ten muž vzápětí bez zakoktání a bez zaváhání.

„Proboha,“ ujelo Donaldovi, „Tak ti normálně říkají?“

„Oslovují mne Terry.“

„No proto! Já jsem Donald a tohle je Ted.“

Armin to vzal na vědomí bez viditelného vzrušení.

„To dlouhý jméno znamená, že seš šlechtic?“

„Moje matka byla Lorna Windsor-Greyová.“ doplnil svá slova výrazným gestem.

Chápali, že to má nějaký význam, ale nedovedli ho pochopit.

„Tak to jo.“ řekl Donald chápavě, „A pan otec?“

„Neznám ho. Veškerá jeho zásluha spočívá v tom, že složil poctu klínu mé matky. Potom odešel. Jsem bastard.“

Neznělo to zvlášť hrdě, ale ani poníženě. Konstatování.

Chlapci se na sebe podívali a přebrali si v hlavě smysl jeho slov. Rozhodli se raději nedotýkat nevhodné části genealogie svého hosta.

„Proč jsi tak dlouho nemluvil?“ zeptal se Ted.

Terry odpověděl jenom nepochopitelným posunkem.

„Je vás tady hodně?“

„Sám.“

„Poslyš, Terry, my nerozumíme řeči rukou. Můžeš nám odpovídat na všechny otázky slovy?“

„Mohu. Ale bude to trvat dlouho.“

„To nevadí, máme čas. A není ti nepříjemné, že se tě pořád na něco ptáme?“

Terry odpověděl posunkem, ale potom dodal: „Není.“

„Co tedy děláš v tomto kraji?“

„Hledám zvěř, které bych vzal životní sílu.“

„Jsi tady už dlouho?“

„Čtvrtý den.“

„Zajímavé. Neslyšeli jsme žádné výstřely.“

„Nemám pušku.“

„Jak tedy můžeš lovit?“

„Mám luk a šípy. Nechal jsem je v džungli, když jsem šel sem k vám. Lidé nemají rádi zbraně.“

„My ti neublížíme, Terry, neboj se.“

Terry položil dlaně na stůl. „Já vím.“

„Bydlíš tady někde poblíž?“

„Daleko odtud. Neptej se mne. Nesmím odpovědět.“

„My bychom vám neublížili.“

„To je zákon. Já vám také neublížím. Přesto se neptám, kde stojí sídla vašich rodů, ani proč jste sem přišli.“

„Promiň. Nechtěli jsme být nemístně zvědaví.“

„Řeknu vám, co smím říct. Ptejte se.“

Rozhovor uvázl na mrtvém bodě; cítili, že přestože si dokonale rozumějí, jejich rozhovor není zcela plynulý a jasný. Armin myslel jinak než oni, asi přikládal každému slovu mnohem větší důležitost.

„Přišli jsme sem ještě před dešti. Z druhé strany hranic. Od té doby tady žijeme, lovíme zvěř a staráme se o srub.“ vysvětlil, Donald, ačkoliv se ho nikdo neptal.

„Já vím. Viděl jsem vás.“

„Pozoroval jsi nás často?“

„Kdykoliv jsem šel kolem.“

„Proč ses nepřihlásil? Byli bychom tě rádi uvítali.“

Terry se mírně usmál. „Neviděli jste mne.“

„Ale dnes jsme tě viděli. Proč jsi zůstal stát a neodešel? Změnilo se něco, nebo ti bylo zima?“

„Mně není nikdy zima. Jsem zvyklý. Vy lidé nosíte oděv a když zmokne, třesete se. Mně mokro a zima nevadí.“

„To jsi nikdy nenosil šaty?“

„Jen když je zapotřebí.“

Uvědomili si, že používá stejných slovních obratů jako Denis. Když jsem šel kolem; když to bylo zapotřebí; jak se zrovna bude hodit. Arminský občan zřejmě nemá ve zvyku plánovat svoje činy daleko dopředu.

Ted ukázal na zašlou jizvu na Terryho prsou. „Z války?“

„Ano. Bojoval jsem.“

„My jsme přišli až po válce. Sloužili jsme taky v armádě, ale s domorodci jsme nebojovali.“

Terry obrátil mlčky oči ke zbraním ve stojanu.

„Jo, ty jsou naše. Ale vzali jsme je, když jsme odcházeli. Nepřátelům.“

„Je nepřátelství mezi vámi a jinými bílými lidmi?“

„No... i tak by se to dalo říct. Otravovalo mě sloužit v armádě. Tak jsme práskli do bot, jestli víš, co to je.“

„Váš velitel souhlasil, abyste odešli?“

„Na toho jsme se vykašlali.“

Terry se tvářil trochu nedůvěřivě, trochu zvědavě. Konečně se podařilo ho trochu vyvést z klidu.

„Lidé většinou poslouchají svoje pány.“

„Jo, jistě. Jenže my jsme trampové, víš? Tramp poslouchá jenom sám sebe; na všecky paďoury se může vykašlat. Víš, co je paďour? Slyšel jsi to?“

„Ano. Císařovna Diana jím označovala lidi z vnějšího světa.“

Trampové se zarazili a koukli po sobě překvapeně.

„Císařovna Diana používala taková slova?“

„Diana byla velmi moudrá. Znala víc, než jiní lidé.“

„Hm. Tys ji znal osobně?“

„Viděl jsem ji dvakrát, když jsem byl ve Městě. Ale nikdy jsem s ní osobně nemluvil. Slyšel jsem vzpomínky.“

„A Denise Baarfelta – její páže jsi znal?“

„Viděl jsem ho. Ale nemluvil jsem s ním.“

„S Denisem Baarfeltem jsme právě utekli sem.“

Terry sebou škubl a prudce vydechl; ale hned se uklidnil a zeptal se opět stejně lhostejným hlasem: „Denis žije?“

„Alespoň před čtrnácti dny ještě žil a dařilo se mu dobře. Říkal, že jde dál na jih; hledá nějaké přátele.“

„Byl ten třetí ve vašem srubu?“

„Ano – jak to víš?“

„Slyšel jsem, že byli tři muži. Od kolemjdoucího vlka.“

„Žádného jsme neviděli... takže se o nás ví?“

„Šelmy vědí všechno. Krajem šla zpráva, že ve srubu někdo žije.“ Terry chvíli váhal, pak dodal: „Nemluvte nikdy o záležitostech Denise Baarfelta. Nevyslovujte jeho jméno. Není to bezpečné.“

„Ty jsi přece Armin!“

„Ani Arminům ne. Řekl vám, abyste o něm mluvili?“

„Ne. Ale nezakázal. Nevím, proč...“

„Nevyprávějte nikomu nic, co není nutné. Až bude třeba, on sám rozhodne, co má kdo vědět.“

„Denis nám nic nezatajoval. Vyprávěl nám všechno možné ze svého života; o cestách po světě, po mořích, ostrovech...“

„To je možné. Mohu vám vyprávět stokrát sto loveckých nebo bojových historek; ty můžete vyprávět dál. Třeba jako svoje. Ale jsou věty, které nesmí slyšet nikdo. Vítr by je mohl zanést do nesprávných uší.“

„Jak máme poznat, co se může a co ne?“

Terry se usmál. „To je pravda. Vyprávějte, co chcete.“

„Tak hele, Terry,“ řekl Donald, „Na čí seš straně? Na straně Monty Draggona, nebo na straně povstalců?“

„Nejsem na žádné straně. Lovím zvěř, o nic jiného se nezajímám. Není to moje věc, abych se do toho pletl.“

„A kdyby bylo třeba – na které straně bys byl?“

„Na té, která bude lepší.“

„A která je lepší – podle tebe?“

„Ta, na kterou se přikloní On.“

Donald mávl rukou: „To je řeč, jako kdybych se ptal, jestli má tvoje babička rýmu, když tolik prší.“

„Babička už dávno zemřela. Všichni zemřeli ve válce.“ řekl Terry docela vážně, bez ironie.

„Ve válce ti zabili celou rodinu?“

„Větší část. Byl jsem raněn. Léčili mě tygři, takže to trvalo trochu déle než na Atanoru nebo u léčitelky. Když jsem hledal domov, nikdo už nežil. Měl jsem matku, dvě sestry a bratra. Nikoho jsem nenašel. Sídlo spálené, pole zpustošená válkou. Žádná stopa krve. Odešel jsem do bezdomoví.“

„Kolik je ti vlastně let, Terry?“

„Třiadvacet.“

„Vypadáš starší. To asi dělají ty vousy. A ženu máš?“

Terry chvíli váhal; pak pouze kývl hlavou.

„A děti?“

„Chlapce, holčičku.“

„Taky ji vychováváš jako kluka?“ zasmál se Donald.

„To dělají na sever od hranice.“ řekl Terry bez úsměvu.

„Jak víš, co dělají na sever od hranice? Jezdíš tam?“

„Ne. Nesmím, vidíš přece. Ale dozvím se to.“

„Proč vlastně nesmíš?“

„Zakázali nám nosit vousy a dlouhé vlasy. Podle toho nás poznávají.“

„Záleží na tom tak moc?“

„Někomu ano, někomu ne.“

„Chtěl by ses vrátit na sever?“

Terry chvíli uvažoval. „Nevím. Možná bych chtěl.“

„A uděláš to?“

Odpovědí byl nepochopitelný posuněk.

„Třeba se zbraní v ruce?“ řekl Ted.

Terry se k němu vážně otočil. „Možná.“

V tu chvíli Donald vstal a šel se podívat na brambory; usoudil, že se už uvařily, slil z nich vodu, pak je začali s Tedem loupat. Terry se ujal práce bez vyzvání a ochotně. Při jídle mlčel, ani oni nic neříkali. Až po jídle a hrnku kávy, kterou Terry napřed nedůvěřivě očichal, zeptal se Donald:

„My jsme ti pokládali spoustu otázek, ale ty ses nezeptal zatím na nic. Opravdu tě nic nezajímá z toho, co děláme?“

Terry zvedl ruku a naznačil sypání písku.

„Jakou cenu má minulost ve chvíli, kdy přítomnost je zahalena mlhou? Proč se ptát na to, co bylo? Zjistí se to tehdy, až to bude zapotřebí.“

Chlapci na to neřekli nic. Terry pokračoval: „Když za starých časů přišel nový osadník, řekli mu: Tímto okamžikem ses stal novým člověkem. Máš právo zapomenout na vše, co bylo dřív. Můžeš si dát nové jméno, zvolit nové povolání a postavení ve společnosti; nic, co bylo, ti nebude připomínáno. Proč bych já nyní křísil to, co zhynulo s vaší minulostí?“

Donald zakašlal. „Nepřišli jsme jako osadníci, alespoň ne podle zvyklostí z doby císařství...“

„To nevadí. Přesto.“

Terry vstal a přistoupil ke stojanu na pušky. „Smím sáhnout na vaše střelné zbraně? Nepoužiju jich proti vám.“

„Prosím, když o to stojíš.“

Terry vzal kulovnici, kterou vyměnil Ted za samopal s jedním z Bonigových honáků, přejel ji téměř něžně dlaní a lehce ji zkoušel; Donaldova samopalu si nevšiml, ale prohlížel si velmi pečlivě revolvery.

„Vyznáš se v puškách?“ zeptal se Ted.

„Ovšem. Bojoval jsem přece. Tohle je dobrá zbraň.“

„Proč nemáš i ty pušku?“

„Starou jsem ztratil, když jsem byl raněn. A novou nesmím mít. Na vlastnictví střelné zbraně je trest smrti.“

„To víme. Ale tady na jihu to neplatí!“

„Pušku můžeš získat jen na severu. Nemáme továrnu na zbraně. Občas někdo udělá pušku ze starých kusů, ale to nestačí. A chce za ni peníze.“

„Na severu má každý spoustu zbraní. Tyhle jsme taky získali... všelijak.“

„Až začne válka, vezmu zbraň prvnímu nepříteli, kterého zabiju.“

„Tak to je hezké. Myslíš, že bude válka?“

„Jednou určitě ano.“

„Jenže to může trvat ještě hodně dlouho!“

„Třeba přijde nějaký zlý člověk se zbraní.“

„Jak víš, že my nejsme ti zlí?“

„Poznám to.“

„Ale zase nejsme tak dobří, abychom ti nějakou pušku dali. Nazbyt nemáme.“

„Neříkám, že bych ji chtěl. Ale je zlé nemít pušku. Puška je cenná. Může svého majitele zachránit, nebo přivést do neštěstí.“

Vyhlédl oknem. „Půjdu. Už jsem tu byl dlouho.“

„Kam bys teď šel? Můžeš tady zůstat a přespat u nás. Třeba ráno nebude tak hrozně pršet.“

Terry přistoupil zpět ke stolu a položil na něj ruce.

„Promluvím k vám. Dosud jsem se nesetkal s bílými muži, kteří by mi poskytli pohostinství u svého stolu. Vy jste mne pozvali dál, dali mi jídlo, poskytli mi ochranu jako příteli. A přitom jste přišli do naší země jako vojáci, jako nepřátelé. Proč je tomu tak?“

Donald pocítil, že musí promluvit stejně slavnostně.

„Jsou různí lidé. My jsme trampové, máme svoje zákony a ty posloucháme. Jiné zákony jsou nám jen k smíchu. Jedním z těch zákonů je, že kdo přijde k našemu ohni, je náš kamarád a zaslouží si naše pohostinství. Bez ohledu na to, že Armini – možná i ty sám – zabíjejí jiné lidi na potkání a jsou jejich nepřáteli. Přijali jsme tě přátelsky, neboť my nemáme nepřátel.“

„Nemáte nepřátel...“ opakoval Terry zamyšleně, „Je možné nemít žádné nepřátele?“

„Je to možné – chceme, aby to bylo možné. Jsou lidé, kteří nás nemají rádi; ale my své spory s nimi neřešíme bojem, ale tím, že odcházíme. Vyhýbáme se jim. Proto jsme odešli sem do džungle; abychom jim nebyli nablízku.“

Terry pokývl hlavou. „Vaše srdce je čisté, ale myšlenky jsou pošetilé. Zlu se nelze vyhnout. Se zlem je nutno bojovat. Někdy je třeba i zabíjet, aby bylo možno žít.“

„To je názor Arminů. Zabíjíte hodně a někdy bez příčiny. My se domníváme, že lidé jsou schopni se mezi sebou domluvit jako přátelé.“

„Kdy přijde doba, kdy všichni lidé budou přáteli?“ svraštil Terry obočí.

„Až všichni zasednou ke společnému ohni uprostřed lesů.“

„Věřím v dobrou vůli těch, kdo zasednou k ohni. Ale člověk sedící u ohně je dobrým terčem pro nepřítele, který se plíží ve tmě.“

„Nikomu jsme neublížili. Nikdo nemá důvod střílet.“

„Co když jednou bude mít?“

„Až přijde ta chvíle, uvidíme, co se dá dělat.“

Terry chvíli uvažoval. Pak řekl: „Půjdu. Budu přemýšlet o tom, co jste mi řekli. Za pohostinství děkuji; prokázali jste dobro mně i mému rodu. Nelze zapomenout. Až půjdu kolem, přijdu posedět u vašeho ohně.“

„Budeš vždy vítán. Ty – i ostatní.“

Terry sklonil hlavu na znamení díků. Chtěl odejít, ale Donald ho zadržel.

„Trampové si na přivítanou i na rozloučenou podávají ruku. Takhle...“

Předvedl mu názorně stisk ruky, po němž následovalo zalomení palců. Poté provedl totéž Ted.

„Zatím nejsme zvyklí dotýkat se navzájem. Při pozdravu ukážeme otevřenou dlaň. Naučím to svoje bratry, aby věděli, jak vás zdravit.“

Poté Terry bez dalšího přistoupil ke dveřím, otevřel je a vyšel do deště. Jeho vlasy vmžiku splihly vodou, a za pár okamžiků se ztratil z očí.

„Zvláštní chlapík.“ vyhodnotil Ted zamyšleně.

„Stejný jako Karr. Trochu i jako Denis.“

„Takže jsou takoví všichni. Rád bych někdy viděl ty Arminy, co zabíjejí a loupí.“

Donald se zamračil a mávl rukou. „Začínám čím dál víc věřit, že existují jenom takovíhle Armini. A ti, co zabíjejí, jsou ti samí. Akorát že je někdo přinutil zabíjet.“

Deště trvaly sice dlouho, ale nakonec přece jenom skončily a opět zasvitlo horké slunce. Ještě několik dní se nedalo nikam vycházet, neboť rozlitá voda z řeky zaplnila značnou část údolí a všechno ostatní bylo rozbahněné; potom voda odplynula a bylo možno opět lovit.

Trampové pilně pracovali na svém políčku za srubem, když zaslechli dusot kopyt několika koní; rychle zamířili ke srubu, ale to už viděli vojenské uniformy a poznali, že je to hlídka, která se zřejmě obává o jejich osud. Vojáků bylo pět a s nimi poručík, který měl místo čapky honácký stetson.

„Zastavit!“ zahalekal na svoje mužstvo, seskočil s koně a šel trampům naproti. „Dobrý den, pánové – dovolíte zajisté, abychom si tady na chvíli odpočinuli...“

„Jste vítáni, poručíku!“ řekl Donald.

Důstojník přistoupil blíž a podal jim ruku. „Jsem poručík Glenn Morris z posádky dole za řekou. Jedu se podívat, co je v kraji nového a jak si tu žijete. Jak se zdá, období dešťů jste přežili v pořádku. To už je co říct, kdo tady přežije deště, je už skoro starousedlík. No co, jak se vám daří?“

„Jakž takž, poručíku. Trochu je to tu opuštěné...“

„Žádná křeč. Dole ve městě to není o moc lepší, akorát že vidíme sem tam novou tvář. Jenomže z těch, kdo přicházejí, zaslouží dobrá polovina, abychom je zas hnali pryč. Jen samé přestřelky a hádky a diskuse s kdejakým lotrem. Závidím vám ten váš nerušený klid tady...“

Rozhlédl se nadšeně po hradbě hor, věnčících údolí; pak ukázal ke srubu.

„Snad nebudeme v tom hrozném vedru stát venku na slunci? Dostal jsem chuť na pár kapek něčeho ostrého, chachachá...“

„To je sice krásné, ale my nic nemáme...“ řekl Ted.

„To jsem očekával, proto jsem přivezl láhev s sebou. Nechte toho plahočení na poli, stejně to nemá žádný smysl. Pojďte si popovídat! Prozradím vám něco: v týhle zemi roste všecko samo!“

Skutečně nechali práce a šli s ním; poručík byl hlučný a veselý chlapík, pravý opak zasmušilého a mlčenlivého Armina. Samozřejmě to mohlo být tím, že byli běloši; ve vedru chodili minimálně oblečení a bylo to vidět.

Ve srubu si sedl bez pozvání, odepjal od pasu plochou polní láhev a ježto neměli skleničky, nechal ji kolovat.

„Zaplať pámbu za to, že se tady usadili nějací běloši! Co, líbí se vám tady? Poslechněte, jestli tu vydržíte celý rok, dá vám vláda připsat tenhle kousek kraje nadosmrti; čímž se přirozeně rozšíří naše území. Pochopte, my bysme radši, kdybyste žili na území, které máme ve správě, abysme mohli dohlížet na vaši bezpečnost. S tím rokem je to kruté, já vím, ale dalo by se něco udělat s datumem vašeho příchodu. Snad chápete...“

„Jaký je v tom rozdíl, na které jsme straně hranic? My žádný nevidíme!“

„Vcelku ani žádný není. Ale získali bychom zase kousek území, chápete? Opěrné místo tady za řekou...“

„Je to pro vás tak důležité?“

„No – pro mě ani ne. Já jen tak, aby řeč nestála. Když budete mít zájem, stačí se obrátit na mne a já to zařídím. Potom by na vaše území nesměl lézt žádný domorodec. Taky výhoda, ne? Ostatně – otravuje jich hodně?“

„Ani bych neřekl,“ řekl Donald, „Neviděli jsme žádného.“

„To si vás nepřišli ani prohlídnout? Starého cvoka sem chodili strašit a on po nich, chytrák, střílel z brokovnice.“

„Třeba právě to je poučilo, že sem nechodí.“

„Možná. V každém případě, kdyby se nějaký objevil, je vaší povinností mi to při další obhlídce ohlásit. Kdo to byl, co chtěl, o čem jste mluvili.“

„A to proč?“

„Pro pořádek. Je to příkaz vrchního velení.“

„A to musí hlásit všichni občané z hranice?“

Poručík Morris pokrčil rameny. „V každém případě je bdělý důstojník povinen to od nich vyžadovat.“

„Aha. V tom případě říkám: zatím jsme žádné domorodce neviděli a i do budoucna bychom se toho potěšení celkem ochotně vzdali.“

„V pořádku!“ poručík se pohodlněji opřel, „Víte, lidé jsou různí. Někteří třeba žijí s Arminy celkem v přátelství a dokonalé shodě. Jiní po nich střílejí. To záleží na nátuře.“

„A vy s nimi žijete jak?“

„Já jsem voják. Sloužili jste taky v armádě, ne?“

„Byli jsme demobilizováni. Před nedávnem.“

„No, tak vidíte. Říkali vám přece jasně, že domorodci jsou jenom banda špinavých divochů na úrovni dobytka. Že každý slušný bílý člověk je povinen po nich střílet, jenom jak je uvidí. Nebo vám to neřekli?“

„To nám říkali dokonce často.“

„No tak vidíte. A toho se já držím. Nemůžu za to, že jsem se zatím nedostal nikam, kde by to bylo horké. Na mém úseku se Armini chovají klidně.“

„Zvláštní. Co jste dělal za války?“

„Přišel jsem jako četař; s generálem Coxonem. Vlastně jsem se do boje ani nedostal. Onemocněl jsem ze špatného jídla a než jsem se uzdravil, bylo po válce.“

„To muselo být hodně špatné jídlo, když se z něj dalo tak dlouho marodit.“

„Žejo! Bylo mi tak zle, že jsem se nemohl ani hejbat. Vůbec nechápu, čím to bylo; nikdy předtím ani potom mi nebylo tak zle. Nejspíš mě ty potvory arminský otrávily.“

„To už tak asi bude,“ řekl Donald, „Třeba se báli, že byste svým hrdinstvím všecky zahnal na útěk!“

„A to jo, to by bylo možný. Já se v boji neznám, jakej jsem hrdina. Zatím jsem to sice neměl možnost ukázat, ale divili byste se, co bych dokázal, kdybych se nedej pámbu do nějakýho boje dostal.“

„Bez starosti, poručíku,“ řekl Ted, „Arminy jsme neviděli a dá Bůh, že nikdy ani neuvidíme. Tady se neukážou a nebudou s nima žádný potíže. To vám můžeme zaručit.“

„Tak je to v pořádku, hoši. To chválím. Ostatně, není to tak všude. Dál na východě zlikvidovali před dešti celou expedici, co tam šla hledat nerosty. Deset bělochů a s nimi tři arminští stopaři. Zůstal jedinej chlap, na smrt vyděšenej; a to měl veliký štěstí!“

„To pobili i arminské stopaře?“

„No... to bych taky rád věděl. Možná utekli, znáte přece divochy. Nebo... se možná přidali k útočníkům, i když oni moc nevěří těm, co dělají pro nás. Ví se akorát, že útočníky vedl černý leopard. Ohromný černý leopard.“

Chlapci na něho pohlédli dost ohromeně, takže dodal:

„Vy jste asi ještě neviděli žádnou z těch šelem. Abych pravdu řekl, já jich viděl jen několik; na pohled vypadají jako obyčejný zvířata, ale když začnou mluvit... nebo dokonce něco dělat... Je to dost zvláštní. Víc nemůžu říct, to musíte poznat sami.“

„Myslíte, že se s nimi setkáme?“

„Nevylučuji to. Tady na ně můžete narazit poměrně snadno. O tom leopardovi se ví dokonce jeho jméno. Assarkhan.“

„Hm. A ta výprava za nerosty – tím bylo míněno zlato?“

„No ovšem! Ale zajímali se i o vzácné rudy a tak všeobecně. Jestli něco našli nebo ne, to nevím. Proč se ptáte?“

„I my hledáme zlato.“

„A nalezli jste?“

„Zatím nic.“

„Hm. Zlato je možné v horách najít. Ale je velmi obtížné donést je až za hranice. Chápete? Mnoho lidí nalezlo zlato nebo něco podobného. Ale nikdy se nevrátili. Nebo... se vrátili, ale už nikdy nechtěli jít tam.“

„Je ještě jedna možnost. Najít a přijít s ním.“

„Ta možnost předpokládá, že by vás oni propustili v míru. To je nejlepší možnost.“ řekl zkoumavě poručík.

„Co byste říkal, kdyby se nám něco podobného podařilo?“

Morris sklopil oči a prohlížel si špínu za nehty.

„Byla by to zvláštní, neočekávaná situace. Jde o to, zda jste schopní... být takoví, jací se líbí jim.“

„Muselo by se to zkusit.“

„Kdyby se to zkusilo a kdyby to dopadlo, já bych proti tomu nic neměl. Jsou lidé, kterým by se to nelíbilo, dokonce i můj šéf by měl určité námitky. Já ne. Mně jde o to, aby byl klid v mém okrsku. Jakým způsobem se toho klidu dosáhne, na tom i už tak moc nezáleží. Ale musí to být skutečný klid, ne klid sudu prachu před výbuchem. Chápete to?“

„Myslím, že to chápeme.“

„Tak to je v pořádku. Někdy se zase zastavím a pohovoříme si o tom. Nebo vám to bude vadit?“

Rozloučili se s ním v dobrém, poručík sedl na koně a i se svými vojáky zmizel na opačnou stranu než Terry. Když zmizel, pokýval Ted hlavou a řekl:

„Vypadá to, že máme skutečně pozoruhodné sousedy.“

Errata:

30.05.2021 11:41